| Původ: | Guelph, provincie Ontario, Kanada |
| Aktivní roky: | 1983 – 1992, 1996 – současnost |
| Styl: | Speed metal, thrash metal |
| Vydavatelé: | Voice, Viper, Steamhammer, Fringe Product, Hypnotic |
| Web: | razorband.com |
| Podrobnosti: | Razor - Metal Archives |
RAZOR je kanadská speed metalová kapela, která vznikla v roce 1983 v Guelphu v Ontariu. Jsou považováni za průkopníky kanadského thrash metalu a vedle SACRIFICE, VOIVOD A ANNIHILATOR jsou označováni za jednu z kspel 'velké thrash metalové čtyřky' v zemi.
Razor vznikli v roce 1983 na podnět kytaristy Davea Carla. Původní sestavu doplnili zpěvák a kytarista John Scheffel a zakládající hráči Mike 'M-Bro' Embro (bicí) a Mike Campagnolo (baskytara). Po Scheffelově odchodu v roce 1984 Carlo uskutečnil řadu konkurzů, než dal dohromady partu se Stacem 'Sheepdog' McLarenem u mikrofonu. Tuhle éru odráží pětiskladbové demo (jednoduše nazvané Demo 84), jež okamžitě zaujalo thrashovou komunitu; po něm v prosinci 1984 následovalo předprodukční demo Escape the Fire, které odhalilo jejich drsnější, ostřejší styl.
Přelomovým momentem se ale pro kapelu stalo až EP Armed & Dangerous (květen 1984, Voice Records) obsahující sedm skladeb v celkové délce necelých 22 minut. Oproti pozdějším nahrávkám byly ještě ovlivněné klasickým heavy metalem, i když se už valily kupředu ve speedovém tempu. Vyznačovaly se primitivním, ale energickým zvukem. Kritici přesto oceňovali surovost nahrávky i McLarenův charismatický vokál, například na www.metal-archives.com se recenze na EP honosí výborným průměrem přes 80 procent. Neheroth o první nahrávce kapely napsal: „Razor není třeba fanouškům speed nebo thrash metalu představovat, jednoduše řečeno, jsou považováni za jednu z nejlepších metalových kapel, která pochází z kanadských břehů a stojí vysoko mezi takovými kapelami jako Voivod, Exciter, Anvil, Sacrifice a Slaughter. Nebylo tomu tak ale vždy a »Armed and Dangerous« ukazuje kapelu v jejích začátcích, kdy byl jejich zvuk spíše na straně tradičního speedu než kousavého speed/thrashového koktejlu, jehož mistrem se stali od »Violent Restitution«.“
»Armed and Dangerous« začíná skladbou "The End", bizarním intrem, které se v blízké budoucnosti stane outrem na »Executioner's Song«. Kapela se v ní vyžívá v jemnějším zvuku, který vůbec nepřipomíná divokou rychlost následujících skladeb. "Killer Instinct", "Hot Metal" a "Ball and Chain" jsou divoká, tvář drásající čísla, která odcházejí tak rychle, jako přicházejí, hitovky, po kterých bez výčitek svědomí vykrvácíte na ulici. Zvláště "Killer Instinct" ukazuje riffovou genialitu Davea Carla; chytlavé, úderné power akordy, které hraničí se speedem a thrashem, žádná složitost, žádný nesmysl, jen jednoduchost riffu nade vše. Campagnolova baskytara zní na tomto albu perfektně a má příjemný teplý tón, když plní zvuk ve stejném tempu jako Carlova kytara.
Oblíbené skladby "Take This Torch" a "Fast and Loud" se zde objevují ve stejné podobě jako na »Executioner's Song«, ovšem bez lepší produkce a atmosféry, kterou přinese až následující LP. Tato dvojice je ve srovnání s dříve zmíněnými o něco delší a rozvinutější, více se přiklání k tradičnímu speedovému zvuku a má jedny z nejlepších refrénů, jaké kdy Razor vytvořili. Sheepdogův vokál není tak silný a propracovaný, jak by tomu bylo na následujících deskách, jeho skřeky a štěky znějí místy trochu napjatě. Charakter jeho hlasu však stále vyniká, i když na »Executioner's Song« odvádí lepší práci, takže se nenechte odradit jeho nezkušeností v této fázi kariéry.
Skladba "Armed and Dangerous" je svým složením a strukturou osamocená. Je to rozvážnější, zdrženlivější záležitost, kterou budují pomalé valivé rytmy a disonantní kytarové tóny, než se zlomí do středně rychlé jízdy. Myslím, že problémem této skladby je absence Carlova chytlavého riffování, což je to, co u dobré skladby od Razor hledám jako první, a tlumené riffy, které jsou zde k vidění, mě prostě neuchvacují tak jako v jiných skladbách. Na druhou stranu, M-Broovo bezprostřední bubnování je zde ve vrcholné formě, přičemž pomalejší a jednodušší charakter skladby mu umožňuje si s bicími více vyhrát než v jiných skladbách, kde je v popředí kytara.
»Armed and Dangerous« rozhodně není špatným výběrem pro někoho, kdo chce pochopit Razor, ale jejich následující alba: »Executioner's Song« a »Evil Invaders« jsou silnější a mají větší šanci zaryt své břitké háčky do mysli než toto vydání. Přesto je to stále hluboce silné EP a každý, kdo hledá rannější zvuk Razor, nebude zklamán jedinečnými skladbami. Nerafinované, neúprosné a prostě špinavé »Armed and Dangerous« není pro slabé povahy a rozdrtí hrdlo všem, kteří se postaví do cesty jeho nerezové zuřivosti.“
Po EP, které přineslo zatím jen speedový předkrm, další studiový počin už nabídl ostré a nekompromisní menu v podobě jedenácti chodů nazvaných příznačně Executioner's Song (duben 1985, Viper Records). Deska obsahovala kultovní kusy jako "Welcome to Your Death" či "Scenes of Horror", které se staly pilíři kanadské thrashové vlny.
Neherothova recenze se tentokrát chvály neostýchala a jeho hodnocení se vyšplhalo až na 95 procent: „Po vydání dravého debutového EP »Armed and Dangerous« ležela na bedrech Razor velká očekávání, že vytvoří pokračování. Původně se měly stát prvním plnohodnotným albem písně z další demo nahrávky »Escape the Fire«, ale nestalo se tak, protože jejich tehdejší nahrávací společnost Viper donutila kapelu použít vybrané skladby z »Armed and Dangerous« a nahrát je znovu na album »Executioner's Song«. Vskutku smutný příběh, který Davea Carla dodnes rozčiluje. A i když je škoda, že se demáč nepřetavil v profesionální nahrávky, nic to nakonec neubírá na barbarské speedové velkoleposti, kterou »Executioner's Song« vyzařuje.“
Album demonstruje sílu, která je na EP pouze k zahlédnutí a zvyšuje rychlost mstitelského nářezu už jen díky krvežíznivosti a bezmyšlenkovitému násilí. Produkce je mnohem atmosféričtější a více nasycená reverbem než u studiového předchůdce, takže starší skladby z EP znějí mnohem hrozivěji a mohutněji. "Hot Metal", "Fast and Loud" a "Take this Torch" zde planou mnohem žhavěji než na »Armed and Dangerous« a basa v posledně jmenované skladbě v refrénu prostě jen krutě září. "The End" se také vrací a alespoň zde dává trochu mysl jako outro. Upřimně řečeno, ale ze všech skladeb, které měly být ponechány napospas prachu, to měla být právě tato; škoda, že se místo ní pozornost kata neupřela na třeba "Killer Instinct" nebo "Ball and Chain".
Carlo zde předkládá jedny z nejlepších riffů své kariéry; jeho inspirace a zkušenosti získané za poslední rok zde explodují s čerstvými vypalovačkami jako "City of Damnation" a "March of Death", které patří k tomu nejlepšímu, co kdy Razor položil na blok gilotiny. Sheepdog se také masivně zlepšil; jeho odporně hluboký zpěv je ještě zběsilejší než dřív a jeho skřeky vypjatější. To je obzvlášť patrné ve skladbách nahraných již na »Armed and Dangerous«, kde jeho hlas nyní dosáhne tam, kam dříve nedosáhl; ať už se potácí hluboko dole v krví zalitých stokách, nebo vysoko v žáru ocelového slunce. M-bro také podstatně rozvinul svou práci s bicími; bušení virblu mezi divokou činelovou vřavu zběsilou rychlostí umrtvuje vše, co mu stojí v cestě.
Obal alba je nádherný a odstartoval trend obalů alb Razor tak špatně ilustrovaných, že se stanou legendou samy o sobě. Za normálních okolností by celá ta kombinace kytarové sekery a kata v kapuci působila lacině a nevtipně, ale tady, spolu s jejich rozmáchlým pouličním přístupem funguje, stejně jako na všech jejich následujících albech. Textově se skladby pohybují od témat občanských nepokojů a sociální nespravedlnosti jako v "Escape the Fire", přes heavymetalové hymny jako "Time Bomb" nebo ty, které jsou inspirovány filmy, jako "Deathrace". Tyto lyrické tendence přetrvaly po celou kariéru kapely a pomohly je odlišit od ostatních kapel té doby. Pokud hledáte příběhy o čarodějnicích, démonech, rituálech nebo jakýchkoli nadpřirozených prvcích, hledejte jinde.
Razor to v té době v Kanadě neměli jednoduché, protože konkurence byla veliká. Exciter měli na kontě třetí album »Long Live the Loud«, Voivod už měli venku debut a Sacrifice se na něj chystali. Přesto se Razor nějakým způsobem mezi všemi těmito impozantními nahrávkami podařilo prorazit s jednou z nejlepších speed/thrashových desek 80. let. Tvrdší než Exciter, chytlavější než Voivod a prostě lepší než Sacrifice; Razor navázali na své debutové EP a s »Executioner's Song« vyvalili z kanadské pustiny svou kouli ostnatého drátu. Každý, kdo se alespoň trochu zajímá o metalovou scénu 80. let, si musí toto klasické album opatřit; katův blok čeká a jen ti praví budou zasvěceni do jeho mistrovského masakru!“
V říjnu 1985 následovala druhá deska Evil Invaders, nahraná pod producentskou taktovkou Waltera 'Smash' Browna. Zvuk se vyznačoval hutným dozvukem kytar a syrovými bicími, zatímco texty reflektovaly postapokalyptické motivy a horrorové inspirace. Uskupení se poté vydalo na turné po USA a Kanadě, kde podporovalo formace Slayer, Motörhead a Venom, čímž získalo mezinárodní respekt.
Co se týká recenze, zůstaneme stále na www.metal-archives.com, jenom vyměníme recenzenta. K albu se tentokrát vyjádří StanXcalibur56, který jej ohodnotil plnými sto procenty a těmito slovy: „Razor se na kanadské metalové scéně proslavili tvrdými thrashovými riffy a širokou škálou skvělých studiových alb. Album »Evil Invaders« přebírá myšlenku thrash metalu ale dává mu trochu melodičtější nádech a občas se pohybuje na hraně speed metalu. Přesto je pro mě jedním z nejlepších thrashových alb všech dob. Ačkoli riffy na celém albu zůstávají poměrně jednoduché, jsou chytlavé a provázené velmi silnými sóly, nemluvě o chraplavém, mužném hlasu Stace 'Sheepdog' McLarena, který táhne celé album a je schopen sem tam vypustit uši trhající skřeky. Vím, že jsem říkal, že riffy zůstávají poměrně jednoduché, ale někdy se pořádně zrychlí a můžu zaručit, že téměř v každé skladbě je někde štiplavý harmonický tón. Bicí se oproti předchozím pokusům znatelně zlepšily a dokáží znít docela zajímavě, když v jedné písni několikrát změní tempo.
Textová náplň je taková, jakou byste od Razor čekali, se spoustou drsňáckých hlášek a ten hříšný obal s 'metalistou-terminátorem' je jen třešničkou na dortu, která celou estetiku upevňuje. Většina skladeb je thrashmetalově orientovaná, jediná "Iron Hammer" je spíše speedmetalová, ale to neznamená, že je to špatná skladba, vlastně je to jedna z nejlepších na albu. Přestože za sebou mají Razor poměrně konzistentní kariéru, kdy na každém svém albu přinesli solidní skladby, »Evil Invaders« vyčnívá jako jejich opus magnum. Je to album bez rušivých vlivů (na rozdíl od předchozího) a nabízí čistý thrash bez slabého místa, který vám nekompromisně šlehne do tváře. Pokud máte rádi thrash metal, tohle je bezpochyby povinný poslech. Tři nejlepší písně: "Instant Death", "Iron Hammer", "Legacy of Doom".“
Třetí studiovka Malicious Intent vyšla v dubnu 1986 a představila pokročilejší aranže a odvážnější rytmické přechody. Přestože nahrávka sklidila chválu za technickou propracovanost, vnitřní třenice a problémy s distribucí v USA vedly k tomu, že kapela ukončila smlouvu s vydavatelstvím.
Co se týká samotné nahrávky, tak už obal zachycuje některé z nejdůležitějších rysů hudby. Vyjadřuje dynamiku a energii, zatímco létající jiskry symbolizují žár hudebního přístupu kapely. I podukce má rozhodně větší razanci než na Evil Invaders. Hudebně své vrcholné formy kapela dosahuje spíše při předvádění krátkých thrashových explozí. Z dnešního pohledu alba jako Malicious Intent sehrála svou významnou roli v kultivaci klasického thrash metalu a už to samo o sobě představuje dobrý důvod, proč tyto nahrávky milovat.
Zpěv odráží přesvědčivou směs divokosti a šílenství. I když Sheepdog pravděpodobně není nejlépe trénovaným zpěvákem a jeho rozsah nedokáže pokrýt oktávu, dležité je, že svou muzikantskou misi provádí srdcem a oduševněle a výborně doplňje fantastické riffy. "Grindstone" představuje díky své neklidné konfiguraci zřejmě vrchol, ale i ostatní části tohoto alba dosahují impozantní úrovně. Nejvíce komplexním číslem je titulní skladba. Svazuje v sobě silné stránky kapely: Sheepdogovu bojovnost, dynamické změny tempa, poměrně chytlavý refrén, výstižné gangsterské výkřiky a samozřejmě řezavou kytarovou práci.
Nejspíš díky enormnímu pracovnímu tempu kapely (vydat tři alba během dvanácti měsíců opravdu není žádná maličkost), nepovedlo se Malicious Intent zcela oprostit od relativně průměrných skladeb, čímž odstatně trochu trpěli i jeho dva předchůdci. Razor v tom shonu prostě ne vždy dokázali naplno rozvinout sílu svých skutečně silných riffů. Jedno je však jisté, kanaďané zůstávají věrni principům subžánru. Balady, atmosférická intermezza nebo experimenty s netypickými styly (funk nebo rap či jiná forma blbosti) se zde neobjevují.
O něco nového se kanadští thrasheři pokusili až s dalším plnohodnotným albem Custom Killing (1987), které obsahuje dvě dlouhá čísla "Survival of the Fittest" a "Last Rites" s hrací dobou kolem jedenácti minut. Tyto monumenty nebyly špatnými skladbami, ale radikální stylistická změna nebyla šálkem čaje pro každého. Možná si kapela myslela, že se po třech podobných albech ocitla ve slepé uličce a je potřeba něco změnit, tato otázka ale zůstala nezodpovězena. Každopádně zde nejsou žádná výrazná zklamání. "Forced Annihilation", "Last Rites", "Going Under" a "White Noise" jsou definitivní klasiky, kde kapela nepřestává na posluchače valit skvělou hromadou riffů a galopů s několika naprosto oldschoolově znějícími sóly. Dokonce i Stace McLaren ukazuje, že vlastně umí zpívat!. Textová témata jsou také různorodá. Od starého naštvaného thrashového mládí, přes meditace o budoucnosti lidstva až po texty s příchutí středověku.
Nahrávku si kapela celou financovala z vlastních zdrojů. Tento experimentální mix thrashu s prvky avantgardy, ale v té době bohužel komerčně neuspěl a způsobil odchod Embra a Campagnola. Novou krev přinesli Adam Carlo (baskytara) a Rob Mills (bicí).
Návrat k ostrému thrashovému zvuku znamenalo album Violent Restitution (1988, Steamhammer). Deska zaznamenala pozitivní recenze díky rychlým tempům a propracovaným riffům, zejména ve skladbách "Cold as Ice" a "Behind Bars".
Obal alba Violent Restitution zobrazuje zakrvácenou motorovou pilu a je tak dobrou metaforou obsahu alba, jakou by jen slova mohla vyjádřit. Album začíná krkolomnou instrumentálkou "The Marshall Arts", která sama o sobě začíná plíce trhajícím, vytrvalým řevem zpěváka Stace 'Sheepdoga' McLarena (pro něhož to byl poslední výstup s kapelou, která bude mimochodem jeho odchodem hodně oslabena), který by mohl konkurovat úvodu Toma Arayi k "Angel of Death". Po ní následuje třináct skladeb thrashmetalového blitzkriegu, přičemž všechny písně kromě tří mají méně než tři minuty. Razor se tu nesnaží o jemnost nebo velkou pestrost, tohle je prostě rychlý a zběsilý thrash metal, který se mikomu a ničemu neomlouvá, s riffy, které jsou nakažlivější než covid, a neúnavnou baterií thrashbeatů. Když zrovna nevydává dřeň mrazící skřeky, zní 'Sheepdogův' vokál jako by každé ráno kloktal rezavé hřebíky, a to vše je završeno brilantními drtivými kytarovými vyhrávkami.
Občas kapela zařadí nižší rychlostní stupeň s nějakým groovovějším riffem, párkrát dokonce sklouzne k speedovým riffům jako Venom, ale v zásadě jde o hi-oktanovou záležitost. Ano, je naprostá pravda, že tu není nic nového ani originálního, ale tohle je prostě tak kruté, nakažlivé a METALOVÉ, že si to opravdový thrasher nemůže nezamilovat.
Na začátku 90. let personální obměna, možná ke škodě kapely (to je ale věc názoru), pokračovala – Stace McLaren opustil sestavu a jeho místo zaujal Bob Reid (ex-SFH). V březnu 1990 pak pod Fringe Product vyšla první nahrávka s novou posilou za mikrofonem, Shotgun Justice, jež propojila thrashové kořeny s punkověji laděnými kytarovými sóly.
Reidův tón je chraplavější a agresivnější než Sheepdogův, a když takový vokalista běží souběžně se thrashovou strukturou skladeb, umocňuje to jejich houževnatost. Jeho tón a schopnosti jsou jistě omezenější, ale drsný způsob je opravdu vše, co album potřebuje, aby znělo zabijácky. Razor je každopádně stále Razorem, Shotgun Justice pokračuje v seismickém masakru předchozí desky a nemá potřebu sahat do pytle triků a vytahovat zbytečné hudební vychytávky. Riffy téměř vždy pálí v rytmu divokých bicích a talent kapely, aby každá skladba působila svěže, ještě nevyprchal. "Electric Torture" a "United by Hatred" ukazují, že skupina bez problému používá riffy, které se kapely jako Exodus snažily řešit, jako by to byly úlohy z matematiky. Shotgun Justice exceluje i v oddělení středních temp, zaujme zejména "Brass Knuckles" a její chroupající, obličej drásající riff, díky němuž každý tón působí jako pěst na čelist.
V roce 1991 následovalo Open Hostility, zčásti programované na automatické bicí kvůli Millsovu úrazu. Aktuální tým (Carlo, Reid, Mills, Armstrong) poté absolvoval rozsáhlé turné zakončené posledním koncertem 2. října 1992, po němž se uskupení rozpadlo.
Oživení přišlo v roce 1996 díky úsilí Boba Reida, jenž přemluvil Carla k návratu. K nim se připojili Jon Armstrong a Rich Oosterbosch (SFH). Vzniklo osmé LP Decibels (1997, Hypnotic Records), které vrátilo formaci do thrashového světa s hutným mixem 80. let a moderní produkcí. Návrat starých členů Millse a Adama Carla (později znovu Campagnola) jenom posílil soudržnost sestavy.
V následujících letech formace účinkovala na klíčových metalových festivalech – turné The Gates of Hell (2005), Headbangers Open Air (2009) a True Thrash Festival v Ósace (2011). Záznam z tamního vystoupení spatřil světlo světa na DVD v únoru 2012 výhradně pro japonské publikum.
Dne 19. dubna 2012 byl Dave Carlo, jemuž byla diagnostikována rakovina dutiny ústní druhého stupně úspěšně vyléčen a již v roce 2015 se vrátil ke kytarám. Mezitím sestava zahrála na charitativní akci (2014), Maryland Deathfestu (2015) a California Deathfestu (2016). V roce 2014 bubeníka Roba Millse vystřídal Rider Johnson, který v letech 2018 – 2019 krátce opustil a opět se vrátil.
Po 25 leté studiové odmlce vydali Razor 23. září 2022 devátou řadovou desku Cycle of Contempt pod labelem Relapse Records. Studiovka čítá dvanáct skladeb, které kombinují klasický thrashový nářez s moderními groove vlivy, přičemž si parta zachovává svůj typický agresivní výraz.
Mezi nejvýraznější pecky patří "Flames of Hatred", "Jabroni" a titulní "Cycle of Contempt", kde Razor ukazují, že nezapomněli, jak se řeže ostrý metal. Zvukově album boduje: čistá, ale tvrdá produkce nechává vyniknout Daveu Carlovi a jeho riffovému arzenálu.
Odezva kritiků byla smíšená — zatímco část recenzentů ocenila návrat k extrémně rychlé a útočné formě, jiní vyčítali nahrávce jednotvárnost a minimální posun v kompozičních strukturách. Přesto se deska dočkala respektu od thrashových puristů i mladších fanoušků díky své neústupnosti a zvukové integritě.
Deska Cycle of Contempt je dostupná ve formátech CD, vinyl a digitálně skrze platformu Bandcamp a další distribuční kanály.
