NWOBHM

Nová vlna britského heavy metalu (běžně zvaná NWOBHM) byla celonárodním hudebním hnutím, které začalo ve Velké Británii koncem 70. let a začátkem 80. let si získalo mezinárodní pozornost. Novinář Geoff Barton vytvořil tento termín v květnovém vydání britských hudebních novin Sounds, aby popsal vznik nových heavymetalových formací v druhé polovině sedmdesátých let, v období úpadku punk rocku a dominance nové vlny. Ačkoli hudba NWOBHM zahrnuje rozmanité mainstreamové i undergroundové styly, pro její vykreslení je nejlepší použít spojení heavy metalu sedmdesátých let a jeho naplnění intenzitou punk rocku k produkci rychlých a agresivních písní. Postoj DIY (Do It Yourself – udělej si sám) nových metalových uskupení vedl k šíření surově znějících vlastních nahrávek a bouřlivému vzniku nezávislých nahrávacích společností. Texty písní byly obvykle o tématech jako je mytologie, fantazie, horor a rockový životní styl.

NWOBHM začala jako podzemní fenomén, který rostl souběžně s punkem a který média většinou ignorovala. Teprve prostřednictvím propagační kampaně rockového DJe Neala Kaye a Soundhous vstoupila do veřejného povědomí a rozhlasového vysílání, a získala uznání a úspěch ve Velké Británii. Hnutí se týkalo převážně mladých, bílých a mužských dělnických muzikantů a fanoušků, kteří trpěli těžkostmi způsobenými rostoucí nezaměstnaností po recesi v letech 1973 – 1975. V reakci na jejich bezútěšnou realitu vytvořili komunitu oddělenou od hlavního proudu, aby si mohli společně užívat svou oblíbenou hlasitou hudbu. NWOBHM byla těžce kritizována za nadměrný humbuk, který generovala místní média, aby podpořila většinou talentované hudebníky. Nicméně, oživilo to žánr heavymetalové hudby a podpořilo vývoj subkultury heavy metalu, jehož aktualizované normy vzhledu a chování byly rychle přijaty metalovými fanoušky po celém světě, poté co se hudba rozšířila do kontinentální Evropy, Severní Ameriky a Japonska.

Hnutí vytvořilo možná tisíc heavymetalových uskupení, ale jen málo z nich přežilo příchod MTV a vzestup komerčního glam metalu ve druhé polovině osmdesátých let. Iron Maiden a Def Leppard se stali mezinárodními hvězdami a Motörhead a Saxon měli také značný úspěch. Další formace, jako Diamond Head, Venom a Raven, zůstaly undergroundem, ale silně ovlivnily rozvoj extrémních subžánrů heavy metalu ve druhé polovině osmdesátých a začátkem devadesátých let. Mnoho původních kapel z NWOBHM se, díky obnovenému zájmu o klasický heavy metal, v novém tisíciletí dalo znovu dohromady a zůstaly poté aktivní prostřednictvím živých vystoupení a nových studiových alb.

Ve druhé polovině sedmdesátých let bylo Spojené království ve stavu sociálního neklidu a rozšířené chudoby v důsledku neúčinné sociální politiky vlád konzervativních i labouristických stran během tříletého období hospodářské recese. V důsledku deindustrializace zde byla mimořádně vysoká míra nezaměstnanosti, zejména u mládeže z pracující třídy. Na počátku 80. let nezaměstnanost stále rostla a vyvrcholila v únoru 1983. Nespokojenost tolika lidí způsobila sociální nepokoje, časté stávky a kulminovala řadou nepokojů (například v roce 1981 to byly Brixtonské a Toxtethské nepokoje). Během tohoto období masa mladých lidí, zbavených možnosti získat i relativně nízko kvalifikovaná pracovní místa, která byla k dispozici předcházejícím generacím, hledala různé způsoby, jak vydělat peníze v hudebním a zábavním průmyslu. Výbuch nových formací a nových tvrdých hudebních stylů pocházejících z Velké Británie na konci 70. let byl výsledkem jejich úsilí o přežití v hospodářské depresi, která zasáhla zemi před vládami premiérky Margaret Thatcherové.

Zoufalství a násilná reakce generace okradené o bezpečnou budoucnost jsou dobře znázorněny britským punkovým hnutím z let 1977 – 1978, jehož vzpoura proti tomuto zařízení se nadále rozmělňovala v nové vlně a postpunkové hudbě osmdesátých let. Tito samozvaní punkeři byli politicky militantní, vychutnávali si anarchistický přístup ke společnosti a jevištní praktiky jako tanec pogo. Nosili krátké a špičaté účesy nebo oholené hlavy, často se spínacími špendlíky a roztrhaným oblečením, a považovali hudební zdatnost za nedůležitou, pokud byla hudba jednoduchá a hlasitá. Avšak ne všichni mladí dělníci mužské třídy přijali punkové hnutí; někteří upřednostňovali útěk ze své ponuré reality v heavy metalu, který byl stejně účinný při zajišťování zábavy, úlevy od stresu a vzájemném spolčení – jinde byli odmítnuti kvůli své nezaměstnanosti.

Spojené království bylo kolébkou první vlny heavy metalu, která se narodila na konci šedesátých let a kvetla na počátku sedmdesátých. Z mnoha britských kapel, které se během tohoto období dostaly na vrchol a dosáhly celosvětového úspěchu a uznání kritiků, vynikly především Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple. Úspěch hudebního žánru, v té době obvykle nazývaného heavy rockem, vytvořil komunitu britských fanoušků se silnými vazbami na psychedelii, filozofii hippie a subkulturu motorkářů. Každá z těchto formací však byla v druhé polovině sedmdesátých let v krizi: Led Zeppelin byli sužováni neshodami a osobními tragédiemi a drasticky omezili svou aktivitu, Black Sabbath opustil charismatický, ale nespolehlivý frontman Ozzy Osbourne a Deep Purple se rozpadli. V důsledku toho celé hnutí ztratilo hodně ze své hybnosti a mediálního zájmu a znovu se zaměřilo na to, co britský spisovatel Malc Macmillan nazývá 'módnějšími nebo lukrativnějšími trhy dne', jako jsou disco, glam, mod revival, nová vlna a elektronická hudba. Stejně jako progresivní rockové kapely a další tradiční hudební uskupení sedmdesátých let byly heavy rockové skupiny vnímány hudebním tiskem, plným punku a nové vlny, jako (podle slov novináře Garryho Busella) 'rockoví dinosauři'. Někteří autoři dokonce předpovídali předčasný zánik heavy metalu.

Krize britských heavymetalových velikánů uvolnila v polovině 70. let prostor pro vzestup dalších rockových formací, mezi něž patřily Queen, Hawkwind, Budgie, Bad Company, Status Quo a Nazareth, které se ve Velké Británii několikrát umístily v hitparádách a absolvovaly úspěšná mezinárodní turné. Výsledky britských žebříčků z tohoto období ukazují, že v zemi stále existovalo široké publikum zaměřené na heavy metal, a nastupující uskupení Thin Lizzy, UFO a Judas Priest měla koncem 70. let také hmatatelný úspěch a mediální ohlas. Ve stejném období se na britské žebříčky vyšplhaly i zahraniční hardrockové kapely, jako Blue Öyster Cult a Kiss z USA, Rush z Kanady, Scorpions z Německa a zejména AC/DC z Austrálie.

Formace Motörhead byla založena v roce 1975 třemi již zkušenými muzikanty. Její vůdce Ian 'Lemmy' Kilmister byl dříve členem space rockové sestavy Hawkwind a ještě předtím působil jako bedňák pro Experience Jimiho Hendrixe. Larry Wallis hrál s Pink Fairies a Eddie Clarke byl členem uskupení Curtis Knight a Zeus.

Právě jejich předchozí muzikantská zkušenost rozděluje kritiky a fanoušky v rozhodnutí, zda formaci zařadit do nové vlny britského heavy metalu. Někteří věří, že by skupina měla být považována za inspiraci pro hnutí, nikoli však jeho součást, protože podepsali nahrávací smlouvy, cestovali po zemi a dosáhli úspěchu v žebříčcích dříve, než se jakákoliv jiná parta z tohoto hnutí prosadila na místní klubové scéně. Motörhead byli také jedinou metalovou kapelou, která nahrávala s veteránem BBC rádia DJ Johnem Peelem pro jeho program Peel Sessions a byli první, kdo dosáhl čísla 1 v britském žebříčku alb – s živým počinem No Sleep 'til Hammersmith v červnu 1981. Sám Lemmy k tomu poznamenal: „NWOBHM ... nám moc nepomohla, protože Motörhead na to přišli příliš brzy“.

Jiní kritici vidí Motörhead jako prvního významného zástupce hnutí a první sestavu, která plně realizovala zkřížení punku a heavy metalu. Jejich rychlou hudbu, vzdání se technické virtuozity ve prospěch naprosté hlasitosti a nekompromisní postoj uvítali stejně tak punkeři jako fanoušci heavy metalu. Motörhead byli na turné doprovázeni mnoha NWOBHM formacemi a sami sdíleli jeviště také s Lemmyho přáteli, punkovou partou The Damned. Hudební styl Motörhead se během NWOBHM stal velmi populární, stal se základem pro rodící se hnutí a inspirací pro hudebníky různých metalových subžánrů v následujících desetiletích. Sám Lemmy se stal charismatickým králem špinavého rockového života a fanoušci kopírovali jeho zločinecký outfit z nábojnicových pásů, džínové vesty a kovbojské košile, zdobené nášivkami milované kapely.

Do NWOBHM byli zapojeni jak muzikanti, tak fanoušci, kteří byli převážně mladí, bílí muži se společným třídním původem, etickými a estetickými hodnotami. Americká socioložka Deena Weinstein ve své knize Heavy Metal: Hudba a její kultura popisuje vzestup a růst hnutí jako dosažení zralosti heavy metalu, po jeho zrození na počátku 70. let a před rozvětvením do různých podrodin v následujících letech. Britští fanoušci heavy metalu, běžně známí jako muthas, metalheads nebo headbangers (kvůli rytmickému třepání hlav v rytmu hudby), odmítli zjednodušující představu vzpurné mládeže zděděné z protikultury šedesátých let a psychedelické prvky charakteristické pro heavy rock v 70. letech, rozvinuli subkulturu heavy metalu a definitivně ji oddělili od mainstreamové společnosti.

Ke konci sedmdesátých let se britští metalisté spojili do uzavřené komunity vrstevníků, kteří povýšili sílu a oslavovali mužství. Podle analýzy Deeny Weinsteinové však jejich mužské kamarádství a obecná nepřítomnost žen v jejich řadách nezměnila postoj vůči ženám na odmítání či diskriminaci. Ve stejném článku uvádí, že britský heavy metal není zásadně o bílých umělcích a jeho texty postrádají rasismus. Další charakteristikou subkultury byla její latentní homofobie, méně násilná, ale ne odlišná od sklonů britských skinheadů. Ve své knize Běh s ďáblem: Moc, pohlaví a šílenství v hudbě těžkých kovů to Robert Walser nazývá 'kolektivním potvrzením heterosexuality' a v časopise Britský sociolog to John Clarke považuje za reakci proti rozpadu tradičních stereotypů mužnosti.

Headbangeři projevili malý zájem o politické a sociální problémy a prostředky úniku ze své bezútěšné reality našli ve společnosti druhých, v konzumaci piva a hudbě. Z tohoto důvodu byli často obviňováni z nihilismu nebo útěku od života. Na rozdíl od punkerů však milovali muzikantství a vytvořili modly virtuózních kytaristů a zpěváků; živou koncertní show vnímali jako plnou realizaci svého stavu.

Fanoušci byli velmi loajální k hudbě, vůči sobě navzájem i ke kapelám, se kterými sdíleli původ a od nichž požadovali soudržnost se svými hodnotami, autentičnost a nepřetržitou dostupnost. Odchýlit se od tohoto přísného kódu znamenalo být označen jako "zaprodanec" nebo "pózér" a být vyloučen z komunity.

Text písně "Denim and Leather" od Saxon přesně vystihuje náladu britských metalistů v těch letech velkého nadšení a je hymnou, která oslavuje hnutí NWOBHM a jeho členy.

Kde jsi byl v sedmasedmdesátým,
když se hráz začala trhat?
Byl jsi u toho na místní show?
Nosil jsi džíny, kůži na těle?
Vtlačil ses do kotle?
Čekal jsi ve frontě, ve sněhu a zimě?

Džíny a kůže nás spojily,
byl jsi to ty, kdo dal svobodě duši.
Džíny a kůže nás spojily,
byl jsi to ty, kdo dal svobodě duši.

Četl jsi hudební noviny od začátku do konce?
Zjistil jsi, kde hrají tvé oblíbené kapely?
Poslouchal jsi rádio každou páteční noc?
Potloukal ses okolo místních obchodů s deskami?

Snil jsi o hraní na kytaru, drcení bubnů?
Třeba zvládneš i basu,
vždyť můžeš být i zpěvák jako já
a stát před kapelou, čekat na povel.

Džíny a kůže nás spojily,
byl jsi to ty, kdo dal svobodě duši.
Džíny a kůže nás spojily,
byl jsi to ty, kdo dal svobodě duši.

Byl jsi to ty – kdo dal svobodě duši,
byl jsi to ty – kdo nás sem dnes dovedl,
byl jsi to ty – kdo zaplnil koncertní halu,
byl jsi to ty – kdo dal svobodě duši.

Přístup do tohoto mužským světem ovládaného prostoru nebyl pro ženské hudebnice a fanynky snadný. Přijímány byly pouze ty, které se přizpůsobily standardům a kódům svých mužských protějšků, což potvrzují Girlschool a Rock Goddess, jediné výrazné ženské heavy metalové uskupení té doby.

Hudba, filozofie a životní styl bandů a fanoušků heavymetalu byly často bagatelizovány jak levicovými kritiky, tak konzervativním veřejným míněním. Film This Is Spinal Tap z roku 1984 vyvolal vlnu nesnášenlivosti mezi britskými metalovými soubory a odhalil komické stránky tohoto světa, jež by externí pozorovatelé označili za absurdní. Metaloví muzikanti však považovali obsah snímku za příliš realistický.

NWOBHM, zahrnující sestavy s velmi odlišnými vlivy a styly, se jako hnutí i samostatný hudební žánr prosazovala teprve ve svých formujících se letech v polovině až na konci sedmdesátých let. Zejména v těchto počátečních obdobích byl pro záplavu nové tvorby charakteristický syrový zvuk, z velké části způsobený nízkorozpočtovou produkcí, ale také amatérským talentem mnoha mladých uskupení. Tyto mladé muzikanty také spojovala společná inspirace tvorbou výše zmíněných úspěšných heavy rockových formací z konce 60. a první poloviny 70. let a udržovali jakousi kontinuitu s dřívějšími partami, jejichž hudba sice dočasně vyšla z módy, ale v undergroundu se jí stále dařilo. Média 80. let a propagační literatura nahrávacích společností však obvykle řadily rockovou hudbu, která využívala hlasité kytary, ale nebyla klasifikovatelná jako punk, pod souhrnný pojem "heavy metal", čímž se celé zvukově i stylově bohaté spektrum NWOBHM uskupení zařadilo pod jeden hudební žánr.

Po převážně organickém a spontánním impulzu mnoho z těchto nových formací naplnilo klasický heavy metal bezprostředností hospodského rocku a intenzitou punku, čímž do různé míry završili mísení žánrů, s kterým začal Motörhead. Obecně se spíše vyhýbali baladám, nezdůrazňovali harmonie, produkovali kratší písně s rychlými tempy a velmi agresivním zvukem založeným na riffech a powerakordech, a preferovali vokály sahající od vysokého nářku až k mrzutému a slabému vrčení. Iron Maiden, Angel Witch, Saxon, Holocaust, Tygers of Pan Tang, Girlschool a Tank jsou ukázkovými příklady tohoto stylu, který uskupení jako Atomkraft, Jaguar, Raven a hlavně Venom přehnali, aby vytvořili ještě extrémnější výsledek. Kritici považují tento nový přístup k heavy metalu za největší hudební úspěch hnutí a za důležitý vývojový krok pro žánr.

Během NWOBHM byl ale bandami jako Rainbow, Magnum, UFO, Thin Lizzy a Whitesnake rovnoměrně zastoupen i styl více melodický a podobný hard rocku. Hudba Def Leppard, Praying Mantis, White Spirit, Démon, Shy, Gaskin a Dedringer obsahovala "melodické háčky" stejně jako riffy, často udržovala užší spojení s blues rockem, zahrnovala balady a používala klávesy, akustické nástroje a melodické vzletné vokály. Po vrcholu hnutí v roce 1981 byl tento styl podporován médii a ve větší míře přijat také britským publikem. A když se parta, obvykle hrající agresivnější styl metalu, přizpůsobila populárnějšímu zvuku, který se podobal tradičnímu americkému, stal se tento styl převládajícím. Tyto změny v hudební orientaci ale některé fanoušky dezorientovaly a vedly je k odmítnutí těch uskupení, která zkompromitovala klíčové prvky své identity ve snaze o úspěch.

Tyto dva směry ale nevyčerpávají všechny vlivy nalezené v britské heavy metalové hudbě začátku 80. let, protože mnoho band bylo inspirováno také progresivním rockem (Iron Maiden, Diamond Head, Blitzkrieg, Demon, Saracen, Shiva, Witchfynde), boogie rockem (Saxon, Vardis, Spider, Le Griffe) a glam rockem (Girl, Wrathchild). Doom metalové formace Pagan Altar a Witchfinder General byly rovněž součástí NWOBHM a jejich desky jsou považovány za nejlepší příklady již zavedeného podžánru.

Britský spisovatel John Tucker uvádí, že sestavy NWOBHM byly obecně poháněny jejich prvními zkušenostmi s životem dospělých a jejich texty přetavily vše do jedné velké mladé fantazie. Obvykle se ve svých textech vyhýbaly sociálním a politickým tématům nebo s nimi zacházely mělkým pouličním způsobem a preferovaly témata z mytologie, okultismu, fantasy, sci-fi a hororových filmů. Písně o romantice a chtíči byly vzácné, ale časté texty o mužských spolcích a rockovém způsobu života obsahují mnoho sexistických narážek. V textech i na obalech studiových počinů je často přítomen křesťanský symbolismus, například postava Satana. Ten byl ale používán spíše jako šokující a strašidelný předmět než jako pozdější antireligiózní symbol subkultury black metalu devadesátých let.