* 13. prosince 1948 v Redfordu, ve státě Michigan, v USA
TED NUGENT se narodil v Redfordu ve státě Michigan jako třetí ze čtyř sourozenců Marion Dorothyové (rozené Johnsonové) a Warren Henry Nugentovi. Vyrůstal v metropolitním Detroitu a jako teenager chodil do sv. Viator High School v Arlington Heights a na krátkou dobu do William Fremd High School v Palatine v Illinois. Jeho prarodiče z matčiny strany byli Švédové. Vyrůstal ve vojenské rodině; jeho otec byl armádním seržantem. Samotný Theodore nikdy nesloužil v armádě, i když dospěl během vrcholící války ve Vietnamu. V letech 1977 a 1990 v rozhovorech s časopisem High Times a časopisem Detroit Free Press Nugent tvrdil, že před odvodem záměrně poškozoval svůj fyzický stav tím, že bral drogy, nejedl nic než nezdravé jídlo a defekoval a močil do kalhot. Svůj příběh o defekaci v roce 2018 ve filmu The Joe Rogan Experience popřel, tvrdil, že si ho vymyslel z legrace. Zároveň prohlásil, že zpravodajské zdroje v té době často publikovaly nepřesné informace o jeho skupině.
V roce 1964 dal Nugent dohromady první sestavu své kapely Amboy Dukes. První koncert odehráli v klubu The Cellar v Arlington Heights koncem roku 1965, když Nugent navštěvoval St. Viator High School. V té době zde byla domácí skupinou formace Shadows of Knight, ačkoli Amboy Dukes často hráli až do zavíračky.
Druhým singlem Amboy Dukes byla píseň "Journey to the Center of the Mind" s textem druhého kytaristy Steva Farmera. Skladba pochází ze stejnojmenné desky, jejíž obal zobrazoval široké spektrum drogového parafernália. Nugent, vášnivý bojovník proti drogám, vždy tvrdil, že netušil, že píseň pojednává o užívání drog. Studiovky Amboy Dukes (1967), Journey to the Center of the Mind (1968), Migration a Rusty Day (1969), všechny vydané pod značkou Mainstream Records, se prodávaly s mírným úspěchem. Dne 5. dubna 1968, den po atentátu na Martina Luthera Kinga Jr., se Nugent zúčastnil jam sessionu na jeho počest. Nejprve vystoupila Joni Mitchell, po ní následovali Buddy Guy, Cactus a Jimi Hendrix. Dorazili i další hudebníci jako B.B. King a Al Kooper.
Poté, co se roku 1973 usadil na ranči v Michiganu, podepsal smlouvu s DiscReet Records (vydavatelstvím Franka Zappy) a natočil desku Call of the Wild. O rok později vydali Tooth Fang & Claw, ale časté změny v sestavě vedly k brzkému rozpadu kapely.
V roce 1975 se definitivně rozloučil s názvem Amboy Dukes a podepsal smlouvu s Epic Records. Derek St. Holmes (kytara, zpěv), Rob Grange (basa) a Clifford Davies (bicí) tvořili hlavní oporu nové formace, která vydala multi-platinové desky Ted Nugent (1975), Free-for-All (1976) a Cat Scratch Fever (1977). Na těchto nahrávkách zazněly dnes již klasické rockové hymny jako "Hey Baby", "Stranglehold", "Dog Eat Dog" a "Cat Scratch Fever". Ačkoli je u většiny skladeb uveden jako jediný autor, St. Holmes tvrdí, že se na tvorbě podílel, ale Nugent si přivlastnil autorská práva, aby se vyhnul dělení honorářů.
Během tohoto tříletého období se etabloval jako kytarová ikona hardrockového publika – mnoho jeho příznivců přitom netušilo o jeho dřívějším působení v Amboy Dukes. S touto sestavou vzniklo i živé dvojalbum Double Live Gonzo! (1978), které se rovněž stalo multi-platinovým. Skupina intenzivně koncertovala až do roku 1978, kdy St. Holmes a Grange odešli. Nahradili je Charlie Huhn a Dave Kiswiney. Davies zůstal do roku 1982 a během té doby natočil LP Weekend Warriors (1978), State of Shock (1979), Scream Dream (1980) a Intensities in 10 Cities (1981). Posledně jmenovaná studiovka obsahuje kontroverzní píseň "Jailbait". Dne 8. července 1979 účinkoval Nugent v pořadu King Biscuit Flower Hour – záznam koncertu Live at Hammersmith '79, pořízený během druhého setu v londýnském Hammersmith Odeon, byl oficiálně vydán až v roce 1997.
V letech 1982 – 1989 vydal několik sólových nahrávek, které zaznamenaly vlažný trend jak v prodejích, tak v ohlasu kritiků. Zároveň se ale začal výrazněji profilovat i jako zpěvák. Roku 1989 se přidal k superskupině Damn Yankees, kde působili Jack Blades (basa/zpěv, Night Ranger), Tommy Shaw (kytara/zpěv, Styx) a Michael Cartellone (bicí). Jejich debutové LP Damn Yankees (1990) se v USA stalo dvojnásobně platinovým, především díky hitové baladě "High Enough".
Po návratu na sólovou dráhu vydal v roce 1995 desku Spirit of the Wild, kterou mnozí považují za jeho nejlépe hodnocený studiový počin. Nahrávka rovněž znamenala návrat Dereka St. Holmese do Nugentovy studiové party. V průběhu 90. let vyšlo i několik archivních vydání, jež udržovala jeho jméno v povědomí veřejnosti. Začal rovněž moderovat vlastní rozhlasovou show na stanici WWBR-FM v Detroitu a rozšířil svou činnost v oblasti loveckého podnikání. Spustil i několik televizních pořadů. V roce 2006 byl uveden do síně slávy Michigan Rock and Roll Legends.
Dne 4. července 2008 odehrál v hudebním divadle DTE Energy v Clarkstonu (Michigan) svůj jubilejní 6000. koncert. Na pódiu se k němu připojili původní zpěvák Derek St. Holmes, bubeník Johnny Bee Badanjek (Mitch Ryder and The Detroit Wheels) a jeho první učitel hry na kytaru z roku 1958 – Joe Podorsek. V dubnu 2011 oznámil, že se Derek St. Holmes opět připojí k jeho sestavě na turné I Still Believe Tour.
Je fanouškem hokejových Detroit Red Wings, basketbalových Detroit Pistons, fotbalových Detroit Lions a baseballových Detroit Tigers. Oblékl tričko Detroit Pistons z éry Bad Boys v hudebním videu Damn Yankees pro skladbu „Come Again“. Trpí ztrátou sluchu, v rozhovoru z roku 2007 uvedl: „Ucho není příliš v pořádku, zejména pokud jde o hluk pozadí, ale je to malá cena, kterou jsem musel zaplatit. Věřte mi, že ta cesta stála za to.“
Dvě ženy ho obvinily ze sexuálního vztahu, když jim bylo méně než 18 let - v roce 1978 navázal poměr se 17 letou havajskou rodáčkou Pele Massouvou. Věk sexuálního souhlasu na Havaji v té době byl 16 let, ale kvůli věkovému rozdílu se nemohli vzít. Aby to obešel, připojil se k Massovým rodičům při podepisování dokumentů, aby se stal jejím zákonným zástupcem. V rámci rozhovoru pro podcast "The Joe Rogan Experience" popřel, že by někdy měl romantické vztahy s nezletilými dívkami, kromě doby, kdy byl sám nezletilým. To je v rozporu s tím, co předtím uvedl v epizodě pořadu Behind the Music, kde se přiznal k několika aférám s nezletilými dívkami. Navíc je jeho píseň „Jailbait“ o tom, že by chtěl mít sex s 13 letou dívkou...
Byl dvakrát ženatý a má šest dětí se čtyřmi ženami. Na konci 60. let, před prvním manželstvím, měl Nugent chlapce (Ted Mann) a dívku, kteří byli v dětství dáni k adopcí. To se stalo veřejně známým až v roce 2010. Sourozenci byli adoptováni samostatně a neměli spolu žádný kontakt. Syn se dozvěděl identitu svého rodného otce v roce 2010 prostřednictvím snahy své sestry navázat kontakt s ním a jejich biologickými rodiči. Podle zpravodajské zprávy Nugent v průběhu let diskutoval o existenci těchto dětí se svými dalšími dětmi. Se svou první manželkou Sandrou Jezowski byl ženatý v letech 1970 až 1979. Měli dvě děti, syna Theodora Tobiase ´Tobyho´ Nugenta a dceru Sashu Nugent. Sandra zemřela při autonehodě v roce 1982. Podruhé se oženil s Sheman Dezielovou, kterou potkal, když byl hostem v Detroitu na WLLZ-FM, kde byla členkou zpravodajského personálu. Vzali se 21. ledna 1989. Společně mají jedno dítě, syna Rocca Winchestera Nugenta. V roce 2005 souhlasil, že bude platit 3 500 $ měsíčně na výživu syna, kterého měl s Karen Gutowskou, zatímco on byl ženatý s Deziel.
Od 70. let zastává a propaguje protidrogové a protialkoholické postoje. Byl uváděn jako příklad v hnutí "Straight Edge", což je životní styl spojený s punk rockem, který se vyvinul na počátku 80. let a odrazuje od užívání drog a alkoholu. Henry Rollins, zpěvák skupiny Black Flag uvádí, že se spolu s přítelem Ianem MacKayem (zpěvákem Minor Threat a autorem písně „Straight Edge“, která dala tomuto hnutí název) inspirovali Nugentem během svých středoškolských let v 70. letech, kdy byl jedinou významnou rockovou hvězdou, která se veřejně vyhýbala užívání drog: „Četli sme o Nugem a věc, která na nás opravdu zapůsobila, byla skutečnost, že nepil, nekouřil ani nedrogoval." Nugent je celostátním mluvčím programu Vzdělávání proti zneužívání drog (DARE). V roce 2015 ale prohlásil, že podporuje legalizaci marihuany pro lékařské použití a v roce 2018 přiznal, že občas si dá „trochu vína“.
Rok | Název alba | Typ |
---|---|---|
1967 | The Amboy Dukes | Studiová nahrávka |
1968 | Journey to the Center of the Mind | Studiová nahrávka |
1969 | Migration | Studiová nahrávka |
1970 | Marriage on the Rocks/Rock Bottom | Studiová nahrávka |
1973 | Call of the Wild | Studiová nahrávka |
1974 | Tooth Fang & Claw | Studiová nahrávka |
Rok | Název alba | Typ |
---|---|---|
1975 | Ted Nugent | Studiová nahrávka |
1976 | Free-for-All | Studiová nahrávka |
1977 | Cat Scratch Fever | Studiová nahrávka |
1978 | Weekend Warriors | Studiová nahrávka |
1979 | State of Shock | Studiová nahrávka |
1980 | Scream Dream | Studiová nahrávka |
1982 | Nugent | Studiová nahrávka |
1984 | Penetrator | Studiová nahrávka |
1986 | Little Miss Dangerous | Studiová nahrávka |
1988 | If You Can't Lick 'Em...Lick 'Em | Studiová nahrávka |
1995 | Spirit of the Wild | Studiová nahrávka |
2002 | Craveman | Studiová nahrávka |
2007 | Love Grenade | Studiová nahrávka |
2014 | Shutup & Jam! | Studiová nahrávka |
2018 | The Music Made Me Do It | Studiová nahrávka |
2022 | Detroit Muscle | Studiová nahrávka |
Rok | Název alba |
---|---|
1978 | Double Live Gonzo! |
1999 | Live at Hammersmith '79 |
2001 | Full Bluntal Nugity |
2010 | Sweden Rocks |
Rok | Název alba |
---|---|
1990 | Great Gonzos |
2001 | The Ultimate Ted Nugent |
2004 | Decades of Destruction |
Rok | Název skladby |
---|---|
1977 | "Cat Scratch Fever" |
1978 | "Wango Tango" |
1980 | "Wang Dang Sweet Poontang" |