Beatdown hardcore (známý také jako heavy hardcore, brutal hardcore, toughguy, moshcore nebo jednoduše beatdown) je subžánr hardcore punku s výraznými prvky heavy metalu. Vyznačuje se agresivním vokálním projevem, hromadnými sbory, hutnými kytarovými riffy a breakdowny. Texty často pojednávají o jednotě, bratrství, nestálých mezilidských vztazích a machismu.

Formace hrající heavy hardcore jsou často označovány jednoduše jako "hardcore", což činí pojem "hardcore" poněkud vágním – bývá totiž používán i pro tradiční hardcore punk, jaký reprezentují Minor Threat nebo Bad Brains. Cestu heavy hardcore stylu vyšlapaly newyorské hardcore party jako Agnostic Front, Warzone, Sick of It All a Cro-Mags, stejně jako thrashmetalový subžánr "crossover thrash".

Žánr dále čerpá z tvorby newyorských hardcorových uskupení z konce 80. let, jako jsou Breakdown, Killing Time, Sheer Terror a Madball. V polovině 90. let se mezi průkopníky zařadily soubory jako Hatebreed, Shai Hulud, Strife, Bulldoze, Terror Zone a Neglect. Postupem času se definice žánru rozšířila a začala zahrnovat i interprety výrazněji propojené s metalem, například Xibalba, Sunami a Knocked Loose. Kultovního statusu po roce 2000 dosáhly například formace Terror a Death Before Dishonor.

Kultura crew sehrála v rámci beatdown hardcoru zásadní roli nejen v USA, ale postupně ovlivnila i další části světa. V původním kontextu představovala crew nejen skupinu přátel, ale i určitý obranný mechanismus proti sociálnímu vyloučení a kulturní dominanci většinové společnosti. V některých případech však crew scéna sklouzla k teritorialismu, násilí a vymezování vůči jiným subkulturám, což přispělo ke kontroverznímu obrazu celého žánru.

Na přelomu tisíciletí se beatdown rozšířil do Evropy, kde narazil na specifické prostředí – zatímco v USA měl často etnicky pestré zázemí, evropská scéna byla zpočátku homogennější, avšak o to intenzivněji reagovala na ideová témata jako odpor proti fašismu, třídní hrdost nebo street kulturu. Zatímco v Německu nebo Francii se nově vzniklé soubory často hlásily k levicovým nebo antifašistickým ideálům, ve východní Evropě — včetně České republiky — se beatdown stal jakousi surovou protiváhou melodickému hardcore nebo emocoreu, které v té době dominovaly scéně.

Mezi významné evropské představitele patří například francouzští Nasty, belgická parta Malevolence (často zařazovaná i do metalcoru), španělští Brothers Till We Die nebo italští Strength Approach. V České republice lze za výrazné zástupce beatdownově laděného hardcoru označit třeba Backfist nebo Cold Cold Nights, kteří sice operují na pomezí žánrů, ale se syrovostí a breakdownovými strukturami beatdownu často koketují.

Beatdown se tak z americké ulice přelil do squatů, klubů a DIY prostor po celém světě, kde rezonuje se stejnou silou – jako ventil frustrace, zbraň proti konformitě i způsob, jak budovat komunitu. A i když jej občas provází nálepky o přehnané agresi či šablonovitosti, jeho jádro stále zůstává pevné: kytary dolů, pěst nahoru, a když to přijde – breakdown tvrdý jako betonová zeď.

Předchůdci – Na počátku 80. let se hardcore punk rychle šířil díky partám jako Black Flag, Minor Threat a Dead Kennedys. Když se washingtonské uskupení Bad Brains přestěhovalo do New Yorku, odstartovalo vznik zdejší hardcoreové scény. Jak se scéna vyvíjela, začaly se objevovat formace, které do svého zvuku přimíchávaly vlivy heavy metalu a hip hopu. Někteří hudebníci si v rámci newyorského hardcoru budovali "étos tvrdého chlapa", a to skrze otevřené používání kriminálního násilí nebo bigotních postojů. Některé soubory, zejména Cro-Mags, dokonce cíleně vyhledávaly členy, kteří tento postoj zosobňovali. Jejich zvuk byl natolik syrový, že autor AllMusic Patrick Kennedy označil debutovou desku Age of Quarrel z roku 1986 za "nejlepší hodinku drsňáckého hardcoru". Přestože tyto postoje čelily rozsáhlé kritice ze strany ostatních scén, mnohé z těchto part začaly rozvíjet jedinečný styl, který více stavěl na rytmu a postupně se odkláněl od punkových kořenů.

Počátky beatdown hardcoru jsou úzce spjaty s crew DMS (Doc Marten Skinheads) z Lower East Side. Založil ji ´Jere DMS´ na počátku 80. let a její charakter byl formován prolínáním hardcoru, hip hopu, graffiti, motorkářské, skinheadské a skateboardové kultury. Díky multietnickému složení této crew v ní působili i budoucí členové kapel Bulldoze, Madball a Skarhead. Způsob, jakým tyto formace hovořily o bratrství, loajalitě i o kriminálních aktivitách, sehrál klíčovou roli při formování lyrických témat žánru beatdown.

Jedním z nejzásadnějších předchůdců stylu byla newyorská parta Breakdown z Yonkers, která vznikla v roce 1987. Spadala do nové vlny NYHC souborů, které – podobně jako Sick of It All, Sheer Terror a Krakdown – rozšiřovaly žánrový rejstřík směrem k tvrdšímu a groovovějšímu výrazu. Ve stejném roce vydala skupina Judge své debutové EP New York Crew, které časopis Crack označil za nahrávku, jež vynesla newyorskou 'mentalitu drsňáků do nových výšin'.

Debutová studiovka Brightside z roku 1989 od formace Killing Time sehrála klíčovou roli při formování zvuku NYHC – přejala tvrdost thrash metalu, ale místo technických riffů nabídla pomalejší, údernější groove pasáže, jaké zaznívají například ve skladbě "New Release". Zároveň se ukázalo, že důraz Madball na hutné groovy a odmítnutí rychlého tempa, typického pro starší hardcore, se stává určujícím znakem newyorské školy 90. let a položil základ pro beatdown. Časopis Riverfront Times tuto sestavu dokonce označil za formaci, která definovala tvrdý chlapský hardcore.

Akademik Nicolae Sfetcu ve své knize The Music Sound přisuzuje vznik beatdownu kombinaci textů ze života ulice v tvorbě Madball, synkopického stylu riffování Judge, a propojení metalu a hip hopu u Biohazard, spolu s vlivy kapel jako Killing Time, Carnivore, Maximum Penalty a Sheer Terror.

Počátky (polovina devadesátých let) – Průkopníkem beatdownu byla skupina Bulldoze, jejíž LP The Final Beatdown z roku 1996 dalo subžánru i jméno. Bulldoze společně s Terror Zone spojili zvuk klasického newyorského hardcoru s gangovou lyrikou a těžkými breakdowny – a vytvořili tak šablonu, na níž stavěly další formace. V jejich šlépějích pokračovaly soubory jako Next Step Up, Neglect, Confusion nebo Grimlock.

Žánr v té době zakořenil zejména na hardcorové scéně v New Jersey. V klubech jako Melody Bar, Stone Pony či Birch Hill Nightclub vystupovaly kapely typu Clubber Lang, Signed with Hate a Force of Aggression. Publicista Chris Suffer z NoEcho později označil nahrávku Broken Ties... Spoken Lies (2002) od Shattered Realm za etalon, ke kterému by se měl každý budoucí beatdownový počin přiblížit.

V následujících letech se beatdownová estetika ignorantských, extrémně těžkých riffů začala promítat i do nu metalu. V roce 1994 se v Bridgeportu (Connecticut) zformovala skupina Hatebreed, která spojila klasický hardcore s prvky beatdownu i metalcoru. Jejich debutová deska Satisfaction is the Death of Desire (1997) se prodala ve více než 150 000 kopiích, což bylo na tehdejší podmínky mimořádné. S přelomem milénia však žánr ztratil na popularitě – prostor převzaly metalovější, noisově orientované formace, především ty podepsané pod Victory Records.

Poslední roky (od roku 2010 do současnosti) – Jak se žánr vyvíjel, byl stále výrazněji ovlivňován extrémními odnožemi metalu – především death metalem a doom metalem. Tento posun je patrný zejména u part jako Kruelty, Xibalba nebo No Zodiac.

Beatdownová skupina Sunami vznikla v roce 2019 původně jako parodie na násilnickou ignoranci žánru. Zájem, kterého se jí dostalo během výluk "COVIDu-19" – zejména na TikToku – však vedl k masivnímu nárůstu popularity a v následujících letech vyprodala většinu svých koncertů. Časopis Revolver ji v roce 2023 zařadil mezi zásadní formace současného hardcorového zeitgeistu.

Beatdown hardcore bývá rovněž označován jako "toughguy", "heavy hardcore", "moshcore" nebo "brutal hardcore". V rozhovoru s Alexem Dunnem z hardcore punkového uskupení Crime in Stereo Dunne uvedl, že beatdown je někdy jednoduše nazýván "hardcore" a dodal, že „ ve skutečnosti existují dva druhy hardcoru, pokud se do toho chcete ponořit“. Jako příklady hardcoru, na kterém vyrůstal, uvedl Minor Threat, Bad Brains, Lifetime, Avail a Gorilla Biscuits. Druhý typ, který Dunne popsal jako "drsňácký" hardcore, je podle něj reprezentován kapelami více ovlivněnými Agnostic Front, Madball a Sheer Terror. Podle něj je to právě tento tvrdší proud, který si lidé nejčastěji vybaví, když se řekne "hardcore".

Web Vice to shrnuje podobně: "existují dva druhy hardcoru. Tedy – ve skutečnosti prý existuje asi tisíc různých podžánrů, ale všechny lze rozdělit do dvou hlavních kategorií: hardcorový hardcore pro "drsňáky" a hardcorový hardcore pro "nedrsňáky". Rozdíl spočívá hlavně v náladě – ten první se hodí, když se chceš naštvat na svět, zvedat činky a podobně". Aubin Paul z Punknews.org napsal, že styl hardcoru s příměsí metalu, který prosazovala značka Victory, představuje většinu současného hardcoru, zatímco relativně málo formací reprezentuje kořeny tradičního stylu, jaký hrály klasické partičky jako Minor Threat, Black Flag a Bad Brains.

Freddy Cricien z Madball v rozhovoru o vztahu hardcoru a punku uvedl: „Naše hudba byla vždycky hardcore. To není nic proti punk rocku. Nemůžeme nepřiznat, že to, co jsme vytvořili, vzniklo na punkovém pozadí.“ K otázce označení "drsňácký hardcore" a jeho vymezení vůči původnímu punkovému základu řekl: „Myslím, že je tu příliš mnoho malých nálepek. New York byl jednou z prvních hardcoreových scén. Dřív se tomu říkalo prostě 'hardcore punk'. Mám pocit, že New York se toho zbavil a řekl: 'Tohle je hardcore'. Myslím, že to tomu dalo ještě větší identitu, a to je podle mě dobře. Myslím si, že film »American Hardcore« příliš zobecňuje a není dobrou reprezentací celé scény.“

Metalcore je žánr známý spojením prvků beatdownu (včetně breakdownů) s extrémním metalem, přičemž je ve svém výsledku mnohem silněji ovlivněn metalem než samotný beatdown. Stylově se vyznačuje breakdowny, řevem, growlingem, hutnými kytarovými riffy a často i použitím dvou kopáků. Mnohé formace navíc střídají křik ve slokách s melodickým, čistým zpěvem v refrénech.

Jako svébytný směr začal vznikat už v 90. letech, kdy šlo o metalovější odnož beatdownu, reprezentovanou pionýry jako Earth Crisis, Integrity nebo Shai Hulud. Na přelomu tisíciletí došlo k výraznému rozšíření vlivu tohoto stylu – k nejvýraznějším jménům patřily Killswitch Engage, All That Remains, Unearth, Bullet for My Valentine či As I Lay Dying.

Tyto party se od předchozí generace lišily tím, že kombinovaly tradiční metalcorový přístup s prvky melodického death metalu. Zásadní vliv na jejich zvuk měly švédské melodic death legendy jako At the Gates a In Flames, jejichž melodická i harmonická struktura se stala poznávacím znamením metalcoru první dekády 21. století.