Screamo (někdy označovaný také jako skramz) je agresivní odnož žánru emo, která se na počátku 90. let 20. století vyznačuje záměrnou experimentální disonancí a dynamikou. Emo jako hudební styl se soustředí na emotivní, často zpovědní texty a vznikl z hardcore punku a post-hardcoru v polovině 80. let na scéně ve Washingtonu, D.C., kde byl znám jako emocionální hardcore nebo emocore.

Průkopníky screama byly na počátku 90. let sestavy Heroin a Antioch Arrow ze San Diega, zatímco koncem desetiletí tento směr rozvíjely především formace z východního pobřeží Spojených států, například Pg. 99, Orchid, Saetia a I Hate Myself.

Screamo je styl hardcore punkem ovlivněného emo s výrazným křikem. Alex Henderson z AllMusic ho označuje za most mezi hardcore punkem a emo. Termín screamo vznikl složením slov 'scream' a 'emo'. Tento žánr využívá typickou rockovou instrumentaci, ale vyznačuje se krátkými skladbami, chaotickým zvukem, harmonizovanými kytarami a ječivými vokály.

Screamo se charakterizuje častými změnami tempa a dynamiky, napětím a následnými uvolněnými katarzemi. Mnohé uskupení hrají také balady. Křičené vokály nejsou používány neustále, ale jako crescendo prvek a zvuková zbraň, kterou formace vytasí v momentech, kdy hudba a texty dosáhnou určité emocionální intenzity. Emotivní zpěv a drsný křik jsou pro screamo běžné vokální styly.

V textech screamo se často objevují témata jako citová bolest, rozchody, milostné zájmy, politika a lidská práva. Texty jsou obvykle introspektivní, podobně jako u jemnějších emo uskupení. The New York Times poznamenal, že přitažlivost této hudby spočívá v její otevřenosti k odlišnostem a respektu k jinakosti. Některé kapely screamo otevřeně demonstrují přijetí náboženských, nenáboženských i straight edge životních stylů.

Mnohé bandy screamo se v 90. letech 20. století vnímaly jako implicitně politické, reagující na posun doprava, který zastupovali například kalifornští politici jako Roger Hedgecock. Některá hudební uskupení čerpala inspiraci i z náročnějších teoretických zdrojů: Angel Hair citovali surrealistické spisovatele Antonina Artauda a Georgese Batailla, zatímco Orchid ve svých textech odkazovali na ikonu francouzské nové vlny Annu Karinu, německého filozofa Friedricha Nietzscheho, francouzského myslitele Michela Foucaulta a zakladatele Frankfurtské školy kritické teorie.

Když se tento žánr na počátku 90. let rozvíjel, zpočátku se mu neříkalo "screamo". Chris Taylor, zpěvák uskupení Pg. 99, řekl: „Nikdy se nám celá ta věc s screamem nelíbila. Dokonce i během naší existence jsme se snažili od této módy odvázat a říkat lidem: 'Hej, tohle je punk'.“ Jonathan Dee z The New York Times napsal, že tento termín má tendenci vyvolávat pohrdavý smích samotných kapel.

Lars Gotrich z NPR Music (projekt National Public Radia) se v roce 2011 k této záležitosti vyjádřil následovně: „Scéna se za posledních deset let hodně změnila. Dříve tu byly kreativnější bandy jako Circle Takes the Square nebo City of Caterpillar. A pak se to vydalo cestou, kdy se screamo hodně zjednodušilo a stalo se nerozpoznatelným, až někdo vtipně vymyslel termín skramz, aby odlišil první vlnu screamo uskupení.“

V roce 2000 se termín "screamo" začal volně používat pro označení jakéhokoli křičeného zpěvu (běžně označovaného jako screamed vocals) v hudbě. Byl aplikován na širokou škálu žánrů, které nesouvisely s původní screamo scénou. Juan Gabe, zpěvák formace Comadre, tvrdil, že tento termín byl svým způsobem pošpiněn, zejména ve Státech. Derek Miller, kytarista kapely Poison the Well, upozornil na neustálé odlišné používání tohoto termínu a žertem prohlásil, že popisuje tisíc různých žánrů. Bert McCracken, zpěvák sestavy The Used, prohlásil, že screamo je pouze termín pro nahrávací společnosti, aby mohly prodávat desky, a pro obchody s deskami, aby je mohly kategorizovat.

Počátky (90. léta)

Kolem let 1990 a 1991 začala řada uskupení posouvat zvuk raného emo do extrémnější a chaotičtější oblasti. Nejdelší působnost měla sestava Iconoclast a Merel z New Jersey, avšak největší vliv měly bandy ze San Diega, které podepsaly smlouvu s Gravity Records.

Ze všech byla nejvíce uznávána formace Heroin, jež jsou obecně považováni za průkopníky screama a inspirátory nejstarších kapel žánru. Další významné uskupení z tohoto města zahrnují Angel Hair, Antioch Arrow a Swing Kids. Rané screamo bandy ze San Diega byly fanoušky někdy nazývány 'spock rock', kvůli černě barveným vlasům a rovným ofinám podobným postavě Spocka ze seriálu Star Trek. Tento kombinovaný vizuální styl a geekovské oblečení se ukázaly jako obzvlášť vlivné pro vývoj pozdějších emo subkultur.

V New Jersey se žánr dále rozvíjel a rychle se rozšířil i do New Yorku, kde se scéna soustředila kolem ABC No Rio. Na této scéně se prosadily sestavy Native Nod, Rye Coalition, 1.6 Band, Rorschach a Mohinder. Zvuk screama se rozšířil i do dalších částí Spojených států, například do Baltimoru, odkud pocházela formace Universal Order of Armageddon, a do Cupertina v Kalifornii, kde působila kapela Mohinder. V San Franciscu patřili mezi první, kdo spojil primitivní screamo zvuk s postrockem, hudební uskupení Portraits of Past, následovaná Funeral Diner, kteří rovněž přijali vlivy black metalu.

Současně na jihu Spojených států začaly některé bandy posouvat screamo zvuk ještě dále. Formace In/Humanity z Columbie v Jižní Karolíně vytvořila pro tento styl pojem 'emoviolence'. Tento termín převzaly i floridské kapely Palatka a End of the Century Party. Původně byl 'emoviolence' jazykovou kombinací slov 'emo' a 'powerviolence' a odkazoval i na album Emotional Violence funkové kapely Cameo. S rozšiřováním vlivu těchto formací se termín začal více používat i jinde.

Ke konci 90. let a na přelomu tisíciletí se ve Virginii rozvinula rozsáhlá screamo scéna. Mezi nejvýznamnější patřili Pg. 99, pokračovatelé v extrémním a chaotickém screamo zvuku, City of Caterpillar, kteří spojili screamo s post-rockem, Majority Rule, jež skloubili žánr s metalcorem, a Malady, kteří spojili post-inflektované screamo s indie rockem. Všechna tato uskupení vydala alba, která kritik Andrew Sacher označil za zásadní pro žánr. Velký vliv měla i newyorská formace Saetia, která vznikla v roce 1997 a kombinovala screamo se zvuky math rocku, jazzu a středozápadního emo. Po rozpadu Saetie v roce 1999 její členové založili podobně vlivné bandy Off Minor a Hot Cross. Mezi další klíčové uskupení této doby patřily Jeromes Dream, Neil Perry, I Hate Myself, Reversal of Man, Yaphet Kotto a Orchid.

Spojení s mainstreamem (kolem 2000)

Termín 'screamo' se sice objevil v hudebních médiích už v roce 1995, zejména díky článkům Jima DeRogatise a Andyho Greenwalda, ale až vydání Full Collapse v roce 2001 přineslo sestavě Thursday z New Jersey první větší mediální pozornost. O rok později vydala stejnojmenný počin kanadská formace Alexisonfire, jejíž studiovka byla označena kritikem Mattem Millsem za klíčový moment legitimizace screamo zvuku.

V následujících letech si rozvíjením screamo stylu získaly pozornost kapely jako The Used, Thrice, Finch a Silverstein. Na rozdíl od 'DIY' screamo band 90. let podepsaly tyto formace smlouvy s velkými labely jako Island Def Jam a Reprise Records. Spojení screama s těmito kapelami je však kontroverzní a mnozí tento proud označují za 'MTV screamo' či 'pop-screamo', někdy jsou raději řazeny k post-hardcore nebo metalcore scéně.

Na undergroundové scéně se postupně prosazoval post-rockový vliv. Nejvýznamnější z těchto formací byli City of Caterpillar z Richmondu ve Virginii. Hudební kritici vytvořili pro tuto smíšeninu pojem 'post-screamo'. Mezi další klíčové kapely patřily Circle Takes the Square, Raein, Envy a Daitro. Festival Fluff Fest, který se v Česku koná od roku 2000, byl v roce 2017 v Bandcamp Daily popsán jako 'letní rituál' mnoha fanoušků screama v Evropě.

Oživení (po 2010)

Na počátku roku 2010 se termín "screamo" začal znovu výrazně prosazovat díky nové generaci "udělej si sám" band, přičemž mnoho uskupení, jako například Loma Prieta, Pianos Become the Teeth, La Dispute a Touché Amoré, vydávalo desky u relativně velkých nezávislých labelů, jako je Deathwish Inc. V roce 2011 poznamenal časopis Alternative Press, že La Dispute stojí v čele oživení tradičního screama díky své kritikou oceňované nahrávce Wildlife. Do této scény patřily také kapely Touché Amoré, La Dispute, Defeater, Pianos Become the Teeth a Make Do and Mend. Podobně byli popsáni i kalifornští Deafheaven, kteří vznikli v roce 2010 a byli označováni jako screamo ve stylu blízkém Envy. Alternative Press zároveň upozornil i na oživení pop screama s formacemi jako Before Their Eyes, The Ongoing Concept, Too Close to Touch a I Am Terrified.

V srpnu 2018 označil autor Noisey Dan Ozzi toto období za "léto screamu" v rámci měsíční série dokumentující bandy posouvající žánr kupředu a také reuniony klíčových uskupení jako Pg. 99, Majority Rule, City of Caterpillar a Jeromes Dream. Kapely vyzdvihované v této sérii, včetně Respire, Ostraca, Portrayal of Guilt, Soul Glo, I Hate Sex a Infant Island, obdržely pozitivní kritiku významných médií, avšak nebyly tak široce úspěšné jako jejich předchůdci. Noisey také zdokumentoval, že navzdory ztrátě mainstreamové popularity a přetrvávajícímu postavení na severoamerické scéně, zejména v Richmondu ve Virginii, se screamo stalo více mezinárodním hnutím; rozšířilo se zejména do Japonska, Francie a Švédska s kapelami Heaven in Her Arms, Birds in Row a Suis La Lune. V roce 2018 vydala skupina Vein debutové album Errorzone, které sklidilo uznání kritiky i komerční úspěch a spojilo prvky screama, hardcoru a nu metalu. Tato undergroundová kohorta byla většinou vydávána nezávislými labely jako Middle-Man Records ve Spojených státech, Zegema Beach Records v Kanadě a Miss The Stars Records v Berlíně.