Tapping
Tapping je technika hry, kterou lze použít na jakýkoli strunný nástroj, ale nejčastěji se využívá na kytaru. Spočívá v tom, že se struna rozezní a rozechvěje v rámci jediného pohybu, což se liší od standardních metod, kde jedna ruka drží tón a druhá strunu vybrnkává. Tapping je primární technikou u nástrojů jako Chapman Stick.
Popis
Tapping je rozšířená metoda, při níž se oběma rukama „ťuká“ do strun na hmatníku, čímž vznikají legato tóny. Klepání zahrnuje vytahování (pull-off) nebo kladívkové přitlačení (hammer-on). Například pravák může ukazováčkem pravé ruky prudce přitlačit („zatlouct“) na dvanáctý pražec a při uvolnění prstu malíčkem levé ruky vybrnkat („vytáhnout“) stejnou strunu, již na osmém pražci. Stejným způsobem pak prst sundá a odtáhne na pátý pražec. Takto tři tóny (E, C a A) znějí rychle a plynule, což je pro hráče relativně snadné.
Ačkoli je tapping nejčastější u elektrické kytary, lze jej použít téměř u jakéhokoli strunného nástroje, a některé byly vytvořeny speciálně pro tuto metodu. Například Bunker Touch-Guitar (vyvinutý Davem Bunkerem v roce 1958) má loketní opěrku, která drží pravou ruku v klasické poloze kytaristy. Chapman Stick (vyvinutý počátkem 70. let Emmettem Chapmanem) je navržen primárně pro tapping a používá metodu Free Hands, kdy jsou prsty obou rukou rovnoběžné s pražci.
Podobnou konstrukcí disponují nástroje Hamatar, Mobius Megatar, Box Guitar a Solene. Kytary NS/Stick a Warr Guitar také podporují tapping, byť ne výhradně. Harpejji je tappingový nástroj hraný na stojanu, prsty rovnoběžně se strunami, nikoliv kolmo. Všechny tyto nástroje mají menší napětí strun a nízkou mechaniku pro zvýšení citlivosti.
Někteří kytaristé používají místo prstů ostrou hranu trsátka pro rychlejší a ostřejší tón, tzv. pick tapping. Techniku používají například Joe Satriani a John 5 Lowery, který ji nazval „Spider-Tap“.
Historie
Tapping existuje v různých podobách již po staletí. Niccolo Paganini (1782 – 1840) používal podobnou techniku na housle, kdy udeřil do strun skákavým smyčcem artikulovaným pizzicatem levé ruky. Paganini se považoval spíše za kytaristu než houslistu a napsal několik skladeb pro kytaru, například „Velkou sonátu pro housle a kytaru“. Jeho houslové skladby jsou dodnes často hrány, přičemž někteří muzikologové soudí, že své houslové sonáty původně složil na kytaru a poté je přepsal pro housle. Paganini byl také známý tím, že rád hrál na kytaru v hospodách pro obecenstvo, spíše než v koncertních síních.
Podobné techniky obouručního tappingu se používají v turecké lidové hudbě na nástroji baglama.
Tapping na různé akustické strunné nástroje, například banjo, je dokumentován ve filmu, nahrávkách a živých vystoupeních již na počátku 20. století. Za otce moderního obouručního tappingu se považují různí hudebníci. Mezi první patřil Roy Smeck, který používal styl tappingu na ukulele ve filmu Club House Party z roku 1932. Konstruktér snímačů Harry DeArmond vyvinul obouruční tapping jako demonstrační metodu citlivosti svých snímačů. Jeho přítel Jimmie Webster, konstruktér a demonstrátor Gretsch kytar, v 50. letech natočil nahrávky a vydal instruktážní knihu Touch Method for Electric and Amplified Spanish Guitar (1952).
Vittorio Camardese předvedl vlastní verzi obouručního tappingu na počátku 60. let v italském televizním pořadu. Techniku tappingu příležitostně používali jazzoví kytaristé 50. a 60. let, například Barney Kessel, který byl raným příznivcem Emmetta Chapmana.
V srpnu 1969 Chapman vyvinul nový způsob obouručního tappingu, kdy obě ruce drží kolmo ke krku z opačných stran, což umožňuje stejnou kontrapunktickou schopnost každé ruky. Pro maximalizaci této techniky Chapman zkonstruoval devítistrunnou elektrickou kytaru s dlouhou menzurou, kterou nazval "Electric Stick" (a později ji zdokonalil jako Chapman Stick), nejoblíbenější specializovaný tappingový nástroj. Chapmanův styl staví prsty pravé ruky rovnoběžně s pražci jako u levé ruky, ale z opačné strany krku. Jeho objev vedl k úplným možnostem kontrapunktu, k novému nástroji Chapman Stick a k jeho metodě "Free Hands". Chapman ovlivnil několik kytaristů hrajících na tapping, včetně Steva Lynche ze skupiny Autograph a Jennifer Battenové.
Techniku tappingu začali koncem 60. let 20. století přebírat rockoví a bluesoví kytaristé. Jedním z prvních takových hráčů byl kytarista Canned Heat Harvey Mandel, o němž Ritchie Blackmore tvrdí, že ho viděl používat tapping na pódiu již v roce 1968 v klubu Whisky a Go Go. George Lynch to potvrdil, když zmínil, že on i Eddie Van Halen viděli Mandela používat "neoklasickou tappingovou věc" v klubu Starwood v západním Hollywoodu v 70. letech. Mandel používal rozsáhlou techniku obouručního tappingu na svém albu Shangrenade z roku 1973. Další raný příklad techniky tappingu lze slyšet ve skladbě Terryho Katha "Free Form Guitar" z debutového alba skupiny Chicago z roku 1969.
Randy Resnick (ze skupiny Pure Food and Drug Act, v níž svého času působil i Mandel) používal v letech 1969–1974 při svých vystoupeních a nahrávkách hojně techniku obouručního tappingu. Resnick byl zmíněn v biografii Eddieho Van Halena za svůj přínos k technice obouručního tappingu. V souvislosti s Resnickovým hraním s Richard Greene And Zone ve Whisky a Go-Go v roce 1974 se Lee Ritenour v časopise Guitar Player v lednu 1980 zmínil, že Randy byl první kytarista, kterého kdy viděl a který celý svůj styl založil na tappingu. Resnick také nahrával s použitím této techniky v roce 1974 na albu Johna Mayalla & The Bluesbreakers Latest Edition a uvedl, že se snažil napodobit legato "Sheets of Sound" Johna Coltranea.
Steve Hackett ze skupiny Genesis se rovněž prohlašuje za vynálezce tappingu, a to již v roce 1971.
Někteří hráči jako Stanley Jordan, Paul Gilbert, Buckethead a Steve Vai byli také pozoruhodně zruční v používání obou rukou při téměř klavírním útoku na hmatník.
V polovině sedmdesátých let se obouruční tapping začal prosazovat, když ho Frank Zappa začal zařazovat do svých písní a předvádět je před velkým televizním publikem. Koncem 70. let zpopularizoval techniku obouručního tappingu Eddie Van Halen. Van Halen tvrdí, že jeho vlastní inspirací byl kytarista skupiny Led Zeppelin Jimmy Page: „Myslím, že jsem dostal nápad na tapping, když jsem v roce 1971 sledoval (Page) při jeho sólu "Heartbreaker"... Dělal vytahování na otevřenou strunu a já si pomyslel... To umím, ale co kdybych použil prst jako matici a posunoval s ním?“
Technika
Obouruční tapping - Poklepáváním lze na kytaře hrát polyfonní a kontrapunktickou hudbu, přičemž je k dispozici osm (a dokonce devět) prstů jako stopky. Pravá ruka může například vybrnkávat výškovou melodii, zatímco levá ruka hraje doprovod. Proto je možné vytvářet hudbu psanou pro klávesový nástroj, například dvoudílné Invence J. S. Bacha.
Hlavní nevýhodou vyťukávání je snížený rozsah barvy tónu a ve skutečnosti se běžně používá efekt kompresoru, aby se tóny více přiblížily hlasitosti. Protože tapping vytváří efekt "čistého tónu" a protože první tón zní obvykle nejhlasitěji (v některých hudebních žánrech, jako je jazz, je to nežádoucí), je hlavním problémem této techniky dynamika, ačkoli Stanley Jordan a mnoho hráčů na Stick jsou v tomto žánru úspěšní.
V závislosti na orientaci pravé ruky hráče může tato metoda přinést různou míru úspěchu při formování dynamiky. První experimentátoři s touto myšlenkou, jako Harry DeArmond, jeho student Jimmie Webster a Dave Bunker, drželi pravou ruku v konvenční orientaci, s prsty rovnoběžnými se strunami. To omezuje druh hudebních linek, které může pravá ruka hrát. Chapmanova metoda klade prsty rovnoběžně s pražci.
Jednoruční tapping - Jednoruční vyťukávání, prováděné ve spojení s normálním prstokladem prstokladové ruky, usnadňuje vytváření intervalů not, které by jinak nebylo možné vytvořit pouze jednou rukou. Často se používá jako speciální efekt při sólovém skřípání. U elektrické kytary je v této situaci obvykle samotný výstupní tón přebuzený - i když je možné tapovat i akusticky -, přičemž drive slouží jako boost k dalšímu zesílení nevyklepaných (a tedy přirozeně slabších) hraných legátových tónů.
Celkovým cílem je udržet plynulost a synchronizaci všech tónů, zejména při rychlé hře, jejíž zvládnutí může vyžadovat rozsáhlý trénink.
Tapped harmonics - Tapované harmonické tóny vznikají tak, že hráč drží notu na pražci a tapující rukou vyťukává notu o dvanáct pražců níže (tj. nota na 4. pražci struny A je vyťukána na 16. pražci struny A). Namísto úderů kladívkem a vytahování pravou rukou se harmonické tóny vytvářejí údery prstem do pražce. Tento způsob vyťukávání je možné slyšet v písních skupiny Van Halen "Women In Love" a "Dance the Night Away". Baskytarista skupiny Metallica Cliff Burton použil tuto techniku na baskytaru ve své známé instrumentální skladbě "(Anesthesia) Pulling Teeth".
Kytaristé hrající touto technikou
V současné době je už tato technika mezi kytaristy široce rozšířená, takže následující seznam uvádí jenom několik největších propagátorů tohoto stylu. Mezi nimi najdeme jak průkopníky obouručního tappingu, tak i moderní virtuózy, kteří tuto techniku posunuli na novou úroveň díky inovativnímu využití v různých žánrech od rocku přes jazz až po metal a fusion. Tito interpreti často kombinují tapping s dalšími pokročilými metodami hry, čímž vytvářejí bohaté a komplexní zvukové krajiny, které inspirovaly nespočet dalších hráčů po celém světě.
Wes Borland, Joe Becker, Emmett Chapman, Miloš Makovský, Erik Mongrain, Eddie Van Halen, Steve Hackett, Megatar, Niccolo Paganini, Billy McLaughlin, Jorge Pescara, Enver Izmaylov, Eddie Van Halen, Reb Beach, Steve Vai a spousty a spousty dalších.
