|
| Vydáno | 2. května 1988 |
|---|---|---|
| Natočeno | 1987 - 1988 | |
| Studio | Skyline (New York City), Sound on Sound (New York City), Right Track (New York City), USA | |
| Žánr | Hard rock, heavy metal, funk metal, alternative metal, funk rock | |
| Délka | 49:09 | |
| Label | Epic Records | |
| Producent | Ed Stasium a Mick Jagger |
 |
 |
| "Middle Man" (1988) | "Cult Of Personality" (14. červenec 1988) |
 |
 |
| "Glamour Boys" (1989) | "Open Letter (To a Landlord)" (1989) |
 |
| "Funny Vibe" (1989) |
Prvním singlem je "Middle Man". Tahle skladba ukazuje Living Colour v méně hitově orientované, ale hudebně hodně funkční poloze. Staví na výrazném rytmu a práci s groovem, který je pro desku Vivid typický, i když tady nepůsobí tak agresivně jako u pozdějších singlů.
Lyricky míří na postavy, které profitují z toho, že stojí 'mezi' výkonem a odměnou. V žebříčcích se výrazněji neprosadila, ale zapadá do konceptu alba jako kritika společenských mechanismů moci a peněz.
Druhým singlem desky je "Cult Of Personality". Nejzásadnější moment celé nahrávky a píseň, která Living Colour katapultovala do mainstreamu. Riff je okamžitě rozpoznatelný a celá skladba má silný tah, který kombinuje tvrdost rocku s funkovou elasticitou.
Tématicky rozebírá, jak se z politických a mediálních osobností stávají uctívané ikony. Komerčně jde o nejúspěšnější singl alba - dosáhl 13. místa v americké Billboard Hot 100 a přinesl kapele i cenu Grammy.
Dalším singlem je "Glamour Boys". Oproti předchozímu hitu přináší odlehčenější a ironičtější náladu. Funkový základ a hravější rytmika ukazují, že formace umí pracovat i s nadhledem, nejen s tvrdou kritikou.
Text si dělá legraci z mužské fascinace stylem, luxusem a společenským image. V USA se skladba dostala na 31. místo v Billboard Hot 100 a patří k 'nejpřístupnějším' momentům Vivid.
Čtvrtým singlem je "Open Letter (To a Landlord)“. Tady se deska posouvá do emotivnější roviny. Song postupně graduje, začíná klidněji a postupně nabírá na intenzitě až k výraznému závěru.
'Dopisový' formát textu otevírá téma bydlení, sociální nerovnosti a konfliktu mezi nájemníky a vlastníky. V hitparádách se pohybovala níže, v Billboard Hot 100 se dostala zhruba na 81. místo.
Posledním singlem je "Funny Vibe". Výrazně rytmická píseň, která stojí na kombinaci funku a rockové energie. Patří mezi ty tracky, kde je nejvíc cítit fyzický groove celé formace.
Skladba se přímo dotýká rasových stereotypů a předsudků, které pojmenovává bez zbytečných metafor a obalu. Komerčně nepatřila k tahounům alba, ale ideově ho dobře uzavírá a potvrzuje společenský přesah celé desky.
Vivid je debutové studiové album americké rockové kapely Living Colour, vydané 3. května 1988 u Epic Records. Produkce se ujal Ed Stasium a na nahrávce se objevují i příspěvky Micka Jaggera, které podpořily mediální i hudební dosah celé desky.
Deska kombinuje hard rock s funkem, jazzem a výraznou sociální reflexí, čímž se výrazně odlišila od mainstreamové rockové produkce konce 80. let. Už v době vydání byla vnímána jako průlomová díky své žánrové otevřenosti i tématům, která se nebála sociální kritiky.
Kommerčně dosáhla velkého úspěchu - v žebříčku Billboard 200 se vyšplhala na 6. místo a v USA získala dvojitou platinovou desku za prodej převyšující dva miliony kopií. Výrazně jí pomohl i singl "Cult Of Personality", který se stal průlomovým hitem a dostal se až na 13. místo v Billboard Hot 100 díky silné rotaci na MTV.
Vivid získalo v roce 1990 Grammy za Best Hard Rock Performance. Kritici oceňovali zejména spojení žánrů a texty, které se věnují rasismu, kultu osobnosti, celebritám a městskému úpadku.
Trvalý význam alba spočívá v tom, že ukázalo komerční potenciál černošské rockové formace v převážně 'bíle vnímaném' žánru, aniž by musela ustupovat ze své hudební nebo obsahové identity.
Zvuk Living Colour byl formován širokým spektrem vlivů. Kytarista Vernon Reid uváděl jako zásadní inspiraci Jimiho Hendrixe, jehož přístup ke kytaře spojoval technickou inovaci s kulturním výrazem.
Funkové vlivy Jamese Browna přinesly rytmickou pevnost a groove, zatímco hardcore punk od Bad Brains přispěl agresí a energií. Kapela zároveň čerpala i z jazzu Johna Coltranea, čímž vznikla kombinace rockové struktury, funkové rytmiky a improvizační svobody.
Před podpisem smlouvy však naráželi na odpor hudebního průmyslu, který měl problém akceptovat černošskou rockovou skupinu. Demonahrávky byly často odmítány a formace byla vnímána jako 'anomálie' mimo hlavní proud rocku. Zlom nastal až díky Micku Jaggerovi, který s kapelou spolupracoval na demu a pomohl jí získat pozornost vydavatelství. To vedlo k podpisu smlouvy s Epic Records v roce 1987.
Hlavním autorem hudebních základů byl kytarista Vernon Reid, který vytvářel riffy kombinující hard rock 80. let s funkovými prvky. Tyto motivy vznikaly často během společného jamování v roce 1987. Texty se rozvíjely kolektivně, přičemž zpěvák Corey Glover přispíval tématickými nápady založenými na sociálních pozorováních. Mezi témata patřila například problematika moci, médií nebo sociálních nerovností. Na skladbách se podíleli všichni členové, což odpovídalo jejich kolektivnímu přístupu. Proces tvorby probíhal formou opakovaných zkoušek a improvizací, které postupně formovaly finální struktury skladeb.
Nahrávání alba probíhalo v několika newyorských studiích, včetně Skyline Studios, Sound on Sound Studios a Right Track Recording během roku 1987. Míchání proběhlo v Right Track a mastering ve Sterling Sound. Producent Ed Stasium kladl důraz na živé nahrávání všech nástrojů včetně zpvěvu, aby zachytil jejich koncertní energii. Mick Jagger se podílel na produkci dvou skladeb a přinesl další zkušenosti z rockového mainstreamu, spolupracovali také členové kapely Public Enemy. Overduby byly omezené, aby zůstal zachován přirozený zvuk. Kytarové party Vernon Reid často nahrával na první pokus, což podtrhovalo spontánní charakter nahrávky.
Přední strana Vivid je tvořena výraznou abstraktní koláží. Základ vizuálu představuje jasná, zářivě barevná mřížka, která obsahuje rozpixelované a zkreslené digitální grafické prvky. V horní části je velkým písmem uveden název alba 'VIVID' spolu s logem Living Colour. Návrh vytvořilo designérské studio The Thunderjockeys.
Na listech vnitřního bookletu jsou postupně uvedeny texty všech písní, fotografie členů formace, o které se postaral fotograf Drew Carolan, seznam všech spolupracovníků a studií, která se na nahrávce podílela a zajímavosti o spolupracujících muzikantech.
Zadní strana obalu obsahuje seznam skladeb, sestavu Living Colour a informace o hostujících hudebnících. Grafické řešení zachovává návaznost na vizuální styl přední strany.
Vivid představuje výraznou fúzi hard rocku a funk metalu, která kombinuje synkopované basové linky a rytmické groove vycházející z funku s tvrdostí metalu a prvky jazzové improvizace. Skladby mají zpravidla stopáž mezi čtyřmi a pěti minutami a pracují s dynamickými přechody mezi groovovými slokami a explozivními refrény, které budují napětí prostřednictvím vrstvení nástrojů.
Rytmický základ stojí na výrazné hře baskytaristy Douga Wimbishe, jehož slapová technika dodává hudbě pulzující energii a pevnou strukturu. Kytarista Vernon Reid propojuje vlivy psychedelického stylu Jimiho Hendrixe s technickou precizností hard rocku 80. let, přičemž jeho hra staví na výrazných riffech, ohybech tónů a střídmějším využití efektů. Jeho sóla často obsahují prvky free jazzu inspirované například Johnem Coltranem, čímž do jinak tvrdého rámce vnášejí improvizační svobodu.
Typickým příkladem je skladba "Middle Man", kde se střídají funkově orientované sloky s důrazem na synkopaci a rytmickou pružnost s tvrdými, plně rozvinutými refrény. Celek tak nepůsobí jako pouhá žánrová koláž, ale jako soudržný celek, v němž jednotlivé vlivy podporují výslednou energii a tah.
Textová stránka Vivid vychází ze zkušeností Living Colour z prostředí New Yorku a zaměřuje se na společenská témata, jako jsou mocenské struktury, ekonomické tlaky nebo povrchnost konzumní kultury. Hlavním autorem textů byl Vernon Reid, který upřednostňoval realistické zachycení situací před moralizováním.
"Cult Of Personality" kritizuje přitažlivost charismatických vůdců a upozorňuje na nebezpečí slepého následování, zatímco "Open Letter (To a Landlord)"" reflektuje proces gentrifikace a ztrátu komunitního zázemí v newyorských čtvrtích. "Glamour Boys" satiricky vykresluje povrchní životní styl části městské mládeže orientované na status a image.
Ve skladbě "Desperate People" se tématem stává osobní odpovědnost v kontextu závislosti, přičemž text poukazuje na cykly úniku a pádu i na roli okolí, které může destruktivní chování podporovat. Celkově tak texty nepůsobí jako jednostranné soudy, ale jako pozorování reality s důrazem na důsledky lidského jednání.
Vivid bylo v době vydání přijato velmi pozitivně zejména pro svou žánrovou fúzi hard rocku, funku a jazzu a pro energii, kterou do rockové scény konce 80. let přineslo. Anthony DeCurtis z časopisu Rolling Stone ocenil „syrovou sílu, která v hard rocku chyběla celé roky“ a vnímal album jako výrazný požadavek na respekt v rockové hudbě bez ohledu na rasu. Podobně Spin vyzdvihl inovativní energii desky v kontextu tehdejší dominance glam metalu.
Část kritiků však upozorňovala i na nerovnováhu mezi hudební a textovou složkou. Robert Christgau z The Village Voice udělil desce známku B+ a chválil zejména skladby "Funny Vibe" a "Glamour Boys" a také kytarovou práci Vernona Reida, ale kritizoval některé skladby jako příliš vágní nebo didaktické. Přesto uznal silné hudební provedení, včetně Hendrixem inspirované kytary a vokálního projevu Coreyho Glovera.
LP zároveň získalo i silnou mediální podporu díky singlům a videoklipům. "Cult Of Personality" přinesl kapele cenu Grammy za Best Hard Rock Performance na 32. ročníku cen Grammy a videoklip získal dvě MTV Video Music Awards - za Best Group Video a Best New Artist. Singl "Glamour Boys" byl navíc nominován na Grammy v kategorii rockového výkonu skupiny.
Další dobové reakce zdůrazňovaly stylovou rozmanitost desky. Ken Tucker z The Philadelphia Inquirer popsal Vivid jako album, které rozbíjí hudební stereotypy a spojuje vlivy od Lynyrd Skynyrd přes Jimiho Hendrixe až po Sly Stonea. Mark Sinker z NME ocenil schopnost formace kombinovat zdánlivě neslučitelné vlivy a přirovnal jejich zvuk k propojení Led Zeppelin a experimentálního jazzu Ornettea Colemana.
David Fricke z Rolling Stone označil desku za „otevřený dopis rock & rollu“ a zdůraznil jeho význam jako připomínku důležitosti rovného přístupu v rockové hudbě. Robert Christgau však v jiné recenzi pro The Village Voice uvedl i rezervovanější názor, když zmínil, že kombinace stylů a výrazová přepjatost může časem působit méně přesvědčivě.
| Zdroj | Hodnocení |
|---|---|
| AllMusic | 4.5/5 |
| Blender | 4/5 |
| Chicago Sun-Times | 4/5 |
| Kerrang! | 4.5/5 |
| NME | 8/10 |
| The Philadelphia Inquirer | 4/5 |
| Pitchfork | 9/10 |
| Rolling Stone | 4/5 |
| The Rolling Stone Album Guide | 4/5 |
| The Village Voice | B |
V retrospektivních hodnoceních je Vivid často považováno za klíčovou nahrávku 80. let. Greg Prato z AllMusic ji označil za jedno z nejlepších hard rockových alb dekády, zatímco Michael Azerrad v Blenderu zdůraznil jeho historický význam jako průlomové nahrávky černošské rockové kapely v mainstreamu. J. D. Considine v The Rolling Stone Album Guide vyzdvihl kombinaci hudební vize a společenského komentáře.
Stuart Berman z Pitchforku později označil Vivid za zásadní dokument černošského rocku, který ovlivnil další generace umělců. Album je také součástí knihy 1001 Albums You Must Hear Before You Die, což potvrzuje jeho dlouhodobý kulturní význam a umístilo se na žebříčku '100 Greatest Metal Albums of All Time (100 největších metalových alb všech dob)' časopisu Rolling Stone i v 500 nejlepších Heavy Metalových Alb všech dob Martina Popoffa...
Vivid je debut Living Colour a zároveň jedno z prvních velkých rockových alb vydaných mainstreamovým labelem, které prosadilo černošskou rockovou kapelu v globálním rockovém prostoru konce 80. let.
Největší úspěch přinesl singl "Cult Of Personality", který se stal zásadním průlomem. Skladba se výrazně prosadila i díky rotaci na MTV, což v té době hrálo klíčovou roli v komerčním úspěchu rockových interpretů.
"Cult Of Personality" získal cenu Grammy Award za Best Hard Rock Performance na 32. ročníku cen Grammy, což výrazně pomohlo upevnit pozici desky v mainstreamu. Videoklip ke skladbě získal dvě ocenění MTV Video Music Awards - Best Group Video a Best New Artist, čímž se formace dostala do širšího povědomí i mimo rockovou scénu.
Na albu se podílel i Mick Jagger, který koprodukoval skladby "Glamour Boys" a "Which Way To America?"". Jeho účast pomohla kapele získat větší pozornost hudebního průmyslu.
Produkce probíhala v několika studiích v New Yorku a podílel se na ní Ed Stasium, známý spoluprací s Ramones, který kladl důraz na živý a syrový zvuk nahrávky.
LP se dostalo na 6. místo v žebříčku Billboard 200 a získalo ocenění dvojitá platinová deska v USA za více než dva miliony prodaných kopií.
Vivid je často uváděno jako klíčové album, které pomohlo otevřít prostor pro další fúze hard rocku, funku a jazzu v mainstreamové hudbě.
Deska se pravidelně objevuje v žebříčcích nejdůležitějších alb 80. let a je součástí publikace 1001 Albums You Must Hear Before You Die, žebříčků '100 Greatest Metal Albums of All Time (100 největších metalových alb všech dob)' časopisu Rolling Stone i 500 nejlepších Heavy Metalových Alb všech dob Martina Popoffa.
(Produkční a interpretační údaje jsou převzaty z anglické verze Wikipedie)
| Číslo | Název skladby | Autoři | Délka |
|---|---|---|---|
| 1 | "Cult Of Personality" | Reid / Skillings / Glover / Calhoun | 4:54 |
| 2 | "I Want To Know" | Reid | 4:24 |
| 3 | "Middle Man" | Glover / Reid | 3:47 |
| 4 | "Desperate People" | Calhoun / Reid / Glover / Skillings | 5:36 |
| 5 | "Open Letter (To a Landlord)" | Reid / Tracie Morris | 5:32 |
| Číslo | Název skladby | Autoři | Délka |
|---|---|---|---|
| 6 | "Funny Vibe" | Reid | 4:20 |
| 7 | "Memories Can't Wait" | David Byrne / Jerry Harrison | 4:30 |
| 8 | "Broken Hearts" | Reid | 4:50 |
| 9 | "Glamour Boys" | Reid | 3:39 |
| 10 | "What's Your Favorite Color? (Theme Song)" | Reid / Glover | 3:56 |
| 11 | "Which Way To America?" | Reid | 3:41 |
| Celkový čas: | 49:09 | ||
Poznámka: Skladba „What's Your Favorite Color? (Theme Song)“ má na původních CD vydáních délku 3:56, zatímco na původním vinylu a remasterovaných CD verzích je zkrácena na 1:41.
| Číslo | Název skladby | Autoři | Délka |
|---|---|---|---|
| 12 | "Funny Vibe (Funky Vibe Mix)" | - | 3:43 |
| 13 | "Should I Stay Or Should I Go" | Mick Jones | 2:27 |
| 14 | "What's Your Favorite Color? (Theme Song) (Leblanc Remix)" | - | 5:39 |
| 15 | "Middle Man (Live at Cabaret Metro, Chicago; 9 November 1990)" | - | 3:49 |
| 16 | "Cult Of Personality (Live at the Ritz, New York City; 1988)" | - | 4:59 |
| Publikace | Země | Ocenění / žebříček | Rok | Umístění |
|---|---|---|---|---|
| Rolling Stone | US | 100 Best Albums of the Eighties | 1989 | 64 |
| LA Weekly | US | Chuck Klosterman's Favorite Hair Metal Albums | 2011 | 23 |
| Loudwire | US | The 50 Best Metal + Hard Rock Debut Albums Ranked | 2015 | 33 |
| Loudwire | US | Top 80 Hard Rock + Metal Albums of the 1980s | 2016 | 37 |
| Rolling Stone | US | The 100 Greatest Metal Albums of All Time | 2017 | 71 |
| KEXP | US | Top Albums of the Last 50 Years (1972 - 2022) | 2022 | 637 |
| Týdenní hitparáda 1988 - 1989 | Vrchol |
|---|---|
| Austrálie (ARIA) | 52 |
| Kanada (RPM Top Albums/CDs) | 11 |
| Nizozemsko (Album Top 100) | 92 |
| Nový Zéland (RMNZ) | 2 |
| Norsko (VG-lista) | 15 |
| USA (Billboard 200) | 6 |
| Roční hitparády 1989 | Umístění |
|---|---|
| Nový Zéland (RMNZ) | 26 |
| USA (Billboard 200) | 13 |
| Země | Ocenění | Počet prodaných kusů |
|---|---|---|
| Kanada (Music Canada) | Platina | 100,000 |
| Nový Zéland (RMNZ) | Zlato | 7,500 |
| USA (RIAA) | 2× Platina | 2,000,000 |
Poznámka: Uvedené údaje vycházejí pouze z certifikací a představují počet kusů na základě udělených certifikací (shipments).
