In Battle There Is No Law!, svůj debut, kapela nahrála pod dohledem Andrewa Fryera ve studiu Loco, zatímco mix proběhl pod vedením Alana Scotta ve studiu Clockwork. Deska vyšla 20. června 1988 pod hlavičkou vydavatelství Vinyl Solution; v roce 1992 byla znovu vydána stejnou firmou, ovšem s odlišným obalem. V roce 2005 pak následovalo další vydání – tentokrát opět s původním přebalem. Stylově (a se stopáží pouhých třiceti minut) se nahrávka silně opírá o grindcore, zatímco texty nesou výrazný sociálně-politický nádech, daný tím, že členové kapely vzešli z crust punkové scény. Nově definovaný styl tak přirozeně vycházel z jejich kořenů. Německá melodic-deathová kapela Heaven Shall Burn později použila stejný název pro své debutové EP jako poctu Bolt Thrower, kteří měli na jejich tvorbu zásadní vliv.

Debut si vedl poměrně slušně – na serveru Metal Archives se sešlo devatenáct recenzí s průměrným hodnocením přesahujícím osmdesát procent. Recenzent 'robotniq' o albu v roce 2022 napsal: „In Battle There Is No Law! má zvláštní historii, kterou jsem nikdy úplně nepochopil. Kapela nahrála své první studiové demo pod stejným názvem (bez vykřičníku) už v roce 1987. Na tomto demu se podílel Alan West, původní zpěvák kapely, a obsahovalo zřejmě všechny písně, které se objevují i na albu (kromě bonusové skladby Blind to Defeat). Mělo být album reedicí dema s Westovou náhradou (Karlem Willettsem) na postu zpěváka? To nemohu potvrdit, protože jsem demo nikdy neslyšel, přestože jsem na internetu našel jeho falešné kopie (které se všechny zdají být nemasterizovanými verzemi nahrávek z desky). Hádám, že se původní demo ztratilo, což se může lehce stát.

Po natočení ...For Victory následovalo americké turné s Benediction, které se bohužel příliš nevydařilo. Po jeho předčasném ukončení a návratu domů následoval odchod bubeníka Andyho Whalea a zpěváka Karla Willettse, kteří se rozhodli z kapely odejít kvůli změně životního směřování. Zbytek členů však pokračoval dál a ještě před Vánoci stihli vydat nové album. Během jeho uvedení na trh nahradil Karla Willettse bývalý zpěvák Pestilence Martin van Drunen. Za bicí usedl teprve sedmnáctiletý Martin „Kiddie“ Kearns, který hrál od čtrnácti let v různých lokálních kapelách — od heavy metalu po reggae — a byl známý svým úderným stylem ovlivněným Johnem Bonhamem.

V této sestavě odehráli během následujících dvou let dvě evropská turné na podporu nového alba. Prvním bylo rozsáhlé No Guts, No Glory Tour po boku Cemetary a Brutality, které zasáhlo Německo, Nizozemsko, Belgii, Rakousko, Švýcarsko a Dánsko. V roce 1996 následovalo festivalové turné Fuck Price Politics, které fanoušci i média vysoce ocenili. Na pódiu se s Bolt Thrower tehdy objevili Sentenced, Power of Expression a Varukers. Změny v sestavě však pokračovaly. V roce 1997 Martin van Drunen kapelu opustil – nikdy se prý necítil její plnohodnotnou součástí a navíc bojoval s nemocí, která mu způsobovala vypadávání vlasů a nejistotu při vystoupeních. Na jednom koncertu v Německu ho nahradil jeho přítel Dave Ingram, dlouholetý známý kapely. Zanedlouho odešel také Martin Kearns a za bicí usedl Alex Thomas.

Následující roky se pro Bolt Thrower staly zkouškou odolnosti. K odchodům členů se přidalo i ukončení spolupráce s vydavatelstvím Earache Records, které o kapelu ztratilo zájem. Čekala je jednání o nové smlouvě s Metal Blade Records. Ačkoliv kapela nikdy neinklinovala k open air festivalům, rozhodla se v roce 1997 zahrát na německém festivalu With Full Force ve Zwickau. Publikum je přivítalo nadšeně a i s náhradníkem Davem Ingramem si dokázali publikum podmanit svou nekompromisní podobou heavy metalu.

Na dalším albu Mercenary se dočasně vrátil Karl Willetts. Nahrávka vyšla 8. září 1998 v Evropě a 10. listopadu v USA. Obsahuje devět skladeb a celkově působí pomaleji než předchozí alba – rané vlivy hardcore punku z ní zcela vymizely. Přesto je nahrávka velmi heavy a zvukově se blíží klasickému projevu Bolt Thrower. Karl se na ní vrátil ke svému dřívějšímu stylu zpěvu. Po dokončení alba však zjistil, že se nemůže naplno věnovat kapele, a jeho místo znovu převzal Dave Ingram – tentokrát již jako oficiální člen.

S podporou Metal Blade Records se Bolt Thrower dočkali dosud největšího úspěchu. Mercenary bylo skvěle přijato po celém světě, zejména v Německu, kde se dostalo do albového žebříčku a získalo maximální hodnocení 10/10 i titul „album měsíce“ v metalovém magazínu Rock Hard.

Frank Albrecht z Rock Hard o desce napsal: „Je krásné, že to moje staré deathmetalové srdce ještě může zažít. »Mercenary« je nejpohodovější deathmetalové album od dob »The End Complete« od Obituary, a to mě těší. Deathmetalová scéna přesně takový impuls potřebovala. Zatímco loni to byli Six Feet Under a Hypocrisy, kteří znovu probudili DM komunitu, nyní jsou to Bolt Thrower, kdo dokazují, že tento styl lze stále oslavovat mistrovsky, bez kompromisů. Žádné gotické vlivy. Žádné blackmetalové prvky. Jen drtivé údery, ostré riffy Thomsona a Warda, pumpující basy a jasně srozumitelný growl Karla Willettse. A ty melodie! Jen si musíte zvyknout na zvuk – není tak hlasitý jako produkce Colina Richardsona – ale po dvaceti posleších jiný chtít nebudete. Děkujeme vám, Bolt Thrower, že jste vydrželi.“

V listopadu 1998 vydali Earache Records kompilaci Who Dares Wins, která obsahovala starší nahrávky včetně EP Spearhead a Cenotaph. Kapela se od této kompilace distancovala a žádala fanoušky, aby si ji nekupovali – považovali ji za pokus vydavatelství vytěžit z fanoušků peníze. Původní název měl znít No Guts – No Glory, ale byl změněn kvůli kolizi s názvem skladby z alba Mercenary, proti čemuž se ohradilo Metal Blade Records.

Po vydání Mercenary se kapela vydala na evropské turné Into the Killing Zone, kde Dave Ingram dokázal, že je důstojnou náhradou a plnohodnotným frontmanem. Po turné však nastaly další změny – bubeník Alex Thomas odešel, protože ztratil zájem o směřování kapely. Nové hledání naštěstí nebylo nutné, protože se ke skupině vrátil Martin Kearns, který mezitím vyřešil osobní záležitosti. S Bolt Thrower opět vystoupil na festivalu With Full Force.

Většinu roku 2000 strávili Bolt Thrower ve zkušebně s novou sestavou a psaním materiálu pro sedmé studiové album. Když byly skladby hotové, nemohli se dočkat návratu na pódia. Na jaře 2001 odehráli několik koncertů v Nizozemsku a Německu. Vyprodané sály a rostoucí popularita byly jasným signálem – v květnu 2001 zamířili do studia a nahráli pro Metal Blade Records nové album Honour – Valour – Pride, které vyšlo v Evropě 19. listopadu 2001 a v USA 15. ledna 2002. Obsahuje devět skladeb, digipak edice navíc jednu bonusovou navrch.

První album s jedním novým a jedním staronovým členem bylo představeno vybraným zástupcům tisku způsobem zcela ve stylu Bolt Thrower — místo tradiční studiové reportáže je čekal inscenovaný únos doplněný o vojenské úkoly. Bez ohledu na tuto netradiční prezentaci (nebo možná právě díky ní!) sklidili Bolt Thrower znovu vlnu pozitivních recenzí i nadšené reakce fanoušků. Honour - Valour - Pride obdrželo v časopisu Rock Hard plných 10 bodů z 10 a titul album měsíce — pro sedmou studiovku a podruhé za sebou je to mimořádný úspěch.

V lednu 2002 následovalo turné Ground Assault, během něhož kapela projela Evropu společně se starou Daveovou formací Benediction, čímž rázně vyvrátila jakékoli spekulace o napjatých vztazích mezi oběma skupinami. Turné se setkalo s obrovským ohlasem — Bolt Thrower znovu hráli vyprodané sály a potvrdili svou pověst jedné z nejsilnějších koncertních kapel scény. Na podzim téhož roku se vrátili do Německa na festival Westfalenfestival, kde si jejich set užil nejen třináctitisícový dav, ale i samotná kapela.

V roce 2003 se Bolt Thrower pustili do skládání materiálu pro své osmé studiové album. Zrušili kvůli tomu všechny nabídky na letní festivaly s výjimkou jediného — výročního festivalu Rock Hard. I to však museli nakonec zrušit kvůli předčasnému narození Daveova syna.

Na přelomu let 2003 a 2004 pokračovali ve tvorbě nové desky, jejíž nahrávání bylo plánováno na květen 2004 a vydání u Metal Blade Records na závěr roku. Současně začali připravovat i evropské a americké turné. Plány se však začaly komplikovat, když se ukázalo, že Dave se potýká se zdravotními i osobními problémy. Krátce před vstupem do studia se rozhodl z kapely odejít, aby se mohl naplno věnovat uzdravení. Vydání nové desky se tak odsunulo a prioritou se stalo nalezení nového zpěváka.

Kapela se opět ocitla v dobře známé situaci — bylo třeba najít nového zpěváka. Ve skutečnosti však připadala v úvahu jen jediná volba: Karl Willetts. Ten byl osloven a souhlasil, že se na konci roku 2004 opět připojí k Bolt Thrower a převezme roli frontmana. Dne 18. listopadu 2004 kapela oficiálně oznámila jeho návrat, čímž nic nebránilo začátku nahrávání nové desky Those Once Loyal.

Karlův návrat přivítali nadšeně jak členové skupiny, tak fanoušci, kteří vyhlíželi novou kapitolu Bolt Thrower s velkými očekáváními. Willetts bez problémů navázal na svou starou roli a společně s Gavinem se pustil do psaní textů. Jeho hlas byl navíc prověřen v praxi, když na zkoušku znovu nazpíval vokály do skladeb z Honour - Valour - Pride. Ačkoli kytarista Gavin Ward zdůraznil, že kapela nemá v úmyslu tuto verzi vydat, aby tím "neznehodnotila produkt" a neurazila Ingrama, v květnu 2005 přesto zveřejnili hrubý mix Willettsovy verze skladby „K-Machine“ — na přání fanoušků.

Nahrávání pod vedením producenta Andyho Faulknera začalo v květnu 2005 ve studiu Sable Rose v Coventry, mix probíhal na konci srpna. Stejně jako u předchozích desek se tvorba skladeb opírala především o Thomsonovy kytarové riffy a sóla, která si ostatní členové upravovali podle svých představ. Celkově vzniklo 25 až 30 písní, z nichž deset se dostalo na finální verzi alba.

Willetts, jenž měl na starost většinu textů, hledal inspiraci na místech s vojenskou historií — navštívil například londýnský Cenotaph a Horse Guards Parade, Turnaware Point v Cornwallu (vylodění 5. pěšího sboru v Den D) nebo Flanderská pole v Belgii. Později Gavin Ward zveřejnil jeho zápisníky s pracovními názvy skladeb a náměty. Celý proces byl dokumentován prostřednictvím šesti studiových deníků — pět z nich napsal Kearns a jeden sám Willetts — které vyšly na oficiálním webu kapely.

Nahrávání bylo dokončeno v polovině září 2005. Písně procházely během tvorby i nahrávání četnými úpravami a přepisováním textů, struktur i temp. Bench uvedla, že hotovou podobu desky slyšela až po finálním masteringu. Thomson v prosinci téhož roku prohlásil v magazínu Terrorizer, že kdyby nebyli tlačeni termíny vydavatelství Metal Blade a blížícím se turné, pravděpodobně by ještě pokračovali ve studiu a dále skladby upravovali.

Obal desky byl inspirován pamětní deskou na Guards Memorial z první světové války v St. James’s Parku v Londýně. Nápad použít právě tento motiv vzešel od Jo, která chtěla kapelu odklonit od fantasy bitev z předchozích alb a dodat desce epičtější a méně předvídatelný vizuál. Fotografie desky byla zpracována Janem Meininghausem do výsledné podoby. K názvu alba Ward poznamenal: „Je to o vojácích. Kdysi byli loajální — a teď už nejsou, protože jsou mrtví!“ Willetts v rozhovoru pro Metal Rules (2006) doplnil, že název je rovněž poctou těm, kteří kapelu po celou kariéru podporovali — od Johna Peela až po samotné fanoušky, bez nichž by Bolt Thrower nikdy neexistovali.

Album vyšlo 11. listopadu 2005 v Německu, 14. listopadu ve zbytku Evropy a 15. listopadu v USA. Sklidilo široké uznání v médiích jako Rock Sound, Rock Hard a Metal Hammer. Kromě vysokého umístění v německém žebříčku (76. místo) se objevilo na obálkách několika časopisů a v řadě z nich získalo ocenění Album měsíce — Rock Hard takto vyznamenal Bolt Thrower už potřetí.

Rok 2006 kapela zahájila evropským turné Those Still Loyal, na němž je doprovodili Malevolent Creation, Nightrage a Necrophagist. Karlův návrat na pódia byl velmi očekávaný a výsledkem byla řada vyprodaných koncertů. Bolt Thrower i nadále drželi svou zásadu nízkých cen vstupenek i merchandise, za což jim fanoušci projevovali nezměrnou podporu. Po krátké pauze následovala druhá část turné, tentokrát s podporou God Dethroned a Kataklysm, doplněnou o místní skupiny a přátele jako Nightrage nebo Downlord. Kapela se dostala do zemí, kde dlouho nehráli — do Švédska, Velké Británie, ale i do nových destinací jako Španělsko, Portugalsko, Finsko a Norsko. Odezva publika byla mimořádná a potvrdila, že loajalita fanoušků je stále neochvějná.

Po úspěchu obou částí turné vystoupili Bolt Thrower na jediném open air festivalu roku — na Rock Hard Festivalu, který jim před lety zrušili. Tentokrát slib dodrželi a vystoupili v amfiteátru v německém Gelsenkirchenu. Skvělý prostor a výborný výkon kapely potěšil všechny generace fanoušků.

V roce 2007 odehráli jen několik koncertů a zaměřili se na psaní materiálu pro nové album. Ukázalo se však, že navázat na kvalitu Those Once Loyal nebude snadné. V roce 2008 proto Bolt Thrower oznámili, že nové album nevydají, protože podle jejich slov skladby nedosahovaly požadované úrovně. Raději nevydat nic, než jít pod vlastní standard — odvážné rozhodnutí, které jim ale přineslo velký respekt.

Přestože nové album nevzniklo, Bolt Thrower fanoušky nezklamali a pokračovali v živém hraní. Rok 2008 jim přinesl mimo jiné triumfální návrat do USA — poprvé od roku 1994 zahráli na Maryland Deathfestu, a to hned během dvou dnů. Publikum bylo nadšené a vystoupení se stalo jedním z vrcholů jejich americké historie.

Ačkoli dříve neinklinovali k festivalům, uznali, že tento formát dokonale sedí jejich hudbě. V následujících letech si pečlivě vybírali jen několik vybraných akcí — vrátili se do rodného Birminghamu, dvakrát vyprodali nový klub Atak v Holandsku a vůbec poprvé vystoupili v Řecku, kde odehráli dva nezapomenutelné večery.

Kapela se dál držela filozofie „kvalita místo kvantity“, což se jasně osvědčilo. V roce 2010 odehráli sérii koncertů a festivalů po celé Evropě — od komornějších undergroundových vystoupení, která připomínala jejich začátky, až po obří akce s třicetitisícovým publikem, jež dokázali strhnout stejně jako kdykoli předtím.

Martin Kearns, který byl bubeníkem Bolt Thrower v letech 1994 – 1997 a poté od roku 2000, nečekaně zemřel 14. září 2015 ve věku 38 let. V důsledku jeho smrti kapela přerušila činnost a zrušila nadcházející australské turné, které mělo být jejich prvním od roku 1993.

Dne 14. září 2016, v den prvního výročí jeho úmrtí, Bolt Thrower na svých webových stránkách uctili Martinovu památku a oznámili, že už jako kapela nebudou dále pokračovat: „Rádi bychom všem poděkovali za podporu v těchto posledních dvanácti měsících. Spolu s Kiddieho rodinou jsme se rozhodli, že ponecháme jeho nečekanou smrt soukromou záležitostí. Teď jen žádáme o trochu času, abychom se s tím vypořádali.

Kiddie se k nám přidal v roce 1994, když mu bylo teprve sedmnáct let, nicméně ihned Bolt Thrower jako živou kapelu vylepšil. Nikdo nebyl loajálnější ani pyšnější, že může být součástí Bolt Thrower. Strávili jsme spolu více než 20 let cestováním kolem světa s třemi různými vokalisty, ale Kiddie pro nás byl vždy víc než jen bubeník. Když jsme nesli jeho rakev na jeho poslední místo odpočinku, pozice bubeníka Bolt Thrower byla pohřbena s ním. On byl – a navždy zůstane – bubeníkem Bolt Thrower, naší hybnou silou a naším přítelem.

A co se týče nás ostatních, Bolt Thrower pro nás byli životním stylem přes 30 let. Nikdy jsme nebyli motivováni penězi, slávou nebo egem, ale vlastními principy a hodnotami, které nás provázely životem a sblížily nás jako přátele.“

Dne 7. března 2017, v den Kearnsových 40. narozenin, zveřejnili Bolt Thrower na svých stránkách obsáhlé prohlášení, které naznačovalo možný reunion nebo vznik nového materiálu na jeho počest: „Dnes by Kiddie oslavil 40. narozeniny. Je to den smutku, ale také krásných vzpomínek – a doufáme, že se k nám připojíte a pozvednete sklenku na památku nepřítomného přítele. Utěšujeme se vědomím, že jeho pokrevní linie a odkaz jako otce bude žít dál prostřednictvím jeho synů Leona a Maxe, jeho odkaz jako člověka v srdcích a myslích všech, kteří měli to štěstí nazývat ho svým přítelem, a jeho odkaz jako úžasného bubeníka bude žít dál skrze jeho hudbu. Kiddie kvůli různým okolnostem stihl s Bolt Thrower vydat pouze dvě alba, přestože v kapele působil 20 let a odehrál stovky koncertů – a my mu za jeho neochvějnou věrnost a bubenický odkaz dlužíme mnohem víc. Tento dluh začneme brzy splácet…“

Do roku 2024 se však tyto myšlenky neuskutečnily.

Bolt Thrower zůstávají jednou z nejautentičtějších a nejrespektovanějších kapel extrémního metalu, která se nikdy nezpronevěřila svým hodnotám. Jejich hudba, hluboce zakořeněná v tématech války, hrdinství a ztráty, si i po letech zachovává syrovou sílu a upřímnost. Ačkoliv jejich příběh skončil bolestnou ztrátou, odkaz kapely žije dál – v nezaměnitelném zvuku, který ovlivnil generace hudebníků, i ve věrné fanouškovské komunitě, která Bolt Thrower nikdy nezapomene.

Na podzim 2015, po Martinově smrti založil zpěvák Karl Willetts v Birminghamu společně s původním bubeníkem Bolt Thrower Andrewem Whalem, baskytaristou Benediction a Sacrilege Frankem Healym a kytaristou Benediction Scottem Fairfaxem skupinu Memoriam. Podle rozhovoru s Karlem z března 2016, uveřejněném na stránkách magazínu Iron Fist vznikla kapela jako pocta zesnulému bubeníkovi Martinu 'Kiddiemu' Kearnsovi se záměrem oživit old school death metal.

Karl Willetts: „Memoriam vznikli především proto, aby zaplnili prázdné místo, které vzniklo po tragické smrti Martina 'Kiddieho' Kearnse, bubeníka kapely Bolt Thrower v září 2015. Bolt Thrower následně na dohlednou dobu pozastavili veškerou činnost, což mi dalo příležitost rozvíjet nový projekt s přáteli, kteří už nějakou dobu projevovali zájem o založení kapely. Záměrem založení Memoriam bylo obnovit stará přátelství a znovu získat plamen inspirace, který nás kdysi rozpaloval. Teď se to děje v opravdu rychlém tempu a všichni si užíváme každý okamžik. Cílem Memoriam je v tom pokračovat a stavět na tom i v budoucnu. A samozřejmě ovládnout svět. :-)“

„Po tom, co se stalo Kiddiemu, jsem se rozhodl, že musím udělat všechny věci v životě, ke kterým jsem se nikdy nedostal, než bude pozdě! Jednou z těchto věcí bylo znovu hrát v kapele s Whalem; takže je fantastické, že to skutečně dělám! Myslím, že s Andym je to pro něj něco jako nedokončená práce. I když už nebyl v kapele, lidé o něm vždycky mluvili jako o bubeníkovi z Bolt Thrower, takže Memoriam je způsob, jak se od toho posunout dál a naplnit jeho kreativitu, která nebyla nějakou dobu využita. Je skvělé se vrátit do zkušebny a slyšet ho hrát. Jako by nikdy nepřestal!“

„Je to všechno opravdu vzrušující a já mám radost, že mohu psát nové písně a být opět v tvůrčí fázi vývoje. Od napsání a nahrání 'Those Once Loyal' v roce 2005 už uběhl nějaký čas a já si díky tomu uvědomil, jak moc mě baví tvůrčí proces práce s čerstvými nápady. Všichni se nemůžeme dočkat, až se dostaneme do zkušebny a budeme pracovat na nových písních. Z celého projektu je cítit opravdový šum a vzrušení.“

„Když jsme v roce 1994 opustili Bolt Thrower, zkoušeli jsme s Whalem hrát v několika dalších kapelách, ale nic z toho nebylo. Myslím, že v té době jsme do toho nebyli na sto procent zapálení. Tohle je první skupina, v které Andy od té doby hraje. Během svého odchodu z metalové scény pracoval jako servisní inženýr alarmů a pořídil si své dva kluky, měl hodně práce! Ale je skvělé, že je zpátky a dělá to, co mu jde nejlíp, mlátí do těch blán.“

„Vždycky jsme s Frankem mluvili o tom, že bychom mohli udělat kapelu, ale nikdy jsme se k tomu nedostali kvůli jiným závazkům. Původním záměrem bylo se jen sejít a zajamovat si staré písně, které nás hudebně ovlivnily v době, kdy jsme s hudbou začínali, nicméně příchod kytaristy Scotta Fairfaxe přinesl nový rozměr spolu s pytlem plným zabijáckých riffů, na kterých jsme pracovali a vytvořili nový materiál. Whale navrhl, abychom Scotta přizvali k doplnění sestavy.“

„Je to všechno na začátku, kapela má za sebou zatím šest zkoušek, ale máme hotové základy pěti písní. Naším cílem je dát dohromady kompletní materiál na album, zhruba deset písní, a ty nahrát někdy v květnu až červnu.“

„Do old school death metalu vracíme to staré! Kapela staví na našich společných silných stránkách. Zní to zabijácky, jako hybridní mix Bolt Thrower/Sacrilege/Benediction, který si zase vytvořil vlastní osobitý zvuk.“

„Je to skvělý pocit, celý ten tvůrčí proces mě neskutečně baví! Cítím se podobně, jako když jsme psali materiál pro Bolt Thrower, nicméně s Memoriam máme prázdné plátno, takže můžeme zkoušet nové nápady. Je to opravdu vzrušující a svěží pocit, nejspíš proto, že jsem v takové pozici poprvé.“

„Zatím máme následující názvy písní: "Memoriam", "War Rages On", "Resistance", "Surrounded (By Death)" a "Drone-Strike".“

„"Memoriam" je úvodní píseň, která představuje naše záměry, je věnována Kiddiemu a je vlastně jeho chvalozpěvem. "War Rages On" je vlastně o tom, jak pokračovat v životě. "Resistance" je svým zaměřením tak trochu anti-establishmentová. "Surrounded (By Death)" je o tom, že jsme doslova obklopeni smrtí, napsal jsem ji po Lemmyho skonu, prostě se mi zdá, že jsme v tom neustále. "Drone-Strike" je pohled na moderní bojiště a pohled na to, jak se válčí pomocí nových technologií; svým způsobem navazuje na myšlenky z písně "The Kill Chain" od Bolt Thrower. Snažím se kombinovat prvky osobní reflexe života spolu s psychologickými dopady války. Vždycky jsem psal o tématech smrti a smrtelnosti, spousta textů napsaných pro BT vycházela z pocitů smutku, když mi v jednadvaceti letech zemřel táta. S přibývajícím věkem se tato témata stávají pro váš život stále aktuálnější. Smrt je stále velké tabu a něco, o čem se otevřeně nemluví, dokud to nepotká někoho blízkého. Mám pocit, že odchod Kiddieho působil jako katalyzátor a celá tato zkušenost mě přiměla o těchto otázkách více přemýšlet. Memoriam je pro mě způsobem, jak vyjádřit některé z těchto emocí, podobně jako to dělá Greg Mackintosh s Vallenfyre.“

„Určitě, v současné době diskutujeme o různých možnostech a máme v úmyslu vystoupit v průběhu léta na vybraných evropských festivalech. Doufáme také, že poté odehrajeme několik klubových koncertů. V současné době probíhá jednání, a jakmile budou potvrzeny, oznámíme to prostřednictvím našich webových stránek i Facebooku.“

„Na koncertech chceme hrát hlavně náš nový materiál, nicméně hodláme zařadit i některé písně z našich předchozích kapel, jako jsou Bolt Thrower, Benediction a Sacrilege a v současné době se rozhodujeme, které z to budou.“

„Výběr názvu kapely byl těžší, než jsme předpokládali. Původně jsem přišel s dlouhým seznamem potenciálních názvů (hodně převzatých z názvů písní BT), nicméně jakmile jsem trochu zapátral, zjistil jsem, že všechno, co mě napadlo, je obsazené nebo mi prostě nepřipadá správné! Takže jsme název kapely odložili a soustředili se na to, abychom dali dohromady nějaké písničky. První skladba, kterou jsme napsali, bylo intro a já jsem dal dohromady pár slov jako formu pocty Kiddiemu a z toho organicky vznikl název Memoriam! Máme hotové logo; jedním z prvků tohoto projektu je zapojení starých přátel, takže jsme se všichni rozhodli, že chceme, aby návrh loga udělal Paul McHale (se kterým se všichni známe už dlouho), jak vidíte, je to dost stará škola. Ale je to čitelné! Memoriam vnímám jako slavnostní poctu minulosti, všemu, co bylo ztraceno, a životům, které odešly, ale nebyly zapomenuty. Tento kontext aplikuji jak na válku, tak na život obecně.“

„Koncem 80. let, v době před nástupem počítačů se scéna vyvíjela lokálně, kdy se podobně smýšlející jedinci scházeli na koncertech a v hospodách, a z toho vznikla místní scéna. V mezinárodním měřítku se scéna šířila prostřednictvím undergroundových časopisů, obchodováním s kazetami a psaním dopisů. Vzpomínám si, že většinu mého času zabíral tento proces a bylo skvělé a opravdu zvláštní dostat dopis nebo balíček z nějakého vzdáleného a poněkud exotického místa! V dnešní době je propagace mnohem snazší prostřednictvím platforem sociálních médií, kontakt je okamžitý a má přímou zpětnou vazbu. Líbí se mi, jak můžete zprávu okamžitě poslat do světa, to je super a je cítit, že existuje obrovské globální spojení v rámci celé scény, což je skvělé. Nicméně to působí poněkud chladně a klinicky, každý je kritik! Chybí mi ten nefalšovaný pocit vzrušení, když dostanu balíček od obskurní kapely odněkud z Peru. Nevím, připadá mi to teď trochu méně výjimečné.“

„Jsme naprosto ohromeni úžasnou pozitivní odezvou. Facebooková stránka měla za tři týdny 2500 lajků! Videoklip byl zhlédnut 5000 krát. Je to pro nás všechno velmi inspirující a pomáhá nám to v tom, abychom věci posouvali co nejrychleji kupředu!“

„Rozhodnutí pozastavit BT bylo přijato kolektivně kapelou již v prosinci 2015. Ztráta Kiddieho nás zasáhla opravdu tvrdě a možná je to něco, přes co se nikdy nepřeneseme. Nicméně nikdy neříkej nikdy. Rád bych věřil, že jednoho dne BT nastartuje motor staré válečné mašiny a znovu se rozjede. V tuto chvíli však nelze říct, kdy se tak stane.“

Mezi lety 2015 až 2024 Memoriam neúnavně koncertovali a vydali už čtyři studiová alba.

Zdroje: