Kapela se zrodila v polovině šedesátých let v Kanadě ze snů jednoho evropského přistěhovalce. John Kay byl původně Němec Joachim Krauledat, který se narodil nedlouho před skončením války v malém městečku Tilsit ve východním Prusku. Když mu bylo pět let, uprchl společně s matkou za dramatických okolností z bývalé sovětské zóny na západ. Zde, jako mnoho dalších mladých Němců, vyrostl na vysílání rozhlasové stanice AFN pro americké vojáky. V oblibě měl zejména countryblues a rock´n´roll v podání Chucka Berryho a Little Richarda. Snil o tom, že se tato hudba stane jeho životem, což v Německu nebylo až tak jednoduché. Šanci uskutečnit své sny a věnovat se rockové muzice dostal v roce 1958, kdy se rodina přestěhovala do Kanady. Kay se v nové vlasti začal učit hrát na kytaru a zdokonaloval se v angličtině. V roce 1967 se pak přidal ke kanadskému bluesovému uskupení The Sparrow. Tato formace, které brzy začal šéfovat, usilovala o angažmá ve Spojených státech, ale úspěch se nedostavil, takže se počátkem roku 1967 rozpadla. Nahrávky z tohoto období vyšly o tři roky později pod hlavičkou John Kay a Sparrow.

Z popela The Sparrow postavil Kay v Los Angeles nový band, zatím bezejmenný. Z původní sestavy jej následoval bubeník Jerry Edmonton a klávesák Goldy McJohn. Nepodařilo se udržet Jerryho bratra, sólového kytaristu Dennise Edmontona, který odešel do San Francisca. Později přispěl do repertoáru formace několika výraznými skladbami, včetně "Born To Be Wild". Jedním z poznávacích znaků nové party se stal drsný zvuk varhanních rifů a hutný Kayův hlas. Kay se později stylizoval do role jakési zlověstné postavy, oblékával se do černé kůže, provokoval neupraveným vzhledem a svůj pohled ukrýval za tmavá skla slunečních brýlí.

Ke spolupráci se podařilo přemluvit ještě tehdy sedmnáctiletého kytaristu Michaela Monarcha a basistu Rushtona Moreva, kteří se oba narodili v Los Angeles. Moreve dlouho nevydržel, a tak ho ještě koncem roku 1967 nahradil John Russell Morgan.

Skupina začala neprodleně zkoušet v garáži pod Kayovým malým bytem, který si v Hollywoodu společně s ženou pronajali. Další osud souboru podávají prameny dvojím způsobem. Podle jednoho si jich všiml producent Gabriel Mekler, když hráli v kavárně na proslavené Venice Beach a nabídl jim kontrakt. Podle druhého podání Mekler bydlel nedaleko jejich zkušebny a tím vyvolali jeho zájem. Poskytli mu své starší nahrávky z období The Sparrow a od té doby jim radil a povzbuzoval je, dokud nepřipravili materiál na první studiový počin. Zbývala už jenom maličkost – název. Padlo mnoho návrhů, dokud nepřišel Mekler s pojmenováním podle knihy od Hermanna Hesse, kterou právě četl – Stepní vlk, anglicky Steppenwolf.

Dunhill Records se vyjádřili kladně, ale podepsaný nahrávací kontrakt byl hodně tvrdý. Zavazoval kapelu k vydání dvou studiovek ročně, což vedlo k předčasnému vyčerpání tvůrčího potenciálu, časté výměně muzikantů a prvnímu rozpadu. Kay se vyjádřil dostatečně výmluvně: „Je to OK, když shrnete deset písní a pouze čtete texty. Ale když píšete vlastní skladby, zkoušíte je a vydáváte se na turné, abyste je propagovali... a děláte to každých šest měsíců, to oslabuje.“ V té době na to ale nemysleli, materiálu měli z dřívějška dost. K vydání se připravovaly první singly a od konce roku 1967 se chystal debut.

Na premiérový singl si Steppenwolf vybrali skladbu, se kterou John vystupoval ještě pod hlavičkou The New Balader ve folkových klubech. Hudebně zajímavá a plnokrevná píseň s názvem "A Girl I Knew" však ještě dostatečně nerozvinula Kayův arogantní a skřípavý vokál. Skladba také nevyvolala velký zájem. Podobně dopadl i druhý singl "Sookie Sookie", který vyšel společně s debutovým albem v lednu 1968. Populární taneční číslo, se kterým vystupovali už The Sparrow a které na svých koncertech s úspěchem uváděl i Steppenwolf, na malé desce propadlo. Na rozdíl od singlu se však album s jedenácti skladbami pomalu a jistě šplhalo americkou hitparádou, až z něj byla zlatá deska.

Píseň "Sookie Sookie" byla neúspěšná, a tak začali přemýšlet o třetím singlu. Titulní skladbu "Born To Be Wild" přijali za svou nejen vyznavači silných motorek, nazývaní Hells Angels, ale i hippie revolucionáři a celý kalifornský underground. Nejslavnější kompozice party vyletěla raketově na druhé místo amerického žebříčku a pobyla zde tři týdny. Milionový prodej ji pozlatil. Režisér Dennis Hopper použil píseň v roce 1969 v úvodních sekvencích svého stěžejního filmu Easy Rider, což dovršilo nejen její totální americký úspěch, ale získalo kapele i široké publikum.

Rozchod přijali muzikanti paradoxně s ulehčením. Potřebovali dobít baterie. Bubeník Edmonton a klávesista McJohn si zatím zformovali sestavu Manbeast, která se ale nedočkala úspěchu. Část materiálu vytvořeného v dobách Manbeast se objevila na reunionovém počinu Steppenwolf z roku 1974, především skladba "Gang War Blues", která byla nahrána jako demo s Edmontonem zpívajícím trochu jiný text. Kay pokračoval v krátké sólové kariéře a v roce 1972 získal menší úspěch s "I'm Movin' On" ze sólového alba Forgotten Songs and Unsung Heroes. Ačkoli deska získala obecně vysoké hodnocení od většiny kritiků, její prodejnost v USA byla zklamáním.

Po vydání Kayova prvotního sólového počinu se koncem léta a na podzim 1972 uskutečnilo turné po USA a Evropě, na kterém Kay vedl jak formaci John Kay Band, tak Steppenwolf, a to jako vrchol programu. Dunhill vydali album se sbírkou skladeb Steppenwolf s názvem Rest in Peace. Proto bylo turné známo jako RIP tour. V John Kay Bandu hráli Hugh Sullivan na klávesy a Whitey (Pentti) Glan na bicí (oba se podíleli na prvním sólovém albu Johna Kaye). V obou sestavách se ke Kayovi přidali Kent Henry na sólovou a slide kytaru a George Biondo na baskytaru. V sestavě party Steppenwolf hráli Goldy McJohn na klávesy a Jerry Edmonton na bicí. Toto turné se ukázalo jako poměrně pozitivní zkušenost pro všechny muzikanty a přilákalo slušnou návštěvnost. Příznivé přijetí v Evropě je povzbudilo. Více než po roce je společné hraní znovu těšilo, složili i několik nových skladeb. Po návratu do USA se sešli v Kayově studiu a skladby zaznamenali. Zároveň zvažovali opětovné spojení.

V roce 1973 vydal Kay druhou sólovou desku u labelu Dunhill s názvem My Sportin' Life. Tento počin se prodával méně než jeho první sólová nahrávka a měl méně drsný a více studiový LA zvuk.

V únoru 1974 Kay znovu zformoval sestavu Steppenwolf v základním složení Kay, Edmonton a McJohn, spolu s dlouholetým baskytaristou Biondem a nováčkem Bobbym Cochranem, synovcem Eddieho Cochrana, na sólovou kytaru. Formace podepsala smlouvu s Mums Records jako odvetu za to, co Kay vnímal jako nedostatečnou podporu svých sólových alb ze strany Dunhill Records. Jejich prvním reunionovým počinem bylo Slow Flux, které obsahovalo jejich poslední hit v top 40, "Straight Shootin' Woman".

V únoru 1975 byl McJohn propuštěn kvůli tomu, co Kay popsal jako pokles kvality jeho vystoupení, a také kvůli nevyzpytatelnému chování. McJohna v roce 1975 nahradil Andy Chapin na desce Hour of the Wolf, ačkoli McJohn se objevil na obalu singlu ke "Caroline". Poté, co nahrávka dosáhla vrcholu na 155. místě, se Kay pokusil bandu opět rozpustit, ale vydavatelství, nyní již pohlcené Epic Records, trvalo na tom, aby Steppenwolf nahráli ještě jednu studiovku a splnili tak své smluvní závazky. Následný počin Skullduggery (1976), na kterém hrál Wayne Cook na klávesy, vyšel bez turné na jeho podporu a začátkem podzimu 1976 se Steppenwolf rozpadli podruhé. Kay se objevil v části populárního hudebního televizního pořadu The Midnight Special, aby oznámil konec, a zahrál také sólovou verzi skladby "Hey I'm Alright". Tato skladba se objevila na Kayově třetí sólové desce All In Good Time, vydané u Mercury Records v roce 1978.

Kay měl několik schůzek s Davidem Pesnellem ohledně managementu, propagace koncertů a produkce nového alba kapely. Pesnell chtěl vydat album, které by na straně A obsahovalo nové skladby reformované formace Three Dog Night a na straně B písně souboru Steppenwolf. Pracovní název desky zněl "Back to Back", což byla hříčka s tím, že každá z part měla svou stranu nahrávky, a zároveň s tím, že se znovu spojily. Pesnellův koncept byl jednoduchý: každé uskupení mělo nahrát čtyři nové skladby a pátá měla být medley z jejich minulých hitů. Takto produkované album by umožnilo dvojité vydání singlů a podpořilo společné koncertní turné. Ačkoli se oběma kapelám nápad líbil, vznikl spor o to, kdo bude na straně A, kdo na straně B a kdo se stane headlinerem připravovaného turné.

Reformovaná sestava John Kay & Steppenwolf se skládala z Johna Kaye, Michaela Palmera (kytary, doprovodné vokály), Steva Palmera (bicí, doprovodné vokály), Dannyho Ironstona (klávesy, doprovodné vokály) a Kurtise Teela na baskytaru. Bratři Palmerové hráli ve formaci Tall Water a s Kayem vystupovali i během jeho sólové dráhy koncem 70. let. V roce 1981 Teela nahradil Chad Peery a Ironstona Brett Tuggle, přičemž nové obsazení vydalo v zámoří živé album Live in London. Tugglea následně vystřídal Michael Wilk a v roce 1982 vyšla nová studiovka Wolftracks na malém labelu Attic (v USA Nautilus). Wolftracks bylo jedním z prvních digitálně nahrávaných alb v tomto žánru – nahráno živě na dvoustopý digitální systém Sony. Baskytarista Welton Gite, jenž se na LP podílel, krátce po jeho dokončení odešel a nahradil ho Gary Link, dříve člen formace Dokken. Další deska, Paradox, následovala v roce 1984.

V prosinci 1984 se kapela v této podobě rozpadla a Kay s Wilkem se rozhodli pokračovat od začátku roku 1985 ve zúženém kvartetu: Kay, Wilk, Wilkův přítel Ron Hurst (bicí, doprovodné vokály) a Rocket Ritchotte (kytary, doprovodné vokály). Wilk od té doby zajišťoval baskytaru pomocí klávesových sekvencerů. Tato čtveřice vydala alba Rock N' Roll Rebels (1987) a Rise & Shine (1990); vydaná pod značkami Qwil a I.R.S. Records. V roce 1989 Ritchotte dočasně odešel a vystřídali ho Les Dudek a poté Steve Fister, nicméně v roce 1990 se Ritchotte vrátil na další tři roky. Fister se opět připojil koncem roku 1993, ale v roce 1996 předal kytaru Dannymu Johnsonovi (dříve Derringer, Rod Stewart a další).

Jelikož se soubor pojmenoval podle románu *Der Steppenwolf* německého spisovatele Hermanna Hesseho, který se narodil ve schwarzwaldském městečku Calw, pozvalo je město k účasti na Mezinárodním Hermann-Hesse-Festivalu 2002. Vystoupili tam po boku dalších skupin inspirovaných Hesseho dílem, například Anyone's Daughter. Koncert vyvolal výrazný mediální zájem, přičemž Kayova plynulá němčina překvapila ty, kdo nevěděli o jeho německém původu – narodil se jako Joachim Fritz Krauledat v Tilsitu ve Východním Prusku (nyní Sovětsk, Kaliningradská oblast, Rusko).

Kapela zahrála 6. října 2007 na Ripkenově stadionu v Aberdeenu, Maryland, koncert označený jako rozlučkový, na němž vystoupili Kay, klávesista a programátor Michael Wilk, bubeník Ron Hurst a kytarista Danny Johnson. V červnu 2009 se však parta, doplněná o navrátivšího baskytaristu Garyho Linka, opět vydala na koncertní šňůru.

V roce 2017 byli Steppenwolf nominováni do Rock and Roll Hall of Fame, ale nebyli uvedeni. Dne 22. listopadu 2019 John Kay oznámil, že jejich koncert ze 14. října 2018 byl skutečně poslední.