Události
Vznikla společnost Peavey
Hartley Peavey založil americkou společnost Peavey Electronics Corporation (i když svůj první zesilovač postavil už v roce 1957), která navrhuje, vyvíjí, vyrábí a prodává profesionální audio zařízení. Je jedním z největších výrobců audio zařízení na světě a sídlí v Meridianu ve státě Mississippi.
Vznikla společnost Sunn
V Tualatinu, v Oregonu vznikla spolěčnost na výrobu kytarových zesilovačů Sunn Musical Equipment Company. V letech 1985 - 2002 ji vlastnila společnost Fender. Logo je stylizováno malými písmeny jako sunn. Podle této společnosti byla pojmenována kapela Sunn O))).
Nové skupiny
13th Floor Elevators
(USA - acid rock, psychedelický rock, garážový rock)
The Doors
(USA - acid rock, psychedelický rock, blues rock)
Grateful Dead
(USA - psychedelický rock, rock)
Jefferson Airplane
(USA - psychedelický rock, folk rock, garážový rock)
The Matadors
(ČSSR, Praha - blues rock)
NOAH (Sound Barrier)
(USA - psychedelický rock)
The Primitives Group
(ČSSR, Praha - psychedelický rock)
Rocky Eagles
(ČSSR, Brno - bigbít)
Scorpions
(NSR - hard rock, heavy metal)
The Seeds
(USA - garážový rock, psychedelický rock, protopunk)
Small Faces
(GBR - Rock, R&B, psychedelický rock)
Stack Waddy
(GBR - psychedelický rock, blues rock)
Inspirativní alba
Beatles – Help! (GBR rock/pop)
Beatles – >Rubber Soul (GBR rock/pop)
Golden Earring – Just Ear-rings (NLD pop rock)
The Guess Who – Shakin‘ All Over
The Guess Who – Hey Ho
The Kinks – Kinda Kinks
The Kinks – Kink Kontroversy
Pretty Things – Pretty Things
Pretty Things – Get the Picture?
The Rolling Stones – The Rolling Stones No. 2 (GBR rock/blues)
The Rolling Stones – The Rolling Stones, Now! (GBR rock/blues)
The Rolling Stones – Out of Our Heads (GBR rock/blues)
The Rolling Stones – December's Children (And Everybody's) (GBR rock/blues)
The Sonics – Here Are The Sonics (USA garážový rock/protopunk)
Them – The Angry Young Them
The Who – My Generation
The Yardbirds – For Your Love
The Yardbirds – Having a Rave Up
Inspirativní skladby
Captain Beefheart - "Diddy Wah Diddy"
Golden Earring - "No Need to Worry"
The Guess Who - "Hey Ho"
The Guess Who - "Shakin' All Over"
The Kinks - "Dancing In the Street"
The Kinks - "Till the End of the Day"
Pretty Things - "Roadrunner"
Pretty Things - "We'll Play House"
The Rolling Stones - "I Cant Get No (Satisfaction)"
The Sonics - "Boss Hoss"
Them - "Gloria"
The Who - "My Generation"
The Yardbirds - "For Your Love"
The Yardbirds - "Heart Full Of Soul"
Československá scéna
Koncert britské skupiny MANFRED MANN
11. října 1965 se v Praze na pražském Výstavišti uskutečnil v rámci Jazzových dnů koncert populární britské kapely Manfred Mann, který se stal prvním vystoupením západní rockové skupiny na území tehdejšího Československa.
Vzniká skupina THE MATADORS
V Praze vzniká The Matadors, kteří se hned od počátku zaměřili na britské rhythm and blues. Kromě vlastních, téměř výhradně anglicky zpívaných skladeb, seznamovali publikum i s tvorbou svých oblíbenců jako The Yardbirds nebo Small Faces.
Vzniká skupina THE PRIMITIVES GROUP
V Praze je založena The Primitives Group. Toto hudební uskupení je označováno za první na světě, které na pódiu využívalo ohňové, pyrotechnické a kouřové efekty.
Vzniká skupina ROCKY EAGLES
V Brně vzniká Rocky Eagles, zřejmě nejlepší brněnská rokenrolová formace s Petrem Netočným jako nekorunovaným králem místního rokenrolu.
Události podrobněji
singl Diddy Wah Diddy od Captain Beefheart and Magic Band
Začátkem roku Alex Snouffer, lancasterský rhythm and bluesový kytarista, pozval Dona Glen Vlieta, aby zpíval s jeho hudebním uskupením. Vliet, známý později jako Captain Beefheart, se přidává k The Magic Band a mění si jméno na Van Vliet, zatímco Snouffer přijímá pseudonym Alex St. Claire. Captain Beefheart and Magic Band vydávají koncem roku promo singl se skladbou "Diddy Wah Diddy".
13TH FLOOR ELEVATORS
V texaském Austinu byla v roce 1965 založena rocková skupina 13th Floor Elevators, jež se stala jednou z prvních formací, která definovala styl psychedelický rock. Uskupení fungovalo do roku 1969 a za tu dobu natočilo čtyři desky a sedm singlů pro label International Artist. Její vznik inicioval odchod Rokyho Ericksona ze souboru Spades a jeho spojení se Stacy Sutherlandem, Bennym Thurmanem a Johnem Ikem Waltonem. Také Tommy Hall pomohl při zakládání sestavy a připojil se k partě jako textař a hráč na džbán. Název formace se vyvinul z návrhu bubeníka Johna Ike Waltona používat název 'Elevators' (Výtahy). Clementine Hall přidal '13. patro'. Kromě toho, že řada vysokých budov v USA vyřazuje 13. patro, bylo také známo, že písmeno 'M' (pro marihuanu) je třináctým písmenem abecedy.
Na začátku ledna 1966 producent Gordon Bynum pozval formaci do Houstonu, aby zde nahráli dvě písně jako singl pro jeho nově založený label Contact Record. Během jara 1966 soubor procestoval Texas a koncertoval v klubech v Austinu, Dallasu a Houstonu. Také vystoupili v živých tanečních pořadech pro dospívající, vysílaných v televizi, jako byl Sumpin Else v Dallasu a The Larry Kane Show v Houstonu. Během léta International Artists znovu vydali singl "You’re Gonna Miss Me", který se stal velmi populární v Texasu, obzvláště v Miami, Detroitu a v oblasti zátoky San Francisca. V říjnu 1966 se dostal na 55. pozici žebříčku Billboard. Label podepsal s formací smlouvu a v listopadu 1966 vydali debutovou desku The Psychedelic Sounds of the 13th Floor Elevators, jež se stala populární mezi narůstající kontrakulturou. Tommy Hall v poznámce k albu obhajoval chemické látky (jako LSD) coby bránu k vyššímu stavu vědomí.
Začátkem roku 1967 po návratu do Texasu vydali druhý singl "Levitation" a dále pokračovali v živém hraní v Austinu, Houstonu a dalších texaských městech. V listopadu 1967 vydala formace druhou studiovku Easter Everywhere. Deska obsahovala také cover písně Boba Dylana "It’s All Over Now, Baby Blue". Krátce předtím, než začaly práce na Easter Everywhere, opustili kvůli sporům soubor Walton a Leatherman a byli vystřídáni Danny Thomasem na bicí a Danem Galindo na basu. Navzdory dlouhé práci ve studiu a vynaloženým prostředkům neměla deska úspěch, ve který label a sestava doufali. Debutové desky se prodalo více než 40 000 kopií, zatímco Easter Everywhere jen asi 10 000 kopií.
I když formace nebyla schopna zopakovat svůj národní úspěch, měla stále velký vliv na rockovou hudbu v Texasu, i když mezitím přišla o basistu Dana Galinda, který přešel do jiné party od International Artists, Rubiayat. Galindo krátce vystřídal Duke Davise, než se v létě roku 1968 vrátil bývalý basista Ronnie Leatherman. Jak bylo zaznamenáno v dlouhém rozhovoru pro texaský undergroundový hudební časopis Mother č. 3, soubor pracoval na jaře 1968 na svém novém studiovém počinu, který měl být nazván Beauty and the Beast. Z důvodu nestálé sestavy a narůstajícího depresivního chování narkotiky ovlivněného Tommyho Halla a mentálně křehkého Roky Ericksona však tato setkání nic hodnotného nepřinesla. Živá představení ztratila svou původní energii a formace často vystupovala bez svého hlavního zpěváka Ericksona kvůli stále se opakujícím hospitalizacím. Jejich poslední koncert se uskutečnil v dubnu 1968.
V srpnu 1968 agentura IA vydala desku Live, složenou ze starých demo nahrávek a koncertů z roku 1966, z větší části s falešným potleskem. Původní sestava 13th Floor Elevators se rozpadla, protože jádro Erickson – Hall – Sutherland bylo redukováno pouze na kytaristu Stacy Sutherlanda. Sutherland natočil některé ze svých vlastních skladeb ve studiu, čímž vzniklo temné, intenzivní posmrtné album Bull of the Woods. To rozladilo značnou část fanoušků a dočkalo se rehabilitace až dnes, kdy je mnohými hodnoceno jako nejlepší nahrávka formace. Poslední záznam souboru, vydaný IA, byla v polovině roku 1969 reedice singlu "You’re Gonna Miss Me".
Díky nadměrnému užívání drog a s tím souvisejícím právním problémům byla formace ve stavu neustálého zmatku, který si na členech vybíral daň jak po fyzické, tak i po psychické stránce. V roce 1969, poté co byl obviněn z držení marihuany, se Roky Erickson rozhodl jít raději do psychiatrické léčebny výměnou za trest odnětí svobody, což signalizovalo konec kariéry souboru.
Zvláštní aspekt zvuku formace přineslo velmi inovativní používání elektrického džbánu Tommyho Halla. Tento hliněný džbán s mikrofonem, který Hall držel, zatímco do něj zpíval, zněl jako kříženec mezi bubnem minimoog a cuica. Na rozdíl od tradičních technik Hall do džbánu nefoukal, aby neprodukoval zvuk podobný tubě. Místo toho do ústí džbánu ústy vytvářel zpívané zvuky, čímž vznikala jak ozvěna, tak zkreslení hlasu. Při živém hraní držel mikrofon u ústí džbánu, ale při nahrávání desky Easter Everywhere umístil nahrávací technik mikrofon do džbánu, aby zvuk vylepšil.
Na naléhání Tommyho Halla soubor často koncertoval pod vlivem LSD a taktéž nahrával svá alba a budoval svůj životní styl i hudbu ovlivněnou touto drogou tvořeným psychedelickým zážitkem. Také intelektuální a ezoterické vlivy jim pomáhaly tvořit jejich dílo, jež se odkazuje na vlivy Gurdějeva, obecné sémantiky Alfreda Korzybského, psychedelické filozofie Timothyho Learyho a tantrické meditace. Formace ovlivnila také scénu 'stoner rocku'. Skupiny jako Queens of the Stone Age, Nebula a Names and Faces její hudbu považují za důležitou inspiraci.
Diskografie (studiová alba):
The Psychedelic Sounds of the 13th Floor Elevators (1966)
Easter Everywhere (1967)
Bull of the Woods (1969)
THE DOORS
V Los Angeles vzniká formace The Doors v čele se zpěvákem Jimmem Morrisonem, která měla obrovský vliv na celou řadu muzikantů a hudebních uskupení. Jejich hudební styl zahrnuje prvky různých žánrů, například acid rock, psychedelický rock či blues.
Počátky formace sahají do léta roku 1965, kdy se na kalifornské pláži Venice Beach setkali zakládající členové Jim Morrison a Ray Manzarek, kteří se znali již z dob studií na University of California. Poté, co Morrison zarecitoval Manzarekovi svou báseň "Moonlight Drive", navrhl Manzarek založení hudebního uskupení, což Morrison přijal.
Manzarek byl od roku 1962 členem souboru Rick & the Ravens, kde hrál na klávesy a zpíval. Dalšími členy byli jeho bratři Rick a Jim, takže Manzarek a Morrison nejprve zkoušeli s nimi. Krátce po zahájení zkoušek se Manzarek v losangeleském meditačním centru Mahariši Maheš Jógiho seznámil s bubeníkem Johnem Densmorem, kterému nabídl účast v partě, a Densmore přijal. Demo bylo vydáno na třech gramofonových deskách, s nimiž členové formace obcházeli hudební vydavatelství, až podepsali smlouvu s Columbia Records. Skupina se pojmenovala The Doors podle knihy Aldouse Huxleyho Brány vnímání (v originále The Doors of Perception). Byli odlišní od tehdejších rockových uskupení, protože neměli basového kytaristu. Manzarek však zjistil, že jeho klávesy Fender Rhodes basspiano dokáží zvuk basy nahradit, takže basistu nebylo třeba. V průběhu roku 1966 zkoušeli a koncertovali na různých místech, přičemž první angažmá získali v losangeleském klubu London Fog.
První studiová nahrávka, naplánovaná k vydání 4. ledna 1967, obsahovala nejúspěšnější skladby uskupení, včetně "Light My Fire", "Break On Through (To the Other Side)" a "The End". Výjimečně byly na desku zařazeny dvě převzaté písně, "Alabama Song" a "Back Door Man". Po vydání desky pokračovala formace v koncertování, mimo jiné několikrát v San Franciscu, jednou s Grateful Dead. V dubnu 1967 vyšla skladba "Light My Fire" jako singl. Oproti více než sedm minut dlouhé albumové verzi měla singlová verze jen něco málo přes tři minuty. Singl se dobře prodával a koncem léta 1967 se jej prodalo milion kusů.
Další studiová nahrávka vyšla v říjnu 1967 pod názvem Strange Days. Mnoho písní bylo napsáno už během příprav prvotiny. Stejně jako předchozí deska i tato zaznamenala úspěch a The Doors tehdy často koncertovali. 17. září 1967 vystoupili v televizní show Eda Sullivana s písní "Light My Fire". Sullivan požádal o mírnou úpravu textu, načež muzikanti vedení Morrisonem souhlasili. Při živém vysílání však Morrison zazpíval text v původní podobě, a formaci bylo zakázáno vystupovat v Sullivanově pořadu v budoucnu. Při nahrávání třetí desky Waiting for the Sun se hostujícím basistou stal Doug Lubahn ze souboru Clear Light. The Doors se během nahrávání potýkali s nedostatkem materiálu a Morrison často přicházel opilý, což proces nahrávání prodloužilo na několik měsíců. Nakonec bylo album vydáno v červenci 1968, ale ve srovnání s předchozími deskami vzbudilo menší nadšení.
Následovalo koncertní turné i v Evropě. Po návratu do Spojených států měla formace vystoupit 1. března 1969 v Miami na Floridě. Morrison cestou zmeškal dvě letadla a čekání strávil pitím. Na pódiu byl značně opilý, přerušoval písně a často komunikoval s publikem. Podle zpráv měl prohlásit, že všichni přišli jen vidět jeho penis, a krátce si jej údajně ukázal. Fotografie však tento moment nezachytily, takže pravdivost incidentu není potvrzena. Po koncertě odjela formace na dovolenou na Jamajku. Miamské úřady během několika dní rozhodly o podání žaloby na Morrisona za obnažování, urážku, oplzlé chování a opilství. FBI vydala zatykač, přestože Morrison odletěl na Jamajku ještě před jeho vyhlášením. Pod tíhou obvinění rádia stahovala písně The Doors z vysílání, nadcházející turné bylo zrušeno a formace nemohla vystoupit ani na Woodstocku. Morrison se sám přihlásil na policii, vzápětí byl propuštěn na kauci a případ byl odložen.
Nedlouho po událostech v Miami se The Doors pustili do práce na nové desce. V červnu 1969 vyšlo Soft Parade, které bylo oproti předchozím nahrávkám nejslabší. Morrison v té době poskytl sérii rozhovorů Jerrymu Hopkinsovi, jež vyšla v časopisu Rolling Stone a později sloužila Hopkinsovi pro knihy Nikdo to tu nepřežije a Ještěrčí král. Formace stále patřila k vydavatelství Elektra, ale po finančním neúspěchu Soft Parade vedení vydavatelství tlačilo na členy, aby nahráli nové album. To vyšlo počátkem roku 1970 pod názvem Morrison Hotel a přineslo výrazně bluesovější pojetí. I když neobsahovalo žádný singlový hit, byla deska oproti předchozím nahrávkám výrazně kvalitnější.
Morrison v té době trávil čas cestováním po Evropě i Spojených státech a po vydání Absolutely Live se vrátil do Miami, kde pokračovalo jeho soudní řízení. Po dvojím odročení, během něhož The Doors mimo jiné vystoupili na anglickém festivalu Isle of Wight, byl Morrison zbaven obvinění z opilství a obscénního chování. Z užívání hrubého jazyka a obnažování byl však uznán vinným, i když soud zatím nestanovil výši trestu. Do jejího vynesení byl propuštěn na kauci padesáti tisíc dolarů. 30. října byl odsouzen k šesti měsícům vězení za obnažování a šedesáti pracovním dnům za vulgární projev. Svůj předposlední koncert s Morrisonem odehráli 11. prosince 1970 v McFarlin Auditorium v Dallasu a poslední vystoupení 12. prosince ve Warehouse v New Orleans.
Morrison se proti rozsudku odvolal a ještě před zahájením odvolacího procesu začala formace nahrávat další studiovku L.A. Women. Bylo to poslední album The Doors natočené s Morrisonem. Ještě během mixování odjel do Paříže, kde bydlel se svou manželkou Pamelou Cursonovou. O víkendu 3.–4. července tam zemřel. Oficiální diagnózou byla srdeční zástava, přesné okolnosti jeho smrti však dodnes zůstávají nejasné a staly se předmětem různých spekulací. Informace o Morrisonově úmrtí se dostaly na veřejnost až po jeho pohřbu na pařížském hřbitově Pere Lachaise, což částečně vedlo k tomu, že někteří lidé odmítají jeho smrti uvěřit.
Zbylí členové se rozhodli pokračovat ve třech, přičemž zpíval Manzarek. Začali pracovat na nových písních a v říjnu 1971 vydali desku Other Voices. Následně nahráli album Full Circle, které vyšlo záhy v září téhož roku. Deska však neslavila úspěch, a tak uspořádali v Londýně konkurz na nového zpěváka – uvažoval se mimo jiné i Iggy Pop. Manzarek se ale rozhodl, že všeho bylo dost, a vrátil se do Spojených států. Později uvedl: „Chtěli jsme si dobít tvůrčí baterky, právě tak jako Jim, když odjel do Paříže… ale ono to nefungovalo. Byl čas s The Doors skončit.“ Po této události se hudební uskupení rozpadlo.
Styl The Doors byl značně specifický a kombinoval prvky blues-rocku, psychedelického rocku, acid rocku i hard rocku. Podle Raye Manzareka byli ovlivněni jazzovými a bluesovými hudebníky, jako byli Muddy Waters, John Lee Hooker, John Coltrane či Miles Davis. Další vliv měly anglické skupiny Beatles a The Rolling Stones a umělci jako Little Richard, Chuck Berry či Elvis Presley. Z klasiků je možné zmínit Igora Fjodoroviče Stravinského nebo Claude Debussyho. Morrison byl ovlivněn rovněž Bobem Dylanem a literáty, jako byli Aldous Huxley, William Blake či Jack Kerouac.
The Doors patřili k nejvlivnějším uskupením 60. let. Inspirovali mnoho umělců, například Iggy Pop založil Stooges po zhlédnutí jejich koncertu. Z české scény ovlivnili například Filipa Topola a Psí vojáky či Josefa Rauvolfa. Jejich skladby byly použity v řadě filmů – píseň "The End" zazněla například ve filmu Apokalypsa z roku 1979. Písně The Doors byly rovněž mnohokrát přezpívány; například Aerosmith převzali skladbu "Love Me Two Times", která se objevila ve filmu Air America i na jejich unpluggedovém vystoupení. Mezi nejoblíbenější písně The Doors patří "Light My Fire", kterou přezpívala řada umělců.
Dědictví The Doors však není pouze otázkou hudebního vlivu – je to i připomínka ducha doby, který Morrison svým charismatem a poetickým projevem vtiskl do každé skladby. Jejich hudba, stejně jako jeho verše, rezonuje mezi generacemi, vyvolává otázky, vzpomínky i emoce, a připomíná, že pravá umělecká odvaha spočívá v překračování hranic a hledání svobody. Ačkoliv kapela už nepůsobí v původní sestavě, ozvěny její tvorby a Morrisonovy osobnosti zůstávají živé – jako stín, který nelze setřít a který inspiruje stále nové posluchače po celém světě.
GRATEFUL DEAD
V Palo Alto, v Kalifornii, vzniká slavná skupina Grateful Dead, hrající psychedelický a experimentální rock. Kapela byla známá tím, že ve své hudbě kombinovala prvky rocku, folku, bluegrassu, blues, reggae, country, jazzu, psychedelického rocku, space rocku i gospelu. Jejich první album se stejnojmenným názvem vyšlo v roce 1967. Od té doby vydali několik desítek studiových i živých nahrávek a v roce 1994 byli uvedeni do Rokenrolové síně slávy. O rok později se formace po smrti Jerryho Garcii rozpadla.
Grateful Dead začali svou kariéru jako The Warlocks. Pod tímto jménem 5. května 1965 skupina odehrála svůj první koncert v Magoo’s Pizza na Santa Cruz 639 Avenue, na předměstí Menlo Parku v Kalifornii. V té době však existovala jiná skupina se stejným jménem, později známá jako Velvet Underground, a hudebníci se proto rozhodli přejmenovat. Samotné jméno Grateful Dead bylo převzato ze slovníku.
Od roku 1965 se Jerry Garcia paralelně účastnil studiového nahrávání skupin jako Jefferson Airplane, The New Riders of Purple Sage a Crosby, Stills, Nash & Young a hrál v několika akustických i elektrických projektech. V pozdních šedesátých letech se Grateful Dead spolu s Jefferson Airplane a dalšími formacemi stali zakladateli amerického psychedelického rocku. Kreativní činnost skupiny byla úzce spjata s básníky Robertem Hunterem a Johnem Barlowem, kteří psali texty pro jejich písně – Hunter pro Garciu a Barlow pro Wiera. Grateful Dead často hráli cover verze Boba Dylana, Beatles, Chucka Berryho, The Rolling Stones a dalších slavných hudebníků. Výběr skladeb i jejich ztvárnění byly zpravidla překvapivé, spontánní a improvizační, díky čemuž bylo každé vystoupení jedinečné. Formace hrála také na legendárním festivalu Woodstock v roce 1969, ale jak členové, tak fanoušci nebyli s vystoupením úplně spokojeni kvůli technickým problémům. Fragmenty jejich koncertu proto nejsou dostupné v oficiálních záznamech z festivalu.
V roce 1970 se skupina začala vracet ke svým hudebním kořenům, což je patrné na albech Workingman’s Dead a American Beauty. Během několika následujících let pravidelně pořádali asi 100 koncertů ročně a vydávali studiová alba.
V 80. letech zůstala formace velmi populární, koncertovala ve větších halách a stadionech, ale mezi lety 1980 a 1987 nevydala žádné studiové album. Garcia, který byl dlouho závislý na drogách, se v roce 1986 ocitl v diabetickém kómatu, po němž se po nějakou dobu snažil vést zdravější životní styl. V roce 1987 vyšlo album In The Dark, jež se stalo nejúspěšnějším komerčním počinem skupiny. V roce 1994 byl Jerry Garcia jako člen Grateful Dead uveden do Rokenrolové síně slávy. Kapela odehrála celkem 2317 koncertů; naposledy hrála 9. července 1995 na Soldier Field v Chicagu, což bylo Garciovo poslední veřejné vystoupení. O měsíc později, 9. srpna 1995, ve věku 53 let, Garcia zemřel na infarkt. Podzimní turné bylo zrušeno a 8. prosince kapela oznámila oficiální rozpad.
Kromě hudební stránky se Grateful Dead stali symbolem neformální komunity fanoušků – tzv. Deadheads –, kteří často putovali s kapelou z koncertu na koncert, dokumentovali každý výkon a sdíleli jej mezi sebou. Tato improvizační a spontánní povaha vystoupení se stala charakteristickým rysem kapely a odrazem jejich filozofie „žít hudbou a pro hudbu“. Fenomén Grateful Dead přesahoval samotnou hudbu – spojoval lidi napříč generacemi, inspiroval k experimentování a otevřenosti, a i po rozpadu skupiny v roce 1995 jejich odkaz stále rezonuje v jam band scéně, festivalových komunitách a v srdcích fanoušků po celém světě. Jejich hudba a kultura, které kombinuje psychedelii, folk i jazzovou improvizaci, zůstávají příběhem o kreativitě, svobodě a nevyčerpatelné touze po hudebním dobrodružství.
JEFFERSON AIRPLANE
V San Franciscu vzniká rocková skupina Jefferson Airplane, jedna z prvních, které hrály psychedelický rock. Úspěšné návraty kapely proběhly pod různými jmény a odrážely měnící se dobu i složení muzikantů. Kapela se později stala známá jako Jefferson Starship, přičemž název se následně zjednodušil na Starship, až nakonec v roce 1991 vznikla nová formace Jefferson Starship The Next Generation.
Skupina byla založena v létě 1965 a vznikla v důsledku rozmachu folkové hudby, která ovládla San Francisco. Ačkoli je považována za sanfranciskou, původně z města pocházel jen Paul Kantner. Zakladatelem byl 23letý zpěvák Marty Balin, který vyrůstal v San Franciscu a začal kariéru jako popový umělec, přičemž natočil několik nahrávek pod vlastním jménem. Na základě úspěchu kapel jako The Byrds a Simon & Garfunkel, kteří míchali lidovou a rockovou hudbu pod vlivem britské invaze, se Balin rozhodl vytvořit kapelu, která bude hrát podobnou hybridní hudbu. Společně se svými přáteli koupil bistro, které přeměnili na klub Matrix, a začal hledat hudebníky pro skupinu.
V jiném klubu se Balin setkal s Paulem Kantnerem, který hrál folk v různých projektech. Začali hledat hudebníky a pozvali jako spoluvokalistku Signu Andersonovou, která se skupinou vystupovala rok a podílela se na nahrávání prvního alba, než ji po roce kvůli narození dítěte nahradila Grace Slicková. Kantner pak přizval bluesového kytaristu Jormu Kaukonena, s nímž se znal od roku 1962. Původní sestavu doplňovali bubeník Jerry Peloquin a baskytarista Bob Harvey.
Původ jména není zcela jasný. „Jefferson Airplane“ je slangové označení pro zápalku přelomenou na polovinu, používanou k držení marihuanové cigarety. Předpokládá se, že název skupiny vychází z tohoto termínu, ale Jorma Kaukonen tvrdí, že jej vytvořil jeho přítel Steve Talbot jako výsměch bluesovým jménům, například Henrymu „Blind Lemon“ Jeffersonovi.
První vystoupení pod názvem Jefferson Airplane se konalo 13. srpna 1965 v Matrix Clubu. Kapela, ovlivněná Beatles, Byrds a Lovin' Spoonful, se postupně vzdálila od lidové hudby a více se soustředila na elektrický zvuk. Brzy po prvních koncertech kapelu opustil Peloquin, částečně kvůli negativnímu postoji k drogám, a nahradil jej Skip Spence. Basistu Harveye pak v říjnu 1965 vystřídal Jack Casady, dlouholetý přítel Kaukonena. Schopnosti členů rostly a kapela se rychle stala populární, zejména díky recenzím hudebního kritika Ralpha Gleasona, který ji označil za nejlepší skupinu v San Franciscu. Úspěšné vystoupení v říjnu 1965 v Longshoremen’s Hall vedlo k podpisu smlouvy s RCA Victor a záloze 25 000 dolarů. V srpnu 1969 vystoupili na festivalu Woodstock.
Debutové album Jefferson Airplane Takes Off vyšlo v září 1966. Přestože skupina vystupovala hlavně lokálně a neobjevila se v televizi, album přitahovalo pozornost po celé zemi a stalo se zlatým. První vydání bylo omezeno na 15 tisíc kopií, z nichž více než 10 tisíc se prodalo v San Franciscu, což vedlo k druhému vydání s upravenými texty. Originální verze je dnes sběratelsky velmi ceněná.
V říjnu 1966 kapelu opustila Signe Andersonová a nahradila ji Grace Slicková ze skupiny The Great Society, která často vystupovala jako předkapela. Příchod Grace Slickové znamenal výrazný komerční úspěch – její silný hlas ladil s Balinovým a její výraz na jevišti přitahoval pozornost.
Na přelomu let 1966 – 1967 skupinu významně podpořilo několik událostí: objevila se v článku časopisu Newsweek, manažerem se stal Bill Graham a v lednu 1967 se účastnila festivalu Human Be-In, předzvěsti Summer of Love.
Další album Surrealistic Pillow, nahrané v únoru 1967 za 8 tisíc dolarů, přineslo mezinárodní slávu. Album zůstalo v žebříčcích více než rok a dosáhlo třetího místa. Obsahovalo hity „White Rabbit“ a „Somebody to Love“, které se umístily na 8. a 5. místě amerických žebříčků, čímž se Jefferson Airplane stali světově proslulými. Vystoupili na festivalu v Monterey a jejich skladby byly součástí dokumentu o této události. Kapela se rovněž objevovala v populárních televizních pořadech.
Složení kapely zůstalo od roku 1967 do 1970 relativně stabilní. Během tohoto období nahráli pět alb a hodně cestovali po USA i Evropě. Zvuk kapely se vyvíjel pod vlivem úspěchu The Jimi Hendrix Experience a Cream, což vedlo k větší tvrdosti a důrazu na improvizaci.
Třetí studiová nahrávka After Bathing at Baxter’s byla vydána 27. listopadu 1967 a nakonec dosáhla vrcholu na 17. pozici. Obal vytvořil umělec Ron Cobb a zobrazuje letadlo inspirované prací Heatha Robinsona (postavené na idealizované verzi typického domu v oblasti Haight-Ashbury), vznášející se nad chaosem americké komerční kultury. Nahrávání trvalo více než čtyři měsíce a nové LP ukázalo rostoucí vášeň souboru pro psychedelický rock. Pokud předchozí deska obsahovala výhradně písně standardní délky, novinka byla plná dlouhých vícedílných skladeb. Hlavními tvůrci tohoto počinu byli Kantner a Slick, zatímco vliv zakladatele Marty Balina se snížil, neboť byl čím dál víc rozčarován hvězdnými manýry a arogancí plynoucí z úspěchu.
Album znamenalo konec krátkého období úspěchu singlů na žebříčcích. Přesto je Jefferson Airplane jako albová formace nadále velmi úspěšná. Mezi lety 1966 a 1972 vydali sedm LP, která se dostala na Top 20 ve Spojených státech, přičemž Surrealistic Pillow a Crown of Creation se umístila na Top 10. Poslední koncert turné na podporu desky Long John Silver proběhl 22. září 1972 ve Winterland Ballroom v San Franciscu a fakticky znamenal konec hudebního uskupení.
Vystoupení ve Winterlandu byla posledními živými akcemi kapely až do jejich reunionu v roce 1989. Z turné vzniklo nové živé album Thirty Seconds Over Winterland, vydané v dubnu 1973. Později téhož roku se Kaukonen a Casady rozhodli naplno věnovat skupině Hot Tuna, čímž prakticky opustili sestavu; oficiální oznámení však nikdy nevyšlo. V prosinci 1973 ukončila společnost RCA kapele výplaty, což přimělo Freiberg k pobírání podpory v nezaměstnanosti, aby mohl hradit nájem.
Po komerčně neúspěšných nahrávkách Baron von Tollbooth & the Chrome Nun (1973) a Manhole (1974) se Jefferson Airplane v lednu 1974 transformovali na Jefferson Starship. Původní sestavu tvořili zbývající členové Jefferson Airplane (Kantner, Slick, Freiberg, Barbata, Creach), baskytarista Peter Kaukonen (brzy ho nahradil britský multiinstrumentalista Pete Sears) a kytarista Craig Chaquico. Název převzali z Kantnerova alba Blows Against the Empire, přičemž Bill Thompson přesvědčil skupinu, že zachování spojení je z obchodního hlediska rozumné. Odrazem této změny bylo LP Dragon Fly, vydané v září 1974, připsané Slickovi, Kantnerovi a Jefferson Starship.
Po bouřlivých událostech, které vyústily v přerod Jefferson Starship v roce 1984 na Starship, se Kantner v roce 1985 spojil s Balinem (který se k Jefferson Starship připojil v lednu 1975 po hostování v Dragon Fly a v roce 1978 opět odešel) a s Jackem Casadym, a založili formaci KBC. Jejich jediné LP vydali v roce 1986 u Arista Records. Dne 4. března 1988 vystoupila Grace Slicková během koncertu Hot Tuna ve Fillmore v San Franciscu (připojili se Kantner a Creach), což připravilo půdu pro potenciální reunion Jefferson Airplane.
V roce 1989 se klasická sestava z let 1966 – 1970 (s výjimkou bubeníka Spencera Drydena) znovu sešla na turné a vydání eponymního alba. Deska vyšla u vydavatelství Epic s omezenými prodeji, ale doprovodné turné bylo hodnoceno jako úspěšné.
V roce 1996 byla sestava Jefferson Airplane z let 1966–1970 uvedena do Rock and Rollové síně slávy, přičemž Balin, Casady, Dryden, Kantner a Kaukonen se účastnili a rovněž vystoupili. Grace Slicková chyběla ze zdravotních důvodů.
V roce 1998 byla o formaci natočena a odvysílána populární epizoda dokumentárního seriálu VH1 Behind The Music, režírovaná Bobem Sarlesem. Pro tuto epizodu byli vyzpovídáni členové kapely Grace Slick, Marty Balin, Paul Kantner, Jorma Kaukonen, Jack Casady a Spencer Dryden, dále David Crosby, dlouholetý manažer Airplane Bill Thompson a China Kantner, dcera Paula Kantnera a Grace Slick.
V roce 2004 vyšlo na DVD film Fly Jefferson Airplane (režie Bob Sarles), pokrývající období 1965–1972, zahrnující rozhovory s tehdejšími členy kapely a třináct kompletních písní.
Spencer Dryden zemřel 11. ledna 2005 na rakovinu tlustého střeva.
Jorma Kaukonen a Jack Casady odehráli v roce 2015 set na festivalu Lockn' při příležitosti 50. výročí založení skupiny. Spolu s nimi vystoupili G. E. Smith, Rachael Priceová, Larry Campbell a Teresa Williamsová. V roce 2016 byla Jefferson Airplane oceněna cenou Grammy za celoživotní dílo.
Signe Andersonová a Paul Kantner zemřeli 28. ledna 2016. Marty Balin zemřel 27. září 2018. Tímto končí dlouhá a inspirativní historie jedné z nejvlivnějších formací psychedelického rocku, jejíž hudba a odkaz stále ovlivňuje generace hudebních fanoušků po celém světě.
Dědictví Jefferson Airplane zůstává nezpochybnitelné – jejich průkopnický psychedelický zvuk, experimentální přístup a politické angažmá z 60. let ovlivnily nespočet hudebníků a kapel po celém světě. Skupina se stala symbolem kulturní revoluce, která definovala éru Haight-Ashbury a celou psychedelickou scénu San Francisca. I přes úmrtí několika členů pokračují přeživší hudebníci ve vystoupeních a projektech, čímž udržují odkaz legendární formace stále živý pro nové generace fanoušků.
Rychlý přehled Jefferson Airplane
- Založení: 1965, San Francisco
- Hlavní členové: Marty Balin, Paul Kantner, Grace Slick, Jorma Kaukonen, Jack Casady, Spencer Dryden
- Průlomové album: Surrealistic Pillow (1967)
- Další významná alba:
- After Bathing at Baxter’s (1967)
- Crown of Creation (1968)
- Volunteers (1969)
- Přerod na: Jefferson Starship (1974), později Starship (1984)
- Reunion: 1989, klasická sestava z let 1966–1970
- Úmrtí klíčových členů: Spencer Dryden (2005), Signe Anderson a Paul Kantner (2016), Marty Balin (2018)
- Ocenění: Rock and Roll Hall of Fame (1996), Grammy za celoživotní dílo (2016)
THE MATADORS
Zrod patrně nejlepší československé formace 60. let byl sice postupný, ale okamžik, kdy soubor přijal svůj název, je historikům dobře znám. Na jaře 1965 v Praze existovala sestava zvaná Fontana, složená z bývalých členů uskupení Pra-Be a Kometa: Wilfried Jelinek (bicí), Otto Bezloja (baskytara), Jan Obermayer (saxofon), Naďa Obermayerová-Němcová (zpěv), Radim Hladík (sólová kytara), Vladimír Mišík (zpěv a harmonika) a Stanislav Kmoch (rg). Časem z formace odešli Němcová i Kmoch a na Mišíkovo doporučení byl přijat Karel Kahovec (zpěv a kytara), odchovanec rebelantské rock´n´rollové sestavy Hells Devils. O zvuk se tehdy staral Bohdan Pošva.
The Matadors se v prvním období téměř rok neukázali českému publiku. Zkoušeli v NDR na žitavském okrese a na poloostrově Usedom. Demusa jim pak sjednala turné po NDR – což bylo vzhledem k tehdejšímu postoji k rocku u severovýchodních sousedů celkem komické. V roce 1965 byla v Československu mnohem uvolněnější atmosféra než na začátku šedesátých let a i když bigbít měl stále své problémy (hluk, výtržnosti), dařilo se mu dobře. Formací přibývalo, a i když jim různí partajní kulturní pracovníci házeli klacky pod nohy, vždy se našla možnost oficiálně zahrát. V NDR byl však bigbít stále zakázán, což zvyšovalo jeho přitažlivost pro mládež. Tuzemská uskupení jako Pra-Be nebo Drinkers slavila na turné v NDR velký úspěch.
Na podzim 1965 Jelinek ukončil hráčské působení a v září byl na Kahovcův návrh povolán bubeník Tony Black, bývalý spoluhráč z Hells Devils. Wilfried Jelinek se stal manažerem Matadors. Tehdy vznikla základní šestice, která vydržela pohromadě něco přes rok: Otto Bezloja (bg), Jan 'Farmer' Obermayer (ks), Radim Hladík (lg), Vladimír Mišík (voc, harm), Karel Kahovec (rg, voc) a Tony Black (ds).
Členové Matadors se mezitím vydávali do Prahy, aby načerpali inspiraci a západní vlivy. V říjnu 1965 například navštívili divoké vystoupení Manfred Mann na Výstavišti, které je inspirovalo vizuálně. Na koncerty si nechali ušít tenké šedočerné roláky a při dalším vystoupení v NDR překvapili německé fanoušky divokou show – Mišík s Hladíkem skákali do výšky jako péráci. Repertoár souboru byl převážně rhythm & bluesový, zahrnoval coververze The Yardbirds ("I´m A Man", "I´m Not Talking"), Pretty Things ("Don´t Bring Me Down", "Mama Keep Your Big Mouth Shut"), The Who ("My Generation", "I Can´t Explain"), The Kinks ("It´s Too Late", "Milk Cow Blues", "Where Have All The Good Time Gone"), The Rolling Stones ("Satisfaction"), Them ("Gloria") nebo Spencer Davis Group ("Keep On Running"). Melodičtější písně vybíral hlavně Kahovec, tvrdší r&b zpíval Mišík.
Když se Matadors v dubnu 1966 poprvé představili českému publiku, zapůsobili jako bomba. Všichni v černém, s pohybem na pódiu, precizní instrumentace a skvělý repertoár. Premiérově vystoupili na začátku dubna v In Clubu, následovala vystoupení v Klubu Olympik a v závodním klubu Tesla v Čáslavi. Vyvrcholením byla Lucerna v rámci koncertu "2x10", kde soubor triumfoval a vzbudil obrovský ohlas.
Formace začala prezentovat i vlastní skladby. Kahovec přinesl jemnou písničku "Sing A Song Of Sixpence", Obermayer ji otextoval anglicky. Bezloja dodal téměř popovku "Snad jednou ti dám" s textem Pavla Vrby. Drsnější tvář souboru představoval Mišík se skladbami "Malej zvon co mám", "Don´t Bother Me" a "Old Mother Hubbard">. Všechny písničky se zachovaly díky nahrávkám z let 1966 – 1967. Kromě vlastních věcí byly natočeny i převzaté skladby, například "Farmer John". Perličkou je instrumentálka "Pay Pay Twist", v níž si zahrál na bicí Jelinek.
Na podzim 1966 nastala komplikace – Obermayerovi a Mišíkovi hrozila vojenská služba. Oba byli díky manažerovi Jelinkovi odlifrováni do Vojenské nemocnice ve Střešovicích. Jelinek zároveň zajistil vyslání Matadors na festival Golden Micro v belgickém Gentu. Soubor vystoupil jako host společně s Paramounts, Chabrolls a Strangers a vzbudil velký ohlas, což přineslo i televizní vystoupení a koncert v bruselském renomovaném klubu.
Zatímco Obermayer a Mišík stále ve vojenské nemocnici bojovali o modré knížky, schylovalo se u Matadors k dalším změnám. Kahovec sice poctivě zpíval veškerý materiál, ale boss a motor všech změn v kapele Otto Bezloja cítil, že to nějak není ono. V momentě, kdy shlédl nově vzniklou formaci Flamengo, měl jasno – novým frontmanem bude její zpěvák Viktor Sodoma. Bezloja se v blonďatém efébovi přímo shlédl. A protože Matadors už začínali mít v Praze celkem slušné jméno, ani Sodoma na okamžik nezaváhal. Tehdy začala slušná personální rošáda. Obermayer s Mišíkem na vojně strávili jen tři měsíce a vytouženého dokumentu, tedy modré knížky, se nakonec dočkali. Mezitím byl vyhozen Kahovec, protože ani rytmická kytara nebyla díky Hladíkovým schopnostem potřeba, a naštvaně zamířil místo Sodomy do Flamenga. Obermayer se vrátil na post klávesisty ještě v prosinci 1966, ale druhý navrátilec z vojny, zpěvák Mišík, byl náhle bez angažmá. V lednu ještě odzpíval ve studiu svoje skladby a po pár týdnech poflakování se po ulicích nastoupil do souboru Karla Duby.
Tak se ustanovila asi nejslavnější sestava uskupení: Ota Bezloja (bg, p, bvoc), Jan 'Farmer' Obermayer (ks, sax, bvoc), Radim Hladík (lg, ks), Tony Black (ds), Viktor Sodoma (voc, harm). A nutno říci, že příchodem hezoučkého Sodomy do partičky, v níž dosud vládl jen vysoký hezoun Bezloja, vznikla ta pravá 'matadormania'! Trvala sice jen krátce, ale o to byla intenzivnější, byť tak nějak po českém způsobu. Sex, alkohol a rock´n´roll!
Matadors se prostě dostali v tuzemsku na naprostou špici a jakoby trochu táhli ostatní soubory za sebou. Jejich hlavním soupeřem v různých fanouškovských anketách byl samozřejmě Olympic. A právě tyto kapely jakoby reprezentovaly dva tehdejší hlavní bigbítové směry. Olympic byl orientován na Beatles a Mersey sound, kdežto Matadors utíkali k blues, rhythm & blues, soulu, občas k psychedelii. V tomto duchu také vytvářeli své vlastní skladby, ať už z díly Obermayera ("I Must Hope", "Hate Everything Except Of Hatred", "I Want To See You", "Bad, Bad Bird") nebo Hladíka a Sodomy ("Get Down From The Tree", "Indolence", "I Feel So Lonely").
Během roku 1967 jezdila formace po NDR a se švýcarskou sestavou Les Sauterlles odjeli turné po Československu. To se jim vyplatilo, neboť jejich kolegové ze země pod Alpami je na oplátku pozvali na několik koncertů do Švýcarska a Západního Německa. Ještě předtím se ale dostali coby součást výpravy československých umělců do belgického Knokke, kde se v kasinu Zommer Carrousel účastnili natáčení zábavného pořadu s předními českými hvězdami pop music té doby – Přenosilovou, Matuškou, Simonovou. Pořad se jmenoval 'Prosím ticho', pro ČST ho natáčel Zdeněk Podskalský a uváděli ho za belgickou stranu Jan Theys a za československou Jiřina Bohdalová. Na podzim sedmašedesátého se Matadors během slovenského turné dostali do několika konfliktů s pořadateli a na PKS přišlo pár stížností (důvodem byla hádka s nějakým bolševickým ředitelem OKD ve Zvolenu). Dostali dištanc na dva měsíce, ale houby si z toho dělali – odešli z PKS pod křídla Karlínského divadla a vesele koncertovali dál. Tehdy získali i nového manažera Jana Obrdu, s nímž si ovšem (hlavně Bezloja) nijak do oka nepadli.
Od půlky prosince 1967 až do ledna vystupovali v Davosu v zábavním centru Restaurant Rancho Bar (proto chyběli na 1. Čs. beat festivalu), v únoru se přesunuli do Lausanne (dancing Bagatelle), v březnu hráli v Basileji v podniku Bierkäller. Jednalo se o klasické barové hraní s jediným cílem – vydělat co nejvíce prachů. Sestava se z těchto muzikantských galejí vrátila zocelená a ještě lépe hráčsky i nástrojově vybavená; přivezla si na svou dobu vynikající západoněmeckou aparaturu Dynacord, takže zvuk souboru byl ještě hlasitější a kvalitnější. Na jaře 1968 byla formace o několik tříd výš než její ostatní tuzemská konkurence.
Hvězdy z Matadors samozřejmě vyhrávali i v anketě Klubu Olympik. Za rok 1967 byli v Top Show zvoleni Hladík jako nejlepší kytarista, Bezloja jako nejlepší baskytarista a Sodoma jako nejlepší zpěvák. Na nejvyšší příčku dosáhl samozřejmě i samotný soubor. V březnu 1968 byl konečně založen i fan klub kapely, který vedl jistý Miloš Jelínek. V dubnu absolvovali v pražské Lucerně svůj první pošvýcarský koncert u nás, kde jim byly výše zmíněné ceny Top Show slavnostně předány. Vyhráli jarní Beat Cup, soutěž Klubu Olympik. Postupně se schylovalo k natáčení velké desky. A také ke krizi.
První a jediná velká deska souboru, nazvaná prostě Matadors, byla natočena v květnu a červnu roku 1968. Obsahovala již uvedené vlastní skladby a samozřejmě také osvědčené covery, jako např. Robinsonův hit "My Girl", blues "I´m So Lonesome" Petera Greena (původní název písničky je ovšem "Out Of Reach") nebo dylanovku "It´s All Over Now, Baby Blue". J. Tůma o albu v Melodii napsal: „Dnešní progresivní, či dokonce avantgardní pop music v zahraničí jde skutečně cestami, jimiž se ubírá i hudební vývoj Matadors. Od zvukových fantazií a happeningů přechází skupina ve skladbě "Extraction" i k šíření psychedelických kouzel… Touto hudbou vyjadřují Matadors sebe, své pocity i názory. Tím je také dán potřebný předpoklad k tomu, aby nyní obohacovali svůj projev stále původnějšími prvky. Osvojení vyhraněného a méně přístupného stylu neznamená, že by se Matadors od širokých vrstev svých posluchačů uchýlili k užšímu, vyspělejšímu publiku. Pouze na sebe vzali nesnadnou úlohu usilovat o každého posluchače méně komerčními a lacinými prostředky…“ Na svou dobu prostě vzniklo album, které si svým obsahem vůbec nezadalo s tím, co se hrálo ve světě.
Nastal ovšem zádrhel. Vznikl určitý plán zúčastnit se hraní v muzikálu Hair v Mnichově a pokud by vše vyšlo, smlouva zněla na dvě sezóny. To byla velice dlouhá doba a Hladíkovi, Sodomovi a Obermayerovi se odjíždět příliš nechtělo. Tehdy začaly ve formaci vznikat rozbroje, které vyvrcholily některými muzikantskými odchody. Soubor sice dále vystupoval v Praze i mimo ni, ale bylo znát, že jako parta pohromadě příliš nedrží. První, kdo osvědčenou pětici opustil, byl Viktor Sodoma. O okolnostech jeho odchodu se dodnes šušká všelicos pikantního a ono účinkování v Hair bylo prý jen záminkou. Jisté ale je, že za Sodomovým vyhozením stál boss uskupení Otto Bezloja a hlavně bubeník Tony Black. Otto už měl totiž vyhlédnutého zpěváka Framus Five Michala Prokopa, jehož mnohem 'černošštější' hlas lépe vyhovoval naturelu formace. Ve hře byl díky Blackovi i jeho bývalý spoluhráč z Hells Devils, tehdejší frontman Komet Reddy Kirken.
Oba potenciální Sodomovi nástupci si dokonce zazpívali na LP doprovodné vokály v písničce "My Girl", aniž by chudák Viktor tušil, že jeho dny v kapele jsou prakticky sečteny. Po natočení desky mu však bylo vše jasné. Zcela znechucen celkovým vývojem odešel koncem července 1968. A Bezloja ohledně místa frontmana dál kutal své pikle. Nejvíce se v kuloárech hovořilo právě o již zmiňovaném Michalu Prokopovi, dokonce proběhlo několik vážných sezení v New Clubu, ale 'černej bejk' nechtěl opustit své stádo Framus Five. Matadors se proto rozhodli pro Reddyho Kirkena z konkurenčního uskupení Komety, které bylo v té době hodně nastartované a repertoárově Matadors velmi připomínalo. Kirken proto nabídku dlouho zvažoval, nakonec k Matadors nastoupil.
Neshody v tehdejší české rockové jedničce ale pokračovaly – koncem srpna odešel Jan F. Obermayer do George & Beatovens k Petru Novákovi a na jeho místo přišel klávesista Jiří Matoušek (ex-Rogers Band). A začátkem října 1968, těsně před odjezdem do Mnichova, couvl i Hladík. Ještě téhož měsíce založil společně s Jiřím Kozlem vlastní, tuzemskou formaci, která se později stala legendou českého rocku – Blue Effect.
Bezlojovo a Blackovo rozhodnutí odjet do Německa uspíšil mj. příjezd tanků armád Varšavské smlouvy. Oni sami neviděli pro Matadors jiné řešení než emigraci. Do souboru byl proto rychle angažován kytarista Petr 'Ťop' Netopil (ex-P-67, ex-Colour Images), s nímž původně počítal Kozel pro Blue Effect. V Mnichově se kapela setkala také s korepetitorem celé evropské produkce Hair, flétnistou a saxofonistou Hanušem Berkou (ex-Apollo), který zajistil i několik samostatných vystoupení mimo angažmá v Hair (občas se zpěvačkou Su Kamer, s níž natočili i dva singly). Ty se ale setkaly jen s mírným ohlasem. Autorská invence a instrumentální kvalita Hladíka a Obermayera chyběla, a hlavně – čas. Matadors tak začali vydělávat na německý chleba prakticky coby divadelní kapela. Zpěvák Reddy vzal do ruky doprovodnou kytaru a všichni muzikanti začali úmornou práci – téměř nepřetržité roční omílání těch samých skladeb a pasáží, s volnem jen v neděli a pondělí. Matadors tvořili beatovou páteř orchestru doprovázejícího vokalisty z Hair, ale i to se jim začalo zajídat. Na druhou stranu hodně cestovali – Mnichov, Düsseldorf, Hamburk, Curych, Frankfurt a Vídeň. Užili si pití, děvčata a prý i notnou dávku trávy a hashe. Navíc natočili LP se songy z Hair.
Na podzim téhož roku posílil soubor odjíždějící do Hamburku kytarista Michal Vračko, který měl doposud v Praze společný soubor s Konstantinem Ruchadzem z Cpt. Soul Blues Band. V té době Matadors jako takoví vlastně neexistovali, takže jejich plány dopadly napůl – muzikanti si skutečně vydělali nějaký peníz na aparát, ale jejich aktivita jako samostatného hudebního tělesa s vlastními autorskými věcmi prakticky zamrzla. Sice neskončili naráz, ale rozplynuli se v německém angažmá.
Bezloja se po působení v kapele Gold (ještě Reddy a Tony Black) vrhl na velmi úspěšnou dráhu discjockeye. V 80. letech byl absolutní špičkou – nově otevřené diskotéky si ho najímaly, aby je 'zavedl'. Jeho nejprestižnějším působištěm byl mnichovský klub Why Not, kam během turné po Evropě chodily po koncertech pařit i hvězdy jako Mick Jagger nebo Tina Turner. Bohužel, bývalý baskytarista Otto Bezloja zemřel v roce 2001, právě když se v tuzemských rockových kuloárech hodně mluvilo o reunionu kapely. Reddy Kirken se po odchodech z Emergency a Gold hudbě dál nevěnoval a zůstal v Mnichově. Stejně tak bývalý klávesista Jan 'Farmer' Obermayer, který po rozpadu George & Beatovens působil v obnovených Kometách, založil disco-popovou skupinu Modi a do Mnichova emigroval v roce 1980. Pokoušel se prosadit se vlastními nahrávkami, později zamířil do Gold Bandu, kde se znovu potkal s Blackem a Reddym (v roce 1982 dokonce natočil snímek s Bezlojou), ale brzy rezignoval a další dvě dekády brázdil německé podniky s různými barovkami.
Asi nejhůře dopadl Viktor Sodoma. Jeho rocková kariéra po odchodu z Matadors byla spíše sešupná. V prosinci 1968 sice ještě zazářil oblečen pouze v boa na 2. Čs. Beat festivalu, když rozpumpoval publikum písní "Hush" s kapelou Apollobeat za zády. Existují i jeho nahrávky s ostravským Flamingem (např. "Ďáblem štván", původně od The Gun), ale pak se nad ním zavřela poklidná a široká hladina českého popu. Nejprve si založil těleso s názvem Sodoma – Gomora, produkující neškodný pop propojený s Orchestrem Václava Zahradníka. Poté spolupracoval s TOČRem, až se ocitl ve velmi nepříjemném období Skupiny F. Ringo Čecha, která svým bubble gum music oblbovala tehdejší mládež a vydělávala slušný balík. Po vystřídání u Jiřího Schelingera upadl do zapomnění. Dodnes své rok a půl působení v Matadors považuje za vrchol kariéry.
Formace Matadors byla jednou z nejdůležitějších českých rockových kapel šedesátých let, ne-li tou nejdůležitější. Dokázala nejlépe načerpat vlivy anglo-amerického rhythm & blues, skládat v tomto duchu písně a servírovat je publiku v nejvyšší kvalitě. Nebýt zhoršení politické situace a intrik mezi členy, mohla se stát první českou evropskou hvězdou. To, že se tak nestalo, můžeme už jen litovat.
(Zkráceno. Původní článek na Bigbítu České televize.)
NOAH
Začátkem roku vzniká v Salemu v Ohiu hudební uskupení NOAH. Původně se formace jmenovala Sound Barrier a jejich hudba se pohybovala někde mezi Iron Butterfly a Deep Purple. Deska sestavená z nahrávek z konce šedesátých let vyšla jako vzpomínková až v roce 2000.
Sound Barrier začínali jako studentské uskupení na střední škole v Salemu. Kytarista Paul Hess a bubeník Larry Davis už byli zkušenými muzikanty, když je britská invaze inspirovala k založení skutečné skupiny. Přidali se k nim spolužáci Chuck Jackson (rytmická kytara) a Kevin Rhodes (baskytara) a pojmenovali se Spectrums. Projekt Spectrums se však úplně nerozjel, takže Kevin Rhodes odešel a na začátku roku 1965 se k formaci přidal Terry Davis, o rok starší než ostatní členové. S personální změnou přišel i nový název, Zounds, a sestava se pustila do snahy stát se nejlepší teenagerskou kapelou široko daleko. Zkoušeli dvě hodiny denně, čtyři až pět dní v týdnu, zbytek času věnovali koncertům. Hlavním prostorem pro cvičení byl Larryho dům. Pořádali vlastní taneční večery v sále Salemské americké legie, kde vybírali vstupné 50 centů.
Později v roce 1965 se k nim přidal třináctiletý Mike Riffle, který hrál na klávesy. Aby si mohl pořídit vlastní varhany Farfisa, vyměnil školní klarinet, aniž by to řekl rodičům. Sestava Zounds byla kompletní a skutečně se rozjela. V polovině a ke konci roku 1966 nahráli ve studiu Johna Goldena dvě písně: coververzi "Mustang Sally" (zpíval Terry) a originál Paula Hesse "Hey Hey". Později se vrátili a znovu nahráli "Hey Hey" a další skladbu Paula Hesse, "Brain Disturbance". Tento dvojsingl měl příznivý ohlas, takže se rozhodli vydat skladby na 45ce, ale až po několika úpravách – "Brain Disturbance" byla přejmenována na komerčnější "(My) Baby's Gone" a skupina přijala nový název Sound Barrier. Pocta původnímu názvu kapely byla vzdána prostřednictvím názvu labelu Zounds.
S deskou v ruce se Sound Barrier probojovali na vrchol teenagerovských akcí v Mahoning Valley (metropolitní oblast v severovýchodním Ohiu a západní Pensylvánii). Koncem roku 1967 Chuck Jackson odešel, protože cítil, že skupinu brzdí a chtěl se věnovat studiu; psychedelická scéna ho příliš nelákala. Formace pokračovala jako čtyřčlenná a do svých vystoupení přidala vizuální efekty. V klubu s názvem Freakout debutovali domácí světelnou show, zahrnující polka dot light a ručně ovládaný stroboskop. Další nahrávky pořízené s Johnem Goldenem zahrnovaly několik originálů, z nichž dvě z počátku roku 1968 vyšly pouze na omezených "posmrtných" kompilacích.
V roce 1968 se formace rozšířila o Pat Pshishnicovou, která zpívala asi třetinu koncertního setu. Pat měla výrazný bluesový hlas ve stylu Janis Joplinové a Grace Slickové. S ní nahráli ve sklepě Marka Scheuringa coververzi "Can't Explain" od The Who. Ve studiu United Audio znovu nahráli "Can't Explain" a "Greasy Heart" od Jefferson Airplane. Krátce poté odešel Mike Riffle, jediný stále studující člen. Na jeho místo přišel Danny Hall s vlastními varhanami Hammond B-3. V roce 1970 odešel Terry Davis kvůli údajným "milostným" záležitostem. Paul Hess se přesunul na baskytaru, Wayne Smith převzal sólovou kytaru a zpěv. Pat Pshishnicová formaci opustila kvůli manželství. Po všech změnách se skupina přejmenovala na Flesh Web, později na Rain (dokud nebyla objevena jiná kapela s tímto názvem).
Následně změnili název na Noah a přehodnotili hudební směřování. V roce 1972 byla taneční éra teenagerů dávno pryč, a úspěch vyžadoval vlastní materiál, profesionální management a případně nahrávací smlouvu. Noah se pustili do nahrávání LP s původním materiálem u Cleveland Recording. Hudba byla použita k propagaci, ale nikdy se neobjevila oficiálně a dochovala se pouze na kazetě. V klubovém a rockovém okruhu Youngstownu a Pittsburghu se skupině dařilo, ale na tradiční scéně sety s originálním materiálem narážely na odpor. Po mnoha měsících se rozhodli vrátit ke komerčnějšímu repertoáru, přibyl druhý bubeník Donny Wolf a frontman Loyd Meadows, formace se přejmenovala na Thanks. Po konfliktech s Loydem se Mark a Paul vrátili ke zpěvu, ale bylo jasné, že jde o poslední šanci – dlouhá rocková cesta nejlepší kapely ze Salemu skončila.
Čas byl k prvotině Sound Barrier laskavý – obě strany se objevily na několika kompilacích garážových kapel. Po Terry Davisovi se bývalí členové věnovali životu mimo hudbu. Paul Hess nyní žije v Bay Area, Larry Davis je uznávaným sochařem v Los Angeles. Chuck Jackson a Pat Pshishnicová stále žijí v Salemu. O Mikeu Riffleovi bylo naposledy známo, že žije v Kalifornii. Kolem roku 2000 vyšlo LP s demo nahrávkami Noah a dvěma písněmi z počátku roku 1968. Deska byla vylisována sběratelem v Columbianě a jmenovala se Brain Suck. Kolem roku 2007 Paul Hess sestavil CD-R se všemi nahrávkami formace.
Od vydání alba Brain Suck v roce 2000 se o kapele Noah objevily nové informace a materiály. V roce 2021 vyšlo rozšířené vydání této desky, které obsahovalo původní nahrávky z roku 1972, bonusové skladby z období před vznikem Noah (tedy ze skupiny Sound Barrier), remasterované stopy a raritní fotografie z archivu kapely. Toto vydání je dostupné na platformě Bandcamp. V současnosti se o Noah neobjevily žádné nové oficiální nahrávky ani koncertní aktivity. Pro fanoušky kapely je stále k dispozici hudební odkaz prostřednictvím zmíněného rozšířeného vydání Brain Suck, které nabízí hlubší pohled do historie a vývoje kapely od garážových nahrávek až po hard-psychedelický zvuk 70. let.
THE PRIMITIVES GROUP
The Primitives Group je česká psychedelic rocková skupina. Vznikla v roce 1965 pod názvem Primitivové. Tento název vymyslel Josef Bouček a jejími původními členy byli Ivan Hajniš, František Mašek, Zdeněk Burda, Jaroslav Křtěn, Jaroslav Erno Šedivý a Karel Černý. Na The Primitives Group se přejmenovala v roce 1967 s příchodem manažera Eugena Fialy. Domovskou scénu skupina našla na Smíchově v Music F Clubu. Skupina je označována za první, která na pódiu používala ohňové, pyrotechnické a kouřové efekty.
S kapelou spolupracovali básník Ivan 'Magor' Jirous se svojí ženou Věrou, fotograf Jan Ságl a jeho žena, progresivní malířka Zorka. S tímto týmem umělců vymysleli líčení členů kapely podle hvězdných znaků kabaly, speciální obleky, zvukové efekty a filmové projekce. Kultovními se staly originální happeningy v pražském F clubu – Fish Feast a Bird Feast, které byly v té době naprosto unikátní a v československé rockové historii dosud nepřekonané. V roce 1967 skupina vystoupila na prvním československém beatovém festivalu, o rok později na jeho druhém ročníku. Skupina se rozpadla v roce 1969, kdy Ivan Hajniš emigroval do Švédska.
The Primitives Group hráli mimo jiné písně od skupin The Doors, Fugs, Pretty Things, Jimi Hendrixe, Animals nebo The Mothers of Invention. Na The Primitives Group navázala v sedmdesátých letech skupina Plastic People of the Universe.
Roku 2016 byla skupina The Primitives Group obnovena zakládajícími členy Ivanem Hajnišem, trvale žijícím ve Švédsku, a Zdenkem Burdou, trvale žijícím v Německu, a koncem srpna se vydala na turné. Od prvního koncertu v libockém pivovaru 18. srpna 2016 odehrála v Čechách a na Moravě desítky koncertů a pokračuje s koncertováním.
Skupina The Primitives Group pokračuje ve své hudební cestě i v roce 2025. Po obnovení v roce 2016, kdy se kapela opět vydala na pódia českých rockových festivalů a klubů, si i letos připravila několik koncertů pro své fanoušky. Mezi plánované akce patří vystoupení na festivalu TrutnOFF 2025 ve dnech 21. – 24. srpna, dále koncerty 30. srpna v Hanušovicích, 6. září v Petrově nad Desnou, 4. října v Drahově a 11. října v Konstantinových Lázních. Současný repertoár kapely čerpá z několika rockových skladeb z CD Best Off Ivana Hajniše (INDIES RECORDS) a obsahuje také nostalgické evergreeny od legendárních skupin jako The Doors, Frank Zappa, Bob Dylan nebo Chuck Berry. Fanoušci se mohou těšit na energické koncerty plné kvalitní hudby a vzpomínek na zlatou éru rocku. Více informací o nadcházejících koncertech a novinkách najdete na oficiálních stránkách kapely.
ROCKY EAGLES
Trojice hudebníků, klavírista Rosťa Hradecký, který si později udělal kapelnické zkoušky a stal se tak oficiálním vedoucím, kytarista a zpěvák Petr Netočný a saxofonista Laďa Viktorín. To jsou ti, kteří byli v červenci roku 1961 u založení první, veřejně vystupující rokenrolové formace Hajaja. Poté, co odešli ze souboru Twist club, se na podzim roku 1962 usadili v prostorách malého hotelu Merkur v Králově Poli, v blízkosti Mojmírova náměstí.
Rosta Hradecký po návratu z horských středisek, kde na jaře 1965 účinkoval společně se sestavou Synkopy 61, začal stavět novou partu. Prvním, po kom sáhl, byl jediný zbylý člen z předchozího Big beat clubu, saxofonista Václav Šikl. Z vojny se vrátili zpěvák a kytarista Petr Netočný a baskytarista Zdeněk Tylč. Sólovou kytaru obsluhoval Jaroslav Vohnoutka. Tuto sestavu uzavíral bubeník Karel Antonín, který přes své mládí hrál již ve dvou bigbeatech – v brněnském Dominic clubu a v Crazy Boys.
Nikdo si už dnes přesně nepamatuje, zda se tato nově utvořená formace jmenovala ještě nějaký čas Big beat club, anebo hned od počátku Rocky Eagles. Často hrávali v Besedním domě v Králově Poli, ale i v Besedním domě ve středu města. V polovině roku se z vojny vrátil Laďa Viktorín a vystřídal Šikla. Tylč s Vohnoutkou odešli a znovu obnovili Orfeus. V Rocky Eagles zůstala základní trojice z počátků rokenrolového hnutí – Hradecký, Netočný, Viktorín – spolu s bubeníkem Antonínem. Na sólovou kytaru přišel Miroslav ´Dan´ Daňhel, který ji obsluhoval až do rozpadu souboru. Pavel Malý převzal baskytaru. Spolu s touto stabilní šesticí se v počátcích, než emigroval, účastnil dění i Bojar Voda, a to alternací na baskytaru, hrou na foukací harmoniku a zpěvem. Zazpívat rokenroly si přišel například i Petr Ulrych, později známý ze sestav Vulkán a Atlantis. Objevil se i tehdy věhlasný Petr Štrof zvaný 'Šejk'.
Zpočátku zpěvem, ale především jako majitel důležitých zvukařských komponentů, vypomáhal Petr Kopecký. Zvukovým mistrem Rocky Eagles se stal Jan 'Johny' Farkaš, který s nimi zůstal až do rozpadu. Mimo pravidelné ozvučování na koncertech vyráběl části elektronického zařízení a zásadně přispěl k tomu, že ansámbl měl svůj charakteristický zvuk. Díky Farkašovi vznikly také jejich nahrávky pomocí dvou mikrofonů na magnetofonu Tesla Sonet duo. První vznikly ke konci roku 1965 v tanečním sále restaurace Hvězda v Bystrci. Podobně tomu bylo i v roce 1967 ve známém brněnském sále patřícímu ČSD, "U Ševčíků".
Rocky Eagles byli v druhé polovině šedesátých let výjimečným brněnským hudebním uskupením, především co se týče výběru repertoáru. Na seznamu skladeb se objevovaly slavné rokenroly z konce padesátých let, ovšem jejich herní pojetí bylo nesrovnatelně dravější. O to se postaraly hlavně bicí Antonína a ostřejší kytarové riffy Daňhela. K tomu přibyly rokenroly z repertoáru tehdy novějších The Rolling Stones, Pretty Things, Spencer Davis Group, Dave Clark Five a dalších. Svou produkci předváděli v Hvězdě, U Ševčíků, v sále hotelu U Kozáků, ve Vysokoškolském klubu na tehdejší Leninově a na Gorkého ulici.
Velkým přínosem pro formaci byla spolupráce s Milošem Bernátkem, významným organizátorem kulturních akcí, zaštítěným Klubem mladých cestovatelů při Cestovní kanceláři mládeže v Brně. Ještě předtím, než šel na podzim roku 1966 na vojnu, uspořádal 7. a 8. května koncerty v Moravském krasu, v hlavním dómu Kateřinské jeskyně, věnované památce zesnulého Oty Čermáka, který zde coby varhaník udivoval diváky svou hrou na elektrofonický nástroj. Spolu s Rocky Eagles se zúčastnili i Dixieland Revival jazzband, dívčí westernová sestava a bigbeatoví Poutníci (nezaměňovat s pozdější známou country skupinou téhož jména).
Zajímavou zkušeností byl červen 1966, kdy díky Bernátkovi vystoupili v bývalé NDR, ve východní části Berlína u Alexanderplatzu. Po dvaceti minutách od začátku koncertu naběhla do sálu německá policie v doprovodu sovětských vojáků, kteří tehdy hlídali hranici východ–západ. Koncert byl okamžitě ukončen. Zbytek smluvených deseti dnů strávili prohlídkami pamětihodností. Nakonec zodpovědnost za uspořádání koncertu odnesl pouze německý pořadatel. Ve východním Německu tehdy tento hudební projev, coby výplod západní kultury, povolen nebyl.
Velkým zážitkem byly také dva koncerty téhož roku společně s bratislavskými The Buttons, uskutečněné v červnu a září v sále Stadionu na dnešní Kounicově ulici. Jejich zpěvák Dodo Šuhajda, velký obdivovatel anglických Rolling Stones, byl na pódiu nepřehlédnutelný nejen pro svou živelnost, ale i díky nápadným kostkovaným kalhotám. Formace se pojmenovala podle svého nejmenšího člena, sólového kytaristy, kterému přezdívali 'Gombík' (Knoflík). The Buttons posléze převzali diváckou přízeň po rozpadlých soukmenovcích Beatmen.
V polovině roku 1966 složil Viktorín zkoušky na strojvedoucího lokomotiv a z důvodu celodenních služeb obvyklých na železnici přerušil spolupráci s formací. Bylo to v období, kdy byl snad posledním brněnským saxofonistou v bigbeatovém souboru. V druhé polovině šedesátých let big beat žesťům příliš nepřál. Malý odešel po studiích do Hradce Králové, kde nějaký čas hrál s místní scénou, a po vojně se už hudbou nezabýval. Nastalo druhé období Rocky Eagles. Kapelník a klávesista Rosťa Hradecký, zpěvák a kytarista Petr Netočný, sólový kytarista Mirek Dan Daňhel a bubeník Karel Antonín si našli nového baskytaristu, mladičkého Luboše Hlouška, a odstartovali tak novou etapu činnosti.
Psal se začátek roku 1967. Klavír už delší dobu nebyl ve velké oblibě, a tak si Hradecký opatřil východoněmeckou Ioniku. Byly s ní velké obtíže, co se týče barvy zvuku, ale i nemožnosti udržet ladění. Posléze dostal k užívání od zřizovatele elektrofonické varhany. V polovině roku 1967 přišla do souboru také posila v podobě zpěváka Václava Šíbla, známého z rozpadlé formace The Ravens. Na krátký čas u bicích vystřídal Antonína Valerij Valera Doležal, proslavený ve skupině Ivo Křižana Stop The Gods. Později se Doležal angažoval v Great Music Factory, která se pod vedením Oldřicha Veselého věnovala progresivnímu art rocku.
Přišel 21. srpen 1968, pobyt Hradeckého v zahraničí, jeho váhavý zářijový návrat do "spřátelenými armádami" obsazeného Československa a trpké zjištění, že v sestavě nezůstal kámen na kameni. Vrcholem byl šokující fakt, že zřizovatel prodal varhany. To byl definitivní konec Rocky Eagles. Hradecký se začal zabývat různými formami taneční muziky a věnuje se jí až dodnes. Šíbl zpíval celá sedmdesátá a osmdesátá léta. Po revoluci se mu na čas stal obživou celoživotní koníček – krejčovina, navzdory tomu, že v tomto oboru nebyl vyučený. Daňhel spolu s baskytaristou Vítem Bigo Kuklou a bubeníkem Vítězslavem Vavrdou nějaký čas pomáhali s náročným projektem Oldřicha Veselého. Ještě v sedmdesátých letech hrál Daňhel na kytaru v různých uskupeních, dnes se věnuje cimbálové muzice. Antonín s Hlouškem přešli na necelý rok k formaci Vulkán, vedené Alešem Sigmundem a pěveckým duetem sester Elefteriaduových – a to již v období, kdy ji opustila sourozenecká dvojice Hana a Petr Ulrychovi, kteří postupně odešli do Atlantis. Hloušek potom začal hrát a hraje dodnes v různých tanečních sestavách.
Petr Netočný, obrazně řečeno, počkal na Karla Antonína, až se uvolní z Vulkánu. Spojili se s velice mladými hudebníky, kteří dříve tvořili soubor Jals – perspektivní kytarista Jan Millonig, druhý nadějný kytarista Dalibor Rožník a baskytarista Aleš Burjanek. Vznikla tím ideová nástupnická parta s výmluvným názvem R.I.Eagles, a to za asistence a technického přispění Jana Johny Farkaše, který spolupracoval už s původní sestavou. Byl konec roku 1969 a přes začínající politickou normalizaci se jim naskytly možnosti nahrávání do rozhlasu a na gramodesky – ovšem za cenu značných ústupků. Začali fungovat jako doprovodná skupina různých zpěváků, například Jiřího »Koťáka« Kameše, známého ze souboru The Speakers, nebo Petra Dopity.
Nejdříve odešel Burjanek a jako hudebník se již nikde neangažoval. Netočný byl postupně zatlačován do pozadí. Došlo to tak daleko, že skladbu "Bonifác Sherry" (v originále "Natural Born Boogie" z repertoáru Humble Pie), kterou nazpíval s doprovodem R.I.Eagles a hostujícím Rostislavem Hradeckým u klavíru pro Český rozhlas v Brně, vydal Panton na gramodeskách s pěveckým protagonistou Emanuelem Sideridisem, známým spíše z účinkování ve skupině Progress Organization. Přitom v té době bylo obvyklé, že se pro účely vydání na singlu použila rozhlasová nahrávka. Poslech obou verzí přitom jasně hovoří ve prospěch té, kterou nazpíval Netočný. Ústupkem bylo i pojmenování sestavy názvem Albatros, a to za účelem vydávání na gramodeskách. Petr Netočný nakonec odešel a už se nikdy muzice nevěnoval. R.I.Eagles zanikli na sklonku roku 1971.
Kytarista a kapelník Aleš Sigmund působil i jako producent pro firmu Panton. Sigmund produkoval pro pantonskou Edici Mikrofóra EP desku, na které byly na jedné straně dvě nahrávky Boba Frídla a na druhé straně zařadil Albatros. Byly to skladby "Bonifác Sherry" a "Expres v tunelu". První byla hitem Humble Pie "Natural Born Boogie", "Expres v tunelu" napsali Millonig, Sigmund a Sideridis. Obě písně opatřil textem Pavel Cmíral.
Ještě v roce 1971 vydala sestava singl se skladbami "Albatros" a "Čtyři kostky cukru v kávě". Nahrávalo se v obsazení: Karel Antonín – bicí, Jan Millonig – kytara a slide kytara, Dalibor Rožník – baskytara a varhany, Emanuel Sideridis – baskytara a zpěv a Lubomír Petřík – recitace. Tyto dvě písně jsou jediné, co po brněnském Albatrosu zůstalo vyryto v drážkách vinylu. Snad se ještě něco nachází v archivech brněnského rozhlasu, ale nejsou známky, že by skladby mohly být vydány. Už z těch čtyř dochovaných nahrávek je však patrné, jak to mohlo znít na koncertech. Autorské písně byly zjevně ovlivněny britským rhythm & blues velikánů, jakými byli Humble Pie a Fleetwood Mac.
Škoda, že toho nenatočili víc. Antonín hrával celá léta v různých hudebních souborech a později se věnoval hudebně-divadelním projektům. Rožník se v sedmdesátých letech aktivně podílel na hraní v několika bigbeatových partách, většinou mimo Brno. Pracoval jako zvukař v Českém rozhlase v Brně až do počátku nového tisíciletí. Hudbou a zvukem se zabývá i dnes. Millonig po rozpadu R.I.Eagles zahájil spolupráci se známým brněnským kytaristou Otakarem Olšaníkem a v jeho domácím studiu připravovali hudební podklady pro nejednu rozhlasovou písničku. Poté hrál s The Speakers (Junior), až do tragické havárie auta v Polsku, při níž zemřel Kameš. Sám Millonig byl těžce zraněn a následně dlouhodobě rehabilitoval. Později koncertoval s kvalitními muzikanty v zahraničí. To trvalo až do poloviny září roku 1985, kdy při dalším zájezdu v tehdejší NSR se slovenským souborem Borise Skopčáka tragicky zahynul při autonehodě.
Celá historie Rocky Eagles, jejich nástupnických formací R.I.Eagles a Albatros, je vlastně ukázkou typického příběhu bigbítových souborů šedesátých let. Neustálé změny sestav, hledání vlastního zvuku a kompromisy s dobovými podmínkami nakonec vedly k tomu, že v archivech zůstalo jen pár nahrávek a vzpomínek pamětníků. Přesto však jejich stopa není zanedbatelná – stali se důležitou součástí brněnské hudební historie a dokázali, že i mimo hlavní centra mohly vznikat formace schopné konkurovat tehdejším rockovým špičkám. A i když se členové později vydali různými cestami, jméno Rocky Eagles i jejich pokračovatelů má mezi znalci dodnes svůj zvláštní zvuk.
THE SEEDS
V Los Angeles vznikají The Seeds. Jejich hudba na pomezí garážového rocku a acid rocku je řadí k pionýrům punku. V sedmdesátých letech byli často zmiňováni jako vzor pro americkou punkovou scénu. Cover verze jejich písní hráli například The Dwarves, Alex Chilton, Johnny Thunders, The Ramones, Yo La Tengo, Garbage, Murder City Devils, Spirits in the Sky, The Bangles a další.
The Seeds vznikli v roce 1965 po rozpadu krátce fungující formace Amoeba, v níž působili frontman Sky Saxon a kytarista Jan Savage. Saxon, který se přestěhoval ze Salt Lake City do Los Angeles a měl za sebou již několik vydaných desek, včetně Little Richie Marsh a Sky Saxon & the Soul Rockers, si dal do LA Times inzerát, že hledá hráče na klávesové nástroje. Poté, co už angažoval svého bývalého spoluhráče Jana Savage jako sólového kytaristu a Jeremyho Levina jako rytmického kytaristu, kontaktoval údajně Daryla Hoopera, aby ho získal jako klávesistu. Když se Saxon zeptal, zda nepotřebuje také bubeníka, přivedl Hooper svého kamaráda ze školy v Michiganu Ricka Andridge a ještě ten večer spolu hráli. Začali zkoušet v garáži Saxonova domu v Malibu. Původní rytmický kytarista Jeremy Levine brzy odešel z osobních důvodů.
Soubor si zajistil pravidelná vystoupení v losangeleském klubu Bido Lito's a rychle si získal pověst díky energickým koncertům. Jako živá formace byli jedněmi z prvních, kteří využívali klávesovou basu. Ačkoli Saxon na studiových deskách uváděl, že hrají na baskytaru, a při televizních vystoupeních na baskytaru pantomimicky hrál, pro studiovou práci obvykle využívali studiového hráče Harveyho Sharpa. Na pódiu klávesista Daryl Hooper hrál basové party prostřednictvím samostatných basových kláves, podobně jako to později dělal Ray Manzarek s The Doors.
První singl uskupení, "Can't Seem to Make You Mine", se v roce 1965 stal regionálním hitem v jižní Kalifornii. Píseň se hrála i na severokalifornských AM rockových stanicích a stala se kultovní klasikou 60. let. V roce 1966 měli národní Top 40 hit "Pushin' Too Hard", který předvedli i v celostátní televizi. Následné singly "Mr. Farmer" (1966), reedice "Can't Seem To Make You Mine" (1967) a "A Thousand Shadows" (1967) dosáhly menšího úspěchu, ale v jižní Kalifornii patřily mezi nejoblíbenější. První dvě desky The Seeds a Web of Sounds (1966), jimž dominoval Saxonův neortodoxní vokál, jsou dnes považovány za klasiku garážové hudby šedesátých let.
Zásadní zlom nastal v roce 1967. Třetí LP Future, které si The Seeds sami produkovali, představilo velkolepější psychedelickou výpověď a posunulo partu vpřed jako symbol doby, která byla snad nejtvořivější v dějinách americké popkultury. Rozsáhlejší aranže s orchestrací a přebal s květinovým motivem od malíře Sassina odlišily nahrávku od syrovějšího tónu předchozích hitů. Přesto se jí dostalo uznání fanoušků i kritiků. Dodnes zůstává ceněnou kuriozitou psychedelie a bývá označováno za průkopnický čin. O desce se pochvalně vyjadřovali například Iggy Pop, Smashing Pumpkins, Animal Collective či členové Beach Boys.
Vydání Future v polovině roku 1967 znamenalo komerční vrchol kariéry The Seeds, který se spojil s úspěšnými singly, bouřlivými koncerty, četnými televizními vystoupeními a hostováním v sitcomu The Mothers-in-Law televize NBC i ve filmu Psych-Out. Skupina tehdy natočila i bluesovou desku A Full Spoon of Seedy Blues, vydanou pod názvem Sky Saxon Blues Band. Podle Saxona šlo o jeho nápad, jak se zbavit nahrávací společnosti – paradoxně se album prodávalo dobře, i když písně nikdy nehráli naživo.
V květnu 1968 vyšel jejich poslední živý počin Raw & Alive: The Seeds in Concert at Merlin's Music Box, který se snažil vrátit k agresivnějším kořenům garážového rocku. LP ani singl "Satisfy You" však neprorazily. Roku 1968 se uskupení přejmenovalo na Sky Saxon and the Seeds a změnilo sestavu. Saxon pak využíval název The Seeds s různými hudebníky minimálně do roku 1972. Poslední dva singly vyšly v roce 1970.
The Seeds zůstali v útlumu až do roku 2003, kdy je Saxon obnovil s původním kytaristou Janem Savagem a novými členy. Savage ale kvůli zdraví brzy odešel a Saxon zůstal jediným původním členem. Kapela pokračovala v turné po Evropě a USA až do roku 2009, kdy Sky Saxon 25. června zemřel na selhání srdce a ledvin. Bubeník Rick Andridge odešel v roce 2011 a kytarista Jan Savage 5. srpna 2020 ve věku 77 let.
The Seeds patří mezi nejčastěji zmiňované předpunkové vlivy amerických muzikantů od 70. let.
SMALL FACES
V Londýně vzniká rocková formace Small Faces. Patřila k nejuznávanějším a nejvlivnějším modovým uskupením 60. let a do roku 1969 se z ní stala jedna z nejúspěšnějších britských psychedelických part. Small Faces bývají označováni za jednu z prvních inspirací – a dokonce za samotné kořeny – pozdějšího hnutí britpopu. V roce 2012 byli uvedeni do Rock and Rollové síně slávy.
Ronnie Lane a Steve Marriott se seznámili v roce 1965, kdy Marriott pracoval v hudebním baru J60 v Manor Parku v Londýně. Lane si tam přišel se svým otcem Stanem koupit basovou kytaru, dal se s Marriottem do řeči a po zakoupení nástroje zamířil k němu domů poslouchat desky. Brzy přibrali kamarády Kenneyho Jonese a Jimmyho Winstona, který přešel z kytary na varhany. Od zkoušek v hospodě The Ruskin Arms (patřící rodičům Winstona) se soubor rychle vypracoval přes ošuntělé lokální koncerty až k poloprofesionálním vystoupením v londýnských klubech. Název Small Faces si zvolili kvůli svému drobnému vzrůstu a proto, že pojem 'Face' označoval v mod scéně někoho výjimečného – vůdčí osobnost, která určovala styl, měla nejlepší oblečení, nejžhavější desky a byla vždy obklopena nejhezčími dívkami.
Raný repertoár zahrnoval R&B a soulové klasiky jako "Jump Back", "Please Please Please" Jamese Browna, "You've Really Got a Hold on Me" Smokeyho Robinsona a "Stand by Me" Bena E. Kinga. Nechyběly ani původní skladby Marriotta a Lanea, energická "Come on Children" a výrazová "E too D", v níž Marriott ukázal své pozoruhodné hlasové schopnosti ve stylu svých hrdinů Otise Reddinga a Bobbyho Blanda. Marriottův syrový vokál začal poutat stále větší pozornost. Zpěvačka Elkie Brooks byla jeho projevem nadšena a doporučila je majiteli londýnského klubu Maurici Kingovi. Ten na ně udělal dojem a začal jim domlouvat koncerty po metropoli i mimo ni. Jejich první mimolondýnské vystoupení se odehrálo v Sheffieldu v klubu pro pracující, kde je však publikum tvořené Teddy boys a těžce pijícími dělníky vykázalo po třech skladbách. Zoufalí se pak přemístili do nedalekého klubu King Mojo orientovaného na mody a nabídli, že zahrají zdarma. Jejich set sklidil nadšení a místní mods žádali přídavky. Během zásadní rezidence v Cavern Clubu na Leicester Square je dokonce podpořili Sonny & Cher, kteří tehdy pobývali v Londýně.
Brzy podepsali smlouvu s manažerem Donem Ardenem a následně kontrakt s vydavatelstvím Decca Records. Debutovým singlem se v roce 1965 stala skladba "Whatcha Gonna Do About It", která pronikla do Top 20 britského žebříčku. Objevili se také sami za sebe v kriminálním filmu Dateline Diamonds (1965), kde zazněl jejich druhý singl "I've Got Mine". Arden doufal, že film písni zajistí publicitu, ale kvůli opožděnému uvedení ve Spojeném království singl přes příznivé recenze do hitparád nepronikl. Krátce poté Jimmy Winston odešel a vydal se na hereckou i sólovou dráhu, později úspěšně působil v televizi, filmu i podnikání.
Na jeho místo nastoupil Ian McLagan, jehož klávesový talent a subtilní postava dokonale zapadly do sestavy. Poprvé vystoupil s Small Faces 2. listopadu 1965. Nová konfigurace zaznamenala úspěch se singlem "Sha-La-La-La-La-Lee" (28. ledna 1966), který pro ně napsali Mort Shuman a populární zpěvák Kenny Lynch. Skladba se vyšvihla na 3. místo britského žebříčku. Zároveň zabodovalo i jejich první album Small Faces, vydané 6. května 1966. Popularita rostla raketově, objevovali se pravidelně v pořadech jako Ready Steady Go! či Top of the Pops a neúnavně koncertovali po Británii i Evropě.
Vrchol přišel v srpnu 1966, kdy pátý singl "All or Nothing" dobyl první příčku britské hitparády. Díky tomuto úspěchu se chystali na americké turné po boku Lovin' Spoonful a Mamas & the Papas, ale plány zhatila kauza kolem nedávného McLaganova odsouzení za drogy. Přestože patřili mezi nejvýdělečnější koncertní soubory a sbírali jeden hit za druhým, finanční situace zůstávala špatná. Po ostrém konfliktu s Ardenem, jenž dokonce rodičům tvrdil, že "celá skupina bere drogy", přerušili spolupráci jak s ním, tak s labelem Decca.
Krátce nato přijali nabídku od nově vzniklého vydavatelství Immediate, za nímž stál bývalý manažer The Rolling Stones Andrew Loog Oldham. V Olympic Studios v Barnesu spolupracovali s inženýrem Glynem Johnsem a jako první u labelu vydali singl "Here Come the Nice". Skladba otevřeně narážela na drogovou problematiku, přesto unikla cenzuře a stala se výrazným hitem. Následovalo druhé album Small Faces, které se sice nestalo komerční bombou, ale získalo respekt mezi hudebníky a ovlivnilo řadu domácích i zahraničních interpretů. Tři týdny předtím ovšem Decca vydala kompilaci From The Beginning, kombinující starší singly s dosud nevydaným materiálem.
Dalším mezníkem byl singl "Itchycoo Park" (11. srpna 1967), jenž se stal jejich prvním americkým hitem a v lednu 1968 dosáhl 16. místa v Billboard Hot 100. Ve Velké Británii se dostal až na bronzovou příčku a navždy se zapsal jako první britský singl s využitím efektu flanging. V prosinci 1967 následoval "Tin Soldier", ve kterém hostovala zpěvačka P. P. Arnold. I tato nahrávka slavila úspěch – 9. místo v Británii a 73. příčka v USA. Album Immediate Small Faces pak vyšlo v USA pod názvem There Are But Four Small Faces, se změněným obsahem: přibyly hity "Here Come the Nice", "Itchycoo Park" a "Tin Soldier", zatímco některé britské skladby chyběly.
Další singl "Lazy Sunday", vydaný v roce 1968, byla píseň ve stylu East End music-hall, kterou Immediate vydali proti vůli Small Faces. Napsal ji Marriott inspirován spory se svými sousedy a nahrál ji jako vtip. Singl se dostal na 2. místo britské hitparády. Posledním oficiálním singlem během kariéry Small Faces byla lidově znějící píseň "The Universal", vydaná v létě roku 1968. Píseň byla nahrána přidáním studiových předělávek k základní skladbě, kterou Marriott vystřihl naživo na své zahradě v Essexu s akustickou kytarou. Nahrávka byla nahrána na domácí kazetový magnetofon a v pozadí se ozýval štěkot jeho psů. Poměrně malý úspěch singlu v hitparádách (16. místo v britském žebříčku) Marriotta zklamal a poté přestal psát hudbu.
Na domácí půdě v Anglii dosáhla kariéra Small Faces vrcholu po vydání klasického alba ovlivněného psychedelií Ogdens' Nut Gone Flake, které je všeobecně považováno za klasické album a které se vyznačovalo inovativním kulatým obalem, prvním svého druhu, navrženým tak, aby připomínal starožitnou tabákovou plechovku. V žebříčku UK Albums Chart se udrželo šest týdnů na prvním místě, ale v USA dosáhlo pouze 159. místa. Kritika byla nadšená a album se dobře prodávalo, ale Small Faces se potýkali s praktickým problémem, že vytvořili studiové mistrovské dílo, které bylo prakticky nemožné zopakovat na cestách. Jako celek zazněla Ogdens' pouze jednou, a to památně, živě ve studiu v televizním pořadu BBC Colour Me Pop.
Marriott oficiálně opustil Small Faces na konci roku 1968, když během živého silvestrovského koncertu odešel z pódia s výkřikem „Končím“. Odvolával se na frustraci z toho, že se jim nepodařilo vymanit se z popové image a že nedokázali na pódiu správně reprodukovat náročnější materiál, a už se těšil na novou skupinu Humble Pie s Peterem Framptonem. Kenney Jones v rozhovoru s Johnem Hellierem (2001) na téma rozpadu skupiny řekl: „Skupina se rozpadla. Přál bych si, abychom v té době byli trochu dospělejší. Kdybychom hráli Ogdens' naživo, tak by nám to hodně zvedlo sebevědomí. Byli jsme označeni za popovou kapelu, což Steva rozhodně rozhodilo víc, než jsme si uvědomovali. Přál bych si, abychom byli víc jako The Who v tom, že když mají problémy, drží spolu, dokud je nepřekonají. Steve si prostě řekl, jak překonáme Ogdeny, a už to jelo. ´Ogdens' bylo mistrovské dílo, kdybych ho hráli naživo, dotáhli bychom to k ještě větším věcem. Myslím, že jsme byli na pokraji překonání velkého předělu stát se tvrdší kapelou.“
Posmrtné album The Autumn Stone vyšlo později v roce 1969 a obsahovalo hlavní nahrávky Immediate, vzácné živé koncertní vystoupení a řadu dříve nevydaných skladeb nahraných pro zamýšlené čtvrté LP. Poslední singl, "Afterglow (Of Your Love)", byl vydán v roce 1969 po zániku Small Faces a dosáhl pouze 36. místa v britské hitparádě.
Po rozpadu Small Faces spojili Lane, Jones a McLagan síly se dvěma bývalými členy The Jeff Beck Group, zpěvákem Rodem Stewartem a kytaristou Ronniem Woodem, a s Artem Woodem a Kimem Gardnerem založili skupinu Quiet Melon. Než se ze sestavy bez Arta a Kima stali Faces, nahráli čtyři singly, nicméně v naději, že využijí dřívějšího úspěchu, chtělo vedení nahrávací společnosti, aby si skupina ponechala svůj starý název. Kapela se proti tomu ohradila a argumentovala tím, že personální změny vedly ke vzniku zcela odlišné skupiny. Jako kompromis bylo první album nové sestavy ve Spojeném království vydáno pod názvem First Step by Faces, zatímco v USA bylo totéž album vydáno jako First Step by Small Faces. Album mělo jen mírný komerční úspěch a nahrávací společnosti nevnímaly další potřebu prodávat tuto novou sestavu jako "Small Faces". Všechna následující alba této inkarnace skupiny se proto na obou stranách Atlantiku objevila pod novým názvem Faces. Jones a McLagan zůstali v "pokračovatelské" skupině Faces až do jejího rozpadu v roce 1975. Lane odešel o něco dříve, v roce 1973.
Prvním Marriottovým počinem po opuštění Small Faces byla rocková skupina Humble Pie, kterou založil s bývalým členem The Herd Peterem Framptonem. Zpočátku měla skupina v USA a Velké Británii velký úspěch, ale v roce 1975 se Humble Pie kvůli nedostatku pozdějších úspěchů v hitparádách rozpadli a Marriott se vydal na sólovou dráhu.
Po rozpadu skupiny Faces v roce 1975 se původní sestava Small Faces na krátkou dobu reformovala, aby natočila videoklipy ke znovu vydané skladbě "Itchycoo Park", která se opět dostala do hitparád. Skupina se pokusila znovu společně nahrávat, ale Lane odešel po první zkoušce kvůli hádce. Neznámo proč se u něj právě začaly projevovat příznaky roztroušené sklerózy a Marriott a ostatní si jeho chování mylně vyložili jako záchvat opilosti. Přesto se McLagan, Jones a Marriott rozhodli zůstat spolu jako Small Faces a na Laneovo místo angažovali bývalého baskytaristu Roxy Music Ricka Willse. V tomto složení nahráli dvě alba, která byla kritickým i komerčním neúspěchem. V roce 1978 se Small Faces opět rozpadli.
V posledních letech se odkaz Small Faces a Faces opět oživil. Rod Stewart, Ronnie Wood a Kenney Jones se rozhodli obnovit spolupráci pod názvem Faces a v roce 2025 nahráli přibližně 11 nových skladeb ve studiu RAK v Londýně, přičemž mezi hostujícími hudebníky se objevil i klávesista Jools Holland. Očekává se, že album bude vydáno v roce 2026. Kenney Jones rovněž potvrdil práci na dokumentárním filmu o kapele, který bude využívat dosud nepublikované záběry z roku 1972, zachycující autentické zákulisní momenty. Navíc bylo v březnu 2025 vydáno rozšířené deluxe vydání alba The Autumn Stone, obsahující remasterované nahrávky i dosud nevydaný materiál, s cílem zachovat a oživit odkaz Small Faces.
STACK WADDY
V Timperley, v Manchestru, byla založena britská heavy rocková formace Stack Waddy. Byla známá svým těžkým bluesovým stylem, který se později stal typickým pro subžánry, jako je doom metal a stoner metal. Začátkem sedmdesátých let vydala sestava dvě desky, Stack Waddy (1971) a Bugger Off! (1972). Rozpadla se v roce 1976.
Zpěvák John Knail, kytarista Mick Stott, baskytarista Stuart Banham a bubeník Steve Revell založili hudební uskupení Stack Waddy koncem léta 1969 v Timperley, předměstské vesnici jihozápadně od Manchesteru. Knail a Stott působili v roce 1965 v rhythm and bluesové sestavě The Knails, zatímco Stott a Banham později v roce 1968 hráli v power triu New Religion. Stack Waddy vystoupili na prvním Buxton Blues Festivalu, jehož hlavním hostem byli Fleetwood Mac, kde si jich všiml DJ John Peel a také Dave Neale z časopisu Zig Zag. Po celý rok 1969 oslňovala parta publikum svou směsí prvotního rhythm and blues, čerpajícího z vlivů Bo Diddleyho a Willieho Dixona, a těžkého psychedelického rocku a la Cream a The Jimi Hendrix Experience. Stejně jako na nahrávkách, které začaly vycházet v roce 1970, byla Stottova kytara silně zkreslena a jeho zběsilý tón charakteristickým znakem děsivého zvuku Stack Waddy, který Dave Neale z časopisu Zig Zag popsal jako spoustu nádherného hluku s vražedným rytmem. Hlasitým a nekompromisním!
Stack Waddy po sobě zanechali dvě desky, debut s eponymním názvem z roku 1971 a Bugger Off z roku 1972. Stack Waddy obsahuje deset skladeb, všechny až na dva covery, přestože parta měla spoustu původního materiálu. Do prvotiny byly zařazeny pouze dvě originální skladby kvartetu: tříminutová, tvrdá "Kentucky", která vyšla jako B-strana alba "Road Runner", a v níž Stottova kytara vyje stejně hlasitě a hrubě jako Knailův zpěv, a těžká psychedelická rocková "Mothballs".
Po výměně bubeníků se sestava odebrala do studia natočit další nahrávku a přestože zanechala množství vlastních písní, dvanácti skladbám vydaným v roce 1972 pod poněkud urážlivým názvem Bugger Off opět dominovaly coververze. Do popředí se opět dostává Stottova kytara a Knailův growlingový vokál. Vyniká ohnivá verze skladby "Willie The Pimp" Franka Zappy, kterou Knail zpívá svým obvyklým vokálem ve stylu Beefhearta, a která byla vydána jako singl, i když jen ve vybraných zemích, mezi nimiž nebyla Velká Británie a USA. Stejně jako jeho předchůdce Bugger Off neudělala tato deska v hitparádách žádný dojem, a i kdyby ano, Peel a parta v té době už zcela ztratili zájem a rozpad hudebního uskupení byl hotovou věcí.
V roce 2017 vyšel vzpomínkový disk So Who The Hell Is Stack Waddy?. Ten je opravdovou lahůdkou a naprostým šokem pro každého, kdo zná pouze dvě LP vydaná kvartetem. Ze čtrnácti obsažených skladeb je deset studiových nahrávek, z nichž polovina jsou původní skladby jim připsané. Proč bylo od těchto nahrávek, původně zamýšlených jako pokračování "Stack Waddy", upuštěno, je záhadou, ale nikoho, kdo zná ságu Stack Waddy, to nepřekvapí. So Who The Hell Is Stack Waddy je nejen úžasnou dokumentací nanejvýš talentované party, které bylo všechno u prdele, ale také skutečným otvírákem (díky třetímu disku) komerčních možností a nahrávacího potenciálu formace. Box set se skládá ze tří disků v mini-LP obalech, pevně zabalených v tenkém kartonovém pouzdře, a obsahuje dvacetistránkový barevný booklet s informativní esejí Nigela Crosse, původní liner notes Johna Peela k "Bugger Off", článek hudebního historika Johna Toblera z časopisu Zig Zag Magazine z října 1972, kompletní anotace skladeb a neuvěřitelnou řadu fotografií kapelyy, obaly alb a singlů a další související memorabilie. Skutečně velmi působivý balíček a bezpochyby definitivní kolekce Stack Waddy!
Ačkoliv Stack Waddy nikdy nedosáhli masového komerčního úspěchu, jejich vliv na britský heavy a blues rock je nezpochybnitelný, a to zejména pro pozdější doom a stoner scény. Členové kvartetu po rozpadu pokračovali v různých hudebních projektech, ale jejich syrová a energická tvorba zůstala nesmazatelnou stopou. Díky vzpomínkovému box setu So Who The Hell Is Stack Waddy? získala kapela novou generaci posluchačů a jejich hudba se stala kultovní záležitostí. Stack Waddy tak i dnes ohromují svou nekompromisní zvukovou agresí a originálním přístupem k bluesově inspirovanému rocku.
Golden Earring - album Just Ear-rings
Just Ear-rings je debutové LP holandských Golden Earring, nahrané v roce 1965, kdy ještě vystupovali pod názvem Golden Earrings. Jedná se o jemnou beatovou hudbu ve stylu britské invaze, která naznačuje, že skupina teprve hledala svůj vlastní zvuk, ale zároveň vstřebala vlivy The Who, The Rolling Stones, The Kinks, Zombies a Hollies. Výsledkem je melodický a poutavý zvuk, který se dokáže prosadit i vedle britských kolegů.
Golden Earrings napsali téměř veškerý materiál sami, což bylo odvážné v době, kdy i britské kapely, po jejichž vzoru hráli, často sáhly po coververzích. George Kooymans a Peter De Ronde tvořili vynikající kytarový tým, zatímco baskytarista Rinus Gerritsen a bubeník Jaap Eggermont poháněli hudbu kupředu energií a nápaditostí. Zpěv Franse Krassenburga pak ukazuje postoj i schopnosti, přičemž zpívá anglicky – i když texty ne vždy obstojí při bližším zkoumání. Kdyby album nahrála britská formace, je velká šance, že by si skupina rychleji vydobyla úspěch v Americe. LP se totiž vyrovná většině britských alb té doby a stále působí svěže a zábavně, houpe se rytmem, který osloví posluchače napříč generacemi.
Just Ear-rings bylo vydáno v listopadu 1965 u Polydor Records a bylo jediným albem, které skupina nahrála pod původním názvem The Golden Earrings. Album obsahuje 12 skladeb, z nichž pouze jedna je coververze – "Sticks and Stones" od Tituse Turnera. Vydání alba ukázalo sebevědomí kapely, která se rozhodla napsat většinu materiálu sama, což bylo v té době odvážné rozhodnutí. V roce 2002 vyšlo digitálně remasterované CD s bonusovými skladbami, včetně singlů "Chunk of Steel", "The Words I Need", "Waiting for You", "What You Gonna Tell", "Wings" a "Smoking Cigarettes" – většina z nich byla původně B-stranami singlů a nikdy se neobjevila na původním LP.
The Guess Who? - album Shakin' All Over
LP deska skupiny The Guess Who s názvem Shakin' All Over byla původně vydána v roce 1965 pod názvem Chad Allan & The Expressions. Album je považováno za jeden z prvních příkladů garage rocku a obsahuje jejich verzi písně "Shakin' All Over", která se stala jejich prvním hitem.
V roce 1965 vyšly dvě verze tohoto alba: kanadská verze na značce Quality a americká verze na značce Scepter. Kanadská verze obsahovala několik skladeb, které se později objevily na dalších albech skupiny, zatímco americká verze byla sestavena z materiálu z jejich předchozích kanadských LP a byla vydána s cílem využít úspěchu singlu "Shakin' All Over".
Verze z roku 2001, označená jako Shakin' All Over (Guess Who?), je ve skutečnosti kompilací skladeb z jejich prvních tří alb. Tato kolekce nabízí širší pohled na ranou tvorbu skupiny a je dostupná na různých digitálních platformách.
Píseň "Shakin' All Over" byla původně napsána Johnny Kiddem a jeho skupinou The Pirates. Verze The Guess Who se stala hitem v Kanadě, kde dosáhla 1. místa, a také v USA, kde se dostala na 22. místo v žebříčku Billboard Hot 100.
Skupina The Guess Who se později stala známou právě pod tímto názvem, přičemž původní název Chad Allan & The Expressions byl opuštěn po úspěchu singlu "Shakin' All Over".
Pro fanoušky raného rocku a garage rocku je album Shakin' All Over zásadním dílem, které ukazuje počátky jedné z nejvýznamnějších kanadských rockových kapel a jejich cestu od coververzí k originálním hitům.
Zajímavosti:
- Titulní skladba "Shakin' All Over" byla použita ve filmu Superbad (2007) a objevuje se i v různých reklamách, což ukazuje její dlouhodobou popularitu.
- Album je často zmiňováno mezi prvotními kanadskými nahrávkami, které přinesly styl garage rocku mimo Spojené státy a Británii.
- Původní název Chad Allan & The Expressions byl vybrán, aby se vyhnuli příliš rychlému spojení kapely s jedním frontmanem a podpořili kolektivní image formace.
- Randy Bachman, kytarista a skladatel skupiny, později založil slavnou rockovou formaci Bachman-Turner Overdrive, což ukazuje na kontinuitu jeho vlivu v rockové hudbě.
- Americké vydání alba mělo několik odlišných obalů, což dnes sběratelé považují za velmi zajímavé a hledané mezi vinylovými nadšenci.
The Guess Who? - album Hey Ho (What You Do to Me)
Druhá kanadská deska The Guess Who? z roku 1965 zdůraznila, i když až zpětně, jak výstižný byl název The Guess Who? pro kapelu, které trvalo poměrně dlouho, než našla svou identitu. Na rozdíl od mnoha takových skupin při tom vytvořili několik docela dobrých skladeb, i když vlivy, které za nimi stály, mohly být docela zřejmé. Jen na této desce jsou originály ve stylu britské invaze, které znějí trochu jako Gerry & the Pacemakers s větší razancí. I kdyby jen při zpětném pohledu, to, co albu zjevně chybí, je lepší zpěvák, který byl ale už na cestě. Burton Cummings se k nim připojil v době vydání jejich dalšího kanadského alba It's Time.
Burton Cummings, tehdy osmnáctiletý, byl pozván k připojení k The Guess Who? v prosinci 1965, kdy kapela hledala náhradu za klávesistu Boba Ashleyho. Cummings, který předtím působil ve skupině The Deverons, přinesl nejen silný hlas, ale i schopnost psát písně, což bylo pro kapelu klíčové. Jeho příchod znamenal zásadní změnu v hudebním směru skupiny, která se postupně přetvořila z původního popového zvuku k tvrdšímu rocku, který ji proslavil v následujících letech.
Album It's Time, vydané v létě 1966, bylo prvním, na kterém Cummings převzal hlavní vokální roli. Přestože Chad Allan, původní zpěvák, ještě na některých skladbách zpíval, jeho odchod krátce po vydání alba umožnil Cummingsovi plně převzít vedení. Toto období se ukázalo jako zlomové pro kapelu, která se pod jeho vedením stala jednou z nejvýznamnějších rockových skupin v Kanadě.
V roce 1965, kdy kapela ještě vystupovala pod názvem Chad Allan & The Expressions, vydala singl "Shakin' All Over", který se stal jejich prvním hitem. Tento cover verze písně Johnnyho Kidda & The Pirates dosáhl v Kanadě první příčky a v USA se dostal na 22. místo Billboard Hot 100. Tento úspěch pomohl formaci etablovat se na hudební scéně a přispěl k rozhodnutí změnit název na The Guess Who?, což bylo marketingovým tahem, který měl zvýšit zájem o jejich tvorbu.
Ačkoli It's Time neobsahovalo žádný hit, album ukázalo rostoucí schopnosti kapely v oblasti skládání a aranžování písní. Skladby jako "Clock on the Wall" a "The Answer" naznačovaly směr, kterým se skupina vydala v následujících letech, a připravily půdu pro jejich budoucí úspěchy.
Dnes je It's Time považováno za důležitý milník v historii The Guess Who?, který ukazuje počátky jejich transformace z místní partičky na mezinárodně uznávanou rockovou skupinu.
THE KINKS - Kinda Kinks
Studiová nahrávka Kinda Kinks od The Kinks vznikla hned po návratu sestavy z asijského turné a byla dokončena během dvou týdnů. Výsledek působí trochu uspěchaně, a podle Raye Daviese nebyla parta s finálními sestřihy úplně spokojená. "Produkce nebyla na úplně top úrovni," komentoval později Davies, ale tlak nahrávací společnosti prostě nedával prostor na ladění detailů.
Deska vyšla u Pye ve Velké Británii 5. března 1965 a u Reprise v USA 11. srpna téhož roku. Americké vydání dostalo trochu jiný seznam skladeb a odlišný přebal. Několik písní bylo vyškrtáno a singl "Set Me Free", vydaný dva měsíce po britském Kinda Kinks, se stal exkluzivitou pro americkou verzi. Ve Velké Británii byla dostupná jen monoverze; stereo mix tehdy prostě nikdo neřešil. Singl "Tired of Waiting for You" se vyšvihl na č. 1 britské singlové hitparády a samotná deska dosáhla 3. místa v albové hitparádě.
V roce 1982 udělala coververzi písně "Dancing in the Street" americká rocková formace Van Halen. Elektrická kytara Eddieho Van Halena tady hraje prim a David Lee Roth k tomu dodal: „Vždycky jsem byl rád, že jsme ji udělali. Zní to, jako by hráli víc než čtyři lidé, ale ve skutečnosti tam skoro žádný overdub není – proto nám nahrávání trvalo tak krátce.“ Eddie Van Halen komentoval svůj syntezátorový part: „Aby coververze zněla fresh, zabere to skoro stejně času jako napsání písně. Strávil jsem spoustu času aranžováním a hraním na synťáku v 'Dancing in the Streets' a kritici to prostě smetli s tím, že je to stejné jako originál. Takže ignorujte je! Jsou to dobré tracky a proč je nepředělat pro novou generaci?“
Zajímavost: Americké vydání Kinda Kinks obsahuje některé varianty skladeb s odlišnými mixy, které dnes sběratelé hltají, zatímco britská monoverze působí drsněji a autentičtěji k duchu britské invaze.
Kinda Kinks je klíčový moment ve vývoji The Kinks. Deska ukázala, že formace se dokáže odlišit od ostatních britských souborů kombinací chytlavého pop-rocku a drsnějších kytarových riffů. Rayův kytarový styl, který později ovlivnil hard rock a punk, se tu začíná rýsovat. I když produkce byla trochu rozjetá, album pomohlo definovat zvuk britské invaze poloviny 60. let a otevřelo cestu k pozdějšímu úspěchu, který kapelu katapultoval mezi hlavní britské rockové tahouny té doby.
THE KINKS - Kink Kontroversy
The Kink Kontroversy je třetí studiový počin anglické rockové formace The Kinks, vydaný 26. listopadu 1965 ve Spojeném království a v březnu 1966 v USA. Právě americké vydání bylo prvním albem The Kinks, které mělo stejný seznam skladeb jako britský originál. Deska je jako most mezi starým a novým: na jedné straně tu máme bluesově špinavé kousky jako "Milk Cow Blues" a riffy na hity z let 1964 – 1965, třeba "Till the End of the Day", a na druhé straně první náznaky budoucí písničkářské geniality Raye Daviese v "The World Keeps Going Round" a "I'm On an Island". Poznámky k desce napsal Michael Aldred.
Název alba je lehce sarkastickým mrknutím na reputaci kapely z předchozího roku – rvačky na pódiu a koncertní výtržnosti po Evropě, které nakonec vedly k zákazu jejich vystoupení v USA. Skladba "Where Have All the Good Times Gone" zase nenápadně pokukuje po písních Beatles a Rolling Stones, takže fanoušci měli očividně co sledovat.
Zakládající člen KISS, kytarista Ace Frehley, nahrál cover této písně na své sólové album coververzí Origins, Vol. 1, které vyšlo v dubnu 2016. Frehleyho úprava je poctou původní melodii, ale s jeho typickým kytarovým šmrncem, takže zní jako kdyby někdo pustil klasiku skrz rockový zesilovač 21. století.
THE PRETTY THINKS - The Pretty things
Debutová deska Pretty Things byla legendárním cvičením v anarchii – po třiceti minutách dvoudenního nahrávání odešel původní producent Jack Baverstock (šéf vydavatelství), který byl nakonec nahrazen o něco sympatičtější osobností. Cílem bylo zachránit alespoň něco z úsilí sestavy, která bez ohledu na nedostatky v disciplíně a střízlivosti už měla na kontě třetí singl v pořadí.
Výsledný počin, vzniklý pod koordinací (ne-li přímou kontrolou) bubeníka a producenta Bobbyho Grahama, způsobil, že raná tvorba Rolling Stones – rivalů a někdejších spoluhráčů Dicka Taylora z Pretty Things – najednou zněla spíše jako velmi vypočítavá a jemná produkce Beatles. Album je nahráno tak, že prakticky každý nástroj a každá skladba tlačí jehlu do červeného, tedy na hranici přetížení. Za normálních okolností by to byl problém, ale třetinu repertoáru napsal Bo Diddley a většina zbytku byla jeho inspirací. Dokonce i jejich verze "Oh Baby Doll" Chucka Berryho zní, jako by byla převzata z sessions Two Great Guitars, kde se legendy střetly kytarami. Bo Diddley přitom strávil většinu kariéry se zesilovači nastavenými na "11", zatímco ostatní svět měl maximum na deset.
PRETTY THINGS - Get the Picture?
Druhé album Pretty Things se začalo nahrávat v září 1965, jen několik měsíců po vydání debutu. Nakonec se z toho stala chaotická záležitost, a to kvůli narůstajícím problémům s bubeníkem Vivem Princem, jehož chování bylo stále nevyzpytatelnější a bezohlednější. Vzhledem k jeho nespolehlivosti pomohl kapele producent Bobby Graham, sám uznávaný bubeník, který zahrál na několika skladbách. Spolubydlící Johna Staxe, John C. Alder, vypomohl nejméně na dvou písních, z nichž jedna byla "You'll Never Do It Baby". Jimmy Page, tehdy významný sessionový muzikant, se příležitostně podílel na nahrávkách a získal částečný autorský podíl na "You Don't Believe Me".
Na desce se sestava začala odklánět od pevného R&B směru, který dominoval debutu, a objevovala soulovější polohy i freakbeat s výrazným zkreslením kytarových a basových partů. Album bylo nahráno na třístopý pásek v londýnských studiích Philips a smícháno pouze monofonně. V době jeho vydání byl Viv Prince z kapely propuštěn, takže skupina zůstala několik týdnů bez bubeníka, zatímco hledala náhradu. Poznámky k albu napsal Bryan Morrison.
The Rolling Stones - album Out of Our Heads
Album Out of Our Heads britských The Rolling Stones vyšlo ve dvou verzích: britská edice Decca Records 24. září 1965 a americká edice London Records 30. července 1965. Obě verze se lišily jak seznamem skladeb, tak vizuálním pojetím obalu – americká byla zpočátku barevnější a více komerčně orientovaná.
Britské vydání obsahovalo 12 skladeb, z nichž čtyři napsali členové souboru a zbytek tvořily převzaté skladby z amerických bluesových, soulových a rhythm and bluesových repertoárů. Americká edice obsahovala šest vlastních skladeb skupiny a navíc zahrnovala legendární singl "(I Can't Get No) Satisfaction", který se stal prvním americkým hitem kapely a dosáhl prvního místa hitparád USA, stejně jako v dalších deseti zemích, včetně rodné Velké Británie.
Většina coververzí odkazovala na vliv amerických umělců, jako byli Chuck Berry, Muddy Waters nebo Bo Diddley, zatímco vlastní kompozice Jaggera a Richardse ukazovaly první náznaky charakteristického zvuku Rolling Stones, kombinujícího energii R&B s britskou popovou melodičností. Například "The Last Time" a "Play With Fire" ukazují postupný přechod k sofistikovanějším aranžím a textům s více osobním vyzněním.
Album produkoval manažer skupiny Andrew Loog Oldham a hudebně se na něm podílel i bývalý člen Rolling Stones Ian Stewart, zejména při doprovodných klávesových partiích. Americká verze singlu "(I Can't Get No) Satisfaction" byla průkopníkem použití tranzistorového fuzz efektu Maestro Fuzz Tone, který výrazně ovlivnil zvukové trendy poloviny 60. let a učinil z kytary Micka Jaggera a Keitha Richardse dominantní nástroj albu.
Ve výsledku se britské Out of Our Heads umístilo na druhém místě albového žebříčku ve Velké Británii, zatímco americká verze dosáhla prvního místa v žebříčku Billboard 200. Kritici ocenili zejména schopnost kapely kombinovat tradiční blues s moderními rockovými prvky a album se postupně stalo milníkem britské invaze do USA, podtrhující rostoucí vliv Rolling Stones v mezinárodním měřítku.
Zajímavosti a kuriozity
- Americká verze alba obsahuje legendární hit "(I Can't Get No) Satisfaction", který se stal prvním americkým číslem jedna Rolling Stones.
- Píseň "(I Can't Get No) Satisfaction" byla první, kde byl použit fuzz efekt Maestro Fuzz Tone, který způsobil boom tohoto zvuku v rockové hudbě.
- Brian Jones hrál na více než 12 různých nástrojů během nahrávání, od harmoniky po cembalo a klávesy.
- Singl "The Last Time" je prvním hitem kapely složeným výhradně členy, a inspiroval mnoho rockových kapel pozdějších let.
- Producent Andrew Loog Oldham experimentoval s overduby a rytmickými aranžemi, aby album mělo syrový a energický zvuk typický pro londýnský blues rock 60. let.
- I když album obsahuje převážně coververze amerických bluesových a soulových skladeb, několik autorských kompozic Jagger/Richards ukazuje raný písničkářský talent kapely.
- Americká a britská verze se lišily jak tracklistem, tak obalem; některé skladby byly přidány nebo nahrazeny pro lepší přijetí na jednotlivých trzích.
- I přes různé edice se album stalo kultovní klasikou a zásadním krokem k celosvětové slávě Rolling Stones.
The Sonics - album Here Are The Sonics
The Sonics, které baskytarista The Wailers Buck Ormsby vzal do malého studia a vypustil do světa, ukazují živou formaci na vrcholu sil, připravenou kosit konkurenci bez jediného mrknutí oka. Jejich debutová dlouhohrající nahrávka vyšla na labelu Etiquette v monofonní verzi. Na palubě jsou plameny metající hity "The Witch", "Psycho", "Boss Hoss" a "Strychnine" a neméně dravé verze "Do You Love Me", "Dirty Robber", "Have Love Will Travel" a "Walkin' the Dog". Klíčový kus rock'n'rollové historie Seattlu.
Album bylo zařazeno do knihy Roberta Dimeryho 1001 alb, která musíte slyšet, než zemřete. Skladba "The Witch", která pravděpodobně patří k nejzběsilejším a nejtěžším nahrávkám své doby, je považována za kvintesenci raného punk rocku, přestože nikdy nedosáhla celonárodního úspěchu. Od původního vydání se "The Witch" objevila na mnoha kompilačních albech, například na Nuggets: Original Artyfacts from the First Psychedelic Era, 1965-1968.
Zajímavosti a kuriozity
- Skladba "The Witch" byla původně inspirována bluesovými riffy, ale její energie a surovost předznamenaly vznik punk rocku.
- Baskytarista Buck Ormsby se výrazně podílel na aranžích a studiové produkci debutu.
- Na některých verzích písně "Strychnine" je slyšet, jak kapela experimentovala s distortion efekty, které byly na svou dobu velmi extrémní.
- Debutové album The Sonics ovlivnilo mnoho pozdějších garážových a punkových kapel 70. let, včetně The Cramps a Ramones.
- Kompilační album Nuggets pomohlo udržet jejich hudbu populární i po desítkách let od vydání originálního alba.
Them - album The Angry Young Them
Severoirští Them vydávají své první album The Angry Young Them. Album, obsahující z poloviny vlastní písně, včetně známého singlového hitu "Gloria", je řazeno k nejvýznačnějším počinům garážového rocku. Deska je ještě více proniknutá rhythm & blues než u jejich současníků Rolling Stones a The Animals.
Ačkoli Van Morrison zde zpívá stylem velmi podobným Micku Jaggerovi a Ericu Burdonovi (o soulové všestrannosti jeho pozdější sólové tvorby je zde jen málo důkazů), je cítit, že je o něco divočejší než oni, alespoň po hudební stránce. Není třeba lepšího příkladu než otvíráku "Mystic Eyes", v němž Morrison zní naprosto nevázaně a vášnivě. Kapelu doplňují lesní rohy, které dodávají jejich hudbě autentičtější r&b nádech než u mnoha jiných skvělých kapel zpoza příslovečného rybníka. Naprostá klasika je "Gloria", rock'n'rollové mistrovské dílo plné sexu a nebezpečí, jaké tu ještě nebylo. Stejně jako v případě většiny Van Morrisonovy tvorby, ať už sólové, nebo jiné, je i toto album občas náročné na poslech a ne vždy určeno pro popovou konzumaci.
Zajímavosti a kuriozity
- Skladba "Gloria" byla původně napsána během krátké jam session a stala se hymnou garážového rocku.
- Van Morrison na albu používá výrazné dynamické změny a improvizované vokální ozdoby, což bylo pro tu dobu neobvyklé.
- Album bylo nahráno za velmi krátkou dobu, většina skladeb vznikla během několika dní.
- Použití lesních rohů a dechových nástrojů dodalo albu jedinečný r&b zvuk, odlišující se od typického britského blues-rocku 60. let.
- "Mystic Eyes" a "Gloria" se staly inspirací pro mnohé pozdější punkové a garage rockové kapely, včetně The Stooges a MC5.
The Who - album My Generation
The Who vydávají debut My Generation, považovaný za jeden z nejlepších rockových debutů historie. Titulní píseň "My Generation" byla později mnohokrát předělána do různých podob – z tvrdších interpretací se ujali například Iron Maiden nebo Alice Cooper. Mnohokrát byla předělána i další tvrdší skladba "It's Not True". Díky své zuřivé směsi výstředních zkreslení, dunivých basů a perkusí a brutálních vokálů se album My Generation stalo předlohou pro mnoho dalších garážových, punkových i metalových skupin.
Na rozdíl od debutového alba Rolling Stones (jejichž pohled na jihoamerický rock & soul byl spíše vážný) a Beatles (kteří šířili rock & roll přes sladké harmonie a snadno stravitelné melodie), The Who atakovali hranice populární hudby. Townshendovy divoce originální experimenty na kytaru zde předcházejí inovacím jeho pozdějšího amerického rivala Jimiho Hendrixe a dodávají albu unikátní energií, která inspirovala nespočet budoucích kapel.
Zajímavosti a kuriozity
- "My Generation" obsahuje slavný moment, kdy Roger Daltrey zakřičel „I hope I die before I get old“ (doufám, že umřu dříve, než zestárnu!), který se stal ikonickou hláškou celé generace.
- Townshendovy kytarové riffy byly v době vzniku alba velmi experimentální – používal powerchordy, zpětné smyčky a tzv. feedback, což tehdy nebylo běžné.
- Album bylo nahráno za extrémně krátkou dobu, většina skladeb vznikla během několika týdnů, což zvyšuje jeho syrovou a autentickou energii.
- „It's Not True“ a další skladby ukazují raný náznak punkového přístupu, přestože punk jako styl vznikl až deset let poté.
- Debut My Generation inspiroval nejen rockové kapely, ale i celé generace hudebníků z oblasti hard rocku a metalu díky své intenzitě a dravosti.
Yardbirds – For Your Love
For Your Love je první americké album anglické rockové skupiny The Yardbirds. Bylo vydáno v červenci 1965 a obsahuje kombinaci nových studiových nahrávek spolu s dříve vydanými singly. Album obsahuje jedny z prvních nahrávek kytaristů Erica Claptona a jeho nástupce Jeffa Becka. Manažer skupiny Giorgio Gomelsky, který pečlivě vybíral skladby, plánoval využít hitu skupiny "For Your Love", písně napsané Grahamem Gouldmanem, která se stala prvním hitem skupiny v první desítce ve Spojeném království i v USA. Tato píseň znamenala odklon od bluesových kořenů skupiny ve prospěch komerčnějšího poprockového zvuku, s čímž Clapton nesouhlasil a později skupinu opustil.
Album vyšlo v době, kdy se The Yardbirds připravovali na své první americké turné, a dosáhlo 96. místa v žebříčku nejlepších LP desek Billboardu. Ve Velké Británii nebylo vydáno, ačkoli písně s Beckem vyšly v srpnu 1965 na EP Five Yardbirds. Kombinace Claptonovy bluesové přesnosti a Beckovy experimentální kytarové hry dává albu jedinečný zvuk, který inspiroval mnoho budoucích rockových kytaristů a přispěl k formování britského blues-rocku.
Zajímavosti a kuriozity
- "For Your Love" se stala zásadní skladbou, která otevřela cestu pro komerčně úspěšnější britské rockové singly v USA.
- Eric Clapton odmítl účast na singlu "For Your Love", protože se domníval, že odchylka od blues je kompromisem hudební integrity.
- Jeff Beck přinesl do nahrávek inovativní kytarové efekty, které později ovlivnily psychedelický rock a experimentální postupy.
- Album zachycuje přechod skupiny od tradičního britského blues ke kombinaci rocku, popu a psychedelie.
- Americké vydání obsahuje některé skladby, které se nikdy oficiálně neobjevily ve Velké Británii, což z něj činí vyhledávaný sběratelský kousek.
Yardbirds – Having a Rave Up
Ve stejném roce vychází hudebnímu uskupení The Yardbirds i jejich druhá americká deska Having a Rave Up. Tento studiový počin kombinuje nové nahrávky se dříve vydanými singly a představuje jednu z nejvlivnějších fúzí blues rocku a raného psychedelického zvuku. Skladba "Heart Full Of Soul" z tohoto alba se později dočkala předělávky od hevymetalových Dokken, kteří jí dodali typický "osmdesátkový" shredový kytarový zvuk, a od progresivních virtuózů Rush, kteří ji obohatili o komplexní rytmické a harmonické vrstvy.
Další skladba "Train Kept A-Rollin'" se stala kultovním standardem a byla hrávána Led Zeppelin, kteří ji rozšířili o těžší riffy a energičtější vokály. Skladba inspirovala i další generace metalových formací a stala se oblíbeným koncertním číslem pro rockové a metalové fanoušky po celém světě.
Metallica, posílená legendami jako Jimmy Page, Jeff Beck a Joe Perry (kteří všichni v minulosti tuto píseň nahráli), Fleou z Red Hot Chilli Peppers, Ronnim Woodem a svým bývalým basistou Jasonem Newstedem, zahrála "Train Kept A-Rollin'" v roce 2009 při uvedení Jeffa Becka do Rokenrolové síně Slávy. Tato verze zdůraznila, jak pevně je skladba zakořeněná v historii hard rocku a metalu a ukázala, že energie a inovace The Yardbirds přežívá i desetiletí po původním vydání.
Tyto reinterpretace ukazují, že hudební dědictví The Yardbirds není pouze historickým artefaktem, ale živou inspirací. Každá nová verze skladby "Heart Full Of Soul" či "Train Kept A-Rollin'" ukazuje rozdílný přístup – od virtuózního metalu přes energický hard rock až po experimentální progresivní rock – a potvrzuje, že bluesový základ může přežít a prosperovat v různých hudebních stylech.
Časový přehled významných cover verzí skladeb z Having a Rave Up:
- "Heart Full Of Soul"
- 1985 – Dokken – hevymetalová verze s typickým 80.letým shredovým kytarovým zvukem.
- 1987 – Rush – progresivní úprava s komplexními rytmickými a harmonickými prvky.
- "Train Kept A-Rollin'"
- 1969 – Led Zeppelin – těžší riffy, energičtější vokály, živé koncertní provedení.
- 2009 – Metallica s Jimmym Pagem, Jeffem Beckem, Joe Perrym, Fleou z Red Hot Chilli Peppers, Ronniem Woodem a Jasonem Newstedem – slavnostní provedení při uvedení Jeffa Becka do Rokenrolové síně Slávy.
- během 70. – 80.let – mnohé jiné metalové a hard rockové kapely adaptovaly skladbu do svých repertoárů, čímž potvrdily její trvalý vliv na těžší hudbu.
Tento přehled ukazuje, že deska Having a Rave Up se stala zásadním zdrojem inspirace pro různé generace metalových a hard rockových formací. Každá interpretace přidává vlastní charakter – od virtuózního metalu, přes energický hard rock až po experimentální progresivní rock – a potvrzuje, že hudební dědictví The Yardbirds je stále živé.
Výročí osobností
leden 1965
9.1.1965 - narodil se anglický zpěvák SANJI 'SANJIV' SUMNER, člen skupiny Carcass
21.1.1965 - narodil se kanadský zpěvák STACE 'SHEEPDOG' MCLAREN, člen skupiny Razor
22.1.1965 - narodil se americký bubeník STEVEN ADLER (vlastním jménem MICHAEL COLETTI), člen skupiny Guns N' Roses a dalších
29.1.1965 - narodil se švýcarský baskytarista a zpěvák RON ROYCE, člen skupiny Coroner
únor 1965
7.2.1965 - narodil se americký kytarista JIM DURKIN (7.2.1965 - 8.3.2023), člen Dark Angel a Dreams of Damnation
16.2.1965 - narodil se americký bubeník DAVE LOMBARDO, člen skupiny Slayer
březen 1965
4.3.1965 - narodil se americký baskytarista STEVE UNGER, člen skupin Metal Church a Killing
12.3.1965 - narodil se polský kytarista JACEK REGULSKI (12.3.1965 - 29.10.1999), člen skupiny KAT
14.3.1965 - narodil se americký multiinstrumentalista, skladatel a producent BILLY SHERWOOD, člen skupiny Yes
duben 1965
10.4.1965 - narodil se americký bubeník TOM HUNTING, člen skupiny Exodus
28.4.1965 - narodil se americký kytarista KARL LOGAN (vlastním jménem KARL MOJALESKI), člen skupiny člen Manowar
květen 1965
5.5.1965 - narodil se český kytarista MAREK PODSKALSKÝ, člen skupiny Arakain
11.5.1965 - narodil se německý kytarista a skladatel MIKE SIFRINGER, člen skupiny Destruction
18.5.1965 - narodil se německý bubeník INGO SCHWICHTENBERG (18.5.1965 - 8.3.1995), zakládající člen skupiny Helloween
25.5.1965 - narodil se slovenský baskytarista a zpěvák JURAJ TOPOR, člen skupiny Tublatanka
červen 1965
13.6.1965 - narodil se americký bubeník CHUCK BEHLER, člen skupiny Megadeth
21.6.1965 - narodil se český zpěvák JOSEF VOJTEK, člen skupiny Kabát
23.6.1965 - narodil se český kytarista, zpěvák a skladatel OTA HEREŠ, člen skupin Alkehol a Törr
červenec 1965
9.7.1965 - narodil se americký basový kytarista FRANK BELLO, člen skupiny Anthrax
15.7.1965 - narodil se americký kytarista BOBBY GUSTAFSON, člen skupin Overkill a Vio-lence
22.7.1965 - narodil se anglický zpěvák RUSS NORTH (22.7.1965 - 1.1.2025), člen skupiny Cloven Hoof
23.7.1965 - narodil se americký kytarista a skladatel SAUL 'SLASH' HUDSON, člen skupin Guns N' Roses, Velvet Revolver a dalších
srpen 1965
6.8.1965 - narodil se americký zpěvák BARRY FISK (6.8.1965 - 15.4.1983), člen skupiny Possessed
9.8.1966 - narodil se švýcarský bubeník BRUCE 'DENIAL FIEND' DAY, člen skupiny Hellhammer
21.8.1965 - narodil se americký zpěvák MIKE HOWE (21.8.1965 - 26.7.2021), člen skupin Metal Church a Heretic
září 1965
21.9.1965 - narodil se německý baskytarista a skladatel MARKUS GROSSKOPF, zakládající člen skupiny Helloween
24.9.1965 - narodil se americký baskytarista a herec SEAN MCNABB, člen skupin Quiet Riot, Dokken a dalších
říjen 1965
9.10.1965 - narodil se americký kytarista MARIO PARRILLO (9.10.1965 - 8.3.2001), člen skupin Détente a Fear of God
listopad 1965
7.11.1965 - narodil se americký kytarista TIM CALVERT (7.11.1965 - 30.4.2018), člen skupin Forbidden a Nevermore
7.11.1965 - narodil se americký kytarista SEBASTIAN MARINO (7.11.1965 - 1.1.2023), člen skupin Anvil, Overkill a dalších
11.11.1965 - narodil se německý bubeník STEFAN SCHWARZMANN, člen skupin U.D.O., Running Wild, Helloween a Accept
22.11.1965 - narodil se americký zpěvák RONNY MUNROE, člen skupin Metal Church a Presto Ballet
prosinec 1965
6.12.1965 - narodil se německý kytarista UWE LULIS, člen skupin Grave Digger a Accept
18.12.1965 - narodil se německý bubeník CHRISTIAN 'WITCHHUNTER' DUDEK (18.12.1965 - 7.9.2008), člen skupiny Sodom
23.12.1965 - narodil se americký baskytarista JOE DIBIASE, člen skupiny Fates Warning
