1966

Flamengo byla pražská rocková skupina působící v letech 1966 až 1972. Na začátku 70. let 20. století vykrystalizovala její nejsilnější sestava: Vladimír Mišík, Ivan Khunt, Pavel Fořt, Jan Kubík, Vladimír ´Guma´ Kulhánek a Jaroslav ´Erno´ Šedivý. V této sestavě kapela natočila legendární desku Kuře v hodinkách, které je mnohými odborníky považováno za vůbec nejlepší album české rockové historie.

Podrobnější popis

Vzniká skupina FLAMINGO

V Ostravě vznikl později tolik proslulý sextet Flamingo.

Podrobnější popis

Vzniká skupina YATCHMEN

V Praze vzniká kapela Yatchmen.

Události podrobněji

BLACK WIDOW

V anglickém Leicesteru vznikla skupina Black Widow, známá pro svá šokující živá vystoupení a využívání okultních a satanistických témat, která se později objevovala v undergroundovém black metalu. Díky tomu bývá občas srovnávána s Black Sabbath, avšak obě formace mají po hudební stránce jen málo společného.

Kapela původně vznikla v roce 1966 pod názvem Pesky Gee! ve složení Kay Garrett (zpěv), Kip Trevor (zpěv, kytara a harmonika), Chris Dredge (kytara), Bob Bond (baskytara), Clive Box (bicí a klavír), Gerry 'Zoot' Taylor (varhany) a Clive Jones (aka Clive Beer-Jones; saxofon a flétna). Na jaře 1969 nahradil Dredgeho Jim Gannon (kytara, zpěv a vibrační kytara). Skupina vydala debut Exclamation Mark pro Pye Records jako Pesky Gee!. Po odchodu Garrett pokračovali členové pod názvem Black Widow a v roce 1970 vydali ikonický studiový počin Sacrifice, který se dostal na 32. místo v žebříčku UK Albums Chart. V roce 1970 kapela vystoupila na festivalu Whitsun v britském Plumptonu a na legendárním festivalu The Isle of Wight.

Kapela byla průkopníkem vizuálně dramatických koncertů – kombinovala kostýmy, světla, kouř a oheň, čímž předběhla mnohé pozdější metalové formace o dvě desetiletí. Jejich okultní tematika inspirovala generace hudebníků a stala se základním kamenem undergroundového black metalu a temnějšího hard rocku.

V roce 1971 se Black Widow pokusili odklonit od temnějších okultních konceptů a oslovit širší publikum, což se však nepodařilo. Po změnách v sestavě vydali stejnojmennou desku Black Widow a v roce 1972 Black Widow III (tehdy již odešel Gannon, kterého nahradil John Culley). CBS Records je následně vyřadila. Kapela nahrála ještě Black Widow IV, ale bez smlouvy – deska vyšla až v roce 1997 na značce Mystic Records.

V roce 1999 vyšla původní nahrávka debutového počinu, pořízená před Garrettovým odchodem, pod názvem Return to the Sabbat. V roce 2000 italské vydavatelství Black Widow Records vydalo tributní album King of the Witches: Black Widow Tribute s účastí kapel Death SS a Church of Misery a původních členů Kip Trevora a Clive Jonese. V roce 2003 vydalo Sanctuary Records antologii na dvojcédéčku.

Italský klávesista Paolo 'Apollo' Negri ze skupiny Wicked Minds se připojil k projektu a další studiová nahrávka Sleeping With Demons se nesla ve stylu nové vlny osmdesátých let. Rockový zpěvák Tony Martin vystoupil jako hostující zpěvák v písni "Hail Satan".

Nejznámější píseň Black Widow "Come to the Sabbat" byla převzata mnoha kapelami, včetně Timberjack, Jon the Postman, Bewitched, Death SS a Propagandhi. Clive Jones spolu s Markem Pollardem a Kevinem Brooksem napsali tributní píseň ABBA "Hey You Ring Me Tonight", kterou nahrála švédská skupina The Airwaves a vydala v roce 2008. V roce 2012 se kytarista John Culley objevil na coververzi "You're So Wrong" od Black Widow na debutovém albu Corvus Stone.

Hudebně Black Widow kombinovala psychedelický rock, progresivní prvky a folk s temnými aranžemi. Jejich debut Sacrifice je dodnes ceněn pro atmosférickou hloubku a originální přístup k okultním tématům. Přestože se pozdější pokusy o komerční úspěch nevydařily, jejich vliv na hard rock, doom a okultní metal je zřejmý.

Podrobnosti: Black Widow – Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Exclamation Mark (1969, jako Pesky Gee!)

Sacrifice (1970)

Black Widow (1971)

Black Widow III (1972)

Black Widow IV (1997)

Return to the Sabbat (1998)

Sleeping with Demons (2011)

BLUE CHEER

V San Francisku vzniká americké rockmetalové trio Blue Cheer. Patřili mezi první formace, které spojily psychedelický rock s blues a hard rockem. Často jsou označováni za první heavy metalovou skupinu. Blue Cheer se vyznačovali extrémní hlasitostí hraní, která se stala nedílnou součástí jejich hudebního projevu. Během nahrávání druhého alba Outsideinside v roce 1968 museli opustit nahrávací studio, protože místnost údajně nedokázala unést jejich ohlušující zvuk. Nahrávka nakonec vznikla unikátně pod širým nebem. Jejich cover hitu Eddieho Cochrana "Summertime Blues" je mnohými odborníky a fanoušky považován za první opravdovou heavymetalovou píseň.

První sestavu Blue Cheer vytvořili v roce 1966 baskytarista Dickie Peterson, kytarista Leigh Stephens a bubeník Eric Albronda, který později odešel a stal se producentem uskupení. Kapela se krátce rozrostla až na šest členů, ale na konci roku 1967 se na popud manažera (inspirovaného Jimi Hendrix Experience) zredukovala na trio: zpěvák a baskytarista Dickie Peterson, kytarista Leigh Stephens a bubeník Paul Whaley. V lednu 1968 vydali svůj první singl, cover "Summertime Blues", který se dostal na 14. místo v žebříčku Billboardu.

Debutové album Vincebus Eruptum, postavené na mohutných, šťavnatých riffech s duálními kytarovými sóly oddělenými do různých kanálů, vyšlo v lednu téhož roku a vyšplhalo se na 11. místo v americkém žebříčku. Stalo se komerčně nejúspěšnější nahrávkou formace a obsahovalo i jejich první hit "Summertime Blues" a skladbu "Out Of Focus", kterou Dickie Peterson napsal během pobytu v nemocnici, kde se léčil s hepatitidou.

V určitém období byli Blue Cheer tak populární, že jim předskakovali i Pink Floyd. Jejich koncerty podle svědků zanechávaly ohromující dojem. Jeff Dalby, autor komentáře k albu Louder Than God (Rhino Records, 1986), napsal: „Na jejich koncertech jsem začal hluchnout a téměř jsem ztratil sluch – možná až do konce života. Blue Cheer byli nejhlasitější kapelou, jakou jsem kdy zažil. Pokud jde o hlasitost, nikdo se jim dodnes nevyrovná.“ Temnou auru kapely doplňoval jejich manažer přezdívaný 'Gut', který dříve patřil k Pekelným andělům.

Druhá deska Outsideinside (Philips Records, 1968) byla rozdělena na dvě části: poté, co studiové monitory selhaly kvůli nadměrné hlasitosti, museli hudebníci nahrávat venku. "Outside" bylo zaznamenáno ve skladech v New Yorku a Sacramentu, zatímco "Inside" vzniklo v klasickém studiu se stejným producentem, Abe 'Voco' Keshem. Kapela mírně snížila sílu zvuku a rozšířila jeho prostor díky příchodu klávesisty Ralpha 'Burnse' Kelloga. Kritici považují skladbu "Come And Get It" za jeden z prvních příkladů heavy metalu v rockové historii.

Formace podpořila album riskantním turné, které Leigh Stephens později označil za zastrašující a nebezpečné. Každý koncert končil úplným zničením nástrojů, což publikum nadšeně přijímalo. Stephens vzpomínal: „Jednou moje kytara dopadla na hlavu diváka, podruhé byl zasažen talířem... Několikrát jsem se během hraní zastavil a přemýšlel: Bože, co se to děje?“ Násilí se postupně přeneslo i do zkušeben a studií. Nakonec odešel, protože situaci považoval za nezvládnutelnou.

Blue Cheer 1999 až 2009: Andrew Duck MacDonald (kytara), Paul Whaley (bicí), Dickie Peterson (basa a zpěv)

Stephens kapelu opustil v roce 1968 během nahrávání třetí desky. Později vydal dvě sólová alba v Británii a hrál ve skupinách Silver Meter a Pilot. V Blue Cheer jej nahradil Randy Holden z The Other Half, který zvuk kapely ještě více zostřil. Podílel se však jen na části alba New! Improved!, kde byla na první straně původního vinylu zaznamenána sólová kytara Bruce Stephense. Deska přinesla vedle psychedelických balad i prvky country rocku.

Po vydání čtvrtého eponymního studiového počinu v roce 1969 došlo ke změnám v sestavě. Paul Whaley odešel a nahradil ho Norman Mayell ze Sopwith Camel. Gary Yoder se stal hlavní kreativní silou, která postupně přenesla sound od tvrdé psychedelie k hard rocku.

Páté album The Original Human Being (1970) bylo kritikou hodnoceno rozporuplně – někteří oceňovali návrat k psychedelickým kořenům, jiní jej za totéž kritizovali. Šesté Oh! Pleasant Hope (1971) již nemělo mnoho společného s ranou hlučností kapely a místy připomínalo zvuk Grateful Dead a The Band. V roce 1972 se kapela kvůli komerčnímu neúspěchu rozpadla.

Po několika neúspěšných pokusech o obnovení činnosti vydali v roce 1984 album The Beast Is Back. V roce 1988 následovalo japonské turné a koncertní deska Hello Tokyo, Bye Bye Osaka. Pozdější alba, jako Highlights And Lowlives (1990) a Dinning with the Sharks (1992), již neměla výraznější ohlas.

Od roku 1994 do 1999 byla kapela neaktivní, poté se však Peterson, Whaley a MacDonald znovu spojili. V roce 2007 vydali album What Doesn't Kill You... a koncertní DVD Blue Cheer Rocks Europe. Jejich historie skončila 12. října 2009, kdy Dickie Peterson zemřel na rakovinu. Kytarista Andrew MacDonald poté oznámil, že Blue Cheer už nikdy hrát nebudou.

Podrobnosti: Blue Cheer - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Vincebus Eruptum (1968)

Outsideinside (1968)

New! Improved! (1969)

Blue Cheer (1969)

The Original Human Being (1970)

Oh! Pleasant Hope (1971)

The Beast Is Back (1984)

Highlights and Lowlives (1990)

Dining with the Sharks (1991)

What Doesn't Kill You... (2007)

BUBBLE PUPPY

Bubble Puppy byla americká psychedelická rocková skupina, založená v roce 1966 v San Antoniu v Texasu. Zakládajícími členy byli Rod Prince a Roy Cox, kteří se rozhodli vytvořit „špičkovou rockovou kapelu“ s konceptem dvou sólových kytar. K nim se připojili Todd Potter (kytara), Danny Segovia (kytara) a Clayton Pulley (bicí). Stabilní sestava se nakonec ustálila ve složení Prince, Potter, Cox a bubeník David 'Fuzzy' Fore. V roce 1967 se Bubble Puppy přestěhovali do Austinu a podepsali smlouvu s nahrávací společností International Artists.

Kapela se proslavila hitem "Hot Smoke & Sassafras", který v roce 1969 dosáhl 14. místa v americkém žebříčku Billboard Hot 100. V témže roce vydali své debutové studiové album A Gathering of Promises. V roce 1970 změnili název na Demian a v roce 1971 vydali stejnojmenné album, které však komerčně neuspělo. Po tomto neúspěchu se formace v roce 1972 rozpadla.

V roce 1984 se původní sestava znovu sešla ke koncertování a natočila živé album Wheels Go Round. Další reunion proběhl v roce 2011.

Podrobnosti: Bubble Puppy - Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

A Gathering of Promises (1969)

Demian (1971, jako Demian)

CREAM

V Londýně se kytarista Eric Clapton spojil se členy skupiny Graham Bond Organization, baskytaristou Jackem Brucem a bubeníkem Gingerem Bakerem. Vznikla legendární kapela Cream, považovaná za jednu ze skupin, které stály u vzniku hard rocku a heavy metalu. V prosinci jí vyšlo debutové studiové album Fresh Cream.

Historie skupiny začala jednoho dubnového večera roku 1966, kdy jazzový bubeník Ginger Baker, který hrál s John Mayall v Oxfordu jako dobrovolný člen, navrhl Claptonovi, aby založil novou kapelu. Přestože v té době nebylo zvykem dobrovolně odcházet z uskupení, Clapton souhlasil, protože uvažoval o vytvoření vlastního tvrdého bluesového bandu s kreativnější atmosférou než v John Mayall. Role hlavního zpěváka a baskytaristy byla svěřena Jacku Brucovi z Manfred Mann.

V době založení kapely měli všichni tři už solidní zkušenosti. Eric Clapton začal v The Yardbirds. Ve Spojených státech ho však neznali, protože odešel před vydáním písně "For Your Love". Jack Bruce byl členem rytmické a bluesové skupiny Graham Bond Organization a krátce hrál v Bluesbreakers a Manfred Mann. Baker spolupracoval s mnoha anglickými jazzmeny, v roce 1962 se připojil k Blues Incorporated Alexise Cornera a následně ke Graham Bond Organization, kde potkal Bruce. Mezi nimi panoval chladnější vztah, který vyústil během zkoušky ve rvačku, kdy Baker mrštil paličky po Brucovi. Bruce odmítl kapelu opustit a obvinil Bakera, že úmyslně přivedl Bonda k drogám. Skandál vedl k Bruceovu odchodu, Baker v organizaci také nezůstal dlouho.

Clapton neznal podrobnosti o vztahu mezi hudebníky, ale Bruceovo angažmá v Cream bylo podmínkou jeho setrvání. Baker se pokusil zapomenout na rozepře s Brucem, i když ne úplně úspěšně. Tento konflikt se stal jedním z charakteristických rysů skupiny, stejně jako touha všech tří členů vytvořit vlastní projekt s instrumentální a improvizační svobodou podobnou free jazzu.

Specifická dynamika mezi Brucem a Bakerem dodávala koncertům Cream mimořádně silný energetický náboj. Clapton jednou poznamenal, že mezi Brucem a Bakerem na jevišti doslova létaly jiskry, protože se snažili překonat jeden druhého. Hlavní charakteristikou jejich zvuku byla kytarová sóla Claptona, výrazný hlas Jacka Bruce a spolupráce s básníkem Petem Brownem při skládání písní. Cream debutovali v srpnu 1966 na festivalu Windsor Jazz. V říjnu 1966 vydali svůj první singl "Wrapping Paper"/"Cat’s Squirrel", který dosáhl 34. místa v popových hitparádách.

Cream: Ginger Baker – bicí, Jack Bruce – basa, Eric Clapton – kytara

Další singl "I Feel Free"/"N.S.U." vyšel současně s debutem Fresh Cream a okamžitě se dostal do britské Top 20. Samotná deska začátkem roku 1967 obsadila 6. místo v britské Top 10 a v USA dosáhla na 39. příčku. Podle obecného mínění kritiků i fanoušků byl tento studiový počin zvukově blíže koncertním vystoupením, což mu dodávalo energii, svěžest, dynamiku a značný potenciál do budoucna. Vedle elektrifikovaných verzí tradičních amerických blues obsahoval i původní skladby jako "N.S.U.", "I Feel Free" a především inovativní "Toad", kterou Baker složil ještě v Graham Bond Organisation. Deska tak naznačila jasný směr: kapela byla otevřená experimentům a v budoucnu mohli její posluchači očekávat nejedno překvapení. Tento závěr se naplno potvrdil s následující studiovkou Disraeli Gears. Obecně je význam debutové nahrávky Cream pro vývoj rockové hudby značný. Za prvé, skupina pomohla popularizovat blues jako styl a přetvořila ho z hudby intelektuálů (kterým se stal po průlomu The Animals) na žánr oslovující široké bílé publikum. Za druhé, vynalezla unikátní spojení blues a rocku, čímž spojila fanoušky obou stylů a položila základy pro rozvoj blues rocku. Za třetí, díky ní se v rockové hudbě rozšířila dlouhá bubenická sóla, která do té doby patřila výhradně do jazzu. A konečně, samotný instrumentální styl každého z hudebníků se stal vzorem pro další generace.

Je potřeba zmínit ještě jednu zásadní vlastnost souboru. Právě v Cream došlo k završení procesů, které započali Beatles, což vedlo k radikální změně role instrumentalistů a vztahu mezi nimi a sólisty. Z pouhých doprovodných hráčů se stali plnohodnotní tvůrci hudby. V případě Cream byl tento vývoj spojen nejen se jménem Jacka Bruce a proměnou role basové kytary (jak trefně poznamenal anglický novinář Jeremy Pascal, před Brucem byly pojmy 'baskytarista' a 'vynalézavost' neslučitelné), ale také s Gingerem Bakerem. Později už nikoho nepřekvapilo přiznání Roberta Planta, že veškerá hudba Led Zeppelin byla určována a řízena bubny Johna Bonhama. Na počátku roku 1967 byl podobný přístup v rámci rockové kapely stále nečekaný. Baskytara a bicí zde nestály pouze na stejné úrovni jako sólová kytara, ale v některých případech ji svou důležitostí i převyšovaly. Tato dynamika mezi členy vedla k problémům při nahrávání druhé desky, kdy do tvorby zasahovalo vedení Atlantic Records, zejména jeho šéf Ahmet Ertegun. Ten se snažil ovlivnit výběr skladeb a chtěl přetvořit Cream v kapelu Erica Claptona, což však neodpovídalo skutečné povaze souboru.

Druhé album kapely bylo nahráno od 8. do 19. března 1967 ve studiu Atlantic v USA a vyšlo na konci téhož roku. Studiovka plně naplnila očekávání, která hudebníci naznačili po svém debutu. Cream obohatili svůj zvuk psychedelickými prvky, vokálními harmoniemi a melodickými linkami, což účinně kontrastovalo s jejich výraznými a křupavými riffy. Mezi nejsilnější skladby patří "Strange Brew", "Dance the Night Away", "Tales of Brave Ulysses" (považovaná za jednu z nejzáhadnějších písní rockové historie, podobně jako "Strawberry Fields Forever" od The Beatles) a "SWLABR". Tyto skladby katapultovaly album do TOP 5 v amerických i britských žebříčcích. Následoval hitový singl "Sunshine of Your Love", jehož ústřední riff se zapsal do zlatého fondu hard rocku. Pete Brown popisoval vznik písně: „Jack a já jsme celou noc zkoušeli něco společně vymyslet, ale nedařilo se. V zoufalství vzal Jack basu, zahrál riff a zeptal se: 'Jak se ti to líbí?' Řekl jsem: 'Počkej chvilku…', podíval jsem se z okna a vzniklo: 'Přichází úsvit, aby světla zavřela vaše unavené oči…' Ráno byla píseň téměř hotová.“ Clapton poslechl návrh, dokončil refrén „Čekal jsem tak dlouho / abych se dostal tam, kam mířím / za svitu tvé lásky“ a přidal sólo. Podle Jacka Bruceho byla skladba inspirována dojmy z prvního koncertu Jimmyho Hendrixe v Anglii, kterého se všichni členové kapely zúčastnili před jeho odjezdem do Ameriky.

Nelze opomenout jméno anglického hudebníka a producenta Felixe Pappalardiho, který jako zástupce Atlanticu sehrál významnou roli při vzniku druhé studiovky. Kromě toho byl spoluautorem nádherné balady "World of Pain", které dali duši Clapton a Bruce. Práce na albu a jeho konečný výsledek na Pappalardiho zapůsobily natolik, že o pár let později založil spolu s newyorským kytaristou Leslie Westem formaci Mountain, jež se velmi rychle stala legendou a bývala označována jako 'americká odpověď na Cream'.

V době vydání druhé nahrávky už měl Cream status legendy. V New Yorku si Clapton zahrál jam se samotným B. B. Kingem. Na koncertě v San Franciscu si publikum naléhavě vyžádalo přídavek (Jack Bruce s humorem vzpomínal, že na Claptonovu zmatenou otázku „Co hrát?“ z publika zaznělo „Zahrajte cokoliv!“), až hudebníci spontánně přešli k patnácti- až dvacetiminutovým improvizacím svých skladeb. Publikum bylo nadšené a tato nová improvizační volnost se stala charakteristickým rysem souboru, který později ovlivnil celý hard rock. Vrcholným uznáním popularity a hudebních kvalit kapely byla jejich účast na natáčení celovečerního filmu The Savage Seven, což je postavilo na stejnou úroveň s The Beatles.

Zajímavý je popis skupiny od Jeremyho Pascala. Ve své knize Ilustrovaná historie rockové hudby napsal: „Ve svých nejlepších chvílích byli Cream úžasní a brilantní, v těch nejhorších však nudili svým narcismem a vytrvalostí. Později sami přiznali, že hráli častěji špatně než dobře, přičemž improvizaci nahrazovali soutěží v ryze fyzické vytrvalosti – kdo bude hrát déle a hlasitěji. Snažili se prolomit stereotypy, v jejichž sevření byla rocková hudba. Jejich skladby neměly jasně definovanou délku, hráli tak dlouho, dokud nezačali mít pocit, že se opakují a je čas skončit. Potíž byla v tom, že jejich vkus je někdy zradil a oni přehrávali. Nebudeme je však soudit příliš přísně za nedostatek sebekázně – není to vina samotných hudebníků, že je dav povýšil natolik, až ztratili schopnost kritické sebereflexe. Říká se, že stačilo, aby se Clapton na pódiu otočil, a publikum vyskočilo a odměnilo ho bouřlivým potleskem.“

Dvojalbum Wheels of Fire (kombinující studiový a koncertní materiál) vyneslo v roce 1968 Cream na vrchol amerických hitparád. Novým hitem skupiny se stala ikonická skladba "White Room", která se rovněž vyšplhala na vrchol žebříčků. Koncerty Cream slavily obrovský úspěch, ale uvnitř kapely se začaly prohlubovat rozpory. K napjatým vztahům mezi Bakerem a Brucem se přidaly neshody mezi Brucem a Claptonem. Clapton, unavený z neustálé role prostředníka mezi rozhádanými spoluhráči, začal skupinu zanedbávat a více se věnoval záležitostem svého přítele George Harrisona – například nahrál slavné kytarové sólo v písni "While My Guitar Gently Weeps" na Bílém albu The Beatles.

Situace nakonec došla do bodu, kdy Clapton, Bruce a Baker trávili turné v různých hotelech a cestovali na koncerty odděleně. Rozhodnutí kapely o rozpadu, oznámené na konci roku 1968, šokovalo rockové publikum, ale bylo logickým vyústěním situace. Jak poznamenal Pascal: „První pokus největších egomaniaků spolupracovat skončil tak, jak musel – kolapsem. Tři tak výrazné talenty, tři rozdílné osobnosti... nemohly vydržet pohromadě dlouho.“

Po rozlučkovém americkém turné v listopadu 1968 byli Cream oficiálně rozpuštěni. Přesto „posmrtné“ album Goodbye, vydané v roce 1969, které stejně jako jeho předchůdce kombinovalo studiový a koncertní materiál, dosáhlo na druhé místo amerických žebříčků. Z této desky pochází i píseň „Badge“, kterou společně napsali Eric Clapton a George Harrison a která se dodnes řadí mezi nejoblíbenější skladby kapely. Po rozpadu Cream Clapton a Baker krátce působili v superskupině Blind Faith, která se však rozpadla už v roce 1969. Následně Clapton založil Derek and the Dominos, kde chvíli působil i další kytarový velikán Duane Allman. Po rozpadu této formace odstartoval Clapton svou úspěšnou sólovou kariéru. Na rozdíl od něj Bruce a Baker už nikdy nedosáhli takové popularity jako s Cream, i když se neustále angažovali v různých hudebních projektech – od rocku přes jazz až po experimentální hudbu.

V květnu 2005 se Cream po letech znovu sešli a odehráli několik koncertů ve slavné londýnské Royal Albert Hall, kde zahráli téměř všechny své největší hity. Ačkoli se všichni tři hudebníci rozhodli o těchto koncertech veřejně nemluvit, Clapton později přiznal, že se stal velkorysejším, pokud jde o svou minulost, a že hlavním důvodem reunionu bylo zdravotní hledisko – Bruce nedávno podstoupil transplantaci jater po boji s rakovinou a málem přišel o život, zatímco Baker trpěl těžkou artritidou. Koncerty byly beznadějně vyprodané a dočkaly se nadšených recenzí od fanoušků i kritiků. Později z těchto vystoupení vzniklo dvojité koncertní album Royal Albert Hall London May 2–3–5–6, 2005.

V únoru 2006 získala skupina Cream cenu Grammy za celoživotní dílo jako uznání svého obrovského přínosu pro moderní hudbu. Ve stejném měsíci vyšlo také DVD Classic Albums, které mapuje příběh vzniku a nahrávání ikonického alba Disraeli Gears.

Den před předáváním cen Grammy Bruce veřejně prohlásil, že se plánují další jednorázová vystoupení kapely – několik koncertů v různých městech, podobně jako tomu bylo v Royal Albert Hall a Madison Square Garden. Tato tvrzení však později vyvrátili jak Clapton, tak Baker.

Jack Bruce zemřel 25. října 2014 a Ginger Baker 6. října 2019, čímž zůstal Eric Clapton posledním žijícím členem legendárních Cream.

Podrobnosti: Cream - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Fresh Cream (1966)

Disraeli Gears (1967)

Wheels of Fire (1968)

Goodbye (1969)

Další vydání:

Live Cream (1970)

Live Cream Volume II (1972)

BBC Sessions (2003)

Royal Albert Hall London May 2–3–5–6, 2005 (2005)

THE CREATION

Ze skupiny The Mark Four vzniká anglické poprockové uskupení The Creation. Její kytarista Eddie Phillips je první, kdo v písni "Making Time" používal houslový smyčec ke hře na kytaru. V roce 1968 hrál v sestavě na kytaru Ron Wood, pozdější člen The Rolling Stones.

V dubnu 1966 podepsali The Mark Four manažerskou smlouvu s Tonym Strattonem-Smithem. Ten okamžitě navrhl nahradit Cooka novým baskytaristou a změnit název. Kapela přijala oba jeho návrhy, přičemž zpěvák Kenny Pickett přišel s názvem The Creation. Styl uskupení, které produkoval Shel Talmy, byl v této době hlasitý art pop, podobný raným nahrávkám The Who. Jejich první singl, "Making Time", byl Pickettův/Phillipsův originál, v němž Phillips hrál na elektrickou kytaru houslovým smyčcem (byl údajně prvním kytaristou, který tuto techniku použil). V červnu 1966 vyšel na Talmyho vlastním labelu Planet a v britské hitparádě se dostal na 49. místo. Jejich další singl, "Painter Man" z října 1966, se stal jejich největším hitem a dosáhl 36. místa ve Velké Británii a první desítky v Německu. The Creation posunuli své pop-artové experimentování o něco dále, když během živých vystoupení s písní "Painter Man" Pickett během koncertů pomaloval plátno sprejem a poté jeden z členů výpravy toto dílo na pódiu zapálil. "Painter Man" byl posledním singlem vydaným původní sestavou a jejich posledním singlem, který se umístil v britské hitparádě.

Na začátku roku 1967 přijali The Creation Kima Gardnera jako nového baskytaristu a bývalý baskytarista Bob Garner se v únoru 1967 přesunul na místo hlavního zpěváka. Kenny Pickett alespoň na čas opustil formaci. V této sestavě vydali The Creation v červnu 1967 singl "If I Stay Too Long". Ve Velké Británii neúspěšná píseň si vedla dobře v Německu, stejně jako následný singl vydaný pouze v Německu. Jejich komerční úspěch v Německu byl natolik silný, že v polovině roku 1967 bylo pro německý a kontinentální evropský trh vydáno album We Are Paintermen, sestavené z dříve vydaných singlů a několika nově nahraných písní. V té době se již zvuk uskupení vyvinul do typičtějšího psychedelického rockového zvuku poloviny 60. let, který byl zpětně označován jako freakbeat.

Také na přelomu let 1966 a 1967 byly ve Spojených státech vydány čtyři singly The Creation, které však neměly komerční úspěch. Formace zůstala populární v Německu, Švédsku, Dánsku a Norsku. Koncem roku 1967 vyšel ve Velké Británii singl "Life Is Just Beginning", ale hned poté oznámil kytarista Eddie Phillips svůj odchod. Na několik evropských turné ho nahradil Tony Ollard, ale během několika týdnů The Creation opustil i zpěvák Bob Garner a v únoru 1968 uskupení oficiálně zaniklo.

V kontinentální Evropě však byla po nahrávkách a živých vystoupeních The Creation stále velká poptávka, a tak téměř okamžitě po rozpadu uskupení bubeník Jack Jones sestavil novou sestavu, do které se vrátil Kenny Pickett jako zpěvák. Na post baskytaristy se navrátil Kim Gardner a na kytaru přivedl svého bývalého spoluhráče z The Birds Ronnieho Wooda. Tato sestava debutovala singlem "Midway Down", který vyšel ve Velké Británii a Německu v dubnu 1968, ale téměř okamžitě poté se rozpadla a v červnu už kapela neexistovala. Navzdory brzkému zániku a nedostatku hitů se The Creation posmrtně stali velmi vlivnými, za svou inspiraci je uznávali Paul Weller, Ride, Pete Townshend, The Sex Pistols a další. Jimmy Page z Led Zeppelin napodoboval Phillipsovo používání houslového smyčce, zatímco Alan McGee po nich pojmenoval svou masově úspěšnou nahrávací společnost Creation.

Podrobnosti: The Creation - Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

We Are Paintermen (1967)
Psychedelic Rose: The Great Lost Creation Album (1987)
Power Surge (1996)
Creation Theory (2017, box set)

THE DEVIANTS

V Gloucestershire v Anglii vzniká rocková skupina The Deviants (dříve Social Deviants). Byla aktivní na konci 60. let, později však sloužila jako prostředek pro hudební dílo spisovatele Micka Farrena a to až do jeho smrti v roce 2013. Farren uvedl, že 'Devianti' byli původně komunitní kapelou, která tu a tam dělala věci – byla to totální útočná věc s velkým množstvím vzájemných vztahů a vzájemných závislostí. Hudebně Farren popsal jejich zvuk jako zuby obrušující psychedelický rock někde mezi Stooges a The Mothers of Invention. The Deviants byli popisováni jako přechod mezi klasickou britskou psychedelií a estetikou punk/heavy metalu sedmdesátých let.

Soubor založil koncem roku 1966 zpěvák a skladatel Mick Farren z britské undergroundové komunity v Ladbroke Grove, kde hráli Pete Munro na baskytaru, Clive Muldoon na kytaru, Mike Robinson na kytaru a Phil Mari na bicí. Tato parta vystupovala v klubu UFO na Tottenham Court Road a zahajovala festival Alexandra Palace Love-In. Poté Mari odešel a nahradil ho Russell Hunter. Po odchodu Munra a Muldoona uskupení zkrátilo svůj název na The Deviants a nahradili je Sid Bishop na kytaru a Cord Rees na baskytaru. S finanční podporou Nigela Samuela, jednadvacetiletého syna milionáře, s nímž se Farren spřátelil, skupina nezávisle nahrála svou prvotinu Ptooff!, kterou nejprve distribuovala prostřednictvím britského undergroundového tisku, než ji převzala Decca Records.

Rees opustil sestavu v červnu 1967 a nahradil ho Farrenův spolubydlící Duncan Sanderson. Hudební těleso poté vydalo druhou desku Disposable u nezávislého labelu Stable Records. Když se Bishop oženil a odešel, Farren na doporučení Jamieho Mandelkaua angažoval kanadského kytaristu Paula Rudolpha. Tato sestava nahrála a vydala u Transatlantic Records The Deviants 3.

Během turné po západním pobřeží Severní Ameriky se vztahy mezi Farrenem a zbytkem muzikantů osobně i hudebně vyostřily a soubor se rozhodl pokračovat bez Farrena, který se vrátil do Anglie. Tam se spojil s bývalým bubeníkem Pretty Things Twinkem a Stevem Peregrinem Tookem, aby nahráli Mona – The Carnivorous Circus, album prokládané rozhovory s Tookem a členem UK Hells Angels, než se Farren začal věnovat hudební publicistice. Zbývající tři hudebníci – Rudolph, Sanderson a Hunter – pokračovali několik měsíců v Severní Americe, kde příležitostně vystupovali pod názvem Deviants. Po návratu do Anglie se počátkem roku 1970 spojili s Twinkem do nové formace Pink Fairies.

V polovině 70. let dostal Farren nabídku od vydavatelství Stiff Records, aby nahrál EP Screwed Up, které vyšlo pod názvem Mick Farren and the Deviants. Mezi muzikanty na této nahrávce byli Rudolph, bývalý kytarista Pink Fairies/Motörhead Larry Wallis, Andy Colquhoun z Warsaw Pakt a Alan Powell, bývalý bubeník Hawkwind. Tato parta, už bez Rudolpha, nahrála album Vampires Stole My Lunch Money a nealbový singl "Broken Statue", které však byly připsány výhradně Micku Farrenovi, nikoliv The Deviants.

Na konci 70. let se Farren znovu soustředil na psaní a přestěhoval se do New Yorku. Název The Deviants oživil pro příležitostná živá vystoupení, například v únoru 1984, kdy se spojil s Waynem Kramerem a Wallisovou kapelou, v níž hráli Sanderson a bubeník George Butler. Tento set vyšel pod názvem Human Garbage. V roce 1996 vyšlo album Eating Jello with a Heated Fork, na kterém s Farrenem hráli Colquhoun, Sanderson a Hunter. V roce 2002 pak skupina v nové sestavě (s baskytaristou Dougem Lunnem, bubeníkem Rickem Parnellem a zpěvákem Michaelem Simmonsem) vydala nahrávku Dr. Crow. Farren následně příležitostně vystupoval a nahrával pod jménem The Deviants, přičemž využíval okruh spoluhráčů, mezi něž patřili Colquhoun a bývalý saxofonista Blodwyn Pig Jack Lancaster. Po návratu na koncertní pódia ve Velké Británii vystoupil Farren 25. června 2011 na 'Spirit of 71' festivalu v Glastonbury s formací The Last Men Standing. Její součástí byl Colquhoun a rytmická sekce The Deviants z konce 60. let ve složení Sanderson a Hunter.

Podrobnosti: Deviants – Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Ptooff! (1967)

Disposable (1968)

The Deviants 3 (1969)

Eating Jello with a Heated Fork (1996)

Dr. Crow (2002)

FLAMENGO

Prehistorie pražského Flamenga se jmenuje Mahagon. Zde se v roce 1964 sešli středoškoláci Aleš Šťovíček (saxofon), Eduard Vršek (ionika a zpěv), Pavel Fořt a Zdeněk Němeček (oba kytary), Milan Svoboda nebo Pavel Kšanda (baskytara) a bubeník Luboš Pacák, mladší bratr Jana Pacáka z Olympicu. Externími zpěváky byli od roku 1965 Jiří Helekal a o něco starší trumpetista Zdeněk Kučera, který také dohazoval nejvíc kšeftů. Formace hrála dobový standard, tedy instrumentálky od The Shadows či The Ventures a zpívanou všehochuť s beatovým přídechem v duchu Radia Luxembourg, například "Lucky Lips" od Cliffa Richarda. Z českých souborů je nejvíc ovlivnili Sputnici. Asi začátkem roku 1966 přišel do Mahagonu místo Němečka František Francl, talentovaný v elektrotechnice i ve hře na kytaru. Předtím sbíral zkušenosti s uskupením Azur, se kterým vymetali kdejaké estrády, na nichž se střídali s kouzelníky nebo operními pěvci. A v této situaci přišel ke slovu Přemysl 'Česnek' Černý, který už v roce 1963 podobný přerod jedné party v druhou vyprovokoval – z Rubínu vytvořil Donald. Po dvou letech pak začal zkoušet štěstí v profesionálním Mefistu, kterému odešel na vojnu bubeník Milan Vobliza. Od jara 1966 byl po návratu Voblizy opět volný a Mahagon mu padl do oka.

Z Mahagonu zůstali jen Vršek, Fořt (doprovodná kytara) a Francl (sólovka). Pro post basové kytary byl vybrán Jiří Čížek se zkušeností z countrybeatového Tornáda (s Josefem Lauferem od roku 1964). Zpěvákem se stal Petr Novák, jehož hit "Já budu chodit po špičkách" (tady s Flamengem) v podání amatérských George and Beatovens byl zpopularizován rozhlasovým pořadem Houpačka. Bicí nástroje si nechal v kompetenci sám velký organizátor přeměn Přemysl Černý.

V srpnu 1966 byla nová sestava na světě i s novým názvem: Flamengo. Přemek Černý vysvětloval název jako ohnivý, španělsko-jihoamerický tanec, plný rytmů. V roce 1966 obletěl svět také hit Manfreda Manna "Pretty Flamingo" (Krásný plameňák) a takřka současně se v Ostravě rodil profesionální soulový soubor Flamingo. Název nového pražského uskupení však zřejmě vznikl zcela nezávisle, bez snahy vyjádřit odkaz na nějakou příznačnou hudební souvislost.

Hned v září 1966 formace vyrazila na své první šňůry, ale vzápětí muselo nastat první (a zdaleka ne poslední) míchání karet. Eda Vršek totiž odešel na vojnu. K varhanám tehdy usedl Petr Novák a sestavu posílil Viktor Sodoma. Ten měl tehdy za sebou jen příležitostné účinkování s TOČRem nebo orchestrem Zdeňka Bartáka, zpívání s hudebním souborem ruzyňského vojenského útvaru VOJ a hostování v klubu Olympik s Donaldem a Mefistem. Od října 1966 se Flamengo stalo součástí Divadelního souboru klubu Olympik a nastala usilovná práce, zaměřená na pilování Novákova repertoáru a na budování nového prostoru pro Sodomu.

Po vzoru úspěchu demosnímku George and Beatovens začalo i Flamengo nahrávat v improvizovaném sklepním studiu Františka Vondřicha na Vinohradech. Pan Vondřich neboli Fanda pracoval jako technik ve Vinohradském divadle a podařilo se mu získat Nagru a další vyřazené přístroje z rozhlasu, které si seřídil a sešteloval do spolehlivě fungující sestavy. Od října tak vznikaly demonahrávky jako "Krásná slečna", "Džbán" nebo "Příliš často pláčeš". Na úspěch "Já budu chodit po špičkách" navázalo zejména "Povídej", ba dokonce ji překonalo: udrželo se v hitparádě Houpačka po devatenáct startů od října 1966 do května 1968. Zároveň začal Viktor Sodoma vstřebávat skladby, kopírované podle Animals ("Don’t Bring Me Down"), Alana Price ("I Put Spell On You"), Los Bravos ("Black Is Black"), Manfreda Manna ("Pretty Flamingo") nebo Zombies ("She’s Not There"). Z hlasování návštěvníků klubu Olympik vyplývalo, že obliba obou zpěváků je vyrovnaná.

Na přelomu let 1966 - 1967 se toho hodně událo, a to nejen ve Flamengu. K nemilému překvapení Přemka Černého prakticky po pouhých třech měsících zkoušení a hledání vycouval Viktor Sodoma z rozjetého vlaku, lákán sirénami konkurenčních Matadors. Starý beatový pes a pragmatik Přemek Černý se k problému postavil čelem a Kahovce, uvolněného právě z Matadors, najal bez váhání do Flamenga. Parta tak získala nejen zpěváka, ale i doprovodného kytaristu a nový původní repertoár, který je dnes s odstupem času pro Flamengo tak typický: "Paní v černém", "Poprava blond holky", "Svou lásku jsem rozdal", "Vyber si palác", "Zavraždil jsem lásku"... Co však se třemi kytaristy v jedné formaci? Stačilo znovu trochu zamíchat a přerozdělit karty: sólovým kytaristou zůstal František Francl, doprovodným se stal Kahovec a Pavel Fořt byl přesunut ke kytaře basové. Čížek byl převelen od basovky k ionice a Petr Novák byl opět uvolněn jen a pouze pro sólové zpívání. Střídali se s Kahovcem. Řešení to bylo elegantní a fungovalo. Bohužel neodstranilo to, co bylo po celou dobu existence Flamenga jeho prokletím: roztříštěnost, danou různorodým repertoárem. Na jedné straně jemné beatové šansony Petra Nováka, na druhé straně rhythm & blues, které po Sodomovi tlumočil posluchačům i Kahovec. Různorodý materiál se snažilo Flamengo sjednocovat zvukem. Sestava byla náležitě okouzlena dobovými vymoženostmi. Používala boostery, vazbení i hally na zpěv. Po Vondřichovi byl zvukovým pomocníkem souboru Josef Vodrlind, řečený Sádra. Sádra postavil vlastní dozvuk na bázi magnetofonu Sonet Duo, s plynulou regulací otáček motorku pro delší nebo kratší dozvuk. Flamengu také dlouhou dobu sloužil jeho stodvacetiwattový zpěvový zesilovač se čtyřmi vstupy na čtyři mikrofony (označený jako ostatní jeho výrobky soukromou značkou Wansar). V propojení s bednami Regent byl výkon natolik optimální, že i když měli na festivalu v Jugoslávii možnost vyzkoušet kompletní aparaturu VOX, dali nakonec přednost vlastní osvědčené sestavě.

Flamengo: Karel Kahovec, František Francl, Přemysl Černý, Pavel Fořt

Přestože Petr Novák a Karel Kahovec spolu v 90. letech opět společně vystupovali, doprovázeni George and Beatovens složenými z mladých hudebníků, tehdy, v 60. letech, byla přece jen jedna parta na takové dva talenty v rozpuku příliš těsná. V sestavě narůstalo napětí. Po zájezdu do Rakovníka v květnu 1967 odešel z Flamenga Jiří Čížek, který byl navíc nespokojen s pozicí varhaníka přeškoleného z basisty. Pak odešel i Petr Novák, jenž právě s Čížkem obnovil své George and Beatovens. Frontmanem Flamenga zůstal Kahovec. Repertoár byl posílen o další pecky od Hendrixe (ty seděly i kytaristovi Franclovi), Jamese Browna, Cream, Wilsona Picketta i Beatles. Nové Kahovcovy skladby už rovněž ladily více s rhythm & bluesovým zaměřením souboru.

Velkým zážitkem byl pro muzikanty společný koncert se švýcarskou formací Les Sauterells, z jejíhož repertoáru hráli skladbu "Routine". Zanedlouho začali sami vyjíždět do zahraničí. První štací bylo Polsko – poprvé tam jeli začátkem května a podruhé v srpnu 1967. Dle ohlasů v polském tisku vzbudili velkou pozornost a věřme, že nejen Franclovým boosterem a bicí soupravou se dvěma velkými bubny. Mimochodem Přemek Černý byl patrně první, kdo u nás postavil dva kopáky vedle sebe, zřejmě podle vzoru Gingera Bakera z Cream. Vzhledem k tomu, že jeho organizační schopnosti vždy převyšovaly bubenickou zdatnost, šlo spíš o vizuální než hudební efekt. 25. 8. vystoupilo Flamengo ve varšavské Stodole, pak v přírodním kině Jitřenka, 28. 8. v sopotském Non-Stopu a znovu ve Varšavě, nakonec v Katovicích a Čenstochové. Čtyři sehraní přátelé s knírky si tu vysloužili přezdívku 'tři mušketýři', natáčeli pro polskou televizi a zanechali po sobě dva fankluby. Po návratu prý dostali půldruhého tisíce dopisů.

Zájezd na beatový festival v Bělehradě v tehdejší Jugoslávii se uskutečnil koncem června 1967. Flamengo se zde na pódiu setkalo s bulharskou formací Staccato a s jugoslávskými soubory Kameleoni, Elipse a Crni biseri (Černé perly). Péče pořadatelů byla na západní úrovni, stejně tak i špičková aparatura. Se Staccatem pak ještě vyrazili do Skopje. Místní kritikové opět nešetřili superlativy. Krcko Oraščič například nazval svou recenzi pro časopis Džubox 'Lahůdka zvaná Flamengo': „Já sám jsem už dlouho neslyšel v Bělehradě takový zvuk, naposledy od Searchers. Klasická sestava, tři kytary a bicí, ale dojem jako velký orchestr. Rytmický kytarista je zároveň zpěvák a jeho výkon mluví sám za sebe. Zpívají beat i soul česky a dobře mluvenou angličtinou. Takovou barvu, čistotu a jasnost hlasu má málokterý evropský sólista. Stadion se prolamoval při potlesku po každé sólové partii. Ostatní jsou rovněž výborní muzikanti a dobře zvládnou i vokální party. Na mou duši, málo se od nich na začátku čekalo, o to větší překvapení bylo, když zahráli perfektně, bez jediné chybičky. Co je nejdůležitější, že kromě vlastních kompozic měli všechny cizích autorů zaranžovány do svého zvuku.“

Pavel Fořt, František Frencl, Ern Šedivý, Karel Kahovec

Soubor rostl a jeho zkušený kormidelník Přemek Černý se v listopadu 1967 odhodlal k srdnatému kroku, podobně jako o něco dříve Wilfried Jelinek u Matadors: k bubnům za sebe našel přesnější a rychlejší náhradu a sám se soustředil jen na organizační práci. Novým mužem za škopky se stal Jaroslav Erno Šedivý. Ten do své bicí soupravy stavěl opět jen jeden velký buben, na který ovšem uhrál mnohem víc než Přemek na ty své efektní dva. Společně s melodickou a technicky propracovanou basou Pavla Fořta vytvořili jednu z nejvýše ceněných rytmik u nás. Ernouš vstoupil do bigbítu jako fanoušek Hells Devils, které si zamiloval na tanečních zábavách. Na jedné z nich se osmělil a zašel za Evženem Fialou a tajemně se ho zeptal, jestli mají kde zkoušet. Nabídl svatební síň, ke které měl přístup jeho nic netušící otec na Obvodním národním výboru. Otec nakonec vše pochopil a nezklamal. Fungovalo to dlouho a Pekelní ďáblové dokonce na ONV chodili na obědy do závodní jídelny. Ernouš se za odměnu stal bedňákem Hells Devils a začal s nimi jezdit i na zájezdy. Těch ale stejně moc nebylo, zato policejních zásahů ano. V roce 1965 se aktivita Hells Devils rozplynula a Ernouš, bubeník samouk, začal hrát s amatérskou formací Beasts. O rok později spoluvytvořil Primitives Group, kde se opět setkal s Fialou a odkud přešel do Flamenga, nahrazen Toljou Kohoutem.

První vystoupení s Ernoušem se odehrálo na 1. československém beatovém festivalu v prosinci 1967 v Lucerně. Flamengo zabodovalo a postoupilo do finále. Přejímání skladeb různých stylových oblastí pokračovalo, stejně jako jejich přizpůsobení vlastnímu soundu. Jako aranžér se uplatňoval Pavel Fořt. V březnu 1968 Flamengo opět vyrazilo do Jugoslávie. Z Bělehradu do Niše, z Noviho Sadu do Skopje. Na podzim se dokonce dostali poprvé do západního Německa, kde strávili podzim sezóny již s Ivanem Khuntem za varhany.

Druhý beatový festival v prosinci 1968 už předznamenal další etapu Flamenga: chladný výkon formace dával tušit personální změny. Kahovec už možná v duchu odcházel, definitivně soubor opustil koncem ledna 1969. Na jeho místo byl přijat zpěvák Ivan Khunt, znechucený organizačním kolapsem mateřského uskupení Syrinx na Beat Cupu v klubu Olympik v prosinci 1968. Khunt nejen zpíval, ale hlavně byl fascinován charakteristickým varhanním zvukem hammondek, do kterých se zamiloval poslechem britských Nice, kteří vystoupili na beatovém festivalu v Lucerně krátce po zmíněném Beat Cupu. Flamengu se hodilo zaměnit Kahovcovu kytaru za Khuntovy varhany. Dokonce si časem půjčil opravdové hammondky. Ty byly ovšem tak strašně těžké, že je museli stěhovat čtyři lidé – později některý ze zoufalých bedňáků vymyslel geniální tah: hammondky se podélně rozřízly a na pódiu se opět obě půlky spojily.

Pozměněné Flamengo vyrazilo podruhé do Německa. Hráli skvěle, měli úspěchy, ale stylově jako by přešlapovali na místě. Osvědčené hitparádové kusy dokázali okořenit jediným vlastním vkladem – instrumentálními sóly. Ve Frankfurtu nad Mohanem došlo k osudovému setkání. Pro Flamengo, pro český bigbít a zejména pro Františka Francla. Střídali se v klubu s formací, která měla zajímavou zpěvačku. Ta se rozpadla a zpěvačka zůstala volná. Flamengo jí nabídlo místo a Joan Duggan souhlasila. Hned se souborem absolvovala zájezd do Polska, což pro ni byla nová zkušenost – kasárny, ušmudlaní vojáci, stodoly se slámou na zemi... Flamengo se však také poučilo. Duggan například zpívala několik čísel z repertoáru Janis Joplin. I další skladby přednášela přirozeně, bez ostychu a v čistší formě. A Flamengo konečně zpívalo opravdu anglicky, a ne Kahovcovy 'telefonní seznamy'. Kromě toho v Německu slyšeli i řadu jiných anglických part, jejichž zvládnutí bluesového materiálu bylo velmi inspirativní. Zkušenost jim nastavila zrcadlo a pochopili, jak těžkopádně a komplikovaně dosud hráli blues. Také si přivezli novou aparaturu, která pozvedla jejich zvuk. Franta Francl se nakonec s Joan Duggan oženil. V lednu 1970 z Flamenga oba odešli a nějaký čas žili v Anglii. V létě 1971 pak zkoušeli štěstí v Čechách se souborem Perpetuum Mobile, až v květnu 1973 zakotvili v Kratochvílově Jazz Q.

Místo po Francovi zaplnil Vladimír 'Guma' Kulhánek, který měl za sebou Donaldy a poctivě odslouženou základní vojenskou službu. Kulhánek byl výtečným a zemitým baskytaristou, což přivedlo Pavla Fořta zase zpátky ke kytaře sólové. Domovským místem sestavy se stala kolej 5. května. Zpívali Khunt a Guma Kulhánek, ale náhradu za Duggan neměli. Vyzkoušeli i spojení s Pavlem Sedláčkem, kterého doprovodili na Bratislavské lyře 1970 s písní "Vím, že pláčem to skončí". Definitivní vyřešení personální situace přinesl až podzim 1970: Flamengo naposledy šťastně sáhlo po zpěvákovi vyhozeném z jiné party – Vladimíru Mišíkovi z Blue Effectu. Vzápětí sestavu doplnil tenorsaxofonista, flétnista a pianista Jan Kubík. Začínal jako ortodoxní jazzman, potloukal se po evropských klubech i v muzikálu Hair a Mišíka na něj upozornil Jan Spálený. Nová sestava umožnila čerstvé zvukové kombinace, rozeznatelný sound, založený na propojení varhan, kytary, saxofonu, vokálů a nejrůznějších drobných perkusí (dřívka, zvonce, bonga). Obdivovali africké rytmy, nasáli jazzrockovou zručnost i hardrockovou údernost a nekompromisnost. Už nestavěli jen na převzatých hitech, ale začali budovat vlastní repertoár. Nebyli už formací několika sólistů, ale tvořili kompaktní uskupení.

Flamengo v roce 1972: Pavel Fořt, Vladimír Mišík, Jan Kubík, Vladimír Kulhánek, Erno Šedivý, Ivan Khunt

Na prahu 70. let začínalo být jasné, že angličtina na tuzemské gramofonové nahrávce už neprojde. Kdo ale uměl psát české rockové texty? Krečmar, Rytíř, Vrba. Dobrá, jenže český text mohl narazit kvůli obsahu, anebo byl o ničem. Do hry vstoupil producent Hynek Žalčík. Měl už za sebou Město Er s Framus Five, kde vyzkoušel, že rockovou hudbu lze spojit s tajemně nesrozumitelnými, ale náladou jasnými verši básníka Josefa Kainara. Kainar byl přítelem Žalčíkovy rodiny a Hynka znal od dětství. Stačilo se zmínit při jedné z návštěv a slovo dalo slovo.

Kainar byl požádán o zpracování příběhu na téma zmrazení a probuzení se v jiné době. Z námětu jej však nejvíce zaujala nadčasovost lidských problémů a pojal téma spíše reflexivně, filosoficky. Svůj příběh času a hledání rozložil do suity sedmi textů. Často se v nich prolíná současné s minulým, prchavé se stálým a melancholické s nadějným. Texty jsou přitom velmi hudební – nejen rým, ale i další zvukové kvality jazyka vytvářejí různé roviny metrických impulsů. Vznikl tak nejen po textové stránce jeden z nejzajímavějších studiových počinů české rockové historie. Kainar zemřel uprostřed práce na suitě a nestihl ji dokončit. Jedna skladba zůstala nedokončená, a text v duchu ostatních dopsal – a velmi zdařile – sám Hynek Žalčík ("Stále dál"). Nahrávání studiovky probíhalo mezi říjnem 1971 a březnem 1972. Mezitím už vlastně parta přestala existovat. Flamengo naposledy na velkém koncertě vystoupilo 20. 12. 1971 na Beatových vánocích v pražské Lucerně a předvedlo tam strhující show. Vynikající a nadčasová deska Kuře v hodinkách byla posledním výkřikem vývojové linie českého bigbítu 60. let.

Původní zdroj. Zkráceno.

Podrobnosti: Flamengo - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Kuře v hodinkách (1972)

FLAMINGO

Později tolik proslulý sextet Flamingo vznikl v roce 1966. Zakládajícími členy se kromě Richarda Kovalčíka (trubka) stali Mirek Večeřa (flétna, klarinet, saxofon), Radovan Hudeček (klavír), Jiří Urbánek (trombon a baskytara – necelý rok zpočátku na baskytaru hrál Oldřich Svoboda) a Jiří Plachý (bicí). Kytaristu Petra Folteru odloudili tehdy formaci Bodláci z Uherského Hradiště, která právě natáčela v ostravském rozhlasovém studiu.

Do roku 1967 hrála sestava pod Kovalčíkovým vedením pod jménem Flamingo sextet či Sextet Flamingo. Posun k soulovému a rhythm’n’bluesovému repertoáru byl pozvolný. Praxe si brzy vyžádala hraní k tanci a přizvání zpěváků, takže instrumentální jazz ustoupil do pozadí. Drobné personální změny na sebe nenechaly dlouho čekat. Ještě v roce 1967 usedl za bicí Radek Dominik a z amatérského uskupení Komáři byl přijat, nejprve jako kytarista, Petr Němec. V roce 1968 nahradil Hudečka, který emigroval do Švédska, varhaník Ladislav Figar. Za Folteru, který šel studovat do Prahy, přišel Jan Hasník, známý ze souboru The Spies. Od jazzu se Flamingo postupně přesunulo k tanečnímu popu a bigbítu. I když repertoár obsahoval skladby od Beatles, The Rolling Stones nebo Bee Gees, vždy byl kladen důraz na svéráznou aranž s dechovými nástroji, jak už bylo v Ostravě zvykem. Znatelné přitvrzení přinesl právě Hasník, který exceloval například v sóle "Race With Devil" od britských The Gun (tuto píseň s nimi v rozhlase nazpíval hostující Viktor Sodoma).

Mikrofon si nejprve vyzkoušeli Hudeček, Večeřa a hlavně Petr Foltera. Na prvním vystoupení v Domě kultury NHKG 27. března 1967 s Flamingem zpívali Biernatová, Zagorová a Nekuda. Věra Špinarová se na tomto pódiu objevila od ledna 1968, ale už v průběhu předchozího roku, ve svých patnácti letech, s Flamingem spolupracovala. Její první rozhlasovou nahrávkou byla vlastní skladba "Já před tebou klečím". Petr Němec se uvedl nahrávkou Donovanovy "Mellow Yellow" a jeho prvním velkým hitem byla "Hey Jude". Jeho baryton s typicky zastřenou barvou se stal poznávacím znamením Flaminga nejen v sólových číslech, ale i v mnoha duetech s Marií Rottrovou. Textařským partnerem, zejména při adaptacích zahraničních hitů, se stal pro Flamingo Vladimír Čort. Za mikrofon se postavil i Pavel Novák z přerovské Synkopy. Od jara 1968 se připojil Jaromír Löffler z olomouckých The Bluesmen, proslulý zejména hitem "Mustang Sally" z repertoáru Wilsona Picketta nebo "A Whiter Shade Of Pale" od britských Procol Harum. Hana Zagorová po maturitě v roce 1964 studovala herectví na JAMU a Flamingo pro ni představovalo jen část aktivit – více jí seděl šanson a střední proud. Vrcholem její krátké beatové etapy bylo vystoupení s Flamingem na 2. československém beatovém festivalu v prosinci 1968. V roce 1969 dokončila JAMU a odešla do pražského Apolla. S Flamingem natočila pro Československý rozhlas v Ostravě například "Prý jsem zhýralá" a "Zlá dáma". Na zmíněném festivalu hostovala s Flamingem i sólistka Majesticu Marie Rottrová. Toto hostování brzy přerostlo v přestup, přičemž na její místo od dubna 1969 nastoupila Věra Špinarová.

Flamingo přestalo hrát k tanci a začalo vyjíždět na zájezdy mimo Ostravu. Domácí publikum tak najednou slyšelo soubor častěji z rádia a desek než z pódií. Jen k roku 1969 mělo Flamingo v rozhlase údajně na sto deset skladeb, z nichž se bohužel dochoval jen zlomek na gramofonových deskách. Uskupení používalo na tehdejší dobu kvalitní aparaturu a cestovalo tmavomodrým mikrobusem Volkswagen. Stylový záběr se rozpínal od jazzu přes pop až k soulu, který se plně rozvinul díky příkladu Majestic, příchodu Marie Rottrové a částečně i Jaromíru Löfflerovi. Svou stopu v soundu Flaminga zanechali i britští Nice. Saxofonistu a flétnistu Večeřu v roce 1970 nahradil Rudolf Březina. Z pěveckého obsazení zůstali už jen Němec a Rottrová. Kovalčík, Figar, Urbánek i Rottrová začali psát vlastní skladby.

V září 1970 vznikl v kavárně Veronika Flamingo klub – hudební a módní salón pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže Vítkovických železáren. Pořádaly se zde diskotéky, kosmetická a módní poradna, přehlídky a vycházel bulletin. Flamingo zde hrálo dvakrát do měsíce. Když se ale chystalo do Polska nebo Švédska, zvalo náhrady – například Synkopu Jaroslava Wykrenta z Přerova, Bukanýry, Hanu Hegerovou nebo tu probíhaly jam sessions s náhodnými hosty. Takto se Flamingo seznámilo s Jaroslavem Wykrentem. Petr Němec tehdy odcházel na dva roky na vojnu do AUSu a Wykrent dostal nabídku nejprve hostovat – s kytarou přinášel baladický a tišší protipól hutnému žesťovému zvuku. Po prvním samostatném recitálu Marie Rottrové a Flaminga v Praze (divadlo Ateliér, 1971), kde se v roli hosta objevil i Petr Němec ve vojenském, a po několikatýdenním zájezdu po Sovětském svazu přijali Wykrenta za stálého člena. Objevili v něm totiž také nepostradatelného a originálního autora.

Po řadě úspěšných singlů natočilo Flamingo v roce 1970 u Supraphonu první LP desku, která vyšla i ve vývozní anglické verzi This Is Our Soul. Následovaly další singly. V roce 1971 se Flamingo představilo na 3. československém beatovém festivalu a o rok později spojilo síly se smyčcovým kvartetem a kytaristou a houslistou Richardem Kroczkem pro 9. Mezinárodní jazzový festival. Zatímco první LP neslo název uskupení, další nahrávky už poutaly pozornost jménem zpěvačky. Mezitím se Marie Rottrová zúčastnila i Bratislavské lyry a polských Sopot a formace se v duchu dobového počešťování přejmenovala na Plameňáky (1973). Původnímu soulovému zaměření se tehdy soubor vzdaloval a vedle jazz rocku se přibližoval i všeobjímajícímu střednímu proudu.

26. listopadu 1973 představilo Flamingo nový program pro rok 1974 v Domě kultury VŽKG. Do sestavy se vrátil i Petr Němec. Dva roky izolace od hudebníků mu však neprospěly – tíhl k tvrdší muzice a v rozpětí mezi komorním jazz rockem a rozvětveným středním proudem mu zůstalo místo jen u doprovodného mikrofonu a perkusí. Pro jeho talent a charakteristickou barvu hlasu to byla škoda. Z Flaminga nakonec odešel v roce 1980.

V roce 1975 Richarda Kovalčíka 'zahnal život do kouta'. V březnu podlehl zákeřné nemoci. Kapelníkem Plameňáků se stal navrátivší se baskytarista Urbánek. Uskupení se odchodem Kovalčíka výrazně proměnilo – právě on byl garantem dechového pojetí zvuku Flaminga. Urbánek s Figarem pak upřednostňovali aranže bez dominance žesťů, čímž definitivně opustili původní soulový sound, který – nutno přiznat – nebyl pro nový repertoár vždy nejpříhodnější. Příkladem je původní rozhlasová nahrávka Wykrentovy písničky "Lásko", postavená na Kovalčíkově tvrdohlavé dechové aranži. Rottrová tuto verzi nazpívala jen s velkým sebezapřením; později skladbu nahráli znovu, v jiné podobě. Přesto se soubor bez trumpetisty neobešel. Na Kovalčíkovu vysokou laťku si troufl hráč ostravské filharmonie Luděk Emanovský. Figara, Urbánka, Březinu, Hasníka a Emanovského doplnil na bicí Vlastimil Bílek.

Synové Marie Rottrové dospěli do puberty a jejich maminka jim koncem 70. let z Jugoslávie přivezla desku Black Sabbath »Technical Ecstasy«. Ji samotnou zaujala spíše nenápadná skladba na straně B "She´s Gone", kterou Black Sabbath snad nikdy nehráli naživo. Rozhodla se ji zpracovat a výsledkem byl domácí hit s Nohavicovým textem "Lásko, voníš deštěm".

Flamingo fungovalo ještě téměř po celá osmdesátá léta a bylo pravidelným účastníkem televizního pořadu Marie Rottrové Divadélko pod věží (1981–1987). Jiří Urbánek byl střídán Ivanem Kožušníkem, aby se do sestavy opětovně vracel. V roce 1988 se Marie Rottrová podruhé vdala a žila částečně v Německu, částečně v Československu. Spolupráci s Plameňáky ukončila roku 1989. Formace se poté chystala pokračovat se zpěvačkou Evou Hurychovou, s Radkem Pastrňákem na kytaru a Richardem Kroczkem mladším na bicí. Rozjezd však zastavila nenadálá smrt Vladimíra Figara. Historie souboru s obdivuhodnou kontinuitou tak byla přerušena.

Původní zdroj. Zkráceno.

Podrobnosti: Flamingo – Wikipedia

GRUPA 220

Skupina Grupa 220, založená v roce 1966 v jugoslávském Záhřebu, se stala jedním z nejvýznamnějších představitelů místní rockové scény. Vznikla sloučením dvou instrumentálních formací, Ehos a Jutarnje zvijezde, a brzy se etablovala jako průkopník autorské rockové hudby v Jugoslávii.

Jejich první EP Osmijeh (1967) a Kad bih bio Petar Pan (1967) se staly hity, které je katapultovaly na vrchol jugoslávské hudební scény. V roce 1968 následovalo první album Naši dani, jež je považováno za první autorské rockové LP v zemi a významně ovlivnilo další vývoj rocku v regionu.

V roce 1971 se do sestavy připojil kytarista Husein Hasanefendić, který přinesl nový směr a tvrdší zvuk. V roce 1972 opustil skupinu frontman Drago Mlinarec, což vedlo ke změně hudebního stylu. Druhé album Slike vydané v roce 1975 se odlišovalo tvrdším a progresivnějším pojetím a zařadilo Grupu 220 mezi kapely hrající tvrdý progresivní rock.

Po vydání Slike se sestava rozpadla. Někteří členové pokračovali ve významných hudebních projektech:

Husein Hasanefendić se stal klíčovým členem Parni Valjak, jednoho z nejúspěšnějších rockových uskupení bývalé Jugoslávie.
Jurica Pađen, kytarista a skladatel, později spoluzaložil skupiny Azra a Grupa Aerodrom.
Bubeník Robert Krkač pokračoval v různých jazzrockových a rockových projektech v Chorvatsku.

Grupa 220 si tak zapsala významné místo v historii jugoslávského rocku jako jeden z prvních a nejvlivnějších autorů vlastní tvorby. Jejich inovativní přístup ovlivnil mnoho dalších hudebníků a formací v regionu.

Diskografie (studiová alba):

Naši dani (1968)

Slike (1975)

Podrobnosti: Grupa 220 - Wikipedia

THE HUMAN INSTINCT

Na Novém Zélandu vzniklo bluesové rockové uskupení The Human Instinct. Současnou sestavu tvoří Maurice Greer (hlavní zpěv a stand-up bubeník), Phil Pritchard (kytara), Joel Haines (kytara) a Tony Baird (basa). Formace během své historie prošla mnoha změnami a pod Maurice Greerem vystřídala více než 25 členů. Celkem vydali sedm studiových nahrávek a třicet singlů. Jejich poslední studiovka Midnight Sun vyšla v říjnu 2010.

The Human Instinct je nejznámější díky singlu "Black Sally" a LP Stoned Guitar z roku 1970, které zůstává etalonem kytarového umění Billyho Te Kahika (známého jako Billy TK). Jeho hra, inspirovaná Jimi Hendrixem, dala formaci charakteristický psychedelický a bluesový zvuk, který ovlivnil další novozélandské rockové kapely.

V průběhu let The Human Instinct kombinovali hard rock, blues a psychedelii, a jejich tvorba si zachovala nezaměnitelnou syrovou energii, která je odlišuje od jiných uskupení své doby. Kromě Billyho TK se významně podíleli na zvuku kapely i další členové, kteří přinášeli nové hudební vlivy a aranžmá.

Diskografie (studiová alba):

Burning Up Years (1969)

Stoned Guitar (1970)

Pins in It (1971)

Snatmin Cuthin (1972)

The Hustler (1974)

Peg Leg – The Lost Tapes (2002)

Midnight Sun (2010)

Podrobnosti: The Human Instinct - Wikipedia

I DRIVE

I Drive vznikli v roce 1966 v Manchesteru a patřili k posledním britským formacím, které se dostaly do Německa v rámci Star Clubu. V čele stál zpěvák Geff Harrison, který se později proslavil ve skupinách 2066 & Then a Kin Ping Meh. Kapela absolvovala čtyři roky intenzivního turné po Německu, hrála noc co noc v klubech od osmi do tří hodin a prezentovala rock hlasitě, rychle a přímočaře, přičemž si zachovala typicky britský zvuk.

Koncem 60. let se německá klubová scéna zhroutila a živá hudba přežila jen v několika řetězcích sdružených podniků. Jeden z klubů na hlubokém jihu Německa si I Drive objednal na několikaměsíční turné. Kapela se usadila a pronajala si malý domek na venkově, kde zkoušela – přímo uprostřed ničeho. V roce 1969 vydali singl, který se prodával přímo na koncertech. Z bývalé "beatgroup" se postupně vyprofilovala tvrdá progresivní formace schopná prosadit se i na větším trhu.

V roce 1970 odešel Geff Harrison a zahájil sólovou kariéru. Zbývající kvarteto bylo objeveno britským manažerem, který kdysi pracoval pro The Beatles. Kapela se přesunula do Mnichova, kde působila jako studioví muzikanti a sbírala materiál na LP. Na studiovém počinu bylo nahráno více než 30 skladeb. Mezi nimi byla i alternativní verze písně "Before the Devil", zahraná s Mnichovským filharmonickým orchestrem. Během nahrávání kapela natočila také živé provedení celého materiálu, které se však spolu s některými skladbami z LP ztratilo v archivech.

Vydání studiovky proběhlo v roce 1972 u významné německé společnosti. Kapela však zjistila, že bylo distribuováno jen několik málo kopií a firma nezajistila žádnou propagaci, z důvodů mimo hudební oblast a mimo kontrolu kapely. Přesto se LP stalo rychlým a těžkým progresivním klenotem s nádhernými melodiemi, které i po letech ukazují živý zvuk a sílu formace. Kvůli zklamání z komerčního neúspěchu se I Drive krátce po vydání rozpadli.

Členové kapely:

Geff Harrison – zpěv (1968 – 1970, 1973 – 1974)
Richard Henry "Cheese" Hampson – kytara, doprovodné vokály
Leslie Graham – basa
Carlos Gallego – bicí
Bernd "Nando" Tischer – zpěv (1971 – 1973)
John Barry "Jabe" Smith – doprovodné vokály, klávesy
Dave Charles Bailey – bicí (1968 – 1973)
Hannes Eder – bicí (1973 – 1974)

Singl:

"Before the Devil" (alternativní verze s Mnichovským filharmonickým orchestrem – nevydaná)

Podrobnosti: I Drive - Metal Music Archives

Diskografie (studiová alba):

I Drive (1972)

JAMES GANG

James Gang byla americká rocková formace, která vznikla v roce 1966 v Clevelandu v Ohiu. Uskupení prošlo řadou změn v obsazení a svou první studiovou nahrávku vydalo jako power trio ve složení Joe Walsh (kytary, zpěv), Tom Kriss (baskytara) a Jim Fox (bicí). Koncem roku 1971 Walsh odešel, aby se věnoval sólové kariéře, a později se připojil ke kapele Eagles. Zbylé trio pokračovalo s řadou dalších kytaristů a zpěváků, kteří Walshe nahradili, ale během šesti studiových počinů se jim nepodařilo vytvořit hit, a v roce 1977 se sestava rozpadla. Od té doby se několik inkarnací reformovalo při reunionových koncertech.

Bubeník Jim Fox původně hrál se skupinou The Outsiders z Clevelandu, ale v roce 1965 ji opustil, aby mohl studovat na vysoké škole. Po hitu "Time Won't Let Me" se Fox dočasně vrátil, když byl jejich bubeník povolán do armády. Silně ovlivněn britskou hudební invazí – zejména Beatles, The Who a The Yardbirds – začal uvažovat o vlastní sestavě. V roce 1966 se spojil se spolužákem Ronniem Silvermanem (kytara), baskytaristou Tomem Krissem a klávesistou Philem Giallombardem.

První složení James Gangu zahrnovalo Foxe (bicí), Krisse (baskytara), Silvermana (kytara), Giallombarda (zpěv, klávesy) a po konkurzu na post sólového kytaristy se kapela rozhodla pro Grega Grandilla, později hráče v populární clevelandské formaci Rainbow Canyon. Brzy ho nahradil Dennis Chandler, poté John "Mouse" Michalski, jenž dříve nahrál hit "Psychotic Reaction" s Count Five. Po řadě dalších změn nakonec zůstal u kytary Bill Jeric, když Ronnie Silverman odešel na vojnu.

Na jaře 1968 se k nim připojil kytarista Joe Walsh. Formace krátce pokračovala jako pětičlenná, než Giallombardo odešel. Jeric a Walsh spolupracovali na kytarových partech, ale Jeric nakonec odešel a nahradil ho navrátivší se Silverman. Při koncertu 9. června 1968 v Grande Ballroom v Detroitu, kde předskakovali Cream, Silverman na poslední chvíli nenastoupil. Kapela vystoupila jako trio – zvuk trojice se jim zalíbil a rozhodli se tak zůstat. V roce 1968 podepsali smlouvu s manažerem Markem Bargerem, který dříve spravoval úspěšnou ohijskou formaci Lemon Pipers, a následně je spojil s producentem Billem Szymczykem z ABC Records, který v lednu 1969 zajistil kontrakt s ABC Bluesway Records.

V březnu 1969 vydali ve složení Fox, Kriss a Walsh debutové LP Yer' Album. V listopadu baskytaristu Krisse nahradil Dale Peters ze skupiny Case of E.T. Hooley, poté co jeho otci byla diagnostikována rakovina plic. Tom Kriss zemřel 6. května 2013 ve věku 63 let.

V červenci 1970 vydali druhou studiovku James Gang Rides Again, obsahující populární singl "Funk #49". Později předskakovali The Who na šesti koncertech v rámci amerického turné, což vedlo k dlouholetému přátelství mezi Pete Townshendem a Joem Walshem. V lednu 1971 vystoupili ve Velké Británii v pořadu Top of the Pops.

V červenci 1971 se James Gang vrátili na evropské turné a vystupovali s kapelami jako Grand Funk Railroad, The Kinks, Humble Pie, Three Dog Night, Led Zeppelin. Po vydání dalších dvou LP – Thirds (1971) a živého James Gang Live in Concert – odešel Walsh v prosinci 1971, unavený tlakem psát a zpívat většinu písní a být jediným melodickým nástrojem v triu. Přestěhoval se do Colorada a založil skupinu Barnstorm.

James Gang v Japonsku: Jim Fox, Dale Peters, Domenic Troiano, Roy Kenner

Na dvou deskách Straight Shooter a Passin' Thru pokračovali Dale Peters a Jim Fox se zpěvákem Royem Kennerem a kytaristou Domenicem Troianem (oba bývalí členové kanadského uskupení Bush). Fox v nedávných rozhovorech přiznal, že spolupráce s Troianem moc neklapala – hudebně to prostě neklapalo tak, jak doufal. Troiano tak v roce 1973 odešel a přidal se k Guess Who. Na jeho místo přišel budoucí kytarista Deep Purple Tommy Bolin, doporučený samotným Joem Walshem. Bolin se připojil v srpnu 1973 a objevil se na dvou studiových nahrávkách, Bang! a Miami, díky nimž kapela přesunula své hudební dobrodružství od ABC Records k Atco Records. Během nahrávání Miami v roce 1974 se Kenner dostal do menších problémů se zákonem (drogy, znáte to) a zpočátku nebyl k dispozici. Kontaktovali jiné zpěváky, ale nakonec se Kenner vrátil a album dokončil. Frustrovaný Bolin, který nebyl nadšený Kennerovou neochotou spolupracovat na novém materiálu, se rozhodl odejít – jednoduše se nedostavil na koncert. V roce 1975 pak přijal nabídku Deep Purple.

Po odchodu Kennera a Bolina se Fox a Peters vydali do Anglie hledat náhradu za kytaristu, ale ani po několika pokusech bez úspěchu. Na začátku roku 1975 se rozhodli pokračovat s novou sestavou – zpěvák Bubba Keith (dříve Uncle Tom v Los Angeles) a kytarista Richard Shack, známý z uskupení Case of E.T. Hoolie. V této sestavě vznikla deska Newborn, obsahující coververzi klasické písně Elvise Presleyho "Heartbreak Hotel" – prostě Elvis na moderní notu. V únoru 1976 vydali poslední nahrávku Jesse Come Home, na níž se vrátil bývalý člen Phil Giallombardo spolu s novým kytaristou a zpěvákem Bobem Webbem. Ani jedna z těchto formací po Walshovi však nedosáhla slavné jiskry počátku 70. let. Bubeník Fox zůstal jediným původním členem, když se James Gang počátkem roku 1977 definitivně rozpadli.

V rozhovoru z roku 1998 s Chrisem Welchem Fox o posledních letech gangu řekl: „Bylo to hledání vhodné náhrady za Joea Walshe. Vyzkoušeli jsme pár kluků, udělali jedno nebo dvě studiovky, ale nikdy to nebylo ono. Takže jsme se přesunuli k něčemu jinému v naději, že znovu chytíme starého ducha. Některá alba byla fajn, ale pořád jsme hledali to, co jsme měli s Joem, a myslím, že jsme to už nikdy nenašli. Po všech těch změnách jsme si s Dalem jednoho dne řekli: 'Tak dost.' Tehdy jsme se rozhodli to ukončit. Nikdy jsem netoužil zakládat další kapelu. Místo toho jsem si dal půl roku pauzu a uvidíme, co se stane.“

Klasická sestava Walsh, Peters a Fox se poprvé sešla v červenci 1991 v Nautica Pavilion v Clevelandu – Fox a Peters během Walshova koncertu vystoupili a zahráli tři písně, jako by se nic nestalo. Následovala pár dalších příležitostných koncertů. V dubnu 2006 bylo oznámeno, že kapela v sestavě Walsh/Peters/Fox vyjede na letní turné po USA, doprovázena klávesistou Billem Appleberrym a vokalistkami Gia Ciambetti, Robbyn Kirmsse a Stacy Michelle. V srpnu téhož roku se objevili živě i v The Howard Stern Show na satelitním rádiu Sirius. V březnu 2012 uvedl web ultimateclassicrock.com, že Walsh je s Foxem a Petersem v nahrávacím studiu Lava Room v Clevelandu a pracují na nových verzích klasických skladeb James Gang společně s Joe Vitalem a Michaelem Stanleym. Od té doby o tom nebyly další zprávy – pravděpodobně kvůli Walshově nabitému programu s Eagles.

Podrobnosti: James Gang - Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Yer' Album (1969)

James Gang Rides Again (1970)

Thirds (1971)

Straight Shooter (1972)

Passin' Thru (1972)

Bang (1973)

Miami (1974)

Newborn (1975)

Jesse Come Home (1976)

LES VARIATIONS

Les Variations byla francouzská hard rocková a blues rocková skupina, která vznikla v Paříži v roce 1966. Tři z původních čtyř členů byli židovského původu a pocházeli z Maroka. Skupina zpívala převážně v angličtině a byla známá svou hudbou založenou na rockové kytaře. Byla první francouzskou kapelou, která vystoupila ve slavném divadle Olympia, první, která absolvovala turné po Americe, podepsala smlouvu s americkým labelem a dosáhla hitů v USA.

Na jejich posledních dvou albech, Moroccan Roll (1974) a Café de Paris (1975), jejich kompozice, aranžmá a texty obsahovaly zvuky a příběhy severoafrické a židovské sefardské kultury a také hebrejské písně mladých členů, kteří vyrůstali v severní Africe. S tímto zvukem vytvořili novou rockovou fúzi, o které se mluví jako o Moroccanroll music, která byla hrána v severní Africe a ovlivnila mnoho západních rockových kapel za posledních 40 let.

Po vydání těchto alb skupina absolvovala turné po USA, kde vystupovala s kapelami jako New York Dolls. V roce 1975 se skupina rozpadla, když se členové rozhodli pokračovat v sólových projektech. Robert Fitoussi, který nahradil Jo Leba jako zpěvák, později dosáhl úspěchu jako sólový umělec pod jménem F. R. David.

V roce 1977 se Les Variations krátce zformovali, aby nahráli píseň "Shalom, Salem Aleicum", která se stala hitem v Izraeli, Egyptě a Jordánsku.

Skupina se znovu sešla v roce 2006 pro koncert v Paříži a v roce 2012, kdy Marc Tobaly obnovil skupinu s novými členy. V roce 2024 Marc Tobaly zemřel ve věku 74 let.

Podrobnosti: Les Variations na Wikipedii

Diskografie (studiová alba):

Nador (1970) – První album, nahrané v Londýně.
Take It or Leave It (1973) – Nahráno v Ardent Studios v Memphisu pod producentským dohledem Dona Nixe.
Moroccan Roll (1974) – První album nahrané pro americké label Buddah Records; obsahuje skladby jako "Kasbah - Tadla" a "Lord (Give Me Money)".
Café de Paris (1975) – Druhé album pro Buddah Records; obsahuje skladby jako "Superman, Superman" a "Everybody's Got The Blues".

THE LOLLIPOP SHOPPE

The Lollipop Shoppe byla americká garážová rocková skupina, která vznikla v roce 1966 v Las Vegas v Nevadě. Její kořeny ale sahají až do roku 1964, kdy Fred Cole (zpěv) s kapelou Lords nahrál svůj první singl, originální R&B. Skupina neměla dlouhého trvání a v roce 1966 Cole založil Weeds. The Weeds tvořili Cole, Eddie Bowen (kytara), Ron Buzzell (kytara), Bob Atkins (basová kytara) a Tim Rockson (bicí). Po vydání singlu "It's Your Time" na místní značce Teenbeat Club se vydali do San Francisca, kde měli slíbený koncert v legendárním Fillmore Auditorium. Po příjezdu se však dozvěděli, že nikdo spojený s Fillmorem o koncertu nic neví. V té době se členové kapely, kteří byli všichni v odvodním věku, rozhodli přestěhovat do Kanady. Jak se však ukázalo, měli jen tolik peněz na benzín, aby se dostali do Portlandu v Oregonu, kde začali vystupovat v místních klubech a získali si kultovní příznivce. The Weeds nakonec upoutali pozornost Uni Records (dceřiné společnosti MCA), která s nimi podepsala nahrávací smlouvu. Jejich nový manažer, "Lord" Tim Hudson, bez vědomí a souhlasu kapely změnil název uskupení na The Lollipop Shoppe, aby se přizpůsobil trendu bubblegum pop music.

Skutečné nahrávky skupiny, včetně desky Just Colour z roku 1968, jsou ve skutečnosti směsicí garážového rocku a psychedelie. Album a jeho singl "You Must Be a Witch" jsou pro svůj tvrdý hudební postoj považovány za garážovou rockovou klasiku a dodnes jsou ceněny sběrateli desek, ačkoli se ani jedna z nich nedostala do hitparád. Dvě z písní The Lollipop Shoppe se objevily ve filmu *Andělé z pekla*. Skupina koncertovala a vydala ještě jeden singl, "Someone I Knew", než se v roce 1969 rozpadla. V roce 1971 se znovu sešli jako The Weeds na singlu "Stop" u labelu NWI v Portlandu, ale brzy se definitivně rozpadli. Všechny jejich nahrávky byly znovu vydány na kompilaci The Weeds - AKA The Lollipop Shoppe v roce 2007 u Way Back Records.

Podrobnosti: The Lollipop Shoppe - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Just Colour (1968)

LOVE SCULPTURE

Love Sculpture byla waleská blues-rocková skupina, kterou v roce 1966 v Cardiffu založili bývalí členové skupiny The Human Beans. Kapela se proslavila svými inovativními úpravami klasických skladeb a energickým vystupováním. Jejich největší hit, vysokorychlostní coververze skladby "Sabre Dance" od Arama Chačaturjana, se v prosinci 1968 dostala na 5. místo UK Singles Chart. Nahrávka byla inspirována klasickými úpravami Keitha Emersona a získala si popularitu díky britskému DJ Johnu Peelovi, který ji v jednom pořadu zahrál dvakrát. V roce 1968 podepsali smlouvu s americkým vydavatelstvím London Records a dostali pozvání k živému vystoupení v německém televizním pořadu *Beat-Club* Radia Bremen.

Debutové album Blues Helping (1968) obsahovalo skladby jako "Summertime" a "Wang Dang Doodle". Druhé album Forms and Feelings (1969) přineslo písně jako "In The Land of the Few", "Farandole", "People People" a coververzi skladby Chucka Berryho "You Can't Catch Me". Americká verze desky obsahovala také nahrávku skladby "Mars" z cyklu *The Planets* Gustava Holsta, ale Holstova pozůstalost odmítla poskytnout licenci na tuto melodii pro britskou verzi.

V roce 1970 se ke kapele připojil Mickey Gee jako druhý kytarista a Terry Williams nahradil Roba Jonese na bicí. Skupina se rozpadla v roce 1970 po americkém turné. Edmunds následně zahájil úspěšnou sólovou kariéru a spolupracoval s bývalým baskytaristou skupiny Brinsley Schwarz Nickem Lowem, s nímž založil skupinu Rockpile.

Podrobnosti: Love Sculpture - Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Blues Helping (1968)

Forms and Feelings (1969)

SAM GOPAL

Skupina vznikla pod názvem Sam Gopal's Dream podle svého zakladatele Sama Gopala. Gopal se narodil v Malajsii a na začátku 60. let přišel do Anglie studovat. Od sedmi let hrál na tabla, severoindický bicí nástroj, který v kapele nahradil tradiční bicí. První sestava byla Sam Gopal na tabla, Mick Hutchinson na kytaru, Pete Sears na baskytaru a klávesy a (ke konci) Andy Clark na klávesy. Sam Gopal's Dream hráli v klubu UFO (jejich první vystoupení), v The Electric Garden v Covent Garden (později Middle Earth), v The Roundhouse a v Happening 44. V dubnu 1967 vystoupili na akci The 14 Hour Technicolor Dream, kterou pořádal britský undergroundový deník International Times v Alexandra Palace. Mezi další vystupující kapely patřily Pink Floyd, Pretty Things, Savoy Brown, The Crazy World of Arthur Brown, Soft Machine a The Move. V prosinci téhož roku hráli na Christmas on Earth Continued v londýnské Kensington Olympia po boku kapel jako The Jimi Hendrix Experience, The Who a Pink Floyd. Jimi Hendrix později seděl s původní kapelou Sam Gopal's Dream v londýnském klubu Speakeasy.

V roce 1967 některé z prvních nahrávek skupiny produkoval Gus Dudgeon, který předtím spolupracoval s kapelami jako The Zombies a John Mayall a později s umělci jako David Bowie či Elton John. V roce 1968 se Clark, Hutchinson a Sears spojili s Vivem Princem na bicí a pod názvem Vamp ("Viv, Andy, Mick a Pete") vydali u Atlantic Records singl "Floatin'". Nahráli také další skladbu, ve které hrál Gopal na tabla, ale její umístění zůstalo neznámé. Tato sestava se rozpadla téhož roku. Sears pokračoval v session práci a založil s Princem vlastní skupinu Giant. Hutchinson a Clark nahráli tři počiny jako Clark-Hutchinson.

Ve stejném roce Gopal vytvořil novou sestavu, do níž patřili zpěvák a kytarista Ian Fraser Kilmister (Lemmy), Roger D'Elia a Phil Duke. Skupinu řídil Robert Stigwood, manažer Cream. Jejich album Escalator bylo nahráno koncem roku 1968 a vydáno v lednu 1969 u Stable Records. Podle Lemmyho většinu alba složil během jedné noci. Kapela vydala také singl "Horse" s B-stranou coververze skladby "Back Door Man" od Willieho Dixona. Lemmy později působil v Hawkwind a v roce 1975 založil skupinu Motörhead. Roger D'Elia se v polovině 70. let připojil ke skupině Glider, kde hráli Twink (ex-The Fairies), Andy Colquhoun a Chas McKay.

V další sestavě pod názvem Cosmosis hráli Alan Mark (zpěv), Mox Gowland (harmonika a flétny), Mickey Waller (Mickey Finn; kytara) a Freddie Gandy (baskytara), manažerem byl Peter Grant (Led Zeppelin). Tato formace však před rozpadem v roce 1971 nevydala žádnou nahrávku, částečně kvůli pracovní neschopnosti Gopala po autonehodě.

Sam Gopal později nahrál několik dalších projektů s profesionálními hudebníky, například trio s Didierem Malherbem (saxofon) a Patricem Lemoinem (klavír), skupinu Sangit (živé album v berlínské filharmonii Kammermusiksaal a soundtrack k dokumentárnímu seriálu The Great Moghuls na Channel 4) a Brain Tonic. V roce 1999 vydal vlastní nákladem album Father Mucker, jehož písně byly nahrány již v roce 1990 (mnohé s Andym Clarkem), ale smíchány a přebásněny až v roce 1999, včetně jedné nové skladby.

Chronologie sestav Sama Gopala:

1966 – 1967: Sam Gopal's Dream
- Členové: Sam Gopal (tabla), Mick Hutchinson (kytara), Pete Sears (baskytara/klávesy), Andy Clark (klávesy)
- Vystoupení: UFO Club, The Electric Garden, The Roundhouse, Happening 44
- Významné akce: The 14 Hour Technicolor Dream, Christmas on Earth Continued
1968: Vamp
- Členové: Andy Clark, Mick Hutchinson, Pete Sears, Viv Prince (bicí)
- Vydání: singl "Floatin'" u Atlantic Records
- Rozpad: 1968
1968 – 1969: Sam Gopal (nová sestava)
- Členové: Sam Gopal, Ian Fraser Kilmister (Lemmy; zpěv/baskytara), Roger D'Elia, Phil Duke
- Album: Escalator (1969)
- Singl: "Horse" / "Back Door Man"
- Manažer: Robert Stigwood
1970 – 1971: Cosmosis
- Členové: Alan Mark (zpěv), Mox Gowland (harmonika/flétny), Mickey Waller (kytara), Freddie Gandy (baskytara)
- Manažer: Peter Grant
- Nezaznamenaná vydání, rozpad 1971
1990 – 1999: Projekty a album Father Mucker
- Spolupráce s Didier Malherbem (saxofon) a Patricem Lemoinem (klavír)
- Skupina Sangit – živé album v berlínské filharmonii a soundtrack k The Great Moghuls
- Skupina Brain Tonic
- Album: Father Mucker (1999, nahrávky z 1990)

Podrobnosti: Sam Gopal - Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Escalator (1969)

Father Mucker (1999)

SLADE

Ve Wolverhamptonu, v hrabství West Midlands, vzniká slavná anglická glamrocková a hardrocková formace Slade. Nejprve vystupovala pod názvem N’Betweens, později na krátký čas Ambrose Slade. Byla jednou z vůdčích kapel glam rocku a v době své největší slávy to byla komerčně nejúspěšnější hudební formace ve Spojeném království. Byla pověstná bouřlivými živými koncerty a schopností komunikovat s publikem. V popularitě překonala všechny své glam rockové souputníky (Wizzard, Sweet, T.Rex, Suzi Quatro, Smokie, Gary Glitter i David Bowie). Jejich tvorba významně ovlivnila další vývoj rockové hudby. Přestože se jim nepodařilo prorazit na americký trh, mnoho amerických kapel přiznává, že jejich hudba měla vliv na jejich styl. Cover verze "Cum on Feel the Noize" od metalové smečky Quiet Riot se v roce 1983 umístila na 5. místě americké hitparády.

Slade založili v roce 1966 bývalí členové The Vendors a Steve Brett & The Mavericks: Noddy Holder (zpěv, rytmická kytara), Jim Lea (basa, klávesy, housle), Dave Hill (kytara) a Don Powell (bicí). Zpočátku hráli pod názvem N’Betweens, pod kterým vydali singl "You Better Run", jenž prošel téměř bez povšimnutí. V pozdních šedesátých letech si změnili jméno na Ambrose Slade a natočili debut Beginnings. Album se komerčně neprosadilo, stejně jako instrumentální singl "Genesis" a následující singl "Wild Winds Are Blowing". Při nahrávání desky kapelu navštívil jejich agent Gunnel a jeho obchodní partner, basista Animals Chas Chandler. Chandler byl ohromen tím, co slyšel ve studiu, a po jejich živém vystoupení následující den jim nabídl manažerskou spolupráci. Díky jeho zkušenostem s Jimi Hendrixem kapela nabídku přijala.

V roce 1970 zkrátili název na Slade a vydali singl "Shape of Things to Come", který přes vystoupení v britské show Top of the Pops neuspěl v hitparádách. Chandler přesunul skupinu k Polydor Records, věřil, že nový label zvýší prodej. Instrumentální "Genesis" z debutu doplnili textem a vydali jako "Know Who You Are", ale singl opět neuspěl. Stejně dopadla i deska Play It Loud (1970), kterou produkoval sám Chandler. Album bylo později retrospektivně dobře přijato a získalo stříbrnou certifikaci za prodej.

Začátkem 70. let si Slade vydobyli pověst jedné z nejlepších koncertních formací, přestože první dvě alba nebyla komerčně úspěšná. Na naléhání vedení kapela změnila styl – vizuálně (dlouhé vlasy, lesklé kostýmy, platformové boty) i hudebně (větší důraz na glam rockové prvky). Texty písní byly úmyslně zkreslené podle principu "jak slyšíte, tak píšete". V roce 1971 přišel průlom: singly "Get Down And Get With It" a "Coz I Luv You" zasáhly britské hitparády, přičemž druhý se stal číslem jedna.

V období 1971 – 1976 vydali Slade 17 singlů za sebou v Top 20, přibližujíc se rekordu Beatles. Všechna alba z tohoto období byla úspěšná a tři dosáhla první příčky. V roce 1974 se kapela objevila ve filmu Slade In Flame, jehož scénář vycházel z jejich historie.

Po návratu z amerického turné v roce 1977 ztratili částečně kontakt s britskou veřejností a glam rock ustoupil punku. Kapela opustila Polydor a vydala další desku u labelu Barn, vlastněného manažerem Chandlerem. Poprvé za sedm let se nedostali do hitparád, ale koncerty byly stále úspěšné. Úspěch přineslo vystoupení na festivalu Reading Rock v srpnu 1980, po němž se singly a alba vrátily do hitparád a vydržely až do konce 80. let.

V roce 1991 zpěvák a kytarista Noddy Holder, unavený neustálým koncertováním, oznámil odchod. Basista Jim Lea, autor většiny písní s Holderem, ho následoval. Dave Hill a Don Powell najali nové hudebníky a pokračovali v živých vystoupeních. Mezi lety 1992 – 1997 vystupovali jako Slade II, později opět pod názvem Slade.

Slade ovlivnili umělce jako Nirvana, Smashing Pumpkins, Ramones, Sex Pistols, Clash, KISS, Mötley Crüe, Quiet Riot, Poison, Def Leppard, Cheap Trick, Twisted Sister, Undertones, Replacements, Girlschool a další. Ozzy Osbourne o kapele prohlásil: „Noddy Holder měl jeden z největších hlasů v rocku, jaký kdy byl“. Alice Cooper ve své show 'Snídaně s Alicem' uvedl: „Miluji Slade. Jsou to jedni z nejpodivněji vypadajících muzikantů“. Gene Simmons z KISS zmínil, že prvotní etos a scénografie jeho skupiny byly inspirovány Slade. Ve své knize Kiss and Make-Up napsal: „Líbilo se nám, jak se spojili s davem a jak psali hymny... Chtěli jsme stejnou energii, stejnou neodolatelnou jednoduchost“.

Podrobnosti: Slade - Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Beginnings (1969, jako Ambrose Slade)

Play It Loud (1970)

Slayed? (1972)

Old New Borrowed and Blue (1974)

Slade in Flame (1974)

Nobody's Fools (1976)

Whatever Happened to Slade (1977)

Return to Base (1979)

We'll Bring the House Down (1981)

Till Deaf Do Us Part (1981)

The Amazing Kamikaze Syndrome (1983)

Rogues Gallery (1985)

Crackers - The Christmas Party Album (1985)

You Boyz Make Big Noize (1987)

Keep on Rockin' (1994)

STRAWBERRY WINDOW

V Oaklandu v Kalifornii vznikla skupina Strawberry Window, která hrála tvrdý psychedelický rock. Byli jedním z prvních inovátorů, kteří si vytvořili vlastní přístup k rocku.

Skupina vystupovala ve složení Marc Rich (kytara, zpěv), Jack Eskridge (kytara, zpěv), Steve Wilson (baskytara, zpěv), Andy Kennedy (bicí, zpěv) a Dan Parrish (kytara, zpěv). Hráli těžký psychedelický garážový rock a zněli trochu jako Jefferson Airplane, ranný Mad River či Buffalo Springfield.

Úžasná hudba tohoto kytarového kvarteta se pohybuje od chytlavých elektrických folkových melodií a 'west coast' garážového rocku až po syrové energické acid jamy trvající přes 10 minut. Bohužel se této talentované partě nepodařilo na konci šedesátých let podepsat smlouvu a jednotlivé nahrávky vyšly na kompilaci až po 40 letech.

V roce 1968 kapela vyměnila kytaristy, přidala dívčí zpěvačku a změnila jméno na Dandelion Wine. Nahráli několik písní a také vydali 7 palcové EP, které bylo soukromě vydané. Skupina vystupovala v oblasti San Francisco Bay Area, včetně koncertů v Palo Alto v červnu 1968.

V roce 2009 byla vydána kompilace Strawberry Window, která obsahuje nahrávky z let 1967 – 1968, včetně skladeb jako "Tobacco Road" a "Plain and Fancy".

STRAY

V Londýně vzniká formace Stray, která byla v 70. letech populární na místní scéně. Skupina však neměla se svými nahrávkami komerční úspěch. Jejich počáteční hudební styl se skládal z blues rocku, acid rocku a psychedelického rocku. Později se připojili k hard rocku a progresivnímu rockovému hnutí.

Původní Stray nakonec zanikli v roce 1977, ačkoli později pokračovali v různých vzkříšených verzích. V listopadu 2016 uspořádala kapela oslavu 50. výročí koncertem (se všemi původními členy) ve vyprodané London Borderline. Za svou kariéru natočili 12 studiových alb.

V roce 2003 doprovázeli Iron Maiden na několika evropských koncertech Dance of Death World Tour ve Španělsku, Portugalsku, Polsku a Francii. Skladba "All in Your Mind" z debutového alba Stray byla později nahrána Iron Maiden a v reedici z roku 1995 zařazena do No Prayer for the Dying.

Hudební styl Stray kombinoval tvrdé bluesové riffy s melodickými vokálními harmoniemi a psychedelickými pasážemi, které postupně přešly do tvrdšího hard rocku. Jejich improvizační jamy a energické živé vystoupení inspirovaly britskou hard rockovou scénu 70. let a ovlivnily budoucí generace metalových kapel. Kapela byla známá schopností propojit blues, psychedelii a tvrdý rock tak, aby vznikl osobitý a nezaměnitelný zvuk, který i po dekádách zůstává respektovanou referencí pro britský underground i širší rockovou komunitu.

Del Bromham – kytara a zpěv. Hlavní autor většiny kytarových riffů a sólových pasáží. Jeho technická preciznost a schopnost kombinovat melodii s agresivními hard rockovými prvky dala formaci charakteristický zvuk.

Steve Gadd – kytara a zpěv. Spolupracoval s Bromhamem na aranžmá a melodických liniích. Přispěl k bluesovým a psychedelickým pasážím, které formovaly první desky kapely.

Gary Giles – baskytara a zpěv. Poskytoval pevný rytmický základ a vokální harmonizaci. Jeho hra byla klíčová pro propojení bluesových a hard rockových částí skladeb.

Steve Crutchley – bicí a zpěv. Jeho energické a dynamické bubnování dodávalo skladbám život a podporovalo improvizační jamy, za které byla formace známá na živých vystoupeních.

Společně tito čtyři hudebníci vytvořili jedinečnou chemii, která kombinovala tvrdé riffy, melodické harmonie a improvizované jamy, čímž definovali zvuk Stray a ovlivnili budoucí generace britských hard rockových a metalových kapel.

Podrobnosti: Stray - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Stray (1970)

Suicide (1971)

Saturday Morning Pictures (1972)

Mudanzas (1973)

Move It (1974)

Stand Up and Be Counted (1975)

Houdini (1976)

Hearts of Fire (1976)

New Dawn (1997)

10 (2001)

Valhalla (2010)

About Time (2023)

TASTE

Na jihozápadě Irska ve městě Cork vzniká v srpnu 1966 bluesrocková skupina Taste. V jejím čele stál charismatický multiinstrumentalista a skladatel Rory Gallagher, který obstaral kytaru a zpěv. Eric Kitteringham hrál na basu a Norman Damerhoy na bicí. V raných letech Taste jezdili po Hamburku a Irsku, než se uchytili v Maritime Hotelu, R&B klubu v Belfastu v Severním Irsku. V roce 1968 začali hrát ve Velké Británii, kde se původní sestava rozpadla.

Novou sestavu tvořil Gallagher s Richardem McCrackenem na basu a Johnem Wilsonem na bicí. Taste se natrvalo přestěhovali do Londýna, kde podepsali smlouvu s gramofonovou společností Polydor. V listopadu 1968 kapela spolu s Yes otevírala koncert Cream na jejich rozlučkových koncertech. Poté začali cestovat po Spojených státech a Kanadě s britskou superskupinou Blind Faith. V dubnu 1969 vydali první ze svých dvou studiových alb s názvem Taste. Druhé album s názvem On the Boards následovalo na začátku roku 1970 a bylo ovlivněné jazzem; Rory Gallagher na něm ve vybraných skladbách hrál také na saxofon.

Jedno vystoupení v roce 1970 bylo součástí festivalu na ostrově Wight, spolu s Jimi Hendrixem a The Who. Podle Donala Gallaghera, Roryho bratra a manažera skupiny, tvůrce filmu Murray Lerner původně instruoval své kameramany natáčet od Taste jen dvě písně, aby ušetřil materiál pro Jimiho Hendrixe, The Who, Leonarda Cohena a další hvězdy. Avšak výkon Taste ho natolik ohromil, že změnil instrukce: „Murray nevěděl, kdo jsou Taste, ale když viděl spontánnost kapely a jejich spojení s publikem, řekl svým klukům, aby pokračovali ve filmování, a natočili přes hodinu představení, což bylo opravdu neuvěřitelné.“

Po rozpadu původní sestavy Rory Gallagher pokračoval v sólové kariéře, která zásadně ovlivnila evropský blues rock. Jeho virtuózní kytarová hra, surový zvuk a autentický projev inspirovaly hudebníky jako Gary Moore, Joe Bonamassa či kapely Thin Lizzy a The Rolling Stones. Gallagher dokázal mistrně kombinovat tradiční blues s energickým rockem, čímž přispěl k popularizaci irské bluesrockové školy na mezinárodní scéně.

Richard McCracken a John Wilson obnovili v roce 1996 Taste s novým frontmanem Samem Davidsonem a v roce 2010 byl Albert Mills náhradou za McCrackena. Kapela tak znovu ožila a pokračovala v prezentaci Gallagherova odkazu, přičemž jejich živá vystoupení jsou stále ceněna pro energii, improvizační kvalitu a věrnost původnímu zvuku.

Hudební poctu Taste a Rorymu Gallagherovi vytvořila irská formace Black 47 ve skladbě "Rory", vydané na albu Green Suede Shoes z roku 1998. Skupina se stala významnou součástí irské hudební historie a její odkaz nadále inspiruje bluesové kytaristy i současnou generaci.

Vliv na evropskou bluesrockovou scénu: Taste a Rory Gallagher sehráli klíčovou roli v rozvoji evropského blues rocku. Přinesli autentický irský přístup k blues s důrazem na energii, technickou preciznost a improvizaci. Jejich schopnost propojit tradiční bluesové motivy s rockovým drive přispěla k rozvoji žánru nejen v Irsku a Británii, ale ovlivnila i kapely v kontinentální Evropě. Gallagherův kytarový styl, plný emocionální hloubky a virtuozity, se stal vzorem pro generace hudebníků, zatímco živá vystoupení Taste ukázala, že blues může být současně surové, spontánní a široce přístupné.

Podrobnosti: Taste - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Taste (1969)

On the Boards (1970)

Wall to Wall (2009)

TEN YEARS AFTER

V anglickém Nottinghamu vzniká slavná bluesrocková a hardrocková formace Ten Years After. Mezi lety 1968 a 1973 se se svými nahrávkami osmkrát dostali do Top 40 v UK Albums Chart. V USA, v žebříčku Billboard 200, měli dokonce dvanáct alb.

První hudební skupinou kytaristy Alvina Lee a basisty Leo Lyonse byli The Jaybirds, známí v Nottinghamu také jako Ivan Jay a The Jaymen (Ivan Jay zde zpíval od roku 1960 do 1962). V roce 1965 byl bubeník Dave Quickmire nahrazen Rickem Leeem. O rok později, po dlouhém pobytu v Hamburku, se uskupení přestěhovalo do Londýna, kde se přidal klávesista Chick Churchill. V listopadu 1966 tým převzal manažer Chris Wright. Brzy byla formace přejmenována na Blues Trip, poté na Blues Yard (pod tímto jménem vystupovali ve známém klubu 'Marks' společně s The Bonzo Dog Band) a nakonec na Ten Years After.

Prvním výrazným úspěchem bylo vystoupení na festivalu Windsor Jazz & Blues Festival, jehož výsledkem byla smlouva s Deram Records, společností spojenou s Decca. V říjnu 1966 vydali debutové eponymní album "TYA". Materiál čerpal hlavně z bluesových standardů, ale odhaloval i sklon k jazzrocku. Ve Velké Británii zůstal počin téměř bez povšimnutí, ale na undergroundových rozhlasových stanicích v San Franciscu si získal pozornost promotéra Billa Grahama, který skupinu pozval na letní turné 1968. Americké publikum (podle Allmusic) „okamžitě reagovalo na neobvyklý styl kytaristy, kombinující virtuozitu a smyslnost, a od té doby se k formaci neodvrátilo.“ Ten Years After byli na americkém turné 28krát – častěji než kterákoliv jiná britská skupina.

Druhá studiová deska Stonedhenge přinesla úspěch i v Anglii. Recenzenti oceňovali zejména bluesové skladby, ve kterých formace excelovala. V červenci 1969 vystoupili na Newport Jazz Festivalu a následně ve Woodstocku, kde se zařadili mezi vycházející hvězdy tvrdého bluesrocku.

Třetí album Sssh se dostalo do Billboard Top 20 a hudební tisk jej označil za pozoruhodný příspěvek do progresivního blues psychedelického žánru. Ve skladbě "Bad Scene" mnozí slyšeli prvky proto-punkového rocku.

Sedmdesátá léta začala pro formaci úspěšně: singl "Love Like A Man" se v Británii dostal na 4. místo. Album Cricklewood Green, na kterém kapela experimentovala se zvukem syntetizátoru, rovněž slavilo úspěch. Mladistvá veselost byla však nahrazena těžkou melancholií s minimalistickými pasážemi a kosmickými motivy, což souviselo s náročným turné, jež nakonec předurčilo konec fenoménu Ten Years After. Přesto formace zůstávala na tvůrčím vrcholu, o čemž svědčí prog-bluesová skladba "50000 Miles Beneath My Brain", rozvíjející se téměř podle symfonických zákonů.

Deska Watt navazovala na „Cricklewood Green“: vycházela z ostrých riffů a energických vokálů, avšak celková nálada byla lehčí. Alvin Lee začal experimentovat se složitějšími strukturami skladeb, ale největšího efektu dosahoval v riffových pasážích. Po vydání alba vypršela smlouva formace a Wright ji převedl na Columbia Records. S deskou A Space In Time, na níž Lee zřejmě úmyslně omezil roli virtuosa, se skupina pokusila proniknout do hlavního proudu. Centrální skladba „I’d Love to Change the World“ se stala americkým hitem.

Na albu Rock & Roll Music to the World se formace snažila navodit atmosféru Watt. Kupodivu Lee tehdy nejvyšší technické dovednosti prokazoval spíše na koncertech, zatímco ve studiu se často potýkal s nedostatkem energie (běžně se to přičítalo problémům s alkoholem). V roce 1973 vydali Ten Years After Recorded Live, živé album plnící roli „Greatest Hits“. V roce 1974 bylo však jasné, že formace vyčerpala své tvůrčí možnosti; kytarista a autor Lee vyčerpal zásoby inspirace. Jako součást prog-rocku nemohli vážně konkurovat ELP ani Yes. Krátce po vydání oznámili ukončení činnosti.

V roce 1988 se TYA znovu sešli, uskutečnili několik koncertů v Evropě a vydali první album po 15 letech About Time, poté opět odešli do důchodu. V roce 2001 Rick Lee pracoval na katalogu pro re-vydání a narazil na nerealizované pásky z roku 1970. Pokusil se přesvědčit Alvina Leeho, aby společně představili zapomenutý materiál veřejnosti, ale ten odmítl. Lee, Lyons a Churchill proto pozvali 25letého zpěváka a kytaristu Joe Goocha. Formace uskutečnila světové turné a vydala Now (2004). Po jeho odchodu Alvin Lee vystupoval sólově. 6. března 2013 zemřel na komplikace po rutinní operaci. V lednu 2014 Joe Gooch a Leo Lyons oznámili odchod z „TYA“. O dva měsíce později byli novými členy basista Colin Hodgkinson a kytarista a zpěvák Marcus Bonfanti. V říjnu 2017 vydala formace své poslední album A Sting in the Tale.

Podrobnosti: Ten Years After - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Ten Years After (1967)

Stonedhenge (1969)

Ssssh (1969)

Cricklewood Green (1970)

Watt (1970)

A Space in Time (1971)

Rock & Roll Music to the World (1972)

Positive Vibrations (1974)

About Time (1989)

Now (2004)

Evolution (2008)

A Sting in the Tale (2017)

VANILLA FUDGE

Na Long Islandu vzniklo americké hudební uskupení Vanilla Fudge, jež se proslavilo svým psychedelickým zpracováním populárních písní. Původními členy kapely byli zpěvák a klávesista Mark Stein, baskytarista a zpěvák Tim Bögert, sólový kytarista a zpěvák Vince Martell a bubeník zpěvák Carmine Appice. Tato sestava nahrála mezi lety 1966 a 1969 pět studiových počinů, po čemž se formace rozpadla. V průběhu let se však ve více „reinkarnacích“ opět spojovala a i dnes vystupují tři původní členové – Mark Stein, Vince Martell a Carmine Appice. Spolu s nimi hraje baskytarista Pete Bremy a Tim Bögert. Vanilla Fudge je považována za jednu z mála psychedelických amerických formací, jejichž zvuk položil základy heavy metalu.

Stein a Bögert působili v místní sestavě Rick Martin & The Showmen. Dvojice však byla fascinována mohutným klávesovým zvukem The Rascals a rozhodla se v roce 1965 založit vlastní kapelu s bubeníkem Markem Dolfenem, kterého brzy nahradil Joey Brennan. Původně se jmenovali The Electric Pigeons, později si zkrátili název na The Pigeons. V prosinci 1966 Brennan odešel do kapely The Younger Brothers Band a na Bögerta zapůsobil mladý bubeník Carmine Appice (starší bratr Vinnie Appice), kterého slyšel hrát v klubu Headliner na 43. ulici v cover bandu Thursday’s Children. Appice byl požádán, aby se připojil k The Pigeons. V dubnu 1967 kapela podepsala smlouvu s Atlantic Records a změnila název na Vanilla Fudge.

Formaci vedl renomovaný Phillip Basile, majitel několika populárních newyorských klubů. Jejich první tři studiové počiny Vanilla Fudge, The Beat Goes On a Renaissance produkoval Shadow Morton, se kterým se muzikanti seznámili díky The Rascals. Když Led Zeppelin začátkem roku 1969 poprvé koncertovali v USA, vystupovali jako předkapela Vanilla Fudge. Největšího komerčního úspěchu dosáhl jejich cover „You Keep Me Hangin’On“, pomalá hardrocková verze původní skladby The Supremes. Výrazné jsou Steinovy psychedelicko-barokní varhany a energické bubnování Appiceho. V roce 1967 se píseň dostala do Top 10 v Kanadě, USA a Austrálii a do Top 20 ve Velké Británii. Členové Vanilla Fudge byli také velkými obdivovateli Beatles a přetvořili několik jejich skladeb, včetně „Ticket to Ride“, „Eleanor Rigby“ a „You Can’t Do That“.

Podle Ritchie Blackmora a Johna Lorda měl těžký klávesový zvuk Vanilla Fudge významný vliv na britské Deep Purple. Blackmore dokonce uvedl, že se Deep Purple v raných letech snažili být klonem Vanilla Fudge.

Vanilla Fudge 2010 – současnost: Mark Stein – klávesy a zpěv, Carmine Appice – bicí, Pete Bremy – basa, Vince Martell – kytara

Kapela odehrála rozlučkový koncert 14. března 1970. Poté Bogert a Appice odešli a vytvořili nové uskupení Cactus, jehož plánování začalo již koncem roku 1969. Nakonec opustili Cactus a v roce 1972 založili Beck, Bogert & Appice s kytaristou Jeffem Beckem. Stein se pokusil udržet Vanilla Fudge s novými členy, Salemem D’Nofriem (basa) a Jimmym Galluzim (bicí), ale bez úspěchu a následně vznikla nová formace Boomerang.

Od rozpadu v roce 1970 se kapela několikrát znovu sešla. Poprvé při vydání Best of Vanilla Fudge v roce 1982, což vedlo k albu Mystery v roce 1984. V roce 1991 Appice oživil název Vanilla Fudge pro turné s bývalými členy Ted Nugent Derekem St. Holmesem (kytara, zpěv), Martinem Gerschwitzem (klávesy, zpěv) a Tomem Croucierem (basa, zpěv), což vyústilo v desku The Best of Vanilla Fudge – Live. V roce 2005 se všichni čtyři původní členové sešli na turné s The Doors (Riders On The Storm) a Steppenwolf, případně v některých regionech s The Yardbirds. Kapela byla uvedena do Hudební síně slávy na Long Islandu 15. října 2006 spolu s Billy Joelem, Joan Jettovou a producentem Shadow Mortonem. V březnu 2008 se původní sestava vydala na turné po USA. V létě téhož roku se však Bogert a Appice soustředili na Cactus. V roce 2015 vydalo Vanilla Fudge své první album za deset let, Spirit of ’67. Od roku 2018 kapela pravidelně koncertuje.

V roce 2022 vyšlo album Vanilla Zeppelin.

Podrobnosti: Ten Years After - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Vanilla Fudge (1967)

The Beat Goes On (1968)

Renaissance (1968)

Near the Beginning (1969)

Rock & Roll (1969)

Mystery (1984)

The Return (2002)

Out Through the In Door (2007)

Spirit of '67 (2015)

You Keep Me Hangin' On (2016)

Evolution (2008)

Vanilla Zeppelin (2022)

VELVET HAZE

Velvet Haze pochází z Alexandrie ve Virginii a začínali v roce 1965 pod názvem Arratics. Jejími členy byli Jim Jost (zpěv), Mike Mullins (kytara), Ron Collins (kytara), Dave Padgett (baskytara) a Steve Larrick (bicí). V roce 1966 si změnili název na Velvet Haze. V následujícím roce došlo k zásadní změně v jejich sestavě. Rytmický kytarista Roger Bullock uvedl: „Mike Mullins založil Velvet Haze a já jsem se připojil k něčemu, co by se dalo nazvat druhou fází, tj. z původní kapely zůstali Mike Mullins a Jim Jost a ke skupině se připojili Art Meushaw, Tom Futch a já – a krátce nato jsme přidali Butche Martineze jako druhého zpěváka.“

Velvet Haze byli známí tím, že hráli na drsných místech, což se projevovalo i v těžkém, scuzzy zvuku jejich jediné pětačtyřicítky z roku 1968. Klenotem je psychedelická skladba "Last Day on Earth", autorů Mullinse a 'Butche' Martineze, s fuzzovým riffem, zkresleným vokálem, ostrým kytarovým sólem a parádním bicí breakem Toma Futche. Na druhé straně desky je blues "Bad Women", jejímž autory jsou Roger Bullock a Martinez.

Po vydání singlu došlo k dalším změnám v sestavě a kapela se rozpadla kolem roku 1971. V roce 1975 se členové sešli na koncertě v komunitním centru v Alexandrii, kde zazněly skladby jako "Grizzly Bear" a "Let It Be Me".

Podrobnosti: Velvet Haze - Garagehangover

YATCHMEN

V Praze na Vinohradech (v Domě pionýrů v Grebovce) se v rámci orchestru vyčlenila skupina muzikantů a někdy v zimě roku 1966 zde vzniká bigbítová studentská skupina Yatchmen. Zpočátku v ní hráli pouze členové orchestru Ed Brabec (kytara, flétna, klavír), Rudolf Chalupský (kytara, flétna, housle, harmonika), Karel Šedivý (basa), Josef Hloušek (bicí). Časem usoudili, že pro rozvoj kapely bude potřeba udělat určité změny. Přes inzerát najali nového bubeníka Mirka Hanzu a přišel také zpěvák Jiří Tomek. Z tohoto prvního období se bohužel nezachovala žádná nahrávka. Repertoárově vycházeli nejdřív z The Rolling Stones, později se hlavním vzorem stali američtí bluesrockeři Canned Heat.

Akcí, kde na sebe výrazně upozornili, byl Beat salon, amatérská soutěž kapel, jejíž finálové kolo se odehrálo v Domě kultury kovoprůmyslu na Smíchově v úterý 6. května 1969. Tohoto finále se kromě Yatchmen zúčastnili ještě Blue Devils, Dream, The Rolls, Hayx a Plastic People of the Universe. Yatchmen tuto soutěž vyhráli a dostali okamžitě nabídku angažmá v Pragokoncertě, čímž de facto vstoupili na dráhu profesionální kapely. V dubnu 1970 přišel nový zpěvák a klavírista Karel Knechtl, dříve člen bluesrockové formace Exit (odkud odešel po určité názorové rozepři s Lubošem Andrštem) a Jiří Tomek nastoupil místo něj k Exit. Karel hrál s kapelou až do jejího konce v tomtéž roce, kdy politická situace nedávala moc prostoru pro další činnost.

YESTERDAY’S CHILDREN

Skupina Yesterday's Children vznikla v roce 1966 a jejími členy byli bratři Denis (zpěv) a Richard Croce (rytmická kytara), Reggie Wright (sólová kytara), Ralph Muscatelli (bicí) a Chuck Maher (basová kytara). Kapela hrála agresivní garážový rock a do svých skladeb vnesla psychedelické nuance. Ještě v tomto roce vydali svůj debutový singl "To Be or Not to Be" na dceřiné značce London Records Parrot Records, který zaznamenal regionální úspěch. Je také jedním z nejvzácnějších titulů, vyhledávaných vášnivými sběrateli desek.

Během následujících tří let vydali Yesterday's Children další dva singly. V roce 1970 nahráli své jediné album Yesterday's Children, které vyšlo u Map City Records a představovalo raný psychedelický proto-heavy metalový zvuk, typický pro americké garážové kapely té doby. Deska se vyznačuje Croceovým pronikavým ječivým zpěvem ve vysokých tónech, který předznamenal styl zpěváka AC/DC Bona Scotta, a fuzzově laděnými dvojitými kytarovými instrumentálkami, které vytvořili Wright a Muscatelli. Navzdory svým inovacím však album vyšlo možná příliš brzy na komerční úspěch a neprosadilo se v národních hitparádách. Skupina se brzy poté rozpadla.

Opětovný zájem o Yesterday's Children vyústil v to, že některé skladby se objevily v roce 1995 na kompilačním albu History of Garage Bands in Connecticut. V roce 2004 vydalo vydavatelství Akarma Records remasterovanou verzi Yesterday's Children, kterou hudební kritik Dean McFarlane označil za "ohromující objekt k vidění a audiofilní remaster této undergroundové klasiky". Díky distribuci získala kapela větší uznání za svůj raný progresivní a heavy rockový přístup. Další recenze na webu Sputnikmusic upozorňuje, že jde o zapomenutý klenot, a zdůrazňuje, že Vanilla Fudge, Cream a MC5 patřily k hlavním vlivům na vývoj hard rocku a metalu. Tato obskurní malá kapela z Connecticutu dokazuje, že nejslavnější interpreti nebyli jediní, kdo kombinoval blues a psychedelii do tvrdšího zvuku.

Podrobnosti: Yesterday's Children - Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Yesterday's Children (1970)

THE 13TH FLOOR ELEVATORS - The Psychedelic Sounds of the 13th Floor Elevators

V říjnu vychází pod názvem The Psychedelic Sounds of the 13th Floor Elevators debutové album amerických 13th Floor Elevators. Na zadní straně obalu ze srpna 1966 je uvedeno "The Psychedelic Sounds of: The 13th Floor Elevators", což je údajně první použití slova 'psychedelický' v souvislosti s hudbou na desce. Tento termín se v názvech LP objevil již v listopadu 1966 i u dalších dvou kapel: Psychedelic Lollipop od The Blues Magoos a Psychedelic Moods od The Deep.

V roce 2005 bylo The Psychedelic Sounds of the 13th Floor Elevators remasterováno a znovu vydáno na CD britským vydavatelstvím Charly Records, specializujícím se na reedice. Reissue obsahovalo bonusové skladby z vystoupení skupiny v roce 1966 v Avalon Ballroom, hudebním podniku ve čtvrti Polk Gulch v San Franciscu, a obě strany singlu "We Sell Soul" a "You're Gonna Miss Me" od The Spades, kapely, která předcházela 13th Floor Elevators.

V roce 2009 vyšla původní monofonní verze jako součást box setu Sign of the 3-Eyed Men. Tento komplet obsahoval také novou, alternativní stereo verzi, která zachovala původní zamýšlený seznam skladeb, včetně falešných začátků některých tracků (při prvním vydání změnilo seznam skladeb bez souhlasu kapely vydavatelství International Artists). Obě verze boxu obsahovaly různé bonusové skladby, z nichž některé nebyly nikdy dříve vydány.

Debut The Psychedelic Sounds of the 13th Floor Elevators byl později zařazen do knihy Roberta Dimeryho 1001 alb, která musíte slyšet, než zemřete, což potvrzuje jeho význam v historii psychedelického rocku.

THE BEATLES - Revolver

Beatles vydávají Revolver, v oficiální britské diskografii svou sedmou studiovou desku. Ve Spojeném království se udržela sedm týdnů na prvním místě žebříčku, v USA pak šest týdnů. Stala se prvním albem, ze kterého Beatles kvůli složitosti aranží nehráli na koncertech žádnou skladbu, a krátce po vydání úplně skončili s koncertováním (jejich poslední vystoupení se odehrálo 29. srpna 1966 v San Franciscu).

Album bylo silně ovlivněno zájmy jednotlivých členů během tříměsíčního odpočinku po desce Rubber Soul a následném turné. McCartney se začal zajímat o klasickou hudbu, což se projevuje zejména ve skladbách "Eleanor Rigby" a "For No One" (po vydání začíná McCartney psát i hudbu k filmu The Family Way). Harrisonovým zájmem byla indická hudba (poprvé se s ní setkal při soundtracku k filmu Help!), což na desce slyšíme ve skladbě "Love You To". Lennon v té době experimentoval s LSD a své pocity a myšlenky promítl do skladeb "Tomorrow Never Knows", "She Said She Said" a "I'm Only Sleeping".

Díky exotickým vlivům, zvukovým experimentům (používání nahrávek pozpátku, efekty s magnetofonovými smyčkami a dalšími nahrávacími technikami) a nejednoznačným textům je Revolver považováno za jedno z prvních psychedelických alb vůbec, zejména Lennonova skladba "Tomorrow Never Knows", kterou v roce 2003 předělal David Lee Roth na albu Diamond Dave pod názvem "That Beatles Tune".

Ze singlů vydaných v době Revolveru se nejvýznamnějšími staly "Paperback Writer" a "Eleanor Rigby", které ukázaly novou kreativitu a produkční odvahu kapely. Revolver ovlivnilo množství dalších umělců, od britských psychedelických formací jako Pink Floyd po americké experimentátory The Byrds a Jefferson Airplane, a položilo základy pro hard rock a progresivní hudbu konce 60. let.

Díky těmto inovacím je Revolver stále považováno za zásadní mezník v historii rocku a psychedelie a je pravidelně zařazováno do knih a žebříčků typu 1001 alb, která musíte slyšet, než zemřete.

COUNT FIVE - Psychotic Reaction

Psychotic Reaction je jediné studiové album americké garážové rockové skupiny Count Five, vydané v říjnu 1966 u Double Shot Records. Obsahuje hitový singl "Psychotic Reaction", který se v říjnu 1966 umístil na pátém místě americké hitparády Billboard, a coververze skladeb The Who, "My Generation" a "Out in the Street".

Před nahráváním byli Count Five odmítnuti několika nahrávacími společnostmi, než v roce 1965 podepsali smlouvu s losangeleskou Double Shot Records. Double Shot bylo nezávislé vydavatelství působící v letech 1965 – 1972, jehož majiteli byli Harold 'Hal' Winn a Joseph 'Joe' Hooven. Ti byli zároveň autory písní a producenty alba.

Skladba "Psychotic Reaction" byla původně vydána jako singl v červenci 1966 a během několika měsíců se stala hitem, který se na konci roku umístil na 5. místě americké hitparády. Aby vydavatel využil jejího úspěchu, rychle tlačil kapelu k nahrání plnohodnotného alba. Texty písní napsal převážně John "Sean" Byrne, zatímco hudbu a vokály nahrávali členové kapely ve velmi krátkém čase. Z tohoto důvodu obsahuje deska dvě coververze The Who jako výplň, aby album o jedenácti skladbách dosáhlo plné délky.

Členové Count Five v pozdějších rozhovorech přiznávali, že kvůli spěšnému nahrávání neměli dostatek prostoru k tomu, aby skladby dokonale dotvořili podle svého záměru. Přesto album nabídlo energický, syrový a účinný zvuk garážového rocku s jednoduchými, ale chytlavými rytmy, které z něj udělaly jeden z nejznámějších příkladů americké garážové hudby šedesátých let.

Navzdory své krátké historii se Psychotic Reaction stalo vlivným dílem a inspirací pro pozdější generace garage a proto-punkových kapel. Album bylo v roce 2000 remasterováno a znovu vydáno, čímž se dostalo zpět do povědomí sběratelů a fanoušků garážového rocku. Kritici často oceňují jeho syrovou energii, rytmickou přesnost a charakteristický „psychotický“ sound titulní skladby, který se stal ikonickým symbolem garážového rocku.

CREAM - Fresh Cream

Vychází Fresh Cream, debutové album legendární trojice Cream. Deska se vyšplhala na 6. příčku britské hitparády a v USA dosáhla 39. místa. V roce 2003 obsadila 101. místo v seznamu 500 nejlepších alb všech dob časopisu Rolling Stone. Zvuk desky stojí na pevných blues-rockových základech, přesto se v některých skladbách začínají projevovat psychedelické a experimentální prvky, které se plně rozvinou na následujícím studiovém počinu.

Posluchače chytí už úvodní energická Bruceova skladba "N.S.U.", excelentní je rovněž podání bluesové klasiky od Willieho Dixona "Spoonful", hrané tak svěže a novátorsky, že se stalo inspirací pro mnoho pozdějších rockových hudebníků. Eric Clapton zde předvádí svou mistrovskou bluesovou hru, potvrzující, že blues je jeho hlavní hudební doménou. Naopak v popovějších písních se jeho kytara mírně ztrácí, protože rytmický styl není jeho nejsilnější stránkou. Velmi výrazná je Bruceova baskytara, která je nejen agresivní, ale také melodicky propracovaná, což bylo na nahrávkách té doby spíše výjimečné. Ginger Baker se prezentuje svým typickým, „urputným“ stylem bubnování, jenž vyvrcholí v jeho instrumentální skladbě "Toad", obsahující působivé sólové pasáže.

Kritici desku často označují za jednu z nejlepších a nejtvrdších nahrávek své doby a přisuzují jí vliv na vznik heavy metalu. Fresh Cream tak položilo základní kameny pro blues-rockovou a hard rockovou scénu šedesátých let a ukázalo, jak silně může trojice hudebníků spojit technickou virtuozitu s rytmickou energií.

Tracklist:

"I Feel Free" – 2:53
"N.S.U." – 2:41
"Sleepy Time Time" – 4:10
"Dreaming" – 4:02
"Sweet Wine" – 4:32
"Spoonful" – 6:30
"Cat's Squirrel" – 2:29
"Four Until Late" – 2:31
"Rollin' and Tumblin'" – 3:46
"Toad" – 6:31

Reedice a remasterování: Album bylo několikrát remasterováno a znovu vydáno. V roce 2003 vyšla speciální edice s bonusovými skladbami, zahrnující single "Wrapping Paper" a "I’m So Glad", a také alternativní mixy původních nahrávek. Tyto reedice přinesly lepší zvukovou kvalitu a umožnily novým generacím posluchačů objevit klasický blues-rockový styl Cream v autentickém podání.

Historický kontext a vliv: Fresh Cream se stalo průlomovým počinem v rozvoji blues-rocku a hard rocku. Kapela ukázala, že trojice hudebníků může vytvořit bohatý a energický zvuk bez dalších doprovodných nástrojů. Vliv desky lze sledovat u britských a amerických kapel konce 60. a počátku 70. let, například Led Zeppelin, Deep Purple či The Jimi Hendrix Experience, které přejaly kombinaci bluesového citu, improvizační volnosti a elektrické kytary jako hlavního nástroje. Album také pomohlo etablovat kytarové hrdiny a virtuózní styl hraní jako standard v rockové hudbě, přičemž jednotlivé sólové pasáže byly inspirací pro budoucí generace rockových kytaristů.

THE GUESS WHO - It's Time

It's Time je třetí studiový počin kanadské rockové skupiny The Guess Who. Jedná se zároveň o poslední desku, na níž se podílel původní zpěvák Chad Allan, který po vydání nahrávky odešel. Na albu se představují Burton Cummings a Bruce Decker ze sestavy The Deverons. Zajímavostí je, že Bruce Decker je sice vyobrazen na obalu, na nahrávce se však nepodílel.

Tento studiový počin znamenal pro kapelu důležitý zlom a posun směrem k jejich typickému garážovému rockovému stylu. Album kombinuje energické rockové skladby s melodickými pasážemi a experimentálními prvky, které naznačují budoucí směr skupiny. Zvuk nahrávky je surový a autentický, což odráží vliv severoamerické garážové scény 60. let. Výrazné vokální výkony Burtona Cummingsa, jeho schopnost měnit výraz a emoce v jednotlivých písních, připravily půdu pro komerční úspěchy následujících nahrávek.

Mezi nejvýraznější skladby patří například „Believe Me“, která ukazuje kapelu v plné síle garážového rocku, a „Don't Be Scared“, kde se poprvé objevují melodické harmonie, které se později stanou charakteristickým rysem jejich hudby. Album rovněž obsahuje experimentální instrumentální pasáže, včetně krátkých kytarových sól a improvizovaných rytmických sekcí, jež dodávají nahrávce živost a neotřelost.

Sestava a tvorba:

Chad Allan – zpěv, rytmická kytara
Burton Cummings – zpěv, klávesy, kytara
Bruce Decker – uveden na obalu, nepodílel se na nahrávce
Randy Bachman – kytara
Jim Kale – baskytara
Garrett – bicí

LP bylo produkováno s omezeným rozpočtem, což vedlo k surovému, ale autentickému zvuku. Přestože It's Time nezaznamenalo okamžitý komerční úspěch, jeho historický význam spočívá v přechodu kapely od tradičního rock'n'rollu k modernímu garážovému a psychedelickému rocku, který ovlivní jejich pozdější hity jako „These Eyes“ či „No Time“.

Deska je dnes oceňována nejen fanoušky, ale i kritiky, kteří poukazují na kombinaci energického garážového rocku s ranými experimenty, které předznamenávají pozdější rozkvět kanadské rockové scény. It's Time tak představuje zásadní milník ve vývoji The Guess Who.

JEFFERSON AIRPLANE - Jefferson Airplane Takes Off

Jefferson Airplane Takes Off je debutový studiový počin americké rockové skupiny Jefferson Airplane, vydaný v srpnu 1966 pod značkou RCA Victor. Personální obsazení se liší od pozdější „klasické“ sestavy: zpěvačkou byla Signe Toly Andersonová a na bicí hrál Skip Spence. Oba členové skupinu brzy opustili – Spence v květnu 1966, Andersonová v říjnu – a nahradili je Spencer Dryden a Grace Slicková, která se později stala ikonou psychedelického rocku. Na albu se rovněž podílel kytarista Jorma Kaukonen a baskytarista Jack Casady, kteří vytvořili pevný rytmický základ pro ranou hudební tvář kapely.

Deska vyšla v době, kdy mainstreamová média o rockové hudbě prakticky neinformovala a rockový tisk teprve vznikal. Přesto se nahrávce podařilo přitáhnout pozornost magazínu Crawdaddy!, který ve svém lednovém čísle z roku 1967 věnoval albu třístránkovou recenzi. Šéfredaktor Tim Jurgens desku označil za „chybnou“, ale zároveň ji považoval za jeden z nejdůležitějších počinů amerického rocku roku 1966.

Hudebně album staví na kombinaci folku, blues a raného psychedelického rocku a obsahuje jak energické skladby, tak pomalejší, melodické pasáže. Výrazně zde vyniká vokální dvojice Andersonová/Signe a mladý talentovaný kytarista Kaukonen, jehož sóla naznačují směr, kterým se kapela vydá na následujících albech. Debut rovněž obsahuje několik skladeb, které se staly součástí pozdějších koncertních repertoárů, například „Blues from an Airplane“ a „Come Up the Years“.

Seznam skladeb a autoři:

„Blues from an Airplane“ (Marty Balin) – energická otvírací skladba s výrazným folkovým vlivem.
„Let Me In“ (Marty Balin) – popově laděná píseň, která ukazuje ranou citlivost kapely k melodii a vokálním harmoniím.
„Run Around“ (Marty Balin) – dynamická skladba s výrazným rytmickým drive, ukazující vliv britského R&B.
„It’s No Secret“ (Marty Balin) – intimní balada s jemnými kytarovými linkami a zpěvem Andersonové.
„Come Up the Years“ (Marty Balin) – bluesová kompozice s improvizačními prvky a Kaukonenovými kytarovými sóly.
„Let’s Get Together“ (Chet Powers) – coververze, která se stala později jednou z koncertních stálic kapely.
„Run Around“ (Marty Balin) – energická opakující se blues-rocková skladba s výraznou rytmikou.
„Bringing Me Down“ (Skip Spence) – experimentální psychedelický prvek alba, jehož autor brzy kapelu opustil.
„Chauffeur Blues“ (Marty Balin, tradiční blues) – adaptace tradiční bluesové skladby, ukazující kořeny kapely v americkém blues.
„Blues from an Airplane“ – instrumentální prvky, rozvíjející improvizační schopnosti kapely.

Navzdory omezenému komerčnímu úspěchu debut položil základy pro psychedelický a experimentální směr Jefferson Airplane, který se naplno projevil na slavném albu Surrealistic Pillow z roku 1967. Album kombinuje folk, blues, rock a psychedelii a obsahuje první náznaky vokálních harmonií a psychedelických aranží, které definují charakter kapely. Jefferson Airplane Takes Off je dnes oceňováno historiky hudby jako významný počin rané americké psychedelie a garážového rocku, který ovlivnil celou vlnu kalifornských rockových uskupení druhé poloviny 60. let.

Dopad a vliv:

Debut Jefferson Airplane Takes Off položil základy pro pozdější rozvoj psychedelického rocku v San Franciscu a celých Spojených státech. I přes omezený komerční úspěch ukázal, že americké rockové kapely mohou kombinovat folk, blues a experimentální prvky, čímž vytvářely nové hudební směry. Vokální harmonie a improvizační sóla Erica Kaukonena a Jacka Casadyho inspirovala další mladé kapely, které se začaly odvážněji experimentovat s formou a aranžemi.

Hudební kritici později ocenili debut jako klíčový počin rané psychedelie, který otevřel cestu pro album Surrealistic Pillow a další kalifornské kapely, například The Grateful Dead a Quicksilver Messenger Service. Album ukázalo, že psychedelický rock může být přístupný i širší veřejnosti, a položilo základy pro popularizaci San Francisco Sound, charakteristického kombinací rocku, folku a blues s experimentálními studiovými technikami.

V retrospektivních žebříčcích a odborných analýzách je debut Jefferson Airplane často zmiňován jako jeden z prvních kroků, které vedly k explozi psychedelického rocku konce 60. let a definovaly hudební scénu San Francisca. Historikové hudby také poukazují na to, že i když samotný komerční dopad desky byl omezený, její inovace měly dlouhodobý vliv na formování zvuku a stylu celé generace amerických rockových kapel.

THE MISUNDERSTOOD - Legendary Goldstar Album

V roce 1965 byly natočeny nahrávky amerických The Misunderstood, které vyšly až v roce 1997 jako The Legendary Goldstar Album. Tyto session zachycují kapelu těsně před jejím přesunem do Anglie a přechodem k plně psychedelickému zvuku.

Skupina je dnes považována za jednoho z průkopníků psychedelie – před Jimi Hendrix, Pink Floyd a dalšími. Jejich hudba kombinuje bluesové základy s experimentálními studiovými technikami, reverbem a neobvyklými zvukovými efekty, které vytvářejí hypnotickou atmosféru a předznamenávají směr psychedelického rocku.

Komerční úspěch jim tehdy unikl kvůli okolnostem, zejména politickému a společenskému kontextu spojenému s válkou ve Vietnamu, která narušovala evropský i americký hudební trh. Přesto jejich nahrávky ukazují zralost a inovativnost tvůrčího procesu, který ovlivnil pozdější britské a americké psychedelické kapely. The Misunderstood tak zůstávají významným přechodovým článkem mezi bluesovou tradicí a plnou psychedelickou metamorfózou, která je posléze proslavila mezi vyznavači žánru po celém světě.

Historici hudby a kritici často zdůrazňují, že i přes krátkou aktivní kariéru měla kapela zásadní vliv na formování psychedelického zvuku 60. let a její experimentální přístup k nahrávání inspiroval další generace hudebníků.

THE MONKS – Black Monk Time

Black Monk Time je jediné studiové LP amerického rockového uskupení The Monks, které působilo převážně v Německu. Deska byla vydána v březnu 1966 u Polydor Records a představuje jediný počin původní sestavy, jenž se zapsal do hudební historie radikálním stylem a provokativními texty. Už tehdy byla nahrávka považována za odvážný experiment a dnes je často uváděna jako jeden z prvních protopunkových počinů vůbec.

Hudebně se deska opírá o syrové blues-rockové základy, které kombinují drsný rytmus s minimalistickými kytarovými riffy, výrazným basovým podkladem a „urputným“ bubnováním. Eric Crossman a další členové formace využili netradiční aranže, experimentální efekty a střídání vokálních linek, aby vytvořili zvuk, který byl v polovině 60. let doslova šokující. Texty se často dotýkají témat společenského odporu, absurdity a anarchie, což z ní činí unikátní artefakt kulturní revoluce „60. let“.

Počáteční reakce kritiků byly rozporuplné a komerční úspěch minimální, ale v průběhu dekád se nahrávka dočkala výrazného uznání. Anthony Carew v retrospektivní recenzi pro About.com označil desku za pravděpodobně první punkovou nahrávku, která je zřejmým zrodem krautrocku a jedním z chybějících článků historie alternativní hudby. The Daily Telegraph pak dodal: „Když ji teď konečně posloucháme v plné, remasterované kráse, je těžké si představit, jak mohla být tato primitivní a často noční můry plná hudba v daném čase a místě povolena…“ a Uncut doplnil: „Opravdu neexistuje nic, co by mohlo otupit dopad toho, když slyšíte hudbu Monks poprvé.“

V polovině 90. let Julian Cope z The Teardrop Explodes album označil za ztracenou klasiku. O syrovém stylu desky a kontextu její produkce napsal: „NIKDO nikdy nepřišel s celým počinem takové demence. »Black Monk Time« od The Monks je klenot zrozený z izolace a strašlivého hlubokého vědomí, že nikdo doopravdy neposlouchá, co říkáte. A The Monks plně umělecky využili své šťastné/nešťastné pozice amerických rockerů v zemi, která zoufale toužila po tom opravdovém. Napsali písně, které by aranžéři a producenti strašlivě zmrzačili, kdyby se vrátili do Ameriky. Nebylo však třeba, aby se po návratu domů ´očistili´, jak to museli udělat Beatles a další, protože v zemi, která měla ráda zvuk beatové hudby, ale neměla ponětí o jejím textovém obsahu, neexistovala žádná umělecká omezení.“

Dnes je Black Monk Time považováno za zásadní počin pro vývoj punku, garage rocku a krautrocku a jeho vliv je patrný u pozdějších formací jako MC5, The Stooges nebo experimentálních evropských souborů. Přestože deska nikdy nedosáhla komerčního vrcholu, její odvážná a inovativní hudební vize zůstává inspirací pro generace alternativních hudebníků.

THE MOTHERS OF INVENTION – Freak Out

Freak Out! je debutové studiové dvojalbum amerického rockového uskupení The Mothers of Invention, vydané 27. června 1966 u Verve Records. Často bývá označováno za jeden z prvních koncepčních počinů rockové hudby a satiricky reflektuje americkou popkulturu a rodící se freak scénu v Los Angeles, přičemž hlavní tvůrčí vizí byl frontman Frank Zappa. Deska je také považována za jeden z prvních rockových dvojalb, přičemž Blonde on Blonde od Boba Dylana vyšlo jen jedenáct dní před ní. Ve Spojeném království byla původně vydána jako jediný disk.

Počin produkoval Tom Wilson, který s Mothers of Invention podepsal smlouvu ještě v době, kdy se uskupení jmenovalo The Soul Giants. Zappa později uvedl, že Wilson podepsal smlouvu v domnění, že jde o bílou bluesovou sestavu. Na nahrávce se kromě Zappy, který hraje na kytaru a zpívá, podíleli také zpěvák Ray Collins, baskytarista Roy Estrada, bubeník Jimmy Carl Black a kytarista Elliot Ingber, jenž se později pod přezdívkou 'Winged Eel Fingerling' připojil k formaci The Magic Band. Před nahráním tohoto počinu hrálo hudební uskupení především předělávky rhythm and bluesových skladeb, přestože Zappa toužil komponovat vlastní materiál. Rozsah desky sahá od rhythm and blues přes doo-wop až po avantgardní experimenty. Ačkoli byla nahrávka zpočátku v USA přijata spíše chladně, v Evropě si brzy získala pozornost a popularitu, která se následně rozšířila i v Americe.

Hudebně je Freak Out! pozoruhodná kombinací satiry, experimentálního zvuku a politického komentáře. Texty kritizují uniformitu americké společnosti, konzumerismus a korporátní popkulturu, zatímco hudební aranžmá často používají neobvyklé instrumentace, zvukové koláže a experimentální studiové efekty. Například:

V "Hungry Freaks, Daddy" se kombinuje kytarová rytmika s agresivní zpěvovou linkou a hlasovými efekty, čímž vzniká chaotická a satirická atmosféra.
"Freak Out" otevírá dvojalbum vícevrstvou koláží, kde se střídají dialogy, hlasy a náhodné zvukové efekty, což bylo pro rok 1966 velmi neobvyklé.
"Wowie Zowie" obsahuje hlasové deformace, přehnanou rytmiku a nástroje nahrané vícekrát přes sebe (overduby), což vytváří surrealistický efekt.
"Trouble Every Day" používá jednoduchý bluesový riff kombinovaný s textem kritizujícím rasové nepokoje a mediální manipulaci, čímž vzniká ironický a zároveň hluboce sociální komentář.
Instrumentální části, například v "Go Cry on Somebody Else's Shoulder", obsahují improvizované dechové a kytarové linky, přičemž Zappa experimentuje s neobvyklou harmonií a dynamikou.

Zappa ve studiu používal netradiční techniky jako zpětnou vazbu, vícekanálové overduby, náhodné zvukové fragmenty, manipulaci se stopami a hlasovou modulaci, což dodalo desce surrealistický a avantgardní charakter. Tyto postupy byly pro rok 1966 radikální a otevřely cestu pro pozdější psychedelické a progresivní experimenty.

V roce 1999 byl počin uveden do Grammy Hall of Fame a v roce 2003 časopis Rolling Stone zařadil desku do seznamu „500 nejlepších alb všech dob“. V roce 2006 byl natočen dokument The MOFO Project/Object u příležitosti 40. výročí vydání desky, který shrnuje historii a vliv Mothers of Invention na experimentální a alternativní hudbu. Freak Out! tak dodnes představuje klíčový počin americké psychedelie a avantgardního rocku 60. let, jehož odkaz rezonuje v tvorbě progresivních a nezávislých umělců i dnes.

THE ROLLING STONES – Aftermath

Aftermath je čtvrté britské a šesté americké studiové album skupiny The Rolling Stones. Bylo vydáno v roce 1966 a představuje průlom v tvorbě sestavy, protože všechny skladby napsali výhradně Mick Jagger a Keith Richards. Počin vyšel nejprve ve Velké Británii, kde se osm měsíců udržel na prvním místě žebříčku. Ve Spojených státech vyšla zkrácená verze desky, která se umístila na druhém místě hitparády. V roce 2002 časopis Rolling Stone označil americkou verzi za 108. nejlepší nahrávku všech dob.

Deska Aftermath znamenala pro The Rolling Stones zásadní posun, protože poprvé prezentovali kompletně vlastní materiál. Některé písně přispěly k upevnění image „zlých hochů“, kteří se neštítí ani kontroverzních témat, například satira na britskou střední třídu "Mother's Little Helper" nebo ironicky pojatá "Stupid Girl". Vedle textové provokace začali kapela experimentovat i hudebně – do skladeb začlenili psychedelické prvky ("Think", "Out of Time"), folk ("High and Dry") a netradiční nástroje. "Under My Thumb" získala exotický nádech díky vibrafonu, zatímco téměř alžbětinská balada "Lady Jane" byla ozvláštněna cembalem, což z desky činí unikátní mix bluesu, rocku a experimentální popové avantgardy.

Na Aftermath se střídají skladby vysoké kvality s méně výraznými. Například:

"Mother's Little Helper" – kritická, lehce ironická skladba s akustickou kytarou a harmonikou, reflektující konzumní a závislostní problémy britské střední třídy.
"Stupid Girl" – otevřená provokace vůči genderovým stereotypům, s typickým rockovým riffem a drsným vokálem Jaggera.
"Under My Thumb" – exotický nádech díky vibrafonu a netradiční rytmice; text reflektuje mocenské a partnerské vztahy s ironií.
"Lady Jane" – alžbětinská balada obohacená o cembalo, dodávající písni jemně archaický zvuk.
"Goin' Home" – jedenáctiminutový bluesový jam, který zaujme spíše délkou a improvizací než kompoziční originalitou.
"Flight 505" a "It's Not Easy" – klasické rock & rollové kusy, které odlehčují experimentální a psychedelické části desky.
"I Am Waiting" – introspektivní, hluboká skladba s jemným instrumentálním doprovodem, která kontrastuje s agresivnějšími skladbami.

Celkově Aftermath ukazuje, že The Rolling Stones dokázali kombinovat tradiční rock & roll, blues a folk s experimentálními prvky a netradiční instrumentací, čímž se profilovali jako progresivní a kreativně odvážné hudební uskupení 60. let. Ačkoli se deska místy nevyrovná svými skladbami, její význam a inovativní přístup zůstávají dodnes inspirativní pro hudební experimentátory i klasické rockové fanoušky.

THE SEEDS – The Seeds

The Seeds je debutové studiové album americké garážové rockové skupiny The Seeds. Bylo vydáno v dubnu 1966 u vydavatelství GNP Crescendo Records a produkovali jej Marcus Tybalt a Sky Saxon. Po úspěchu singlů z roku 1965, "Can't Seem to Make You Mine" a "Pushin' Too Hard", se deska dostala do žebříčku Billboard Top LPs & Tapes ve Spojených státech, kde dosáhla 132. místa.

Současné i pozdější přijetí nahrávky bylo vesměs pozitivní. AllMusic udělil reedici čtyři a půl hvězdičky z pěti s komentářem: »The Seeds« je pravděpodobně nejlepší deska některé z původních amerických garážových kapel, bez obvyklých časově náročných coververzí a zdlouhavých jamů, a samozřejmě obsahuje nesmrtelnou "Pushin' Too Hard" a ještě lepší "Can't Seem to Make You Mine", dvě klasiky éry Nuggets.“

Britský hudební magazín Uncut album ohodnotil rovněž čtyřmi a půl hvězdičkami a popsal ho jako: „...geniálně jednoduchý, bezhlavý příval fuzzových kytar, bublajících varhanních riffů a Saxonova syrového, hrdlo drásajícího vokálu...“

Hudební obsah desky kombinuje energický garážový rock s prvky psychedelie a minimalistického blues, přičemž Saxonův vokál dodává skladbám syrovost a agresivní charisma. Písně jako "Pushin' Too Hard" se staly hymnou americké garážové scény, zatímco "Can't Seem to Make You Mine" ukazuje citlivější, melodickou stránku formace. Deska byla významně dokumentována ve filmovém životopisu The Seeds Pushin' Too Hard, jehož premiéra v roce 2019 v Londýně byla vyprodaná.

Přehled skladeb:

1. "Pushin' Too Hard" – Nejznámější píseň alba, rychlá a energická s charakteristickým fuzzovým kytarovým riffem. Saxonův syrový vokál a opakující se motiv reflektují frustraci a nátlak, což se stalo symbolem garážového rocku.

2. "Can't Seem to Make You Mine" – Melodická skladba s chytlavým refrénem a výraznou basovou linkou. Varhany dodávají lehce psychedelický nádech, zatímco kytara a bicí udržují pulzující rytmus.

3. "The Other Place" – Experimentální kompozice s minimalistickou strukturou, kombinující fuzzové kytary a jednoduché bicí. Saxon zde projevuje dramatický a emotivní projev vokálu.

4. "Tired of Waiting for You" – Coververze, která ukazuje bluesový a rhythm & blues vliv na tvorbu skupiny. Píseň je doplněna energickými kytarovými akordy a pevnou rytmickou sekcí.

5. "Can't Seem to Make You Mine (Reprise)" – Kratší instrumentální variace s opakujícím se riffem, který uzavírá hlavní melodické téma alba a posiluje jeho psychedelický charakter.

6. "No Escape" – Temnější a surovější skladba s výrazným drive kytar a monotónní rytmickou sekcí, podtrhující pocit uvěznění, jak naznačuje název.

7. "Pushin' Too Hard (Instrumental)" – Nástrojová verze hlavního hitu, která umožňuje vyniknout kytarovým riffům a bicí sekci, zároveň ilustruje typickou energii garážového rocku.

8. "Out of Sight" – Rychlá, hravá a minimalistická skladba s jednoduchou strukturou a výrazným fuzzovým zvukem, vhodná pro živá vystoupení.

Album tak kombinuje chytlavou melodiku, psychedelické prvky i energii garážového rocku, čímž ovlivnilo celou generaci amerických rockových formací a položilo základy pozdější psychedelické scény.

THE SEEDS – A Web of Sound

A Web of Sound je druhé studiové album americké garážové rockové skupiny The Seeds. Deska, kterou produkoval Marcus Tybalt a která vyšla v říjnu 1966, obsahovala singl "Mr. Farmer" a závěrečnou čtrnáctiminutovou píseň "Up In Her Room". Počin se nedostal do hitparád, ačkoli se mu dostalo vcelku příznivých recenzí od hudebních kritiků.

Pete Johnson v recenzi v Los Angeles Times v roce 1967 uvedl, že The Seeds byli díky desce A Web of Sound adoptováni hippies - květinovými dětmi - kvůli jejich písním s otevřeným koncem, které se většinou vyhýbají úhledným myšlenkovým zápletkám a didaktičnosti. Joe Viglione z AllMusic naznačil, že A Web of Sound ovlivnilo i takové umělce, jako jsou Iggy Pop a Stooges a Alice Cooper. Stewart Mason, rovněž z AllMusic, poznamenal, že deska mísí trochu usmrkanou agresivitu s těžšími psychedelickými výkvěty, a spisovatel Malcolm Russell popsal A Web of Sound jako dobrodružnější než debutové počiny skupiny a řekl, že překypuje drásavou klasikou poloviny 60. let. Don Jacobson z The Beachwood Reporter jej označil za jednu z nejšílenějších nahrávek pionýrského rock'n'rollu poloviny 60. let.

Přehled skladeb:

1. "Mr. Farmer" – Píseň s lehce psychedelickým nádechem, energickým fuzzovým riffem a chytlavým refrénem. Saxonův zpěv a kytarová linka odrážejí hravý, ale surový styl garážového rocku.

2. "The Other Place" – Experimentální skladba s opakujícím se kytarovým motivem a rytmickou sekcí podporující volnou improvizaci.

3. "Can't Seem to Make You Mine" – Pokračování hitu z debutu, opět melodická a chytlavá, s výraznou basou a klávesovými doprovody.

4. "Try to Understand" – Temnější a pomalejší skladba, vyzdvihující Saxonův emotivní vokál a jednoduchou, ale účinnou kytarovou strukturu.

5. "Up In Her Room" – Epická závěrečná čtrnáctiminutová kompozice s dlouhými instrumentálními pasážemi, psychedelickými kytarovými riffy a experimenty s varhanami. Píseň je považována za průkopnickou ve využití improvizace a psychedelické estetiky v garážovém rocku.

Album potvrzuje schopnost The Seeds kombinovat garážový drive, psychedelické experimenty a hravost, čímž ovlivnili pozdější hudebníky, jako byli Iggy Pop a Stooges, a položili základy rané psychedelické scény USA.

THE SONICS – Boom

Boom je druhé studiové album americké garážové rockové skupiny The Sonics, vydané v únoru 1966. Stejně jako jeho předchůdce Here Are The Sonics (1965) mělo Boom výrazný vliv na pozdější punkrockovou hudbu a upevnilo reputaci The Sonics jako surové, energické kapely severozápadní scény.

Druhá deska je stejně výbušná a vlivná jako jejich debut, plná drsného, přímočarého rock'n'rollu. Vklíněna mezi abrazivní klasiky "Cinderella" a "Don't Be Afraid of the Dark" (s The Wailers na doprovodných vokálech), funkovou drzost "The Hustler" a "Shot Down", démonickou "He's Waitin'" a údernou, obrácenou verzi "Louie, Louie", nechává album zazářit i převzatými R&B standardy jako "Skinny Minnie", "Let the Good Times Roll", "Don't You Just Know It", "Since I Fell for You", "Hitch Hike" a stodolovou verzi "Jenny Jenny". Tam, kde The Wailers káceli stromy a dláždili dálnici, byli The Sonics první kapelou z jejich regionu, která tuto hudbu posunula do drsnější a divočejší podoby.

Přehled skladeb:

1. "Cinderella" – Energická a surová skladba, která nastavuje tón celé desce, se saxofonem a drsnou kytarou typickou pro styl Sonics.

2. "Don't Be Afraid of the Dark" – Temnější a tajemnější track s doprovodnými vokály The Wailers, kombinující agresivní riffy a syrový zpěv.

3. "The Hustler" – Funkově laděná skladba s výraznou rytmikou a chytlavým refrénem, ukazující hravost a drzost kapely.

4. "Shot Down" – Ostrý, rychlý rock'n'roll, surový a přímočarý, typický pro garážový zvuk 60. let.

5. "He's Waitin'" – Demonická skladba se syrovým vokálem a drsným instrumentálním doprovodem, jedna z nejikoničtějších na albu.

6. "Louie, Louie" – Naruby obrácená a minimalistická verze slavného R&B standardu, zachovávající jen tři akordy a typický surový Sonics sound.

7. "Skinny Minnie" – Převzatý R&B hit přetvořený do agresivní garážové podoby s energickým tempem a kytarovým drive.

8. "Let the Good Times Roll" – Živá a radostná skladba s výrazným refrénem a drsnými kytarami, typická pro party-rockovou náladu Sonics.

9. "Don't You Just Know It" – Přímočará, úderná verze klasického R&B tracku, plná hravosti a syrové energie.

10. "Since I Fell for You" – Melodická, bluesově laděná skladba s výrazným vokálním projevem a dramatickou dynamikou.

11. "Hitch Hike" – Rychlá, energická a rytmicky přesná skladba, přetvořená do garážového stylu, s drsnými kytarami a pulzující basou.

12. "Jenny Jenny" – Stodolová verze klasického R&B hitu s hravým, surovým zvukem a intenzivní rytmikou, završující nahrávku.

Album upevnilo pozici The Sonics jako legendy garážového rocku, inspirující punkové a rockové kapely v následujících desetiletích.

THEM – Them Again

Them Again je druhé studiové album severoirské skupiny Them, jejímž frontmanem a autorem písní byl Van Morrison. Album vyšlo ve Velké Británii 21. ledna 1966 u vydavatelství Decca Records, ale neprosadilo se v hitparádách. V USA bylo publikováno v dubnu 1966 a dosáhlo 138. místa v žebříčku Billboard.

Druhé a pro všechny účely poslední řadové LP vzniklo v době, kdy se kapela ocitala na pokraji rozpadu. Přesná sestava hudebníků není známa, kromě Vana Morrisona a baskytaristy Alana Hendersona, i když se předpokládá, že Jimmy Page se při nahrávání Them objevoval poměrně často. Šestnáct skladeb je méně soustředěných než na debutu, materiál vznikal ve vyčerpávajícím turnusovém režimu a s neustále se měnící sestavou; znělo tak především Morrisonovo vokální vedení, zatímco ostatní hudebníci byli spíše dočasní. Album kolísá od zdrženlivé coververze "I Put a Spell on You" po garážově punkovou "I Can Only Give You Everything". Folk-rock se objevuje v Dylanově "It's All Over Now, Baby Blue" a Morrisonově autorské "My Lonely Sad Eyes", ale hlavní síla spočívá v soulu, který Morrison v každé skladbě vyzařuje – a jeho hlas je natolik dominantní, že by klidně mohl konkurovat Micku Jaggerovi či Ericu Burdonovi.

Podobně jako "Gloria" z debutu byla i "I Can Only Give You Everything" později oblíbenou skladbou amerických garážových kapel po celé zemi. Coververze vznikly u The Liverpool Five, MC5 a R.E.M.. Angličtí hitmakeři The Troggs rovněž převzali tuto skladbu, stejně jako francouzští interpreti Les Sultans (pod názvem "Tu es impossible") a Ronnie Bird (jako "Chante"). Australská formace The Clefs vydala coververzi v roce 1966 a v roce 2007 svou verzi nahrála sanfranciská skupina The Ex-Boyfriends.

Přehled sklade:

1. "I Can Only Give You Everything" – Garážově drsná skladba s výrazným kytarovým riffem, která se stala klasikou coververzí.

2. "I Put a Spell on You" – Zdrženlivější, bluesově laděná coververze, vyzdvihující Morrisonův emotivní zpěv.

3. "My Lonely Sad Eyes" – Folk-rocková autorská skladba s melancholickým tónem a jemnější instrumentací.

4. "It's All Over Now, Baby Blue" – Dylanův cover v náladové, folk-rockové interpretaci.

5. "Don't You Know" – Soulová a rytmická skladba s charakteristickým Morrisonovým hlasem.

6. "How Long Baby" – Energická, rytmická skladba s garážovým nádechem.

7. "Call My Name" – Silně emotivní píseň s bluesovými prvky a důrazem na vokální projev.

8. "Could You, Would You" – Rychlejší, punkově laděný track, typický pro garážový styl poloviny 60. let.

9. "Hey Girl" – Funky, lehce hravá skladba s výraznou rytmikou.

10. "Out of Sight" – Skladba se soulovými vlivy a výraznou dynamikou.

11. "I'll Never Know" – Melancholická, mírně bluesová píseň, která kontrastuje s drsnějšími skladbami alba.

12. "Ballad of Billy McCrae" – Příběhová, dramatická skladba s garážovým nádechem.

13. "On the Other Side" – Kratší, intenzivní track s energickým kytarovým doprovodem.

14. "Little Girl" – Folk-rocková skladba s melancholickým nádechem a čistým vokálem.

15. "Go on Home Baby" – Soulově laděná, rytmická píseň s výraznou Morrisonovou interpretací.

16. "How Long Baby" – Energický garážový kousek, završující album ve stejném syrovém stylu.

THE TROGGS – From Nowhere (v Americe nazvané Wild Thing)

From Nowhere je debutové studiové album anglické skupiny The Troggs, vydané v roce 1966. Ve Spojených státech vyšlo s upraveným seznamem skladeb pod názvem Wild Thing. Původní fotografie na obalu byla pořízena 22. května 1966 v jeskyních Cheddar Caves v Somersetu ve Spojeném království. Album bylo znovu vydáno v roce 2003 společností Repertoire Records s kombinovaným seznamem skladeb z britského originálu a amerického vydání a s pěti bonusovými tracky.

Britská debutová deska byla v porovnání s americkým Wild Thing méně výrazná a kvalitou slabší, i když osm skladeb se objevilo na obou verzích. Všechny skladby exkluzivní pro britské vydání jsou coververze: "Ride Your Pony" a obskurní "The Kitty Cat Song" (obě původem od Lee Dorseyho), dále "Louie Louie" a "Jaguar and Thunderbird" od Chucka Berryho. Žádná z nich však nedosahuje kvality vrcholů alba. "Wild Thing" je nepochybně nejsilnější skladbou disku, zatímco další vrcholy představují energické "From Home" a "I Just Sing", stejně jako první melodickou baladu Rega Presleyho "Jingle Jangle". Naopak slabinou je Vaudevillova "Hi Hi Hazel". Chybí zde hity jako "Lost Girl", "With a Girl Like You" či "I Want You", které americká verze Wild Thing činila atraktivnější, přesto se From Nowhere vyšplhala na šesté místo britské hitparády.

Přehled skladeb:

1. "Wild Thing" – Legendární hit s jednoduchým, ale nákazlivým riffem, který se stal symbolem britského garážového rocku.

2. "From Home" – Energický, rytmický track s chytlavou melodií a prvky garážového rock'n'rollu.

3. "I Just Sing" – Rytmická, prvoplánová skladba s výrazným kytarovým doprovodem a silným vokálem.

4. "Jingle Jangle" – První melodická balada Rega Presleyho, která ukazuje jemnější stránku kapely.

5. "Hi Hi Hazel" – Vaudevillová a lehce hravá skladba, která patří mezi slabší momenty debutu.

6. "Ride Your Pony" – Cover od Lee Dorseyho s energickým tempem a prvky soulu.

7. "The Kitty Cat Song" – Další cover od Lee Dorseyho, méně známý a spíše kuriozní příspěvek na albu.

8. "Louie Louie" – Interpretace klasiky Chucka Berryho, jednoduchá a přímá, ale s garážovou syrovostí.

9. "Jaguar and Thunderbird" – Další Berryho cover, který potvrzuje inspiraci kapely raným americkým rock'n'rollem.

THE WAILERS – Out of Our Tree

Out of Our Tree je poslední studiový počin The Wailers pro Etiquette, vydaný v roce 1966. Album představuje přechod od jejich raného instrumentálního rocku k syrovému garážovému zvuku, který ovlivnil i britskou invazi. I když se deska nevyrovnala jejich předchozímu hitu "Louie Louie", titulní skladba "Out of Our Tree" se stala kultovní klasikou a byla zařazena na box set Nuggets.

Album obsahuje 12 skladeb, z nichž některé jsou originální a jiné coververze známých hitů:

Out of Our Tree
Mercy Mercy
Hang On Sloopy
I'm Down
Unchained Melody
Baby Don't Do It
Dirty Robber
I Got Me
Summertime
Little Sister
Hang Up
Bama Lama Bama Loo

Zatímco originální skladby jako "Out of Our Tree" a "Hang Up" ukazují jejich schopnost vytvářet energický garážový rock, coververze jako "Unchained Melody" a "Summertime" přinášejí zajímavé interpretace známých skladeb.

Styl a vliv: The Wailers se inspirovali britskou invazí a začlenili do své hudby prvky psychedelie a garážového rocku. Skladba "Out of Our Tree" se vyznačuje fuzzovým kytarovým riffem a energickým rytmem, což ji činí výraznou v jejich diskografii. I když album neobsahuje tolik inovací jako jejich předchozí práce, stále zůstává důležitým milníkem v jejich hudebním vývoji.

THE WHO – A Quick One

A Quick One je druhé studiové album anglické rockové skupiny The Who, vydané 9. prosince 1966. Verze alba s pozměněným seznamem skladeb vyšla pod názvem Happy Jack u Decca Records v dubnu 1967 ve Spojených státech, kde se píseň "Happy Jack" dostala do první čtyřicítky hitparády.

Na rozdíl od jejich jiných desek, kde byl hlavním nebo jediným autorem písní kytarista Pete Townshend, se na albu A Quick One významně autorsky podíleli všichni členové skupiny: zpěvák Roger Daltrey přispěl jednou písní, baskytarista John Entwistle a bubeník Keith Moon dvěma. Album obsahovalo také coververzi písně Holland-Dozier-Holland "Heat Wave" a končí hudební suitou s názvem "A Quick One, While He's Away", která posloužila jako inspirace pro pozdější rockové opery, jimiž se The Who proslavila.

Píseň "Boris the Spider" vznikla poté, co John Entwistle popíjel s baskytaristou The Rolling Stones Billem Wymanem. Vymýšleli vtipná jména pro zvířata, když Entwistle přišel s touto skladbou. "Boris the Spider" se rychle stala Entwistlovou nejpopulárnější písní, která se hrála i po desetiletích: v pozdějších letech často nosil náhrdelník s pavoukem a na těle své na zakázku vyrobené baskytary Alembic měl vyrytý vzor pavučiny (ten je vyobrazen na obalu Entwistlova alba Too Late the Hero z roku 1981).

Celá deska představuje směs rock'n'rollu, popu a rhythm & blues, přičemž každá skladba nese osobitý rukopis členů kapely. "Happy Jack" a "Boris the Spider" s výraznými melodickými liniemi a hravými texty ovlivnily pozdější garážové kapely, které se inspirovaly kombinací drsného rockového zvuku a humoru. Suita "A Quick One, While He's Away" je považována za předchůdce konceptu punkových mini-opusů a strukturálně složitějších písní, jež později ovlivnily britské punkové a new wave formace.

Kytarové riffy Townshenda a energické rytmy Moonových bicích posloužily jako inspirace pro mnohé americké i britské garážové skupiny šedesátých a sedmdesátých let. Album tak položilo základní kameny pro punkrockový přístup: rychlost, přímočarost a teatrální nadsázku kombinovanou s melodičností, kterou lze slyšet v pozdějších nahrávkách kapel jako The Damned, The Jam nebo The Clash.

THE YARDBIRDS – Roger the Engineer

Roger the Engineer (původně vydané ve Velké Británii jako Yardbirds a v USA, Německu, Francii a Itálii jako Over Under Sideways Down) je jediná studiovka anglické rockové skupiny The Yardbirds ve Velké Británii a třetí album v USA. Byla nahrána a vydána v roce 1966 a je také jedinou deskou The Yardbirds, na které se na všech skladbách podílel kytarista Jeff Beck, a obsahuje veškerý původní materiál. Produkovali ho baskytarista Paul Samwell-Smith a manažer Simon Napier-Bell. Ačkoli britské vydání je autoritativními zdroji, jako je Official Charts Company, stále oficiálně vedeno jako Yardbirds, je od té doby označováno, nejprve hovorově, poté polooficiálně, jako Roger the Engineer, což je název odvozený od kresby zvukového inženýra desky Rogera Camerona, kterou nakreslil člen kapely Chris Dreja.

Jedná se o jediné album The Yardbirds, které se objevilo v britském žebříčku UK Albums Chart, kde se dostalo na 20. místo. V USA se dostalo na 52. místo v žebříčku Billboard 200, čímž se stalo nejvýše umístěným studiovým albem skupiny v USA. Jeho nejznámější píseň, "Over Under Sideways Down", vyšla jako singl v květnu 1966, dva měsíce před vydáním desky. Album je zařazeno do knihy Roberta Dimeryho 1001 alb, která musíte slyšet, než zemřete. V roce 2012 se album umístilo na 350. místě v seznamu 500 nejlepších alb všech dob časopisu Rolling Stone.

Hudebně album kombinuje bluesové kořeny s experimentálními psychedelickými a garážovými prvky. Jeff Beck zde využívá inovativní kytarové efekty, feedback a wah-wah pedál, což přineslo novou úroveň zvuku, který ovlivnil nejen pozdější psychedelické kapely, ale i americký garážový rock.

Konkrétní skladby a jejich vlivy:

"Over Under Sideways Down" – riff a energie této písně inspiroval britské psych-rockové kapely jako Pink Floyd a později i americké garage/psych kapely, zvláště v improvizovaných kytarových sólech.
"Jeff's Boogie" – instrumentální číslo, jehož experimentální sóla Becka ovlivnila hard rockové a heavy metalové kytaristy 70. let, například Led Zeppelin a Deep Purple.
"Hot House of Omagarashid" – kombinace orientálních motivů a psychedelického zvuku položila základy pro orientální psychedelii 60. a 70. let, inspirovala kapely jako The Doors.
"The Nazz Are Blue" – drsný, rychlý blues-rock styl ovlivnil garážové kapely jako The Stooges a punkové formace 70. let.
"Turn Into Earth" – použití feedbacku a reverbu přispělo k vývoji experimentálních kytarových efektů, které později využily progresivní a psych-rockové kapely.

Rytmická sekce, vedená Paulem Samwell-Smithem a Chrisem Drejou, poskytuje pevný základ pro kytarové experimenty Becka. Texty písní, často hravé a ironické, dodávají albu lehkost a humorný nádech, což se později objevovalo u britských punkových a new wave formací. Album tak představuje přelom mezi tradičním britským rhythm & blues a progresivními garážovými a psychedelickými proudy poloviny 60. let.

Výročí osobností

leden 1966

14.1.1966 - narodil se finský skladatel, baskytarista a zpěvák MARKO HIETALA, člen skupin Tarot, Nightwish a dalších

16.1.1966 - narodil se německý baskytarista FRANK BANX (16.1.1966 - 4.4.2022), člen skupiny Angel Dust

únor 1966

3.2.1966 - narodil se švýcarský bubeník STEPHEN 'EVOKED DAMNATOR' PRIESTLY (vlastním jménem STEPHEN GASSER), člen skupin Hellhammer, Celtic Frost a Apollyon Sun

12.2.1966 - narodil se americký bubeník REED MULLIN (12.2.1966 - 27.1.2020), člen skupiny Corrosion of Conformity

13.2.1966 - narodil se JEFF WATERS, kanadský kytarista, zpěvák a skladatel, zakladatel skupiny Annihilator

17.2.1966 - narodil se švédský multiinstrumentalista a skladatel QUORTHON (17.2.1966 - 3.6.2004), zakladatel skupiny Bathory

20.2.1966 - narodil se finský bubeník PECU CINNARI (20.2.1966 - 10.9.2016), člen skupiny Tarot

24.2.1966 - narodil se německý kytarista FRANK 'BLACKFIRE' GOSDZIK, člen skupin Kreator a Sodom

březen 1966

5.3.1966 - narodil se americký zpěvák ZACHARY STEVENS, člen skupin Savatage a Circle II Circle

18.3.1966 - narodil se americký kytarista JERRY CANTRELL, člen kapely Alice in Chains

22.3.1966 - narodil se americký bubeník PERRY STRICKLAND, člen skupiny Vio-lence

25.3.1966 - narodil se americký bubeník FRANK FERRER, člen skupiny Guns N' Roses a mnoha dalších

duben 1966

4.4.1966 - narodil se americký basák MIKE STARR (4.4.1966 - 8.3.2011), člen skupiny Alice in Chains

19.4.1966 - narodil se český kytarista a skladatel TOMÁŠ KRULICH, člen skupiny Kabát

29.4.1966 - narodil se americký basový kytarsta GREG CHRISTIAN, člen skupiny Testament

květen 1966

5.5.1966 - narodil se kanadský bubeník SHAWN DROVER, člen skupiny Megadeth

13.5.1966 - narodil se ukrajinsko americký kytarista LEE ALTUS, člen skupiny Exodus

14.5.1966 - narodil se americký baskytarista MIKE INEZ, člen skupin Ozzy Osbourne, Alice in Chains a dalších

26.5.1966 - narodil se americký kytarista SEAN BLOSL (26.5.1966 - 26.8.2024), člen skupiny Sanctuary

27.5.1966 - narodil se americký bubeník SEAN KINNEY, člen kapely Alice in Chains

30.5.1966 - narodil se americký basák JOSH PAPPÉ (30.5.1966 - 31.1.2020), člen skupiny D.R.I.

červen 1966

26.6.1966 - narodil se německý bubeník JÜRGEN 'VENTOR' REIL, člen skupinyKreator

červenec 1966

2.7.1966 - narodila se německá klávesistka BARBARA SCHENKEROVÁ (2.7.1966 - 13.4.2023), členka skupin Rosy Vista a Viva. Sestra Michaela a Rudolfa Schenkerových.

11.7.1966 - narodil se severoirský kytarista a zpěvák RICKY WARWICK, člen skupin Black Star Riders, The Almighty a Thin Lizzy

12.7.1966 - narodil se český kytarista DANIEL KROB, člen skupin Arakain, Ferat, Kreyson a dalších

22.7.1966 - narodil se švýcarský kytarista OLIVER AMBERG, člen skupin Celtic Frost, Hellhammer, Coroner a dalších

srpen 1966

10.8.1966 - narodil se německý zpěvák, baskytarista a skladatel HANSI KÜRSCH, zakládající člen Blind Guardian a Demons & Wizards

12.8.1966 - narodil se český kytarista, zpěvák, skladatel a producent MILOŠ 'DODO' DOLEŽAL, člen skupin Vitacit a Pražský výběr

12.8.1966 - narodil se americký kytarista DEREK TAILER, člen skupiny Overkill

20.8.1966 - narodil se americký kytarista DIMEBAG DARRELL (vlastním jménem DARRELL LANCE ABBOTT, 20.8.1966 - 8.12.2004), člen skupin Pantera a Damageplan

25.8.1966 - narodil se americký klávesista DEREK SHERINIAN, člen skupiny Dream Theater a mnoha dalších

září 1966

9.9.1966 - narodil se americký kytarista JOHN HAND, člen skupiny Death

21.9.1966 - narodil se anglický zpěvák KARL WILLETTS, člen skupin Bolt Thrower a Memoriam

říjen 1966

6.10.1966 - narodil se americký baskytarista TOMMY STINSON, člen skupin Guns N' Roses, The Replacements a dalších

16.10.1966 - narodil se americký basák a zpěvák DAVE SHERMAN (16.10.1966 - 6.9.2022), člen skupin The Obsessed, Spirit Caravan, Earthride a mnoha dalších

17.10.1966 - narodil se německý zpěvák OLIVER 'OLLI' FERNICKEL (17.10.1966 - 9.2.1998), člen skupiny Darkness

27.10.1966 - narodil se polský kytarista JAREK GRONOWSKI, člen skupiny Kat

31.10.1966 - narodil se BARNEY KAMALANI 'KAM' LEE americký bubeník a zpěvák, člen skupin Death, Massacre a dalších

listopad 1966

4.11.1966 - narodil se americký zpěvák FRANK 'KILLJOY DESADE' PUCCI (4.11.1966 - 18.3.2018), člen death metalové skupiny Necrophagia

17.11.1966 - narodil se americký kytarista RICHARD FORTUS, člen skupiny Guns N' Roses a mnoha dalších

prosinec 1966

8.12.1966 - narodil se italsko-americký kytarista RALPH SANTOLLA (8.12.1966 - 7.7.2018), člen skupin Iced Earth, Deicide, Death nebo Obituary

10.12.1966 - narodil se anglický bubeník ANTHONY LANT, člen skupiny Venom

Milan Špalek

10.12.1966 - narodil se český baskytarista, skladatel a textař MILAN ŠPALEK, člen skupiny Kabát

22.12.1966 - narodil se německý baskytarista a skladatel MARCEL "SCHMIER" SCHIRMER, člen skupin Destruction a Headhunter

Rok 1966

Nové skupiny

Black Widow

Blue Cheer

Bubble Puppy

Cream

The Creation

The Deviants

Flamengo

Flamingo

Grupa 220

The Human Instinct

I Drive

James Gang

The Lollipop Shoppe

Love Sculpture

Sam Gopal

Slade

Strawberry Window

Stray

Taste

Ten Years After

Vanilla Fudge

Les Variations

Velvet Haze

Yatchmen

Yesterday’s Children

Inspirativní alba

Inspirativní skladby

Československá scéna

Vzniká skupina FLAMENGO

Vzniká skupina FLAMINGO

Vzniká skupina YATCHMEN

Události podrobněji

Podrobnosti: Black Widow – Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Blue Cheer - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Cream - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Další vydání:

Podrobnosti: The Creation - Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Deviants – Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Flamengo - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Flamingo – Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Diskografie (studiová alba):

Singl:

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: James Gang - Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Diskografie (studiová alba):

Diskografie (studiová alba):

Diskografie (studiová alba):

Chronologie sestav Sama Gopala:

Podrobnosti: Sam Gopal - Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Slade - Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Stray - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Taste - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Ten Years After - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Ten Years After - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Yesterday's Children - Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Výročí osobností

leden 1966

únor 1966

březen 1966

duben 1966

květen 1966

červen 1966

Milan Špalek

10.12.1966 - narodil se český baskytarista, skladatel a textař MILAN ŠPALEK, člen skupiny Kabát

22.12.1966 - narodil se německý baskytarista a skladatel MARCEL "SCHMIER" SCHIRMER, člen skupin Destruction a Headhunter