|
| Vydáno | 12. srpna 1991 |
|---|---|---|
| Natočeno | 6. října 1990 - 16. června 1991 | |
| Studio | One on One (Los Angeles, Kalifornie, USA) | |
| Žánr | Heavy metal | |
| Délka | 62:40 | |
| Label | Elektra Records | |
| Producent | Bob Rock, James Hetfield, Lars Ulrich |
 |
 |
| "Enter Sandman" (29. července 1991) | "The Unforgiven" (28. října 1991) |
 |
 |
| "Nothing Else Matters" (20. dubna 1992) | "Wherever I May Roam" (19. října 1992) |
 |
| "Sad But True" (8. února 1993) |
(Protože Metallica z nějakého důvodu vydala na singlech polovinu skladeb z desky, budou zde jejich popisy stručné, aby bylo o čem psát v samotném popisu alba...)
Jako první vyšel singl "Enter Sandman". Dosáhl 16. místa v americkém žebříčku Billboard Hot 100 a získal devítinásobnou platinovou certifikaci za více než 9 000 000 dodaných kopií ve Spojených státech, čímž podpořil prodeje desky Metallica, přesahující 30 milionů kusů, což přineslo formaci celosvětovou popularitu. Skladba, oceňovaná kritiky, se objevuje na všech živých albech Metallicy a DVD, vydaných po roce 1991 a byla hrána živě i na předávání rozličných mainstreamových cen a benefičních koncertech.
"The Unforgiven" vyšla jako druhý singl. Textově se píseň zabývá tématem boje jednotlivce proti těm, kteří se ho snaží podrobit. Singl dosáhl na 10. příčku v prestižním žebříčku Billboard Hot 100 a 4. místo v rockové hitparádě Mainstream Rock.
Píseň později obdržela dvě pokračování: "The Unforgiven II" z alba Reload a "The Unforgiven III" z alba Death Magnetic.
"Nothing Else Matters" je power balada, která vyšla 20. dubna 1992 jako třetí singl z tohoto eponymního alba. Skladba se umístila na 11. místě v žebříčku Billboard Album Rock Tracks, na 6. místě UK Singles Chart, dosáhla 1. místa v Dánsku a v mnoha dalších evropských hitparádách se dostala do top desítky.
Je považována za jednu z nejznámějších a nejpopulárnějších písní Metallicy a stala se pravidelnou součástí jejich živých vystoupení.
"Wherever I May Roam" vyšla v říjnu 1992 jako čtvrtý singl alba Metallica. Dosáhl 82. místa v americkém žebříčku Billboard Hot 100, 25. místa v Billboard Album Rock Tracks a zároveň se umístil na 2. místě v Dánsku, Finsku a Norsku.
"Sad But True" vyšla v únoru 1993 jako pátý a poslední singl z desky. V žebříčku US Billboard Mainstream Rock se v roce 1993 vyšplhal na 15. příčku. Videoklip k titulní písni byl vydán už v říjnu 1992.
Skladba samotná dosáhla statusu jedné z nejznámějších heavymetalových hymen.
Deska Metallica (často známá jako The Black Album) je pátá studiovka americké heavy metalové kapely Metallica. Vyšla 12. srpna 1991 u vydavatelství Elektra Records. Nahrávání probíhalo ve studiu One on One Recording Studios v Los Angeles po dobu osmi měsíců, během nichž se členové formace často dostávali do konfliktů se svým novým producentem Bobem Rockem i mezi sebou. Deska znamenala výrazný stylový posun od thrash metalu předchozích čtyř alb k pomalejšímu, těžšímu a více vyprodukovanému zvuku.
Metallica album propagovala sérií turné a vydala pět singlů: "Enter Sandman", "The Unforgiven", "Nothing Else Matters", "Wherever I May Roam" a "Sad But True", které patří mezi její nejznámější skladby. Píseň "Don't Tread on Me" byla rovněž poslána do rockových rádií krátce po vydání desky, ale nebyla vydána jako komerční singl.
Deska Metallica získala široké uznání kritiů a stala se nejprodávanější nahrávkou kapely. Debutovala na 1. místě v deseti zemích a strávila čtyři po sobě jdoucí týdny na vrcholu žebříčku Billboard 200, čímž se stala prvním albem Metallicy, které se dostalo na vrchol hitparád. S více než 30 miliony prodaných kopií po celém světě patří mezi nejprodávanější nahrávky vůbec a také k nejprodávanějším albům v USA od začátku sledování Nielsen SoundScan (systém, který monitoruje prodej a poslech hudby. Sbírá data z fyzických obchodů, digitálních platforem i streamovacích služeb. Slouží jako hlavní zdroj pro tvorbu hitparády Billboard).
LP bylo v roce 2025 certifikováno jako 2× diamantové asociací RIAA a v USA překročilo hranici 20 milionů prodaných kusů, čímž se stalo prvním albem v éře SoundScan, které tohoto milníku dosáhlo. V roce 2012 jej formace zahrála celé v opačném pořadí během evropského Black Album Tour. V roce 2020 se umístilo na 235. místě v žebříčku Rolling Stone The 500 Greatest Albums of All Time. V prosinci 2019 se Metallica stala čtvrtým vydáním v historii USA, které překročilo 550 týdnů v žebříčku Billboard 200, a druhým nejdéle žebříčkovaným klasickým titulem vůbec, hned po desce The Dark Side Of The Moon legendárních Pink Floyd. V roce 2021 byla deska remasterována a vydána jako rozšířený box set.
V době nahrávání skládali skladby především zpěvák a kytarista Metallicy James Hetfield a bubeník Lars Ulrich, přičemž Hetfield byl hlavním autorem textů. Dvojice často skládala společně v Ulrichově domě v Berkeley v Kalifornii. Některými nápady a koncepty však přispěli i další členové, kytarista Kirk Hammett a baskytarista Jason Newsted. Newsted například napsal hlavní riff songu "My Friend Of Misery", který byl původně zamýšlen jako instrumentálka, což byl prvek, objevující se na všech předchozích deskách Metallicy. Skladby vznikly během dvou měsíců v polovině roku 1990, přičemž některé nápady pocházely už z turné Damaged Justice Tour.
Kapela byla zaujata produkcí Boba Rocka na LP Dr. Feelgood (1989) od Mötley Crüe, a proto se rozhodla jej najmout pro záznamové práce na nové desce. Členové původně neměli zájem, aby Rock desku i produkoval, ale nakonec změnili názor. Lars Ulrich uvedl, že cítili, že mají stále nejlepší album před sebou a Bob Rock jim může pomoci ho vytvořit.
Dne 13. srpna 1990 byly nahrány čtyři dema: "Enter Sandman", "The Unforgiven", "Nothing Else Matters" a "Wherever I May Roam". Singl "Enter Sandman" byl první napsanou skladbou, ale poslední, ke které vznikl text. 4. října 1990 vzniklo demo "Sad But True". V říjnu 1990 začala Metallica nahrávat v One on One Recording Studios v Los Angeles a krátce také v Little Mountain Sound Studios ve Vancouveru. Dodatečné overduby a mix probíhaly v A&M Studios v Hollywoodu. Hetfield uvedl, že cílem bylo dosáhnout živého zvuku a že chtěl, aby formace hrála jako celek ve studiu.
Bob Rock prosadil změnu přístupu - nahrávání probíhalo spíše kolektivně než odděleně. Také navrhl nahrávání 'naživo' a použití harmonií v Hetfieldových vokálech. Produkce byla náročná a doprovázely ji časté konflikty mezi producentem a členy kapely. Rock chtěl silnější texty a nahrávací proces označil za stresující, dokonce prohlásil, že s Metallicou možná už nikdy nebude spolupracovat.
Protože členové Metallicy byli perfekcionalisté, Bob Rock trval na opakovaných nahrávkách, někdy i 20 - 30 pokusů u jedné pasáže, než vybral nejlepší části a sestavil finální verze skladeb. Bicí stopy byly ponechány jako základ, ostatní nástroje byly následně overdubovány. Album bylo třikrát remixováno a jeho produkce stála přibližně 1 milion amerických dolarů. Náročné nahrávání probíhalo zároveň v období osobních krizí členů skupiny, což podle Kirka Hammetta ovlivnilo jejich výkon a pomohlo přetavit emoce do hudby.
Kapela vedla během příprav alba mnoho diskusí o jeho názvu. Pracovní název původně zněl Married To Metal v návaznosti na rozvody Hammetta, Ulricha a Newsteda, ale Lars Ulrich jej později označil za 'running joke' (jde o vtip, hlášku nebo komickou situaci, která se opakovaně objevuje v průběhu času a s každým dalším opakováním graduje). Dalšími zvažovanými názvy byly například Five nebo název jedné ze skladeb, nakonec však kapela zvolila eponymní titul s tím, že chtěla zachovat jednoduchost.
Obal alba zobrazuje logo kapely v levém horním rohu a stočeného hada inspirovaného Gadsdenovou vlajkou v pravém dolním rohu. Při prvním vydání byly oba motivy reliéfní a téměř splývaly s černým pozadím, což vedlo k přezdívce The Black Album. Tyto symboly se objevují i na zadní straně obalu, zatímco pozdější vydání je zvýraznila tmavě šedou barvou. Motto Gadsdenovy vlajky, "Don't Tread On Me" (Nešlap na mně), se zároveň stalo názvem jedné ze skladeb.
Vnitřní booklet obsahuje portréty členů formace na černém pozadí a texty spolu s poznámkami jsou vytištěny na šedém podkladu. Design obalu připomíná fiktivní desku Smell The Glove 'legendárních' Spinal Tap, což kapela s nadsázkou uznala v dokumentu A Year and a Half in the Life of Metallica. Členové Spinal Tap se v dokumentu objevili a na podobnost se zeptali, přičemž Lars Ulrich uvedl, že inspirací byla spíše britská skupina Status Quo a jejich černý obal alba Hello!.
Album znamenalo výrazný posun v hudebním směru Metallicy - od thrash metalového stylu jejich předchozích čtyř studiovek - směrem ke komerčnějšímu heavy metalovému zvuku. Přesto si deska zachovala některé nemnohé prvky zbytkového thrash metalu. Někteří kritici ji popisovali také jako hard rock, groove metal či country rock. Kapela zvolila jednodušší přístup částečně proto, že písně na předchozím albu ...And Justice For All považovala za příliš dlouhé a složité.
James Hetfield uvedl, že cílem nebylo získat 'rádiový úspěch', ale že chtěli opustit dlouhé skladbové formy a zaměřit se na jednodušší struktury se dvěma riffy a kratším vyjádřením myšlenky. Lars Ulrich popsal tehdejší pocit hudební nejistoty a snahu dokazovat technickou vyspělost, zatímco Hetfield zdůraznil, že nechtěl tvořit hudbu podle očekávání fanoušků (!), ale podle vlastního vývoje...
Na nahrávce se objevily i pro heavy metal netradiční prvky, například violoncella ve skladbě "The Unforgiven" nebo orchestrální aranže v "Nothing Else Matters", které byly přidány na popud producenta Boba Rocka. Ten také zvýšil hlasitost baskytary, která byla na předchozím albu ...And Justice For All téměř neslyšitelná. Jason Newsted se snažil vytvořit plnohodnotnou rytmickou sekci a Bob Rock mu pomohl najít vhodnější zvuk.
Hudební projevy se změnily i u bicích, kde Lars Ulrich zjednodušil(:-)) svůj styl a více se inspiroval hráči jako Charlie Watts z The Rolling Stones nebo Phil Rudd z AC/DC. Texty Jamese Hetfielda byly navíc osobnější a introspektivnější než na předchozích albech a čerpaly inspiraci mimo jiné od umělců jako Bob Dylan, Bob Marley a John Lennon.
"Enter Sandman" se zabývá tématem nočních můr, "The God That Failed" reflektuje smrt Hetfieldovy matky a její víru v Christian Science, která ji odradila od lékařské péče, a "Nothing Else Matters" je milostná píseň, napsaná během turné. Hetfield uvedl, že texty byly více introspektivní, protože chtěl vytvořit materiál, za kterým si kapela může stát, i když ji tvoří čtyři rozdílné osobnosti...
Album bylo přijato s širokým uznáním jak ze strany metalových novinářů, tak mainstreamových médií, včetně NME, The New York Times a The Village Voice. V Entertainment Weekly označil David Browne desku za „přední speed-metalovou bouři rocku“ a uvedl, že kapela možná vytvořila nový žánr: progresivní thrash. Mark Cooper z Q magazine ocenil, že se album vyhýbá klišé metalu a přehnané produkci, což působí osvěžujícím dojmem.
David Cavanagh ze Select desku popsal jako upřímnou a bez přetvářky. Alec Foege ve Spin vyzdvihl harmonii a nově nalezenou všestrannost formace, zejména ve skladbách "The Unforgiven" a "Holier Than Thou". Robert Palmer v Rolling Stone uvedl, že několik písní zní jako „klasické hardrockové hymny“ a album označil za vyzrálé, ale stále energické. Greg Kot z Chicago Tribune doporučil desku jako ideální vstupní bod pro nové posluchače díky kratším skladbám a silné produkci.
Někteří kritici však měli výhrady. Jonathan Gold z Los Angeles Times uvedl, že kapela sice dobře přijala popové prvky, ale zároveň působí dojmem, že již není zcela zamilovaná do možností svého zvuku. Robert Christgau byl výrazně kritičtější a nahrávku hodnotil negativně, když uvedl, že ho po několika posleších nezaujala a později ji zařadil mezi ty slabší počiny.
Retrospektivní hodnocení byla převážně pozitivní. Kerrang! označil album za desku, která vynesla Metallicu z metalového undergroundu mezi globální rockové hvězdy. Melody Maker uvedl, že šlo o pomalejší, jednodušší, ale zároveň těžší nahrávku než předchozí tvorba. BBC Music zdůraznila přechod od kultovních metalových ikon k mainstreamovým rockovým hvězdám. Část fanoušků se s tvorbou kapely rozloučila.
Classic Rock označil desku za vrchol kariéry Metallicy a připsal jí vliv na 90. léta a post-grunge scénu. Thomas Walker i Steve Huey z AllMusic ocenili její kulturní dopad, i když Huey zároveň poznamenal, že jde o dobré, ale ne dokonalé album, které zároveň naznačilo pozdější kreativní útlum. Bruce Dickinson z Iron Maiden ocenil odvahu formace riskovat a zdůraznil, že šlo o zásadní nahrávku, která pomohla dostat metal do mainstreamu.
K 30. výročí vydání vyšla 10. září 2021 kolekce The Metallica Blacklist, 53 skladbové tribute album, obsahující coververze písní od více než 50 umělců napříč žánry. Veškerý výtěžek byl věnován nadaci All Within My Hands a charitám zúčastněných interpretů.
Album bylo nahráváno v období, kdy Metallica poprvé spolupracovala s producentem Bobem Rockem, jehož přístup zásadně změnil způsob práce skupiny ve studiu - nahrávání probíhalo kolektivně v jedné místnosti, což byl odklon od dřívějšího způsobu vrstvení stop jednotlivě.
Během nahrávání se formace potýkala s výrazným tlakem a konflikty, které vyplývaly z rozdílných představ o zvuku i produkci. Tento proces je dobře zdokumentován v oficiálních materiálech a dokumentech o vzniku desky.
Metallica bylo jedním z prvních metalových vydání, kde se výrazně uplatnily orchestrální a neobvyklé nástroje pro žánr, například violoncella ve skladbě "The Unforgiven". Tyto prvky byly zavedeny na popud producenta Boba Rocka a představovaly odklon od čistě thrashmetalového zvuku předchozích nahrávek.
Výrazným faktem je také změna zvuku baskytary Jasona Newsteda, která byla na předchozí studiovce ...And Justice For All téměř neslyšitelná, zatímco nyní byla záměrně zvýrazněna v mixu.
Album se stalo prvním studiovým počinem kapely Metallica, které debutovalo na 1. místě amerického žebříčku Billboard 200, což je ověřený milník v její diskografii.
Vizuální identita - černý obal s minimálním kontrastem a motivem hada z Gadsdenovy vlajky - vedla k tomu, že se mezi fanoušky i médii vžilo označení The Black Album.
(Produkční a interpretační údaje jsou převzaty z anglické verze Wikipedie)
Všechny texty napsal James Hetfield.
| Číslo | Název skladby | Autoři hudby | Délka |
|---|---|---|---|
| 1 | "Enter Sandman" | Hetfield / Lars Ulrich / Kirk Hammett | 5:31 |
| 2 | "Sad But True" | Hetfield / Ulrich | 5:24 |
| 3 | "Holier Than Thou" | Hetfield / Ulrich | 3:47 |
| 4 | "The Unforgiven" | Hetfield / Ulrich / Hammett | 6:27 |
| 5 | "Wherever I May Roam" | Hetfield / Ulrich | 6:44 |
| 6 | "Don't Tread On Me" | Hetfield / Ulrich | 4:00 |
| 7 | "Through The Never" | Hetfield / Ulrich / Hammett | 4:04 |
| 8 | "Nothing Else Matters" | Hetfield / Ulrich | 6:28 |
| 9 | "Of Wolf And Man" | Hetfield / Ulrich / Hammett | 4:16 |
| 10 | "The God That Failed" | Hetfield / Ulrich | 5:08 |
| 11 | "My Friend Of Misery" | Hetfield / Ulrich / Jason Newsted | 6:49 |
| 12 | "The Struggle Within" | Hetfield / Ulrich | 3:53 |
| Celkový čas: | 62:31 | ||
| Číslo | Název skladby | Autoři | Délka |
|---|---|---|---|
| 13 | "So What" (cover Anti-Nowhere League) | Chris Exall / Clive Blake / Nick Culmer / Djahanshah Aghssa | 3:08 |
| Celkový čas: | 65:39 | ||
Na vinylových vydáních byly skladby rozděleny následovně: skladby 1-3 na straně A, skladby 4-6 na straně B, skladby 7-9 na straně C a skladby 10-12 na straně D.
Intro "Don't Tread on Me" interpoluje melodii skladby "America", kterou složil Leonard Bernstein pro muzikál West Side Story.
| Týdenní hitparáda (1991 - 2021) | Vrchol |
|---|---|
| Austrálie (ARIA) | 1 |
| Rakousko (Ö3 Austria) | 1 |
| Belgie (Ultratop Flanders) | 7 |
| Belgie (Ultratop Wallonia) | 2 |
| Kanada (Billboard) | 8 |
| Česko (ČNS IFPI) | 43 |
| Dánsko (Hitlisten) | 5 |
| Nizozemsko (Album Top 100) | 4 |
| Evropa (Billboard) | 2 |
| Finsko (The Official Finnish Charts) | 1 |
| Francie (SNEP) | 53 |
| Německo (Offizielle Top 100) | 1 |
| Maďarsko (MAHASZ) | 10 |
| Irsko (IRMA) | 2 |
| Irsko (OCC) | 6 |
| Itálie (Musica e dischi) | 2 |
| Japonsko (Oricon) | 3 |
| Mexiko (Top 100 Mexico) | 42 |
| Nový Zéland (RMNZ) | 1 |
| Norsko (VG-lista) | 1 |
| Polsko (ZPAV) | 5 |
| Portugalsko (AFP) | 1 |
| Skotsko (OCC) | 4 |
| Jižní Afrika (SABC) | 9 |
| Španělsko (Promusicae) | 5 |
| Švédsko (Sverigetopplistan) | 4 |
| Švýcarsko (Schweizer Hitparade) | 1 |
| Velká Británie (OCC) | 1 |
| UK Rock & Metal Albums (OCC) | 1 |
| USA Billboard 200 | 1 |
| USA Top Rock Albums (Billboard) | 1 |
| Zimbabwe | 4 |
Ostatní žebříčky na wikipedii.
Země
Ocenění
(počet prodaných kusů / ekvivalentů)
Argentina (CAPIF) 5× platina 300 000^ Austrálie (ARIA) 13× platina 910 000‡ Rakousko (IFPI Austria) 2× platina 100 000* Belgie (BRMA) 2× platina 100 000* Kanada (Music Canada) diamant 1 000 000^ Dánsko (IFPI Danmark) 9× platina 180 000‡ Finsko (Musiikkituottajat) 2× platina 118 956 Francie (SNEP) platina 300 000* Německo (BVMI) 4× platina 2 000 000‡ Itálie (FIMI) 2× platina (od 2009) 100 000* Japonsko (RIAJ) platina 200 000^ Mexiko (AMPROFON) zlato 75 000^ / 210 000 Nizozemsko (NVPI) 2× platina 200 000^ Nový Zéland (RMNZ) 10× platina 150 000^ Norsko (IFPI Norway) 3× platina 150 000* Polsko (ZPAV) platina 20 000‡ Portugalsko (AFP) zlato 3 500‡ Švédsko (GLF) platina 100 000^ Švýcarsko (IFPI Switzerland) 3× platina 150 000^ Velká Británie (BPI) 3× platina 900 000‡ USA (RIAA) 2× diamant 20 000 000‡
Poznámka:
* Údaje o prodejích založené pouze na certifikaci.
^ Údaje o zásilkách založené pouze na certifikaci.
‡ Údaje o prodejích včetně streamingu založené pouze na certifikaci.
