Rok 1964

V Bratislavě vznikla kapela The Beatmen, bigbítová formace, zpívající hlavně anglicky. Značně ovlivnila československou populární hudbu. Byla to superskupina vytvořená manažerem Petrem Tuchscherem ze špičkových slovenských beatových hudebníků. Kolem roku 1965 byla považována za nejlepší československou beatovou kapelu nejen publikem, ale také hudebními kritiky a českými hudebníky. Jejím frontmanem byl kytarista a zpěvák Dežo Ursiny, jehož prvním velkým úspěchem The Beatmen byli. Hráli převážně písně ovlivněné Beatles. V roce 1966 její členové emigrovali do Německa, Dežo Ursiny však odmítl a Peter Petro se z rodinných důvodů vrátil.

Podrobnější popis

Vzniká skupina THE BLUESMEN

V Olomouci se od divadélka Skumafka osamostatňuje jeho hudební soubor a zakládá kapelu Teenagers (v roce 1966 se přejmenovali na The Bluesmen).

Podrobnější popis

Vzniká skupina DONALD

Ze skupiny Rubín vzniká legendární pražská formace Donald, která sice nenatočila jediný singl, a přesto se vedly spory o tom, zda jsou 'Donaldi' lepší než Olympic či naopak.

Podrobnější popis

Vzniká kapela SYNKOPA

V Přerově vzniká skupina Synkopa.

V roce 1964 vznikla v Bratislavě skupina Beatmen

Události podrobněji

Singl PRETTY THINGS – "Rosalyn"

Pretty Things vydávají svůj první singl se skladbou "Rosalyn", který vystoupil na 41. místo v hitparádě Spojeného Království. Píseň napsal skladatel Jimmy Duncan (byl v té době spolumanažerem Pretty Things s Bryanem Morrisonem), spolu s Billem Farleyem, majitelem studia, kde skupina nahrávala. Obsahuje sólovou kytaru ve stylu Bo Diddleyho a také výraznou slide kytaru.

V roce 1972 tuto píseň zpracovala britská rocková skupina Stack Waddy na svém albu Bugger Off!

Singl THE SONICS – "The Witch"

"The Witch" je píseň americké garážové rockové kapely The Sonics, kterou napsal zpěvák Gerry Roslie a která byla poprvé vydána jako jejich debutový singl v listopadu 1964. Objevuje se také na jejich prvním LP Here Are the Sonics!!! (1965). Skladba "The Witch", která pravděpodobně patří k nejzběsilejším a nejtěžším nahrávkám té doby je považována za kvintesenci vývoje punk rocku, přestože nikdy nedosáhla celonárodního úspěchu. Od původního vydání se "The Witch" objevila na mnoha kompilačních albech, zejména na reedici Nuggets z roku 1998: Nuggets: Original Artyfacts from the First Psychedelic Era, 1965 - 1968.

Singl THEM – "Gloria"

"Gloria" je rocková píseň, kterou napsal severoirský zpěvák a skladatel Van Morrison a kterou původně nahrála jeho skupina Them v roce 1964. Byla vydána jako b-strana singlu "Baby, Please Don't Go". Skladba se stala základem garážového rocku a součástí repertoáru mnoha rockových kapel. Zapamatovatelná je zejména díky refrénu "Gloria!". Jako jednoduchá tříakordová píseň se snadno hraje a proto je oblíbená u těch, kteří se učí hrát na kytaru.

Byla zařazena na 69. místo v seznamu Davea Marshe v knize The Heart of Rock & Soul: The 1001 Greatest Singles Ever Made z roku 1989. Ten ji popsal jako jednu z mála rockových písní, která je ve skutečnosti tak chlípná, jaká je její pověst. V roce 1999 získala skladba cenu Grammy Hall of Fame Award, v roce 2000 byla zařazena na 81. místo v žebříčku 100 nejlepších rockových písní všech dob sestavovaném televizní stanicí VH1, v roce 2004 se umístila na 208. místě na seznamu 500 nejlepších písní všech dob časopisu Rolling Stone, v aktualizovaném seznamu z roku 2010 se posunula na 211. místo a v seznamu z roku 2021 na 413. "Gloria" byla také dvakrát zařazena do žebříčku 500 písní, které formovaly rock and roll.

AMBOY DUKES

V roce 1964 vzniklo v Chicagu rockové uskupení The Amboy Dukes (později měli základnu v Detroitu). Jsou známí především díky svému velkému hitu "Journey to the Center of the Mind". Název formace pochází z románu Irvinga Shulmana. Ve Velké Británii byly jejich nahrávky vydány pod názvem The American Amboy Dukes kvůli existenci britské party se stejným označením. Hudební těleso prošlo během svých aktivních let řadou personálních změn; jedinou konstantou byl vedoucí kytarista a skladatel Ted Nugent. Sestava patří k zakladatelům progresivního rocku a heavy metalu.

První konfigurace Amboy Dukes hrávala v The Cellar, tanečním klubu pro dospívající v Arlington Heights, poblíž Chicaga. Jejich druhý singl "Journey to the Center of the Mind" ze stejnojmenné desky z roku 1968, který napsal druhý kytarista Steve Farmer, představuje různorodou škálu drogových vlivů. Nugent, horlivý protidrogový bojovník, vždy tvrdil, že netušil, že tato píseň pojednává o užívání drog. Následně Amboy Dukes vydali dalších pět studiových počinů, než se v roce 1975 rozpadli a Nugent se začal věnovat sólové kariéře.

V roce 2008 byla formace Amboy Dukes uvedena do síně slávy Michigan Rock and Roll Legends.

BEATMEN

The Beatmen byli slovenské rockové uskupení zpívající převážně anglicky, které existovalo v letech 1964 až 1966. Přestože vydali pouze čtyři písně, zůstávají jednou z nejvýznamnějších formací v historii československé populární hudby. Patřili mezi první široce populární bigbeatové soubory v Československu a jako jedni z prvních muzikantů zpoza železné opony hráli i v západní Evropě, konkrétně v Mnichově. Znamenali první větší úspěch pro zpěváka a kytaristu Deža Ursinyho, který se později stal legendou československé scény. Styl a zvuk tělesa byl výrazně ovlivněn zejména Beatles. Jejich skladba "Uděláme si léto" byla vysoce ceněna kritikou a dodnes patří k nejlepším československým popovým písním vůbec.

Počátky formace lze hledat v bratislavských souborech Fontána a Jolana z počátku šedesátých let, odkud se rekrutovali její členové. The Beatmen založili koncem roku 1964 Peter Petro, Miroslav Bedrik a Marián Bednár. Přibrali k sobě kytaristu Stana Herka, který však následně odešel kvůli povinnostem na konzervatoři. Na jeho místo nastoupil Dežo Ursiny. V průběhu roku 1965 získali velkou popularitu a vydali své jediné dva singly. Odehráli několik úspěšných koncertů v Praze, mimo jiné v Divadle Spejbla a Hurvínka. V květnu hráli v divadle Rokoko a později vystoupili na premiéře filmu Nylonový měsíc. Mnoho z těchto úspěchů by se sotva podařilo bez úsilí jejich manažera Petera Tuchschera, který byl tehdy významnou osobností bratislavské rockové scény, řídil řadu formací a mnohé z nich dostal na výsluní. The Beatmen byli jeho nejúspěšnějším uskupením.

Na jaře 1966 vystoupili v Kunstmuseu v Mnichově a také jako support na dvou koncertech Manfreda Manna v Bratislavě 7. a 8. října 1965. Manfred Mann jimi byl natolik ohromen, že je chtěl vzít na své turné po Velké Británii, ale jednání ztroskotala. Proslýchalo se, že 'Beatmeni' nesměli vycestovat, pokud by s nimi nejel i Olympic, tehdy nejúspěšnější československá rock'n'rollová formace z Prahy. Nebylo obvyklé, aby slovenská sestava zastínila velkou a stabilní českou, a mnozí prý z této skutečnosti nadšení nebyli. V budoucnu se podobná situace měla zopakovat ještě několikrát, například když byl v roce 1982 zvolen nejlepším mužským zpěvákem republiky Slovák Miroslav Žbirka místo do té doby každoročního vítěze Karla Gotta. Vedení Manfreda Manna se s Olympicem nedohodlo, a tak 'Beatmeni' nemohli vyrazit.

Touha po větší slávě a umělecké svobodě bez omezení ze strany politického režimu přiměla The Beatmen k rozhodnutí emigrovat do západního Německa, ovšem bez Ursinyho, který se rozhodl zůstat ve vlasti. Jako náhradu přijali Juraje Eperjesiho. Po vídeňském koncertě se však Peter Petro rozhodl vrátit domů. V Německu vydali v nové sestavě jeden singl, který si ale nezískal velký zájem fanoušků. Krátce poté se kvůli osobním problémům a zklamání z malého úspěchu rozešli. Po nějaké době Ursiny založil nové hudební těleso The Soulmen.

THE BLUESMEN

Na počátku historie této olomoucké formace stojí divadélko Skumafka, tedy SKUpina MAlých Forem KAabaretu, vzniklé v roce 1963. Divadélko muselo mít samozřejmě svůj hudební soubor, který obstarával scénickou hudbu a doprovod divadelních písniček. V tělese se sešli kytarista Jozef Karpaty, pianista Jaroslav Vraštil, altsaxofonista a klarinetista Bohumil Budík, kontrabasista Zdeněk Prachař a bubeník Zdeněk Křivák. Na podzim přijel do Olomouce studovat medicínu Petr Fiedler z Nového Jičína a už ve vlaku se při cestě na bramborovou brigádu seznámil se svým budoucím spolužákem Prachařem. Nad kytarami pak upekli Fiedlerův nástup do Skumafky, kde se rychle zabydlel a brzy si spoluhráče zorganizoval podle svých představ. Po několika měsících muzikanti usoudili, že je jim divadelní tvorba poněkud těsná, a osamostatnili se pod jménem Teenagers.

Sestava sehraných spoluhráčů se velmi úspěšně uvedla na 1. koncertu bigbeatových uskupení v Okresním kulturním domě 1. 4. 1964. Vedle Teenagers zde vystoupily ještě soubory Refuges a Menuet. Po přehlídce nastaly velké přesuny, protože Teenagers přetáhli nejlepší hudebníky z konkurenčních part, které následně zanikly. V Teenagers se tak ustálilo toto obsazení: Jaromír 'Baterka' Lőffler z Refuges – zpěv, Jaroslav 'Játra' Vraštil – klavír, Petr 'Fíďa' Fiedler – sólová kytara, foukací harmonika a zpěv, Jozef Karpaty (také zvaný 'Pepino' nebo 'Bandaska') – doprovodná kytara, Zdeněk 'Blond' Prachař – kontrabas a později baskytara, Theodor Prima z Menuetu – bicí.

Vraštil, Prachař a Karpaty hráli i v Olomouckém dixielandu, odkud v polovině následujícího roku přetáhli do Teenagers nového bubeníka. Vladimír 'Brejk' Grunt zásadně odmítal jednoduché hraní a stal se jedním z těch, kteří do aranžmá sestavy zanášeli jazzové prvky. Dixieland zavrhli, jakmile slyšeli Manfreda Manna. Hudební materiál Teenagers představoval nesourodý mix, složený z převzatých skladeb od Little Richarda po The Shadows, od Beatles po The Rolling Stones a od Ray Charlese po Animals. Nejdůležitější pro krystalizaci pozdějšího vyhraněného stylu byl odpor k otrockému kopírování předloh. Hudebníkům stačilo nahodit základní téma, na které pak improvizovali. Skladby tak dostávaly osobitý ráz, daný improvizačními schopnostmi jednotlivých hráčů.

Sestava hrála na všech možných studentských akcích, jaké se nabízely v okolí Olomouce. V roce 1965 se dokonce vydali na svůj první zahraniční zájezd do Německé demokratické republiky. Na olomoucké lékařské fakultě studovali totiž i hoši z NDR a dva z nich zprostředkovali účinkování ve městě Nordhausen, nedaleko Halle. Měli hrát ve zdejší vinárně, postavené ve stylu botanické zahrady. Vedle vinárny vystupovali koncertně ve městě i v okolí, v kinosálech, kulturních domech a jednou i na velitelství ruské posádky, což kupodivu prošlo bez průšvihů. Zázračný bigbít si přijížděli poslechnout až z dalekého Berlína a olomoučtí Teenagers si získali zástupy německých fanynek. Ještě zajímavější zahraniční kontakty získali na letních mezinárodních táborech mládeže v Oravském Podzámku v roce 1965 a 1966 (a později už jako Bluesmen na dalších místech). Sjížděla se sem mládež z celého světa, i ze západní strany železné opony. Soubor se zde dostával ke slušnému zdroji nahrávek svých vzorů. Cizinci si sebou vozili oblíbené desky a pásky, takže nebyl problém si je vypůjčit a nahrát, nechat si opsat anglické texty a podobně. Pobyt na táboře se změnil v permanentní dvouměsíční zkoušku a přehrávky před zasvěceným zahraničním publikem.

V roce 1966 vznikl v prostorách Domu armády v Olomouci klub pro mladé. Jeho organizaci si vzali na starost lidé známí ze Skumafky. Stavěli jej všichni zájemci svépomocí a slavnostního otevření se dočkal 1. října. Oficiální název zněl Divadlo Experimentů. Pro všechny to byl ale DEX se svou přitažlivou asociací na dexfermethrazin. To byl tehdy populární speed, původně lék národního podniku SPOFA Hlohovec. Anorektikum k omezení chuti k jídlu a tedy k hubnutí. Měl ovšem i psychostimulační vedlejší účinky, tj. působil dráždivě na centrální nervovou soustavu a odstraňoval únavu, zvyšoval motorickou i psychickou výkonnost, působil euforizačně. Tehdejší mladý člověk byl tedy hubený, s rozšířenými zornicemi a v euforické náladě.

DEX byl pro Teenagers domovským klubem. Měli tu zkušebnu, pravidelně zde hráli, především k tanci. Honorář za vystoupení se pohyboval hluboko pod 100 Kčs za osobu, ale jelikož byla návštěvnost vysoká, zbývající peníze přispívaly na provoz klubu a na méně atraktivní, ale důležité hosty, zvané do DEXu z celé republiky. Úzké styky pěstovali především s ostravskými formacemi z Divadla pod okapem a Waterloo, s hudebníky z Flaminga. Jezdili sem jazzmeni jako Karel Velebný nebo Laco Deczi. Své recitály zde měli Pergner, Kovářík či Hegerová. Spisovatel Škvorecký tu četl povídky (v roce 1968 byl zvolen králem olomouckého Majálesu).

Rok 1966 přinesl ještě další významné změny: Zdeněk Prachař opustil post baskytaristy, ale nadále zůstal u souboru jako manažer. Na baskytaru byl přijat Zdeněk 'Žamárk' Kramář. Změnu názvu formace vlastně vyvolalo stárnutí muzikantů. Narodili se v letech 1945 – 1946, takže po polovině 60. let už přestali být teenagery. Starý název přestal platit. Nejprve si chtěli – logicky – začít říkat Twens. Tento název se ale neujal a asi po týdnu přišel Karpaty, inspirovaný bratislavskými "Beatmeny", s novým názvem Bluesmen. Sestavu občas obohatila dechová sekce s trubkou Gruntova dřívějšího spoluhráče Jiřího Neradílka, s trombonem Václava Kumra a saxofonem Jana Mikudy. Pro běžné hraní na tancovačkách i z úsporných důvodů však většinou dechy nahradil Vraštil na varhany. Styl formace osciloval mezi jazzem, rhythm & blues a soulem.

Mezi hosty DEXu patřili i muzikanti z Brna. Jednou se tu upekla kulišácká fúze 'Bluesmenů' a zbytku brněnské formace Vulkán. Hlavním motivem byla personální nouze tehdejšího Vulkánu. Sestava se polorozpadla a zůstal jen Aleš Sigmund, Ulrychovci s Danem Svobodou a několik nasmlouvaných koncertů po republice. Na jaře 1967 došlo k dohodě, že odehrají společné turné, v němž Bluesmen vystoupí v první půli jako předkapela a v druhé části nastoupí Brňáci s bluesmenovskou rytmikou jako Vulkán. Po první půlce tedy zůstali v šatně Fiedler a Karpaty, které na jevišti vystřídali Hana a Petr Ulrychovi a Aleš Sigmund. Někde, například v zaplněném kulturním domě v Hradci Králové, se publikum cítilo poněkud ošizené, zvlášť když vyšlo najevo, že improvizovaný Vulkán nemá nacvičených dost skladeb. Hudební parta pak před lynčováním musela přidat přídavky v podání základní sestavy Bluesmen. Zmatku na jevišti navíc využil jeden místní nenechavec a odcizil zesilovač. Jelikož ale, jak bylo v kraji už tehdy zvykem, byl v hledišti přítomný i příslušník tajné policie, měl zloděj smůlu a aparát byl vrácen zpět. Turné vymyslel a manažersky ošetřil Čestmír Klos, pozdější redaktor časopisu Melodie. Jezdil s denním předstihem na motorce domlouvat kšefty i noclehy. Zatímco Bluesmen a Vulkán hráli, Klos už jednal na dalším místě. Hudebníci cestovali na korbě náklaďáku, dívky v kabině vedle řidiče. K nejčastějším noclehům patřily tělocvičny a internáty, v jedné hospodě dokonce spali na kulečníkových stolech.

Jednoho podzimního dne došlo v restauraci Nové slunce k významnému setkání Petra Fiedlera s Karlem Krylem. Kryl seděl s kytarou u piva a zkoušel si novou písničku "Pušky a děla". U sklenice a brnkání na kytaru přišla řeč i na olomoucký DEX a Fiedler pozval Kryla na vystoupení Bluesmenů. Následující den se pak potkali ve vlaku směrem na Olomouc. Kryl měl sice pokračovat do Teplic, ale nakonec vystoupil s Fiedlerem, aby se podíval do DEXu. Fiedler Kryla představil nic netušícím spoluhráčům jako kamaráda, který večer zazpívá divákům pár písniček. Bluesmeni udělali ve svém tanečním setu pauzu a Fiedler ohlásil hosta – neznámého mladíka s kytarou, Karla Kryla. Bylo to nečekané, neplánované a nikdo nevěděl, jak na to návštěvníci klubu, naladění na svou dávku rhythm & bluesového křepčení, zareagují. Krylovo extempore v DEXu trvalo asi půl hodiny, bylo upřímné a publikum neznámému mladíkovi s vlastními písněmi neuvěřitelně aplaudovalo. Došlo i na přídavky. To, co se jevilo jako recese a bláznivý nápad zrozený u piva v novojičínské hospodě, dostalo naráz jiný rozměr: Kryl rozvázal pracovní poměr v Teplicích a přestěhoval se do Olomouce.

Tato událost, rok po Dylanově skandálu s elektrifikovaným doprovodem na puristickém folkovém festivalu v Newportu, byla vlastně prvním nesmělým kontaktem českého rocku s českým folkem. Na plnohodnotnou symbiózu si však posluchači museli počkat až do 70. let. První námluvy rocku s folkem skončily spíš nerealizovanými pokusy, i když Krylova "Nevidomá dívka" v podání Bluesmenů s Hanou Ulrychovou je dodnes ceněnou nahrávkou (EP, Panton 1968). Olomoucké rozhlasové studio bylo pravděpodobně svědkem více experimentů, avšak tehdy pořízené pásky se nedochovaly. Kryl nakonec nesehnal vlastní byt ani trvalé místo, a tak přenesl svou aktivitu do Ostravy.

V květnu a červnu odehráli Bluesmeni společné turné s brněnským Vulkánem. Sestry Elefteriadu tehdy ještě čekaly na své objevení a pěveckou oporou Vulkánu byli Hana a Petr Ulrychovi. Ti pak přešli do Atlantis, ale Hance se s Bluesmeny zalíbilo. Jednak se spřátelila s baskytaristou Zdeňkem Kramářem a potom jí vyhovovalo bluesové zaměření souboru.

Když Atlantis odjeli brázdit německé kluby, nechali Hanku doma a ta si zapívala i s Bluesmeny na 1. Československém beatovém festivalu v prosinci 1967, kde měli hned tři zpěváky: Ulrychovou, Fiedlera a Lőfflera. Ulrychová zpívala Arethu Franklin nebo Dusty Springfieldovou, Lőffler s Fiedlerem se střídali na Manfredu Mannovi, Animals, Ray Charlesovi nebo James Brownovi a společně zpívali písně dua Sam & Dave. Ulrychová dokonce dostala cenu za nejlepší zpěvačku festivalu a Vraštil byl oceněn jako nejlepší varhaník.

V září roku 1967 natočili Bluesmeni ve studiu ve Smečkách pro Panton EP se čtyřmi skladbami: "Zpívej mi dál", "Nevidomá dívka", "Story o velké lásce" a "Kdo pod oknem stává". Tyto písně vybočovaly z tehdejšího průměru. Nádherné bylo zejména zpracování "Nevidomé dívky" Karla Kryla s Ulrychovou za mikrofonem. Na 2. Československém beat festivalu v roce 1968 už zpíval jen Petr Fiedler, Hanku si bratr přetáhl zpátky do Atlantis a Lőffler studoval nějaký čas v Praze, kde zkoušel s bratry Gondolány, aby nakonec přesídlil do Ostravy k Flamingu a Ostravskému rozhlasovému orchestru (v roce 1968 emigroval někam do Kanady a od té doby o něm není zmínka). Bluesmeni v novém obsazení se na 2. Beat festivalu obávali neúspěchu a nasazovali začátky skladeb, aniž by nechali publikum pořádně zatleskat. Nakonec tím dosáhli takového tahu na branku, že sklidili velmi dobrý ohlas. Oceněna byla především orientace na vlastní tvorbu a její stylová rhythm & bluesová čistota s výrazným zvukem varhan. Nejhůře ze všech festivalů dopadl pro Bluesmeny ten třetí v roce 1971. Ale to už byla podivná doba počínající normalizace, zakazování anglických názvů, hádek a odchodů hudebníků do zahraničí.

V létě 1968 odjeli hrát do Jugoslávie a na podzim nastaly významné proměny. Bluesmeni byli pořád amatérskou partou, ale někteří členové chtěli začít působit profesionálně. Takovou slibnou šanci skýtala brněnská skupina Atlantis, která byla v té době už v rukou jejich souputníka z »vulkánovské« šňůry Petra Ulrycha. Do Atlantis už beztak dojížděl jiný olomoučák Standa Regal, a tak se k němu přidal i varhaník Vraštil. Bubeník Vladimír Grunt nejprve vysílal signály Michalu Prokopovi do Framus Five, ale v Praze nebyl k dispozici byt. Nakonec následoval Vraštila do Brna na místo Zdeňka Kluky. Protože z Bluesmenů odpadl i Kramář, který dokončil medicínu, byli k Fiedlerovi a Karpatymu na podzim 1968 přijati hned tři noví kolegové: Miroslav Vosáhlo na varhany a piano, Mirek Ryška na baskytaru a Antonín Nelešovský na bicí.

Po The Matadors a Atlantis přišla pozvánka do muzikálu Hair i Bluesmenům. Každé české uskupení bylo velmi hrdé na jakékoliv angažmá na Západě, Bluesmeni nevyjímaje. Časem ale pochopili, že jejich hlavní výhodou před domácí konkurencí byla nižší cena. Přitažlivý muzikál začal při stálém opakování nudit (pro improvizaci tu nebylo místo), a tak si v pauzách mezi hraním i četli noviny nebo hráli karty. Mnichovské působení však přineslo souboru i jiné zkušenosti. Hráli v německých klubech, pro americké vojáky i na mejdanech místní honorace. K jejich obdivovatelům patřil i mnichovský boháč českého původu Harry Dostal. Vzal si prý po válce bohatou Němku, která brzy zemřela, a vlastnil řadu butiků s módním šatstvem. Nakoupil perfektní aparaturu a nejlepší nástroje a ve sklepě své vily zřídil zkušebnu. Tam se pak odehrál nejeden mejdan. Jednou sem Don Adams, Angličan, který hrál v Hair postavu Bergera, přivedl své kamarády – skupinu Deep Purple. Právě hráli v Mnichově. Velkolepý mejdan s jam sessionem snů trval do ranních hodin. V Mnichově se také Bluesmeni spřátelili s devatenáctiletou tanečnicí a zpěvačkou Donnou, co si vzala nějakého Rakušáka Summera. Budoucí discohvězda hrála v Hair Sheilu a později dokonce pomáhala s choreografií.

Z Mnichova putovali Bluesmeni do Hair v Norimberku (kde se muzikál příliš neuchytil) a odtamtud do Frankfurtu. Prostoru v Dostálově sklepní zkušebně využil Hanuš Berka pro svou česko-německou formaci Emergency. Karpaty se vrátil k sólovce a na basovku povolali z Olomouce Ryšku. Muzikantům však přestávaly platit výjezdní doložky, komunistický to vynález k omezení cest na Západ, a tak nastal čas lámání chleba: Bylo jim vlastně sděleno, že pokud se okamžitě nevrátí, budou považováni za emigranty. I když nakonec stejně někteří z nich emigrovali (například Fiedler po dostudování medicíny), tentokrát se ještě rozhodl vrátit. V této situaci se zúčastnili 3. Beatového festivalu v Praze (v dubnu 1971), ale formace se z celkové deziluze a bezmocnosti začala rozpadat. Jedinou vzpomínkou na svobodné časy zůstalo dvojalbum Hair, které v roce 1971 vydal Polydor. Petr Fiedler se ještě pokusil postavit nové hudební těleso s Emilem Viklickým, ale zůstalo jen u reklamních fotografií a přípravných diskusí.

Původní zdroj. Upraveno a kráceno.

COUNT FIVE

V San José vznikla formace Count Five, zástupce tzv. garážového rocku, předchůdce punku. Proslavili se především svým hitovým singlem "Psychotic Reaction".

Sestava byla založena v roce 1964 kytaristou Johnem 'Mouse' Michalskim a basákem Royem Chaneyem. Byli to přátelé ze střední školy, kteří předtím působili v několika krátce trvajících projektech, zejména v surfové rockové partě The Citations. Pod vlivem britské hudební invaze se pak rozhodli změnit svůj hudební směr. Po krátkém období pod názvem Squires a po několika změnách v obsazení se zrodili Count Five. John 'Sean' Byrne hrál na rytmickou kytaru a zpíval, Kenn Ellner obsluhoval tamburínu a foukací harmoniku a Craig 'Butch' Atkinson usedl za bicí. Count Five byli rozpoznatelní díky svému zvyku nosit na pódiu čepice ve stylu hraběte Draculy.

Skladba "Psychotic Reaction" je všeobecně považována za základní kámen garážového rocku. Píseň byla ovlivněna stylem současných interpretů, jako byli The Standells a The Yardbirds. Než soubor podepsal v Los Angeles smlouvu s Double Double Records, odmítlo jej hned několik vydavatelství. Singl "Psychotic Reaction" se nakonec vyšplhal na 5. místo amerických hitparád koncem roku 1966. Uskupení si užilo jen krátkou dobu omezeného úspěchu a poté, co jejich singl upadl v zapomnění, se vytratili z hudební scény. Další překážkou pro potenciální kariéru byla skutečnost, že všichni členové (ve věku 17–19 let) se rozhodli pokračovat ve vysokoškolských studiích.

V roce 1969 se Count Five rozpadli, ale jejich odkaz zvěčnil rockový novinář Lester Bangs v eseji z roku 1971 nazvané Psychotic Reactions and Carburetor Dung. V tomto textu Bangs kapele připsal vydání několika dalších desek po Psychotic Reaction: Carburetor Dung, Cartesian Jetstream, Ancient Lace and Wrought-Iron Railings a Snowflakes Falling on the International Dateline – každá z nich údajně ukazovala rostoucí umělecký cit a zdokonalení. Ve skutečnosti však žádná z těchto následných nahrávek nikdy neexistovala, šlo pouze o Bangsovu fantazii.

DONALD

Základní složení pražské formace Rubín, přímého předchůdce 'Donaldů', se ustálilo v roce 1963. V sestavě figuroval Vladimír Kulhánek jako basista, Jan Štumpf na klarinet a saxofon, Přemysl Černý u bicích, Jan Steiner na saxofon, Jiří Motyčka na doprovodnou kytaru a Láďa Horský jako první elektrifikovaný kytarista. Až v roce 1965 sehnal Přemek Černý baskytaru a Kulhánek přešel na elektrickou basu. Hlavním motorem byl právě Přemysl Černý, rekvizitář z filmových ateliérů na Barrandově.

Klíčové změny ale přišly už o rok dříve. Motyčka soubor opustil a nahradil jej Ivo Kulhánek. V tomtéž období se přidal i kytarista Pavel 'Paul' Černocký. Toho objevil Přemek Černý při natáčení filmu Kdyby tisíc klarinetů, kde mladý amatérský zpěvák, tehdy student Vysoké školy zemědělské, zpíval a doprovázel se na kytaru jednou z písní Elvise Presleyho. V témže roce ale musel Jan Štumpf narukovat, což sice oslabilo sestavu, ale zároveň se ukázalo, že saxofony už v bigbítu ustupují do pozadí.

Ještě krátce s uskupením působil saxofonista Jan Steiner, ale s přibývajícím repertoárem Beatles už do výsledného soundu nezapadal. Na jeho místo přišel Mirek Helcl s varhanami a Rubín se začal prosazovat. Právě tehdy došlo i k zásadní změně jména — parta se přejmenovala na Donald. Název navrhl Přemek Černý, protože zněl "američtěji". Postupně se sestava ustálila: Zdeněk Juračka (kytara), Ivan Kulhánek (rytmická kytara), Vladimír 'Guma' Kulhánek (baskytara), Miroslav Helcl (varhany), kapelník Přemysl Černý (bicí) a Pavel Černocký (zpěv). Juračka, tehdy student konzervatoře, přišel do souboru právě díky Helclovi. V této podobě skupina fungovala po většinu své existence.

V roce 1965, po příchodu Zdeňka Juračky, dostali Donald velkou příležitost — angažmá v klubu Olympik, kde vystupovali v pořadech Šimka & Grossmanna. Rychle si získali pověst díky energické pódiové prezentaci. Byli vůbec první domácí formací, která dokázala na pódiu spojit kvalitní hudbu s atraktivní show. Už tehdy se dostali pod křídla Pražského kulturního střediska, takže hráli za solidní honorář 120 Kč na osobu, a ne jen "za párek a dvě piva". V repertoáru měli především převzaté skladby zahraničních idolů — hlavně Beatles, a to dokonce o půl roku dříve než Olympic. Později více tíhli k britským rhythm & blues partám. Hráli písně od The Searchers, The Kinks, Swinging Blue Jeans ("Hippy, Hippy Shake"), Troggs, Who ("My Generation") či především The Rolling Stones ("Satisfaction", "Route 66", "Walking The Dog").

Pavel Černocký se na pódiu podvědomě stylizoval do Micka Jaggera z Rolling Stones. Když zpíval "(I Can´t Get No) Satisfaction", "Get Off Of My Cloud" nebo "Walking The Dog", působil jako jeho přirozený dvojník, přestože tehdy nebylo možné vidět žádný obrazový záznam ´Stounů´. Svým vystupováním vynikal také Vladimír Kulhánek, naopak jeho bratr Ivan si vysloužil přezdívku 'Spící panna'. Donaldi koncertovali nejen v Praze, ale vyjížděli i po celé republice, výjimečně dokonce až do Bratislavy.

Na konci roku 1967 odešel Jiří Jirásek, protože Petr Novák po návratu z vojny znovu oživoval George & Beatovens a Jirásek jako "ten George" tam prostě nemohl chybět. Další rána přišla v podobě povolávacího rozkazu pro Vladimíra Kulhánka. ´Guma´ musel přerušit studium a nastoupit roční vojenskou službu. To znamenalo konec ´Donaldů´. Za Jiráska občas zaskakoval František Ringo Čech a právě k němu pak zbytek muzikantů přešel do nové sestavy Rogers Band. Vznikl tak rock & rollový velkoorchestr, možná první československá superskupina. Rogers Band se ale výrazněji neprosadil a už na konci roku zanikl.

Bohužel, ´Donaldi´ se nikdy nedostali do profesionálního studia. Po jejich činnosti zůstalo jen několik amatérských záznamů na magnetofonových páscích značky ORWO. Ty byly po letech digitalizovány a vyčištěny firmou Prag-Data. Pavel Černocký vzpomínal: „… nakonec se podařilo objevit v pravém slova smyslu na půdě krabici se starými pásky, natočenými na legendárním magnetofonu Sonet Duo. Po mnoha hodinách hledání se podařilo lokalizovat ten jeden jediný…“

Po letech, 5. ledna 1991, se Donaldi objevili na koncertu Comeback aneb legendy českého rocku se vracejí. Odehráli tři skladby: "Walking The Dog", "Long Tall Sally" a "(I Can´t Get No) Satisfaction". Obsazení bylo téměř identické s původním: Pavel Černocký (zpěv), Ivan Kulhánek (kytara), Jiří Jirásek (bicí), Vladimír Kulhánek (baskytara) a Miroslav Helcl (klávesy).

Původní zdroj – upraveno.

GROUP 1850

V holandském Haagu vzniká formace Group 1850 (Groep 1850), hrající psychedelický rock. Přestože nikdy neprorazila mimo Nizozemsko, je dnes považována za jednu z nejinovativnějších acid rockových part té doby. Soubor se rozpadl po vydání druhého alba »Paradise Now« v roce 1969, ale sporadicky fungoval i během sedmdesátých let.

Acid rock je forma psychedelického rocku charakteristická dlouhými instrumentálními pasážemi, minimem zpěvu (případně zcela instrumentální) a výraznou hudební improvizací. Pojem se vztahuje i na podskupinu psychedelických spolků, které byly součástí nebo ovlivněny tzv. sanfranciským soundem, a jež hrály hlasitou, „tvrdou“ hudbu plnou dlouhých kytarových sól. Název acid rock vznikl proto, že tento styl doprovázel undergroundové večírky spojené s užíváním LSD v 60. letech, známé jako 'acid trips' či 'acid tests'. 'Acid' byl totiž hovorový výraz pro LSD.

V rozhovoru pro časopis Rolling Stone citoval Jerry Garcia z Grateful Dead svého kolegu Phila Leshe: „Acid rock je to, co posloucháte, když jste nadrogovaný papírem.“ Garcia dále prohlašoval, že ve skutečnosti žádný opravdový psychedelický rock neexistuje a že jedině indická klasická hudba a část tibetské hudby může sloužit k „rozšíření vědomí“. Termín acid rock se tak často používal jako synonymum psychedelického rocku. Rolling Stone jím označoval například ranou tvorbu Pink Floyd. V červnu 1967 napsal týdeník Time: „... z jukeboxů a tranzistorů se národem valí zesílený zvuk acidrockových kapel Jefferson Airplane, The Doors, Moby Grape..." V roce 1968 pak časopis Life označil The Doors za 'Krále acid rocku'.

Rozdíl mezi acid rockem a hard rockem/heavy metalem byl v té době zásadní. Acid rock byl spojený hlavně s psychedelickými experimenty, dlouhými improvizacemi a „rozšířením vědomí“. Oproti tomu hard rock a heavy metal, které se dostaly do popředí na začátku 70. let, stavěly na hutnějších riffech, ostřejším zvuku a důrazu na energii a sílu. Přesto se v médiích oba pojmy často pletly a některé tvrdší soubory byly mylně označovány jako acid rock. Postupně se ale pro tuto tvrdší odnož ujal termín heavy metal, jenž se používá dodnes.

Mezi kapely, které byly dříve takto nálepkovány, patřili např. Alice Cooper, Vanilla Fudge nebo Deep Purple. Naopak skutečnými představiteli acid rocku bývají řazeni The Jimi Hendrix Experience, Cream, Iron Butterfly, The Doors, Jefferson Airplane či Janis Joplin.

LINCOLN STREET EXIT

V Novém Mexiku vzniká garážovopsychedelická kapela Lincoln Street Exit. Původní sestavu z roku 1964 tvořili Paul Chapman, bubeník Lee Herres, zpěvák a kytarista Michael Martin a baskytarista Mac Suazo. Jako jedna z mála indiánských rockových formací poloviny 60. let (všichni čtyři členové byli Siouxové z Nového Mexika) aktivně koncertovala a nahrávala, avšak šest let se potýkala s malým uznáním; během této doby se jí podařilo vydat tři prakticky neznámé singly. Jejich raný styl kombinoval garážový zvuk s prvky psychedelie, což z nich činilo poměrně originální projekt v rámci americké scény.

Když hudební uskupení podepsalo smlouvu s detroitským vydavatelstvím Mainstream, Chapman zemřel a nahradil ho kytarista R.C. Gariss. Společně s producentem Bradem Shadem vydali v roce 1970 studiový počin Drive It!, na kterém představili materiál Martina a Toma Beeho, jenž nebyl členem sestavy. Protiválečné nálady souboru ("Man Machine" a "Time Has Come Gonna Die") nebyly nijak originální ani pozoruhodné. Stejně tak jejich ojedinělý pokus o pseudogospel ("Going Back Home") působil přinejlepším zavádějícím dojmem. Na druhou stranu skladby jako "Dirty Mother Blues", "Teacher Teacher" a "Straight Shootin' Man", poháněné Martinovým sympatickým hlasem, nabídly přesvědčivý bluesově orientovaný hard rock a ukázaly potenciál sestavy v kombinaci tradičního amerického blues s progresivní psychedelií.

Paradoxně nejpůsobivější byla zároveň jedna z jejich nejkomerčnějších nahrávek - popově orientovaná "Soulful Drifter" (která vyšla jako neúspěšný singl). Netřeba dodávat, že kolekce zmizela beze stopy, ale pro sběratele se stala cenným artefaktem psychedelické éry. Gariss, Herres, Martin a Suazo následně pokračovali ve své hudební spolupráci a znovu se objevili jako Xit, kteří v polovině 70. let nahráli sérii LP pro Motown. Tyto desky ukazovaly jejich evoluci směrem k soulovějšímu a funkovějšímu rocku, přičemž si zachovaly výrazný indiánský hudební rukopis a energii původní sestavy.

Kromě hudebního přínosu mělo hudební uskupení Xit i význam kulturní. Jako jedna z mála indiánských rockových sestav své doby přinášeli do mainstreamového rocku prvky své kultury a identity, čímž otevírali cestu pro další indiánské umělce. Jejich texty často reflektovaly sociální a politické problémy, s nimiž se setkávali jejich lidé, a hudba tak sloužila jako prostředek vyjádření indiánské zkušenosti a odporu proti stereotypům. Díky tomu se Xit stali nejen hudební, ale i kulturní ikonou pro své současníky i pozdější generace.

THE MAGIC BAND

The Magic Band byla americká blues rocková a experimentální rocková skupina, známá jako doprovodná skupina zpěváka Captaina Beefhearta v letech 1967–1982. V rotující sestavě se vystřídaly desítky interpretů, z nichž mnozí se stali známými pod přezdívkami, které jim dal Beefheart. V roce 2003 se kapela zreformovala, ale bez Beefhearta.

Členové původního Magic Bandu se dali dohromady v roce 1964. V té době byl Don Van Vliet (později přezdívaný Captain Beefheart) pouhým zpěvákem skupiny, kterou dal dohromady kytarista a bývalý spolužák Alex Saint Clair. Stejně jako v mnoha tehdy vznikajících kalifornských kapelách se v ní objevovaly prvky psychedelie a základy soudobé hippie kontrakultury. Skupina byla proto propagována jako Captain Beefheart and his Magic Band na základě předpokladu, že Captain Beefheart má 'magické schopnosti' a po vypití Pepsi dokáže vyvolat 'His Magic Band', který se objeví a vystupuje za ním. Vlákna této logiky vycházela z toho, že Vlietova postava Beefhearta byla napsána jako postava v teenagerské operetě, kterou zformuloval jeho přítel Frank Zappa, spolu s Van Vlietovými proslulými pepsi náladami, s jeho matkou Willie Sue a jeho obecně rozmazleným teenagerským chováním. Název His Magic Band se v roce 1972 změnil na The Magic Band.

Skupina hrála na četných tanečních zábavách v autoklubech a juke jointech. Koncem roku 1965 konečně získala smlouvu na nahrávání dvou singlů s nově vzniklou nahrávací společností A&M Records, jejímž manažerem byl Leonard Grant. V té době byly také navázány hudební vztahy se členy skupiny Rising Sons, kteří se později objevili na nahrávkách. Smlouva s A&M přinesla také jisté rozpory mezi členy kapely, rozpolcené mezi kariérou experimentální popové skupiny a kariérou puristické bluesové sestavy.

Původní Magic Band byla především rhythm and bluesová parta, kterou vedl místní lancasterský kytarista Alexis Snouffer spolu s Dougem Moonem (kytara), Jerrym Handleym (baskytara) a Vicem Mortensonem (bicí), přičemž posledně jmenovaného střídal a nakonec nahradil Paul 'P.G.' Blakely. Pro první nahrávku A&M byl angažován Mortenson a Snouffer se postavil za bicí, přičemž roli kytaristy převzal nedávno přijatý Richard Hepner. V době, kdy byl singl vysílán v popovém televizním pořadu, se na místo bubeníka vrátil P. G. Blakely. Ten poté odešel za kariérou v televizi a v době, kdy kapela natočila své první album, ho nahradil John French, který byl prvním vydavatelem na novém labelu Buddah Records.

Na Beefheartově první desce Safe as Milk se v Magic Bandu podíleli Alex St. Clair, Jerry Handley a John French. French pracoval na dalších pěti Beefheartových albech, zatímco Snouffer s Beefheartem spolupracoval s přestávkami na dalších třech. Bill Harkleroad se připojil k Magic Bandu jako kytarista pro Trout Mask Replica a zůstal s Beefheartem do května 1974.

Skupina se dala znovu dohromady v roce 2003. Po obnovení kapely, bez přítomnosti Captain Beefhearta, působila až do roku 2017. Reformovaná sestava zahrnovala bubeníka Johna 'Drumba' Frenche, kytaristy Garyho Lucase a Dennyho Walleyho, baskytaristu Marka 'Rocketta Mortona' Bostona a bubeníka Roberta Williamse, kterého později nahradil Michael Traylor.

Během svého působení od roku 2003 do 2017 odehráli více než 30 koncertů v Evropě a USA. V roce 2003 vydali studiovou desku Back to the Front a v roce 2005 živé album 21st Century Mirror Men. Repertoár zahrnoval skladby z alb Trout Mask Replica a Clear Spot, přičemž některé písně byly interpretovány instrumentálně.

V roce 2011 se kapela opět sešla pod názvem 'The Best Batch Yet' a pokračovala v turné po Evropě a Spojeném království. Poslední vystoupení proběhlo v roce 2017, po kterém kapela již aktivně nepůsobila.

Během existence po roce 2003 se The Magic Band etablovala jako respektovaná formace, která udržovala a rozvíjela odkaz avantgardní rockové legendy Captaina Beefhearta.

MASTER’S APPRENTICES

V Adelaide v Austrálii vzniká surfrocková skupina The Mustangs, která hraje skladby od The Ventures a The Shadows. O rok později si dala nový název Master's Apprentices. Během jejich druhého turné v Melbourne na konci roku 1966 místní rozhlasový DJ Stan Rofe prohlásil: „Masters jsou v Austrálii, co jsou The Rolling Stones v Anglii a The Doors v Americe...“ Skupina byla pozoruhodná v australském kontextu tím, že hrála vlastní tvorbu. V únoru 1967 se přestěhovala do Melbourne ve státě Victoria a od roku 1970 se pokoušela prorazit na britský trh, než se v roce 1972 rozpadla.

Hlavním zpěvákem byl Jim Keays a skupina také odstartovala kariéru baskytaristy Glenna Wheatleyho, který se později stal významným podnikatelem v hudebním průmyslu a talentovým manažerem Little River Band a zpěváka Johna Farnhama.

Kapela se pravidelně reformovala, mimo jiné v letech 1987–1988 a později znovu. V roce 1998 byla uvedena do Síně slávy ARIA při udílení cen ARIA Music Awards. Jak Keays, tak Wheatley napsali v roce 1999 memoáry, ve kterých popsali své zkušenosti s kapelou. Keays zemřel na zápal plic 13. června 2014 a Wheatley 1. února 2022 na komplikace způsobené COVID-19.

Jeden z jejich hitů, "Undecided" (1967), byl oživen skupinou Silverchair v roce 1997. Jejich dobře známá píseň "Because I Love You" byla předělána mnohokrát, včetně použití v australské reklamě na džíny v pozdních osmdesátých letech.

Švédská progresivní metalová skupina Opeth pojmenovala skladbu "Master Apprentices" z jejich alba 2002 Deliverance na počest této kapely; frontman Mikael Akerfeldt je jejím velkým fanouškem.

Po roce 2003 se skupina The Masters Apprentices několikrát sešla a vystoupila na různých akcích a koncertech.

V roce 2014, při uvedení do Síně slávy jižní Austrálie, se původní členové The Mustangs zformovali jako The 1965 Masters Apprentices a vystoupili s novými členy, včetně zpěváka Craiga Holdena. Zdroj

V roce 2018 se kapela sešla na speciálním reunionovém koncertu v The Gov v Adelaide, kde vystoupili tři z původních čtyř členů. Zdroj

V roce 2020 pokračovala kapela ve své původní pětici, včetně původních členů Micka Bowera, Briana Vaughtona, Gavina Webba a Ricka Harrisona, spolu s baskytaristou Billem Harrodem a zpěvákem Craigem Holdenem.

Bohužel, 16. dubna 2024 zemřel baskytarista a zakládající člen Gavin Webb po boji s rakovinou. Zdroj

Tato historie ukazuje, že i po letech se The Masters Apprentices stále udržují při životě a pravidelně se scházejí, aby potěšili své fanoušky a udrželi odkaz své hudby živý.

MC5

V Lincoln Parku v Michiganu vznikla hlasitá rocková skupina MC5. Kapela se skládala z kytaristů Wayne Kramera a Freda „Sonic“ Smithe, baskytaristy Michaela Davise, zpěváka Roba Tynera a bubeníka Dennise Thompsona. V době svého působení vydali dohromady tři desky, po jejich rozpadu v roce 1972 vyšlo ještě jedno kompilační album, které se skládalo převážně z méně dostupných písní. Je považována za jednu z nejdůležitějších hardrockových skupin té doby. Díky levicovým a protispolečenským textům jsou MC5 také považováni za jeden ze zdrojů punkového hnutí ve Spojených státech.

Na počátku vzniku MC5 bylo přátelství mezi kytaristy Wayne Kramerem a Fredem Smithem. Od dospívajících let byli oba fanoušky hudby R&B, blues, Chucka Berryho, Dick Dalea, The Ventures a později garážového rocku: zbožňovali každou rychlou, energickou a vzpurnou hudbu. Každý z nich vytvořil a vedl rockovou skupinu (Smith's Vibratones a Kramer's Bounty Hunters). Když většina členů obou kapel odešla na vysokou školu nebo za prací, ti nejoddanější se nakonec spojili (pod vedením Kramera a se jménem Bounty Hunters) s kytaristou Billy Vargem a bubeníkem Leo LeDucem (Smith hrál na basu), a byli dostatečně populární a úspěšní v Detroitu a jeho okolí, aby mohli opustit své každodenní zaměstnání a vydělat si na živobytí hudbou.

Po nějaké době získal Kramer manažera, který pro skupinu našel dobrého zpěváka – stal se jím Rob Derminger. Rob přišel na konkurz jako basista, ale Kramer a jeho přátelé se nezajímali o to, jak hraje, ale o to, jak zpívá. Rob byl přijat do skupiny a ihned poté převzal pseudonym Rob Tyner. Přišel také se jménem skupiny – Motor City Five, podle skupiny Dave Clark Five, která byla v té době velmi populární. Složení MC5 v této době bylo následující: Rob Tyner (zpěv), Fred 'Sonic' Smith (kytara), Wayne Kramer (kytara), Patrick Burroughs (basa) a Bob Gaspar (bubny). Zpočátku to byla obyčejná dospívající skupina hrající na večírcích. Poté Kramer a Smith začali experimentovat se zpětnou vazbou, což se ale nelíbilo Gasparovi a Burrowsovi. V roce 1966 získala MC5 novou rytmickou sekci v basistovi Michaelu Davisovi a bubeníkovi Dennisovi Thompsonovi. V té době byla již skupina stálým hostem slavného detroitského sálu „Grande Ballroom“ a její anarchistická představení měla kultovní status.

Začátkem roku 1967 se manažerem skupiny stal John Sinclair, známý undergroundový hrdina a tvůrce radikální politické strany „White Panther Party“, která kázala boj proti kultuře jakýmkoli způsobem, včetně rock and rollu, drog a sexu v ulicích. Pod vlivem Roba Tynera, který neskrýval své levicové názory, a Johna Sinclaira byli všichni členové skupiny inspirováni levicovými myšlenkami, což se odrazilo i v textech. Kapela zahájila na jevišti provokativní show. Například se hudebníci objevili před publikem s nenabitými zbraněmi a na konci představení „neviditelný ostřelovač zastřelil“ zpěváka Tynera. Kromě toho muzikanti neskrývali skutečnost, že používají LSD a marihuanu. Ideologie členů MC5 míchala levicové názory, myšlenky na vnitřní a vnější svobodu a emancipaci. Pod vedením Johna Sinclaira se MC5 stala hlasatelem „White Panther Party“ – z pódia zahaleného americkými vlajkami křičeli revoluční hesla, která je rychle dostala do problémů se zákonem.

Poté si kapely všiml manažer společnosti Elektra Records Danny Fields. Jejich známost skončila smlouvou a již na podzim roku 1968 bylo nahráno první album Kick Out the Jams. Přitahovalo pozornost posluchačů z celé Ameriky. Nebyl to studiový, ale koncertní záznam, protože manažeři Elektra měli pocit, že právě během živých představení se skupině podařilo ukázat vše nejlepší, čeho byla schopna. Hlavní skladby byly: "Kick Out the Jams", "Rama Lama Fa Fa Fa", "Starship" a "Motor City Burning". Album se stalo skutečnou událostí a nyní je právem považováno za jednu z nejlepších koncertních rockových desek. Nahrávka se dostala do národní top 30, nicméně někteří distributoři ji odmítli přijmout kvůli Tynerovu skandálnímu křiku „Kick out the jams, motherfuckers!“. Elektra musela ustoupit a vydala vyhlazenou verzi alba, která nahradila hrubé slovo slovy „bratři a sestry“ (což se stalo proti vůli hudebníků). Když populární řetězec hudebních obchodů Hudson odmítl prodávat debutové LP MC5 kvůli vulgárnosti v textech, hudebníci odpověděli prohlášením v tisku. Znělo: „Fuck Hudson's!“ Text prohlášení byl doprovázen obrázkem loga nahrávací společnosti Elektra. V důsledku takové demarše Hudsonova prodejna odmítla prodávat jakékoli výrobky vyrobené společností Elektra. Brzy nato se Elektra skupiny zbavila, a jelikož Sinclair odešel do vězení (za držení marihuany), zůstala skupina nejen bez smlouvy, ale také bez manažera. Poté byla hudebníkům nabídnuta záštita společnosti Atlantic Records.

Produkce druhého alba Back in USA (1970) byla provedena Johnem Landauem, který odstranil všechny psychedelické prvky a zvuk MC5 vytvořil co nejjednodušší. Skladby na něm zněly spíše jako písně, které o pět let později začaly hrát punk rockové kapely. Několik let před oficiálním vznikem punk rocku tak bylo nahráno album, které tento žánr předznamenalo. V té době ale Back in USA zůstalo nepochopeno a proto nemělo takový komerční úspěch jako předešlé, recenze byly špatné nebo extrémně omezené. Kritici poznamenali: „Zdá se, že hraje úplně jiná skupina.“ Dokonce i koncerty přestaly způsobovat stejné vzrušení.

Třetí deska High Time vyšla v roce 1971 a prodávala se ještě hůř. Samotní hudebníci však byli spokojení – hráli to, co chtěli hrát. Styl této nahrávky je velmi podobný stylu raných KISS a Aerosmith, kteří vydali svá debutová alba až o dva roky později. Nedostatek komerčního úspěchu donutil Atlantic Records přerušit smlouvu. Mezitím se skupina potýkala stále víc s problémem drog a na začátku roku 1972 Michael Davis odešel. Basu převzal Steve Moorhouse, ale Tyner a Thompson brzy odmítli hrát a skupina přestala existovat.

MC5 získali uznání až později, když mnoho umělců začalo mluvit o jejich vlivu na svou práci. Nejoblíbenější věcí této skupiny byla píseň "Kick Out the Jams", která byla předělána mnoha kapelami, včetně Blue Öyster Cult, Rage Against the Machine, Jeff Buckley, Bad Brains, Monster Magnet a dalšími. Téměř 30 let po rozpadu se sešli tři členové původní sestavy – Wayne Kramer, Michael Davis a Dennis Thompson – a uspořádali řadu koncertů s hostujícími hudebníky. První představení veteránů rockové hudby se konalo 13. března 2003 v londýnském klubu 100 v rámci kampaně Sonic Revolution – New Energy Rising. Návrat skupiny však nezpůsobil žádný velký humbuk. Na první koncert přišlo jen asi 350 lidí.

THE MONKS

V Německu vzniká skupina The Monks, hrající garážový rock. Její sestavu tvořili američtí vojáci na jedné z vojenských základen v Západním Německu.

Zpočátku se hudebníci nazývali 5 Torquays a předváděli standardní materiál pro amatérské rockové soubory, ale postupem času změnili své jméno a image a začali se zabývat mnohem radikálnější a originální hudbou – dnes se jejich nahrávky často řadí mezi nejranější protopunkové skladby.

Na konci vojenské služby se usadili v Hamburku a brzy začali pravidelně koncertovat v klubech jako Star Club nebo Top Ten (kde Beatles zahájili svou kariéru před několika lety) jako The Monks. Na návrh svých známých, kteří studovali na univerzitě kurzy designu, uvedli svůj vzhled do souladu s novým jménem – oholili si hlavy, oblékli se do černého a na krk si přivázali smyčky.

Hudební materiál, který hráli, byl stejně nestandardní jako jejich vzhled. 'Mniši' vytvořili úmyslně 'primitivní', minimalistické skladby, v nichž hlavní nebyla melodie, ale rytmus. Sólový kytarista Gary Burger experimentoval se zpětnou vazbou, naprosto originální zvuk hudbě dodávalo domácí banjo Dava Daye a varhanní pasáže Larry Clarka. Jejich styl byl přelomový – kombinovali tvrdý, rytmicky drsný zvuk s jednoduchou strukturou skladeb, čímž předznamenali pozdější punkovou a post-punkovou éru. Minimalistické aranže a agresivní energie koncertů se staly inspirací pro generace hudebníků, kteří hledali radikální a nekonvenční výraz.

Reakce veřejnosti na jejich představení byla smíšená, došlo i k nepříjemným incidentům; jednou publikum téměř uškrtilo Garyho Burgera za rouhání. Přesto se hudebníkům podařilo přitáhnout pozornost kritiků a nahrát album s názvem Black Monk Time. Album se díky své dravosti a unikátnímu zvuku stalo kultovní záležitostí a dnes je považováno za předchůdce punku a alternativního rocku. Brzy však kapela přestala existovat a hudební dědictví The Monks bylo na dlouhou dobu zapomenuto. Byli znovu vzpomenuti až v 80. letech, kdy je kritici srovnali s Velvet Underground a The Fugs. Slavný hudebník a autor knih a článků o rockové hudbě, Julian Cope, nazval Black Monk Time zapomenutým mistrovským dílem a zdůraznil, že nikdo před nimi nehrál tak šílené a radikální věci.

Hudební odkaz The Monks ovlivnil kapely jako The Stooges, Patti Smith Group, The Cramps nebo Dead Kennedys. Jejich důraz na rytmus, drsnou energii a experimentální zvuk inspiroval punkovou revoltu 70. let a dodnes je kapela uznávána jako klíčový pramen pro radikální a nekonvenční přístupy v rockové hudbě.

THE MOTHERS OF INVENTION

V Kalifornii vzniká americká rocková sestava The Mothers Of Invention. Jejím frontmanem byl Frank Zappa. Skladby se vyznačují použitím neobvyklých zvukových efektů, bizarních obalů desek a vysokou úrovní hereckých dovedností na koncertech. Složení hudebního uskupení nebylo nikdy stabilní a často se měnilo. Jediným pravidelným členem po celou dobu existence byl právě Frank Zappa.

Formace vznikla v roce 1964, poté co se v zastavárně potkali basista Roy Estrada a bubeník Jimmy Karl Black, který prodával své činely, aby měl z čeho žít. Později se k nim přidali saxofonista Dave Coronado a kytarista Ray Hunt. Zpočátku hráli cover verze rytmických a bluesových písní. Když začali pravidelně vystupovat v klubu, majitel trval na tom, aby najali zpěváka Raye Collinse. Mezi Collinsem a Huntem však začaly konflikty, které skončily Huntovým propuštěním. Po incidentu byl Ray Collins nucen požádat jistého Franka Zappu, aby se ke skupině připojil. Zappa souhlasil a brzy se stal jejím leaderem a zpěvákem, i když se nikdy nepovažoval za frontmana. Přesvědčil ostatní, že k podpisu smlouvy s nahrávací společností musí být hrány jeho skladby. Uskupení přejmenoval nejprve na Captain Glasspack & His Magic Mufflers a později na Mothers.

Parta postupně měnila své členy. Saxofonista David Coronado byl nahrazen kytaristkou a zpěvačkou Alice Stewart a kytarista Henry Westine, který se později stal slavným ve Canned Heat, soubor opustil. Po zahájení spolupráce s manažerem Herbem Cohenem přitáhla formace pozornost narůstající undergroundové scény v Los Angeles, čímž zvýšila i příjem z koncertů. Na začátku roku 1966 producent Tom Wilson, známý spoluprací s Bobem Dylanem a duety Simona a Garfunkela, podepsal s bandem smlouvu u Verve Records, divize MGM Records, známé vydáváním moderního jazzu upraveného pro pop a rock. Společnost trvala na změně názvu, protože slangové slovo „mother“ bylo považováno za vulgární. Zappa přišel s originálnějším názvem – Mother of Invention.

Spolu s Tomem Wilsonem nahráli v roce 1966 průkopnickou desku Freak Out!, které se účastnil i studiový orchestr. Hosté na LP byli Kim Fowley, Dr. John a Carl Franzoni, tehdejší propagátor undergroundu v Los Angeles. Album bylo druhým dvojitým LP v historii rocku a kombinovalo rhythm and blues s experimentální hudbou. Byly na něm patrné prvky protopunku a raného alternativního rocku. Zappa díky tomuto projektu získal reputaci inovátora a kritika americké konzumní kultury. Surový zvuk doplňovala složitá aranžmá – někteří hudebníci byli překvapeni, že Zappa požadoval čtení not, což nebylo u standardních rockových nahrávek běžné. Texty byly nekonformní, pohrdaly autoritami a obsahovaly dadaistické prvky. Všechny skladby byly Zappou napsány a řídil i aranžmá a hudební rozhodnutí.

V roce 1967 vzniklo studiové LP Absolutely Free, nahrané v listopadu 1966 a zmixované v New Yorku. Deska demonstrovala schopnosti Mother of Invention, obsahovala ostré rytmické změny a typické Zappovy kompoziční postupy. Texty skladeb "Plastic People" a "Brown Shoes" zesměšňovaly konformismus americké společnosti a estetiku protikultury šedesátých let. Zappa o LP uvedl: „Jsme satirici, kteří si ze všeho dělali legraci“.

Během Velikonoc 1967 byla formace pozvána do divadla Garrick, kde získala půlroční koncertový "azyl". Zappa a Mother of Invention se poté přestěhovali do New Yorku. Koncerty kombinovaly improvizaci členů souboru a přísný Zappův režim řízený slavnými signály rukou. V New Yorku nahráli LP We’re Only in It for the Money, považované za jedno z nejlepších alb šedesátých let. Použili nové techniky populární hudby a texty byly plné sžíravé satiry na hippies a kontrakulturu. Obal parodoval Beatles a jejich Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band.

V pozdních šedesátých letech Zappa pokračoval v rozvíjení obchodní stránky své kariéry. S Herbem Cohenem založil Bizarre a Straight Records, divize Warner Brothers Records, které financovaly projekty a umožňovaly kreativní kontrolu. Koprodukoval dvojalbum Captain Beefheart a LP Alice Cooper – Wildman Fisher a The GTO.

V roce 1969 došlo ke konfliktu s MGM Records, což vedlo k ukončení spolupráce a podepsání nové smlouvy s Reprise Records. Na konci roku 1969 se soubor rozpadl. Zappa uváděl finanční potíže a nedostatek tvůrčího úsilí členů jako hlavní důvod. Někteří hudebníci byli uraženi jeho diktátorským stylem a další nesouhlasili s odděleným ubytováním. Zbývající nahrávky vyšly ve dvou kompilacích – Weasels Ripped My Flesh a Burnt Weeny Sandwich (1970). Zappa poté vydal své nejslavnější sólové LP Hot Rats, obsahující dlouhé sólové kytarové party a populární skladbu "Peaches en Regalia". Nahrávky se účastnili známí hudebníci z jazzu, blues a R&B, a měly velký vliv na rozvoj jazzové fúze a progresivního rocku.

V roce 1970 se Zappa setkal s dirigentem Zubinem Metou a v květnu uspořádali koncert. Meta byl dirigentem Los Angeles Philharmonic Orchestra pro vystupování s rockovým hudebním uskupením Franka Zappy. Přestože byl koncert úspěšný, Frank nebyl spokojen s prací symfonického orchestru. V květnu Zappa znovu oživil Mother of Invention a společně s Los Angeles Philharmonic Orchestra provedli několik dalších vystoupení. V červnu téhož roku Frank vytvořil novou trvalou sestavu The Mothers of Invention. Tato sestava debutovala na dalším sólovém albu Zappy, Chunga’s Revenge, které se stalo dvojalbem pro film 200 Motels. Hlavní myšlenkou snímku byl svobodný život rockových muzikantů na cestách. Film byl prvním, který byl vložen do videokazety s 35mm filmem, což umožňovalo vytvářet nové vizuální efekty. Přes orchestrální charakter hudby Zappa zesílil svou nespokojenost s klasickou hudbou, když koncert plánovaný v Royal Albert Hall byl zrušen kvůli obscénním výrazům v některých textech. V roce 1975 Zappa prohrál soud proti Royal Albert Hall kvůli porušení smlouvy.

V prosinci 1971 došlo k dvěma incidentům, které měly vážný dopad na další tvůrčí aktivity Franka Zappy. Během představení ve Švýcarsku v Casino de Montreux došlo k požáru, který zničil kasino i vybavení hudební formace. Událost je zaznamenána v písni "Smoke On The Water" od Deep Purple. Po týdenní přestávce vystoupila skupina v londýnském divadle Rainbow Theatre a pronajala si hudební vybavení. Při děkovačce jeden z fanoušků shodil Franka Zappu z jeviště na betonovou podlahu orchestřiště. Skupina se domnívala, že Zappa zemřel; skončil však s vážnými frakturami, poraněními hlavy, zad, nohou a krku, včetně rozštěpení hrtanových vazů, což po léčbě způsobilo snížení rozsahu hlasu. V důsledku této nehody byl Zappa na invalidním vozíku déle než šest měsíců.

V letech 1971 – 1972 vydal Zappa během nucené pauzy dvě jazzové sólové nahrávky, Waka/Jawaka a The Grand Wazoo, na jejichž nahrávání byli pozváni studioví hudebníci i bývalí členové Mother of Invention. Zappa udržoval vysokou tvůrčí úroveň i v první polovině 70. let. V roce 1975 vydal album Bongo Fury, obsahující živé nahrávky z turné, během kterého se Frank krátce setkal s kapitánem Beefheartem. Následně se od sebe na několik let oddělili, ale udržovali vzájemný kontakt až do Zappovy smrti v roce 1993 na rakovinu prostaty. Bongo Fury bylo poslední album The Mothers. Od roku 1976 všechny další nahrávky vyšly pod jménem Zappa.

PINK FLOYD

V Londýně vzniká rocková legenda Pink Floyd, která se proslavila svým psychedelickým rockem. Postupem času se formace žánrově posunula k progresivnímu rocku a stala se jeho průkopníkem. Pink Floyd jsou známí svými filozofickými texty, klasickými rockovými melodiemi, zvukovými experimenty, inovativními obaly alb a propracovanými koncertními vystoupeními. Jedná se o jednu z nejúspěšnějších a nejvlivnějších skupin všech dob, s více než 200 miliony prodaných desek po celém světě, z toho přibližně 74,5 milionů pouze v USA.

Pink Floyd ovlivnili progresivní rockové formace 70. let, například Genesis a Yes, stejně jako současné interprety, například Nine Inch Nails či Dream Theater. Pod vedením Syda Barretta dosáhli Pink Floyd ve druhé polovině 60. let úspěchu jako jedna z nejpopulárnějších undergroundových kapel hrajících psychedelický rock. Barrettovo nevypočitatelné chování však donutilo spoluhráče jej doplňovat a později i nahradit kytaristou a zpěvákem Davidem Gilmourem. Po jeho odchodu se lídrem a hlavním skladatelem postupně stal Roger Waters, zpěvák a baskytarista. Tento přechod vedl k vytvoření několika novátorských alb, která kapele zajistila celosvětovou slávu.

Pink Floyd: Nick Mason – bicí, Richard Wright – piano, Roger Waters – kytara, Syd Barrett – kytara a zpěv

Pink Floyd vznikli z uskupení, které se utvořilo v roce 1963 a ve kterém se vystřídalo několik hudebníků. Tato amatérská formace postupně nesla názvy: Sigma 6, The Abdabs, The Screaming Abdabs a Spectrum Five. Pod novým názvem The Tea Set začali kytarista Roger Waters, bubeník Nick Mason a pianista Rick Wright hrát s kytaristou Bobem Klosem (Waters přešel na baskytaru). Po krátkém působení zpěváka Chrise Dennise se připojil kytarista a zpěvák Syd Barrett. Když The Tea Set zjistili, že kapela se stejným názvem již existuje, Barrett navrhl název The Pink Floyd Sound (původně Pink Floyd Blues), podle svých koček Pink a Floyd a dvou amerických bluesových hudebníků, Pinka Andersona a Floyda Councila. Nějakou dobu používali obě jména, než definitivně zvítězil druhý název. Kapela tehdy hrála coververze známých rhythm and blues písní, například "Louie, Louie". Během vánočních prázdnin 1964 či začátkem následujícího roku nahráli první demosnímky, vydané až v roce 2015 pod názvem 1965: Their First Recordings. Bob Klose kapelu opustil v létě 1965 na nátlak otce a učitelů a věnoval se studiu.

Barrett začal komponovat vlastní skladby ovlivněné americkým a britským psychedelickým rockem a doplňoval je charakteristickým bizarním humorem. Pink Floyd se rychle stali oblíbenou undergroundovou kapelou, vystupovali v klubech jako UFO Club, Marquee Club či The Roundhouse. Koncem roku 1966 byli pozváni, aby hudebně přispěli k filmu Tonite Let's All Make Love in London režiséra Petera Whiteheada. V lednu 1967 nahráli dvě skladby („Interstellar Overdrive“ a „Nick's Boogie“) pro tento snímek. Ačkoliv materiál ve filmu téměř nebyl použit, kompletní skladby vyšly až v roce 1995 pod názvem London '66–'67. Popularita kapely rostla a na jaře 1967 podepsali smlouvu s EMI. V březnu vydali první singl "Arnold Layne" a v červnu jej následoval "See Emily Play", který se dostal na 6. místo britské hitparády, což zajistilo první televizní vystoupení v pořadu Top of the Pops v červenci 1967.

Debutové album The Piper at the Gates of Dawn vyšlo v srpnu 1967 a odborná veřejnost jej přijala velmi kladně. Deska je považována za jedno z nejlepších alb britského psychedelického rocku. Produkoval ji Norman Smith a díky výraznému využití stereo efektů, echa a páskových úprav reflektovala nové elektronické technologie. Album se v UK dostalo na 6. místo hitparády, zatímco v USA bylo téměř nepovšimnuto (131. místo). Kapela absolvovala turné s Jimim Hendrixem, což zvýšilo její popularitu.

Nárůst oblíbenosti spojený s náročným životem na cestách, tlakem vydavatele a častým užíváním psychedelických drog, zejména LSD, ovlivnil Syda Barretta. Jeho duševní stav se zhoršoval a začal se chovat podivínsky. V lednu 1968 se kapele připojil David Gilmour, aby Barretta nahradil na kytaře a ve zpěvu. Barrettovo chování se stalo nepředvídatelným – při koncertech zíral do prázdna nebo hrál jen na jednu strunu. Poslední koncert s ním proběhl 20. ledna 1968 v Hastingsu.

Pink Floyd: Richard Wright – klávesy a zpěv, Roger Waters – kytara a zpěv, Nick Mason – bicí. David Gilmour – kytara a zpěv

Po Barrettově odchodu Pink Floyd vstoupili do období hudebních experimentů. Gilmour, Waters i Wright přispívali materiálem s odlišným hlasem i zvukem, což vedlo k větší rozmanitosti než za Barrettovy dominance. Waters psal texty pro všechny, zatímco Gilmour a Wright tvořili hudební složku většiny skladeb. Nejvíce hudebních experimentů Pink Floyd pochází právě z tohoto období, kdy kapela začala hledat svůj vlastní, unikátní zvuk.

Zatímco Barrett napsal téměř celé debutové album skupiny, na druhé desce, A Saucerful of Secrets, vydané několik měsíců po jeho odchodu, se objevuje pouze jedna jeho skladba – "Jugband Blues". A Saucerful of Secrets vyšlo v červnu 1968, dosáhlo 9. místa v britské hitparádě a stalo se jedinou deskou Pink Floyd, která se vůbec neumístila v USA. I když Barrett již ve formaci nepůsobil, album stále neslo psychedelické rysy jeho stylu, kombinované s experimentálním pojetím, jež se naplno projevil na dvojalbu Ummagumma. První LP obsahuje živé nahrávky z koncertů roku 1969, zatímco druhá polovina představuje studiový experiment, kde každý člen nahrál půlku desky jako sólový projekt. Komerčně šlo o nejúspěšnější počin Pink Floyd té doby (5. místo v Británii a 74. v USA).

Atom Heart Mother z roku 1970 je první studiovou nahrávkou Pink Floyd s orchestrem, vzniklou díky spolupráci s avantgardním skladatelem Ronem Geesinem. Poslední skladba, dvanáctiminutová "Alan's Psychedelic Breakfast", představuje koláž zvuků muže, jenž si připravuje a konzumuje snídani a zároveň přemýšlí o životě (v této části již hrají běžné hudební nástroje). Použití hluků, náhodných efektů a hlasových nahrávek se poté stalo důležitým prvkem zvuku skupiny. Ačkoliv bylo Atom Heart Mother tehdy kritiky považováno za krok zpět a dnes patří mezi nejnepřístupnější alba, dosáhlo do té doby největších komerčních úspěchů – 1. místo v britském žebříčku a 55. příčka v USA.

V první polovině sedmdesátých let se Pink Floyd distancovali od psychedelické scény (a od Barretta) a vytvořili jedinečný zvuk, jenž se mezi fanoušky označuje jako 'Pink Floyd Sound'. Do této éry patří dvě zásadní desky – The Dark Side of the Moon a Wish You Were Here. Vydání celosvětově úspěšného The Dark Side of the Moon v roce 1973 znamenalo průlom, kapela se poprvé dostala na první místa americké hitparády. Album se stalo jedním z nejlépe prodávaných v USA a třetím nejprodávanějším albem na světě (více než 45 milionů kopií). Kritiky oceňované dílo zůstalo v americkém žebříčku Billboard Top 200 rekordních 741 týdnů (z toho 591 týdnů v řadě, mezi lety 1976–1988). V britských hitparádách strávilo 301 týdnů, přesto nikdy nepřekročilo druhé místo.

Roku 1975 vydané Wish You Were Here tematizuje nepřítomnost – lidskosti v hudebním průmyslu a zejména Syda Barretta. Titulní skladba je nejznámější, obsahuje však i rozsáhlou instrumentální kompozici "Shine On You Crazy Diamond" v devíti částech, věnovanou Barrettovi. Album spojuje atmosférické klávesy, bluesovou kytaru, dlouhá saxová sóla (hráno Dickem Parrym), jazzové prvky a elektrickou kytaru. Šlo o první desku Pink Floyd, jež dosáhla prvního místa v britských i amerických žebříčcích.

Během druhé poloviny sedmdesátých let získával baskytarista a zpěvák Roger Waters stále větší kontrolu nad produkcí. Wrightův vliv ustupoval do pozadí, a během nahrávání The Wall byl dokonce vyhozen. Hudba z tohoto období často ustupovala textům, v nichž Waters reflektoval smrt svého otce ve 2. světové válce a rostoucí odpor k politickým osobnostem jako Margaret Thatcherová či Mary Whitehouseová. Zvuk Pink Floyd se stal syrovějším, kytara vystupovala do popředí na úkor kláves a typických zvukových efektů. V lednu 1977 vyšla deska Animals (2. místo v Británii, 3. v USA), mnohem kytarovější než její předchůdci, částečně vlivem nastupující punkové scény a nového studia Britannia Row. Obsahuje dlouhé skladby inspirované Orwellem a jeho "Farmou zvířat".

Roku 1979 vyšla epická rocková opera The Wall, téměř kompletně složená Watersem, reflektující osamělost a ztrátu komunikace prostřednictvím metafory zdi mezi umělcem a publikem. Waters posílil svůj dominantní vliv a přivlastňoval si většinu výdělků, což vyvolalo napětí s ostatními členy. Zvuk se přesunul k hard rocku, přičemž orchestrální prvky a klidnější skladby připomínaly minulost. Wrightův vliv byl minimalizován, nakonec byl během nahrávání vyhozen a na koncertech vystupoval jen jako najatý klávesista.

Deska The Final Cut (1983) byla komerčně úspěšná, ale spory mezi Watersem a Gilmourem byly natolik časté, že Gilmour se nahrávání neúčastnil a byl vypuštěn z popisků jako koproducent. Kapela se následně rozešla a členové se věnovali sólovým projektům. Poslední studiovou nahrávkou se stalo v roce 1994 The Division Bell, přijaté lépe než předchozí deska, i když kritiky upozorňovaly na unavenost a šablonovitost. Stalo se druhým albem Pink Floyd, které dosáhlo prvního místa v Británii i USA (po Wish You Were Here). 16. ledna 1996 byla skupina uvedena do Rock and Rollové síně slávy, bez účasti Waterse.

2. července 2005 se trio znovu sešlo při koncertu Live 8 a poprvé po 24 letech se k nim připojil i Waters. Zahráli čtyři skladby ("Speak to Me/Breathe/Breathe (Reprise)", "Money", "Wish You Were Here" a "Comfortably Numb"), přičemž ve zpěvu se střídali Gilmour a Waters. Po poslední skladbě Gilmour řekl: „Děkujeme, dobrou noc,“ a odcházel z pódia. Waters jej zavolal zpět, a všichni čtyři se objali – jeden z nejznámějších momentů Live 8. Fanoušci doufali v obnovení Pink Floyd, kterým byla nabídnuta rekordní částka 250 milionů dolarů za turné po USA, ale kapela plán odmítla.

Po smrti Syda Barretta 7. července 2006 se fanoušci nadále těšili na poctu jeho památce. 10. května 2007 se v londýnském Barbican Arts Centre konal koncert na jeho počest. Roger Waters vystoupil samostatně, po něm pak Gilmour, Mason a Wright. Společné vystoupení se tedy nekonalo. Ke 40. výročí debutu, prvního singlu a smlouvy s EMI vydali Pink Floyd reedici The Piper at the Gates of Dawn a box set Oh, by the Way, obsahující všechna studiová alba v remasterované podobě. 15. září 2008 zemřel Rick Wright, čímž definitivně skončila naděje na návrat kapely v nejslavnějším složení.

10. července 2010 vystoupil Gilmour společně s Watersem na charitativním koncertu pro nadaci Hoping Foundation v Kidlingtonu. Waterse pozval a Gilmour slíbil, že zahrá jednu skladbu jeho turné The Wall Live – "Comfortably Numb" 12. května 2011 v Londýně. Gilmour a Mason se také objevili při závěrečné písni "Outside the Wall". 4. ledna 2011 podepsali Pink Floyd pětiletou smlouvu s EMI, řešící prodej hudby na internetu; kapela si udržela zásadu, že alba se musí prodávat jako celky.

V listopadu 2014 vydali Pink Floyd nové studiové album The Endless River, sestavené z instrumentálních skladeb a jedné písně. Materiál vznikl z nahrávek pro The Division Bell a Gilmour s Masonem jej v letech 2013 – 2014 rozšířili a přepracovali, využívajíce i Wrightovy původní klávesy. Album se stalo nejvíce předobjednávanou deskou v historii Amazonu.

Novinky 2024 – 2025

Pink Floyd at Pompeii – MCMLXXII (2025 Remix)
V květnu 2025 vyšlo remasterované album Pink Floyd at Pompeii – MCMLXXII, které obsahuje koncertní záznam z roku 1972. Tento záznam byl poprvé vydán jako samostatné album a remixoval ho Steven Wilson. Album dosáhlo 1. místa v britské hitparádě a bylo vydáno ve formátech CD, LP, Blu-ray, DVD a Dolby Atmos. Více info

Film "This Is Not a Drill – Live from Prague"
Roger Waters vydal koncertní film a živé album This Is Not a Drill – Live from Prague, zachycující jeho vystoupení v O2 Areně v Praze z května 2023. Film měl premiéru v kinech 23. července 2025 a fyzicky vyšel 1. srpna 2025 ve formátech 2CD, Blu-ray, 4LP a digitálně. Více info

David Gilmour – "Luck and Strange"
David Gilmour vydal své páté studiové album Luck and Strange 6. září 2024. Album, které produkoval společně s Charliem Andrewem, se zaměřuje na témata smrti a stárnutí. Vydání bylo podpořeno turné na podzim 2024. Více info

Record Store Day 2025
Během Record Store Day 2025 (12. dubna) byly vydány tři limitované edice spojené s Pink Floyd:
- Nick Mason's Saucerful of Secrets vydal živý singl.
- David Gilmour feat. Romany vydal singl "Between Two Points".
- Roger Waters vydal limitovanou edici alba The Dark Side of the Moon Redux. Více info

Ocenění pro Davida Gilmoura
2. července 2025 byl David Gilmour oceněn na 49. ročníku O2 Silver Clef Awards za svůj mimořádný přínos hudbě během více než padesátileté kariéry. Cenu mu předal Jonny Greenwood z Radiohead. Více info

Úmrtí Ronnieho Rondella Jr.
12. srpna 2025 zemřel ve věku 88 let hollywoodský kaskadér Ronnie Rondell Jr., známý svou účastí na ikonickém obalu alba Wish You Were Here z roku 1975, kde byl zachycen v plamenech při podání ruky. Více info

SYNKOPA

Významnou roli při vzniku Synkopy sehrálo místní dixielandové podhoubí. V Přerově vznikl amatérský československý jazzový festival, kde na sebe upozornil technicky i muzikantsky vyspělý Dixieland XI. Mezi jeho členy patřili trombonista Ota Smejkal a trumpetista Pavel Petruška, později i Vladislav Peška a Pavel Novák. Právě s tímto orchestrem nahrál Novák své první snímky. Další praxi získával s tanečním orchestrem Alfa. V období let 1963–1964 činnost Dixielandu XI ochabla. Rozjetí mladíci se však nechtěli zastavit, dali hlavy dohromady a začala se formovat čtyřčlenná formace Synkopators, brzy přejmenovaná na Synkopu ve složení Pavel Novák (kytara a zpěv), Vladislav Peška (kytara a zpěv), kapelník Pavel Petruška (baskytara, zpěv) a Zdeněk Pelcl (bicí). První vystoupení si odbyli v areálu Pustevny na červnové akci Letnice mládeže. Podle vzpomínek některých členů to prý bylo ještě v červnu 1963. Podle jiných pramenů došlo k založení skupiny 20. 4. 1964 a k prvnímu veřejnému vystoupení v Městském domě 18. srpna téhož roku.

Další důležitou osobou byl Josef Wykrent. Na kytaru byl samouk, ale obvyklá motivace (vytahovat se před holkama) jej hnala rychle dopředu. Na vojně byl v letech 1962–1964, takže prvních pokusů Synkopy se nemohl zúčastnit. Už tehdy ho bavilo vymýšlet texty, a tak ještě dřív, než se v roce 1964 ke skupině připojil, zpívala Synkopa některé jeho texty na melodie The Shadows. Vzápětí přibyli Beatles a nejvíc v této průkopnické době proslavil Wykrenta český text "Jaký jsem" na hymnu rocku "Rock & Roll Music" Chucka Berryho.

České texty začal psát i Pavel Novák a další členové. Důvod byl prostý – nikdo z nich tehdy pořádně anglicky neuměl, a tak bylo lepší zpívat, řečeno s Wykrentem, 'blbě česky, než blbě anglicky'. Olympic s Miky Volkem v té době stále upřednostňoval původní anglické texty. Když se pražáci potkali na společném koncertě se Synkopou, smáli se jim, že si nosí notičky v kufříku a zpívají rokenrol česky. K sólovému zpívání se Wykrent dostal náhodou na jedné tancovačce kolem půlnoci. Pavel Novák již odešel, ale ostatní zůstali. Nejspolehlivěji znal texty jejich autor, a tak Wykrent začal zpívat.

Formace se rozjela. V létě 1965 dokonce až do Jugoslávie. Tuto akci, během níž hráli i dixieland s rozšířenou dechovou sekcí podobně jako výjezd na festival do Paříže o dva roky později, zařizoval neodbytný Petruška. Z dechové sekce zůstal ve skupině jen Zdeněk Slivečka se saxofonem, zatímco pěvecká sekce se rozšířila o trio mladých učitelek (Jarmila Crhonková, Marie Bařinková a Milada Míčková).

V období let 1965–1966 přibrali sólovou zpěvačku Taťánu Stojanovou. Dominantní úloha frontmana Nováka však tím neutrpěla. Naopak, jeho popularita jako sólisty rostla – byl zván do nahrávacích studií i s jinými orchestry a začal se prosazovat i jako autor. Za nahrávací příležitosti vděčil prozřetelné intuici Františka Trnky z ostravského rozhlasu. Doprovodné vokály zpíval i přítel a starší poradce skupiny Zdeněk Blažek. Když bylo třeba, zahrál i na klávesovou harmoniku nebo vypomáhal se zvukařskou prací. Zhruba od roku 1965 řídil kapelu po manažerské stránce a také fotil a filmoval. První zvukařskou oporou byl Synkopě inženýr Miroslav Pavlesa. Působili pod Osvětovou besedou Přerov, která jim přispívala na oblečení, aparaturu a poskytla zkušebnu.

Synkopa zabodovala i na Soutěži tvořivosti mládeže v Pardubicích. Vícehlasý zpěv, včetně cover verzí amerických hitů a Beatles s českými texty, tu zapůsobil jako bomba. Formace získala nejvyšší možné ocenění – 2. místo (první muselo patřit domácímu velkému orchestru).

Pomalá lyrická písnička "Vyznání" byla nahrána 10. 4. 1966. Hned ji poslali do pražské rozhlasové hitparády Třináct na houpačce, kterou sestavovali manželé Černí. Brzy potom obsadila 4. místo. Nejvýše se umístila druhá, ale v hitparádě se udržela po dobu neuvěřitelných patnácti kol, což byl úspěch srovnatelný snad jen s ohlasy na songy Pavlova pražského jmenovce Petra. Vypadla až v létě 1967, kdy do hitparády suverénně vtrhla další Novákova píseň "Pihovatá dívka", nahraná s orchestrem Karla Krautgartnera, řízeným Josefem Vobrubou. Ta se udržela v hitparádě jen šest kol, ale z toho třikrát na prvním místě.

"Pihovatá dívka" a některé další nahrávky z roku 1967 se však již zřetelně vzdalují bigbítovému směru. Raketový vzestup Novákovy popularity, který se odrazil i v soutěži časopisu Mladý svět o Zlatého slavíka (v roce 1966 skončil na čtvrtém místě), souvisel se zpěvákovým příklonem k popu či spíše střednímu proudu. V lednu 1967 nahrál s Ostravským rozhlasovým orchestrem zpěvnou, ale poněkud kolovrátkovou písničku "Malinká". Stala se na jedné straně nejprodávanější deskou Supraphonu za červen 1967, ale na druhé straně i jablkem sváru uvnitř formace. Jaroslav Wykrent tehdy praštil s kytarou o pódium a prohlásil: „To hrát nebudu!“ Jeho názor tehdy jednoznačně směřoval k šansonovým baladám s beatovým soundem, což se s "Malinkou" rozhodně neslučovalo.

Wykrent byl v tom období více svázán se Synkopou než Novák, který už rozvíjel řadu aktivit mimo hudební uskupení a po vystudování biologie a tělesné výchovy na přírodovědecké fakultě University Palackého v Olomouci v roce 1967 se ještě vypořádával s půlroční "vojnou". Poté založil vlastní doprovodnou formaci VOX. Našel si kytaristy Miroslava Kolbu z Prostějova a Dušana Milloniga, a na klávesy přijal kamaráda z vojny Ivana Barboříka. Ze Synkopy s Novákem odešel jen Slivečka, ale po roce jej následovali baskytarista Vladislav Peška a bubeník Jiří Bohata, který zde jen zaskočil během vojny Rudolfa Neulse. Později si Pavel Novák, po skončení VOXu, založil novou kapelu Proto.

V září 1967, kdy vyšel Synkopě první singl s Pavlem Novákem "Budu čekat v trávě"/"Tvůj vlak", se začala rýsovat nová podoba uskupení. Změnila repertoár a styl, zaměřila se na náročnější skladby, zejména rytmicky. Fungovala jako kolektiv bez hvězd. Zpívali Petr Peška a Wykrent, který zároveň hrál na doprovodnou kytaru, Vladislav Peška zůstal u baskytary a u bicích Jiří Bohata. Přijali nového kytaristu, dvacetiletého Emila Krestýna. Na tehdejším playlistu Synkopy najdeme The Kinks, Tremeloes, Them nebo Jeffa Becka. Na aranžích původních skladeb se podíleli všichni, ale brzy se ukázalo, že hlavním autorem bude Wykrent. Každý měsíc přinášela formace fanouškům dvě novinky, z toho jednu vlastní.

Kvůli přebudování sestavy nejezdila Synkopa mimo Přerov a ani se nezúčastnila pražských Beat festivalů. Každý pátek před volnou sobotou (ta byla tehdy jen jednou za čtrnáct dní) hrála skupina v BES Clubu (Bes je egyptský bůžek zábavy a ochránce rodiny). Klub byl otevřen 28. 5. 1967 a Synkopa se stala jeho domovskou kapelou. K dispozici byly časopisy, společenské hry, tanec u magnetofonu, večery s kytarou, diskotéky s profilem zpěváků či souborů a pásma z oblíbených knih. Pondělky patřily filmům a soboty hitparádě Synkopy s hlasováním publika, tancem a soutěžemi. Vznikl také aktivní Fan klub Synkopa a časopis Help, který přinášel aktuality z života formace a otiskoval písničky i překlady zahraničních článků.

Následovala další personální krize, vyvolaná blížící se Krestýnovou "vojenskou povinností". Před nejistou budoucností dali přednost profesionálnější jistotě v Novákově VOXu nejprve Vladislav Peška a vzápětí i bubeník Jiří Bohata. Odešel i Petr Peška a zbytek musel začít opět od nuly. Nakonec se situace obrátila k lepšímu. Krestýn sice na vojně byl, ale v Přerově, takže ze života kapely nevypadl. Na doprovodnou kytaru přijali Miroslava Šimoníka, devatenáctiletého průmyslováka, a k base a bicím přibrali mladé bratry z M beatu, Aloise a Jindřicha Hradílkovy. Začali s elánem. Wykrent odložil kytaru a vedle zpěvu experimentoval i s píšťalami. Převzaté skladby (s českými texty) tvořily asi třetinu repertoáru (Kinks, Small Faces, Dylan …). Zásoba vlastních písní i nahrávek v ostravském rozhlase narůstala.

Časem se Wykrentův rukopis vzdaloval bigbítovým vzorům a směřoval k univerzálnějšímu hudebnímu jazyku. Vedle Synkopy vystupoval v klubech v Přerově a Olomouci jen s kytarou. I při množství nových skladeb zůstávaly mnohé jeho texty volné. Některé nabídl Haně Zagorové, Flamingu, jiné nazpíval Novák s VOXem a další zhudebnil ostravský skladatel Drahoslav Volejníček. Z této spolupráce vznikl hit "Agnes". Zároveň nazpíval s Ostravským rozhlasovým orchestrem Staňkovu a Sýkorovu píseň "Já povím vám". Nejoslnivěji se rozvíjela spolupráce s Flamingem. Když v roce 1971 odešel Petr Němec na "vojnu", začal Wykrent s Flamingem jezdit jako host a posléze se stal stálým členem. Synkopa, jejíž význam přesáhl hranice svého kraje a která odstartovala kariéry Pavla Nováka a Jaroslava Wykrenta, tím definitivně skončila. Cesta Pavla Nováka (nar. 10. 3. 1944) se uzavřela po dlouhé nemoci 11. 2. 2009. Jaroslav Wykrent stále občas zazpívá. (2020)

Původní zdroj. Upraveno.

THEM

Them byla vlivná severoirská rocková skupina, která vznikla v dubnu 1964 v Belfastu. Skupina je nejvíce známá díky svému garážovému rockovému standardu "Gloria" z roku 1964, který odstartoval hudební kariéru Vana Morrisona.

Původní sestavu tvořili:

Van Morrison – hlavní zpěv, saxofon, harmonika
Billy Harrison – kytara, zpěv
Alan Henderson – baskytara
Ronnie Milling – bicí
Eric Wrixon – klávesy

Skupina vznikla, když Morrison odpověděl na inzerát hledající hudebníky pro nový R&B klub v hotelu Maritime v Belfastu. Sestavil novou formaci z členů kapely The Gamblers: Ronnie Milling, Billy Harrison a Alan Henderson. Eric Wrixon, tehdy ještě školák, se připojil jako klávesista.

V roce 1965 zaznamenali Them dva britské hity: "Baby, Please Don't Go" (10. místo v UK) a "Here Comes the Night" (2. místo v UK a Irsku). Druhá jmenovaná skladba a "Mystic Eyes" se dostaly do první čtyřicítky hitů v USA.

V roce 1966 Morrison skupinu opustil a pokračoval v úspěšné sólové kariéře. Přestože formace měla relativně málo hitů, měla značný vliv na další uskupení, například na The Doors.

Píseň "Gloria" byla v roce 1999 uvedena do Síně slávy Grammy a v knize Davea Marshe The Heart of Rock and Soul, The 1001 Greatest Singles Ever z roku 1989 se umístila na 69. místě (skladba "Mystic Eyes" na 458. místě). V roce 2004 byla "Gloria" zařazena na 208. místo v žebříčku časopisu Rolling Stone The 500 Greatest Songs of All Time.

Them během své kariéry vydali několik studiových nahrávek, mezi nimi Them (1964), The Angry Young Them (1965) a Them Again (1966). Tyto desky obsahují kombinaci garážového rocku, R&B a bluesových vlivů, které inspirovaly mnoho dalších britských a amerických kapel.

Po odchodu Vana Morrisona prošla skupina řadou personálních změn. Mezi významné členy patřili:

Kenney McMillen – bicí
Peter Bardens – klávesy
Pat McAuley – kytara
Tommy Montgomery – baskytara
Jim Armstrong – kytara

V různých obdobích se v kapele objevovali i další hudebníci, například Clifford ‘Cliff’ Hill, Ray Elliot nebo Alan Henderson v pozměněných sestavách. Přestože původní formace s Morrisonem byla nejvlivnější, pozdější složení udržovalo živé vystupování a pokračovalo v turné, čímž rozšiřovalo odkaz Them do dalších evropských zemí.

THE TROGGS

The Troggs jsou anglická rocková kapela z města Andover, založená v roce 1964. Proslavila se řadou hitů ve Velké Británii a Spojených státech, včetně jejich nejslavnější písně "Wild Thing". Kapela se stala symbolem jednoduchého, energického zvuku, který ovlivnil vznik garážového rocku a později i punk rocku.

Původní složení tvořili Reg Presley (zpěv), Chris Britton (kytara), Pete Staples (baskytara) a Ronnie Bond (bicí). Jejich prvotní nahrávky byly charakteristické přímočarými riffy a surovou energií, což se odlišovalo od tehdejšího britského popu.

Mezi jejich největší hity patří:

"Wild Thing" – nejznámější skladba, která se stala hitem ve Velké Británii i USA.
"With a Girl Like You" – britský hit číslo jedna.
"I Can't Control Myself" – známý pro svůj surový vokální projev a riff.
"Love Is All Around" – skladba, která se později stala hitem také ve filmovém hitu Čtyři svatby a jeden pohřeb.

The Troggs měli zásadní vliv na vznik garážového a punkového rocku. Jejich jednoduchý, energický zvuk a přímočaré riffy inspirovaly řadu kapel po celém světě. Konkrétní vlivy zahrnují:

Ramones – uvedli The Troggs jako hlavní inspiraci pro svůj zvuk.
Buzzcocks – cover verze písně "I Can't Control Myself".
MC5 – upravená verze "I Want You" nahraná jako "I Want You Right Now" na albu Kick Out the Jams.
Sex Pistols – styl kytarového riffování a drsný vokál ovlivnily jejich raný hudební projev.
The Damned – inspirace jednoduchou strukturou skladeb a rytmickým drive.
The Cramps – punk-garage estetika a primitivní rock’n’rollový zvuk inspirovaný hity The Troggs.
Jimi Hendrix – představil píseň "Wild Thing" na Monterey Pop Festivalu, čímž popularizoval kapelu v USA.

Celkově lze říci, že The Troggs položili základy garážového rocku a jejich hudební principy – jednoduchost, energie a přímý zvuk – byly následně rozvinuty v punkovém hnutí 70. let.

Další informace o The Troggs naleznete na Wikipedia.

THE WHO

Vzniká britská rocková skupina The Who. Ve své době byla největším konkurentem Beatles na poli popové scény. Je považována za jednu z nejlepších a nejvlivnějších kapel všech dob a jejich skladby byly mnohokrát předělány bezpočtem dalších umělců. Jsou známí i tím, že jejich energická živá vystoupení občas končila ničením nástrojů. The Who prodali více než 100 milionů nahrávek a v roce 1990 byli uvedeni do Rokenrolové síně slávy. Společně s Beatles a The Rolling Stones jsou považováni za 'svatou' trojici britského rocku.

V roce 1962 se v londýnské Acton County Grammar School seznámili Pete Townshend a John Entwistle a založili kapelu The Confederates. Townshend hrál na banjo a Entwistle na lesní roh. Poté se Entwistle seznámil s Rogerem Daltreym, který mu nabídl místo ve své skupině The Detours, kterou založil rok předtím. Po pár týdnech se k nim připojil i Townshend. Kapela měla pět členů – Colin Dawson zpíval, Daltrey hrál na kytaru, Entwistle na basu, Townshend na rytmickou kytaru a Doug Sandom na bicí. Po odchodu Dawsona se stal Daltrey hlavním zpěvákem a Townshend výhradním kytaristou. Při hledání nahrávací smlouvy jim bylo doporučeno najít nového bubeníka a komponovat vlastní skladby ve stylu The Beatles nebo The Rolling Stones. V roce 1964 Sandom skupinu opustil a na zbývající koncerty byl najat provizorní bubeník. Na jednom z vystoupení oslovil Daltreyho Keith Moon a prohlásil: „Slyšel jsem, že hledáte nového bubeníka. No, já jsem lepší než ten, kterého máte.“ Moon si hned na koncertě zahrál na bicí a kapela ho přijala mezi sebe.

V únoru 1964 slyšel Entwistle o jiné kapele se stejným názvem The Detours. Na návrh Townshendova spolubydlícího Richarda Barnese si změnili název na The Who. Měli podporu místních fanoušků, ale potřebovali se odlišit od ostatních londýnských uskupení. Během vystoupení v červnu 1964 Townshend omylem zlomil krk kytary o nízký strop a nakonec nástroj rozmlátil úplně. Vzal další kytaru a pokračoval. Asi o týden později převrhl zesilovače Marshall a Moon zničil své bicí. Tento incident byl magazínem Rolling Stone označen za jeden z '50 momentů, které změnily rock'n'roll'.

Debutové album My Generation (v USA The Who Sings My Generation) vyšlo na konci roku 1965. Titulní skladba "My Generation" byla jednou z prvních písní se sólem na basovou kytaru. Následovaly další hity: "Substitute", "I'm a Boy", "Happy Jack" a "Pictures Of Lily", všechny s Townshendovými motivy sexuálního napětí a dospívajících obav.

Ačkoliv kapela měla úspěch se singly, Townshend chtěl, aby jejich alba byla víc než jen sbírkou písní. V roce 1966 vyšlo A Quick One (v USA Happy Jack), označované jako mini-opera. Následovalo konceptuální album The Who Sell Out ve stylu pirátských rádií s rozhlasovými znělkami a reklamami, včetně rockové opery "Rael" a písně "I Can See for Miles". Ten rok také opakovali ničení nástrojů na Monterey Pop Festival a ve TV pořadu The Smothers Brothers Comedy Hour, kde Moon explodoval bicí.

The Who v roce 1975: Roger Daltrey – zpěv, John Entwistle – basa, Keith Moon – bicí, Pete Townshend – kytara

V roce 1968 byli The Who hlavní hvězdou prvního Schaefer Music Festivalu v Central Parku v New Yorku. Townshend v rozhovoru pro Rolling Stone prohlásil, že pracuje na standardně dlouhé rockové opeře, která se později stala Tommy, průlomovým dílem moderní hudby. V březnu 1971 začala kapela nahrávat materiál k Lifehouse s producentem Kitem Lambertem v New Yorku, část materiálu byla vydána jako tradiční studiové album Who's Next, považované za nejúspěšnější desku kapely, která se umístila na 1. místě ve Velké Británii a 4. místě v USA.

18. srpna 1978 vyšlo album Who Are You. Úspěch byl zastíněn Moonovou smrtí 7. září po předávkování Heminevrinem. Místo něj nastoupil Kenney Jones ze Small Faces a The Faces. V roce 1979 vyrazili The Who na turné po USA, poznamenané tragédií v Riverfront Coliseum v Cincinnati, kdy bylo 11 fanoušků ušlapáno a 26 zraněno. Kapela posílila bezpečnost na dalších koncertech. Daltrey prohlásil: „Minulou noc jsme ztratili část své rodiny a tento koncert je pro ně“.

The Who 2019: Roger Daltrey, Peter Townshend

Kapela s Jonesem za bicími vydala dvě studiová alba, Face Dances (1981) a It's Hard (1982). Ačkoliv se obě prodávala velmi dobře, někteří fanoušci nepřijali jejich nový zvuk pozitivně. Townshendův život byl v krizi – jeho manželství se rozpadlo kvůli neustálým turné s The Who. Začal nadměrně pít a stal se závislým na heroinu, což vzhledem k jeho předchozímu protidrogovému postoji šokovalo i jeho nejbližší přátele. V roce 1982 se uzdravil a The Who vyjeli na své 'rozlučkové' turné po Spojených státech a Kanadě.

Townshend strávil část roku 1983 snahou napsat materiál pro studiové album, které stále dlužil Warner Bros Records díky smlouvě z roku 1980. Koncem roku 1983 se však prohlásil za neschopného vytvořit materiál vhodný pro The Who a v prosinci oznámil odchod z kapely, přičemž Daltreymu, Entwistleovi a Jonesovi popřál vše nejlepší, pokud by pokračovali bez něj.

V červenci 1985 se The Who – včetně Kenneyho Jonese – znovu sešli na koncertě Live Aid Boba Geldofa na stadionu Wembley v Londýně. Přenosový vůz BBC vyhodil na začátku "My Generation" pojistky, což znamenalo kompletní ztrátu obrazu, ale kapela hrála dál. Většina videozáznamu "My Generation" a "Pinball Wizard" nebyla přenášena do světa, ale zvuková stopa "Pinball Wizard" a ostatních písní byla šířena rádiem. Přenos pokračoval skladbami "Love Reign O'er Me" a "Won't Get Fooled Again".

V roce 1988 na BRIT Awards, které se konalo v Royal Albert Hall, byla kapela oceněna British Phonographic Industry Cenou za celoživotní dílo (Lifetime Achievement Award). The Who na ceremoniálu zahráli krátký soubor tří skladeb. V roce 1989 vyjeli k příležitosti 25. výročí filmu The Kids Are Alright na reunion turné, které obsahovalo převážně skladby z Tommyho. Simon Phillips hrál na bicí, Steve 'Boltz' Bolton hlavní kytaru a Townshend se přesunul na akustickou kytaru, aby minimalizoval poškození sluchu. Po celé Severní Americe byly koncerty vyprodané, včetně čtyř vystoupení v Giants Stadium. Na dva koncerty v Sullivan Stadium ve Foxboro, Massachusetts, bylo prodáno 100 000 lístků za méně než 8 hodin, čímž překonali předchozí rekordy U2 a Davida Bowieho. Celkově bylo prodáno přes dva miliony lístků.

Poté následovalo několik dalších reunionů, včetně turné v 90. letech a v roce 2006 The Who vydali poslední studiové album Endless Wire. Kapela pokračovala i po odchodu Johna Entwistla v roce 2002, kdy zemřel na srdeční selhání, a koncertovala s doplňkovými členy, čímž udržovala odkaz The Who živý až do současnosti.

ZOOT

V Adelaide v jižní Austrálii vznikla čtyřčlenná poprocková skupina Zoot. Její původní jméno bylo Down To Line, v roce 1967 jej však změnili na Zoot a o rok později se přestěhovali do Melbourne. Zakladatel kapely, baskytarista Beeb Birtles, později v roce 1975 založil Little River Band a kytarista Rick Springfield se v roce 1972 přestěhoval do Spojených států, kde získal mezinárodní slávu jako sólový umělec, skladatel a herec.

V roce 1964 se začali kamarádi ze školy John D'Arcy, Gordon Rawson a Gerard Bertlekamp (později známý jako Beeb Birtles) učit hrát populární písně. Poté, co se k nim přidal Ted Higgins, vznikla skupina Time Unlimited. O rok později k nim přetáhli Darryla Cottona, hlavního zpěváka místních rivalů The Murmen, a přejmenovali se na Down the Line. Hrávali covery oblíbených anglických skupin jako The Hollies, The Move, The Who a Small Faces v mnoha klubech a diskotékách v okolí Adelaide a postupně získávali fanoušky.

V květnu 1967 je manažer zpěváka Johnyho Farnhama, Darryl Sambell, využil jako hudebníky na demo nahrávkách, které Farnhamovi zajistily smlouvu s EMI Records. Po natáčení s Farnhamem byli Down the Line osloveni místními promotéry Alanem Haleem a Doc Neesonem, kteří se zajímali o management kapely a navrhli jim změnit jméno na Zoot. Poté kapela nahrála pár vlastních písní a na začátku roku 1968 se rozhodla přestěhovat do Melbourne. D'Arcy nechtěl z Adelaide odejít, a tak jej na kytaru vystřídal Steve Stone.

V Melbourne kapelu společně řídili manažeři Wayne de Grouchy a Tony Knight. De Grouchyho napadla myšlenka obléknout je do růžového a 3. září 1968 kapela debutovala od hlavy až k patě v růžové. Zoot podepsali smlouvu s Columbia Records / EMI Music a nahráli svůj první singl "You Better Get Goin' Now". Aby podpořili nahrávku, pozvali média na diskotéku do klubu Berties. Členové kapely oblečení do růžového saténu dorazili na místa konání v Cottonově růžově malovaném autě. Propagační trik zapůsobil a skupina začala přitahovat značný počet fanoušků, zejména dospívajících dívek, nicméně to trochu pošramotilo jejich důvěryhodnost jako seriózních rockových hudebníků.

Druhý singl "1 × 2 × 3 × 4" byl vydán v prosinci 1968 a dostal se do Top 40. Kromě rozhlasového vysílání se kapela pravidelně objevovala v místní populární televizní show Uptight! V červnu 1969 byl Zoot zvolen top australskou skupinou v pop-anketě Go-Set. V září 1967 odešel Hicks do The Avengers a byl nahrazen Rickem Springfieldem (ex-Icy Blues, Moppa Blues Band, Wickety Wak). Od září 1969 se Zoot připojili k dalším australským skupinám na Starlift Tour, což byl sice reklamní úspěch, ale finanční katastrofa. Pro Zoot to znamenalo i posměch a opovržení od kritiků; velká část kritiky byla homofobní, ve stylu: „pěkně růžové macešky“.

Začátkem roku 1970 členové kapely, unavení křiklavými růžovými oděvy a souvisejícím obtěžováním a fyzickým zneužíváním své oblečení, spálili je v televizní hudební show Happening '70. V dubnu 1970 vydali singl “Hey Pinky”, tvrdou kytarovou píseň, která ale v hitparádách propadla. Skladba byla vzpurná a otevřeně zesměšňovala růžové oblečení, stejně jako jejich předchozí vedení i kritiky. Debutové album Just Zoot bylo vydáno v červenci a v Australian Kent Music Report dosáhlo 12. pozice. V prosinci 1970 Zoot vydali tvrdý rockový cover písně Beatles "Eleanor Rigby", která se stala jejich nejlepším singlem, když dosáhla 4. místa. Po úspěchu s "Eleanor Rigby" RCA vyjádřili zájem přivést skupinu na natáčení do Spojených států, ale nastaly problémy s pracovním povolením a Springfield směřoval k samostatné kariéře. Spolu s jinými zklamáními a frustracemi to vedlo k rozpadu kapely v květnu 1971.

THE KINKS - Kinks

The Kinks vydávají svůj stejnojmenný debut, na kterém se objevuje píseň "You Really Got Me", považovaná za jednu z prvních skladeb, která směřovala k heavy metalu. Syrová a energická nahrávka se vyšplhala v britské hitparádě na první příčku a okamžitě se stala hitem i v dalších zemích. Na jejím úspěchu se kromě nezaměnitelného a dnes již ikonického riffu podepsal také zvuk kytary Dave Daviese, který propíchl pletací jehlicí reproduktor svého zeleného zesilovače VOX. Tento trik způsobil charakteristický nakřáplý a syrový tón, který dodal skladbě nezaměnitelný 'drive' a ovlivnil generace kytaristů, od hard rocku po heavy metal.

Píseň se dočkala mnoha cover verzí a reinterpretací napříč žánry. V roce 1978 se objevila na singlu skupiny Van Halen, která skladbu přetvořila do svého energického rockového stylu. V roce 2010 ji nahrála Metallica na album věnované Ray Daviesovi, zpěvákovi The Kinks, See My Friends, čímž vzdala hold jeho vlivu na moderní rockovou hudbu.

I singlová skladba "All Day and All Night" se stala objektem mnoha coverů. Mezi interprety patří Praying Mantis (1981), Quiet Riot (1995) i Scorpions (2011). Metallica ji zahrála při Rock and Roll Hall Of Fame Anniversary Show s Ray Daviesem u mikrofonu, což podtrhlo její nadčasovost a vliv na generace rockových kapel.

Kromě hudebního vlivu byla debutová deska The Kinks chválena i za své texty, které reflektovaly tehdejší britskou společnost a život mladých lidí. Skladby kombinovaly energii britského rhythm and blues s chytlavými melodiemi a humornými i ironickými texty, což kapele zajistilo rychlé uznání a postavení jedné z nejvlivnějších britských skupin 60. let. "You Really Got Me" se díky své energii a inovativnímu zvuku stala předobrazem hard rocku a heavy metalu, ovlivnila například The Who, Led Zeppelin či pozdější punkové kapely.

Co se týče nahrávání, Davies využil několik netradičních studiových technik, které byly pro tehdejší dobu revoluční. Kromě propíchnutého reproduktoru se při mixu experimentovalo s mikrofonními pozicemi a saturací zesilovače, aby byl zvuk co nejvíce drsný a živý. Producent Shel Talmy také nechal kytaru procházet přes předzesilovač, čímž vznikl charakteristický 'fuzz', který dodal písni agresivní a syrovou texturu. Tyto postupy se později staly standardem pro rockové a heavy metalové nahrávky 60. a 70. let.

V USA měla "You Really Got Me" zásadní vliv na rozvoj hard rocku a později punku. Americké kapely, jako The Doors nebo MC5, čerpaly inspiraci z ostrého riffu a syrové energie písně, která přinesla nový zvuk na scénu. Pozdější punkové skupiny 70. let, například The Ramones či Blondie, si z nahrávky vzaly přímý, jednoduchý a agresivní styl hraní, který definoval punkový přístup. Stejně tak hard rockové kapely 70. let a počátku 80. let (např. Van Halen a AC/DC) využívaly ostré, fuzzové kytarové riffy jako základ své energie, čímž se dědictví The Kinks stalo součástí globální rockové DNA.

THE ROLLING STONES - Rolling Stones

The Rolling Stones vydávají své debutové album, které se stalo okamžitým hitem. Na britském žebříčku se udrželo dvanáct týdnů na prvním místě a ve Spojených státech dosáhlo jedenácté pozice. Album je dnes považováno za jeden z nejlepších bluesových a R&B debutů všech dob. Sice obsahuje převážně převzaté skladby z přelomu 50. a 60. let, ale díky ostrému a energickému kytarovému podání kapely se staly mnohem atraktivnějšími pro mladé britské publikum a položily základy pro vznik britského rockového boomu.

Deska byla nahrána během pouhých pěti dnů v londýnském studiu Regent Sound Studios v lednu a únoru 1964. Produkce se ujali tehdejší manažeři kapely, Andrew Loog Oldham a Eric Easton, kteří se aktivně podíleli na zvuku i aranžích. Album vyšlo ve Velké Británii u Decca Records, zatímco americká verze se objevila u London Records, přičemž americké vydání mělo odlišný výběr skladeb a jiné pořadí, což byla tehdy běžná praxe.

Většina skladeb odráží lásku kapely k R&B, blues a rock'n'rollu. Mick Jagger a Keith Richards, tehdy začínající autoři, přispěli pouze jednou původní písní: "Tell Me (You're Coming Back)". Dvě skladby jsou podepsány pseudonymem Nanker Phelge, který skupina používala pro kolektivní autorské počiny v letech 1963 až 1965. Na nahrávání se podíleli i Phil Spector a Gene Pitney, kteří jsou u instrumentálky "Now I've Got a Witness" uvedeni jako ´Uncle Phil´ and ´Uncle Gene´ (strýček Phil a strýček Gene), což dodává albu zajímavou kuriózní historii.

Kytarové riffy Briana Jonese a Keitha Richardse přinesly nový, drsný zvuk, který odlišoval The Rolling Stones od tehdejších popových a beatových formací. Mick Jagger svou charismatickou interpretací a výrazem hlasu dodal skladbám autentický bluesový feeling, zatímco Charlie Watts a Bill Wyman vytvářeli pevný rytmický základ. Díky tomu se i převzaté skladby jako "I Just Want to Make Love to You" nebo "Little Red Rooster" staly moderními, energickými a mladému publiku blízkými verzemi klasického R&B repertoáru.

Debutové album mělo zásadní vliv na vývoj britského bluesového boomu a později hard rocku. Inspirovalo řadu britských i amerických kapel, například The Yardbirds, Led Zeppelin nebo The Who, a položilo základy pro ikonický „Rolling Stones sound“, který kombinuje drsný bluesový feeling s energickým rock'n'rollem.

Zajímavostí z nahrávání je, že kapela často pracovala ve studiu spontánně a živě. Například při nahrávání "Carol" se instrumentální stopa natočila za pouhých několik minut, protože Jagger a Richards chtěli zachytit pocit koncertního vystoupení. Brian Jones zase experimentoval s různými zvuky na harmonice a slide kytaře, čímž přidal skladbám originální barvu. Legendární je také historka, že při nahrávání "Now I've Got a Witness" se Phil Spector rozčiloval nad Richardsem, který hrál podle sebe a ne podle jeho instrukcí – výsledek ale zněl energicky a autenticky a Spector nakonec souhlasil.

Album rovněž ukazuje, jak kapela dokázala kombinovat britskou chytrost s americkým bluesovým citem – kombinace, která se později stala jejich poznávacím znamením. Kritici tehdy ocenili především syrovou energii a svěží přístup ke starším skladbám, zatímco mladí fanoušci byli nadšeni chytlavými riffy a charismatickým projevem Jaggera. Debut The Rolling Stones tak nejen zaznamenal komerční úspěch, ale také položil základy pro jednu z nejvýznamnějších rockových kariér všech dob.

THE TRASHMEN – Surfin' Bird

The Trashmen vydávají 14. ledna 1964 své první a jediné album Surfin' Bird, pojmenované podle jejich stejnojmenného megahitu. Deska se umístila na 48. místě žebříčku Billboard 200 a okamžitě upevnila jejich reputaci jako průkopníků dravého garážového rocku. Album se stalo kultovním nejen v USA, ale postupně i po celém světě, zejména díky unikátní kombinaci surf rocku a divokého, energického přístupu typického pro americký středozápad.

Deska byla nahrána ve studiu Kay Bank v Minneapolisu a vydání spěchalo do obchodů, aby kapela využila prudkého úspěchu singlu "Surfin' Bird", vydaného o dva měsíce dříve. Podle knihy Ricka Shefchika Everybody's Heard About the Bird, která mapuje vzestup a pád kapely, se alba Surfin' Bird i singlu prodalo přes milion kopií, což byla pro tehdejší malou regionální skupinu obrovská věc. Kritika, například Richie Unterberger z AllMusic, píše: „Jediná deska, kterou Trashmen vydali za svého života, ve skutečnosti předčí většinu konkurence z jižní Kalifornie, a to díky divoké dravosti hraní a neurčitě dementní bezohlednosti. Je považována za jedno z prvních alb garážového rocku, předchůdce punku.“

Zvuk Surfin' Bird je charakteristický energickými kytarovými riffy Tony Andreasona, pronikavým zpěvem Clarka Reasonera a rytmikou Steva Wahrera a Boba Reedera. Album kombinuje prvky surf rocku s divokou garážovou energií a často spontánními vokálními výkřiky, což se stalo jeho poznávacím znakem. Hitová píseň "Surfin' Bird" vznikla jako kombinace dvou starších R&B písní kapely The Rivingtons ("Papa-Oom-Mow-Mow" a "The Bird's the Word"), což způsobilo právní dohady, ale zároveň přidalo skladbě její šílenou a nezaměnitelnou atmosféru.

Formace byla rovněž známá svými živými vystoupeními, která byla divoká a často improvizovaná. Publikum bylo fascinováno energickým stylem hraní a neustálými výkřiky „Bird! Bird! Bird!“, které se staly neoddělitelnou součástí koncertů. Trashmeni tak dokázali i malým klubům dodat atmosféru velkého surfového festivalu a fanoušci se často snažili napodobovat jejich nezaměnitelný tanec a gesto „ptačího letu“ během písně.

Zajímavostí je, že u dvou vydání desky byl chybný seznam skladeb na zadní straně obalu – na vinylu byl však správný. Chyba se stala natolik ikonickou, že byla později použita i při reedici CD v roce 1995, čímž získala album malý kuriózní „trhák“ mezi sběrateli. Další zajímavostí je, že kapela během nahrávání často improvizovala – některé instrumentální pasáže vznikly náhodně během zkoušek ve studiu a byly přímo použity na desce, což podtrhuje její syrovou autenticitu.

Album Surfin' Bird dnes bývá uváděno jako mezník raného amerického garážového rocku, který nejenže inspiroval pozdější punkovou scénu, ale ukázal i to, že regionální kapely mimo hlavní hudební centra, jako byla jižní Kalifornie, mohou vytvořit nadčasovou a mezinárodně uznávanou hudbu. Jeho vliv je patrný i u pozdějších kapel, které čerpaly energii z minimalistického, přesto chaotického stylu Trashmen.

THE VENTURES - Ventures in Space

The Ventures vydávají Ventures In Space, jedno z prvních space rockových alb, které posunulo hranice instrumentálního rocku do futuristických, téměř sci-fi oblastí. Použitými efekty výrazně ovlivnilo sanfranciskou psychedelickou generaci, která později přivedla na scénu legendy jako The Beatles a Jefferson Airplane. Na albu byla poprvé využita technika 'reverse-tracking', která umožňovala hrát zvuky pozpátku a vytvářet tak surrealistickou atmosféru, a je rovněž uváděno jako oblíbené album Keitha Moona z The Who.

Informace na přebalu uvádí, že všechny tyto neobvyklé a nadpozemské zvuky byly vytvořeny především pomocí tradičních hudebních nástrojů než elektronických triků. Na desce skupina debutovala s novými kytarami Mosrite, místo svých dosavadních Fenderů, což zásadně ovlivnilo jasný, ostrý a trochu kovový zvuk, který se stal jejich charakteristickým rysem. Album vyšlo v roce 1964 na značce Dolton a koncem sedmdesátých let bylo znovu vydáno společností Pickwick Records s novým obalem, který zobrazoval astronauta při výstupu do vesmíru, čímž vizuálně podtrhoval futuristický koncept desky.

Skladba "The Fourth Dimension" na druhé straně LP byla coverem dříve vydaného singlu "Werewolf" od skupiny The Frantics, ale díky zpracování Ventures získala nový prostor pro experimentální efekty a sóla. Celé album se vyznačuje propracovanými aranžemi, jemně vrstvenými kytarovými linkami a využitím reverbu a echa, které evokují nekonečný vesmír a podtrhují „kosmickou“ estetiku nahrávky.

LP bylo přijato s nadšením nejen mezi fanoušky surf rocku, ale i mezi mladou generací, která hledala nové zvukové zážitky a inspiraci pro experimentální hudbu. The Ventures často při živých vystoupeních přidávali improvizované efekty a hraní se zpětnou smyčkou, čímž posluchače vtahovali do své vesmírné imaginace. Tento postup ovlivnil pozdější psychedelické kapely a je často citován jako jeden z prvních kroků k rozvoji space rocku a progresivního rocku koncem 60. let.

Díky Ventures In Space se skupina etablovala nejen jako surf rockoví virtuózi, ale i jako průkopníci experimentálních zvukových technik, které předběhly dobu a ovlivnily stovky hudebníků napříč žánry.

THE YARDBIRDS - Five Live Yardbirds

Five Live Yardbirds je živé debutové album anglické rockové formace The Yardbirds, které zachycuje ranou energii britské bluesové scény. Obsahuje interpretace deseti amerických bluesových a rhythm and bluesových skladeb, včetně jejich nejpopulárnějšího živého čísla, ´Howlin' Wolfovu píseň "Smokestack Lightning", které se stalo jedním z koncertních hitů kapely a inspirací pro mnoho budoucích blues-rockových a hard rockových kapel.

Deska zahrnuje jedny z prvních nahrávek s kytaristou Ericem Claptonem, jehož technika 'woman tone' a precizní vibrato už tehdy fascinovaly fanoušky i kritiky. Nahrávání proběhlo 20. března 1964 v londýnském klubu Marquee, což bylo v té době prestižní místo pro britské bluesové kapely a živé nahrávky zde vzniklé měly jedinečnou atmosféru. Album ve Spojeném království vyšlo o devět měsíců později u Columbia Records. Přestože si získalo několik příznivých retrospektivních recenzí, do britské albové hitparády se nedostalo. Ve Spojených státech nebylo oficiálně vydáno, nicméně čtyři skladby z něj byly později zahrnuty na americké album Having a Rave Up, čímž získaly širší publikum.

Význam této desky spočívá nejen v raném zachycení Claptonovy hry, ale i v jedinečném spojení bluesového feelingu s energickým britským rockem, které Yardbirds přinášeli na pódiu. Skladby jako "Too Much Monkey Business" od Chucka Berryho byly přetvořeny do živé, dynamické podoby s výraznými sóly a improvizacemi, které ovlivnily generace kytaristů.

Joe Perry z Aerosmith se označil za velkého fanouška Claptonovy práce na Five Live Yardbirds. Podle něj byla verze "Too Much Monkey Business" předobrazem mnoha postupů, které Aerosmith později rozvinuli, a stále má části skladeb schopnost vyvolat husí kůži díky autentické bluesové intenzitě a živé energii, kterou zachycuje.

Celé album je dnes považováno za klíčovou nahrávku britského bluesového boomu 60. let, která ukazuje, jak se tradiční americký bluesový materiál dokáže transformovat do energického a experimentálního britského rockového pojetí, a zároveň připravuje scénu pro budoucí legendy hard rocku a psychedelie.

Výročí osobností

leden 1964

10.1.1964 - narodil se český basový kytarista a skladatel ZDENĚK KUB, člen skupiny Arakain

21.1.1964 - narodil se anglický baskytarista a zpěvák TONY 'DEMOLITION MAN' DOLAN, člen skupin Atomkraft a Venom

30.1.1964 – narodil se švédský baskytarista MARCEL JACOB (30.1.1964 – 21.7.2009), člen skupin Europe, Talisman a mnoha dalších

31.1.1964 - narodil se americký kytarista a skladatel JEFF HANNEMAN (31.1.1964 - 2.5.2013), člen skupiny Slayer

únor 1964

5.2.1964 - narodil se americký baskytarista MICHAEL ANDREW 'DUFF' MCKAGAN, člen skupin Guns N' Roses, Velvet Revolver a mnoha dalších

23.2.1964 - narodil se norsko-švédský kytarista JOHN NORUM, zakladatel skupiny Europe

březen 1964

4.3.1964 - narodil se americký bubeník PAUL BOSTAPH, člen skupin Slayer, Exodus, Forbidden a Testament

11.3.1964 - narodil se americký bubeník VINNIE PAUL (vlastním jménem VINCENT PAUL ABBOTT, 11.3.1964 - 22.6.2018), člen skupin Pantera, Damageplan a Hellyeah

24.3.1964 - narodil se americký zpěvák STEVE 'ZETRO' SOUZA, člen skupiny Exodus

25.3.1964 - narodil se polský bubeník IRENEUSZ LOTH, člen skupiny Kat

27.3.1964 - narodila se anglická kytaristka a zpěvačka JACKIE CHAMBERSOVÁ, členka skupiny Girlschool

31.3.1964 - narodil se americký bubeník VICTOR AGNELLO (31.3.1964 - 1.6.2014), člen skupiny Laaz Rockit

duben 1964

14.4.1964 - narodil se americký kytarista VINNIE MOORE, člen skupiny UFO

květen 1964

4.5.1964 - narodil se americký kytarista a skladatel GARY HOLT, člen skupin Slayer a Exodus

14.5.1964 - narodil se americký kytarista ERIC PETERSON, člen skupiny Testament

17.5.1964 - narodil se anglický bubeník RUSSEL GILBROOK, člen skupiny Uriah Heep

19.5.1964 - narodil se americký baskytarista DUKE ERICKSON, člen skupiny Metal Church

30.5.1964 - narodil se anglický skladatel a multiinstrumentalista TROY DONOCKLEY, člen skupiny Nightwish

červen 1964

3.6.1964 - narodil se americký kytarista a skladatel KERRY KING, člen skupiny Slayer

7.6.1964 - narodil se slovenský kytarista JOZEF 'DODO' DUBÁN (7.6.1964 - 25.4.2003), člen skupiny Tublatanka

červenec 1964

11.7.1964 - narodil se kanadský kytarista DAVE CARLO, člen skupiny Razor

11.7.1964 - narodil se polský kytarista a skladatel PIOTR LUCZYK, člen skupiny Kat

13.7.1964 - narodil se americký baskytarista a zpěvák DAMON JOHNSON, člen skupin Black Star Riders, Thin Lizzy a Alice Cooper

14.7.1964 - narodil se americký zpěvák SEAN KILLIAN, člen skupiny Vio-lence

20.7.1964 - narodil se americký kytarista a zpěvák CHRIS CORNELL (20.7.1964 - 18.5.2017), člen skupin Soungarden a Audioslave

22.7.1964 - narodil se český kytarista a skladatel MIROSLAV MACH, člen skupin Arakain a Aleš Brichta Project

23.7.1964 - narodil se americký bubeník NICK MENZA (23.7.1964 - 21.5.2016), člen skupiny Megadeth

srpen 1964

3.8.1964 - narodil se americký zpěvák MICHAEL COONS, člen skupiny Laaz Rockit

9.8.1964 - narodil se kanadský zpěvák a textař DENIS 'SNAKE' BÉLANGER, zakladatel skupiny Voivod

13.8.1964 - narodil se švédský bubeník JAN-HAKAN "IAN" HAUGLAND, člen skupiny Europe

17.8.1964 - narodil se americký kytarista RAY VEGAS, člen skupiny Vio-lence

17.8.1964 - narodil se americký bubeník a zpěvák DEEN CASTRONOVO, člen skupin Ozzy Osbourne, Journey a dalších

18.8.1964 - narodil se německý zpěvák a skladatel ANDI DERIS, člen skupin Helloween a Pink Cream 69

září 1964

6.9.1964 - narodil se americký kytarista RICHARD BRUNELLE (6.9.1964 - 23.9.2019), člen Morbid Angel

10.9.1964 - narodil se americký bubeník LEE RAUSCH, člen skupin Dark Angel a Megadeth

19.9.1964 - narodil se německý kytarista THILO HERMANN, člen skupin Grave Gigger, Running Wild, Risk a Faithful Breath

29.9.1964 - narodil se švýcarský bubeník MARKUS EDELMANN, člen skupin Coroner, Apollyon Sun a Tar Pond

říjen 1964

18.10.1964 - narodil se americký baskytarista DAN LILKER, člen skupin Anthrax a Nuclear Assault

23.10.1964 - narodil se americký basový kytarista ROBERT TRUJILLO, člen skupin Suicidal Tendencies, Ozzy Osbourne a Metallica

31.10.1964 - narodil se kanadský zpěvák ROB MALNATI, člen skupin Crypt a Exciter

listopad 1964

12.11.1964 - narodil se americký basový kytarista DAVID ELLEFSON, člen skupiny Megadeth

19.11.1964 - narodil se americký kytarista GREG MESSICK (19.11.1964 - 5.9.2020), mimo jiné člen skupiny Intruder

25.11.1964 - narodil se americký zpěvák a skladatel MARK LANEGAN (25.11.1964 - 22.2.2022), člen skupiny Screaming Trees

prosinec 1964

5.12.1964 - narodil se americký bubeník CRAIG HUFFMAN (5.12.1964 - 9.5.2015), člen skupiny Nasty Savage

9.12.1964 - narodil se německý kytarista PAUL LANDERS, člen skupiny Rammstein

13.12.1964 - narodil se japonský kytarista a zpěvák HIDETO MATSUMOTO (13.12.1964 - 2.5.1998), člen skupiny X Japan

24.12.1964 - narodil se kanadský baskytarista MIKE CAMPAGNOLO, člen skupiny Razor

24.12.1964 - narodil se americký bubeník RHINO (vlastním jménem KENNY EARL EDWARDS), člen skupin Manowar, Ross the Boss a mnoha dalších