| Původ: | Stockholm, Švédsko |
| Aktivní roky: | 1987 – 2014, 2016 – současnost |
| Vydavatelé: | Earache rec., Music for Nations, Threeman Recordings, Man's Ruin Records |
| Web: | Shop |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Entombed |
ENTOMBED je švédská deathmetalová formace, která vznikla roku 1987 pod názvem NIHILIST. Uskupení se už od samých počátků zařadilo mezi průkopníky skandinávského death metalu, jenž se v mnoha ohledech lišil od tehdejší americké scény, především svým charakteristickým 'buzzsaw' (zvuk pily) kytarovým zvukem, vycházejícím ze silně zkreslených aparátů.
Na začátku 90. let se inspirace této sestavy postupně rozšířila o vlivy garážového rocku, hard rocku a klasického heavy metalu, což vedlo k výrazné proměně stylu. Tento přístup, kombinující syrovost death metalu s rock’n’rollovým nábojem, byl později označen jako death ’n’ roll a stal se jedním z poznávacích znamení kapely.
Spolu s formacemi DISMEMBER, GRAVE a UNLEASHED jsou ENTOMBED dodnes řazeni mezi tzv. 'velkou čtyřku' švédského death metalu. Jejich rané nahrávky měly zásadní vliv na podobu evropské extrémní metalové scény a dodnes jsou považovány za milníky žánru, které inspirovaly mnoho generací muzikantů i kapel po celém světě.
Entombed mají své kořeny v kapele Nihilist, kterou v roce 1987 založili bubeník Nicke Andersson, kytarista Alex Hellid a baskytarista Leif Cuzner. Uskupení zpočátku vystupovalo s řadou dočasných zpěváků, než se k nim nakonec připojil ´L.G.´ Petrov, tehdejší bubeník kapely Morbid, která měla ve svém obsazení například i vokalistu 'Deada' z norské formace Mayhem. Kapela dále přibrala Uffeho Cederlunda, tehdejšího studiového kytaristu Morbid, jako druhého kytaristu.
Ještě pod názvem Nihilist začala kapela natáčet demo kazety, které postupně u fanoušků death metalu získaly kultovní status a pomohly souboru budovat reputaci v tapetrading komunitě. Tyto rané materiály ukazovaly přechod od vlivů punku a hardcore do plnohodnotného death metalu a některé skladby byly později použity či přepracovány na pozdějším debutu Entombed.
Jedno z pozdějších dem (první pod názvem Entombed) z roku 1989, But Life Goes On, natočené v Sunlight Studiu s legendárním producentem Tomasem Skogsbergem, bylo klíčové pro získání smlouvy s britským labelem Earache Records – bylo to právě ono, co upoutalo pozornost vedení vydavatelství, které už tehdy už mělo pod svými křídly početnou partu death metalových velikánů.
První deska Left Hand Path vyšla v roce 1990 a okamžitě si vysloužila pozici klasiky žánru. Kritici i fanoušci ji považují za jeden z pilířů evropského death metalu a mnoho recenzí stále hodnotí její vliv velmi vysoko – na některých recenzních agregátorech i přes 80 – 90 % uživatelských hlasů.
Producent Skogsberg z Sunlight Studia spoluvytvořil legendární švédský 'buzzsaw' kytarový tón, který se stal jedním z nejvýraznějších rysů nejen této nahrávky, ale i celého tehdejšího stockholmského soundu. Jeho dopad lze považovat za zásadní – mnoho kapel později šlo právě touto produkční cestou. Ohlas na Left Hand Path byl veskrze pozitivní: kromě nadšených recenzí a hodnocení u fanoušků je deska dodnes oceňována jako učebnicový příklad surového death metalu, a to i v porovnání s dalšími ranými světovými nahrávkami tohoto žánru.
CrazyDiamond.cz: Left Hand Path je považováno za jeden ze základních stavebních kamenů švédského death metalu a album, které na přelomu 80. a 90. let zásadně definovalo podobu severské extrémní hudby. Recenze vyzdvihuje zejména temnou atmosféru, surovost projevu a spontánní energii, s níž Entombed pracují s jednoduchými, ale maximálně účinnými riffy. Charakteristický 'buzzsaw' zvuk kytar, hutná produkce a syrový výraz dávají desce i po letech sílu a autenticitu, díky nimž je dodnes vnímána jako neprůstřelná klasika žánru.
Heureka.cz (uživatelské hodnocení - výběr): Debut Entombed je mezi fanoušky označován jako povinná součást každé deathmetalové sbírky. Posluchači oceňují především nekompromisní zvuk, temnou náladu a historický význam nahrávky, která i s odstupem času působí syrově, agresivně a upřímně. LP je často zmiňováno jako ukázkový příklad raného švédského death metalu, který neztratil nic ze své intenzity.
Kapela začala okamžitě živě vystupovat a cestovat. Konkrétní setlisty či rozsáhlé turné z let 1990 –1991 nejsou v dobových zdrojích vždy detailně zdokumentovány, ale víme, že Entombed hráli živě v Evropě hned po vydání Left Hand Path, často na pódiích s dalšími deathmetalovými a extrémními kapelami té doby. Jeden takový koncertní zážitek zmiňuje jistý fanoušek například z roku 1990 v Metropoolu v Hengelu (Nizozemsko), kde formace sdílela pódium s Disharmonic Orchestra a Sinister. Tyto raná vystoupení hrály velkou roli v upevnění reputace uskupení v undergroundové komunitě – bylo to období, kdy se jejich show staly fenoménem 'must see' pro deathmetalové publikum v celé Evropě.
Druhé LP Clandestine vydané v listopadu 1991 pokračovalo v tradici surového death metalu s výrazným 'švédským' zvukem. Jedinou změnou oproti debutu bylo, že na nahrávání neparticipoval původní vokalista 'L.G.'' Petrov kvůli osobním neshodám – místo něj se na vokálech podíleli ostatní členové bandy, ačkoli pro následné koncerty byl angažován zpěvák Johnny Đorđević.
Studiovka Clandestine byla jedním z nejočekávanějších deathmetalových vydání roku 1991 a pomohla dále utvrdit pozici Entombed jako klíčového aktéra na scéně, i když názory fanoušků i kritiků se mírně lišily co do toho, jak se deska vyrovná s klasikou, kterou bylo Left Hand Path.
V dubnu 1991, ještě před vydáním Clandestine, natočili Entombed krátké EP Crawl, které obsahovalo tři skladby a představilo nového vokalistu Orvara Säfströma. I když toto EP bylo spíše ochutnávkou před následným LP, patří k důležitým propojujícím dokumentům rané tvorby a ukazuje, jak se soubor připravoval na další krok ve své kariéře.
Celkově alba Left Hand Path i Clandestine sklízely velkou pozornost jako milníky švédského death metalu. Debut je stále považován za jeden z nejvlivnějších deathmetalových počinů vůbec a vliv jeho zvuku se odrazil v tvorbě mnoha dalších formací po celém světě. Clandestine pak bývá chváleno jako další solidní krok skupiny vpřed – byť s jiným vokálním stylem – a i když někteří fanoušci preferují styl debutu, druhá deska potvrdila, že si uskupení i bez Petrovova hlasu dokázalo udržet vysokou úroveň.
CrazyDiamond.cz: Clandestine je vnímáno jako temnější, techničtější a méně přímočará nahrávka než debut, která ukazuje ambice Entombed posunout se za rámec čisté brutality. Recenze upozorňuje na složitější struktury skladeb, promyšlenější kompozice a atmosféričtější vyznění, přičemž zásadní roli hraje hutná produkce a opět i typický 'buzzsaw' kytarový zvuk. Přestože album vzniklo v komplikovaném období vnitřních sporů, působí sevřeně a sebevědomě a je dnes považováno za nedoceněný milník raného švédského death metalu.
Metalopolis / české fanouškovské recenze: Clandestine bývá mezi fanoušky popisováno jako deska, která vyžaduje více času a soustředění, ale odmění posluchače temnou atmosférou a silnými skladbami. Oproti debutu je často hodnocena jako méně chytlavá, avšak kompozičně vyspělejší a konzistentnější. Fanoušci oceňují zejména masivní zvuk, drtivé riffy a skutečnost, že album i přes absenci původního zpěváka působí jako plnohodnotné a silné pokračování debutu.
Po období raného death metalu se 'L.G.' Petrov nakonec s kapelou usmířil (po nahrání alba s formací Comecon), a jeho návrat znamenal oživení identity souboru. V roce 1993 vydali desku Wolverine Blues, která představila výrazný odklon od původního syrového stylu. Kytarové riffy a rytmy byly nyní ovlivněny hard rockem a heavy metalem, což vedlo k vytvoření stylu, který dnes označujeme jako death ’n’ roll — spojení death metalové brutality s groove a energií rock’n’rollu. Tento krok rozdělil fanoušky, ale zároveň rozšířil publikum a posílil reputaci Entombed v širších hudebních kruzích. Wolverine Blues je dodnes považována za klasiku raných 90. let a inspiraci pro další generace metalových kapel.
Jedna verze alba Wolverine Blues byla vydána s postavou Wolverine z komiksů Marvel Comics na obalu, přestože Entombed nikdy nechtěli, aby bylo jejich album spojováno s tímto superhrdinou. Earache Records bez souhlasu kapely uzavřelo dohodu s Marvelem, aby mohlo použít Wolverina k propagaci LP u širšího publika, a v hudebním videu k titulní skladbě byly prominentně zobrazeny ilustrace této postavy. Tato edice obsahovala mini komiks s Wolverinem uvnitř bookletu CD. Marvelovská edice byla také výrazně upravena, skladba "Out of Hand" byla zcela odstraněna. Omezený počet prvních vydání alba obsahoval zvukové ukázky z filmů (zejména Flatliners a Hellraiser III), které byly následně z pozdějších vydání odstraněny kvůli obavám nahrávací společnosti z možných právních kroků kvůli jejich nelicencovanému použití.
V roce 2005 se album umístilo na 494. místě v žebříčku 500 nejlepších rockových a metalových alb všech dob časopisu Rock Hard a kytarový magazín Guitar World ho označil za „nejlepší death metalové album roku 1994 a pravděpodobně nejlepší death metalové album tohoto desetiletí”.
CrazyDiamond.cz: Wolverine Blues je v recenzi popsáno jako zásadní zlom v tvorbě Entombed, kdy se formace odklonila od čistě deathmetalového projevu a otevřela se vlivům hard rocku a heavy metalu. Autor vyzdvihuje výraznější groove, rockovější rytmiku a přehlednější strukturu skladeb, která sice část fanoušků odradila, ale zároveň kapele otevřela dveře k širšímu publiku. Deska je hodnocena jako odvážný krok, který pomohl definovat styl později označovaný jako death ’n’ roll a ukázal, že Entombed nejsou ochotni stát na místě.
Spark Rock Magazine: Album Wolverine Blues je označováno za kontroverzní, ale velmi vlivnou nahrávku, která překvapila odklonem od extrémní brutality směrem k rockovějšímu výrazu. Recenze oceňuje zejména masivní zvuk kytar, chytlavé riffy a schopnost skloubit tvrdost s výrazným groove, aniž by kapela ztratila svou identitu. Album je zpětně hodnoceno jako důležitý milník, jenž inspiroval celou vlnu death ’n’ rollových kapel a potvrdil výjimečné postavení Entombed na scéně.
Během tohoto období soubor intenzivně koncertoval napříč Evropou i ve Spojených státech, často jako headliner na deathmetalových festivalech a v klubech, kde jejich kombinace heavymetalového groove s tvrdšími deathovými prvky přitahovala nové posluchače. Kritici oceňovali schopnost inovovat, aniž by ztratili svou identitu, a živá vystoupení upevňovala jejich pověst jako energické a nezapomenutelné formace.
Čtvrté album DCLXVI: To Ride, Shoot Straight and Speak the Truth z roku 1997 (DCLXVI je 666 v římských číslicích) jasně potvrdilo, že se kapela již nevrací k čistému death metalu, a většina posluchačů přijala tuto změnu rozporuplně – část tradičních fanoušků byla zklamaná odklonem od extrémně tvrdé tvorby, zatímco jiní ocenili odvážnou kombinaci death metalu s groove, stoner a garage rockem. Toto LP tak pomohlo upevnit identitu Entombed jako kapely schopné experimentovat a zároveň zachovat si hutnost a energii, což se promítlo do následujících studiových počinů. Obal alba zdobí soška aztéckého boha Mictlantecuhtliho.
Album se umístilo na 2. místě žebříčku časopisu Metal Hammer za rok 1997, porazil ho pouze debut britské kapely Feeder s názvem Polythene.
Na metal-archives recenzenti oslavnými ódami zrovna neplýtvali. V jedné z těch vstřícnějších se mimo jiné píše: „Pionýrská éra death ‚n‘ rollu skupiny Entombed začala EP »Hollowman« a deskou »Wolverine Blues«. Na tomto čtvrtém albu pokračovali po 'rollové cestě'. První věc, která na tomto LP upoutá pozornost, je lehký přístup k psaní písní: na tomto albu nenajdete žádné "Heavens Die" nebo "Full of Hell". Skladby jsou obecně kratší než na »Wolverine Blues« a kompozice jsou méně zlověstné. Toto album je pro »Wolverine Blues« tím, čím bylo od WASP »Helldorado« pro »KFD«: zábavným pokračováním (bez ohledu na srovnání kvality, protože tato deska je mnohem lepší než '...Blues', stejně jako »Helldorado« bylo lepší než »KFD«). Produkce zůstává víceméně stejná, s charakteristickými řetězovými kytarami a L-G Petrovovými vrčivými výkřiky v popředí, ale všechny nástroje jsou jasně slyšet, dokonce i basa Jorgena Sandstroma.
Ačkoliv není bez chyb, stojí na vlastních nohou jako dobrý příklad death ‚n‘ rollu.“
Rok 1998 přinesl zásadní změnu v sestavě — Same Difference se stalo prvním studiovým počinem bez bubeníka a zakládajícího člena Nicke Anderssona, který odešel, aby se mohl plně věnovat svému vedlejšímu projektu The Hellacopters. Jeho místo zaujal Peter Stjärnvind, jenž přinesl nový rytmický impulz. Deska Same Difference, která jakoby pocházela od úplně jiné kapely, ukázala další posun ve stylu — byla méně death metalová a více rockově orientovaná, což opět rozdělilo fanoušky, ale ukázala ochotu souboru experimentovat a nepodlehnout žánrovým škatulkám.
CrazyDiamond.cz: Same Difference je vnímáno jako nejvíce experimentální a zároveň nejrozporuplnější nahrávka Entombed z devadesátých let. Recenze upozorňuje na výrazný odklon od death metalu směrem k alternativnímu a groove rocku, který pro část fanoušků znamenal zklamání, zatímco jiní ocenili odvahu kapely hledat nové výrazové prostředky. Deska je hodnocena jako produkčně uhlazená, s důrazem na rytmus a náladu, ale s menším množstvím momentů, které by odpovídaly očekáváním příznivců rané tvorby.
Spark Rock Magazine: Same Difference je popisováno jako album, na němž se Entombed vědomě vzdálili své deathmetalové minulosti a soustředili se na modernější, civilnější výraz. Recenze vyzdvihuje profesionální zvuk a kompaktní aranže, zároveň však upozorňuje na ztrátu agresivity a temné atmosféry, která byla pro kapelu typická v první polovině kariéry. Nahrávka je hodnocena spíše jako zajímavý experiment než jako plnohodnotné pokračování předchozích zásadních desek.
Během celého období 1992 – 2000 Entombed odehráli řadu významných koncertů a turné, včetně evropských vystoupení po vydání Wolverine Blues, kde kapela sdílela pódia s dalšími metalovými velikány a pomáhala popularizovat death ’n’ roll mezi klubovým i festivalovým publikem. Účinkovali také na legendárních metalových festivalech, jako byly Dynamo Open Air či With Full Force, kde jejich energická show často patřila k vrcholům programu, a několikrát vyrazili na americká turné, čímž si rozšířili fanouškovskou základnu i za Atlantikem.
Celkově lze toto období shrnout jako čas významného hudebního vývoje, kdy Entombed dokázali přejít od syrového death metalu k hybridnímu death ’n’ rollu, adaptovat se na změny v sestavě, a přitom udržet vysokou uměleckou kvalitu. Wolverine Blues se stala milníkem, který inspiroval mnoho dalších kapel, DCLXVI: To Ride, Shoot Straight and Speak the Truth i Same Difference potvrzovaly schopnost inovovat a fakt, že formace i po více než dekádě existence dokáže zaujmout a zůstat relevantní.
V roce 2000 vyšlo Uprising, pokračující v trendu kombinace různých hudebních vlivů od klasického metalu přes hard rock až po death ’n’ roll. Bylo přijato s mírně pozitivními ohlasy, kdy recenzenti vyzdvihovali energii a soudržnost materiálu, přesto někteří nostalgicky vzpomínali na temnější, syrovější období raných let.
Na metal-archives, kde album získalo vysoké průměrné hodnocení 86 procent, recenzenti spíše oceňovali odvahu švédské formace vydat se svou vlastní cestou: „Entombed existují už dlouhou dobu. Byli střídavě chváleni i vysmíváni. Nic z toho jim ale zřejmě nevadí. Když je vidíte na koncertě, zpívají své písně s veselým pocitem radosti, který přesahuje metalové názory. Entombed je zjevně úplně jedno, co si o nich ostatní myslí. A to je jejich výhoda. I když si myslím, že nahrávky »Clandestine« a »Left Hand Path« jsou klasiky, nesouhlasím s těmi, kteří tvrdí, že Entombed od té doby nenabídli nic skvělého. »Uprising« je jasným příkladem toho, jak Entombed vydali úžasnou desku bez ohledu na rozhořčené reakce fanoušků. Slepá oddanost vlastní minulosti vede ke stagnaci a ponížení, Entombed se této kletbě vyhnuli docela dobře a po cestě natočili několik vynikajících desek. »Uprising« je příjemným návratem po neúspěšném experimentu »Same Difference«, o kterém se všichni, včetně kapely, shodují, že byl krokem vedle.
»Uprising« je osvěžující death'n'rollová deska, která se řítí vpřed jako nezastavitelný nákladní vlak. Úmyslně nedokonalá produkce nějakým způsobem navrací zvuk formace téměř k těžkosti »Wolverine Blues«. Tento jednoduchý čtyřstopý přístup funguje, protože Entombed byli vždy syroví. 'Lesklejší' produkce často zmírňovala jejich divokost. Produkce mi připomíná Unsane, protože je intenzivně hlasitá, super hlučná, super těžká a osekaná. Na této desce je také chaotický bluesový prvek, který připomíná »Amrep« od Unsane, aniž by byl derivativní. Mezi nimi vždy existovalo vzájemné uznání a tento vliv pomáhá směřovat ambice Entombed.
Co se týče samotných skladeb, "Seeing Red" je perfektní úvodní skladba. Má téměř rockovou atmosféru 70. let, ale zachovává si drtivou intenzitu. Usadí se do příjemného středního tempa a prostě zabíjí. Larsův hlas je zde i na celém albu velmi dominantní. Má téměř dokonalý metalový hlas, který se nachází na půli cesty mezi chraplavým křikem a death metalovým growlováním. "Say It In Slugs" má po celou dobu obrovský stonerový riff, který zní, jako by Kyuss měli odvahu se opravdu uvolnit. Vyzývám kohokoli, aby si poslechl tuto skladbu, aniž by chtěl bangovat hlavou. Ten riff je tak zatraceně nakažlivý! Entombed ve "Won't Back Down" dávají najevo své crustové vlivy a zní jako zesílení Discharge filtrovaní přes blues. Je to šílený zvuk, naprosto nečekaný, ale funguje. Vrcholem je však bezpochyby jejich mistrovská interpretace skladby "Scottish Hell" od Dead Horse. Vezmou již klasickou skladbu a promění ji v něco zcela vlastního. Je to ponuré až melancholické, zapamatovatelné do té míry, že se mi to nesmazatelně vrylo do paměti. Nemyslím si, že by tu byla nějaká slabá píseň. Skladby jsou pozoruhodně konzistentní. Možná tu není žádný ultimátní death-rock jako "Demon" nebo "Eyemaster", ale nejsou tu ani žádné ´výplňové´ songy. »Uprising« je jedno z lepších post-death metalových alb Entombed.“
V roce 2001 se Entombed pustili do spolupráce s performance umělci Carinou Reich a Bogdanem Szyberbem, a také s Královským švédským baletem. Výsledek této spolupráce nesl název Unreal Estate a představoval unikátní kombinaci extrémního metalu s vizuálním a tanečním uměním, čímž kapela opět dokázala posouvat hranice své tvorby a experimentovat mimo tradiční metalovou scénu.
Ve stejném roce vydala formace i studiovku Morning Star, která spojovala hutné riffy s melodickými pasážemi a byla považována za vyrovnanou nahrávku, jež ukazovala, že skupina i po více než dekádě existence stále drží vysokou kvalitu zvuku a soudržnost stylu. Album je experimentálnější než předchozí desky a ukazuje návrat kapely k tradičnějšímu death metalovému zvuku, aniž by však opustila prvky death ‚n‘ rollu. Obsahuje také několik přímočarých, rychlých death/thrash skladeb, což bylo pro formaci v té době novinkou. LP získalo vynikající recenzi od AllMusic, která končí doporučením: „Každý fanoušek kvalitního undergroundového metalu by měl toto album považovat za vynikající počin podceňované skupiny.“
V recenzi na CrazyDiamond.cz je Morning Star hodnoceno jako výraznější návrat Entombed k temnějšímu a tvrdšímu výrazu, který částečně navazuje na jejich deathmetalové kořeny. Autor vyzdvihuje agresivnější riffy, temnější atmosféru a celkově sevřenější dojem oproti předchozímu albu. Přestože se kapela zcela nevrací k ranému stylu, deska působí vyváženěji a přesvědčivěji, přičemž kombinuje death ’n’ rollový groove s hutnějším a syrovějším zvukem. Recenze ve Sparku popisuje Morning Star jako nahrávku, na němž Entombed znějí soustředěněji a odhodlaněji než na Uprising. Recenze oceňuje zejména temnější náladu, tvrdší kytarový projev a větší důraz na atmosféru skladeb. Zároveň je zmíněno, že nahrávka nepřináší zásadní inovace, ale představuje solidní a důstojný titul v diskografii Entombed, který potěší fanoušky tvrdší stránky jejich tvorby.
V roce 2003 následovalo Inferno, poslední album s kytaristou Uffem Cederlundem (později přešel do Disfear), baskytaristou Jörgenem Sandströmem a bubeníkem Peterem Stjärnvimdem. Po odchodu Uffeho v roce 2005 již kapela nenajala náhradu a Alex Hellid zůstal jediným kytaristou. V roce 2004 se k souboru připojil Nico Elgstrand, který předtím produkoval Uprising, a převzal baskytaru, zatímco v roce 2006 Olle Dahlstedt (z Alpha Safari a bývalý člen Misery Loves Co.) nahradil Stjärnvimda na bicích.
Na metal-archives album opět získalo výborné hodnocení: „Po období, kdy jejich hudba nebyla tak vynikající, se Entombed vrátili v roce 2001 s mamutím albem »Morning Star« a navázali na něj stejně silným albem »Inferno«, které je směsicí všeho, co Entombed za ta léta vytvořili. Má zlé a často humorné satanské motivy a prezentuje temný death rock/hardcore s death metalovou estetikou, který je naprosto zábavný, ale zároveň brutální a nakopávající. Zatímco »Morning Star« bylo vážnější a brutálnější, »Inferno« je zábavnější, ale stále si zachovává ten zlý nádech, který mělo »Morning Star«.
Hudebně zde najdete všechny styly Entombed. Jejich staré thrash deathové věci, jejich Death'n'Roll, jejich hardcore věci a pulzující satanský metal z posledních let. Zní to, jako by to všechno dohromady neznělo dobře, ale produkce/mix to drží pohromadě. Obvyklý kytarový tón Entombed je zde také, ale není tak hlasitý a v popředí mixu, jako obvykle. Zní to čistěji, ale stále je to drsné a těžké a nezpůsobuje to únavu uší, jakou způsobuje většina alb Entombed kvůli enormně hlasitému zvuku. Na rozdíl od kytarového zvuku jsou vokály jako vždy v popředí, takže je možné slyšet a rozumět směsi humoru a satanismu L.G. Petrova. Má opravdu jedinečný hlas a vždy zní přesvědčivě, bez ohledu na to, jak absurdní jsou texty, jako například v písni "Flexing Muscles", která je o kulturistovi s narcistickým komplexem. Texty jsou hloupé, ale způsob, jakým je Petrov zpívá, zní zuřivě a zlověstně. Bicí jsou však úžasné. Nenechte si od nikoho namluvit, že Entombed odchodem Nickeho Anderssona ztratili, protože jeho náhradník na bicí válí.
Co se týče skladeb, je toto album bezchybné. Není na něm ani jedna špatná nebo nevhodná skladba. Ano, KAŽDÁ skladba na tomto albu je skvělá, dokonce i strašidelná klavírní mezihra "Intermission". Klavír je hlavní ingrediencí atmosféry tohoto alba, například v poslední skladbě "Night for Day" uslyšíte starý westernový klavír, jako ve starých filmech z 20. let. Toto album opravdu obsáhne všechno Je hrozivé, strašidelné, těžké, zlé, rychlé a někdy dokonce i vtipné. »Inferno« je ukázkou legendy jménem Entombed. Vše, co dělá tuhle kapelu, je na tomto albu v té či oné chvíli předvedeno.“
9. července 2007 vyšlo LP Serpent Saints – The Ten Amendments, první deska s novou rytmickou sekcí v podobě Dahlstedta a Elgstranda. Album se vrátilo k silnějším vlivům tradičního death metalu a ukázalo, že i přes personální změny je formace schopna produkovat hudbu, která zůstává věrná jejím kořenům. Serpent Saints byla přijata fanoušky i kritikou pozitivně, a to zejména pro kombinaci klasického deathmetalového zvuku s moderními prvky a profesionálním zvukem nahrávky.
Později kapela vyprávěla, že při hledání přístupu k novému tvorbě si uvědomili, že alba jako Same Difference z roku 1999 a Inferno z roku 2003 postrádala dynamiku a zaměření, a tak členové – Hellid, zpěvák ´L.G.´ Petrov, basista Nico Elgstrand a bubeník Olle Dahlstedt – přehodnotila svou tvorbu a hledala novou inspiraci. Hellid vzpomínal, jak jim znovuobjevení mistrovského díla Metallicy - Master Of Puppets - z roku 1986 pomohlo vytvořit soudržný nástin pro Serpent Saints: „Poslouchali jsme »Master Of Puppets« a uvědomili si, že když slyšíte takové album, nemůžete se ubránit tomu, abyste k němu nekývali hlavou,“ tvrdí. „Chtěli jsme to udělat, ale také k tomu mít dobré texty. Texty Metallicy jsou stejně skvělé jako hudba, ale někdy mají tendenci jít jedním nebo druhým směrem: buď se vám líbí hudba a zapomenete na slova, nebo posloucháte, co říkají, a neznáte riffy. Ale u takového alba vás uchvátí každý jeho aspekt. Toho jsme chtěli dosáhnout se »Serpent Saints«.“
Mise byla splněna díky drsným songům, které srší novou energií. Kapela se vzdala těžkopádných politických témat, která se vkrádala do předchozích alb – nemluvě o Master Of Puppets – ale stále chtěla provokovat fanoušky k zamyšlení, takže konečným tématem Serpent Saints muselo být něco, čemu formace dobře rozuměla. A tak přišel na scénu starý známý Beelzebub.
Stále však zbývalo vyřešit jeden problém: jak nahrávat, aniž by se ztratila svěží, nakažlivá atmosféra nebo obětovala kvalita zvuku. Formace se rozhodla pro realismus demo nahrávky a každá skladba na Serpent Saints byla nahrána krátce po jejím napsání. Hellid poznamenává, že přístup kapely k nahrávání 'na první pokus' byl klíčový pro dosažení adrenalinového vzrušení, které deska vyvolává.
„Při nahrávání vždy měníme to, co děláme, aby to bylo zajímavé. Tentokrát jsme nahrávali skladbu poté, co jsme ji vyzkoušeli jen jednou nebo dvakrát,“ prohlašuje. „Dodává to desce syrovost, kterou jsme dlouho neměli. V demoverzích je energie, která se nikdy nepřenese do lepší nahrávky. Hrajete ji pořád dokola a i když zní skvěle, něco jí chybí, protože to obětujete ve prospěch kvality. Chtěli jsme to znovu zachytit.“
Serpent Saints je hlasité a jasné, ale zároveň drsné a tvrdé, a rozhodně nezaostává v kvalitě zvuku. S pomocí producenta Neila Kernona (Judas Priest, Flotsam and Jetsam) má Hellid pocit, že kapela možná vytvořila své vlastní mistrovské dílo tím, že strávila hodně času mixováním a masteringem, ale byla rychlá v nahrávání na pásku. „Velká pozornost byla věnována jak produkci, tak psaní. Vím, že to nezní nijak mimořádně, ale kapely obvykle věnují větší pozornost jedné z těchto věcí,“ uzavírá. „Je to jako s »Master of Puppets«, ať už tu desku posloucháte v autorádiu nebo v klubu, vždycky je úžasná. Všechno do sebe perfektně zapadá. Některé desky znějí skvěle doma, ale na hlasitém PA systému jsou příšerné. Díky správným krokům jsme si byli jisti, že jsme napsali skvělé písničky a nahráli je tak, že ať je posloucháte kdekoli, budete k nim automaticky kývat hlavou.“
V roce 2010 se sestava Entombed opět proměnila, když na baskytaru nastoupil Victor Brandt a původní baskytarista Nico Elgstrand přešel na kytaru, takže kapela opět hrála se dvěma kytaristy. Tato nová konfigurace hrála dál na koncertech i festivalech a ukazovala, že band je stále aktivní na evropské deathmetalové scéně.
V dubnu 2013 soubor vystoupil na festivalu Nordfest s Sundsvall Chamber Orchestra, což představovalo netradiční spojení extrémní metalové energie s komorním orchestrálním provedením a bylo to jedním z mála projektů, kde deathmetalová tvorba dostala koncertní aranžmá ve spolupráci s klasickými hudebníky. Tato spolupráce ukázala, že hudba Entombed může být adaptabilní a zároveň si zachovat agresivní, syrový charakter.
Ve stejném roce však mezi dlouholetými členy vzrostlo napětí ohledně práv k názvu kapely. 'L.G.' Petrov a Alex Hellid vstoupili do právního sporu o to, kdo může nadále používat jméno Entombed, což se stalo ústřední otázkou, která rozdělovala členy a ovlivnila jejch budoucí hudební směřování. V roce 2014, poté, co se vlastnictví ochranné známky pro název Entombed dostalo do rukou Alexe Hellida, se Petrov spolu s bubeníkem Olle Dahlstedtem, kytaristou Nicem Elgstrandem a baskytaristou Victorem Brandtem rozhodli pokračovat ve společné tvorbě pod značkou Entombed A.D. (které se věnujeme v samostatném miniprofilu). Tento krok byl praktickým řešením právních komplikací a umožnil bývalým členům pokračovat v nahrávání a koncertování.
Entombed A.D., jako odnož původního bandu, vydali vlastní nahrávky a pokračovali v evropských turné. Jejich desky Back to the Front (2014) a Dead Dawn (2016) byly přijaty pozitivně, zejména díky zachování surového deathmetalového zvuku a zároveň moderní produkce. Kapela během těchto let hrála na mnoha festivalech, včetně významných evropských extrémmetalových akcí, čímž si udržela kontinuitu s tradicí původního bandu a současně si vybudovala vlastní fanouškovskou základnu. Zvuk Entombed A.D. byl spíše tradičnější death metal s občasnými prvky death ’n’ roll, čímž reflektoval historický vývoj formace a hudební vizi 'L.G. Petrova a ostatních členů.¨
V únoru 2014 pak Hellid, Uffe Cederlund a Orvar Säfström znovu sehráli Clandestine v plném provedení společně s Gävle Symphonic Orchestra a sborovým tělesem — orchestrální prezentace tohoto klíčového materiálu vyzdvihla trvalý kulturní dopad nahrávky a ukázala, jak hluboko se tvorba formace zapsala i do širšího hudebního povědomí. Thomas von Wachenfeldt na tomto koncertě hrál na baskytaru a původní bubeník Nicke Andersson také také plánoval účast, ale kvůli časovému kolidování svých povinností nakonec na pódiu chyběl.
Po období nejistoty a právních tahanic se v říjnu 2016 Alex Hellid, Nicke Andersson a Uffe Cederlund znovu shromáždili pro živá vystoupení jako Entombed. Nově je doplnili Robert Andersson (vokály) a Edvin Aftonfalk (baskytara), oba dříve členové švédské deathmetalové formace Morbus Chron. Jejich první společná show proběhla na festivalové plavbě Close-Up Båten, což bylo netradiční prostředí a přineslo kapelu k fanouškům i mimo klasická festivalová pódia.
V listopadu 2016 sehráli dvojité vystoupení v Malmö při příležitosti 25. výročí vydání Clandestine — album bylo zahráno celé živě ve dvou různých aranžmá: nejprve v koncertní podobě společně s Malmö Symphony Orchestra, a poté v klasickém deathmetalovém setu s Anderssonem a Aftonfalkem. Toto dvojité provedení reflektovalo historický význam nahrávky i její nadčasovost a ukázalo, že původní členové jsou schopni spojit klasický deathmetalový materiál s orchestrální interpretací.
Během celé dekády 2010 – 2020 tedy Entombed prošli zásadními změnami: od experimentálních orchestrálních projektů přes právní spory, které vedly k existenci dvou souběžných entit (Entombed a Entombed A.D.), až po opětovná setkání původních členů na pódiu. Právní a personální turbulence se staly téměř stejně diskutovanými jako jejich hudební výstupy, ale zároveň ukázaly, jak silná a vlivná je značka kapely i přes probíhající komplikace.
Celkově lze toto období charakterizovat jako kombinaci experimentu, právních komplikací, změn v sestavě a udržování tradice. Původní členové a odnož Entombed A.D. ukázali, že ať už pod původním názvem či novou značkou, jejich hudba zůstává vlivná, relevantní a schopná oslovit fanoušky i novou generaci deathmetalových posluchačů.
Rok 2021 znamenal pro fanoušky Entombed bolestivý zlom — 7. března toho roku zemřel ve věku pouhých 49 let po dlouhé bitvě s cholangiokarcinomem neboli rakovinou žlučových cest bývalý vokalista a klíčová postava bandy Lars-Göran 'L.G.' Petrov. Jeho smrt se stala okamžikem smutku v deathmetalové komunitě, protože jeho charakteristický hlas, osobnost a přínos žánru byly široce oceňovány jak mezi kolegy muzikanty, tak fanoušky po celém světě.
Po Petrovově smrti se původní formace Entombed znovu objevila jako aktivní projekt a 14. července 2022 kapela vystoupila na Gefle Metal Festivalu ve Švédsku. Sestava zahrnovala Alexe Hellida, Nicke Anderssona, Uffeho Cederlunda a Jörgena Sandströma, přičemž vokály obstarávali Sandström spolu s řadou hostujících zpěváků v čele s Tomasem Lindbergem (At The Gates), Scottem Carlsonem (Repulsion), Johnnym Hedlundem (Unleashed), Urskogrem (Serpent Omega) a Cronosem (Venom). Během setu se na bicí připojil i bývalý deathmetalový bubeník Peter Stjärnvind a fanoušci mohli vidět jedinečné vystoupení s dvěma bubeníky a více hostujícími muzikanty. Tato show byla koncipována jako pocta Petrovovi a jeho odkazu.
Po dlouhých letech 'klidu' ohledně nové hudby pak 1. března 2025 členové Entombed oznámili prostřednictvím sociálních sítí, že se vrátili do studia a pracují na novém materiálu, který by měl být jejich prvním albem po téměř dvou desetiletích. Na fotografiích ze studia jsou vidět Alex Hellid, Uffe Cederlund a Nicke Andersson, jak 'ladí' riffy a pracují na zvuku v domácím studiu Anderssona, a kapela uvedla, že dokonce využila i původní aparaturu — například zesilovač Peavey Studio Pro 40, který se používal při nahrávání legendárního Left Hand Path. Tato jejich aktivita vzbudila mezi fanoušky nadšení, protože se očekává, že nové skladby budou spojovat tradiční styl se soudobou energií. Zatímco původní band znovu skládá a připravuje materiál, Entombed A.D. jako sestava vedená právě Petrovem ukončila činnost po jeho úmrtí v roce 2021.
Celkově je období 2021 – 2026 charakterizováno jak bolestnými ztrátami, tak i oslavami odkazu a obnovenou tvůrčí energií. Entombed jako formace zůstává jedním z nejvlivnějších aktérů skandinávského death metalu, i když jejich cesta pokračuje v proměnách a s hlubokým vědomím vlastní historie.
Hudební kritici často označují Entombed za jednu z kapel 'velké čtyřky' evropského death metalu společně s Dismember, Grave a Unleashed. Formace se proslavila svým charakteristickým 'buzzsaw' kytarovým tónem, který vznikal kombinací zesilovače Peavey a distortion pedálu Boss HM2. Tento specifický zvuk se stal synonymem švédského death metalu a inspiroval celou řadu pozdějších souborů, včetně Black Breath, Nails, Early Graves nebo Trap Them.
Podle bubeníka Nicke Anderssona: „Byli jsme alespoň mezi prvními, kdo se dostal k té americké undergroundové scéně s kapelami jako Death, Possessed, Repulsion a Autopsy. Před tím jsme poslouchali jakoukoli rychlou muziku, od Slayer po D.R.I., a kupovali alba od Kreator, Sodom nebo Testament. Jakmile jsme ale objevili death metalový underground, zdálo se nám, že nic nemůže být lepší. Pokud tě bavila tvrdá hudba, jakmile jsi to slyšel, nebylo cesty zpět. Mluvím o týdnech či měsících evoluce, všechno se dělo rychle, ale thrash metal jsme už ignorovali. Připadal nám jako hloupá muzika pro slabochy.“
Hlavní hudební vlivy Entombed zahrnují americký death metal a grindcore, ale i různé formy hardcore punku a thrash metalu. Mezi nejvýznamnější patří Obituary, Napalm Death, GBH, Suicidal Tendencies, The Stupids, Atheist, Executioner, Dirty Rotten Imbeciles, Slayer, Celtic Frost, Repulsion a Autopsy. Tyto vlivy kapela přetavila do vlastního unikátního stylu, který kombinoval rychlost, surovost a melodické prvky s groove typickým pro death ’n’ roll.
Odkaz Entombed je patrný i dnes: jejich riffy a specifický zvuk kytar se objevují v tvorbě moderních deathmetalových a grindcore kapel, které často přiznávají, že bez inspirování se švédskou formací by se jejich vlastní hudba formovala odlišně. Hudební historici a fanoušci je považují za klíčový most mezi raným americkým death metalem a evropským stylem, který dal vzniknout celé generaci kapel, a jejich vliv je trvalý, přičemž jejich alba z let 1990 – 2007 se stále hrají a vyučují jako příklady kultovního death metalu.
Left Hand Path (1990)
Clandestine (1991)
Wolverine Blues (1993)
DCLXVI: To Ride, Shoot Straight and Speak the Truth! (1997)
Same Difference (1998)
Uprising (2000)
Morning Star (2001)
Inferno (2003)
Serpent Saints (The Ten Amendments) (2007)
