| Původ: | Meriden, hrabství West Midlands, Anglie |
| Aktivní roky: | 1981 - současnost |
| Styl: | grindcore, death metal, crust punk, anarcho punk |
| Vydavatelé: | Century Media, Spitfire, Earache, Columbia, Combat, Relativity, Dream Catcher, FETO, Snapper, Peaceville |
| Web: | oficiální stránky |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Napalm Death |
NAPALM DEATH je anglická grindcoreová kapela, založená v roce 1981 v Meridenu v hrabství West Midlands. Žádný z původních členů tohoto uskupení v něm nepůsobí už od roku 1986, avšak od desky Utopia Banished (1992) zůstala sestava ve složení: baskytarista Shane Embury, kytarista Mitch Harris, bubeník Danny Herrera a zpěvák Mark 'Barney' Greenway po většinu kariéry stabilní. V letech 1989 až 2004 fungovala tato formace jako pětičlenná poté, co Jesse Pintado a Mitch Harris nahradili kytaristu Billa Steera (CARCASS). Po Pintadově odchodu se skupina vrátila k čtyřčlennému obsazení. Od poloviny 10. let 21. století se při živých vystoupeních objevuje také kytarista John Cooke.
Soubor je považován za jednoho z průkopníků grindcoru díky spojení prvků crust punku a death metalu. Hudební projev této party je charakteristický hlučným zvukem se silně zkreslenými a podladěnými kytarami, drtivě přebuzenou baskytarou, extrémně vysokými tempy, blast beaty, vokály tvořenými nesrozumitelnými growly či ječivými výkřiky, velmi krátkými skladbami a sociálně-politicky laděnými texty. Debutové album Scum, vydané v roce 1987 u Earache Records, se ukázalo jako zásadně vlivné v rámci celosvětové metalové komunity. Třetí studiový počin Harmony Corruption z roku 1990 pak znamenal odklon k death metalu a nástup delších skladeb.
NAPALM DEATH vydali celkem šestnáct studiových alb a podle žebříčku Nielsen SoundScan jsou od roku 2003 vedeni jako sedmá nejprodávanější deathmetalová kapela ve Spojených státech. Podle bývalého zpěváka Lee Dorriana se nahrávek Scum a From Enslavement to Obliteration (1988) celosvětově prodalo v souhrnném nákladu přes 400 000 kopií. V roce 2016 je redakce serveru Loudwire zařadila na 26. místo mezi nejlepšími metalovými formacemi všech dob.
Napalm Death vznikli v květnu 1981 ve vesnici Meriden poblíž Coventry ve Spojeném království, kdy Nic Bullen a Miles Ratledge založili projekt ještě v raném teenagerském věku. Tato dvojice hrála v amatérských bandech už od roku 1980 (jako rozšíření své fanzinové činnosti) a před definitivní volbou názvu Napalm Death v polovině roku 1981 vystřídali řadu pojmenování, mezi nimiž nechyběly Civil Defence, The Mess, Evasion, Undead Hatred či Sonic Noise. Formace byla zpočátku ovlivněna ranou vlnou punkových kapel, zejména anarcho-punkovým hnutím, tedy subžánrem punku zaměřeným na anarchistickou politiku, a spřízněnými soubory typu Crass.
První stabilní sestavu tvořili Nicholas Bullen na baskytaru a hlavní vokál, Simon Oppenheimer na kytaru a Miles Ratledge za bicími, přičemž tato konfigurace fungovala od prosince 1981 do ledna 1982. V lednu 1982 se k nim připojil baskytarista Graham Robertson. Simon Oppenheimer odešel v srpnu téhož roku a nahradil ho Darryl Fedeski, který však skupinu opustil už v říjnu 1982; v této fázi se Graham Robertson přesunul ke kytaře a Finbarr Quinn, dříve působící v Curfew, nastoupil na baskytaru a doprovodné vokály. Formace během let 1982 a 1983 hojně koncertovala, přičemž první vystoupení odehrála 25. července 1982 v Atherstone Miners Clubu, a sdílela pódia s anarcho-punkovými partami jako Amebix, The Apostles či Antisect. V letech 1982 a 1983 vznikly čtyři demo nahrávky, z nichž jedna se stala vůbec prvním oficiálně vydaným záznamem kapely na kompilaci Bullshit Detector Volume 3, kterou v roce 1984 vydali Crass Records.
Od konce roku 1983 však nastalo období nečinnosti a v roce 1984 odehráli pouze jediný koncert, benefiční akci na podporu stávkujících horníků, na němž se podílela i vokalistka Marian Williamsová, dříve z Relevant POS a sestra bubeníka coventryské skupiny Human Cabbages. V této době se Nick Bullen seznámil s kytaristou Justinem Broadrickem z Birminghamu, s nímž sdílel zájem o hudbu projektů Killing Joke, Throbbing Gristle, Crass, Amebix, Swans i o rozvíjející se scénu power electronics. Bullen se v roce 1983 na určitou dobu zapojil do Broadrickova projektu Final.
V červenci 1985 se Napalm Death dali krátce znovu dohromady kvůli vystoupení v birminghamském klubu Mermaid, které bylo zároveň posledním koncertem projektu Final. Sestava tehdy fungovala jako čtyřčlenná: Miles Ratledge obsluhoval bicí, Bullen zpíval a hrál na baskytaru i kytaru, Graham Robertson střídal kytaru a baskytaru a Damien Errington se ujal kytary. Po tomto koncertu Ratledge s Bullenem oslovili Justina Broadricka s nabídkou stát se kytaristou Napalm Death, zatímco Bullen měl zastávat roli zpěváka a baskytaristy. Hudební směr se začal formovat jako směs post-punku, zejména ve stopách Killing Joke a Amebix, těžkého hardcore punku ve stylu Discharge a thrash metalu s odkazy na Possessed či extrémní metalovou formaci Celtic Frost.
Soubor odehrál první koncert jako trio 31. srpna 1985, kdy zvládl dvě vystoupení během jednoho dne – v Telfordu po boku Chumbawamba a Blyth Power a v Birminghamu s We’ve Got a Fuzzbox and We’re Gonna Use It. Následně začal pravidelně koncertovat v oblasti Birminghamu, především v hospodě The Mermaid ve čtvrti Sparkhill, a sdílel pódia s rozmanitými hudebníky a partami, mezi nimiž byli Icons of Filth, Concrete Sox, The Varukers, Indecent Assault, Decadence Within či The Groundhogs.
V září 1985 přijali baskytaristu Petera Shawa. Čtyřčlenná sestava 23. října 1985 nahrála demo Hatred Surge, pátý demo záznam v historii souboru, který byl na prodej k dispozici na koncertech i prostřednictvím zasílání poštou. Po jeho dokončení chtěli Bullen a Broadrick dále posunout směřování k ještě extrémnějšímu zvuku, což vedlo ke konfliktu s Ratledgem a následnému rozpadu této inkarnace. V prosinci 1985 byl proto jako bubeník přizván Mick Harris, místní fanoušek.
Trio ve složení Bullen - vokál a baskytara, Broadrick - kytara a Harris za bicími odehrálo první vystoupení 15. prosince 1985 a v průběhu roku 1986 absolvovalo řadu koncertů, převážně v okolí Birminghamu, společně s formacemi Amebix, Antisect, Chaos UK, Varukers, Disorder a Dirge. Skupina nahrála 15. března 1986 své šesté demo From Enslavement to Obliteration, které opět nabízela na koncertech i k zaslání poštou, a ještě téhož roku vznikl sedmý záznam Scum. Ten měl původně tvořit část split LP s anglickou hardcore bandou Atavistic u Manic Ears Records, avšak později se stal první stranou debutového alba Scum, vydaného v roce 1987.
Následovalo období výrazných personálních změn. Nic Bullen byl stále více nespokojen s hudebním směřováním formace a postupně ztrácel zájem, což vedlo k příchodu baskytaristy Jima Whiteleyho. Parta odehrála několik koncertů jako čtyřčlenná, než Justin Broadrick odešel, aby usedl za bicí v místní skupině Head of David. Kapela se pokusila najít nového kytaristu oslovením Shanea Emburyho, bývalého člena Unseen Terror a fanouška skupiny, a zároveň poskytla zkušební období Franku Healymu, dříve z Annihilator (nejde o kanadskou thrashovou skupinu) a později působícímu v Cerebral Fix a Sacrilege. Po Broadrickově odchodu vedla Bullenova nespokojenost s vývojem zvuku k jeho definitivnímu odchodu v prosinci 1986, kdy se rozhodl soustředit na studium anglické literatury a filozofie na univerzitě, čímž Napalm Death přišli o posledního původního člena.
Po odchodu Justina Broadricka a Nica Bullena začali zbývající členové hledat hudebníky, kteří by zaplnili osiřelé pozice. Kytarista Bill Steer tehdy působil v liverpoolské deathmetalové kapele Carcass a vzhledem k blízkému propojení obou projektů se připojil k Napalm Death, aniž by přerušil své aktivity v mateřské formaci. Zároveň byl jako zpěvák osloven jejich přítel z Coventry Lee Dorrian, který měl s uskupením dobré vztahy, přestože do té doby nikdy nepůsobil v žádné bandě. Tato sestava nahrála v Rich Bitch Studios na začátku května 1987 druhou stranu LP Scum, (stranu A nahrála úplně jiná sestava - Nicholas Bullen, Justin Broadrick a Mick Harris) přičemž celý debut vyšel prostřednictvím vydavatelství Earache Records.
Album Scum je chápáno jako prototyp grindcoru – syrové, intenzivní a bez kompromisů. Deska působí přesně tak, jak napovídá její název: stěna zkresleného zvuku, špinavé baskytary a explozivní blast beaty, které vytvářejí naprosto surový, ale účinný 'zvukový útok'. Kritika vyzdvihuje, že ačkoliv produkce není čistá, celkový chaos má svou energii a sílu a album tak působí jako autentický, surový dokument počátků extrémní hudby. Scum je v recenzi popsáno jako klíčová položka, která pomohla definovat styl grindcore a inspirovala další hudebníky intenzivním, minimalizovaným přístupem k riffům a rytmům.¨
Ve zpětném pohledu při 20. výročí vydání Pitchfork hodnotí Scum jako jeden z pilířů grindcoru a zásadní nahrávku, která nastavila šablonu pro extrémní metalové formace, které přišly po ní. Recenze uvádí, že album, ačkoliv je syrové a má jednoduchou strukturu (žádná skladba nepřesahuje dvě minuty), poskytuje energii a intenzitu, které se později staly charakteristickým znakem celého žánru. Kritika dále zmiňuje, jak výrazně odlišné jsou dvě poloviny desky, natočené s různými sestavami, a jak právě tato extremita a 'nepolíbenost' zvuku činí Scum fascinujícím artefaktem hudební historie.
Krátce po vydání Scum absolvovala kapela krátké turné, po němž přišla o dalšího člena. Jim Whiteley opustil soubor a následně se připojil ke skupině Ripcord z Weston-super-Mare, s níž bylo zmíněné turné sdíleno, zatímco Shane Embury, dřívější bubeník Unseen Terror, se přesunul na baskytaru. Formace se poté objevila na dvou kompilačních nahrávkách North Atlantic Noise Attack a Pathological Compilation, natočila dvě Peel Sessions a vydala split sedmipalcový singl s japonskou bandou S.O.B. Následně se Napalm Death vrátili do Rich Bitch Studios, kde vznikla druhá studiová nahrávka From Enslavement to Obliteration.
Texty alba se zabývají celou řadou sociálních a politických témat, včetně misogynie/sexismu ("It's a M.A.N.S World" a "Inconceivable?"), práv zvířat ("Display to Me…"), rasismu ("Unchallenged Hate"), materialismu ("Private Death") a antikapitalismu ("From Enslavement to Obliteration" a "Make Way!""). Deska volá po společenské změně, jak je patrné v písni "Uncertainty Blurs the Vision", která na konci cituje punkovou formaci Rudimentary Peni.
Shane Embury zpětně komentoval vývoj kapely až do alba From Enslavement to Obliteration v časopise Kerrang! takto: "Byla to dobrá zkušenost, ale krátká. V té době se alba nahrávala velmi rychle – my jsme desku nahráli za asi šest dní a myslím, že to stálo asi 800 liber. Na samém začátku, ještě než jsem se přidal, to byla spíš crust punková kapela, ale myslím, že bylo přirozené, že jsme se stali čím dál rychlejšími. »Scum« vyvolalo rozruch a když jsme nahrávali »FETO«, chtěli jsme to dotáhnout co nejdál a co nejrychleji. Nesnažili jsme se vědomě porušovat žádná pravidla, ale ani jsme jim nevěnovali žádnou pozornost. Pokud jsme chtěli natočit skladbu, která měla trvat 20 sekund, tak jsme to udělali – neviděli jsme žádný důvod, proč by to nemělo být. Vokály pro nás šly ruku v ruce s distorzovanou basovou kytarou, distorzovanými kytarami a hyperrychlým bubnováním".
V roce 2009 se deska From Enslavement to Obliteration umístila na prvním místě v žebříčku Terrorizeru nejdůležitějších evropských grindcoreových alb. Spisovatel Jonathan Horsley ji popsal jako „nebezpečný přechodový rituál žánru britskou postindustriální městskou krajinou“, zatímco Recenzent Classic Rock poznamenal, jak stabilní sestava přinesla „novou zralost a soudržnost“, a připomněl, že „na příliš krátký okamžik v čase mohlo toto album tvrdit, že je nejextrémnější sbírkou skladeb, jaká kdy byla nahrána“. V roce 2017 zařadil časopis Rolling Stone From Enslavement to Obliteration na 59. místo svého žebříčku '100 Greatest Metal Albums of All Time (100 největších metalových alb všech dob)'.
Na From Enslavement to Obliteration navázalo vydání šestiskladbového dvanáctipalcového EP Mentally Murdered, které se stalo poslední nahrávkou v sestavě Harris, Steer, Dorrian a Embury. Tento titul byl pořízen ve Slaughterhouse Studios a přinesl mírně odlišný zvuk, v němž se grindcore prolínal s death metalem. Po jeho vydání se Napalm Death objevili v celostátním vysílání ve Spojeném království v rámci speciálu o heavy metalu pořadu Arena na stanici BBC 2.
Soubor pokračoval v koncertování, avšak krátce po návratu z Japonska v červenci 1989 Bill Steer i Lee Dorrian formaci opustili. Steer se rozhodl věnovat naplno Carcass, zatímco Dorrian založil doommetalovou skupinu Cathedral. Kapela následně přijala kytaristu Jesseho Pintada, dříve působícího v Terrorizer, a zpěváka Marka 'Barneyho' Greenwaye, někdejšího člena Benediction. Tato sestava se zúčastnila turné Grindcrusher, pořádaného Earache Records, na němž se objevili také jejich labeloví kolegové Carcass, Bolt Thrower a floridští Morbid Angel. Po skončení turné byl jako druhý kytarista přijat Mitch Harris, bývalý člen Righteous Pigs.
Na jaře roku 1990 začala formace ve studiu Morrisound Recording v Tampě na Floridě, kde vzniklo mnoho klasických death metalových alb, pracovat na nové nahrávce Harmony Corruption. Nahrávání probíhalo poměrně divoce, Greenway nazpíval všechny své vokály za jeden den (když byl pod vlivem marihuany) a členové kapely během nahrávání alba spali na gauči v domě patřícímu Morbid Angel. Kytarista Mitch Harris později vzpomínal: „Strávili jsme pět dní v týdnu po dobu dvou měsíců učením se a nacvičováním písní od A do Z, bez jediného centu v kapse, v cizí zemi, úplně sami, ale měli jsme jeden druhého.“ Ve skladbě "Unfit Earth" se jako hostující vokalisté podíleli členové významných floridských death metalových kapel Glen Benton (Deicide) a John Tardy (Obituary).
Harmony Corruption bylo jejich třetím LP, které se dostalo do britské hitparády, kde dosáhlo 67. místa. Richard Johnson, člen Agoraphobic Nosebleed, k tomu poznamenal, že široká distribuce Harmony Corruption zajistila, že album mělo větší dopad na americkou grindcore scénu než předchozí desky Napalm Death. Skladba "Suffer the Children" byla vydána jako singl na vinylu a CD, které obsahuje navíc skladby "Siege of Power" a "Harmony Corruption", které nejsou na albu. K písni "Suffer the Children" byl natočen také videoklip. Limitovaná edice vinylů navíc obsahovala bonusové LP s živým záznamem z I.C.A.
Tento studiový počin přinesl výrazné stylové změny oproti předchozí tvorbě a ukázal silnější vliv death metalu. Harmony Corruption se vyznačuje pomalými rytmy a obecně 'bahnitým zvukem'. Podle hudebního novináře T. Colese se album „jasně snaží být strukturované, čímž přirozeně přibližuje svůj styl kapelám z floridské scény“ a zavádí „do jejich berserkového stylu pevnější architekturu“. LP, které je občas popisováno jako 'stylistický obrat kapely o 180 stupňů', představuje posun v žánru od grindcore k standardnímu death metalu s technickými riffy a hlubokými nízkými vokály.
Na Encyclopaedii Metallum o Harmony Corruption napsali: „Toto album je často vnímáno jako důležitý milník v kariéře Napalm Death, protože výrazně přechází od grindcoru k death metalu. Zvuk je úmyslně hutný a plný tlaku, s mohutnými power akordy a zuřivými blast beaty, a přestože produkce není úplně čistá, má stále silnou atmosféru undergroundového extrémního metalu. Struktura skladeb je více organizovaná než na některých jejich pozdějších studiovkách, a přestože je intenzivní a nekompromisní, drží se při zemi díky efektivnímu riffování a vypilovanému výkonu členů". Recenzent považuje desku Harmony Corruption za "vzácný klenot raného extrémního metalu, který obstojí i po desetiletích.“
Podle recenze na MetalBite album obsahuje některé z 'nejšílenějších' kytarových partů, vokálů a bicích, které si člověk může přát u extrémní nahrávky. Riffy jsou jednoduché, ale intenzivní a energické, s výrazným fuzzovým zkreslením, a produkce dodává nahrávce 'živý' charakter, i když místy ztěžuje rozlišitelnost jednotlivých nástrojů. Bicí Micka Harrise jsou vyzdviženy jako jeden z hlavních tahounů agresivity desky, zatímco vokály 'Barneyho' Greenwaye jsou na této nahrávce jedny z nejlepších v jeho kariéře. Recenzent označuje Harmony Corruption za klasické spojení grindcoru a death metalu, které zůstává jedním z nejlepších vydání ve své kategorii, a uděluje mu 10/10.
Po vydání desky následovalo živé album Live Corruption, zachycující koncert z 30. června 1990 v Salisbury Arts Centre, které vyšlo v roce 1992.
Negativní reakce části fanoušků na Harmony Corruption a obvinění z takzvaného 'zaprodání se' přiměly formaci přehodnotit své stylistické směřování. V březnu 1991 proto vstoupili do studia Eddieho Van Dala Violent Noise Experience Club, kde nahráli šest nových skladeb. Tyto kompozice, vydané na dvanáctipalcovém EP Mass Appeal Madness, se vyznačovaly mnohem syrovějším zvukem a znovu si získaly přízeň posluchačů. Tento materiál byl později společně s EP Mentally Murdered, split sedmipalcovým singlem s S.O.B. a živými skladbami z Live Corruption vydán na kompilaci Death by Manipulation.
Bubeník Mick Harris, poslední zbývající člen sestavy z éry Scum, nakonec Napalm Death opustil kvůli tvůrčím neshodám ohledně dalšího vývoje stylu. V dubnu 1991 nahrál debutové album Guts of a Virgin projektu Painkiller spolu s Johnem Zornem a Billem Laswellem. Později vzpomínal, že právě během těchto sessions se definitivně rozhodl odejít a věnovat se jiným hudebním žánrům. Na jeho místo nastoupil Danny Herrera, blízký přítel Jesseho Pintada. Herrerův bubenický styl je považován za velmi specifický a bývá označován jako 'euroblast', tedy varianta blast beatu, při níž se současně hrají osminy na ride činel a kopák, zatímco na šroťák se přidávají střídavé osminy. Jeho příchod představoval poslední zásadní personální změnu v historii souboru, s výjimkou pozdějšího odchodu Jesseho Pintada, po němž se těleso vrátilo ke čtyřčlennému obsazení.
V roce 1992 vydali pod společností Earache Records Napalm Death svůj čvrtý studiový počin Utopia Banished, který produkoval Colin Richardson. Metal Hammer ho zařadil mezi 20 nejlepších metalových alb roku 1992 a z hlediska stylu byla tato nahrávka popisována jako návrat ke kořenům grindcoru. Jason Birchmeier z AllMusic charakterizoval desku jako stylově se pohybující někde mezi grindcoreovými noiseovými ataky jejich raných, zásadních alb jako jsou Scum a From Enslavement to Obliteration, a přímým death metalem desek jako Harmony Corruption. Instrumentace je zde údajně přesnější a sebevědomější než na Harmony Corruption a tíhne ke zvýšenému experimentování. Některé skladby byly přirovnávány k shoegaze hudbě, například song "Contemptuous". Napalm Death v některých skladbách na albu využili také samply. Skladby "Discordance" a "Awake (To a Life of Misery)" obsahují samply z vědeckofantastického filmu They Live z roku 1988, zatímco skladba "Contemptuous" obsahuje větu z válečného filmu Full Metal Jacket z roku 1987.
Jason Birchmeier z AllMusic udělil desce dvě a půl hvězdičky z pěti a napsal: „Album je pro kapelu krokem správným směrem po přímočarosti »Harmony Corruption«. Zde našli zajímavý styl, který mohou prozkoumávat, syntézu své grindcoreové minulosti a death metalové přítomnosti, kterou brzy zdokonalí na následujících nahrávkách, a to s velkým úspěchem. Považujte »Utopia Banished«, stejně jako předchozí album »Harmony Corruption«, za přechodnou, ale poutavou cestu k plodné sklizni, kterou je LP »Fear Emptiness Despair«.“
Invisible Oranges označil album za vylepšenou verzi Harmony Corruption – tedy za to, čím Harmony Corruption mělo být. V roce 2023 Stephen Hill z Metal Hammer uvedl: „»Utopia...« je nejlepší death metalové album, které 'Napalm' kdy natočili. Nechutné riffy smíchané s punkovým tempem jsou nezastavitelné a přinesly nám vrchol kapely v 90. letech.“
Po natočení EP The World Keeps Turning vyrazila parta na evropské turné s Dismember a Obituary v rámci šňůry nazvané Campaign for Musical Destruction. Následovalo turné po Spojených státech se Sepulturou, Sacred Reich a Sick of It All a ještě v roce 1992 další americké turné Campaign for Musical Destruction, tentokrát po boku Carcass, Cathedral a Brutal Truth.
Výtěžek z EP Nazi Punks Fuck Off z roku 1993 byl věnován antifašistickým organizacím. Toto vydání bylo inspirováno turné Napalm Death po Jihoafrické republice v témže roce, které bylo mimořádně kontroverzní, protože se formace po skončení apartheidu setkala s výrazným odporem ze strany mnoha bělošských supremacistů. Soubor se také podílel na remixu skladby "Mind of a Razor" londýnské hiphopové skupiny Gunshot, přičemž tato verze vyšla v roce 1992 na EP stejného názvu.
Následně muzikanti zamířili do Parr St. Studios v Liverpoolu, kde nahráli album Fear, Emptiness, Despair, vydané 31. května 1994. Tato deska představovala další stylistický posun v jejich tvorbě. Zachovala si sice komplexní struktury předchozích studiových nahrávek Utopia Banished a Harmony Corruption, zároveň však kladla větší důraz na groove, což vedlo k častějšímu využívání středních temp.¨
Značnou publicitu přineslo kapele také zařazení skladby "Twist the Knife (Slowly)" na soundtrack k akčnímu filmu Mortal Kombat, který se dostal do top 10 žebříčku Billboard 200 a za méně než rok získal platinovou desku. Význam měla také skutečnost, že label Earache, pod kterým kapela vydávala, uzavřel partnerství s Columbia Records, což umožnilo předložit desku širšímu publiku. V prvním týdnu od vydání se Fear, Emptiness, Despair dostalo na 22. místo v žebříčku Billboard Heatseekers.
Baskytarista Shane Embury uvedl, že v tomto období měla na styl formace výrazný vliv formace Helmet a její LP Strap It On, podobně jako tomu bylo u mnoha dalších metalových souborů v 90. letech. Zároveň ale v rozhovoru z roku 2017 označil album za své nejméně oblíbené z diskografie Napalm Death a jako faktory, které podkopaly konečný výsledek, uvedl rozkol mezi zpěvákem 'Barneym' Greenwayem a zbytkem formace a velký vliv korporace na kapelu během produkce alba. Další alternativní rockové skupiny, které formovaly hudbu Napalm Death během tohoto přechodného období, byly Soundgarden, Jane's Addiction a Sonic Youth, plus staré oblíbené skupiny jako Discharge a Death.
V roce 1995 zařadil časopis RAW desku do svého seznamu 90 nejdůležitějších alb 90. let a v roce 2011 byla zařazena do seznamu časopisu Kerrang! '666 alb, která musíte slyšet, než zemřete!' V roce 2013 zařadil Andrew Earles z časopisu Spin Fear, Emptiness, Despair na 29. místo v žebříčku '40 nejdivnějších alb velkých vydavatelství po Nevermind'. Domníval se, že tato „přehlížená klasika extrémního metalu“ byla nahrána v experimentálním vrcholu tvorby formace, a poznamenal, že je známá tím, že na ní nehraje žádný z původních členů. Dále uvedl, že album bylo velkolepým gestem kapely, která se proháněla riffy vzdáleně připomínajícími art-punkové kapely jako Sonic Youth a Swans. Ale protože marketingová síla Columbie se soustředila na Entombed, jediný výlet Napalm Death do teritoria velkých nahrávacích společností odcizil dlouholeté metalisty a nepodařilo se mu získat nové fanoušky z řad "alternativních" mladých lidí.
Po vydání alba následovala koncertní vystoupení s Entombed, Obituary a Machine Head.
EP Greed Killing vyšlo u Earache v prosinci 1995 a v lednu následujícího roku na něj navázalo album Diatribes. Bylo vydáno jako dvojité 10" vinylové LP, běžné CD, speciální digipak CD s prostorem pro EP Greed Killing a MC. V roce 2010 vydalo Earache reedici alba v box setu, který obsahoval také EP Greed Killing a živé album Bootlegged in Japan.
V tomto období panovalo uvnitř uskupení značné napětí, především mezi Markem Greenwayem a zbytkem sestavy, a to zejména kvůli stylovému posunu a vlivu zákulisních faktorů na směřování formace. Greenway situaci shrnul výrokem, že parta „se vzdává toho, co ji dělalo výjimečnou“. V důsledku těchto sporů byl Greenway později v roce 1996 ze skupiny vyhozen a následně se zapojil do nahrávání s grindcoreovým projektem Extreme Noise Terror, s nímž se podílel na LP Damage 381. Sám později uvedl, že po svém odchodu z Napalm Death byl „zdrcený“ a zdráhal se E.N.T. plně zavázat ze strachu, aby se neopakovaly události, které zažil v předchozím působišti.
Uvedené skutečnosti se zcela jistě promítly do kvality alba, o kterém například metalreviews.com mimo jiné napsali: „LP »Diatribes«, které je obecně považováno za nejhorší album v diskografii Napalm Death, není úplně bez hodnot, ale je zřejmé, že se jedná o desku kapely, která byla na pokraji rozpadu..."" – Barney krátce poté kapelu opustil a kdyby se nevrátil na albu Inside The Torn Apart z roku 1997, Napalm Death by pravděpodobně přestali fungovat. Po vynikající desce Fear, Emptiness, Despair z roku 1994 byla kapela zjevně pod tlakem, aby zopakovala svůj úspěch v komerčnější podobě, a experimentální povaha skladeb a základní tvrdost Napalm Death se neustále střetávaly.
... »Diatribes« je zvukem skupiny, která se snaží být něčím, čím není. Při prvním poslechu to zní dobře, ale jakmile si na album zvyknete, je neuvěřitelné, jak špatně k sobě různé prvky pasují. Jedním z vrcholů je "Cold Forgiveness", podivně industriální skladba, která čerpá vlivy z Godflesh a obsahuje překvapivě účinný čistý vokál (předpokládám) od Barneyho. Jediným členem kapely, který se nad to vše dokáže povznést, je však bubeník Danny Herrera, který dokazuje, že je schopen hrát jak složité tribalové rytmy, tak obvyklé bláznivé rychlé blasty, a jako vždy je radost ho poslouchat.
Ačkoli je tu jen málo věcí, které by fanouška Napalm Death skutečně rozčílily, zejména pokud má rád jejich ostatní alba z 90. let, většina skladeb zde hraničí s nudou, jako například "Just Rewards", kde se kapela snaží o jakousi zlověstnou atmosféru, ale míjí se účinkem, a "Take The Strain", kde se do popředí dostává jakýsi podivný alternativní rockový zvuk. Pokud nemusíte mít absolutně všechno od této skupiny, »Diatribes« je deska, kterou můžete bez obav vynechat; alba před ní i po ní mnohem lépe předvádějí experimentální zvuk Napalm Death a obsahují zábavnější skladby. A ne, nemám absolutně tušení, co je to za věc na obalu alba.“
Podle recenze na Sputnikmusic je Diatribes kontroverzní nahrávkou, která značně rozdělila fanoušky formace kvůli výraznému posunu ke groove-orientovanému death metalu a industriálně inspirovaným pasážím. Kritika vytýká, že většina skladeb působí „normálně, genericky a neuvěřitelně mdle, přičemž výrazná absence tradičních blastbeatů a méně inspirující vokály Marka 'Barneyho' Greenwaye vedou k tomu, že album působí unaveně a postrádá energii typickou pro dřívější tvorbu". Přesto jsou vyzdviženy některé silné momenty, jako je skladba "Greed Killing", která zachovává intenzitu a agresi.
Greenwaye v Napalm Death nahradil zpěvák Phil Vane právě z Extreme Noise Terror. Baskytarista Shane Embury však později přiznal, že Vane nedokázal naplnit to, co bylo potřeba, a označil okamžik, kdy mu musel sdělit, že spolupráce nefunguje, za velmi těžký. Podle Emburyho se hudebníci příliš soustředili na vlastní směr a přehlíželi všechny součásti, které poháněly 'stroj Napalm Death'. Krátce poté se rozhodl oslovit 'Barneyho' Greenwaye s nabídkou návratu, přičemž zdůraznil, že odstup dal všem prostor k zamyšlení, lítosti i nadějím do budoucna. Greenway byl údajně překvapen novým materiálem, který byl velmi tvrdý a místy rychlý, a sám Embury poznamenal, že vlastně nevěděl, co od nich zpěvák očekával. Po Vanově odchodu se Greenway skutečně vrátil a soubor vydal 3. června 1997 album Inside the Torn Apart. Dne 17. listopadu téhož roku následovalo EP a videoklip ke skladbě "Breed to Breathe".
Recenze na metalreviews.com sice nažnačuje určité zlepšení oproti minulému dílku, ale oslavné ódy se opět nekonají: „Napalm Death byli uprostřed svého propadu na konci 90. let, když v roce 1997 vydali LP »Inside the Torn Apart«. Následovalo téměř bezprostředně po albu, které považuji za jejich nejhorší (»Diatribes«), a bohužel má s ním mnoho společného. Kapela stále experimentovala se svým celkovým zvukem a blížila se ke konci své spolupráce s nahrávací společností Earache, se kterou byla stále méně spokojená. I když jsem tuto desku srovnával s »Diatribes«, obsahuje stále dost památných skladeb.
"Breed to Breathe" je z několika důvodů docela ohromující úvodní skladba. Zvuk bych popsal jako Napalm Death v industriálním stylu. Bicí Dannyho Herrery mají velmi mechanický nádech a nejvíce přispívají k industriálnímu efektu, čímž posouvají vynikající riffy Mitche Harrise a Jesseho Pintada do nových dimenzí. 'Barney' Greenway dokonce do refrénu vkládá hluboký mluvený vokál. Celkový výsledek se dost liší od standardní tvorby Napalm Death, ale zní překvapivě skvěle. Bohužel, tento impuls je rychle promarněn. Následujících několik songů mine bez povšimnutí a až čtvrtá, titulní skladba, je opravdu hodna poslechu. To neznamená, že ostatní písně jsou špatné, ale jsou naprosto nezapamatovatelné a zaměnitelné. Titulní skladba je zajímavá brutální death metalová záležitost a 'Barney' křičí stejnojmenný text způsobem, který není jeho obvyklým zuřivým wolverineovým projevem. Následuje "If Symptoms Persist", která je podle mého názoru nejlepším bodem alba. Ztělesňuje vše, co se mi na Napalm Death líbí. Tempo je svižné, riffy jsou ostré jako břitva a 'Barneyho' vokály jsou obzvláště "zlé". Zvláštně pojmenovaný song "Prelude" pokračuje v tomto stylu, i když riffy nejsou tak působivé. Po těchto dvou skladbách se vrací šílená nejednotnost, protože závěrečných šest kusů nijak zvlášť nevyniká. Jsou zde sice některé momenty, které stojí za to, jako například "Lowpoint", ale většinou jsou jen směsicí groove, death metalu a náznaku grindcore, které nijak zvlášť nevynikají. Opět se jedná o slušné skladby samy o sobě, ale v kontexru nestojí za zmínku.
Kromě několika zmíněných vrcholů je »Inside the Torn Apart« deskou, která Napalm Death příliš nepomáhá dostat se z díry, kterou si sami vykopali na »Diatribes«. Toto album může většina posluchačů bez obav přeskočit, protože zdaleka nepatří k těm, které je nutné poslouchat. To však neznamená, že nejlepší skladby nejsou fantastické a nestojí za poslech pro věrné fanoušky Napalm Death“.
Další nahrávkou bylo Words from the Exit Wound, které vyšlo 26. října 1998. Šlo o poslední studiový počin produkovaný Colinem Richardsonem, o němž Embury prohlásil, že jeho přístup komplikoval vznik desky a v konečném důsledku ovlivnil i její úspěch. Baskytarista rovněž uvedl, že na tuto nahrávku měly vliv formace jako Nasum, a podle jeho názoru představovala zlom v celkovém zvuku, protože znamenala krok k opětovnému hledání vlastních kořenů. Embury zároveň zmínil, že po vydání alba bylo pro formaci obtížné vyrazit na turné kvůli omezeným rozpočtům ze strany vydavatelství, avšak pomoc nabídli Cradle of Filth a bubeník Nick Barker, čímž situaci částečně zmírnili.
V recenzi napsané pro ArchaicMetallurgy.com v roce 2002 se o novince píše: „Osobně jsem nikdy neměl žádné problémy s novějšími alby Napalm Death. Někteří říkají, že nejsou tak brutální nebo tak dobré jako první tři. Můj první kontakt s kapelou byla jejich pátá studiovka »Fear, Emptiness, Despair« z roku 1994, takže jsem asi fanoušek nové vlny Napalm Death. Nikdy jsem v desetisekundových písních nenašel moc obsahu.
Zpočátku bylo album »Words from the Exit Wound« nepříjemné. Bylo velmi těžké se do něj dostat, ale když jsem si ho dostatečně naposlouchal, převrátilo mi to svět naruby. A stále to platí, dokonce ještě víc. Nikdy mě neomrzí 'podivnější než obvyklé' rytmy, šílené riffy nebo čistý hlas 'Barneyho' Greenwaye, který jasně volá po dalším pivu. Těžká a silná, ale čistá (vše je dobře slyšitelné) produkce Colina Richardsona je manou pro uši posluchačů. A díky úžasné práci Mitche Harrise a Jesseho Pintada na kytarách jsou k dispozici i extrémně hutné riffy! Danny Herrera vyťukává ze své bicí soupravy velmi groovové a individuální (myslím tím opravdu individuální) rytmy, takže někteří to možná nezvládnou. Ale věřte mi, čeká vás spousta blast beatů (nebo jakýchkoli jiných rychlých věcí). Baskytara Shanea Emburyho odvádí devastující práci v nižších polohách. I když se hudební výstup tohoto LP příliš neliší od stylu několika předchozích desek, je rafinovanější a rozhodně zní dost odlišně.
Barneyho hrdlo je v dobré kondici a vychází z něj více rozmanitých gruntů, řevů a výkřiků než obvykle. Poslechněte si například, jak chrlí svůj hněv v písni "The Infiltraitor". Zpívá také několik veršů čistým hlasem, ale díky bohu jich není mnoho. Samozřejmě nechybí ani ošklivější než ošklivý křik kytaristy Mitche Harrise. Texty se zaměřují na sračky ve společnosti. Pořád to samé, na co jsme u Napalm Death zvyklí...
Musím říct, že tuto desku prostě miluji. Nejsou na ní žádné 'jen průměrné' skladby, všechny jsou skvělé. Dejte jí dostatek času, protože já jsem ho rozhodně potřeboval. Na první poslech zní materiál trochu jednorozměrně, ale počkejte! Napalm Death mají svůj vlastní zvuk a styl. Možná ne tak grindový jako na prvních několika albech, ale je tam death metal, industriální nádech a no... Hmmmm... Metal!!! Je to těžší než předchozí, řekněme, dvě desky, a mlátí to jako blázen, tak se na to vykašlete.“
V roce 1999 se Napalm Death objevili v televizním pořadu TFI Friday moderátora Chrise Evanse, kde během 59 sekund odehráli tři skladby.
Po vydání Words from the Exit Wound se Napalm Death v napjaté atmosféře rozešli s vydavatelstvím Earache Records a následně 25. září 2000 vydali album Enemy of the Music Business u labelu Dream Catcher. Tato deska otevřeně reflektovala zlost uskupení vůči hudebnímu průmyslu obecně a zejména vůči Earache, zároveň však přinesla výraznější návrat grindcoreových prvků oproti několika předchozím studiovým počinům. Nahrávka vznikla pod producentským dohledem Simona Efemeye a Russe Russella, přičemž druhý jmenovaný se později stal jejich dlouholetým spolupracovníkem.
Na metal-archives album získalo poměrně vysoké hodnocení, sedm recenzí má průměr 89 procent. Ta následující se pyšní právě tímto číslem: „Napalm Death byli vždycky tak trochu neustálou hrozbou pro hudbu obecně, nikdy se nepřizpůsobili, vždycky byli naštvaní. Víte, co můžete od desky Napalm Death očekávat, což dělá tohle album ještě lepším.
ND začínají skladbou "Taste the Poison" a v první polovině nahrávky nepolevují, řítí se skladbami jako posedlí, s texty plnými vzteku a nenávisti, které vždycky vřou pod povrchem. Podle mého názoru je nejlepší skladbou "Cant Play, Wont Pay", a to jednoduše kvůli syrové, viscerální energii, kterou vyzařuje, přičemž 'Barneyho' výkřiky pomsty hudebnímu průmyslu jsou obzvláště účinné.
Toto album opravdu nemá žádné slabé místo. Riffy jsou drtivé jako vždy, ale v písních jako "Blunt Against the Cutting Edge" vložili do mixu určitou míru chytlavosti, což jim dodává opravdu 'headbangovací' náboj. Jako vždy Danny Herrera svým bubnováním dokazuje, že je jedním z nejlepších v žánru, ne-li jedním z nejlepších na světě, s jeho úchvatnými blastbeaty na jeden pedál a neuvěřitelnou rychlostí, s jakou hraje své fill-iny. Shane Embury se také blýskne svými basovými riffy, které se liší od většiny grindových kapel tím, že se neomezuje pouze na to, co dělají kytaristé, ale má svůj vlastní styl, který je na zde opravdu patrný.
Na této desce nemůžu najít žádnou chybu. Pokud ji nemáte, vřele doporučuji, abyste si ji pořídili. Odmítám srovnávat toto album s jakýmkoli jiným počinem ND, jednoduše proto, že by to nebylo fér vůči ostatním CD. Toto album je prostě bombastické.“
Deska Order of the Leech, vydaná 21. října 2002, navázala na styl svého předchůdce, přičemž se opět uplatnila producentská dvojice Efemey & Russell.
V roce 2003 založili Shane Embury a Danny Herrera vedlejší projekt Venomous Concept, společně s Kevinem Sharpem a Buzzem Osbornem; tato formace od té doby vydala čtyři desky.
O rok později Napalm Death nahráli cover album Leaders Not Followers: Part 2, které navázalo na jejich starší EP se stejným konceptem. Tato nahrávka obsahuje předělávky skladeb starších hardcore punkových a heavy metalových kapel, mezi nimiž nechybějí Cryptic Slaughter, Massacre, Kreator, Sepultura, Siege či Discharge.
Kvůli osobním problémům se Jesse Pintado nepodílel ani na Order of the Leech, ani na Leaders Not Followers: Part 2, a na začátku roku 2004 odešel. Přesto později uvedl, že jeho odchod nebyl způsoben konflikty, ale tím, že se cítil vyčerpaný působením v Napalm Death a chtěl se pustit do něčeho nového.
V dubnu 2005 vydala kapela další LP The Code Is Red… Long Live the Code. Na této desce se objevili jako hosté Jeff Walker z Carcass, Jamey Jasta, zpěvák Hatebreed, a Jello Biafra, známý z Dead Kennedys, Lard a řady dalších projektů. Nahrávka navázala na progresivní přístup formace k jejich brutální podobě extrémního metalu, přičemž si zachovala typický grindcoreový zvuk. Ve stejném roce se Shane Embury a Danny Herrera připojili k extrémně metalové skupině Anaal Nathrakh, s níž absolvovali jedno turné.
Podle jednoho hodnocení na Encyclopaedia Metallum je The Code Is Red… Long Live the Code přirozeným pokračováním předchozích dvou studiových nahrávek, kombinujícím agresivitu a propracovanou spolupráci členů. Všechny skladby jsou rychlé a energické, s charakteristickým riffováním, svižným bubnováním Dannyho Herrery a surovým vokálem Marka 'Barneyho' Greenwaye. I když jednotlivé skladby nevyčnívají až příliš samostatně, celková konzistence desky je vysoká a nenajde se na ní slabý moment. Produkce je čistá a zároveň těžká, takže každý nástroj zní výrazně a srozumitelně, což podporuje intenzivní poslech. Deska tak podle recenze potvrzuje, že i po dlouhé kariéře kapela nadále ovládá svůj death-grindový rukopis.
Recenze na Lollipop Magazine vyzdvihuje The Code Is Red… jako jeden z nejtvrdších a nejdynamičtějších počinů Napalm Death. Kritika oceňuje kombinaci death metalu a hardcore-punkových prvků s masivními breakdowny a energickými mosh-pasážemi. Zvláštní pozornost je věnována skladbám jako "Diplomatic Immunity", "Instruments of Persuasion" či "All Hail the Grey Dawn", které ukazují pestrost rytmů a intenzitu provedení. Závěrečné 'artsy' skladby, jako "Morale" nebo "Our Pain Is Their Power", pak nabízejí krátké úniky do pomalejších temp, což podle recenze dodává albu zajímavou rozmanitost. Celkově je nahrávka vykreslena jako brutální a stále svěží příspěvek do diskografie kapely, který nechává i nadále jejich agresivní sociálně-kritické poselství silně rezonovat.
Nahrávání následující studiovky Smear Campaign Napalm Death dokončili v červnu 2006 a deska vyšla 15. září téhož roku, přičemž sklidila velmi pozitivní ohlasy fanoušků i kritiků. Hlavním tematickým zaměřením textů je kritika vlády USA a dalších států, v nichž hraje silnou roli náboženství. Na albu se jako host objevila také Anneke van Giersbergen, zpěvačka nizozemské rockové kapely The Gathering.
Existuje také limitovaná digipacková edice Smear Campaign, která obsahuje dvě nové skladby, "Call That an Option?" a "Atheist Runt". Na podporu vydání odehráli sérii samostatných koncertů, včetně vystoupení v klubu Koko v londýnském Camdenu s Gutworm.
Na začátku roku 2006 stála parta v čele turné, na němž se dále představili Kreator, A Perfect Murder a Undying. Po turné k Smear Campaign vyrazili v roce 2007 na World Domination Tour. Baskytarista Shane Embury v té době pracoval na projektu s Mickem Kenneym z Anaal Nathrakh, přičemž jejich společná tvorba měla vyjít u FETO Records na konci roku 2007.
Během turné k Smear Campaign zastihla kapelu ke konci prázdnin smutná zpráva. Dne 27. srpna 2006 zemřel v nemocnici v Nizozemsku na selhání jater Jesse Pintado, což vedlo Mitche Harrise k vyjádření hlubokého zármutku nad ztrátou člověka, kterého považoval za bratra, na oficiálních stránkách Napalm Death.
V listopadu 2008 uniklo na internet čtrnácté studiové album Napalm Death s názvem Time Waits for No Slave; oficiálně bylo vydáno až 23. ledna 2009. Podobně jako Smear Campaign vyšla i tato deska v digipackové edici, která obsahovala dvě bonusové skladby, "Suppressed Hunger" a "Omnipresent Knife in Your Back". Kapela na něm opět udržela vysoko nastavenou laťku kvality posledních studiových dílek, číselně vyjádřenou v rozmezí 80 a 90 procenty.
Scott Alisoglu na www.teethofthedivine.com o desce v březnu 2009 napsal: „Můžete mluvit o vítězných sériích v metalu jak chcete, ale kolik kapel má za sebou tak dlouhou a konzistentní sérii jako Napalm Death? Zamyslete se nad tím. Hra byla zahájena již v roce 2000 albem »Enemy of the Music Business«, pokračovala deskou »Order of The Leach« z roku 2002 a poté byla znovu zahájena neuvěřitelnou trojicí alb, která zahrnovala »The Code is Red…Long Live the Code« z roku 2005, »Smear Campaign« z roku 2006 a nyní letošní »Time Waits for No Slave«. Chcete vědět, jak dobré »Time Waits for No Slave« opravdu je?
Je stejně dobré jako jeho předchůdci, což znamená, že je jasné, že skončí na mnoha žebříčcích nejlepších alb roku. Skladby jsou prostě vynikající, k čemuž nemalou měrou přispívají Greenwayovy vždy drsné sociopolitické texty a smrtící kombinace přímočarého grindcoreového blast beatu, terorismu ve stylu d-beatů na steroidech a ambientních, hlučných, Swansovských prvků, které tak obohatily kompoziční rozmanitost posledních dvou desek Napalm Death. Jediný rozdíl je v tom, že tentokrát kapela prohlašuje, že 'toto album neobsahuje žádné cameo, děkujeme vám moc'. A kdo je potřebuje, když jste Napalm Death?
Čistá výbušnost »Time Waits for No Slave« je nebezpečná pro rovnováhu člověka, jak by většina očekávala. Mitch Harris vždycky nacpe do každé nahrávky návěs plný žhavých riffů a toto album není výjimkou, bez ohledu na to, zda je skladba rychlá a bezohledná, nebo pomalá a (relativně) kontrolovaná. Plnokrevné skladby jako "Strong-Arm", "Feeling Redundant" a "Diktat" i nadále představují zlatý standard, ale ani zde není přístup jednorozměrný. Skladby jsou tak chytře aranžované, bez ohledu na typ podání.
Je zde také mnoho zapamatovatelných songů, jako jsou ty s snadno rozpoznatelnými, ne-li chytlavými refrény, což tak výstižně demonstrují "On Brink of Extinction" a "Life and Limb", přičemž druhá z nich obsahuje poutavý militaristický rytmus/riff ve slokách. Totéž lze říci o skladbách "Larceny of the Heart" a "Passive Tense" s dvojím tempem. A pak jsou tu tracky, které nabízejí právě dostatek atmosféry a experimentování, aby přidaly hloubku, aniž by obětovaly brutalitu, jako například titulní skladba s tímto děsivým 'čistým' (alespoň pro tuto kapelu) refrénem a vždy vítaným keltským frostovým breakdownem (ala "Suffer the Children"). "Fallacy Dominion" je dalším vynikajícím příkladem s vážnými nadpozemskými tóny a odstíny. Upřímně řečeno, každá píseň na albu má něco pozoruhodného.
Na »Time Waits for No Slave« je tolik věcí, které si zamilujete. Bude tahle kapela někdy stát za prd? Jsou dnes schopni vytvořit podprůměrné album? Myslím, že ne. Buďme za to všichni vděční.“
V únoru 2011 se Napalm Death objevili v jednom z dílů seriálu Skins, vysílaného na stanici E4. V říjnu téhož roku vystoupili v kanadském klubu The Zoo, kde poprvé naživo představili skladbu "Quarantined". Ve stejném období se uchýlili do Parlour Studios v Ketteringu se svým 'dvorním' producentem Russelem Russellem, aby zde zahájili práce na nové studiové nahrávce. Ještě v roce 2011 byl také pořízen singl "Legacy Was Yesterday". Čtrnáctá studiovka s názvem Utilitarian vyšlo 27. února 2012 v Evropě a o den později v Severní Americe prostřednictvím Century Media. V březnu 2012 formace vystoupila jako hlavní hvězda festivalu Metal Mayhem IV, pořádaného organizací Defenders of Metal v Nepálu, přičemž šlo o vůbec první koncert Napalm Death v této zemi.
Podle recenze na Reflections of Darkness je Utilitarian 'bezchybné' co se týče zvuku a produkce, přičemž nabízí směs zuřivosti a preciznosti, která podtrhuje temnou atmosféru nahrávky. Kritika vyzdvihuje variabilitu stylů — od čistě agresivních pasáží až po experimentální momenty, jako je použití saxofonu v "Everyday Pox" — a zmiňuje, že kapela dokázala spojit chaos s přehledností aranží.
Celkově je deska představena jako energický a invenční příspěvek do diskografie, který neztrácí agresivitu, přesto dokáže zaujmout i netradičními prvky. Na Metacritic.com drží metascore 74/100, což znamená 'obecně příznivé recenze'. Kritici vyzdvihli, že nahrávka udržuje tradiční energii a brutalitu formace, přičemž se nebojí trochu experimentovat s texturami a vokály, aniž by ztratila svou extrémní tvář. Zvuk desky je podle ohlasů agresivní a nabitý intenzitou, a zároveň dokáže nabídnout určité nové prvky, které ji odlišují od předchozí tvorby bez kompromisů k vlastní identitě. Utilitarian tak podle recenzentů potvrzuje, že Napalm Death i po více než třech dekádách zůstávají silnou a relevantní silou extrémní hudby.
Formace měla původně odehrát speciální jednorázový koncert v londýnském Victoria and Albert Museum dne 22. března 2013. Toto vystoupení bylo nakonec v prostorách muzea zrušeno kvůli obavám, že by extrémní hlasitost mohla poškodit části budovy. Akce byla přesunuta do De La Warr Pavilion v Bexhillu a uskutečnila se 29. listopadu 2013. Koncert vznikl ve spolupráci s keramikem Keithem Harrisonem, rezidenčním umělcem Victoria and Albert Museum. Součástí performance bylo deset rozměrných dřevěných reproboxů naplněných tekutou hlínou, která měla během hraní vibrovat, způsobit praskání konstrukcí a jejich následnou destrukci. Výsledný efekt byl však vnímán jako poněkud rozpačitý, protože reproduktory zvukovou zátěž vydržely a k očekávanému 'výbuchu' nedošlo.
V dubnu 2014 vydali Napalm Death prostřednictvím platformy Bandcamp coververzi skladby "To Go Off and Things" skupiny Cardiacs. Veškerý výtěžek z tohoto singlu byl věnován na podporu zotavení frontmana Cardiacs Tima Smithe, který v roce 2008 prodělal současně infarkt i mozkovou mrtvici. Problémy se zdravím postihly také samotnou kapelu. Dne 5. listopadu 2014 oznámilo uskupení na Facebooku, že si Mitch Harris kvůli nemoci v rodině bere pauzu od koncertování a na turné ho budou dočasně nahrazovat různí kytaristé. Jedním z nich byl také John Cooke, původně fanoušek kapely, který se později stal jejím stálým koncertním členem.
O svých začátcích s kapelou John později řekl: „Kluky z 'Napalm' znám asi od roku 2006 nebo 2007. Shanea a Dannyho jsem potkal, když jsem pracoval v nahrávacím studiu v Birminghamu. Musel jsem je odvézt do studia Russa Russella, kde nahrávali druhé album Venomous Concept. Skvěle jsme si rozuměli – oba jsme byli fanoušci Star Wars – a stali se z nás přátelé. Nakonec jsem prodával merch pro 'Napalm' na turné a absolvoval jsem s nimi nespočet tour jako řidič/tour manager/merch/technik a kolem roku 2009 jsem dokonce bydlel v jejich domě. V roce 2012 jsem zaskakoval za Shanea na basu, když onemocněl a musel vynechat několik koncertů, a také jsem zazpíval několik písní za 'Barneyho' na evropském turné v roce 2010, když 'Barney' také onemocněl.“
Patnáctá studiovka Napalm Death, Apex Predator – Easy Meat, vyšla 23. ledna 2015. Jelikož kapela nahrávala desku po částech, trvalo nahrávání téměř rok. Před vydáním Napalm Death zveřejnili podrobnosti o chystaném albu, jako například obal a seznam skladeb, a také dvě nové písně. První videoklip z desky byl zveřejněn současně s jejím vydáním. Recenze Apex Predator byly převážně pozitivní a album se také dostalo do řady amerických a evropských hitparád. Rolling Stone ho zařadil na seznam 20 nejlepších metalových alb roku 2015.
V časopise Terrorizer zpěvák Greenway uvedl jako zdroje inspirace skupiny Swans, My Bloody Valentine, Big Black, The Young Gods a SLAB! Ve zpěvu v úvodu desky se Greenway inspiroval Michaelem Giraem a Johnny Rottenem. Ohledně druhého jmenovaného Greenway poukázal na „způsob, jakým vyplivoval slova a vyslovoval je různými způsoby. Nikdy předtím jsem to nedělal, a když jsem si to poslechl, připadalo mi to dost zlé.“
Co se týče textů, „hlavní myšlenka byla inspirována zřícením budovy v Bangladéši, Rana Plaza, v dubnu 2013,“ řekl zpěvák. Považoval to za významnou událost z hlediska lidské tragédie, která však nebyla v médiích a ve veřejném povědomí tak zastoupena, jak by si zasloužila. Závěr zněl: „To přesně podtrhuje to, co chci zdůraznit, a sice že život se v některých částech světa zdá být považován za méněcenný, zejména tam, kde je považován za jakousi skládku pro všechny ostatní, kteří mají mnohem větší štěstí a spotřebovávají.“
Dne 4. července byla na oficiálních stránkách zveřejněna skladba "Earth Wire", pocházející ze sessions k Apex Predator – Easy Meat, která vznikla jako součást charitativní akce na podporu Nepálu.
V srpnu 2017 bylo oznámeno, že Napalm Death vstoupili do studia, kde zahájili práce na svém šestnáctém studiovém albu s plánovaným vydáním na začátku roku 2018. V září však frontman Mark Greenway v rozhovoru pro australský magazín Sticks for Stones tyto informace zpochybnil a uvedl, že na žádném materiálu se v danou chvíli aktivně nepracuje a vše se nachází pouze v předběžné fázi. Zároveň dodal, že nahrávka rozhodně nevyjde dříve než v následujícím roce.
Během rozhovoru na festivalu Download v červnu 2018 Mark potvrdil, že se na nové desce objeví kytarista Mitch Harris, přičemž vydání nebude očekáváno dříve než v roce 2019. Zároveň si však nebyl jistý, zda se Harris znovu zapojí i do koncertního fungování. V březnu 2019 baskytarista Shane Embury v interview pro Extreme Metal Festival News potvrdil, že Harris skutečně dorazil do studia a nahrál kytarové party na nový materiál, zatímco 'Barney' měl téměř hotovy všechny vokály. Zároveň ale upozornil, že album nelze očekávat před začátkem roku 2020.
V létě 2018 se Napalm Death objevili jako předkapela na posledním severoamerickém turné Slayer, a to po boku Lamb of God, Anthrax a Testament. V říjnu 2019 Shane Embury oznámil, že se nebude moci zúčastnit severoamerického turné, a jako záskok na post baskytaristy byl pro živá vystoupení představen Vernon Blake.
Dne 7. února 2020 vyšlo EP Logic Ravaged by Brute Force a v září téhož roku následovalo vydání šestnáctého studiového počinu Throes of Joy in the Jaws of Defeatism, který završil dlouhé a opakovaně odkládané období jeho vzniku. Album bylo kritikou opět vysoko hodnoceno a drží metascore 86/100, což znamená 'univerzální uznání'. Recenzenti chválili desku za to, že Napalm Death dokázali udržet svou extrémní tvář i téměř čtyři desetiletí po svém vzniku, a zároveň rozšiřují svůj zvuk směrem k novým experimentálním prvkům. Deska je popisována jako silná směs grindcoru, death metalu a dalších avant-garde vlivů, přičemž každá skladba přináší energii, intenzitu a zvukovou rozmanitost, která překonává očekávání fanoušků starších i novějších generací.
Podle recenze v časopise Tuonela Magazine Throes of Joy in the Jaws of Defeatism ukazuje, že Napalm Death nejsou ochotni zůstat u jednoduché reprodukce své minulosti, ale snaží se experimentovat s texturami a vlivy z post-punku, industrialu či noise rocku. Skladby jako "Joie De Ne Pas Vivre" a "Amoral" kombinují temnou atmosféru se zvláštními vokálními a rytmickými postupy, přičemž album jako celek působí jako umělecky odvážné dílo bez ztráty brutality. Recenze vyzdvihuje, že i po letech kapela dokáže nabídnout originální nahrávku, která uspokojí příznivce extrémní hudby i posluchače otevřené širším zvukovým experimentům.
Po vydání desky zůstali Napalm Death i nadále aktivní jak studiově, tak koncertně. V únoru 2022 navázali na toto album vydáním EP Resentment Is Always Seismic – A Final Throw of Throes, které bylo koncipováno jako tematický a hudební doplněk předchozí studiové nahrávky a nabídlo nový materiál i coververze.
Formace v následujících letech intenzivně koncertovala a pravidelně se objevovala na turné i festivalech po Evropě, Severní Americe i dalších částech světa. Skupina se zároveň zapojila do obnovené koncertní série Campaign for Musical Destruction, čímž symbolicky navázala na jednu ze svých klíčových turné etap z 90. let. Živé sestavy zůstaly flexibilní, přičemž v některých obdobích se členové střídali podle časových možností a osobních závazků.
Výraznou mimohudební událostí bylo vydání autobiografické knihy baskytaristy Shanea Emburyho Life?… And Napalm Death v roce 2023, která nabídla osobní pohled na historii Napalm Death i širší extrémně metalovou scénu. Současně členové kapely pokračovali v různých vedlejších projektech a spolupracích mimo hlavní působiště. V rozhovorech z let 2023 a 2024 muzikanti opakovaně potvrdili, že pracují s nápady na nový materiál a zvažují vznik další studiové nahrávky, aniž by však stanovili konkrétní termín vydání. Napalm Death tak i po roce 2020 potvrzují svou dlouhodobou vitalitu a schopnost zůstávat relevantní součástí extrémní metalové scény…
Hudební styl a ideologie: Napalm Death jsou obecně považováni za průkopníky grindcore. Na samém začátku kariéry se jejich tvorba opírala spíše o 'tradiční' heavy metal, postupně však do svého projevu začali stále výrazněji zapracovávat prvky hardcore punku a thrash metalu. V průběhu let se jejich zvuk dále rozšiřoval o vlivy crust punku, noise rocku, industriální hudby i death metalu. Typickým znakem jejich tvorby zůstává extrémní intenzita a velmi krátká stopáž skladeb, často založených na vysokých tempech a blast beatech. Album Harmony Corruption je v tomto kontextu často označováno za nahrávku, na níž se formace nejvíce přiblížila klasickému death metalu.
Ideologicky se Napalm Death dlouhodobě hlásí k anarchismu, humanismu, socialismu a obhajobě práv zvířat. Tyto postoje se výrazně promítají do jejich textů, které se zaměřují na kritiku sociální nerovnosti, politického útlaku, militarismu, institucionalizovaného násilí či etických rozporů moderní společnosti. Skupina je zároveň známá tím, že své názory otevřeně vyjadřuje i mimo hudební rámec – ať už prostřednictvím veřejných prohlášení, podpory aktivistických iniciativ, nebo otevřených dopisů adresovaných politickým představitelům.
Hudební odkaz a dosah: Napalm Death jsou v odborných i fanouškovských kruzích považováni za jednu z nejzásadnějších a nejvlivnějších extrémních kapel vůbec. Publicista Jason Ankeny z AllMusic je označil za 'otce grindcore' a vyzdvihl jejich schopnost posunout heavy metal do dosud nevídaných rovin extrému. Jeho kolega Jason Birchmeier je pak charakterizoval jako „definitivní grindcore kapelu“, přičemž alba Scum a From Enslavement to Obliteration podle něj prakticky samostatně definovala samotné základy tohoto žánru.
Výrazný dopad měla kapela i na vývoj extrémních hudebních technik. Právě Napalm Death se připisuje zavedení pojmu 'blast beat' pro dnes již ikonickou bubenickou techniku, původně vycházející z hardcore punku, která se později stala standardem v grindcore, death metalu i dalších extrémních stylech. Dave Vincent z vlivné deathmetalové formace Morbid Angel vzpomínal, že když slyšel Napalm Death poprvé, šlo pro něj o šokující zkušenost: při poslechu rané nahrávky – pravděpodobně alba Scum – jej ohromila především nevídaná rychlost a intenzita bicích, kterou tehdy kapela sama označovala jako 'blast beat'.
Dědictví Napalm Death tak nespočívá pouze v jejich diskografii, ale i v tom, že zásadním způsobem ovlivnili podobu extrémní hudby, inspirovali celé generace hudebníků a pomohli vytvořit jazyk i estetiku, z nichž grindcore a příbuzné žánry čerpají dodnes.
Tato sestava se ustálila od poloviny 10. let jednadvacátého století, přičemž většina členů je ve skupině více než dvě desetiletí. John Cooke se účastní především při živých vystoupeních.
| Člen | Nástroj | Období působení | Popis éry / vliv |
|---|---|---|---|
| Mark 'Barney' Greenway | zpěv | 1989 – souč. (kromě 1996) | Charismatický frontman, jehož vokály definují výraz skupiny. Zásadní pro politická a sociální témata textů. |
| Shane Embury | baskytara | 1987 – souč. | Stálá opora kapely, hlavní skladatel a vlivná postava pro směr hudebního stylu. Propojil grindcore s death metalem. |
| Mitch Harris | kytara | 1991 – souč. | Přinesl technickou přesnost a riffy pro death/grindové období, spoluautor mnoha skladeb od 90. let. |
| Danny Herrera | bicí | 1991 – souč. | Vyvinul styl 'euroblast', kombinující blast beaty a složité rytmické struktury; klíčový pro stabilní rytmickou sekci. |
| John Cooke | kytara | 2010/2015 – souč. | Posiluje živá vystoupení, umožňuje obohatit zvuk kapely na koncertech a reprodukovat komplexní studiové nahrávky. |
| Nic Bullen | zpěv, baskytara | 1981 – 1986 | Zakládající člen, definoval raný grindcore zvuk a anarchistické texty prvních dem a debutního Scum. |
| Justin Broadrick | kytara, baskytara | 1985 – 1986 | Přispěl k rané experimentální fázi, ovlivněn post-punkem a power electronics scénou. |
| Mick Harris | bicí | 1985 – 1991 | Průkopník blast beatů, výrazně formoval rytmický charakter raného grindcoru a nahrávek Scum a From Enslavement to Obliteration. |
| Bill Steer | kytara | 1987 – 1989 | Přinesl death metalové riffy a techniku, ovlivnil přechod kapely směrem k death metalu na albu Harmony Corruption. |
| Jesse Pintado | kytara | 1989 – 2004 | Dlouholetý kytarista, který výrazně formoval zvuk 90. let, zejména desky Harmony Corruption a Diatribes. |
| Jim Whiteley | baskytara | 1986 – 1987 | Kratkodobě nahradil Nica Bullena; účast na raných koncertech a demo nahrávkách. |
| Lee Dorrian | zpěv | 1987 – 1989 | Přinesl krátké období vokálního experimentu před nástupem Greenwaye; později zakladatel doom metalové kapely Cathedral. |
| Peter Shaw | baskytara | 1985 – 1986 | Kratkodobý člen rané éry, účast na demu Hatred Surge. |
Scum (1987)
From Enslavement to Obliteration (1988)
Harmony Corruption (1990)
Utopia Banished (1992)
Fear, Emptiness, Despair (1994)
Diatribes (1996)
Inside the Torn Apart (1997)
Words from the Exit Wound (1998)
Enemy of the Music Business (2000)
Order of the Leech (2002)
The Code Is Red… Long Live the Code (2005)
Smear Campaign (2006)
Time Waits for No Slave (2009)
Utilitarian (2012)
Apex Predator – Easy Meat (2015)
Throes of Joy in the Jaws of Defeatism (2020)