| Původ: | Curych, Švýcarsko |
| Aktivní roky: | 1984 – 1987, 1988 – 1993, 2001 – 2008 |
| Styl: | Thrash metal, doom metal, black metal, avantgardní metal |
| Vydavatelé: | Century Media, Noise, Metal Blade |
| Web: | celticfrost.com |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Celtic Frost |
CELTIC FROST byla švýcarská extrémní metalová skupina z Curychu. Jsou připomínáni pro svůj silný vliv na vývoj několika odnoží extrémního metalu a pro svůj avantgardní přístup k hudbě obecně.
Kapelu založili v červnu 1984 kytarista a zpěvák Thomas Gabriel Fischer a baskytarista Martin Eric Ain poté, co měsíc předtím ukončili činnost skupiny HELLHAMMER. V listopadu téhož roku pak CELTIC FROST vydali svou debutovou desku Morbid Tales, po níž následovaly další studiové nahrávky To Mega Therion (1985) a Into the Pandemonium (1987), které jsou obecně považovány za kanonické pro svůj vliv na extrémní metalové žánry. Každá z nich obsahuje ukázky avantgardní kompozice, zejména Into the Pandemonium vyniká osobitým stylem a experimentováním s hudebními hranicemi přesahujícími heavy metal.
Další album Cold Lake (1988) přineslo novou sestavu a výraznou změnu stylu, který byl kvůli svému komerčnímu a okázalému vyznění všeobecně zesměšňován a po vydání další desky Vanity/Nemesis (1990) se skupina dočasně rozpadla. V roce 2001 se CELTIC FROST znovu zformovali a vydali kritikou oceňované album Monotheist (2006), aby se nakonec po Fischerově odchodu v roce 2008 definitivně rozpadli.
Jejich hudba v průběhu času mísila prvky různých extrémních metalových stylů. Dřívější tvorba bývá často řazena k experimentálnímu thrash metalu nebo black metalu, zatímco jejich poslední album bývá označováno jako doom metal nebo gothic metal. CELTIC FROST se inspirovali ranými heavymetalovými kapelami jako BLACK SABBATH, JUDAS PRIEST a VENOM, novovlnnými skupinami BAUHAUS, SIOUXSIE AND THE BANSHEES, CHRISTIAN DEATH a JOY DIVISION a hardcore punkem jako DISCHARGE a GBH.
V roce 1982 založil kytarista a zpěvák Tom Gabriel Fischer, který přijal pseudonym Tom Warrior, spolu s baskytaristou Stevem Warriorem Hellhammer, jednu z prvních extrémních metalových kapel. Stevea Warriora později nahradil Martin Eric Ain (vlastním jménem Martin Erich Stricker). Kapela si získala malou mezinárodní fanouškovskou základnu, podepsala smlouvu s německým vydavatelstvím Noise Records a v březnu 1984 nahrála své debutové EP Apocalyptic Raids.
Mnohé metalové publikace se k jejich hudebnímu počinu stavěly skepticky. Metal Forces skupinu nenáviděl; to odstartovalo trvalý spor mezi tímto zinem a Warriorem, kvůli němuž Celtic Frost nemohli několik let hrát v Anglii. Ani pisatelé v Rock Power neměli Hellhammer v lásce – označili je za nejstrašnější, nejodpornější a nejzrůdnější věc, kterou kdy 'muzikanti' směli nahrát.
Ke kontroverznímu statusu své bývalé kapely Fischer později řekl: „V letech 1984 a 85, kdy jsme s Martinem Ericem Ainem nahráli první dvě alba Celtic Frost »Morbid Tales« a »To Mega Therion«, na nás Hellhammer doléhali téměř jako prokletí. Přestože právě Hellhammer byl důvodem, proč jsme se zamysleli nad svými cíli a zplodili Frost, zbytky HH nám stále byly mocnými kameny v cestě. Mnoho hlasů považovalo Frost za stejnou kapelu, jen se změnou názvu. Nedostatek hudební kvality HH nám téměř znemožnil získat pro Frost nezaujaté reakce. Zkrátka a dobře, málem to zabilo veškerou naši práci a sny.“
V květnu 1984 se Hellhammer rozpadli, aby se následně stali kultovní záležitostí a hluboce ovlivnili nastupující scénu extrémního metalu. Fischer a Ain se hned poté spolu se studiovým bubeníkem Stephenem Priestlym přeskupili v novou smečku a vyrazili s obrozenou silou znovu na metalová pódia pod názvem Celtic Frost, aby stanuli v čele této nově se rozvíjející extrémní stránky heavy metalu. Prvotní agrese, která se ozývá z jejich raných nahrávek, se může zdát běžná každému, kdo zná současné metalové odnože, ale na začátku 80. let se to, co dělali, zdálo být naprosto revoluční. Jedinečný drsný vokál, loudavá tempa ovlivněná industriální estetikou, atmosféra gotické nadsázky a celkově destruktivní, satanistický nádech kapely je odlišoval nejen od jejich skromných současníků jako Venom, Bathory nebo Sodom, ale i díky okamžité ochotě experimentovat, překračovat hranice a testovat, čím by heavy metal mohl být.
Dnes jsou Hellhammer a jejich přímí pokračovatelé Celtic Frost vnímáni jako jedni z nejvlivnějších průkopníků extrémního metalu. Navzdory tehdejší kritice se ukázalo, že právě jejich syrovost a neochota ustoupit konvencím položily základy tomu, co dnes tvoří páteř black metalu, death metalu i doomových subžánrů. Jejich dědictví žije dál – nejen v hudbě, ale i v postoji: nezávislost, temnota, autentičnost.
Ještě v říjnu 1984 bylo natočeno debutové EP Morbid Tales a už v listopadu vstoupilo na trh, přičemž mezi evropským a americkým vydáním byl jeden zásadní rozdíl. První evropské vydání u Noise Records bylo mini-LP se šesti skladbami, zatímco americké vydání u Enigma/Metal Blade přidalo další dvě skladby – "Dethroned Emperor" a "Morbid Tales", čímž dosáhlo délky běžného LP.
Později, v roce 1999, vyšla u Noise Records remasterovaná edice Morbid Tales na CD, která obsahovala i skladby z dalšího EP Emperor's Return z roku 1985. Remasterovaná verze z roku 2017 vydaná stejným vydavatelstvím na CD i vinylu pak znovu potvrdila důležitost tohoto raného materiálu.
Nahrávka se vyznačovala thrashmetalovou intenzitou, která měla zásadní vliv na tehdy se formující žánry death a black metalu. Obsahovala prvky, které později převzali průkopníci obou stylů. Významný byl také temný a smrtelně vážný vizuální styl kapely, včetně corpse paintu. V roce 2017 zařadil časopis Rolling Stone Morbid Tales na 28. místo svého seznamu '100 Greatest Metal Albums of All Time'.
V komentáři k albu Panzerfaust skupiny Darkthrone uvádí Fenriz Morbid Tales spolu s Under the Sign of the Black Mark od Bathory a Necrolust od Vader jako klíčové riffové inspirace. Sampl ze skladby "Danse Macabre" byl později použit ve skladbě "Totgetanzt" z jejich demo alba Prototype z roku 2002.
Album bylo na tehdy se rozrůstající undergroundové scéně přijato celkem pozitivně, což kapele umožnilo vyrazit na své první turné po Německu a Rakousku.
Skladby na druhém EP Emperor's Return se natáčely ve dvou termínech – v říjnu 1984 a v dubnu následujícího roku. Deska vyšla v srpnu 1985 a byla první nahrávkou, na které se podílel americký bubeník Reid Cruickshank (známý také jako Reed St. Mark), který dříve působil jako jazzový bubeník v New Yorku.
Pro mnoho fanoušků představuje právě toto období nejoblíbenější éru Celtic Frost; Morbid Tales a jeho následovník Emperor's Return zachycují kapelu v její nejhladovější, nejzlejší a nejextrémnější formě. Industrializované rytmy jsou zde plně přítomné, ale stále zahalené do špinavých, kroutivých proto-blackmetalových riffů, podpořených dnes již kultovním chraplákem Toma G. Warriora. Jeho vokální styl inspiroval bezpočet následovníků, ale zde existuje ve své nejčistší a nejpůsobivější podobě. Ponuré promo fotografie z tohoto období pak ovlivnily image a estetiku celé blackmetalové scény.
Úspěch desek Morbid Tales a Emperor's Return připravil půdu pro smrtící triumf To Mega Therion, nahraný v říjnu 1985. Album zůstává jedním z nejikoničtějších dokumentů extrémního metalu. Na basu zde nehrál Martin Ain, ale náhradní baskytarista Dominic Steiner. Obal desky tvoří obraz Satan I od H. R. Gigera, který Giger kapele věnoval po korespondenci s Fischerem. Ain se po nahrávání alba do kapely vrátil.
Ned Raggett ve své recenzi pro AllMusic napsal: „Bombastická skladba "Innocence and Wrath" zahajuje »To Mega Therion« přesně tou správnou notou – wagnerovské rohové linky, dunivé bicí a pomalé chroupání směrem k apokalypse. Když to udá tón, rozjede se naplno šíleně divoký a vlnitý vesmír Celtic Frost, Warrior řve svůj vokál s leskem a šibalským úsměvem a nikdy se neuchýlí k sebeparodickému kastrátskému kvílení. Už samotný "The Usurper" stojí za vstupné, úžasná ukázka Warriorova talentu pro brutální sílu a nečekaně zapamatovatelné riffy.“
Podle Raggetta mezi další vrcholy patří "Circle of the Tyrants", "Dawn of Megiddo", "Tears in a Prophet's Dream", "Eternal Summer" a "Necromantical Screams". Raggett uzavírá, že album představuje death metal ve své nejlepší podobě. Kanadský novinář Martin Popoff označil desku za blackmetalový mezník a nejčistší příklad raného death metalu. Vyzdvihl extrémnost materiálu, silné texty Toma Warriora a výraznou směs death, black a doom metalu se stopou ambientu.
Celtic Frost v této fázi dosáhli něčeho, co se nepodařilo většině jejich současníků – definovali svůj vlastní metalový jazyk. Jejich rané nahrávky dnes patří k základním stavebním kamenům extrémního metalu, a přestože kapela prošla později řadou proměn, tato éra zůstává věčným zdrojem inspirace pro nové generace temných umělců.
V období od ledna do dubna 1987 vstoupili Celtic Frost znovu do studia, aby zde natočili své další výjimečné dílo Into the Pandemonium – druhé řadové album, na němž se mísí celá škála hudebních vlivů. Samotné psaní zabralo šest měsíců, nahrávání čtyři, a celý proces byl poznamenán neustálým konfliktem s okolím – od vydavatelství po producenty. Pro Celtic Frost však tohle album znamenalo zásadní zlom. Thomas Gabriel Fischer, ústřední mozek a nervové zakončení této kultovní a výstřední metalové entity, s rozporuplnými emocemi vzpomíná na temný příběh, který doprovázel vznik jejich nejslavnější desky. O jejím významu však nikdy nepochyboval. „Byli jsme si jistí, že jsme s experimenty zašli příliš daleko,“ říká, „Nevěděli jsme, kam míříme. Ale tohle album udělalo Celtic Frost. Je to naše nejdůležitější nahrávka.“
Ve srovnání s předchozí tvorbou působí album výrazně eklekticky. Objevují se na něm milostné skladby, industriální rytmy, prvky symfonie i opery, ženský zpěv a dokonce i nepravděpodobný cover "Mexican Radio" od Wall of Voodoo. Právě tato odlišnost upevnila status kapely jako avantgardního tělesa a znamenala výrazný odklon od tvrdšího, přímočařejšího stylu nahrávek Morbid Tales a To Mega Therion – i když i ty nesly zárodky experimentu. Into the Pandemonium propojuje klasický heavy metal s industriálem, gotickým rockem a rytmickými strukturami inspirovanými elektronickou hudbou, jak je patrné ve skladbě "One in Their Pride". Přesto zůstává v jádru metalové – díky Fischerovu hlasu a riffům neztrácí kontakt s extrémním původem kapely.
„Musíte pochopit, že jsme vždycky byli extrémní kapela,“ vzpomíná Fischer. „Když s námi Noise Records podepsali smlouvu, řekli: 'Chceme nejextrémnější kapelu na světě – a tou jste vy.' Jenže netušili, jak hluboko ta extrémnost sahá. Martin a já jsme měli spoustu vlivů, které jsme chtěli dostat do naší hudby. Od samého začátku jsme měli pro Celtic Frost plán. Měli jsme vymyšlená tři alba – názvy písní, koncepty textů i výtvarné návrhy. Původně jsme se měli jmenovat Celtic Fire, ale Frost lépe vystihoval naši temnotu.“
„A další věc – když jsme začali pracovat na Into the Pandemonium, byli jsme ještě děti. Od konce Hellhammer neuplynuly ani dva roky. Ta kapela byla ultra heavy a velmi temná, ale zároveň na hony vzdálená tomu, kam jsme chtěli směřovat s Frost. Všechno se seběhlo strašně rychle.“
Od počátku nahrávání se kapela dostávala do střetu s vydavatelstvím. „Noise po nás chtěli jistotu – desku jako od Slayer nebo Exodus. Další thrashmetalovou ránu. Ale to jsme odmítli. Nikdy jsme nehráli na jistotu. Vždycky jsme riskovali – a riskovat budeme. Den, kdy bychom udělali kompromis, by byl dnem našeho konce. V té době byla Metallica ještě na půli cesty k mainstreamu, Korn ještě neexistovali a thrash byl pořád čerstvý fenomén. Každý čekal, že se přizpůsobíme. My šli opačnou cestou. Chtěli jsme spojit gotiku, tanec, elektroniku a metal. Noise to děsilo.“
Když bylo album hotové, napětí nijak neustalo – spíš naopak. „Vydavatelství slyšelo, co jsme vytvořili, a vyděsilo se ještě víc. Hádky dospěly do bodu, kdy nás finanční a psychický tlak rozložil. Rozpadli jsme se. Bylo to strašné. Dnes s odstupem už možná chápu jejich pohled – snažili jsme se o něco tak jiného, že to muselo působit hrozivě. Ale tehdy to byla válka.“
Kapela si album nechtěla produkovat sama, protože se domnívala, že jejich nezkušenost by mohla celý projekt poškodit. Odvážnost konceptu si žádala producenta, který by nejen rozuměl jejich filozofii, ale dokázal ji i uvést do praxe. Vytvořili krátký seznam kandidátů, mezi nimiž byli Rick Rubin (ještě před svou celosvětovou proslulostí) a Michael Wagener, jehož práce je zaujala díky zvuku, kterého dosáhl na jiných albech. Všechny pokusy ale narážely na překážky: „Noise nám řekli, že všichni, které oslovili, to buď odmítli, nebo nebyli k dispozici. Dodnes nevím, jestli to tak opravdu bylo, ale nakonec jsme si desku produkovali sami, což nebylo to, co jsme chtěli. Sehnali jsme arabské hudebníky, orchestr, operního zpěváka... a řídili je tři děti s téměř nulovou zkušeností. To rozhodně nebylo ideální.“
Nahrávání trvalo téměř čtyři měsíce a napětí mezi kapelou a vydavatelstvím se vyhrotilo do neudržitelného bodu. „Pamatuji si, jak si lidé z firmy přišli desku poslechnout. Jejich výrazy mluvily za vše. Nechápali, co jsme vytvořili, a považovali to za komerční sebevraždu — což možná opravdu byla. V Noise tehdy kolovala fráze 'dát album k ledu'. Nemohli si dovolit ho pohřbít, protože stálo příliš mnoho peněz. Ale marketingové rozpočty na videoklip a propagaci zmizely ze dne na den. Turné nakonec financoval náš management. Noise se sice snažili do procesu zasahovat, jak jen to šlo, ale my jsme trvali na svém. Odmítli jsme jakékoli kompromisy. Dlouho jsem byl kvůli jejich postoji plný hořkosti, ale dnes už to vidím jinak. Pustil jsem to. Nechovám žádnou zášť.“
Na samém konci nahrávání se k Celtic Frost připojil americký kytarista Ron Marks, ačkoli se na samotné tvorbě alba nepodílel. Kapela se v té době cítila zmatená a frustrovaná. Právě dokončila dílo, které přeneslo metal do nových dimenzí, ale čelila nepochopení a odporu. „Nevím, jestli tahle kapela může ještě dlouho existovat,“ svěřoval se tehdy Fischer. „Jsme nesmírně hrdí na to, čeho jsme dosáhli, ale možná svět ještě nebyl připraven na skupinu, která miluje Dead Can Dance a Wall of Voodoo stejně jako Slayer a Metallicu.“ Dnes, s odstupem 18 let, se Fischer cítí ospravedlněn — vliv Into the Pandemonium na moderní metal je nepřehlédnutelný.
„Vím, že jsme na albu udělali chyby — třeba u 'One in Their Pride' jsme to asi přehnali — ale Into the Pandemonium dnes dává větší smysl než kdy dřív. Jsem hrdý, kolik kapel jsme tehdy ovlivnili. Když posloucháte gothmetalové skupiny jako My Dying Bride, je náš vliv jasně slyšet.“ Rozhodnutí zahájit album coververzí "Mexican Radio" bylo rovněž odvážné. „Proč jsme to udělali? Protože já i Martin jsme tu kapelu i tu písničku milovali. Reed byl proti, trvalo čtyři pokusy, než jsme to zvládli. Po třetím jsem to chtěl vzdát, ale zkusili jsme to ještě jednou — a dopadlo to přesně tak, jak jsme chtěli. Původně to měla být jen bonusová skladba, ale povedla se natolik, že jsme ji dali na začátek. Myslím, že tím jsme spoustu lidí překvapili. Čekali typický thrash a heavy, což tam samozřejmě bylo, ale my jsme od začátku chtěli ukázat, že máme jinou vizi.“
Když album konečně vyšlo, setkalo se s téměř všeobecným ohlasem médií. Než se však Celtic Frost vydali na severoamerické turné, předešlé měsíce plné napětí a hádek s vydavatelstvím udělaly své — kapela se rozpadla. „Všechno kolem té desky bylo jedno velké trauma. A nakonec nás to zlomilo,“ říká Fischer. „V prosinci 1987 jsme se rozešli po koncertě v Dallasu. Možná kdybychom byli starší, zvládli bychom to lépe. Ale byli jsme ještě příliš mladí, a to nás stálo všechno.“
O půl roku později Warrior skupinu reformoval. Stephen Priestly opět usedl za bicí, Oliver Amberg se chopil kytary a Curt Victor Bryant baskytary. V této sestavě nahráli studiové album Cold Lake, které vyšlo v září 1988 u Noise Records. Přestože se na projektu podílel i Tom, nejevil o něj velký zájem a většinu hudebních kompozic ponechal na Ambergovi. Album bylo uvedeno na trh s cílem využít tehdejšího zájmu o glam metal, ovšem výsledkem bylo zklamání fanoušků i samotného Fischera, který jím dodnes opovrhuje.
Po vydání album sklidilo převážně negativní recenze a ortodoxní fanoušci jej označili za zradu původního směřování. Vzhled kapely se rovněž změnil — s natupírovanými účesy připomínali Mötley Crüe a působili jako typická glam metalová skupina. Modernější pohledy jsou o něco smířlivější: recenzent AllMusic Bradley Torreano považuje Cold Lake za nejslabší desku Celtic Frost, přesto však nikoliv zcela bezcennou. Upozorňuje na živou heavymetalovou energii, která stojí za znovuobjevení. Kanadský publicista Martin Popoff album naopak hodnotí pozitivně — podle něj obsahuje silné a zlověstné riffy i texty, které svou temnotou překonávají i některé dřívější blackmetalové momenty kapely.
Při oddělení alba od kontextu celé diskografie Celtic Frost lze dojít k závěru, že hudebně nemá s glam metalem mnoho společného. Není to deska ve stylu Ratt nebo Poison, ani příbuzná tvrdším momentům Twisted Sister či Mötley Crüe. Jde spíš o špinavý heavy metal s thrashovým nádechem a punkově laděným vokálem. Produkce zůstává syrová, bez lesku typického pro glam. Texty jsou spíše temné a místy až nihilistické. V některých ohledech zní nahrávka na rok 1988 zastarale — riffy a celková struktura písní evokují éru NWOBHM — ale to ještě neznamená, že je zcela marná.
Píseň "(Once) They Were Eagles" nabízí silný riff, chytlavý refrén a povedené sólo. "Cherry Orchards" zaujme masivním riffem, hutnou basou a lehce teatrálním ženským vokálem. I "Dance Sleazy" má svůj archetypální groove, který může pobavit. Některé momenty jsou méně vydařené — například intro působí rušivě a Fischerův nakřáplý čistý zpěv neoslní, i když to u něj nikdy nebylo hlavním tahákem. Přesto je většina skladeb dostatečně poslouchatelná. A i když se ke konci albu trochu vyčerpá dech, Cold Lake je v mnoha směrech konzistentnější než rozpolcené Into The Pandemonium. Nenabízí avantgardu ani návrat k blackmetalu, ale jako špinavá, riffová nahrávka má své specifické kouzlo.
Devadesátá léta začala změnami v sestavě. Bryant nahradil Amberga na kytaře a do kapely se vrátil baskytarista Martin Eric Ain. Natáčení alba Vanity/Nemesis se zúčastnil i bývalý koncertní kytarista Ron Marks. Přesto se Celtic Frost stále potýkali s pověstí poznamenanou nepochopeným Cold Lake.
Na nové desce se kapela částečně vrátila k temné, hlučné minulosti, ale celé dílo působí vyzrálejším a profesionálnějším dojmem. Navázat na dřívější tvorbu však nebylo snadné. Deska je sice víc thrashová, ale rozhodně ne konvenčně. Zvuk je ostrý, skladby různorodé a opírají se o nové kompoziční základy. Najdeme zde úderný singl "Wine In My Hand", duet Fischera a Michelle Amar "Wings Of Solitude" nebo povedený cover "Heroes" od Davida Bowieho. Vanity/Nemesis v sobě spojuje hutnost To Mega Therion, nepředvídatelnost Into The Pandemonium a melodickou přístupnost Cold Lake. Kapela zde konečně nalezla rovnováhu a vlastní tvář.
Efektivní, těžko zařaditelný styl se znovu rozvinul — dominující thrash má daleko k obyčejné žánrové šabloně. Skladby jako "The Heart Beneath" nebo lyričtější "Wings Of Solitude" ukazují aktualizované heavy metalové pojetí. Nechybí ani ostré jízdy jako "Wine In My Hand (Third from the Sun)", hutná "The Name Of My Bride" nebo dynamická "Phallic Tantrum". Tyto kusy posouvají desku vpřed, zatímco pomalejší "Nemesis" a psychedelická balada "This Island Earth" (cover od Roxy Music) mírně brzdí její tah. Přesto zůstává celek působivý a osobitý.
Přestože kapelu mezitím zastínili její žáci Coroner, kteří se rovněž těžko zařazovali do progresivní metalové mapy přelomu dekády, s výsledkem se mohli Celtic Frost cítit spokojeni. Název alba přesně vystihoval sebereflexivní charakter návratu — kapela si byla vědoma svých chyb a rozhodně nehodlala znovu vkročit na glamovou cestu. Šlo o důstojný návrat, který smyl část ostudy. Ještě víc ji pak očistil comeback Monotheist. Všechny jejich příběhy o marnosti, morbiditě a pandemoniu si tímto vydobyly právoplatné místo na metalovém panteonu.
V roce 1992 Celtic Frost vydali kompilaci Parched With Thirst Am I And Dying, obsahující rarity, B-strany a dvě nové skladby. Přesto kapela znovu ukončila činnost. Plánované album Under Apollyon's Sun nikdy nevzniklo. Tom Gabriel Fischer se místo toho spojil s kytaristou Erolem Unalou a založili projekt Apollyon Sun, v jehož rámci vznikly EP God Leaves (And Dies) a album Sub. Ačkoli navazoval na dobrodružnější hudbu Celtic Frost, šlo již o industriálně metalový směr. Během této přestávky Fischer také dokončil autobiografii Are You Morbid?, která vyšla v roce 2000 u londýnského nakladatelství Sanctuary Publishing a sklidila velký ohlas mezi fanoušky.
Koncem roku 2001 začali Fischer a Ain skládat nové skladby spolu s Unalou a brzy poté, v roce 2002, se k nim přidal švýcarský bubeník Franco Sesa. Cílem bylo vytvořit nové, temné a těžké album. Dokončení projektu trvalo déle, než se očekávalo — zčásti kvůli jeho DIY povaze a způsobu financování — ale nakonec vzniklo dílo, které Fischer a Ain označili za možná nejtemnější nahrávku, jakou kdy Celtic Frost vytvořili.
Finální album Celtic Frost financovali prostřednictvím svého labelu Prowling Death Records, který původně vydával demosnímky Hellhammer a v letech 1983–1984 řídil jejich kariéru. Produkce se ujala samotná kapela ve spolupráci s Peterem Tägtgrenem, přičemž mix provedli Fischer a Ain. Nakonec Celtic Frost a Prowling Death Records uzavřeli celosvětovou licenční smlouvu s Century Media Records. Album Monotheist vyšlo v květnu 2006 a bylo pozitivně přijato kritikou i fanoušky. Ačkoli jde o experimentální a těžkou nahrávku, je vnímána jako přímý následovník extrémního metalu z Morbid Tales a To Mega Therion, zároveň však odkazuje na avantgardní přístup z Into the Pandemonium.
Deska, kterou mnozí označili za 'comeback všech comebacků', představuje monumentální dílo doomového, zničujícího extrémního metalu. Přebírá klasický, riffově těžký zvuk raných Celtic Frost, který byl vzorem pro kapely jako Darkthrone nebo Autopsy, a posouvá ho třemi zásadními směry. Za prvé — délka skladeb dalece přesahuje předchozí tvorbu a signalizuje ambici vytvořit něco skutečně velkolepého. Za druhé — tradiční frostovské postupy kapela spojila s propracovanější gotickou atmosférou, působící jako temnější a nelidštější verze Type O Negative. A za třetí — zvuková produkce je dotažená téměř k dokonalosti. Přestože je hudba extrémně hlasitá, každý nástroj zůstává čitelný a živý. Nejdiskutovanějším aspektem alba je bezesporu kytarový tón: extrémně ostrý, středově laděný a devastující, což ostře kontrastuje s tehdy oblíbenými basově hutnými zvuky.
Škoda jen, že kapela nedokázala naplno využít tento brilantní tón a skloubit ohromný gotický zvuk s vrstevnatými melodiemi a ženským vokálem „upíří nevěsty“ ve skladbách, které by těžily z přesvědčivějších riffů. Navzdory jednotící produkci a pravděpodobně nejsilnějšímu Fischerovu vokálnímu výkonu obsahuje Monotheist dvě odlišné skladatelské roviny: skladby založené na riffech a skladby bez riffů. To samo o sobě není problém, ale podtrhuje zásadní slabinu: agresivnější, riffově orientované skladby působí úsporně až monotónně. Často recyklují jeden motiv a jejich přehnaná délka unavuje. Příkladem je "Ain Elohim", pravděpodobně nejzdařilejší z těchto skladeb, která sice nabízí elegantní přechody, ale začne působit zdlouhavě už po třetí minutě — natož po sedmi a půl.
Největší zklamání však nespočívá v samotném albu, ale v tom, že se kapela nikdy nepokusila navázat propracovanějším pokračováním. Nakonec se definitivně rozpadla. Tom Fischer se sice snažil na úspěch Monotheist navázat s nově vzniklou skupinou Triptykon, ale výsledek nebyl tak přesvědčivý. A tak zůstává Monotheist nejen silnou, ale i bolestně nedokončenou kapitolou — výjimečné album, ke kterému je těžké se vracet, aniž by člověka nenapadlo, co všechno ještě mohlo přijít.
Dne 29. května 2006 vyrazili Celtic Frost na největší turné své historie — Monotheist Tour. Zpočátku byli headlinery festivalů jako Wacken Open Air, v roce 2006 absolvovali koncerty po Spojených státech a Kanadě a počátkem roku 2007 poprvé vystoupili v Japonsku. Poté následovala další evropská část a návrat do USA, kde turné zakončili s Type O Negative. V létě 2007 pokračovali festivalovými vystoupeními. Naživo Celtic Frost hráli i s druhým kytaristou, který zajišťoval rytmické party — nejprve Anders Odden, později V Santura.
Poslední dva koncerty Celtic Frost se uskutečnily v Mexiku – 12. října 2007 v Monterrey a o den později v Mexico City. Dne 9. dubna 2008 podal Fischer výpověď ze skupiny. Na oficiálních stránkách se tehdy objevilo oznámení: „Zpěvák a kytarista Celtic Frost Tom Gabriel Fischer opustil Celtic Frost z důvodu neřešitelného a vážného narušení osobního základu, který je tak naléhavě nutný pro spolupráci v rámci tak jedinečné, proměnlivé a ambiciózní kapely.“ Baskytarista Ain následně prohlásil, že kapela sice formálně stále existuje, ale nachází se v jakémsi kómatu. Zdůraznil však, že bez Fischera nemá smysl pokračovat v nahrávání ani koncertní činnosti.
Fischer poté založil skupinu Triptykon společně s kytaristou V Santurou (který s Celtic Frost absolvoval turné), původním bubeníkem Reedem St. Markem a baskytaristkou Vanjou Slajhovou. Prohlásil tehdy, že nový projekt bude pokračovat ve stopách, které Celtic Frost vytyčili na albu Monotheist.
Dne 9. září 2008 potvrdili Tom Gabriel Fischer a Martin Eric Ain na oficiálním webu, že se společně rozhodli Celtic Frost definitivně ukončit.
V sobotu 21. října 2017 zemřel Martin Eric Ain ve věku 50 let na infarkt. Jeho smrt potvrdil blízký přítel Jan Graber, který švýcarské televizi 20 Minuten sdělil, že Martin náhle zkolaboval při přestupu na jinou tramvaj. Podle Grabera nebyly známy žádné závažné zdravotní problémy, a přestože měl Ain určitou nadváhu, jeho smrt přišla jako naprostý šok. „Obědvali jsme spolu teprve před dvěma týdny,“ řekl Graber. „Dařilo se mu jako nikdy předtím.“
Thomas Gabriel Fischer, který s Martinem sdílel hudební cestu od Hellhammer až po Celtic Frost, se k Ainově smrti vyjádřil na sociálních sítích: „Náš vztah byl velmi složitý a rozhodně ne bez konfliktů, ale Martinův a můj život byly velmi úzce propojeny, protože jsme se poprvé setkali v roce 1982.“
V roce 2021 Fischer v rozhovoru pro Heavy Culture připustil, že zvažuje možnost uspořádat jednu nebo dvě tributní show na Ainovu památku. Uvedl však, že nejde o pokus o reformaci Celtic Frost, ale čistě o poctu, kterou by případně odehráli bývalí členové kapely. „Pokud by k tomu někdy došlo, nešlo by o stálý projekt, ani o Celtic Frost, i když by se kapela skládala výhradně z bývalých členů. Šlo by jen o prostředek, jak vzdát hold zesnulému spoluzakladateli kapely.“
Dne 8. prosince 2022 oznámili Triptykon, že vystoupí s tribute setem Celtic Frost na festivalu Bloodstock Open Air ve Velké Británii jako speciální hosté, poté co z účasti odstoupili Anthrax.
Zvuk Celtic Frost se během let výrazně proměnil, což ztěžuje jejich zařazení do jednoho žánru. Raná tvorba bývá označována jako thrash či death metal, někdy i jako black metal. Toto zařazení však vyvolává rozpory – například Axl Rosenberg a Christopher Krovatin tvrdí, že hudba skupiny byla příliš sevřená a příliš svázaná s estetikou staré školy rock'n'rollu na to, aby šlo o čistý black metal. Někteří hudební publicisté označují Celtic Frost za avantgardní, a to díky jejich experimentálnímu propojení ambientních, klasických i elektronických prvků. Pozdější tvorba, zejména album Monotheist, bývá často řazena k doom metalu.
Tom Gabriel Fischer uvedl, že klíčovými vlivy Celtic Frost byly heavy metal a nová vlna. „Co se týče heavy metalu, ovlivnily nás kapely jako Black Sabbath, Angel Witch a Venom. Martin a já jsme byli také silně ovlivněni tehdejší novou vlnou – například Bauhaus, Siouxsie and the Banshees, Christian Death. Myslím, že zvuk Celtic Frost vznikl právě spojením těchto směrů.“ Zatímco Ain měl blízko k Joy Division, Fischer čerpal inspiraci z jazzu a progresivního rocku: „Miloval jsem progresivní kapely 70. let jako Emerson, Lake & Palmer nebo rané Roxy Music.“ V rozhovoru pro web The Quietus pak Fischer sestavil seznam třinácti klíčových alb, která jej formovala – na prvním místě se objevilo album od Quincyho Jonese.
Když byl Fischer požádán, aby se vyjádřil k vlivu Celtic Frost na heavy metal, reagoval: „Snažím se od toho držet dál. Jsem muzikant a nechci se tím zatěžovat. Chci tvořit dobrá alba. Pořád jsem tady a cítím, že mě čeká ještě spousta hudby. Nepřemýšlím o vlivu, o postavení. To je negativní.“
Přesto Celtic Frost inspirovali řadu kapel napříč extrémní metalovou scénou. Therion si vzali název podle jejich alba To Mega Therion. Mezi kapely, které se k nim hlásí nebo převzaly jejich skladby, patří Anthrax, Obituary, Death, Benediction, Brutal Truth, Neurosis, Eyehategod, Cradle of Filth, Marduk, Dimmu Borgir, Goatwhore, Sepultura, Cancer, Asphyx, Pro-Pain, Gorgoroth, Gallhammer, Paradise Lost, Evoken a Napalm Death. Kapela Coroner, později průkopníci švýcarského thrash metalu, původně fungovala jako jejich road crew.
Také hudebníci mimo extrémní metalovou scénu přiznávají vliv Celtic Frost. Dave Grohl i kytarista Mark Tremonti je označili za důležitou inspiraci, přičemž Grohl dokonce pozval Fischera ke spolupráci na svém sólovém albu Probot (2004), kde společně nahráli skladbu „Big Sky“. Ke kapele se hlásí také zpěvák alternativní country Ryan Adams.
V roce 1996 vydalo vydavatelství Dwell Records tributní album In Memory of Celtic Frost, kde zazněly coververze jejich skladeb v podání kapel jako Enslaved ("Procreation of the Wicked"), Opeth ("Circle of the Tyrants"), Grave ("Mesmerize"), Slaughter ("Dethroned Emperor"), Apollyon Sun (s Fischerem – "Babylon Fell"), Emperor ("Massacra") a Mayhem ("Visual Aggression"). CD je dnes velmi vzácné a obtížně dostupné.
Další poctu vydalo v roce 2015 vydavatelství Corpse Flower Records pod názvem Morbid Tales! A Tribute to Celtic Frost. Objevily se na něm coververze od kapel jako Child Bite, Acid Witch, Municipal Waste a Hayward.
Na Halloween 2018 zařadila britská deathcorová kapela Black Tongue na své album Nadir coververzi skladby "A Dying God Coming Into Human Flesh".
Odkaz Celtic Frost pronikl i mimo metalovou scénu – hiphopová skupina Circle of Tyrants, v níž působí Necro, Ill Bill, Goretex a Mr Hyde, si vzala jméno podle jejich písně.
