* 12.3.1956 v Leytonstone, východní Londýn, Anglie
STEPHEN PERCY HARRIS je anglický hudebník, baskytarista, klávesista, doprovodný zpěvák, hlavní autor písní a zakladatel a vedoucí heavy metalové skupiny IRON MAIDEN. Je jediným stálým členem kapely od jejího založení v roce 1975 a spolu s kytaristou Davem Murrayem jediným členem, který se objevil na všech albech.
HARRIS má rozpoznatelný a oblíbený styl hry na baskytaru, zvaný "cválající", který lze nalézt na mnoha nahrávkách IRON MAIDEN, například na singlech "Run to the Hills" a "The Trooper". Kromě role baskytaristy, textaře a doprovodného vokalisty skupiny zastával pro skupinu mnoho dalších rolí, například produkoval a spoluprodukoval jejich alba, režíroval a stříhal jejich živá videa a hrál ve studiu na klávesy a syntezátory. Je uváděn jako jeden z nejlepších heavymetalových baskytaristů.
V roce 2012 vydal své debutové sólové album British Lion, na které v roce 2020 navázal albem The Burning.
Steve se narodil 12. března 1956 v Leytonstone ve východním Londýně, v pokojíku své babičky, jako nejstarší ze čtyř sourozenců a zároveň jako jediný chlapec. V knize Run the Hill, kterou sepsal Mick Wall a která mapuje historii Iron Maiden, k tomu Steve poznamenal: „Mám tři sestry, všechny mladší. Otec jezdil s náklaďákem a moje máma, to byla máma na plnej úvazek. Sem tam vzala nějakou tu práci bokem, ale většinou se starala o nás čtyři. Táta měl čtyři mladší sestry, a ty k nám často chodily na návštěvu, no a k tomu ještě babička z máminy strany, takže jsem vyrůstal mezi samejma ženskejma.“
„Když si to tak zpětně přebírám, napadá mě, že to možná bude jeden z důvodů, proč jsem se dal na muziku. U nás doma totiž pořád něco hrálo. Ségry a jejich kámoši pořád poskakovali po bytě a pouštěli desky The Beatles, Simon and Garfunkel a tyhle věci. Nejsem si jistej, jestli se mi to od začátku líbilo. Prostě to tam hrálo. Pak jak roky přibejvaly, jsem zjistil, že se mi to začíná zamlouvat. Dodnes si kompletně pamatuju texty některejch písní, takže je vidět, že se mi to fakt dostalo pod kůži.“
Hudba ale tehdy ještě nebyla tím, co by naplňovalo jeho sny a představy o budoucnosti. Ty se zcela upíraly k fotbalu – konkrétně ke snění o kariéře v jeho milovaném klubu West Ham United, jehož zápas navštívil poprvé už v devíti letech. Následujících sedm let se pak kulatý míč stal smyslem jeho života. Nejprve kopal za školní tým a později i za místní amatérský celek Beaumont Youth.
Nadaného hráče si brzy všiml Wally St Pier, hledač talentů z východního Londýna, a Steve dostal nabídku trénovat s West Ham. Prvotní euforii však záhy vystřídalo procitnutí – realita profesionální dráhy a tvrdý režim příliš nekorespondovaly s novými zájmy, které se v něm začaly hlásit o slovo. Šok z uvědomění, že se nechce naplno věnovat fotbalu, ho nakonec přiměl dát si od něj asi roční pauzu, což se stalo zdrojem vnitřního trápení a nejistoty ohledně budoucnosti.
Ventilem, který mu nakonec otevřel cestu k sebevyjádření, se stala muzika. Prvním albem, které si koupil za vlastní peníze, byla kompilace tehdy populárních reggae hitů – hudba oblíbená u první generace britských skinheadů, ke kterým se tehdy krátce hlásil. Zanedlouho však stočil kurz jednoznačně k rocku a ponořil se do světa zvonáčů, Free, Deep Purple a Black Sabbath.
Hudební spřízněnou duší se mu stal mladík Pete Dayle, u nějž často trávil čas poslechem jeho rozsáhlé sbírky muziky. Právě tam se v něm probudil zájem o progresivní soubory jako Yes, Genesis, Jethro Tull, King Crimson a další. S tím, jak se na něj valila stále nová hudba, rostla i chuť začít ji sám tvořit. Zpočátku ho lákaly bicí a dokonce zvažoval přihlášku do rychlokurzu. Nakonec ale usoudil, že by to bylo složité, a sáhl po basové kytaře. Starou akustiku, na kterou původně začínal, prodal a za 40 liber si pořídil svou první kopii Fendera – a od té chvíle se naplno ponořil do ovládnutí nástroje.
Pouhých deset měsíců poté, co si pořídil svou první baskytaru, přemluvil Steve kamaráda Davea Smitha, jenž hrál na kytaru, aby s ním založil kapelu. V té době bydlel – po rozvodu rodičů – u babičky Ady, kde také probíhaly první zkoušky začínající formace. Zpočátku si říkali Influence a kromě Davea a Steva v ní působil bubeník Paul Sears a zpěvák Bob Verschoyle. Později se přidal ještě Tim Nash, bývalý spoluhráč Paula Searse, který obstaral druhou kytaru.
Na začátku se zaměřili především na covery od Free, Wishbone Ash, Black Sabbath a podobných spolků, ale záhy přišly i první autorské pokusy. Některé z těchto raných nápadů se nakonec – ve výrazně vyzrálejší podobě – objevily na prvních dvou deskách Iron Maiden.
První a zároveň poslední koncert Influence se odehrál na místní soutěži talentů v tamní staré církevní hale. Navzdory technickému zádrhelu při Stevově intru ve skladbě "What Went Wrong" si svůj debut odehráli se ctí. Navíc získali důležitého spojence – organizátora soutěže Davida Beayleyho, známého pod přezdívkou 'Dave Lights'.
Jen pár týdnů nato přišla nabídka na druhé vystoupení, tentokrát v hospodě Cart and Horse v Maryland Pointu ve Stratfordu. Steve však nebyl spokojený se stávajícím názvem uskupení, a tak už na tomto koncertu vystoupili pod novým jménem Gypsy's Kiss (volně přeloženo jako "jít si ulevit"). Ani pod novým označením ale neměla parta dlouhého trvání. Po několika štacích v Cart and Horses a v klubu Bridgehouse v Canning Town se kvůli klesajícímu zájmu a jiným závazkům členů rozpadli. Protože Steve neznal nikoho dalšího, kdo by se chtěl vážně věnovat muzice, začal se poohlížet po zavedenější skupině, ke které by se mohl přidat.
V únoru 1974 se zúčastnil konkurzu do souboru Smiler, který vedla dvojice kytaristů – dvojčata Tony a Mick Cleeovi. Steve uspěl a byl přijat. Tahle parta už byla na hospodské scéně poměrně zavedená, kytaristi byli o sedm až osm let starší, a mladý Harris – tehdy osmnáctiletý – doufal, že tu načerpá cenné zkušenosti. Během krátké doby se naučil celý jejich set, trvající přibližně hodinu a čtvrt, a brzy už pravidelně vystupoval.
Po pár týdnech se objevil problém s bubeníkem – a právě tehdy se Steve poprvé setkal s Dougem Sampsonem, budoucím bubeníkem Iron Maiden, jenž nahradil původního člena Smiler. V nové sestavě vyrazili na další sérii vystoupení po hospodách východního Londýna. Do té doby zpíval většinou jeden z kytaristů, ale jakmile začali zkoušet vlastní písně, začalo být zřejmé, že potřebují plnohodnotného frontmana. Tím se nakonec stal Dennis Wilcock – další budoucí člen Iron Maiden.
Steve se mezitím pokoušel posunout směr formace více k hard rocku a občas přišel i s vlastním materiálem. Ostatní však jeho skladby nepřijali – zdály se jim příliš komplikované. Tehdy Steve pochopil, že bude muset odejít a přece jen založit svůj vlastní ansámbl. Do nové sestavy pozval i Douga, který odešel ze Smiler zároveň s ním. Doug ale tehdy nabídku odmítl a na čas se snažil žít běžným životem. Nakonec ale zakotvil u uskupení Janski.
Po odchodu z Smiler strávil Steve Harris poslední týdny roku sestavováním nové party muzikantů a o Vánocích 1975 mohl představit první sestavu Iron Maiden ve složení: Steve (baskytara), Dave Sullivan (kytara), Ron 'Rebel' Matthews (bicí), Paul Day (zpěv) a Terry Rance (kytara). Název souboru byl inspirován filmem Muž se železnou maskou, který Steve krátce předtím viděl – přestože se v něm samotný mučící nástroj zvaný Železná Panna vůbec neobjevuje.
Při domlouvání koncertů Steve využil své dřívější kontakty a základnou nově vzniklého uskupení se stala především hospoda Cart & Horses, kde odehráli většinu svých prvních vystoupení. Se zkušebnou jim pomohl starý známý Dave Lights, a brzy se kolem partičky začal pohybovat další důležitý člověk – Vic Vella, bývalý pomocník Smiler, jenž převzal roli řidiče a občasného manažera. Repertoár se postupně rozrůstal o vlastní, často komplikovanější skladby, převážně ze Stevova pera, což v prvních letech vedlo k časté obměně členů. Přesto popularita Iron Maiden začala rychle překračovat hranice východního Londýna a sestava se brzy stala nejvýraznější tváří nastupující Nové vlny britského heavy metalu.
Další tři roky trvalo, než Steve – s výraznou pomocí prvního manažera Roda Smallwooda – dovedl Iron Maiden ke smlouvě, kterou v roce 1979 podepsali s vydavatelstvím EMI. Do té doby Steve stále pracoval jako technický kreslič v londýnském East Endu. Po propuštění krátce působil jako metař, než se definitivně vydal na profesionální muzikantskou dráhu – ta trvá dodnes (2025) a zahrnuje 17 studiových alb, nespočet zlatých, stříbrných i platinových ocenění a desítky milionů prodaných nosičů po celém světě.
Od samého vzniku bandu je Steve jeho hlavním skladatelem i textařem. Jeho autorský rukopis bývá snadno rozpoznatelný díky charakteristickým "cválajícím" basovým linkám – typickým například pro písně "The Trooper" nebo "Run to the Hills" – a častým rytmickým změnám ovlivněným progresivním rockem. V pozdějších letech se jeho tvorba stávala stále komplexnější a kytarista Adrian Smith se vyjádřil, že v současnosti raději přispívá melodiemi, texty a aranžemi k písním ostatních členů, než aby skládal celé skladby sám. Stevovy texty se často věnují mytologii, historii nebo čerpají inspiraci z knih a filmů.
V září 2012 vydal Steve Harris svou první sólovou desku British Lion. Magazín Classic Rock odhalil, že projekt vznikl už počátkem 90. let v partě British Lion, které tehdy Harris pomáhal. Steve to potvrdil v rozhovoru pro Classic Rock o měsíc později a vysvětlil, že se do projektu zapojil poté, co za ním přišel kytarista Graham Leslie s kazetou skladeb, které podle něj měly potenciál. Harris se rozhodl jeho uskupení pomoci – stal se jim manažerem, producentem a také spoluautorem písní.
Po rozpadu původní sestavy zůstal Steve v kontaktu s Grahamem a zpěvákem Richiem Taylorem, který tehdy spolupracoval s dalším talentovaným kytaristou Davidem Hawkinsem. Společně začali psát nový materiál. Proces byl zdlouhavý – hlavně kvůli Stevovu vytížení u Iron Maiden – ale nakonec vzniklo album složené ze šesti skladeb napsaných ve spolupráci s Richiem a Davidem, jedné s Richiem samotným, a několika dalších, které dali dohromady Richie, Graham a pár dalších muzikantů, kteří byli zrovna poblíž. V rozhovoru pro *Kerrang!* Steve poznamenal, že British Lion vnímá spíš jako vedlejší projekt než typickou sólovku.
Ke studijnímu počinu dodal: "Je víc mainstreamově rockový, velmi britsky znějící, hodně ovlivněný sedmdesátkami a docela komerční... ale dobře komerční. Jsou tam různé vlivy – chvílemi cítíš The Who, UFO a jiné klasické britské rockové bandy. Ale není to progresivní rock, jak by možná někdo čekal." V září téhož roku, během hostování v pořadu *That Metal Show*, Steve prozradil, že na této nahrávce vyzkoušel řadu basových technik, které s Iron Maiden běžně nepoužívá.
Videoklip k písni "This Is My God" byl zveřejněn 2. října 2012 a 28. listopadu následoval klip k "Us Against the World".
*Kerrang!* označil debut za "brilantní" a popsal ho jako "zvuk mimořádně talentovaného skladatele, který si dopřává něco jiného, než co běžně dělá, a spolupracuje s vynikajícími muzikanty." *Metal Hammer* chválil "nakažlivé odkazy na písně UFO a Thin Lizzy, které Harrise formovaly v dětství" a uzavřel, že "tohle je divoký triumf s velkým srdcem."
Ačkoli *Classic Rock* kritizoval texty desky, pochválil vokální výkon Richarda Taylora i kytaristu Grahama Leslieho. Uvedl, že British Lion je nahrávka, která je přesně taková, jakou byste čekali – a ještě lepší. *Artistdirect* dokonce udělil plný počet bodů a napsal, že Harris je co do skladatelské úrovně na stejné vlně jako Jimmy Page nebo Tony Iommi a že jeho »British Lion« to dokazuje hned desetkrát.
Druhá studiovka formace s názvem The Burning vyšla 17. ledna 2020. Předcházely jí singly "Spit Fire" (26. října 2018), "Lightning" (31. října 2019) a titulní "The Burning" (13. prosince 2019).
*Kerrang!* se zaměřil zejména na výkon vokalisty. V recenzi zaznělo: "Debut byl pro Richarda Taylora spíš křest ohněm – musel čelit předvídatelné, ale zbytečné kritice srovnávající ho s Brucem Dickinsonem ze Stevovy 'druhé' kapely. Na »The Burning« zpívá, jako by měl co dokazovat. V písni "Elysium" ukazuje, že má nejen skvělý refrén, ale i strhující závěrečnou pasáž, v níž přes mohutný sbor vypálí sérii silných tónů. Stejně působivě zvládá emotivní vrstvy – ať už promlouvá ke ztraceným duším v "Lightning", nebo nabízí útěchu v jemnější "Native Son", přináší upřímný pocit křehkosti. Je zřejmé, že tenhle lev má víc než jen drápy."
*Metal Temple* udělil albu 9/10 a uvedl: "»The Burning« je přesně takové, jaké má být druhé album – s elánem, vývojem a růstem. Harris je jako obvykle podmanivě úderný a brilantní. Kytarové duo Hawkins–Leslie funguje výtečně, bicí od Dawsona jsou precizní a Taylorův hlas dodává finální jistotu. »The Burning« britských lvů přináší svěží příběh a slibuje další skvělá pokračování."
*Classic Rock* hodnotil nahrávku čtyřmi hvězdičkami z pěti a uvedl, že zní mnohem energičtěji než její předchůdce. Podle magazínu se British Lion vyprofilovali jako žhavé a charakterní těleso s vlastní silnou identitou. "Stále se tu pohybujeme na poli klasického rocku a Harrisova láska k UFO a Golden Earring je pořád zřetelná. Ale díky svižnějšímu zvuku a nádechu lehkosti i elegance – od euforicky laděné titulní skladby po zadumaný 'Bible Black' – celá nahrávka srší svěžestí a překvapivě mladistvou energií."
Album bylo zvoleno albem roku Paulem Stenningem pro *BraveWords*.
Svou první manželku Lorraine Juryovou znal Steve už od školních let, ale chodit spolu začali až někdy kolem roku 1977. Svatba proběhla 29. prosince 1983. Po necelé dekádě, v roce 1993, se rozvedli. Později Harris přiznal, že šlo o pravděpodobně nejtěžší období jeho života, a právě změny v osobní rovině se často zmiňují jako inspirace pro temnější náladu alba The X Factor z roku 1995 od Iron Maiden. Se svou bývalou ženou má čtyři děti – dcery Lauren, Kerry, Faye a syna George.
Nejstarší z potomků, Lauren Harrisová (narozena 6. července 1984), je zpěvačka a klasicky vzdělaná herečka. Po dokončení základní i střední školy na Saint Nicholas School v Old Harlow v Essexu pokračovala na Leventhorpe School v Sawbridgeworthu, kde odmaturovala – včetně divadelních studií.
S hudbou začala Lauren v roce 2005, kdy zpívala po hospodách. Později nahrála demo pro Russe Ballarda a v roce 2008 absolvovala turné s Iron Maiden. Ve stejném roce vydala svůj debut Calm Before The Storm, na němž se podílel i její otec jako hráč a spolu-producent. Od roku 2010 koncertovala se svou novou hardrockovou formací Six Hour Sundown a objevila se na britských i evropských festivalech jako Graspop, Download nebo Sonisphere. Vedle toho rozjela i projekt Kingdom of I, kde spolupracovala s autorem písní Davem Stewartem a bubeníkem Shauneym Reckem.
Lauren je rovněž absolventkou London Academy of Music and Dramatic Art i Oxford School of Drama. Na divadelních prknech ztvárnila řadu rolí – mimo jiné Blanche DuBoisovou v inscenaci Tramvaj do stanice Touha. Objevila se také ve filmu Adrift in Soho.
Nejstarší syn George Harris se věnuje kytaře a působí ve formaci The Raven Age. Tahle parta dělala předskokana na světovém turné *The Book of Souls World Tour* v roce 2016 i během šňůry *Legacy of the Beast* v roce 2019 s Iron Maiden.
Druhá nejstarší dcera Kerry působí jako produkční asistentka u Iron Maiden, zatímco Faye, třetí nejstarší, píše módní články pro magazín *HuffPost*.
Se svou současnou partnerkou Emmou má Steve ještě další dvě děti.
Od osmdesátých let vlastnil Harris památkově chráněné sídlo II. stupně v Sheeringu v Essexu. Na pozemku o rozloze devíti akrů si postavil vlastní nahrávací a střihové studio zvané "Barnyard". Nemovitost byla po několika letech na trhu prodána v březnu 2022 za 3 950 000 liber. V současnosti Steve žije převážně na Bahamách.
Kromě hry na baskytaru a skládání hudby i textů zastával Steve Harris v rámci Iron Maiden i další významné role – věnoval se produkci, zvukovému mixu, režii a střihu videoklipů i živých koncertních záznamů.
Na klávesy si zahrál poprvé už v roce 1988 na desce Seventh Son of a Seventh Son, a to společně s kytaristou Adrianem Smithem. Pravidelně se však začal podílet na klávesových partech až od studiovky Virtual XI.
Mezitím, konkrétně od éry No Prayer for the Dying (1990), obstarával klávesové doprovody Michael Kenney – Harrisův basový technik, který tuto roli zastává dodnes i během živých vystoupení a současně působí jako studiový supervizor. Se syntezátorovými zvuky experimentoval Steve rovněž na deskách Somewhere in Time a Seventh Son of a Seventh Son – tehdy společně s Adrianem Smithem a Davem Murrayem.
Jako producent se Harris výrazně angažoval především během 90. let. Většinu tehdejších nahrávek vznikalo v jeho vlastním studiu "Barnyard Studios", umístěném ve stodole na jeho pozemku. Od přelomové desky Brave New World z roku 2000 se ovšem parta na podnět Bruce Dickinsona přesunula jinam – podle Bruce totiž "Barnyard" omezoval kapelu svou velikostí. Na desce se poprvé objevil i producent Kevin Shirley, se kterým Harris od té doby úzce spolupracuje jako spoluproducent.
Stevova režijní stopa je patrná už od koncertního záznamu Maiden England (1989), který sám stříhal. Přestože to původně neměl v plánu, chopil se i střihu DVD Rock in Rio, protože nebyl spokojený s výsledkem externího štábu. V rámci tohoto projektu se musel naučit obsluhovat digitální střihový software, který si nechal nainstalovat do svého studia. V práci pokračoval i u záznamu Death on the Road a režíroval rovněž třináct videoklipů – mimo jiné "Infinite Dreams", "Holy Smoke", "Tailgunner" a "Bring Your Daughter... to the Slaughter".
Harris je také vášnivým sportovcem – stále aktivně hraje fotbal za svůj tým "Maidonians" a zůstává věrným fanouškem West Hamu. Klubový znak má dokonce nalepený na své nejoblíbenější baskytaře typu Precision Bass. Kromě toho se věnuje i tenisu a amatérské fotografii.
Technika – Steve Harris je často považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějších baskytaristů heavy metalu. Proslul zejména svým charakteristickým „cvalem“ – rytmickým patternem tvořeným osminovou notou následovanou dvěma šestnáctinami ve vysokém tempu (např. v písních "The Trooper" a "Run to the Hills") nebo hraním osminových triol. Namísto trsátka přitom používá dva prsty. Před koncerty si často kříduje prsty, aby dosáhl lepší kontroly při rychlé hře – jak lze vidět na bonusovém DVD k albu A Matter of Life and Death.
Basová linka Steva Harrise bývá na nahrávkách Iron Maiden výrazně namixovaná, často s důrazem na výšky a kompresi, čímž vynikne agresivní atak na strunách. Kytarista Janick Gers to komentoval slovy: „Steve se to naučil úplně sám, a nikdo to nedokáže napodobit. Lidi říkají, že to zní jako sólovka, ale tak to není. Poskytuje kapele základ, pohybuje se, ale hlavně – má specifický tón. Steve slyší věci jinak a používá zvuk, který byste u basy běžně nečekali. Připomíná spíš rytmickou kytaru.“
Vlivy – Stevův hudební vkus formovaly především progresivní rockové a hardrockové party ze 70. let. Inspiraci čerpal od Black Sabbath, Deep Purple, Emerson, Lake & Palmer, Genesis, Jethro Tull, Led Zeppelin, Golden Earring, Pink Floyd, Thin Lizzy, UFO, Uriah Heep, Wishbone Ash a Yes. Když Harris vzpomínal na ranou podobu Iron Maiden, uvedl, že sestava používala dvoukytarové harmonie inspirované Wishbone Ash a Thin Lizzy, složité změny tempa a nálady převzaté od Genesis a Jethro Tull a temné melodické linie po vzoru Black Sabbath, Deep Purple a Led Zeppelin. Jeho styl hry na basu ovlivnili například Chris Squire (Yes) a Pete Way (UFO).
Vybavení – Od počátků Iron Maiden až dodnes používá Harris upravený model Fender Precision Bass. Jeho nástroj se objevil na všech albech a prošel několika vizuálními úpravami – z původní bílé na černou (ještě před debutem), později na modrou jiskřivou a nakonec na bílou s modro-bordó pruhováním a znakem West Hamu. Harrisův Precision Bass je vybaven zrcadlovým „scratchplatem“, můstkem Badass a snímačem Seymour Duncan SPB-4 (signature model). Struny používá RotoSound, specificky ploché signature sady.
Fender vydal v roce 2009 Harrisův první signature model – s olšovým tělem, modrým třpytivým lakem, zrcadlovým pickguardem, snímačem Seymour Duncan SPB-1 a můstkem Badass II. V roce 2015 následovala přepracovaná verze s javorovým tělem, bílým lakem s modrými pruhy, můstkem Fender High Mass a signature snímačem SPB-4 (dostupný i samostatně).
Podle Metal Hammeru z roku 2005 využívá Harris osm 4×12" boxů Marshall napájených zesilovači Trace Elliot. Na pódiu používá čtyři bezdrátové jednotky Sony WRT 27, díky nimž si udržuje maximální mobilitu. V roce 2000 zahrnoval jeho signálový řetězec také předzesilovač Trace Elliot a kompresor DBX.
| Album | Rok vydání |
|---|---|
| Iron Maiden | 1980 |
| Killers | 1981 |
| The Number of the Beast | 1982 |
| Piece of Mind | 1983 |
| Powerslave | 1984 |
| Somewhere in Time | 1986 |
| Seventh Son of a Seventh Son | 1988 |
| No Prayer for the Dying | 1990 |
| Fear of the Dark | 1992 |
| The X Factor | 1995 |
| Virtual XI | 1998 |
| Brave New World | 2000 |
| Dance of Death | 2003 |
| A Matter of Life and Death | 2006 |
| The Final Frontier | 2010 |
| The Book of Souls | 2015 |
| Senjutsu | 2021 |
| British Lion | 2012 |
| The Burning | 2020 |
| Calm Before the Storm | 2008 |
| Blown (jako producent) | 2002 |
