Původ: | Solingen, Severní Porýní-Vestfálsko, Německo |
Aktivní roky: | 1971 - 1996, 2004 - 2005, 2009 - současnost |
Styl: | Heavy metal, speed metal, power metal |
Vydavatelé: | Nuclear Blast, Epic/Sony, PolyGram, Passport |
Web: | acceptworldwide.com |
Podrobnosti: | Metal-archives - Accept |
V německém Solingenu vznikl v roce 1976 základ nové sestavy heavy metalové skupiny ACCEPT, kterou tvořili kytarista Wolf Hoffmann, zpěvák Udo Dirkschneider a baskytarista Peter Baltes. Její počátky ale sahají už do konce šedesátých let, kdy existovala pod názvem Band X. Název ACCEPT začala používat v roce 1971, avšak sestava se v prvních letech často měnila. Proto se jako oficiální rok vzniku nejčastěji uvádí až 1976, kdy odstartovala jejich profesionální kariéra.
Současnou sestavu tvoří kytarista Wolf Hoffmann, zpěvák Mark Tornillo, kytaristé Uwe Lulis a Philip Shouse, bubeník Christopher Williams a basista Martin Motnik. Hoffmann je jediným stálým členem formace od jejího vzniku. On a Baltes, který ACCEPT opustil v roce 2018, jsou jediní hudebníci, kteří se podíleli na všech albech kapely.
Kapelu charakterizuje důrazně brutální, agresivní rytmika, často prostoupená klasickými postupy, melodickými kytarovými linkami a jedinečným vokálem. Tento styl bývá označován jako 'germánský rock'. ACCEPT sehráli klíčovou roli ve vývoji speed a thrash metalu a byli důležitou součástí německé heavy metalové scény, která se začala formovat na počátku 80. let. Jejich vliv přiznávají kapely jako METALLICA, PANTERA, TESTAMENT, ANTHRAX či ANNIHILATOR, ale také jejich němečtí kolegové HELLOWEEN, BLIND GUARDIAN, DORO, SODOM, RAGE nebo GRAVE DIGGER. První komerční úspěch zaznamenali pátým studiovým albem Balls to the Wall (1983), které je jejich jediným, jež získalo zlatou desku ve Spojených státech a Kanadě.
ACCEPT se několikrát rozpadli a znovu reformovali. Poprvé ukončili činnost v roce 1989, několik měsíců po vydání alba Eat the Heat, jediného, které nazpíval Dirkschneiderův náhradník David Reece. Kapela se vrátila v roce 1992 a vydala další tři desky, než se v roce 1997 opět rozpadla. Po krátkém reunionu v roce 2005 oznámili v roce 2009 třetí návrat, tentokrát s bývalým frontmanem TT QUICK Markem Tornillem, jenž nahradil Dirkschneidera. Následně vydali tři svá dosud nejúspěšnější alba: Blood of the Nations (2010), Stalingrad (2012) a Blind Rage (2014). Právě poslední z nich se stalo prvním LP v historii ACCEPT, které obsadilo první příčku v německé hitparádě. V roce 2021 následovala deska Too Mean to Die a 26. dubna 2024 spatřilo světlo světa zatím poslední album Humanoid, jež dosáhlo nejvyššího umístění v rakouské hitparádě – 2. místa. V rodném Německu se pak vyšplhalo na pátou příčku.
Accept založili v roce 1971 Michael Wagener (kytara) – pozdější známý hudební producent – a Udo Dirkschneider (zpěv). Skupina vznikla přejmenováním kapely Band X, kterou Wagener a Dirkschneider založili v roce 1968. Pravidelně hráli covery The Rolling Stones a Jimiho Hendrixe v různých hudebních klubech. Název Accept převzali z titulu alba britské bluesové kapely Chicken Shack z roku 1970. Udo Dirkschneider k tomu říká: „Mysleli jsme si, že toto slovo bude pro nás nejpřijatelnější. Bylo přijatelné po celém světě. Toto slovo bylo chápáno v Anglii, USA, Německu, Španělsku… Pochopit a řekněme 'akceptovat' tento druh hudby. Proto to jméno bylo pro nás perfektní.“ Kytarista Wolf Hoffmann, který se ke kapele připojil později, k tomu dodává: „Udo to zkopíroval z nechvalně známého alba Chicken Shack, které jsem nikdy neslyšel ani neviděl. Nikdo neví, proč skupinu nazval slovesem, navíc nikdo nemohl přijít na to, proč má první logo vtipné linie a jaké je mezi tím vším spojení. Nikdy jsem na to nepřišel. V té době však bylo příliš pozdě o tom přemýšlet a nikdo na to nemyslel. Už to byl provždycky fakt.“
Kapela nadále vystupovala v klubech, ale o profesionální kariéře zatím neuvažovala. Sestava se neustále měnila a ani členové si přesně nepamatovali, kdo všechno v ní hrál na úsvitu kariéry. V letech 1971 až 1975 v ní účinkovali Jana Koemmet (kytara), Ryan Bickehoer (basa), Birky Ho (bicí) a další hudebníci. Wolf Hoffmann věří, že Birky Ho je Dirkschneiderova fikce. V každém případě sestava vždy zahrnovala Dirkschneidera, zatímco Wagener kapelu opustil v roce 1971.
Víceméně stabilní sestava vznikla až v roce 1975 a tvořili ji Udo Dirkschneider (zpěv), Wolf Hoffmann (kytara), Gerhard Wahl (kytara), Dieter 'Ruby' Rubach (basa) a Frank Friedrich (bicí). V roce 1976 Rubach odešel a na jeho místo nastoupil Peter Baltes. Zajímavostí je, že se stal basistou vlastně náhodou – ve skupině, kde předtím hrál, byli tři kytaristé a nikdo nechtěl hrát na basu. Otázka se vyřešila tradičním způsobem – Baltes si vytáhl nejkratší sirku.
Tato sestava se stala první oficiální formací Accept. Kapela podepsala smlouvu s nahrávací společností měsíc po příchodu Petera Baltese, po vystoupení na rockovém festivalu Rock Am Rhein na podzim 1976, kde skončila na třetím místě. (Je třeba poznamenat, že Accept začali přitahovat pozornost už v roce 1975, kdy vyhráli soutěž mladých talentů. Získali tím možnost nahrát demo, ale dál se nic nedělo.) Právě na tomto festivalu si jich všimli zástupci vydavatelství Metronome. Kontrakt na plnohodnotné album s dceřinou společností Metronome s názvem Brain však Accept podepsali až v roce 1977, po dlouhých konkurzech a jednáních. Celý rok 1977 strávili koncertováním a v roce 1978 konečně začali nahrávat své debutové eponymní album, které ale vyšlo až v roce 1979. V listopadu 1978 vydavatelství za účelem propagace skupiny vydalo EP s písní "Lady Lou". Krátce nato je kytarista Gerhard Wahl opustil a nahradil ho Jörg Fischer.
První album skupiny s názvem Accept (1979) začalo pomalu ale jistě dobývat evropské hitparády. Bylo vydáno dokonce i v USA, nejprve sice v malém zkušebním nákladu, ale po zvýšeném zájmu posléze i ve velkém. Ačkoli hudba na něm ještě nebyla plnohodnotným 'Acceptem', který se později stal snadno rozeznatelný, již obsahovala některé jejich charakteristické rysy: originální vokály a těžkou, hutnou rytmickou sekci. Po jeho vydání kvůli své neochotě pokračovat v hudební kariéře opustil skupinu bubeník Frank Friedrich a byl nahrazen Stefanem Kaufmannem, který se jako profesionální bubeník podílel už na nahrávání této desky.
V roce 1979 kapela nahrála své druhé album I Am Rebel, které vyšlo v červnu 1980. Zaznamenalo úspěch na obou stranách Atlantiku. Nejvýraznější skladbou byla "I’m a Rebel", kterou napsal Alex Young, bratr zakladatelů AC/DC. Skupina však stále bojovala s jazykovou bariérou, protože žádný z členů neuměl dobře anglicky. Úpravy textů měl na starosti producent Dirk Stephens.
Breaker, jejich třetí studiový počin, vyšel na jaře 1981 a definoval typický styl Accept. Prodával se dobře po celém světě, přestože text skladby "Son of a Bitch" musel být v anglofonních zemích upraven kvůli vulgaritám. Zvukařem alba byl bývalý člen kapely Michael Wagener, který pomohl dosáhnout hutného a těžkého zvuku.
Po vydání Breaker se Accept vydali na evropské turné, kde vystoupili i jako předkapela Judas Priest. Tato šňůra jim zajistila celosvětovou popularitu. Navzdory úspěchu se ale hudební kariéra ještě nestala jejich hlavním zdrojem obživy – Udo Dirkschneider stále pracoval v továrně svých rodičů a kapela si právníka najala až po vydání třetího alba.
První studiová nahrávka Accept s názvem Accept (1979) začala pomalu, ale jistě dobývat evropské hitparády. Byla vydána dokonce i v USA, nejprve sice v malém zkušebním nákladu, ale po zvýšeném zájmu i ve velkém. Ačkoli hudba na tomto počinu ještě nebyla plnohodnotným "Acceptem", který se později stal snadno rozeznatelný, již obsahovala některé jejich charakteristické rysy: originální vokály a těžkou, hutnou rytmickou sekci. Po jeho vydání, kvůli své neochotě pokračovat v hudební kariéře, opustil skupinu bubeník Frank Friedrich a byl nahrazen Stefanem Kaufmannem, který se jako profesionální bubeník podílel už na nahrávání tohoto alba a na některých místech hrál místo Friedricha. Nyní byla formace v takzvané 'klasické' sestavě.
V roce 1979 Accept nahráli svůj druhý studiový počin s názvem I Am Rebel, který se dostal do obchodů v červnu 1980. Deska se ukázala jako docela úspěšná a byla vydaná v různých zemích na obou stranách Atlantiku různými společnostmi a v různých obalech. Kupodivu jedinou skladbou v historii Accept, kterou nesložili členové skupiny, byla právě skladba "I’m a Rebel", která vyšla na EP, bylo k ní natočeno video a obecně nejvíce přispěla ke zvýšení prodeje. Napsal ji Alex Young, nejstarší z bratrů Youngů, zakladatel AC/DC. Dá se říci, že se před Accept rýsovala velká hudební budoucnost. Jediná věc, která jim působila problémy, byly texty. Žádný z členů formace neuměl dostatečně anglicky, a proto bylo třeba texty upravovat, což měl ze začátku na starosti jejich producent Dirk Stephens.
Breaker, jejich třetí studiový počin, se dostal do prodeje na jaře 1981. Od této chvíle můžeme hovořit o typickém stylu Accept. Deska se úspěšně prodávala po celém světě, i když v anglofonních zemích musely být v textu písně "Son of a Bitch" přepsány všechny vulgarity. Zvukařem alba byl bývalý člen skupiny Michael Wagener, kterému se podařilo dosáhnout hutného a těžkého zvuku nahrávky.
Jeden novinář napsal: „Víte, jak zjistíte, že jste metalista? Už to nemůže být jednodušší! Pokud stále nemáte na poličce LP »Breaker« z roku 1981, nemáte tušení, co je to heavy metal.“
Po vydání desky se Accept vydali na evropské turné s jedním koncertem ve Velké Británii. Dále cestovali jako předkapela Judas Priest a získali si celosvětovou slávu – nikdo je po tomto turné už nepožádal, aby jim hráli jako předskokani. Nicméně obchodní záležitosti nebyly tak dobré, jak se zdály být. Udo Dirkschneider stále pracoval v továrně, kterou vlastnili jeho rodiče. Accept získali vlastního právníka až po vydání třetího alba. Obecně lze říci, že jejich hraní v formaci bylo jakýmsi koníčkem a zatím nikdo na peníze moc nemyslel.
Rok 1982 byl poznamenán hned několika událostmi: nejprve byla podepsána smlouva s manažerkou Gaby Hauke, která okamžitě převzala veškerou komunikaci s nahrávacími společnostmi a nechala hudebníky pracovat. Za druhé: díky ní se změnilo image skupiny: Udo Dirkschneider si ostříhal vlasy a od té doby vystupoval na jevišti v maskovací vojenské uniformě s odpovídajícím příslušenstvím, které plně odpovídalo hudbě, kterou skupina hrála. Za třetí: byla podepsána smlouva s Breeze Music. Za čtvrté: Gaby plynně mluvila anglicky a aktivně se podílela na úpravách textů (je to ona, která se na obalech alb skrývá pod pseudonymem Deaffy). Za páté: od té doby se na doporučení Gaby kytaristé Accept prezentovali na jevišti dvojicí ikonických kytar Gibson Flying V. Za šesté: kapelu opustil Jörg Fischer a vrátil se její bývalý kytarista Jan Koemmet, který pravděpodobně nahrál na novém albu několik skladeb a zúčastnil se jednoho nebo dvou koncertů. Za sedmé: ke kapele se připojil i kytarista Herman Frank. Dodnes však není úplně jasné, kdo nahrál na desce kytarové party a Wolf Hoffmann se vyhýbá přímým odpovědím...
Album Restless and Wild vyšlo v roce 1982 a nemělo stejný úspěch jako předchozí album, i když ho nelze v žádném případě nazvat neúspěšným. Accept byli pozváni do USA na turné, ale odmítli, protože se nepovažovali za plně připravené, a omezili se na evropské turné. Potom se Accept přesunuli pod křídla větší společnosti CBS a přišli s novým a nejznámějším logem skupiny.
V následujícím roce 1983 vydali nejprodávanější album skupiny Balls to the Wall. Nové album navazovalo na hudební linii předchozích alb (skupina byla dokonce obviněna z vykrádání sama sebe), ale po textové stránce to byla úplně jiná úroveň. Pokud se dříve texty omezovaly na témata rocku, lásky, sexu a občas byly proloženy i mystickými motivy, na tomto albu se kapela zabývala tématy útlaku lidstva, hledání smyslu života a problémů sexuálních menšin. Fanoušci dodnes považují toto album za nejlepší album v diskografii kapely.
Kapela cestovala po Evropě (včetně Velké Británie) a v roce 1984 vyrazila i do Spojených států, kde vystupovala s kapelami Kiss, Mötley Crüe, Ozzy Osbourne, Saxon a dalšími. 18. srpna 1984 účinkovala také na festivalu Monsters of Rock v Castle Donington. V říjnu se Accept znovu odebrali do studia a do sestavy se vrátil Jörg Fischer. Wolf Hoffmann, Peter Baltes a Gaby se rozhodli zaměřit na americký trh a hudbu trochu zmírnit. Wolf Hoffmann to vysvětlil takto: „Rádi bychom nahráli skladbu, která tam bude velkým hitem v rádiu a na MTV. V Evropě všichni fanoušci heavy metalu nosí černou kůži a jezdí na motocyklech. V Americe to vůbec není. Různé typy lidí slyší prostřednictvím rádia a MTV různou hudbu. Kdo poslouchá Madonnu, může poslouchat i Deep Purple. A abychom byli v Americe úspěšní, musíme oslovit i toto publikum.“
A tak na začátku roku 1985 vyšlo album Metal Heart. Zvukař Dieter Dierks dokázal zmírnit jeho vyznění při zachování originality vokálů a hutnosti zvuku. Zaměření na americký trh a pro pro něj přijatelné texty se však projevilo: něco, co bylo pro skupinu typického, se vytratilo... Ale něco bylo taktéž i získáno: například titulní píseň alba obsahovala upravený motiv z Beethovenovy skladby "Pro Elišku", mistrovsky a vkusně provedený Wolfem Hoffmanem a v jejím úvodu zazněl Čajkovského "Slovanský pochod", zahraný těžkými kytarovými riffy. Je jasné, že se album v USA stalo populárním. Accept poté cestovali po USA, Evropě a Japonsku. V Japonsku byli přijati obzvláště srdečně – ostatně jako téměř každá metalová skupina. Po sérii nahrávek, které vyšly v různých zemích u různých vydavatelství, v různých formátech na kompilačních vydáních i jako videoklipy se skupina podílela na nahrávání disku Hear’n Aid organizovaném Diem, jehož výtěžek byl odeslán na pomoc hladové Etiopii.
V roce 1986 Accept vydali nové album Russian Roulette, prodchnuté protiválečnými tématy. Hudebníci se vrátili k nahrávání s Michaelem Wagnerem, protože zvuk předchozího disku považovali za příliš vyumělkovaný. Plný návrat do dob alba Balls to the Wall, tak jak si to hudebníci přáli, se však nezdařil. Materiál na disku je samozřejmě prvotřídní heavy metal, ale vlivu předchozího alba se nešlo vyhnout: hudba zůstala nadále komerční a tak ve skupině vznikly neshody: Wolf Hoffmann a Peter Baltes se chtěli i nadále orientovat na USA, zatímco Udo Dirkschneider, Stefan Kaufmann a Jörg Fischer toužili po dobách těžkého a drsného ultimátního zvuku. Poslední oficiální koncert v této sestavě se tedy konal 1. října 1986 v Japonsku.
V létě roku 1987 opustil kapelu i Dirkschneider, který následně založil svou skupinu U.D.O., na jejímž prvním albu se podíleli i muzikanti z Accept...
Zbylí muzikanti v Accept začali hledat nového zpěváka s hlasem, který by byl akceptovatelný ve Spojených státech – jehož styl zpěvu by více vyhovoval melodicky orientované komerční hudbě, něco jako Bon Jovi. Nejprve přijali Roba Armitage, zpěváka anglické hardrockové skupiny Baby Tuckoo, ale ten o šest měsíců později odešel a na jeho místo nastoupil David Rees. Spolu s ním skupina několikrát vystoupila na koncertech a nahrála album Eat the Heat, které sice mělo komerční potenciál a dokonce dosáhlo na umístění v některých hitparádách, ale mnozí ho považují za neúspěšné. Hned po té opustil skupinu Jörg Fischer a nahradil ho Jim Stacy. Bohužel však formace s takovou sestavou neměla budoucnost, jelikož fanoušci Accept přešli ke skupině U.D.O. (která do roku 1989 vydala dvě alba), protože hudební styl a celkové vyznění Eat the Heat bylo pro ně rozporuplné. K tomu všemu nastaly ve skupině vzájemné neshody, projevila se závislost zpěváka na drogách a alkoholu a problémy se zdravím bubeníka. Na podzim roku 1989 se skupina rozpadla.
V roce 1990 jí ještě vyšlo živé dvojalbum i videonahrávka s názvem Staying a Life, obsahující záznamy z japonského turné z roku 1985.
Na počátku 90. let se skupina znovu spojila ve složení Udo Dirkschneider, Wolf Hoffmann, Peter Baltes a Stefan Kaufmann, a to z velké iniciativy posledně jmenovaného, který se v té době stal i jejím producentem. Obnovení formace slibovalo velký úspěch a veškerá očekávání byla naplněna: nové, nekompromisní a klasické album Accept Objection Overruled bylo v Evropě a USA dobře přijato.
Kapela začala okamžitě nahrávat své další album s názvem Death Row, které vyšlo v roce 1994 a bylo nejtvrdší v historii formace, ovšem podle Udo Dirkschneidera také nejhorší. Přispělo k tomu mnoho faktorů; jedním z nich bylo to, že na počátku 90. let byl klasický heavy metal alá Accept zastaralý, a pokud byl úspěch prvního alba po opětovném zformování částečně způsoben právě samotným aktem znovuzformování, bylo dále nutné přijít s něčím novým, odpovídajícím době. Neblahým výsledkem tedy byl fakt, že staří fanoušci album nepřijali, protože nebylo v klasickém stylu kapely a fanoušci tvrdší hudby se s kapelou prostě neztotožnili. Na tomto LP polovinu bicích partů nahrál Stefan Schwarzmann, protože Stefan Kaufmann opět trpěl příznaky své nemoci.
A znovu začaly dlouhé spory, kterým směrem se má skupina vydat, které ovšem nepřinesly žádné výsledky. Kapela vydala v roce 1996 další desku s názvem Predator spíše proto, že nechtěla ukončit svou činnost nepovedenou nahrávkou Death Row. Ukázalo se, že Predator byl úspěšnější a v mnoha ohledech se vracel k nejlepším časům formace. Na bicí zde již hrál Michael Cartellone. Všichni členové však dospěli k závěru, že je třeba příběh Accept ukončit a v červnu 1996 vystoupili naposledy na koncertě v Tokiu.
V květnu 2009 strávili Hoffmann a Baltes společný víkend hraním starých hitů kapely a dospěli k rozhodnutí obnovit Accept. Oba měli touhu znovu oživit skupinu – a tak na post zpěváka okamžitě angažovali bývalého zpěváka americké skupiny T.T. Quick, Marka Tornilla. 26. dubna 2009 zahájili Accept v Branch Studiu (New Jersey) zkoušky v nové sestavě: Wolf Hoffmann – kytara, Peter Baltes – basa, Herman Frank – kytara, Mark Tornillo – zpěv a Stefan Schwarzmann – bicí. Bylo rozhodnuto nahrát nové album, jež neslo název Blood of the Nations.
Toto album bylo napsáno a nahráno pod vedením producenta Andyho Sneapa (Megadeth, Sabbat, BLAZE, Exodus, Testament, Arch Enemy a Onslaught Fame) a bylo prvním novým regulérním albem skupiny po dlouhých čtrnácti letech. Nová sestava na živo debutovala 8. května 2010 v Gramercy Theatre v New Yorku, což byl jejich první americký koncert po patnácti letech. Dvacátého prvního května 2010 se stal videoklip k jejich skladbě "Teutonic Terror" číslem 5 na celosvětových žebříčcích videí všech žánrů na MySpace a dostal se i před videa 'umělců' jako Miley Cyrus, Justin Bieber a Christina Aguilera.
Dne 13. června 2010 skupina Accept vystoupila ve Stuttgartu v Německu coby předskokan australských AC/DC a již 25. června 2010 se stala hlavní hvězdou festivalu Sonisphere v Rumunsku a Turecku. Spolu s novým materiálem byly do dvouhodinového koncertu zahrnuty i klasiky jako "Balls to the Wall", "Metal Heart" a "Princess of the Dawn". Album Blood of the Nations bylo vydáno v Evropě 20. srpna 2010 a v hitparádě v oficiálních německých Media Control Charts se umístilo na 4. místě, což byl druhý nejvyšší hitparádový debut v jejich kariéře. 4. září bylo album vydáno v Japonsku a 18. září 2010 i ve Spojených státech. Accept poté strávili 80 dní na letním turné, najezdili 65 000 km a hráli pro více než 450 000 fanoušků. V říjnu se kapela objevila na prestižním japonském festivalu LOUDPARK u Tokia, kde hrála pro 40 000 fanouškům společně s kapelami Ozzy Osbourne, Motörhead a Stone Sour.
Na produkci svého třináctého studiového alba, které dokončili na začátku roku 2012, Accept opět spolupracovali s producentem Andym Sneapem. Vyšlo v dubnu 2012 pod názvem Stalingrad.
Dne 8. dubna 2013 uvedl Wolf Hoffmann v rozhovoru pro chilské Radio Futuro, že kapela začala psát nový materiál pro své čtrnácté studiové album a že se určitě vrátí do studia, jakmile to bude možné. O čtyři měsíce později, 9. srpna na festivalu Bloodstock Open Air 2013 sdělil Wolf redaktorovi finského Metal Shocku: „Naše nadcházející album snad vyjde příští rok. Začali jsme pracovat na skládání některých písní; zatím jsme ale nic nenahráli. Ale přes zimu - možná začátkem příštího roku - nahrávat začneme a pokusíme se, aby bylo nové album stejně dobré jako to poslední, možná ještě lepší; jestli se nám to podaří, uvidíme... Bude stejně těžké, jako byly ostatní.“
Své čtrnácté studiové album Blind Rage Accept vydali 15. srpna 2014 a na svém světovém turné vůbec poprvé vystoupili i v Austrálii. Blind Rage se stalo prvním albem kapely, které se umístilo na prvním místě hitparády v jejich domovské zemi. Stalo se však posledním pro kytaristu Hermanna Franka a bubeníka Stefana Schwarzmanna. Na konci prosince 2014 oznámili svůj odchod z kapely a rozhodli se připojit k nově vzniklé heavymetalové skupině Panzer. 12. dubna 2015 Accept zveřejnili, že je nahradí kytarista Uwe Lulis a bubeník Christopher Williams.
Před vystoupením skupiny dne 5. června 2015 na festivalu South Park ve finském Tampere uvedl baskytarista Peter Baltes v rozhovoru pro televizi Kaaos TV, že Accept plánují po skončení turné k albu Blind Rage začít pracovat na novém albu. Kytarista Wolf Hoffmann v pozdějším rozhovoru z července 2015 na otázku ohledně budoucnosti kapely odpověděl: „Budeme pokračovat ještě několik týdnů v sérii koncertů tohoto turné, pak si dáme malou přestávku a vrátíme se zase na podzim. Tím v podstatě ukončíme turné k desce »Blind Rage« - to je úplně poslední fáze celého tohoto cyklu. A pak bude třeba napsat a nahrát další album. Jak dlouho to bude trvat a kdy se to všechno stane, kdo ví? Ale stane se to; to je všechno, co vím.“
16. dubna 2017 Accept oznámili, že nové album s názvem The Rise of Chaos vyjde 4. srpna. Stejně jako předchozí tři alba i toto produkoval Andy Sneap. Dne 2. června 2017 kapela vydala prostřednictvím společnosti Nuclear Blast digitálně singl s titulní skladbou i s novým obalem.
V září 2018 v rozhovoru pro The Foundry kytarista Wolf Hoffmann potvrdil, že Accept začali psát písně pro následovníka alba The Rise of Chaos. Uvedl: „Začali jsme tu a tam skládat nějaké riffy, ale většina věcí vznikne, až přestaneme koncertovat, protože je pro mě opravdu těžké tvořit při cestování.“
Dne 27. listopadu 2018 oznámil baskytarista Peter Baltes, že po 42 letech členství ve skupině odchází. Podle vyjádření kapely „Peter potřeboval ve svém životě změnu a my mu přejeme vše nejlepší. Vždy bude součástí rodiny Accept a jako poctu k jeho přínosu hudební historii bychom mu všichni chtěli popřát vše dobré.“ Po Baltesově odchodu se stává Wolf Hoffmann posledním členem původní sestavy. Při vystoupení kapely na festivalu 70000 tun metalu v roce 2019 Baltese na baskytaru zastoupil Danny Silvestri. A dne 16. dubna 2019 byl jako stálá náhrada za Baltese oficiálně oznámen bývalý spoluhráč Uliho Jona Rotha Martin Motnik. O tři dny později Accept vydali speciální sedmipalcový singl s názvem "Life's a Bitch", který byl jejich první písní po dvou letech a také první bez Baltese.
Dne 1. listopadu 2019 skupina Accept oznámila, že se k ní jako třetí kytarista připojil Philip Shouse, dosavadní session hráč pro turné, čímž se Accept změnil na sextet.
Dne 2. října 2020 vydali Accept skladbu "The Undertaker" jako první singl z připravovaného šestnáctého studiového alba Too Mean to Die, které vyšlo 29. ledna 2021. Toto album jen těsně nedosáhlo vrcholu německé hitparády. Nahrávalo se během "pandemie COVID-19" v Nashvillu a produkoval ho opět Andy Sneap ve Velké Británii. Turné na podporu alba začalo 2. července 2021 v Penn's Peak v Pensylvánii a trvalo téměř dva roky, zahrnovalo hlavní americkou část na podzim 2022 s kapelou Narcotic Wasteland a následovalo evropským turné v lednu a únoru 2023 s Philem Campbellem a Bastard Sons. Posledně jmenované turné se mělo původně uskutečnit v lednu a únoru 2022, ale kvůli "pandemii COVID-19" bylo odloženo o rok. Dne 17. února 2022 skupina oznámila, že podepsala celosvětovou smlouvu se společností Napalm Records.
O tři roky později - 26. dubna 2024 Accept vydali Humanoid - jejich sedmnácté studiové album, první u vydavatelství Napalm Records, se kterým kapela podepsala smlouvu v únoru 2022. Humanoid získal velmi pozitivní recenze od kritiků - Dom Lawson z Blabbermouth.net udělil albu sedm a půl bodů z deseti a napsal: „Pro ty, kterým se líbilo předchozích pět alb, zde není absolutně nic, co by nesplnilo jejich očekávání. Accept jsou a vždycky byli výjimečně dobří v heavy metalu. Je to jejich parketa...“ a dodal, že album „lze zhltnout jako další štědrou porci svěžích metalových hymen“. Lawson také označil songy "Unbreakable" a "Mind Games" za „jedny z nejlepších písní, které kapela od roku 2009 složila“; a "Straight Up Jack" jako jejich „nesplacený dluh vůči AC/DC, o kterém je veškerá diskuze zbytečná“... Humanoid se ve světě nejlépe umístil v rakouském žebříčku Ö3 Austria, a to na druhém místě.