FAITH NO MORE je americká rocková kapela ze San Francisca v Kalifornii, která vznikla v roce 1979. Předtím, než se v červenci 1983 ustálila na současném názvu, vystupovala skupina pod názvy SHARP YOUNG MEN a později FAITH NO MAN. Baskytarista Billy Gould, klávesista/rytmický kytarista Roddy Bottum a bubeník Mike Bordin jsou nejdéle působícími členy, kteří jsou v kapele od jejího vzniku. Skupina prošla několika změnami v rané sestavě a několika zásadními změnami i později. Současnou sestavu tvoří Gould, Bordin, Bottum, kytarista Jon Hudson a zpěvák a textař Mike Patton.

Po vydání šesti studiových alb, včetně nejprodávanějších desek The Real Thing (1989) a Angel Dust (1992), FAITH NO MORE 20. dubna 1998 oficiálně oznámili svůj rozpad. Od té doby se kapela dala znovu dohromady, v letech 2009 až 2010 uspořádala turné The Second Coming Tour a v květnu 2015 vydala sedmé studiové album Sol Invictus. Po skončení turné k albu opět přerušili činnost. V listopadu 2019 skupina oznámila, že se znovu sejde, aby v roce 2020 vyrazila na turné po Spojeném království a Evropě, ale kvůli 'pandemii COVID-19' bylo toto turné odloženo. Mělo být obnoveno krátkým turné po USA v září 2021, po němž měly následovat dříve odložené koncerty ve Velké Británii a Evropě v červnu 2022, ale všechny termíny byly zrušeny s tím, že Patton uvedl důvody týkající se duševního zdraví.

Příběh Faith No More začíná u baskytaristy Billa Goulda. Pocházel z Hollywoodu a koncem 70. let začal hrát v místních formacích právě v době, kdy na Sunset Strip pronikaly punkové jednotky jako The Germs a Black Flag. V osmnácti letech se Gould zapsal na vysokou školu v Berkeley.

„První věc, kterou jsem udělal poté, co jsem si na koleji vybalil všechny věci," říká Gould, "byla, že jsem šel do obchodu s deskami na Telegraph Avenue a podíval se na nástěnky, jestli tam není nějaká nová kapela. Bylo tam telefonní číslo na nějakého Mikea Morrise, který dával dohromady kapelu. A tak vznikla kapela Faith No Man.“

Mike Morris a klávesista Wade Worthington už v roce 1979 založili projekt Sharp Young Men, jehož název měl poukazovat na vyčůranost všech tehdejších 'elegantních' ansámblů. O něco později, když se k nim připojili baskytarista Billy Gould a bubeník Mike Bordin, se jméno změnilo nejdříve na Faith In No Man, a nakonec podle Bordinova návrhu na Faith No Man (stylizováno jako Faith. No Man). Podle Goulda měl ale tehdejší zvuk ke stylu pozdějších Faith No More daleko – byl spíše ovlivněn britskými soubory jako Theatre Of Hate nebo Killing Joke.

Bordin vypráví, že jejich producent Matt Wallace vstoupil do hry podobně jako Gould – díky inzerátu. „Bill viděl v Berkeley leták s nápisem 'Dangerous Rhythm Studios – levná dema, udělám cokoli'. Udělali jsme s ním pár demosnímků a zamilovali jsme si ho. Dobrý, kurevsky zábavný chlapík, který byl ochotný pracovat tak tvrdě, jak musel.“ Brzy začali nahrávat v garáži Wallaceových rodičů, kde vznikl debutový singl Faith No Man "Song Of Liberty" z roku 1982.

Následně Faith No Man začali hrát i naživo, ale během zkoušek se ukázalo, že ostatní členové nemají s Morrisem dobré vztahy. Worthington brzy odešel a nahradil ho Roddy Bottum, Gouldův spolubydlící. Mezi Morrisem a zbytkem sestavy rostlo napětí. „Všichni jsme prostě odešli,“ vzpomíná Bordin. „Řekli jsme si, že začneme hrát bez Morrise. Máme se rádi, máme mezi sebou atmosféru. Máme svrbění, které si chceme podrbat. Takže proto tam byly klávesy, basa a bicí, a proto jsme tak často měnili kytaristy, protože jsme byli jen my tři. 'Man' byl pryč – ten člověk byl 'No More'.“

Nově vzniklé trio si říkalo Faith No More a začalo vystupovat s dalším kytaristou Markem Bowenem. Stálého vokalistu se však dlouho nedařilo najít, vystřídalo se jich hned několik. Skupina zkoušela i zpěvačku, která se udržela déle než ostatní – Courtney Love. „Courtney byla jednou z těch zpěvaček, které jsme zkoušeli,“ vysvětluje Bottum. „Zpívala s námi asi šest měsíců. Byla to úžasná umělkyně; ráda zpívala v noční košili ozdobené květinami.“ Jak ale podotýká Gould: „Byla to velmi chaotická osobnost – dala si hodně práce. Po nějaké době toho na ni bylo prostě moc.“

Navzdory personálním zmatkům si Faith No More udrželi specifickou identitu a stali se inspirací pro celou generaci umělců. Jejich schopnost spojovat zdánlivě neslučitelné vlivy a ignorovat škatulky udělala z jejich odkazu jeden z nejvlivnějších příběhů v dějinách alternativního metalu.

Když měli jednou Faith No More domluvený koncert v Los Angeles, pozval Gould k mikrofonu starého přítele Chucka Mosleyho. „Měl v sobě pár piv - myslím, že nikdy předtím nezpíval - prostě si sedl k mikrofonu a řval. Pak jsme měli koncert v San Francisku a on to zvládl. Prostě se začal stávat součástí kapely." Mosley později vzpomínal na své zpěvácké začátky: "Nejčastěji slýchávám, jestli jsem někdy přemýšlel o tom, dát se na stand-up. Brzy jsem totiž poznal zničující účinek ticha mezi písněmi, kdy se kapela snaží mezi sebou mluvit a ladit, takže jsem se ho vždycky snažil vyplnit tím, že jsem říkal opravdu hloupé věci.“

V únoru 1991 vydala skupina Faith No More své jediné oficiální živé album Live at the Brixton Academy. Album obsahuje dvě dříve nevydané studiové skladby "The Grade" a "The Cowboy Song". V témže roce kapela přispěla písní "The Perfect Crime" na soundtrack k filmu Bill & Ted's Bogus Journey. Martin se ve filmu také krátce objevil jako "Sir James Martin" v roli vedoucího "Faith No More Spiritual and Theological Center". V tomto roce podepsala smlouvu se Slash a Warner Bros také Pattonova původní kapela Mr. Bungle.

Na dalším albu Angel Dust, vydaném v červnu 1992, se Faith No More projevili ještě experimentálněji. Jeden z kritiků napsal, že album je jednou z nejsložitějších a jednoduše nejzmatenějších desek, které kdy vydalo velké vydavatelství, a další, že singl "A Small Victory", zní jako by prošel Madame Butterfly přes Metallicu a Nila Rodgerse a odhaluje rozvíjející se schopnost kombinovat nepravděpodobné prvky do překvapivě originálních směsí.

Kromě skladby "A Small Victory" (která získala nominaci na MTV Video Music Awards za nejlepší výtvarné zpracování) byly jako singly vydány také skladby "Midlife Crisis" a "Everything's Ruined". Na albu byla znovu nahrána znělka k filmu Půlnoční kovboj a na pozdějších výliscích se objevila coververze skladby "Easy" od The Commodores, která se v některých částech světa stala největším hitem skupiny. Nové album se v žebříčku Billboard 200 umístilo o jedno místo výše než The Real Thing, ale v USA nebylo tak komerčně úspěšné, prodalo se ho tam 665 000 kopií. V mnoha dalších zemích se ale prodávalo lépe než předchozí. V Německu získala deska zlatý certifikát za prodej více než 250 000 kopií. Album se také vyrovnalo prodeji The Real Thing v Kanadě (platina) a Austrálii (zlato) a překonalo ho v Nizozemsku, Francii, Rusku a Velké Británii. Celosvětový prodej se pohybuje kolem 3,1 milionu kopií.

Po turné na podporu Angel Dust v létě 1993 opustil kapelu kvůli vnitřním konfliktům dlouholetý kytarista Martin. Údajně nebyl spokojen se změnou hudebního směru kapely na albu a označil ho za 'gay disco'. Podle Bottuma byl Martin propuštěn faxem, ale sám Martin uvádí, že to bylo jeho rozhodnutí a dává vinu za napětí v kapele dvěma různým věcem: „Patton. Měl nad Billem a Puffym nějakou podivnou kontrolu mysli,“ říká jednoduše. „V hudebním tisku se objevilo mnoho trapných projevů megalomanie. Naše prezentace se stala velmi nedůstojnou, v důsledku čehož jsem začal ztrácet zájem. Axl Rose a management konfrontovali Billa a Pattona za jejich trapné výroky v tisku týkající se Axla. Puffy popřel spojitost, Bill řekl, že šlo o něco jiného, Patton byl omluven, protože byl idiot. Začal jsem se vyhýbat rozhovorům a focení, víte, všem věcem, které musíte dělat, když jste v téhle branži. Bylo to vyčerpávající. Kapela začala být nepřátelštější, protože si myslela, že netáhnu za jeden provaz, a obviňovala mě, že jsem jeden z 'nich'. Došlo také k nečestnému pokusu o přenastavení naší obchodní smlouvy. Můj nezájem se prohloubil. Odcizili jsme se.“

Po jeho odchodu byli vyzváni k připojení ke kapele kytarista Godflesh Justin Broadrick i kytarista Killing Joke, ti to ale odmítli. Pozici obsadil Trey Spruance, spoluhráč Mikea Pattona z kapely Mr. Bungle, který odešel po natočení alba King for a Day... Fool for a Lifetime, těsně předtím, než měla kapela zahájit světové turné. Spruance nahradil Dean Menta, klávesový technik kapely.

Páté studiové album King for a Day... Fool for a Lifetime, které vyšlo v březnu 1995, se stylově značně liší píseň od písně. Na albu se prolíná punk, country, jazz, bossa nova, thrash metal a gospelová hudba spolu s dalšími charakteristickými prvky FNM. Mezi singly se objevily skladby "Digging the Grave", "Evidence" a "Ricochet". Deska získala zlatou desku ve Velké Británii, Austrálii, na Novém Zélandu, v Nizozemsku a Německu, což albu zajistilo úctyhodný prodej kolem 1,5 milionu kopií; ten byl však výrazně nižší než prodej jejich předchozích alb. Byl také vydán 7 x 7palcový box set singlů, který obsahoval B-strany a několik rozhovorů mezi písněmi. V době nahrávání alba v roce 1994 se Mike Patton oženil s Cristinou Zuccatosta.

Produkci alba dále poznamenala autonehoda kapely a nepřítomnost klávesisty Roddyho Bottuma, kterého zasáhla smrt jeho otce i Kurta Cobaina; Courtney Love, Cobainova manželka a bývalá zpěvačka Faith No More, zůstává jeho blízkou přítelkyní. Smrt Kurta Cobaina přispěla také k tomu, že Bottum nastoupil na odvykací kúru, aby řešil závislost na heroinu: „S Kurtem jsem se přátelil hlavně přes Courtney. Rychle jsme se sblížili. Jeho smrt pro mě byla opravdu vážnou ranou, ale zároveň posilou, protože jsem sám přestal brát drogy a připomnělo mi to, kam jsem to mohl dotáhnout.“ A stejně jako Martin chyběl na materiálu Angel Dust, tak i nové album postrádalo ceněného člena. „Roddyho ta hudba moc nebavila, takže to bylo těžké,“ říká Gould. „Zrovna se vracel z léčebny a myslím, že to je u lidí závislých na návykových látkách, kteří přestali, běžné - přehodnocují všechny své vztahy, aby zjistili, co je tam vlastně dostalo. A myslím, že nás viděl ve velmi negativním světle. Neunesl svou váhu. Chtěli jsme to po něm - prostě tam nebyl.“

Přijetí alba kritikou bylo rozporuplné, několik recenzentů uvedlo jako nedostatek jeho žánrovou pestrost. Zpětná kritika však byla pozitivnější a deska se následně objevila v seznamech 'best of' několika publikací. Greg Prato napsal pro AllMusic pozitivnější hodnocení, tři a půl hvězdičky z pěti, a zároveň jej označil za jedno z nedoceněných alb kapely. Prato také poukázal na šíři žánrů, které písně na albu pokrývají. Životopis skupiny v časopise Rolling Stone tuto rozmanitost zase popsal jako žánrovou míchanici, Bruce Warren v Los Angeles Daily News ohodnotil album dvěma a půl hvězdičkami ze čtyř, napsal, že kapela zní dokonaleji než kdykoli předtím, a jako obzvláště pozoruhodné vyzdvihl Bottumovy klávesy. Anthony Violanti z The Buffalo News ohodnotil album třemi a půl hvězdičkami z pěti, přičemž poznamenal, že Patton stále působí divoce, ale jako zpěvák dospěl, a "Digging the Grave" označil za powerpopové mistrovské dílo.

Album of the Year také vyneslo Faith No More nominaci na Bay Area Music Award v kategorii "Album nebo EP tvrdé hudby" a baskytarista Billy Gould byl ve stejné soutěži nominován také v kategorii nejlepší baskytarista. Ani jednu z nominací však skupina nezískala; Gould prohrál s Lesem Claypoolem z Primus, zatímco samotná nahrávka podlehla Insomniac od Green Day.

Dva roky po vydání Gould prohlásil: „Jsem na tu desku hrdý. Myslím, že největší kritika, které se jí dostává, je, že se neprodávala. Je to opravdu ironické. Kdybyste desku posuzovali podle takové logiky, pak by Ford Taurus byl nejlepším autem, jaké kdy bylo v dějinách lidstva vyrobeno, protože je to nejprodávanější auto, jaké se kdy prodalo.“ V roce 2005 německý časopis Visions zařadil nahrávku na 37. místo v seznamu '150 alb pro věčnost' a v roce 2014 se umístila na čtvrtém místě žebříčku 'Top 10 Underrated 90s Alternative Rock Albums' webu Alternative Nation.

Další studiový počin, Album of the Year, vyšel v červnu 1997 a představil nového kytaristu Jona Hudsona, bývalého spolubydlícího Billyho Goulda. Deska debutovala v některých zemích výrazně výše, než se očekávalo – například v Německu se umístila na 2. příčce a v žebříčku vydržela pět měsíců. V Austrálii získala platinový certifikát a vystoupala až na vrchol hitparády. Také v mnoha dalších evropských zemích bodovala ve vrchních příčkách. Celosvětově se jí prodalo přibližně 2 miliony kopií.

Hudson se ke skupině připojil v roce 1996 po odchodu Deana Mentyho. K jeho odchodu Gould uvedl, že nebyl vyhozen kvůli povaze, ale protože spolupráce při skládání nefungovala. V té době už Bordin, Bottum, Gould a Menta pracovali na raných demosnímcích Album of the Year, zatímco Mike Patton stále koncertoval s Mr. Bungle. Když se vrátil z turné, líbila se mu zhruba polovina skladeb a měl dojem, že by dokázal nazpívat jen část z nich.

Koncem listopadu 2008 se objevily zvěsti, že se Faith No More v létě 2009 znovu sejdou na koncertech ve Velké Británii, ale baskytarista Billy Gould je původně odmítl. Vysvětlil: „Pokud by se něco takového mělo stát, muselo by to vzejít od kapely, a já jsem s nikým z nich nemluvil více než rok. Takže pokud vím, není o čem mluvit, a jsem si docela jistý, že kdybyste kontaktovali Pattona, řekl by vám totéž.“

Nicméně 24. února 2009, po měsících spekulací a fám, Faith No More oznámili, že se reformují v sestavě totožné s érou posledního studiového počinu a vyrazili na reunionové turné nazvané The Second Coming Tour. Současně s tímto návratem na scénu vydala společnost Rhino 8. června ve Velké Británii šestou kompilaci The Very Best Definitive Ultimate Greatest Hits Collection, dvojalbum s výběrem singlů, rarit a b-stran. Faith No More následně vystoupili na významných evropských festivalech, mimo jiné na Download Festivalu ve Velké Británii v červnu, Hurricane a Southside v Německu, Greenfield Festivalu ve Švýcarsku, Hove Festivalu v Norsku a Roskilde Festivalu v Dánsku. V roce 2010 pokračovalo turné účastí na festivalu Soundwave v Austrálii. Během série koncertů zařadil soubor do setlistu také covery, mimo jiné "Poker Face" od Lady Gaga a "Switch" od Siouxsie and the Banshees.

Po jedenáctiměsíční pauze odehráli Faith No More v listopadu 2011 čtyři koncerty v Jižní Americe. Na prvním z nich (8. listopadu 2011) zahráli 'tajemnou píseň', což podnítilo spekulace o nové tvorbě. V létě 2012 vystoupili na festivalu Sonisphere ve Francii a odehráli i další evropské koncerty, po nichž se skupina opět odmlčela. Mike Patton pak strávil rok 2013 turné se svou znovuobnovenou superskupinou Tomahawk, zatímco ostatní členové se věnovali vlastním projektům. V červenci 2013 Billy Gould ujistil fanoušky: „Znovu něco podnikneme, až když se na to všichni členové budou soustředit a budou připraveni na výzvu. Teď ještě není ten správný čas...“

29. května 2014 zveřejnila formace na svém Twitteru zprávu s fotografií Mikea Pattona, že reunion byl zábavný, ale nyní je čas na kreativitu. O měsíc později, 4. července, odehráli Faith No More první koncert po dvouleté přestávce v londýnském Hyde Parku, kde předskakovali Black Sabbath. Premiérovali tam dvě nové skladby – "Motherfucker" a "Superhero", kterou fanoušci znali i pod názvem "Leader of Men". Dne 20. srpna oznámili, že reunionové turné skončilo a rok 2015 přinese změny. Tyto zprávy rozvířily dohady o novém materiálu. V září Billy Gould potvrdil magazínu Rolling Stone, že skupina pracuje na nové desce.

V únoru a březnu 2015 byli Faith No More hlavními hvězdami posledního ročníku australského festivalu Soundwave. Ve stejném roce Roddy Bottum v rozhovoru uvedl, že původně plánovali návrat s kytaristou Jimem Martinem, ale z tohoto záměru nakonec sešlo.

V květnu 2015 vyšla sedmá studiová nahrávka Sol Invictus, jejíž zvuk byl ovlivněn The Cramps, Linkem Wrayem a Siouxsie and the Banshees. V rozhovoru pro Revolver označil Billy Gould skladbu "Cone of Shame" za rock’n’roll vycházející z blues, zatímco při popisu "Matador" přiznal, že mu některé její pasáže evokují debutové LP Siouxsie and the Banshees.

V srpnu 2016 odehráli Faith No More dva koncerty s původním zpěvákem Chuckem Mosleym při příležitosti reedice desky We Care a Lot. Na pódiu tehdy stáli Mosley, Mike Bordin, Billy Gould, Jon Hudson a Roddy Bottum. Chuck Mosley zemřel o rok později, 9. listopadu 2017, na následky "nemoci závislosti". Bylo mu 57 let. V únoru 2018 byl oznámen dokumentární film Thanks. And Sorry: The Chuck Mosley Movie, jehož režisérem a střihačem je Drew Fortier a producentem Douglas Esper.

V listopadu 2019 aktualizovali Faith No More své oficiální webové stránky a sociální sítě grafikou s logem skupiny a osmicípou hvězdou před zasněženým horským vrcholem. Obraz doprovázelo odpočítávání do 26. listopadu, kdy oznámili první koncerty po pěti letech – evropské festivaly Sunstroke v Irsku, Hellfest ve Francii a Tons of Rock v Norsku. Následující den přibyl Mad Cool Festival ve španělském Madridu, plánovaný na červenec 2020.

V důsledku "pandemie COVID-19" bylo většinu koncertních zastávek přesunuto, včetně australské a evropské části, na rok 2021. Faith No More měli rovněž vystoupit na stadionu Banc of California v Los Angeles po boku System of a Down, Helmet a Russian Circles, ale tyto koncerty byly dvakrát odloženy a nakonec je nahradila skupina Korn. Další plánované vystoupení na září 2021 bylo rovněž zrušeno. Důvodem byly potíže Mikea Pattona s duševním zdravím.

V rozhovoru pro The Guardian v roce 2022 Patton prozradil, že od zrušení koncertů se členy Faith No More nemluvil a budoucnost kapely je tak nejistá. Situace byla stejná i říjnu 2024, kdy klávesista Roddy Bottum prohlásil, že kapela má polotrvalou přestávku. To potvrdil také Bordin v rozhovoru pro podcast Let There Be Talk v dubnu 2025, když sdělil, že Patton zjevně není ochoten vystupovat s kapelou kvůli svým závazkům s Mr. Bungle.

Hudba Faith No More bývá řazena k alternativnímu metalu, experimentálnímu rocku, funk metalu, alternativnímu rocku nebo rap metalu. V období Faith No Man byl jejich zvuk charakterizován jako post-punk. První singl z roku 1983, "Quiet in Heaven/Song of Liberty", byl označen za solidní post-punkový/pre-gothový počin. Tyto vlivy se promítaly i do éry Chuckyho Mosleyho – AllMusic přirovnal debutovou nahrávku skupiny k rané tvorbě Public Image Ltd, přičemž Mosleyho vokál bývá srovnáván se zpěvem Petera Murphyho ze Bauhaus a H.R. z Bad Brains.

V polovině osmdesátých let prohlásil Billy Gould, že se uskupení nachází na 'divném místě', neboť jejich styl nezapadal do tehdy sílící hardcoreové a alternativní scény. Po nástupu Mikea Pattona v roce 1989 se skupina odhodlala k ještě širší žánrové rozkročenosti – na LP The Real Thing spojila prvky synth-popu, thrash metalu i kolotočářské estetiky. Podle magazínu Rolling Stone byla formace v roce 1997 příliš tvrdá pro post-grungeové hity typu The Verve či Third Eye Blind a příliš umělecká na spojení s tehdejšími nu-metalovými trendy. V průběhu své kariéry experimentovali s prvky heavy metalu, funku, hip hopu, progresivního rocku, hardcoru, polky, country, easy listeningu, jazzu, samby, ska, bossa novy, hard rocku, popu, soulu, trip hopu, gospelu i lounge music.

Texty Faith No More bývají charakterizovány jako bizarně humorné. Patton k tomu v jednom rozhovoru uvedl: „Myslím, že příliš mnoho lidí o mých textech příliš přemýšlí. Jsem spíše člověk, který pracuje více se zvukem slova než s jeho významem. Často si vybírám slova jen kvůli rytmu, ne kvůli významu.“