| Původ: | Halifax, Západní Yorkshire, Anglie |
| Aktivní roky: | 1988 - současnost |
| Styl: | Doom metal, gotický metal, death metal |
| Vydavatelé: | Century Media, Music for Nations, Koch, GUN, Peaceville, EMI Electrola, Metal Blade, Nuclear Blast |
| Web: | paradiselost.co.uk |
| Podrobnosti: | Paradise Lost - Metal Archives |
PARADISE LOST je anglická metalová kapela, která vznikla v roce 1988 v Halifaxu a je považována za jednoho z průkopníků žánru death-doom, který měl hlavní vliv na pozdější gothic metalové hnutí. Od roku 2005 prodali po celém světě přes dva miliony alb.
Výrazný posun ve stylu zažila kapela mezi lety 1997 a 2002 na albech One Second až Symbol of Life; na One Second došlo k silnému využití elektroniky a kláves a vokalista Holmes používal čisté vokály, na albu Host se ještě více posunuli k synthpopu a dark wave. LP Believe in Nothing posunulo kapelu k alternativnějšímu rockovému směru a album Symbol of Life pak znovu nastolilo těžší gothic metalový tón. Mackintosh i Holmes se k tomuto období kapely vyjadřovali rozporuplně a mluvili o osobní problémech, které v té době měli.
Sestava zůstala na tak dlouholetou heavymetalovou kapelu téměř stabilní a tvoří ji zpěvák Nick Holmes, kytaristé Greg Mackintosh a Aaron Aedy a baskytarista Steve Edmondson. Holmes a Mackintosh jsou hlavními autory hudby a téměř všechny písně skupiny jsou připsány jim. Během let se v kapele měnili pouze bubeníci.
Halifax, průmyslové město ležící na severu Anglie v hrabství West Yorkshire. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století se toto místo, které profitovalo především z textilního průmyslu, zahalilo do stejně pochmurné atmosféry jako další města severní Anglie. Stávky horníků, výpadky proudu, masová nezaměstnanost a hrozba jaderné války nepřinášely žádnou naději do budoucna. Právě v letech této temnoty, často shrnutých do fráze 'severská mizérie', vyrůstala původní sestava Paradise Lost.
Všechno začalo v Halifaxu na Crossley and Porter School, kterou navštěvovali Aedy, Archer a Mackintosh. Aedy a Archer pocházeli z metalového tábora, zatímco Mackintosh se hlásil k pankáčům. Nick Holmes, tehdy student vzdálenější Highlands Grammar School, se postupně hudebně vyvíjel – od Police a Madness se přes pořad The Friday Rock Show Tommyho Vance dostal až ke kapelám jako Metallica a Venom. K seznámení Holmese a Mackintoshe došlo v místním klubu Old Crossleyans, kde si vzájemně pochválili nášivky na bundách. V případě Mackintoshe šlo o Morbid Tales od Celtic Frost, Holmes měl na sobě Endless Pain od Kreator. Tohle přátelské setkání vyústilo v první zkoušku u Archerů ve sklepě, kde se Holmes chopil i baskytary.
V březnu 1988 se tehdy ještě bezejmenné uskupení rozhodlo zkoušet každou sobotu v prostorách známých jako Studio X, v industriálním komplexu Dean Clough. Právě zde začal krystalizovat jejich typický zvuk — Mackintosh přinášel sólové melodie a Andy, posedlý bicími, se zaměřoval na hranou dlaní tlumenou rytmickou kytaru. Jedním z charakteristických rysů začínající formace byla neschopnost Matthewa Archera zahrát rychlé bicí. Ať už kvůli technickým limitům nebo jeho cukrovce – atletické výkony některých bubeníků byly mimo jeho možnosti. V té době se čtveřice definitivně rozhodla pro název Paradise Lost, který navrhl Nick, inspirován básní Johna Miltona. Před tímto rozhodnutím chvíli vystupovali jako Corpse Grinder.
Posledním dílkem do skládačky bylo angažování Steva Edmondsona, basáka z nedalekého Bradfordu. Ten zpočátku nabídku odmítl, ale poté, co bylo jeho jméno Gregem uvedeno na obalu prvního domácího dema (Morbid Existence), byl tak trochu 'donucen' se přidat. První zkouška nové sestavy proběhla 26. března 1988.
Po zkompletování line-upu následovalo období koncertování. První vystoupení proběhlo 23. června 1988 v místní hospodě Frog and Toad, kde hráli jako předskokani thrashovým formacím Re-Animator a Acid Reign. Plni adrenalinu proletěli svůj dvacetiminutový set za patnáct minut a dvě skladby museli zopakovat, aby naplnili vymezený čas. Jelikož odpoledne strávili 'zaháněním nervozity' pomocí alkoholu, nešlo o nijak památný večer, přesto měl pro partu zásadní význam.
V knize Davida Gehlkeho Bez Oslav se k tomuto večeru vyjadřuje zpěvák Acid Reign Howard Smith: „Přišlo se na ně podívat hodně kamarádů. Odehráli jednu skladbu dvakrát a byli absolutně příšerní. Strašní.“ Ironií osudu je, že jak Re-Animator, tak Paradise Lost později podepsali smlouvu s Music for Nations — britskou nezávislou nahrávací společností vedenou Martinem Hookerem a Gemem Howardem. „Dali jsme jejich demo Martinovi a Gemovi a oni se s nimi dohodli na spolupráci,“ říká Smith. „Jak my, tak Re-Animator jsme pak společně prodali nahrávky za takový zisk, který se nerovnal ani jedné desce Paradise Lost. Spokojím se tak s tvrzením, že jsme jim umožnili začít v branži.“
Podzim roku 88 strávili mladíci tím, že pilně cvičili songy a chystali se na svou první studiovou seanci, během které 3. prosince v Lion Studios vzniklo třípísňové demo Paradise Lost, které lze přes všechny nedokonalosti považovat za dobrý odrazový můstek. Písně "Drown In Darkness", "Internal Torment" a "Morbid Existence" přinesly první náznaky toho, kam se soubor v budoucnu chystal stylově zamířit. Skladba "Internal Torment" nakonec skončila i na debutovém albu.
Nový rok se sestava chystala otevřít další akcí ve Frog and Toad, kde si měli zahrát před švýcarskými technothrashovými hvězdami Coroner. Ti ovšem nestihli dorazit včas a Paradise Lost se tak rázem stali hlavními hvězdami večera a dokázali sami sobě, že jsou schopni ovládnout velký sál bez cizí pomoci.
Brzy následovala událost, která měla jejich budoucnost zásadně změnit – setkání s Paulem Halmshawem, majitelem nezávislé firmy Peaceville Records. Parta mu natolik důvěřovala, že mu svěřila roli producenta jejich dalšího třípísňového dema Frozen Illusion, které vzniklo opět v Lion Studios během jediného dne, konkrétně 13. května 1989. Demo se honosilo skladbami prosáklými aurou děsu a neklidu a posunulo soubor od stereotypního metalu do něčeho vynalézavějšího a temnějšího. Přes výměnný obchod s kazetami pak Holmes a Mackintosh poslali nahrávku do světa, kde vzbudila zájem undergroundové metalové scény a zároveň přiměla Hammyho, aby jim nabídl smlouvu u Peaceville Records — o několik týdnů dříve, než totéž stihla konkurenční firma Earache Records, která zastupovala bandy jako Napalm Death, Carcass, Entombed, Morbid Angel a další. Vzhledem k tomu, že Peaceville sídlili hned 'za rohem' a Hammy měl o Paradise Lost opravdový zájem (nabídl jim kontrakt na dvě desky bez jakýchkoli podmínek), padla volba jednoznačně na ně.
Nahrávání první dlouhohrající studiovky proběhlo na konci roku 1989 v Academy Studios ve West Yorkshiru, což sice nebylo žádné špičkové zázemí, ale představovalo pokrok oproti dřívějším demo nahrávkám. Výše rozpočtu na nahrávání znamenala, že se za producentský pultík opět posadil Hammy. Zajímavostí debutové desky je, že kytary byly nahrávány čistě a zkresleny až dodatečně, což nahrávce propůjčilo špinavý, zakalený zvuk, odlišující ji od většiny tehdejší produkce. Formace nicméně dodnes tvrdí, že demo Frozen Illusion mělo lepší zvuk. Stylově se deska nachází někde mezi hutným metalem Autopsy a riffovou zdí Black Sabbath, kterým dominují Mackintoshovy kytarové melodie a Nickův hrubý vokál.
Albovým tahounem se nakonec stala skladba "Rotting Misery", která přináší kostelní zvony, melancholické melodie a chytře rozmístěné klavírní pasáže – a představuje vůbec první náznak, kudy se uskupení chtělo dál ubírat. Ve skladbě "Breeding Fear" se pak objevily ženské vokály v podání místní zpěvačky Kay Fieldsové. Ačkoliv Paradise Lost nebyli první soubor, který využil ženský zpěv (už o tři roky dříve zazněl na Into the Pandemonium od Celtic Frost), touto skladbou položili vzor, kterého se později chytily celé zástupy gothicmetalových formací.
Poněkud kontroverzní se neplánovaně stal obal prvotiny, za kterým stál kreslíř Duncan Fegredo z magazínu 2000 AD. Až po vydání si parta uvědomila, že postava na obálce působí dojmem hajlujícího robota — ale to už bylo pozdě. Zajímavý fakt se váže i k názvu alba. Paradise Lost byli připraveni otočit slova v názvu v případě, že by se ozval americký rapový soubor stejného jména s právními výhrůžkami. Peaceville proto natiskli na jednu stranu LP název Paradise Lost a na druhou Lost Paradise. Naštěstí se rapová sestava bez většího zájmu médií brzy rozpadla – a bylo po problému.
A soubor stoupal pomalu, ale nezadržitelně nahoru. Dne 16. února jim Hammy zamluvil první zahraniční koncert v nizozemském Leidenu. I když návštěvnost tohoto a dalších koncertů nebyla nijak oslňující – podle Nickova odhadu dorazilo vždy tak 50 až 80 lidí – evropské turné přineslo nejen cennou zkušenost s tvrdou realitou života v omlácené dodávce (kde se člověk dozví hodně o sobě i svých parťácích), ale i nadšení z plnění životního snu. Právě během tohoto prvního evropského miniturné si Paradise Lost vyzvedli čerstvé vinylové výlisky své prvotiny – důkaz, že dva roky po založení jdou správným směrem. A navíc právě rok 1990 byl rokem zrodu formací, které budou se stylem, který Paradise Lost rozvíjeli, nerozlučně spjaty: britské sestavy My Dying Bride a Anathema. Tohle trio bývá označováno jako 'peacevillská trojka' – i když tento název trochu kulhá, protože v době, kdy zmíněné kapely vydaly svá debutová alba u Peaceville, byli Paradise Lost už pod smlouvou u Music for Nations. Ale to už bychom předbíhali.
V listopadu 1990 se Paradise Lost vrátili do Academy Studios, aby zahájili práci na svém dalším studiovém počinu. Produkce se tentokrát ujal majitel studia Keith Appleton, který byl o téměř dvacet let starší a měl jen základní povědomí o metalu. Přesto měl dost trpělivosti a důvtipu, aby pomohl zformovat nový směr, kterým se formace začala ubírat. Spoustu času s ním trávil hlavně Mackintosh, který využil příležitosti a horlivě se učil vše kolem nahrávání.
Deska působí mnohem pestřeji než debut, a to díky složitěji strukturovaným skladbám jako "Dead Emotion", "Rapture" a "The Painless". Tyto kompozice plynule přecházejí z jedné části do druhé, vyznačují se častými změnami tempa a osvěžující dynamikou (zejména "Dead Emotion" má střední pasáž, z níž běhá mráz po zádech). K dalším vrcholům patří přímočařejší "Shattered" a "Eternal", dvě nesmírně účinné davové hymny. V "Shattered" Nick Holmes využívá hluboký baryton ve stylu Petera Steela, což dává písni ideální atmosféru pro Halloween. Výrazně zde rezonují i riffy Gregora Mackintoshe – zvláště jeho kontrabasové linky s wah efektem. Najde se i pár slabších kusů, ale celek drží výborně pohromadě.
Gothic otevírá stejnojmenná skladba s démonickým vokálem Nicka Holmese, která se stala předobrazem stylu 'kráska a zvíře', jenž později převzalo množství gothicmetalových part. Závěrečný vrchol "Angel Tears" je nádherná instrumentálka, která skvěle ilustruje Mackintoshovo kytarové mistrovství.
Necelé dva týdny po vydání Gothic vyrazili Paradise Lost na evropské turné po boku amerických deathmetalových kolegů Autopsy. Publiko reagovalo na nové skladby nadšeně a soubor si postupně získával nové fanoušky napříč kontinentem. Nahrávka svou novátorskostí inspirovala nastupující jména jako Within Temptation, Septicflesh či Amorphis.
Dalším důležitým krokem bylo seznámení se s manažerem Andym Farrowem z agentury Far North. Z obchodního hlediska tehdy kapela nijak nevynikala – někteří členové sotva pokrývali náklady běžného života z výdělků za koncerty a prodej desek. Muzikanti tak Farrowovi dali jasnou výzvu: pokud jim dokáže zajistit špičkovou smlouvu s renomovaným labelem, podepíší smlouvu o exkluzivním managementu právě s Far North. Andy se následně zaměřil na nizozemské Roadrunner Records a britské Music for Nations.
Music for Nations nabídli Farrowovi smlouvu na tři alba, která mu navíc umožnila vyjednávat o procentech z prodeje merchandise a o výši autorských tantiém z dodatečné monetizace odděleně, což by členům Paradise Lost otevřelo tři samostatné zdroje příjmů.
K uzavření smlouvy došlo během prosince 1991 a hudebníci se poprvé v kariéře mohli začít cítit jako profesionálové. Nyní se nacházeli u stejného vydavatelství, které v Evropě dohlíželo na ranou dráhu takových jmen jako Anthrax, Megadeth a Metallica. Samozřejmě doufali, že se stejně dobře postarají také o jejich formaci.
Po podpisu smlouvy zajistil Farrow členům uskupení především pravidelnou mzdu, což znamenalo, že mohli dát sbohem své běžné práci a plně se soustředit na muziku – pro pětici halifaxských mladíků z dělnické třídy to byl splněný sen. Tento krok jim umožnil počátkem roku 1992 trávit ve zkušebně libovolné množství času a soustředit se na tvorbu nových skladeb, které daly vzniknout jejich třetí studiové desce Shades of God.
Nahrávání v Academy Studios s Keithem Appletonem tentokrát nepřipadalo v úvahu, a tak se parta během března až dubna 1992 přesunula do Longhome Studios v Northamptonshiru. Na základě Farrowova doporučení byl angažován mladý a tehdy neznámý producent Simon Efemey, který kladl důraz na kvalitní zvuk – což ocenili hlavně oba kytaristé. Simon byl navíc skutečný producent a snažil se z kapely vytáhnout melodičnost. Do procesu nahrávání vnesl i potřebnou disciplínu, která Paradise Lost dříve trochu scházela.
Úvodní skladba nové studiovky, "Mortals Watch the Day", navazuje na předchozí nahrávku a Nick zde jasně ukazuje další vývoj svého vokálu. V refrénu následující "Crying of Eternity" se jeho hlas znovu spojí se Sarah Marrionovou, známou už z minulého alba. "Embraced" přináší mohutný nápor power akordů, které kulminují v táhlém refrénu s neobvyklou melodií. "Daylight Torn" je drtivý pochod kytarových linek, který zanechá dojem i bez výrazného refrénu – zaujme i krásná Aedyho akustická mezihra.
Středobodem nahrávky je "Pity the Sadness", pravděpodobně nejzásadnější píseň z prvních tří studiovek. Je typická ostrým hlavním riffem, který se nekompromisně dere kupředu, zatímco Mackintosh tká vrstvy melodie. Na skupinu měl během nahrávání vliv Alice in Chains, nejmetalovější smečka ze slavné seattleské grungeové scény. Paradise Lost okouzlilo, jak dokázali tito Američané propojit temnotu se srozumitelností. "No Forgiveness" začíná jemnou akustikou (poprvé v historii souboru), která přechází do těžké pasáže s proplétajícími se kytarami a akustickými doteky. Poté přichází další sedmiminutovka "Your Hand in Mine" s výrazným refrénem, kde Holmes experimentuje s čistým zpěvem. "The World Made Flesh" patří k nejznámějším skladbám počinu – září Mackintoshovými sóly a nezaměnitelným kravským zvoncem.
Vrcholným okamžikem celé studiovky je však závěrečná "As I Die", skladba, která málem skončila jen jako B-strana. Zařazení navrhl až Simon Efemey. Členové kapely – kromě Grega Mackintoshe – se zprvu obávali, že je příliš měkká. Ukázalo se však, že jde o kompoziční průlom a možná i dosud nejlépe prodejnou píseň Paradise Lost. Díky menší finanční podpoře od vydavatelství k ní vznikl černobílý nízkonákladový videoklip.
Rok 1992 přinesl i možnost zviditelnit se za oceánem – díky spojení mezi Music for Nations a Metal Blade, kteří drželi jejich licenční práva. První dva tituly distribuovala v USA společnost Revolver, což byl víceméně underground. Na jaře 1993 vyšlo EP As I Die, které sloužilo jako ochutnávka před dosud největším podnikem v historii formace: letním severoamerickým turné, během nějž se měli předvést v půlhodinovém setu po boku deathmetalových titánů Morbid Angel a německých thrasherů Kreator.
Ještě předtím ale čekalo Paradise Lost nahrávání čtvrté studiové nahrávky – tentokrát v Jacobs Studio v Surrey, znovu pod taktovkou Simona Efemeyho a zvukového inženýra Pete Colemana. Prodeje Shades of God překonaly očekávání, a tak byl rozpočet na novinku navýšen – šlo o druhou nejvyšší investici vydavatelství do některé kapely (první byla Metallica). Vztahy mezi Music for Nations a Paradise Lost tehdy panovaly ve stavu 'hudební idyly' a partě se dařilo, na co sáhla.
Gregor Mackintosh, povzbuzený úspěchem "As I Die", chtěl na nové nahrávce naplno rozvinout její prvky – méně pasáží, více důrazu na sloky a refrény. Žádná skladba na albu Icon tak nepřesáhla pět minut. Výraznou změnou prošel i Holmesův zpěv, který se dál přikláněl k čistějším polohám. Obal desky vytvořilo londýnské studio Stylorouge.
Desku otevírá pomalé, rozvážné tempo skladby "Embers Fire", které okamžitě ukazuje, jak moc se nové dílo liší od předešlého. Jde o přímočarý metal bez zbytečných kudrlinek, téměř prostý gotických ozdob. Následuje "Rememberence" se svými bujnými aranžemi a jednoduchými, ale efektivními power akordy. "Forging Sympathy" patří k nejvíce přehlíženým kouskům na nahrávce, i když obsahuje jeden z nejtvrdších riffů. "Joys of Emptiness" překypuje melancholií a proplétajícími se kytarami. "Dying Freedom" otevírají vrstvy dramatických kláves, které plynule přecházejí v Macintoshovu podivuhodnou melodii. "Widow" je jedním z mála pokusů o svižnější píseň, kde zároveň vyniká Holmesův nový vokální styl. "Colosal Rains" je skladba, kterou Paradise Lost živě zahráli jen dvakrát; jde o kompozici spoléhající na efekty a ruchy davu, což na pódiu prostě nefungovalo. Zato "Weeping Words" je energická, úderná a přímočaře směřující záležitost, která naživo obstála mnohem lépe. Tříminutová "Poison" zůstává jedním z nejméně doceněných kusů formace. Doomové kolébání a chvění klasiky "True Belief" přetrvaly až do dnešních dnů. Skladba se jako by chtěla vymanit ze svého pomalého tempa, ale místo toho vytváří zádumčivou náladu, podpořenou vrstvením vokálů v závěru. "Shallow Seasons" sice není špatná, ale působí jako směsice stylů. V goticky laděné "Christendom" dostala velký prostor hostující zpěvačka Denise Bernardová. "Deus Miserateur" pak uzavírá desku jako temné outro evokující soundtrack ke starému hororu.
Po červencovém ukončení natáčení čekala Paradise Lost první cesta za oceán. Partu však brzy čekalo rozčarování z amerických reálií – ať už šlo o zvuk, nebo podmínky v klubech – a turné rychle ztratilo své kouzlo. Situaci nepomohlo ani to, že čtyři z pěti členů, kromě Aedyho, byli vegetariáni, což v USA znamenalo prakticky nevyhnutelnou hranolkovou dietu zapíjenou pivem. Po osmi týdnech se tak formace nemohla dočkat návratu domů. Znechucení se výrazně podepsalo na americkém úspěchu uskupení i jejich ochotě se do USA někdy vracet. Další plnohodnotné americké turné se uskutečnilo až v roce 2003, což naděje na širší průlom za Atlantikem na dlouho pohřbilo – a později toho hoši hořce litovali.
Naštěstí drsné zážitky z Ameriky brzy přehlušilo vřelé evropské přijetí. Už první koncert po návratu, 5. září 1993 ve Stuttgartu, rozehřál vyprodaný sál a nálada se s dalšími vystoupeními jen zlepšovala. V listopadu se parta přidala k evropskému turné ke studiovce Chaos A.D brazilské legendy Sepultura. Hrálo se ve větších halách, často až pro pět tisíc fanoušků. Nechyběla ani častá vystoupení v pořadu Headbanger's Ball na MTV.
K desce Icon vznikly tři videoklipy ke skladbám "Embers Fire", "Widow" a "True Belief", které už těžily z rostoucí finanční podpory labelu Music for Nations. Na rozdíl od nízkorozpočtových klipů k "Pitty the Sadness" a "As I Die" se konečně mohli rozmáchnout.
Jak turné k »Icon« nabíralo na obrátkách, proměnila se Paradise Lost v nekončící kolotoč nahrávání, propagace a přejezdů mezi štacemi. Tlak stoupal, nejvíce na bubeníka Matthewa Archera, který se postupně stal brzdou dalšího vývoje souboru. Zlom nastal 13. srpna 1994 na Hultsfred Festivalu ve Stockholmu – během legendární "As I Die", kdy dav šílel, Matthew náhle přestal hrát při druhé sloce. Paradise Lost sice skladbu dotáhli do konce, ale atmosféra šla do kopru. To jen posílilo rozhodnutí, že Archer musí odejít. Stalo se tak v listopadu, a odchod kamaráda formaci hluboce zasáhl.
Pozitivem Archerova odchodu bylo, že využil svých kontaktů s Wanessou Warwickovou a zájmu o televizní svět – stal se asistentem produkce v MTV v Londýně. Později měl možnost znovu spolupracovat jak s bývalými kolegy, tak s jinými známými formacemi. V MTV nakonec pracoval přes dvacet let a dotáhl to až na post produkčního televizních reality show.
Vzhledem k tomu, že nahrávání další studiovky mělo začít nejpozději v lednu následujícího roku, bylo nutné použít automatické bicí Tascam (pojmenovaný po Sister of Mercy jako 'doktor Avalanche'). To nevzbudilo v osazenstvu velké nadšení. Paralelně běžel konkurs na nového bubeníka – vítězem se stal Lee Morris, tehdejší člen bradfordské funkrockové party Slam. Hudebně si s Paradise Lost sedl skvěle, v osobní rovině to však občas skřípalo – pocházel z jihu, a jeho smysl pro humor byl poněkud jiný než u zbytku severní party.
Studio Great Linford Manor, nádherná stavba ze 17. století s rozlehlým areálem, býval původně zámeček, který se na nahrávací studio přeměnil v osmdesátých letech. Vzhledem k úspěchu předchozí desky (odhadem půl milionu prodaných kusů) ale Music for Nations na Paradise Lost rozhodně nešetřili – byli jejich hlavní prioritou. Očekávání byla stejně vysoká.
Produkční duo zůstalo stejné – Simon Efemey a Pete Coleman. Atmosféra ve studiu byla uvolněná a natáčení v obou lokacích (část nahrávky vznikla v Ridge Farm Studio v Surrey) probíhalo v pohodové náladě plné vtípků. Na Draconian Times došlo poprvé v historii bandu na použití metronomu, což značně zjednodušilo práci s jednotlivými stopami.
Oproti svému předchůdci je Draconian Times širší a orchestrace bohatší. Skladby mají větší dynamiku a vzdušnost, produkce působí filmově a celá nahrávka má silnější gotický nádech. Pořadí skladeb skvěle využívá kontrastu gradace a zklidnění – všech dvanáct skladeb šlape bez výjimky.
Draconian Times navazuje tam, kde Icon skončil, a otevírá jej ponurá "Enchantmen", která pracuje s vrstevnatým vokálem a pohlcující atmosférou. "Hallowed Land" patří dodnes mezi nejvýraznější hity souboru – časopis Metal Hammer ji zařadil mezi stovku nejlepších metalových skladeb 90. let. Následují nejtvrdší fláky nahrávky – "The Last Time" a "Once Solemn", mezi které se elegantně vklíní emocionální a uhlazenější "Forever Failure", otevíraná monologem Charlese Mansona z dokumentu The Man Who Killed 60's.
"Shadowkings" je učebnicová záležitost, kde nad Aedyho křupavým riffem tančí melodie Grega Mackintoshe, zatímco Holmes to doráží gotickým refrénem. Dál se linou melancholická "Elusive Cure" a trojice "Shades of God", "Hands of Reason" a "I See Your Face", které Holmesův melodický chraplák žene až na hranu jeho možností. Před touto trojicí je ještě "Yearn for Change", poslední vzniklá píseň, jež vzešla z jamu mezi Morrisem, Aedym a Edmondsonem. Celé LP uzavírá křehká "Jaded". Výsledkem je vyvážená a silná nahrávka, která dostala Paradise Lost až na titulku 549. čísla magazínu Kerrang.
Obal a grafická stránka jsou výsledkem spolupráce britské umělkyně Holly Warburtonové a studia Stylorouge a patří k nejvýraznějším vizuálům Paradise Lost. Videoklipy k "The Last Time" a "Forever Failure" zajistily bandu stabilní přítomnost na MTV.
Na jaře 1995 odehrála parta několik zahřívacích koncertů s cílem začlenit Morrise do týmu – vše vyvrcholilo show na Dynamo Open Air před 120 tisíci lidmi. Následovalo tradiční evropské turné a vůbec první výjezd do Jižní Ameriky. Poslední show k nové nahrávce proběhla 17. srpna 1996 na festivalu Monsters of Rock na Doningtonském hradě. Paradise Lost si to pořádně užili, byť koncert lehce přibrzdily zvukové patálie. Poté následovala dlouho očekávaná pauza na "dobití baterek".
Manažer Andy Farrow už tou dobou spřádal plány, jak Paradise Lost dostat k velkému labelu. Přišel s chytrým tahem – vyjednal novou smlouvu s Music for Nations na jednu další desku, ale podmínkou bylo, že náklady na ni nepokryje distribuce předešlých nahrávek. Věděl totiž, že formace bude riskovat a chtěl předejít finančnímu propadu.
Nový směr tvorby se dal tušit už z přístupu Grega ke skládání – tentokrát si k ruce nevzal kytaru, ale syntezátor a klávesy. Nejprve musel přesvědčit spoluhráče, což se mu nakonec podařilo, i když Lee Morris k tomu měl výhrady. Proměna se odrazila i ve vzhledu sestavy – Nick si jako první nechal ostříhat své vlnité háro, což šokovalo jak kolegy, tak manažera. Postupně ho následovali všichni, kromě Morrise.
„Když jsem šel na pódium, tak mi vlasy furt lezly do pusy, dávil jsem se a strašně mě to štvalo. Nějak jsem se je snažil zkracovat a zkracovat, ale nechtěl jsem mít sestřih jako pes. Vlastně si myslím, že jsem viděl Laynea Staleyho z Alice in Chains a jeho vlasy a přišlo mi, že to vypadá skvěle. Udělal jsem typickou věc, když jsem vzal jeho fotku, ačkoliv jsem se mu vůbec nepodobal a šel s ní ke svému kadeřníkovi. Vypadal jsem pak jako nějaký záludný výrostek z bradforského sídliště nebo tak něco. Prostě jsem si začal zkracovat vlasy. Když si Metallica ostříhala vlasy, tak to spustilo lavinu.“
Změny se dotkly i producentského týmu. Paradise Lost začali hledat producenta s širším záběrem, který nemusel nutně zahrnovat metal. Volba nakonec padla na Ulfa 'Sanka' Sandqvista, mezi jehož nejtvrdší produkce patřily například Clawfinger. Ulf obdržel kopie Icon a Draconian Times, ale velký dojem na něj neudělaly, tahle muzika mu moc neříkala. Pod jeho vedením tak začalo postupné osekávání kytarových sól a riffů a soustředění se na píseň samotnou.
Tvorba studiového počinu »One Second« začala počátkem roku 1997 v Rockfield Studios ve waleském Monmouthu. Sandqvista nicméně venkov brzy unavil a nahrávání se přesunulo do Battery Studios v Londýně. Nový producent také mnohem více zasahoval do podoby skladeb a nutil Nicka zkoušet různé vokální polohy. Holmes proto začal chodit na hodiny zpěvu ke známé londýnské učitelce Tony de Brettové, pod jejímž dozorem se zdokonaloval například Ozzy Osbourne. Mix a mastering probíhaly v Toytown Studios ve Stockholmu, které vlastnil přímo Sandqvist, a formace tak poprvé v historii pracovala na desce mimo Británii.
Zřejmě jediná skladba z One Second, která by se dokázala protlačit na Draconian Times, "Say Just Words", byla prvním singlem a vznikl k ní také videoklip. V písni "Lydia", inspirované skutečnými příběhy prostitutek z londýnských ulic, se sráží tvrdé klávesy a mohutné riffy, a skladba tak útočí čistým gothic zvukem. Nejvíce však Sandqvist zasahoval do "Mercy", kterou zbavil všech kytarových partů a nahradil je skličujícími klávesovými kousky. Výsledkem je, že skladba patří mezi nejúdernější a nejvtíravější kousky na nahrávce. Dá se tvrdit, že One Second obsahuje i pár vycpávek, jako například "Sane" nebo "Take Me Down". Svérázný je také obal, pocházející z dílny známého anglického rockového fotografa Rosse Halflina.
Nový počin nevyvolal v řadách vydavatelství žádné velké nadšení, Martin Hooker z Music for Nations okamžitě věděl, že s propagací budou problémy. Nevěřil, že se podaří přesvědčit metalový tisk k věnování pozornosti sestavě, která se začala distancovat od svého stylu. Navíc měli strach, že alternativní média odmítnou Paradise Lost kvůli jejich metalovým kořenům. Hooker a Music for Nations proto zaujali k One Second vlažné stanovisko, protože nevěřili v jeho komerční životaschopnost. Přesto se desce podařilo obsadit osmé místo v Německu, sedmé ve Finsku a páté ve Švédsku s celkovým prodejem asi čtyřicet tisíc kusů. Nakonec se stala nejprodávanější nahrávkou kapely (v roce 2020 bylo One Second časopisem Metal Hammer zařazeno mezi 20 nejlepších metalových alb roku 1997) a otevřela jim cestu k velké firmě. Posledními počiny pro Music for Nations se tak stala kompilace Reflection a DVD One Second Live, natočené v Shepherd's Bush Empire v lednu 1998.
Jelikož smluvní závazky s Music for Nations byly splněny, zahájil Farrow vleklé diskuze s Peterem Burtzem, výkonným ředitelem u EMI Electrola, a Lotharem Meinerzhagenem, víceprezidentem mezinárodní divize, kteří měli o Paradise Lost zájem. Hooker sice Farrowa varoval, že přestup nebude mít pro kariéru formace moc dobrý efekt, ten ale toužil zjistit, jaký je život u velkého vydavatele.
„Myslím, že bychom se s Music for Nations asi mohli dostat ještě dál, kdyby nás tolik nevábily větší rozpočty,“ přiznává Mackintosh. „Chtěli jsme víc peněz na nahrávání, na videa a tak. Řekl bych, že jsme zkrátka chtěli přístup k větším věcem. Zároveň jsme se měli stát menší rybou. To jsme u Music for Nations nebyli, a význam této skutěčnosti jsme rozhodně podcenili.“
S nástupem k nové firmě začalo utrácení, které si dříve nemohli dovolit, jako by se snažili novou situaci užít, dokud to jde. Zatímco u Music for Nations patřili k prioritním uskupením, u EMI byli jen zbožím. Jejich nejběžnější fráze v té době byla: „Jsme jenom daňový odpis Robbieho Williamse.“
Koncem roku 1998 se Paradise Lost odebrali do Haremere Hall v East Sussexu, aby zahájili skládání pro sedmou studiovou desku. Haremere Hall vlastnila herečka Jane Seymourová, sídlo se rozkládalo na šedesáti hektarovém pozemku s nádherným parkem a patřilo k němu veškeré nezbytné vybavení jako tenisové kurty nebo bazén. Prostornost sídla umožnila sestavě postavit si studio přímo uvnitř sídla. Protože je však nic nenutilo pustit se do psaní, spíše se jen poflakovali po okolí. V kapele také pomalu narůstalo napětí, především mezi Morrisem a Mackintoshem, který se stále více pouštěl do vydatné konzumace alkoholu. Navíc ničím neomezené experimentování zpomalovalo jeho skladatelský proces. Edmondsovi se nové skladby líbily, ale zároveň mu přišlo, že už zachází příliš daleko. Nakonec musel Mackintoshe držet zkrátka i Nick Holmes.
EMI si mysleli, že dostanou další metalovou nahrávku, a neuvědomovali si, jak hluboko do elektroniky už Paradise Lost zabředli, převládalo mínění, že fanoušci to tak jako tak přijmou. Realizací nové desky Host byl pověřen anglický producent Steve Lyon, který stejně jako Sandqvist nepocházel z metalového prostředí. V té době se také Mackintosh s ostatními často oddával poslechu Depeche Mode a studoval jejich tvorbu, i když jejich cestou se přímo jít nechystal.
Jediný, kdo měl silný pocit, že kapela kráčí špatnou cestou, byl Lee Morris, který cítil, že jí v současné situaci nemá co dát. Na Host vlastně ani pořádně nebubnoval, Lyon si z jeho partů bral jen určité údery a rytmy, z nichž pak tvořil smyčky. Aedy naproti tomu přebral většinu kytarových partů, protože Mackintosh zaměřil většinu své pozornosti na klávesy a samply. Co se týká Holmesova hlasu, upustil úplně od chrapláku a věnoval se už pouze čistému zpěvu. Nick navíc tenkrát řešil nemoc svého otce, kterému už nezbývalo mnoho času, a nakonec zemřel v pouhých devětačtyřiceti letech. Aby se s nastálou situací vyrovnal, vrhl se na divokou kombinaci prášků a alkoholu, což začalo ovlivňovat i jeho živé výkony.
Celkové omezení tvrdých kytar naznačovalo, že nová deska metalové publikum stěží přijme, přesto je to ve svém jádru temné, komplexní a často záhadné dílo, které po skladatelské stránce Holmes hodnotí jako jedno z nejlepších: „Dnes už můžu »Host« poslouchat celkem se zalíbením. Na desce je solidní materiál. Je taky dost temná. Přechod z kytar na synthy nebude u metalového publika fungovat nikdy, ale o tom to nebylo. Šlo nám víc o to, že s použitím gothicky zabarvených synthů jsme mohli získat větší hloubku a temnotu. »Host« bylo celé o smyslu pro detail.“
Před oficiálním vydáním nové studiovky odehráli Paradise Lost několik koncertů, které byly význačné Mackintoshovou mizernou náladou. Napětí vyvrcholilo následující den po koncertu v Corku, který proběhl 6. dubna. Při hádce s Holmesem Mackintosh upadl a zlomil si levou ruku. Šlo o první fyzickou potyčku v sestavě. Paradise Lost se tak ocitli v zoufalé situaci. Nicméně klávesové party se už staly pevnou součástí stop pouštěných z počítače a kytarové party za Grega převzal kytarový technik Andy Corns. Greg tak v podstatě jen předstíral hru na klávesy a přitom popíjel.
Album Host nicméně po vydání dosáhlo v Německu překvapivě na čtvrté místo, což bylo zatím nejlepší umístění uskupení, a zabodovalo také ve Finsku a Švédsku.
22. září 1999 pak v Lucembursku začalo evropské klubové turné, na kterém je ve Skandinávii doprovázeli Seveřané Katatonia. Stalo se z něj asi nejméně úspěšné putování, zejména kvůli slabě navštěvovaným jihoevropským štacím. Zhruba ke konci tour navíc zvažoval odchod bubeník Morris, který nakonec zůstal jen pod podmínkou, že následující studiová nahrávka bude tvrdší. I když byly nakonec prodeje desky v Evropě docela solidní a prvotina má dodnes podporu členů sestavy (i když Holmes i Morris si myslí, že neměla vyjít pod hlavičkou Paradise Lost), je toto období tím nejtemnějším, které si formace musela projít.
Paradise Lost se tak na přelomu tisíciletí ocitli na nejnižším bodě své kariéry, kdy chyběla nejen motivace dále tvořit, ale i chuť propagovat tvorbu na turné. Na evropském metalovém kolbišti měli jen slabou odezvu a v Americe byli v podstatě bezvýznamní, vztahy uvnitř bandu byly nestabilní a Holmes měl pocit, že se stali 'neúspěšnou popovou partou'. Mackintosh ale stále nebyl připravený vrátit se k jejich kořenům. Na obzoru se sice začalo pomalu rýsovat opětovné zapojení kytar, přesto ale bylo těžké považovat v tento moment Paradise Lost za metalovou skupinu. Tato krize nakonec vyústila ve studiový počin Believe in Nothing, který je všeobecně považován za jejich nejhorší desku.
Nejčastější slovo používané ve spojení s touto deskou je – kompromis. Firma tentokrát začala vyvíjet nátlak, aby soubor napsal věci, které by mohly oslovit širší publikum a které by se líbily fanouškům alternativního rocku.
Holmes k tomu dodává: „Procházeli jsme si krizí identity. Opravdu jsme netušili, kam jsme se tímto počinem chtěli dostat. Když poslouchám »Believe in Nothing«, tak cítím, že jsme tak trochu ztracení. Tehdy jsme neměli dostatečnou vizi. Je možné se inspirovat u jiných formací a stále si přitom udržet vlastní zvuk, ale nám se to tehdy příliš nepovedlo.“
Zatímco u Host zkoumal Mackintosh nové věci jako nikdy předtím, u nové nahrávky to byl pravý opak. Grega trápily osobní problémy, postrádal nadšení a těžko sbíral energii na skládání. Tížila jej představa, že na svých bedrech musí nést skladatelské břemeno a udržovat sestavu v chodu. Důležité ale bylo, že se vrátily kytary, což povzbudilo Morrisův zájem. Jsou zde sice stále patrné zbytky Host, ale přesto jde o kytarový počin, byť ne zrovna metalový.
Dosáhnout tvrdšího zvuku pomáhal uskupení anglický producent John Fryer, který měl, stejně jako jeho předchůdce, zkušenost s Depeche Mode a podílel se na debutu Nine Inch Nails. O Paradise Lost, s kterými na jaře roku 2000 zamířil do Albert Studios v Londýně, měl jen letmé podvědomí. „Spojil mě s nimi jejich A&R manažer s tím, že je třeba dostat je zpátky na cestu,“ vysvětluje Fryer. „Greg měl rád elektronickou stránku věci, takže myšlenka byla nechat něco od elektroniky, ale vrátit k tomu kytary. Výsledné skladby jsou to nejtvrdší, co tou dobou byli ochotní udělat.“
Albert studio vlastnil George Young, starší bratr Anguse a Malcolma. Studio mělo jak jméno, tak i vybavení, ale chyběly mu prostory ke kolektivní práci. Poprvé tak soubor nebyl ve studiu pohromadě a chyběl společný náboj. Aedy a hlavně Morris nebyli s tímto způsobem natáčení vůbec spokojení, hlavně Morris, který musel své bicí opět nahrávat odděleně. Z toho pak plynula celková nespokojenost s produkcí nahrávky, která neměla žádnou atmosféru. Navíc se právě v tom roce do podvědomí veřejnosti dostala problematika stahování a sdílení souborů a nové dílo patřilo mezi první desky, které postihl únik před oficiálním datem vydání, což situaci ještě zhoršilo. Na dovršení všeho bylo ještě rozhodnuto desku před vydáním znovu zmixovat.
Největší úder pak formaci zasadil britský novinář Dave Everley, který v magazínu Kerrang! přidělil nové nahrávce nulu z pěti, nejnižší možné ohodnocení, a desku doslova "spláchl do hajzlu". Holmes Everleymu nikdy neodpustil a stále odmítá jeho žádosti o rozhovor.
Turné k desce začalo v německém Hamburgu a sestava se potýkala víceméně se stejnými problémy jako na tom předešlém, navíc EMI jakoby opomíjelo určité oblasti, což vedlo na některých koncertech k podprůměrným návštěvám. Nakonec se ale především v Německu některé akce vyvedly a tour tak dospělo 30. listopadu v Milton Keynes ke svému závěru, aniž by šlo o nějaký velký průšvih. Spolupráce s EMI se nicméně chýlila ke konci a na rozdíl od minulosti se tentokrát vydavatelství nijak nesnažilo udržet formaci ve své stáji. Pro band to paradoxně znamenalo úlevu.
Na počátku roku 2002 potřebovali členové Paradise Lost veškerou pomoc, aby se začali vyhrabávat ze dna. Tím pravým člověkem, který by jim pomohl s natáčením jejich deváté desky Symbol of Life, se ukázal být kanadský muzikant a producent Rhys Fulbert, jenž s uskupením už několikrát spolupracoval. Rhys byl jejich velký fanoušek a jeho jediným zájmem bylo udělat z nich zase úspěšnou formaci. Nick a Greg v té době procházeli svým nejtěžším obdobím, ale dostávali všemožnou podporu od zbytku sestavy i od producenta. Úlevou bylo také to, že poté, co se spojili s nadějným německým vydavatelem Gun Records, už jim nepokukoval přes rameno nikdo z EMI.
Na začátku roku 2002 Greg dozrál k rozhodnutí, že je čas pomalu vracet se k metalovému zvuku. Šlo to však pomalu a písně byly až do doby, než se do procesu zapojil Fulbert, značně nedokončené. V podstatě byl právě on tím, kdo v Mackintoshovi znovu probudil opravdový zájem o tvrdé kytary.
Deska se natáčela během června a července 2002 v klidném prostředí Chapel Studios v hrabství Lincolnshire, kde si pánové také užívali, že zase konečně nahrávali společně a chvíle po nahrávání trávili v hospůdce Vine, kterou často okupovali až do tří do rána. Lee Morris se hospodských radovánek účastnil jen příležitostně, protože byl čerstvě ženatý a od svých kolegů se postupně vzdaloval. A to i přesto, že mu hudební směřování nové studiovky vyhovovalo a nahrávání si konečně užíval.
Ve výsledku se na novém počinu povedl výborný mix mezi temnou elektronickou hudbou a tvrdými kytarovkami, příkladem mohou být skladby "Two Worlds", "Primal" nebo "No Celebration". Když se k tomu přidá industriální "Isolate", singlová "Erased" a šlapavá "Perfect", je tady základ pro slušně našlapanou desku. Druhou nejpopulárnější písní se však stal cover "Smalltown Boy", což byl taneční hit od popových Bronski Beat, kterému dali Paradise Lost metalový nádech.
Obal dostal na starost Dirk Rudolph, německý umělec, který už dříve spolupracoval s metalovými uskupeními jako Kreator, Iced Earth nebo Atrocity. Ten nakonec zvolil rentgenový snímek hada od Nicka Vaseyho, který měl odkazovat na biblického hada z ráje.
Poprvé od One Second měli také Paradise Lost řádný severoamerický label. Newyorští Koch Records vydali Symbol of Life 12. listopadu 2002, čímž pomohli sestavě chytit ztracený dech na území, které do značné míry ignorovala, a připravili půdu pro první severoamerické turné po deseti letech. Tentokrát vyrazili na cesty se švédskými progresivními nadějemi Opeth a americkými Tapping the Vein. Původně se měla účastnit ještě italská gotická parta Lacuna Coil, ale museli svou účast odříct kvůli problémům spojeným s teroristickými útoky 11. září. I přes několik krušných okamžiků dopadlo turné úspěšně a dalo zapomenout na neblahou zkušenost z před deseti lety. Navíc změnilo život jednomu z členů formace, konkrétně Gregovi, který na cestách navázal vztah se zpěvačkou Tapping the Vein, Heather Thomsonovou, a o pár let později si ji vzal.
Následovalo úspěšné evropské turné s Within Temptation a opět s Tapping the Vein. Ne všechno ale směřovalo k lepšímu. Nedořešené vztahy s bubeníkem Lee Morrisem vedly k tomu, že se od sestavy dál vzdaloval, a s Gregem došlo i k několika fyzickým střetům. Situace došla tam, kam dlouho směřovala, a 23. listopadu 2003 Lee odehrál svůj poslední koncert s Paradise Lost.
Když začala práce na novém, eponymním počinu, bylo potřeba především vyřešit záležitost s bubeníkem. Tentokrát se ale nekonal žádný konkurz, protože hned po oznámení ukončení spolupráce s Lee Morrisem se ukázalo, že je volný Jeff Singer, který jen těsně neprošel minulým konkurzem a stal se dalším pravým hráčem, který přišel v pravý čas. Nicméně byla jedna podmínka: na nové studiovce Paradise Lost měl být uveden jen jako studiový bubeník, i když jeho oficiální přijetí bylo vysoce pravděpodobné.
Když v červnu 2004 začalo v Chapel Studiu s Rhysem Fulberem a Gregem Reelym nahrávání, vypadalo to, že parta už má to nejhorší za sebou. Nálada se výrazně lišila, jelikož Holmes i Mackintosh pracovali s čistší myslí a pozitivnějším životním postojem. Jediná změna oproti předchozímu studiovému počinu tak byla, když Holmes odletěl nahrávat zpěvy do Los Angeles.
Stejně jako v případě Symbol of Life si Fulber během předprodukce skladeb nahrával jednotlivé party, pak si je bral na hotel a znovu aranžoval. Své úpravy poté konzultoval s muzikanty. Probíhala tak intenzivní práce na aranžích, některé skladby se upravovaly klidně dvacetkrát i vícekrát. Deska zároveň představuje úplný návrat ke kytarové hře, typické pro desky jako Icon nebo Draconian Times.
Návrat klasických prvků je zřetelný už na úvodní skladbě "Don't Belong", po které následuje křupavá "Close Your Eyes" a lehce zapamatovatelná "Grey" s vzdušným refrénem. "Redshift" zpočátku vypadá, jako by vypadla z nahrávky Host, ale díky dunivému refrénu brzy dosedne na své místo. Píseň "Laws of Cause" je jedinou skladbou na desce, kde se Fulber a Mackintosh nepohodli kvůli podkladu pod sólem. Další kompozice dotvářejí dojem, že jde celkově o příjemný doom metalový počin, jehož vrcholem je závěrečná "Over the Madness" – nejdoomovější věc na deskách a zároveň jedna z nejoblíbenějších skladeb sestavy.
Obal vytvořil řecký umělec a basista i zpěvák symfonických death metalistů Septicflesh Spiros 'Seth' Antoniou, který studoval na Athénské škole výtvarných umění.
Studiovka vyšla 17. března 2005 a dosáhla osmnácté příčky v německé hitparádě, což byl svým způsobem úspěch, i když Gun Records nebyli spokojeni s tím, že desku nedokázali dostatečně protlačit do mainstreamu, protože byla stále brána jako metalová. O necelý měsíc dříve vyšel singl "Forever After" doprovázený videoklipem, a to přes nesouhlas kapely, které by spíše volilo "Over the Madness". Album tak nesplnilo očekávání firmy, která se dohodla s partou, že po ukončení propagačního cyklu dojde k ukončení spolupráce.
Tento rozchod se ukázal být štěstím v neštěstí. Farrow se v té době snažil o upsání Opeth, kteří se stali volnými poté, co Music for Nations ukončili činnost. Jednou z firem, která o švédské progresivní metalisty stála, byli také němečtí Century Media Records. Během jednání se Farrow seznámil také s Jensem Prüterem, vedoucím A&R oddělení pro evropskou divizi Century Media, a přiznal, že na něj lidé z Century udělali dojem. Tenkrát ho také napadlo, že by se mohli stát domovem i pro Paradise Lost. Námluvy s Opeth sice nakonec dobře nedopadly, Švédi skončili u Roadrunner, u Century se však otevřela šance pro přijetí doomové legendy z Halifaxu.
Century Media se nakonec v listopadu 2005 rozhodli vydat desku Paradise Lost v Severní Americe pod svým sublabelem Abacus. Dalším krokem se pak stala celosvětová smlouva. Prüter byl fanouškem kapely už od prvních studiových počinů a měl zájem dostat ji znovu na výsluní. V srpnu 2006 se tak Paradise Lost stali oficiálně členy stáje Century Media a věci znovu začaly fungovat rodinným způsobem; připomínaly tak dobu u Music for Nations. Prüter a jeho tým také věděli, že k obnovení vztahu mezi metalovou komunitou a sestavou bude zapotřebí pečlivě vytyčený přístup. To vyžadovalo přesný plán, který měl zaručit, že novináři vezmou Paradise Lost na milost. Zastřešujícím cílem se tak stalo 'udělat všechno znovu temnější'.
Pro nové studiové dílo byl už po třetí jako producent povolán Rhys Fulber, i když mix tentokrát obstaral Mike Fraser, který posbíral zkušenosti s kapelami jako Metallica nebo AC/DC. Deska se nahrávala na začátku roku 2007 v Chapel Studios a dodatečné náběry proběhly ve Strait Sound v Gibsons nedaleko kanadského Vancouveru.
Rhys měl tentokrát na nahrávku daleko menší vliv než před pěti lety, kdy se snažil na albu Symbol of Life vrátit kapelu na metalovou cestu. Mackintosh se pustil do tvrdého kytarového materiálu sám od sebe a klávesy zde plnily spíš úlohu nástroje dotvářejícího atmosféru. Holmes také začal zpívat s daleko větší razancí, i když ke growlingu se zatím vrátit odmítl. Každý dílek skládačky s názvem In Requiem ale mluvil o naprostém návratu k metalu. Album téměř postrádá elektronické prvky, oplývá tvrdostí, temnotou a melodiemi. Deset let od začátku jejich dobrodružné výpravy do nemetalových vod se tak Paradise Lost vrátili tam, kam vždycky patřili.
V prvním singlu kapely "The Enemy" se také objevují dvě zpěvačky, Mackintoshova manželka Heather a Fulberova bývalá manželka Leah Randiová. Videoklip ke skladbě se točil v březnu 2007 na ruském Krymu a hudebníci zde ztvárnili utlačované válečné zajatce, které čekalo zastřelení popravčí četou. Druhý singl "Praise Lamented Shade" šikovně kombinuje teskný doom s melodickými vokály. Skladbě pomohla změna ladění, stala se tak tvrdší a temnější.
Co se týče jednotlivých skladeb, je album po celou dobu velmi konzistentní. Nejsou zde žádné propadáky a kromě singlů je zde ještě několik výrazných skladeb, které si zaslouží být zmíněny obzvlášť. Otvírák "Never for the Damned" je jednou z těch písní, které připomínají Shades of God. "Prelude to Descent" má dokonce krátkou mezihru, která je dost možná nejrychlejší věcí, jakou kdy kluci nahráli. Kvazi-titulní skladba "Requiem" má také několik momentů, které vracejí vzpomínky zpátky k Shades of God, je to zejména sloka, která obsahuje drtivě těžký riff a nejtvrdší, nejhrdelnější vokál Nicka Holmese za dlouhou dobu. Dalším povedeným songem je šestá skladba "Unreachable", která sice není tak těžká jako "Requiem", ale má úžasně smutné a podmanivé melodie, které jsou klasikou Paradise Lost.
Po natočení klipu přišlo na řadu pořízení propagačních fotografií, kde kluci opustili svůj tradiční zevnějšek ve prospěch oblečení z viktoriánské éry. A i když bylo těžké členy sestavy k této akci přemluvit, ve finále se fotkám dostalo slušné odezvy. Časopis Terrorizer například věnoval kapele celou dvojstránku v nadcházejícím čísle.
Vizuální stránka studiového počinu opět pochází od frontmana Septicflesh Setha. Ten dostal, stejně jako na eponymním albu, volnou ruku, aby přišel s výchozím námětem. V případě In Requiem je to malba potlučeného anděla, který se dívá na své ruce. Práce se ale neobešla úplně bez komplikací, než vznikla finální verze, tak se kapela a Seth zasekli na několika detailech; výsledek je nicméně docela působivý.
Turné k aktuálnímu studiovému počinu odstartovalo v květnu 2007 vyprodaným koncertem v Tel Avivu, po kterém následovala šňůra festivalových vystoupení a několik akcí s Type O Negative. V září a říjnu pak následovalo evropské turné, po kterém se Paradise Lost vydali na své třetí plnohodnotné americké putování, kde sekundovali finským hvězdám Nightwish, kteří se snažili získat pevnou půdu pod nohama po odchodu zpěvačky Tarji a angažovali popovější a pružnější Anette Olzonovou. Turné se jelo především po středně velkých místech a kapela se dočkala nejrůznějších reakcí. Na několika doplňujících koncertech vystoupili i jako headlineři a některé podmínky daly vzpomenout na jejich první putování, tentokrát se ovšem nenechali znechutit.
V roce 2008 se sestava také spojila se svými souputníky My Dying Bride a Anathema a odehrála několik koncertů k příležitosti dvaceti let na scéně. V té době se také nachýlil čas Jeffa Stingera u formace. Na jednom festivalu ve Švédsku informoval ostatní členy, že už nemůže déle balancovat mezi bandem a rodinným životem a rozhodl se kariéru bubeníka ukončit, aby mohl sledovat, jak vyrůstají jeho děti. Jeho rozhodnutí pak podpořila skutečnost, že dostal od kamaráda nabídku na práci se stabilním příjmem.
Jeffův odchod byl oficiálně oznámen 17. srpna 2008 a sestava pak následně pro jistotu zrušila své jihoamerické turné, protože měla obavy, že nesežene včas adekvátní náhradu. Nakonec se ale našlo řešení a koncerty přece jenom odehráli s Markem Heronem, bubeníkem Oceansize, který zaskočil za Jeffa.
Další, v pořadí již dvanáctý studiový počin, který se netradičně honosí dlouhým názvem, představuje naplnění Holmesovy celoživotní cesty zpochybňování a následného vypořádání se s dusivým sevřením institucionalizovaného náboženství, jednoduše řečeno šlo o odsouzení víry. Kdysi skeptik, dnes už ateista, nedokázal nečinně přihlížet, jak náboženství rozděluje svět.
Studiovka Faith Divides Us – Death Unites Us vznikla během února a března 2009 v Fascination Street Studios ve švédském Örebru a některé dotáčky se dokonce točily v červenci v Praze. Hudebně se na desku začaly vracet jasné záchvěvy doomu a extrémního metalu a formát skladeb zase začal značně přesahovat mustr 'sloka-most-refrén'. Na tvrdosti se také projevilo použití sedmistrunných kytar.
Album má v diskografii Paradise Lost také jednu zvláštnost. Jde o jediné dílo sestavy, kde se objevil regulérní studiový bubeník, kterým byl Peter Damin, švédský bicmen s pažemi jako chobotnice. Damin sice dostal od kapely detailní instrukce, ale zároveň měl tento technický, jazzově založený hráč volnou ruku, aby do skladeb vnesl svůj vlastní projev. Bicí na albu tak patří mezi nejintenzivnější v kariéře party.
Po celou dobu nahrávání už ale za rohem číhal čtvrtý regulérní bubeník Paradise Lost, Adrian Erlandsson, který byl známý především svým působením u göteborských melodických deathmetalistů At the Gates a britských extrémistů Cradle of Filth. Když koncem roku narazil Adrian na koncertě Mackintoshe a jeho manželku, projevil hned zájem o uvolněné místo a na začátek roku 2009 si domluvil zkoušku. Na konkurzu si pak s jistotou zajistil flek už při druhé skladbě, kterou byla "Hallowed Land". Na nahrávání s kapelou si ale musel počkat, natáčení nového počinu promeškal o dva týdny.
Producent nového díla Jens Bogren se nepodobal nikomu, s kým Paradise Lost dosud spolupracovali, trval například na pevném nahrávacím čase od devíti dopoledne do pěti odpoledne, což pro noční ptáky z formace nebylo nic moc příjemného (až na Holmese, kterému se Jensův pracovní postup docela zamlouval). Navíc se nahrávalo v únoru a březnu, což je ve Švédsku vrchol zimního období a z toho vyplývala sychravá zima a nuda, kdy sestava většinu večerů trávila posloucháním audioknih.
Když potom ale Paradise Lost v roce 2009 vypustili nové dílo do světa, znamenalo to další výrazný posun oproti již tak velmi dobrému In Requiem, které bylo samo o sobě jakýmsi comebackovým počinem, na němž se pětice vrátila k výrazně těžšímu zvuku připomínajícímu období největší slávy kapely na začátku a v polovině 90. let. Novinka svého předchůdce v této kategorii snadno překonává, neboť se vyznačuje ještě těžšími, drtivějšími riffy, nízkým, dunivým kytarovým tónem ne nepodobným tomu, který byl použit na Shades of God, a přitvrzeným skorogrowlem frontmana Nicka Holmese, přičemž všechny tyto ingredience skupina odpalí už v úvodní vynikající "As Horizons End".
Na obalu desky je použitý dřevořez od Hanse Holbeina mladšího, jde o výtvarné zpracování tématu 'tance smrti' z roku 1538, kterýžto motiv skvěle koresponduje s druhou polovinou názvu alba. Propagační fotografie se pak nesly znovu ve viktoriánském duchu, přenesly sestavu do 18. století a temnou atmosféru dále podpořily, i když focení znovu nevzbuzovalo u formace žádnou radost.
Promo aktivity k novému počinu vyvrcholily na počátku roku 2011, kdy se kluci rozhodli oslavit patnácté výročí Draconian Times odehráním několika akcí, kde by přehráli celé toto dílo. I přes počáteční neochotu ze strany sestavy tyto koncerty nakonec představovaly skvělý způsob, jak poděkovat fanouškům, kteří celá ta léta u Paradise Lost vydrželi. Vše vyvrcholilo živým záznamem, který vznikl před vyprodaným sálem londýnské haly Forum v dubnu 2011. Tato akce se navíc časově kryla se skutečností, že Sony/BMG v té době kupovali celý katalog Music for Nations a s kapelou probrali možnost znovuvydání tohoto kultovního díla spolu s dalšími tituly Shades of God, Icon a One Second.
Během akcí k desce Faith Divides Us – Death Unites Us zasáhla do života Grega Mackintoshe rodinná tragédie. Jeho otci, který Grega a hudební uskupení od počátku notně podporoval, byla v srpnu 2009 diagnostikována rakovina prostaty v pokročilém stádiu a v prosinci zemřel ve věku 73 let. Greg se poté týdny utápěl v zármutku a nakonec se rozhodl přesměrovat celou tuto energii do nového projektu, který by pro něj znamenal určitou očistnou terapii. Ponořil se proto do svých drsných crust punkových začátků, z nichž vznikla formace Vallenfyre (staroanglicky silný oheň). Původní sestavu tvořili ještě Hamish Glencross, někdejší kytarista My Dying Bride, další kytarista Ian 'Mully' Mullinger, basák Scoot a za bicí usedl Adrian Erlandsson. Greg se nakonec ujal zpěvu.
V srpnu 2010 poslal Mackintosh pětiskladbové demo Jensi Prüterovi z Century Media a toho to úplně odrovnalo. Bylo jasné, že Vallenfyre vyjde pod značkou Century. Nicméně strategie prezentovat nový projekt jako all-star act byla hned od počátku zavrhnuta a EP Desecration vyšlo, aniž by bylo prozrazeno, kdo tvoří jeho členy. Teprve po získání přijatelných recenzí bylo rozhodnuto jít s pravdou ven. Debutový počin, nazvaný A Fragile King, vyšel v listopadu 2011 a během následující tiskové tour se obvykle rezervovaný kytarista rozpovídal o detailech svého osobního života a zejména o období po smrti svého otce.
Druhá studiovka Splinters vyšla v roce 2014, byla mnohem chmurnější a špinavější a odpoutala Mackintoshe od melodických základů ve prospěch nejvíce vyšinutých skladeb v jeho kariéře. V roce 2017 pak následovala poslední deska Fear Those Who Fear Him, kterou nahrávali v GodCity Studio v americkém Salemu pod dohledem producenta a kytaristy sestavy Converge Kurta Balloua.
Ačkoliv živé koncerty původně nebyly plánovány, nakonec celý projekt vyrazil na turné k desce Splinters. Jelikož se Erlandsson kvůli nabitému kalendáři nemohl zúčastnit, jeho místo obsadil neznámý dvacetiletý mladík z Finska Waltteri Väyrynen. Z původní sestavy zůstal ještě kytarista Hamish Glencross. Vallenfyre tak stanuli po boku At the Gates a Converge na severoamerickém turné, které sponzoroval časopis Decibel. Úplně poslední koncert projektu se odehrál 29. září 2018 v Londýně. Několik dní po koncertě Greg oznámil, že spolu s basákem Extreme Noise Terror Chrisem Casketem (který působil také dva roky ve Vallenfyre) a Waltteri Väyrynenem spouští nový projekt Strigoi. V listopadu 2019 vyšel u Nuclear Blast debut Abandon All Faith, který je víceméně logickým pokračováním Vallenfyre s nádechem hororových filmů.
Aby se kluci vyhnuli ponorkové nemoci, která by je mohla potkat v případě, že by se znovu k nahrávání odebrali do švédského Örebro, bylo rozhodnuto, že natáčení další studiovky proběhne koncem roku 2011 ve známých prostorách Chapel Studios v Lincolnshiru, kam přiletí producent Jens Bogren spolu se svým inženýrem Johanem Örnborgem. Holmes se nicméně rozhodl, že zpěvy bude natáčet v Bogrenově Fascination Street Studios, protože mu pracovní rozvrh od devíti do pěti, který jeho kolegové tak nesnášeli, dokonale vyhovuje.
S nástupem digitálního nahrávání a sdílení dokumentů po internetu byl proces tvorby nové desky Tragic Idol jedním z posledních okamžiků, kdy se členové Paradise Lost sešli společně ve studiu. Nálada byla klidná a uvolněná, natáčení v prostorném studiu si všichni patřičně užívali a pilně pracovali na nové nahrávce. Své první album po třech letech v sestavě si konečně mohl natočit bubeník Adrian Erlandsson.
Deska je podpořená prvotřídní, křišťálovou produkcí a i když je méně orchestrální a více melodická než předchozí počiny, rozhodně nezaostává v tvrdosti. Vzhledem k tomu, že svou syrovější a agresivnější stránku Greg prezentoval na debutu Vallenfyre, je album méně o riffech a více o proplétání melodií, přibližuje se tak stylu, který formace hrála v období Icon.
Patrně nejpřístupnější skladbou z desky je pilotní singl "Honesty in Death", ke kterému vznikl videoklip režírovaný Mattem Greenem. Jde o tři a půl minuty dlouhý minifilm, který zachycuje muže, jenž podvede svou manželku. Později se protlouká postapokalyptickým světem, kde se musí postarat sám o sebe, což má být odplata za to, co provedl svým blízkým. Nejchmurnější kompozicí je zřejmě "Fear of Impending Hell", která se také dočkala videoklipu sestaveného ze živých záběrů, které poskládal Steve Edmondson. Hostuje zde také původní bubeník Matthew Archer.
Obal pro Tragic Idol zpracoval francouzský umělec Jean-Emmanuel Simoulin, známý pod jménem Valnoir. Znovu se na něm objevuje logo, které původně zdobilo desku Icon, což odkazuje na hudební inspiraci nového studiového počinu.
Vydání desky v dubnu 2012 obnovilo zájem o bandu v Severní Americe, který podnítily předchozí dvě nahrávky a podpořil ho také magazín Decibel, který dal ve stejném roce Paradise Lost na obálku květnového čísla. Na podzim 2012 bylo rychle zamluveno severoamerické turné, na kterém je podpořily kapely Devin Townsend Project a Katatonia.
V roce 2013 oslavila formace 25 let své existence. Při této příležitosti vydala počin Tragic Illusion 25, což byla kompilace b-stran a raritních nahrávek za roky strávené u Century Media. Jako dárek pro fanoušky byly také nově nahrány skladby "Gothic" a "Our Saviour". Vydání desky bylo spojeno s krátkým čtyřkoncertním turné, na kterém kapelu doprovázely soubory Lacuna Coil a Katatonia, a z něhož vznikla také živá nahrávka.
Stejně jako se Greg Mackintosh vrátil ke svým death metalovým kořenům s projektem Vallenfyre, učinil podobný krok i Holmes poté, co v roce 2014 kývl na nabídku připojit se ke švédské death metalové super formaci Bloodbath, kterou jako boční projekt pro zábavu v roce 1998 založili členové band Katatonia, Opeth a Edge of Sanity a která se poté neuvěřitelně rozjela. Holmes, který měl původně obavy, jestli ze sebe bude schopný death metalový growling vůbec dostat, nakonec s nadšením zjistil, že s přechodem k death metalové identitě pod jménem 'Old Nick', kterou s Bloodbath přivedl na svět na albech Grand Morbid Funeral (2014) a The Arrow of Satan Is Draw (2018), nemá žádný problém a přináší mu to další uspokojení.
Čtrnáctý studiový počin, nesoucí název The Plague Within, se pod dohledem kolumbijského producenta Jaimeho Gomeze Arellana začal nahrávat v londýnském Orgone Studios. Jde o pestrou kolekci skladeb, obohacenou o skutečnost, že se Nick opět rozhodl vrátit k deathmetalovému growlingu, který dlouhá léta, prakticky od dob Gothic, odmítal. To samozřejmě vyhovovalo Gregovi, protože melodické riffy kombinované s tímto typem vokálu zvyšovaly kontrast a otevíraly nové skladatelské možnosti, což se odrazilo na zvukové všestrannosti nové nahrávky. Pod určitým tlakem se ale při nahrávání ocitl Adrian, protože At the Gates se chystali na evropské turné, a díky tomu měl jen omezený čas na zvládnutí svých partů.
Členové kapely si natáčení užívali také proto, že představovalo určitý návrat do minulosti, protože Arellano nahrával na pásek místo používání tradiční moderní metody re-ampingu (nejprve se zaznamená čistý základní kytarový signál, pak se upraví a znovu pustí do kytarového aparátu se zkreslením a následně se opět nahraje). Arellano tedy nahrával kytary přímo.
Zřejmě nejlepší skladba z desky, "Beneath Broken Earth", ke které vznikl i videoklip, vznikla až na samý závěr, kdy se Adrian pomalu chystal balit svou bicí soupravu. V momentě, kdy Greg zjistil, že albu ještě něco chybí, se rozhodl napsat klasickou doomovou kompozici.
O obal se tentokrát postaral polský umělec Zbigniew Bielak, který vyrostl na prvních deskách formace. Návrh se však nevyhnul diskuzím, už jen proto, že je kreslený ručně, což bylo vzhledem k jeho složitosti časově náročné na dodatečné úpravy a opravy, a tvorba obalu tak tentokrát trvala opravdu dlouho.
Turné k nové nahrávce znamenalo ohromné množství problémů především pro bubeníka Adriana Erlandssona, protože obnovení At the Gates vydalo v roce 2014 po devatenácti letech novou desku At War with Reality a na její podporu naplánovalo jak festivalové, tak klubové akce. Navíc se Adrian znovu připojil k další švédské thrash/deathové sestavě The Haunted, takže docházelo ke kolizím termínů. Adrian byl nucen volit mezi Paradise Lost a At the Gates a nakonec si vybral band, kterou zakládal. Jeho místo v kolizních termínech obsadil Jeff Singer. Situace se ale dále vyhrocovala, protože reunion At the Gates dopadl lépe, než kdokoliv čekal, a tak se víceméně počítalo s tím, že za bicí bude muset přijít náhrada.
V roce 2015, dva měsíce po vydání nahrávky The Plague Within, přešla společnost Century Media pod křídla Sony Music Entertainment, což bylo pro Jense Prütera špatným znamením. Věděl, že Paradise Lost, jejichž smlouva s Century skončila, se po zkušenostech s EMI nepohrnou k velkému labelu. I když existovala ústní dohoda o prodloužení kontraktu, nechuť skončit pod Sony nakonec převládla a manažer Andy Farrow se rozhodl zacílit na Nuclear Blast, největší nezávislé metalové vydavatelství, se kterým byla smlouva v roce 2017 doladěna a podepsána. Odchod bandy nesli těžce především Jens Prüter a dlouholetý produktový manažer David Guldvin, kteří pomáhali kariéru Paradise Lost nakopnout a vytvořili si se všemi členy blízké vztahy, ačkoliv se snažili pochopit jejich motivy.
Patnáctý studiový počin Medusa je obecně považován za návrat Paradise Lost do formy a čistě doommetalovou desku. Pomalé a promyšlené tempo zajistil Waltteri Väyrynen (stal se stálým členem ještě před tím, než v březnu kapela vstoupila do studia), který brzy zažehnal obavy, že bicí budou příliš připomínat projekt Vallenfyre, a skvěle do sestavy zapadl.
Medusa je také prvním LP, nahraným v nově pokřtěném Orgone Studios Jamieho Gomeze Arellana, které se přestěhovalo na tiché místo poblíž anglické vesnice Woburn. Arellano měl nejprve obavy ohledně akustiky studia, ale rozsáhlé prostory a 'živě znějící' místnost pro nahrávání bicích umožnily už po dvou dnech najít správný zvuk a vyhnout se použití jakýchkoliv samplů, což je na výsledku znát. Kytary se tentokrát tolik nesoustředí na melodie a více se věnují tvorbě atmosféry, i když melodií je na desce samozřejmě pořád dostatek. Ke zdůraznění nálady přispěl i Nick použitím různých poloh zpěvu. Jediná neshoda při tvorbě finálního seznamu skladeb vznikla ohledně výběru mezi "Blood and Chaos" a "Shrines", která nakonec dopadla ve prospěch prvně jmenované, jež je zřejmě nejpřímočařejším kouskem na desce, stala se pilotním singlem a dočkala se i videoklipu.
Obal tentokrát vytvořil španělský umělec Pol Abran z Branca Studio, který se držel instrukcí kapely, co se týkalo prvků, kompozice, typografie a barev. Oproti časově náročnému návrhu na předchozím počinu vznikl obal během čtyřiadvaceti hodin.
Koncertní aktivity na podporu desky zahájili Paradise Lost evropským turné s formací Pallbearer a bohatou várkou festivalových vystoupení. Jediným temným bodem bylo, když během jihoamerického turné nečekaně zemřela Mackintoshova matka Rosaleen a zbývající koncerty musely být zrušeny. Na pódia se kapela vrátila právě, aby stihla výroční akci v Halifaxu v září 2018, a mohla se přesunout na své první severoamerické turné v pozici hlavní kapely s předskokany Sólstafir a Atlas Moth.
Rok 2018 připadl na třicáté výročí působení Paradise Lost na metalové scéně a k připomenutí tohoto data se parta rozhodla udělat něco, co nikdy předtím – zahrát v domovském Halifaxu, konkrétně v klubu The Lantern, který má kapacitu asi 150 lidí. Akce, která se konala 22. září, byla vyprodaná během několika minut a veškerý výtěžek šel na městský hospic Overgate. Show přilákala staré známé, příbuzné formace a dokonce i bývalé bubeníky Matthewa 'Tudse' Archera a Jeffa Singera. Největší potlesk pak následoval, když si 'Tuds' s bandou zahrál po čtyřiadvaceti letech "As I Die".
Patnáctý studiový počin kapely, nazvaný Obsidian, který se nahrával na přelomu let 2019 a 2020 v Orgone Studios opět s Jaimem Gomezem Arellanem, navazuje na téměř posvátnou tradici v rámci Paradise Lost a záměrně neopakuje předchozí úspěšný počin (jedinou výjimkou bylo Draconian Times, které navazovalo tam, kde skončilo Icon). Obsidian je proto mnohem rozmanitější, uhlazenější a více ovlivněný gotickými rockery osmdesátých let, zároveň však představuje jakousi kombinaci všech předchozích období kapely. Vlastní skladatelské postupy se však nijak výrazně nelišily od minulé studiovky, kdy Nick vytvořil různé vokální styly a Greg pak hledal jejich vhodnou polohu k hudebnímu podkladu. A jak už je u Arellana zvykem, deska je opět vyšperkovaná brilantní produkcí.
Album začíná velmi klidně a melancholicky s akustickými kytarami v "Darker Thoughts", kde Nick Holmes zpívá jemně a čistě, poté se přidají housle a violoncello, a nakonec i ostatní nástroje. "Fall From Grace" je archetypální skladbou, v níž Greg Mackintosh nese melodickou tíhu svou kytarou, zatímco Stephen, Aaron a Waltteri nesou rytmickou zátěž spolu s Holmesem, který střídá hrdelní sloky s čistými linkami v refrénu. "Ghost" je prvním gotickým kouskem na desce, který otevírá kombinace kopáku a basy, a po něm následuje "The Devil Embraced", labyrint riffů a partů a opora alba. Dále přicházejí odlišnější "Forsaken" a "Serenity", kterou podle Grega ovlivnila formace Bathory. "Ending Days" je krásná balada, v níž věčné akustické kytary obklopuje jemný rytmický základ, který přichází a odchází. "Hope Dies Young" představuje čistý gotický metal devadesátých let. Album končí "Ravenghast", nejponurejší skladbou, doom metalem v nejlepší podobě. Obsidian je tak dokonalým shrnutím toho, co se za celou kariéru Paradise Lost událo.
Název desky vychází z Nickovy slabosti pro samotné slovo. Obsidián je označení pro černé přírodní sklo vzniklé chladnutím roztavené lávy a má místo v různých pověrách, kde je obvykle spojován se štěstím. Obal vytvořil yorkshirský výtvarník Adrian Baxter a kapela tak poprvé spolupracovala s umělcem ze svého rodného kraje. Hlavní instrukcí bylo, aby na obalu nebyli žádní hadi; jinak čerpá z různých pověr spojených s čarodějnictvím a magií z jejich rodného kraje a využívá motivy jako hřebík, zub, srdce nebo bílou růži.
7. září 2022 bylo oznámeno, že bubeník Waltteri Väyrynen odešel z kapely a připojil se k Opeth jako jejich stálý bubeník. Paradise Lost si našli dočasnou náhradu v bubeníkovi Guidu Montanarinim, který působí s Gregorem Mackintoshem také ve formaci Strigoi (24. března 2023 tato sestava na své facebookové stránce oznámila, že se stal oficiálním členem kapely).
V říjnu 2022 Mackintosh a Holmes oznámili vznik vedlejšího synth-popového projektu Host, který vychází z konceptu toho, o co se pokoušeli na albu Host, ale přistupuje k němu v moderním kontextu. Videoklip k singlu "Tomorrow's Sky" byl 21. října 2022 umístěn na YouTube stránky vydavatelství a 24. února 2023 vyšlo u společnosti Nuclear Blast debutové LP s názvem IX.
Zvuk Paradise Lost bývá označován jako death metal, death doom nebo doom metal. Jsou také považováni za předchůdce a tvůrce gotického metalu, poté co v roce 1991 vydali desku Gothic.
Jako své hlavní vlivy uvedl Nick Holmes zpěváka formace Iron Maiden, Bruce Dickinsona, a partu Metallica s jejich studiovkou Master of Puppets. Dále přiznal, že mezi jeho nejranější inspirace patřily uskupení jako Black Sabbath a Dead Can Dance: „To pro mě byla inspirace, když jsme kapelu zakládali.“
Mackintosh uvedl, že čerpal velkou dávku inspirace od Tonyho Iommise a také od Johnnyho Marra, Jimiho Hendrixe a klasické hudby, přičemž všechny tyto styly míchal s metalem a gotickým rockem formací jako byly Southern Death Cult a ranní Sisters of Mercy, Siouxsie and the Banshees a Cure. Zejména Greg si ale stále užívá příval nových extrémních sestav, které jsou schopny posouvat laťku stále výš a připomínají mu, proč jako mladý vstoupil na metalovou scénu: „Stále zastávám ten samý názor, který jsem měl už před patnácti lety, a sice, že kdybych měl dojem, že to, co dělám, je tuctové a že to není na moderní scéně nijak relevantní, pak by byl pravděpodobně čas skončit. Ale naše tvorba na mě stále působí docela životaschopně. V rámci žánru se pořád cítím celkem přínosný.“
Mezi formace, které Paradise Lost uvádějí jako svůj vzor, patří My Dying Bride, Anathema, The Gathering, Amorphis, Cradle of Filth, Katatonia, Moonspell, Lacuna Coil, Him, Nightwish a mnoho dalších.
Zdroj: David E. Gehlke - Bez oslav: Oficiální příběh Paradise Lost (vydalo nakladatelství Metalgate v lednu 2023)