| Původ: | Curych, Švýcarsko |
| Aktivní roky: | 1983 - 1996, 2010 - současnost |
| Styl: | Thrash metal, groove metal, progresivní metal, avantgardní metal |
| Vydavatelé: | Noise |
| Web: | coroner-reunion.com |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Coroner |
CORONER je švýcarská thrashmetalová skupina z Curychu. Vznikla v roce 1983, v roce 1996 se rozpadla, ale o 14 let později se opět reformovala. Mimo Evropu si ve své první fázi získala poměrně málo pozornosti, od roku 2011 ale vystupuje na mnoha koncertních místech a festivalech po celém světě a v roce 2023 plánuje vydat své první studiové album po třech desetiletích.
Hudba CORONER kombinuje prvky thrashe, klasické hudby, avantgardní hudby, progresivního rocku, jazzu a industriálního metalu s patřičně chraplavým vokálem. Díky svému stále komplexnějšímu stylu thrashe s příměsí progresivního rocku byli nazýváni 'RUSH of thrash metal' a spolu s VOIVOD a WATCHTOWER se zasloužili o to, že v polovině až na konci osmdesátých let 20. století pomohli založit subžánr 'technického thrash metalu' (nazývaného také 'progresivní thrash metal'). Jejich zvuk se pak dále vyvíjel a produkce se stávala rafinovanější, což vyústilo v progresivnější alba No More Color (1989), Mental Vortex (1991) a Grin (1993).
Píše se rok 1980 a Mark Edelmann se seznamuje se svou první přítelkyní, která stejně jako on milovala skupinu KISS. Hrála na kytaru, a přestože Mark toužil po base ve stylu Genea Simmonse, podlehl jejímu vlivu a začal hrát na bicí – půjčené od kamaráda. Společně jamovali ve sklepním bunkru školní budovy, kde pracoval její otec. Markovu touhu po base či kytaře to však neuhasilo, což vedlo k osudovému setkání v obchodě s hudebninami. Když tam zkoušel kytaru a kombo, oslovil ho Olly Amberg (později působil v Celtic Frost) a přizval ho jako bubeníka do své kapely VoltAge.
Název VoltAge se příliš neudržel – členům zněl příliš jako AC/DC, a tak hledali nový. Baskytarista Phil Pusztai přišel s názvem Coroner, odkazujícím na korunního úředníka – motiv, který se později promítl i do textů. Tehdejší sestavu tvořili Mark (bicí), Oliver Amberg a Tommy Ritter (kytary), Phil Pusztai (basa) a Pete Attinger (zpěv). Jejich prvním logem byl obrácený kříž s pentagramem. K finální verzi loga se Mark dopracoval s kamarádem Mischou ze školy. Trojitá lebka byla inspirována knihou ilustrátora Roberta Williamse (autora originálního obalu pro Appetite for Destruction od Guns N' Roses), zatímco grafická stylizace loga čerpala inspiraci z kapely Motörhead. Vzhled připomínající motorkářský znak nebyl náhodný – členové Coroner často navštěvovali bar Stray Cat v Curychu, který patřil Hells Angels, a brzy se s nimi spřátelili.
Raný hudební směr Coroner připomínal styl Mötley Crüe, zejména jejich debut Too Fast for Love. Velkou roli sehrála i Nová vlna britského heavy metalu. Mark později vzpomínal: „Když jsme jezdili po centru města v autě kamaráda, co měl řidičák, často jsme poslouchali Saxon. Měl jsem rád i Iron Maiden, ale hlavně Motörhead. Jejich vizuál mě fascinoval. Po odchodu Clarkea a Taylora už mě tolik neoslovovali. Zbožňoval jsem Angel Witch. A pak přišli Venom, Metallica a Exodus – a všechno to začalo být drsnější. V té době jsem také poznal Toma, Martina Aina a Stevea Warriora z Hellhammer, na metalových diskotékách na předměstí Curychu.“
Švýcarská metalová scéna se tehdy začala prosazovat i v zahraničí. Mark vzpomíná: „Byli tu všemocní Krokus. Miloval jsem je, i když zněli jako AC/DC. Chris von Rohr byl můj hrdina. Pak přišla éra nezávislých labelů a vše se změnilo. Do té doby šanci dostávaly jen velké kapely. Ale když Hellhammer podepsali smlouvu s Noise Records, pochopil jsem, že je možné všechno – i když vás považují za špatného muzikanta. Discharge byli brutálnější než cokoli od roku '77. A pak tu byly dvě kapely, které zásadně ovlivnily metal – Celtic Frost a Hellhammer.“
Po nástupu Krokus se ve Švýcarsku objevila řada dalších hardrockových a heavy metalových kapel – Killer, Black Angels, Crown, Steve Whitney Band, Stormbringer, Witchcraft, Bloody Six, Paganini a také China, Satrox a Alison. Mohlo by se zdát, že dominovaly melodické formace, ale Mark to uvádí na pravou míru: „Existovala i tvrdší undergroundová scéna – Messiah, Excruciation, později Samael a Lunacy. Destruction byli sice z Německa, ale vznikli jen pár metrů od hranic. Řekl bych, že centrem tvrdé hudby byl Curych. Scházeli jsme se před obchodem Jamarico, kde pracoval Martin Ain – stejně jako já později. Vyměňovali jsme si dema. Kluby tehdy téměř neexistovaly. V roce 1980 byly v Curychu nepokoje – mladí chtěli svůj prostor, zatímco město cpalo peníze do opery. Místo jako AJZ, které okupoval underground, bylo nakonec zbořeno. Všude zavírali brzy. My jsme se uchylovali na předměstí – třeba do Klotenu. Tam byla metalová diskotéka. Kluci hráli na air guitar, mlátili hlavou – ale holek tam moc nebylo. Měl jsem tehdy pohlednou přítelkyni, ale většinou jsme tam byli jen chlapi.“
Podle Olivera Amberga skupina v roce 1983 odehrála několik koncertů a v centru Curychu nahrála demo Depth of Hell. Nahrávání a mix trvaly pouhých šest hodin. Amberg se ujal zpěvu, basy i kytary, Marky hrál bicí. Zmínky o demu a dobové fotografie se objevily i v dokumentu Rewind. Kapela se na začátku roku 1985 rozpadla.
O několik měsíců později Marky skupinu znovu obnovil, tentokrát už jako thrashmetalovou. Vystupovala pod stejným jménem Coroner a používala i původní logo, avšak v nové sestavě, ve které kromě něj figurovali ještě Ronald 'Ron Royce' Broder (baskytara a zpěv) a Thomas 'Tommy T. Baron' Vetterli (kytara).
„V roce 1984 jsem musel na čtyři měsíce na vojenský základní výcvik,“ vypráví Marky. „Po návratu už kapela neexistovala. Byl jsem velmi zklamaný, ale měl jsem jasný cíl – pokračovat, jen s jiným stylem. Tommy Ritter zmínil kluky, které znal a kteří hledali bubeníka. Sešli jsme se v místním baru a domluvili se na jamování. O dva týdny později se rozhodli, že se ke mně připojí jako Coroner. Myslím, že je nezaujaly ani tak moje bubenické schopnosti, ale spíš moje vize. Sám jsem byl naprosto ohromen tím, jak skvěle hráli. Byli o světelné roky dál než já. Původně jsem zkoušel něco dát dohromady s Ollym Ambergem, ale nevyšlo to. Po jamu s Tommym a Ronem mi bylo jasné, že právě oni jsou ti praví!“
Marky také vzpomíná na spolupráci se švýcarskými undergroundovými hvězdami Celtic Frost na turné Tragic Serenades: „O tom bych mohl mluvit celé týdny (smích). S Frost jsme byli přátelé (krátce jsem měl být dokonce jejich bubeník, ale odmítl jsem to, chtěl jsem dokončit školu jako grafik). S Tommym jsme s nimi absolvovali pár koncertů v Německu a Belgii jako bedňáci, než nás Tom požádal, abychom se připojili k jejich prvnímu severoamerickému turné s Voivod a Running Wild jako support. Samozřejmě jsme souhlasili! Turné bylo skvělé, ale pro nás jako bedňáky extrémně náročné – odpolední nakládání, zvukovka, koncert, a pak noční jízdy v dodávce a spaní na hromadě smradlavého oblečení. Byli jsme tři – Tommy, já a Brit jménem Tim Butcher, který se později stal osobním bedňákem Lemmyho. Vzpomínek je tolik, že by to vydalo na knihu.“
V roce 1986 začala trojice tvořit vlastní skladby a nahrála demo Death Cult, na kterém vypomohl se zpěvem Tom G. Warrior z Celtic Frost. Na debutovém albu R.I.P., jež vyšlo o rok později, už zpíval baskytarista Ron Broder, který tuto roli převzal natrvalo. V rozhovoru pro řecký Metal Hammer v roce 2011 Marky uvedl, že zásadním vlivem na tehdejší tvorbu Coroner byli Mercyful Fate. Na debutu to není tolik patrné, ale demo má zcela heavy metalový charakter podobný rané tvorbě Mercyful Fate. Chybí sice typické sólování Michaela Dennera a tajemnost Kinga Diamonda, ale nahrávka čerpá z odkazu Celtic Frost, zejména díky vokálu a silnému vlivu v závěrečné skladbě "Invincible". Demo je skvělou ukázkou temného heavy metalu s náznaky budoucí thrashmetalové podoby Coroner, tehdy však ještě v zárodečné formě.
Debut R.I.P. byl natočen v březnu 1987 v berlínském studiu MusicLab pod dohledem tamního guru Harrise Johnse a vyšel 1. června téhož roku pod hlavičkou Noise Records. Obsahuje 13 skladeb a má bezmála 45 minut. Ve srovnání s pozdější tvorbou působí přímočařeji, ale výborné instrumentální schopnosti jsou znát už zde. Harris Johns tehdy nahrával i klasická alba skupin jako Helloween, Kreator, Celtic Frost, Sodom a dalších stálic Noise Records.
Album začíná nečekanou klavírní instrumentálkou, která navozuje temnou náladu, jež se line celou nahrávkou. Úvodní skladba "Reborn Through Hate" okamžitě ukazuje kapelinu instrumentální zdatnost a agresivní formu technického metalu. "When Angels Die" boduje chytlavými riffy a nečekanými sbory v refrénu. Skladba "Nosferatu", klasicky laděná instrumentálka, definitivně potvrzuje, že Coroner byli už od začátku výjimeční. Každá píseň má vlastní charakter, žádná nezní stejně. Zvuk je syrový, ale velmi čistý, zejména kytary a basa. Bicí mohly být místy výraznější, ale stále mají solidní úroveň. Basa se skvěle prosazuje třeba ve skladbách "Coma" nebo "Suicide Command". Jde o silný debut, který předznamenal progresivní vývoj kapely.
Další deska Punishment for Decadence vyšla 1. srpna 1988. Nahrávala se opět v Berlíně, tentokrát ve studiu Sky Trak pod vedením Guye Bidmeada. Stylově navazuje na debut, ale je preciznější a melodičtější, což je znát především na kytarové práci. Kapela se rovněž posunula v textech.
Album se rozjíždí skladbou "Absorbed", která servíruje příval frenetických riffů a chraplavý vokál Rona Royce. Následující "Masked Jackal" patří mezi vrcholy – úderný riff jako vystřižený od Vio-lence a výrazná baskytara vytvářejí silnou kombinaci. Dvě rozdílná kytarová sóla přidávají další vrstvu: jedno je bleskové, druhé groovy a nápadité. Už v prvních devíti minutách se toho děje tolik, že je jasné, jak intenzivní nahrávka to bude.
Charakteristickým znakem alba je nejen jeho technická propracovanost, ale i schopnost přetavit složité struktury do chytlavých skladeb. Coroner se vymanili ze škatulky 'jen' technického metalu – jejich písně mají tah i nápad. Royceův vokál je neortodoxní, ale ke stylu perfektně pasuje, a jeho basová hra dodává energii, třeba ve skladbě "Shadow of a Lost Dream". "The New Breed" pak ukazuje Barona v nejlepší formě – jeho kytarové běsnění je přesné a melodické zároveň. Pozadí místy zpestřují teatrální vokály, které nahrávce dodávají další rozměr. Punishment for Decadence funguje nejlépe jako kompaktní celek – je to vyspělá a dotažená ukázka evropského technického thrash metalu.
Po vydání alba odehráli Coroner v závěru roku 1988 několik koncertů v Itálii a Německu, včetně akce 28. prosince v düsseldorfské Philipshalle po boku Candlemass, Destruction, Sacred Reich a Motörhead.
Rok 1989 odstartovala další řada koncertů po Francii, Německu a Holandsku, které probíhaly od ledna do dubna. Celé toto turné mělo být završeno 1. května, kdy měli Coroner předskakovat Motörhead v Paříži. Akce se však nakonec neuskutečnila, protože Lemmy utrpěl v Jugoslávii zranění a nemohl vystoupit.
V červnu kapela opět zamířila do studia, kde začala práce na nové desce. Jako místo nahrávání bylo znovu zvoleno berlínské Sky Trak Studios, tentokrát však pod produkčním dohledem Pete Hintona. Album obsahovalo deset skladeb, měřilo necelých pětatřicet minut a na trh se dostalo 18. září.
Na No More Color se Coroner začali skutečně vyvíjet. Skladby si sice stále zachovávají charakter rychlého, evropského thrash metalu, ale už v nich začínají rezonovat prvky avantgardního progresivního thrashe, které později dominovaly jejich další tvorbě — podobně jako u tehdejších amerických kolegů z Watchtower. Deska vyniká skvělou instrumentací a začleněním žánrově odlišných vlivů, jako je jazz fusion, progresivní rock a klasická hudba, což mělo později dopad i na vývoj experimentálnějších forem metalu u kapel typu Death.
Marky k nové hudební orientaci uvedl: „Od »No More Color« jsme si vytvořili vlastní styl. Mělo to hodně co dělat s tím, že jsme nabrali zkušenosti s živým hraním. Extrémně komplikovaný styl z prvních dvou alb byl na většinu posluchačů příliš. Ovlivnilo nás i to, co jsme doma poslouchali. Od Franka Zappy a Jaco Pastoriuse, přes Led Zeppelin a The Doors, Belu Bartóka, Ala Di Meolu, Deutsch Amerikanische Freundschaft, Killing Joke a mnoho dalších. Myslím, že jsme tehdy odvedli dobrou práci, ale byly tu i jiné kapely, které byly technicky stejně dobré — Watchtower nebo Mekong Delta, jen abych jmenoval dvě. Postupem času jsme ale méně lpěli na extrémní technice a více jsme hledali hloubku a atmosféru.“
Zvukově se kapela na No More Color posunula na novou úroveň. Produkce je natolik čistá, že basa Rona Royce a kytara Tommyho T. Barona jsou slyšet ve vzácně vyrovnaném poměru. Oproti uhlazenějšímu zvuku následujícího Mental Vortex si však album zachovává přirozenou drsnost. Markyho bicí jsou navíc výraznější než na Punishment for Decadence. Významně k tomu přispěl i Scott Burns, který se podílel na mixu a proslavil se například produkcí Beneath the Remains brazilských Sepultura. Baronova sóla jsou přesná a energická, a i Royceova basa má prostor zazářit, třeba v prostřední pasáži skladby "D.O.A". Marky mezitím s lehkostí zvládá složité rytmy a střídání taktů.
No More Color je deska, která dokonale využívá technickou zdatnost členů kapely, aniž by sklouzla do přehnané exhibice. Výsledkem je vysoce konzistentní kolekce osmi skladeb, které při délce pouhých 34 minut nemají jediné slabé místo. Každá z nich nabízí několik originálních nápadů, které posluchače okamžitě vtáhnou. Hudba plyne plynule a přirozeně, i když se v ní odehrávají technicky složité a často neortodoxní momenty. Zatímco mnohé jiné kapely vsázely na trhavé zvraty, Coroner zvolili cestu plynulosti — jedinou výjimkou je závěr skladby "Last Entertainment", kde se intenzita náhle propadne do tajemné ambientní pasáže zakončené mluveným veršem, jenž elegantně uzavírá celý zážitek.
2. září, krátce před vydáním alba, odstartovali Coroner dvouměsíční americké turné po boku německých Kreator. Turné zahrnovalo 44 koncertů a vyvrcholilo 28. října v New Yorku. Začátkem února následujícího roku pak Coroner rozjeli evropskou šňůru na podporu No More Color, která zahrnovala vystoupení především ve Francii a Německu, dále v Rakousku, dva koncerty v Anglii a čtyři závěrečné večery v Holandsku, kde se k nim připojili i američtí Watchtower. Hned po návratu kapela znovu zamířila do studia.
Na dalším albu Mental Vortex, které vyšlo 12. srpna 1991, Coroner pokračují v experimentální formuli svého předchůdce a představují směs thrash metalu s progresivními vlivy, jazzovou fúzí a avantgardou. Nespoutanou rychlost a agresi nahradilo vysoce technické a nekonvenční písničkářství. Deska vznikla opět v osvědčeném Sky Trak Studios v Berlíně, tentokrát pod producentským vedením Toma Morrise. Obsahuje osm skladeb, ale s délkou 47:30 je téměř o polovinu delší než její předchůdce.
Jedním z aspektů, které Coroner vždy odlišovaly od ostatních technothrashových kapel, byla rytmika. Na Mental Vortex je to patrné víc než kdy dřív — i přes složité riffy a zvrácené melodie Tommyho Vetterliho si bicí Markuse Edelmanna zachovávají uvolněný groove, a to i v lichých taktech nebo během agresivnějších pasáží. Vetterli navíc mistrně pracuje s disonantními akordy, které nepůsobí nijak křečovitě. Dalším výrazným rysem je zapamatovatelnost skladeb. I když kapela vrství jeden komplikovaný motiv za druhým, řada z nich v posluchači zůstane dlouho po doznění alba. Refrény skladeb "Son of Lilith", "Metamorphosis" a "About Life" jsou natolik chytlavé, že si je i běžný posluchač bude brzy pobrukovat. Což je překvapivé u tak hutné a komplexní nahrávky.
"Divine Step (Conspectu Mortis)"" je ideálním otvírákem — stylově navazuje na No More Color, ale přítomnost disonancí zároveň otevírá nové zvukové horizonty. "Sirens" místy zní jako progresivní rock přetavený thrashmetalovou kapelou s postpunkovým vkusem, zatímco "Semtex Revolution" je lekcí v dynamice, obsahující i jemnou akustickou kytaru a nejlepší sólový výstup Vetterliho na desce. "Pale Sister" a "Son of Lilith" pak nabízejí zvrácené, technicky náročné riffy, typické pro tvorbu Coroner.
Desátého října 1991 odstartovalo krátké evropské turné (10 koncertů) s další techno-thrashovou veličinou Mekong Delta, které na konci října pokračovalo několika zámořskými vystoupeními po boku Nuclear Assault a Panic. Následující rok byl na koncerty skromný, kapela odehrála jen šest evropských show.
Od února do dubna 1993 Coroner pracovali na novém albu ve švýcarském Greenwood Studios, opět pod dohledem Toma Morrise. Výsledné Grin představuje radikální odklon od předchozí tvorby — směřuje k výraznému experimentování a opouští tradiční thrashmetalové struktury. Přináší prvky progresivního metalu, groove metalu, industriálního zvuku i alternativy, přičemž si uchovává avantgardní duch z alb No More Color a Mental Vortex.
V 90. letech thrash metal stagnoval — přehnané skladby, přemíra kapel a únava z 'progresivního' balastu. Coroner však šli vlastní cestou. Nikdy nesledovali trendy, nikdy neustrnuli. A právě proto přijali výzvu posunout se dál a vytvořit zcela nový zvuk.
Grin představuje největší stylový posun v historii kapely. Thrashové riffy ustupují do pozadí a prostor dostává groove, hypnotická atmosféra a silný basový základ. Zvuk doplňují disonance, filmové samply, domorodé perkuse, vrstvy syntezátorů — a výsledkem je podmanivý zážitek, v němž opakování hraje klíčovou roli. Delší skladby dávají vyniknout meditativnímu toku hudby. Zatímco většina groove kapel sází jen na hutnost, Coroner sází na hloubku. Ron Royce tomu přizpůsobuje i vokál — střídá agresi s monotónní deklamací připomínající Snakea z Voivod. Výsledkem je možná nejdospělejší a nejkomplexnější dílo kapely, završující jejich vývoj s neotřesitelným smyslem pro originalitu.
No More Color, Mental Vortex, Grin i kompilační Coroner (1995), které obsahovalo i dříve nevydaný materiál, se dočkaly kladného přijetí u kritiky i fanoušků. Přesto kapela nikdy nedosáhla výraznějšího komerčního úspěchu. Ačkoli v průběhu více než pěti let intenzivně koncertovali (včetně tří turné po USA) a všechny jejich videoklipy - "Masked Jackal", "Last Entertainment" a cover "I Want You (She’s So Heavy)" od Beatles - se objevily v pořadu Headbangers Ball na MTV, v polovině 90. let se Coroner postupně rozpadli. Oficiální konec přišel po rozlučkovém turné v lednu a únoru 1996, které následovalo po vydání kompilace.
V březnu 2005 se začalo mluvit o opětovném setkání, ale později bylo odvoláno. Hlavním důvodem bylo, že ani Marky, ani Ron, ani Tommy neměli tolik času, kolik by to vyžadovalo, a jak sami poznamenali – nikdo z nich nerad 'ohřívá věci, kromě omáčky na špagety'. V červnu 2010 ale Coroner oznámili návrat na příští ročníky festivalů Maryland Deathfest, Hellfest Summer Open Air a Bloodstock Open Air. Kapela byla tehdy dotázána, zda plánuje napsat nové album. Kytarista Tommy Vetterli odpověděl: „Víte, udělat nové album je docela těžké... No, člověk nikdy neví. Možná se do toho po čtyřech nebo pěti koncertech dostaneme a řekneme si: 'Hej! Pojďme udělat album!' Nikdo neví, co se stane. Nemáme žádný hlavní plán.“
V dubnu 2011 byl bubeník Marky Edelmann dotázán, proč se Coroner po patnáctileté pauze rozhodli dát znovu dohromady. Odpověděl: „Byl to totální výlet, bylo to opravdu jako časová deformace. Bylo to úplně zvláštní. Někdy se ty písničky daly hrát automaticky, pořád to bylo nějak naprogramované. Bylo to opravdu legrační; ruce vám lítaly doleva a doprava a vy jste nevěděli proč. Páni, tak proto. Teď musím udeřit do tohohle činelu. A taky jsem to udělal (smích). Takže to byl opravdu docela výlet. Mám z toho pocit, jako bych se vrátil v čase o patnáct nebo více let zpátky. A hraní na bicí mi fakt chybělo. To bylo také něco, z čeho mám teď velkou radost – že můžu prostě hrát na bicí.“ Marky zároveň uvedl, že nové album není v plánu, ale kapela by mohla znovu vydat svůj katalog.
V červnu 2011 Vetterli pro server RadioMetal.com uvedl, že Coroner nahrávají koncerty pro budoucí živé album a plánují také vydat DVD mapující celou kariéru. Na otázku ohledně nového materiálu zmínil, že by mohli nahrát jednu nebo dvě nové skladby. Dodal, že pokud by se Coroner rozhodli natočit nové album, musel by přesvědčit Markyho a Rona – bez nich by do toho nešel.
Dne 12. února 2014 bubeník Marky Edelmann oznámil, že na konci měsíce kapelu opustí, což zdůvodnil nezájmem o tvorbu nového materiálu, na rozdíl od Brodera a Vetterliho. Dne 24. května 2014 byl jako nový bubeník Coroner představen Diego Rapacchietti, Tommyho kolega z kapely 69 Chambers.
Navzdory dřívějšímu rozhodnutí nevydávat nový materiál uvedl kytarista Tommy Vetterli, že Coroner plánují pracovat na potenciálním pokračování alba Grin. V červnu 2015 Ron v rozhovoru prozradil: »Stále jsme individuálně v procesu sbírání nápadů na písně. S nahráváním jsme zatím nezačali, ale jakmile se dáme dohromady, bude to pravděpodobně probíhat rychle. Plánujeme, že do studia vyrazíme snad koncem tohoto roku.«
Dne 26. července 2016 bylo oznámeno, že Coroner vstoupili do studia a začali nahrávat nové album, jehož vydání bylo původně plánováno na rok 2017. To se však neuskutečnilo a až do dubna 2020, kdy Coroner na Twitteru oznámili, že »letos budou nahrávat NOVÉ album«, o nahrávce nebyly žádné nové zprávy. V rozhovoru pro Agoraphobic News z května 2021 bývalý bubeník Markus Edelmann (který i po svém odchodu z Coroner v roce 2014 zůstal v kontaktu s bývalými spoluhráči) uvedl, že kapela plánuje konečně na podzim vstoupit do studia a začít pracovat na novém albu.
V květnu 2022 Vetterli uvedl: „Vlastně jsme začali nahrávat – začali jsme nahrávat bicí, šest písní je hotových a další dvě jsou připravené, ale chybí Ronův part, a pak musíme napsat další skladby a vyrazit znovu do studia a dokončit to.“
V listopadu 2020 byly také zahájeny práce na oficiální biografii kapely. Té se ujala spisovatelka Kriscinda Lee Everittová a kniha vychází z rozsáhlého mezinárodního tisku od roku 1986 až do současnosti a z neméně obsáhlých rozhovorů s Markym Edelmannem, Ronem Broderem a Tommym Vetterlim, stejně jako s dalšími hudebníky, producenty, promotéry, manažery, spolucestujícími a fanoušky. Od roku 2022 má projekt také vlastní účty na Instagramu a Facebooku, kde fanoušci mohou průběžně sledovat jeho vývoj.
Na koncertě v Baltimoru 3. března 2025 Ron Broder oznámil, že nové album vyjde v říjnu téhož roku. K oslavě tohoto vydání kapela uspořádá exkluzivní koncert 14. listopadu 2025 v klubu Dynamo v Curychu, kde nové skladby představí naživo.
Podle Tommyho Vetterliho bude nové album 'zralejší' a více zaměřené na písňovou strukturu než předchozí nahrávky, přičemž si zachová charakteristickou technickou preciznost a progresivní prvky. Fanoušci mohou očekávat kombinaci známého zvuku Coroner s novými hudebními přístupy.
V roce 2025 Coroner slaví 40 let své existence. K této příležitosti kapela oznámila severoamerické turné 'Non Omnis Moriar', které proběhne v březnu 2025. Na turné je doprovodí kapela Deceased, která rovněž slaví 40 let na scéně. Pro fanoušky Coroner je rok 2025 výjimečný – nejenže se dočkají nového alba po více než třech dekádách, ale také mohou oslavit čtyři desetiletí existence jedné z nejvlivnějších kapel technického thrash metalu.