| Původ: | Stockholm, Švédsko |
| Aktivní roky: | 1990 - současnost |
| Styl: | Death metal, progresivní metal, progresivní rock |
| Vydavatelé: | Moderbolaget, Nuclear Blast, Candlelight, Century Black, Peaceville, Music For Nations, Koch, Roadrunner, Atomic Fire |
| Web: | opeth.com |
| Podrobnosti: | Opeth - Metal Archives |
OPETH je švédská progresivní metalová kapela ze Stockholmu, která vznikla v roce 1990. Do svých obvykle dlouhých skladeb začleňuje folkové, bluesové, klasické i jazzové prvky, stejně jako silné vlivy death metalu, zejména ve své rané tvorbě. Písně většinou obsahují akustické kytarové pasáže, deathový growl a náhlé změny dynamiky.
Skupina prošla od počátku své existence mnoha personálními změnami, včetně výměny všech původních členů. Její hlavní hnací silou se po odchodu zakladatele a zpěváka Davida Isberga v roce 1992 stal kytarista, zpěvák a hlavní autor písní Mikael Åkerfeldt. Během svých prvních čtyř desek OPETH jen zřídkakdy vystupovali, jejich koncertní činnost nabrala obrátky až prvním světovým turné na podporu alba Blackwater Park z roku 2001. Od té doby absolvovali několik dalších cest po všech kontinentech.
OPETH vydali 13 studiových alb, čtyři koncertní DVD, čtyři živá alba (tři z nich ve spojení s DVD) a dva boxsety (k roku 2024), přičemž debutová deskaOrchid vyšla v roce 1995. S osmým studiovým albem Ghost Reveries (2005) dosáhla kapela úspěchu v několika desítkách zemí, včetně Top Ten ve Švédsku. Další jejich studiovka Watershed (2008) se v prvním týdnu po vydání dostala na první místo finského žebříčku alb a v americkém žebříčku Billboard 200 se umístila na 23. místě. Od listopadu 2009 prodala skupina po celém světě přes 1,5 milionu kopií svých desek a DVD, včetně 300 000 Soundscans kompletů LP Blackwater Park, Damnation a Deliverance prodaných ve Spojených státech.
Opeth založil v dubnu 1990 v Täby na předměstí Stockholmu zpěvák David Isberg s několika dalšími metalovými nadšenci, které potkal v obchodě s deskami, kde zrovna vyvěšovali plakát, že hledají deathmetalového zpěváka. Okamžitě po setkání se mladíci vydali do zkušebny v kulturním centru 'Runan' v Täby Kyrkby, aby začali hrát. Název Opeth vymysleli ještě téhož dne ve zkušebně. Byl převzat z románu Wilbura Smithe »The Sunbird«, v němž je Opet (bez 'h' na konci) jménem fiktivního fénického města. Může to být také odkaz na festival Opet nebo egyptskou bohyni Taweret, známou rovněž jako Opet. S přidaným písmenem 'h' na konci vznikl každopádně dobře znějící a zcela originální název kapely.
Po nějaké době Isberg pozval bývalého člena rozpadající se formace Eruption, kytaristu Mikaela Akerfeldta, který byl tehdy šestnáctiletý, aby se připojil jako baskytarista a nahradil Martina Perssona. Mikael k tomu uvedl: „Nechtěl jsem hrát na basu, ale líbilo se mi logo, které mi ukázal na přebalu dema, které měli. Měli všechny tyto plány – dělat show a nahrávat dema. Nahrávání dema pro mě bylo jako získat nahrávací smlouvu – velký obchod!“
Mikael Akerfeldt, rodák ze Stockholmu, se spolu s kamarádem Andersem Nordinem (původem Brazilec adoptovaný švédskými rodiči) zajímal o hudbu už od dětství. Zpočátku je spojoval i zájem o sport, ale postupně se nadchli hlavně pro vznikající metalovou scénu. V případě Mikaela byla zásadní první deska Number Of The Beast od Iron Maiden, kterou si pořídil už v osmi letech. Od té chvíle tušil, že ho čeká hudební kariéra, a proto si v roce 1986 koupil elektrickou kytaru. O rok později ze sklepa domu Andersova staršího bratra, který měl zkušenosti s hraním v kapele, začaly znít první tóny vznikající sestavy. Anders se usadil za bicí, formace dostala jméno Eruption a její repertoár tvořily hlavně pokusy o coververze metalových legend Bathory a Death.
Když se k Eruption později připojil jako druhý kytarista Nick Döring a baskytaru převzal Jocke Horney, vznikla první kompletní sestava. Jocke však ve skutečnosti neuměl na baskytaru hrát a brzy ho vystřídal Stephan Claesberg. Formace fungovala další dva roky, i když během své existence neodehrála žádné živé vystoupení a nenatočila regulérní demo, pouze několik kazet ze zkoušek. Na některých lze kromě předělávek slyšet i první pokusy o autorské skladby: "Abandon Life", "Walls Of Dwell", "Obedient Souls", "Condemned To Hell", "Procreation Of Maledictions" či "Sarcastic Reign".
Energie ale začala pomalu opadat a zájem o společné hraní slábl. Pozvání do Opeth tak přišlo pro Mikaela právě ve vhodný čas, i když v sobě nečekaně skrývalo jeden velký problém. Když se druhý den objevil na zkoušce, vyšlo najevo, že Isberg o novém členovi nic neřekl ostatním, včetně aktuálního baskytaristy. Mikael tak musel být v poněkud trapné pozici nečekaného narušitele hádky, která vyvrcholila rozhodnutím původního osazenstva Opeth skončit s Davidovou formací.
Isberg a Akerfeldt tak zůstali sami, zatímco ostatní členové založili Crowley, pojmenovanou po neslavně známém britském okultistovi. Ta ale nijak zvlášť nezaujala a časem upadla v zapomnění (zůstala po ní pouze demopáska s názvem The Gate z roku 1991). David s Mikaelem tak nezbylo než pokračovat pod značkou Opeth jako duo. Mikael podotkl: „Já a David jsme chtěli něco společně vytvořit, a tak jsme "zreformovali" Opeth jako dvoučlennou kapelu. Vzpomínám si, že jsme tehdy říkali, že jsme předurčeni být nejhorší kapelou na světě!!!“
V té době byli oba mladíci silně ovlivněni okultismem, i když realizaci satanistických praktik vždy odmítali. Ďábla pokoušeli jen v textech a snažili se udělat z Opeth 'zlou' kapelu. Mikael vzpomínal: „Byl jsem tehdy víceméně ovlivněn okultismem, ale ne nijak vážně. Hudebně jsem měl opravdu rád zvrácené, temné a ďábelsky znějící riffy. Texty, které jsme s Davidem psali, byly čistě satanistické zpěvy! Dvě první skladby, které jsme napsali, byly "Requiem of lost souls" a "Mystique of the Baphomet", poté přišla "Mark of the Damned" a ještě později "Forest of October".“
O hudebním směru nové formace bylo rozhodnuto, zbývalo najít vhodné spoluhráče, kteří dvojici pomohou uskutečnit sny a plány. Mikael požádal o výpomoc kamaráda a bývalého bubeníka Eruption Anderse Nordina, který bez váhání souhlasil. Basistou se stal Nick Döring a druhým kytaristou Andreas Dimeo. Ihned po zformování začalo obnovené uskupení pilně zkoušet v místní škole na zdejší notně zaprášenou aparaturu, která podle nich pocházela snad ještě z 60. let.
Teď už Davidovi nic nebránilo v zajištění několika vystoupení. To vůbec první se odehrálo v únoru 1991, kdy se rozklepaná pětice poprvé postavila na pódium, aby zahrála dvě skladby během společného koncertu s Therion, Excruciate a Authorise. Podle Mikaela to však nebylo žádné terno: „Hráli jsme na koncertě na předměstí Stockholmu s Therion a dalšími a byli jsme naprosto tragičtí. Byl to hrozný zážitek. Pamatuji si, jak jsem byl tak nervózní, že jsem chtěl před vystoupením utéct a schovat se. Nazkoušeli jsme asi tři skladby, odehráli nakonec dvě a bylo to pravděpodobně to nejhorší vystoupení, jaké si dokážete představit. Další den byla ve Stockholmu další show, snad Morbid Angel nebo něco podobného. Byl jsem v publiku a slyšel lidi za mnou mluvit o Opeth – ‚Viděli jste včera Davidovu partu?‘ Bylo to jako: ‚Jo, kurva, stáli úplně za prd!‘ Pomyslel jsem si: ‚Bože můj!‘ a chtěl jsem zmizet. Takže můj první pokus stát se živě vystupujícím muzikantem nebyl příliš pozitivní.“
Po této neblahé zkušenosti dali Nick Döring a Andreas Dimeo kapele samozřejmě vale. Neúnavný Isberg ale sehnal další koncert a narychlo angažoval baskytaristu Johana DeFarfallu a kytaristu Kima Pattersona ze souboru Crimson Cat. Oba nováčci si nejprve mysleli, že hraní death metalu nebude žádný problém, jenže se brzy ukázalo, že zahrát skladby Opeth není tak jednoduché, protože už tehdy začaly získávat komplexnější strukturu.
Koncert v Gothenburgu, který odehráli opět s Therion, začínajícími At the Gates a několika dalšími uskupeními, tentokrát dopadl lépe, ale Johan De Farfalla ihned po show sestavu opustil, když jej jeho přítelkyně odlákala zpátky do Stockholmu. Kim Patterson sice zůstal, ale jeho angažmá trvalo jen o jedno vystoupení déle. V té době však na pomyslné dveře zaklepal nový výrazný člen – kytarista Peter Lindgren, přítel kamarádky Mikaelovy dívky, který nastoupil nejprve jako basista, ale po odchodu Petterssona se vrátil ke kytaře a stal se Mikaelovým dlouholetým spoluhráčem i dalším tvůrčím mozkem formace.
Tehdy Mikael napsal skladbu nazvanou "Poise Do Celeano", která se od ostatních děl poněkud lišila. Žádné blast beaty, žádné ultra doomové hrátky. Kompozice obsahovala i akustické pasáže, harmonie a hojně využívala dva kopáky. Některé její části pak skončily ve skladbě "Advent" z druhé studiovky. Mezitím Davidovo počáteční nadšení opadlo a po jeho odchodu začátkem roku 1992 (klasicky kvůli rozdílným názorům na další směřování) si Mikael ke kytaře nuceně přibral i zpěv.
Nový frontman se spolu s Peterem hned pustil do dalšího rozvíjení jejich rodícího se autorského rukopisu; nové skladby byly na rozdíl od jiných metalových band plné harmonií. Prvotní podobu v té době získaly například kompozice "Forest Of October" či "Black Rose Immortal". Více než rok pak Opeth fungovali převážně jako trio, u baskytary se jen nakrátko objevil Mattias Ander, kterého později vystřídal Stefan Guteklint. Když se jim však podařilo získat kontrakt u Candlelight Records, byl Stefanův osud zpečetěn a do hry opět vstoupil bývalý člen Johan De Farfalla, byť zpočátku najatý jen jako session baskytarista pro natáčení debutu.
Natáčení debutu probíhalo čtrnáct dnů v březnu 1994 ve studiu Unisound v městečku Finspang a producentem nebyl nikdo jiný než uznávaný multiinstrumentalista Dan Swanö (Katatonia, Bloodbath, Edge of Sanity a desítky dalších projektů). Studio samotné se nacházelo ve sklepních prostorách domu, který stál přímo uprostřed pole, takže se městští kluci ze Stockholmu cítili jako při výletech na venkov. Cesty jim navíc zpestřovali policisté, kteří je podezírali z obchodu s drogami.
Během natáčení se z producenta postupně stával velký fanoušek Opeth a Akerfeldta později angažoval v některých svých vlastních projektech. Už od počátku bylo jasné, že Orchid bude dost vzdálené death metalovým kořenům formace. Třeba už jen tím, že se na ní nachází sedm skladeb, z nichž čtyři jsou delší než deset minut a jedna se jim přibližuje. Dvě kratší skladby jsou pak pouze předěly, které klidně mohly být součástí už takhle bohatě rozvinutých kompozic. V jedné z nich, tříminutové "Silhouette", se bubeník Nordin uvedl i jako celkem zdatný klávesista, kterému kromě navození atmosféry nejsou cizí ani hbité běhy po celé černobílé klaviatuře.
Hlavním středobodem nahrávky jsou ale především ony dlouhé skladby, které už svými názvy jako "In Mist She Was Standing", "Under A Weeping Moon", "Forest Of October" nebo "The Twilight Is My Robe" dokážou navodit určité obrazy, ke kterým patří zamlžené severské lesy, měsíční svit, spadané listí, úsvit... Hudba je zvláštním mixem death, black i doom metalových prvků. Objevují se zde harmonické kytarové propletence, tvrdé riffy a navíc i spousta akustických pasáží. Občas se dají zaslechnout i jazzové vlivy, především pak ve výrazné a melodické hře na baskytaru nebo i v dalších prvcích rytmiky. Změn temp i taktu je na tomto LP celá řada. Lídr Akerfeldt navíc obstojně střídá death metalové chroptění s čistým vokálem a místy si i blackmetalově zakřičí. Deska není jednoduchá – vzhledem k délce skladeb a jejich náročnosti vyžaduje opakovaný poslech, aby se posluchač v rozsáhlých kompozicích neztratil. I při několikerém poslechu je zde stále co objevovat. Prakticky testovala hranice tradičního death metalu – zavedením akustické kytary, klavíru a čistého vokálu.
Po dokončení nahrávání začala parta okamžitě pracovat na vzhledu obalu. Mikael byl již delší dobu v kontaktu s fotografem Torbjörnem Ekebackem a dozvěděl se, že Ekebacke vytváří také grafické návrhy. Požádal jej, aby pro Orchid vytvořil návrh obalu. Orchidej, kterou je na obalu vidět, si Opeth objednali v Nizozemsku. Debut se ale neobešel bez chybiček – první výlisek vyšel bez loga formace na přední straně a stránky s texty byly jinak, než Opeth očekávali. Barvy byly obrácené a samotné CD bylo modré místo černého. Kapela nad tím opět vyjádřila lítost, ale fanoušci prohlásili, že se jim líbí, jak barvy vypadají. Fotografie na zadní straně, které byly pořízeny během pobytu v Sörskogenu, vyšly naopak skvěle. Mikael prohlásil, že měli opravdu štěstí, protože západ slunce toho večera byl asi nejkrásnější, jaký kdy viděl.
V Candlelight Records se sestava těšila podpoře šéfa společnosti Leeho Barretta, který jim zajistil první zahraniční vystupování. Díky tomu mohli Opeth z jara 1995 podniknout své vůbec první turné po Velké Británii a dočkali se vřelého přijetí. Po návratu do domoviny se pak věnovali především dalšímu zkoušení, protože už měli zamluvené studio pro svůj druhý studiový počin. Mezitím se dočkal i baskytarista De Farfalla a konečně se stal jejich právoplatným členem.
Nová deska, která dostala název Morningrise, se nahrávala v průběhu března a dubna 1996 a vyšla na přelomu dubna a května. Opět ji produkoval Dan Swanö a natáčela se ve stejném studiu jako první počin, tedy v Unisound Studios. Krátce po vydání zajistila Opeth status kultovní souboru a přinesla mu opravdové uznání na metalové scéně. Nachází se na ní pouze pět skladeb, z nichž ta nejdelší přesahuje dvacet minut a i ta nejkratší pak deset!
Chuť vyzkoušet si něco nového zde představuje například závěrečná jemná skladba "To Bid You Farewell", v níž nezazní ani jediná slabika deathového chropotu, ale pouze čistý vokál. „Od té doby už se o nás mluvilo jako o trochu podivné kapele...“ komentoval to Mikael. LP je jinak v podobném duchu jako debut, což může být i tím, že většinu skladeb měla formace zkomponovaných už v době natáčení první studiovky; některé nápady byly dokonce ještě starší a pocházely z časů začátků – například dvacetiminutová "Black Rose Immortal" byla rozpracována už od roku 1992. „Po celém albu je rozeseto tolik nápadů, že jen z každé skladby by se daly udělat dvě desky“, psalo se v dobových recenzích.
Ještě dříve, než se deska dostala do distribuce, přišla bandu nabídka zahrát si na podporu Morningrise ve Spojeném království společně s Morbid Angel a The Blood Divine. Poté následovalo 26 koncertů po boku Cradle Of Filth, během nichž navštívili nejen Skandinávii, ale i Španělsko a Itálii. Během tohoto turné Opeth upoutali pozornost vydavatelství Century Media Records, které s nimi podepsalo smlouvu a v roce 1997 vydalo jejich první dvě desky také ve Spojených státech.
V průběhu těchto koncertů začínalo být stále zřetelnější, že basista De Farfalla není úplně ideálním členem a jeho čas ve formaci se pomalu chýlil ke konci. Mikael s Peterem se na jeho vyhazovu shodli s přesvědčením, že Anders Nordin nebude proti – zrovna v době, kdy byl bubeník na dovolené v Brazílii. Místo toho však Anders skupinu šokoval ještě zásadnějším rozhodnutím; v Brazílii se mu natolik zalíbilo, že se rozhodl tam přesídlit. Jednoho dne pak zavolal Akerfeldtovi, že to zároveň znamená jeho odchod z Opeth.
Obzvláště pro Mikaela byl rozchod s blízkým přítelem velmi těžký a jednu dobu vážně zvažoval, že Opeth rozpustí. Zabránilo mu v tom jen nadšení z materiálu, který měl připravený pro třetí řadovku, a rozhodl se proto hledat nové spoluhráče přes inzerát. Jako první se ozval bubeník Martin Lopez, rodák z Uruguaye a fanoušek kapely. Mikael si jej vyzkoušel rovnou při nahrávání ve studiu a výsledkem byl cover "Remember Tomorrow" od Iron Maiden, který vyšel nejprve jako součást kompilace A Call To Irons: A Tribute To Iron Maiden (1998). Martin Lopez později doporučil také svého přítele Martina Mendeze, rovněž z Uruguaye, jako baskytaristu. Skladby pro třetí desku však už byly hotové, studio zamluvené a nový basista zápasil s nedostatkem času. Basové party pro »My Arms, Your Hearse« tak nahrál sám Mikael.
Deska byla věnována Lee Barrettovi z Candlelight Records a její název byl odvozen z textu písně "Drip, Drip" formace Comus z jejich prvního LP »First Utterance« (1971). Hudbě Opeth tentokrát výrazně prospěla změna producenta, nahrávacího prostředí i proměna sestavy. Nahrávací frekvence probíhaly v srpnu a říjnu 1997 ve studiích Studio Fredman, Maestro Musik a Nacksving Studio, a studiovku si produkovali členové bandu sami za asistence Fredrika Nordströma, který si zahrál v závěrečné skladbě "Epilogue" na Hammondky. V úvodní písni si na varhany zahrál i Mikael.
Nová nahrávka, která vyšla 18. srpna 1998, byla velmi tvrdá; oproti Morningrise byly křehké, akustické pasáže potlačeny a použity převážně jen jako krátké vsuvky do jinak řízných skladeb. Skladbám rovněž prospělo jejich zkrácení – nejdelší "When" má 'pouhých' devět minut. Mikael už také nemá ten přiškrcený 'blackový' chraplák, pomalu zde nachází svou polohu a growling střídá s čistým zpěvem naprosto suverénně. Celá sestava zde působí sehraněji než kdykoliv předtím. Opeth také konečně přišli na to, jak nahrávat zkreslené kytary, aby zněly 'jinak'. Výsledkem je mohutná, neprostupná stěna, často narušovaná akordy akustických kytar. Jednotlivé party nejsou nijak zvlášť oddělené jako na prvních deskách, ale i tak jsou kompozice plné nečekaných překvapení.
Textově jde o koncepční studiovku a jak se pro monotematická alba sluší a patří, podařilo se Opeth spojit všechny písně do soudržného celku. Plynulost děje celé desky podporuje i fakt, že poslední slova každé skladby jsou titulem té následující. Texty byly tentokrát poprvé napsány dříve než hudba a hlavními postavami příběhu jsou žena a duch jejího mrtvého milence. Vyprávění začíná smrtí hlavního hrdiny, pokračuje líčením zármutku jeho milenky a snahami ducha o zjevení se své milované. Jsou zde líčeny strasti duše, která po své smrti zůstává 'na tomto světě'. S bolestí sleduje svou lásku a není si jistý, zda ji jeho odchod skutečně zasáhl, takže se potácí v neustálém zmatku. Po celou dobu se snaží navázat kontakt, ovšem jeho přítomnost zůstává neodhalena – a to jej velmi trápí. Na konci desky se pak se svou smrtí smiřuje. Příběh se odehrává během jednoho roku – začíná na jaře a symbolicky končí zimou.
Mikael na natáčení vzpomínal: „Fredrik nám nabídl, že můžeme během natáčení ve studiu vyloženě bydlet. A tak jsem celých čtrnáct dnů spával na podlaze nahrávací místnosti a neustále si pouštěl ventilátor, takové tam bylo vedro. Peter spal na gauči a ten podivín Lopez přímo na záchodě s hromadou magazínů místo polštáře. I přes všechen 'luxus' se nám album natáčelo vcelku snadno. Bicí zabraly asi osm dní, což byla také jediná věc, která mě znervózňovala. Pak jsme začali nahrávat akustické kytary, ale pokazil se nám mixážní pult, takže jsme je museli nahrát v jiném studiu – přesněji v legendárním Nacksving studiu. Jako fanda starého progu jsem byl nadšený, protože spousta mých oblíbených alb byla nahrána právě zde. Výbava byla původní, mixážní pult NIV pocházel snad z roku 1974. Tady jsme tedy nahráli kytary. Vzpomínám si, jak jsme s Peterem zůstali vzhůru celou noc, abychom natočili baskytaru a hned poté kytarová sóla. Mé prsty to tehdy opravdu schytaly! Navíc jsem onemocněl a v takovém stavu jsem nahrával vokály. Přesto všechno jsme byli překvapeni, jaký byl nakonec výsledek.“
Po vydání desky se většina metalových magazínů předháněla v oslavných recenzích. Steve Huey z AllMusic napsal, že „...deska logicky přechází z jedné skladby do druhé a většinou dlouhé písně mají dostatek instrumentálních variací i nálad, aby udržely zájem posluchače“. Tim Henderson z Brave Words and Bloody Knuckles měl jiné přirovnání: „Je to blackmetalová verze »Dark Side Of The Moon«. Popravdě, nahrávka zní, jako kdyby se Gilmour přidal k Emperor, nebo jako kdyby Cradle of Filth nahráli desku s Yes.“
Další recenze považují My Arms, Your Hearse za opravdový milník extrémního metalu. Redaktor Tartarean Desire Cseke Róbert napsal, že tato nahrávka je silnější a krásnější než většina dnešních studiovek tohoto žánru. Je podle něj směsí adrenalinu a duše s peklem a považuje ji za jednu z nejlepších v žánru. Demonic Tutor (Olivier Espiau) z Metal Storm uvedl, že jde o 'výlet do nebe'.
Na podporu nahrávky se formace posléze vrátila do Anglie, aby tu odehrála několik koncertů, včetně jednoho londýnského opět s Cradle Of Filth.
V roce 1999 ale Lee Barrett, majitel jejich nahrávací společnosti, dospěl k rozhodnutí svůj label prodat, a tak se do vedení Candlelight dostali úplně noví lidé, se kterými si Opeth příliš neporozuměli. Jelikož už měli splněný závazek tří desek pro toto vydavatelství, pustili se do hledání nového. Nakonec se jim v Evropě podařilo zakotvit u britských Peaceville Records, které celosvětově zastřešovala Music for Nations. Mikaela to potěšilo, protože tato legendární společnost vydávala jeho metalové oblíbence. Jak se ale později ukázalo, nebyla to až tak velká výhra. Přestože vztahy tu panovaly dobré, nedokázali se v Peaceville postarat o to, aby Opeth zajistili možnost živého vystupování.
Pro další studiový počin, který dostal název Still Life, si Opeth opět zamluvili Fredmanovo studio. Původně na březen, ale kvůli stěhování se nahrávání muselo o měsíc posunout a probíhalo až v průběhu dubna a května 1999. V důsledku toho neměla parta dostatek času na to, aby nové kompozice nazkoušela v kompletní sestavě více než dvakrát, a sama tedy předem nevěděla, jak nakonec bude hotové dílo znít. Zpoždění s přebalem nahrávky navíc posunulo její vydání o další měsíc, a deska tak vyšla až 18. října 1999 pod labelem Peaceville Records, přičemž o distribuci se postarala Music for Nations. V Americe se její vydání kvůli problémům s labelem pozdrželo dokonce až do 27. února 2001. Šlo o první počin s Martinem Mendezem – a nutno uznat, že je to znát. V žebříčcích nejoblíbenějších nahrávek Opeth se umisťuje hodně vysoko.
Oproti My Arms, Your Hearse přibylo progresivních elementů a instrumentálních vyhrávek, nechybí ani dvě baladičtější kompozice "Benighted" a "Face Of Melinda", ve kterých Mendez hraje na bezpražcovou basu. Bubeník Lopez zde také nijak nezaostává a hraje štětkami namísto paliček, což skladbě s relativně písňovou formou dodává až jazzové vyznění. Podle Mikaela jde o první píseň, kterou nenapsal ve volném verši. Stala se pak oblíbenou koncertní skladbou i přesto, že jde o baladu. Podobně jako v "To Bid You Farewell" z desky Morningrise se ani v této písni nenajdou death metalové vokály – jen se v polovině skladba zlomí v tvrdší riff a valí se tak až do konce. Úplně bez bicích je na LP akustická "Benighted", která s délkou pěti minut rozhodně není jen "krátkým předělem".
Kapela pokročila také v práci se zvukem a nástroji – objevuje se zde více kytarových efektů jako je phaser, vibrato a flanger, které naznačují, že jim není cizí ani psychedelická scéna, a že s těmito prvky budou muset jejich fanoušci do budoucna počítat. Akustické kytary se staly plnohodnotnou součástí mohutné kytarové stěny, Mikael stále více zpívá čistým hlasem, pracuje s melodiemi a rozsáhlejší skladby jako "The Moor", "Godhead’s Lament", "Moonlapse Vertigo", "Serenity Painted Death" a "White Cluster" tak získávají zvláštní atmosféru. U každé ze skladeb nahrávky se objevuje také několik náhlých dynamických změn, což jen dokazuje větší příklon k progresivní scéně. Výsledný zvuk byl ale ke vší smůle poznamenán poškozením pásek, což se projevilo výpadky stereokanálů hlavně ve skladbách "The Moor" a "Serenity Painted Death". Portál AllMusic desku popsal jako impozantní sestřih krutých, často zubatých kytarových riffů s ladnými melodiemi.
Celá deska má opět ucelený koncepční příběh – tentokrát je jeho hlavním hrdinou vyděděnec náboženské komunity, který byl vyhnán ze svého domova, protože nesdílel křesťanskou víru. Jednoho dne se vrací do svého rodného města, aby se po patnácti letech setkal se svou dávnou láskou Melindou, kterou při odchodu musel opustit. Jeho city k ní ale ani po patnácti letech vyhnanství neuvadly, vrací se proto, aby si ji odvedl s sebou. Obyvatelé města o jeho návratu neví, jinak by jej na místě zabili. Zjišťuje ale, že Melinda se mezitím musela stát jeptiškou a 'provdat se' za církev. Přesto se nevzdává a i když si uvědomuje, že se vystavuje velkému nebezpečí, pokud by ho odhalil 'Koncil kříže', dohlížející na potírání kacířů ve městě, vydá se ji přesvědčit. Melinda si k vlastnímu překvapení uvědomuje, že jej ještě stále miluje. Jenže jsou odhaleni, Melinda je odvedena a popravena pro nevěru Bohu. V záchvatu vzteku hrdina zabíjí vojáky a přisluhovače Koncilu, dokud nezkolabuje vyčerpáním. Je samozřejmě zajat a odsouzen k smrti oběšením. V okamžiku těsně před svým posledním vydechnutím na šibenici spatří Melindu, jak na něj ve smrti čeká, až budou zase spolu. Temnému příběhu nahrávky odpovídá i ponurá, doslova nehostinná atmosféra většiny skladeb a v tomto ohledu už Still Life nebylo nikdy překonáno.
Mikaelovu posedlost duchy a tajemnem dokládá i historka z natáčení, kterou Mikael vyprávěl: „Trvalo tři dny, než jsem natočil vokály. Vlastně tři noci, abych byl přesnější. Jednoho dne jsme s Peterem pracovali téměř 24 hodin a nakonec už jsme byli tak unavení, že jsme snad měli halucinace. Začalo to tím, že jsem slyšel někoho kašlat zrovna, když jsem byl v nahrávací místnosti. Podíval jsem se ven, ale nikdo tam nebyl. Tak jsem se zeptal Petera: 'Nezakašlal jsi?' A on na to: 'Ne, proč?'. Ať tak nebo onak, ten kašel na té nahrávce nakonec je a to hned v první skladbě, nevíme, kdo nebo co to bylo, ale je to tam.“
V létě Mikael podnikl společně se svým přítelem Jonasem z kapely Katatonia dovolenou v Anglii, kde došlo mimo jiné i k setkání se členy My Dying Bride, formace patřící také pod společnost Peaceville. Protože si padli do noty, začali na začátek roku 2000 plánovat společné turné, jenže vše nakonec ztroskotalo na financích, takže Opeth absolvovali jen krátkou cestu, obsahující několik festivalových koncertů, a nadále fungovali spíše jako studiová sestava.
Jelikož Opeth v této době příliš nekoncertovali, Mikael se krátce po návratu z Anglie pustil do psaní materiálu pro pátou studiovku. Před samotným nahráváním se mu podařilo navázat kontakt se Stevenem Wilsonem ze Porcupine Tree a domluvit s ním spolupráci. Stevenova produkce posunula Opeth do nových zvukových sfér a stala se nepochybně jedním z faktorů, díky nimž se z Blackwater Park stal přelomový počin, který zaznamenal výrazný úspěch a je mnohými dodnes považován za nejlepší nahrávku formace vůbec. Možná i proto, že Mikael měl tentokrát připravena předběžná dema, jasno v názvu a konečně se uskutečnily i tři kompletní zkoušky – více než kdykoli dřív.
Nahrávání probíhalo opět ve studiu Fredman v Göteborgu, od 10. srpna do října 2000, a deska byla vydána 27. února 2001 pod hlavičkou Music For Nations. Mikael původně nechtěl k této značce přejít, ale později přiznal, že to nakonec bylo správné rozhodnutí. Členové bandu žili čtyři týdny přímo ve studiu a hygienu poněkud zanedbávali, což se podle Mikaela odrazilo ve větší autenticitě jeho 'metalového zoufalství'. Po standardním nahrávacím procesu s Fredrikem Nordströmem dorazil Steven Wilson, aby pomohl s produkcí. Podle Mikaela měly právě jeho nápady zásadní dopad na celkový výsledek. Wilson nazpíval doprovodné vokály, nahrál klavírní i mellotronové linky a jeho zkušenosti se výrazně podepsaly na výsledném zvuku, především kytar. Jak se vyjádřil Mikael: „Jeho nápady jsou občas hrozně divné, ale je to natolik inteligentní a příjemný člověk, že si říkáte, že to přece musí stát za to.“ Během 12 dní práce přispěl zejména k experimentům se zpěvem a efekty. Do Mikaelova vokálního rejstříku přibyly prvky jako 'hlas z telefonu' či zkreslený zpěv, typický pro tvorbu »Porcupine Tree«, který však bezchybně zapadl i do stylu Opeth.
Desku tvoří osm skladeb, většinou o délce 8 až 10 minut. Po dlouhé době se zde objevuje i kratší instrumentální kousek "Patterns In The Ivy", dominovaný Wilsonovým klavírem a lehce jazzovým nádechem. Chybí ryze akustická píseň, zato balada "Harvest" v rytmu valčíku má doslova hitový potenciál. Úvodní nářez obstarává desetiminutová "Leper Affinity", která v půli zvolní do melancholických kytarových melodií. Ve "Bleak" zazní orientální motiv a Mikael zde poprvé sdílí vokály s Wilsonem. Celkově přibylo čistého zpěvu, ale v tvrdších pasážích se Mikael uchýlil k ultrahlubokému growlu, který je překvapivě srozumitelný a melodicky čitelný – což není u death metalu běžné.
Po třetí písni ("Harvest") přichází uvolnění, které posluchače vtáhne do jedenáctiminutové "The Drapery Falls". Ta mistrně střídá čistý zpěv a akustické pasáže s plnohodnotnou instrumentací, přičemž vytváří tísnivou atmosféru s kontrasty. Obsahuje i vůbec nejdisonantnější pasáž, kterou Opeth kdy nahráli – jeden z absolutních vrcholů alba.
"Dirge For November", otevírající druhou polovinu nahrávky, začíná akustickým úvodem s nádhernou basovou linkou Martína Méndeze, ale netrvá dlouho a band spustí drtivý útok s temně melodickými kytarami. "The Funeral Portrait" pak představuje agresivní deathmetalový kus, vrcholící chorálem dvojice Akerfeldt–Wilson, mohutně podpořeným tvrdými riffy. Přesto nechybí krátké melodické i akustické odbočky. "Patterns In The Ivy" je mistrnou dvouminutovou klavírní miniaturou. Celé dílo uzavírá titulní dvanáctiminutová skladba "Blackwater Park", která začíná riffovou smrští, pokračuje akustickým kouzlením a vrací se k devastujícím riffům, jako by se Dream Theater dostali do své nejtvrdší inkarnace. Závěr obstarává osamělá akustická kytara – jediné, co přežilo tu bouři.
Bonusovým singlem k desce byl "Still The Day Beneath The Sun/Patterns In The Ivy II.", dvě akustické balady o délce kolem čtyř minut, nahrané u Jonase Renkse ze Katatonia, zatímco ostatní členové byli roztroušeni po světě. Pro singlové vydání byla zvolena také "The Drapery Falls", ovšem zkrácená o pět minut.
Studiovka Blackwater Park byla po vydání vřele přijata jak fanoušky, tak většinou kritiků. Někteří ji přirovnávali k King Crimson ze 70. let, jiní mluvili o metalové fúzi Beatles a Pink Floyd. Kanadský časopis *Exclaim!* napsal, že jde možná o nejlepší metalovou nahrávku roku. Kritika sice zaznamenala i pár výtek vůči údajně nudným momentům, ty však byly spíš výjimkou. Díky obrovskému ohlasu se Opeth mohli konečně stát plnohodnotnou "live" partou a posunout se na vrchol popularity v rámci metalové scény.
Na podporu Blackwater Park se Opeth pustili do svého prvního světového turné, během něhož procestovali Ameriku společně s Amorphis a Nevermore. Také v Evropě vystoupili na několika prestižních festivalech, jako například na Eurorocku v Belgii, Wacken Open Air Festivalu 2001 v Německu (před 60 000 diváky), Waldrocku v Holandsku, Hultsfredu ve Švédsku, Quartzu v Norsku a dalších. Poté následovalo evropské turné, kde se poprvé představili jako headlineři. S rostoucím úspěchem bylo ale nutné lépe ošetřit chod celé formace i obchodní stránku věci, a tak se na doporučení vydavatelství jejich manažerem stal Andy Farrow.
Po turné Mikael nelenil a hned po návratu domů do Švédska se pustil do psaní materiálu pro další studiovou nahrávku. Skládání však šlo dost ztuha, protože zpočátku cítil minimum inspirace. Sestava chtěla vytvořit něco tvrdšího než všechny předchozí desky, ale během skládání vznikla i spousta jemnějších pasáží, které bylo škoda zahodit. Mikael k tomu poznamenal: „Když píšu nový materiál, je to tak, že prostě hraju každý den na kytaru a nové nápady si většinou zaznamenávám na rekorder, který mám doma. Když pak chceme nahrávat desku, tak mám alespoň z čeho vybírat. Tentokrát jsem chtěl napsat něco hodně tvrdého, tvrdšího, než co jsme hráli dosud. Ale stejně jsem měl i spoustu jemnějších partů, které jsem nechtěl zavrhnout.“
S řešením přišel Jonas Renks z Katatonie, když navrhl natočit dvě zcela odlišné desky: jednu tvrdou a druhou klidnější. Nápad na nahrávku založenou pouze na křehké stránce Opeth se už ostatně dříve vynořil i v hlavě Leeho Barretta z labelu Candlelight.
Music for Nations zpočátku nebyli myšlenkou dvojalba nijak nadšeni, a tak je Mikael musel přesvědčit příslibem, že náklady budou stejné jako u jedné desky a vše bude hotové velmi rychle. O natáčení nejlépe vypovídají vzpomínky samotných Opeth, protože se rozhodli celý proces zdokumentovat a později vydat jako součást svého prvního live DVD. Ani tentokrát ale nebyla porušena tradice minimálního zkoušení – parta se kvůli přípravám sešla jen jednou. Studio bylo zamluveno v Nacksvingu, původně měl být technikem opět Fredrik Nordström. Jenže kvůli neshodám ohledně jeho honoráře se rozhodli vystačit si pouze s místním studiovým technikem. Netušili přitom, že si tím zadělávají na pořádný průšvih.
Gothenburgské studio Nacksving nebylo zrovna v top stavu, navíc nemělo žádná okna – a tehdy panovalo nejteplejší léto za poslední roky. Muzikanti spali na nafukovacích matracích, aby nemuseli ležet přímo na zemi, po které se proháněli švábi. Překvapením bylo i to, že ve studiu používali běžné PC, zatímco jinde se pracovalo na Macích. Navíc neměli ani originální software.
Brzy se však začalo všechno hroutit – počítač stávkoval, pásky byly vadné a při poslechu bicích se najednou ozval rachot. Porouchala se nahrávací mašina a na podlahu se vysypala hromada pásek. Lindgren k tomu tehdy poznamenal: „Už to vypadalo, že desku nedokončíme, veškerá radost z hraní byla ta tam.“ Majitel studia Isaak Edh se často neukazoval a Martin Mendez raději vysedával v místním baru. Studio se jim doslova rozpadalo pod rukama. Každý den řešili nějaký technický zádrhel, což členy kapely čím dál víc vytáčelo – místo aby nahrávali muziku, tahali kabely, restartovali počítače a přemlouvali techniku ke spolupráci.
Když trpělivost definitivně přetekla, rozhodli se přesunout do prověřeného Fredmanova studia a znovu povolat Stevena Wilsona, aby pomohl s produkcí. Wilson si samozřejmě na obou deskách také zahrál – zejména na klávesové nástroje na jemné části dvojalba, nazvané Damnation, o kterém Mikael prohlásil: „Pro mě to byl způsob, jak se dostat blíž k vlivům ze 60. a 70. let. Chtěl jsem udělat něco jako »Damnation«, abych to v sobě nemusel dál dusit.“
Na nahrávce je také znát Wilsonova pomoc s vokály. Vypomáhá v těch jemnějších pasážích, hlasy obou se skvěle doplňují a vytvářejí mohutné harmonie, které podtrhují sólový zpěv. Za jeho asistence se také dotáčely perkuse a dodal kompletní texty pro skladby "Death Whispered" a "Lullaby". Velký podíl na vzniku desky má také britský kytarista a producent Andy Sneap, který je v bookletu Deliverance označen jako zachránce nahrávání. Právě on pomohl s mixem základních stop, nahraných v Nacksvingu.
Zpěv pro Damnation byl nahrán přímo v domácím studiu No Man's Land Stevena Wilsona krátce poté, co Mikaelovu babičku srazilo auto a ta následně na následky zranění zemřela. Texty desky, napsané ještě před tragickou událostí, tak pro Mikaela najednou získaly úplně nový význam.
Jako první z obou studiovek vyšel tvrdý Deliverance, který se usadil na 19. místě britského žebříčku nezávislých desek a kritika opět nešetřila chválou. Opeth si poté odbyli jednorázové vystoupení ve Stockholmu, po kterém se Mikael vrátil do Británie, aby s Wilsonem dotočil vokály na jemné a depresivní Damnation, které vyšlo až o pět měsíců později (22. dubna 2003) a bylo věnováno památce Mikaelovy babičky. Tato nahrávka přinesla partě ve Švédsku cenu Grammy v kategorii hard rock.
Celý proces přípravy obou desek byl natolik náročný, že si Mikael odnesl zdravotní potíže, které ho pak ještě nějaký čas sužovaly. Rok 2003 měl být ještě hektičtější než ten předchozí. 15. dubna se frontman Opeth oženil se svou dlouholetou přítelkyní Annou a na obřadu nechyběli ani další členové uskupení. Per Wiberg dokonce zahrál svatební pochod a Steven Wilson přispěl písní na poctu novomanželům.
Následovalo skandinávské turné s podporou formace Extol, vystoupení v Mexiku a poté krátké evropské koncertování. Třetí koncert v londýnském Shepherd's Bush Empire byl zaznamenán na první živé DVD s názvem Lamentations, které vyšlo v Evropě 24. listopadu 2003 a v Americe o tři měsíce později. Koncert trvá dvě hodiny a zahrnuje skladby z obou nových desk, doplněné o písně z Blackwater Park. Následovalo další turné, dosud největší v historii Opeth, během nějž odehráli téměř 200 koncertů v letech 2003 a 2004. Playlist byl rozdělen do dvou částí – první představovala celé Damnation, druhá pak tvrdší podobu jejich tvorby. Vystupovali na obou březích Atlantiku a zavítali také do Austrálie a Mexika. Plánovali i Chile, ale organizátoři nedodrželi smlouvu, takže koncert se nekonal. Na koncertech se k sestavě připojil klávesista Per Wiberg, člen Spiritual Beggars, který dosud vypomáhal Stevenu Wilsonovi s doprovodnými vokály. Během severoamerického turné na podporu Deliverance předskakovali Paradise Lost, v Evropě pak Madder Mortem. Opeth se také objevili na TV4, jedné z největších švédských televizních stanic. Na podporu Damnation následovalo další turné po Severní Americe, tentokrát společně s Porcupine Tree. Během posledního koncertu v Seattlu Mikael se Stevenovou formací zazpíval skladbu "A Smart Kid". Mikael se rovněž objevil na nahrávce desky The Human Equation od Ayreon.
Situace se však zkomplikovala, když se u Martina Lopeze začaly objevovat příznaky psychických potíží. Nejprve to byly panické záchvaty, které by ještě šly pochopit, protože kvůli teroristickým útokům musel Opeth na poslední chvíli zrušit koncerty v Jordánsku. Lopezův stav se však během turné nelepšil. Další záchvat přišel v Kanadě, a proto byl poslán domů, aby si odpočinul. Zaskakoval za něj jeden z jeho vzorů, Gene Hoglan (Strapping Young Lad, Death, Fear Factory, Testament), nebo jeho technik bicích Damon. Martin Lopez se vrátil na poslední část turné začínající v Seattlu, stále se však počítalo s různými náhradníky, protože jeho zdravotní stav mu často znemožňoval koncertování. Po delší pauze následovalo v roce 2004 další severoamerické turné s podporou Moonspell a Devil Driver. Kromě zdravotních komplikací se však děly i radostné věci – Mikael se 13. září stal otcem, když mu porodila první dcera, která samozřejmě dostala jméno Melinda podle jedné z jejich skladeb, a frontman se oženil se svou dlouholetou přítelkyní.
Mezitím kapele vypršela smlouva s Music for Nations, kteří navíc ukončili činnost. Nový kontrakt podepsali se světoznámým vydavatelstvím Roadrunner Records, což u Opeth jako 'undergroundové' party vyvolalo i vlnu kritiky, která je obvinila ze zaprodávání se. Band ale fanoušky ujistil, že si od vedení labelu nenechá do ničeho zasahovat a podobná obvinění bere spíše jako urážku. Hlavním důvodem pro podpis smlouvy bylo totiž to, že Roadrunner distribuuje nahrávky po celém světě, a tak mají všichni mnohem snadnější přístup k deskám kapely.
Psaní a nahrávání další studiovky Ghost Reveries bylo oproti utrpení, které musela parta podstoupit při natáčení Damnation a Deliverance, přece jen o něco méně vyčerpávající. Formace se také domluvila, že tentokrát před samotným záznamem více zkouší, aby na desku dostali víc spontánní energie prýštící z čistého muzikantského souznění, a skutečně strávili celé 3 týdny přípravami. Během tohoto období se ke Opeth konečně jako plnohodnotný člen přidal klávesista Per Wiberg, který obohatil zvuk uskupení tak přirozeně, že se klávesy staly zcela nedílnou součástí jejich zvuku. Ve studiu ovládal nejrůznější rejstříky, a tak se na nahrávce objevuje mellotron, hammondky, klavír, různá elektrická piana i moog. Záznam probíhal ve studiích Fascination Street v švédském městečku Örebro a i když skupina věřila, že díky zkouškám bude hotová během pár týdnů, nakonec se práce protáhly na dva a půl měsíce – od 18. března do 1. června 2005. Nejvíc času s ohledem na zdravotní stav Martina Lopeze zabrala nahrávka bicích.
Původně chtěl Mikael napsat hodně okultní desku s ďábelskými texty, ale když mu pod rukama vznikla nádherná balada "Isolation Years", rozhodl se od tohoto konceptu ustoupit a texty se nakonec zaměřily na různé zemřelé osoby. Album tedy sice nese určité společné téma, ale nelze ho brát jako koncepční počin. Nejvýraznější skladbou je pravděpodobně "The Grand Conjuration", která vyšla jako singl a k níž byl natočen i klip. Kapela se ale k videu moc nehlásí, protože vznikalo v chaosu, nikdo pořádně nevěděl, jak by měl vypadat, a hlavně v něm není Martin Lopez, nýbrž jeho náhradník Gene Hoglan. Přesto Lopezova práce na albu ukazuje jeho výbornou formu, pravděpodobně jde o nejlepší bicí party v historii Opeth.
Ještě než Ghost Reveries vyšlo v obchodech, dostali Opeth nabídku účasti na Ozzfestu, kterou ale odmítli s tím, že nehodlají platit za možnost vystupovat! Raději přijali pozvání Tima Borrora a jako jediní Evropané vyrazili na turné Sound of the Underground spolu s řadou méně známých uskupení. Tuto šňůru si velmi užili a získali během ní spoustu nových přátel. Kompletní sestava pak také zahrála na několika dalších evropských festivalech a ve Wackenu Mikael vystoupil i s projektem Bloodbath. Album vyšlo 30. srpna 2005 a opět sklidilo mnoho chvály v Evropě i za oceánem. Ve Švédsku se usadilo na skvělém devátém místě a v Severní Americe na 64. pozici. Magazín Guitar World jej zařadil na 54. místo nejlepších alb všech dob, Metal Storm hodnotil jako deváté nejdůležitější progresivně metalové album, Decibel ho umístil na 42. příčku mezi nejlepšími metalovými nahrávkami dekády a Classic Rock jej označil za jedno z deseti základních alb té doby.
Velké zemětřesení v sestavě však bylo na spadnutí. Nejprve se 12. května 2006 definitivně rozloučil Martin Lopez, jehož záchvaty úzkosti neustávaly. Nahrazení mu byl bubeník Martin Axenrot, který už za Lopeze hrál na předchozím turné a nahrál i cover "Soldier of Fortune" od Deep Purple. S novým bubeníkem Opeth poprvé vystoupili v Japonsku. V září následovalo evropské turné, na kterém opět předskakovali Extol. V říjnu pak vyjeli na další tour společně s Megadeth, Lamb of God, Arch Enemy, Overkill, Into Eternity, Sanctity a The Smashup. Říjen 2006 přinesl i reedici Ghost Reveries s bonusovým DVD z natáčení, novou vizuální podobou a živou předělávkou "Soldier of Fortune" od Deep Purple.
Přes úspěchy posledních let přestal Petera Lindgrena bavit neustálý shon po světě a 17. května 2007 oznámil, že kapelu po 16 letech opouští. Svůj odchod komentoval na oficiálních stránkách: „Toto rozhodnutí bylo nejtěžší, co jsem kdy ve svém životě udělal, ale bylo správné jej udělat. Prostě jsem cítil, že mě opustilo veškeré nadšení a inspirace potřebná k účasti v kapele, která vyrostla z několika kluků, co rádi hrají hudbu a dotáhli to až ke světovému úspěchu.“ Nahrazen byl Fredrikem Akessonem, bývalým kytaristou sestav Arch Enemy a Krux. Listopad 2007 pak prožili společně na turné s Paradise Lost.
V listopadu 2007 vstoupili Opeth do Fascination Street Studios, aby zahájili práce na svém devátém studiovém počinu. Během ledna 2008 nahráli 13 skladeb (včetně tří převzatých), z nichž se na nové album Watershed dostalo sedm, zatímco převzaté songy plánovali využít jako bonusy na různých verzích desky. Studiovka vyšla 3. června 2008 a dosáhla vysokých pozic v žebříčcích – debutovala na 23. místě v Billboard 200, v australské Australian ARIA skončila sedmá a ve finském oficiálním žebříčku se usadila rovnou na vrcholu. V hodnocení kritiků Metal Hammer's Critic's Choice Top 50 bylo Watershed zvoleno druhým nejlepším albem roku 2008 (hned za Death Magnetic od Metallicy), a v lednovém/únorovém vydání magazínu Metal Edge bylo označeno za album roku.
Vyšlo ve standardní edici, na 180 gramovém vinylu a ve speciální edici. Speciální balení obsahuje tři bonusové skladby, DVD s 5.1 prostorovým zvukem (bez bonusů), video se záběry ze studia a zkoušek a rozšířený booklet. Vinyl vychází v gatefoldovém obalu a obsahuje dvě LP desky, kopii na CD (obě verze mají bonusovou skladbu "Derelict Herds") a plakát.
Úvodní skladba "Coil" přináší duet Mikaela s Nathalií Lorichs, která tehdy chodila s bubeníkem Martinem Axenrotem. Kapela prozradila, že původně chtěla desku začít skladbou "Heir Apparent", která se nakonec stala druhou, ale nakonec dala přednost "Coil" kvůli kontrastu mezi nimi. Singl "Burden" byl inspirován Mikaelovým poslechem písně "Living And Dying" od Scorpions během jeho pobytu v Turecku.
Poté Opeth opět vyjeli jako headlineři na turné UK Defenders of the Faith tour, znovu vystoupili na Wacken Open Air a nově také na Progressive Nation tour s Dream Theater. Čtyři koncerty (26.–29. června) musely být zrušeny kvůli Mikaelovým planým neštovicím. Od září do října pak formace cestovala po Severní Americe za doprovodu kapel High on Fire, Baroness a Nachtmystium. Do Evropy se vrátili na zbytek roku se skupinami Cynic a The Ocean.
Do další dekády vstoupili Opeth 2. března 2010, kdy se na digitálním EP soundtracku k videohře God of War III objevila jejich nová skladba "The Throat of Winter", kterou Mikael popsal jako zvláštní a ne příliš metalovou.
Na oslavu 20. výročí založení odehráli od 30. března do 9. dubna 2010 šest koncertů v rámci celosvětového turné 'Evolution XX: An Opeth Anthology'. Na akcích představili celé album Blackwater Park spolu s několika písněmi, které kapela nikdy předtím naživo nehrála. Mikael při té příležitosti prohlásil: „Nemůžu tomu uvěřit, ale sakra, slavíme 20 let. Jsem v této kapele od doby, kdy mi bylo 16 let. To je šílené.“
Jeden z koncertů tohoto turné, který se konal 5. dubna v londýnské Royal Albert Hall, byl nahrán na DVD jako live album In Live Concert at the Royal Albert Hall, jež vyšlo 21. září 2010 na dvojDVD a dvojDVD/3CD verzi. Koncert byl pro DVD rozdělen do dvou částí: první obsahuje celé Blackwater Park, druhá část nabízí po jedné skladbě z každého dalšího alba, čímž mapuje dvacet let vývoje kapely a jejich hudby.
V září 2010 Mikael uvedl, že začíná psát skladby pro další desku, a kapela později na svých stránkách oznámila, že desátý studiový počin začne nahrávat 31. ledna 2011 v Atlantis/Metronome studiu ve Stockholmu, opět s Jensem Bogrenem a Stevenem Wilsonem z Porcupine Tree jako koproducentem.
V dubnu 2011, krátce po dokončení mixu novinky, Opeth oznámili, že Per Wiberg byl uvolněn ze svých povinností. Mikael toto rozhodnutí komentoval: „Mendez, Axe, Fredrik a já jsme dospěli k závěru, že je třeba najít náhradu za Pera hned po dokončení nahrávání. Pro Pera to nebylo překvapení, protože opět přemýšlel o odchodu, takže to bylo vzájemné rozhodnutí. Není v tom žádná zlá krev, jen vztah, který dospěl ke konci.“
Desátý studiový počin nazvaný Heritage vyšel 14. září 2011 a přinesl příznivé recenze, ačkoliv potvrzoval odklon od zvuku posledních desek a byl jejich druhým bez deathového growlingu (prvním bylo Damnation). Následovalo turné po Severní Americe a Evropě již s novým klávesistou Joakimem Svalbergem, jenž dříve spolupracoval s kapelami Qoph, elGamo a koncertoval i s uskupením G3. V září a říjnu turné pokračovalo spolu s Katatonii, v listopadu s Pain of Salvation. V roce 2012 vystoupili také v Turecku, Indii, Japonsku, Řecku, Izraeli, Jižní Americe a Švédsku. 5. února 2012 hráli poprvé v Indii, v Bangalore, v rámci druhého ročníku festivalu Summerstorm. Na severoamerickém turné v dubnu a květnu je doprovázela kapela Ghost a další progresivci Mastodon. Na zbytku tour je podpořila britská doomová legenda Anathema.
V srpnu 2012 Mikael oznámil, že začal psát nový materiál pro jedenáctý počin Opeth. Jedna z písní podle něj zní jako italská progresivní formace Goblin, což byl i pracovní název skladby. V březnu absolvovali australské turné a v následujících měsících odehráli další koncerty, než Opeth 31. května 2013 ukončili celosvětové turné Heritage World Tour, které čítalo přes 200 vystoupení. Ve zbytku roku 2013 kapela dokončovala psaní a nahrávání skladeb pro jedenáctý studiový počin plánovaný na jaro 2014. K aktuálnímu nahrávání Mikael uvedl: „Navštívili jsme Rockfield Studios ve Walesu, kde Queen nahrávali 'Bohemian Rhapsody', ale ještě jsme se nerozhodli... Bude to drahé album. Je tam spousta děje, spousta smyčcových aranžmá, které jsme dosud neměli... Možná bude trochu těžší. Ne death metal, ale hard rock/heavy metal. Je tam spousta progresivních prvků a akustické kytary, ale i více zlověstně znějících riffů.“
Nový počin Opeth nazvaný Pale Communion byl natočen v únoru 2014 a produkce se tentokrát ujal přímo Mikael. Mixování opět vedl dlouholetý spolupracovník a frontman Porcupine Tree Steven Wilson. „Nazpíval jsem vokální harmonie. Není to ani při nejbujnější fantazii metalová nahrávka, ale pořád je to dost těžké a velký kus práce — epická instrumentální balada "Faith In Others", která uzavírá desku, je pro mě doposud nejlepší skladba. Je to také první album Opeth, nahrané a smíchané ve vyšším rozlišení 96/24,“ shrnul Mikael práci na studiovce. Původně mělo vydavatelství Roadrunner Records nahrávku vydat 17. června 2014, ale v květnu oznámili posun na 25. srpna. Singl "Cusp Of Eternity" pak vyšel v předprodeji už od 3. června 2014.
Deska zaznamenala největší komerční úspěch v historii Opeth — Pale Communion debutovalo na 19. příčce v USA, na 3. místě ve Švédsku a na 14. pozici ve Velké Británii. V prvním týdnu se v USA prodalo 13 000 kopií. Album podpořili dalším turné a v roce 2015 také odehráli několik koncertů k 25. výročí založení kapely. Na těchto speciálních akcích kapela vystoupila ve dvou setech — první obsahoval celé album Ghost Reveries z roku 2005 jako poctu jeho desetiletému výročí, druhý set zahrnoval zbytek kariéry a oslavoval 25 let na scéně.
K oslavám 25. výročí založení měla skupina v plánu vydat i oficiální biografii, která by mapovala historii od roku 1990. Vedle současných a bývalých členů se představili i ti, kteří kapelu provázeli v klíčových momentech kariéry. Kniha bude bohatě ilustrovaná vzácnými a dosud nepublikovanými fotografiemi ze studia a turné. Vydavatel Rocket 88 proto vyzval fanoušky, kteří vlastní unikátní materiály jako fotografie, plakáty, letáky či vstupenky, aby se s nimi spojili.
15. června 2016 oznámilo vydavatelství Nuclear Blast Entertainment podpis smlouvy s Opeth. Mikael k tomu poznamenal: „Rádi potvrzujeme, že jsme skutečně podepsali smlouvu se společností Nuclear Blast Entertainment, která vydá naše 12. studiové album »Sorceress« prostřednictvím naší vlastní značky Moderbolaget Records. Rozhodnutí učinil Markus Staiger (klíčová postava Nuclear Blast), jedoucí v neskutečně silném Porsche při 150 mílích za hodinu někde na jihu Německa. Jsme rádi, že jsme součástí týmu NB a těšíme se na plodný vztah. Kapela je nyní ve studiu a pod vedením Toma Dalgetyho dokončuje nové album, jehož vydání je plánováno na 30. září 2016.“
2. listopadu 2018 vyšlo u Nuclear Blast jejich čtvrté živé album Garden Of The Titans: Live At Red Rocks. Bylo nahráno 11. května 2017 v Red Rocks Amphitheatre v Morrisonu v Coloradu během turné po USA na podporu Sorceress. Videozáznam pořídili The Deka Brothers (Carpenter Brut, The Prodigy) a zvuk smíchal David Castillo (Katatonia, Bloodbath). Obal vytvořil renomovaný umělec Travis Smith (Nevermore, Katatonia, Testament).
Na rok 2019 připravila legenda švédského heavy prog rocku vydavatelství Moderbolaget Records spolu s Nuclear Blast Entertainment své třinácté studiové dílo nazvané In Cauda Venenum, které poněkud šokovalo tím, že nebylo nazpíváno v angličtině, ale ve švédštině, ačkoli deset nových skladeb dostalo samozřejmě i anglický vokální kabát. Deska byla nahrána ve stockholmském Park Studios a byla dostupná ve dvou verzích. Datum vydání bylo stanoveno na 27. září 2019.
Fredrik k novince uvedl: „Skutečnost, že Mikael napsal první verzi ve švédštině, byla v podstatě hnací silou k dokončení písní. Myslím, že pro něj bylo zajímavější — možná i náročnější — psát texty ve švédštině. Byli jsme s tím opravdu spokojeni. Fakticky jsme ušli kus cesty při nahrávání, výběru správných zvuků, zesilovačů, kytar apod. Pomohlo také, že jsme zkoušeli před vstupem do studia, což jsme neudělali od desky »Watershed«. Myslím, že to byla skvělá investice, protože společné hraní skladeb se lépe zapíše do svalové paměti. Byla to zábava a jsme s výsledkem spokojeni.“ Mikael k tomu dodal: „Udělat desku ve švédštině byl jen nápad, který se mi objevil v hlavě, něco jako: ‚Možná bych si měl ráno usmažit vejce místo toho, abych je uvařil.‘ Nebylo v tom nic hlubšího. A také jsem zjistil, že se hudební klima hodně změnilo. Hudba nezněla víc švédsky nebo něco podobného, ale byla to brána, která se otevřela, a byla to zábava.“
V roce 2021 oslavili Opeth své 30. výročí na turné, které odstartovalo 13. října v Berlíně a během osmi vystoupení vyvrcholilo 25. října v Lisabonu. Tentokrát se rozhodli více zapojit fanoušky a požádali je, aby hlasovali o písních, které by chtěli slyšet. Konečný setlist měl 13 skladeb, přičemž z každého počinu byla hrána pouze jedna skladba. Dne 16. dubna 2021 také Opeth ohlásili reedici Blackwater Park k 20. výročí vydání, která i po dvou dekádách neztratila nic ze svého drtivého dopadu.
V listopadu téhož roku se Opeth rozešli s dlouholetým bubeníkem Martinem 'Axe' Axenrotem kvůli střetu zájmů a odmítnutí nechat se očkovat proti "COVID-19"(!). Jako náhrada byl vybrán Švéd Sami Karppinen, který je zároveň bubeníkem prog metalové formace Therion. Už předtím Mikael prozradil, že během "pandemie COVID-19" nesložil a nenahrál pro Opeth nic nového, protože svůj čas věnoval tvorbě hudby pro Netflixovské kriminální drama Clark, kde herec Bill Skarsgard ztvárňuje švédského zločince Clarka Olofssona. Kapelník pokračoval: „Nechci být necitlivý, ale "pandemie" pro mě z pracovního hlediska přišla ve vhodnou chvíli, protože mi byla nabídnuta tvorba filmové hudby pro seriál. Režisérem je Jonas Akerlund, známý především videoklipy pro Madonnu a Lady Gaga, s heavy metalovou minulostí — kdysi hrál na bicí v kapele Bathory. Je to můj přítel. Zeptal se mě, jestli bych měl zájem nahrát hudbu k TV seriálu o chlapíkovi jménem Clark Olofsson, který byl slavný, nechvalně známý lupič. Takže je to skoro jako životopisný film.“
V dubnu vyrazili Opeth na druhou část společného turné s Mastodon. Začali 21. dubna v Montrealu a po 16 zastávkách v USA a Kanadě zakončili 11. května v Riverside v Kalifornii. Pražský koncert proběhl 19. září, původně plánovaný už na březen 2021. Pandemie ale muzice nepřála, a tak se ani náhradní termín v září neuskutečnil. Dluh fanouškům byl splacen až po téměř roce. Švédští progresivně rockoví deathmetalisté přijeli společně s The Vintage Caravan.
V září 2022 oznámila formace, že novým bubeníkem není nikdo jiný než Waltteri Väyrynen (Paradise Lost, Bloodbath, Bodom after Midnight) a ihned se vrhla na zkoušení na nadcházející turné. Mikael to okomentoval: „Včera jsme měli první zkoušku s Waltem a šlo to neuvěřitelně dobře! Všichni jsme byli celkem nervózní, ale Waltteri to úplně zabil! Čistá práce! Prošli jsme 16 písní (!) od začátku do konce a neměli jsme jedinou opravnou notu. Je to opravdu pozoruhodné! Byl jsem ohromen, stejně jako zbytek kapely. Má všechno, opravdu. Od požadované uvolněné citlivosti, kterou bubeník Opeth potřebuje, přes klasický rock, prog rock, metalové groovy a dále až po vyloženě megasložité technické virtuozity. Navíc už zná skladby velmi dobře jak z nahraných verzí, tak občas i z upravených živých verzí. Zahrál rytmy a beaty, které jsme neslyšeli od nahrávání těch skladeb... Kromě toho je Waltteri i úžasný chlap. Originální. Má smysl pro humor a je mladý! Narodil se ve stejném roce, kdy jsme nahráli naše debutové dílo »Orchid«... Jsem velmi, velmi nadšený, že se k nám přidal, a doufám, že ho naše publikum přijme s otevřenou náručí. Také bych chtěl využít této příležitosti a poděkovat Samimu Karppinenimu za záchranu našich zadků, když jsme to nejvíce potřebovali. Kdyby nebylo jeho úsilí, přátelství a péče, pravděpodobně bychom byli 'u ledu'...“
Své nejnovější studiové dílo The Last Will And Testament se Opeth chystají vydat prostřednictvím Moderbolaget/Reigning Phoenix Music na podzim 22. listopadu 2024. Na nahrávce hostují leader Jethro Tull Ian Anderson, Švéd a frontman Europe Joey Tempest a nejmladší dcera Mikaela Akerfeldta, Mirjam.
Koncepční deska je zasazena do období po první světové válce a rozvíjí příběh bohatého konzervativního patriarchy (který je neplodný), jehož poslední vůle a závěť odhaluje šokující rodinná tajemství. Začíná čtením jeho závěti v jeho sídle. Mezi přítomnými jsou tři sourozenci, dvojčata a mladá dívka, kterou rodina vychovávala, přestože byla sirotek a postižená obrnou. Její přítomnost při čtení závěti vyvolává mezi dvojčaty podezření a otázky. Dvojčata jsou výsledkem dárcovského početí a během čtení zjistí, že nejsou s patriarchou příbuzná, a proto jsou ze závěti vynechána. Dívka je patriarchovým jediným pokrevním dítětem, a je tedy jeho skutečnou dědičkou, ačkoli je dcerou patriarchovy služebné.
Mikael o konceptu novinky řekl: „Není to úplně můj nápad. To téma mě zaujalo už na poslední desce. Je tam skladba "Universal Truth", která se zabývá také takovými věcmi, jako že krev není vždy hustší než voda a jak peníze mohou přivést členy rodiny do chaosu. Skvělý je také TV seriál »Succession« o boji mezi sourozenci, kteří přebírají moc po svém otci.“
30. června 2024 Opeth vystoupili na festivalu Tuska v Helsinkách ve Finsku a v prvním srpnovém víkendu i jako headlineři na festivalu Bloodstock. Na podzim se chystají vyrazit na severoamerické turné, které vypukne 11. října 2024 v Milwaukee a zahrnuje zastávky v New Yorku, Los Angeles, Torontu, Washingtonu, D.C., Atlantě, New Orleans, Austinu, Denveru a dalších městech. Oznámili také data evropského turné na únor 2025; Česká republika bohužel schází (nejblíže budou koncertovat 17. února 2025 v Cologne Palladium v Kolíně, 18. února 2025 v Tempodrom v Berlíně a 19. února 2025 v Muffathalle v Mnichově).
Hlavním autorem skladeb a textů Opeth je zpěvák a kytarista Mikael Akerfeldt, který určuje směr, jakým se zvuk uskupení ubírá. V mládí ho ovlivnily progresivní rockové formace sedmdesátých let King Crimson Yes, Genesis, Camel, P.F.M., Hawkwind a Gracious, stejně jako heavy metalové party jako Iron Maiden, Slayer, Death, Black Sabbath, Deep Purple, Celtic Frost, King Diamond, Morbid Angel, Voivod a především Judas Priest. Album Sad Wings of Destiny (1976) od Judas Priest považuje za nejlepší metalový počin všech dob a vzpomíná, že byly doby, kdy poslouchal výhradně Judas Priest. Při rozcvičce před koncerty často zpívá skladbu "Here Come the Tears" z jejich třetího alba Sin After Sin.
Ryan Ogle z Blabbermouth popisuje zvuk Opeth jako fúzi folku, funku, blues, rocku 70. let, gotiky a dalších zvukových zvláštností implementovaných do jejich charakteristického progresivního deathového stylu. Eduardo Rivadavia z AllMusic ve své recenzi desky Blackwater Park z roku 2001 napsal: „Skladby začínají a končí zdánlivě libovolně, obvykle procházejí rozsáhlým hudebním rozptylem, včetně akustických kytarových a sólových klavírních pasáží, ambientních zvukových krajin, stoner rockových groovů a východně laděných melodií – každá z nich je v danou chvíli vystavena divokým průrazům deathmetalového běsnění.“
Sám Mikael se k rozmanitosti zvuku Opeth vyjádřil: „Nevidím smysl v tom hrát v kapele a jít jen jedním směrem, když můžeš dělat všechno. Bylo by nemožné, abychom hráli jen death metal; to jsou naše kořeny, ale jsme teď mišmaš všeho možného a nejsme puristé na žádnou formu hudby. Je to pro nás nemožné a upřímně řečeno, považoval bych za nudné být v sestavě, která hraje jen metalovou muziku. Nebojíme se experimentovat, ani se nechat nachytat takříkajíc se staženými kalhotami. To je to, co nás drží při životě.“
V poslední době Opeth opustili svůj deathmetalový zvuk a přešli k jemnějšímu progresivnímu rocku. Kytarista Fredrik Akesson při rozhovoru o albu Heritage prohlásil: „Na začátku mi chvíli trvalo, než jsem si zvykl na novou podobu zvuku, na to, že tam nejsou žádné řvané vokály a podobně. Ale myslím, že to album bylo pro nás nezbytné udělat. Možná by sestava nepokračovala, kdybychom neudělali »Heritage«. Myslím, že staří fanoušci Opeth tomu albu rozumí. Vždycky se najdou nějací hateři, ale nemůžou tě milovat všichni. Opeth vždycky byli o tom, že se nemají opakovat. Spousta lidí si myslí, že »Heritage« není metal, ale já si myslím, že je metal jít někam, kde to lidé nečekají. To ale neznamená, že se nehlásíme k minulému zvuku Opeth.“
Akerfeldt střídá tradiční deathmetalové vokály v těžkých pasážích s čistými, někdy šeptanými nebo měkce mluvenými hlasy v mírnějších úsecích. Zatímco na prvních deskách převládal deathový growl, pozdější nahrávky obsahují více čistého zpěvu, přičemž alba Damnation, Heritage, Pale Communion, Sorceress a In Cauda Venenum už obsahují výhradně čistý zpěv. Rivadavia poznamenal, že Akerfeldtův vokál se pohybuje v široké škále od chrčivého vrčení až po melodie mrazivé krásy – v závislosti na náladě jednotlivých částí skladeb.
Řada umělců a kapel uvedla, že byla Opeth významně ovlivněna, mezi nimi například John Petrucci, Mike Portnoy, Ihsahn, Simone Simonsová z Epica, Oliver Palotai z Kamelot nebo Jim Matheos z Fates Warning.
