| Původ: | San Francisko, Kalifornie, USA |
| Aktivní roky: | 1978-1986, 2001-současnost |
| Styl: | Punk, hardcore |
| Vydavatelé: | Cherry Red, Faulty Products, Alternative Tentacles, Manifesto/Decay |
| Web: | |
| Podrobnosti: | Wikipedia - Dead Kennedys |
DEAD KENNEDYS jsou americká punkrocková kapela, která vznikla v San Franciscu v Kalifornii v roce 1978 a během svých prvních osmi let existence patřila k nejvýznamnějším ve svén žánru. Původně ji tvořili kytarista East Bay Ray, basista Klaus Flouride, zpěvák Jello Biafra, bubeník Ted a rytmický kytarista 6025. 6025 odešel v roce 1979 a Ted odešel o rok později, poté co kapela nahrála své první úspěšné album Fresh Fruit for Rotting Vegetables (1980). Teda nahradil v roce 1981 D. H. Peligro a zůstal v kapele s krátkou přestávkou až do své smrti v roce 2022. Následovala další tři studiová alba - Plastic Surgery Disasters (1982), Frankenchrist (1985) a Bedtime for Democracy (1986), z nichž poslední bylo nahráno a vydáno krátce po oznámení rozpadu kapely v lednu 1986. Většina nahrávek kapely byla vydána na Alternative Tentacles, nezávislém hudebním vydavatelství založeném Biafrou a East Bay Rayem.
Po rozpadu kapely pokračoval Biafra v provozování Alternative Tentacles a spolupracoval a nahrával s dalšími umělci, včetně D.O.A., NOMEANSNO a svých vlastních kapel LARD a GUANTANAMO SCHOOL OF MEDICINE. V roce 2000 (potvrzeno v odvolacím řízení v roce 2003) Biafra prohrál ostrý soudní spor, který proti němu vedli jeho bývalí spoluhráči kvůli autorským právům k písním a nevyplaceným autorským honorářům. V roce 2001 se kapela znovu dala dohromady bez Biafry; od té doby byli pro vokální party najati různí zpěváci. Ačkoli DEAD KENNEDYS v průběhu let pokračovali ve vystupování, od alba Bedtime for Democracy nevydali žádné další studiové album.
Jejich kontroverzní texty byly obvykle politického charakteru a satirizovaly politické osobnosti a autority obecně, stejně jako populární kulturu a dokonce i samotné punkové hnutí. Několik obchodů dokonce odmítlo prodávat jejich nahrávky, což vyvolalo debatu o cenzuře v rockové hudbě. V polovině 80. let se zpěvák a hlavní textař Jello Biafra stal aktivním bojovníkem proti organizaci Parents Music Resource Center (PMRC). To vyvrcholilo procesem o obscénnosti v letech 1985 až 1986, který skončil nerozhodným verdiktem poroty a také urychlil zánik kapely.
Díky skvělému článku od Kellyho se můžete na následujících řádcích ponořit do příběhu punkové kapely, která měla obrovský vliv i na metalovou scénu.
„Divný lidi dělaj divný věci, divný slova padaj jim z úst, divný lidi vedou divný kecy, já sem zůstal věrnej starejm Dead Kennedys.“ (Plexis – "Lepší se smát"). Nelze výstižněji popsat nerozlučné pouto hudebního fanouška a kapely Dead Kennedys. Pouto na celý život. Bez kompromisů, bez okras, bez debat.
Dead Kennedys – jméno kapely a značka, kterou zná snad každý hudby znalý posluchač od punku, přes metal, až k rocku. Dead Kennedys spojili revoluční politiku s punkovou hudbou a během jejich nedlouhé kariéry se stali jednou z prvních kapel, která definovala novou punkovou odnož – hardcore. Často zaujali veřejnost více svojí politikou, než hudbou, ale to byla nedílná součást jejich obrovského vlivu. Jak intenzivně a rychle hráli, kritizovali a provokovali, tak rychle a intenzivně rostl odpor mocenských sil vůči nim. Byli více ovlivnění politickou revoltou anglických Sex Pistols než velkoměstskými punkery z New Yorku. Pod praporem Dead Kennedys, který hrdě nesl jejich neklidný a energický zpěvák Jello Biafra se stali nejpolitičtější a (podle mínění mnoha pozorovatelů, včetně náboženských fanatiků a pravicových politiků) také nejnebezpečnější kapelou punk/hardcore komunity. Dead Kennedys byli vším jiným, jenom ne pasivním konzumentem světa kolem sebe. Za kanonády bicích a nabroušených kytar Jello Biafra plival na posluchače svým maniakálním hlasem (který už z uší nikdy nedostanete, i když přežijete jen jediný song) cynické, provokativní texty. Ty byly prošpikovány absurdním surovým humorem – ale mířily k vážným tématům, jakkoli to může být pro dnešní alko – punks (vyzbrojené kromě krabicového vína i nezbytnými plackami DK) neuvěřitelné. Měli zcela zásadní vliv na vývoj americké punk/hardcorové scény a posléze se tento vliv rozšířil i na scénu celosvětovou.
Kapely, které se hrdě a nahlas hlásí k jejich odkazu a které zcela zásadně ovlivnily jsou například System Of A Down, Green Day, Faith No More, Rage Against The Machine, Sepultura, Descendents, Bad Religion, Slayer nebo The Hives. Kvalitní společnost napříč žánry, jen co je pravda. Byla to nejvýraznější kapela druhé vlny amerického punku a byli silným a nekompromisním hlasem podceňované generace. Spolu s D.O.A. a Black Flag (ještě bez Henryho Rollinse) šířili punk po západním pobřeží USA. Hlavním cílem bylo šokovat. „Smyslem šokování je zamíchat sedlinou v mozku – a probudit lidi. Vše, co dělám, je vedeno cílem inspirovat lidi k přemýšlení. Nemusí se mnou vždy souhlasit, ale alespoň v nich zanechám pocity a zaujetí nad čímkoli, čím je právě bombarduju,“ uvedl Jello Biafra v rozhovoru v roce 2002. „Taky si myslím, že je spousta prostoru pro humor, dokonce i v těch nejvážnějších aktivistických kruzích. Humor může být účinný jak pro inspiraci, tak jako zbraň. Jen se zeptejte třeba Franka Zappy,“ dodal.
Tři čtvrtiny bandu mělo středoškolské i vysokoškolské vzdělání, pocházeli z hudebních a politicky aktivních rodin a všichni před založením DK měli již své hudební skupiny. Kytarista si vytvořil zcela unikátní styl hry, zpěvák teatrálně deklamoval a plival kritické pohledy, basa bublala na pozadí a velkou roli na osobitém stylu kapely hrála osoba druhého bubeníka. Jako každá začínající kapela stáli před úkolem, jaké zvolit logo. Zajímavé pozadí měla volba názvu kapely. Prezident John F. Kennedy prosazoval mimo jiné politiku na pomoc chudým a jedním z možných důvodů jeho smrti byl pokus omezit moc Federálního rezervního systému, což by znamenalo, že prezident byl zabit kvůli penězům a svému vlivu. Po Kennedyho smrti začala v Americe nejzvrácenější forma kapitalismu, kdy peníze rozhodují o všem. Volbou jména 'Mrtví Kennedyové' jasně deklarovali, že podporují jeho myšlenky, týkající se sociálních témat a boje proti moci peněz. Ilustrátor Winston Smith pro ně nakreslil skicu loga během jediné noci. Nápis je navržen ve formě dvousečných mečů, tvořících písmena DK. Meče označují konkrétní směr písní skupiny. Symbol mečů také demonstruje připravenost k obraně. Kvůli svému výsměchu politikům si kapela mezi nimi získala mnoho krvežíznivých nepřátel. V důsledku toho byli hudebníci neustále pronásledováni.
Na jejich koncertech byla vždy přítomna policie, která měla příkaz tvrdě potlačovat fanoušky kapely. Muzikanti se proto museli neustále bránit útokům státní moci a stát si za svým. Základními barvami loga jsou černá, červená a bílá. Černá je analogie k černému humoru. Dead Kennedys bojují pomocí nepříjemných zbraní, které ukazují temné stránky duše a činy provinilců. Hudební nahrávky jsou jako Pandořina černá skříňka, která obsahuje problémy společnosti. Černý humor, stejně jako meč, útočí na slabá místa protivníků. Většina výsměchu je namířena proti náboženským a politickým osobnostem, materialismu, chamtivosti korporací a všech forem zneužívání. Černý čtverec je symbolem hněvu a podráždění muzikantů, způsobeného nepoctivými politiky. Kapela nevyhledává vyjednávání ani nebuduje vztahy. Jejich nespokojenost je vyjádřena černým humorem.
Červený kruh v logu představuje problém – bolavé místo, které se stává důvodem pro napsání písně. Hlavním rysem textů je kousavý politický sarkasmus. Všechny texty kapely jsou vždy v epicentru nepříjemných událostí, takže název je umístěn přímo nad kruhem. Meče v logu rozřezávají vřed společnosti a překračují 'zanícený' kruh. Červená je barva nebezpečí, problémů, zánětu a bolesti. Vystoupení kapely jsou na hraně. Jejich humor je drsný a nenechá nikoho lhostejným. V posluchačích vyvolává touhu po spravedlnosti a ve vinících vyvolává pobouření a ti se je pokouší umlčet. Všechny tyto intenzivní emoce se odrážejí v červené barvě. Kapela zpívá o tom, o čem se běžně nemluví.
Bílá pak značí loajalitu. Loajalitu svým názorům a myšlenkám punkového hnutí. Celé logo kapely tak nese jasné poselství: Dead Kennedys byli vždy v centru konfliktů a intenzivních emocí a odhalovali nepříjemné stránky moci. V celém hudebním světě nikdy nevznikl klon Dead Kennedys a úctu k jejich odkazu vám potvrdí nejedna hudební hvězda a stovky kapel napříč žánry. Tak pojďme společně nahlédnout do dávné hudební historie v našem historickém hudebním okénku a prozkoumejme dobu přelomu 70tých a 80tých let v Americe. A že se díky tomu dozvíte spoustu křiváren v politice USA, na to vemte jed.
Účinkující:EAST BAY RAY (kytara) - Narodil se 17. listopadu 1948 v Sanfranciském zálivu Bay Area do hudební rodiny. Jeho otec vlastnil sbírku jazzových a bluesových nahrávek z třicátých a čtyřicátých let a se svojí ženou pořádal hudební a umělecké festivaly v zálivu Bay Area. Rodiče se také aktivně angažovali v hnutí za lidská práva. To vše East Bay Raye formovalo. Vystudoval Kalifornskou univerzitu v Berkeley a měl se stát architektem. Ale architektura se mu zdála příliš umělecky omezující, a tak se začal věnovat hudbě a psaní textů. V červnu 1978 podává inzerát do místních hudebních novin: „Kytarista chce založit punkovou kapelu“.
JELLO BIAFRA (zpěv, proslovy) - Narodil se 17. června 1958 v Boulderu v Coloradu. Matka byla knihovnice a otec psychiatr a básník. Má židovské praprarodiče, ale do svých 40ti let o tom nevěděl. Pod vlivem rodičů se už jako dítě začal zajímat o politiku a jeho nejranější politická událost byl atentát na prezidenta Johna F. Kennedyho. Obdivovatelem rockové hudby se stal náhodou od roku 1965, kdy si rodiče na radiopřijímači ladili stanici vážné hudby a omylem naladili rockovou stanici. Eric tu stanici už nikdy nepřeladil. A byli to právě rodiče, kdo mu dali do výbavy základní prvky, na nichž bude stát jeho politická tvář: kritický rozum a otevřenost k diskuzi. V roce 1977 pracoval jako bedňák u místní kapely The Ravers a s nimi sledoval i vystoupení Ramones. Joey Ramone se pro Jello Biafru stal vzorem, proč se stát zpěvákem a proč používat v textech humor. V témže roce navštívil Velkou Británii a koncert Sex Pistols. Pod tímto silným hudebním zážitkem se rozhodl, že po návratu domů založí punkovou kapelu. Po dokončení střední školy založil skupinu The Healers a s nimi zpíval i ranou verzi skladby "California Über Alles". Nikdy ale koncertně nevystoupili. Po střední škole odešel z Boulderu na Kalifornskou univerzitu v Santa Cruz, ale po prvním čtvrtletí studia herectví univerzitu opustil. V červnu 1978 odpověděl na inzerát East Bay Raye. Pseudonym Jello Biafra je kombinace názvu želatinového pudingu Jell-O (jako symbol plýtvavého konzumu) a krátce vzniklého afrického státu Biafra v letech 1967–1970, který blokovali Angličané a USA tak dlouho, až většina obyvatel státu zemřela hlady a zbytek vojensky znovuobsadila Nigérie za pasivního přihlížení celého světa. „Nevzdat to a nevyměknout“ - heslo, které proměnil Jello Biafra v životní manuál, kterého se zaujatě drží dodnes. Letos oslavil 65 let, a i když se již hodně zklidnil, pořád zůstává sarkastickým provokatérem, kritikem amerických politiků i korporací a politickým pankáčem.
6025 (rytmická kytara) - Narodil se roku 1958 v San Francisku. Pseudonym 6025 začal používat podle čísla lístku na kontrolu oblečení. Potkal se s Jello Biafrou v klubu Mabuhay Gardens, který tam hledal bubeníka. K Dead Kennedys nastoupil jako druhý kytarista. Podle Jello Biafry byl nejvšestrannějším hudebníkem v kapele. Během svého osmiměsíčního angažmá napsal pro kapelu mnoho písní, včetně "Forward to Death" a "Ill In The Head", které jsou součástí debutu. K písním "Short Songs", "Gaslight" a "Straight As" napsal hudbu (byly vydány na kompilačním albu Give Me Convenience Or Give Me Death). Ale tíhnul k prog rocku, a tak kapelu opustil.
KLAUS FLOURIDE (basová kytara) - Narodil se 30. května 1949 v Detroitu v Michiganu do hudební rodiny. Jako dítě byl fascinován hudbou, která byla zaznamenána do drážek vinylů. Během Velké hospodářské krize hrál jeho otec na banjo a saxofon v New Orleans Speakesis. Začal postupně poslouchat rozsáhlou vinylovou sbírku svých rodičů. Starší bratr ho seznámil s Elvisem Presleyem, sestra s Little Richardem a Jerrym Lee Lewisem. V osmi letech po shlédnutí koncertu Buddy Hollyho a po velkém naléhání dostává od rodičů svojí první kytaru. Začal chodit na hru na kytaru, ale jeho učitel vzkázal rodičům, že má drobné ruce a na kytaru se nikdy nenaučí dobře hrát. Ve 14 letech založil první skupinu. V roce 1967 se přestěhoval do Bostonu a koupil si svojí první baskytaru. Přesouval se mezi Bostonem a New Yorkem a hrál v několika R&B a bluesových kapelách. K punk rocku se dostal až v roce 1977, kdy se přestěhoval do San Franciska a strávil nějaký čas v Mabuhay Gardens. K Dead Kennedys se připojil na základě inzerátu East Bay Raye v místním hudebním časopise.
TED (bicí) - Vystudoval architekturu a hrál na bicí v Dead Kennedys do února 1981. Kapelu opustil, protože se chtěl věnovat architektuře. Podílel se a bubnoval na prvních singlech i debutovém LP Fresh Fruit For Rotting Vegetables.
D. H. PELIGRO (bicí) - Narodil se 9. července 1959 v St. Louis v Missouri. Připojil se k Dead Kennedys v roce 1981, kdy nahradil původního bubeníka TEDa a byl členem až do roku 1986, kdy se Dead Kennedys rozpadli. Na začátku roku 1988 nastoupil k Red Hot Chilli Peppers, kde nahradil bubeníka Jacka Ironse. Podílel se na několika skladbách čtvrtého alba, ale na konci roku 1988 byl z kapely vyhozen pro nespolehlivost v důsledku konzumace drog a alkoholu. Poté byl členem reunionu Dead Kennedys v roce 2001 a hrál v kapele až do roku 2009, kdy si bere dvouletou zdravotní pauzu. V roce 2010 se znovu ke kapele připojuje. Zemřel na konci roku 2022. Původní zpráva tvrdila, že příčinou smrti byl nešťastný pád a smrtelné poranění hlavy, ale v březnu 2023 policie vydala zprávu, že příčinou smrti bylo předávkování heroinem v kombinaci s fentanylem.
Dead Kennedys vznikli v zátoce Bay Area v San Francisku v roce 1978. Kytarista East Bay Ray uveřejnil inzerát v hudebních novinách, ve kterém hledal zpěváka. Jello Biafra na něj zareagoval a spolu založili Dead Kennedys. Brzy se k nim přidal baskytarista Klaus Flouride, bubeník TED a druhý kytarista 6025. První nesmělé vystoupení se konalo v roce 1978 v San Francisku v klubu Mabuhay Gardens (Fab Mab byla filipínská restaurace, která sloužila jako domov místním punkovým kapelám z okolí čtvrti North Beach). Velmi brzy si získali silnou fanouškovskou základnu v okolí San Franciska. V této době byly jejich představení směsí chaosu a teatrálnosti se silným vlivem punkových Sex Pistols a instrumentálních The Ventures. Na konci roku 1978 odešel 6025 a skupina dál pokračovala jen s jednou kytarou. Stále větší úspěch vedl k tomu, že v roce 1979 Jello Biafra a East Bay Ray založili vlastní nezávislé vydavatelství Alternative Tentacles Records. Na začátku své krátké kariéry Dead Kennedys třikrát zkušebně vystřelili do vzduchu a poté do světa vypálili pět nekompromisně přesných smrtících kulek a jeden zásobník. Pojďme si je představit.
Název songu "California Über Alles (Kalifornie nade vše)" je narážkou na první sloku německé hymny "Deutschland, Deutschland über alles – Německo, Německo nade vše" (po zániku Třetí říše byla Německá hymna zkrácena jen na třetí sloku, protože první a druhá byly spojovány s nacismem). Song je ostrým satirickým útokem na guvernéra Kalifornie Jerryho Browna, který v písni ohlašuje hippies – fašistickou vizi Ameriky. Singl vydávají ve svém vydavatelství Alternative Tentacles Records. Zároveň se vznikem vydavatelství se Jello Biafra podílel na vzniku celosvětově známého punk/hardcore fanzinu Maximum Rocknroll. V roce 1979 jel s kamarády na koncert kapely Pereubu, když mu jeden z nich navrhnul: „Biafro, ty máš tak prořízlou pusu, že bys měl kandidovat na starostu San Franciska“. Neváhal ani vteřinu a volební program pro San Francisko napsal hned na koncertě na ubrousek. Některé body programu byly humorné, např. že byznysmeni se budou ve městě pohybovat jen v šaškovském oděvu, vězení se přestěhuje na golfové hřiště, aby se vězňům dostalo skutečné nápravy. Takové, jaké se dostává zločincům z aféry Watergate. Ale byly tu i vážně míněné reálné politické návrhy. Mezi ně patřily například legalizace squattingu v nevyužívaných objektech či požadavek, aby byli policisté voleni obyvateli čtvrtí, kde vykonávají službu. Z deseti kandidátů skončil Jello Biafra na čtvrtém místě, hlasovalo pro něj šest a půl tisíce lidí. Radnice pro jistotu přijala rezoluci, podle níž se musí kandidát voleb účastnit jedině pod svým vlastním jménem.
"Holiday In Cambodia" byla napsána krátce po diktatuře Rudých Khmerů, vedených revolucionářem a diktátorem Pol Potem, která byla zodpovědná za smrt čtvrtiny kambodžské populace mezi lety 1975 až 1979. Text poukazuje na propastný rozdíl životní úrovně vysokoškolských studentů v Kambodži a neupřímných rozmazlených studentů v západním světě. Fotografie na předním obalu singlu byla pořízená z masakru na univerzitě v Thammasat a ukazuje člena davu, který mlátí kovovou židlí oběšenou mrtvolu studentského demonstranta. Singl byl vydán u Optional Music. V roce 1980 podnikli Dead Kennedys první turné do Velké Británie, kde se jim dostalo podstatně přátelštějšího přijetí než v USA, i když i tady po nich šla tvrdě policie. Zdejší fanoušci truchlili po Sex Pistols, a tak Dead Kennedys ihned pozitivně přijali. Punk – kritika establishmentu – protest, to jsou témata, kterým zdejší publikum rozumělo. Domluvili se tu s vydavatelstvím Cherry Red Records, které se nebálo vydat jejich debutovou desku. Tím se stali známými i po celém světě.
"Kill The Poor" je sžíravou satirou na vládnoucí elitu, která kdyby dostala šanci, vyhladila by všechny chudé a zbídačené dělníky neutronovou bombou. Byla to první nahrávka Dead Kennedys u Cherry Red Records, vydaná v říjnu 1980 s písní "In-sight" na straně B. Byla znovu nahrána pro první album skupiny, Fresh Fruit for Rotting Vegetables (1980), ačkoli se singlová a albová verze od sebe příliš neliší. B-strana tohoto singlu je také navíc na kompilačním albu Give Me Convenience or Give Me Death (1987). Speciální 'disco verze' byla nahrána 3. března 1979 a vydána na jejich živém albu Live at the Deaf Club.
"Kill the Poor" se umístila na 49. místě britské singlové hitparády a strávila v ní tři týdny.
Americká metalová kapela Trivium natočila cover této skladby v rámci série coverů, které vznikly během nahrávání jejich alba The Sin and the Sentence v roce 2017. Americká metalcorová kapela The Agony Scene natočila cover této skladby pro speciální vydání svého alba Get Damned v roce 2007.
Debutová deska Dead Kennedys vyšla 2. září 1980 u Cherry Red Records ve Velké Británii a u I.R.S. Records v USA. Později byla znovu vydána u Alternative Tentacles Records pro USA. Na této desce naposledy bubnuje TED a v písni "Ill In The Head" zní doprovodná kytara 6025. Na přední straně LP je fotografie hořících policejních vozů, vyfocená během nepokojů White Night 21. května 1979. Fráze 'čerstvé ovoce pro hnijící zeleninu' se používá jako metafora pro něco, co je nové a vzrušující, ale má také potenciál hnít nebo se kazit. Jinými slovy, je to varování, abychom byli opatrní s něčím, co se zdá být příliš dobré na to, aby to byla pravda. Celé album se nese v duchu pocty Sex Pistols, i když jsou skladby hrány rychleji a tvrději.
Desku otvírá singlová píseň "Kill The Poor", která se line ve veselém tónu, i když text je velmi temný. Součástí nahrávky jsou i ostatní A-strany singlů "California Über Alles" a "Holiday In Cambodia". K posledně jmenované skladbě vznikl oficiální videoklip. Jsou na něm záběry na americké vojáky ve vrtulníku, bombardování, na lidi popálené napalmem a vše je odkaz na tajnou americkou operaci Menu. Rychlost a tvrdost songu "Drug Me" jasně naznačuje, jakým směrem se bude hudba Dead Kennedys v budoucnu ubírat. Užívejte si krystalického zvuku jednotlivých nástrojů – basa neklidně bublá, řinčivá kytara řeže jak skalpel, zpěv štěká jedno obvinění za druhým a bicman to přesně jak metronom drží pohromadě. Celá nahrávka trvá něco málo přes 33 minut a dopřeje vám 14 tvrdých sarkastických šípů, které vás nenechají vydechnout. Aby člověk docenil sílu celé nahrávky, je zcela nezbytné znát k poslechu překlady textů a mít určité povědomí o době a geopolitických událostech, ve kterých kapela žila. Pak teprve pochopíme hloubku nahrávky a politický manifest, který na nás Jello Biafra se svými kumpány nahrnul.
Tímto prvním dlouhohrajícím LP v USA začala aktivně působit kapela, která zde odvedla tutéž práci jako v Anglii skupina Crass. Zatímco ti bojovali s protidělnickou politikou Železné lady (Margaret Thatcherová), Dead Kennedys se strefovali do konzervativní Reaganovy administrativy. Nahrávka získala zlato ve Velké Británii za 100 000 prodaných nosičů.
Že budou nahrávky Dead Kennedys trnem v oku různým cenzorům a rádoby ochráncům morálky, dokládá jejich čtvrtý singl: "Too Drunk To Fuck" (Příliš opilý na šukání)/"The Prey" (1981). Tato nahrávka měla hned od počátku u mnoha prodejců problém se slovem 'Fuck' a proto odmítali nahrávku prodávat. Dead Kennedys opatřili singl samolepkou a na ní bylo napsáno: „Pozor! Jste obětí dalšího zatuchlého prodejce, který se bojí pokřivit vaši mysl tím, že odhalí název této desky, takže pomalu odlupujte a uvidíte...“ Text vykresluje zvrácené americké alkoholové párty a končí zvukem zvracejícího muže. Obě skladby vyšly na kompilaci Give Me Convenience Or Give Me Death z roku 1987. Singl vyšel u Cherry Red Records.
Mezi lety 1980 a 1981 zaznamenala punk rocková scéna příliv sedmipalcových EP z Washingtonu D.C. z vydavatelství Dischord Records. Jednalo se např. o nahrávky kapel Minor Threat nebo Teen Idles. Tyto krátké nahrávky ve vysokém tempu pomohli s definicí nové odnože punku – hardcore. „Chtěli jsme vzdát hold této rychlé formě punk rocku a ukázat kvality našeho nového bubeníka,“ nechala se slyšet kapela. Na mini albu poprvé bubnuje D. H. Peligro.
Obal desky se nese v duchu kritického pohledu kapely na svět. Jak jedním obrázkem parodovat náboženství a současně chamtivé korporace? Ježíš Kristus ze zlata ukřižovaný na kříži z dolarů je naprosto trefné zpracování. Nahrávka je velmi rychlá, zběsilá a vytyčila směr, jakým se bude proměňovat punk rock v blízké budoucnosti. Působí velmi nekompromisně a v textech pálí do organizovaného náboženství, neonacistů ("Nazi Punks Fuck Off"), kritizuje důsledky používání pesticidu Kepone a lhostejnost vlády, která zhoršila následky katastrofy s nemocí v Minamatě ("Kepone Factory"). Jeden z textů se již začíná strefovat do vítěze prezidentských voleb Ronalda Reagana ("We´ve Got A Bigger Problem Now"), který se stane napříč punk/hardcore společenstvím velmi oblíbeným terčem.
Kromě předposlední skladby ostatní nepřesáhnou 2 minuty a album kolem vás proletí jak stíhačka. Neskutečně brutální jízda a hozená rukavice ostatním kapelám. Etalon naštvaného rychlého přesto melodického hardcore. Ani slovo navíc, ani jedna zbytečná nota – 14minutová kulometná obžaloba společnosti. Pro mne jako fanouška hardcore je tato deska hudební bible hardcoru. Pamatuji si, jak jsem jí točil stále dokola z kazety a lítal při ní jako středoškolák po pokoji v divokém pogu, až na mne přišel strýc z bytu pod námi, že se mu houpe lustr. Je to první velká nahrávka, kterou vydali na svém nezávislém vydavatelství Alternative Tentacles Records. Nahrávka opět získala ve Velké Británii zlato za 100 000 prodaných nosičů.
Po ultrarychlé palbě na mini albu se Dead Kennedys rozhodli trochu si pohrát se stavbou jednotlivých skladeb. Nepatrně zpomalili a do svého hardcore začali roubovat trochu blues nebo i jazzu, ale zcela po svém. Dokonce tu Klaus Flouride hraje na klarinet. To ale neznamená, že za to neuměli vzít rychle a zběsile ("Well Paid Scientist"). Na tvorbě písní se podílel i D. H. Peligro a Jello Biafra se nechal slyšet, že zdrojem inspirace byli nahrávky Bauhaus, Lex Barter a The Groundhogs.
Tato kolekce písní si opět uchovala typickou divokost a satiru, ale hudebně je pestřejší než předchozí nahrávky. Skladba "Moon Over Marin" se nejvíce přiblížila první baladě kapely, i když nepojednává o lásce chlapce a dívky, ale je o boji proti znečištění přírody. Jestli mám rozebrat jednu skladbu, pak je to píseň "Bleed For Me". Hudba je chladná a zastrašující. Text popisuje únosy a mučení nejmenované anti-komunistické diktatury. Pak je střih do klidné veselé pasáže, ve které se popisuje zahraniční politika USA, která využívá vražedných diktatur k zajištění ekonomických ústupků ve prospěch amerických korporací. A pak se to zase vrátí do totální temnoty a beznaděje. Text se vztahuje k tajné operaci Condor.
Obal alba tvoří fotografie Hands od fotografa Michaela Wellse. Skutečný snímek zobrazuje ruku evropského misionáře, na které leží vyhublá paže podvyživeného ugandského dítěte. Má upozornit na hrůzy hladomoru v některých částech Afriky v 70. a 80.letech. Nahrávka má bezmála 43 minut a vyšla u Alternative Tentacles Records. Na CD verzi bylo jako bonus přidáno EP In God We Trust, Inc. Dospělá nahrávka – je tu vše, co má být a je to propracováno k naprosté dokonalosti. Každý nástroj zní neskutečně čistě a zpěv to vše umocňuje. Toto druhé LP je považováno za nejlepší nahrávku kapely. Další zlato ve Velké Británii za 100 000 prodaných nosičů. Po vydání druhé velké desky si Dead Kennedys dali pauzu a jednotliví hudebníci vystupovali v různých vedlejších projektech. Nezávislé vydavatelství Alternative Tentacles Records se začalo etablovat jako hlavní hudební síla undergroundu.
Deska ukazuje skupinu v nezvyklé hudební poloze. Témata, postupy a zvuk jsou stejné, ale jakoby Dead Kennedys chtěli ukázat svojí progresivní, psychedelickou stránku. Skladby nejsou tak agresivní, jsou delší a nesou se spíše ve středních tempech. Ale i zde se připomenou svým neklidem a rychlou jízdou ("MTV — Get Off The Air"). Přední obálka desky zobrazuje průvod zednářů Shriners.
Album se ale bohužel proslavilo nejen hudbou zaznamenanou do drážek vinylu. Jello Biafra jednou ukazoval svému spolubydlícímu časopis OMNI, ve kterém byly obrázky několika uměleckých děl H. R. Gigera (švýcarský malíř a umělec, který se proslavil návrhem monstra Vetřelec 1979 a metalovým fanouškům se určitě vybaví obal alba To Mega Therion od divočáků Celtic Frost), vytištěných v roce 1977 pro sbírku umění v Paříži. Zaujal ho plakát 'Penis Landscape' a chtěl ho použít jako obal alba. Proto zkontaktovali H. R. Gigera a ten souhlasil, pokud zaplatí 600 dolarů, což je polovina obvyklé ceny. Zbytek kapely nakonec nesouhlasil s použitím plakátu na obal desky, ale rozhodli se vložit ho k LP s poznámkou: „Vnitřní rozkládací plakát je uměleckým dílem H. R. Gigera, který může některým lidem připadat šokující, odpudivý nebo urážlivý. Život může být někdy takový.“ A tento plakát se stal rozbuškou a poslední kapkou, která uvedla do akce odpůrce Dead Kennedys. Jello Biafra byl předvolán před soud, kde se neřešila hudba ani texty, ale jen inkriminovaný plakát jako distribuce pornografie nezletilým. Byla obžalována celá kapela podle paragrafu 313.1 kalifornského trestního zákoníku – distribuce škodlivých látek nezletilým, což je přestupek, za který hrozí pokuta 2 000 $ a maximální odnětí svobody na jeden rok. Tady se v plné nahotě ukázalo pokrytectví a pomstychtivost amerického establishmentu, protože díla H. R. Gigera i onen inkriminovaný obraz 'Penis Landscape' byly součástí veřejných uměleckých sbírek v Evropě i v USA, film Vetřelec se promítal v kinech a představil umění H. R. Gigera celému světu. Jeho umělecká díla byla na mnoha VHS kazetách a publikována v mnoha sci – fi časopisech snadno dostupných mládeži. Ale byla to doba tvrdě konzervativní vlády Ronalda Reagana.
Senátor Al Gore (budoucí viceprezident) a jeho přátelé uspořádali senátní anti hudební slyšení jako laskavost manželce Tipper Gore, která se svými pravicovými přáteli vedla organizaci PMRC – Parents Music Resource Center (Rodičovské hudební centrum, viz další informace). PMRC požadovalo nezbytně nutné zavedení cenzury pro gramofonová alba prostřednictvím označování nahrávek varovnými samolepkami. Jejich cílem bylo přehodnocení smluv s těmi umělci, jejichž texty PMRC považovali za sexuálně explicitní, protikřesťanské, nebo ve kterých se zmiňovali o sebevraždě nebo homosexualitě. Rocková hudba, a zejména pak ta nezávislá, byla pro tyto fanatiky snadným cílem, protože tito umělci patřili mezi nejchudší a neměli dostatek peněz na svojí právní obranu. Vládní úředníci vtrhli do bytu Jello Biafry, celý ho obrátili naruby a zničili na místě všechny desky, které v bytě našli. Nejednalo se o pár CD ale o rozsáhlou sbírku vinylů, kterou Jello Biafra vlastnil. O této policejní brutalitě jsem měl možnost se dozvědět díky kámošovi z gymplu, kterému jeho otec přivezl z Německa časopis, ve kterém se o tom velmi obšírně psalo i s fotkami. Sešli jsme se u něj doma a jeho otec nám to překládal. Tato kauza byla pro mne jako pro teenagera momentem, kdy jsem přestal obdivovat USA a jako středoškolákovi mi došlo, že s tou jejich svobodou projevu a demokracií to není tak růžové, než jak Amerika velkohubě a chvástavě hlásala do světa. Neustálý tlak na členy souboru, nejistota, jak celé soudní řízení dopadne, a kritická finanční situace kolem kapely si vybrala svou daň. Na začátku roku 1986 Dead Kennedys ohlašují rozpad.
Ale jak známe ze světa fyziky a z vlastního života – každá akce vyvolá reakci. A tak se spojil Dirk Dirsen (hudební promotér a moderátor sanfranciských punkrockových klubů Mabuhay Gardens a On Broadway, přezdívalo se mu 'Papež punku'), Dave Davies (zakladatel POW magazine), aby společně založili nadaci 'No More Censorship Defense Fund' pro získání finančních prostředků na pokrytí soudních výloh. S pomocí přispěchal i Frank Zappa. „Moje setkání s Frankem bylo jedno z mála světlých okamžiků, které vzešly z tohoto soudního procesu. Přišel za námi do nadace sám od sebe. Dal mi velmi dobré rady, jak se u soudu bránit. Tu hlavní, kterou mi dal, by si měl pamatovat každý, kdo se dostane do podobné situace – vy jste oběť. V masmédiích se musíte neustále stavět do pozice oběti, abyste nebyli označeni za nějakého psance jenom kvůli svému přesvědčení a způsobu, jakým vyjadřujete své umění,“ prozradil Jello Biafra. A posléze vznikla 'No More Censorship Defense Fund Benefite Show' – což bylo pásmo benefičních koncertů punkových kapel v různých klubech San Franciska na podporu nadace. Ta rozesílala tiskové balíčky do všech místních univerzitních rozhlasových stanic a novinových vydavatelství. I když to skoro nikdo nečekal, zvedl se obrovský zájem kapel různých žánrových směrů zúčastnit se benefiční show a pomoci Dead Kennedys. Vyráběli se trička a další merch s potiskem benefiční show. Nakonec se soudní líčení v srpnu 1987 zastavilo, když porota byla v poměru 7:5 pro zproštění obvinění.
I když album Frankenchrist nebylo soudem shledáno jako obscénní, dostaly následně všechny nahrávky Jello Biafry, Dead Kennedys a Alternative Tentacles Records zákaz prodeje v mnoha obchodních řetězcích a obchodech s hudbou po celé Americe. A to byl defacto ten typ cenzury, který prosazovala Tipper Gore a PMRC. Úřední moc si tehdy dala velkou práci a dohnala Alternative Tentacles Records prakticky k bankrotu. Nenávistná pokrytecká moc bohužel zvítězila. Dead Kennedys Are Dead. Tímto soudním procesem paradoxně získává Jello Biafra nezvratitelný status bojovníka za svobodu projevu a stává se z něj nesmiřitelný a nejaktivnější odpůrce PMRC. A aby toho nebylo málo – čtyři vyobrazení zednáři z obalu desky skupinu zažalovali také. Ve Velké Británii získává nahrávka stříbro za 60 000 prodaných nosičů.
Poslední nahrávka kapely vyšla na Alternative Tentacles Records necelý rok poté, co Dead Kennedys v lednu 1986 oznámili svůj konec a v únoru odehráli poslední živé vystoupení v původní sestavě. Název desky je parafrází na komediální film Bedtime For Gonzo (1951), ve kterém hraje jednu z hlavních rolí prezident Ronald Reagan.
Obal desky znázorňuje znetvořenou Sochu svobody, zaplavenou nacisty, členy Ku-klux-klanu, oportunisty, médii, zkorumpovanými vládními úředníky a náboženskými zombie. Myšlenkou kresby bylo poukázat na to, že punková scéna ani samotná Amerika již nejsou bezpečným útočištěm pro „naše unavené a schoulené masy a nemůžeme volně dýchat“. Mezi kritikou klasických nepravostí, jako konformita, americká armáda, Reaganomika se ale objevilo nové téma – undergroundová punková scéna. Začala přitahovat násilnější publikum, které začalo utlačovat původní posluchače a odcizovalo se punkové myšlence. V dřívějších letech skupina kritizovala neonacistické skinheady za snahu zničit punkovou scénu, ale stejně velkým problémem byla popularita stále nově vznikajících macho hardcorových kapel, která skupině (a jejich žánru) přivedla publikum, které nemělo co dělat s myšlenkami a ideály, za kterými stáli Dead Kennedys. Jello Biafra napsal nové písně jako "Chickenshit Conformista" "Anarchy for Sale", které vyjadřovaly pocity kapely ohledně 'utlumení' myšlenek a soudržnosti punkové undergroundové scény, z které se pro mnoho posluchačů stává módní záležitost.
Obecně je tato deska mezi fanoušky nejmíň populární, protože songy jakoby splývají do sebe. Ale hodně se podobá mini albu In God We Trust, Inc. Není na ní tak křišťálově čistý zvuk jednotlivých nástrojů, ale působí daleko více semknutěji. Kytara cinkavě řinčí, Jello Biafra víc zpívá než štěká a bicí s basou ženou smečku bez vydechnutí kupředu. I když má nahrávka dobrých 49 minut, uhání s větrem o závod. Songy jsou melodické, krátké, rychlé a tvrdé. Dead Kennedys do vás vypálí 21 projektilů jako z automatické útočné pušky M16. Není na co čekat. Jako by už chtěli mít tento manifest rychle za sebou. Já tuto desku ale mám moc rád, protože tady to už není punk rock, ale rychlý melodický hardcore, a to já můžu – strýčkův lustr se zase pohupoval do rytmu. Deska sbírá stříbro ve Velké Británii za 60 000 prodaných nosičů.
Jedná se o kompilační sbírku písní, které nevyšly na předchozích studiových LP a je to poslední album, které Jello Biafra vydal na Alternative Tentacles Records po rozpadu DEAD KENNEDYS. Obsahuje B-strany singlů, jiných verzí a nevydaných songů. Zajímavé jsou živé záznamy z koncertů, kde můžete slyšet před každým songem politickou agitku Jello Biafry, které se pak staly náplní jeho nahrávek mluveného slova. Alespoň může posluchač nasát to jiskření mezi kapelou a publikem. Zazní tu také jeden z nejkultovnějších textů skupiny: „Je můj penis dost velký, je můj mozek dost malý, abys ze mě udělal hvězdu?“ ("Pull My Strings"). Obal desky je koláží reklamy na holící krém z 50 let a hladomoru v Kalkatě v roce 1946. Paradoxně až tato kompilace ranných songů získala první zlato i v USA za 500 000 prodaných nosičů a stříbro ve Velké Británii za 60 000 prodaných nosičů.
V roce 1987 také skončila dvouletá právní bitva vítězstvím Jello Biafry a Dead Kennedys, ale to už nic nezměnilo na tom, že skupina již neexistuje. Klaus Flouride se vrátil ke své sólové kariéře, Jello Biafra vydal několik DVD mluveného slova a spolupracoval s různými skupinami napříč hudebními žánry. Koncem devadesátých let bývalí členové kapely zjistili, že byli nedostatečně placeni z hlediska honorářů od Alternative Tentacles Records. East Bay Ray, Klaus Flouride a D. H. Peligro tvrdili, že Jello Biafra se spikl s vydavatelstvím, aby jim zaplatil nižší licenční poplatky, a poté se pokusil zamaskovat přesnou povahu dlužných peněz. Jello Biafra naproti tomu tvrdil, že nezaplacení těchto licenčních poplatků bylo účetní chybou vydavatelství. Nakonec bylo zjištěno, že Alternative Tentacles Records platili Dead Kennedys méně za nahrávky než všem ostatním vydávaným kapelám, včetně samotného Jello Biafry.
V roce 1998 ostatní tři členové kapely zažalovali Jello Biafru kvůli těmto údajně nevyplaceným honorářům. Porota rozhodla v květnu 2000 v jejich prospěch a shledala Jello Biafru a Alternative Tentacles Records vinnými ze zlomyslnosti, útlaku a podvodu. Odvolání Jello Biafry bylo v červnu 2003 zamítnuto, a tak musel zaplatit dlužné tantiémy a také odškodnění. Soud také rozhodl, že celý katalog nahrávek Dead Kennedys u vydavatelství Alternative Tentacles Records náleží všem čtyřem spoluhráčům rovným dílem. Vzhledem k tomu, že East Bay Ray, Klaus Flouride a D. H. Peligro hlasovali jako skupina, podepisují hned novou smlouvu s Manifesto Records na distribuci nahrávek Dead Kennedys. Hned po ukončení soudní bitvy nechali v reedici vydat všechny studiové nahrávky Dead Kennedys kromě první desky Fresh Fruit For Rotting Vegetables, na kterou získali práva až v roce 2005.
V roce 2001 došlo k reunionu Dead Kennedys a novým zpěvákem se stal Brandon Cruz. Kapela vystupovala pod názvem DK Kennedys, ale postupně se vrátila k původnímu názvu Dead Kennedys. Koncertovali v USA, Evropě, Asii, Jižní Americe a v Rusku. V témže roce vydali Manifesto Records na DVD dvojici archivních živáků pod názvem Mutiny On The Bay (záznam čtyř koncertů v San Francisku z let 1982 až 1986). V roce 2002 přijeli do České republiky a vystoupili 3. června v Lucerna Music baru v Praze a 4. června v Českém Brodě. V roce 2003 přišel do kapely nový zpěvák Jeff Penalty. Kapela se na svých webových stránkách pyšnila, že stále věnuje velkou pozornost anti korporátní ideologii, přestože vystoupila 5. září 2003 na festivalu v Turecku, který sponzorovala Coca-Cola. Jello Biafra však tvrdil, že předchozí licenční smlouvy dokazují opak. V tomto roce opět navštívili Českou republiku, konkrétně 3. března vystoupili v pražské Akropoli. V roce 2004 vydali Manifesto Records DVD Live At The Deaf Club 1979 a v roce 2007 pak kompilaci s názvem Milking The Sacred Cow (Dojení posvátné krávy). Název odkazuje na dojení peněz spoluhráči Jello Biafry. Ten se velmi ostře vyjádřil k nekvalitnímu zvuku vydávaných nahrávek a apeloval na fanoušky, aby nekupovali reedice, které vydával Manifesto Records. Také zveřejnil, že od nového vydavatelství nedostával žádné licenční poplatky z vydaných nosičů. Z kapely odešel D. H. Peligro a na turné ho nahradil Dave Scheff.
V roce 2008 Dead Kennedys ohlašují pauzu kvůli zdravotním problémům D. H. Peligra a Klause Flouride. Zpěvák Jeff Penalty opustil skupinu v roce 2009 a nechal se slyšet, že to byl velmi nepřátelský rozchod. Popsal, že za jeho zády kapela odehrála koncert s novým zpěvákem a udělala to v místě jeho bydliště, aby se to dozvěděl. Místo něho nastoupil nový zpěvák Ron 'Skip' Geer. V roce 2010 jeli Dead Kennedys v sestavě East Bay Ray, Ron 'Skip' Geer, D. H. Peligro a místo Klause Flouride na basu hrál Greg Reeves turné po USA, které pokračovalo v letech 2013 a 2014. V témže roce vydali Manifesto Records Original Singles Collection a v roce 2018 Iguana Studios Rehearsal Tape – San Francisko 1978. V letech 2015 a 2016 podnikli Dead Kennedys turné po USA i Jižní Americe.
V roce 2017 East Bay Ray sdělil, že ho a Jello Biafru oslovil promotér punkově orientovaného festivalu Riot Fest s přáním o vystoupení Dead Kennedys v původní sestavě. Dead Kennedys souhlasili, Jello Biafra ne. Vztahy mezi bývalými spoluhráči se ještě více zhoršily. Jello Biafra to považoval za neprofesionální, protože jeho nikdo přímo nekontaktoval. Navíc Jello Biafra shledáním s bývalými hráči pohrdal a poté, co dlouho vyjadřoval svůj odpor nad nostalgií z různých rockových reunion turné prohlásil, že celá záležitost byla motivována pouze chamtivostí. Zároveň obvinil bývalé členy, že chtěli licencovat píseň "Holiday In Cambodia" pro použití v reklamě na džíny Levi´s. V roce 2019 vyšlo DK 40, což je box set, který obsahoval tři nevydané koncerty Amsterdam 1982, Mnichov 1982 a San Francisko 1985. V témže roce opět navštívili Českou republiku a to 16. června vystoupili v Rock Café v Praze. Poslední informaci ze současné doby, kterou tu zmíním o kapele Dead Kennedys je smutná zpráva - 28.října 2022 zemřel bubeník D. H. Peligro.
Dovolím si na konci našeho historického hudebního okénka můj subjektivní pohled na dění kolem Dead Kennedys po jejich rozpadu. Nemusí s ním každý souhlasit, nikomu ho necpu ale já ho tu musím napsat. Za sebe. Jsem oddaným fanouškem Dead Kennedys a vyrůstal jsem na nich. Sledoval jsem jejich vývoj a netrpělivě čekal na každou novou nahrávku. Těch domácích pogo tanců, které jsem s nimi absolvoval, bylo nepočítaně. Nebudu tu hodnotit, kdo za co může, kdo se choval nevhodně nebo kdo koho okradl. Čerpal jsem pouze z článků, nejsem soudce ani advokát a nebyl jsem součástí Dead Kennedys, abych ukázal prstem. Kdyby nebylo plakátu 'Penis Landscape', možná tu Dead Kennedys v původní sestavě spokojeně hráli dodnes.
Pokud zde budeme posuzovat čistě hudební stránku věci (poslední díl seriálu o Neurosis nám názorně ukázal, jak to může být v životě a hudebním společenství složité), pak jednoznačně největším hudebníkem, skladatelem, umělcem a tahounem kapely Dead Kennedys byl pro mne Jello Biafra. Bez něj, jeho aktivismu, politického rozhledu, neúnavného burcování a loajálnosti punkové myšlence by Dead Kennedys nebyli nic. Tady zrovna 100 % platí, že bez Jello Biafry nemůže Dead Kennedys s jiným zpěvákem fungovat. NIKDY! Když už, tak měl vzniknout revival skupiny, která bude věrně hrát jejich songy a bude zlatou éru kapely připomínat. Ale ne pokračování kapely Dead Kennedys. Jak mohou noví zpěváci zpívat texty Jello Biafry, když to nezažili a necítí to tak, jako původní zpěvák? Toto nejsou texty ze světa sci – fi nebo historie, které může zpívat kdokoliv. Jednalo se o politické obžaloby společnosti, které tak cítil Jello Biafra. Po rozpadu skupiny 'noví' Dead Kennedys nevyprodukovali ani jeden nový song, a to na to měli do smrti D. H. Peligra celých 21 let. Jenom brousili odkaz a inkasovali peníze. Nepředpokládám, že jezdili světová turné altruisticky zadarmo. Ani na jednom koncertě, které odehráli v České republice jsem nebyl a vůbec jsem neviděl důvod, proč bych na ně měl jít. Zato Jello Biafra po rozchodu spolupracoval s Ministry, D.O.A., Nomeansno, Steel Pole Bath Tub, Mojo Nixon And Toadliquors, Melvins a na stará kolena ve svých 50 letech založil úplně novou kapelu Jello Biafra And The Guatanamo School Of Medicine, ve které se sešli hudebníci, kterým se podařilo vzkřísit ducha starých Dead Kennedys a pro mne znějí tak, jak mohli znít Dead Kennedys v současnosti, kdyby se nerozpadli. A protože hudby, na které se Jello Biafra po rozpadu Dead Kennedys v roce 1986 podílel není málo a rozhodně stojí za to se jí podívat na zoubek, bude následovat pokračování tohoto hudebního cestování – Po hudebních stopách Jello Biafry. Máte se na co těšit, není tam ani jedna špatná nahrávka.
Jello Biafra se mi ztratil z očí po rozpadu Dead Kennedys. To jsem byl na gymplu a zdroje informací o hudbě byly prakticky nulové. Novinky jsme čerpali jen z tajně dovezených hudebních časopisů ze zahraničí a od prodejců kazet na tajných burzách. A pak přišel konec roku 1989 a s ním se konečně Československo otevřelo světu, tedy i přívalu hudby. To už jsem byl na VŠ a začal jsem intenzivně poslouchat novou hudební stanici RÁDIO 1. Měli výbornou dramaturgii, kdy vysílali dvou hodinové bloky alternativní hudby podle žánrů a každý spíkr měl dokonale zmapovaný svůj rajón. Vždy na konci každého songu moderátor řekl, jaká kapela hrála a někdy i něco o ní. Úterý a čtvrtek dopoledne pravidelně patřil punk/hardcore scéně. Učil jsem se na nějakou zkoušku a najednou jsem z repráků uslyšel uštěpačný hlas Jella a k tomu se rozjel neskutečně rychlý song. Vyskočil jsem od skript a začal v euforii pogovat po pokoji (naštěstí strýc nebyl doma a tak se jeho lustr kýval bez připomínek). Udýchaný jsem si napsal na okraj skript kapelu Lard. Druhý den po přednáškách jsem přeběhl Nuselský most a vletěl do DATARTu v Paláci kultury (první půjčovna CD v Praze, dnes Kongresové centrum). Hudby znalá obsluha mě ihned proškolila a k CD Lard mi hned doporučili další nahrávku s Jello Biafrou. Zalil mě pocit nebývalého štěstí – jsem v dobrých rukou. Od té chvíle se můj rozhled v punk/hardcore scéně i ostatních tvrdě kovových odnožích začal rapidně rozrůstat. Tak se pojďme společně podívat, po jaké hudební cestě se Jello Biafra v 90. letech vydal.
Skupina Lard svedla dohromady hudebníky, které by snad nikdo nespojoval. Ale zase tak nepochopitelné to nebylo. Al Jourgesen (Ministry) už v roce 1987 založil příležitostní projekt Pailhead se zpěvákem Ian MacKayem (Minor Threat, Embrace) a společně skloubili industriální rytmus s hardcore/punkovým zpěvem. A v Lard se sešla výstavní sestava hudebníků: Jello Biafra – zpěv, Al Jourgensen – kytara, Paul Barker (Ministry) – baskytara a Jeff Ward (turné s Ministry) – bicí.
Jejich první nahrávka má sice délku 43 minut, je to ale pouze 3 skladbové EP. První song "The Power Of Lard" začíná pomalu, Jello předříkává text a posluchač neví, co ho čeká. Najednou basa nasadí tempo, bicí se přidají a skladba se zlomí do freneticky zběsilého tempa. Bicí zní jako naprogramovaný elektronický automat, který se utrhl ze řetězu. Jelo do taktů seká své kritické obžaloby a zbytek kapely vše doplňuje společnými výkřiky „Lard!“ Mám dojem, že tato úvodní skladba byla složena tak, aby zaútočila na posluchače více svojí rychlostí a agresivitou, než Biafrovým společenským komentářem. Druhý song "Hellfudge" je pravým opakem úvodu. Houpavá středně rychlá skladba v rock´n´roll/country stylu. V ní se Jello staví do role jižanského televizního evangelisty, který káže proti hříchu, ze kterého se sám nemůže vymanit. Poslední skladba "Time To Melt" je 31 minutový sludge punkový opus, který na EP zabírá celou stranu B. V ní Jello vypráví o své smrti a o tom, jak se znovu převtělí a narodí. Jinak obrázek na albu je tvor mihule, která patří mezi současné nejprimitivnější obratlovce na zemi. Jako vykročení Jello Biafry na hudebním restartu? Skvělá ochutnávka, s neodbytnou příchutí, co bude následovat.
(D.O.A. je kanadská punk/hardcore kapela z Vancouveru, kterou vede jako jediný původní člen zpěvák a kytarista Joey Shithead Keithley. Často jsou označování za zakladatele hardcore punku, spolu s kapelami Bad Brains, Dead Kennedys, Black Flag, Angry Samoans nebo Germs. Jejich druhé album Hardcore ´81 je považováno za odkaz na druhou vlnu amerického punku, které se začalo později říkat hardcore.)
V roce 1990 byla dotočená undergroundová komedie Terminal City Ricochet ve které Jello Biafra hraje hlavní roli. Film je satirou na americkou TV a její tajné dohody s vládou a konzumerismem. Rok před uvedením do kin Jello natočil společně s kapelou D.O.A. jednu píseň na soundtrack k filmu. Jello i Joey si padli do oka a domluvili se, že udělají společně celou desku. Když vešlo ve známost spojení dvou punk/hardcore legend, celá posluchačská scéna nastražila uši. Očekávání byla velká i vzhledem k nastupující vlně grunge, která ostatní styly zatlačila do pozadí. Celá nahrávka upaluje v rytmu tří akordového punku, líznutého thrashmetalovým pohonem a Jello k tomu přidává svůj punkový sarkasmus a jízlivý úsměšek. Nahrávka není zdaleka tak zuřivá, jako Dead Kennedys a LP strana A končí coverem The Animals, velkých oblíbenců Jella. Celá strana B je houpavý 14 minutový metalový zářez "Full Metal Jackoff", postavený na velmi chytlavém kytarovém rifu. V textu Jello Biafra obviňuje vládu, že pumpuje drogy do ghett a vězeňských komplexů s cílem prohloubit rasovou genocidu. Vokální přednes je tak intenzivně děsivý a vytváří náladu tak tísnivě šílenou, že si posluchač skutečně připadá, jako by jel s brokovnicí ve vypravěčově černé dodávce bez oken. Obal desky vytvořil hlavní ilustrátor Dead Kennedys a vydavatelství 'Alternative Tentacles' Winston Smith. Přední strana LP s názvem Život, jak ho známe jasně ukazuje, kdo je na straně svobody a kdo na straně zla, takže se není na co vymlouvat. Skvělá nahrávka, která má vše, co má mít správná punk/hardcore nahrávka.
Když si dva hudební inovátoři zcela odlišných žánrů Al a Jello vyzkoušeli na společném EP, že jsou schopni vyplnit bílé místo na rockové mapě skloubením industriálu a punku, bylo nadšené volání po vydání plnohodnotné desky velmi intenzivní. První skladba "Forkboy" je opět na úvod desky trefou do černého. Funky basová rychlá figura, bubeník cinká v rytmu na činel, do toho pisklavě vyje kytara a pak se plně naložený náklaďák SÁDLA utrhne. Hrubé, rychlé kytarové noise figury, nekompromisní bicí a Jello svým nezaměnitelným hlasem seká z plných plic svoje apokalyptické texty, inspirované televizními zprávami. Tomu se říká začátek desky po vzoru Lard. Další skladby si už daleko více hrají s atmosférou. Třetí zářez "Mate Spawn And Die" díky jednoduše sestupně poskládaným kytarovým riffům hodně připomíná kultovní skladbu Dead Kennedys "Holiday In Cambodia". "Drug Raid At 4 AM" je skladba, kde Jello vypráví příběh policisty, který je vyslán do bytu, plného drog. Policajt řve na osazenstvo bytu a kapela neklidně doprovází Jella v jeho vyprávění. Text poukazuje na policejní brutalitu a nesmyslnou válku proti drogám. Na konci policista řekne: „Oh, promiň. Špatný dům.“
Nejmetalovějším kusem je jednoznačně "Sylvestre Matuschka", pojednávající o maďarském masovém vrahovi. Jednoznačně zábavný song pro headbanging. Na LP končí nahrávka coverem "They´re Coming To Take Me Away" od amerického zpěváka a skladatele Napoleona XIV z roku 1966. Úvodní harfa a zpěv skřivánků se mísí s chrčící kytarou, se kterou jako by někdo celý den zatloukal hřebíky. Přidají se vojensky pochodové bicí a Jello začne vyprávět příběh (deklamuje text velmi podobně, jako Napoleon XIV) o tom, jak se člověk zblázní, když se mu ztratí pes a skončí v blázinci. Ale na CD je ještě přidaná 15 minutová tryzna "I Am Your Clock". Na úvod Jello preluduje na kytaru, následně se přidá kapela a pak se táhne skoro autoritářské nadávání posluchačům ve stylu: „Dělejte, co se vám řekne, nesněte ani si nepředstavujte lepší život, v nic nedoufejte, nesnažte se, protože stejně selžete.“ Naprosto brilantní text. Celá devíti skladbová nahrávka je dokonale bezchybný crossover industrial metalu a hardcore punku. Konečně Lard zní jako jedna kapela a ne jako dvě kapely, které hrají společně. Tohle album si musíte poslechnout, pokud máte rádi Dead Kennedys, Ministry, industriální hudbu, punk rock, heavy metal, nebo jen hledáte něco jiného. Jsou kombinace a spolupráce, které nefungují, a pak je tu Lard. The Last Temptation Of Reid je jedno z nejvíce přehlížených alb 90. let.
(Nomeansno byla kanadská jazz punk rocková kapela, založená bratry Johnem a Robem Wrightovými ve Vancouveru. Hudební kritik Martin Popoff popsal jejich hudbu jako nejmocnější spojení nenávistné agrese punku a disciplíny heavy metalu. Formovali hudební směry jako jazz punk, post-hardcore, math rock a emo.)
Spolupráce Jello Biafry a Nomeansno vznikla stejným způsobem, jako s D.O.A. Nejdříve spolu vytvořili jeden song pro soundtrack ke komedii Terminal City Ricochet a následně společně upekli celou desku. Mnozí hudební kritici tvrdí, že toto spojení mělo nejsilnější vnitřní kapelní chemii od dob Dead Kennedys. Křehké kytarové tóny jsou v dokonalé rovnováze s kovově dunící basou a společně vytvářejí zvuk, který používalo mnoho formativních post-hardcore kapel 80. let, jako Big Black nebo Scratch Acid. Do běla rozžhavené kytarové linky skřípou a vrčí nad koktavým rytmem, zatímco Jello zuří tak, jak to umí jen on. Ale mezi tím vším muzikantstvím je i několik klasických hardcore punkových vypalovaček. Díky tomu je celá kolekce velmi soudržná a dobře vyvážená. V textech se Jello zabývá radiačním spadem z padajících satelitů, genetickou manipulací a širokým tématem, že pravda je zakrývána. The Sky Is Falling And I Want My Mommy je podobně jako předchozí deska Lard velmi nedoceněná a určitě si jí užijí posluchači post-hardcore, noise rocku a obecně punku. Artwork desky opět vytvořil Winston Smith a má vyjadřovat myšlenku: Jako otec, jako syn, my spotřební předměty přicházíme a zase odcházíme.
(Steel Pole Bathtub byla americká noise rocková skupina, založená kytaristou a zpěvákem Mikem Moraskym v Montaně. Postupně se celá kapela přes mezi zastávku v Seattlu přestěhovala do San Franciska v Kalifornii. Grong Grong byla punk rocková kapela z Adelaide, jejichž první desku financoval Jello Biafra a vydal ji ve svém vydavatelství Alternative Tentacles.)
Tumor Circus dali dohromady Jello Biafra – zpěv, Charlie Tolnay (Grong Grong) – kytara, Mike Morasky (Steel Pole Bathtub) – kytara, Darren Mor-X (Steel Pole Bathtub) – bicí a Dale Flattum (Steel Pole Bathtub) – baskytara. Jediná stejnojmenná nahrávka tohoto bandu dodnes uniká pozornosti mnoha fanoušků. Přitom celkovou atmosférou je tu velká podobnost s Dead Kennedys. Songy jsou syrově ostré, stejně jako Jellův naléhavý vokál i když hudba je více rock´n´rollová a chaotičtější. Tumor Circus může být na první poslech obtížný, protože si libuje v určité anti hudbě, ale nahrávka má v sobě jasně danou pevnou logiku. A pokud se prokousáte jejich trnitým zevnějškem, jednoznačně celou kolekci oceníte. V textech čte Jello sáhodlouhé novinové titulky a s nimi předkládá spoustu věcí, které ho momentálně rozčilují. Deska je určená pro fanoušky Jello Biafry a chcete-li se vydat mimo katalog hardcore punku, tato deska je dobrým počinem, kde začít. Jeden posluchač popsal nahrávku velmi trefně: „Toto je album pro všechny lidi, kteří se jako já zamilovali do myšlenky grunge hudby, než přišli Nevermind a Pearl Jam a zničili celý koncept.“
(Mojo Nixon je americký herec a hudebník, zaměřující se převážně na psychobilly a cowpunk. The Toadliquors je doprovodná skupina Mojo Nixona).
Už název desky Prairie Home Invasion zavání kovbojema a posluchač by měl být připraven na kolekci songů z úplně jiného hudebního ranku, než v jakém se Jello doposud pohyboval. Deska se skládá z coververzí a přepracovaných lidových písní v honky-tonk cowpunkovém stylu. Nahrávka je velmi dobře zahraná, doprovodná kapela skvěle doplňuje kytaru Moja a zpěv Jella. Její ambicí není konkurovat uznávaným country a cowpunkovým umělcům, spíše se jedná o desku Jella a Moja pro radost.
Mnoho textů na albu má politické zabarvení a kritizují např. rozmazlené levičáky, korporátní rock včetně emo nebo božské schopnosti Ježíše Krista. Zadní strana obalu alba je skvělá parodie Jella a Moja na obraz Granta Wooda – Americká gotika.
Druhé dlouhohrající studiové album Lard, které je věnované památce bubeníka Jeffa Warda (v roce 1993 spáchal pod vlivem drog sebevraždu). Novým tlučmistrem se stal William Rieflin (Ministry, King Crimson).
Texty jsou tentokrát extrémně pesimistické a apokalyptické. Zvuk Lard je typický pro Ministry - na posluchače se valí lavina skutečných i elektronických bicích, hrozivých efektů a kulometná palba kytar v několika vrstvách. Původní songy byly mnohonásobně delší ale Al i Jello se nakonec rozhodli je přepracovat, zkrátit a tím dosáhli obrovské soudržnosti celého alba. Nic nepřečnívá, nic nedrhne a nahrávka se valí kupředu zcela nekompromisně.
U posluchačů tato deska není zdaleka tak oblíbená, jako The Last Temptation Of Reid ale je to nejspíš dané onou temnotou, zběsilostí a chladem, které z ní vyzařují.
Jedná se o příležitostní hudební projekt, ve kterém se sešli Jello Biafra – zpěv, Kim Thayil (Soundgarden) - kytara, Krist Novoselic (ex Nirvana, Sweet 75) – baskytara a Gina Mainwal (Sweet 75) – bicí.
Zápletka začala tím, že Krist a Jello sháněli s organizátory protestů (zasedání Světové obchodní organizace v Seattlu v roce 1999) hudební umělce, kteří by se zúčastnili protestního koncertu. Když zjistili, že velká jména jsou nedostupná, rozhodli se složit jednorázovou pseudo super skupinu. Tato antiglobalizační punková kapela vystoupila veřejně během zasedání Světové obchodní organizace. Z vystoupení byl pořízen živý záznam a o mix se postaral Krist Novoselic a legendární grungeový mág Jack Endino. První skladba je Jellův 15 minutový proslov proti W.T.O., dvě skladby jsou z desky Jello Biafra with D.O.A. a dvě skladby jsou nové. Obal živáku vytvořil Shepard Fairey (současný americký umělec a aktivista. Institut současného umění v Bostonu ho označil za jednoho z nejznámějších a nejvlivnějších pouličních umělců). Velmi zajímavý dobový hudební artefakt.
Poslední nahrávka Lard je EP s archivním materiálem. První skladba byla nahrána už v polovině roku 1990. Jello si v ní bere na paškál sedmdesátkový rock. V textu odsuzuje neustálé adorování vyprázdněných karikatur rockových dinosaurů a zároveň lamentuje nad tím, že se bohužel děje pravý opak. Kýčovitý kytarový riff, kravský zvonec, tamburíny, falzetový hlas, refrén 'Come On' a vše co jste již slyšeli milionkrát v každé písni Teda Nugenta nebo Aerosmith. Kdyby se tento song propašoval do vysílání rádií, určitě by se stal pro mnoho posluchačů nesmrtelným, než by pochopili z textu, že je to brutální satira. Druhý song už jede v původním industriálu Ministry a Jello se v něm ušklíbá nad neo-satanistickými bezdomovci ze slumů, kteří chtějí být dalšími Nine Inch Nails. A poslední zářez je jemně metalem říznutý industriální dupák. Obě poslední skladby vznikly při nahrávání desky Pure Chewing Satisfaction z roku 1997. Tím se doposud uzavírá hudební kapitola Lard.
Až do roku 2000 byla skupina Dead Kennedys mrtvá. Ale v tomto roce soud rozhodl ve prospěch bývalých tří spoluhráčů Jella a ti ihned rozjeli koncertní činnost Dead Kennedys s novým zpěvákem. V té době měl Jello oproti své bývalé kapele již řadu hudebních zářezů za sebou. Mohlo by se zdát, že jeho osoba ani jeho politické názory už nemohou nikoho zajímat. Ale start nových Dead Kennedys bylo jistě pro nejednoho fanouška nové výbušné téma a všichni čekali, jak na tuto pro něho velmi nepříjemnou skutečnost zareaguje Jello Biafra. Buzz Osborne (The Melvins) se potkal se znovuobnovenými Dead Kennedys na jednom festivalu a bylo mu toto setkání velmi proti srsti. Patří do velké skupiny hudebníků i posluchačů, kteří jakékoliv fungování pod názvem Dead Kennedys bez Jello Biafry berou jako velkou křivárnu a vidí v tom pouze továrnu na prachy. Proto se sám ozval Jellovi a nabídnul mu celou svou skupinu pro možnou hudební spolupráci. Abychom již nemuseli odbočovat od objevování další hudební cesty Jella, přeskočíme na chvíli až do roku 2007, kdy navštívil koncert Iggyho Popa, který pořádal velkou show ke svým šedesátinám. A na tomto památném koncertu dostal Jello Biafra kacířský nápad, založit ke svým blížícím se padesátinám zcela fungl novou kapelu. Že to vypadá na zajímavou hudební potravu? Tak na to vemte jed. Jdeme na to!
(The Melvins je americká punk metalová kapela, založená roku 1983 Buzz Osbornem – kytara, zpěv a Dale Croverem – bicí. Od velmi rychlého hardcore přešli ke kombinaci hardcore punku s metalem a výrazně zpomalili. Začali používat podladěné kytary a položili tak základy nových hudebních stylů grunge a sludge metalu).
Po několika letech politických přednášek a nahrávek mluveného slova se Jello Biafra opět pouští do hudební spolupráce. Jeho politický sarkasmus zůstává stále stejně ostrý a tentokrát se zaměřuje na hrozby globálního terorismu, náboženský fanatismus nebo na zženštilé yuppies ve velkých SUV autech. The Melvins upozadili svůj vlastní sludge styl a tím vznikl hudební doprovod, který v sobě míchá post alternativní metal a kalifornský punk. Buzz Osborne svojí vynikající kytarovou hrou vtiskl celé nahrávce pečeť The Melvins ale dávkuje ji do skladeb po kouskách. Bezvadně šlapající kolekce osmi kousavých songů, kdy nahrávka utíká kupředu plynule a nenásilně. Žádné přebujelé ego nebo bezcílné skládání ale obrovské nasazení a touha všech zúčastněných pro bezchybný výsledek nahrávky. Tato spolupráce se těšila velké oblibě u posluchačů a ti kapelu často nazývali jako The Jelvins.
Vzhledem k tomu, že Biafrův hlad po hudební tvorbě byl enormní a Buzz Osborne byl dobře na Jella naladěn, vzniklo více skladeb, než se použilo na debutní desce The Jelvins. Nahrávka začíná stylově coverem Alice Coopera "Halo Of Flies", protože měla pro Biafru zvláštní význam – viděl a slyšel jí od The Melvins, když je poprvé viděl naživo. Následuje dalších pět nových songů.
Ve čtvrtém zářezu "Those Dumb Punk Kids (Will Buy Anything)"" poprvé otevřeně kritizuje Jello Biafra své bývalé spoluhráče z Dead Kennedys. Sedmá píseň je live aktualizovaná "Kali-Fornia Über Alles 21st Century" s novým textem o kampani Arnolda Schwarzeneggera na kalifornského guvernéra. Osmá až desátá skladba jsou remixy z prvního alba, o které se postaral Al Jourgensen (Ministry) a Jello Biafra. Ač se zdá výběr písní na albu velmi nesourodý, je celé album velmi dobře poslouchatelné jako celek.
V roce 2008 pořádal Jello Biafra dva koncerty v Great American Music Hall v San Francisku pod názvem 'Biafra Five-O'. Tato akce byla oslavou jeho padesátin a 30 let od založení Dead Kennedys. Vystoupil zde s kapelou Jello Biafra & THE AXIS OF MERRY EVILDOERS, se kterou přehrál materiál, připravovaný s The Melvins na třetí desku. Kapela zahrála ve složení Jello Biafra – zpěv, Ralph Spight (Victims Family) – kytara, Jon Weiss (Sharkbait) – bicí a Billy Gould (Faith No More) – baskytara. Po tomto dvojkoncertu kapela 9 měsíců intenzivně zkoušela a skládala nový materiál. Před vstupem do studia přibrali ještě Kimo Balla (The Freak Accident) – kytara. Po 23 letech od rozpadu Dead Kennedys má Jello Biafra konečně svojí druhou regulérní kapelu Jello Biafra and the Guantanamo School of Medicine a její debut The Audacity Of Hype je na světě.
O produkci se postaral Jello a jeho dlouholetý spolupracovník a hip-hopová legenda Matt Kelley. Díky kytarovému dvojzápřahu má nově složená skupina podstatně řinčivější punk metalový zvuk. Obal desky je parodií na knihu bývalého prezidenta Baracka Obamy The Audacity Of Hope. Jako by nás karikatura na obale upozorňovala, abychom se nenechali nachytat na celebritu a chtěli po současném prezidentovi standardy, jaké jsme si přáli, aby splňoval minulý prezident. Texty se tvrdě strefují do zkorumpovaných politiků a bankéřů, farmaceutických společností ale je cítit, že Jello ztratil strašně moc ze smyslu pro humor a je z jeho projevu cítit podivná nevrlost, nedůvěra, znechucení a nenabízí žádná řešení. I když obliba skrytých skladeb skončila někdy v 90. letech, Jello ji na debut zařadil. Devátá skladba končí v čase 7:11 a v 13:11 začíná něco, co je současné přehrání všech skladeb přes sebe. Proti gustu, žádný dišputát. Tento zdravě agresivní návrat regulerní skupiny Jella potěší všechny fanoušky, kterým se stýskalo po zlatých časech Dead Kennedys. Jello se spoluhráči nahráli ve svém volném čase album, které chtěli a udělali ho po svém, aniž by se sklonili před tlakem. Uvidíme, co se bude dít dál.
Název tohoto EP odkazuje na zdokonalené techniky výslechů vězňů. Obal alba vytvořil počítačový programátor Jim Altieri a fenomenální grafik Michel Langevin (Voivod). Kapela ve stejném složení s dvoj kytarovým zápřahem pokračuje tam, kde roku 2009 skončila na debutu. Řinčivá, svižná a nekompromisní jízda. Biafra plive kritiku na zkorumpované vládní úředníky, konzervativce, nebezpečné experimenty farmaceutického průmyslu a na politickou situaci v San Francisku.
Na nahrávce se občas objevují kytarové vyhrávky, jaké používal East Bay Ray z Dead Kennedys. Mistrovský zářez této hudební kolekce je opět hidden track. Poslední pátá skladba končí v čase 7:30 a když na počítadle přehrávače naskočí 14:37, začíná 18 minutová experimentální bluesová skladba, která modifikuje píseň "Metamorphosis Exploration" od The Deviants. Jello více vypráví, než zpívá a v textu popisuje, jak se dostal k rockové hudbě a co ho v životě formovalo, že je nakonec tím, čím je. Vokál je částečně zkreslený a jakoby oddělený od hudby a tak celá skladba vyznívá jako otevřený procítěný monolog Jello Biafry o sobě. Naprosto dvě odlišné strany mince druhé nahrávky Lékařské školy z Guantanáma. Perfektní práce.
Pocta hudbě starého New Orleans, hudbě plné melancholie života a hlasité zavzpomínání na vlastní trable. Tak by se dala shrnout náplň této kolekce songů. Než se roku 2011 konal kultovní festival New Orleans Jazz & Heritage Festival, seskládali Bill Davis (Dash Rip Rock) a Fred LeBlanc (Cowboy Mouth) speciální doprovodnou skupinu The new Orleans Raunch And Soul All-Stars. Jejími členy byli např. klavírista Pete Gordon (Mojo Nixon), kytarista Pepper Keenan (Down, Corrosion of Conformity) a potrhlá dechová sekce i se suzafonem z Egg Yolk Jubilee a Morning 40 Federation. Teď už zbývalo pouze oslovit toho správného zpěváka. Jenom hrstka vinylových závisláků znala před-punkové kořeny a koncertní DJ aktivity Jella. Bill Davis ale mezi ně patřil a tak byla volba frontmana jasná.
Koncertní set byl seskládán z neworleanských soulových a rythm´n´bluesových klasik a lidových garážových songů. Ze záznamu koncertu je naprosto zřetelně slyšet, jak si to Jello, celý doprovodný band a fanoušci pod pódiem neskutečně užívají. Celá dechová sekce je naprosto fantastická. Hudba se nese na vlně pozitivní energie, nadšení a sounáležitosti s New Orleans. Tahle deska je živák se vším všudy, nespoutaný žádnými konvencemi, komercí nebo produkcí. Představte si malý klub, švidrající větrák u stropu, pódium se zpocenou kapelou a plešatícím zpěvákem deset čísel nad parketem s posluchači od 15 do 60 let. Záznam koncertu byl původně považován za nepoužitelný (např. chybí začátek prvního songu) ale nakonec zvukový inženýr Ben Mumphrey ve svém volném čase citlivě nahrávku vyčistil tak, že se dala roku 2015 vydat. Na zadní straně hudebních nosičů to vyřešila krátká poznámka k živému záznamu: „Sorry about the beginning of Ooh-Poo-Pah-Doo. It wasn´t recorded“. Něco upravovat nebo donahrát? Proč? Naprostá pecka.
Náplň tohoto EP se točí kolem podpory Occupy Wall Street - globálních protestů proti ekonomické nerovnosti v USA. Jak prohlásil Jello Biafra: Hnutí Occupy je teď možná mimo korporátní zpravodajské TV kanály ale to neznamená, že je pryč a nezmizí, dokud nezmizí problémy. Pro mne je to znovuoživení protikorporátního ducha Seattlu, ale tentokrát je to o to větší, oč jsou časy vážnější.
Na nahrávce poprvé vystupuje nová rytmické sekce – Andrew Weiss (Rollins Band, Butthole Surfers) baskytara a Paul Della Pelle (Helios Creed, Nik Turner) bicí. Oba dva mi daleko více připomínají rytmiku starých Dead Kennedys. První song je nahrán pro všechny protestující, aby mohl být zpíván při protestech (čtvrtá skladba je rocková obdoba této písně). Druhý song je zcela nový a třetí je společný song s D.O.A., nahraný pro podporu Occupy Wall Street. Jello k němu prozradil: „Byl jsem poctěn, když mě Joe Keithley požádal, abych v této písni zpíval. Hudební dokument doby.“
A pokračujeme, kde skončilo EP Shock-U-Py! Nová sestava funguje bezchybně a Jello se sarkasticky strefuje do Wall Streetu, Hollywoodu, konzumní společnosti, rychlého občerstvení a bělochů obecně. Tentokrát se v textech držel hesla méně je více a hned jsou jeho sdělení daleko údernější a srozumitelnější. Stále dokazuje, že je i nadále hrozbou jako mimořádně ostrý a vtipný textař. Je to druhé koncepční album od vydání desky Frankenchrist.
Hudební doprovod je velice kompaktní a nebojí se do přímočarého punku roubovat klasický rock nebo rockabilly ale tak, aby neutrpěl nezaměnitelný punk rockový trademark západního pobřeží. Ralph Spight na albu zcela originálně drtí svůj nástroj. Zachovává si klasický punkový náboj, ale občas skladby žene až do crust punkového útoku. Jeho kytara má sílu a zabarvení, jako když spojíte motor Harley Davidson, Hawkwind a Johnnyho Ramoneho dohromady. Na desce vystupovalo mnoho hostů hlavně v dechové sekci (tenor saxofon, trubka, trombón). Díky tomu je deska dosud nejrozmanitější a zvukově nejzajímavější nahrávkou JBATGSOM. Devět nových songů, desátá Shock-U-Py! z minulého EP a čtyři remixy. Nepřehlédnutelný obal alba opět navrhoval Winston Smith. Nic nového pod sluncem ale pro milovníky Jello Biafry a Dead Kennedys trefa do černého a povinnost!
Zatím poslední nahrávka JBATGSOM šlape od začátku do konce až s nepochopitelnou samozřejmostí a drajvem. Přitom opět došlo ke změně sestavy – ještě před nahráváním nového alba odešel kytarista Kimo Ball a na basu nově hraje Larry Boothroyd (Victims Family) a na bicí Jason Willer (UK Subs, Charger, The Mob). Ralph Spight je hlavním kytarovým mozkem kapely a i když byl na celou kytarovou práci sám, ostatní mu zdatně pomáhají a na soundu kapely to není znát. Přesto se nechal Jello slyšet, že do budoucna chce mít v kapele dva kytaristy. Od prvního songu se jede na old school vlně hardcore punku, někdy říznutého až thrash metalem. Žádní hosté, žádné dechy, žádné kudrlinky, někdy až temná na kost ohlodaná šlapající mašina s přímým tahem na bránu. A Jello ve svém tatíkovském věku (62 let) nakopává svým energickým nasazením a břitkým satirickým humorem zadky mnohem mladším hudebníkům, o Dead Kennedys ani nemluvě.
Texty tepou anti-establishmentovou politickou doktrínu vůči Trumphovi, čemukoliv pravicovému či konzervativnímu. Jello byl vždycky bystrým pozorovatelem odvrácené strany Ameriky. Svojí pozornost obracel nejen na politické machinace a kriminalitu vládnoucí třídy ale i na průměrného Johna, a způsob, jakým se podílí na zkorumpovaném systému. Třetí velká deska JBATGSOM a jednoznačně jejich doposud nejlepší hudební kolekce. Nechápu, jak je to možné, ale Jello Biafra s věkem zraje jako víno. Ano, někdo může říci, že tam není žádný progres. Toto nejsou desky, vydávané pro peníze. Je tam srdce Jello Biafry a celé doprovodné kapely a z nahrávky je to sakra slyšet. Časy se mění, Jello Biafra zůstává. A opět Winston Smith se svým artworkem na obalu desky. Nahrávka vychází na podzim roku 2020 (ještě před volbami v Americe) na streamovacích platformách Bandcamp, Spotify a Apple Music. Následně v roce 2021 je vydána na pevných nosičích LP a CD.
Pro úplnou představu o hudebních aktivitách Jello Biafry je potřeba ještě doplnit pár střípků, kterých se v různých formách zúčastnil. Na jednom středoškolském večírku v roce 1989 Jello spoluzaložil kapelu Brujeria v duchu grindcore a death metalu. Složení bylo Juan Brujo – zpěv, Jello Biafra – jako host zpěv, Dino Cazares – kytara, Pat Hoed – bicí a Billy Gould – baskytara. V této sestavě vyšel v roce 1990 singl a v roce 1992 debutová deska Machetazos na Alternative Tentacles. Kapela byla od vzniku tvrdě kritizována za své texty o satanismu, sexu a drogách. Poté JB odchází a vzniká nová sestava.
1989 Ice-T – The Iceberg/Freedom Of Speech (hlas první song "Shut Up, Be Happy")
1997 The Offspring – Ixnay On The Hombre (předmluva v písni "Disclaimer")
2000 Pitchshifter – Deviant (zpěv v písni "As Seen On TV")
2005 Napalm Death – The Code Is Red…Long Live The Code ( JB zpěv v písni "The Great And The Good")
2024 Ministry – Hopiumforthemasses (zpěv v písni "Aryan Embarrassment")
A mnoho dalších účastí na různých hudebních kompilacích a soundtraccích k filmům.
Co říci závěrem? Vítr změn ani věk Jello Biafru ani trochu nezměnil. Pořád je to nepříjemný hudební disident – jízlivý, nebojácný dvorní šašek, kterému je u zadku, že naštve krále. Jeho největší předností vždy bylo jeho mistrovské chápání parodie. Je to právě tato vrozená schopnost, která mu zabránila v tom, aby se po všech těch letech sám proměnil v parodii. Zdálo by se, že po tolika letech flirtování s vedlejšími projekty a spolupracemi našel Jello Biafra konečně svůj domov ve své nové kapele TGSOM. Navzdory této nově nalezené stabilitě je dobře, že mluvíme o muži, který se nikdy nenechá ukolébat a má stále neodolatelné pnutí hudebně tvořit. Od rozpadu Dead Kennedys má za sebou 17 perfektních hudebních nahrávek. Slušná kadence, co říkáte.
V roce 2025 bylo Jello Biafrovi 67 let. Tak Jello, přejeme ti co nejpevnější zdraví a nezlomnou chuť do další tvorby. Ať se daří! A k tomu můžeme pronést pro někoho možná otřepanou frázi, která ale i v roce 2024 platí beze zbytku. Je shodná s názvem první desky kapely The Exploited z roku 1981: „Punk´s Not Dead!“
