"Apache" je píseň, kterou napsal Jerry Lordan a poprvé ji nahrál Bert Weedon. Lordan zahrál tuto skladbu na ukulele kapele The Shadows během jejich turné a protože se jim píseň zalíbila, vydali v polovině roku 1960 vlastní verzi, která se na pět týdnů dostala na vrchol britského singlového žebříčku. Kytarista The Shadows Hank Marvin vytvořil charakteristický zvuk skladby pomocí echa a vibrata, který se stal jeho signaturou a významně ovlivnil vývoj elektrické kytary v rockové hudbě.

Poté, co slyšel "Apache" ve verzi The Shadows, vydal dánský kytarista Jorgen Ingmann v listopadu 1960 její coververzi, která se v USA dostala na druhé místo v žebříčku Billboard Hot 100. Tato verze získala popularitu zejména v Americe a přispěla k šíření instrumentálního rocku na mezinárodní scéně.

Verze z roku 1973 skupiny Incredible Bongo Band byla později označena za 'hiphopovou hymnu'. Ačkoli toto zpracování při vydání nebylo hitem, jeho dlouhý break bicích se stal základem pro nespočet samplů v hiphopových a tanečních skladbách od 80. let až dodnes, což významně ovlivnilo rozvoj moderní urban music a DJ kultury.

V březnu 2005 umístil časopis Q skladbu "Apache" od The Shadows na 96. místo svého seznamu 100 nejlepších kytarových skladeb. Díky svému inovativnímu zvuku, výraznému rytmu a využití efektů se "Apache" stala nejen klíčovým mezníkem v historii rockové hudby, ale také inspirací pro mnoho dalších hudebníků, kteří tak pomohli definovat zvuk elektrické kytary a instrumentální hudby v průběhu 20. století.

Kromě hudebního vlivu je skladba "Apache" také často spojována s kulturou westernových filmů a indiánských témat, což přispělo k jejímu trvalému kulturnímu významu. Její charakteristický rytmus a melodie zůstávají dodnes populární a jsou pravidelně využívány v různých mediálních formátech, reklamách a sportovních událostech.

V Liverpoolu vzniká rocková skupina The Beatles, jedna z komerčně nejúspěšnějších a kritiky nejvíce oceňovaných formací. The Beatles jsou podle RIAA, která na základě prodejů singlů a alb v Americe označila toto uskupení za nejprodávanější v historii Spojených států, nejúspěšnějším hudebním souborem na území USA. Ve Velké Británii vydali přes 40 různých singlů, alb a desek, které se vyšplhaly na první místa hitparád. Tento komerční úspěch se opakoval i v mnoha dalších zemích. Jejich nahrávací společnost EMI odhadla, že do roku 1985 prodali celosvětově přes miliardu desek a kazet. V roce 2004 je časopis Rolling Stone zařadil na první místo v seznamu 100 největších umělců historie. Podle Rolling Stone pomohla jejich novátorská hudba a kulturní vliv definovat 60. léta, a jejich dopad na populární kulturu je patrný dodnes. V polovině 60. let stáli v čele invaze britské hudby do Spojených států. Ačkoliv jejich raný hudební styl měl kořeny v rokenrolu 50. let a domácím skifflu, zkoušeli široké spektrum žánrů od Tin Pan Alley až po psychedelický rock. Svým oblečením, styly a výroky nastavovali trendy své doby, zatímco jejich rostoucí zájem o společenské otázky ovlivnil nálady 60. let ve společnosti a kultuře.

V roce 1956 založil John Lennon během svého studia na gymnáziu Quarry Bank v Liverpoolu skifflové uskupení The Blackjacks, které však již po týdnu přejmenoval na The Quarrymen. V červenci 1957, po vystoupení The Quarrymen na wooltonské zahradní slavnosti u kostela Sv. Petra, přišel do šatny mladý Paul McCartney, který kapele sebevědomě předvedl několik rock'n'rollových písní. Po dvou týdnech mu Lennon oznámil, že jej přijímá do svého souboru. V únoru 1958 pak kapela na McCartneyho naléhání pozvala čtrnáctiletého kytaristu George Harrisona, aby se na ně podíval během koncertu ve Wilson Hall v liverpoolském Garstonu. Lennon, vzhledem k věkovému rozdílu, byl zpočátku proti, ale Harrison se v průběhu března 1958 do sestavy sám „infiltroval“. V této době se obsazení často měnilo. V lednu 1960 se přidal Lennonův přítel z umělecké školy, malíř Stuart Sutcliffe, kterého Lennon a McCartney přiměli ke koupi baskytary, i když hraní na ni neuměl. Lennon s McCartneym hráli na doprovodné kytary, Harrison na sólovou, a kapela měla během let velkou rotaci bubeníků.

V roce 1960 The Quarrymen několikrát změnili své jméno – „Johnny and the Moondogs“, „Long John and the Beatles“, „The Silver Beetles“ (návrh Larryho Parnese na „Long John and the Silver Beetles“) – než se definitivně ustálili jako The Beatles. Existuje mnoho teorií o původu názvu a jeho neobvyklém pravopisu. Obvykle je připisován Lennonovi, který tvrdil, že jde o kombinaci slova beetles (brouci), jako odkaz na kapelu Buddy Hollyho The Crickets, a slova beat. Jeho manželka Cynthia Lennon tvrdila, že John název vymyslel během brainstormingu u stolu nasáklého pivem v baru Renshaw Hall. Lennon také v časopise Mersey Beat v roce 1961 vtipkoval, že jméno viděl ve vidině: „Od tohoto dne dále budete Beatles s A.“ V rozhovoru z roku 2001 převzal zvláštní pravopis jména Paul McCartney, když řekl: „John přišel s Beetles, já pak řekl: 'A co třeba Beatles, jako tlukot bubnů?' ...je zvláštní, jak se tvoří dějiny.“

V květnu 1960 The Beatles absolvovali turné po severovýchodním Skotsku jako doprovodná formace zpěváka Johnnyho Gentlea. S Gentlem se seznámili hodinu před prvním vystoupením a McCartney toto turné považuje za cennou zkušenost. Kapela, často bez stálého bubeníka, si na turné zajistila služby Tommyho Moora, který byl výrazně starší než ostatní. Po návratu se Moore, vzhledem k věkovému rozdílu, vrátil do práce v továrně na láhve. Dalším bubeníkem se stal Norman Chapman, který však brzy odešel do vojenské služby. 15. srpna 1960 pak McCartney pozval Petea Besta, aby se stal stálým bubeníkem.

The Beatles začali pravidelně vystupovat v hamburských barech Indra a Kaiserkeller, jejichž provozovatelem byl Bruno Koschmider. Ten požadoval, aby hráli šest až sedm hodin denně, sedm dní v týdnu. The Beatles si zde získali první menší okruh fanoušků, mezi nimiž byli také fotografka Astrid Kirchherr a výtvarník Klaus Voormann. Po tom, co konkurenční podnik Top Ten přetáhl kapelu pod vedením Petera Eckhorna, byl Harrison vyhoštěn z Německa, protože nebyl plnoletý. Následně byli McCartney a Best obviněni ze žhářství a vyhoštěni kvůli požáru, který způsobili zapálením kondomu na zdi jejich ubytování. Lennon odešel do Hamburku o několik týdnů později, ale Sutcliffe zůstal, protože se rozhodl zasnoubit s Kirchherr.

Znovu spolu hráli The Beatles poprvé 17. prosince 1960 v Casbah Clubu. Baskytarista byl v Hamburku, proto musel basu převzít Paul McCartney, přestože z toho zprvu neměl vůbec žádnou radost. V dubnu 1961 se The Beatles vrátili do Hamburku, tentokrát s řádně zajištěnými pracovními povoleními, o něž se postarala Bestova matka, která v tento moment převzala ochranné otěže nad sestavou a vytěsnila tak Williamse. Během hraní v hamburském Top Ten Club si The Beatles vybral zpěvák Tony Sheridan jako svou doprovodnou partu pro sérii nahrávek pro německou společnost Polydor, které produkoval známý kapelník Bert Kaempfert. Kaempfert podepsal s uskupením při prvním setkání 22. června 1961 jejich vlastní smlouvu pro Polydor. 31. října vydal Polydor nahrávku písně "My Bonnie" (Mein Herz ist bei dir nur), která se v německých žebříčcích objevila pod jménem Tony Sheridan and the Beat Brothers, což byl obecný název pro kohokoliv, kdo se objevil jako Sheridanova doprovodná formace (i pozdější hamburské nahrávky Tonyho Sheridana s jinými muzikanty jsou souhrnně připsány kapele The Beat Brothers a jsou dodnes často mylně považovány za nahrávky The Beatles). K pověsti, že tato nahrávka vedla k setkání The Beatles s jejich budoucím manažerem Brianem Epsteinem, je třeba dodat, že díky ní byli také poprvé zmíněni v americkém tisku.

Epstein vzal věci do svých rukou a přestože neměl žádné manažerské zkušenosti, se zápalem sobě vlastním započal s neúnavnou péčí o The Beatles a jejich propagaci, počínaje jevištní prezentací a konče obcházením vydavatelských společností s nahrávkami s cílem získat smlouvu o nahrávání. V lednu 1962 The Beatles jeli do Londýna na přehrávky pro firmu Decca Records. Decca, která měla na výběr mezi nimi a skupinou The Tremeloes, která dělala konkurz týž den jako The Beatles, nakonec upřednostnila Tremeloes, především kvůli dostupnosti (Beatles byli 'přespolní').

V dubnu 1962 The Beatles opět odjeli do Hamburku a tentokrát měli hrát v nově otevřeném Star Clubu. Den před jejich příjezdem, 10. dubna 1962, zemřel v Hamburku na krvácení do mozku Stuart Sutcliffe. Epsteinovi se mezitím podařilo uspět u firmy Parlophone (odnož koncernu EMI) a producenta George Martina, který The Beatles pozval ke zkoušce. Ta vedla k rozchodu s Petem Bestem, jelikož George Martin s ním nebyl spokojen. Na post bubeníka přišel nakonec na konci srpna 1962 Ringo Starr (narozený jako Richard Starkey), nejstarší hráč se zkušeností z několika dalších uskupení. V říjnu 1962 vydali u společnosti EMI první singl s názvem "Love Me Do", který se dostal na 17. místo nejprodávanějších desek. Druhý singl "Please Please Me" / "From Me To You" už byl velkým hitem v celé Británii, kde se dostal až na druhé místo celonárodního žebříčku.

První album, nazvané rovněž Please Please Me (1963), znamenalo začátek 'beatlemánie' ve Velké Británii. The Beatles začali vystupovat v Evropě a posléze i po celém světě. Během let 1963 a 1964 odehráli přes 200 velkých koncertů. V roce 1964 následovalo úspěšné turné po Spojených státech, vystoupení v The Ed Sullivan Show (Show Eda Sullivana) a natočení prvního filmu: A Hard Day's Night (česky Perný den) i stejnojmennou desku. Díky jejich úspěchu se v americkém žebříčku hitparád začaly prosazovat i další britské rockové bandy, jako např. Rolling Stones, Gerry & The Pacemakers nebo Dave Clark Five.

26. října 1965 byli The Beatles vyznamenáni Řádem britského impéria a natočili další film Help! (česky Pomoc!). Vystoupení na Shea Stadium v roce 1965, při druhém americkém turné, zaznamenalo rekordní počet 55 tisíc diváků. Hudebně se začali odklánět od jednoduchých textů o lásce a začali experimentovat se zvuky různých nástrojů (např. indický strunný nástroj sitár ve skladbě "Norwegian Wood"), i hraním se smyčcovým kvartetem (píseň "Yesterday") či dokonce celým orchestrem ("A Day In The Life").

Vedle The Beatles a už etablovaných uskupení jako The Beach Boys se ovšem prosazovaly i kapely vycházející z hudebního stylu The Beatles, ale i absorbující jiné vlivy. V USA se prosadily např. The Byrds, Buffalo Springfield, Mamas & Papas, Quicksilver Messenger Service, Jefferson Airplane, ve Velké Británii se na žebříčcích vedle Beatles umísťovaly také syrovější party jako Rolling Stones nebo bluesovější The Yardbirds (či jejich pokračovatelé Cream), Jimi Hendrix a další. Beatles měly na tyto kapely obrovský vliv svými novátorskými přístupy k technice nahrávání, ale zároveň se nechávaly samy ovlivňovat. Dokladem je například nahrávání první desky Pink Floyd The Piper at the Gates of Dawn, kdy v té době trávili mnoho času s The Beatles při tvorbě Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band (1967). Obě formace se navzájem navštěvovaly a podobnost zvukových postupů na obou deskách není náhodná.

Když 4. března 1966 pronesl John Lennon v jednom interview poznámku, že The Beatles jsou populárnější než Ježíš Kristus, rozpoutala se vlna odporu a rozhlasové stanice v USA bojkotovaly vysílání jejich hudby. V témže roce přestali koncertovat; 1. května 1966 měli poslední vystoupení ve Wembley ve Velké Británii a v srpnu odehráli poslední oficiální koncert v Candlestick Parku v San Francisku v USA. Téhož roku vyšlo podle kritiků jedno z nejlepších alb v historii rockové hudby, Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band, poznamenané jejich studiovými experimenty. 27. srpna 1967 zemřel manažer Brian Epstein pravděpodobně na předávkování barbituráty.

Po Epsteinově smrti The Beatles natočili další film Magical Mystery Tour a vydali i stejnojmennou desku, která byla poznamenána halucinogenními zážitky z užívání drog. I přes první vážné rozpory mezi členy formace natočila v roce 1968 pozoruhodné album The Beatles (známé také jako The White Album podle jeho ikonického bílého přebalu). Během nahrávání na krátkou dobu opustil kapelu Ringo Starr. Téhož roku založili The Beatles společnost Apple Corps, která zahrnovala vlastní gramofonovou značku, obchod, filmovou produkci a další aktivity. Vznikl rovněž další film, tentokrát animovaný, Yellow Submarine (česky Žlutá ponorka).

Rok 1969 byl pro hudební uskupení kritický a nakonec vedl k jeho definitivnímu rozpadu. John Lennon začal během nahrávání přivádět kontroverzní japonskou umělkyni a svou budoucí druhou ženu Yoko Ono, což vyvolalo zejména u Paula McCartneyho nesouhlas a napětí. Lennon s Yoko Ono natočil album Unfinished Music No. 1: Two Virgins a začal se věnovat vlastním projektům mimo The Beatles, založil například projekt Plastic Ono Band a angažoval se v protestech proti válce ve Vietnamu. Jako poslední veřejné vystoupení kapely je považován legendární koncert na střeše jejich nahrávacího studia 30. ledna 1969. Vznikl rovněž jejich poslední film a LP Let It Be. Během natáčení desky po hádkách s McCartneym i Lennonem dočasně odešel George Harrison. V létě 1969 vydali své poslední studiové dílo Abbey Road. John Lennon se v té době soustředil především na Plastic Ono Band a své mírové aktivity, zatímco jeho zájem o další hudební směřování The Beatles postupně upadal...

V Tacomě, ve státě Washington, vzniká protopunková formace The Sonics. Mezi jejich současníky patřili The Kingsmen, The Wailers, The Dynamics, The Regents a Paul Revere & the Raiders. Tato seskupení stála u zrodu Seattleské hudební scény, která se vyvíjela a přetrvala až do současnosti.

The Sonics založil v roce 1960 mladý kytarista Larry Parypa za podpory svých hudebně založených rodičů. Nejranější sestava zahrnovala Parypu, bubeníka Mitch Jabera a kytaristu Stuarta Turnera. V roce 1961 se k nim přidal Parypův starší bratr Andy na basu a saxofonista Tony Mabin. Po odchodu Turnera do armády přišel jako vedoucí kytarista Rich Koch, který předtím hrál s The Wailers, a Marilyn Lodge se stal prvním zpěvákem – do té doby byla kapela čistě instrumentální. Bubeníka Jaberu nahradil Bill Dean.

V roce 1964, kdy se k hlavním vokálům připojil Gerry Roslie, se kariéra The Sonics rozjela naplno. Začali hrát na lokálních scénách jako Červený koberec, Olympia's Skateland, Evergreen Ballroom, Perl's v Bremertonu, Spanish Castle Ballroom či Farní síň Panny Marie. Jejich energický a syrový zvuk si rychle získal věrné posluchače.

Začátkem roku 1965 vydali u vydavatelství Etiquette debutové album Here Are The Sonics, nahrané ve Washingtonu pod taktovkou zvukaře Kearney Bartona. Nahrávka byla zachycena na dvoustopý magnetofon s jediným mikrofonem, který snímal celou bicí soupravu, což podtrhlo drsný a autentický zvuk. V únoru 1966 následovala deska Boom, která potvrdila jejich pozici na americké garážové scéně. Na konci roku 1966 se The Sonics přesunuli pod značku Jerden Records a v Gold Star Studios v Hollywoodu nahráli album Introducing the Sonics s producentem Larrym Levinem. Kapela však nebyla spokojena s produkcí, kterou považovala za příliš čistou a komerční, a označila ji za „nejhorší odpad“ v jejich diskografii.

The Sonics se rozpadli mezi lety 1966 a 1968, přičemž členové odešli studovat nebo se přidali k jiným projektům. Saxofonista Rob Lind se dokonce stal stíhacím pilotem ve vietnamské válce. Kapela pod jménem Jim Brady and Sonics pokračovala až do roku 1980, ale šlo o úplně jiné uskupení s odlišným zvukem. Původní formace se dala znovu dohromady až v roce 2007.

The Sonics jsou často označováni za kandidáty na titul 'první punkové kapely' díky svému divokému, průlomovému a surovému stylu. Měli výrazný vliv na grungeové kapely z oblasti Seattlu, zejména na Mudhoney, které převzaly drsnější témata a způsoby zkreslení elektrických kytar. V novém tisíciletí zase vznikla garážová formace Eagles of Death Metal, která uvádí The Sonics jako jeden ze svých hlavních inspiračních zdrojů.

Kurt Cobain z Nirvany v jednom rozhovoru uvedl: „Musím přiznat... The Sonics použili jeden mikrofon na bicí a vytvořili ten nejúžasnější zvuk, jaký jsem kdy slyšel. Stále je to můj oblíbený zvuk. Zní tvrději než kdokoli, koho jsem kdy znal.“

Třebaže tahle brněnská formace má v názvu zavádějící číslici, která evokuje rok jejich vzniku, ve skutečnosti se začali formovat již v prosinci 1960 a více než rok pilně zkoušeli, než se poprvé představili neveřejným koncertem v zrcadlovém sále hotelu Slovan v Brně 25. ledna 1962. Zakládajícími členy byli Petr Směja (kytara) a Dušan Rozbořil, kterého však brzy na housle vystřídal Smějův spolužák Pavel Pokorný. Sestavu doplnili Jiří Rybář (bicí), Pavel Smílek (klavír), Miloš Orság (akordeon) a Petr Fišer (klarinet). V září 1961 se připojil kontrabasista Jan Čarvaš. Na počátku šlo spíše o orchestr reflektující hudební trendy té doby. Skupina se na jaře 1962 zúčastnila Soutěže tvořivosti mládeže, kde vyhrála městské i krajské kolo. Od října 1963 hráli pravidelně na nedělních tanečních čajích v ZK Vlněna na Cejlu a získávali si postupně širší publikum.

Zlom nastal na jaře 1964, kdy došlo k elektrifikaci sestavy (baskytara místo kontrabasu a dvě elektrické kytary) a rozšíření o Antonína Smílka (doprovodná kytara) a sourozence Michala a Alici Gärtnerovy (zpěv). Zároveň se změnil zřizovatel na ZK Dopravy a spojů a Synkopy 61 začaly pravidelně hrát ve známém sále U Kozáků v Žabovřeskách. V sezóně 1965/66 kapela působila jako kvartet – Směja, Pokorný, Čarvaš a Rybář – a přešla k melodickému bigbítu. V květnu 1966 přišel Michal Polák ze skupiny Shakers jako sólový zpěvák. Synkopy 61 kromě autorské tvorby často adaptovali zahraniční skladby. Rybář přinesl od spolužáka Oldřicha Veselého první vlastní píseň "Modré oči", přičemž Veselý kapelu pravidelně zásoboval skladbami, které kapela aranžovala do bohatých vokálních harmonií a kytarového zvuku.

V roce 1966 absolvovaly Synkopy 61 úspěšné turné v Polsku, kde na Mezinárodním hudebním festivalu v Gliwicích zvítězily v konkurenci sedmnácti kapel. Na pozvání Polské jazzové federace hrály v Gdaňsku před 30 000 posluchači a v legendárním varšavském klubu Stodola. V roce 1967 se objevily na divadelním festivalu v Zagrebu a staly se jednou z nejoblíbenějších moravských formací. V roce 1968 vydaly u Supraphonu první singl "Válka je vůl", který se stal velkým hitem; text napsal jejich přítel František Jemelka, často spolupracující s Veselým. V letech 1966–1968 působil ve skupině jako náhradník za Pokorného během jeho vojenské služby kytarista a zpěvák Pavel Váně, který spolu s Michalem Polákem nazpíval právě výše zmíněnou skladbu.

Na jaře 1967 Synkopy 61 získaly 2. místo na 1. jazzuniversiádě v Českých Budějovicích a v prosinci téhož roku vystoupily v pražské Lucerně na 1. československém beatovém festivalu, kde byly oceněny jako nejlepší moravská kapela. V roce 1968 jim vydavatelství Panton ve své Edici Mikrofóra vydalo EP s originálními písněmi ("Vítězství světla" / "Suita pro Johanna Sebastiana Bacha" / "Tichéj kout" / "Měl jsem rád tvou peněženku"). Jejich hudební inspirace přicházely od britských The Beatles, Hollies, Tremeloes, Searchers, ale především od amerických The Beach Boys a Association. V roce 1968 opět excelovaly na 2. jazzuniversiádě (cena publika a zvláštní ocenění za skupinový zpěv) a vyhrály soutěž brněnských formací Brněnská beatová liga. Na 2. československém beatovém festivalu zazářily s písní "Casanova". Díky svému stylovému zaměření na americký west-coast a suverénní vokální harmonii se staly nejlepší vokálně-instrumentální skupinou v Československu a získaly přezdívku 'moravští Beach Boys'. V roce 1969 si zahrály se svými vzory na brněnském Zimním stadionu, což bylo vyvrcholením jejich popularity.

The Ventures natočili svůj debut Walk, Don't Run, který se stal milníkem instrumentálního rocku a přinesl vlnu popularity surf rocku. V recenzi na Allmusic kritik Bruce Eder napsal: „Album je překvapivě dobré, vzhledem k tomu, že bylo nahráno ve velkém spěchu během éry, kdy se rock and rollové desky (kromě těch od Elvise Presleyho) obecně neprodávaly velmi dobře; skutečnost, že je to tak dobré, hovoří o talentu formace v této rané fázi jejich historie.”

LP bylo zaznamenáno v domácím studiu Joea Bolese v Seattlu ve státě Washington, které se stalo centrem Doltonské scény. V tomto studiu nahrávali i další umělci, čímž přispěli k rozvoji regionální hudební scény. Deska Walk, Don't Run vyšla u dceřiné značky Liberty Dolton v prosinci 1960 a rychle se stala výrazným úspěchem – v žebříčku Billboard se umístila na 11. místě a díky více než 500 000 prodaným kopiím získala pro The Ventures jejich první zlatou desku, kterou později doplnily ještě dvě další.

Sound The Ventures charakterizovala brilantní kytarová práce, která ovlivnila mnoho dalších kapel nejen v USA, ale i v Japonsku, kde si formace vybudovala obrovskou popularitu a kultovní status. Jejich styl se stal základem pro surf rock a instrumentální rockové skladby 60. let, a jejich vliv je slyšet i v pozdějších žánrech jako garage rock nebo power pop.

Skupina pokračovala ve vydávání úspěšných desek, jako byla druhá studiová nahrávka The Ventures (1961), která potvrdila jejich místo na vrcholu instrumentální scény. Jejich přístup ke kytarové technice, zejména využití tremola a rychlých riffů, inspiroval nespočet dalších muzikantů.

Kromě studiové tvorby byli The Ventures také známí svými živými vystoupeními, která zahrnovala precizní instrumentální výkony a dynamickou energii, jež nadchla fanoušky po celém světě. V průběhu 60. let se formace několikrát měnila, ale základní charakter jejich hudby zůstal konzistentní.

Díky jejich významu a vlivu jsou The Ventures často označováni za jednu z nejvlivnějších kapel v historii instrumentálního rocku a surf rocku. V roce 2008 byli uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame, což potvrdilo jejich dlouhodobý přínos světové hudbě.