Zemřel Charles Hardin Holley (7. září 1936 – 3. února 1959), známější pod pseudonymem 'Buddy Holly' – americký kytarista, zpěvák a autor písní, jeden z klíčových průkopníků rock’n’rollu. Změna příjmení z 'Holley' na 'Holly' byla spíše dílem náhody než promyšleného rozhodnutí. Při podpisu své první smlouvy s hudebním vydavatelstvím došlo k administrativní chybě, kdy bylo jeho jméno chybně uvedeno jako 'Holly'. Mladý muzikant se rozhodl chybu akceptovat a pod tímto jménem pak rozvíjel svou profesionální kariéru. Přestože jeho působení na scéně trvalo pouhých osmnáct měsíců, hudební kritik Bruce Eder jej označil za nejvlivnějšího umělce raného rock’n’rollu. Hollyho inovativní přístup k aranžím, melodickým linkám a studiové práci rychle převzali mnozí jeho současníci – mezi nimi The Beatles, The Rolling Stones či Bob Dylan. Jeho vliv byl natolik výrazný, že v žebříčku 100 nejlepších interpretů všech dob amerického časopisu Rolling Stone obsadil 13. místo, a dodnes je považován za jednu z největších legend populární hudby.

Dne 23. ledna 1959 odstartovalo v Milwaukee ve Wisconsinu turné Winter Dance Party. Bylo koncipováno jako dlouhá série koncertů, která měla během několika týdnů procestovat celý americký Středozápad. Organizátoři však při plánování nezohlednili vzdálenosti mezi místy konání, což způsobilo extrémní přesuny v nevyhřívaných autobusech. Technické problémy se vozidly navíc způsobily, že se hudebníci opakovaně zdržovali a cestovali v mrazivých podmínkách. Bubeník Carl Bunch dokonce skončil v nemocnici s omrzlinami prstů na nohou. Holly se proto rozhodl pronajmout menší letadlo, aby si on a jeho kolegové mohli odpočinout a vyhnout se dalším útrapám.

2. února 1959, před vystoupením v Clear Lake ve státě Iowa, si Holly pro sebe, Waylona Jenningse a Tommyho Allsupa zajistil čtyřmístné letadlo Beechcraft Bonanza od společnosti Dwyer Flying Service v Mason City. Plán byl jednoduchý – po koncertu v Surf Ballroom odletět do Moorheadu v Minnesotě přes Fargo v Severní Dakotě, získat trochu spánku, vyprat oblečení a vyhnout se únavné jízdě autobusem. Po skončení vystoupení Allsup souhlasil, že si s Ritchiem Valensem hodí mincí o místo v letadle. Valens tipoval hlavu a po výhře pronesl památnou větu: „To je poprvé v životě, co jsem něco vyhrál.“

Waylon Jennings se svého místa vzdal ve prospěch J. P. Richardsona, známého jako 'The Big Bopper'. Ten měl chřipku a stěžoval si, že v promrzlém autobuse není schopen pohodlně cestovat, zvlášť při své výšce a robustní postavě. Ironií osudu právě tato gesta kolegů určila, kdo nastoupí do osudného letu.

Pilot Roger Peterson, kterému bylo pouhých 21 let, odstartoval navzdory nepříznivému počasí a skutečnosti, že neměl kvalifikaci pro létání pouze podle přístrojů. Po půlnoci panovala hustá sněhová vánice, nízká oblačnost a téměř nulová viditelnost. Krátce po jedné hodině ranní 3. února 1959 se letadlo zřítilo do zasněženého kukuřičného pole přibližně pět mil severozápadně od Mason City. Náraz všechny tři hudebníky katapultoval z trupu stroje – utrpěli smrtelná poranění hlavy a hrudníku. Hollymu bylo pouhých 22 let, Valensovi 17 a Richardsonovi 28.

Hollyho bratr Larry Holley později uvedl: „Dostal jsem kompletní zprávu z civilního letectví, trvalo mi rok, než jsem ji získal, ale dostal jsem ji. Do letadla nainstalovali nový gyroskop Sperry. Sperry funguje jinak než jakýkoli jiný gyroskop. V jednom se pohybuje pozadí a letadlo zůstává takhle, a v druhém zůstává pozadí stabilní a letadlo se pohybuje, funguje jenom obráceně. On [pilot] to mohl číst obráceně... klesali a mysleli si, že pořád stoupají.“

Oficiální zpráva se nezmiňuje o střelné zbrani, která patřila Hollymu a kterou dva měsíce po havárii nalezl jeden farmář poblíž místa neštěstí. Novinové články o tomto nálezu podnítily spekulace, že pilot mohl být postřelen, což mělo vést k havárii. Tyto teorie posílil i fakt, že Richardsonovo tělo bylo nalezeno téměř 12 metrů od troskoviště, zatímco ostatní oběti ležely v jeho bezprostřední blízkosti. Pitva provedená v roce 2007 na žádost Richardsonova syna však žádné důkazy o cizím zavinění neodhalila. Forenzní antropolog Dr. Bill Bass z univerzity v Tennessee potvrdil, že neexistuje žádný náznak 'nečisté hry' a že Richardson zemřel okamžitě při nárazu.

Hollyho pohřeb se konal 7. února 1959 v baptistickém kostele Tabernacle v Lubbocku. Obřad vedl pastor Ben D. Johnson, který jen několik měsíců předtím oddal Buddyho a jeho manželku Maríu Elenu Santiago. Na pohřeb dorazily stovky lidí – od rodiny a přátel až po fanoušky, kteří chtěli vzdát poslední poctu mladému hudebníkovi. Holly byl pohřben na hřbitově ve východní části Lubbocku. Jeho náhrobek nese správnou podobu rodného příjmení (Holley) a vytesanou podobiznu jeho kytary Fender Stratocaster, která se stala nejen jeho symbolem, ale i ikonou celého rock’n’rollu.

Dnes je Buddy Holly připomínán nejen prostřednictvím hudebních archivů a filmových zpracování, ale i každoročními vzpomínkovými akcemi, které se konají v Clear Lake a Lubbocku. Jeho odkaz žije dál – v písních, které inspirovaly generace hudebníků, a v legendě o talentu, který odešel příliš brzy.

Nejznáměji tragédii připomněl Don McLean ve své epické skladbě "American Pie" z roku 1971, kde výraz „The Day the Music Died“ navždy vstoupil do slovníku populární kultury. Téhož roku vznikl i film a muzikál American Pie, vyprávějící příběh tohoto osudného dne a jeho dopad na svět hudby. Od té doby se 3. únor stal symbolickým datem, kdy fanoušci, hudební historici i kolegové umělců vzdávají hold třem talentům, kteří odešli příliš brzy. Jejich písně a odkaz však nadále žijí – a dokazují, že i tragédie může zrodit legendu.

Král surfové kytary Dick Dale zakládá formaci Del – Tones. Tento kytarový inovátor prosazoval surfový hudební styl, vycházející z východní hudební stupnice, a odvážně experimentoval s dozvukem. Úzce spolupracoval s Leo Fenderem na vývoji a výrobě muzikantské techniky, včetně vůbec prvního 100wattového kytarového zesilovače a dalších zařízení schopných produkovat zkreslené, silné a jasně definované tóny. Díky své krkolomné rychlosti 'staccato techniky' a teatrálnímu hraní s kytarou bývá považován za předchůdce heavy metalových kytaristů. Jeho hra ovlivnila osobnosti jako Jimi Hendrix, Eddie Van Halen či Brian May.

Dale, vlastním jménem Richard Anthony Monsour, se narodil 4. května 1937 v Bostonu ve státě Massachusetts. Po otci měl libanonský původ a po matce polsko-běloruský. V mládí hrával na piano, trubku a ukulele, přičemž první hudební zkušenosti získal v místních country klubech, kde si osvojil umělecké jméno Dick Dale. Do své hry však nezahrnoval pouze countryové postupy – často čerpal z východních stupnic, ve kterých se odráželo jeho libanonské cítění. Díky hlasitému aparátu, silným strunám a jedinečnému soundu bývá často označován jako 'Otec Heavy Metalu'.

Jeho průlom přišel v polovině roku 1961, kdy začal vystupovat v Rendezvous Ballroom v Balboa. Tento taneční sál o kapacitě 3000 lidí získal výhradně pro surfové tance, které si rychle získaly obrovskou popularitu. Jeho energické koncerty, známé jako 'stomps', se staly legendárními a pomohly definovat novou hudební vlnu. První celovečerní desku Surfers 'Choice vydal v roce 1962 u Capitol Records, která ji distribuovala na celonárodní úrovni. Úspěch alba mu otevřel dveře do populárních televizních pořadů, jako byla Ed Sullivan Show, a do filmů, kde představil svůj nejslavnější singl "Misirlou" – skladbu, která se stala ikonou surf rocku a o několik desetiletí později znovu zazářila díky filmu Pulp Fiction.

Jeho druhé LP neslo název podle přezdívky, kterou si vysloužil na pódiu – 'Král surfové kytary'.

Dale později prohlásil: „Při surfování jsem cítil obrovské množství energie a ten pocit síly byl jednoduše přenesen do mé kytary.“

Jeho styl hraní věrně odrážel zážitek ze surfování – syrovou sílu oceánu, přenesenou na posluchače prostřednictvím hlasitého, dynamického a rytmicky pulzujícího zvuku.

Během své kariéry inspiroval nejen kytaristy, ale i konstruktéry hudební techniky, a stal se mostem mezi surf rockem, punkem a ranými podobami heavy metalu. Přestože jeho hvězda zářila nejjasněji v 60. letech, aktivně koncertoval až do konce života, navzdory zdravotním problémům.

Zemřel 16. března 2019 v Loma Linda v Kalifornii, zanechávaje po sobě odkaz, který dodnes inspiruje celé generace hudebníků.

V Portlandu vzniká americká beatová a garážová formace The Kingsmen. Na samém začátku své hudební dráhy hrávali převážně na módních přehlídkách, charitativních akcích Červeného kříže či při propagačních událostech supermarketů, přičemž se záměrně vyhýbali tvrdším rockovým skladbám.

Vše se změnilo v roce 1963, kdy natočili svou nesmrtelnou verzi písně "Louie, Louie" od Richarda Berryho. Syrová a energická nahrávka se stala symbolem amerického garážového rocku — ačkoliv byla po zvukové stránce technicky nedokonalá, právě její neučesanost jí dodala autentický šmrnc. Skladba si dokázala udržet šest týdnů druhou příčku v žebříčku Billboard, přičemž vyvolala i vlnu kontroverzí: její text byl považován za údajně obscénní a stal se předmětem vyšetřování FBI, které však nakonec nic závadného neodhalilo.

Úspěch "Louie, Louie" katapultoval The Kingsmen mezi hlavní představitele raného garážového rocku. Ačkoliv pozdější singly už nikdy nedosáhly stejného úspěchu, jejich pojetí divoké, přímočaré a lehce chaotické hudby inspirovalo řadu punkových a rockových kapel, které přišly v následujících dekádách.

Významnou formací ranné československé rokenrolové scény byly pražské Komety, pojmenované podle doprovodné sestavy Billa Haleyho, The Comets. V jejich středu stáli saxofonista Jan Obermayer, kytarista Petr Brožek, bubeník Miroslav Žižka a později hlavní magnet uskupení – zpěvák Jan Svrček. Instrumentálně zdatné uskupení, v němž se vystřídala celá plejáda hvězd, patřilo k nejpopulárnějším a později získalo i kritická uznání. V původní sestavě hráli až do roku 1968, kdy politické a společenské poměry začaly ovlivňovat možnosti působení na hudební scéně.

Roku 1973 Jiří Kaleš obnovil formaci v jiné sestavě pod názvem Komety Jiřího Kaleše. Nová sestava přinesla nejen instrumentální kvalitu, ale i silný vokální projev díky triu Achill-Bolek-Zachar, které vystupovalo samostatně i ve spolupráci s předními popovými interprety té doby, například s Karlem Gottem. Tato obměněná parta si udržovala pevné místo na hudební scéně a stala se důležitým článkem československé populární hudby 70. let.

Hudební styl Komet byl ovlivněn rock and rollem 50. let, ale postupně v sobě začal kombinovat prvky swingu, rhythm and blues i lehkého popu, což jim umožnilo oslovit širší publikum. Kapela byla také známá svými živými vystoupeními, během nichž Jan Svrček prokazoval nejen zpěvácký talent, ale i charismatické herecké schopnosti, které přitahovaly diváky.

Navzdory všem omezením a tlakům doby Komety přispěly k rozvoji československé rockové hudby a jejich odkaz je dodnes ceněn jak mezi hudebními historiky, tak mezi fanoušky klasického rokenrolu.

Během prvních dvou až tří let počínající rockandrollové horečky vznikaly především v Praze kapely v rychlém tempu. V roce 1958 kytarista a zpěvák Tomislav Vašíček založil Sputniky a našel silné opory v kytaristovi Petru Jandovi a saxofonistovi Janu Obermayerovi. Důležitým článkem uskupení byl také Eduard Krečmar, který jako první přišel s českými texty, zpočátku (jako kdysi V+W - Voskovec a Werich) na zahraniční melodie. Asi právě ta čeština i určitá učesanost způsobovaly, že pravověrným rockerům Sputnici nikdy tak docela nevoněli, zejména později, když se objevila živelnější a anglicky zpívající konkurence. Ale kdyby nic jiného, právě Krečmarovo průkopnictví a první pokusy o vlastní muziku jim navždycky zajišťují čestné místo v historii.

Ironií osudu se právě tahle jediná česky zpívající formace nikdy nedostala na desky, a tak jen pár amatérských pásků může podat svědectví o jejich tvorbě. Rozhodně však dopadali lépe v očích kulturních inspektorů – v šedesátém roce koncertovali společně se Samuels, ale už téhož roku museli právě anglicky zpívající 'Samuelové' skončit a Chrastina dokonce opustit školu, zatímco Sputnici pokračovali ještě několik sezón.

Ovlivnili řadu dalších českých beatových uskupení a odstartovali kariéru kytaristy Petra Jandy, textaře Eduarda Krečmara a pozdějšího jazzového hudebníka Jiřího Stivína. Po vrcholném bodě kariéry, jímž byl rok 1962 s pořadem Skála a rohlík a vystoupením v Lucerně, začalo stále více převládat propojení pořadů s divadelními scénkami. V září 1962 přišli do uskupení noví hudebníci a zpěvačky, postupně došlo ke sporům i mezi členy základní sestavy. Na konci roku opustili sestavu Petr Janda, Jan Obermayer a sestry Němcovy. Po dalších změnách znamenala v červnu 1963 derniéra úspěšného pořadu "Jak se dělá jaro" (režie Ivo Paukert) konec prvotního směřování.

Od října 1959 do června 1963 měli Sputnici 115 vystoupení (22 premiér jevištních pořadů, koncerty, hraní k tanci atd.). V silně pozměněné a redukované sestavě hráli ještě v druhé polovině roku 1963 a během roku 1964 se aktivity formace rozplynuly. Z původní sestavy jsou ve svém oboru i v současnosti stále činní a známí například Petr Janda, Eduard Krečmar, Jiří Stivín, Jan Obermayer a Viktor Sodoma; do svého předčasného úmrtí také Jan Reiner, Jan Antonín Pacák a Pavel Vrba.

Pravděpodobně šlo o první hudební soubor, který v někdejším Československu použil termín bigbít (14. 4. 1961 v pořadu "Písničky a Big Beat"). Tento termín se později stal synonymem pro československý rockový proud 60. let.

Sputnici byli nejen hudebním fenoménem své doby, ale také významným mezníkem v historii československé populární hudby. Přes všechny překážky, které jim politická a společenská situace kladla do cesty, dokázali vybudovat základ pro další rozvoj domácího rocku a beatové scény. Jejich odvaha experimentovat s češtinou v textu i snaha o vlastní tvůrčí výstupy jsou dodnes inspirací pro mnoho hudebníků.

Jejich hudba reflektovala optimismus i nejistotu doby, a zároveň byla pro mnohé mladé posluchače prvním kontaktem s moderním zvukem, který přicházel ze Západu. Přestože nahrávky Sputníků jsou vzácné, jejich vliv přetrvává v české hudební tradici a historie této formace zůstává živou součástí kulturního dědictví.

Po úspěchu s únorovým singlem "Tall Cool One", který obsadil 36. místo v žebříčku Billboard Hot 100, odjíždí The Wailers z Tacomy přes celý kontinent do New Yorku, aby zde natočili své první studiové dílo. To vyšlo v prosinci pod názvem The Fabulous Wailers, které se stalo důležitým milníkem v historii amerického rock'n'rollu.

Rock'n'rollových desek bylo v dobách před Beatles poskrovnu. Ale když se nahrávací společnosti rozhodly něco vydat, šlo obvykle o počiny s vysokou rockovou hodnotou a zásadním vlivem. Ačkoli by tomu dnes málokdo věřil, právě debutové LP prvního velkého rock'n'rollového uskupení ze Severozápadu je takovým artefaktem. The Wailers nabízeli syrovou, převážně instrumentální rock'n'rollovou muziku pro ty, kdo si přišli zatrsat, a tato energie je zde pěkně, rytmicky a otevřeně zachycena. Album je fascinující svou jednoduchostí a neokázalostí, jeho hrubost je téměř hmatatelná.

Na desce je pouze jeden vokál, 'Dirty Robbera' Kenta Morrilla, který později převzala a přepálila sestava Sonics. Všechno ostatní stojí na pevných základech jejich největšího hitu "Tall Cool One". Se dvěma kytarami, klavírem, saxofonem a bicími (na albu chybí baskytara, což je další surový znak doby a místa nahrávání) si to muzikanti rozdávají jako na tanečním parketu. Ještě úžasnější je, že tónová syrovost této nahrávky je na stereofonních výliscích alba ještě výrazně umocněna.

Jde o prvotní podobu severozápadního grunge v jeho původní padesátkové inkarnaci, kterou ocení každý, kdo slyší základní poselství rocku – tři akordy a hromada energie.

Debut The Fabulous Wailers inspiroval řadu dalších kapel v oblasti Pacific Northwest a položil základy pro pozdější rozvoj garage rocku a hard rocku. Jejich vliv lze vysledovat i v tvrdších formách rocku, které se objevily v 60. a 70. letech, čímž The Wailers patří mezi zásadní průkopníky, kteří pomohli definovat zvuk amerického severozápadu.

Další významnou stránkou tohoto alba byla schopnost zachytit živou atmosféru klubových vystoupení, která ve své době představovala středobod zábavy a společenského života mladých lidí. Díky tomu má The Fabulous Wailers dodnes nezaměnitelnou autenticitu a působí jako živý dokument jedné éry plné energie a začínající hudební revoluce.