| Původ: | Londýn, Anglie |
| Aktivní roky: | 1978 - 1990, 1994, 1997, 2003 - současnost |
| Styl: | Heavy metal, glam metal, hard rock, blues rock |
| Vydavatelé: | Blue Murder, Coverdale–Page, Manic Eden, The Snakes, The Company of Snakes |
| Web: | whitesnake.com |
| Podrobnosti: | Whitesnake - wikipedia |
WHITESNAKE je anglická kapela, která vznikla v Londýně v roce 1978. Původně byla sestavená jako doprovodná skupina zpěváka Davida Coverdalea po jeho odchodu z DEEP PURPLE a ačkoliv se rychle vyvinula ve vlastní subjekt, Coverdale je jediným stálým členem po celou dobu její existence.
WHITESNAKE sklízeli v prvních letech své existence velké úspěchy ve Velké Británii, Evropě a Japonsku. Jejich desky Ready an' Willing, Come an' Get It a Saints & Sinners se dostaly do první desítky britského žebříčku alb. V polovině osmdesátých let se Coverdale rozhodl prorazit také v Severní Americe, kde WHITESNAKE zůstávali do značné míry neznámí. S podporou amerického vydavatelství Geffen Records vydali WHITESNAKE v roce 1984 LP Slide It In, po němž následovalo eponymní album z roku 1987, které se stalo dosud jejich největším úspěchem, prodalo se ho v USA přes osm milionů kopií a vyšly z něj hity "Here I Go Again" a "Is This Love". WHITESNAKE si také osvojili modernější vzhled, podobný losangeleské glam metalové scéně. Po vydání desky Slip of the Tongue v roce 1989 se Coverdale rozhodl činnost kapely pozastavit a dát si pauzu od hudebního průmyslu. Kromě několika krátkodobých reunionů v devadesátých letech zůstali WHITESNAKE většinou neaktivní až do roku 2003, kdy Coverdale sestavil novou sestavu na oslavu 25. výročí založení kapely. Od té doby vydali další čtyři studiová alba a absolvovali rozsáhlá turné po celém světě.
Raný zvuk WHITESNAKE byl kritiky charakterizován jako blues rock, ale v polovině 80. let se kapela pomalu začala přibližovat komerčně přístupnějšímu hard rockovému stylu. Texty, v kterých se často objevují témata jako láska a sex, byly často kritizovány za nadměrné používání sexuálních narážek a dvojsmyslů.
Během své kariéry byli nominováni na několik cen, včetně ceny za nejlepší britskou skupinu na Brit Awards 1988. Několik médií je také zařadilo na seznamy nejlepších hardrockových kapel všech dob, zatímco jejich písně a alba se objevily na mnoha 'best of' žebříčcích médií, jako jsou VH1 a Rolling Stone.
Kořeny skupiny sahají už do března roku 1976, kdy se zpěvák David Coverdale rozešel s anglickou hardrockovou kapelou Deep Purple, ve které strávil tři roky a natočil s ní tři úspěšná alba. Po odchodu začal ihned rozvíjet vlastní kariéru, v květnu 1977 vydal své první sólové album White Snake a o necelý rok později v březnu 1978 vyšlo druhé, nazvané Northwinds. Obě kombinovala prvky blues, soulu a funku, neboť Coverdale se chtěl distancovat od hardrockového zvuku, který byl synonymem pro Deep Purple.
Na obou jeho sólových deskách se podílel bývalý kytarista kapely Snaf Micky Moody, kterého Coverdale znal již od konce 60. let. Když později začal Coverdale v Londýně sestavovat svoji doprovodnou skupinu, Moody byl první, kdo se k němu připojil. Přemýšlelo se i o dalších velkých jménech. Mezi dalšími kandidáty na členství byli mimo jiné také bubeníci Dave Holland a Cozy Powell a další kytarista Mel Galley.
Rozhodnutí o rozšíření kapely o druhého kytaristu padlo na Moodyho návrh a s touto rolí nakonec souhlasil Bernie Marsden, bývalý člen skupin UFO a Paice Ashton Lord. Prostřednictvím Marsdena se podařilo získat také baskytaristu Neila Murraye, protože oba spolu hráli v Cozy Powell's Hammer. První sestavu skupiny doplnili ještě bubeník Dave 'Duck' Dowle a klávesista Brian Johnson, kteří spolu hráli v Streetwalkers.
Kapela, nazvaná David Coverdale's Whitesnake, odehrála svůj první koncert v Lincoln Technical College 3. března 1978. Jejich koncertní debut byl původně naplánován na 23. února v klubu Sky Bird v Nottinghamu, ale toto vystoupení bylo zrušeno. Coverdale chtěl, aby se skupina jmenovala prostě Whitesnake, ale byl nucen použít své jméno, protože jméno bývalého zpěváka Deep Purple mělo stále určitou váhu. V rozhovoru pro deník Metro v roce 2009 Coverdale žertem prohlásil, že název 'Whitesnake' je eufemismem pro jeho penis: "Kdybych byl z Afriky, bylo by to Blacksnake." Ve skutečnosti pocházel ze stejnojmenné písně, kterou nalezneme na jeho prvním sólovém albu.
Po absolvování malého britského klubového turné se kapela odebrala do zkušebny v londýnském West Endu, aby začala psát nové písně. Brzy upoutali pozornost Robbieho Dennise z EMI International, který chtěl se skupinou podepsat smlouvu. Podle Bernieho Marsdena však Robbieho nadřízení nebyli připraveni zavázat se k vydání plnohodnotného LP a skupina tedy v dubnu 1978 vstoupila do londýnského studia Central Recorders, aby nahrála EP. V té době už za sebou měli první z pozdějších neustálých změn sestavy, původního klávesistu Briana Johnstona nahradil Pete Solley. Jako producent nahrávky byl vybrán starý známý Martin Birch, který spolupracoval s Coverdalem během jeho působení v Deep Purple.
Výsledná nahrávka Snakebite vyšla v červnu 1978. V Evropě bylo EP spojeno se čtyřmi skladbami z Coverdaleova sólového alba Northwinds a vznikla tak plnohodnotná deska. Snakebite obsahovalo také zpomalenou coververzi písně Bobbyho Blanda "Ain't No Love in the Heart of the City", kterou kapela původně používala při konkurzu na baskytaristy. Ačkoli byla skladba zařazena pouze proto, že skupina neměla dostatek tvorby, píseň se později stala oblíbenou koncertní stálicí na jejich koncertech, přičemž Coverdale ji nazval národní hymnou sboru Whitesnake, čímž odkazoval na publikum kapely. Když se album dostalo na 61. místo UK Singles Chart, skupina konečně podepsala řádnou smlouvu s EMI.
V červenci 1978 vstoupila kapela (nyní již známá pouze jako Whitesnake) do londýnského studia Central Recorders, aby začala pracovat na svém prvním řádném studiovém LP, které opět produkoval Martin Birch a jehož nahrávání a mixování trvalo pouhých deset dní. Ke konci nahrávání byly klávesové party Peta Solleyho zcela přetočeny Coverdalovým bývalým spoluhráčem z Deep Purple, Jonem Lordem, který po dlouhém přemlouvání souhlasil, že se k Whitesnake připojí (osloveni byli také Colin Towns a Tony Ashton, kteří předtím hráli v kapelách Ian Gillan Band, respektive Paice Ashton Lord).
Debutové album Whitesnake Trouble vyšlo v říjnu 1978 a dostalo se na 50. místo UK Albums Chart. V retrospektivní recenzi pro AllMusic Eduardo Rivadavia uvedl: „Několik nečekaných podivností tu a tam vyvede »Trouble« z rovnováhy, ale když se to vezme kolem a kolem, je snadné pochopit, proč se z něj stal první krok v dlouhé a velmi úspěšné kariéře.“
Po vydání studiového počinu následovalo osmnáctidílné turné po Velké Británii, které začalo 26. října 1978 a skončilo 23. listopadu závěrečným vystoupením v londýnském Hammersmith Odeonu. Tento koncert byl zaznamenán a vydán v Japonsku pod názvem Live at Hammersmith. Podle Coverdalea šlo o úlitbu japonským promotérům, kteří údajně odmítali objednat Whitesnake bez jakékoliv živé nahrávky. První evropské kontinentální turné odstartovala formace o pár měsíců později, konkrétně 9. února 1979 v Německu.
V dubnu 1979 začalo uskupení nahrávat svůj další materiál na hradě Clearwell v hrabství Gloucestershire, kde již Coverdale dříve pracoval s Deep Purple. Produkce se opět ujal Martin Birch, který k práci využil mobilní studio The Rolling Stones. Bernie Marsden výslednou nahrávku později označil za přechodovou desku, na níž parta začala rozkvétat a nacházet pevnou půdu pod nohama.
Před vydáním LP došlo k další personální změně – bubeníka Davea 'Duck' Dowlea nahradil Ian Paice, další Coverdaleův a Lordův bývalý spoluhráč z Deep Purple. Ohledně Dowleova odchodu panují neshody. Coverdale tvrdil, že Dowle podal na desce slabý výkon a nebyl ochoten přijmout konstruktivní kritiku, což mělo vést k jeho vyhazovu. Naproti tomu Bernie Marsden později prohlásil, že Dowle odešel sám, protože nesnesl pobyt na hradě Clearwell a chtěl být blíž své rodině. Zvažovalo se dokonce, že by Paice přehrál Dowleovy bicí party, ale vedení souboru to nakonec odmítlo kvůli nákladům. Paiceův příchod navíc spustil spekulace britského hudebního tisku, že Coverdale plánuje reunion Deep Purple – což ovšem zpěvák kategoricky popřel. Později s nadsázkou prohlásil, že právě s příchodem Paicea začala skutečná éra Whitesnake, kdy všichni členové hráli na maximum a vzájemně se motivovali k nejlepším výkonům.
Lovehunter, druhý studiový počin formace, vyšel v říjnu 1979 a obsadil 29. příčku UK Albums Chart. Magazín Sounds hodnotil desku kladně, zatímco Eduardo Rivadavia z AllMusic byl méně nadšený – pochválil sice řadu skladeb, ale kritizoval jejich studiové provedení jako podivně krotké. Obal LP, na němž pózuje nahá žena rozkročená nad obřím hadem, při vydání vzbudil menší rozruch. Whitesnake byli už dříve kritizováni britským tiskem za údajně sexistické texty, a obal navržený výtvarníkem Chrisem Achilleosem byl údajně záměrně provokativní – jen aby kritiky ještě více popíchnul. V Severní Americe proto vyšla deska s nálepkou zakrývající ženský zadek, zatímco v Argentině byl obal upraven tak, že žena nosí bikiny s řetězy.
Doprovodné turné ke Lovehunter odstartovali Whitesnake 11. října 1979 koncertem ve Velké Británii, po němž následovala vystoupení v dalších evropských zemích.
Po skončení doprovodného turné k Lovehunter začala kapela okamžitě pracovat na svém třetím albu ve studiu Ridge Farm Studios, přičemž producentem byl opět Martin Birch. Výsledná deska Ready an' Willing vyšla 31. května 1980 a v žebříčku UK Albums Chart se umístila na šestém místě. Stala se také prvním albem Whitesnake, které se dostalo do žebříčku v USA, kde dosáhlo 90. místa v žebříčku Billboard 200. K úspěchu pomohl také pilotní singl "Fool for Your Loving", který se dostal na 13., respektive 53. místo v Británii a USA. Ve Velké Británii později deska získala zlatý certifikát britského fonografického průmyslu za prodej více než 100 000 kopií.
Recenze se opět nesly v celkem pozitivním duchu. Geoff Barton napsal pro časopis Sounds pozitivní recenzi a udělil albu čtyři hvězdičky z pěti. Eduardo Rivadavia z AllMusic pochválil rostoucí konzistenci kapely, ale přesto označil produkci za plochou. Micky Moody a Bernie Marsden později označili Ready an' Willing za své nejoblíbenější album.
Na podporu alba Whitesnake poprvé absolvovali turné po USA jako support Jethro Tull a později téhož roku předskakovali v Evropě AC/DC. S podporou hitového singlu se začalo rozrůstat jejich publikum ve Velké Británii, a tak skupina nahrála a vydala živé dvojalbum Live... in the Heart of the City, které kombinovalo nový materiál nahraný v červnu 1980 v Hammersmith Odeon s dříve vydaným albem Live at Hammersmith. Deska se ukázala být ještě větším úspěchem než Ready an' Willing, když se dostala na páté místo ve Velké Británii a později se stala platinovou, když její prodeje přesáhly 300 000 kopií. V Severní Americe vyšla jako klasické album, bez materiálu z roku 1978.
Rozjetý stroj se valil dál. Na začátku roku 1981 začali Whitesnake, s osvědčeným producentem Martinem Birchem, ve Startling Studios Ringo Starra v Ascotu v hrabství Berkshire nahrávat své čtvrté studiové album. Po úspěchu desek Ready an' Willing a Live... in the Heart of the City byli pořádně nabuzení a atmosféru ve studiu Coverdale popsal jako skvělou a pozitivní.
Výsledná nahrávka Come an' Get It vyšla 6. dubna 1981, bodovala v hitparádách sedmi zemí a vynesla Whitesnake historicky nejvyšší umístění v britské hitparádě, kde skončila na druhém místě. Téhož roku získala také zlatou certifikaci. Singl "Don't Break My Heart Again" se v britské hitparádě umístil na sedmnáctém místě.
Autorem obalu je britský umělec Malcolm Horton, kterého kontaktoval jeho starý přítel John Ward (v té době road managerem kapely). Vysvětlil mu, že se formaci nelíbil žádný z návrhů na obal desky, se kterými přišla jejich nahrávací společnost EMI, a tak navrhl, aby se do projektu zapojil Malcolm. Kapela souhlasila, a tak byl požádán, aby se s nimi sešel a přišel s nějakými nápady. Na přední straně obalu je bílý had uvězněný ve skleněném jablku a na zadní straně je skleněné jablko rozbité a had osvobozený. Síla svádění / pokušení je zjevně "čistě náhodou" příliš silná.
Časopis Circus udělil albu pozitivní recenzi, která hlásala: „Whitesnake se s albem »Come an' Get It« zapsali do rockové historie, předčí dokonce klasický hard rock Free.“ Coverdale později označil desku za své nejoblíbenější album z počátků kapely a prohlásil: „I když jsme na každém albu měli několik skvělých písní, nemám pocit, že bychom se k nim přiblížili tak jako na albu »Come an' Get It«, co se týče konzistence.“
Doprovodné turné k novému albu zahájili 14. dubna 1981 v Německu. Během něj parta odehrála mimo jiné pět večerů v Hammersmith Odeon a osm koncertů v Japonsku. V červenci hráli také v USA, kde předskakovali Judas Priest a Iron Maiden, a na festivalu Monsters of Rock 1981 v Castle Donington byli Whitesnake přímým supportem headlinerů AC/DC. Celé turné k Come an' Get It trvalo přibližně pět měsíců.
Koncem roku 1981 se Coverdale uchýlil do malé vily v jižním Portugalsku, aby začal pracovat na dalším albu. Po návratu do Anglie se spolu se zbytkem kapely sešel ve studiu Nomis v Londýně, kde začaly zkoušky. Všechno ale neprobíhalo tak, jak mělo. Jak později vysvětlil: „Nebyla tam ta 'jiskra', která tam obvykle bývá. Bylo cítit, že se tam spíš snažíme být.“ Micky Moody později uvedl, že koncem roku 1981 byla sestava unavená, částečně z příliš mnoha probdělých nocí a příliš mnoha večírků.
Ve snaze pozvednout kolektivní náladu se Whitesnake vrátili na hrad Clearwell v hrabství Gloucestershire, kde nahrávali Lovehunter. Ačkoli morálka zůstávala stále nízká, parta byla schopna přece jenom nahrát základní skladby pro nové album. Producenta Martina Birche, který byl v té době údajně příliš nemocný (Birch se nakonec vrátil, když se nahrávání přesunulo do Britannia Row), nahradil Guy Bidmead. To ještě zhoršilo stále upadající psychický stav formace. Aby toho nebylo málo, kapela měla finanční potíže, o kterých Moody prohlásil: „Nevydělávali jsme ani zdaleka tolik peněz, kolik bychom měli. Zdálo se, že Whitesnake mají pořád dluhy, a já si říkal: Co to je? Hrajeme na těch největších místech a pořád nám říkají, že jsme v dluzích. Kam se všechny ty peníze poděly?“
Nakonec měl Moody situace kapely plné zuby a v prosinci 1981 Whitesnake opustil. Zbývající členové uskupení obviňovali ze svého finančního stavu manažerskou společnost Seabreeze, v jejímž čele stál bývalý manažer Deep Purple John Coletta. Podle Bernieho Marsdena si formace domluvila schůzku, na které chtěla Colettu vyhodit, ale Coverdale se na ni nedostavil. Místo toho bylo Marsdenovi, Neilu Murrayovi a Ianu Paiceovi oznámeno, že Whitesnake byli pozastaveni a že mají padáka. Marsden později poznamenal, že se Coverdale rozhodl, že bude králem Whitesnake. Ten tvrdil, že se rozhodl pozastavit činnost formace, když jeho dcera onemocněla bakteriální meningitidou a že mu to dodalo odvahu přerušit styky s Colettou. Coverdale se nakonec vykoupil ze smluv, což ho údajně stálo přes milion dolarů. Pokud jde o propuštění Marsdena, Murrayho a Paice, Coverdale měl pocit, že jim chybí potřebné nadšení pro další práci. Později prohlásil, že šlo o obchodní rozhodnutí, nikoliv osobní.
Poté, co Coverdale počkal, až se jeho dcera uzdraví, a přerušil styky s managementem kapely, nahrávacími společnostmi a vydavateli, začal dávat Whitesnake znovu dohromady. Micky Moody a Jon Lord souhlasili s návratem, zatímco kytarista Mel Galley, baskytarista Colin Hodgkinson a bubeník Cozy Powell se stali novými posilami.
V říjnu 1982 Coverdale dokončil s Martinem Birchem v londýnských Battery Studios nové album Saints & Sinners, které vyšlo 15. listopadu 1982. Ve Velké Británii se dostalo na deváté místo (získalo stříbrný certifikát) a umístilo se i v hitparádě v dalších osmi zemích. Názory kritiků se rozcházely. Chas de Whalley z magazínu Kerrang! albu udělil vlažnou recenzi a s výjimkou dvou skladeb ("Crying in the Rain" a "Here I Go Again") charakterizoval zbytek desky jako celkově průměrný. Naopak Eduardo Rivadavia z AllMusic v retrospektivní recenzi označil Saints & Sinners za dosud nejlepší album Whitesnake.
V době vydání studiovky podepsal Coverdale novou nahrávací smlouvu s americkým vydavatelstvím Geffen Records, které se mělo starat o všechna další vydání skupiny v Severní Americe, protože se rozhodl prorazit za oceánem. V Evropě uskupení zůstalo u Liberty (dceřiná společnost EMI), zatímco v Japonsku podepsalo smlouvu se Sony.
K podpisu smlouvy přesvědčil Davida Geffena A&R manažer John Kalodner, který byl dlouholetým Coverdalovým fanouškem. Setkání s Geffenem a Kalodnerem mělo poté zásadní vliv na Coverdalea a jeho budoucí vizi Whitesnake. Později vysvětloval: „Byl jsem obklopen mentalitou, že když vyděláme pět liber, půjdeme do hospody. Zatímco David Geffen mi řekl: 'Když můžeš vydělat pět dolarů, proč ne padesát? Když 50, proč ne 500? Proč ne 50 000, proč ne pět milionů?'“
Na konci roku 1982, 10. prosince, začalo podpůrné turné pro Saints & Sinners. V následujícím roce formace absolvovala šňůru po Evropě a Japonsku a poté začali zkoušet na další desku v domě Jona Lorda v Oxfordshire. Tou dobou začal Coverdale směřovat hudbu Whitesnake více k hard rocku, což zdůraznil příchodem Mela Galleyho a Cozyho Powella, kteří v minulosti působili v kapelách Trapeze a Rainbow (většinu další desky napsali společně Coverdale a Galley, zatímco Micky Moody se podílel pouze na jedné skladbě).
Své šesté studiové album začali Whitesnake nahrávat v létě 1983 v Musicland Studios v Mnichově s producentem Eddiem Kramerem, kterého jim doporučil John Kalodner. V srpnu byli také headlinery festivalu Monsters of Rock v anglickém Castle Doningtonu, kde bylo jejich vystoupení natočeno a později vydáno jako první dlouhometrážní video souboru s názvem Whitesnake Commandos. Kapela také premiérově představila nový singl "Guilty of Love", který byl vydán u příležitosti festivalu.
Celé LP mělo původně vyjít tři týdny před vystoupením v Doningtonu, ale termín se nepodařilo dodržet. Sestava měla problémy přizpůsobit se producentskému stylu Eddieho Kramera, zejména jeho způsobu mixování nahrávky. Nakonec se situace vyhrotila a Kramer byl propuštěn. Coverdale poté znovu najal Martina Birche, aby desku dokončil. Nové datum vydání bylo stanoveno na polovinu listopadu a v prosinci mělo začít doprovodné turné.
Když však Whitesnake v říjnu dokončili evropské turné, soubor opustil Micky Moody. Svůj odchod později přičítal rostoucí nespokojenosti s prací v uskupení, zejména s Coverdalem. Moody k tomu poznamenal: „S Davidem jsme už nebyli přátelé a spoluautory. David byl člověk, který byl pět, šest let předtím mým nejlepším přítelem. Teď se choval, jako bych tam nebyl.“ Moody se také necítil dobře z míry vlivu, který měl podle něj na partu John Kalodner.
Tím změny nekončily. Koncem roku 1983 byl propuštěn také Colin Hodgkinson, aby ho nahradil jeho předchůdce Neil Murray. Coverdale později vysvětlil rozhodnutí znovu přijmout Murrayho prostým prohlášením: „Chyběla mi jeho hra.“ Ke konci roku 1983 informoval Coverdalea o svém záměru opustit formaci také Jon Lord, ale Coverdale ho přesvědčil, aby zůstal, dokud neskončí doprovodné turné k další desce. Kvůli změnám v sestavě a problémům s produkcí se tak vydání nahrávky i doprovodné turné přesunulo až na začátek roku 1984.
Podle Coverdalea ho John Kalodner přesvědčil, že k tomu, aby parta naplno rozvinula svůj potenciál, potřebuje 'kytarového hrdinu', který by se Coverdalovi jako frontman vyrovnal. Jako náhradu za Moodyho si proto Coverdale zpočátku vyhlédl Michaela Schenkera a Adriana Vandenberga. Schenker tvrdí, že nabídku připojit se k Whitesnake odmítl, zatímco Coverdale trvá na tom, že se rozhodl Schenkera vynechat. Vandenberg nabídku také odmítl kvůli úspěchům, které v té době sklízel se svou vlastní kapelou. Coverdale poté oslovil kytaristu Thin Lizzy Johna Sykese, se kterým se seznámil, když obě formace hrály na některých stejných festivalech v Evropě. Sykes se zpočátku zdráhal připojit, protože chtěl nadále spolupracovat s frontmanem Thin Lizzy Philem Lynottem, ale nakonec nabídku přijal. John Sykes a Neil Murray byli oficiálně potvrzeni jako členové souboru Whitesnake v lednu 1984.
Šesté studiové album Slide It In vyšlo 30. ledna 1984, v UK Albums Chart skončilo na devátém místě a nejvyššího umístění dosáhlo ve Finsku, kde bylo čtvrté. Od kritiků se dočkalo smíšených hodnocení, častou výtkou byla produkce. Dave Dickson, který psal pro Kerrang!, označil desku za nejlepší věc, kterou Whitesnake zatím přenesli na vinyl, zatímco Jim Reid z Record Mirror byl velmi kritický k obsahu textů. Eduardo Rivadavia z AllMusic v retrospektivní recenzi označil Slide It In za ještě větší triumf než předchozí tvorbu Whitesnake, zatímco Garry Bushell ze Sounds věnoval albu obzvlášť jízlivou recenzi, v níž Coverdaleův hlas přirovnal k hlasu umírajícího psa.
Nová sestava Whitesnake debutovala 17. února 1984 v Dublinu. Během turné v Německu si však Mel Galley zlomil ruku při skoku na zaparkované auto a utrpěl poškození nervu, což mu znemožnilo hrát na kytaru. V důsledku toho byl nucen formaci opustit. Navíc se v dubnu 1984 stal nevyhnutelným reunion sestavy Deep Purple Mark II, což vedlo i k odchodu Jona Lorda. Svůj poslední koncert s Whitesnake odehrál 16. dubna 1984.
Téhož dne vydavatelství Geffen Records vydalo v Severní Americe desku Slide It In. Kalodner nebyl prací Martina Birche na nahrávce nadšen a požadoval kompletní remix pro americký trh. Ačkoli se zpočátku zdráhal, Coverdale nakonec po cestě do kanceláří Geffenu v Los Angeles uznal, že studiový přístup Whitesnake je na americké poměry zastaralý. K remixu byl přizván Keith Olsen, zatímco John Sykes a Neil Murray dostali za úkol znovu nahrát party Mickyho Moodyho, respektive Colina Hodgkinsona. Remixovaná verze desky se dostala na 40. místo žebříčku Billboard 200 a pozitivní bylo i přijetí kritikou. Do roku 1986 se pak nahrávky v USA prodalo přes 500 000 kopií.
Formace, která nyní zůstala čtyřčlenná (s Richardem Baileym, jenž obsluhoval klávesy mimo pódium), podpořila na několika vystoupeních v USA Dio a zúčastnila se japonského festivalu Super Rock '84. Později téhož roku Whitesnake vyrazili na šestitýdenní turné po Severní Americe jako support Quiet Riot. Aby se parta v Americe ještě více zviditelnila, natočila dva videoklipy k singlům "Slow an' Easy" a "Love Ain't No Stranger". Obě skladby se dostaly do amerického žebříčku Top Tracks. Ve snaze brát americký trh vážněji se Coverdale také přestěhoval do USA.
Podpůrné turné k albu Slide It In skončilo v lednu 1985, kdy Whitesnake odehráli dva koncerty na festivalu Rock in Rio v Brazílii. Po jeho skončení se s uskupením rozešel Cozy Powell poté, co se podle Coverdalea jejich vztah během turné stále více zhoršoval. Po závěrečném koncertu Coverdale odletěl do Los Angeles, aby informoval vydavatelství Geffen Records, že rozpouští zbytek formace. Nakonec se nechal přesvědčit, aby si ponechal Sykese (protože podle Geffenu spolu tvořili silnou image), a zároveň změnil názor na Murrayho. Powell však byl propuštěn. Podle Murrayho byl Powellův odchod důsledkem finančních sporů. Coverdale později uvedl, že Powell necítil, že nabídka, kterou za své angažmá dostal, byla přiměřená.
Coverdale a Sykes se počátkem roku 1985 uchýlili na jih Francie, aby začali psát další studiovku. Sezení se ukázalo jako plodné a brzy se k nim připojil i Murray, který pomáhal s aranžemi. V novém materiálu se Whitesnake vzdálili od bluesových kořenů ve prospěch americky laděného hard rocku. John Kalodner také přesvědčil Coverdalea, aby znovu nahrál dvě skladby z Saints & Sinners, "Here I Go Again" a "Crying in the Rain", které podle něj měly s lepší produkcí a úpravami značný potenciál.
S připraveným novým materiálem pak soubor začal hledat nového bubeníka. Do konkurzu se údajně přihlásilo šedesát adeptů, nakonec byl vybrán zkušený studiový bubeník Aynsley Dunbar. Místo bylo nabídnuto i bývalému bubeníkovi Ozzyho Osbourna Tommymu Aldridgeovi, ale nedošlo k dohodě. Carmine Appice tvrdil, že nabídku odmítl kvůli závazkům ke své partě King Kobra. Později se připojil k Sykesovi v souboru Blue Murder.
Parta začala novou desku natáčet ve studiu Little Mountain Sound Studios ve Vancouveru s producentem Mikem Stonem. Začátkem roku 1986 byla většina nahrávky hotová, ale když měl Coverdale nahrát vokály, zjistil, že jeho hlas je neobvykle nosový a rozladěný. Po konzultacích s odborníky se ukázalo, že trpí vážnou infekcí dutin. Po podání antibiotik odletěl na Bahamy do studia Compass Point, ale infekce se vrátila a způsobila kolaps nosní přepážky. Následovala operace a půlroční rekonvalescence.
Sykes to zpochybnil a tvrdil, že Coverdale měl jen trému a hledal výmluvy, proč nezpívat. Coverdale později uvedl, že po operaci trpěl psychickým blokem, který mu bránil ve zpěvu. Po několika neúspěšných pokusech s Ronem Nevisonem mohl konečně nahrát vokály s producentem Keithem Olsenem a koncem roku 1986 byla většina materiálu hotová. Klávesy nahráli Don Airey a Bill Cuomo, zatímco Adrian Vandenberg přispěl k několika kytarovým úpravám. Některé party obstaral i Dann Huff.
V době dokončení nahrávky byl Coverdale jediným zbylým členem formace. „Byla to kapela v rozkladu...“ poznamenal klávesista Don Airey, „David měl dluh čtyři miliony dolarů, nikdo nevěděl, jestli přijde, nebo odejde.“ Podle Coverdalea byli Sykes a Mike Stone vyhozeni, protože si bez jeho vědomí rezervovali studio a rozhodovali samostatně. Stone údajně navrhl, aby vokály nazpíval někdo jiný. Sykes to popřel a tvrdil, že členové byli postupně vyhazováni poté, co dokončili své party. Murray a Dunbar přestali v dubnu 1986 dostávat honorář – Dunbar odešel okamžitě, zatímco Murray zůstal oficiálně členem až do ledna 1987, kdy se dozvěděl, že Coverdale skládá novou sestavu.
Coverdale s pomocí Johna Kalodnera angažoval Adriana Vandenberga a Tommyho Aldridge, kytaristu Viviana Campbella (dříve Dio) a baskytaristu Rudyho Sarza (dříve Quiet Riot). Tato čerstvá sestava se měla objevovat ve všech propagačních materiálech k chystané studiovce. Whitesnake rovněž přijali nový vzhled ve stylu glam metalu, aby se lépe zalíbili americkému publiku. Na otázku ohledně proměny kapely Coverdale odpověděl: „Soupeřím s lidmi jako Jon Bon Jovi. Musím vypadat odpovídajícím způsobem.“
Eponymní Whitesnake (v Evropě vydané pod názvem 1987 a v Japonsku jako Serpens Albus) vlétlo do hitparád 30. března 1987 v Evropě a 7. dubna v Severní Americe. Ve Velké Británii se deska umístila na osmém místě, zatímco v USA dosáhla druhé příčky žebříčku Billboard 200. Celkově se studiový počin prosadil v hitparádách ve 14 zemích a rychle se stal komerčně nejúspěšnějším počinem v kariéře sestavy, když v USA prodal přes osm milionů kopií.
Úspěch LP zároveň zvýšil prodejnost předchozí studiovky Slide It In v USA na více než dva miliony kopií. Singly "Here I Go Again" a "Is This Love" se dostaly na první, respektive druhou příčku Billboard Hot 100 a ve Velké Británii oba vyšplhaly na deváté místo. Popularitě desky výrazně pomohlo časté vysílání Whitesnake na MTV díky trilogii videoklipů, v nichž se objevila Coverdaleova budoucí manželka a herečka Tawny Kitaen.
Prvotina byla obecně dobře přijata kritikou, i když recenze ve Velké Británii byly méně příznivé a Coverdale byl obviněn ze zaprodání se Americe, což důrazně popřel. J. D. Considine z Rolling Stone ocenil schopnost bandy představit staré myšlenky nově a zajímavě, zatímco Steve Huey z AllMusic v retrospektivní recenzi označil desku za nejlepší počin formace. Na Brit Awards 1988 bylo hudební uskupení nominováno na cenu nejlepší britské party, zatímco deska získala nominaci na Favorite Pop/Rock Album na American Music Awards.
Nová sestava po vydání LP debutovala naživo na festivalu Texxas Jam v červnu 1987 a poté absolvovala turné po USA jako support Mötley Crüe na jejich Girls, Girls, Girls Tour. Počínaje 30. říjnem vyrazili Whitesnake na turné po arénách, které bylo dočasně přerušeno v dubnu 1988, kdy si Coverdale nechal odstranit kýlu v dolní části zad.
Když v srpnu 1988 skončilo doprovodné turné, Coverdale informoval zbytek bandy, že další materiál napíše on a Adrian Vandenberg, kteří navázali plodný pracovní vztah. Po přibližně měsíci psaní se pak parta sešla u jezera Tahoe na tři týdny zkoušek. V prosinci 1988 se ale sestava znovu změnila, když s uskupením skončil Vivian Campbell. Oficiálně byly uvedeny hudební neshody, ale později Campbell přiznal, že jeho odchod částečně souvisel s neshodami mezi jeho ženou a Tawny Kitaen. Ta situace vedla k zákazu vstupu Campbellově manželce na turné bandy. Kromě toho Vandenberg prohlásil, že chce být v Whitesnake jediným kytaristou, což také sehrálo roli v Campbellově odchodu.
Své osmé studiové dílo začalo Whitesnake nahrávat v lednu 1989. Původně byl pro produkci vybrán Bruce Fairbairn, ten však musel z nahrávání odstoupit kvůli časovým kolizím. Uskupení pak najalo ke spolupráci Keitha Olsena a Mikea Clinka. Coverdale vysvětlil najmutí dvou producentů tlakem na navázání na předchozí úspěch, když prohlásil: „Přivedl jsem je oba... Už jen toto rozhodnutí říká, že jsem se bál, že selžu.“
Nahrávání také komplikovala nehoda, když si Adrian Vandenberg při cvičení přivodil zranění zápěstí. Navzdory konzultaci s lékařem a odpočinku zranění přetrvávalo a Vandenberg nebyl schopen pořádně hrát na kytaru. Teprve v roce 2003 se dozvěděl, že zranění bylo důsledkem poškození nervů z autonehody v roce 1980. Jeho problém způsobil značné zpoždění studiovky, jejíž vydání bylo původně plánováno na červen až červenec 1989.
Nakonec byl Coverdale nucen najít jiného kytaristu, aby desku dokončil. Rozhodl se angažovat bývalého kytaristu Franka Zappy a Davida Lee Rotha Steva Vaie, kterého dříve viděl ve filmu Crossroads z roku 1986. Podle Coverdalea chtěl Vaie angažovat už tehdy, ale John Sykes tuto myšlenku zamítl. Vai se k Whitesnake připojil oficiálně v březnu 1989. Vandenberg dostal čas na zotavení a na albu je zastoupen minimálně. V několika rozhovorech později uvedl, že Vaiova kytarová hra byla křiklavá a že by albu více seděl bluesovější přístup.
Většinu doprovodných vokálů na LP mají na svědomí Tommy Funderburk a zpěvák bandy Mr. Mister Richard Page. Coverdaleův přítel a bývalý spoluhráč z Deep Purple Glenn Hughes přispěl doprovodnými vokály do tří skladeb. Na některé klávesové party byl opět přizván Don Airey spolu se session muzikanty Claudem Gaudettem a Davidem Rosenthalem, ale většina jejich materiálu se do finální podoby nahrávky nedostala.
Studiová nahrávka Slip of the Tongue vyšla 7. listopadu 1989 v USA, celosvětově pak 13. listopadu a dosáhla desáté příčky britského žebříčku alb i žebříčku Billboard 200. Deska se rovněž umístila v hitparádách dalších dvanácti zemí.
Malcolm Dome v recenzi pro Raw označil počin za plný převážně dobrých skladeb, které však jen zřídka vybočují z přiměřené úrovně. Spojení Whitesnake a Stevea Vaie se však setkalo i s kritikou – Thom Jurek v retrospektivní recenzi pro AllMusic označil toto spojení za sporné.
Sám Coverdale později přiznal, že měl z desky smíšené pocity, ačkoli se ji časem naučil vnímat a přijmout jako součást katalogu sestavy. Celosvětově se nahrávky prodaly přibližně čtyři miliony kopií. Vzhledem k tomu, že předchozí desky v USA prodaly více než dvakrát tolik, bylo toto číslo považováno za komerční zklamání.
Hlavním singlem se stala znovu nahraná verze písně "Fool for Your Loving", která původně vyšla na albu Ready an' Willing z roku 1980. Coverdale se zdráhal skladbu znovu nahrát, natož ji vydat jako první singl, ale Geffen Records doufalo, že zopakuje úspěch "Here I Go Again" s jinou starší skladbou. Coverdale později přiznal, že tohoto rozhodnutí lituje. "Fool for Your Loving" se umístila jen na 37. místě žebříčku Billboard Hot 100, zatímco v žebříčku Album Rock Tracks dosáhla na druhou příčku.
Druhý singl "The Deeper the Love" se rovněž zastavil na 28. místě Hot 100, ale v Album Rock Tracks se dostal na čtvrtou příčku.
V únoru 1990 se Whitesnake vydali na turné Liquor & Poker World Tour, během něhož formace podruhé vystoupila na festivalu Monsters of Rock v Castle Doningtonu. Poslední koncert turné se uskutečnil 26. září 1990 v tokijském Budokanu. Po vystoupení Coverdale informoval zbytek bandu, že si dává delší pauzu, čímž ji fakticky rozpustil, a vyzval členy uskupení, aby přijali všechny nabídky na práci zvenčí. Coverdaleovo rozhodnutí pozastavit činnost Whitesnake bylo z velké části způsobeno vyčerpáním. Navzdory úspěchu, kterého dosáhli, se podle svých slov cítil nenaplněný a potřeboval čas na bilancování a přehodnocení, zda chce ještě pokračovat. V té době byl také uprostřed rozvodového řízení s Tawny Kitaenovou.
Po rozpadu Whitesnake pokračoval Steve Vai ve své rozjeté sólové kariéře (své druhé sólové album vydal již během turné). Vandenberg, Sarzo a Aldridge odešli založit band Manic Eden, který vydal jediné studiové dílo v roce 1994. Coverdale o sobě dal znovu vědět v roce 1993, kdy vydal společné album s kytaristou Led Zeppelin Jimmym Pagem.
4. července 1994 vydalo EMI v Evropě kompilaci Whitesnake's Greatest Hits (v USA vyšla 19. července u Geffen Records). Deska zaznamenala úspěch, dostala se na čtvrté místo UK Albums Chart a později získala zlatý certifikát ve Velké Británii a platinový v USA.
Před vydáním desky plánoval Coverdale evropské sólové turné s doprovodnou skupinou, kterou přirovnal k Mad Dogs & Englishmen Joea Cockera. Kvůli úspěchu Greatest Hits byl ale nakonec požádán vydavatelstvím EMI o turné pod hlavičkou Whitesnake. Ačkoli se zdráhal, Coverdale nakonec povolil a viděl v tom příležitost prostě se bavit a hrát naživo. Adrian Vandenberg souhlasil s opětovným připojením, protože s Coverdalem již pracovali na nové hudbě, a požádal Rudyho Sarza, aby se připojil také, protože oba v té době ještě hráli v Manic Eden. Sarzo souhlasil a doporučil kytaristu Ratt Warrena DeMartiniho. Sestavu doplnili klávesista Paul Mirkovich a bubeník Denny Carmassi, který hrál na albu Coverdale-Page.
Turné začalo v Evropě 20. června 1994, od července pak následovalo několik koncertů ve Velké Británii. V říjnu kapela absolvovala turné v Japonsku. Po skončení turné Greatest Hits byla formace vyřazena společností Geffen Records.
Coverdale poté pokračoval s Adrianem Vandenbergem v přípravách na album, které mělo být sólové. Ve studiu se k nim připojil Denny Carmassi, dále baskytarista Guy Pratt a klávesista Brett Tuggle. V průběhu dokončování nahrávky požadovali noví nadřízení v EMI, aby byla vydána pod značkou Whitesnake. Coverdale byl proti, protože měl pocit, že se deska stylisticky příliš liší od uskupení. Nakonec ale bylo dosaženo kompromisu a souhlasil s vydáním alba pod názvem David Coverdale & Whitesnake. V důsledku změny názvu byly na albu zvýrazněny kytary a bicí, nad čímž Coverdale později vyjádřil zklamání.
Studiová nahrávka Restless Heart vyšla 26. března 1997 v Japonsku, následována evropským vydáním 26. května. Deska se dostala na 34. místo v UK Albums Chart a umístila se i v dalších devíti zemích, přičemž nejvyšší pozici dosáhla ve Švédsku, kde skončila pátá. Singl "Too Many Tears" dosáhl v UK Singles Chart pouze 46. místa.
Album se nakonec nedočkalo amerického vydání, bylo dostupné pouze jako import. Rock Hard jej označil za pěkné, ale neškodné a nakonec průměrné zklamání jako potenciálně poslední studiovku Whitesnake. Jerry Ewing v časopise Classic Rock označil nahrávku za kuriozitu v diskografii formace, která spadá někam mezi desky Whitesnake a sólové počiny Davida Coverdalea.
Podpůrné turné k albu Restless Heart bylo označeno jako rozlučkové turné Whitesnake, protože Coverdale chtěl prozkoumat jiné hudební cesty. Začalo v září 1997 a skončilo v prosinci v Jižní Americe. Pratta a Tugglea nahradili Tony Franklin, respektive Derek Hilland, zatímco Steve Farris byl angažován jako druhý kytarista. Před začátkem turné také Coverdale a Vandenberg odehráli několik akustických koncertů v Evropě a Japonsku. Jeden z těchto koncertů byl později vydán jako živé album Starkers in Tokyo. Po rozpadu bandu Coverdale pokračoval ve své sólové kariéře a v roce 2000 vydal album Into the Light. Vandenberg mezitím zahájil druhou kariéru jako malíř, aby mohl trávit více času se svou dcerou, která se narodila v roce 1999.
V říjnu 2002 David Coverdale oznámil svoje plány na reformu Whitesnake, která měla proběhnout v roce 2003 u příležitosti 25. výročí založení formace. V prosinci byla potvrzena nová sestava, kterou doplnili bubeník Tommy Aldridge, kytaristé Doug Aldrich a Reb Beach, baskytarista Marco Mendoza a klávesista Timothy Drury. Rozhovory o možném reunionu proběhly také mezi Coverdalem a Johnem Sykesem, ale Coverdale nakonec usoudil, že už jsou oba příliš dlouho svými vlastními šéfy, aby reunion fungoval. Sykes mezitím prohlásil, že poté, co doporučil Mendozu a Aldridge do party (ačkoli Aldridge byl v sestavě už před lety), se mu Coverdale neozval. Také Adrian Vandenberg byl požádán, aby se znovu připojil, ale odmítl, aby mohl trávit čas se svou dcerou a věnovat se malování. Od té doby ale mnohokrát hostoval na koncertech kapely.
29. ledna 2003 zahájili obnovení Whitesnake společné turné po USA se skupinou Scorpions. Poté uskupení absolvovalo turné po Evropě, odehrálo několik koncertů s Garym Moorem ve Velké Británii a následně se vrátilo do USA, aby se zúčastnilo Rock Never Stops Tour se skupinami Warrant, Kip Winger a Slaughter. V září pak vyrazili na japonské turné, čímž nabitou sezónu završili. Původně se plánovalo, že reforma potrvá jen několik měsíců, ale Coverdale se nakonec rozhodl, že sestava zůstane aktivní. Nové album se ale bezprostředně neplánovalo, přičemž Coverdale jako jeden z důvodů uvedl svou nespokojenost s hudebním průmyslem.
Whitesnake pokračovali v turné i v roce 2004, kdy odehráli několik koncertů po celé Evropě a Velké Británii, jejich říjnový koncert v londýnském Hammersmith Apollo byl navíc natočen a později vydán pod názvem Live.... In the Still of the Night.
V dubnu 2005 se Whitesnake museli rozloučit s Marcem Mendozou kvůli časovým konfliktům s jeho dalšími projekty, a na následující měsíc byl jako jeho náhrada přibrán sessionový hudebník Uriah Duffy.
Poté kapela vyrazila na další severoamerické turné, po kterém následovalo turné také po Jižní Americe. V květnu 2006 odehráli několik koncertů v Japonsku, po kterých následovaly festivalové akce v Evropě. Později v srpnu Whitesnake podepsali evropskou nahrávací smlouvu se společností Steamhammer/SPV a vydali živé album Live... in the Shadow of the Blues, které obsahovalo čtyři nové písně napsané Coverdalem a kytaristou Dougem Aldrichem.
Předběžné práce na novém studiovém počinu začaly počátkem roku 2007, přičemž Coverdale a Aldrich strávili značnou dobu společným psaním a zdokonalováním nápadů. Datum vydání bylo původně stanoveno na léto 2007, ale nakonec bylo album odsunuto na říjen 2007 a poté až na květen 2008. V roce 2007 vydali Whitesnake alespoň dvoudiskovou edici ke 20. výročí stejnojmenné desky.
Přišly také další změny v sestavě. V prosinci 2007 byl oznámen Chris Frazier jako nový bubeník, Tommy Aldridge údajně odešel, aby se věnoval ''alternativním hudebním dobrodružstvím''.
Good to Be Bad, desátý studiový počin party, vyšel nakonec 18. dubna 2008 v Německu, 21. dubna ve zbytku Evropy a 22. dubna v Severní Americe. Desku produkovali Coverdale, Aldrich a Michael McIntyre. Album se dostalo na sedmé místo britské albové hitparády a umístilo se v žebříčku dalších 17 zemí. Ve Spojených státech dosáhlo pouze 62. místa v žebříčku Billboard 200, ale v Top Independent Albums se vyšplhalo na osmé místo. Od vydání se alba prodalo po celém světě přes 700 000 kopií.
Jim Kaz napsal pro IGN příznivou recenzi, ve které uvedl: „Album je velmi dobré. Má dost zářivých, megarockových momentů na to, aby si získalo staré i nové fanoušky.“ Později deska získala cenu Classic Rock Award za Album roku.
Desce předcházelo několik koncertů v Austrálii a na Novém Zélandu, poté Whitesnake absolvovali turné po Jižní Americe, po kterém následovalo společné turné s Def Leppard po Velké Británii. Společně odehráli vybrané koncerty ve střední Evropě a v říjnu dvě společná vystoupení v Japonsku. V listopadu následujícího roku odehráli Whitesnake několik koncertů v Německu s Alice Cooper a vystoupili také v Izraeli a na Kypru. Po několika evropských festivalových koncertech se Whitesnake v červenci 2009 vydali na společné americké turné s Judas Priest, které ale 11. srpna museli přerušit, poté co Coverdale na koncertě v Denveru pocítil silné bolesti hlasivek. Po konzultaci se specialistou se ukázalo, že trpí silným otokem hlasivek a cévní lézí levé hlasivky. V důsledku toho Whitesnake zrušili zbývající termíny turné.
V roce 2010 si parta dala pauzu od koncertování, aby se mohla soustředit na psaní nového studiového počinu, a podepsala také novou nahrávací smlouvu s Frontiers Records. Pokračoval také kolotoč změn v sestavě. V červnu kapelu opustili basák Uriah Duffy a bubeník Chris Frazier, kterého nahradil bývalý bubeník Billyho Idola a Foreigner Brian Tichy. V srpnu následujícího roku se novým baskytaristou uskupení stal Michael Devin, který dříve působil ve skupině Lynch Mob. V září oznámil svůj odchod také Timothy Drury, který se chtěl věnovat sólové kariéře.
Jedenáctý studiový počin Forevermore vyšel 25. března 2011 v Evropě a 29. března následovalo vydání v Severní Americe. Album, které opět produkovali Coverdale, Aldrich a Michael McIntyre v Lake Tahoe, se umístilo na 33. místě UK Albums Chart a na 49. místě Billboard 200. V žebříčku Independent Albums se dostalo na desátou pozici. Nejvýše se deska umístila ve Švédsku na šesté příčce hitparády. Thom Jurek z AllMusic udělil albu pozitivní recenzi, ve které prohlásil: „»Forevermore« je i přes pevnější aranžmá a vybroušenější produkci Whitesnake v nejlepší formě britského hard rocku.“ Během vystoupení na Sweden Rock Festivalu se ke kapele na pódiu připojil její bývalý kytarista Bernie Marsden, v říjnu vystoupili na festivalu Loud Park v Japonsku. Na turné partu doprovázel klávesista Brian Ruedy. V tomto roce Whitesnake také vydali živý záznam koncertu Monster of Rock z roku 1990 v Castle Donington.
V roce 2012 si Whitesnake vzali další přestávku, aby mohli sestavit živé nahrávky z turné k albu Forevermore, které vyšly v následujícím roce na deskách Made in Japan a Made in Britain/The World Record.
Následující rok začal další změnou v sestavě. V lednu 2013 oznámil svůj odchod Brian Tichy, který se chtěl soustředit na svou další partu S.U.N.. Nahradil ho Tommy Aldridge, který se tak ke kapele vrátil podruhé. V květnu téhož roku se Whitesnake vydali na britské turné společně s Journey, po němž následovalo několik koncertů v Evropě. Během vystoupení v Manchesteru se ke kapele na pódiu opět připojil Bernie Marsden. V červnu odehrála formace několik společných koncertů s Def Leppard ve Španělsku a po severoamerickém turné zahráli v říjnu v Brazílii na festivalu Monsters of Rock.
V květnu 2014 oznámil svůj odchod ze sestavy Doug Aldrich. Své rozhodnutí později vysvětlil potřebou flexibilnějšího rozvrhu, aby mohl pracovat na jiných projektech a trávit více času se svým synem. V srpnu byl jako jeho náhrada oznámen kytarista formace Night Ranger Joel Hoekstra. V listopadu Whitesnake vydali album Live in '84 - Back To The Bone, kolekci živých záznamů z turné k albu Slide It In.
15. května 2015 vydala parta v Evropě své dvanácté studiové dílo nazvané The Purple Album, 19. května pak následovalo vydání v Severní Americe. Jedná se o kolekci znovu nahraných písní z Coverdaleova působení v Deep Purple, která vznikla na základě jeho rozhovorů s Jonem Lordem o možném reunionu Mark III před několika lety. Po Lordově smrti v roce 2012 Coverdale o této myšlence jednal s Ritchiem Blackmorem, ale nebyli schopni se dohodnout na povaze tohoto podniku. Coverdale se poté rozhodl pokračovat v projektu pod hlavičkou Whitesnake. Výslednou nahrávku popsal jako poctu svému působení v Deep Purple.
Deska se dostala na 18. místo UK Albums Chart, zatímco v USA dosáhla vrcholu na 87. pozici. V žebříčku Independent Albums se dostala na 9. místo a během prvního týdne se jí v USA prodalo 6 900 kopií. Album polarizovalo kritiky. Associated Press chválil kapelu za to, že vdechla písním nový život, zatímco Dave Everley z časopisu Classic Rock označil nahrávku za nepovedenou parodii. V reakci na kritiku Coverdale prohlásil: „V mém životě není místo pro nenávistníky a negace. Těmto lidem nic nedlužím. Takové názory pro mě nic neznamenají.“ The Purple Album si Coverdale původně představoval jako potenciálně poslední desku před svým odchodem do důchodu. Později ale přiznal, že ho celý proces oživil a zanechal v něm touhu pokračovat dál.
V květnu 2015 zahájila formace severoamerickou část turné The Purple Tour, na kterém se ke kapele připojil nový klávesista Michele Luppi a na koncertě v Kalifornii se k nim na pódiu přidal i Coverdaleův bývalý spoluhráč z Deep Purple Glenn Hughes. V prosinci se Whitesnake opět spojili s Def Leppard na turné po Velké Británii a Irsku. V Sheffieldu se ke kapele na pódiu připojil i bývalý kytarista Vivian Campbell (od roku 1992 člen Def Leppard).
V roce 2016 formace vyrazila na turné Greatest Hits Tour, v rámci kterého vystoupila po Evropě a v USA. Před turné Coverdale opět prohlásil, že v roce 2017 plánuje potenciálně odejít do důchodu, i když později toto prohlášení odvolal.
V srpnu 2017 Whitesnake podepsali novou distribuční smlouvu pro Severní Ameriku a Japonsko se společnostmi Rhino Entertainment a Warner Music Group. Byly také oznámeny předběžné plány na vydání nového studiového počinu v následujícím roce a v říjnu 2017 bylo znovu vydáno jako čtyřdiskový box set k 30. výročí vydání eponymní deska Whitesnake. Formace původně plánovala společné turné, na kterém by odehrála celé album, ale místo toho se rozhodla dát si pauzu a soustředit se na psaní novinky. V prosinci byla také vydána fotografická kniha zachycující The Purple Tour.
V roce 2018 absolvovali v rámci Juke Box Heroes Tour turné po USA s Foreigner. Vydali také živou nahrávku The Purple Tour a box set Unzipped, který obsahoval různé akustické záznamy z celé kariéry uskupení.
Třináctý studiový počin měl původně vyjít na začátku roku 2018, ale byl odložen poté, co se Coverdale nakazil chřipkou H3. V dubnu 2018 pak byla deska opět posunuta na začátek roku 2019 kvůli blíže nespecifikovaným technickým problémům během mixování. Coverdale také v roce 2018 podstoupil operaci kolenního kloubu kvůli degenerativní artritidě. Později ale zopakoval, že nehodlá odejít do důchodu a uvedl, že se cítí znovuoživený, plný energie a velmi inspirovaný.
Další studiová nahrávka Flesh & Blood vyšla nakonec až 10. května 2019. Coverdale na ní poprvé skládal s Rebem Beachem a Joelem Hoekstrou, zatímco o produkci se postarali všichni tři spolu s Michaelem McIntyrem. Deska se umístila v hitparádách osmnácti zemí, ve Velké Británii na sedmém místě a v USA na 131. příčce. V žebříčku Independent Albums se dostala na pátou pozici. Philip Wilding, píšící pro Classic Rock, udělil počinu pozitivní recenzi, ve které uvedl: „Pokud chcete něco poslouchat při jízdě se staženou střechou v parném kalifornském podnebí, pak je těžké překonat tento Whitesnake.“
V dubnu kapela vyrazila na doprovodné turné s koncerty v Severní Americe, po kterém v létě následovalo evropské putování. Whitesnake také v březnu vydali nové vícediskové reedice Slide It In a v prosinci Slip of the Tongue. V září Coverdale opět hovořil o možnosti odchodu do důchodu, potenciálně v roce 2021, i když to později upřesnil: „Jen mi přišlo vtipné říct: 'Ach, jaký je lepší věk pro zpěváka Whitesnake na odchod do důchodu než 69 let? Nemůžu se dočkat, až navrhnu trička. To byla prostě legrace.'“
V únoru 2020 měli Whitesnake absolvovat turné po Austrálii a Novém Zélandu společně se souborem Scorpions, ale mnoho koncertů muselo být zrušeno poté, co byl zpěvák Klaus Meine diagnostikován s ledvinovými kameny. Březnové japonské putování bylo také odloženo kvůli tehdy propukající 'pandemii' COVID-19. Whitesnake později zrušili všechna zbývající turné na rok 2020, když byla Coverdaleovi diagnostikována oboustranná tříselná kýla, kvůli které musel podstoupit operaci. Později téhož roku Coverdale odhalil plány na vydání tří nových hudebně odlišných kompilačních počinů, souhrnně nazvaných coby trilogie Red, White and Blues. Kolekce byly původně načasovány tak, aby se shodovaly s potenciálním rozlučkovým turné, které muselo být kvůli 'pandemii' odloženo. Coverdale později potvrdil svůj plán ukončit koncertní činnost potenciálně v roce 2022, přičemž jako faktory uvedl svůj věk a stres z cestování. Nadále se však hodlal věnovat muzice, v plánu měl několik projektů Whitesnake. Coverdale také hovořil o možnosti, že by Whitesnake pokračovali v koncertování i bez něj. V říjnu 2021 bylo album Restless Heart z roku 1997 znovu vydáno jako vícediskový box set.
V červenci 2021 Whitesnake oznámili, že do svých řad přibrali multiinstrumentalistu Dina Jelusicka, čímž se poprvé proměnili v septet, později v listopadu téhož roku se se souborem rozloučil Michael Devin, kterého nahradila Tanya O'Callaghan, což znamenalo, že se ke kapele připojila první žena. V květnu 2022 zahájila parta své rozlučkové turné, které začalo ve Velké Británii a Irsku společně s Foreigner a Europe. V témže měsíci bylo také znovu vydáno album největších hitů uskupení.
Během červnového vystoupení Whitesnake na Hellfestu se k nim na pódiu připojil Steve Vai. Později téhož měsíce byla formace nucena zrušit několik vystoupení poté, co Tommy Aldridge onemocněl a Coverdaleovi byla diagnostikována infekce dutin a průdušnice, Reb Beach předtím také vynechal několik koncertů kvůli špatnému zdravotnímu stavu. 1. července Whitesnake zrušili zbytek svého evropského turné a 5. srpna soubor odstoupil i od nadcházejícího severoamerického putování se Scorpions. 5. října O'Callaghan prohlásila, že Coverdale potřebuje ještě dobrých pár měsíců na zotavení. Obnovil však psaní a diskutoval o možnosti natočit v budoucnu další nahrávku.
16. srpna 2024 vydavatelství Rhino oznámilo vydání Coverdaleovy sbírky sólových alb s názvem Into the Light: The Solo Albums, pod značkou Whitesnake. Tyto nahrávky, vydané 25. října, obsahovaly všechna tři jeho sólová alba, doplněná o demosnímky a nahrávky ze session z let 1968 až 1997.
25. dubna 2025 vyšel box set živých nahrávek Access All Areas: Live. Osmidiskový set obsahuje živé nahrávky dříve vydaných živých alb z let 2004 až 2018.
Hudba - Původní vizí Davida Coverdalea pro Whitesnake bylo vytvořit melodickou hardrockovou partu založenou na spojení blues se soulem. Chtěl spojit prvky hard rocku, R&B a blues s chytlavými komerčními melodiemi. Mezi jeho první vlivy patřily uskupení Pretty Things a The Yardbirds, které kombinovaly blues a soul s elektrifikovaným rockem, což Coverdale považoval za přitažlivější než tradiční dvanáctitaktové bluesové struktury.
Dalším významným vlivem na zvuk Whitesnake byla formace The Allman Brothers Band, zejména jejich debut. Mezi další rané vlivy patřili Cream, Mountain, The Jimi Hendrix Experience, Fleetwood Mac s Peterem Greenem, Jeff Beck (zejména desky Truth a Beck-Ola), Paul Butterfield a John Mayall & the Bluesbreakers. Když se sestava začala společně hrát a psát, její zvuk se vyvíjel do období, které kritici označují jako bluesrockové a zahrnuje přibližně prvních pět studiových počinů. Richard Bienstock z časopisu Rolling Stone popsal jejich raný sound jako krvavý a sexy pub-rock. Micky Moody a Neil Murray se domnívali, že Whitesnake skutečně našli svůj styl až na desce Ready an' Willing. Coverdale v tom sekundoval a prohlásil, že Ready an' Willing byl začátek toho, jak měli Whitesnake znít od začátku.
Počínaje deskou Slide It In se zvuk formace vyvíjel spíše směrem k přímočarému hard rocku. Coverdale později vysvětlil, že chtěl, aby bluesové prvky byly více rockové. Neil Murray tento posun částečně přičítal Johnu Kalodnerovi, který začal Whitesnake tlačit do těžšího, kytarovějšího, amerického zvuku. Zásadní roli v tomto vývoji sehrál také John Sykes, přičemž Murray poznamenal, že Sykes chtěl, aby sestava zněla více americky.
Na stejnojmenném albu se Whitesnake posunuli ke zvuku, který Coverdale popsal jako štíhlejší, drsnější a elektrizující. Toto pozdější období kariéry kritici označují za hard rock, heavy metal a glam metal. Coverdale později přiznal, že koncem 80. let se z Whitesnake stal 'heavymetalový komiks', a prohlásil: „Vždyť to je přece jenom komiks: 'Pokud si lidé pletou Whitesnake s Mötley Crüe nebo s něčím takovým, při pohledu na fotky [...] pochopíte proč.'“ Co se týká hudby ale Coverdale odmítl, že by Whitesnake kdy byli heavy metalovým bandem.
Od reformy kapely v roce 2003 se Coverdale na posledních studiových deskách pokoušel kombinovat prvky raného zvuku s jejich pozdějším hardrockovým stylem, přičemž kritici poznamenali, že styl Whitesnake zůstal nejvíce konzistentní s tvorbou z konce 80. let. Philip Wilding z časopisu Classic Rock ve své recenzi na album Flesh & Blood uvedl: „Ti, kdo doufají, že nová deska připomene Coverdaleovu kouřovou, loveckou minulost, by se teď měli ohlédnout. Coverdale v osmdesátých letech rozuměl americkým rádiím, a možná právě proto pro ně stále píše.“
Přirovnání k Led Zeppelin - Jak se styl Whitesnake v polovině a na konci 80. let vyvíjel, začali být nepříznivě srovnáváni s Led Zeppelin. Skladby jako "Slow an' Easy", "Still of the Night" a "Judgement Day" byly obviňovány z kopírování Led Zeppelin, zatímco David Coverdale byl obviňován z napodobování zpěváka Roberta Planta. V reakci na tato tvrzení Coverdale v roce 1987 žertem prohlásil: „Myslím, že je to docela kompliment být zařazen do takové třídy.“ Srovnání se ještě vyostřilo, když se Coverdale spojil s kytaristou Led Zeppelin Jimmym Pagem a v roce 1993 vydali album Coverdale-Page. V tisku Plant o Coverdaleovi mluvil jako o 'Davidu Cover-verzi'. Coverdale popřel jakoukoli domněnku o plagiátorství a řekl: „Nevím, nakolik je to přirovnání přesné. Lidé by neměli zapomínat, že jsem řadu let působil v Deep Purple, takže můj rodokmen v hard rocku je poměrně silný. Chápu, že uskupení jako Whitesnake, Deep Purple a Led Zeppelin hrají solidní silnou značku rocku, ale nemyslím si, že hudebně vycházíme ze stejného místa.“ Neil Murray svalil část viny na Johna Kalodnera, který podle něj začal tlačit Whitesnake směrem, který se více podobá Led Zeppelin.
Texty - Coverdale prohlásil, že textově jsou všechny jeho písně v jádru skladby o lásce. Popsal je jako deníky z konkrétních období svého života. Téměř všechna studiová alba Whitesnake obsahují jednu či více písní s 'láskou' v názvu. Coverdale tvrdil, že to nebylo vědomé rozhodnutí, spíše považuje lásku za hlavní zdroj inspirace. Dlouhověkost formace přisuzoval částečně i lidským tématům v textech, ať už fyzickým nebo emocionálním.
Whitesnake byli hudebním tiskem kritizováni za nadměrné používání dvojsmyslů a sexuálních narážek, zejména ve skladbách jako "Slide It In", "Slow an' Easy" a "Spit It Out". Micky Moody, Bernie Marsden a Jon Lord také několikrát vyjádřili nelibost nad textovým obsahem kapely. Coverdale zopakoval, že některé jeho texty mají spíše vyvolat smích než cokoli jiného, a prohlásil: „Když se podívám na sex jako pozorovatel, je v něm také humor, stejně jako vážné hlouposti, a rád píšu i o tom.“ Dodal, že mnoho jeho skladeb je jazykově laděných a inspirovaných vlastními zkušenostmi, které nejsou neobvyklé ani pro ostatní lidi.
Coverdale opakovaně odmítl obvinění z misogynie či sexismu. Marsden připustil, že ačkoli mnohé jeho texty nejsou dnes politicky korektní, byly napsány 'zcela jazykově' a jsou spíše produktem minulé éry. Hudební novinář Malcolm Dome přirovnal některé sugestivnější texty s jejich jazykovou citlivostí k filmu Carry On a také poznamenal, že podle jeho názoru Coverdale napsal skladby s určitou skutečnou hloubkou a lyrickým uvědoměním, například "Sailing Ships" a "Love Ain't No Stranger".
