| Původ: | Londýn a Los Angeles |
| Aktivní roky: | 1975 - 1984, 1993 - 1997, 2015 - současnost |
| Styl: | hard rock, heavy metal, AOR, neoklasický metal |
| Vydavatelé: | Polydor, BMG |
| Web: | www.rainbowfanclan.com |
| Podrobnosti: | Rainbow - Metal Atchivess |
RAINBOW (známá také jako RITCHIE BLACKMORE'S RAINBOW nebo BLACKMORE'S RAINBOW) je britsko-americká rocková skupina, kterou v roce 1975 v Londýně a Los Angeles založil kytarista Ritchie Blackmore. Vznikla po Blackmoreově prvním odchodu z DEEP PURPLE a původně v ní hráli čtyři členové skupiny ELF, včetně jejího zpěváka Ronnieho Jamese Dia. Po vydání debutového alba s názvem Blackmore Ritchie všechny americké muzikanty kromě Dia propustil a přijal bubeníka Cozyho Powella, baskytaristu Jimmyho Baina a klávesistu Tonyho Careyho. V této sestavě nahrála kapela druhé LP Rising (1976), zatímco na dalším albu Long Live Rock 'n' Roll (1978) nahradili Baina Bob Daisley a Careyho David Stone. Long Live Rock 'n' Roll bylo také posledním albem s Diem před jeho odchodem do BLACK SABBATH v roce 1979. RAINBOW v počátcích své tvorby využívali především mystické texty a jejich hudební styl se nesl ve znamení hard rocku a rodícího se heavy metalu, po Diově odchodu ze skupiny se vydali poprockovějším směrem.
V roce 1979 Blackmore a Powell přijali tři nové členy - zpěváka Grahama Bonneta, klávesistu Dona Aireyho a dalšího tehdejšího člena DEEP PURPLE, baskytaristu Rogera Glovera a v této sestavě kapela prorazila na trhu singlem "Since You Been Gone" ze čtvrtého studiového alba Down to Earth.
S Joem Lynnem Turnerem, který v roce 1980 nahradil Bonneta (současně s ním odešel i Powell), natočili RAINBOW další tři alba, Difficult to Cure (1981), Straight Between the Eyes (1982) a Bent Out of Shape (1983), která měla podobný komerční úspěch jako jejich předchozí desky. Dalšími členy v tomto období byli bubeníci Bobby Rondinelli a Chuck Burgi a klávesista David Rosenthal. Kapela se rozpadla v roce 1984, kdy se Blackmore a Glover znovu připojili k DEEP PURPLE.
V roce 1993, po druhém odchodu z DEEP PURPLE, Blackmore zreformoval RAINBOW v nové sestavě, v jejímž čele stál tehdy ještě neznámý Doogie White a nahrál své osmé a dosud poslední studiové album Stranger in Us All (1995). Blackmoreova změna směru od rocku k hudbě ovlivněné renesancí a středověkem vedla v roce 1997 k druhému rozpadu. V roce 2015 Ritchiie kapelu znovu obnovil a během několika následujících let příležitostně vystupovali naživo.
V průběhu let prošli RAINBOW mnoha personálními změnami, každá studiová deska byla nahráno v jiné sestavě a Blackmore zůstal jediným stálým členem kapely. Nejdéle sloužící sestava, v níž hráli Blackmore na kytaru, Blackmorova manželka Candice Nightová zpívala doprovodné vokály, Ronnie Romero sólový vokál, Bob Nouveau hrál na baskytaru, David Keith na bicí a Jens Johansson na klávesy, vydržela od roku 2015 do roku 2023, kdy Romero oznámil svůj odchod.
RAINBOW se umístili na 90. místě v žebříčku 100 největších umělců hard rocku, který sestavila stanice VH1. Kapela prodala po celém světě přes 28 milionů desek.
Příběh Rainbow začíná nenápadně už v roce 1972, kdy Ritchiho žloutenka vedla k pozdějšímu setkání s Ronaldem Pavadonnou (známějším pod přezdívkou 'Ronnie James Dio'), zpěvákem tehdy málo známé newyorské partičky Elf. Kvůli Ritchiho nemoci bylo odloženo americké turné Deep Purple, a tak Ian Paice a Roger Glover, najednou bez pracovního vytížení, vyrazili do New Yorku. Ronniho manažer Bruce Payne, který náhodou zajišťoval i americké koncerty 'Párplů', je zavedl do studia za mladou slibnou formací Elf. Hudba mladých muzikantů je oslovila natolik, že za tři týdny už Ian a Roger produkovali jejich studiovou nahrávku a měsíc poté Elf dělali předskokany na americké šňůře Deep Purple. Tím se zrodila budoucí spolupráce Ritchiho a Ronniho – kytarista hledal zpěváka pro realizaci svých sólových vizí a Dio ho uchvátil. S Gillanem už si Blackmore prakticky neřekl ani slovo a jejich vztah přerostl v otevřené nepřátelství.
Napětí mezi Ritchiem a Deep Purple vygradovalo po vydání úspěšné desky Machine Head (která stejně jako její předchůdce dosáhla vrcholu britského žebříčku). Rivalita mezi Blackmorem a Gillanem o vůdčí postavení v Deep Purple se stávala neudržitelnou. Ritchie byl se situací čím dál nespokojenější a začal mluvit o odchodu. Spor ale vyústil nečekaně – odešel zpěvák Ian Gillan a s ním byl vyhozen i basák Roger Glover, aby Blackmore v sestavě zůstal.
Začalo hledání nových členů. Místo basáka a doprovodného vokalisty rychle obsadil Glenn Hughes z Trapeze. Se zpěvákem to však bylo složitější. Prvním kandidátem byl Paul Rodgers z Free, ale ten se rozhodl pro svou novou formaci Bad Company. Výběr pokračoval a nakonec padl na dosud neznámého Davida Coverdalea, vokalistu z lokálního souboru The Government, který v roce 1969 sdílel pódium s Deep Purple.
Nová sestava se v roce 1974 představila povedenou studiovkou Burn a vystoupením na festivalu California Jam. Právě zde se Blackmore zřejmě inspiroval symbolem festivalu – duhou táhnoucí se přes celé pódium. Zdálo se, že po odchodu Gillana si konečně může dělat věci po svém. Jenže to netrvalo dlouho. Noví členové chtěli do zvuku vnést vlastní hudební kořeny, což Blackmorem často cloumalo. Zejména Hughes, velký fanoušek amerického soulu a funku, do skladeb vnášel vlivy, které Ritchiemu doslova lezly krkem. Napětí vygradovalo při tvorbě dalšího LP Stormbringer. V té době se Blackmore navíc rozváděl, což ho rozptylovalo, jeho autorský přínos slábl a zájem o Deep Purple ochaboval.
Možná právě určitá autorská krize způsobila, že impulz k odchodu byl vcelku nečekaný. Ritchie chtěl na desku zařadit cover "Black Sheep of the Family", původně nahraný britskou kapelou Quatermass v roce 1970. Ostatní muzikanti byli proti. Stejně tak se jim nelíbila ani balada "Soldier of Fortune", kterou složil s Coverdalem. Přesto koncem roku 1974 vyrazil penězostroj jménem Deep Purple opět na americké turné – tentokrát s Elf a čerstvými hvězdami Electric Light Orchestra.
Ritchie se však rozhodl – když mu nedovolili "Black Sheep of the Family" natočit s Deep Purple, udělal si to po svém. Vzal si čtyři členy Elf – kromě Dia šlo o baskytaristu Craiga Grubera, bubeníka Garyho Driscolla a klávesáka Mickeyho Leeho Soulea – a píseň nahrál jako vlastní singl. Raymond D’Addario, tehdejší řidič Elf, později vzpomínal: „V Minneapolisu jsme měli pár dnů volna, tak vzal Ritchie kluky do studia, kde vzniklo pár skladeb. Nešlo o žádné velké nahrávání – spíš si chtěl Ronniho před odchodem z kapely pořádně vyzkoušet.“
Zkoušky ve studiu dopadly tak dobře, že se začalo rodit něco víc než jen pouhý singl. Blackmore a Dio začali spolupracovat na původních skladbách a jejich setkání tak nakonec přineslo desku s názvem Ritchie Blackmore's Rainbow (název formace byl mimo jiné inspirován barem a grilem Rainbow v západním Hollywoodu v Kalifornii), která byla nahrána mezi únorem a březnem 1975 ve studiích Musicland v Mnichově.
Styl byl částečně ovlivněn klasickou hudbou (hlavně Bachem), protože Blackmore začal hrát na violoncello, které mu pomáhalo vytvářet zajímavé akordové postupy, a Diovy texty odrážely středověká témata a obrazy. Dio ale hlavně disponoval silným a všestranným hlasovým rozsahem, kterým lehce obsáhl ostřejší hard rock i jemnější balady. Blackmore se jednou vyjádřil, že když slyšel Dia zpívat, běhal mu mráz po zádech. Ačkoli Dio nikdy na žádné desce Rainbow nehrál na nástroj, připisuje se mu, že kromě psaní všech textů složil s Blackmorem i hudbu a aranžmá. Oba našli společnou řeč také ve smyslu pro humor. Zpěvák později řekl: „Kapela byla mojí příležitostí se předvést. Za to Ritchiemu neustále děkuji. Ritchie Blackmore je ten, kdo mi dal příležitost ukázat, co ve mně je.“
Po pozitivních zkušenostech s nahráváním s Diem se Blackmore rozhodl Deep Purple opustit. V dubnu 1975 s nimi odehrál poslední koncert v Paříži a jeho odchod z legendárního uskupení byl oznámen 21. června.
Deska Ritchie Blackmore's Rainbow vyšla až v září a setkala se se smíšeným ohlasem – možná i proto, že byla mnohem klidnější, než se očekávalo. Přesto se dostala do top 20 ve Velké Británii a top 30 v USA. V dobových britských recenzích byla chválena pro svůj fantasy/hrdinský obsah textů a inovativní rockový styl. Recenzenta amerického časopisu *Rolling Stone* však nahrávka nenadchla – označil Blackmorovu hru za apatickou a znuděnou ve srovnání s minulými vystoupeními a kapelu za zcela anonymní skupinku.
Moderní recenze se nesou v podobném duchu. Recenzent *AllMusic* napsal, že deska má několik poslouchatelných skladeb, přičemž mladý Dio je nejlepší, když se plně oddává svým a Blackmorovým středověkým fantazijním sklonům v tvrdě rockových skladbách jako "Sixteenth Century Greensleeves" a "Man on the Silver Mountain", ale poznamenal, že se parta stala opravdovým trapasem, když se snažila odlehčit a boogovat. Kanadský novinář Martin Popoff si také všiml, že na tomto albu Blackmore potvrzuje tvůrčí vakuum, které se výrazně projevovalo v jeho posledních letech s Purple, a napsal, že nabízí nudný, zastaralý, rozředěný a do značné míry nelogický švédský stůl kytarových rockových stylů, které jsou všechny neústupně přehrávané. Kritizoval také nevýraznou a lacinou produkci Martina Birche, která podle něj kazí to, co už tak pokulhává. Ocenil pouze písně "Man on the Silver Mountain" a "Sixteenth Century Greensleeves", které se blíží důstojnosti následující studiovky Rising. Poslední skladba nahrávky, "Still I'm Sad", je instrumentální coververze písně formace The Yardbirds z jejich desky Having a Rave Up with the Yardbirds z roku 1965. Verze se zpěvem se následně objevila na živém počinu On Stage a také na jejich LP Stranger in Us All z roku 1995.
Deska je přesto dodnes spoustou posluchačů hodnocena velmi kladně a Ronnie James Dio se nechal slyšet, že je jeho vůbec nejoblíbenější.
Ačkoliv se členové Elf nahrávání zhostili úspěšně, když vypukly zkoušky na živá vystoupení, začal být Blackmore hodně tvrdý. Navzdory úspěchu debutové desky během tří měsíců postupně vyhodil bubeníka Garyho Driscolla, baskytaristu Craiga Grubera a pod dojmem těchto vyhazovů odešel i klávesista Mickey Lee Soule. První sestava Rainbow za sebou do té doby neměla jediný koncert! V tomto světle působí rozevíratelný obal jejich prvního studiového počinu paradoxně, protože uvnitř byly umístěny fotografie živých vystoupení jednotlivých členů – pochopitelně z dob, kdy hráli s Deep Purple respektive Elf. Dio s vyhazováním svých kamarádů zprvu nesouhlasil, nakonec ale byl nucen uznat, že šlo o promyšlené kroky, a smířil se, i když nerad, s tím, že být v Rainbow je byznys, a byznys je bezohledný.
Prvním novým rekrutem byl skotský baskytarista Jimmy Bain z formace Harlot, kterého Blackmore viděl hrát v londýnském klubu Marquee, další byl známý bubeník Cozy Powell a jako poslední přišel klávesista Tony Carey. Zatímco Bain a Carey byli téměř neznámí, Cozy se přinejmenším v Británii pohyboval o několik tříd výš. Úspěšně působil jak v souboru Jeffa Becka, tak na sólové dráze — v roce 1975 už měl na kontě tři singly, které se dostaly do Top 20. Powell byl také jedním z nejtrvanlivějších členů Rainbow, protože lidsky s Blackmorem dobře vycházel a sdíleli podobný smysl pro humor. Později nicméně kvůli Cozyho přímé povaze mezi nimi vznikalo napětí. Sám Blackmore to popsal slovy: „Cozy byl hodně silná osobnost, a když jsme se na něčem neshodli, tak to stálo za to. Byl jako oheň. Takže to v tu chvíli vypadalo, jako když oheň bojuje s ohněm.“
Tato nová sestava koncem roku 1975 vyrazila na první turné. Během něj představila tři skladby, které se měly objevit na dalším LP — "Do You Close Your Eyes", epický "Stargazer" a na něj navazující "A Light in the Black". Spolu s dalšími třemi novými kusy byly nahrány v únoru 1976 v pauze mezi dvěma koncertními šňůrami.
Nová studiovka jménem Rising vyšla v květnu 1976 a všeobecně je považována za vrchol tvorby Rainbow. Byla nahrána za necelý měsíc opět v Mnichově pod dohledem rockového producenta a zvukového inženýra Martina Birche. V roce 1996 řekl Cozy Powell časopisu Record Collector, že většina skladeb byla nahrána na jeden či dva pokusy s následnými dotáčkami, což vysvětluje, proč neexistují žádné alternativní nebo demo verze – pouze původní či hrubé mixy. Deska se umístila na 48. místě v žebříčku Billboard Pop Albums a ve Velké Británii dosáhla maxima na 11. místě. Obal s fantastickým motivem obří pěsti svírající duhu vynořující se z rozbouřeného moře vytvořil výtvarník Ken Kelley; celý výjev ze břehu sleduje tajemná postava.
Sestava pokračovala v nastavené linii. V textech dominují magické a záhadné motivy – například lykantropie v "Run with the Wolf" nebo kartářky v "Tarot Woman". Deska vrcholí osmiminutovou výpravnou skladbou "Stargazer", na níž kromě Rainbow hraje i mnichovský filharmonický orchestr. Působivý hudební základ doplňuje Diův text o čaroději, který využívá nucené práce obyčejných lidí ke stavbě svého úžasného hradu. Na tento příběh navazuje závěrečná skladba "A Light in the Black", v níž čaroděj umírá a lidé získávají svobodu. Zejména první píseň je dodnes hodnocena velmi kladně – pochvalně se o ní vyjádřil i jinak sebekritický Blackmore. Dio naopak skladbu s postupem let zatratil.
Podle serveru AllMusic ukazuje deska Blackmora a Dia na vrcholu jejich tvůrčích sil. Zachycuje kytaristovy neoklasické metalové kompozice v jejich nejambicióznější podobě a zpěvákovu rostoucí fixaci na fantasy lyriku, která se stala základem pro celou jeho další kariéru. Hudebníci Rob Halford z Judas Priest a švédský multiinstrumentalista Snowy Shaw v posledních letech vzdali nahrávce hold — Shaw ji označil za mistrovské dílo a zásadní milník. Ve 4. čísle časopisu Kerrang! z října 1981 bylo Rising zvoleno nejlepším heavymetalovým albem všech dob a v roce 2017 se umístilo na 48. místě v žebříčku časopisu Rolling Stone 100 Greatest Metal Albums of All Time.
Skladby z alba se dočkaly i četných cover verzí. Italské uskupení Domine nahrálo "Stargazer" a vydalo ji jako japonský bonus na albu Stormbringer Ruler (2002). "Stargazer" převzali i Dream Theater na desce Black Clouds & Silver Linings (2009) a také faerská folkmetalová parta Týr, která píseň uvedla na své nahrávce The Lay of Thrym (2011). Na tribute albu This Is Your Life, věnovaném Ronniemu Jamesi Diovi, se v roce 2014 objevila coververze "Starstruck" od Motörhead a Biffa Byforda a také medley skladeb "Stargazer", "Tarot Woman", "Kill the King" a "A Light in the Black" pod názvem "Ronnie Rising Medley", které vytvořila Metallica.
Úspěšný rok završili Rainbow celosvětovým turné. Začalo koncem srpna 1976 v Evropě, pokračovalo do Austrálie a koncem roku vyvrcholilo v Japonsku. Šňůra ukázala rostoucí popularitu formace, protože téměř každý koncert byl beznadějně vyprodaný. Hned zkraje roku 1977 se ale objevily trable, které vyústily ve vyhazov Jimyho Baina. Důvody, které prosákly z tábora Rainbow, se lišily – někdo tvrdil, že šlo o přílišné pití, jiný zmiňoval jeho falešnou hru. Ať tak či onak, šlo o první náznak budoucího kolotoče v sestavě. Na jeho místo dočasně nastoupil Ritchieho kamarád Mark Clarke, který právě opustil svou skupinu Natural Gas.
Od května do července se hudebníci věnovali natáčení nové desky, a to v Chateau D'Herouville – starobylém šlechtickém sídle připomínajícím zámek nedaleko Paříže z roku 1740. Ve své době tu pobýval i Frederyk Chopin, který si místo zvolil za letní útočiště. Nahrávali zde také Pink Floyd, Fleetwood Mac či David Bowie. Rainbow přezdívali sídlo 'Horrorsville', protože tam údajně strašilo a během nahrávání se děly podivné okultní jevy. Za některé z nich však mohli nejspíš sami hudebníci, kteří se tehdy zajímali o černou magii a pořádali spirituální seance. Ritchie, který tyto seance vedl, byl přesvědčen, že místo je posedlé démonem jménem Baal, který se podle něj snažil sabotovat natáčení. Tour manažer Colin Hart, Martin Birch a Tony Carey účast odmítli.
Kromě seancí se v sídle odehrávaly i četné kanadské vtípky – většinou v režii Ritchieho a Cozzyho. Nejčastější obětí byl Tony Carey, který byl podle všeho občas trochu namyšlený a rád experimentoval s drogami, což Ritchiemu lezlo na nervy. Tony se začal izolovat a mimo nahrávání zůstával zavřený ve svém pokoji. Jedné noci mu ale došla trpělivost a odešel. Po něm to zabalil i Mike Clarke, protože si nerozuměl s Ritchiem ohledně stylu hry na basu – Clarke hrál prsty, zatímco Ritchie preferoval trsátko.
Rainbow se tak ocitli bez baskytaristy a klávesáka, což vedlo k přerušení nahrávání a přesunu do Los Angeles, kde uspořádali konkurz. Výběr klávesistů však Ritchieho zklamal, a tak povolal svého přítele Davida Stonea z Symphonic Slam. Mezi baskytaristy nakonec vyhrál známý Australan Bob Daisley.
Když se konečně nová sestava sešla, začaly zkoušky v losangeleském studiu. Ty však brzy skončily, protože nepředvídatelný Blackmore se rozhodl přesunout do Connecticutu na východním pobřeží. Jenže sotva se vybalili, už museli vyrážet na evropské turné, během něhož bylo natočeno živé LP On Stage. Šňůra odstartovala 23. září a parta projela Skandinávii, Nizozemsko, Německo, Švýcarsko, Rakousko a Francii a po sedmnácti koncertech v Anglii skončila 22. listopadu ve Walesu. Poté se vrátili do Chateau, aby studiovku dokončili. V lednu 1978 je čekalo další turné – tentokrát sedmnáct zastávek v Japonsku, kde se těšili extrémní popularitě.
Třetí studiová nahrávka s názvem Long Live Rock'n'Roll vyšla až v dubnu 1978, bezmála devět měsíců poté, co sestava titulní píseň hrála živě. Rainbow se na ní částečně vzdali svého dosavadního stylu – texty jsou prozaičtější, což dokládá právě titulní skladba, jež je jednoduchou oslavou rock'n'rollu. Střízlivější je i obal: kreslené obličeje členů na béžovém pozadí, nad nimiž se tyčí název kapely i desky gotickým písmem z předchozího alba. Zajímavá je fotografie uvnitř rozevíracího obalu – fanoušci na koncertě drží transparent "Long Live Rock'n'Roll!". Jenže fotka není původní – jde o upravený snímek z vystoupení Rush, na němž byl původně nápis 'Plymouth vítá Rush'. Fotografie byla zrcadlově otočena a z triček fanoušků byly navíc retušovány nápisy Rush.
Přes úspěšné světové tažení se však nad Rainbow už nějakou dobu stahovala mračna. Ronniho nespokojenost vygradovala v prosinci 1978, kdy se rozhodl formaci opustit. Jako důvod uvedl rozdílné představy o dalším směřování – nesouhlasil s komerčnějším kurzem, který začal prosazovat Blackmore. Vadilo mu i Ritchieho povýšené chování vůči fanouškům. Než ale stihl svůj odchod oficiálně oznámit, manažer Bruce Payne mu sdělil, že Ritchie rozpouští uskupení a ponechává si pouze Cozzyho. Ironií osudu to pro Diovu kariéru znamenalo posun vzhůru – odešel do Black Sabbath, kde nahradil Ozzyho Osbourna.
Po Diově odchodu zůstal Blackmore jediným původním členem sestavy. Powell také zůstal, ale Daisley byl propuštěn o pár měsíců později. Stone vydržel ještě o chvíli déle, ale bez Dia jeho zájem o partu brzy vyprchal a rovněž odešel. Na volné místo klávesáka doporučil Cozzy svého bývalého kolegu Dona Aireyho, který se ještě v prosinci 1978 dostavil do Ritchieho domu v Connecticutu na přehrávku – a uspěl i díky tomu, že dokázal snášet pochybný humor Powella a Blackmora s nadhledem.
Na konci roku byl jako nový baskytarista zkoušen Jack Green z Pretty Things, ale dlouho se neohřál – s Powellem ani s Aireym si nesedl. Blackmore mezitím oslovil Iana Gillana, aby nahradil Dia, ale Gillan odmítl a na oplátku mu nabídl post kytaristy. Na zámek Pelly de Cornfield se pak sjelo hejno zpěváků, ale žádný nezaujal. Po sérii neúspěšných konkurzů pomohla náhoda. Během jedné z večerních seancí si formace pouštěla "Only One Woman" od Marbles – Ritchieho zaujal hlas a Roger dostal za úkol vypátrat jeho původ. Grahamu Bonnetovi pak stačilo zazpívat "Mistreated" a bylo rozhodnuto, přestože sám váhal kvůli stylovému směřování formace. Vokály nakonec nebyly nahrány ve Francii, ale až později v Kingdom Sound Studios na Long Islandu – Grahamovi chybělo klasické studio. Problém s basou vyřešil producent Glover, který nahrál všechny party a přispěl i texty ke všem skladbám.
Výsledná deska Down to Earth přinesla sestavě první zásadní úspěch v žebříčcích – především díky hitu "Since You Been Gone", který napsal Russ Ballard, a vlastní skladbě "All Night Long" z pera Blackmora a Glovera.
Nový, více mainstreamový zvuk ale některé fanoušky i členy souboru zklamal. Cozzy se například netajil tím, že mu "Since You Been Gone", která vystoupala až na pátou příčku hitparády, připadala jako popová věc, která do repertoáru Rainbow vůbec nepatří. To také přispělo k jeho úvahám o odchodu.
Recenze novinky byly vesměs smířlivé. Stephen Thomas Erlewine z AllMusic označil LP za solidní hardrockovou desku, která sice nenabízí nic nového, ale přináší přesně to, co má. Kritizoval především Bonnetův vokální projev, zatímco vyzdvihl Blackmorovu kytarovou techniku a jeho 'mystickou citlivost'. Podle magazínu Record Collector je deska snad nejrozporuplnějším albem v katalogu Rainbow, a to kvůli Blackmoreovu úmyslnému posunu k mainstreamu. V roce 2005 se nahrávka umístila na 431. příčce žebříčku časopisu Rock Hard 'The 500 Greatest Rock & Metal Albums of All Time'.
Rainbow ale stále nedobyli Spojené státy, a tak vyrazili na další americkou šňůru – od září 1979 jako předkapela Blue Öyster Cult. Podle Aireyho to nebyla nejšťastnější tour – Ritchie měl údajně finanční problémy – ale soubor byl ve výtečné formě. Během koncertu v Richfield Coliseum v Clevelandu došlo ke skandálu, když se Don a Ritchie porvali přímo na pódiu a koncert musel být zrušen.
Evropské turné pokračovalo a během něj si sestava rezervovala studio Sweet Silence v Kodani, kde během několika hodin natočila instrumentální skladbu "Weiss Heim", která se objevila jako B-strana singlu "All Night Long".
Britská část šňůry byla rovněž velmi úspěšná – většina koncertů byla vyprodaná, včetně show 23. února ve Wembley. Tam se Ritchie opět předvedl – po hlavním setu odmítl přídavek, což publikum neuneslo a začalo demolovat část sálu. Škoda činila několik tisíc liber. Po návratu z krátkého japonského turné, kde bylo pořízeno několik živých nahrávek pro chystané koncertní album, kontaktoval Paul Loasby management Rainbow s návrhem, aby vystoupili jako hlavní hvězda jednodenního festivalu věnovaného nové vlně britského heavy metalu. Blackmore i manažer Payne návrh okamžitě přijali.
Festival, pojmenovaný Monsters of Rock, se uskutečnil v neděli 18. srpna 1980 na závodním okruhu Donington Park v hrabství Leicestershire a představila se na něm kombinace jak britských formací včetně Judas Priest a Saxon, tak zahraničních, jako byli američtí Touch a Riot, kanadští April Wine nebo němečtí Scorpions. Přestože několik dní před akcí sužovaly oblast vydatné deště a plocha byla plná bahna, v den konání panoval horký, jasný a slunečný den. Oficiální zprávy uváděly účast 35 000 fanoušků, podle neoficiálních odhadů jich ale mohlo být až 50 000. Až na drobné výhrady byl festival hodnocen jako mimořádně úspěšný a postupně se stal každoroční stěžejní událostí britského hardrockového života. Bylo to však zároveň poslední vystoupení Cozzyho Powella, který dal výpověď, neboť se mu nelíbilo Blackmorovo čím dál poprockovější směřování. Bicí po něm převzal Bobby Rondinelli, jenž přiletěl z New Yorku, aby viděl doningtonské vystoupení.
Také pro Bonneta byl Donington vrcholem jeho působení v Rainbow, a zároveň jeho koncem – krátce po festivalu odešel, aby se věnoval sólovému projektu. Blackmorova rostoucí nespokojenost se zpěvákem se už dříve odrazila v Grahamově nezájmu o nový materiál a celé neproduktivní období natáčení, kdy parta trávila víc času v hospodě než ve studiu, skončilo Bonnetovým návratem domů do Los Angeles. Díky své účasti v Rainbow však Bonnet okamžitě získal sólovou smlouvu, a s první deskou mu pomáhali Cozy Powell a Jon Lord. Po jeho odchodu čtyři zbývající členové pokračovali v práci na páté studiovce. Většina instrumentálních stop byla hotová během zhruba pěti týdnů – bylo načase najít nového zpěváka.
Do souboru byl poté přijat americký zpěvák Joe Lynn Turner, dříve působící v Fandango, který nazpíval již připravené skladby. To byl trochu problém, protože materiál pro desku vznikal ještě se zpěvákem Grahamem Bonnetem, který před svým odchodem stihl nahrát ranou verzi písně "I Surrender". Turner později přiznal, že kvůli tomu musel zpívat ve vyšších tóninách, než bylo pro něj běžné (a v tom pak pokračoval i nadále). Blackmore si nového frontmana okamžitě oblíbil – hlavně díky jeho schopnosti psát texty – ale ani to ho neuchránilo před 'rituálním uvítáním' v podobě vtípků během pobytu v Dánsku, kde se dokončovalo album.
Difficult to Cure, pátý studiový počin Rainbow, vyšel 9. února 1981. Znamenal pokračující komercionalizaci zvuku formace (Ritchie Blackmore se tehdy vyjádřil, že oceňoval Foreigner) a stal se jejich nejvýše umístěnou deskou v UK Albums Chart – dosáhl na třetí místo. Titulní skladbou desky Difficult to Cure byla instrumentální verze Beethovenovy Deváté symfonie.
Z LP také pochází jejich nejúspěšnější britský singl, "I Surrender", který se vyšplhal na třetí místo hitparády. Blackmore zpočátku z další Ballardovy písně nijak nadšený nebyl a trvalo, než ho kapela přesvědčila k jejímu přepracování. Navíc byl problém – o vydání songu usilovala i formace nové vlny britského metalu, parta Praying Mantis. Přednost ale dostali slavnější Rainbow, což vedlo k napětí mezi oběma skupinami.
Dvě zajímavosti: obal desky (navržený studiem Hipgnosis) byl původně vytvořen pro Never Say Die!, poslední studiovku Black Sabbath s Ozzym. Smích na konci závěrečné skladby patří Oliveru Hardymu – na původní LP byl ve smyčce ve výběhové drážce, zatímco na CD se několikrát zopakuje a následně zmizí.
Nová sestava se v únoru 1981 vydala na tříměsíční americké turné, během něhož vznikla i píseň "Jealous Lover" – jedna z nejpopulárnějších skladeb Rainbow v té době. Během tohoto období se Ritchie stihl oženit s přítelkyní Amy Rothmanovou. Následovalo evropské turné po Francii a Španělsku, kde jim předskakovali tehdy vycházející Def Leppard, a pak návrat do Británie, kde odehráli dva koncerty v Hammersmith Odeon a dva v divadle Rainbow. Turné zakončili v Japonsku, přičemž během návratu sehráli ještě jeden koncert na Havaji.
Byl to poslední koncert Dona Aireyho, který už měl všeho dost a odešel – oficiálně kvůli hudebním neshodám. Don vzpomíná: „Po dvou kouscích Ritchie odešel z pódia a zbytek kapely s ním. Ukázal na mě, ať hraju dál a držím pozici, zatímco mu opraví zesilovač. Tak jsem tedy hrál sólo a neviděl nikoho z kapely ani techniky. Zůstal jsem na pódiu úplně sám a hrál asi pětadvacet minut. Použil jsem všechny možné triky, hrál jsem "Hawaiian Love Chant" ze seriálu Hawaii Five-0 i Little Richarda, jen abych udržel koncert v chodu a přitom jsem se zoufale rozhlížel. Nakonec jsem si řekl, že představení skončilo, odešel a vrátil se do hotelu. Oni seděli u baru a vypadali velice spokojeně. Řekl jsem Colinovi: ‚Chci odsud pryč.‘ Ráno jsem si koupil letenku na první spoj pryč z ostrova a víckrát jsem je neviděl.“
Formace dosáhla významného vysílání v amerických rockových rádiích zaměřených na LP s písní "Jealous Lover", která dosáhla 13. místa v žebříčku Rock Tracks magazínu Billboard. Skladba "Jealous Lover", původně vydaná jako B strana písně "Can't Happen Here", se následně stala titulní písní EP vydaného v USA, jehož obal připomínal Difficult to Cure.
V prosinci začali Rainbow v Le Studiu v kanadském městě Morin Heights nahrávat nové album. Bylo to velmi respektované studio; Rush v něm nahráli desky Permanent Waves a Moving Pictures a Police studiovku Ghost In The Machine. Aireyho nástupcem se stal Američan David Rosenthal, čerstvý absolvent Music College. Nový rekrut byl opět požádán o autorskou spolupráci a upozorněn, že jeho autorství nebude uváděno. Navzdory nízkému věku byl ale Rosenthal mnohem protřelejší než někteří dřívější členové Rainbow a postoupil situaci svému právníkovi.
Deska Straight Between The Eyes vyšla v roce 1982 a formace se na ní pustila ještě dál směrem k americkému rocku pro dospělé (AOR). Byla ucelenější než Difficult to Cure a slavila větší úspěch ve Spojených státech. Singl "Stone Cold" byl baladou, která zaznamenala určitý úspěch v hitparádě (1. místo v žebříčku Rock Tracks časopisu Billboard) a její videoklip byl hojně vysílán na MTV. Sestava se však svým více AOR zvukem odcizovala některým svým dřívějším fanouškům. Úspěšné doprovodné turné zcela vynechalo Velkou Británii a zaměřilo se na americký trh.
Vzhledem k tomu, že se Rainbow stali úspěšným uskupením amerického středního proudu, koncertovali na novém kontinentu neúnavně od začátku května až do konce srpna. Playlist se nyní skládal většinou z nového materiálu. Z Diovy éry zbyla jen skladba "Long Live Rock’n’Roll", párplovskou klasiku "Smoke On The Water" si parta šetřila na přídavky. Skupina využila také rostoucí popularity domácího videa, a tak byl koncert v texaském San Antoniu, jeden z posledních na turné, natočen a stal se z něj první oficiálně vydaný záznam vystoupení Rainbow. Rok byl završen šňůrami po Japonsku a Evropě, kde bylo turné zakončeno několika koncerty ve Španělsku. Předskakovala sestava UFO. Když její baskytarista Pete Way v hotelu spatřil Blackmorea v pyžamu s monogramem, údajně prohlásil: „To byl konec legendy.“
Koncem roku, poté co Ian Gillan ohlásil konec své skupiny, se objevily první fámy, že Turner, Rondinelli a Rosenthal dostanou výpověď, protože znovuzrození Deep Purple nyní nestojí nic v cestě. Pověsti se ale tentokrát ještě nepotvrdily, což se ovšem netýkalo bubeníka Rondinelliho. Objevily se zmínky o tom, že za jeho odchodem stál Turner, který v souboru získával stále větší vliv. Sám zpěvák nicméně odmítá jakoukoli účast na této události. V knize Ritchie Blackmore – Černý rytíř k tomu řekl: „Nejsem si vědom toho, že bych mohl za jeho odchod. Jediná možnost, jak jsem tomu mohl napomoci, byla, že Ritchie ho už měl dost a já, abych byl upřímný, jsem k němu taky měl výhrady. Bobby totiž 'hrál pánubohu do oken,' jak jsme říkali. Při zvukovkách byl úžasný, ale během koncertů ztrácel energii. Ritchie se na mě vždycky při hraní podíval a řekl: 'A jde do háje.' Bobby odešel dřív, než jsem se s ním vůbec stihl rozloučit. Takže nelze říct, že bych na tom měl nějaký zásadní podíl. A doufám, že on si to nemyslí. Možná tahle knížka pomůže uvést tuhle věc na pravou míru. Chápal jsem, proč se ho Ritchie chce zbavit, ale já jsem o ničem nerozhodoval, ani jsem nešel za Ritchiem a neřekl mu: 'Zbav se Bobbyho.'“
Pravý důvod Bobbyho odchodu zřejmě leží v jeho neschopnosti dodat energii novým skladbám. Hudební formaci se v Kodani, kde se opět točilo nové album, nedařilo dát dohromady kloudný materiál, přestože čas utíkal a vyhazovala z oken moře peněz. Rondinelliho nakonec nahradil Turnerův kamarád a někdejší spoluhráč, bývalý bubeník Brand X a Balance Chuck Burgi.
Turner vypráví: „Byli jsme zase ve studiu Sweet Silence a vyplácali já už ani nevím kolik pásek na to, abychom dali dohromady základy. A tehdy se používaly obrovské cívky. Měli jsme šest cívek materiálu a ani jednu nahrávku, která by za něco stála. Všechny byly špatné. Plýtvali časem, vyhazovali z okna moře peněz a nehnuli se ani o krůček. Byl jsem vzteky bez sebe. Navíc jsem měl pocit, že jsem napsal, tedy nejen já, několik super písní, ale ten člověk jim prostě nedal šanci. A já jsem odmítal toho… no, od začátku se mi ten novej bubeník nelíbil. Cítil jsem, že se ubíráme špatným směrem. Ritchie prostě potřeboval někoho, kdo by to, kurva, zase nakopnul. Když už jsme se zbavili Bobbyho, musíme najít někoho, kdo je prostě úžasnej.
Takže jsme v Kodani – nemáme nahrávky, které by za něco stály, vydáváme haldy peněz, nahráli jsme šest velkých cívek magnetofonového pásu, ale jsou na nich jenom sračky. Moje písně se zrovna dokončovaly a já jsem se o ně začal bát, protože jsem chtěl udělat dobré album. Nechtěl jsem dopustit, aby je ten zkurvenej bubeník zničil. Nebudu ho jmenovat, proč taky? Ale řekl jsem: 'Znám někoho úžasnýho.' Hned se mě ptali koho a já odpověděl: 'Jmenuje se Chuck Burgi a je to můj kámoš. Hrávali jsme spolu a říkám vám, že jestli ho sem dostaneme, třeba svázanýho v sudu, tak z těch věcí okamžitě vymlátí, co se dá.' Tak se nakonec i stalo. Bruce Payne mě podpořil a řekl: 'OK, přesvědčím všechny ostatní a uděláme to.' Dotáhli jsme Burgiho i s jeho malou soupravou, zahrál jako šílenec a Ritchie ho dodnes zbožňuje.“
Deska Bent Out of Shape původně vyšla v září 1983 jako LP a kazeta, která obsahovala oproti vinylové verzi několik delších úprav. Kritiky i fanoušky je obecně označována za komerční počin, kterým se soubor snažil zopakovat úspěch písně "Stone Cold" a předchozí nahrávky. V důsledku toho jsou některé skladby, jako například první singl vydaný z tohoto alba, "Street of Dreams", obvykle považovány spíše za AOR styl namísto hardrockového zvuku dřívějších děl. Nahrávka byla zaměřena zejména na americký trh, ale i ve Velké Británii získala pozitivní recenze. Howard Johnson z časopisu Kerrang! album pochválil jako pravděpodobně dosud nejkomplexnější dílo Rainbow a skladby "Desperate Heart" a "Street of Dreams" označil za dvě z nejlepších melodií toho roku.
V rozhovoru pro časopis Sounds v září 1983 řekl Blackmore Garymu Bushellovi, že má z desky Bent Out of Shape dobrý pocit: „Myslím, že je velmi dobré, je solidní a jde k jádru věci. Jsem spokojený s tím, jak se vyvíjí moje autorská práce.“
Evropské turné k propagaci nahrávky začínalo ve Spojeném království, kde se v roli předskokanky představila bývalá kytaristka souboru Runaways Lita Fordová, Blackmoreova někdejší krátká známost z doby, kdy žil v Hollywoodu. Důkazem, že sestava hrála pěkně zostra, byla první dvě vystoupení v cardifské St. David’s Hall, která byla nahrávána pro americké rozhlasové vysílání. V březnu 1984 pak band zamířil na tři koncerty do Japonska. Na úplně poslední vystoupení v hale Budokan se Blackmore rozhodl angažovat orchestr, který by společně s Rainbow odehrál Beethovenovu Devátou. Rosenthal si vzal na starosti orchestrální aranžmá a Blackmore byl celou akcí inspirován tak, že odehrál naprosto jedinečné intro. Celý koncert byl naštěstí natáčen, a i když tento filmový materiál nikdy nevyšel za hranicemi Japonska, objevila se Devátá na kompilačním videu Rainbow The Final Cut, kde slouží jako přesvědčivý důkaz pro každého, kdo by snad pochyboval o Blackmoreově kytarovém umu.
Na počátku 80. let se manažerská společnost Thames Talent, která vedla i skupinu Rainbow, pokoušela domluvit reformu Deep Purple a její snaha byla nakonec úspěšná. V dubnu 1984 se Blackmore a Glover zavázali k reunionu a Rainbow byli rozpuštěni, i když o dva roky později ještě vyšlo jejich tehdy poslední kompilační album Finyl Vinyl, na kterém byly shromážděny zatoulané studiové béčka ze singlů "Weiss Heim" ("All Night Long" B-side), "Bad Girl" ("Since You Been Gone" B-side) a "Jealous Lover" ("Can't Happen Here" B-side), doplněné o živé nahrávky. Rozchod Rainbow ale nebyl jedinou změnou v Blackmoreově životě. Jeho manželství s Amy Rothmanovou se ukázalo být poměrně krátkou záležitostí a Ritchiho čekal další finančně náročný rozvod (Joe Turner má za to, že částka dost pravděpodobně ovlivnila kytaristovo rozhodnutí zúčastnit se reunionu Deep Purple).
Opravdové a legální opětovné sjednocení klasické sestavy Deep Purple z počátku sedmdesátých let (Blackmore, Gillan, Glover, Lord a Paice) bylo oznámeno v pořadu rádia BBC The Friday Rock Show. Sestava podepsala celosvětovou smlouvu se společností PolyGram, přičemž Mercury Records vydávala jejich desky v USA a Polydor Records ve Velké Británii a dalších zemích. LP Perfect Strangers vyšlo v říjnu 1984 a hned poté odstartovalo turné na Novém Zélandu, které pokračovalo kolem světa oklikou přes Evropu. Mělo ohromný úspěch.
V roce 1987 parta vydala dvě desky – studiovku The House of Blue Light a živák Nobody's Perfect – a pokračovala ve svém úspěšném tažení. V roce 1989 byl ale Ian Gillan, kvůli svým neshodám s Blackmorem, vyhozen z formace a nahrazen zpěvákem Rainbow Joe Lynn Turnerem. Tato sestava nahrála pouze jednu studiovku, Slaves and Masters (1990). Mnoho fanoušků i nahrávací firma chtěli zpět Gillana, proto Lord, Paice a Glover tlačili na Turnera, aby odešel. Blackmore ustoupil a klasická pětice nahrála ještě jednu nahrávku – The Battle Rages On. Během mimořádně úspěšného turné po Evropě koncem roku 1993 ale napětí mezi Blackmorem a Gillanem opět narůstalo a Blackmore nakonec v listopadu 1993 odešel, aby se už nikdy nevrátil. Místo něj zaskočil Joe Satriani, takže se prosincový koncert v Japonsku mohl uskutečnit. Satriani zůstal i na evropské letní šňůře 1994, ale ačkoliv mu bylo nabídnuto stálé členství ve formaci a on souhlasil, kvůli již podepsaným smlouvám a nesouhlasu jeho vydavatele se stálým členem stát nemohl. Po krátkém hledání byl jednomyslně přijat Steve Morse z Dixie Dregs, aby definitivně nahradil Blackmorea.
O rok později, v roce 1994, se Blackmore rozešel také se svým dlouholetým manažerem Brucem Paynem a jeho agenturou Thames Talent. Podepsal novou smlouvu s firmou Legend Artist Management vedenou Joem Boylandem a zároveň podle Boylanda podepsal mnohamilionovou smlouvu na několik nahrávek s BMG. Ve svém dalším projektu se původně chtěl zbavit nálepky Rainbow a svou novou sestavu nazval Rainbow Moon, přičemž tvrdil, že slovem Moon má na mysli příjmení své babičky! Společnost BMG jej ale donutila držet se komerčně prověřeného názvu. Ovšem vzhledem k tomu, že v nové partě byly samé nové tváře, se stěží dalo mluvit o comebacku.
V sestavě působili skotský zpěvák Doogie White a američtí muzikanti Paul Morris (ex-Warlock) a John O'Reilly (ex-Joe Lynn Turner Band). Baskytaristu Roba de Martina (ex-Virgin Steele) po prvních zkouškách nahradil Greg Smith (ex-Alice Cooper a Joe Lynn Turner). Sestava ke konci roku 1994 v Americe intenzivně skládala a zkoušela, v lednu 1995 pak v Nové Anglii natočila desku Stranger In Us All, která vyšla v září na začátku světového turné.
Studiovka, vydaná v době postgrungeové scény v polovině 90. let, nedosáhla kritického ani komerčního ohlasu předchozích alb a nebyla ani nijak zvlášť propagována. Přesto dosáhla mírného úspěchu, zejména v Evropě a Japonsku, a v některých teritoriích (zejména ve Skandinávii a Japonsku) se prodávala poměrně dobře. Obsahovala několik coververzí – "Still I’m Sad" od The Yardbirds vyšla v instrumentální podobě už na prvním albu Rainbow, Griegovu "Hall of the Mountain King" Blackmore poprvé slyšel v roce 1960 od Nero & the Gladiators. V roce 1965 si nahrál vlastní verzi pro Dereka Lawrence a hrával ji i na svém posledním turné s Deep Purple. Candice na album přispěla několika texty a doprovodnými vokály – mimo jiné i ve vynikající písni "Ariel", kterou chtěl Blackmore původně schovat pro plánovaný akustický projekt.
Krátce předtím, než se Rainbow v září 1995 vydali na turné, se Reilly zranil při fotbale (později se znovu krátce objevil v Blackmore's Night). Sestava sice našla náhradníka v Chucku Burgim (který hrál v té době už čtyři roky s Blue Öyster Cult), ale u Blackmorea, i když byl s novou deskou spokojený, se začala projevovat malomyslnost. Neilu Jeffriesovi sdělil: „Uvidíme, jak ta věc s Rainbow dopadne, jestli lidi budou od téhle kapely chtít vůbec ještě něco slyšet. Necháme to na publiku. Navíc je pro mě čím dál těžší nacházet inspiraci jen v hlasitosti. Radši bych si jen tak sedl s kytarou a hrál.“
Po čtyřdenní generálce odehráli noví Rainbow 30. září 1995 svůj první koncert. Ironií osudu to bylo v Helsinkách, tedy ve městě, kde Blackmore před dvěma lety odehrál svůj poslední koncert s Deep Purple. I když v USA byl tradiční hard rock vytlačován alternativně rockovými a grungeovými uskupeními v čele s Nirvanou, turné bylo úspěšné. V Evropě a zejména v Japonsku byli noví Rainbow stále schopni zaplnit pětitisícové sály a v některých případech dokonce i větší haly, v nichž Blackmore dříve hrával s Deep Purple. Koncertní program kombinoval novinky s písněmi starších sestav Rainbow a došlo i na párplovské hity "Perfect Strangers" a "Burn".
Koncert v německém Düsseldorfu byl profesionálně natočen pro televizní pořad Rockpalast. Tato show, zpočátku hojně bootlegovaná (a mnohými sběrateli považovaná za nejlepší bootleg Rainbow té doby), byla v roce 2013 oficiálně vydána společností Eagle Records na CD a DVD pod názvem Black Masquerade. Živá vystoupení se vyznačovala častými změnami v setlistech a hudebními improvizacemi, které se u bootleggerů osvědčily a s mnoha koncerty se obchoduje i po více než deseti letech. Koncertování pokračovalo po celý rok 1996, i když v pomalejším tempu než poprvé. Po úspěchu prvního turné se Rainbow koncem června vydali do relativně neznámého prostředí Jižní Ameriky, kde odehráli celkem devět koncertů – jeden v Chile, dva v Argentině a šest v Brazílii, a po jihoamerickém turné, které bylo zakončeno v Rio de Janeiru, následovalo několik evropských festivalů pod širým nebem i koncertů v krytých halách.
Na americkém turné v roce 1997 hráli Rainbow převážně v malých klubech. Začínalo se 20. února v New Jersey, končilo 19. března na západním pobřeží v Kalifornii. Stačilo ale málo a turné se vůbec nekonalo poté, co dva týdny před začátkem odešel kvůli výnosnějšímu angažmá u Enrique Iglesiase bubeník Chuck Burgi. Na své místo doporučil Johna Micelliho, který tehdy hrál s Meat Loafem. Doogie White k tomu řekl: „Když jsem přijel za kapelou, už týden se zkoušelo. Já jsem se přidal až na poslední dva dny. Micelli nikdy předtím neslyšel Rainbow ani Deep Purple! Byl sice rockový fanda, ale nikdy je neslyšel. Bylo pro něj těžké přijít do kapely jen devět dnů před prvním koncertem. Dřel spolu s úžasným Gregem Smithem jako kůň, aby to všechno dali dohromady. John je víc jako Cozy Powell, není tak jazzový jako Burgi, takže trochu změnil rytmus kapely. Měl jsem pocit, že je pro kapelu přínosem.“
Celkově bylo ale turné méně úspěšné než vystoupení v letech 1995 a 1996 a formace se pomalu rozpadala. Blackmore už také naznačil, že by deska Stranger In Us All mohla být vůbec poslední řadovou nahrávkou Rainbow, protože v té době už věnoval pozornost své dlouholeté hudební vášni – renesanční a středověké hudbě. Po odehrání posledního koncertu v dánském Esbjergu v roce 1997 se Rainbow opět odmlčeli, tentokrát na dlouhých 18 let. Blackmore spolu se svou partnerkou Candice Night jako zpěvačkou založil renesancí ovlivněné uskupení Blackmore's Night. Přibližně ve stejné době, kdy probíhala produkce desky Stranger in Us All (1995), již připravovali debut Shadow of the Moon (1997).
Od rozpadu souboru v roce 1984 a poté v roce 1997 mnoho skladeb Rainbow živě zpívali bývalí členové, v posledních letech zejména někdejší frontmani Ronnie James Dio, Graham Bonnet, Joe Lynn Turner a Doogie White. Také Don Airey často hrál během svých sólových vystoupení písně z let 1979 – 1981. Blackmore's Night občas naživo zahráli jednu nebo dvě skladby Rainbow, konkrétně "Ariel", "Rainbow Eyes", "Street of Dreams" a "Temple of the King". Poslední tři jmenované písně také znovu nahráli ve studiu. A v letech 2002–2004 hrál na svých koncertech řadu skladeb Rainbow také Hughes Turner Project.
Dne 9. srpna 2007 odehráli Joe Lynn Turner a Graham Bonnet koncert na počest Rainbow ve finských Helsinkách. Program sestával z písní z éry 1979 – 1983. V roce 2009 vytvořili Joe Lynn Turner, Bobby Rondinelli, Greg Smith a Tony Carey koncertní tributní partu Over the Rainbow, v níž působil jako kytarista Jürgen Blackmore (Ritchieho syn) a která hrála skladby ze všech období historie souboru. Po prvním turné musel Tony Carey ze zdravotních důvodů odejít; nahradil ho další bývalý člen Paul Morris. Z plánů skupiny nahrát původní materiál ale sešlo a Over the Rainbow se v roce 2011 formálně rozpadli.
V roce 2015 Blackmore oznámil, že v létě 2016 odehraje koncerty pod hlavičkou Ritchie Blackmore's Rainbow, což budou jeho první rockové koncerty od roku 1997. Nová sestava Rainbow byla oznámena 6. listopadu 2015. Vystoupili v ní zpěvák skupiny Lords of Black Ronnie Romero, klávesista formace Stratovarius Jens Johansson, bubeník party Blackmore's Night David Keith a baskytarista Bob Curiano (používá jméno Bob Nouveau).
Rainbow debutovali 17. června 2016 v Loreley Freilichtbüh na německé verzi open-air festivalu 'Monsters of Rock' před 15 000 návštěvníky. Dne 18. června odehráli další koncert pod širým nebem pro 30 000 fanoušků v Bietigheim-Bissingen (Festplatz am Viadukt). Třetí a poslední koncert se uskutečnil v birminghamské Genting Areně v Anglii. Koncem roku 2016 vyšlo také živé album a DVD Memories in Rock.
Na otázku, zda Rainbow plánují natočit nové studiové album, odpověděl v květnu 2016 baskytarista Bob Curiano: „Rád bych šel s Rainbow do studia. Potřebujeme jen, aby Ritchie řekl: 'Jdeme na to!'. Myslím, že se všichni cítíme pod tlakem kvůli očekávání fanoušků. Mě ten tlak nutí pracovat tvrději a dosahovat lepších výsledků.“ Blackmore však řekl, že nemají žádné plány na nové album nebo světové turné a že reunion je jen pár koncertů pro zábavu. Také ale řekl, že Rainbow dostali mnoho nabídek, aby v budoucnu opět odehráli 'pár dalších koncertů'.
Navzdory dřívějšímu rozhodnutí nevydávat novou hudbu Blackmore v rozhovoru pro časopis Burrn! z května 2017 prozradil, že Rainbow jsou ve studiu a nahrávají dvě nové skladby: „Napsal jsem jednu novou píseň a také jsem nahrál jednu ze starých. Ronnie, který je teď v Madridu, k ní přidal své vokály a poslal ji zpátky. Spíš než album je možné, že to vydáme jako singly.“ V červnu 2017 se Rainbow vydali na čtyřdenní turné po Velké Británii. Začalo prvním vystoupením Rainbow v Londýně od roku 1995 na druhém ročníku Stone Free Festivalu v O2 areně, po kterém následovaly koncerty v Manchesteru, Glasgow a Birminghamu; koncert v Manchesteru byl zrušen po bombovém útoku v Manchester Areně.
V roce 2018 Rainbow vydali další živé album a DVD Memories in Rock II, které zachycuje koncertní vystoupení v Německu. Závěrečná skladba na albu, "Waiting for a Sign", je studiová skladba nahraná se současnou sestavou a znamenala první píseň Rainbow po 23 letech. V dubnu 2018 kapela odehrála pět koncertů, a to v Moskvě, Petrohradě, Helsinkách, Berlíně a Praze. Koncerty byly dobře navštívené, přičemž v Helsinkách bylo vyprodáno. Setlist se opět lišil večer od večera, přičemž výběr skladeb Rainbow a Deep Purple byl téměř půl na půl.
V květnu 2019 Rainbow vydali další singl, "The Storm", který byl rockovou předělávkou stejnojmenné písně Blackmore's Night z roku 2001, a v létě téhož roku kapela pokračovala v turné po Evropě. Budoucnost Rainbow je ale od ukončení evropského turné 2019 nejistá. Když byl Romero v listopadu 2020 dotázán na aktuální stav uskupení, odpověděl: „Příští rok se samozřejmě nic dít nebude. A Ritchie a Candice se opravdu soustředí na novou desku Blackmore's Night. Takže pokud se v příštích letech všechno vrátí do normálu, pravděpodobně odehrajeme ještě nějaké koncerty. Ale v tuto chvíli je všechno pozastaveno.“
V dubnu 2022 Romero prohlásil, že je v kontaktu se zbývajícími členy Rainbow, ale opět vyjádřil pochybnosti, že parta ještě někdy vyjede na turné nebo nahraje novou hudbu: „Nemyslím si, že v blízké budoucnosti bude nějaký plán, protože pandemie byla samozřejmě pro celý hudební byznys hodně komplikovaná. A teď jako by se všechno vracelo do normálu, ale se zpožděním dvou let. Takže se koná spousta koncertů. A než se to vrátí úplně do normálu, tak to bude trvat minimálně pár let. Takže si myslím, že Ritchie se zatím moc nehrne do toho, aby něco natočil. A on se teď soustředí na Blackmore's Night - myslím, že nedávno vydali album. Zatím žádný plán není, o žádném jsme nebyli informováni. Takže prostě čekáme... U Ritchieho člověk nikdy neví - třeba za pár dní přijde s nějakým nápadem. Člověk nikdy neví.“
V únoru 2023 Romero fakticky potvrdil svůj odchod z formace prohlášením v pořadu The Classic Rock Podcast: „Nemám pocit, že by se to mohlo vrátit. I kdyby se to přišlo a Ritchie chtěl znovu hrát další koncerty... Nemám pocit, že bych to mohl dělat znovu, myslím, že to už není moje místo... hrát s Ritchiem. Víte, cítím se velmi vděčný za příležitost, kterou mi dal, abych udělal kariéru, ale už bych do toho nešel.“ Zároveň se pozitivně vyjádřil o svém působení v sestavě.
Zdroje:
Wikipedie
Jerry Bloom - Ritchie Blacmore, černý rytíř
James Curl - Ronnie James Dio