Historie grunge
1965 - 1985: Kořeny, předchůdci a vlivy
Termín proto-grunge se používá k popisu umělců, kteří vykazovali grungeové prvky dávno předtím, než se žánr ve druhé polovině 80. let zformoval. Za jedno z nejčasnějších proto-grungeových LP bývá považována nahrávka Here Are The Sonics z roku 1965 od formace The Sonics. Desky Neila Younga Rust Never Sleeps (1979) a Ragged Glory (1990) bývají označovány jako příklady jak proto-grungeové, tak grungeové hudby. Jeho studiový počin Young for the Mirror Ball z roku 1995 byl rovněž citován souborem Pearl Jam. K dalším uskupením, jež bývají označována jako proto-grunge, patří Wipers s deskou Youth of America (1981), Elvis Costello s albem Blood & Chocolate a Stooges s nahrávkou Fun House (1970).
Zvuk grunge částečně pramenil z izolovanosti Seattlu od hlavních hudebních center. Jak poznamenal Jon Poneman z labelu Sub Pop: „Seattle byl dokonalým příkladem sekundárního města s aktivní hudební scénou, kterou americká média, fixovaná na Los Angeles a New York, naprosto ignorovala.“ V osmdesátkách byl Seattle vzdáleným, dělnickým a 'strádajícím' městem. Estetika místní scény – pracovní montérky, čepice řidičů kamionů a kytary ze zastaváren – nebyla pózou, ale realitou. Když deska Nevermind vystřelila na první příčku americké hitparády, Cobain ještě stále přespával v autě.
Kolem roku 1984 začala seattleská scéna míchat metal s punkem, a významnou roli v této fúzi sehráli The U-Men. Někteří kritici však poznamenali, že přestože The U-Men bývají považováni za praotce grunge, jejich zvuk měl blíž k post-punku než metalu. Nicméně jejich výstřední styl mohl být inspirativnější než samotná hudební forma. Seattle měl tehdy bující a pestrou scénu plnou post-punkových garážových formací. Grunge se vyvinul z místního punkrockového podhoubí a čerpal z part jako The Fartz, The U-Men, 10 Minute Warning, The Accüsed a Fastbacks. Pomalý, těžký a zahuštěný zvuk Melvins měl pro definici stylu také klíčový význam. Roy Shuker poznamenává, že úspěch grunge navazoval na základy, které v 80. letech položily alternativní scény.
Mimo pacifický severozápad ovlivnila grungeová hnutí i celá řada dalších interpretů a scén. Alternativní rockeři z východního pobřeží USA, jako Sonic Youth, Pixies, Pavement nebo Dinosaur Jr., sehráli zásadní roli. Sonic Youth svým podporováním seattleských part nevědomky posilovali scénu a podněcovali nezávislé postoje tamních hudebníků. Nirvana přinesla na scénu inspiraci formacemi jako Scratch Acid a Butthole Surfers.
K předchůdcům grunge bývají řazeny také australské soubory jako The Scientists, Cosmic Psychos nebo Feedtime. Jejich nahrávky ovlivnily scénu v Seattlu skrze vysokoškolské rádio a vkus zakladatele Sub Popu Jonathana Ponemana i členů Mudhoney. O zásadním vlivu Pixies na Nirvanu mluvil i sám Kurt Cobain, který pro Rolling Stone prohlásil: „S touhle kapelou jsem cítil takové propojení, že jsem měl být její součástí – nebo alespoň hrát v její cover verzi. Převzali jsme jejich práci s dynamikou: tiché a jemné přechází v hlasité a drsné.“
Kromě punku a alternativního rocku ovlivnila grunge i vlna heavy metalu ze 70. let. Clinton Heylin ve své knize Babylon's Burning: From Punk to Grunge označuje Black Sabbath za pravděpodobně nejvýraznější předpunkový vliv na severozápadní scénu. Jejich hudba pomáhala utvářet charakteristický zvuk žánru – ať už přímo, nebo skrze skupiny, které sami inspirovali. Muzikolog Bob Gulla tvrdí, že jejich otisk lze najít téměř ve všech zásadních grungeových formacích, včetně Nirvany, Soundgarden a Alice in Chains. Také vliv Led Zeppelin je zřejmý – zejména v případě Soundgarden, u nichž magazín *Q* poznamenal, že zbožňují hard rock 70. let, ale distancují se od jeho sexismu a machismu. Jon Wiederhorn z *Guitar World* napsal: „Takže co vlastně je grunge? ... Představte si superskupinu složenou z Creedence Clearwater Revival, Black Sabbath a Stooges a jste docela blízko.“ Podle Catherine Strongové byl nejzásadnějším metalovým vlivem thrash metal, který, podobně jako hardcore punk, kladl důraz na rovnost mezi kapelou a publikem – a tuto filozofii si grungeové formace přisvojily.
1985 - 1991: Počáteční vývoj a nárůst popularity
V roce 1985 skupina Green River vydala své debutové EP Come on Down, které mnozí označují za vůbec první grungeovou nahrávku. Dalším klíčovým vydáním ve vývoji žánru byla kompilace Deep Six, kterou roku 1986 vydali C/Z Records. Tato kolekce nabídla 14 skladeb od šesti formací: Green River, Soundgarden, Melvins, Malfunkshun, Skin Yard a The U-Men. Pro většinu z těchto part to zároveň znamenalo první profesionální nahrávku. Skupiny produkovaly převážně těžký, agresivní zvuk, jenž kombinoval pomalejší tempo heavy metalu s intenzitou hardcore. Samotný proces nahrávání byl finančně skromný – každé uskupení mělo k dispozici pouze čtyři hodiny ve studiu. Jack Endino později vzpomínal: „Lidé si řekli: Co je to za hudbu? To není metal, není to punk, co to je? ... Heuréka! Všechny tyto kapely mají něco společného.“
Ještě téhož roku vydal Bruce Pavitt kompilaci Sub Pop 100 a EP Green River Dry As a Bone jako součást svého nově vznikajícího labelu Sub Pop. Prvotní koncerty grungeových part často přilákaly jen hrstku diváků (mnohdy méně než tucet), ale díky snímkům dvorního fotografa Sub Popu Charlese Petersona vznikl dojem, že šlo o zásadní hudební události. Formace Mudhoney, založená bývalými členy Green River, se stala vlajkovou lodí labelu Sub Pop a stálicí seattleského grungeového hnutí. Mezi další nahrávací značky ze severozápadu USA, které pomáhaly šířit grunge, patřily C/Z Records, Estrus Records, EMpTy Records a PopLlama Records.
Ve Velké Británii si grunge získal mediální pozornost poté, co Pavitt s Ponemanem požádali novináře Everetta Truea z britského časopisu *Melody Maker*, aby sepsal článek o tamní scéně. Tato publicita pomohla grunge na konci 80. let prorazit mimo regionální hranice a přivést více posluchačů na koncerty. Grunge zaujal hudební tisk tím, že sliboval návrat k autentické, regionálně zakořeněné vizi amerického rocku. Popularita žánru v rámci undergroundové scény rostla natolik, že se kapely začaly stěhovat do Seattlu a přizpůsobovat svou image i zvuk stylu místních grungeových pionýrů. Steve Turner z Mudhoney k tomu poznamenal: „Bylo to opravdu mizerné. Začaly se zde objevovat falešné skupiny, jejichž materiál nebyl tím, co jsme dělali my.“ V reakci na to mnohé grungeové formace obohatily svůj projev – například Nirvana a TAD začaly psát melodičtější skladby. Don Anderson ze seattleského fanzinu Backlash dodal, že kolem roku 1990 už byla většina místních lidí unavena humbukem kolem místní hudební scény a doufala, že se mediální zájem brzy přesune jinam.
Podle novináře *The Guardian* Chrise Dubrowa na konci 80. let porodila australská alternativní hospodská scéna – s „podlahou zalitou pivem“ v opuštěných městských čtvrtích – grungeová uskupení se syrovou a neuhlazenou atmosférou, jako například The Scientists, X, Beasts of Bourbon, Feedtime, Cosmic Psychos a Lubricated Goat. Dubrow doplnil: „Cobain připustil, že australská vlna měla velký dopad na jeho hudbu.“ A Everett True poznamenal: „Existuje mnoho důvodů pro to, že grunge vznikl v Austrálii – například The Scientists a podobně.“
První polovina 90. let: Úspěch v hlavním proudu
Na konci 80. let začala grungeová scéna pronikat do hlavního proudu hudby. Soundgarden byli prvním uskupením, které získalo smlouvu u významného labelu, když v roce 1989 podepsali kontrakt s A&M Records. Podle Jacka Endina zahráli Soundgarden spolu s dalšími pokračovateli, jako byli Alice in Chains a Screaming Trees, na svých prvních deskách u velkých vydavatelství většinou velmi dobře. Debutové LP Alice in Chains Facelift obsahovalo úspěšný singl "Man in the Box", který se držel 20 týdnů v top 20 a MTV nepřetržitě vysílala videoklip, což dalo formaci rozhodující impuls a vydláždilo cestu k vzestupu grunge koncem roku 1991. Tato studiovka byla také první grungeovou nahrávkou, která získala zlatou desku za 500 000 prodaných kopií (11. 9. 1991).
Nirvana také obdržela nabídky od velkých vydavatelství, nicméně debutovou prvotinu Bleach vydala pod hlavičkou Sub Pop a pod producentským dohledem Jacka Endina. O rok později však přešla k hlavnímu labelu Geffen Records, kde v září 1991 vydala druhou studiovku Nevermind. Zpočátku vedení firmy předpokládalo, že deska prodá přibližně stejně jako Goo od Sonic Youth, kterou Geffen vydal o rok dříve. Debutový singl "Smells Like Teen Spirit", jež vyšel několik týdnů před albem, ale znamenal zrod hudebního fenoménu grunge. Díky neustálému vysílání klipu na MTV se do Vánoc 1991 prodalo ohromných 400 000 kopií. V lednu 1992 Nevermind dokonce vytlačil album Dangerous Michaela Jacksona z vrcholu žebříčku Billboard. Na konci dekády pak získala deska diamantovou certifikaci od Recording Industry Association of America za 10 milionů prodaných kusů.
Úspěch Nevermind překvapil a přemohl hudební průmysl. Album nejen zpopularizovalo grunge, ale také potvrdilo kulturní a komerční životaschopnost alternativního rocku obecně. Michael Azerrad tvrdil, že Nevermind symbolizuje proměnu rocku – dříve dominantní hair metal rychle ztrácel na významu a ustupoval autentické, kulturně významné hudbě. Díky grunge dokázaly žánry, které byly považovány za okrajové (bez ohledu na radikalitu), svou konkurenceschopnost a pronikly do hlavního proudu, čímž podpořily formování individualistické a fragmentované kultury. Následně další grungeové formace zopakovaly úspěch Nirvany. Pearl Jam, založená bývalými členy Mother Love Bone Jeffem Amentem a Stonem Gossardem, vydala debut Ten v srpnu 1991 (měsíc před Nevermind), avšak prodeje významně vzrostly až o rok později. Do druhé poloviny roku 1992 mělo Ten mezi hlavním publikem obrovský úspěch, získalo zlatou desku a dosáhlo čísla 2 v žebříčcích Billboard. Od té doby se ve Spojených státech prodalo více než 13 milionů kopií této studiovky.
Mezi 100 nejprodávanějších alb roku 1992 patřila také LP Badmotorfinger od Soundgarden a Dirt od Alice in Chains, stejně jako stejnojmenná deska Temple of the Dog, kterou nahráli hudebníci z Pearl Jam a Soundgarden. Průlom těchto grungeových uskupení v hlavním proudu vedl časopis Rolling Stone k označení Seattlu za 'nový Liverpool', narážejíc na rodné město Beatles a jejich roli vůdců tzv. 'britské invaze'. Brzy si velká vydavatelství pojistila smlouvy s většinou předních grungeových formací v Seattlu, zatímco město zažilo příliv nových kapel, které doufaly, že uspějí v žánrovém rozruchu. Grungeová scéna se stala jednou z dějových linií filmu The Loners režiséra Camerona Crowea. Ten představil několik koncertů klíčových uskupení, včetně Pearl Jam, Soundgarden a Alice in Chains, stejně jako muzikanty ve vedlejších rolích. Film byl natočen v roce 1991 v Seattlu a okolí a uveden o rok později – na vrcholu popularity grunge.
Popularita grunge vyvolala značný zájem o kulturní charakter hudební scény Seattlu. Přestože tato komunita koncem 80. a začátkem 90. let zahrnovala různé hudební styly a trendy, média ji vnímala jako jednotnou scénu a zaměřila se na jeden styl – grunge. Módní průmysl prodával 'grunge fashion' spotřebitelům a účtoval si prémiové ceny za položky jako pletené čepice a kostkované košile. Kritici ale tvrdili, že reklama asimilovala prvky grunge a proměnila je v dočasný módní výstřelek. Entertainment Weekly se k tomu vyjádřil v roce 1993: „Od doby, kdy média objevila hippies v 60. letech, taková subkultura nevznikla.“ Obchodníci aktivně využívali koncept grunge k prodeji osvěžovačů vzduchu, vlasových gelů a dokonce CD s 'lehkou hudbou' nazvanou 'lehký grunge'. The New York Times přirovnaly americké grungeové šílenství k masivnímu marketingu punku, diska a hip-hopu v předchozích letech. Je ironií, že New York Times byl kompromitován zveřejněním falešného seznamu slangových výrazů, údajně používaných členy grunge subkultury; tento podvod je známý jako grunge speak. Následně vznikl dokument Hype! (1996), který mapoval mediální humbuk kolem grunge. Jak média začala slovo 'grunge' používat prakticky ve všech zprávách o klíčových rockových kapelách, scéna v Seattlu ho začala pohrdavě nazývat 'slovo G'.
V Seattlu se brzy rozvinula silná antipatie vůči grunge. Na konci roku 1992 Jonathan Poneman uvedl, že vše, co s grunge souvisí, je ve městě vnímáno s cynismem a lehkomyslností, protože jde o uměle vytvořené hnutí. Mnoho grungeových umělců bylo nespokojeno s úspěchem a pozorností, kterou přinesl. Kurt Cobain v rozhovoru pro Michaela Azerrada řekl: „Sláva je to poslední, co chci.“ Pearl Jam rovněž pociťovali břemeno slávy, přičemž většina zájmu médií se soustředila na jejich frontmana Eddieho Veddera.
Další studiovka Nirvany In Utero (1993) byla záměrně nahrána ve surovém stylu, který basista Krist Novoselic popsal jako „divoký, agresivní zvuk, skutečnou alternativní nahrávku“. Přestože v září 1993 obsadila album žebříček Billboard, do roku 1996 bylo pětkrát platinové. Pearl Jam si udrželi silné prodeje i díky druhé desce Vs., vydané ve stejném roce. V prvním týdnu se prodalo 950 378 kopií, album ovládlo žebříček Billboard a překonalo všechna ostatní alba v Top 10 podle celkového prodeje. V roce 1993 vydala grungeová formace Candlebox stejnojmennou prvotinu, která získala čtyřnásobnou platinu. V únoru 1994 vyšlo mini Alice in Chains Jar of Flies, které také triumfovalo v národních hitparádách. O měsíc později album Superunknown od Soundgarden vystoupilo na vrchol Billboardu a stalo se jedním z nejvíce oceňovaných grungeových počinů poloviny 90. let s více než pěti miliony prodaných kopií. V roce 1995 se stejnojmenná deska Alice in Chains dostala na první místo hitparád a byla dvakrát platinová.
Na počátku 90. let, na vrcholu komerčního úspěchu žánru, mainstreamová popularita grunge tlačila hlavní vydavatelství, aby hledala nové talenty po celé zemi a dále je propagovala. Díky tomu se na undergroundovém Olympu objevily formace jako Stone Temple Pilots (San Diego), Tripping Daisy (Dallas), Toadies (Fort Worth), Paw (Lawrence), Veruca Salt (Chicago) a australští Silverchair, skupiny, jejichž raná tvorba byla široce charakterizována (i když nepocházely ze Seattlu) jako grunge. V roce 2014 se v online magazínu Paste umístily na seznamu 50 nejlepších grungeových písní všech dob "All Hail Me" (od Veruca Salt) a "Tomorrow" (od Silverchair) na 39. a 45. místě. Americký časopis Loudwire zase označil Stone Temple Pilots za jednu z 10 nejlepších grungeových kapel v historii. I mimo USA dosáhlo několik uskupení celosvětové slávy. V Kanadě to byla formace Eric's Trip, první kanadská skupina, která podepsala smlouvu se Sub Pop Records, a jejíž zvuk byl klasifikován jako grunge. Kromě ní bylo k tomuto žánru přičítáno i debutové LP další kanadské party Nickelback. Kapela Witness byla založena v roce 1989 ve Francii. Australský kolektiv Silverchair z místního Newcastlu dosáhl široké popularity v 90. letech; jejich píseň "Tomorrow" skončila na 22. místě v žebříčku skladeb amerického rozhlasu v září 1995 a jejich debutová studiovka Frogstomp, vydaná v červnu 1995, byla ve Spojených státech platinová už o několik měsíců později.
Během tohoto období byly grungeové kapely, které nebyly ze Seattlu, hudebními novináři často obviňovány z oportunismu a touhy přizpůsobit se módnímu žánrovému směru. Oběťmi takových obvinění se stala zejména sestava Stone Temple Pilots. V lednu 1994 časopis Rolling Stone současně označil formaci za nejlepší novou skupinu čtenářů časopisu a nejhorší novou partu podle názoru jeho redaktorů, přičemž zdůraznila rozdíl v chuti mezi kritiky a veřejností. Stone Temple Pilots si získali širokou popularitu mezi masovým publikem. Jejich prvního a druhého LP se prodalo osm a šest milionů kusů.
V roce 1994 vyšlo kriticky uznávané debutové album britské grungeové skupiny Bush, které také získalo šestinásobnou platinu. Druhé studiové dílo formace, Razorblade Suitcase, však bylo nemilosrdně zkritizováno v recenzi Rolling Stone, která uskupení nazvala „nejúspěšnější a nestydatou parodií Nirvany“. V knize Fargo Rock City: A Heavy Metal Odyssey in Rural Nörth Daköta Chuck Klosterman napsal: „Bush byli dobrý band, ale stalo se, že to byl signál k začátku konce; nakonec se změnil v jakýsi grunge Warrant“. Autor knihy Accidental Revolution: The Story of Grunge Kyle Anderson vyjádřil tento názor na kapelu: „Dvanáct skladeb na albu »Sixteen Stone« zní přesně tak, jak by měl grunge znít (v obvyklém smyslu), zatímco význam grunge byl v tom, že nezněl nijak konkrétně, včetně samotného grunge ... Jen si pomyslete, kolik různých hudebních uskupení a stylů se propagovalo pod nadpisem 'grunge', a uvědomíte si, že grunge je pravděpodobně nejvíce nedefinovaný žánr v historii hudby.“
Polovina 90. let: Pokles popularity a konec subkultury
K poklesu mainstreamové popularity grunge přispělo několik faktorů. Kritici a hudební historici se liší, pokud jde o přesnou příčinu úpadku žánru. Podle novinářky Catherine Strongové byl na konci roku 1993 grunge na hudební scéně v extrémně nejisté situaci a byl jedním z prvních kandidátů na mainstreamové zapomnění. Catherine zdůraznila úspěšnost scény, což samozřejmě vedlo ke vzniku mnoha imitátorů. Redaktoři hudební publikace Paste poznamenali, že od roku 1994 se žánr začal rychle vytrácet – Pearl Jam se snažili zmizet z hledáčku reflektoru tak rychle, jak jen to šlo, formace Alice in Chains, Stone Temple Pilots a řada dalších účinkujících měli vážné problémy s drogami a doslova bojovali o fyzické přežití. Autor knihy Grunge: Seattle Justin Henderson tvrdil, že grunge začal sestupnou spirálu v polovině roku 1994, kdy příliv peněz od velkých nahrávacích společností radikálně změnil subkulturu zevnitř a ta už se neměla kam pohnout, jenom dolů. Spisovatel zdůrazňuje, že smrt basistky Hole Kristen Pfaffové 16. června 1994 na předávkování heroinem byla dalším hřebíkem do rakve grunge.
V článku Jasona Hellera „Opravdu záleží na grunge?“ publikovaném v roce 2013 na serveru A.V. Club, publicista tvrdil, že In Utero (vyšlo v září 1993) od Nirvany byla labutí píseň grunge. Jakmile Cobain začal reptat: „Dospívající obavy se plně vyplatily / Teď jsem znuděný a starý“, bylo po všem. Po Cobainově smrti v roce 1994 se podle Hellera pokrytectví v grunge v té době stalo neslýchaným, a idealismus začal být trapný. Ve výsledku se grunge převrátil na nový Aerosmith. Publicista tvrdí, že grunge se stal evoluční slepou uličkou, protože nic nebránil a na ničem se nezakládal, a ideologie popření byla vše, co představil.
Podle autora životopisů Briana Passaya byl Cobain nejjasnějším představitelem alternativní hudby v 90. letech. Před ním ve skutečnosti neexistoval ani grunge, ani alternativa. V polovině 90. let se mnoho grungeových kapel rozpadlo nebo se stalo méně viditelným. Kurt Cobain, kterého redaktoři časopisu Time označili za „Johna Lennona swingujícího severozápadu“, se jen těžko vyrovnával s popularitou, která na něj spadla, a bojoval se závislostí na heroinu. Na začátku roku 1994 se začalo hovořit o předávkování hudebníka a o možném rozpadu Nirvany. 8. dubna 1994 byl Cobain nalezen mrtvý ve svém domě v Seattlu se střelnou ránou do hlavy, pravděpodobně sebevražda, a Nirvana byla rozpuštěna. Cobainova smrt byla katalyzátorem úpadku grunge, protože z něj odčerpala energii a spustila nástup banální a korporátní hudby k získání své dřívější pozice v hudební aréně.
Ve stejném roce Pearl Jam zrušili své letní koncertní turné na protest proti tomu, co od společnosti Ticketmaster, prodejci vstupenek v USA, vnímali jako nefér obchodní politiku. Uskupení poté začalo společnost bojkotovat; iniciativa Pearl Jam nehrát na místech spojených s Ticketmaster ale skončila kontraproduktivně, až na vzácné výjimky se formaci ve Spojených státech v následujících třech letech nedařilo vystupovat.
V roce 1996 hráli Alice in Chains, jak se ukázalo, poslední koncerty se svým frontmanem Lanem Staleym, který vypadal nemocně a odcizeně od pravidelného užívání drog. V roce 2002 byl nalezen mrtvý ve svém domě po předávkování směsí kokainu a heroinu. V roce 1996 vydali Soundgarden a Screaming Trees poslední studiová alba aktuálního desetiletí Down on the Upside a Dust. Podle Catherine Strongové publicisté Roy Shuker a Jean Stout tvrdili, že „konec grunge“ lze chápat jako proces vycházející z rozpadu Soundgarden v roce 1997.
Post-grunge
Ve druhé polovině 90. let byl grunge nahrazen post-grunge, subžánrem, který byl populární i na začátku příštího tisíciletí. Post-grunge transformoval silný kytarový zvuk a otevřený obsah písní kapel ze Seattlu do přístupné, často veselé estetiky hlavního proudu. Podle odborníků umělci tohoto hnutí postrádali undergroundové grungeové kořeny a byli ovlivněni tím, na co se později proměnilo, a sice divoce populární formou samostatného promyšleného hard rocku. Post-grunge byl komerčně životaschopnější žánr, který snižoval míru zkreslení kytary směrem k plynulému zvuku ve formátu rádia. Jak se grunge stal mainstreamem, začaly hlavní vydavatelství uzavírat dohody s umělci, které zněly jako kapely, se kterými se ztotožňovaly. Skupiny charakterizované jako post-grunge ze stejného období, jako Bush, Candlebox a Collective Soul, dostaly stigma napodobitelů kapel, které ve skutečnosti přinesly grunge do hlavního proudu. Ačkoliv ranné nahrávky Bush a Candlebox korelují s grunge, další materiál těchto skupin je většinou klasifikován jako post-grunge. Publicista z About.com Tim Grierson, který tyto skupiny popisuje, uvedl: „Není asi překvapivé, protože se zdálo, že tyto kapely kopírují módní zvuk, že je kritici označili za plagiátory. Je příznačné, že tyto skupiny byly klasifikovány téměř pejorativně – 'post-grunge', z čehož vyplývá, že jelikož nebyly samostatným hudebním hnutím, staly se vypočítavou a cynickou reakcí na přirozené stylistické změny v rockové hudbě.“
Kanadská kapela Nickelback, která byla jedním z finančně nejúspěšnějších členů post-grungeové scény 90. let, se v průběhu let přeměnila na nejvíce nenáviděnou kapelu na světě díky pokračujícímu směřování ke komerčnímu rocku. V roce 1995 publicista časopisu *Spin* Charles Aaron uvedl, že grunge je vyčerpaný, pop-punk upadá, Brit-pop je dočasný jev a rock orientovaný na alba je u konce – hudební průmysl se stal korporátně produkční alternativou, která podle autora zní jako 'fake grunge' nebo 'scrunge'. Mezi 'scrunge' skupiny zařadil Better Than Ezra, Bush, Collective Soul, Garbage, Hootie & the Blowfish, Hum, Silverchair, Sponge, Tripping Daisy, Jennifer Training a Weezer. Publicista na seznam zařadil i Foo Fighters, ale zdůraznil, že Dave Grohl (bývalý bubeník Nirvany) se mu přece jenom snažil zabránit v tom, aby se stal 'uscrungeným chlapíkem', a to díky kombinaci hardcore punku z 80. let s trashovou hudbou ze 70. let.
Další post-grungeové sestavy, které se objevily v důsledku popularity Bush a Candlebox, byly Collective Soul a Live. Na konci 90. let a na počátku 2000 byl žánr stále velmi úspěšný, během tohoto období vznikly skupiny jako Creed, Nickelback, 3 Doors Down a Puddle of Mudd, stejně jako kapely, pro které byl post-grunge charakteristický v menší míře – Foo Fighters, Staind a Matchbox Twenty. Všichni tito umělci byli v různé míře kritizováni za jejich komercializovaný zvuk i za veřejné statky a romantické postoje, které ostře kontrastovaly s tématy grunge jako sebevražda, sociální pokrytectví a drogová závislost. Následně publicista Adam Steininger kritizoval postgrungové kapely pro jejich elegantní materiál, naplněný změkčenými texty, které se zdály být zcela zaměřeny na romantické zážitky. Steininger se v tomto směru zaměřil na jednotlivé umělce a stěžoval si na Candlebox pro jejich popový zvuk, texty o lásce a psaní písní bez všestrannosti a kreativity; na Three Days Grace za jejich úhlednou hudbu ve formátu rádia; na 3 Doors Down pro zaměření na elegantní hitové singly místo vytváření kvalitních alb; na Finger Eleven pro směřování do pop-rocku; na Lifehouse pro zjednodušení zvuku grunge a jeho inovativní struktury k oslovení širšího publika; na zmatené, nesmyslné fráze od Bush; pseudo-pop poezii od Live, která potlačila podstatu grunge; vyleštěný post-grunge zvuk Puddle of Mudd; stejně jako na hudebníky Nickelback, které nazval „brakové post-grunge vypráskané chlapce, jejichž hudba je unylá jak pomyje“.
Reakce Britpopu
Během tohoto období vznikl ve Velké Británii Britpop, který částečně představoval reakci místních hudebníků na dominanci grunge ve Velké Británii. Na rozdíl od temnoty a izolace amerického žánru se Britpop vyznačoval mladistvým nadšením a touhou umělců po slávě. Přední kapely v tomto směru, Blur a Oasis, byly určitou protiváhou k výrazné nekonečné depresi grunge. Pozitivní pohled umělců Britpopu byl inspirován turné Blur po Spojených státech na jaře 1992. Britpopoví umělci opakovaně vyjádřovali své pohrdání grunge. V roce 1993 během rozhovoru s Johnem Harrisem z NME Damon Albarn souhlasil s tvrzením tazatele, že Blur je „anti-grungeová skupina“, a zdůraznil: „No, dobře. Pokud se punkem chtěli zbavit hippies, pak já se zbavím grunge“. Na druhé straně vůdce Oasis Noel Gallagher, fanoušek Nirvany, psal hudbu, která vyvrátila pesimistickou povahu grunge. V roce 2006 hudebník poznamenal: „... že singl jeho kapely "Live Forever" byl napsán uprostřed rozmachu grunge. Pamatuje si, že Nirvana měla skladbu nazvanou "I Hate Myself and Want to Die" (nenávidím se a chci umřít), a bylo to něco jako ... – Do prdele, tohle nebudu podporovat. Jakkoli ho mám rád (Cobaina) a všechny ty sračky, nepřijmu to. Nechápu lidi, kteří chodí kolem, omámení heroinem a říkají, že se nenávidí a chtějí zemřít. To jsou kurva kecy. Děti to nemusí slyšet.“
Znovuzrození
Mnoho slavných grungeových uskupení úspěšně pokračovalo v nahrávání studiových počinů a pořádání turné i v novém tisíciletí. Nejvíce mediální grungeovou formací 21. století byli Pearl Jam. V roce 2006 publicista *Rolling Stone* Brian Hiatt popsal sestavu jako „trávící většinu minulého desetiletí záměrným ničením své slávy“, přičemž poznamenal, že má loajální koncertní publikum podobné fanouškům Grateful Dead. V novém tisíciletí Pearl Jam opět získal komerční úspěch a ohlas u kritiků u studiovek jako Pearl Jam (2006), Backspacer (2009) a Lightning Bolt (2013). V roce 2005 zorganizovali muzikanti Alice in Chains sérii setkání a experimentování s různými zpěváky, aby našli náhradu za zesnulého Lane Staleyho. Výsledkem bylo rozhodnutí pro Williama Duvalla, se kterým v roce 2009 vydali desku Black Gives Way to Blue, první po 15 letech. Další studiovka, The Devil Put Dinosaurs Here, v roce 2013 skončila na 2. místě v hitparádě Billboardu. V roce 2010 se znovu sešel i Soundgarden, což vyústilo v album King Animal, vydané o dva roky později, které se zařadilo mezi pět nejlepších v národních žebříčcích v Dánsku, na Novém Zélandu a ve Spojených státech. V roce 2016 navíc hudebníci Matt Cameron a Ben Shepherd uspořádali s Alainem Johannesem (Queens of the Stone Age, Eleven), Markem Laneganem (Screaming Trees, Queens of the Stone Age) a Dimitri Kotsem (Off!) vedlejší projekt Ten Commandos.
Navzdory smrti Kurta Cobaina pokračovali ostatní členové Nirvany ve své úspěšné tvůrčí činnosti. Díky vysokému prodeji Cobainových zápisků Diaries a stejnojmenné kompilace největších hitů z roku 2002 byla Nirvana podle tehdy publikovaného článku v The New York Times úspěšnější než kdykoli předtím od sebevraždy Cobaina v roce 1994. Tento trend pokračoval i v příštím desetiletí opětovným vydáním jejich diskografie, stejně jako dokumentu Kurt Cobain: Damn Editing. V roce 2006 byl uveden film Guse Van Santa Poslední dny, který chtěl režisér původně pojmout jako životopisný snímek Kurta Cobaina (myšlenka nebyla realizována kvůli právním nárokům Courtney Love). Ve filmu se roli hlavní postavy Blake zhostil herec Michael Pitt, jehož vzhled byl téměř totožný s obrazem zesnulého vůdce Nirvana. V roce 2012 se Dave Grohl a Krist Novoselic spojili s Paulem McCartneym (v roli zpěváka), aby nahráli píseň pro soundtrack k Grohlovu dokumentu The City of Sound s názvem "Cut Me Some Slack".
Jedna z nejúspěšnějších rockových formací 21. století, Queens of the Stone Age, byla vytvořena z různých grungeových muzikantů. Začátkem roku 2000 s ní navíc spolupracoval Dave Grohl z Nirvany, s nímž bylo nahráno CD Songs for the Deaf, které kritik Stephen Hyde nazval nejlepším hardrockovým albem XXI. století. Zakladatelé, Josh Homme a Mark Lanegan (také člen Off!), hráli nějaký čas ve skupině Screaming Trees. K zvuku kapely přispěli také Dave Grohl z Nirvany a Alain Johannes z Eleven. Homme a Grohl následně vytvořili superskupinu Them Crooked Vultures s legendárním basistou Led Zeppelin Johnem Paulem Jonesem poté, co Foo Fighters vystoupili se skupinou na stadionu ve Wembley v roce 2008. Kromě toho Them Crooked Vultures využívali Johannese jako doprovodného muzikanta na turné. Navzdory relativně krátké existenci byli její hudebníci na ceremoniálu 2011 oceněni Grammy za nejlepší hardrockové vystoupení.
Na počátku tisíciletí došlo na regionální úrovni k oživení několika grungeových scén, i když v malém měřítku. Například v roce 2005 The Seattle Times upozornil na několik kapel inspirovaných grunge, které se vracely na scénu v Seattlu. The Guardian zase psal o formacích z Yorkshire, jako jsou Dinosaur Pile-Up, Pulled Apart by Horses a Wonderswan, které také hrály hudbu tohoto žánru. V článku z roku 2003 navíc redaktoři New York Times zaznamenali globální renesanci grunge po celé Americe. V dalším desetiletí se objevila řada kapel, v jejichž tvorbě byl znatelný vliv grunge. Na rozdíl od svých předchůdců někteří z nich s touto klasifikací souhlasili. Hudební tisk zaznamenal spolupráci mnoha z nich se slavnými postavami první vlny alternativního rocku. Zejména Steve Albini pracoval s uskupeními jako Bully, Vomitface a s Shannon Wrightovou. Další kapely hrající grunge nebo jím ovlivněné byli Courtney Barnett, Wolf Alice, Yuck, Speedy Ortiz, The Kut, Mitski, 2:54, False Advertising, Slothrust, Baby in Vain, Big Thief, Torres, Lullwater a Red Sun.
Odkaz grunge
V článku z roku 2011 hudební kritik Dave Whitaker vyjádřil názor, že každá generace na začátku nahrává hudbu s žánrem, který mění pravidla hry — od swingu ve 30. letech, rock and rollu v 50. letech, punkrocku v 70. letech až po grunge v 90. letech. Podle Whitakera byl ale grunge poslední americkou hudební revolucí, protože žádná generace poté nepřišla s novým žánrem, který by radikálně změnil hudební krajinu. Publicista tvrdil, že digitální revoluce (hudba online, sdílení souborů atd.) způsobila, že po grunge už neexistoval žádný generační žánr, protože k úplnému nasycení trhu jedním žánrem musí existovat hudební průmysl s obrovskou kontrolou trhu. V roce 2016 Rob Zombie uvedl, že grunge byl příčinou smrti konceptu rockové hvězdy; podle něj na rozdíl od předchozích hvězd, jako byli Alice Cooper, Gene Simmons a Elton John, kteří by stejně dobře mohli být z jiné zasrané planety, mělo prostředí grunge úplně jiný pohled — „všechny naše rockové hvězdy musí vypadat jako my (obyčejní lidé)“.
Podle Boba Batchelora se nezávislá ideologie a hodnotový systém Seattlu, které staly hlavními principy pro formování a vznik formací jako Nirvana a Pearl Jam, dostaly do rozporu s touhou velkých vydavatelství prodat miliony desek. Batchelor rovněž tvrdil, že navzdory nesouhlasu grungeových muzikantů s marketingovými cíli nahrávacích společností a odporu některých klíčových formací vůči reklamním a mediálním praktikám, diktovaným vedením vydavatelství, včetně tvorby hudebních videí, hrála účast grungeových uskupení na MTV důležitou roli v tom, že se žánr stal součástí hlavního proudu, protože mnoho fanoušků jej poprvé poznalo právě prostřednictvím MTV, nikoli lokálního nebo specializovaného rádia. Na druhé straně Gil Troy vyjádřil názor, že grungeové povstání, stejně jako většina ostatních v spotřebitelské kultuře Ameriky, skončilo komercializací, masovou produkcí, ritualizací a dezinfikací ze strany velkých korporací.
V roce 2011 John Calvert uvedl, že čas je důvodem, proč nedošlo k renesanci grunge; podle publicisty již nebyly obnoveny kulturní nálady z konce 80. a počátku 90. let, které hnutí inspirovaly. Skladatel ze Seattlu Jeff Stetson věří, že lidé z let 2010, kteří poslouchají grunge, by se měli dozvědět o kontextu a historii jeho vzniku a respektovat skutečnost, že k tomu došlo úžasnou náhodou v Seattlu a že už pravděpodobně nikdy neuvidí nic podobného. Komentátor časopisu Paste Michael Danaher tvrdil, že hnutí grunge změnilo směr rokenrolu a vneslo do něj příběhy o zneužívání a depresích a vědomí sociálních problémů.
Podle Calverta je píseň "Smells Like Teen Spirit" mezník v historii, protože vytvořila generaci definující rezonanci pro mladé lidi té doby. Calvert také nazval "Smells Like Teen Spirit" nejprudší, nejtemnější a nejintenzivnější hudbou v historii hitparád od raného punkrocku; autor zdůraznil, že se objevila a byla těžká právě tehdy, když mládež potřebovala tíhu, otřásla mladou Amerikou a poskytla jí něco, čím se mohla držet v těžkých dobách. V knize z roku 2017 spisovatel Stephen Felix-Yeager uvedl, že grunge navždy změnil identitu rockové hudby stejně jako punk; navíc přidal introspektivní texty o existenciální autenticitě a o tom, co znamená být věrný sám sobě. Kurt Cobain byl nazýván 'hlasem generace X' a hrál ve své době stejnou roli jako Bob Dylan v 60. letech a John Lennon v 70. Podle Boba Batchelora byla Nirvana stejně důležitá jako Elvis nebo The Beatles.
V roce 2008 uvedl Darrag McManus z *The Guardian*, že grunge nebyl jen trendem pro mládež nebo hudební módou. Podle novináře grunge syntetizoval klíčové filozofie moderní doby — od feminismu, liberalismu, ironie, apatie, cynismu/idealismu až po antiautoritářství a postmodernismus. McManus tvrdí, že grunge se zabýval závažnými tématy, která se v populární hudbě často nenacházejí. Pro Generaci X nebyl grunge jen hudbou, byl to klíčový kulturní vliv. Spisovatelka a historička módy Marlene Komar tvrdila, že úspěch Nirvana popularizoval 'neheterosexismus' a rozmanitost názorů na pohlaví a sexualitu, zdůrazňující, že muži a ženy jsou si navzájem podobní, a podpořil progresivní politické myšlení mezi mládeží.
V roce 2017, v rozhovoru s Michailem Kozyrevem, spisovatel Michail Idov řekl: „Nirvana otevřela dveře všem“. Někdy v letech 1994 až 1997 nastal okamžik, právě kvůli úspěchu Nirvany, a to je jejich největší dědictví, kdy americký hudební průmysl vůbec nevěděl, co může 'vystřelit'. Protože pokud takto vystřelil grunge, pak ďábel ví, co může následovat. A tak začali vysílat téměř všechno. Hudba, která byla v hlavním proudu Top-20 v polovině 90. let, měla takovou rozmanitost, eklekticismus a šílenství, jaké už asi nikdy neuslyšíme. Hlavní společnosti byly tak ohromeny, že nemohly předpovědět Nirvana, a tak pro každý případ dali šanci všem. The Flaming Lips, stejně jako The Folk Implosion... všichni měli v polovině 90. let významnou smlouvu s vydavatelstvím a alespoň jeden rozhlasový hit. Dokud se někdy v roce 1997 systém nestabilizoval. Ale byl tu tento okamžik, 2–3 roky, kdy mohlo být v éteru téměř všechno.
Československá scéna
Československá grungeová scéna sice nikdy nedosáhla takového mezinárodního ohlasu jako její zahraniční předchůdci, přesto však v 90. letech a na počátku nového tisíciletí vzniklo několik významných kapel, které tento styl ovlivnily nebo přímo hrály. Mezi nejznámější česká uskupení patřily kapely Šanov 1 a Love Star, jež kombinovaly grunge s prvky alternativního rocku a post-punku. Slovenskou scénu reprezentovaly skupiny jako Zóna A (ačkoliv spíše punk-rockové, čerpaly z alternativních vlivů blízkých grunge), a mladší formace jako Para či Horkýže Slíže, které začaly v 90. letech integrovat tvrdší a syrovější zvuk do svého repertoáru. K dalším významným projektům, ovlivněným grunge a obdobnými styly, patřily i Už jsme doma nebo Dybbuk, které přinášely alternativní hudbu s temnější atmosférou. Československá grungeová scéna se tak rozvíjela spíše jako součást širší alternativní rockové komunity, která přebírala charakteristické rysy žánru a přizpůsobovala je místnímu kulturnímu kontextu.
1982 – 1985 – Proto grunge a alternativní punkové projekty
Dybbuk — vznikli v Praze 1982; jejich surový post-punk rezonoval s ranými grunge prvky
Zikkurat — punk/alternativa od 1977, ale v 80. letech často označováni jako inspirováni grunge
Už jsme doma — založeni 1985 v Praze s energií a DIY estetikou blízkou ranému grunge
1987 – 1990 – Přechod k syrovému klubovému rocku
Šanov 1 — teplický agit-punk od 1987, s undergroundovým duchem, který rezonuje s žánry jako grunge
Reskata — brněnská hybridní formace kolem 1990; jejich živý, syrový zvuk často spojován s grunge
Kurtizány z 25. Avenue — od roku 1989/90 silně gotický post punk s temnou atmosférou, občas připodobňovanou grunge
1992 – 1995 – Nástup s explicitně grungeovými vlivy
Horkýže Slíže — založeni v listopadu 1992 v Nitře; ve své rané tvorbě kombinovali punk, rock a grunge
Šanov 1 — překročili undergroundovou základnu a získali pozornost pro surový, autentický styl; přispívají k české grunge scéně (pokračují z 1987)
Love Star — vznik kolem 1993, energický rock s prvky grunge hudby v alternativním podání
Para — z Bratislavy, 1995; silný refrénový zvuk s grunge & punk estetikou
1996 – 2003 – Kluby, pokračující tradice a nové inspirace
Kohout plaší smrt — punk kapela z roku 1996, někdy používaná v širším alternativním kontextu grunge/punk crossoveru
Clou — založeni 2001 v Praze, hrající výrazný klubový rock s emo a punk prvky, občas připodobňováni k mainstreamovým grungeovkám
Ghost of You — začali působit po roce 2005; jejich styl na pomezí post-punku a alternativního rocku má grunge poetiku
2010 a dále – Novější kapely s grungeovými vlivy
Obří broskev — existují od 1994, ale album Vybrané scény z dětského snu z 2004 odráželo grunge atmosféru v alternativním rámci
Vypsaná Fixa — založeni cca 2003; punk-pop-grunge hybrid s texty, jež někteří označují jako „česká Nirvana“
Seznam skupin spjatých s grunge (podle roku založení)
1980
Malfunkshun (USA)
1983
Melvins (USA)
1984
Green River (USA), Soundgarden (USA)
1985
L7 (USA), Screaming Trees (USA), Radiohead (GBR), Skin Yard (USA)
1986
The Gits (USA)
1987
Alice in Chains (USA), Alien Boys (NSR), Nirvana (USA)
1988
Houk (ČSSR), Mother Love Bone (USA), Mudhoney (USA), Tad (USA), The Smashing Pumpkins (USA)
1989
Dandelion (USA), Gruntruck (USA), Hole (USA), Love Battery (USA), My Sister's Machine (USA), Stone Temple Pilots (USA), Willard (USA)
1990
7 Year Bitch (USA), Eric's Trip (CAN), Hammerbox (USA), Paw (USA), Pearl Jam (USA), Temple of the Dog (USA), Wool (USA)
1991
King Cobb Steelie (CAN)
1992
Bush (GBR), Collective Soul (USA), Illusion (POL), Silverchair (AUS)
1993
Drain STH (SWE), Kr'shna Brothers (CZE), The Presidents of the United States of America (USA)
1994
Creed (USA), Foo Fighters (USA), Mad Season (USA), Wooden Stars (CAN)
1996
Queens of the Stone Age (USA)
2007
Dinosaur Pile-Up (GBR)
2008
Wonderswan (GBR)
2010
Baby in Vain (DNK), Slothrust (USA)
2011
Speedy Ortiz (USA)
2013
Bully (USA), False Advertising (GBR)
Zpět