1967

Ve dnech 20. - 23. prosince 1967 se v pražské Lucerně konal 1. československý beatový festival. Na festivalu vystoupili mimo jiné Primitives Group, Framus Five, Mickey & Rock’n’roll Stars, Olympic, Synkopy 61, Flamengo, Prúdy, Rebels, Juventus, Soulmen, The Spies a další...

Podrobnější popis

Vzniká skupina REBELS

Rebels (někdy též označováni jako The Rebels) byli československá rocková skupina. Založili ji v Praze v červenci 1967 Jiří Korn a Svatopluk Čech. Zazářili v roce 1967 s west-coastovým repertoárem téměř kompletně převzatým od amerických The Mamas and the Papas. Ve své hudbě používali též prvky britského merseybeatu. Na 1. československém beatovém festivalu v témže roce zvítězili v kategorii Objev roku, v roce 1968 vydali své první album Šípková Růženka.

Podrobnější popis

Vzniká skupina ROGERS BAND

V Praze vzniká skupina Rogers Band s Františkem Ringo Čechem za bicíma.

Události podrobněji

Tina Turner na obálce Rolling Stone

Tina Turner, často označovaná jako 'Královna rokenrolu', je považována za jednu z největších zpěvaček všech dob. Byla známá pro svou smyslnost, chraplavý vokál a nezastavitelnou energii, spolu s dlouhověkostí kariéry a charakteristickými nohami, které se staly symbolem její scény. Novinář Kurt Loder tvrdil, že hlas Turnerové spojoval emocionální sílu velkých bluesových zpěvaček s ničivou intenzitou, která se zdála být stvořená přímo pro éru zesilovačů a arénového rocku.

Deset let po začátku své kariéry, v listopadu 1967, se stala první osobností černé pleti a zároveň první ženou, která se objevila na obálce prestižního magazínu Rolling Stone. To však nebyl její jediný významný úspěch. Dříve držela Guinnessův rekord v počtu platících diváků (180 000 v roce 1988) pro sólového interpreta a ve Velké Británii byla prvním umělcem, který měl hit v Top 40 v sedmi po sobě jdoucích desetiletích; celkem má 35 hitů v Top 40. Celosvětově prodala přes 100 milionů desek, včetně certifikovaných prodejů alb RIAA ve výši 10 milionů. Květen 2023 odhaduje její celosvětové prodeje na zhruba 100 až 150 milionů desek.

Získala celkem 12 cen Grammy. Mezi tato ocenění patří osm soutěžních cen; sdílí rekord s Pat Benatarovou a Sheryl Crow v počtu čtyř cen za nejlepší ženský rockový vokální výkon. Tři její nahrávky, "River Deep - Mountain High" (1999), "Proud Mary" (2003) a "What's Love Got to Do with It" (2012), jsou uvedeny v Síni slávy Grammy. Turnerová je jedinou umělkyní, která získala Grammy v oblastech popu, rocku i R&B. V roce 2018 obdržela cenu Grammy za celoživotní dílo. Získala také Grammy jako členka skupiny USA for Africa a jako účinkující na koncertu Prince's Trust v roce 1986.

V roce 1986 získala hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy a v roce 1991 hvězdu na chodníku slávy ve St. Louis. V roce 1991 byla uvedena do Rock and Rollové síně slávy jako duo s Ikem Turnerem a v roce 2005 obdržela prestižní ocenění Kennedy Center Honors. V roce 2021 ji Angelou Bassettovou uvedli do Rock'n'Rollové síně slávy jako sólovou umělkyni.

Tina Turner nejen redefinovala ženský rockový výkon, ale i energii na pódiu, čímž inspirovala generace zpěvaček napříč žánry. Její kombinace silného hlasu, charismatického projevu a nezlomné vytrvalosti učinila z její kariéry ikonický příběh, který přesahuje samotnou hudbu a ovlivnil kulturu showbyznysu obecně.

Nejvlivnější skladby a jejich vliv:

"River Deep – Mountain High" (1966) – považována za technologicky inovativní produkci Phila Spectora, ukázala, že rock a soul mohou být kombinovány v monumentálním studiovém zvuku.
"Proud Mary" (1971) – její energická verze s Ikem Turnerem redefinovala soulové písně pro rockové publikum a stala se vzorem pro pozdější ženské rockové vokalistky.
"Nutbush City Limits" (1973) – autobiografická píseň s výraznou kytarovou linkou, která ovlivnila pop-rockové aranže a vyzdvihla její charakteristický taneční styl na pódiu.
"What's Love Got to Do with It" (1984) – největší sólový hit, který spojil pop, rock a R&B a upevnil její status ikony 80. let, čímž inspiroval další generace ženských interpretů k mixování žánrů.
"Private Dancer" (1984) – titulní píseň alba, ukázala její schopnost vyprávět příběh prostřednictvím hudby a stala se vzorem pro storytelling v pop-rocku.
"I Don't Wanna Fight" (1993) – její emotivní výkon posílil vliv ženských hlasů v rockových baladách a písních o osobní síle a emancipaci.

Singl THE ACCENT - Red Sky At Night

V podstatě neznámá britská skupina The Accent z Londýna vydává v roce 1967 svůj jediný singl s těžkými, až "metalově" znějícími skladbami "Red Sky at Night" a "Wind of Change". Oba tracky se díky své syrovosti a temné atmosféře staly mezi sběrateli jedněmi z nejhledanějších singlů britské psychedelie druhé poloviny 60. let.

The Accent pocházeli původně z Yorkshiru a začínali pod názvem The Blue Blood Group. Po přestěhování do Londýna získali zázemí v klubu Upper Cut, který patřil boxerovi Billymu Walkerovi. Právě tam si jich všiml producent a zakladatel Blue Horizon Records Mike Vernon, známý především spoluprací s Fleetwood Mac a Chicken Shack. Vernon jim nabídl spolupráci a produkoval jejich jedinou desku, která dnes bývá označována za kultovní ukázku raného britského psychedelického rocku s folkovými kytarami a těžkým beatem.

Singl "Red Sky at Night" / "Wind of Change" vyšel u Deram Records (odbočka Decca) a ačkoliv se komerčně neprosadil, stal se v pozdějších dekádách velmi ceněným sběratelským artiklem. Originální výlisky se prodávají za stovky liber. Stylově bývá nahrávka řazena mezi nejtvrdší a nejprogresivnější počiny britské psychedelie roku 1967, a někteří hudební historici ji označují dokonce za předzvěst budoucího hard rocku a heavy metalu.

Po vydání singlu se The Accent rychle rozpadli a většina členů se vytratila z hudební scény. Přesto se jejich jediný počin díky kompilacím a sběratelskému zájmu dochoval jako vzácný klenot, který dodnes fascinuje fanoušky britského undergroundu 60. let.

APHRODITE’S CHILD

V Paříži vzniká řecká progresivní formace Aphrodite's Child. Jejím členem byl i Vangelis, vlastním jménem Evangelos Odysseas Papathanassiou, proslulý instrumentalista a hudební skladatel řeckého původu. Patří k průkopníkům elektronického popu, jeho tvorba ale zasahuje do více hudebních stylů. Začátkem 60. let byl Vangelis členem řecké hudební skupiny The Forminx. Roku 1967 odešel z Řecka a v Paříži založil spolu se svými krajany Demisem Roussosem a Loukasem Siderasem skupinu Aphrodite's Child, jejíž tvorba se nesla ve znamení progresivního rocku. Roku 1972 se uskupení rozpadlo, Vangelis ale i později s Roussosem spolupracoval.

Tato kultovní parta pozdních šedesátých let byla vytvořena ještě o něco dříve ve vlasti hudebníků – v Řecku. Historie spolupráce mezi nimi se ale táhne už od počátku šedesátých let. Poté, co dosáhli jistého úspěchu na regionální úrovni a rozhodli se pokračovat v budování hudební kariéry, byli nuceni opustit svou domovinu (protože moc v zemi byla převzata juntou Black Colonels (Černí plukovníci), která si stanovila cíl očistit řeckou společnost od projevů Západu, zejména rockové hudby) a pokusit se uspět v Anglii.

Zpočátku byli čtyři, ale čtvrtý člen souboru – Silver Koulouris – neměl štěstí: neměl dovoleno opustit Řecko, protože musel sloužit v armádě. Navzdory tomu se ostatní rozhodli zahájit profesní kariéru ve třech a odjeli dobýt Londýn. Skupina ale měla byrokratické potíže spojené s vízem a pracovním povolením. Po dosažení Doveru byla poslána zpět na druhou stranu kanálu La Manche. Jejich problémy se však neomezily jen na to: jakmile se vrátili do Paříže, nemohli ji opustit, protože v těch dnech ve Francii došlo ke stávce zaměstnanců komunikací. Museli tedy zůstat ve Francii. V důsledku toho se Aphrodite's Child nikdy nedostali do Londýna a poté, co obdrželi nabídku na podepsání smlouvy s nahrávací společností Mercury, se rozhodli zůstat v Paříži. Stali se tak francouzskou skupinou skládající se z etnických Řeků zpívajících v angličtině.

Všichni tři byli tak odlišní a tažení každý jiným směrem, že se zdálo, že takové uskupení nemůže existovat ani dosáhnout jakéhokoliv úspěchu. V tomto rozdílu názorů a chutí se ale zrodil jedinečný styl, který se stal hlavním trumfem a zároveň i nedostatkem. Od samého začátku formování kolektivu bylo zřejmé, že hlavním zpěvákem by měl být Demis Roussos. Demis vlastnil skutečně jedinečný hlas, dokázal zpívat vysoké noty, aniž by ztratil barvu hlasu, měl originální techniku a pozoruhodnou vytrvalost, které si vyvinul jako dítě při hraní na trubku. Demise to táhlo k řecké lidové hudbě a chtěl, aby se skupina uvedla nejen umělecky, ale měla i kostýmy. Věřil také, že je lepší opustit elektrická zařízení a hrát výhradně na akustické lidové nástroje, ozvučené mikrofony. Bylo by tak možné zachovat autentičnost a rozšířit možnosti: hrát na velkých náměstích i na čerstvém vzduchu. Kromě skutečnosti, že tento směr byl Demisovi blízký, věřil, že vzhledem k tomu, že v té době tak nikdo nehrál, budou mít zaručenu přízeň alespoň určité části publika.

Jiný člen kolektivu, Lucas Sideras, chtěl jít naopak směrem, ve kterém formace pozdních šedesátých zněly, a věřil, že to přinese největší úspěch. Ospravedlňoval to tím, že nebyli horší než jejich současníci, spíš lepší (protože měli silného hudebního skladatele a skvělého zpěváka), a co je nejdůležitější, měli ve svých písních co říct. Tento formát byl mimo jiné v módě v hlavním proudu. Zde by měli zaručený jednoznačně pozitivní výsledek.

Konečně, úplně jiný styl imponoval třetímu členu souboru – Vangelisi Papatanasiovi. Zajímala ho hudba, která se tehdy nazývala „progresivní“ – složitá instrumentální hudba, používající velké množství pokročilých syntezátorů a dalších elektronických nástrojů té doby; později bude Vangelis považován za skutečného průkopníka v tomto oboru. Protože byl o několik let starší než jeho přátelé, stal se Vangelis neformálním tvůrčím vůdcem týmu, i když s jeho názorem vždy nesouhlasili. Přesto to byl on, kdo určil směr, kterým se budou ubírat a řešil i další záležitosti jako je doprava, ubytování atd. Kromě toho se Vangelis ujal i skládání a aranžování. Textařem se stal Boris Bergman.

Sestava zpočátku experimentovala se zvukem a zkoušela různé formáty, především proto, že byli omezeni v „počtu rukou“ na jevišti a nechtěli vzít dalšího člena, protože místo bylo „vyhrazeno“ pro jejich přítele Silvera Koulourise, který zatím nemohl opustit Řecko. Nejčastěji vystupovali v následujícím formátu: Vangelis obsluhoval klávesový aparát, Demis zpíval a hrál na basu, zatímco Lucas hrál na bicí. Nicméně, v některých skladbách hrál na kytaru a zpíval Lucas, a Demis současně hrál na kytaru, flétnu, nebo dokonce lidové řecké nástroje, takové jako bouzouki.

Přítomnost druhého zpěváka ve formaci umožnila Aphrodite's Child hrát dlouhá představení, protože hlavní zpěvák Demis Roussos mohl odpočívat, zatímco zpíval Lucas. Ale chyběl jim silný sólista. Protože Vangelis byl zaneprázdněn doprovázením (vytvářel vlastně veškerou hudbu souboru během hry), nemohl současně hrát sólovou roli naplno, což ovlivnilo jejich zvuk, který se nepodobal známým rockovým uskupením, a navzdory své složitosti a kráse zněl jako obyčejné popové písně, i když v progresivním a dokonce i jazzovém zpracování. To bylo v době, kdy na pódiu začala dominovat elektrická kytara extrémně netypické, a existovaly pouze dva běžné formáty: buď přední umělec s doprovodným souborem, nebo rocková skupina bez zjevného vůdce, ale s významnými instrumentalistickými sólisty. Většina kritiků se však shodla na tom, že Aphrodite's Child, i když ne tak výrazní, měli mnoho společného s jinými podobnými uskupeními hrajícími psychedelický a progresivní rock, jako jsou Procol Harum, Moody Blues nebo Jefferson Airplane.

Jejich první album End Of The World (známé také jako Rain and Tears), které vyšlo v říjnu 1968, se skládalo hlavně z melodických balad, tvrdších nervózních skladeb a písní v duchu avantgardního jazzu. Druhá deska It´s Five O´Clock byla nahrána v Trent Studios v Londýně – kam se trojice konečně dostala. V tamních ateliérech měli k dispozici nejmodernější vybavení a nejnovější syntezátory.

Skutečná sláva a uznání mezi hudebními kritiky však přišla až po vydání třetího, koncepčního LP, na kterém začali pracovat v roce 1970 – 666 (The Apocalypse of John, 13/18). Hlavním autorem hudby byl 'Vangelis'. Nahrávka vznikla pod dojmem Zjevení Jana Teologa a vyšla o dva roky později. Do studia bylo přizváno množství hostujících hudebníků, včetně Irene Papas. 'Vangelis', tušíc, že půjde o zásadní průlom v kariéře souboru, věnoval projektu veškerý čas. V praxi však zjistil, že není možné kombinovat turné a práci ve studiu – a tak, k překvapení kolegů, učinil obtížné rozhodnutí: přestal se účastnit koncertů a soustředil se výhradně na desku. Aby koncertní činnost nezanikla úplně, našel za sebe náhradu v podobě nájemného klávesisty. Přibližně ve stejné době se k formaci konečně připojil i 'Silver' Koulouris po odsloužení vojenské služby. Přinesl do zvuku elektrickou kytaru, která do té doby citelně chyběla. Aphrodite´s Child tak začali být srovnáváni s těžkými váhami rockové scény jako Led Zeppelin, The Jimi Hendrix Experience nebo Genesis.

Dvojité LP 666 se od předchozích alb lišilo radikálně – šlo o skutečné konceptuální dílo. Na ploše více než 75 minut se střídaly psychedelické pasáže, progresivní rock, avantgardní improvizace i experimentální mluvené slovo. Album vyprávělo apokalyptický příběh inspirovaný knihou Zjevení, rozdělený do volně propojených skladeb. Kromě dramatických pasáží s varhanami a kytarami obsahovalo i čistě experimentální části, jako "?", kde Irene Papas za improvizovaného doprovodu rytmicky deklamuje a sténá text, což způsobilo značný rozruch a bylo vydavatelem Mercury Records považováno za skandální. Právě tato skladba málem zabránila vydání celé desky.

Další problematickou částí byla skladba "All the Seats Were Occupied" – více než dvacetiminutová koláž improvizací a samplů z předchozích částí alba, která zakončuje celý příběh. Přestože label zpočátku váhal, nakonec v roce 1972 nahrávku vydal, a ta se postupně stala kultem mezi fanoušky progresivního rocku. Kritici ji často označují za vrchol řecké rockové hudby vůbec a za jedno z nejodvážnějších koncepčních alb své doby.

Snad kvůli mírnému poklesu zájmu u fanoušků, nepřítomnosti 'Vangelise' na koncertech nebo prostě z únavy z nekonečných studiových session při nahrávání 666, se 'Demis' Roussos rozhodl odejít. Zpočátku jeho krok podpořili i 'Lucas' a 'Silver', kteří byli sami unaveni vleklou prací. Nakonec ale 'Demis' založil nové uskupení (Lucas a Silver chtěli pokračovat v podobné hudbě jako Aphrodite´s Child, jen méně progresivní a jednodušší) a vydal své první sólové album. Tím nasměroval kariéru úplně jiným směrem. Když pak vyšla dlouho očekávaná studiovka, původní formace už prakticky neexistovala. Přesto se deska stala nejen průlomem, ale i kultem – jak věřil 'Vangelis'. Ocenil ji dokonce i surrealista Salvador Dalí.

Po rozpadu se hudebníci vydali vlastními cestami a jen výjimečně spolupracovali. 'Demis' Roussos zrealizoval své původní plány a začal hrát pop music s příměsí řeckého folklóru. Autorem některých skladeb a klávesistou na řadě jeho nahrávek byl právě 'Vangelis'. 'Lucas' Sideras na čas opustil hudební scénu, věnoval se vědě a učil antickou literaturu na Sorbonně. Později znovu usedl za bicí ve dvou dalších uskupeních, avšak většího úspěchu už nedosáhl. Vangelis Papathanassiou, který své jméno zkrátil na pseudonym 'Vangelis', se naplno ponořil do elektronické hudby. Za soundtrack k britskému filmu Chariots of Fire získal Oscara v kategorii 'Best Original Soundtrack'. Na nahrávání hudby k filmu Blade Runner se podílel i 'Demis'.

Podrobnosti: Aphrodite's Child – Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

End of the World (1968)

It's Five O'Clock (1969)

666 (1972)

CONSORTIUM

West Coast Consortium byla britská psychedelická popová formace, která v letech 1967–1970 nahrávala pro Pye Records. Největší úspěch zaznamenala se singlem "All the Love in the World", vydaným pod zkráceným názvem Consortium. Autorem skladby byl Geoff Simpson a nahrála ji sestava: Robbie Fair (zpěv), Geoff Simpson (sólová kytara), Bryan Bronson (rytmická kytara), John Barker (baskytara), John Podbury (bicí) a Billy Mangham. Singl se vyšplhal na 22. příčku britské hitparády a stal se populárním i v některých evropských zemích, čímž kapela získala širší publicitu.

West Coast Consortium poté získali nový impuls příchodem dalších hudebníků – Briana Parkera (kytara), Kena Browna (baskytara) a Johna Alberta Parkera (bicí). Stylově se posunuli k tvrdšímu, místy až psychedelickému zvuku, který kombinoval energické kytarové riffy s bohatými vokálními harmoniemi. Jejich koncerty si získaly pověst výjimečných díky živé improvizaci a výraznému jevištnímu projevu. Několik let se soustředili na zdokonalení svého hudebního projevu, až jim společnost RCA nabídla možnost natočit dlouhohrající desku.

Album Rebirth vzniklo v roce 1975, ale oficiálně vyšlo až v roce 2006. Mezi příčinami zpoždění byla kombinace politického a ekonomického tlaku na hudební průmysl, nedostatečné podpory ze strany vydavatelství a postupný rozpad kapely. Rebirth se tak stalo archivním vydáním, které později ocenili sběratelé a fanoušci psychedelického popu. Deska obsahuje směs experimentální psychedelie, progresivních prvků a melodických popových skladeb, což z ní činí unikátní dokument britské hudební scény 70. let.

Po ukončení činnosti West Coast Consortium členové pokračovali různými hudebními cestami:

Robbie Fair se věnoval sólové kariéře, nahrával popové a soft rockové skladby a občas hostoval jako zpěvák ve studiích pro jiné umělce.
Geoff Simpson pokračoval v hraní kytary a zapojil se do několika menších projektů, včetně studiových a koncertních seskupení zaměřených na psychedelický a progresivní rock.
Bryan Bronson se zaměřil na studiovou produkci a aranžmá, podílel se na několika projektech britské hudební scény 70. let.
John Barker se věnoval hudební pedagogice a zároveň hrál s regionálními skupinami na baskytaru, čímž si zachoval kontakt s hudebním světem.
John Podbury se stal vyhledávaným studiovým bubeníkem a spolupracoval s různými britskými a evropskými kapelami.
Billy Mangham pokračoval ve studiovém hraní a příležitostně se účastnil reunion koncertů a jam session.
Brian Parker, Ken Brown a John Albert Parker se po působení v West Coast Consortium věnovali lokálním hudebním projektům a experimentům v psychedelickém a progresivním rocku, přičemž Brian Parker se později angažoval i v produkci a studiovém nahrávání.

I přes nekomerční úspěch zůstává West Coast Consortium respektovanou kapelou britské psychedelické scény a jejich album Rebirth je dnes ceněno mezi sběrateli a fanoušky 70. let jako autentický dokument tehdejší hudební experimentace.

Podrobnosti: Consortium – Metal Music Archives

Diskografie (studiová alba):

Rebirth (2006)

COVEN

Coven je americká rocková skupina, která vznikla v Chicagu koncem 60. let 20. století. V roce 1971 se dostala do Top 40 s hitem "One Tin Soldier", jenž se stal ústřední písní filmu Billy Jack. Kapelu tvořili zpěvačka Esther 'Jinx' Dawsonová, baskytarista Greg 'Oz' Osborne, kytarista Chris Neilsen, klávesista Rick Durrett (později ho nahradil John Hobbs) a bubeník Steve Ross. Kromě toho, že byli průkopníky okultního rocku s texty a estetikou explicitně zaměřenými na satanismus a čarodějnictví, jsou metalovými fanoušky i historiky metalu uznáváni jako skupina, která do rocku, metalu a popkultury zavedla ikonické 'znamení rohů'. To je patrné i na jejich debutové desce Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls z roku 1969.

Dawsonová a Osborne po společném působení ve skupině Him, Her and Them založili koncem 60. let v Chicagu s Rossem kapelu Coven. V letech 1967 a 1968 absolvovali turné, na kterém vystupovali po boku umělců jako Jimmy Page's Yardbirds, Alice Cooper a Vanilla Fudge. Následně podepsali smlouvu s Mercury Records a v roce 1969 vydali debutovou desku Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls. Hudebně se album pohybovalo v rámci undergroundového rocku a jeho charakteristickým rysem byl důraz na ďábelskou tematiku. Obsahovalo skladby jako "The White Witch of Rose Hall" (inspirovanou příběhem Annie Palmerové), "For Unlawful Carnal Knowledge", "Black Sabbath" a "Dignitaries of Hell".

Album uzavírá třináctiminutová nahrávka zpěvů a satanských modliteb s názvem "Satanic Mass" (Satanská mše), kterou napsal producent Bill Traut ze společnosti Dunwich Productions. Sám ji označil za první černou mši, která byla kdy zaznamenána, ať už v psané nebo zvukové podobě. Tato skladba byla zároveň prvním případem, kdy byly v okultním rocku použity latinské fráze jako 'Ave Satanas', což inspirovalo pozdější satanistické a blackmetalové kapely. Součástí alba byl také nechvalně proslulý plakát 'Black Mass' (Černá mše), na němž členové kapely ukazují znamení rohů při přípravě satanistického rituálu nad nahou Dawsonovou ležící na oltáři.

Nechtěné publicity se skupině dostalo v březnu 1970, kdy časopis Esquire vydal článek 'Evil Lurks in California' (V Kalifornii se skrývá zlo), který spojoval zájem kontrakultury o okultismus s Charlesem Mansonem a vraždami v Tate-La Bianca. Zároveň zmiňoval desku Witchcraft a její skladbu "Black Mass". V důsledku toho bylo album staženo z prodeje.

Dawsonová nazpívala vokály k písni "One Tin Soldier", titulní skladbě filmu Billy Jack z roku 1971, která byla připsána kapele Coven. Skladbu, kterou napsali Dennis Lambert a Brian Potter, původně vydala skupina The Original Caste v roce 1969. Verze Coven se dostala na 26. místo v žebříčku Billboard Hot 100, v hitparádě Cash Box pronikla do první desítky a v letech 1971 a 1973 ji americké rozhlasové stanice označily za nejžádanější píseň číslo 1. V Austrálii dosáhla nejvýše 45. příčky. Ve stejném roce kapela vydala eponymní album, na kterém se skladba "One Tin Soldier" objevila. Jejich třetí desku Blood on the Snow produkoval Shel Talmy a vyšla u Buddah Records v roce 1974. Ke stejnojmenné skladbě natočilo studio Disney videoklip.

Po několika nelicencovaných CD reedicích Witchcraft bylo album v roce 2007 oficiálně znovu vydáno pod vlastním labelem Nevoc. O rok později kapela uvedla kolekci Metal Goth Queen: Out of the Vault 1976–2007, složenou z dosud nevydaných nahrávek. Na přelomu let 2016 a 2017 sestavila Jinx Dawsonová novou skupinu hudebníků, aby 20. dubna 2017 vystoupili na festivalu *Roadburn* v nizozemském Tilburgu. Šlo o historicky první koncert Coven v Evropě.

Kromě hudebních počinů je Coven známá také svým vlivem na vizuální a symbolickou stránku metalu. Znamení rohů, okultní tématika a dramatické pódiové vystoupení ovlivnily celé generace metalových a rockových kapel, včetně pozdějších blackmetalových a doomových projektů. Kapela je díky tomu vnímána nejen jako hudební uskupení, ale také jako kulturní ikona kontrakultury 70. let.

Podrobnosti: Coven - Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Witchcraft Destroys Minds & Reaps Souls (1969)

Coven (1971)

Blood on the Snow (1974)

Jinx (2013)

THE CRAZY WORLD OF ARTHUR BROWN

Arthur Brown zakládá anglickou psychedelickou rockovou skupinu The Crazy World of Arthur Brown. Jejich píseň "Fire" (vydaná v roce 1968 jako singl a na debutovém albu souboru) se dostala do hitparád jak ve Velké Británii, tak v USA, a stala se jejich jediným velkým hitem. Uskupení se však rozpadlo během amerického turné v roce 1969. Vincent Crane a Carl Palmer poté založili Atomic Rooster, Sean Nicholas Greenwood odešel do Khan, Drachen Theaker se připojil k Love a Rustic Hinge. Arthur Brown následně pokračoval v projektu Kingdom Come. Formaci obnovil znovu až v roce 2000 s novými hudebníky.

Původní sestava (1967 – 1969):

Arthur Brown – zpěv
Vincent Crane – varhany Hammond, klavír
Drachen Theaker – bicí (1967 – 1968)
Carl Palmer – bicí (1968 – 1969)
Sean Nicholas Greenwood – baskytara

Arthur Brown je znám nejen svým hlasovým rozsahem čtyř oktáv, ale především šokujícím jevištním projevem. Už při prvním vystoupení kapely na festivalu Windsor v roce 1967 si nasadil na hlavu cedník namočený v methanolu, který následně zapálil. V dalších show opakoval trik s hořící helmou, často za asistence diváků, kteří museli v pravý čas polévat jeho hlavu pivem či vodou, aby předešli katastrofě. 'Hořící hlava' se stala charakteristickým symbolem Browna. Někdy během koncertů sundával oblečení a vystupoval nahý – v Itálii byl dokonce po podobném incidentu zatčen a deportován. K tomu přidával i výrazný make-up, jenž později ovlivnil vizuální styl Alice Coopera, Petera Gabriela, George Clintona či Bruce Dickinsona.

V roce 1968 se debutové album The Crazy World of Arthur Brown stalo hitem na obou stranách Atlantiku. Produkoval je Keith Lambert, manažer The Who, a výkonným producentem byl Pete Townshend. Deska obsahovala mimo jiné hit "Fire", který se vyšplhal na druhé místo v britském žebříčku a na 2. příčku Billboard Hot 100 v USA, a cover verzi klasiky Screamin' Jay Hawkinse "I Put a Spell on You". Singlu se prodalo přes milion kopií a získal zlatý status. První verš skladby – I’m The God of Hellfire – se stal nesmrtelnou hláškou a byl citován i v roce 1992 v písni "Fire" od The Prodigy. Kapela během koncertů kombinovala psychedelický rock, soulové prvky i experimentální klávesové aranže Vincenta Cranea.

Brownovy ohnivé show však často způsobovaly problémy. Na jednom americkém turné se spustil na jeviště pomocí navijáku v kovové helmě, jejíž části se vzňaly. Organizátoři začali vyžadovat vysoké zálohy, pokud nemohl doložit pojištění proti požáru. V roce 1969 se pak během turné kapela definitivně rozpadla – Crane a Palmer odešli a Brown začal budovat vlastní projekt Kingdom Come.

Vliv Arthura Browna na další umělce je nepopiratelný. Alice Cooper často zmiňuje, že právě Brownova kombinace divadelnosti, make-upu a hororových triků jej přivedla k nápadu na vlastní shock-rockové vystoupení. Cooper k tomu dodává: „Dokážete si představit mladého Alice Coopera, jak se na to dívá, se vším tím make-upem a pekelným vystupováním? Bylo to, jako by všechny moje Halloweeny přišly najednou!“

V článku o Alici Cooperovi v deníku The Guardian z roku 2014 se připomíná Brownova hořící helma a píše se: „Britský rock byl vždy teatrálnější než jeho americký protějšek. Často to zahrnovalo destrukci nebo makabrózní triky.“ Na to Cooper reagoval: „Proto si většina lidí zpočátku myslela, že jsme Britové.“

Po několika dekádách se Arthur Brown k projektu vrátil – v roce 2000 obnovil The Crazy World of Arthur Brown a vydal album Tantric Lover. Následovala další studiová díla, včetně Vampire Suite (2003), Zim Zam Zim (2013) a Gypsy Voodoo (2019). Přesto zůstává dodnes nejvíce spojován s nesmrtelným singlem "Fire" a průkopnickou vizí shock rocku.

Podrobnosti: The Crazy World of Arthur Brown - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

The Crazy World of Arthur Brown (1968)

Strangelands (1988, nahráno 1969)

Tantric Lover (2000)

Vampire Suite (2003)

Zim Zam Zim (2013)

Gypsy Voodoo (2019)

THE CROW

V Minneapolis vznikla bluesrocková a hardrocková formace Crow, která se prosadila na přelomu 60. a 70. let. Během krátkého období natočila tři studiové nahrávky a zapsala se do historie singlem "Evil Woman (Don’t Play Your Games with Me)", jenž se v roce 1969 dostal do Top 20 amerického Billboardu. Po rozpadu v roce 1972 se soubor několikrát reformoval, přičemž v roce 1982 vydal comebackové Crow On The Run a roku 2005 poslední řadovou desku Before The Storm. Cover verze "Evil Woman" se stala známou i díky britské heavymetalové legendě Black Sabbath, která ji zařadila na své debutové album.

Skupinu Crow založili v roce 1967 zpěvák David Wagner, kytarista Dick Wiegand, baskytarista Larry Wiegand, klávesista Kink Middlemist a bubeník Harry Nehls pod názvem South 40. Pod tímto jménem získali na regionální scéně oblibu a vyhráli několik soutěží talentů. Krátce nato Nehlse vystřídal bubeník Denny Craswell. V roce 1969 je společnost Columbia Records pozvala k nahrání dema, díky němuž se formace dostala k podpisu smlouvy s labelem Amaret Records a přijala definitivní jméno Crow.

Debutová deska Crow Music vyšla ještě téhož roku a přinesla již zmíněný hit "Evil Woman (Don’t Play Your Games with Me)", který se na podzim 1969 dostal do amerického žebříčku Billboard Hot 100 a v lednu 1970 se vyšplhal až na 19. místo. Úspěch pomohl k vydání dalších alb – Crow by Crow (1970) a Mosaic (1971). Přestože některé pozdější singly zaznamenaly jistý ohlas, žádný z nich už nepřekonal popularitu "Evil Woman". Hudebně se kapela pohybovala mezi bluesrockem, hard rockem a psychedelickými prvky, přičemž byla oceňována zejména pro Wagnerův výrazný, syrový vokál a mohutný zvuk kytar.

Na začátku 70. let chtělo uskupení přestoupit k Elektra Records, ale Amaret jim to neumožnil a ponechal si i práva na jejich jméno. To vedlo k odchodu Davida Wagnera v roce 1971. Jeho pozici zaujal Mick Stanhope, avšak pokus o pokračování se nezdařil a soubor se v roce 1972 definitivně rozpadl. Krátce po rozpadu vydal Wagner na labelu Amaret své jediné sólové album d’Ellogy (1972), které představilo odlišnější polohu – spíše melodický a experimentální rock s akcentem na orchestrální aranže. Ačkoliv deska nezaznamenala výrazný komerční úspěch, bývá sběrateli dodnes vyhledávána.

K první obnově došlo v roce 1980, kdy se Crow dali dohromady v sestavě s Wagnerem a natočili množství nového materiálu. Výsledkem byla v roce 1982 deska Crow on the Run, po jejímž vydání se však kolektiv znovu rozpadl. Další reunion přišel v roce 1988, tentokrát s dlouhodobější perspektivou. Od té doby Crow příležitostně koncertují, hlavně na americkém Středozápadě, a udržují si pověst kultovní kapely.

Za svou kariéru získali členové souboru řadu ocenění, včetně individuálních cen Minnesota Music Awards. V roce 2005 byli uvedeni do Minnesotské rockové/country síně slávy a o čtyři roky později také do Rock & Roll Music Hall of Fame v Iowě. Přestože jejich diskografie není rozsáhlá, Crow zanechali výraznou stopu na scéně přelomu 60. a 70. let a dodnes jsou oceňováni sběrateli i fanoušky klasického hard rocku.

Podrobnosti: Crow - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Crow Music (1969)

Crow by Crow (1970)

Mosaic (1971)

Crow on the Run (1981)

Before the Storm (2005)

ELF

V New Yorku byla zpěvákem a baskytaristou Ronnie Jamesem Diem (vlastním jménem Ronald Padavona), klávesistou Dougem Thalerem, bubeníkem Garym Driscollem a kytaristy Nickem Pantasem a Davidem Feinsteinem (Diovým bratrancem) založena rocková skupina Elf. Původně se nazývala The Electric Elves, ale v roce 1968 byl název zkrácen na Elves a konečně v roce 1972 na Elf. Soubor se rozpadl v roce 1975 po nahrání tří alb, přičemž většina sestavy následně přešla do nově vytvořených Ritchie Blackmore's Rainbow.

Formace vznikla už v roce 1967 a krátce nato podepsala smlouvu s Decca Records. Na konci téhož roku vyšel debutový singl "Hey Look Me Over"/"It Pays To Advertise". Následující rok přinesl přechod pod MCA Records a vydání třetího singlu "Amber Velvet". 12. února 1968 však kapelu postihla tragédie – při cestě na koncert měli vážnou autonehodu. Nick Pantas zahynul, zatímco Dio utrpěl vážná zranění hlavy (více než 150 stehů po nárazu do čelního skla), David Feinstein si zlomil kotník i lícní kost a Doug Thaler skončil v nemocnici s četnými poraněními. Do sestavy se tehdy připojil Mickey Lee Soul, který se po službě v armádě vrátil k hudbě. Na konci roku se jméno zredukovalo na Elves a Thaler, který se po rekonvalescenci vrátil, převzal kytaru, aby v souboru zůstal i Soul.

V roce 1969 skupina nahrála singl "Walking in Different Circles" (Decca Records), ve kterém byla použita i aranž pro smyčce. Hudebníci se postupně odkláněli od lehčího beatového zvuku a přikláněli se k hutnějšímu, bluesově laděnému rocku s výrazným pianem Mickeyho Lee Soula. V roce 1970 došlo ke zkrácení názvu na Elf. V roce 1972 Thaler odešel a tehdy si formace získala pozornost Rogera Glovera a Iana Paice z Deep Purple, kteří patřili k jejich největším zastáncům. Glover později vzpomínal: „Paice a já jsme je poprvé slyšeli v New Yorku. Zněli nespoutaně a nádherně. Ronnie byl nejlepším zpěvákem, s jakým jsem kdy pracoval. Mickeyho neobvyklý doprovod klavíru činil hudbu zcela unikátní. Měli solidní autorské zázemí.“

Na jaře 1972 se díky pomoci Glovera a Paice kapela přesunula do studia One v Atlantě, kde vznikl debut Elf. Deska vyšla v srpnu téhož roku na Purple Records a ukázala kombinaci blues rocku a boogie rocku s typickým piánem Soula. Podpora členů Deep Purple pokračovala i dál – Elf se vydali s ´Párply´ na turné po USA a díky tomu získali širší publikum. Roku 1973 se přestěhovali do Anglie, kde Feinstein zůstal v Americe a na jeho místo přišel kytarista Steve Edwards. Dio se vzdal basové kytary, kterou převzal Craig Gruber, a soubor podepsal smlouvy s Purple Records (UK) a MGM (USA).

Druhá nahrávka Carolina County Ball (1974) vznikla v The Manor Studios pod Gloverovým vedením. Stylově posunula hudbu Elf směrem k sofistikovanějším aranžím a energickým rockovým skladbám, přičemž si stále uchovala bluesové jádro. V témže roce předskakovali Deep Purple při jejich britském turné a Dio i Soul hostovali na Gloverově koncepčním projektu The Butterfly Ball and the Grasshopper’s Feast, kde Dio nazpíval mimo jiné písně "Homeward", "Sitting in a Dream" a britský singl "Love Is All".

Na konci roku 1974 pozval Ritchie Blackmore Dia ke zkoušce, při níž okamžitě vznikla píseň "Sixteenth Century Greensleeves". Zájem byl natolik silný, že Blackmore začal uvažovat o nové kapele mimo Deep Purple. Posledním albem Elf se tak stalo Trying to Burn the Sun (1975), produkované opět Gloverem s dohledem Blackmorea. Přestože obsahovalo několik silných skladeb a ukazovalo potenciál souboru, okamžitě po dokončení nahrávání byla skupina rozpuštěna. Dio, Soul, Gruber a Driscoll následně přešli do nově vzniklých Rainbow.

Hudební styl: Elf kombinovali bluesový základ s prvky boogie a klasického rock’n’rollu. Jejich hudbu charakterizovalo silné využití piána Mickeyho Lee Soula, které dávalo skladbám barvitý a až cabaretní nádech. Dio se už zde prezentoval jako výjimečný zpěvák s dramatickým a emotivním projevem, i když jeho hlas ještě nebyl tak metalově ostrý jako v pozdějších letech. Postupně se zvuk formace tvrdil a směřoval k hard rocku, což předznamenalo budoucí Diovu kariéru u Rainbow, Black Sabbath a v jeho sólové tvorbě.

Elf tak zůstali v paměti jako kapela, která otevřela cestu jednomu z nejslavnějších hlasů rockové historie. Jejich tři alba dodnes působí jako ukázka přerodu z klubového blues-rocku do ambicióznějšího hardrockového zvuku, který našel svůj vrchol v Rainbow a později v Diově sólové kariéře.

Podrobnosti: Elf - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Elf (1972)

Carolina County Ball (1974)

Trying to Burn the Sun (1975)

FLOWER TRAVELLIN‘ BAND (FTB)

Flower Travellin' Band byla japonská rocková formace založená roku 1967. Patřila k průkopníkům tamní tvrdší hudby a spojovala raný heavy metal s psychedelickými a progresivními prvky. Byla pevně spjata s japonským kontrakulturním hnutím konce 60. let. Přestože si jejich tvorba získala respekt hudební kritiky doma i v zahraničí, komerční úspěch se jí vyhýbal. Skupina se původně rozpadla v roce 1973, když se členové rozhodli vydat na sólové dráhy. V roce 2007 se hudebníci znovu sešli, ale po úmrtí zpěváka Joea Yamanaky v roce 2011 byla jejich činnost definitivně ukončena. Jejich nahrávky se však nikdy nepřestaly vydávat – alba vycházejí i na moderních audiofilských formátech a mezi fanoušky si drží kultovní status. Bývalí členové občas vystupují s repertoárem 'FTB' pod názvem Flower Power.

Prvotním impulsem k založení kapely byl návrat producenta a zpěváka Yuya Uchidy z Anglie, kde se setkával s Johnem Lennonem a nasával atmosféru tehdejší rockové scény. Uchida chtěl přinést podobný zvuk do Japonska a založil projekt Yuya Uchida & the Flowers, který fungoval převážně jako cover band. V roce 1968 vydali desku Challenge! obsahující vlastní tvorbu i převzaté skladby od velikánů, jakými byli Cream, The Jimi Hendrix Experience, Jefferson Airplane nebo Big Brother and the Holding Company. Obal desky, na němž byli hudebníci nazí, vyvolal v Japonsku skandál a přitáhl k nim pozornost médií.

Po odchodu několika členů v roce 1969 Uchida přetvořil sestavu – přizval bubeníka George Wadu, kytaristu Hidekiho Ishimu, zpěváka Joea Yamanaku z bluesové skupiny Mystic Morning a baskytaristu Juna Kobayashiho. Tak vznikla Flower Travellin' Band, jejímž cílem bylo prorazit i v zahraničí. Jejich prvním počinem se stalo minialbum Anywhere (1970), na němž opět pracovali s cover verzemi a šokujícím obalem. První originální materiál přišel s albem Satori (1971), dnes považovaným za zásadní dílo asijského hard rocku.

V letech 1970 – 1971 se soubor přestěhoval do Kanady, kde koncertoval například s Dr. Johnem, Emerson, Lake & Palmer nebo se skupinou Lighthouse. V Torontu natočili další autorskou nahrávku Made in Japan, která dále rozvinula jejich originální fúzi orientálních motivů, psychedelie a heavy rocku. Přestože se setkávali s příznivým přijetím kritiků, jejich hudba byla příliš experimentální na to, aby dosáhla masového komerčního úspěchu.

Po návratu do Japonska plánovali vystoupit s The Rolling Stones, jejichž turné však bylo zrušeno kvůli vízovým problémům Micka Jaggera. V roce 1973 vyšlo dvojalbum Make Up, kombinující studiové a živé nahrávky, a kapela odehrála poslední koncert v Kjótu. Poté se členové vydali každý svou cestou: Joe Yamanaka zahájil sólovou kariéru a později zpíval i s The Wailers, zatímco Hideki Ishima se od kytary obrátil k indické klasické hudbě a nakonec vynalezl unikátní nástroj „sitarl“, spojující sitár s elektrickou kytarou.

Na konci roku 2007 přišel překvapivý reunion, kdy se hudebníci rozhodli nejen hrát starý repertoár, ale i tvořit nový materiál. Výsledkem bylo album We Are Here (2008), které dokázalo, že jejich hudba neztratila na síle. Koncertovali v Japonsku, USA i Kanadě. Bohužel v roce 2010 byla u Yamanaky diagnostikována rakovina plic, které v srpnu 2011 podlehl. Jeho smrt znamenala definitivní konec skupiny. Zakladatel Yuya Uchida zemřel v roce 2019 na zápal plic, čímž se symbolicky uzavřela jedna z nejdůležitějších kapitol japonské rockové historie.

Sólová tvorba členů: Joe Yamanaka vydal během své kariéry více než 20 sólových alb, na nichž kombinoval rock, reggae, blues i soul. Nejznámější je jeho spolupráce s The Wailers po smrti Boba Marleyho, kde působil jako hlavní zpěvák při jejich světových turné v 80. letech. Vedle hudby se proslavil i jako herec – objevil se v řadě filmů a seriálů, například v krimi snímku Proof of the Man (1977). Hideki Ishima se po rozpadu kapely více ponořil do duchovní a tradiční hudby. Od poloviny 70. let vyvíjel unikátní nástroj sitarl, s nímž nahrál několik sólových alb v duchu meditativní world music. Jeho experimenty mu přinesly respekt jak mezi rockovými, tak mezi jazzovými a etnickými hudebníky. Baskytarista Jun Kobayashi i bubeník George Wada se věnovali spíše menším projektům na domácí scéně.

Podrobnosti: Flower Travellin' Band - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Anywhere (1970)

Satori (1971)

Made in Japan (1972)

Make Up (1973)

We Are Here (2008)

FREEDOM’S CHILDREN

Vzniká jihoafrická acid rocková legenda Freedom's Children, jedna z nejméně doceněných rockových skupin na světě.

Formace se dala dohromady v Johannesburgu roku 1966, původně jako rhythm and bluesová parta kolem baskytaristy Ramsaye Mackaye. Postupně se však začala orientovat na psychedelii a těžký rock, čímž si vybudovala pověst nejprogresivnějšího souboru své doby v Jihoafrické republice. Skupina se stala kultovní nejen díky své hudbě, ale i proto, že dokázala tvořit v nesmírně represivních podmínkách "apartheidního" režimu, který omezoval svobodu projevu i vystupování.

Jejich explorativní zvukové exkurze vyvrcholily průlomovým albem Astra, patrně jednou z nejvíce přehlížených nahrávek doby. Album kombinuje acid rock, symfonické prvky i kousky experimentální elektroniky a dodnes bývá přirovnáváno k tvorbě Pink Floyd nebo King Crimson. Problém byl v tom, že téměř nikdo nebral hudební scénu Jižní Afriky vážně a kapela tak zůstala mimo pozornost mezinárodního publika.

Když se v roce 1969 pokusili prorazit v Anglii, brzy se dostali do problémů. Díky britské politice týkající se apartheidu bylo většině členů Freedom's Children odmítnuto pracovní povolení a mohli hrát koncerty pouze nelegálně. Veškerá naděje na to, že se stanou součástí rozvíjející se londýnské rockové scény, byla zmařena a tím i jakákoli šance na kariéru na mezinárodní úrovni.

Za svou kariéru vydali tři alba – Battle Hymn Of The Broken Hearted Horde (1968), Astra (1970) a Galactic Vibes (1971). Čtvrtý počin, nazvaný Mummies, nahráli po reunionu v roce 1996, avšak nikdy oficiálně nevyšel. Přesto je jejich odkaz stále živý: Astra je dnes považována za jednu z perel psychedelického rocku a desky Freedom's Children patří mezi sběratelské klenoty.

Ramsay Mackay, mozek formace, později odešel do Anglie, kde se podílel na několika menších projektech. Další členové pokračovali v hudbě především na jihoafrické scéně a i po rozpadu si kapela udržela kultovní status mezi fanoušky raritního psychedelického rocku.

Podrobnosti: Freedom's Children - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Battle Hymn of the Broken-Hearted Horde (1969)

Astra (1970)

Galactic Vibes (1971)

Mummies (1996, nahráno po reunionu, dosud nevydané)

FRIJID PINK

V americkém Detroitu byla založena formace Frijid Pink, hrající psychedelický rock a hardrock. Nejvíce je známá svou předělávkou skladby "House of The Rising Sun". Rozpadli se v roce 1975, ale od roku 2007 jsou znovu pohromadě a vystupují dodnes. Mezi jejich poslední studiovou nahrávkou ze sedmdesátých let a prvním počinem nové sestavy uplynulo více než 35 let.

Frijid Pink vznikli, když se k místní detroitské kapele Detroit Vibrations, hrající převzaté písně, ve které vystupovali Rick Stevers a Tom Harris, připojili kytarista Gary Ray Thompson a zpěvák Tom Beaudry, později vystupující pod jménem Kelly Green. Thompson přesvědčil manažera Vibrations Clyde Steverse (Richardův otec), že je lepším hudebníkem než současný kytarista souboru. Skupina strávila první dva roky na turné po jihovýchodní části Michiganu a nakonec podepsala smlouvu s Parrot Records.

Jejich první dva singly, "Tell Me Why" a "Drivin' Blues" (oba vydané v roce 1969), nezaujaly velkou pozornost, ale třetí pokus z téhož roku, s charakteristickou zkreslenou kytarou, "House of the Rising Sun", dosáhl první desítky na americkém Billboard Hot 100 na jaře 1970. Disku se prodalo více než milion kopií, čímž obdržel zlatou desku. Píseň se také umístila na č. 4 ve Velké Británii a č. 3 v kanadském žebříčku RPM Magazine. Skladba byla často používaná jako 'výplň' na konci hrávacího času. Formace byla hodně populární v detroitské oblasti; jednou jim v proslulém sále Detroit's Grande Ballroom předskakovali i mladí Led Zeppelin. Frijid Pink často vystupovali s MC5, Stooges, The Amboy Dukes a dalšími místními uskupeními.

V roce 1970 natočili dvě studiovky, debutovou s titulem Frijid Pink a druhou nazvanou Defrosted. Prakticky veškerý materiál vytvořilo duo Beaudry a Thompson. Následné singly včetně "Sing A Song For Freedom" a coveru "Heartbreak Hotel" ale nenavázaly na předchozí úspěchy. Beaudry a Thompson se pokusili o záchranu souboru a sestavili novou sestavu. Zpěv měl na starosti David Alexandr (později Jon Wearing), Craig Webb hrál na kytaru a Larry Zelanka na klávesy. Tato formace nahrála desku Earth Omen v roce 1972. V roce 1975, při natáčení dalšího počinu All Pink Inside, se obsazení opět změnilo – Jo Baker zpíval a Larry Popolizio hrál na basu.

V roce 1981 Stevers a Harris spojili síly s Arlenem Viecelli, zpěvákem a kytaristou souboru Salem Witchcraft, a Rayem Gunnem, kytaristou formace Virgin Dawn, aby nahráli další studiový počin ve studiu Sound Suite v Detroitu. Hudbu napsali Viecelli a Gunn a nahrávka vznikla v létě 1982. Po neúspěšných jednáních manažera (Clyde Stevers) s různými nahrávacími společnostmi byla formace rozpuštěna a materiál nikdy nevydán – takže hudebníci si asi řekli "no jo, občas se to prostě nepovede".

Další sestava, bez jakýchkoli původních členů, vznikla v roce 2001 a nahrála desku Inner Heat, plánovanou k vydání v roce 2002. Po jediné show, která neobsahovala jejich největší hit, album stáhla nahrávací společnost Dynasty Records.

V roce 2005 vznikla další sestava, představující většinu původních členů. Bubeník Stevers získal basáka Toma Harrise a zpěváka Toma Beaudryho, spolu s kytaristou Stevem Dansbym (od konce sedmdesátých let v Cactus) a neznámým klávesistou Larinem Michaelsem.

Na konci roku 2006, po dalším neúspěšném pokusu o sloučení původních členů, začal Stevers hledat kytaristu pro reformaci Frijid Pink pomocí konkursu. Přijat byl i hráč na klávesy. V průběhu pěti let odehrála tato sestava asi tucet koncertů v místních podnicích a na pouličních veletrzích, ale bez stabilního managementu neměla pravidelnou práci ani turné. Kapela se zaměřila na studiovou práci a připravila materiál na nové album, které vyšlo v březnu 2011 na labelu Repertoár. Deska byla v USA k dispozici jako import a obsahovala přepsané skladby z předchozích desek formace a novou originální hudbu.

Na konci roku 2011 došlo k výměně hlavního zpěváka a kytaristy, odešel i klávesista, čímž se rozpadla nejdelší souvislá sestava v historii. Nahrávání a vystupování pokračovalo u nové sestavy obdobným způsobem. Nové EP vyšlo koncem jara 2012. Na začátku roku 2017 vyšlo další EP Taste of Pink, představující 3 nové písně a novou verzi "House Of A Rising Sun". Tyto skladby byly zahrnuty do nové desky On the Edge z roku 2018.

V roce 2013 byli Frijid Pink uvedeni do síně slávy Michigan Rock and Roll Legends.

Podrobnosti: Frijid Pink - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Frijid Pink (1970)

Defrosted (1970)

Earth Omen (1972)

All Pink Inside (1974)

Frijid Pink (2011)

Made in Detroit (2014)

On the Edge (2018)

FUSE

V Rockfordu ve státě Illinois vznikla rocková formace Fuse, která se věnovala tvrdšímu rockovému zvuku s prvky hard rocku. V roce 1969 podepsala smlouvu s Epic Records a na podzim téhož roku byla nahrána debutová eponymní deska, vydaná začátkem roku 1970. V sestavě tehdy působili dva hudebníci, kteří se později stali členy Cheap Trick – kytarista Rick Nielsen a basista Tom Petersson.

Skupina vznikla v roce 1967 poté, co Rick Nielsen navrhl sloučení dvou místních kapel: The Grim Reapers (Rick Nielsen a Joe Sundberg) a Toast and Jam (Chip Greenman, Craig Myers a Tom Peterson, později známý jako Tom Petersson). Spojení těchto hudebníků mělo vytvořit silnější rockovou sestavu, schopnou nahrávat i vystupovat regionálně i celostátně.

Před podepsáním smlouvy s Epic Records kapela vydala singl u menšího labelu Smack Records, obsahující skladby "Hound Dog" a "Crusin' for Burgers". V roce 1969 vedení Epic Records kapelu poslalo do studia Columbia, kde producentka Jackie Mills během několika týdnů nahrála album Fuse. Deska se však komerčně neprosadila a kritik Richie Unterberger z Allmusic ji hodnotil jako „průměrný, možná podprůměrný hard-rockový záznam konce šedesátých let s náznaky metalu a art rocku z 70. let, nervózními vokály, tandemovými hard rockovými kytarovými riffech a klasickými klávesami“. Tom Petersson později dodal: „Kapela byla mnohem lepší, než naznačuje album. Když vyšlo, byli jsme znechuceni. Producent byl idiot.“

Po neúspěchu debutu se v roce 1970 Sundberg a Greenman rozhodli odejít a byli nahrazeni členy skupiny Nazz – bubeníkem Thomou Mooneym a klávesistou Robertem „Stewkey“ Antoniem. Fuse pak několik měsíců vystupovali po Středozápadě pod oběma jmény – Fuse nebo Nazz – podle toho, kde koncertovali. Tato zkušenost byla pro Nielsena a Peterssona klíčová, neboť po evropském turné v roce 1973 založili společně s kytaristou Randym Hoganem a bubeníkem Bunem E. Carlosem legendární formaci Cheap Trick.

Podrobnosti: Fuse - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Fuse (1970)

GENESIS

Genesis je britská artrocková a poprocková formace (v obnoveném složení ji lze považovat za superskupinu) založená v roce 1967. S více než 150 miliony prodaných desek se řadí mezi 30 nejprodávanějších hudebních uskupení všech dob. V roce 1988 obdrželi Grammy za hudební video k písni "Land of Confusion".

Vznikli ze školní sestavy The Garden Wall, která vzešla z elitní internátní školy Charterhouse v Godalmingu v Surrey, jihozápadně od Londýna. Zakládajícími členy byli Peter Gabriel (zpěv, flétna, hoboj), Tony Banks (klávesy), Anthony Phillips (kytara), Chris Stewart (bicí) a Mike Rutherford (kytara, basová kytara). Bubeníci se zpočátku často měnili – Stewarta po roce nahradil John Silver a toho pak John Mayhew.

Roku 1970 vypsali Genesis opět konkurs na bubeníka, v němž uspěl Phil Collins, který teprve s náročným instrumentálním stylem uskupení plně souzněl. V témže roce odešel Phillips a po půlročním hledání nového kytaristy ho nahradil Steve Hackett. Výsledné složení (Banks, Collins, Gabriel, Hackett, Rutherford) bývá označováno za 'klasické' a během období 1971–1975 vydala formace klíčové desky Nursery Cryme, Foxtrot, Selling England by the Pound a koncepční dvojalbum The Lamb Lies Down on Broadway. Hudba tohoto období je charakteristická dlouhými instrumentálními sóly, složitou kompozicí a tendencí k experimentování. Během živých vystoupení si skupina získala osobitou tvář především díky převlekům, které používal Peter Gabriel.

Po turné v roce 1975 kapelu opouští zpěvák a frontman Peter Gabriel a jeho post zaujímá Phil Collins, který až dosud zpíval pouze výjimečně (skladby "For Absent Friends" a "More Fool Me"). Na bicí během živých vystoupení nejprve doprovázel Bill Bruford (turné 1976) a od turné k desce Wind & Wuthering až po We Can't Dance pak bubeník Chester Thompson. V roce 1978 během mixování živého dvojalba Seconds Out odešel kytarista Steve Hackett a vydal se na sólovou dráhu. Skupina nadále pokračovala ve třech, přičemž na koncertech ji doprovázel kytarista Daryl Stuermer. I zbylí členové se od konce 70. let věnovali sólovým projektům (Rutherford si později založil sestavu Mike & The Mechanics), zůstávali však členy Genesis a nahrávali paralelně formace i vlastní desky.

Phil Collins, který se během 80. let stal jednou ze světově nejúspěšnějších poprockových hvězd, ze sestavy vystoupil až roku 1996 a nahradil jej zpěvák Ray Wilson. Od posledního evropského turné v roce 1998 Genesis nebyli aktivní až do roku 2006. V té době hráli ve složení: Ray Wilson, Tony Banks, Mike Rutherford, Nir Zidkyahu.

V roce 2007 vyrazili na turné Turn It On Again v klasickém složení (Phil Collins, Mike Rutherford, Tony Banks). Jednou ze zastávek byla Praha, kde Genesis vystoupili 20. června.

Genesis jsou uváděni jako hlavní vliv na subžánr neo-progresivního rocku, který se objevil v 80. letech, a v němž působily formace Marillion a Pallas. Práce Steva Hacketta ovlivnila kytaristy jako Brian May z Queen, Alex Lifeson z Rush a Eddie Van Halen z Van Halen. Zakladatel Iron Maiden Steve Harris uvádí Gabrielovu éru Genesis jako jeden ze svých hlavních vlivů a v rozhovoru pro časopis Prog označil skladbu "Supper's Ready" (spolu s písní formace Jethro Tull "Thick as a Brick") za jednu ze svých dvou nejoblíbenějších hudebních skladeb všech dob.

Podrobnosti: Genesis - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

From Genesis to Revelation (1969, Decca Records)

Trespass (1970, Charisma Records)

Nursery Cryme (1971, Charisma Records)

Foxtrot (1972, Charisma Records)

Selling England by the Pound (1973, Charisma Records)

The Lamb Lies Down on Broadway (1974, Charisma Records)

A Trick of the Tail (1976, Charisma Records)

Wind & Wuthering (1976, Charisma Records)

And Then There Were Three (1978, Charisma Records)

Duke (1980, Atlantic / Charisma Records)

Abacab (1981, Atlantic / Charisma Records)

Genesis (1983, Atlantic / Charisma Records)

Invisible Touch (1986, Atlantic / Charisma Records)

We Can't Dance (1991, Atlantic / Virgin Records)

Calling All Stations (1997, Atlantic / Virgin Records)

THE GUN

V Londýně vzniká rocková skupina The Gun. Po uzavření smlouvy s firmou CBS začátkem roku 1968 zabodovali ohromným hitem "Race With The Devil," který byl vydán jako singl v říjnu 1968. Obal jejich debutu byl prvním výtvorem umělce Rogera Deana. Vydali pak ještě další pozoruhodný singl "Drives You Mad" a druhé studiové dílo. Adrian Gurvitz a Paul Gurvitz později spolupracovali s Gingerem Bakerem ve formaci The Baker Gurvitz Airforce.

The Gun se transformovali v roce 1967 z kapely The Knack, kterou založil kytarista a zpěvák Paul Gurvitz (do začátku 70. let byl znám pod příjmením Curtis, poté se vrátil ke svému původnímu jménu Gurvitz). The Knack vznikli na jaře 1966 a sestavu tvořili Paul Curtis (Gurvitz) na kytaru a zpěv, Louie Farrell (ke Knack připojil v polovině roku 1966) na bicí, Gearie Kenworthy na baskytaru, Tim Mycroft na varhany a krátce také Jon Anderson z Yes. Tato raná sestava se zaměřovala na psychedelický rock a blues-rock, který byl tehdy populární na londýnské scéně.

Skupina vystupovala v klubu UFO a předskakovala formacím jako Pink Floyd, The Crazy World of Arthur Brown a Tomorrow. Při nahrávání ve studiu Olympic Studios vznikl nikdy nevydaný singl "Lights on the Wall", zatímco v listopadu 1967 nahrávali pro alternativní hudební rozhlasový pořad BBC Top Gear a dvakrát hráli ve vysílání. Počátkem roku 1968 se sestava změnila na trio: Paul Curtis (Gurvitz) hrál na basu, Louie Farrell na bicí a Adrian Curtis (Gurvitz) na kytaru.

Po podpisu smlouvy s CBS Records zaznamenali hit s úvodní skladbou ze svého debutového Gun (1968) "Race with the Devil". Singl z října 1968 se v březnu 1969 dostal do první desítky britského singlového žebříčku, na 35. místo australského žebříčku a na mnoha britských teritoriích se umístil na první pozici. Riff písně inspiroval Jimiho Hendrixe při festivalu Isle of Wight v roce 1970 a také Status Quo v písni "Forty Five Hundred Times" během vystoupení v Apollo Theatre v Glasgow v roce 1976. "Race with the Devil" předělali Judas Priest (remasterované CD Sin After Sin, 2001), Black Oak Arkansas (Race with the Devil, 1977), Girlschool (Demolition, 1980) a Church of Misery (dema 1996 a plnohodnotné LP Vol. 1).

Obal jejich debutu je pozoruhodný, protože byl prvním výtvorem Rogera Deana (na zadní straně uveden jako W. Roger Dean). AllMusic popsal Gun jako album s výrazným psycho-povrchovým proto-metalovým zvukem.

Jejich druhý studiový počin Gunsight vyšel v roce 1969. Navzdory vydání několika dalších singlů, jako byly "Feel Like Screaming" a "Freedom", a snaze vydavatelství identifikovat je s undergroundovou kontrakulturou, neměla formace další hity.

Po rozpadu The Gun v roce 1970 pokračovali Gurvitzové ve spolupráci s Gingerem Bakerem, ale krátce také tvořili Three Man Army (1971 – 1977). Jejich hudba ovlivnila britskou hard rockovou a metalovou scénu 70. a 80. let a riffy z "Race With The Devil" byly inspirací pro řadu pozdějších kapel.

Podrobnosti: The Gun - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Gun (1968)

Gunsight (1969)

JEFF BECK GROUP

Jeff Beck Group byla britská rocková skupina, kterou v lednu 1967 v Londýně založil bývalý kytarista The Yardbirds Jeff Beck. Jejich inovativní přístup k těžce znějícímu blues, rhythm and blues a rocku měl výrazný vliv na vývoj populární hudby. V kapele se objevili i kytarista The Rolling Stones a The Faces Ronnie Wood, zpěvák Rod Stewart (také Faces), budoucí člen Black Sabbath, Rainbow a Whitesnake Cozy Powell a budoucí spolupracovník Franka Zappy a člen Whitesnake Aynsley Dunbar.

První sestava Jeffa Becka vznikla v Londýně počátkem roku 1967 a tvořili ji kytarista Jeff Beck, zpěvák Rod Stewart a rytmický kytarista Ronnie Wood, přičemž baskytaristé a bubeníci se pravidelně střídali. Prvními basisty byli Jet Harris a Dave Ambrose, na bicí zkoušeli Clem Cattini a Viv Prince. Sestava prošla několika personálními změnami, než se ustálila na Aynsleym Dunbarovi a Wood přešel na baskytaru. V tomto složení trávili většinu roku 1967 hraním po britských klubech a několikrát se objevili v rádiu BBC. Beck podepsal osobní manažerskou smlouvu s hudebním producentem a manažerem Mickie Mostem, který však měl zájem spíše o Becka jako sólového umělce než o skupinu.

Jeff Beck Group: Ronnie Wood, Jeff Beck, Micky Waller, Rod Stewart

Během roku 1967 kapela vydala tři singly v Evropě a dva ve Spojených státech, přičemž nejúspěšnější byl "Hi Ho Silver Lining", který dosáhl 14. místa v britské singlové hitparádě. Na straně B se objevila instrumentální skladba "Beck's Bolero", nahraná o několik měsíců dříve. Pro tuto session byli přizváni kytarista Jimmy Page na rytmickou kytaru, John Paul Jones na baskytaru, Keith Moon na bicí a Nicky Hopkins na klavír. Frustrován, že kapela nehraje podle jeho představ dostatečně bluesově, odešel bubeník Dunbar a na jedno vystoupení ho nahradil Roy Cook. Stewart doporučil Mickyho Wallera, svého spoluhráče z Steampacket, který s kapelou zůstal po celý rok 1968 a začátek roku 1969 a stal se nejdéle působícím bubeníkem.

Peter Grant, tehdejší road manager, pobýval v USA s New Vaudeville Bandem a sledoval rozvoj nového rockového formátu FM rádia, zaměřeného na koncerty a alba. Grant poznal, že Beckova skupina je pro americký trh ideální, a několikrát se pokusil vykoupit Beckovu smlouvu od Mickieho Mosta, který ale odmítl. Začátkem roku 1968 byla kapela připravena skončit, ale Grant ji přesvědčil, aby pokračovala, a zajistil krátké turné po USA.

První zastávka byla v New Yorku, kde odehráli čtyři koncerty ve Fillmore East, společně s Grateful Dead. Podle zpráv vzali město útokem. V New York Times vyšel článek Roberta Sheltona s titulkem 'British Pop Singers Delight Fillmore East Audience', který vyzdvihoval Becka a jeho skupinu nad Grateful Dead. Recenze v The Boston Tea Party byly stejně chvalné: „Než se dostal k poslednímu číslu... fanoušci byli ve stavu pandemonie, jakou nezažili od doby, kdy do města přijeli Beatles.“ Před koncem turné v Fillmore West Grant zajistil kapele smlouvu na nové album s Epic Records.

Kapela se rychle vrátila do Anglie, aby nahrála desku Truth (jako Jeff Beck), která se v americké hitparádě dostala na 15. místo. Skladby byly nahrány během dvou týdnů, následující měsíc proběhly předělávky. Most byl zaneprázdněn jinými projekty a většinu práce delegoval na Kena Scotta, který zaznamenal kapelu hrající svůj živý set. Beckův zesilovač byl tak hlasitý, že se nahrávalo zevnitř skříně. V doprovodné sestavě pro tyto sezení hráli John Paul Jones na Hammondovy varhany, Keith Moon na bicí a Nicky Hopkins na klavír. Základní skupina se vrátila do USA na turné k propagaci alba, kde si s nimi v Cafe Wha jamoval dlouholetý Beckův fanoušek Jimi Hendrix.

Třetí turné v prosinci 1968 zahrnovalo Hopkinse, který se rozhodl hrát živě i přes špatný zdravotní stav a přijal Beckovo pozvání, ačkoli mu Led Zeppelin nabízeli vyšší honorář. Poslední část turné byla zkrácena kvůli nemoci, a Beck odložil čtvrté únorové turné po USA v roce 1969. Nový materiál byl připraven, Waller byl nahrazen bubeníkem Tony Newmanem a Wood, který byl dočasně propuštěn, se vrátil. Desku Beck-Ola nahrál Martin Birch v De Lane Lea Studios.

V květnu 1969 vyrazila Jeff Beck Group na čtvrté turné po USA s Hopkinsem jako plnohodnotným členem. Turné probíhalo hladce, album Beck-Ola bylo dobře přijato a dosáhlo 15. místa v žebříčku Billboard 200. Objevily se však zprávy o napjatých vztazích v kapele. Rod Stewart začal uvažovat o sólové dráze a v červenci 1969 nahrál s Woodem a bývalým spoluhráčem Wallerem své debutové album An Old Raincoat Won't Ever Let You Down. Kapela ukončila turné a vrátila se do Anglie, aby se v červenci 1969 vydala na své poslední, krátké turné po východním pobřeží USA, včetně Fillmore East a Newport Jazz Festivalu. Na den před hudebním festivalem Woodstock, kde měla vystoupit, Beck kapelu rozpustil, čehož později litoval.

Koncem roku 1970 Jeff Beck reformoval skupinu se zpěvákem Alexem Ligertwoodem, klávesistou Maxem Middletonem, bubeníkem Cozy Powellem a baskytaristou Clivem Chamanem. Během června 1971 podepsal Beck nahrávací smlouvu se společností CBS a hledal nového zpěváka. Poté, co slyšel Bobbyho Tenche vystupovat se svou kapelou Gass v jednom londýnském klubu, Beck ho zaměstnal jako zpěváka a druhého kytaristu. Tench dostal jen několik týdnů na to, aby napsal nové texty a přidal své vokály na album Rough and Ready, než se pokračovalo v míchání skladeb, které předtím Beck a ostatní členové kapely nahráli v Londýně. Album bylo dokončeno v červenci 1971 a kapela absolvovala turné po Finsku, Holandsku, Švýcarsku a Německu. Rough and Ready vyšlo ve Velké Británii 25. října 1971, v USA následovalo vydání během února 1972. Následovalo šestnáctidenní propagační turné v USA a deska se nakonec dostala na 46. místo v albové hitparádě.

V lednu 1972 skupina odcestovala do USA, aby se připojila k Beckovi ve studiích TMI v Memphisu ve státě Tennessee. Zde nahráli album Jeff Beck Group, přičemž jako producenta využili Steva Croppera. 9. června 1972 bylo vydáno ve Velké Británii. Součástí následného propagačního turné bylo i vystoupení v pořadu BBC Radio 1 'In Concert', které bylo natočeno 29. června 1972. Během této relace zahráli skladbu "Definitely Maybe", v níž hrál na kytaru Bobby Tench. Dne 24. července 1972 byla skupina Jeffa Becka oficiálně rozpuštěna a Beckův management vydal toto prohlášení: „Spojení hudebních stylů jednotlivých členů bylo v rámci možností jednotlivých hudebníků úspěšné, ale neměli pocit, že by vedlo k vytvoření nového hudebního stylu s takovou silou, o jakou původně usilovali“.

Podrobnosti: The Jeff Beck Group - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Truth (1968)

Beck-Ola (1969)

Rough and Ready (1971)

Jeff Beck Group (1972)

JETHRO TULL

V Blackpoolu ve Velké Británii se zformovala artrocková legenda Jethro Tull. Její vůdčí osobností je skotský hudebník (zpěvák, flétnista, kytarista, hráč na mandolínu) a skladatel Ian Anderson. Jethro Tull patří mezi nejznámější hard-folk rocková uskupení na světě, jejichž vrcholné období tvorby připadá na přelom 60. a 70. let 20. století. Jejich hudba byla od počátku inspirována starou britskou a keltskou lidovou hudbou, blues, rockem a prvky evropské klasické hudby. Progresivní přístup, originální zvuk a melodicko-harmonické principy kombinující hard-rock s charakteristickými postupy různých forem lidové hudby, včetně středověké či renesanční, a patrná návaznost na tradici pěvců a hudebníků té doby činí hudební výraz souboru nezaměnitelným. Charakteristický je zvláštní mužný zpěv, výrazná role flétny a neobvyklé, často komplikované kompozice písní. Z dlouhé řady vydaných alb si některá získala nejen nadšené přijetí, ale stala se klasickými (např. Stand Up, Aqualung, Heavy Horses či Living in the Past). Skupina nese jméno anglického agronoma žijícího na přelomu 17. a 18. století, vynálezce secího stroje.

První formace Iana Andersona, založená v roce 1963 v Blackpoolu, se jmenovala Blades. V roce 1966 bylo jméno změněno na John Evan Band podle klavíristy a bubeníka Johna Evana. Do této sestavy patřil i Barrie Barlow, který se později stal členem Jethro Tull. Při hledání lepší pozice se kapela přesunula do okolí Londýna, konkrétně do Lutonu, a často navštěvovala i Liverpool. Úspěch se však nedostavil a většina členů se brzy vrátila zpět do Blackpoolu. Zůstali jen Ian Anderson a basista Glenn Cornick. Brzy se spojili s bluesovým kytaristou Mickem Abrahamsem a bubeníkem Clivem Bunkerem, kteří spolu hráli v místní formaci McGregor's Engine.

Zpočátku se novému souboru nedařilo a byli zřídka pozváni do stejného klubu vícekrát. Hudebníci se proto rozhodli často měnit název, aby je majitelé klubů osobně nepamatovali. Jména se měnila natolik často, že členům došla fantazie, a požádali o návrh kluky z technické podpory. Jeden z nich, milovník historie, navrhl název Jethro Tull na počest anglického agronoma a inovátora 18. století. Důvod, proč jméno kapela uchovala, byl prostý – pod tímto označením ji viděl první ředitel klubu Marquee John Gee, kterému se vystoupení víceméně líbilo, a proto je pozval znovu. Uzavřeli smlouvu s agenturou Ellis-Wright a stali se třetí skupinou vedenou společností, která se brzy rozrostla v impérium Chrysalis.

První singl Jethro Tull, produkovaný Derekem Lawrencem, nezískal velké uznání (šlo o docela sladkou píseň "Sunshine Day", napsanou Abrahamsem), ale pro sběratele se stal cenným, protože název kapely na obalu byl chybně uveden jako 'Jethro Toe'. Kapela brzy vydala debut ve stylu blues This Was (1968). Na této nahrávce byly kromě původních skladeb Andersona a Abrahamse i verze slavné písně "Cat's Squirrel", ukazující Abrahamsovy blues-rockové sklony. Anderson dostal možnost plně předvést svůj flétnistický talent v jazzové kompozici "Serenade to a Cuckoo" od Rolanda Kirka, přitom flétnu začal hrát teprve šest měsíců před vydáním alba. Styl souboru definoval jako směs progresivního blues se špetkou jazzu.

Po tomto albu Abrahams kapelu opustil a založil Blodwyn Pig. Důvody jeho odchodu byly různé: byl zastáncem klasického blues, zatímco Anderson chtěl experimentovat s dalšími styly; došlo k nepřátelství s Cornickem; nechtěl cestovat a hrát více než třikrát týdně, zatímco zbytek týmu chtěl poznávat svět a získat slávu. Kapela proto hledala nového kytaristu. Mezi kandidáty byl i Tony Iommi, později slavný s Black Sabbath. Ten se objevil při natáčení televizní show Rolling Stones Rock and Roll Circus, ale ve skupině nezůstal (důvody mohou být hudební neshody, Iommiho závislost na marihuaně či jeho touha hrát se svou kapelou).

Po dlouhých zkouškách Anderson přijal kytaristu Martina Barreho. Nejvíce jej zaujala Barreho vytrvalost – při první zkoušce byl nervózní a vůbec nemohl hrát, při druhé zapomněl připojit kabel kytary k zesilovači. Přes tyto potíže se Barre stal trvalou náhradou Abrahamse a strávil v sestavě tolik času, že je po Andersonovi druhým nejdéle působícím členem. S touto sestavou kapela vydala Stand Up (1969), které se podařilo dosáhnout vrcholu britské popularity. Veškerou hudbu kromě jazzového Bachova Bourée složil Ian Anderson. Deska už nebyla bluesová – hudební styl se dá definovat spíše jako progresivní rock. Ve stejném roce kapela vydala singl "Living in the Past", který se dostal na 3. místo britských žebříčků. V roce 1970 se vrátil John Evan (zpočátku jako hostující hudebník) a společně vydali album Benefit.

Jethro Tull 1969 – 1970 :Evan, Anderson, Barre, Bunker, Cornick

Poté, co nahráli Benefit, basista Cornick opustil sestavu a Anderson přizval svého přítele z dětství Jeffreyho Hammonda jako náhradu. Později se Jeffrey objeví jako vypravěč ve skladbě "The Story of the Hare Who Lost His Spectacles" na albu A Passion Play. Na obalech disků a během živých vystoupení byl často uváděn jako Hammond-Hammond. Tento osobitý humor naznačoval, že jméno Jeffryho matky bylo stejně jako jeho otce Hammond, přestože příbuzní nebyli.

Se stejnou sestavou vydali v roce 1971 Jethro Tull svůj nejslavnější počin, Aqualung. V textech Anderson otevřeně kritizoval náboženské a sociální poměry té doby. I když je album pestré a skládá se z rozmanitých skladeb, existuje mezi nimi tematická provázanost, díky níž ho někteří kritici označují za konceptuální dílo. Hlavní postavou je zoufalý tramp, který se potácí ulicemi a láskyplně slintá při pohledu na malé děti. Hrdinkou "Cross-Eyed Mary" je školačka-prostitutka. Nejoblíbenější skladbou se stala "Locomotive Breath", která zůstává pravidelnou součástí rozhlasových playlistů a žádný koncert Jethro Tull se bez ní neobejde.

Na začátku roku 1971 bubeník Bunker odešel, protože nezvládal náročný cestovní plán a chtěl více času věnovat rodině. Místo něj přichází Barriemore Barlow, jehož debut proběhl při nahrávání Thick as a Brick v roce 1972. Následovalo album A Passion Play z roku 1973. Kvintet Anderson – Barr – Ivan – Hammond – Barlow spolupracoval až do roku 1975. Tentokrát Anderson zvolil jako hlavní téma úvahy o životě po smrti a pokračoval v experimentování se zvukem. Deska se sice prodávala slušně, ale Andersonovu náladu narušily kritiky.

Přestože vztahy s kritiky se kazily, pozornost publika a sympatie k sestavě se prohlubovaly. Dokladem je War Child z roku 1974, původně připravené pro stejnojmenný film, který se však nikdy nedočkal projekce. Disk se dostal na druhé místo v žebříčku Billboard a skladby "Bungle In The Jungle" a "Skating Away on the Thin Ice of the New Day" se staly rozhlasovými hity.

V roce 1975 kapela představila Minstrel in The Gallery, které se stylisticky podobalo Aqualungu, kombinující jemné akustické pasáže s ostřejšími kytarovými sekcemi Barlowa. Texty byly často smutné, někdy hraničící s cynismem, což odráželo Andersonovu osobní krizi po rozvodu. Kritika byla smíšená, fanoušci však novou tvorbu přijali kladně. Minstrel in The Gallery je dnes považováno za jedno z nejlepších LP Jethro Tull, i když se nedosahuje popularity Aqualungu. Brzy po vydání opustil tým basista Hammond, který se chtěl naplno věnovat malování, a nahradil ho John Glascock.

Na konci 70. let vznikly tři alba s lidovými vlivy: Songs from the Wood, Heavy Horses a Stormwatch. Tento žánrový posun nebyl překvapivý, protože kapela byla dlouhodobě považována za folkrockovou a Anderson se usadil na venkovské farmě, což se odrazilo v jeho tvorbě.

V roce 1977 se připojil nový klávesista Dee Palmer, který dříve spolupracoval jako aranžér koncertů. Glascock nakonec kapelu opustil v létě 1979 kvůli vážné nemoci a zemřel při operaci srdce na podzim téhož roku. Na jeho místo přišel Dave Pegg z Fairport Convention.

Album A z roku 1980 bylo původně plánováno jako Andersonův sólový projekt. Kromě Barra a Pegga se na nahrávání podílel bubeník Mark Craney a speciálně pozvaný klávesista Eddie Jobson, který spolupracoval s Roxy Music, UK a Frankem Zappou. Zvukový důraz na syntetizátory přinesl Jethro Tull nové odstíny. Po odchodu Craneyho kapela hledala nového bubeníka a v této době s ní střídavě hráli známí hudebníci, včetně Phila Collinse.

Jethro Tull v současnosti: S. Hammond, O´Hara, Anderson, Opahle , Goddier

V roce 1987 se vrátili klasičtí Jethro Tull. Jejich nové album Crest of a Knave bylo návratem ke zvuku sedmdesátých let a v tisku bylo nadšeně přijato. Hudebníci sestavy byli oceněni nejvyšší cenou Grammy v kategorii 'Nejlepší hard rock/metalový výkon', čímž překonali silnou konkurenci ve formaci Metallica. Výsledky hlasování vyvolaly smíšené reakce, protože mnoho pozorovatelů nepovažovalo Jethro Tull za hard-rockovou ani metalovou skupinu. Následující studiová práce Rock Island (1989) byla kritiky hodnocena hůře než předchozí Crest of a Knave. Deska Catfish Rising z roku 1991 se vyznačovala větší integritou materiálu. I přes Andersonovo oznámení o návratu ke kořenům blues došlo k výraznému využití mandolíny a akustické kytary, zatímco elektronické nástroje byly minimalizovány.

Do roku 2014, kdy kapela ohlásila rozpad, natočili Jethro Tull další tři studiová alba a odehráli stovky koncertů. V roce 2017 oznámili, že se sejdou u příležitosti 50 let existence.

Mezi hudebníky, které Jethro Tull ovlivnili, patří Steve Harris a Bruce Dickinson z Iron Maiden, Eddie Vedder z Pearl Jam, John Myung z Dream Theater, Marcus Siepen z Blind Guardian, Joe Bonamassa, Jenny Conlee z Decemberists a folk doom metalová formace Blood Ceremony. Iron Maiden nahráli vlastní verzi "Cross Eyed Mary" pro B-stranu singlu "The Trooper". Geddy Lee z Rush o Jethro Tull řekl: „Od mládí jsem byl obrovským fanouškem Tull... a doufám, že se to odráží i v Rush. Ian Anderson mě fascinoval. Jeho prezentace byla prostě kouzelná a on ji podával s takovým smyslem pro humor a skvělým stylem... My jsme to brali jako obrovskou výzvu, pokusit se vytvořit něco, co může na pódiu působit tak dynamicky.“

Derek Shulman z Gentle Giant zařadil Jethro Tull mezi nejlepší formace v historii progresivního rocku. Po turné s nimi v roce 1972 je chválil jako hudebníky i přátele.

Podrobnosti: Jethro Tull – Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

This Was (1968)

Stand Up (1969)

Benefit (1970)

Aqualung (1971)

Thick as a Brick (1972)

A Passion Play (1973)

War Child (1974)

Minstrel in the Gallery (1975)

Too Old to Rock 'n' Roll: Too Young to Die! (1976)

Songs from the Wood (1977)

Heavy Horses (1978)

Stormwatch (1979)

A (1980)

The Broadsword and the Beast (1982)

Under Wraps (1984)

Crest of a Knave (1987)

Rock Island (1989)

Catfish Rising (1991)

Roots to Branches (1995)

J-Tull Dot Com (1999)

The Jethro Tull Christmas Album (2003)

The Zealot Gene (2022)

RökFlöte (2023)

Curious Ruminant (2025)

RHINOCEROS

Rhinoceros byla americká rocková formace, která vznikla v roce 1967 na základě konkurzu pořádaného společností Elektra Records. I přes to, že byla v hudebních kruzích vysoce ceněna, nesplnila očekávání nahrávací společnosti. Fanoušci ji přijali spíše vlažně, debutová studiovka se prodávala pomalu a dvě následující desky měly ještě menší úspěch, než se kapela rozpadla. Jeden z kritiků uvedl: „Navzdory skutečnosti, že sestava nedokázala naplnit očekávání, která vzbudila reklamní mašinérie Elektra Records, si přínos Rhinoceros pro rock přesto zaslouží větší uznání, než jí přisuzují pozdější rockové historie.“

Paul A. Rothchild, tehdejší talent scout a producent Elektra Records, spolu s kolegou Frazierem Mohawkem se rozhodli podepisovat smlouvy s mladými hudebníky individuálně a tím je spojit do formace. Zatímco Mohawk se podílel na koordinaci členů při vzniku Buffalo Springfield, při zakládání Rhinoceros zastával spíše formálnější roli třetí strany.

Rothchild a Mohawk nejprve pozvali dvanáct hudebníků na konkurz v září 1967 do Mohawkova domu v Laurel Canyonu. V této úvodní sestavě byli Doug Hastings (kytara) a Alan Gerber (klávesy a zpěv). Druhý konkurz se konal v losangeleském motelu v listopadu téhož roku, kde bylo hodnoceno přibližně dvacet hudebníků. Pro spolupráci s Hastingsem a Gerberem byli vybráni John Finley (zpěv) a Danny Weis (kytara). Finley i Hodgson byli bývalými členy Jon and Lee & the Checkmates, na které Rothchild projevil zájem již v roce 1965, avšak kapela se v září 1967 rozpadla.

Weis byl původním členem Iron Butterfly a účastnil se jejich debutového alba. Hastings hrál v seattleské sestavě Daily Flash a krátce nahradil Neila Younga v Buffalo Springfield během jeho dočasného odchodu. Ostatní členové Daily Flash byli rovněž pozváni na konkurz, avšak vybrán byl pouze Hastings. Weis doporučil jako baskytaristu bývalého spoluhráče z Iron Butterfly Jerryho Penroda, což bylo přijato. Následně se připojil bývalý klávesista Checkmates Michael Fonfara. John Keleihor, ex-bubeník The Daily Flash, se podílel na raných nahrávkách, ale brzy odešel. Posledním vybraným členem se počátkem roku 1968 stal Billy Mundi, dříve bubeník The Mothers of Invention.

Kapela poprvé nahrávala jako doprovodná sestava pro debut Davida Acklese, vydaný v roce 1968. Debutové Rhinoceros, produkované Paulem Rothchildem, rovněž vyšlo v roce 1968. Navzdory propagaci a příznivým recenzím se však příliš neprodávalo. Instrumentální skladba "Apricot Brandy", autorského dua Weis a Fonfara, se dostala na 46. místo Billboard Charts a později ji rádio BBC používalo jako signální melodii. Danny Gatton ji coveroval na kompilaci Rubáiyát z roku 1990. Píseň "I Will Serenade You" Johna Finleyho převzala kapela Three Dog Night jako "Let Me Serenade You" a v roce 1973 se dostala na 17. místo v USA. Coververze "You're My Girl (I Don't Want to Discuss It)" se objevila v roce 1969 u Amen Corner na albu National Welsh Coast Live Explosion Company a o rok později na desce Gasoline Alley Roda Stewarta. "I Will Serenade You" bylo debutovým singlem Rhinoceros ve Spojených státech, zatímco "You're My Girl" debutovala ve Spojeném království. Obě písně byly v roce 1968 vydány na jednom singlu, s obrácenými stranami A a B podle země vydání.

V následujících dvou letech proběhlo mnoho změn v sestavě a vydání dalších dvou desek. Od druhého alba Satin Chickens (1969) se Rothchild a Mohawk již nepodíleli na produkci; nahrávku připravil David Anderle. Po dokončení alba náhle odešel baskytarista Jerry Penrod. Krátce jej nahradil jeho bratr Steve a později Finleyho bratranec a bývalý spoluhráč z Jon & Lee & The Checkmates, Peter Hodgson. Hodgson původně neprošel prvním konkurzem proti Penrodovi, a tak se připojil k David Clayton-Thomas Combine v Torontu. Později se vrátil do Los Angeles a v dubnu 1969 se stal členem Rhinoceros.

Před třetím albem kapelu opustili další tři členové. Nejprve kytarista Doug Hastings, kterého nahradil další ex-člen Checkmates Larry Leishman. Ten hrál do poloviny roku 1968 s Freedom Fair a The Power Project, později s Bobby Kris & The Imperials. Následně odešel Alan Gerber kvůli neshodám s manažerem Billym Fieldsem ohledně účasti kapely na Woodstocku. Brzy ho následoval Billy Mundi. Obě role, zpěváka a bubeníka, převzal manažer a bubeník Checkmates Duke Edwards, který na začátku roku 1969 hrál rovněž s Leishmanem v The Duke Edwards Cycle.

Sestava John Finley (zpěv), Danny Weis (kytary), Michael Fonfara (varhany), Peter Hodgson (baskytara), Larry Leishman (kytary) a Duke Edwards (bicí, zpěv) se přestěhovala do New Yorku a v roce 1970 nahrála třetí a poslední desku Rhinoceros, Better Times Are Coming. Kapela odehrála několik koncertů ve Fillmore East, po nichž Edwardse nahradil bubeník Dr. Johna, Richard Crooks. Později jej vystřídal Malcolm Tomlinson, který setrval až do rozpadu kapely v polovině roku 1971.

Podrobnosti: Rhinoceros - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Rhinoceros (1968)

Satin Chickens (1969)

Better Times Are Coming (1970)

SKID ROW

Skid Row byla irská bluesrocková formace z přelomu 60. a 70. let 20. století, působící v Dublinu. V jejím čele stál baskytarista Brendan 'Brush' Shiels. Šlo o první hudební uskupení, ve kterém profesionálně hráli budoucí členové Thin Lizzy – Phil Lynott a Gary Moore.

Kapela vznikla v srpnu 1967 ve složení Brendan 'Brush' Shiels (baskytara), Noel 'Nollaig' Bridgeman (bicí), Bernard 'Ben' Cheevers (kytara) a Phil Lynott (zpěv). Shiels a Cheevers spolu předtím hráli v několika dublinských souborech. První koncert Skid Row se konal v září 1967 ve sklepním klubu na Lower Abbey Street v Dublinu.

V září 1968 Cheevers kapelu opustil, aby se mohl věnovat práci v elektrotechnickém průmyslu. Ještě před jeho odchodem se ke skupině jako pátý člen přidal Gary Moore. Krátce tak působili společně, než Cheevers odešel definitivně. Původního bubeníka Bridgemana dočasně nahradil Robbie Brennan, než se v červnu 1969 vrátil. Místo Cheeverse nakonec zaujal tehdy šestnáctiletý Gary Moore.

V této sestavě uskupení nahrálo singl "New Places, Old Faces" / "Misdemeanour Dream Felicity" pro label Irish Song Records – jedinou nahrávku, na které s Skid Row účinkuje Phil Lynott.

Později téhož roku Shiels Lynotta ze sestavy vyřadil a přeměnil Skid Row na power trio, když se sám stal hlavním zpěvákem. Jako kompenzaci mu daroval basovou kytaru, kterou v roce 1967 koupil od bývalého hudebníka Roberta Ballagha za 49 liber, a naučil ho na ni hrát. Lynott následně založil formaci Orphanage a později se mezinárodně proslavil jako zakladatel, baskytarista a zpěvák Thin Lizzy.

Kapela nahrála pro label Song druhý singl "Saturday Morning Man" / "Mervyn Aldridge". Tyto dva singly a tři skladby z nahrávek pro BBC vyšly v dubnu 2006 na značce Hux pod názvem Live and on Song. Na konci roku 2006 byla navíc objevena řada demokazet Skid Row s Lynottovou účastí. Šlo o jeho nejranější nahrávky z roku 1968, které byly dlouho považovány za ztracené.

Po návratu Bridgemana Skid Row vystupovali jako předkapela významných rockových uskupení 60. let, včetně Fleetwood Mac v lednu 1970. Moorea silně ovlivnil jejich kytarista Peter Green, kterého zaujal Moorův styl hry a představil ho nahrávací společnosti Columbia/CBS. V dubnu 1970 formace vydala třetí singl "Sandie's Gone (Part 1)" / "Sandie's Gone (Part 2)" a v té době také nahrála několik koncertních i studiových session pro BBC.

V říjnu 1970 vyšlo debutové album Skid, následované druhou deskou 34 Hours na začátku roku 1971, která získala název podle délky nahrávání. Předcházela jí singlová skladba "Night Of The Warm Witch" / "Mr. De-Luxe". Skid Row se 18. března 1971 objevili v německém televizním pořadu Beat Club a vyrazili na krátká turné po Evropě (v říjnu 1970 s Canned Heat) a USA.

Na podzim 1971 byla nahrána třetí deska, ale ještě před plánovaným americkým turné Moore v prosinci kapelu opustil. Na několik koncertů ho nahradil Eric Bell (Thin Lizzy), než se novým kytaristou stal Paul Chapman. Chapman následně přezpíval Moorovy party na nevydaném albu, ale žádná z verzí nevyšla téměř dvacet let. Když kapela začala upadat, Chapman v červenci 1972 odešel (později se přidal k UFO). Shiels poté spojil síly s bubeníkem Johnem Wilsonem (ex-Them, Taste a Stud) a kytaristou Adrianem Fisherem (pozdější člen Sparks) a založil formaci Brush.

Skid Row se znovu reformovali v roce 1973 v Irsku. Členy byli Shiels, Wilson, zpěvák Eamonn Gibney a kytarista Ed Deane, později se přidal klávesista Kevin McAlea. Sestava Shiels / Deane / Wilson vydala singl "Dublin City Angels" / "Slow Down". Wilsona následně nahradil Paddy Freeney, než se skupina na začátku roku 1974 opět rozpadla. Shiels pak několik měsíců hrál s Bell-Brush Bandem, kde s ním působili Eric Bell a bubeník Timmy Creedon (ex-Orphanage), občas doplněni Gibneyem.

Ke krátkému reunionu došlo koncem roku 1974, kdy Shiels, Moore a Bridgeman odehráli sérii koncertů. V roce 1975 v sestavě Shiels, Bridgeman, Jimi Slevin, Timmy Creedon a Johann Brady nahráli singl "The Spanish Lady" / "Elvira". Roku 1976 se sestava obměnila – Jody Pollard nahradil Pata O'Farrella a kapela ve složení Shiels, Bridgeman, John Brady (baskytara) a Dave Gaynor (bicí) nahrála Phil Lynottem produkovaný singl "Coming Home Again" / "Fight Your Heart Out" a nevydanou skladbu "Skid Row Flashback". Sestava Shiels, Bridgeman, Brady, Pollard, Gaynor a Ian Anderson se podílela na dvoudiskovém živém albu Rock n' Roll Standards Alive and Kickin' (1976). Roku 1978 se Pollard znovu připojil, tentokrát místo Erica Bella, a doplnil sestavu Shiels, Bridgeman, Brady a Joe Staunton (kytara, ex-Orphanage).

John Brady tragicky zahynul 15. února 1993 při autonehodě, Phil Lynott zemřel v lednu 1986 na sepsi a Gary Moore v únoru 2011 na infarkt. Skid Row nikdy nezaznamenali velký komerční úspěch mimo Irsko a Velkou Británii, přesto se jejich alba dostala do UK Albums Chart, kde dosáhla 30. místa. Další nahrávky vydávali v letech 1990 až 2006.

V roce 1987 Jon Bon Jovi údajně požádal Garyho Moora, aby prodal název 'Skid Row' americké heavymetalové formaci za 35 000 dolarů. Moore však podle Shielse pouze odkázal band na něj, aby situaci projednali, ale k dohodě nakonec nedošlo. Shiels nadále příležitostně vystupoval pod názvem Brush Shiels Skid Row ještě v únoru 2005. Bridgeman se mezitím stal vyhledávaným studiovým bubeníkem a spolupracoval s uskupeními Clannad, The Waterboys a Altan. V 80. a 90. letech byl také členem sestavy irské folkové zpěvačky Mary Black. Zemřel v březnu 2021.

Podrobnosti: Skid Row – Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Skid (1970)

34 Hours (1971)

Skid Row (1990, nevydané třetí album nahrané koncem roku 1971, verze Garyho Moora)

SPOOKY TOOTH

V říjnu se v Carlisle, v hrabství Cumbria, zformovala anglická psychedelická formace Spooky Tooth, která vznikla postupným vývojem hudebního uskupení The Ramrods (1960 – 1963), The V.I.P.'s (1963 – duben 1967) a Art (duben – říjen 1967). První studiovou nahrávku Supernatural Fairy Tales vydali ještě pod názvem Art.

Před vznikem Spooky Tooth působili čtyři z pěti zakládajících hudebníků v sestavě Art. Po jejím rozpuštění se kytarista Luther Grosvenor, zpěvák Mike Harrison, bubeník Mike Kellie a basista Greg Ridley v říjnu 1967 spojili s americkým klávesistou a zpěvákem Garym Wrightem a vytvořili Spooky Tooth. Debutové LP It's All About vyšlo v červnu 1968 u Island Records a produkoval jej Jimmy Miller, který stál i za deskami Spencer Davis Group, Traffic a Blind Faith.

Spooky Tooth 1972–73: Wright, Jones, Harrison, Graham, Herbert

Druhé LP Spooky Two (březen 1969), rovněž produkované Millerem, vzbudilo určitou pozornost v rockovém tisku, avšak komerčně se stejně jako debut neprosadilo. Byla to poslední nahrávka původní sestavy a obsahovala dnes již klasickou verzi skladby "Evil Woman" od Larryho Weisse a píseň "Better by You, Better than Me", kterou v roce 1978 na albu Stained Class předělali Judas Priest.

Ridley v roce 1969 odešel k Humble Pie a na LP Ceremony jej nahradil Andy Leigh. Experimentálně laděná nahrávka se výrazně odlišovala od předchozí tvorby formace a sklízela smíšené recenze. Přestože projekt inicioval Gary Wright, paradoxně vedl k rozpadu souboru. Wright k tomu uvedl: „Udělali jsme projekt, který nebyl naším albem. Byla to spolupráce s francouzským skladatelem elektronické hudby Pierrem Henrym. Řekli jsme vydavatelství: 'Víte, tohle je jeho album, ne naše. My na něm budeme jen hrát jako studioví hudebníci.' A když bylo hotové, řekli: 'Ale ne – je to skvělé, vydáme to jako vaše další album.' My na to: 'To nemůžete udělat. Nemá to nic společného se »Spooky Two« a zničí to naši kariéru.' A přesně to se stalo.“ Wright po vydání desky odešel.

Harrison, Grosvenor a Kellie zůstali a nahráli The Last Puff (1970) spolu s členy Joe Cocker's Grease Band – kytaristou Henrym McCulloughem, klávesistou Chrisem Staintonem a basistou Alanem Spennerem. První LP obnovené formace, You Broke My Heart So I Busted Your Jaw, vyšlo v květnu 1973 u Island Records. Zakládající kytarista Grosvenor se ke skupině nevrátil, protože se připojil k Mott the Hoople a změnil si jméno na Ariel Bender. Jeho místo zaujal Mick Jones, zatímco původního bubeníka Kellieho nahradil Bryson Graham. Na baskytaru hrál nejprve Ian Herbert, později vystřídal Chris Stewart.

Na dalším LP Witness (listopad 1973) se k bicím vrátil původní bubeník Mike Kellie. Gary Wright v této fázi zůstal hlavním autorem hudby. Po vydání desky odešel spoluzakladatel Harrison a jeho místo zaujal Mike Patto, který se podílel na zpěvu spolu s Wrightem. V říjnu 1974 nahráli The Mirror, přičemž na baskytaru hrál Val Burke a za bicí se vrátil Bryson Graham. Neúspěch LP však vedl k tomu, že Wright opět odešel na sólovou dráhu a formace se v listopadu 1974 rozpadla.

Harrison, Grosvenor, Ridley a Kellie se v letech 1997 a 1998 znovu spojili jako Spooky Tooth, což vyústilo v album Cross Purpose, vydané v únoru 1999.

V únoru 2008 odehrála poslední inkarnace Spooky Tooth ve složení Harrison, Wright a Kellie, spolu s kytaristou Stevem Farrisem z Mr. Mister a Shemem von Schroeckem (baskytara), řadu evropských koncertů. Stejná sestava (s bubeníkem Tomem Brechtleinem, který nahradil Kellieho) zahrála 29. května 2009 na koncertě k 50. výročí Island Records v Shepherd's Bush Empire a poté absolvovala turné po Německu.

Mike Kellie zemřel 18. ledna 2017 po krátké nemoci ve věku 69 let. Zhruba o rok později odešel i Mike Harrison – zemřel 25. března 2018 ve věku 72 let. Gary Wright zemřel 4. září 2023 ve svém domě v Kalifornii ve věku 80 let. V posledních letech života trpěl Parkinsonovou chorobou i demencí s Lewyho tělísky.

Podrobnosti: Spooky Tooth - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

It's All About (1968)

Spooky Two (1969)

Ceremony (1969)

The Last Puff (1970)

Tobacco Road (1971)

You Broke My Heart So I Busted Your Jaw (1973)

Witness (1973)

The Mirror (1974)

Cross Purpose (1999)

STONE GARDEN

V Lewistonu v americkém Utahu vznikla formace Stone Garden, jejíž kořeny sahají až na počátek 60. let. Hráli psychedelický rock s prvky heavy metalu, kombinující kytarové riffy s experimentálními klávesami a vokálními harmoniemi. Jejich skladby často odrážely kontrakulturní náladu šedesátých let a někdy předznamenávaly tvrdší zvuk, který se později stal typickým pro heavy metal. V roce 1969 vydali svůj jediný tvrdý singl "Oceans Inside Me"/"Stop My Thinking". Rozpadli se v roce 1972, ale v roce 1998 vyšla kompilace obsahující jejich nahrávky z konce šedesátých let, která umožnila novému publiku objevit jejich experimentální zvuk.

Vášeň pro kytaru se u zakladatele Paula Speera objevila už v devíti letech, když ho oslovil surf rock a soubory jako The Ventures. Spolu s bratry Garym a Nealem založili v polovině 60. let svou první formaci Three Dimensions. Krátce nato přibrali do sestavy souseda a spolužáka, baskytaristu Dana Merrella, a přejmenovali se na Knights of Sound. V roce 1965 profesionálně nahráli svou původní skladbu "The World Is Coming to an End". Název Stone Garden pak vznikl díky psychedelickému plakátu, který viděl jejich manažer a usoudil, že je mnohem modernější. Kontaktovali vydavatele plakátu a požádali o povolení použít tento název pro své hudební uskupení.

Gary Speer dokončil v roce 1969 střední školu a odešel na vysokou. Na jeho místo přijali varhaníka a zpěváka Russe Pratta. Původní verze písně "Oceans Inside Me" byla nahrána v domácím studiu v Clarkstonu ve státě Washington, jehož inženýr Doug Smith vlastnil spoustu profesionálního vybavení. Stejně jako mnoho tehdejších nahrávek byla pořízena živě v mono, bez overdubů nebo multitrackingu. Doug Smith s nimi uzavřel dohodu, že nahrají dvě skladby a on vylisuje 300 pětačtyřicítek za 300 dolarů. Mastering proběhl ve studiu ve Spokane ve státě Washington a jeho majitel jim nabídl vydání u Angelus-Bell Records v Los Angeles. Gary napsal obě písně a nazpíval hlavní vokály. V době nahrávání bylo hudební uskupení pětičlenné, přičemž John Purviance hrál na saxofon a harmoniku. Podle očitých svědectví se při nahrávání občas rozproudila malá hádka o aranžmá, která nakonec vedla k nezaměnitelnému zvuku nahrávky.

Po většinu existence formace byli členové stále ve škole, takže turné na podporu nahrávky probíhalo především o víkendech. Svými koncerty pokrývali Idaho, Washington, Montanu, Britskou Kolumbii, Oregon a severní Kalifornii. Zastupovala je jedna seattleská bookingová agentura, přičemž většina jejich vystoupení byla taneční akce pro teenagery. Jejich koncerty často začínaly instrumentálním jamem, který přecházel do psychedelických skladeb s hlasitými kytarovými sóly, a publikum bylo nadšené z neotřelých improvizací. Mezi zajímavé koncertní zážitky patřilo vystoupení na veletrhu pro teenagery ve Spokane, kde sdíleli pódium s různorodou sestavou interpretů včetně Canned Heat a Sam the Sham and the Pharaohs.

V roce 1972 měl Paul pocit, že se hudební projekt nikam neposouvá, a rozhodl se odejít na hudební školu. Byl nejen lídrem, ale také vlastnil dodávku a PA systém, takže když odešel, sestava se rozpadla. Dva roky studoval hudbu a po jejím dokončení se přestěhoval do Seattlu, kde získal angažmá v koncertním uskupení, které bylo neustále na cestách. V polovině sedmdesátých let strávil několik let v Los Angeles, kde se věnoval nahrávání a stal se producentem a zvukovým inženýrem. Jeho první LP vyšlo v roce 1984, třináctá pak v roce 2009. Má za sebou také úspěšnou producentskou kariéru, během níž pracoval na přibližně 250 deskách. V roce 1998 byl nominován na cenu Grammy za videoalbum, na kterém spolupracoval se Scottem Rockenfieldem, bubeníkem metalové formace Queensrÿche.

V roce 1998 se kopie singlu "Oceans Inside Me" dostala do rukou Riche Haupta, majitele Rockadelic Records, kterému se nahrávka velmi zalíbila. Díky tomu vyšla kolekce obsahující nahrávky z let 1965 až 1972. Ačkoliv Stone Garden nikdy nezaznamenali komerční úspěch, jejich tvorba je dnes ceněna mezi sběrateli psychedelického rocku pro jedinečné spojení tvrdých kytar a experimentálního zvuku typického pro končící šedesátá léta.

Podrobnosti: Stone Garden - Metal Music Archives

Diskografie (studiová alba):

Stone Garden (1998, nahrávky z let 1969 - 1971)

STOOGES

V americkém Michiganu vzniklo hudební uskupení Stooges, hrající hard rock a punk rock. Vůdčí postavou byl Iggy Pop. Toto uskupení je považováno za jednu z nejvlivnějších formací v historii rocku – jejich tvrdý a syrový styl pomohl položit základy punku a ovlivnil mnoho rockových žánrů i celou řadu významných sestav, jako například Sex Pistols nebo Nirvanu. Soubor byl hudebně aktivní do roku 1974, kdy zanikl. Od roku 2003 se znovu objevovali na scéně, až v roce 2016 kytarista James Williamson oznámil definitivní rozpad. V prvním období existence vydali tři desky, další studiový počin s názvem The Weirdness následoval v roce 2007.

Detroitský rodák James Newell Osterberg si prošel několika lokálními skupinami (z nichž nejznámější byli asi The Iguanas), než dospěl k závěru, že klasické blues není nijak progresivní a je čas uchopit muziku jinak. Sám se však do toho nehnal, a tak k sobě přibral bratry Rona (kytara) a Scotta (bicí) Ashetonovy a jako bonus basáka Davea Alexandera. Psal se rok 1967, soubor dostal název The Stooges, Osterberg přijal pseudonym Iggy Pop a sestava se vrhla na koncertování. A že to byly koncerty vskutku netradiční! Bizarní pseudo-blues prokládali zvuky mikrofonem snímaného vysavače nebo mikrofonem umístěným do zapnutého mixéru. Korunu těmto pekelným vystoupením nasazoval zpěvák Iggy Pop, který se vyžíval v kutálení po střepech, skákání do davu či oblíbené hře 'Hoď po mně, co chceš, a já si to na sebe napatlám.' Zkrátka šílené zážitky, díky nimž si sestava rychle získala popularitu. V roce 1968 s nimi hudebně spřízněná formace MC5 uzavřela kontrakt se společností Elektra.

Stooges 1973 – Williamson, Pop, R. Asheton, S. Asheton

Debutová stejnojmenná studiovka spatřila světlo světa v roce 1969 a její produkce se ujal John Cale, bývalý člen The Velvet Underground. Syrový garážový rock se však nesetkal s komerčním úspěchem ani s pochvalou kritiky. O rok později vyšla druhá deska Fun House, která si vedla podobně jako její předchůdce.

Stooges reagovali a přibrali druhého kytaristu Jamese Williamsona a pianistu Boba Sheffa, kterého ale záhy nahradil Scott Thurston. Mezitím odešel Alexander, nejprve nahrazený Zeke Zettnem a následně Jamesem Reccou. Soubor se v té době nacházel v těžkém rozkladu – drogy tvořily podstatnou část jejich jídelníčku a obzvlášť Iggy se ve společensky přijatelném stavu objevoval jen výjimečně. Koncerty se proměnily v loterii – zda Iggy vůbec vystoupí, a pokud ano, dokáže zazpívat a nepoprat se s půlkou publika. Když se to náhodou podařilo, šlo o malý zázrak. Logickým důsledkem byla ztráta kontraktu s Elektrou a přerušení činnosti.

Iggy Pop se v té době seznámil s Davidem Bowiem, který byl ponořen do své 'Ziggy Stardust éry'. Oba se rychle sblížili a Bowie přesvědčil Popa k přesunu do Británie. Rozhodli se reformovat The Stooges, přičemž vzali i Williamsona. Najít vhodné spoluhráče z řad britských hudebníků se nedařilo, a tak byli nakonec zpět v USA povoláni bratři Ashetonovi. Pod hlavičkou Iggy & The Stooges a pod producentským dohledem Bowieho vznikla v roce 1973 deska Raw Power, avšak scénář se opakoval – komerční neúspěch. Sestava sice koncertovala, ale v roce 1974 byl Iggy zcela zničen heroinem, a tak to zabalili. Iggy se dva roky zotavoval a poté s pomocí Bowieho a Williamsona odstartoval úspěšnou sólovou kariéru. Ashetonovi založili vlastní formaci, která však dlouho nevydržela, a Ron následně přesídlil do kultovní americké sestavy Destroy All Monsters. Dave Alexander zemřel v roce 1975 na zánět jater.

V roce 2003 natočil Iggy Pop desku Skull Ring a obohatil ji o skladby, na nichž spolupracoval s bratry Ashetonovými – a reunion Stooges byl realitou. Po téměř 30 letech se opět vrhli na koncertování a v roce 2007 vydali po 34 letech novou studiovku The Weirdness.

Rock and rollová síň slávy přijala soubor v roce 2010. Předtím byli sedmkrát nominováni, ale pokaždé neuspěli. V rámci vystoupení pro tuto událost se jako host objevil bývalý klávesista Scott Thurston. Dne 10. dubna 2010 vyšla reedice Raw Power, včetně prvního remasteringu mixu Davida Bowieho a živého vystoupení z roku 1973. V roce 2011 vydal detroitský autor Brett Callwood knihu The Stooges - Head On: A Journey Through The Michigan Underground, která se výrazně zaměřuje na aktivity bratrů Ashetonových po počátečním úpadku Stooges.

30. dubna 2013 vydala formace u vydavatelství Fat Possum poslední desku Ready to Die. 28. září pak odehrála na festivalu C2SV v San Jose závěrečný koncert světového turné po 25 městech.

Stejně jako mnoho současníků z americké klubové scény se The Stooges nesetkali s masovou popularitou ani výrazným finančním úspěchem. Avšak jako u jiných tzv. proto-punkových sestav platí, že svou tvorbou předběhli dobu o několik let. Mnozí punkeři – a nejen oni (například Kurt Cobain nebo Jack White z White Stripes) – označují jejich hudbu za klíčový vliv na své vlastní směřování. Kritika, která první desky zpočátku nešetřila, je v konci 70. let vynášela do nebes a Iggy Pop se dočkal přízviska 'Kmotr punku' (někdy také Otec punku). The Stooges ovlivnili hudební vývoj nezanedbatelnou měrou a svými prvními třemi alby se zařadili mezi legendy. Skladby předělali například The Damned, Red Hot Chili Peppers, Sex Pistols, Slash, thrash metaloví Slayer nebo Rage Against The Machine.

Podrobnosti: Stooges - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

The Stooges (1969)

Fun House (1970)

Raw Power (1973)

The Weirdness (2007)

Ready to Die (2013)

TASTE OF BLUES

Skupinu Taste of Blues založili v roce 1967 ve švédském Malmö hudebníci Claes Ericsson, který hrál na klávesy a housle a později působil v eklektické rockové formaci Lotus ze 70. let, zpěvák Anders Stridsberg, kytarista Fred Rolf Berg, baskytarista Robert Möller a bubeník Patrick Erixson. Skupina si brzy získala místní popularitu díky své schopnosti kombinovat blues, psychedelii a experimentální prvky, které byly ve švédské scéně 60. let poměrně vzácné.

V roce 1969, poté co Anderse Stridsberga nahradil americký zpěvák Don Washington, nahrála kapela své jediné album Schizophrenia. To patří spolu s deskami International Harvester a Mecki Mark Men k ryzí undergroundové psychedelické klasice švédských 60. let. Titulní skladba zabírala celou jednu stranu a byla postavena na repetitivních voodoo rytmech (připomínajících raný styl Can) s přízračnými tóny varhan Farfisa (evokujícími raný styl Richarda Wrighta z let 1967 – 68). Flétna, housle, saxofon a kytara se střídaly v sólech, která byla jak předem promyšlená, tak improvizovaná. Výsledkem byl uhrančivý příklad švédského krautrocku! Zbývající skladby byly konvenčnější a více založené na blues, včetně coververze písně Johna Mayalla "Another Kinda Love", jejíž vokály nazpíval Don Washington. Album se vyznačuje také nádechem experimentální elektroniky a psychedelických efektů, které z něj činí unikátní dokument švédské hudební scény té doby.

Krátce nato se Taste of Blues rozpadli a Ericsson spolu s Erixsonem založili progresivní hardrockovou skupinu Asoka. V průběhu let se Schizophrenia stala kultovní klasikou, a to i mezi sběrateli vinylů a fanoušky progresivního rocku. Album bylo znovu vydáno v roce 1992 u švédského vinylového vydavatelství Garageland a později na CD u Transubstans Records, čímž se dostalo i k novým generacím posluchačů zájemců o psychedelii a švédský underground 60. let.

Po rozpadu Taste of Blues pokračovali členové kapely různými směry: Claes Ericsson se stal klíčovou postavou Lotus a později spolupracoval s dalšími progresivními a jazz-rockovými projekty; Patrick Erixson se věnoval především experimentálnímu rocku a psychedelii; Fred Rolf Berg a Robert Möller se stáhli do studijní a session hudby, přičemž občas hostovali u lokálních formací; Don Washington se vrátil do USA, kde působil jako bluesový a soulový zpěvák, občas vystupující i ve Skandinávii.

Taste of Blues významně ovlivnili švédskou psychedelickou a progresivní scénu konce 60. let. Jejich kombinace blues, experimentální psychedelie a improvizace položila základy pro pozdější undergroundové formace jako Träd, Gräs & Stenar nebo Änglagard, které rozvinuly progresivní a avantgardní tradici ve Švédsku. I když kapela nahrála pouze jedno album, její kreativní přístup k instrumentaci a skladbě inspiruje sběratele a hudebníky dodnes, přičemž některé motivy z Schizophrenia lze vysledovat v pozdějších švédských experimentálních a krautrockových projektech.

Podrobnosti: Taste of Blues - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Schizofrenia (1969)

T.REX

V Londýně vznikli T. Rex, původně folk rocková skupina Tyrannosaurus Rex, vedená kytaristou a zpěvákem Marcem Bolanem. V roce 1968 vydali své debutové album My People Were Fair and Had Sky in Their Hair... But Now They're Content to Wear Stars on Their Brows, které dosáhlo 15. pozice v britské hitparádě. V 70. letech pak T. Rex dosáhli úspěchu jako glam rocková formace s hity "Hot Love", "Get It On", "Telegram Sam" a "Metal Guru".

Ať už mluvíme o Tyrannosaurus Rex nebo T. Rex, vždy bude platit, že obě tyto kapely jsou neoddělitelně spjaté s kytaristou a zpěvákem Marcem Bolanem (vl. jménem Marc Feld). Bez něj by tato uskupení nebyla ničím jiným než partami doprovodných muzikantů. Marc dostal svou první kytaru v devíti letech a už ve čtrnácti ho vyhodili ze školy. To ho ale příliš netrápilo – stal se členem hnutí 'mod' a následně se vydal na dráhu manekýna. V roce 1967 se připojil k anglické mod kapele John’s Children, kam přispěl singlem "Desdemona". BBC jej však kvůli kontroverznímu textu zakázala a kapela se záhy rozpadla.

Marc se poté vydal do Paříže, kde se setkal s jakýmsi čarodějem a stal se jeho učněm. Zájem o magii a mystiku ho výrazně ovlivnil, což se promítlo i do jeho rané tvorby. V této době začíná používat pseudonym Marc Bolan, přičemž příjmení Bolan údajně vzniklo kombinací jména Bob Dylan, jeho tehdejšího hudebního vzoru.

Po návratu do Londýna se dal dohromady s perkusistou Stevem 'Peregrinem' Tookem a společně vytvořili akustické folkové duo Tyrannosaurus Rex, které hned následující rok upozornilo singlem "Debora". Úspěch se dostavil, následovaly další desky a kapela se zabydlela na undergroundové hippie scéně. V roce 1969 se však mezi oběma hudebníky začaly projevovat neshody – Bolan odmítal na desky zařazovat Tookovy skladby, což vedlo k jeho odchodu.

Bolan ale nevěší kytaru na hřebík a ještě téhož roku začíná spolupráce s Michaelem Finnem, jeho dalším perkusistou. Úspěch přináší singl "Ride a White Swan", název kapely se zkracuje na T. Rex a hudebně se skupina přibližuje spíše popu. Pro potřeby turné se k dvojici přidávají Steve Currie (basa) a Bill Legend (bicí), a T. Rex se stává regulérní rockovou formací.

Zásadním zlomem pro britskou scénu počátkem 70. let bylo vystoupení T.Rex v pořadu Top of the Pops, což odstartovalo glam rockové období, jehož stěžejní deskou byla Electric Warrior (1971). Singl "Get It On" zaznamenal úspěch i v USA. Další deska The Slider byla rovněž velmi úspěšná. Bolanova extravagantní image, včetně ženských šatů, vyvolala tzv. 'T. Rextasy', obdobu beatlemánie, kdy fanynky na koncertech omdlévaly. Bolan také koncertně spolupracoval s Eltonem Johnem a Ringem Starrem, mimo jiné na koncertním záznamu Born to Boogie.

Rok 1973 přinesl veleúspěšný singl "20th Century Boy", ale zároveň se postupně vytrácí výsadní postavení kapely. Bolan začíná nadměrně užívat kokain, což vede k odchodům Billa Legenda a producenta Tonyho Viscontiho. Bolan se rozvádí se svou ženou June Child a navazuje vztah se zpěvačkou Glorií Jones, s níž má v roce 1975 syna Rolana Bolana (David Bowie svého syna pojmenoval Zowie).

V roce 1975 vychází deska Bolan's Zip Gun, kterou produkoval sám Marc. V té době odchází Mickey Finn. Bolan se stěhuje do Monte Carla a později do USA, kde mění vegetariánskou stravu za fast food. Deska Futuristic Dragon (1976) a singly z ní dosahují částečného úspěchu, singl "Born to Boogie" (1976) dosahuje 13. pozice britské hitparády. Deska Dandy in the Underworld (1977) je kritikou oceněna, Bolan se fyzicky vzpamatoval, zhubnul a má vlastní televizní show na ITV, kde podporuje mladé punkové kapely a pořádá úspěšné turné s The Damned.

Marc Bolan se bál aut a dokonce si ani neudělal řidičák. Míval totiž vidění, že se zabije právě v autě a tyto představy se promítly i do textů jeho skladeb. Zároveň o sobě tvrdil, že se nikdy nedožije 30 let. Zjevně byl dobrým prorokem, protože 16. 9. 1977 (14 dní před 30. narozeninami) umírá na místě spolujezdce, když se spolu s Glorií vrací domů z kalby. O páté hodině ranní vůz vyjíždí z cesty a v zatáčce v Barnes Common v jihozápadním Londýně naráží do stromu. Policejní zpráva označila za příčinu nehody podhuštění pneumatik a nedotažení šroubů kol. Defekt pravděpodobně zavinila nedbalá práce v autoservisu, kde bylo auto na vyvažování kol. Glorie vyvázne jen s několika zraněními a skončí v nemocnici, ale Bolan je na místě mrtev. Dnes je na tomto místě postaven památník připomínající událost a je cílem mnoha jeho fanoušků i mnoho let po tragédii. Existence kapely pochopitelně končí.

Bolanův pohřeb se konal 30.9. v londýnském krematoriu Golder Green. Rakev zdobila ohromná labuť z květin, kterou dala na připomínku Bolanova prvního velkého hitu vyrobit společnost Capitol Records. Mezi smutečními hosty nechybí ani zdrcený Bowie. Předčasná smrt obestřela 'Pavího prince britského rocku' podobnou aurou jako třeba herce Jamese Deana. Jeho kult dnes posiluje vedle vlny zájmu o psychedelickou tvorbu konce 60. let i činnost fan clubu, který se stará o vydávání Bolanovy pozůstalosti. Strom, do kterého Bolan narazil, se stal pro fanoušky poutním místem.

Gloria Jonesová dnes žije v Los Angeles a syn Rolan vystudoval na Kalifornské univerzitě obor se specializací na nahrávací techniku. Bolanův syn se ale věnuje také hudbě. V 90. letech spojil své síly s bývalým členem T. Rex Mickeym Finnem a dalšími muzikanty a zahráli při příležitosti 20. výročí smrti Bolana. Finn sice v roce 2002 umírá, ale Rolan Bolan dodnes vystupuje pod hlavičkou T. Rex (Celebration of Marc and Mickey) a šíří slávu svého otce dál.

Melody Maker přidělil Bolanovi nálepku 'proroka nové generace'. Faktem je, že i po více než dvou desetiletích od jeho smrti se dobře prodává vše, co s ním souvisí. Jeho umělecký odkaz je srovnatelný s velikány rockové hudby, jakými byli Jimi Hendrix, Janis Joplinová nebo Jim Morrison.

Podrobnosti: T. Rex - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

My People Were Fair and Had Sky in Their Hair... But Now They're Content to Wear Stars on Their Brows (1968, jako Tyrannosaurus Rex)

Prophets, Seers & Sages: The Angels of the Ages (1968, jako Tyrannosaurus Rex)

Unicorn (1969, jako Tyrannosaurus Rex)

A Beard of Stars (1970, jako Tyrannosaurus Rex)

T. Rex (1970)

Electric Warrior (1971)

The Slider (1972)

Tanx (1973)

Zinc Alloy and the Hidden Riders of Tomorrow (1974)

Bolan's Zip Gun (1975)

Futuristic Dragon (1976)

Dandy in the Underworld (1977)

Výběrovky a live alba postmortem:

Live 1977 (1978)

Fabulous T. Rex (1982)

20th Century T. Rex (1995)

Electric Warrior Live (2005)

The Singles 1969 - 1972 (2004)

REBELS

Historie tohoto hudebního uskupení se začala psát na SVVŠ, kde Jiří Korn založil se spolužákem orchestr. Zpočátku byli jen dva, posléze sehnali bubeníka. Jenže po šesti měsících nevznikl orchestr, ale bigbít! Skupina byla pojmenována jménem Mickey a v roce 1967 hrála v karlínské Besedě spolu s uskupeními tak zvučných jmen, jako byli Juventus, Donald, Hipps, College Band či Primitives Group. V červenci 1967 přišel za Kornem Sváťa Čech s nápadem založit kapelu, která by byla zaměřena hlavně na zpěv. V krátké době se formace vykrystalizovala do finálního personálního složení: Josef Plíva hrál první kytaru, Jiří Korn druhou kytaru, na baskytaru hrál Svatopluk Čech, varhany obsluhoval Bořek Kadlec a u bicích byl Jiří Šilder, kterého později nahradil Karel 'Káša' Jahn. Kapela se přejmenovala na The Rebels.

Uskupení se proslavilo svým vystoupením v květinových hippies oblečcích na 1. československém beat festivalu v lednu 1967. Koncert i celý repertoár byly směsicí skladeb Mamas & Papas, Turtles, Hollies, Byrds a Beatles. Hráli tehdy módním stylem west-coast s prvky mersey soundu, jak uvedl Jan Křtitel Sýkora v publikaci Czechoslovak beat music ´67. Jako manažer se o kapelu staral František Janeček.

V roce 1968 vyšla v Československu významná nahrávka Beat – Line Supraphon 1968, zachycující snímky z I. Československého festivalu beatové hudby. The Rebels zde měli dvě skladby na druhé, tzv. "anglické straně": "Creque Alley" z repertoáru Mamas & Papas a "Words" bratří Gibbů z tehdy slavné kapely Bee Gees. Ve zpěvu se střídali Korn s Plívou – Korn mečivým hlasem, Plíva sametově hebkým tenorovým projevem. V písni "Words" exceloval hlavně Plíva za doprovodu ostatních členů.

V témže roce natočili celé LP Šípková Růženka. Michal Prostějovský dostal nápad zpracovat české pohádky a starší profesionálové našli mladé hudebníky, kteří nahráli pohádky i skladby z repertoáru Mamas & Papas Johna Phillipse. Hudbu zaranžoval a nahrál Václav Zahradník. Jiří Juračka to později okomentoval slovy: „...klasickej model: natočil to a nashledanou kluci! Sám měl na baráček a kluci dostali na tramvaj.“

Po srpnu 1968 se ukázalo, že situace v zemi komplikuje činnost kapely. The Rebels se rozpadli, protože hlavní zpěvák Josef Plíva emigroval do Kanady. Manažer Franta Janeček, který o sobě prohlašoval, že je i herec a režisér, doplnil formaci o Jiřího Juračku z Rogers Bandu, Miroslava Helcla z George & Beatovens, Bořka Kadlece na basu a Anatoliho Kohouta za bicí.

S Janečkem kapela projížděla Šumavu a hrála od hospody k hospodě, od jednoho dancingu k druhému. V Německu však museli přejít na tvrdší repertoár – od něžných vokálních písní přešli k bluesovému a hard rockovému materiálu, zahrnujícímu skladby Mayall, Cream, Ten Years After či Juicy Lucy. Hraní po tančírnách a barech bylo náročné – Juračka později konstatoval: „...v pátek sedm hodin, v sobotu osm hodin a v neděli devět!“

První, kdo to nevydržel, byl Anatoli Kohout. Jednou při pauze odešel na WC a dva roky ho nikdo neviděl. Za bicí usedl nakonec Jirka Juračka, který si myslel, že odpočine, jenže svaly na rukou byly po dvou hodinách bubnování naběhlé jak balóny. Po něm odešel basák Kadlec, a tak Juračka učil Korna na basu. Kapela se nakonec sehrála a Juračka se stal bluesovým a hard rockovým kytaristou. The Rebels začali hrát vlastní skladby, převzatý repertoár doplňovali skladbami od The Doors, The Gun a Ten Years After. Miroslav Helcl nakonec z kapely odešel, zbytek pokračoval ve třech, ale s maximálním nasazením.

The Rebels: Zdeněk Juračka, Jiří Korn, Karel Káša Jahn

Na zimu roku 1969 se kapela vrátila domů. 21. ledna 1969 odehráli v Praze koncert, který naprosto ohromil hudební veřejnost. V triu hráli jak převzaté skladby od světových rockových gigantů, tak i vlastní věci, které byly sice srovnatelné, ale měly melodiku a hudební přemýšlení neanglosaského typu. U Pantonu, kde již působil jako redaktor Aleš Sigmund, vydali singl se skladbami "Zakopanej pes"/"Měl v kapse díru". Singl vyšel až v roce 1970. V té době se The Rebels nacházeli na stejné kvalitativní úrovni jako Blue Effect, Flamengo a Framus Five. Patřili k absolutní špičce československé rockové scény. Na desku se nedostala legenda "Free Time". Po dovolené odjela formace na další koncertní závazky do Polska, kde zpočátku působila jako předkapela Maryle Rodowicz, později však objížděla kluby a festivaly sama.

Výplaty nebyly vůbec špatné. Například lékař měl kolem čtyř tisíc Kčs i se službami o víkendech, kvalifikovaný dělník za tři směny v chemickém průmyslu dvě až tři tisíce, WC papír stál 1,50 Kčs a LP z Pantonu 36 Kč. Horníci brali tehdy až 15 tisíc. Mladí kluci z bigbítu si za každodenní hraní vydělávali až 100 000 měsíčně, stejně jako jejich manažer. The Rebels fungovali v Polsku dva roky, hráli každý den a vydělávali slušné peníze, ačkoliv žádnou polskou desku nenatočili. Po návratu do Československa však u mladého publika již neuspěli – Supraphon ani Panton neměli zájem nahrávat a vydávat nové materiály. V tisku nebyla žádná zmínka o návratu Rebels. Hudební tisk prakticky neexistoval a hlavním zdrojem byla Rudé Právo, které se velmi rychle naučil číst i Judr. František Janeček.

Kapela se snažila, ale v poslední zkušebně bylo zřejmé, že Jiří Korn již tak intenzivně netrénuje a Jahn s Juračkou pochopili, že je vše ztraceno. Jednoho dne oznámili konec. Jiří Korn se nechal zlákat finančními a kariérními perspektivami, a pod vlivem Franty Janečka přešel do Olympicu jako baskytarista.

Jednorázového reunionu se kapela dočkala v roce 1991 v rámci série koncertů Comeback. K obnovení činnosti skupiny došlo v roce 1999, kdy vydali nové eponymní album The Rebels. Kapela následně koncertovala (též s hostem Davidem Jahnem na klávesy) minimálně do roku 2007 a přinesla tak další generaci fanoušků svou hudbu.

Historie The Rebels ukazuje, že šlo o formaci, která výrazně ovlivnila československou rockovou scénu 60. a 70. let. Jejich schopnost kombinovat převzatý repertoár s vlastní tvorbou a přizpůsobovat se různým hudebním stylům je učinila jedinečnými.

Diskografie (studiová alba):

Šípková Růženka (1968)

The Rebels (1999)

Původní zdroj. Upraveno.

ROGERS BAND

Tato kapela je produktem Františka Ringo Čecha a jeho osoba (stejně jako jeho pozdější spolupráce s Jirkou Schelingrem) je vlastně důvodem, proč ji vůbec zmiňovat. Čech měl možnost hrát v doprovodné hudební skupině Černého divadla Jiřího Srnce na turné po Spojených státech amerických. V té době však působil v Olympicu. Obrovský strach z toho, že by na něj někdo ze závisti mohl napsat hanopis a poslat jej na policii, aby mu znemožnil vycestovat, ho donutil nic neříct. Jednoho dne prostě nepřišel na zkoušku a zmizel. Kde Franta je, se v Olympicu dozvěděli až tehdy, když už byl s Černým divadlem za oceánem.

Po návratu se 'slavný bubeník' nemohl chvíli nikde uchytit. A to byl pravý důvod, proč na začátku roku 1967 založil svou kapelu. Název skupiny odvodil od svých milovaných bubnů značky Rogers, které si přivezl z USA. Kapela byla hvězdná a v té době ji tvořily superstar československé rockové scény. Na kytaru hrál a zpíval Petr Kaplan, na saxofon Míla Růžek, na piano Rudolf Rokl. Baskytaru ovládal a zároveň zpíval Ladislav Chvalkovský. Bicí měl na starosti ´Ringo´, který zároveň fungoval jako kapelník. Další výraznou osobností byl zpěvák Pavel Sedláček. Repertoár se odvíjel podle vkusu jednotlivých členů a tvořil ho převážně klasický rock 'n' roll.

Na počátku léta ale došlo ke změnám. Ve skupině Donald tehdy bubnoval Jiří Jirásek – a právě on byl oním Georgem z George & Beatovens. Jakmile Petr Novák začal George & Beatovens znovu oživovat, Jirásek okamžitě v Donaldech skončil. Kapela bez bubeníka existovat nemůže a žádný volný zrovna nebyl po ruce. Zbytek Donaldů proto oslovil aktivního Frantu Čecha, který s nimi několik vystoupení odbubnoval. Brzy ale bylo jasné, že tohle není dlouhodobě udržitelné. Poslední ranou pro skupinu byl odchod Vladimíra Kulhánka do základní vojenské služby. Rogers Band pak pohltil zbytek Donaldů.

Do kapely tak přišli Pavel Černocký jako zpěvák, Zdeněk Juračka jako kytarista a Miloš Svoboda na doprovodnou kytaru. Vznikl doslova rock & rollový big band, který se zaměřil na rhythm & blues a rock & roll. Jenže hrát jen převzatý repertoár v té době už nestačilo. Československá televize se skupinou natočila několik písní, které se možná odvysílaly více než jednou. Získali i externí angažmá v divadle Semafor, což byl slušný začátek, ale pro takové profíky to bylo málo. Rogers Band objížděl republiku a těšil nadšené publikum. Se svým blokem převzatých skladeb vystoupili i na I. Československém beatovém festivalu v Praze. Jenže to byl propadák – u publika, u kritiků i u zástupců vydavatelství. Po pravdě, v té době zde byly jen dvě firmy: státní podniky Supraphon a Panton. Na festivalu se však objevily jiné hvězdy s mnohem kvalitnějším a zajímavějším repertoárem. A tak Rogers Band začátkem roku 1968 zanikl.

Hlavní osoba kapely se však neztratila. Okamžitě po rozpadu nastoupil František Ringo Čech do orchestru L. Rubeše a odjel na tzv. zahraniční angažmá – což v praxi znamenalo hraní po rakouských a německých hospodách a tančírnách. Tam se hrálo osm hodin denně, v neděli dokonce i deset. Byla to tvrdá dřina hudebních dělníků.

Roční existence Rogers Bandu v historii československého rocku nezanechala žádnou významnou stopu.

V roce 1968 ´Ringo´se svým bratrem saxofonistou Svatoplukem Čechem z této skupiny odešel a založil rockové uskupení Shut Up. Z té doby se také patrně datují jeho první pokusy o komiku, v pozdějším semaforském představení Kytice hrál poustevníka. Zdroj

Podrobnosti: historie československého bigbeatu

13TH FLOOR ELEVATORS – Easter Everywhere

Američtí 13th Floor Elevators vydávají u IA své druhé studiové LP Easter Everywhere, plné uzemněných psychedelických skladeb. Kromě singlové "Levitation", která se stala hymnou psychedelického rocku, zaujme také těžkotonážní "Earthquake" s výrazným fuzzovým zvukem kytary, jež patří k vrcholům experimentální tvorby kapely. Album pokračuje ve zvukovém mixu elektrických kytar, reverbovaných vokálů a charakteristického elektrického džbánu, na kterém exceluje Tommy Hall.

Nahrávání probíhalo v texaském studiu International Artists, které umožnilo kapele experimentovat s reverby a stereo efekty. Producent Lelan Rogers podporoval inovativní přístup a přispěl k charakteristickému zvuku LP. Členové často improvizovali během záznamů, což dodalo desce živou a spontánní energii typickou pro psychedelický rock té doby.

Na přední straně obalu, kterou ručně nakreslil neformální manažer formace George Banks, je vyobrazeno prastaré východní slunce symbolizující otevřené planoucí třetí oko. Nad ním se nachází sedmá čakra, nejvyšší říše nirvány. Zlatá barva, na níž je vytištěno, byla zvolena jako symbol božství. Pod sluncem je název kapely zbarvený červeně a naformátovaný tak, aby připomínal Buddhovo obočí. Tento koncept vybral textař a hráč na džbán Tommy Hall spolu s obrazem meditujícího jogína na zadní straně obalu, reprodukcí díla z 18. století visícího v Národním muzeu indického umění v Dillí. Hall motivy vybral z knihy o tantrickém umění s cílem ukázat, že evoluce duše lze dosáhnout vyrovnáním čaker a otevřením třetího oka (odpovídající epifýze); duše se tak spojí s kolektivní prapůvodní životní silou, uchová si latentní vědomosti o své předchozí existenci a vědomě dosáhne „nesmrtelnosti“.

Jednotlivé skladby mají své významy: "Levitation" je hymnou k psychedelickému uvědomění a experimentům s vědomím; "Earthquake" odráží temné a hluboké stavy mysli, typické pro Texas psychedelii. "Slip Inside This House" je meditativní a hypnotická skladba, která spojuje tradiční rockovou rytmiku s duchovními texty Tommy Halla, zatímco instrumentální "She Lives (In a Time of Her Own)" zkoumá prostorové a texturové možnosti elektrických nástrojů.

Album Easter Everywhere je dnes považováno za klíčovou desku psychedelického rocku 60. let a inspiruje nejen rockové muzikanty, ale i moderní experimentální uskupení. Kritici oceňují kombinaci textových vizí, spirituální symboliky a zvukové inovace, která byla v americkém psychedelickém prostředí unikátní. Přestože komerční úspěch LP nebyl masivní, jeho kultovní status přetrvává a deska je často citována mezi nejlepšími psychedelickými nahrávkami všech dob.

THE AMBOY DUKES – The Amboy Dukes

Album bylo vydáno v listopadu 1967 u Mainstream Records. O The Amboy Dukes se zajímala nahrávací společnost, která produkovala především jazzová alba. Ted Nugent sestavil novou formaci z místních detroitských hudebníků, aby s nimi získal nahrávací smlouvu. Jako hlavního zpěváka okamžitě angažoval soulový barytonový hlas Johna (J.B.) Drakea, se kterým měl dlouhou společnou historii v kapele The Lourds. Nugent s Drakem pak přibrali zbývající hráče. Steve Farmer byl známý jako rytmický kytarista, textař, skladatel a zpěvák, a k Nugentovi se přirozeně hodil; pocházel z místní party The Gang. Dave Palmer byl bubeník a perkusionista se zkušenostmi ze dvou místních sestav, The Galaxy Five a The Citations. Bill White hrál na basovou kytaru a Rick Lober byl eklektický klávesista, který dokonale doplňoval nové uskupení.

Debutová studiovka The Amboy Dukes obsahovala sedm originálních skladeb, z nichž šest složil autorský tým Nugent & Farmer. LP se vyznačuje oduševnělým, bluesovým, psychedelickým garážovým zvukem, který se táhne celým materiálem. Deska zahrnovala jejich první singl "Baby, Please Don't Go", coververzi delta bluesové písně Big Joe Williamse, která se umístila v hitparádách. Dále byla přidána coververze od The Coasters a britských uskupení Cream a The Who, aby LP nabídla širší hudební perspektivu.

Hudebně album kombinuje psychedelické experimenty, energické kytarové riffy a výrazný barytonový zpěv Drakea. Farmer se projevil jako textař s poetickými nápady, Nugent dodal energii a charisma, White s Palmerem vytvořili pevný rytmický základ a Loberovy klávesy přinesly barevnou texturu. Studiovka The Amboy Dukes se stala skvělým počátečním úspěchem nové rockové formace a položila základy pro další vývoj psychedelického a garážového rocku ve Spojených státech.

ART (SPOOKY TOOTH) – Supernatural Fairy Tales

Vychází tvrdé rock-metalové album od britských Art, známějších v té době spíše jako V.I.P.´S, pod názvem Supernatural Fairy Tales. Deska obsahuje převážně vlastní skladby formace, vyjímku tvoří covery od The Young Rascals - "Come on Up" a Buffalo Springfield's - "For For It Worth". Album je zajímavé experimentální psychedelickou instrumentací, včetně výrazného použití mellotronu.

V roce 1967 bylo album netradičně vydáno pouze v monofonní verzi. Krátce po vydání se sestava rozpadla a všichni čtyři hudebníci z poslední sestavy později spolu s americkým hudebníkem Garym Wrightem založili skupinu Spooky Tooth, přičemž některé motivy a styl alba byly základem pro jejich další tvorbu. Supernatural Fairy Tales také ukázalo, že britský psychedelický rock dokáže kombinovat heavy riffy s popovějšími a soulovými vlivy, čímž inspirovalo další kapely té doby.

Richie Unterberger z Allmusic o desce napsal: „Roztříštěná, ale občas hodnotná britská psychedelie, zejména pokud se jedná o zádumčivou část tohoto subžánru. Těžké kytary a varhany táhnou k progresivnímu rocku, přesto jsou písně spíše přímočařejší a popovější než ty, které by hráli Spooky Tooth po vývoji z Art. "I Think I'm Going Weird" poukazuje na morbidní rysy, které se u Spooky Tooth ještě více vyostří; "African Thing" s dlouhým bubenickým sólem v africkém stylu je zvláštní položkou, která ukazuje, že se kapely neomezují na tradiční rockové formy; "Come On Up" je téměř soulově-rockovým návratem do V.I.P.´S, a titulní skladba s mellotrony je blízko triphopově-barokní náladě, kterou britská psychedelie procházela v letech 1967 – 1968. Album bylo později znovu vydáno na CD u společnosti Edsel.“

CAPTAIN BEEFHEART AND HIS MAGIC BAND - Safe As Milk

Safe as Milk je debutové studiové album americké rockové skupiny Captain Beefheart and his Magic Band, vydané v červnu 1967 u Buddah Records. Deska, silně ovlivněná blues, přinesla inovativní zvuk a obsahovala dvacetiletého Ry Coodera, který hrál na kytaru a napsal některé aranže.

Před nahráváním Safe as Milk vydala kapela několik singlů u A&M Records, která jí v roce 1966 poprvé nabídla debutové album. Předložila sadu demosnímků ovlivněných R&B, jež se vydavatelství zdály příliš nekonvenční a rozhodlo se kapelu vyřadit. Beefheart později uvedl, že label opustil poté, co slyšel píseň "Electricity" a označil ji za příliš negativní. Jerry Moss z A&M považoval obsah za příliš riskantní pro uši své dcery. Síla Beefheartova vokálu při nahrávání finální verze doslova „rozbila“ mikrofon. Odchod Leonarda Granta z pozice manažera přispěl k nespokojenosti, a kapela se nakonec obrátila na Boba Krasnowa, který pracoval pro Kama Sutra Records a zajistil nahrávání pro nový dceřiný label Buddah Records.

Safe as Milk se stalo důležitým mezníkem v experimentálním a psychedelickém rocku. Jeho kombinace blues, neobvyklých rytmických struktur a excentrického vokálu Beefhearta inspirovala další generace hudebníků a ovlivnila psychedelickou scénu 60. let, která hledala nové zvukové možnosti a netradiční přístupy k rockové hudbě.

Na deluxe verzi desky Daydream Nation od Sonic Youth, vydané v roce 2007, je na bonusovém disku cover písně "Electricity", původně nahrané v roce 1988 pro tributní album Captain Beefheart Fast 'n' Bulbous - A Tribute to Captain Beefheart vydané u Imaginary Records. Americká noise-rocková/post-hardcorová skupina Racebannon tuto skladbu coverovala na své desce In the Grips of the Light z roku 2002.

CREAM – Disraeli Gears

Pod názvem Disraeli Gears vychází druhé studiové dílo Cream. Deska spatřila světlo světa v listopadu 1967 a rychle dosáhla 5. místa v britské hitparádě. V Americe se jednalo o průlomový úspěch – v roce 1968 se LP prodalo v masivním množství a obsadilo 4. příčku v americké hitparádě. Album se rovněž udrželo dva týdny na vrcholu australské hitparády. Obsahuje známé singly "Strange Brew" a "Sunshine of Your Love", spolu s jejich B-stranami "Tales of Brave Ulysses" a "SWLABR". Coververzi "Sunshine of Your Love" později natočili Jimi Hendrix, Living Colour, Earth Crisis, Ozzy Osbourne a mnoho dalších hudebníků.

Na této desce se formace výrazně odklonila od svých čistě bluesových kořenů a experimentovala s psychedeličtějšími zvuky, zejména ve skladbách "Tales of Brave Ulysses", "SWLABR", "World of Pain" a "Dance the Night Away". Poslední jmenovaná nese unikátní dvanáctistrunnou kytaru – jediný případ jejího použití na nahrávce Cream. Mezi bluesovější skladby patří Claptonova úprava "Outside Woman Blues" a skladba "Take It Back", kterou napsali Jack Bruce a Ginger Baker. Inspirací pro ni byly dobové mediální záběry amerických studentů pálících své odvodní lístky. Ve skladbě zazní harmonika Jacka Bruce a úvodní "Strange Brew" čerpá z dvanáctitaktového blues "Lawdy Mama", přičemž kytarové sólo je věrnou replikou Alberta Kinga.

Vokální role se oproti debutovému Fresh Cream více demokratizovaly. Clapton zpívá hlavně ve skladbách "Strange Brew" a "Outside Woman Blues" a doprovází vokálně ve "World of Pain", "Dance the Night Away" a "Sunshine of Your Love". Baker se ujal hlavních vokálů ve své "Blue Condition", zatímco všichni tři členové tvoří jednotný vokální tým ve "Mother's Lament". Na rozdíl od většiny předchozí tvorby se deska skládá převážně z krátkých, samostatných skladeb, bez dlouhých improvizací a jamů, kterými byla parta na živých vystoupeních proslulá. Album tak nabízí přístupnější, ale přitom pestrý psychedelický a blues-rockový zážitek, který odráží ambice formace posunout své hudební hranice.

THE CREATION – We Are Paintermen

We Are Paintermen je debutové studiové LP britské rockové skupiny The Creation, původně vydané prostřednictvím Hit-Ton Records v Západním Německu a Sonet Records v Dánsku v červnu 1967. Deska působí jako kompilační, obsahuje prakticky veškerý jejich nahraný materiál, od "Making Time" z roku 1966 až po "If I Stay Too Long", která byla vydána jako singl v Západním Německu ve stejném měsíci. Znamená také propast mezi hlavními vokalisty, zatímco na dřívějším materiálu zpívá Kenny Pickett, zatímco na pozdějším zpívá Bob Garner, jejich předchozí baskytarista.

Album bylo jediné, které skupina vydala během svého původního působení, a bylo jejich jediným po dobu 29 let, dokud v roce 1996 nevyšlo Power Surge. Po vydání bylo z velké části ignorováno, ačkoli se mu zpětně dostalo uznání a chvály. Bylo několikrát znovu vydáno, například firmou Numero Group v roce 2018. Tato reedice byla vydaná na růžovém vinylu a obsahovala remasterované mono nahrávky z původních masterů, což bylo poprvé od roku 1967. Produkce se ujal Shel Talmy, známý svou prací s The Kinks a The Who, a zachytil tak charakteristický zvuk skupiny, který kombinoval mod, psychedelii a garage rock.

THE DEVIANTS – Ptoof!

Ptooff! je studiový debut anglické rockové skupiny The Deviants, původně vydaný v roce 1967 na jejich vlastním labelu Underground Impresarios. Album vzniklo v londýnském studiu Sound Techniques s produkcí Jonathana Webera a financováním od 21letého milionáře Nigela Samuela, přítele frontmana Micka Farrena. Celkové náklady na nahrávku činily 700 liber. V roce 1969 album převzala Decca Records a vydala jej širší veřejnosti.

Deska je směsicí psychedelického rocku, garážového zvuku a protopunku. Kritici ji popisují jako "divokou směsici společenské satiry, přehnané sexuální touhy, psychedelických jamů, bluesových riffů a něžných akustických balad". Vlivy Franka Zappy a The Fugs jsou na albu patrné. Skladby jako "Nothing Man" a "Deviation Street" ukazují na avantgardní přístup, zatímco "Child of the Sky" nabízí jemnější acid rockovou náladu. Album je považováno za předchůdce britského punku a bylo zařazeno mezi 50 nejlepších psychedelických rockových alb podle BrooklynVegan.

Obal desky byl navržen jako šestipanelový rozkládací formát s rozsáhlými poznámkami, včetně recenze od Johna Peela: "Na kresbě, která vyplňuje tři panely, jsou dva citáty; jeden z nich, 'Když se změní režim hudby, zdi města se otřásají!!!', je citátem Tuliho Kupferberga." Album bylo znovu vydáno v polovině osmdesátých let u nahrávací společnosti Psycho a na CD v roce 1992 u Drop Out Records.

THE DOORS – The Doors

The Doors je eponymní debutové studiové album americké rockové skupiny The Doors, vydané 4. ledna 1967 u Elektra Records. Nahrávalo se v srpnu 1966 v Sunset Sound Recorders v Hollywoodu pod producentským vedením Paula A. Rothchilda. Deska je považována za jeden z nejzásadnějších počinů psychedelického rocku a významně přispěla k popularizaci tohoto žánru v mainstreamu. Obsahuje průlomový singl "Light My Fire", který se stal prvním hitem skupiny, a téměř dvanáctiminutovou skladbu "The End", která se proslavila svou oidipovskou pasáží mluveného slova.

Album se od svého vydání těšilo širokému uznání kritiky i posluchačů. V roce 2003 jej magazín Rolling Stone zařadil na 42. místo svého seznamu "500 nejlepších alb všech dob" a v roce 2012 na 86. místo. V roce 2015 byla skupina The Doors a skladba "Light My Fire" uvedeny do Síně slávy Grammy. Téhož roku byla deska zapsána do Národního registru nahrávek Knihovny Kongresu USA pro svůj kulturní, historický a estetický význam.

Hudební obsah desky je rozmanitý a zahrnuje vlivy jazzu, blues, popu a klasické hudby. Skladby jako "Break On Through (To the Other Side)" a "Soul Kitchen" ukazují energický a experimentální přístup kapely, zatímco "The Crystal Ship" a "Alabama Song (Whisky Bar)" přinášejí melancholické a lyrické momenty. "Light My Fire" se stal hymnou letní lásky v roce 1967 a zůstává jedním z nejikoničtějších rockových singlů všech dob.

LP The Doors se stalo komerčně úspěšným, dosáhlo 2. místa v americké hitparádě a prodalo se přes 13 milionů kopií po celém světě. Je považováno za jedno z nejlepších debutových alb v historii rockové hudby a zůstává klíčovým dílem pro pochopení vývoje psychedelického rocku v 60. letech.

GOLDEN EARRING – Winter Harwest

Winter-Harvest je druhé studiové album nizozemské rockové skupiny Golden Earring, vydané 27. ledna 1967 u Polydor Records. Nahrávka vznikla během zimy 1966 a byla produkována Fredem Haayenem. Všechny skladby na albu jsou autorské, přičemž autory jsou baskytarista Rinus Gerritsen a kytarista George Kooymans. Stylově se deska pohybuje od pop rocku po soulové a psychedelické vlivy, což ukazuje na širší hudební záběr než u předchozího debutu Just Earrings.

Album obsahuje 14 skladeb, mezi nimiž vynikají "Smoking Cigarettes" s atmosférou severoamerického soulu, "Lionel the Miser" inspirovaná písněmi od The Kinks a "You've Got the Intention to Hurt Me", která ukazuje na tvrdší rockový směr kapely. Deska také ukazuje větší hudební vyzrálost a rozmanitost, než tomu bylo u jejich předchozího alba.

V roce 1967 opustil zpěvák Frans Krassenburg skupinu a byl nahrazen Barrym Hayem. Album bylo v roce 2009 znovu vydáno na CD u RPM Retrodisc s bonusovými skladbami, které byly původně vydány jako singly v roce 1966, včetně "Daddy Buy Me a Girl" a "Don't Run Too Far".

GRATEFUL DEAD – The Grateful Dead

The Grateful Dead je eponymní debutové studiové LP amerického rockového uskupení The Grateful Dead, vydané 17. března 1967 u Warner Bros. Records. Nahrávka vznikla během tří dnů v lednu 1967 v Los Angeles a produkoval ji David Hassinger. Deska se vyznačuje syrovým zvukem, odrážejícím tehdejší garážovou energii formace, a obsahuje skladby jako "The Golden Road (To Unlimited Devotion)", "Beat It On Down the Line" a "Good Morning Little Schoolgirl".

Tento studiový počin je považován za zásadní pro vývoj psychedelického rocku a ovlivnil mnoho dalších hudebníků. Skladba "Morning Dew", původně napsaná kanadskou folkovou zpěvačkou Bonnie Dobson, byla na LP přetvořena do elektrického aranžmá a stala se jedním z nejikoničtějších kousků repertoáru souboru. Její emotivní text a pomalý, gradující rytmus se staly charakteristickými prvky pozdějších koncertních vystoupení skupiny.

Obal debutu byl rovněž výrazný – jeho design kombinuje psychedelické barevné vzory s mystickými motivy, což odráží experimentální a duchovní rozměr hudby. Fotografie členů sestavy, pořízené v Los Angeles, zachycují mladé muzikanty v přirozených a neformálních pózách, což podtrhuje autenticitu a surovou energii jejich hudebního projevu. Design obalu a ikonické snímky se staly inspirací pro následné vizuální identity kapely na plakátech, tričkách a dalších propagačních materiálech.

Po vydání desky se formace etablovala jako jedno z předních uskupení americké psychedelické scény, známé svými experimentálními živými vystoupeními a dlouhými instrumentálními pasážemi. Debut The Grateful Dead je dnes považován za klasiku žánru a byl zařazen do několika "nejlepších alb všech dob" žebříčků, přičemž jeho vliv přetrvává více než padesát let.

Debutová nahrávka obsahuje několik skladeb, které se staly trvalou součástí koncertního repertoáru sestavy. "Morning Dew" byla pravidelně přehrávána během živých vystoupení a kapela ji často rozšiřovala o dlouhé instrumentální pasáže, které umožňovaly improvizaci a gradaci napětí. Skladba "The Golden Road (To Unlimited Devotion)" se stala otvírákem mnoha koncertů a byla adaptována do různých živých aranží s kytarovými sólami a vokálními variacemi.

Skladba "Beat It On Down the Line" byla pravidelně přetvořena do rychlejších a energičtějších verzí, zatímco "Good Morning Little Schoolgirl" se v živých vystoupeních často protahovala improvizovanými bluesovými pasážemi, což přitahovalo fanoušky experimentálního jamování. Tyto koncertní variace byly později zachyceny na živých albech jako Live/Dead (1969) a Europe '72, kde se původní studiové nahrávky transformovaly do dynamických a rozmanitých vystoupení, ukazujících schopnosti hudebníků improvizovat a interagovat s publikem.

Další významnou verzí je elektrické aranžmá "Morning Dew", které se stalo inspirací pro další rockové a bluesové kapely, jež skladbu přebíraly ve svých vlastních nahrávkách. Například skotská formace Nazareth ji nahrála ve verzi podobné té od Jeff Beck Group na desce Truth (1968), a německá sestava Einstürzende Neubauten ji zahrnula na LP Fünf auf der nach oben offenen Richterskala (1987). Americká kapela Blackfoot ji přebrala na úvod svého alba Vertical Smiles (1984) a Robert Plant ji umístil na své LP Dreamland (2002).

JEFFERSON AIRPLANE – Surrealistic Pillow

Surrealistic Pillow je druhé album americké rockové skupiny Jefferson Airplane, které vyšlo 1. února 1967 u společnosti RCA Victor. Je jejich prvním se zpěvačkou Grace Slick a bubeníkem Spencerem Drydenem. Deska se umístila na třetím místě v albovém žebříčku Billboardu a získala platinový certifikát RIAA. Album je považováno za jedno z kvintesenciálních děl rané éry psychedelického rocku a kontrakultury 60. let.

Producentem desky byl Rick Jarrard a nahrávání probíhalo v RCA Studios v Los Angeles. Zvuk alba je známý svou průzračností a živostí, která dokonale zachycuje energii tehdejšího psychedelického prostředí San Francisca. Vokální harmonie Grace Slick a Martyho Balina se staly ikonickým znakem této nahrávky, obzvlášť ve skladbách "Somebody to Love" a "White Rabbit".

Skladba "My Best Friend" vyšla jako první singl v lednu 1967, ale v žebříčku Billboard Bubbling Under dosáhla pouze 103. místa. Dva singly byly vydány později v tomto roce, "Somebody to Love" a "White Rabbit", a dosáhly pátého, respektive osmého místa v žebříčku Billboard Hot 100. Jsou zároveň jedinými hity skupiny v Top 40 tohoto žebříčku. Skladba "Today" nebyla vydána jako singl, ale byla často hrána na univerzitních rádiích a rockových stanicích a zůstává jednou z nejoblíbenějších písní souboru. Nahrál ji také jazzový saxofonista Tom Scott na své desce The Honeysuckle Breeze z roku 1967; tuto verzi vysamplovali v písni "They Reminisce Over You" Pete Rock & C.L. Smooth.

Píseň "Today" použili Dokken na desce Broken Bones z roku 2012.

Album zachycuje atmosféru San Francisca v polovině 60. let a stalo se symbolem kontrakulturního hnutí hippies. Skladba "White Rabbit", inspirovaná knihou Alenka v říši divů, obsahuje narážky na psychedelické drogy, což tehdy vyvolalo kontroverzi, ale zároveň se stalo vlivným prvkem hudebního vývoje. Celkově Surrealistic Pillow ovlivnilo řadu pozdějších interpretů svou inovativní strukturou aranží, vokálními harmoniemi a experimentálním zvukem.

JIMI HENDRIX EXPERIENCE – Are You Experienced

V květnu vyšlo debutové LP The Jimi Hendrix Experience Are You Experienced, které se stalo prvním počinem nové společnosti Track Records. Deska kombinuje Hendrixovy experimenty se základy rocku a blues, psychedelií a inovativní hrou na elektrickou kytaru s využitím zpětné vazby, což odstartovalo kariéru formace ke statusu mezinárodních hvězd. Je to jeden z nejúžasnějších debutů v dějinách rocku. Jimi Hendrix zde spojil řadu různých vlivů a vytvořil moderní psychedelický zvuk vycházející z rocku, blues, popu a soulu. Dokázal skloubit to nejlepší z hudebních tradic na obou stranách Atlantiku – cit pro soul, blues a R&B s britskou kytarovou školou založenou takovými inovátory jako byli Jeff Beck, Pete Townshend nebo Eric Clapton – a povýšil je na novou úroveň.

Posluchače uchvátí Hendrixova kytarová hra plná zpětných vazeb, elektrizujících riffů i průzračných melodií. Každá skladba je vybroušený klenot – ať už psychedelické výlety typu "Foxy Lady" nebo "Manic Depression", instrumentální jam "Third Stone From the Sun" nebo bluesová záležitost "Red House". Každá z nich dokazuje jeho obrovský hudební, skladatelský i pěvecký talent.

Chybou by však bylo připisovat veškeré zásluhy pouze Hendrixovi. LP je mimořádné také díky vysoce výkonné rytmické sekci Mitche Mitchella a Noela Reddinga, kteří měli cit pro hudební nápady svého lídra a dokázali je skvěle doplnit. Některé skladby z této nahrávky patří k tomu nejlepšímu, co kdy Hendrix nahrál, a debut mu v mnoha ohledech zůstal nepřekonaný. Deska je pravidelně citována jako jedno z největších děl rockové historie – televize VH1 ji roku 2001 umístila na páté místo nejlepších alb všech dob, v žebříčku 500 největších LP časopisu Rolling Stone roku 2003 obsadila 15. příčku, a je také uvedena v knize 1001 Albums You Must Hear Before You Die (1001 alb, které musíte slyšet předtím než zemřete). Skladba "Purple Haze" je někdy považována za první heavymetalový hit.

Jednotlivé skladby LP čerpají z rozličných vlivů: "Purple Haze" kombinuje psychedelické experimenty a blues, obsahuje ikonické riffy, jež ovlivnily hard rock i vznik raného heavy metalu. "Foxy Lady" je blues-rocková s výraznými riffy a hravým zpěvem, inspirovaná britskou kytarovou scénou i americkým rhythm & blues. "Manic Depression" vyniká jazzově laděným rytmem a neobvyklými taktovými změnami, ukazující Hendrixovu schopnost mixovat rock, blues a jazz. "Red House" nabízí čistý bluesový feeling, připomínající Muddy Waterse či B.B. Kinga, převedený do elektrické psychedelické energie. Instrumentální "Third Stone From the Sun" představuje experimentální pasáž s jazzovým nádechem, která předznamenala vliv na progresivní a psychedelický rock.

JIMI HENDRIX EXPERIENCE – Axis: Bold as Love

Axis: Bold as Love je druhý studiový počin formace The Jimi Hendrix Experience z roku 1967. Pod tlakem nahrávací společnosti, která chtěla navázat na úspěch debutu, vyšel ve Spojeném království v prosinci téhož roku a dosáhl 5. příčky v žebříčku UK a později 3. místa v USA. Nahrávka vznikla, aby kapela splnila smlouvu, která vyžadovala dvě LP v roce 1967. V Americe byla deska vydána až začátkem roku 1968, aby neohrozila prodej prvního počinu. Basák Noel Redding uvedl, že jde o jeho nejoblíbenější ze všech tří počinů The Jimi Hendrix Experience, a na některých skladbách hrál na osmistrunnou baskytaru.

Hendrixovo druhé LP je oproti debutu stylově rozmanitější kolekcí skladeb a ukázkou funkční spolupráce všech členů formace. Jimi se nacházel na vrcholu tvůrčích sil – podařilo se mu složit melodicky čisté a instrumentálně propracované písně doplněné různými studiovými dohrávkami. Sem patří skladby "You Got Me Floating", "Up From the Skies" nebo "Little Miss Lover", které navazují na úspěch hitů "Foxy Lady" či "Purple Haze". Balady "Little Wing", "Castles Made of Sand", "One Rainy Wish" a titulní "Axis: Bold as Love" odhalují lyrickou stránku Hendrixovy tvorby. Nahrávka obsahuje i experimentální kompozice, například avantgardní úvod "EXP" či proto-jazzovou fúzi "If 6 Was 9". Při dokončování nahrávky došlo k incidentu, kdy Hendrix nechal v taxíku hotový materiál z první strany – nikdy nebyl nalezen, a proto musela být A-strana rychle znovu zmixována. Roku 2003 se deska umístila na 82. místě žebříčku 500 největších LP všech dob časopisu Rolling Stone.

Skladba "Little Wing" byla později coverována Skid Row, Def Leppard a Pearl Jam, a naživo ji hrála i Metallica. Kytarista Yngwie Malmsteen pak hrál "Spanish Castle Magic" živě na albu Trial by Fire. Hudebně LP čerpá z blues, psychedelie a experimentálního rocku – skladby jsou bohaté na kytarové inovace, neobvyklé rytmy a studiové efekty, které později ovlivnily hard rock, heavy metal i progresivní hudbu.

MASTER'S APPRENTICES – Master's Apprentices

V červnu vydali australští Master's Apprentices svůj eponymní debut. Deska, hudebně řazená do psychedelického a garážového rocku, představuje směs coververzí populárních rokenrolových hitů 60. let a několika vlastních skladeb.

V polovině roku 1966 se rockové uskupení z Adelaide zúčastnilo koncertu s popovou hvězdou Bobbym Brightem (z melbournského dua Bobby & Laurie), kde zanechali silný dojem. Bright je doporučil svému vydavatelství Astor Records. O několik týdnů později je kontaktoval Max Pepper z Astoru, který si vyžádal čtyřstopé demo. Kapela se vydala do Pepperova lokálního dvoustopého studia, aby nahrála skladby "Hot Gully Wind", "Buried and Dead", "She's My Girl" a "Undecided". Z tohoto materiálu vznikl jejich debutový počin The Masters Apprentices.

Deska byla poprvé vydána u Astor Records v červnu 1967. Později vyšla znovu na nízkorozpočtové značce Summit Records v roce 1971 a v roce 2009 byla připravena speciální edice na 2 CD u reedice vydavatelství Aztec Music, která přinesla remasterované verze skladeb a doplňující materiály o rané tvorbě kapely.

THE MOTHERS OF INVENTION – Absolutely Free

Absolutely Free je druhý studiový počin americké rockové skupiny The Mothers of Invention, vydaný 26. května 1967 u Verve Records. Stejně jako jejich debut Freak Out! z roku 1966 představuje deska komplexní hudební kompozici kombinující rock, jazz a experimentální prvky s politickou a sociální satirou. Od vydání Freak Out! se sestava rozrostla o dechové hráče Bunka Gardnera, klávesistu Dona Prestona, rytmického kytaristu Jima Fieldera a bubeníka Billyho Mundiho; Fielder ale odešel ještě před vydáním, takže jeho jméno bylo z popisek odstraněno.

Hudba Franka Zappy je známá svými citacemi a odkazem na klasické i soudobé skladatele. Deska je plná takových odkazů, včetně Igor Stravinského: například skladba "Amnesia Vivace" začíná koláží citací ze Stravinského baletů. Nejprve zazní "Rituální akce předků" ze Svěcení jara (II. část), poté cembalo a štěbetající hlasy evokují "Tanec mladistvých" z I. části, nad nímž saxofon a Zappův hlas citují fagotovou melodii ze samotného úvodu Svěcení jara a pokračují lyrickou Berceuse ze závěru Ptáka Ohniváka. Úvodní sekvence z baletu Petrouška je citována v prostřední části skladby "Status Back Baby". "Soft-Sell Conclusion" končí verzí trombonové melodie, která otevírá Stravinského Marche Royale z Příběhu vojáka.

Skladba "Invocation & Ritual Dance of the Young Pumpkin" cituje na začátku saxofonového sóla trio ze čtvrté části Planety Gustava Holsta, konkrétně část "Jupiter, nositel veselí". Album zároveň obsahuje experimentální zvukové koláže, humoristické dialogy a sociální parodie, které předznamenaly pozdější avantgardní směřování Zappy a jeho Mothers.

Deska byla významně ceněna kritiky a často je uváděna jako jeden z klíčových počinů rané psychedelické éry. Později ovlivnila celé generace experimentálních a progresivních hudebníků, přičemž některé její motivy a postupy byly převzaty i v jazz-rocku a avantgardním rocku 70. let.

PINK FLOYD – The Piper At The Gates of Down

V srpnu vydávají londýnští Pink Floyd svůj debut The Piper at the Gates of Dawn. Je to jediné album, které vzniklo pod vedením zakládajícího člena Syda Barretta. Bylo vydáno 5. srpna 1967 u společnosti EMI Columbia. Název pochází z názvu sedmé kapitoly románu Kennetha Grahamea Vítr na vrbách z roku 1908, který odkazuje na boha přírody Pana, jenž za úsvitu hraje na své dudy.

Album bylo nahráno ve studiích EMI v londýnském Abbey Road od února do května 1967. Kapelu tvořili Barrett (zpěv, sólová kytara), Nick Mason (bicí), Roger Waters (baskytara, zpěv) a Richard Wright (klávesy, zpěv). Barrett byl hlavním autorem písní skupiny, i když dvě skladby na desce jsou připsány skupině společně a jednu skladbu napsal Waters. Album produkoval Norman Smith, který pro Pink Floyd produkoval ještě další dvě desky. Ve Spojených státech vyšlo album pod názvem Pink Floyd v říjnu u Tower Records s pozměněným seznamem skladeb, z něhož byly vypuštěny tři písně a zařazen britský nealbový singl "See Emily Play". Ve Spojeném království nebyl z alba vydán žádný singl, ale v USA byla jako singl nabízena skladba "Flaming".

Dvě z písní, "Astronomy Domine" a "Interstellar Overdrive", se staly dlouhodobými stálicemi koncertního setlistu skupiny, zatímco ostatní písně zazněly naživo jen několikrát. Deska byla označována za stěžejní psychedelické rockové album. Barrettova tvorba byla silně inspirována britskou psychedelickou scénou, lyrikou fantaskních příběhů a surrealistickými obrazy, často využíval slovní hříčky a nonsensovou poezii. Jeho kytarové experimenty zahrnovaly opakované vrstvení efektů, zpětnou vazbu, wah-wah pedály a neobvyklé akordy, což dodávalo skladbám hypnotický a snový charakter. Album kombinuje krátké popové písně s dlouhými instrumentálními improvizacemi, což ukazuje schopnost kapely balancovat mezi komerční přitažlivostí a avantgardním experimentem.

Skladbu "Astronomy Domine" později v roce 1989 přepracovali kanadští progresivní metalisti Voivod na albu Nothingface, přičemž zachovali psychedelický základ, ale přidali tvrdší kytarové riffy a drsnější vokály. Další kapely, které tuto skladbu hrály nebo nahrály, zahrnují Pearl Jam (živě), Melvins (experimentální verze) a Hawkwind, čímž se skladba stala kultovním odkazem napříč žánry. Hojně předělávaná byla také "Interstellar Overdrive" (např. T. Rex, Pearl Jam, Hawkwind nebo Melvins), což potvrzuje její status experimentální psychedelické klasiky a vliv na generace rockových i metalových kapel.

Hlavní skladby a jejich význam:

"Astronomy Domine" – psychedelická hymna s opakovanými kytarovými riffy a kosmickou atmosférou; stala se ikonou psychedelického rocku a byla mnohokrát coverována.
"Interstellar Overdrive" – dlouhá instrumentální improvizace, ukázka experimentálního zvuku kapely, často hrána živě a adaptována různými umělci.
"Lucifer Sam" – hravá, mysteriózní skladba s Barrettovým charakteristickým zpěvem a psychedelickými kytarovými linkami.
"Matilda Mother" – lyrická a snová píseň, inspirovaná dětskými příběhy a fantastickou literaturou.
"Flaming" – dynamická a melodická skladba, která se stala jediným singlovým hitem v USA.
"Pow R. Toc H." – experimentální kompozice kombinující rytmické vzorce a zvukové efekty, ukázka kapelní improvizace.
"The Gnome" – hravá miniatura s fantaskní lyrikou, ukazuje Barrettovu surrealistickou poetiku.
"Chapter 24" – složitá kompozice s esoterickými texty inspirovanými východními filozofiemi.
"Bike" – závěrečná píseň, hravá a osobní, typická pro Barrettovu kombinaci humoru a psychedelie.

Vliv alba:

Psychedelický rock: Album stanovilo standard pro britský psychedelický rock konce 60. let, inspirovalo kapely jako Soft Machine, Hawkwind a T. Rex.
Progresivní rock: Experimentální struktura a dlouhé instrumentální pasáže ovlivnily progresivní formace jako Genesis a King Crimson.
Metal a alternativní scéna: Cover verze skladeb (zejména "Astronomy Domine") kapelami jako Voivod, Melvins nebo Pearl Jam ukazují, že vliv alba přesahuje psychedelii a zasahuje do metalu a alternativního rocku.
Živé experimenty: "Interstellar Overdrive" inspirovala mnoho improvizovaných jam session a živých vystoupení, čímž položila základy pro koncertní psychedelické standardy.
Zvukové inovace: Barrettovo používání efektů, zpětné vazby a neobvyklých akordů ovlivnilo generace kytaristů a experimentátorů v rocku i metalu.

ROLLING STONES – Their Satanic Majestic Request

V prosinci vychází deska Their Satanic Majestic Request od The Rolling Stones. Jde o první album kapely, které bylo vydáno celosvětově ve stejném formátu. Jeho nahrávání bylo zkomplikováno soudními procesy se členy kapely za držení drog. Mick Jagger byl odsouzen na tři měsíce a Keith Richards na rok, ale po protestech byli brzy propuštěni. Album nebylo dobře přijato, bylo považováno za špatně koncipovaný pokus předčit desku Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band skupiny Beatles. Umístilo se druhé na americkém a třetí na britském hudebním žebříčku. Z počátku se prodávalo dobře, ale jeho komerční úspěch později prudce klesal. Odpověď publika a sílící odmítání květinové síly Jaggerem a Richardsem mohly pro ´Stouny´ znamenat bod zlomu. V roce 1968 se The Rolling Stones mohli vrátit k tvrdému, energickému blues, které je proslavilo v začátcích jejich kariéry. Název je hříčkou s textem „Her Britannic Majesty requests and requires...“, který je obsažen v britských pasech.

Není mnoho alb, na která se sneslo tolik kritických a rozporuplných ohlasů, jako na tento psychedelický úlet. Jedni ho odmítají jako nezdařený pokus o stounovského 'Seržanta Pepře', jiní jsou naopak fascinováni vynalézavými aranžemi, které dokázaly spojit africké rytmy nebo mellotrony s orchestrální hudbou. Ve studiu skupina doposud, ani nikdy poté, tolik nezariskovala jako při práci na této desce. To je možná také důvod, proč zůstala nedoceněna a zavrhována puritánskými posluchači, kteří očekávali, že The Rolling Stones zůstanou natrvalo ve svých zajetých, blues-rockových kolejích. Neprávem. Dobrá polovina materiálu je velmi kvalitní, zejména píseň "She's a Rainbow" s nádhernými melodiemi klavíru a smyčců, rytmická "Citadel", zamlžená až snová "In Another Land" (vůbec první autorská skladba Billa Wymana, který v ní i zpívá) nebo temná, skličující vypalovačka "2000 Light Years from Home", jejíž děsivou atmosféru vytvořil Brian Jones pomocí syntezátorů. Příčina negativního ohlasu je tak v tom, že obsahuje i několik slabých skladeb, zejména nekonečný psychedelický jam "Sing This All Together (See What Happens)". Celkově se ale jedná o dobrou desku, která se jen nevyvarovala některých zbytečných uměleckých přikrášlení. Tato zkušenost byla pro skupinu nicméně důležitá, neboť již v následujícím roce se vrátila zpět ke svým hudebním kořenům a dala vzniknout dalším fascinujícím nahrávkám.

Skladbu "2000 Light Years from Home" později předělaly kapely Grave Digger a Monster Magnet, přičemž každá interpretace zachovává její psychedelický charakter, ale přidává vlastní metalové či alternativní prvky. Díky těmto coverům se skladba stala kultovní a inspirovala další generace rockových a metalových umělců. Některé live verze se objevily i u menších undergroundových skupin, čímž se udržela její mystická a kosmická atmosféra i v nových hudebních kontextech.

Přehled skladeb a jejich specifické vlivy:

"She's a Rainbow" – Jeden z vrcholů alba, melodie klavíru a smyčců inspirované barokními aranžemi, často citovaná pro svůj psychedelický popový charakter. Cover verze se objevily v repertoáru některých alternativních bandů 70. a 80. let.
"Citadel" – Rytmická, téměř marching band atmosféra, propojuje rockové riffy s orchestrálními prvky. Vliv na pozdější art-rockové skupiny, které experimentovaly s žánrovou fúzí.
"In Another Land" – Autorská prvotina Billa Wymana, snová a zamlžená psychedelie, obsahuje neobvyklé aranže kláves a mellotronu. Ukázka, že i baskytarista může přinést výrazný autorský podpis.
"2000 Light Years from Home" – Temná a kosmická psychedelie, používající syntezátory a efekty Brian Jonesa. Cover verze: Grave Digger, Monster Magnet, s důrazem na heavymetalovou nebo alternativní interpretaci. Písně inspirovala i undergroundové skupiny, což pomohlo udržet její kultovní status.
"Sing This All Together (See What Happens)" – Nekonečný psychedelický jam, kriticky hodnocený jako slabina alba, avšak experimentální přístup ukazuje odvážné studijní riziko kapely.
"2000 Man" – Sociálně kritická skladba s blues-rockovými prvky, ukazuje, že kapela dokázala skloubit psychedelii s tradičním rockem.
"2000 Years Ago" – Historicky laděná píseň s orientálními motivy, která demonstruje zájem o experimentování s netradičními harmoniemi a rytmy.
"Dandelion" – Akustický a melodický hit, cover verze později inspirovaly některé britské psych-popové formace.

Celé album je tak nejen psychedelickou studiovou odyseou, ale i zdrojem inspirace pro různé rockové a metalové interprety, kteří převzali jeho orchestrální vrstvy, psychedelické efekty a experimentální přístup k hudební formě.

STRAWBERRY WINDOW – Strawberry Window

Strawberry Window natočili své jediné, stejnojmenné album. Poté se rozpadli a většina jejich členů zakládá formaci Dandelion Win.

Nahrávky přežívaly čtyřicet let v krabici na polici ve skříni jednoho z členů kapely, než byly v roce 2009 vydány. Byla věnována velká péče detailům, aby byly tyto nahrávky zvládnuty se svěžím, otevřeným přístupem a zároveň bylo zajištěno, že zvuk a integrita historických písní zůstaly nedotčeny.

Úžasná hudba tohoto kytarového kvarteta se pohybuje od chytlavých elektrických folkových melodií a 'west coast' garážového rocku až po syrové energické acid jamy trvající přes 10 minut. Nahrávky disponují kvalitou stereofonního zvuku ve všech deseti originálních kouscích, nemluvě o ujeté coververzi skladby "Tobacco Road" od JD Loudermilka. Je vyloženě škoda, že tahle talentovaná parta tehdy nepodepsala nahrávací smlouvu. Naštěstí má díky tomu World In Sound možnost vůbec poprvé hrdě představit hudbu a historii této talentované skupiny písničkářů a divokých performerů, známých jako Strawberry Window. Album obsahuje 65 minut intenzivní, ale melodické muziky a je k němu přiložen také 16stránkový barevný booklet, který vás vezme na výlet do zlatých časů 'Léta lásky'.

Album obsahuje následující skladby:

Her Eyes
Wind Blowing Past Me
Poverty Hill
Steve's Thing
Purple Orange
You're Not The Only One
Mercury
Strawberry Jam
Raindrops
If I Say
Tobacco Road (cover JD Loudermilka)

Hudba Strawberry Window čerpala inspiraci z různých hudebních žánrů a formací, včetně Jefferson Airplane, Mad River, Buffalo Springfield a Quicksilver Messenger Service. Jejich psychedelický a experimentální přístup reflektuje ducha 60. let a touhu po hudební inovaci. Skladba "Tobacco Road" byla překvapivým coverem klasiky JD Loudermilka a kapela ji přetvořila do svého vlastního psychedelického stylu.

TEN YEARS AFTER – Ten Years After

V říjnu vychází eponymní debut od bluesrockových Ten Years After. Album neobsahuje mnoho původního materiálu, většina písní jsou coververze starších hitů. Jedním z nich je i skladba "Spoonful" od Howlin' Wolfa, kterou na albu Fresh Cream předělali i Cream. Dalšími coververzemi jsou například "Help Me" od Sonny Boy Williamsona II a "I Can't Keep From Crying, Sometimes", která patřila k bluesovému repertoáru Elmore Jamese.

Na této desce se poprvé představil výborný bluesrockový kytarista Alvin Lee, jehož rychlá, virtuózní kytara se stala poznávacím znakem kapely. Album zároveň ukazuje pevně zformovanou rytmickou sekci Leo Lyons (baskytara) a Ric Lee (bicí) a klávesové doplnění Chicka Churchilla, ovlivněné jazzem a bluesem.

Jeff Kallman na Allmusic o albu napsal: „Debutové album Ten Years After je tak dobré, jak se dalo očekávat, protože položilo základ stylu, který je nakonec proslavil. Ale na to, aby lidem přiblížilo jejich strhující styl živých vystoupení, je příliš krátké. Je to dobře zahrané a dobře zprodukované, ale kromě 'I Can't Keep From Crying, Sometimes' a 'Help Me' toto album nenaznačuje, jakým živým ohňostrojem už byli při svých klubových vystoupeních a koncertních vystoupeních. Jsou už plně zformovaní - jazzová rytmická sekce, klávesy ovlivněné Jimmym Smithem, letitá jazzově-bluesová kytara, dobové psychedelické prvky -, ale zatím si nejsou jistí, jak to ve studiu podat.“

Album obsahuje následující skladby:

Somebody Help Me
I Can't Keep From Crying, Sometimes
Roll Over Beethoven (Chuck Berry cover)
Spoonful (Howlin' Wolf cover)
Summertime (George Gershwin cover)
Help Me (Sonny Boy Williamson II cover)
Adventures of a Young Organ
Hobbit
Trying My Best

Hudba debutu Ten Years After představuje pevný základ jejich bluesrockového stylu s náznaky psychedelie a jazzových prvků. Alvin Lee zde poprvé ukazuje svůj rychlý, technicky bravurní kytarový projev, který se později stal jejich hlavní koncertní zbraní. Přestože album nenabízí plně energický zážitek živých vystoupení, slouží jako důležitý historický dokument raného období kapely.

VANILLA FUDGE – Vanilla Fudge

V srpnu vychází první stejnojmenné album americké psychedelické skupiny Vanilla Fudge. Deska byla velice úspěšná, v září se vyšplhala na 6. místo žebříčku Billboardu. Obsahovala nejúspěšnější píseň kapely, původně hit od Supremes – "You Keep Me Hanging On". Skladba byla v roce 1966 složena týmem Holland-Dozier-Holland a vyšplhala se na vrchol hitparády. Později ji předělala kromě Vanilla Fudge řada dalších umělců. Její coververzi vydala v roce 2002 i norská gothic metalová skupina Theatre of Tragedy na albu Assembly.

Zaujme také zpracování beatlesovské písně "Eleanor Rigby", které je přetvořeno do charakteristického pomalého, psychedelického stylu s výrazným klávesovým doprovodem a harmonizovanými vokály. Album obsahuje i další bluesově a rockově laděné skladby, jako jsou "Take Me for a Little While" nebo "People". Styl skupiny spojuje energii garage rocku s tehdejšími psychedelickými experimenty a těžkým zvukem Hammondových varhan.

Paul Collins z Allmusic album později (někdy v roce 2000) ohodnotil čtyřmi hvězdičkami z pěti. Konstatoval, že nikdo nemůže Vanilla Fudge obvinit ze špatného vkusu v jejich repertoáru a že většina skladeb má společnou strukturu: nesouvislý zahřívací jam, hammondovsky těžkou špínu s harmonizovanými vokály uprostřed a závěrečný plochý jam. Zároveň však uvedl, že každá skladba stále funguje jako časová kapsle americké psychedelie.

Album obsahuje následující skladby:

You Keep Me Hanging On (Holland-Dozier-Holland cover)
Think About It
Where Is My Mind
Take Me for a Little While
All in Your Mind
Eleanor Rigby (Lennon-McCartney cover)
Be Mine
People

Debut Vanilla Fudge se stal důležitou deskou pro americkou psychedelickou scénu, ukazuje schopnost kapely přetvořit známé popové hity do temnější, epické a experimentální podoby a zároveň poskytuje náhled do raného stylu, který kapelu proslavil živými vystoupeními po celé Americe.

THE WHO – The Who Sell Out

V prosinci vydávají The Who svůj třetí studiový počin The Who Sell Out. Jedná se o konceptuální album, které sestává ze sbírky nesouvisejících písní proložených umělými reklamami a oznámeními veřejnosti. Představuje vysílání pirátského rádia Radio London a paroduje komerční vysílání s typickým humorem skupiny.

Autorsky se na albu podílel především kytarista Pete Townshend, tři skladby napsal baskytarista John Entwistle a jednu Speedy Keen, zpěvák skupiny Thunderclap Newman, který na albu také zpívá. K Townshendovi a Entwistlovi se připojili zpěvák Roger Daltrey a bubeník Keith Moon, ve dvou skladbách hostuje varhaník Al Kooper. Album produkoval manažer skupiny Kit Lambert.

Obsahuje i skladbu "I Can See for Miles". Ta zřejmě inspirovala Paula McCartnyho k napsání písně "Helter Skelter", poté co si v recenzi na album přečetl, že "I Can See for Miles" byla nejtvrdší skladba, kterou recenzent do té doby slyšel. Její coververze se objevila v roce 2004 na desce Cause for Pauze japonské thrash metalové skupiny Outrage a v roce 2005 na albu Big Bang Theory skupiny Styx. Tato skladba, společně s "I Can't Explain“, byla také zahrána kapelou Incubus v roce 2008 na VH1 Rock Honours jako pocta skupině The Who.

Další pozoruhodné skladby zahrnují "Armenia City in the Sky", "Tattoo", "Odorono" a "Mary Anne with the Shaky Hand". Deska je známá svým pestrým žánrovým spektrem, které zahrnuje power pop, psychedelický rock a prvky mod rocku. Umělecký koncept s reklamními bloky a fiktivními soutěžemi dodává albu satirický nádech, díky čemuž se stalo jedním z nejvíce originálních děl skupiny. Kritici oceňují inovativní přístup, nápaditost aranží a schopnost kapely spojit humor s hudební virtuozitou.

Vliv The Who Sell Out přesahuje svou dobu – inspiroval mnoho pozdějších kapel v experimentování s koncepty alb a strukturou skladeb. Album je dodnes považováno za jeden z vrcholů rané britské psychedelie a mod rockové scény 60. let.

YARDBIRDS – Little Games

V červenci vychází čtvrté album britské rockové formace The Yardbirds nazvané Little Games. Byla to jejich první deska nahraná poté, co se stali kvartetem s Jimmy Pagem jako jediným kytaristou a Chrisem Dreja jako basovým kytaristou. Bylo to také jediné album Yardbirds produkované Mickie Mostem.

Ačkoli se nová sestava stala experimentálnější s delšími improvizovanými koncertními vystoupeními, nahrávací společnost přivedla úspěšného producenta singlů Mosta, aby vytvořil více komerční produkt. Nebyl však připraven žádný materiál, který by zapadl do jeho představ, ani žádný hit. Z alba byly vydány singly „Little Games“ a „Ten Little Indians“, které se však umístily pouze mírně v britských hitparádách.

Na některých nahrávkách se podílel i bubeník Jim McCarty a klávesista John Paul Jones, budoucí člen Led Zeppelin. Hudební styl desky je směs psychedelického popu a blues, ale kritika ji hodnotila jako „příliš sterilní“ a komerčně orientovanou. Mickie Most se snažil, aby album mělo radiový potenciál, což částečně omezilo kreativitu kapely.

Deska se stala posledním studiovým albem skupiny v šedesátých letech, i když Most dále pokračoval v produkování jejich singlů. Ty byly později shromážděny a vydány spolu s původním albem v rozšířené edici nazvané Little Games Sessions & More (1992), která obsahuje demo nahrávky a alternativní mixy, jež ukazují kreativnější tvář skupiny než původní vydání. Skladbu "White Summer" později Page hrával i na koncertech Led Zeppelin, čímž se tento instrumentál stal mostem mezi Yardbirds a jeho budoucí legendární kapelou.

Výročí osobností

leden 1967

9.1.1967 - narodil se americký kytarista RICK ROZZ, člen skupin Death a Massacre

12.1.1967 - narodil se český kytarista, zpěvák a skladatel ROMAN 'IZZY' IZAIÁŠ, člen skupin Doga a Törr

14.1.1967 - narodil se americký kytarista a skladatel ZAKK WYLDE, člen skupin Ozzy Osbourne a Black Label Society

24.1.1967 - narodil se americký baskytarista JOHN MYUNG, zakládající člen skupiny Dream Theater

únor 1967

4.2.1967 - narodil se kanadský zpěvák a kytarista BOB REID, člen skupiny Razor

8.2.1967 - narodil se americký zpěvák BRET HOFFMANN (8.2.1967 - 7.7.2018), člen skupiny Malevolent Creation

14.2.1967 - narodil se americký kytarista JASON RAINEY (14.2.1967 - 16.3.2020), člen skupiny Sacred Reich

20.2.1967 - narodil se americký zpěvák, kytarista a skladatel KURT COBAIN (20.2.1967 - 5.4.1994), zakládající člen kapely Nirvana

20.2.1967 - narodil se polský basový kytarista PAWEL MACIWODA, člen skupin Scorpions a TSA

březen 1967

7.3.1967 - narodil se americký kytarista DAVID SHANKLE, člen Manowar, David Shankle Group a mnoha dalších skupin

11.3.1967 - narodil se německý bubeník ULI KUSCH, člen skupin Helloween, Gamma Ray, Masterplan a Holy Moses

duben 1967

2.4.1967 - narodil se americký kytarista PHIL DEMMEL, člen skupin Machine Head a Vio-lence

6.4.1967 - narodil se švédský kytarista MIKE WEAD (vlastním jménem Mickael Vikström), člen skupin Mercyful Fate, King Diamond, Hexenhaus a Memento Mori

7.4.1967 - narodil se americký bubeník PHIL 'PHILO' BUERSTATTE (7.4.1967 - 19.5.2013), člen skupin White Zombie a Last Crack

20.4.1967 - narodil se americký bubeník MIKE PORTNOY, zakládající člen Dream Theater

22.4.1967 - narodil se německý baskytarista FRANK THORWARTH, člen skupiny Tankard

květen 1967

3.5.1967 - narodil se německý kytarista a skladatel ANDRÉ OLBRICH, zakládající člen Blind Guardian

13.5.1967 - narodil se německý zpěvák ANDREAS 'GERRE' GEREMIA, člen skupiny Tankard

13.5.1967 - narodil se americký kytarista CHUCK SCHULDINER (13.5.1967 - 13.12.2001), zakladatel skupin Death a Control Denied

26.5.1967 - narodil se americký klávesista a skladatel KEVIN MOORE, člen skupin Dream Theater, Fates Warning a OSI

červen 1967

20.6.1967 - narodil se český zpěvák PETR KOLÁŘ, člen skupiny Arakain

červenec 1967

7.7.1967 - narodil se americký bubeník VINNY DAZE (vlastním jménem VINCENT CIVITANO Jr., 7.7.1967 - 11.3.1996), člen skupiny Demolition Hammer

8.7.1967 - narodil se švýcarský kytarista a skladatel TOMMY T. BARON (Thomas Vetterli), člen skupin Kreator a Coroner

12.7.1967 - narodil se americký kytarista JOHN PETRUCCI, zakládající člen Dream Theater

13.7.1967 - narodil se holandský baskytarista BAREND COURBOIS, člen skupin Blind Guardian, Vengeance a dalších

16.7.1967 - narodil se americký kytarista, zpěvák a skladatel SCOTT KELLY, zakládající člen skupiny Neurosis

16.7.1967 - narodil se německý kytarista JÖRG 'TRITZE' TRZEBIATOWSKI, člen skupiny Kreator

18.7.1967 - narodil se švýcarsko americký baskytarista MARTIN E. AIN (18.7.1967 - 21.10.2017), člen skupin Hellhammer a Celtic Frost

19.7.1967 - narodil se americký zpěvák, kytarista a skladatel ROB FLYNN, člen skupin Vio-lence, Machine Head a Forbidden

30.7.1967 - narodil se americký kytarista JAMES MURPHY, člen skupin Death, Obituary a Testament

srpen 1967

20.8.1967 - narodil se americký zpěvák mexického původu RAY ALDER, člen skupiny Fates Warning

22.8.1967 - narodil se kanadský bubeník ROB MILLS, člen skupiny Razor

22.8.1967 - narodil se americký zpěvák a skladatel LAYNE STALEY (22.8.1967 - 5.4.2002), člen skupiny Alice in Chains

24.8.1967 - narodil se italský basák DARIO CARRIA (24.8.1967 - 24.4.1988), člen skupiny Bulldozer

28.8.1967 - narodil se americký kytarista GUS PEPA, člen skupiny Death Angel

31.8.1967 - narodil se americký bubeník GENE HOGLAN, člen skupin Dark Angel, Death, Strapping Young Lad, Devin Townsend, Fear Factory, Dethklok a Testament

září 1967

6.9.1967 - narodil se americký kytarista a zpěvák WILLIAM DUVALL, člen kapely Alice in Chains

a dalších

7.9.1967 - narodil se americký bubeník CHRIS FRAZIER, člen skupiny Whitesnake

9.9.1967 - narodil se americký kytarista a skladatel CHRIS CAFFERY, člen skupin Savatage a Trans-Siberian Orchestra

12.9.1967 - narodil se americký kytarista a skladatel FRANK ARESTI, člen skupiny Fates Warning

13.9.1967 - narodil se americký zpěvák TIM 'RIPPER' OWENS, člen skupin Judas Priest a Iced Earth

26.9.1967 - narodil se americký baskytarista DENNIS PEPA, člen skupiny Death Angel

říjen 1967

16.10.1967 - narodil se JASON EVERMAN americký kytarista a baskytarista, člen kapel Nirvana, Mind Funk nebo Soundgarden

19.10.1967 - narodil se německý baskytarista OLIVER HOLZWARTH, člen skupin Blind Guardian, Coldseed a dalších

29.10.1967 - narodil se maďarský kytarista PÉTER 'KUNOS' KUN (29.10.1967 - 10.7.1993), člen skupin Pokolgép nebo Edda Művek

listopad 1967

7.11.1967 - narodil se americký basový kytarista STEVE DI GIORGIO, člen skupin Testament, Megadeth, Death a dalších

10.11.1967 - narodil se americký baskytarista TERRY BUTLER, člen skupin Death, Massacre, Obituary, Denial Fiend a dalších

19.11.1967 - narodil se belgický bubeník PHIL BAHEUX (19.11.1967 - 10.8.2013), člen skupiny Channel Zero

30.11.1967 - narodil se kanadský bubeník GUS PYNN, člen skupiny Sacrifice

prosinec 1967

2.12.1967 - narodil se kanadský bubeník RIK CHARRON, člen skupin Necronomicon, Dark Ministry a Exciter

10.12.1967 - narodil se americký kytarista SHANNON HAMM, člen skupin Control Denied a Death

18.12.1967 - narodil se německý kytarista, zpěvák a skladatel MILLE PETROZZA, člen skupiny Kreator

22.12.1967 - narodil se americký baskytarista DEEN DELL, člen skupiny Vio-lence

22.12.1967 - narodil se americký bubeník EDDIE LIVINGSTON (22.12.1967 - 11.6.2018), člen skupiny Armored Saint, Evildead a mnoha jiných

Zakk Wylde, kytarista Ozzy Osbourne a Black Label Society

Rok 1967

Události

Tina Turner na obálce Rolling Stone

Nové skupiny

Aphrodite’s Child

Consortium

Coven

The Crazy World of Arthur Brown

Crow

Elf

Flower Travellin‘ Band (FTB)

Freedom’s Children

Frijid Pink

Fuse

Genesis

The Gun

Jeff Beck Group

Jethro Tull

Rebels

Rhinoceros

Rogers Band

Skid Row

Spooky Tooth

Stone Garden

Stooges

Taste of Blues

T.Rex

Inspirativní alba

Inspirativní skladby

Československá scéna

1. československý beatový festival

Vzniká skupina REBELS

Vzniká skupina ROGERS BAND

Události podrobněji

Nejvlivnější skladby a jejich vliv:

Podrobnosti: Aphrodite's Child – Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Coven - Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: The Crazy World of Arthur Brown - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Crow - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Elf - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Flower Travellin' Band - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Frijid Pink - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Fuse - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Genesis - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: The Gun - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: The Jeff Beck Group - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Jethro Tull – Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Rhinoceros - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Skid Row – Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Spooky Tooth - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Stone Garden - Metal Music Archives

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Stooges - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: Taste of Blues - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: T. Rex - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Výběrovky a live alba postmortem:

Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti: historie československého bigbeatu

Výročí osobností

leden 1967