| Původ: | Long Island, New York, USA |
| Aktivní roky: | 1985 - současnost |
| Styl: | Progresivní metal |
| Vydavatelé: | Mechanic Records, Atco Records, EastWest Records, Elektra Records, Roadrunner Records |
| Web: | dreamtheater.net |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Dream Theater |
DREAM THEATER je americká progresivní metalová kapela, kterou v roce 1985 pod názvem MAJESTY založili John Petrucci, John Myung a Mike Portnoy během studia na Berklee College of Music v Bostonu ve státě Massachusetts. Následně studia přerušili, aby se mohli dále soustředit na svou skupinu, ze které se nakonec stala kapela DREAM THEATER. Jejich současnou sestavu tvoří Petrucci, Myung, zpěvák James LaBrie, klávesista Jordan Rudess a bubeník Mike Mangini.
V průběhu různých změn v sestavě byli Petrucci a Myung jedinými dvěma stálými členy a Portnoy zůstal v kapele až do roku 2010, kdy odešel za jinými hudebními aktivitami a od té doby ho nahradil Mangini. Po krátkém působení Chrise Collinse, po němž následoval Charlie Dominici (který byl z DREAM THEATER propuštěn nedlouho po vydání prvního alba), byl v roce 1991 na místo zpěváka kapely přijat LaBrie. První klávesista DREAM THEATER, Kevin Moore, opustil skupinu po třech albech a v roce 1995 ho po období koncertování nahradil Derek Sherinian. Po pouhém jednom albu se Sherinianem ho v roce 1999 nahradili současným klávesistou Jordanem Rudessem.
K roku 2025 DREAM THEATER vydali šestnáct studiových alb. Nejprodávanějším je druhé z nich, Images and Words (1992), které se dostalo na 61. místo v žebříčku Billboard 200. Také další LP se rovněž dostala do žebříčků. Jejich pátá deska Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory (1999) se v říjnovém vydání časopisu Guitar World v roce 2006 umístila na 95. místě v žebříčku 100 nejlepších kytarových alb všech dob a časopis Classic Rock Magazine jej v březnu 2003 zařadil na 15. místo mezi nejlepšími koncepčními strudiovými počiny.
K roku 2018 prodali DREAM THEATER celosvětově přes 12 milionů desek a získali tři nominace na cenu Grammy (včetně jedné vítězné v roce 2022). Spolu s QUEENSRŸCHE a FATES WARNING je kapela označována za jednu z 'velké trojky' žánru progresivního metalu, která se zasloužila o jeho rozvoj a popularizaci.
První krok v historii této progresivní party se odehrál v září 1985 na Berklee School of Music v Bostonu, když se dva studenti zdejší prestižní školy, kytarista John Petrucci a basista John Myung, rozhodli založit ve svém volném čase kapelu. Brzy narazili v jedné ze zkušeben na Berklee na bubeníka Mikea Portnoye a zjistili, že mají nejen stejné hudební zájmy, ale všichni tři pocházeli z Long Islandu v New Yorku. Mike poté opustil řady spolku Sinner Sanctum a začal s dvojicí přehrávat písně od Rush a Iron Maiden.
„Jedno nám bylo jasné. Byla to až neuvěřitelná náhoda, že se naše osobnosti potkaly na tomto místě, stejně jako že všichni pocházíme z toho samého města, protože na Berklee chodí lidé z celého světa. Skutečnost, že jsem našel dva lidi, kteří jsou hudebně na té samé vlnové délce jako já, byl boží dar.“ vzpomínal Petrucci.
Trojice Myung, Petrucci a Portnoy vybrala pro nově se rodící uskupení jméno Majesty. Podle dokumentu The Score So Far... nápad vznikl, když čekali ve frontě na lístky na koncert Rush v Berklee Performance Center a přitom se zaposlouchali do hudby této kapely z boom boxu. Portnoy poznamenal, že zakončení skladby "Bastille Day" (z LP Caress of Steel) znělo 'majestátně'. To je přivedlo k rozhodnutí použít slovo 'Majesty' jako název.
Trio pak usilovně pracovalo na obsazení zbývajících míst v sestavě. Čtvrt roku poté během vánočního volna Petrucci požádal svého středoškolského kamaráda a člena jejich společné skupiny Centurion (ještě s Johnem Myungem) Kevina Moora, aby s nimi hrál na klávesy. Ten v té době navštěvoval Fredonskou univerzitu v New Yorku, kde studoval klasickou hudbu. Moore začal zkoušet s partou během prázdnin, pak se k nim rozhodl připojit a začal tvořit melodie pro klávesy k již napsaným skladbám. Další kamarád z domova, Chris Collins, byl přijat jako hlavní zpěvák poté, co jej členové kapely slyšeli zpívat píseň "Queen Of The Reich" od Queensryche. V této době se Portnoy, Petrucci a Myung rozhodli, že opustí studia a budou se soustředit jen na svou hudbu, protože neměli pocit, že by jim škola ještě mohla něco dát. Moore ukončil studium rovněž.
Počáteční měsíce roku 1986 byly ve znamení koncertů v okolí New Yorku a během této doby parta stačila také nahrát demo kolekci šesti skladeb s názvem The Majesty Demos, na kterých byl znát evidentní vliv kanadských zakladatelů progresivního metalu Rush. Počáteční náklad 1 000 nahraných pásků byl vyprodán během šesti měsíců a kopírované kazety se staly populárními hlavně na progresivní metalové scéně. Portnoy dal jednu kopii i Jimu Matheosovi z Fates Warning, který jim pomohl proniknout na progresivní scénu.
V listopadu 1986, po několika měsících společného psaní a vystupování, byl Chris Collins propuštěn, protože nesplňoval požadavky uskupení (následně pak zakotvil ve formaci Oblivion Knight). Po roce konkursů, kdy se snažili najít adekvátní náhradu, byl partě představen Charlie Dominici, který byl zkušenější, ale také mnohem starší než kdokoli jiný v souboru.
Změnu komentoval Mike Portnoy slovy: „...našli jsme Charlieho Dominiciho, který byl o dost starší než my a přišel z úplně jiného prostředí, ale v té době byl naší jedinou nadějí, protože jsme nemohli nikoho jiného najít. On měl rozsah, který Chrisovi chyběl, ale už po chvíli nám bylo jasné, že Charlie není to, co jsme hledali. Bylo to jako u zubaře, když vám trhají zuby, když jsme chtěli, aby vytáhl ty noty, které jsme potřebovali. Ale potom si sednul k pianu a zahrál Billyho Joela a Beatles jako nikdo. Právě tam se cítil doma.“ Mikovy pocity se za nějaký čas opravdu projevily, ale v listopadu 1987 přinesl příchod Dominiciho partě stabilitu i vyšší počet vystoupení v okolí New Yorku, čímž si získali pozornost.
Krátce po najmutí Dominiciho jim pohrozila skupina z Las Vegas, která se rovněž jmenovala Majesty, žalobou za porušení duševního vlastnictví v souvislosti s použitím jejich názvu, takže byli nuceni vymyslet nový. Byly navrženy a vyzkoušeny různé možnosti, mezi nimi Glasser, Magus nebo M1. Všechny byly zamítnuty, ačkoli parta vystupovala asi týden jako Glasser, což se setkalo s nevalnými reakcemi fanoušků. Nakonec Portnoyův otec navrhl název Dream Theater, což bylo jméno malého divadla v kalifornském Monterey, a ten se vžil.
S novým názvem a stabilitou se Dream Theater soustředili na psaní dalšího materiálu a zároveň více koncertovali v New Yorku a okolních státech. To nakonec přitáhlo pozornost Mechanic Records, divize MCA. 23. června 1988 podepsali Dream Theater s Mechanic první nahrávací smlouvu a pustili se do nahrávání debutového alba ve studiu Kajem Victory Studios v Gladwyne v Pensylvánii, které se proslavilo nahráváním alba Operation: Mindcrime od Queensryche. Nahrávání základních skladeb trvalo asi 10 dní a celé LP bylo dokončeno za necelé tři týdny.
Deska When Dream and Day Unite vyšla v roce 1989 s mnohem menšími fanfárami, než uskupení očekávalo. Mechanic nakonec porušil většinu finančních slibů, které bandu přiměly smlouvu podepsat, takže se soustředili jen na hraní v okolí New Yorku. Propagační turné k albu čítalo pouhých pět koncertů, vesměs lokálních. První vystoupení se odehrálo v klubu Sundance v Bay Shore, kde předskakovali klasickému rockovému triu Zebra.
Recenze studiového počinu nebyly zrovna oslavné. Robert Taylor z AllMusic upozornil na jasný vliv Queensrÿche a poznamenal, že ačkoliv Petrucci a Portnoy jsou talentovaní muzikanti, jejich individuální styly ještě nebyly vyzrálé. Kritizoval slabší zpěv, přemíru metalových klišé a slabou produkci, ale dodal, že pro fanoušky žánru má LP dost zajímavého hraní. Kanadský novinář Martin Popoff hodnotil nahrávku pozitivně jako počátek těžkého a výbušného progresivního metalu, ale vytkl rachotivou produkci Terryho Datea a slabý zvuk bicích i kláves. Jedná se o jediné album formace, které se neumístilo v žebříčku Billboard 200.
Po čtvrtém koncertu byl Charlie Dominici z kapely propuštěn, protože stále více naráželi na omezený rozsah jeho hlasu. Dream Theater hledali vokalistu spíše ve stylu Bruce Dickinsona nebo Geoffa Tatea, a Dominiciho pódiová prezentace neodpovídala jejich představám o frontmanovi. Krátce nato je však skupina Marillion pozvala, aby jim předskakovali v Ritzu v New Yorku, a tak Dominici dostal ještě jednu šanci se s fanoušky rozloučit. Nového hlasu se však band dočkal až po dvou letech.
Po Dominiciho odchodu se skupina vymanila ze smlouvy s Mechanic Records a začala hledat nového zpěváka a zároveň psát materiál pro další desku. Vyzkoušeli přes 200 uchazečů, mezi nimi i bývalého zpěváka Fates Warning Johna Arche. Ten ale kvůli osobním závazkům nabídku odmítl.
9. června 1990 představili Dream Theater při koncertu v klubu Sundance nového vokalistu Stevea Stonea. Poté, co skupina odehrála polovinu setu instrumentálně, Stone s nimi nastoupil. Přestože s kapelou nahrál několik dem, byl po jediném nepovedeném živém vystoupení propuštěn. Podle Mikea Portnoye Stone na pódiu podivně napodoboval Bruce Dickinsona a během vystoupení několikrát zakřičel "Scream for me Long Beach!", ačkoliv hráli v Bay Shore. Publikum ho okamžitě odmítlo. Dalších pět měsíců hráli Dream Theater pouze instrumentální koncerty pod názvem YtseJam a nadále hledali vhodného zpěváka. Během této doby vznikla většina písní pro budoucí album Images and Words.
V lednu 1991, těsně před tím, než plánovali přijmout dalšího zpěváka, obdržela kapela demokazetu od Kevina Jamese LaBrieho z glam metalové skupiny Winter Rose. Demo na kapelu zapůsobilo natolik, že LaBrieho ihned letecky přepravili do New Yorku na konkurz. Po společné zkoušce tří skladeb byl LaBrie okamžitě přijat a rozhodl se používat pouze příjmení, aby se vyhnul záměně s klávesistou Kevinem Moorem. Během následujících měsíců se skupina vrátila k živému hraní a zároveň pracovala na vokálních partech k již napsanému materiálu.
S LaBriem jako novým zpěvákem podepsala skupina na základě třípísňového dema (později bylo k dispozici jako The Atco Demos prostřednictvím fanklubu) smlouvu na sedm alb s vydavatelstvím Atco Records a krátce nato začala koncem roku 1991 v BearTracks Studios v New Yorku nahrávat nové album Images and Words.
Produkce alba byla poznamenána napětím, protože band se dostal do konfliktu s producentem Davidem Praterem, včetně incidentů, kdy Prater zamykal muzikanty ve studiu a zároveň neslavně nutil bubeníka Mikea Portnoye, aby používal samply virblu a basového bubnu, přičemž sampl virblu byl přesně ten, který byl použit na albu Hold Your Fire skupiny FireHouse z roku 1992, dalším LP, které Prater produkoval ve stejné době.
Dream Theater původně zamýšleli vydat dvojalbum, ale tento plán byl společností Atco zamítnut, což způsobilo vypuštění několika skladeb z nahrávky. Jednu z těchto písní, "A Change of Seasons", později skupina znovu nahrála a vydala na stejnojmenném EP v roce 1995.
Pro propagaci vydavatelství vydalo singl a videoklip k písni "Another Day", ale ani jedno nemělo výrazný komerční dopad. Skladba "Pull Me Under" však dokázala získat vysokou úroveň rozhlasového vysílání, aniž by band nebo jeho label prováděli jakoukoli organizovanou propagaci. V reakci na to společnost Atco natočila k písni videoklip, který se dočkal velké rotace na MTV. Třetí videoklip byl natočen ke skladbě "Take the Time", nebyl ale zdaleka tak úspěšný jako "Pull Me Under", který skupině vynesl první desítku v žebříčku Billboard's Hot Mainstream Rock Tracks.
LP se od svého vydání setkalo s uznáním hudebních kritiků. Německý časopis Rock Hard ho zvolil albem měsíce. Podle recenzenta Dream Theater nastavili standardy a stále je zdokonalují. A vzhledem k mnoha vlivům v jejich tvorbě, všestrannosti a propojení různých groovů a melodických prvků v rámci jednotlivých skladeb, překračují styly jako žádná jiná kapela.
V jiné dobové recenzi magazín Select udělil počinu nižší hodnocení, když album označil za propracovaný, vrstevnatý prog-metal a uvedl, že kdyby to byla kniha, hodila by se na konferenční stolek, lesklá, ale ne zásadní.
Phila Cartera z AllMusic zaujaly impozantní hráčské schopnosti členů skupiny a LaBrieho hlasový rozsah. Napsal také, že nahrávka je vynikajícím mixem progresivně metalové stylizace s procítěným zpěvem a texty nutícími k zamyšlení. Recenzent Metal Stormu označuje Images and Words za mistrovské dílo a zároveň historickou desku, protože přinesla na scénu něco zcela nového, ten slavný progresivně metalový zvuk, který se stal pro Dream Theater charakteristickým. Kanadský novinář Martin Popoff ve svém průvodci Collector's Guide to Heavy Metal chválí muzikantské umění kapely a složité aranže, ale albem nadšen není, připadá mu příliš sebevědomé a vykalkulované na to, aby bylo v pravém duchu progresivního rocku.
LaBrie se také objevil jako hostující zpěvák na albu Parallels skupiny Fates Warning z roku 1991, za což mu bylo v titulcích alba ve zvláštních poděkováních připsáno 'Dream Theatre'. Dream Theater reagovali poděkováním 'Fatez Warning' v titulcích alba Images and Words.
Po vydání se deska prodávala stabilním tempem, k čemuž přispělo i rozsáhlé světové turné. Úspěch písně "Pull Me Under" v kombinaci s vytrvalým koncertováním po celých Spojených státech a Japonsku způsobil, že album dosáhlo 61. místa v americkém žebříčku Billboard 200 a získalo ve Státech zlatou desku a v Japonsku platinu. Je také jediným albem Dream Theater, které získalo zlatý certifikát RIAA a zůstává dosud jejich nejprodávanějším albem, prodalo se ho více než šest set tisíc kopií.
V roce 1993 následovalo turné po Evropě, jehož součástí bylo i vystoupení ve slavném londýnském klubu Marquee. Vystoupení bylo nahráno a vydáno jako Live at the Marquee, první oficiální živý počin kapely. Kromě toho byla vydána video kompilace japonských koncertů (smíchaná s dokumentárními záběry z části turné mimo pódium) pod názvem Images and Words: Live in Tokyo.
Po měsíční pauze začali Dream Theater v únoru 1994 pracovat na svém třetím studiovém počinu. Dvouměsíční psaní probíhalo v Prince Studios v New Yorku. Absence lídra v uskupení zvyšovala napětí na již tak vypjatých sezeních. Klávesista Kevin Moore tehdy poznamenal, že jsou to hádky, které trvají věčně, protože není nikdo, kdo by přišel a udělal tlustou čáru.
Úspěch předchozí desky, zejména singlu "Pull Me Under", vyvinul na skupinu tlak, aby vytvořila podobně úspěšné následné LP. „Někdo kdysi řekl, že na přípravu prvního alba máte celý život a na přípravu následného alba máte asi dva měsíce, a to byla do značné míry situace, které jsme čelili na začátku roku 1994.“ poznamenal k tomu Portnoy.
Popularita alternativního metalu a groove metalu znamenala, že vydavatelství East West mělo zájem na tom, aby band vytvořil těžší, temnější materiál. Na Awake Petrucci poprvé použil sedmistrunnou kytaru, čímž nastolil více riffový styl psaní. Zpěvák James LaBrie popsal svůj vokál na Awake jako rozmanitější a mnohem agresivnější než na Images and Words, a to do té míry, že si lidé mohli myslet, že skupina má pro tento počin nového zpěváka.
Nahrávání novinky začalo v květnu 1994 ve studiu One On One v severním Hollywoodu v Los Angeles a přetáčení probíhalo v Devonshire Studios v témže městě. Na produkci byli najati John Purdell a Duane Baron, kteří mají na kontě mimo jiné desku No More Tears Ozzyho Osbourna. Hudebníci, kteří měli složité vztahy s Davidem Praterem, jenž produkoval Images and Words, si spolupráci s Purdellem a Baronem užívali.
„Myslím, že všichni cítili, že jsme se mohli vyjádřit mnohem opravdověji,“ řekl Petrucci, „zkušenosti z cest, poznání našeho zvuku a toho, co máme a nemáme rádi, nám umožnily být lépe připraveni. Producenti se snažili to zachytit a měli s námi trpělivost. Takže všichni odcházeli naprosto spokojeni se svými výkony a zvukem.“ Awake je zatím jediné studiové album formace, které nebylo nahráno na východním pobřeží Spojených států.
Deska vyšla 4. října 1994 uprostřed bouře kontroverzí mezi fanoušky. Krátce předtím, než bylo LP smícháno, klávesista Kevin Moore oznámil zbytku uskupení, že odchází, aby se mohl soustředit na své vlastní hudební zájmy, protože ho již nezajímá turné ani styl hudby, který hráli. Obchodní manažer Rob Shore naznačil, že k Mooreovu rozhodnutí přispěla i představa delšího koncertování. Portnoy popsal Moora jako velmi uzavřeného člověka a domníval se, že mohl odejít, protože celá ta mašinérie hudebního byznysu prostě nebyla jeho šálkem čaje. V době Mooreova oznámení byl svobodný, zatímco LaBrie byl ženatý, Portnoy a Petrucci měli přítelkyně a Myung byl podle Portnoye tak trochu ve svém světě. Portnoy spekuloval, že případná zášť nebo žárlivost, kterou Moore kvůli tomu cítil, mohla mít vliv na jeho rozhodnutí. V důsledku této situace musel kolektiv před plánovaným turné usilovně hledat náhradu.
Mezi největší jména, která se zúčastnila konkurzu, patřil bývalý klávesista Yngwie Malmsteena a Dio Jens Johansson, který se později stal členem skupiny Stratovarius, ale hudebníci chtěli pozici svěřit Jordanovi Rudessemu. Portnoy a Petrucci na něj narazili v časopise Keyboard Magazine, kde byl oceněn jako nejlepší nový talent. Oba ho pozvali, aby s nimi odehrál zkušební koncert v Concrete Foundations Forum v kalifornském Burbanku. Přestože vystoupení bylo úspěšné a Rudess byl požádán, aby pozici klávesisty obsadil natrvalo, rozhodl se místo toho pro turné s The Dixie Dregs, protože mu to poskytovalo větší osobní volnost. Dream Theater nakonec najali na turné Waking Up the World Tour svého spolužáka z Berklee Dereka Sheriniana, který dříve koncertoval a nahrával s Alice Cooperem a Kiss. Po skončení turné kapela rozhodla přijmout ho jako Mooreovu plnohodnotnou náhradu.
Americká část šňůry začala 20. října 1994 a skončila 9. prosince. O Vánocích odjel LaBrie s manželkou na dovolenou na Kubu, kde se prudce otrávil jídlem. Po návratu domů vyhledal specialistu na uši, nos a krk, který mu sdělil, že si přetrhl hlasivky, a doporučil mu, aby šest měsíců až rok nezpíval.
„Byl jsem v naprostém šoku a zničený.“ řekl LaBrie. „Na americké části turné jsem byl tak nadšený a nemohl jsem se dočkat, až všem po celém světě vytřu zrak. Nebyli jsme v situaci, kdy bych si mohl dát půlroční pauzu, takže jsem musel pokračovat v turné.“ LaBrie byl schopen nadále vystupovat, ale jeho hlas se stal nepředvídatelným. „Bylo to naprosto mizerné a bylo to pro mě nesmírně temné a depresivní období,“ vzpomíná, „doslova každý zkurvený večer na evropské části jsem nevěděl, jestli můj hlas bude nebo jestli bude spolupracovat... Měl jsem pocit, že se mi hlas začal opravdu vracet, až možná na turné Six Degrees of Inner Turbulence v roce 2002. Tehdy jsem začal cítit, že se mi vrací rozsah a síla.“
Během japonské části turné zasáhlo Dream Theater Velké hanshinské zemětřesení. Přestože nikdo z členů nebyl zraněn, vážně uvažovali o odvolání šňůry, ale nakonec zrušili pouze jeden koncert. Band na každém japonském vystoupení držel minutu ticha na památku zemřelých a během zvukových zkoušek nacvičil řadu coververzí. Ty zazněly na speciálním koncertě určeném pouze pro covery v londýnském Ronnie Scott's Jazz Clubu. Na vystoupení, které se odehrálo pouze pro pozvané publikum čítající tři stovky lidí, hostovali hudebníci jako Barney Greenway, Steve Hogarth, Steve Rothery a Steve Howe. Výběr coververzí, které Dream Theater na tomto vystoupení zahráli, byl vydán na albu A Change of Seasons.
Kapela, která opět získala nového člena, nezačala hned pracovat na novém materiálu. Fanoušci po celém světě, sdruženi na YtseJam Mailing List (v té době nejoblíbenější forma komunikace mezi fanoušky Dream Theater), začali na kapelu tlačit, aby oficiálně vydala píseň "A Change of Seasons". Ta vznikla v roce 1989 a měla být součástí alba Images and Words, ale její téměř sedmnáctiminutová délka byla považována za příliš dlouhou pro umístění na albu. Přesto ji kapela hrála naživo a v letech předcházejících roku 1995 ji dále přepracovávala.
Petice byla úspěšná a skupina v květnu 1995 nastoupila do studia BearTracks v New Yorku, aby nyní 23minutovou píseň přepsala a nahrála, přičemž Sherinian se významně podílel na výsledném produktu. Kapela vydala A Change of Seasons jako EP spolu s kolekcí coververzí z živého vystoupení nahraného v londýnském Ronnie Scott's Jazz Clubu na začátku téhož roku.
Po krátké sérii malých koncertů a krátké přestávce vydala kapela prostřednictvím svého oficiálního fanklubu speciální vánoční CD, které se skládalo z raritních živých skladeb nahraných v raných letech existence kapely. Ve vydávání nového CD pokračovali každé Vánoce až do roku 2005.
Mezitím došlo v East West k několika změnám a hlavní kontakt Dream Theater v rámci vydavatelství byl propuštěn. V důsledku toho nový tým ve společnosti nebyl zvyklý na vztahy, které kapela měla s bývalými zaměstnanci East West, a tlačil na ně, aby napsali album, které by bylo přístupnější. V polovině roku 1997 vstoupili do studia, aby napsali další album. Kromě nátlaku na kapelu, aby přijala mainstreamovější zvuk, East West najal spisovatele a producenta Desmonda Childa, aby s Petruccim pracoval na vypilování textu jeho písně "You or Me". Celá kapela píseň podstatně přepracovala a na albu se objevila jako "You Not Me" s refrénem, který se originálu příliš nepodobal. Child měl na album také znatelný vliv, došlo k posunu směrem k méně složitým a rádiovějším skladbám. V důsledku toho vznikly tvůrčí konflikty, kdy kytarista John Petrucci přijal výzvu vydavatelství ke změně a bubeník Mike Portnoy proti ní bojoval
Kapela napsala materiál v rozsahu téměř dvou CD, včetně dvacetiminutového pokračování písně z Images and Words "Metropolis-Part I: The Miracle and the Sleeper". Vydavatelství však vydání dvojalba nepovolilo, protože se domnívalo, že 140minutová deska by nebyla širokou veřejností dobře přijata. James LaBrie se také domníval, že by deska měla být jednodisková. Nepoužité písně byly později vydány na albu The Falling into Infinity Demos vydaném společností Ytsejam Records.
Skutečné nahrávání alba začalo 2. června v nahrávacím studiu The Power Station, v letech 1996-2017 tehdy známém jako Avatar Studios (a v roce 2020 znovuotevřeném jako Power Station at BerkleeNYC), které se nachází na 441 West 53rd Street mezi Ninth a Tenth Avenues ve čtvrti Hell's Kitchen na Manhattanu v New Yorku. Na rozdíl od náročných fází psaní a předprodukce považovala kapela nahrávání za bezproblémové a příjemné. Album, které bylo dokončeno 30. července, chtěli původně Petrucci a Portnoy chtěli nazvat Stream of Consciousness, ale zbytek kapely tento název odmítl, protože se jim zdál příliš nabubřelý. Konečný název navrhl Petrucci a obal navrhl Storm Thorgerson.
Materiál, který se dostal na vlastní album, byl vydán pod názvem Falling into Infinity 23. září 1997 a v Americe debutoval na 52. místě žebříčku Billboard 200. Album se setkalo se smíšeným přijetím ze strany fanoušků, kteří dávali přednost spíše dřívějšímu zvuku kapely. Ačkoli album znělo mírně progresivně, skladby jako "Hollow Years" a "You Not Me" vyvolaly u některých názor, že jde o úsvit nového, mainstreamově znějícího Dream Theater. Celkově bylo album kritickým i komerčním zklamáním. Jeremy Ulrey jej v recenzi pro AllMusic ohodnotil třemi hvězdičkami z pěti a označil jej za nejslabší počin kapely od jejího debutu a Rich Wilson jej označil za jedno z nejslabších alb v katalogu kapely.
Ačkoli se Portnoy tehdy veřejně nevyjádřil, později v komentáři k DVD 5 Years in a Livetime z roku 2004 prozradil, že byl v tomto období tak znechucený, že uvažoval o úplném rozpuštění kapely. Také se zmínil, že kdyby se na vzniku alba nepodíleli Elektra Records, Kevin Shirley a Desmond Child, natočil by úplně jinou desku. V roce 2007 kapela vydala demoverzi alba, která odráží Portnoyovy původní aranže skladeb a seznam skladeb, včetně živé zkoušky původní skladby "Metropolis Pt. 2". Na rozdíl od Portnoyových komentářů se John Petrucci o albu vyjadřoval pochvalně a v rozhovoru z roku 2014 uvedl, že je to velké nedorozumění, vydavatelství nemělo na album žádný vliv a že napsali takové album, jaké chtěli napsat".
Během evropské části světového turné Touring Into Infinity byly ve Francii a Nizozemsku nahrány dva koncerty pro živé album s názvem Once in a LIVEtime. Album bylo vydáno přibližně ve stejné době jako videoklip 5 Years in a Livetime, který pokrýval období od odchodu Kevina Moora až po propagační turné k albu Falling into Infinity.
V roce 1997 vyzval Mike Varney z Magna Carta Records Portnoye, aby sestavil progresivní "superskupinu", která by pracovala na albu, jež by se stalo prvním z dlouhé řady vedlejších projektů členů Dream Theater. Sestavu tvořili Portnoy na bicí, Petrucci na kytaru, Tony Levin na basu a klávesista Jordan Rudess, který skončil v Dixie Dregs. Kapela přijala název Liquid Tension Experiment a měla fungovat jako médium, jehož prostřednictvím by Portnoy a Petrucci mohli Rudesse znovu přemlouvat, aby se připojil k Dream Theater. Ten v roce 1999 konečně přijal nabídku stát se třetím stálým klávesistou kapely a nahradit Sheriniana.
S dalším novým členem Dream Theater opět vstoupili do studia BearTracks, aby napsali a nahráli další studiový počin. V důsledku Portnoyova ultimáta dalo vydavatelství kapele plnou tvůrčí kontrolu. Kapela začala tím, že se vrátila k následovníkovi "Metropolis-Part I", který byl částečně napsán během sezení na Falling into Infinity, ale který nebyl dokončen a použit na tomto albu. Rozhodli se rozšířit jednadvacetiminutovou píseň na kompletní koncepční počin s příběhem točícím se kolem témat jako reinkarnace, vražda a zrada. Aby se zabránilo rozbouření fanouškovské základny, zahalil proces psaní a nahrávání přísný závoj tajemství. Jediné, co se fanoušci před vydáním dozvěděli, byl seznam skladeb, který proti vůli kapely unikl na veřejnost, a datum vydání.
Desku míchal David Bottrill, ale jen několik jeho mixů se dostalo na výslednou podobu. Většinu remixoval Kevin Shirley, který produkoval Falling into Infinity. Zbytek mixů je možné slyšet na oficiálním bootlegu kapely The Making of Scenes from a Memory.
Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory vyšlo 26. října 1999 a setkalo se s velkým ohlasem kritiky. Bylo označeno za mistrovské dílo kapely, přestože se v americkém žebříčku skladeb umístilo pouze na 73. místě. Mimo to ale skončilo na 2. místě v žebříčku Billboard Top Internet Albums, na 6. místě v žebříčku Finnish Albums Chart a na 8. místě v žebříčku German Albums Chart. Deska získala uznání z různých zdrojů. V říjnovém čísle časopisu Guitar World z roku 2006 se umístila na 95. místě v seznamu '100 nejlepších kytarových alb všech dob'. Časopis Classic Rock Magazine ji zařadil na 15. místo mezi nejlepšími koncepčními počiny (k březnu 2003) a německý časopis Rock Hard ji zvolil albem měsíce, přičemž jí udělil perfektní hodnocení. Nakonec ji v roce 2005 zařadil na 410. místo ve své knize The 500 Greatest Rock & Metal Albums of All Time.
V roce 2012 čtenáři časopisu Rolling Stone zvolili desku na první místo v anketě 'Vaše nejoblíbenější progrocková alba všech dob' a stejný časopis zařadil album na 29. místo v seznamu '50 Greatest Prog Rock Albums of All Time'. V roce 2015 ji časopis The Prog Report zařadil na 3. místo v žebříčku 50 nejlepších moderních progových počinů z let 1990 - 2015. Jordan Blum z časopisu PopMatters ji označil za nejlepší progresivní metalové dílo všech dob a Server Loudwire ji zařadil na 14. místo v seznamu '25 nejlepších progresivních metalových alb všech dob'.
Následné světové turné Metropolis 2000 bylo do té doby zdaleka největší a trvalo více než rok. Koncerty odrážely divadelní aspekt desky, přičemž první polovinu každého vystoupení tvořilo celé album doprovázené filmem zobrazujícím zdramatizované části příběhu promítané na videoplátno za pódiem. Na poslední koncert severoamerické části v Roseland Ballroom v New Yorku byli najati herci, kteří hráli postavy z příběhu, a do některých částí vystoupení byl přizván gospelový sbor. Show byla natočena a nakonec vydána na začátku roku 2001 jako první DVD kapely s názvem Metropolis 2000: Scenes from New York. V USA získalo 8. listopadu 2002 zlatý certifikát.
Vzhledem k tomu, že několik skladeb z druhé poloviny čtyřhodinové show muselo být z DVD vystřiženo, aby se ušetřilo místo, vydala kapela celou show také na živém CD Live Scenes from New York. Původní obal zobrazoval jedno z raných log Dream Theater (hořící srdce z éry Images and Words po vzoru Nejsvětějšího srdce Kristova) upravené tak, aby místo srdce zobrazovalo jablko (jako ve slově "Big Apple") a v plamenech nad ním panorama New Yorku včetně dvojčat Světového obchodního centra. Nešťastnou shodou okolností bylo album vydáno ve stejný den jako útoky z 11. září. Skupina počin rychle odvolala a později ho znovu vydala s upraveným obalem, i když těch několik málo kopií, které se prodávaly s původním obalem, se od té doby stalo vzácnými sběratelskými kousky.
Na jaře 2001 Dream Theater znovu vstoupili do studia BearTracks, aby nahráli své šesté studiové počiny. Čtyři roky poté, co poprvé požádali East West, aby jim umožnil vydat dvojalbum, konečně dostali svou šanci s albem Six Degrees of Inner Turbulence. První disk se skládal z pěti skladeb o délce 7-13 minut a druhý disk byl celý věnován 42minutové titulní skladbě, která dodnes zůstává nejdelší písní, kterou kapela napsala. Mnoho melodií a hudebních motivů této písně vzniklo v instrumentální skladbě, kterou napsal Rudess a která se nakonec stala její 'předehrou'. Tato témata pak zbytek kapely rozšířil a vytvořil z nich jednotlivé kapitoly uceleného příběhu.
Deska Six Degrees of Inner Turbulence byla velmi dobře přijata kritikou a tiskem. Byla to nejvíce propagovaná deska Dream Theater od dob Awake, která debutovala v žebříčcích Billboard na 46. místě a v internetové hitparádě Billboard na 1. místě. Následné světové turné zahrnovalo několik vybraných speciálních koncertů "coververzí alb", na kterých zahráli celá alba Master of Puppets od skupiny Metallica a The Number of the Beast od Iron Maiden.
V roce 2003 Dream Theater vstoupili do studia, aby napsali a nahráli další studiový počin. Na rozdíl od Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory, který byl napsán a nahrán současně ve studiu, zvolila kapela odlišný přístup a před nahráváním si vyhradila tři týdny na psaní. Uprostřed nahrávání počinu podnikli v Severní Americe speciální turné s dalšími dvěma progresivními metalovými kapelami, Queensrÿche a Fates Warning. Turné, označované v propagačních materiálech kapely jako 'Escape from the Studio American tour', se zúčastnily Queensryche a Dream Theater jako hlavní hvězdy a Fates Warning jako předskokani. Na závěr každého koncertu se konal prodloužený přídavek, v němž Dream Theater i Queensryche vystupovali na pódiu současně, často hráli coververze.
Po skončení turné se kapela vrátila do studia, aby dokončila nahrávání svého sedmého studiového počinu Train of Thought. Na rozdíl od rozsáhlých skladeb z předchozí desky se soubor snažil napsat materiál více zaměřený na písně, částečně inspirované coververzemi alb Master of Puppets a Number of the Beast na předchozím koncertním turné. Ačkoli nahrávka zaznamenala úspěch u kritiky, její přímočařejší metalový zvuk odradil mnoho dosavadních fanoušků bandu, které přitahovaly jeho kořeny v progresivním rocku. V této době také Dream Theater 29. června 2004 u vydavatelství Rhino Records znovu vydali na DVD svá první dvě koncertní videa s názvem Images and Words: Live in Tokyo/5 Years in a Livetime. Tento nosič byl 22. března 2006 certifikován jako platinový.
Následovalo další světové turné s názvem 'Train of Thought Tour'. Na skromném severoamerickém turné Dream Theater podpořili Yes, kapelu, která měla zásadní vliv na jejich vlastní hudební styl. Poté pokračovali v koncertování po světě s takzvanými večery 'An Evening With Dream Theater'. Ty byly zachyceny na dalším živém CD/DVD, které bylo nahráno ve slavné hale Nippon Budokan v japonském Tokiu v rámci jejich Train of Thought Tour. Nahrávka Live at Budokan vyšla 5. října 2004 a 26. ledna 2005 získala v USA platinový certifikát.
Po absolvování severoamerického turné si Dream Theater vzali dvouměsíční pauzu. V listopadu 2004 se skupina znovu sešla v The Hit Factory v New Yorku, aby začala pracovat na svém osmém studiovém počinu. Hit Factory, studio, ve kterém nahrávali umělci jako Michael Jackson, Madonna, Stevie Wonder, U2 a John Lennon, bylo určeno k uzavření. Dream Theater byli posledním uskupením, které zde nahrávalo před jeho definitivním uzavřením.
Po napsání koncepční desky Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory, dvojalba Six Degrees of Inner Turbulence a metalově zaměřeného Train of Thought se ansámbl rozhodl vytvořit klasické album Dream Theater. Na nahrávce Octavarium chtěl soubor nabídnout méně složitou hudbu, obsahující písně, které Rudess považuje za rychleji ocenitelné, ačkoli poznamenal, že čtyřiadvacetiminutové "Octavarium" nebylo tak přístupné. Kytarista John Petrucci dodal, že se chtěli zaměřit na psaní silných skladeb. Aby toho dosáhli, při skládání obnažili zvuk na klavír, kytaru a vokály a soustředili se na melodie a struktury písní.
Bubeník Mike Portnoy odmítl tvrzení, že Octavarium bylo pokusem o napsání komerčnějšího studiového počinu, a uvedl, že skupina prostě má i tuto stránku. „Máme rádi kapely jako U2 nebo Coldplay, stejně jako máme rádi i kratší písně,“ poznamenal Portnoy a dodal, že po napsání Six Degrees of Inner Turbulence a Train of Thought už nějakou dobu nenapsali kolekci kratších skladeb. Řekl, že pro Dream Theater bylo psaní delších skladeb snazší než tvorba kratších a že se nesnažili napsat rádiový hit, protože vydavatelství by s tím stejně "neudělalo ani hovno".
Skupina již dříve napsala skladbu v orchestrálním stylu v podobě "Overture" na desce Six Degrees of Inner Turbulence, ale nahrála ji s použitím kláves. Kompozice "The Answer Lies Within", "Sacrificed Sons" a "Octavarium" znamenaly první spolupráci Dream Theater s orchestrem, který řídil Jamshied Sharifi (studoval na Berklee College of Music ve stejné době jako Portnoy, Petrucci a baskytarista John Myung). Orchestr byl vybrán na základě schopnosti číst z listu, což umožnilo nahrát všechny party maximálně ve dvou záběrech, přestože hráči hudbu nikdy předtím neviděli ani nestudovali.
Octavarium vyšlo 7. června 2005 a bylo posledním albem v rámci jejich sedmialbové smlouvy s Elektra Records, která kontrakt zdědila po pohlcení EastWest Records. Deska se dostala do první pětky finské, italské a švédské hitparády a do první desítky nizozemské, japonské a norské. Kritiky byla sbírka přijata vesměs pozitivně. Justin Donnelly napsal pro Blistering, že nahrávka je rozmanitá, melodická a úderná zároveň a označil ji za jedno z nejlepších děl kapely. Zvláště chválil titulní píseň, kterou považoval za další klasiku.
Dream Theater zahájili turné Octavarium Tour na podporu studiového počinu 10. června 2005 na Sweden Rock Festivalu v Sölvesborgu. Od 21. července do 3. září skupina společně s Megadeth hrála na turné Gigantour po Severní Americe, na kterém se podílely také soubory Fear Factory, Nevermore a Symphony X. Během koncertu 2. srpna 2005 v Dallasu kapela vzdala hold zesnulému kytaristovi skupiny Pantera Dimebagu Darrellovi tím, že jako přídavek zahrála píseň "Cemetery Gates". Na pódiu se také nečekaně objevili kolegové Russell Allen (zpěvák Symphony X), Burton C. Bell (zpěvák Fear Factory) a Dave Mustaine (zpěvák/kytarista Megadeth), kteří se ke skupině připojili a zahráli části skladby. Koncert v Montrealu byl zaznamenán a vydán jako živé album a koncertní video 22. srpna 2006, respektive 5. září 2006 pod názvem Gigantour.
Dream Theater později z Gigantour 2005 odešli několik dní před jeho koncem a pokračovali ve vlastní sérii koncertů, z nichž několik bylo nahráno a vydáno pro fankluby kapely. Turné k dvacátému výročí existence zakončili vystoupením v Radio City Music Hall v New Yorku 1. dubna 2006. Přestože měl koncert minimální propagaci, byl vyprodán několik dní po zahájení prodeje vstupenek. Tato show, která byla zaznamenána pro CD/DVD s názvem Score, obsahovala písně z celé historie Dream Theater a také druhou polovinu koncertu za doprovodu celého symfonického orchestru. Tento živý záznam byl třetím DVD skupiny, které 11. října 2006 získalo v USA platinovou certifikaci.
Poprvé ve své kariéře si Dream Theater rozhodli po vystoupení v Radio City Music Hall vzít letní volno. V září 2006 vstoupili do Avatar Studios, aby s legendárním studiovým inženýrem Paulem Northfieldem nahráli pokračování desky Octavarium. Devátý studiový počin nazvaný Systematic Chaos vyšel 5. června 2007. Nahrávka znamenala jejich první spolupráci s novým vydavatelstvím Roadrunner Records, které se v roce 2010 stalo dceřinou společností předchozího labelu Atlantic Records.
Roadrunner výrazně podpořil propagaci desky a Systematic Chaos se náležitě umístil na 19. místě žebříčku Billboard 200. Label také dohlížel na vydání videoklipu ke skladbě "Constant Motion", což byl první videoklip uskupení od roku 1997, kdy vznikl klip k písni "Hollow Years". Studiový počin byl doplněn dvěma částmi skladby "In the Presence of Enemies", která byla původně koncipována jako celek, ale pro účely desky byla rozdělena. Dalších šest písní zahrnovalo poslední část Portnoyovy pokračující ságy AA s kompozicí "Repentance".
V témže roce vyšla první verze knihy Riche Wilsona Lifting Shadows, autorizované historie prvních dvaceti let existence bandu.
Turné Chaos in Motion Tour 2007-08 odstartovalo v Itálii. Dream Theater zahráli 3. června 2007 na festivalu Gods of Metal a také na různých dalších evropských akcích, včetně nizozemského Fields of Rock Festival, britského Download Festivalu či francouzského Hellfest Summer Open Air, kde sdíleli pódium s Megadeth, Korn, Mastodon a Slayer. Severoamerická část šňůry začala 24. července v San Diegu v Kalifornii a skončila 26. srpna ve Filadelfii v Pensylvánii. Skupinu na turné doprovázely formace Redemption a Into Eternity. Chaos In Motion Tour pokračovalo i v roce 2008, kdy zahrnovalo koncerty v Asii, Jižní Americe a premiérově v Austrálii.
Dne 1. dubna 2008 vydala skupina dvoudiskovou kompilaci Greatest Hit (...and 21 Other Pretty Cool Songs). Název vtipně odkazuje na píseň "Pull Me Under", jediný významnější rádiový hit uskupení. Kolekce obsahuje tři remixy skladeb z desky Images and Words, pět upravených verzí dříve vydaných písní a jednu b-stranu. Na rozdíl od běžných výběrových kompilací se Dream Theater aktivně podíleli na výběru skladeb, aby co nejlépe vystihli svou hudební cestu.
Po vydání Greatest Hit zorganizoval bubeník Mike Portnoy nové turné Progressive Nation 2008. Na rozdíl od předchozích koncertních sérií Dream Theater zavítali do měst, která dosud nenavštívili, například do Vancouveru v Britské Kolumbii, nebo do měst, kde nehráli již delší dobu. Turné přineslo také vystoupení v menších sálech a koncertních síních, což bylo poprvé od vydání Images and Words. V září 2008 pak vyšlo DVD Chaos in Motion 2007-2008, zachycující písně nahrané během různých zastávek šňůry.
7. října 2008 se Dream Theater vrátili do Avatar Studios, aby zahájili práci na svém desátém studiovém počinu a obnovili spolupráci s Paulem Northfieldem, který se opět ujal inženýringu a mixu. LP Black Clouds & Silver Linings vyšlo 23. června 2009 a bylo k dispozici ve standardní CD verzi, na vinylu i jako třídisková Special Edition obsahující celé album, instrumentální verze skladeb a CD s šesti coververzemi od interpretů jako Queen či Rainbow. Dne 1. července 2009 debutovalo album na 6. místě v žebříčku Billboard Top 200 s prvotýdenním prodejem 40 285 kopií, což znamenalo nejlepší umístění v kariéře kapely. Mezi skladbami se objevila i "The Shattered Fortress", zakončení Portnoyovy série o dvanáctistupňovém léčení alkoholismu, a emotivní píseň "The Best of Times" věnovaná Portnoyovu otci, který během natáčení bojoval s rakovinou.
Skupina následně vyrazila na druhé turné Progressive Nation, které poprvé zahrnovalo evropská vystoupení. V Evropě Dream Theater podpořily formace Opeth, Unexpect a Bigelf, zatímco v Severní Americe měli původně vystupovat Zappa Plays Zappa, Pain Of Salvation a Beardfish. Kvůli finančním problémům vydavatelství se však Pain Of Salvation a Beardfish nemohli zúčastnit, a tak jejich místa zaujali Bigelf a Scale the Summit. Bigelf odehráli koncerty v obou částech turné.
Po skončení turné se Dream Theater vrátili do studia, aby napsali a nahráli zbrusu novou instrumentální skladbu pro soundtrack EP God of War III God of War: Blood & Metal. Kompozice s názvem "Raw Dog" (God (of) War pozpátku) znamenala jejich první exkluzivní příspěvek pro externí projekt. "Raw Dog" obsahuje vůbec první komerčně vydané použití harpejji v podání Jordana Rudesse a zároveň představuje poslední nahrávku s Mikem Portnoyem za bicími. V prosinci 2009, během turné Black Clouds & Silver Linings, zahráli Dream Theater v Austrálii s podporou skupiny Pain of Salvation, a v březnu 2010 pak odehráli koncerty v Jižní Americe s Bigelf. Během léta 2010 předskakovali Iron Maiden na americké a kanadské části jejich letního turné, což byly zároveň poslední koncerty, které Dream Theater v roce 2010 odehráli.
8. září 2010 Mike Portnoy oznámil, že opouští Dream Theater, a jako důvod uvedl lepší vztahy v jiných projektech, vyhoření a touhu po přestávce. John Petrucci pro MusicRadar prozradil, že Portnoy původně nechtěl kapelu opustit, chtěl si dát pouze pětiletou pauzu. Nakonec toto číslo snížil na zhruba jeden rok. Teprve poté, co zbytek souboru jeho návrh odmítl, se Portnoy rozhodl odejít.
Po Portnoyově odchodu se vztahy mezi ním a jeho bývalými spoluhráči napjaly. V únoru 2011 si Portnoy stěžoval, že mu nikdo z kapely neodpovídá na telefony a e-maily, později se však vyjádřil, že Petrucci i Rudess jsou jediní členové, kteří s ním zůstávají v kontaktu. Napětí se obzvláště zvýšilo, když Portnoy označil Jamese LaBrieho za neuctivého kvůli komentářům, které LaBrie pronesl během rozhovoru, když prohlásil, že Dream Theater vůbec nejsou smutní z toho, že Portnoy již není členem uskupení.
Portnoy později prohlásil, že by se ke kapele v mžiku vrátil: „Oni jsou ti, kteří zavřeli dveře. Potřeboval jsem jen přestávku a tu jsem měl. Takže jsem připraven, ochoten a schopen. Ale upřímně si nemyslím, že to někdy udělají. Zavřeli si k tomu dveře a myslím, že jsou příliš tvrdohlaví v tom, že se musí prosadit beze mě. Takže bych na to nespoléhal. Ale moje dveře jsou vždycky otevřené.“
O něco více než měsíc po Portnoyově odchodu začali Dream Theater v New Yorku vypisovat konkurz na nového bubeníka. Přihlásili se Mike Mangini, Derek Roddy, Thomas Lang, Virgil Donati, Marco Minnemann, Aquiles Priester a Peter Wildoer. Bubeník Fates Warning Bobby Jarzombek byl také pozván, ale kvůli termínovému konfliktu musel nabídku odmítnout. Kandidáti byli o výsledku informováni 5. listopadu, veřejnost se o něm však dozvěděla až v dubnu 2011 prostřednictvím třídílného dokumentárního seriálu na YouTube s názvem The Spirit Carries On, jehož poslední epizoda odhalila, že novým členem se stal Mangini.
Petrucci později vysvětlil, že je Portnoy oslovil s nabídkou návratu poté, co již Manginiho přijali. Vzhledem k tomu, že Mangini v té době opustil práci profesora na Berklee a začal se Dream Theater věnovat na plný úvazek, Portnoyovu nabídku odmítli.
Dream Theater vstoupili do Cove City Sound Studios, aby 3. ledna 2011 zahájili práci na nové desce. Psaní bylo dokončeno 2. března a probíhalo bez Manginiho. 14. dubna začal LaBrie nahrávat vokály a 28. června byly dokončeny mixáž a mastering, o které se postaral Andy Wallace. LP A Dramatic Turn of Events vyšlo celosvětově 12. září a ve Spojených státech 13. září. V některých zemích debutovalo na prvním místě a v Billboard 200 obsadilo osmé místo, což bylo po Black Clouds & Silver Linings druhé umístění skupiny v první desítce tohoto žebříčku.
Ačkoli počin získal smíšené recenze, obdržel řadu ocenění od hudebních magazínů a jeho hlavní singl "On the Backs of Angels" byl nominován na cenu Grammy 2012 v kategorii Nejlepší hardrockový/metalový výkon, což znamenalo vůbec první nominaci kapely na Grammy.
Soubor zahájil turné na podporu nové desky 4. července 2011 v italském Římě. Druhá část šňůry proběhla v Severní Americe, kde band doprovázela skupina Trivium. Po krátké přestávce na konci roku 2011 pokračovalo evropské turné s Periphery, následovala Asie s Andym McKee, Severní Amerika s Crimson Projekct a Jižní Amerika jako závěrečná etapa. Ve dnech 19. a 20. srpna byly v Luna Parku v Buenos Aires nahrány dva koncerty, které později vyšly na živém Blu-ray disku Live at Luna Park u společnosti Eagle Rock Entertainment 5. listopadu 2013.
Dne 25. prosince 2013 v 06:00:00 EST vydali Dream Theater jako vánoční dárek pro fanoušky elektronický 2CD set živých skladeb, které se nevešly na Live at Luna Park, a to ve formátu FLAC prostřednictvím BitTorrentu. Datum a čas vydání odkazují na jejich píseň "6:00" z roku 1994, jejíž intro obsahuje větu "Six o'clock on a Christmas morning", pronesenou Helenou Carroll ve filmu The Dead.
Práce na dvanáctém studiovém počinu začala už během turné k A Dramatic Turn of Events. Během zvukových zkoušek členové jamovali a nahrávali své nápady, přičemž John Petrucci přinášel i samostatně složené motivy. Po skončení šňůry si skupina dopřála krátkou pauzu, ale pokračovala v přípravách a na začátku roku 2013 opět vstoupila do studia.
V prosinci 2012 Dream Theater znovu podepsali smlouvu s Roadrunner Records a 23. září 2013 vyšlo pod touto značkou eponymní dvanácté LP kapely. V prvním týdnu se jej prodalo přes 34 000 kopií a v Billboard 200 se umístilo na sedmé příčce, čímž band dosáhl třetího po sobě jdoucího umístění v Top 10. Kromě toho deska pronikla do první desítky v 24 zemích, včetně Japonska, Německa, Argentiny, Nizozemska, Finska, Itálie, Švýcarska, Kanady, Dánska, Norska, Rakouska, Austrálie a Spojeného království. 5. listopadu 2013 vyšlo sedmé živé album Dream Theater Live at Luna Park.
Dne 8. července 2014 vydali Dream Theater box set The Studio Albums 1992 - 2011, který zahrnuje všechny studiové počiny od Images and Words po A Dramatic Turn of Events.
30. září 2014 spatřilo světlo světa osmé živé album a video Breaking the Fourth Wall, nahrané v The Boston Opera House dne 25. března 2014. Během tohoto vystoupení se k formaci v druhé polovině připojil Berklee World Strings a Berklee Concert Choir pod vedením Erena Başbuga. Setlist turné obsahoval celou druhou polovinu desky Awake, a to v rámci oslav 20. výročí jejího vydání, včetně písně "Space-Dye Vest", která dosud nikdy nezazněla živě. Koncertní set uzavíralo vystoupení čtyř skladeb z LP Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory při příležitosti 15. výročí jeho vydání. 30. října 2014 bylo turné Along for the Ride Tour oficiálně ukončeno.
6. ledna 2014 John Petrucci prohlásil, že Dream Theater již zasévají semínka pro třináctý studiový počin. V únoru 2015 soubor zamířil do studia, aby zahájil nahrávání nové desky.
29. ledna 2016 vyšla rozsáhlá koncepční nahrávka s názvem The Astonishing. Projekt zasazený do dystopické budoucnosti bez skutečné hudby vypráví příběh konfliktu mezi rebely a utlačovatelským impériem. Dva singly, "The Gift of Music" a "Moment of Betrayal", byly vydány 3. prosince 2015, respektive 22. ledna 2016.
V roce 2016 se uskupení vydalo na turné The Astonishing Live na podporu nové nahrávky. Celé vystoupení tvořilo přehrání alba v plné délce, s přestávkou mezi dvěma částmi. V pozdějších etapách turné příležitostně zařazovali i starší písně. Příběh byl doprovázen vizuální projekcí na velkoplošných obrazovkách. Skupina hrála výhradně v krytých divadelních sálech, jako například v Radio City Music Hall.
V roce 2017 se Dream Theater vydali na další koncertní šňůru Images, Words & Beyond, která připomněla 25. výročí vydání Images and Words. Každý večer zazněla celá nahrávka, skladba "A Change of Seasons" a ukázky z dalšího katalogu kapely.
V rozhovoru pro časopis Rockbook z května 2017 zpěvák James LaBrie prohlásil: „Je pro nás opravdu důležité, aby nové album bylo naším nejlepším počinem. Mělo by být tím, kým v danou chvíli jsme... ... ale pokud budeme mít v průběhu cesty pocit, že je tu další album, které bychom měli ještě jednou rozpoznat, pak to uděláme.“
V prosinci 2017 oznámili Dream Theater podpis celosvětové dlouhodobé smlouvy se Sony Music prostřednictvím progresivního vydavatelství Sony Inside Out na vydání další desky.
Nahrávání nové studiové práce probíhalo v červnu a červenci 2018. Společně na ní pracovali Petrucci, LaBrie, Myung a poprvé i Mangini, který přispěl k textům. V očekávání novinky kapela spustila hru v alternativní realitě, během níž fanoušci sbírali indicie na internetu. Výsledkem bylo odhalení názvu Distance over Time, obalu a plánovaného vydání v únoru 2019. Rovněž byly zveřejněny termíny severoamerického turné k 20. výročí vydání pátého LP Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory. 6. listopadu 2018 Inside Out oficiálně oznámili, že deska Distance over Time vyjde 22. února 2019. Po vydání si vysloužila široké uznání kritiků.
V dubnu 2020 web Metal Addicts informoval, že Dream Theater by měli začít pracovat na patnácté studiovce v roce 2021. O směřování nové práce hovořil John Petrucci v srpnu 2020 v rozhovoru pro Ultimate Guitar: „Projekt osmistrunných kytar s Ernie Ball Music Man je něco, na čem pracujeme a doufáme, že se v průběhu letošního roku rozvine. Doufám, že na příští desce Dream Theater to budu moci prozkoumat.“
Tyto plány potvrdil v dalším rozhovoru pro Ultimate Guitar v únoru 2021. V srpnu 2020 Petrucci rovněž prozradil Metal Hammeru, že skupina začne pracovat na novince na podzim. Nahrávání začalo v říjnu 2020 ve vlastním studiu DTHQ. 27. listopadu 2020 bylo potvrzeno, že formace píše nové písně, zatímco LaBrie pracoval na vokálních partech v Kanadě. Podle Petrucciho šlo tvůrčí proces velmi hladce.
28. srpna 2020 vydal Petrucci své první sólové album po patnácti letech, Terminal Velocity. Deska byla nahrána ve studiu DTHQ začátkem roku 2020 a k bicím se zde připojil jeho bývalý kolega Mike Portnoy. Společná práce vedla ke spekulacím o možném návratu Portnoye k Dream Theater, což Petrucci odmítl: „Chápu, odkud to lidé berou. Jednou z obav, které jsem trochu měl - vůbec ne z hudebního hlediska -, ale ohledně Mikea, bylo, že jsem nechtěl, aby si to lidé špatně představili.“
27. listopadu 2020 vydali Dream Theater své deváté živé album Distant Memories - Live in London, nahrané v Hammersmith Apollo před "pandemií COVID-19". 1. prosince 2020 skupina exkluzivně přes Bandcamp vydala singl "The Holiday Spirit Carries On", medley vánočních písní v progresivně metalovém stylu. Název odkázal na fanoušky oblíbenou skladbu "The Spirit Carries On" z Scenes from a Memory. Výtěžek putoval na podporu týmů pracujících na turné. 30. ledna 2021 uspořádali Dream Theater speciální streamovací akci Images, Words & Beyond Live in Japan – přenos koncertu z roku 2017, původně natočeného pro japonskou televizi.
Dne 5. května 2021 oznámila Dream Theater vydání série alb nazvané Lost Not Forgotten Archives, z nichž první představuje druhý záznam koncertu Images, Words & Beyond Live in Japan. Soubor dodal, že kolekce Lost Not Forgotten Archives nakonec obsáhne všechna vydání Ytsejam Records na CD, vinylu a v digitálních formátech spolu s dosud nevydaným archivním materiálem.
Dream Theater teasovali nové LP 26. července 2021 a prozradili, že bude obsahovat sedm skladeb, přičemž další podrobnosti měly být zveřejněny 28. července. V tento den bylo oznámeno, že se nová studiová práce bude jmenovat A View from the Top of the World a vyjde 22. října 2021. Kolekce byla podpořena čtyřmi singly: "The Alien", "Invisible Monster", "Awaken the Master" a "Transcending Time", ke každému z nich vznikly videoklipy.
Kapela propagovala novinku koncertním turné po Evropě, které trvalo od 20. dubna do 1. června 2022. Již dříve oznámili severoamerickou šňůru, jež měla začít koncem října 2021 a trvat do poloviny prosince téhož roku, ale 27. září bylo zveřejněno, že se přesouvá na začátek roku 2022 kvůli bezpečnostním obavám souvisejícím s pandemií. Přeložené turné odstartovalo 2. února 2022 v arizonské Mese.
3. dubna 2022 získala skladba "The Alien" cenu Grammy za nejlepší metalový výkon, čímž si Dream Theater připsali svou první Grammy.
Když se v dubnu 2022 v rozhovoru pro VW Music ptali na budoucnost Dream Theater, klávesista Jordan Rudess odpověděl: „Poté, co se vrátíme z posledního koncertu evropského turné, máme trochu pauzu. A poté, co dokončím své sólové koncerty, bude Dream Theater pokračovat v cestování s několika koncerty v Japonsku, Jižní Americe a dalšími, které budou oznámeny průběžně. Až se to uklidní, vstoupíme znovu do studia a budeme dělat nové album, které bude úžasné. Takže ano, takové věci jsou na obzoru.“
V říjnu 2022 John Petrucci prohlásil, že Dream Theater začnou nahrávat své šestnácté studiové LP koncem roku 2023. O dva měsíce později však James LaBrie uvedl, že „nevidí jít kapelu do studia dříve než začátkem roku 2024“.
4. března 2022 se Mike Portnoy v Beacon Theatre v New Yorku zúčastnil svého prvního a jediného koncertu Dream Theater jako divák. Vyfotil se s kapelou a během vystoupení mu James LaBrie poslal pozdrav. Toto setkání nakonec vedlo k tomu, že se Portnoy ke kapele vrátil. Vzápětí bylo potvrzeno, že s Portnoyem natočí první studiové album po patnácti letech. Portnoy k tomu v rozhovoru pro Rolling Stone řekl: „Nechci o tom příliš filozofovat, ale všichni stárneme. Je nám kolem padesáti, šedesáti. Začínáte přemýšlet o realitě a o tom kolik času nám zbývá. Byl bych nerad, kdyby se z toho stala situace Rogera Waterse a Pink Floyd nebo Petera Gabriela a Genesis, kdy to fanoušci chtějí, ale nikdy se to nestane.“
Dne 22. dubna 2023 ohlásili Dream Theater první ročník DREAMSONIC, který se konal v Severní Americe v průběhu června a července a oslavoval letní nejlepší progresivní metalovou sestavu. Začal 16. června 2023 v texaském Cedar Parku a připojili se k němu speciální hosté Devin Townsend a Animals As Leaders. Toto turné mělo být posledním turné Mikea Manginiho s kapelou.
Práce na následovníkovi alba A View from the Top of the World začaly v únoru 2024, kdy Portnoy na svém instagramovém účtu zveřejnil fotografie z DTHQ a prozradil, že se album nahrává. 2. dubna 2024 Petrucci a Portnoy oznámili, že všechny skladby a bicí jsou hotové. Další nahrávání pak probíhalo až do července téhož roku.
8. dubna 2024 ohlásili Dream Theater své první turné s Portnoyem po čtrnácti letech s názvem '40th Anniversary Tour 2024 - 2025', které začalo v říjnu měsíc trvající evropskou částí. Dne 10. října 2024 vydali také skladbu "Night Terror" jako první singl k albu a oznámili název, seznam skladeb a datum vydání alba. 3. prosince 2024 byl vydán druhý singl "A Broken Man", následovaný 22. ledna 2025 třetím se skladbou "Midnight Messiah"."
Parasomnia vyšla 7.února a získala převážně pozitivní recenze. Dom Lawson ze serveru Blabbermouth.net udělil albu hodnocení devět z deseti a napsal: „Dream Theater jsou zpátky - přestože, popravdě řečeno, nikdy nikam neodešli - a kouzlo, které se promítlo do jejich raných, nadčasových klasik, je na této triumfální nahrávce znát.“
MetalSucks ohodnotil album čtyřmi a půl hvězdičkami z pěti, přičemž uvedl: „Album je skvělé: Dream Theater nikdy neodešli, ale zároveň je cítit, že se tak nějak vrátili. »Parasomnia« je plná obnoveného elánu a odráží hmatatelné nadšení jejich oddané fanouškovské základny. Je vkusná, technická, když je to potřeba, ale ne přehnaně, takže je přístupná téměř pro každého, ale přesto je na ní dost místa pro teoretické nerdy, kteří si mohou sednout a pitvat ji. Není to jen skvělý progresivní metal, je to skvělá hudba, tečka, a každý, kdo si váží hudby v jakémkoli směru, si na tomto albu jistě najde něco, co ho bude bavit. Kdyby si k němu zkusil sednout průměrný Joe, asi by mu uletěly prsty a explodovaly, ale ani tak není poslech vyčerpávající. Právě naopak. Je to spousta zábavy a doufejme, že je to předzvěst mnoha dalších skvělých věcí, které přijdou.“
Stephen Thomas Erlewine z AllMusic popsal hudbu Dream Theater jako hutnou směs progresivního rocku a posthalenovského metalu. Kapela je dobře známá jako jeden z prvních předchůdců žánru progresivního metalu a je považována za člena takzvané 'velké trojky' tohoto stylu, spolu s Queensrÿche a Fates Warning. Původní členové, Mike Portnoy, John Petrucci a John Myung, jsou silně ovlivněni progresivními rockovými skupinami, jako jsou Rush, Yes a Pink Floyd, heavy metalovými veličinami, jako jsou Iron Maiden a Judas Priest, a různými speed metalovými i glamovými interprety.
Touto syntézou vznikl jedinečný metal, který nebyl tradiční pro danou dobu. Měl sice zkreslené kytary a rychlé riffy, ale tvorba se zaměřovala spíše na technickou zdatnost a precizní provedení než na těžké riffování. Hudba Dream Theater stavěla na třech hlavních pilířích: metalu, melodii a progresivních kořenech. V poznámkách ke kompilaci Greatest Hit z roku 2008 Mike Portnoy uvedl jako inspiraci pro jemnější písně umělce jako Peter Gabriel, U2 a Journey. Styl kapely bývá někdy označován i jako art rock.
Na desce Train of Thought z roku 2003 Dream Theater představili tvrdší sound, k čemuž je inspirovala pozitivní odezva na těžší skladby na koncertech. Studiový počin z roku 1999, Metropolis Pt. 2: Scenes from a Memory, byl vychvalován pro svůj návrat ke klasickému progresivnímu rocku a byl ovlivněn koncepčními nahrávkami jako Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band od Beatles, The Wall a The Final Cut od Pink Floyd, Tommy od The Who a The Lamb Lies Down on Broadway od Genesis.
Tvorba Dream Theater si často vypůjčuje prvky z dalších žánrů včetně symfonického rocku, symfonického metalu, arena rocku, soft rocku i klasické hudby.
Během své kariéry se živá vystoupení souboru stávala postupně rozsáhlejšími, delšími a rozmanitějšími. Před odchodem Mikea Portnoye Dream Theater pravidelně měnili setlisty, aby fanoušci, kteří navštívili více koncertů v jedné oblasti, neslyšeli stále stejné skladby. Portnoy bral při sestavování setlistů v úvahu repertoár předchozího vystoupení v daném městě, což příznivci velmi oceňovali.
Od vydání Six Degrees of Inner Turbulence kapela pořádala hlavně turné typu 'Evening with...', během nichž hrála minimálně tři hodiny bez předkapely. Do roku 2012 se koncerty obešly bez přestávky, od turné Along for the Ride Tour v letech 2013–2014 se však zařadila pauza. Show zaznamenaná na Live Scenes From New York trvala téměř čtyři hodiny a málem vedla k hospitalizaci Mikea Portnoye kvůli těžké otravě jídlem.
Koncerty Dream Theater bývají proslulé i notnou dávkou humoru a improvizace. Například při provedení skladby "A Change of Seasons" na albu Live Scenes from New York členové vkládali vsuvky jako melodii baseballových varhan od Myunga, úvodní znělku Simpsonových od Petrucciho či ragtimovou část "When the Water Breaks" od Liquid Tension Experiment 2 hranou Rudessovým pianem. Během turné v roce 2017 zazněl v písni "As I Am" úryvek "Enter Sandman" od Metallicy.
Snad nejlepším příkladem nečekaných koncertních momentů bylo období působení Dereka Sheriniana. Na vybraných akcích si hudebníci vyměnili nástroje a přídavek odehráli pod fiktivním jménem Nightmare Cinema, často s coververzí "Perfect Strangers" od Deep Purple či výjimečně "Suicide Solution" od Ozzyho Osbourna. Na některých vystoupeních Sherinian, Petrucci a Portnoy tvořili formaci Nicky Lemons and the Migraine Brothers, v níž Sherinian v boa a slunečních brýlích zpíval pop-punkovou píseň "I Don't Like You" za doprovodu svých kolegů. Při turné Chaos in Motion si Portnoy a Petrucci na několika vystoupeních vyměnili nástroje před skladbou "Trial of Tears".
Největší počet diváků jako hlavní hvězda koncertu Dream Theater zaznamenali v chilském Santiagu dne 6. prosince 2005, kdy hráli pro 20 000 lidí. Koncert vyšel na DVD prostřednictvím Portnoyova vydavatelství YtseJam Records.
V roce 2007 po koncertě v Salt Lake City guvernér Jon Huntsman Jr. oficiálně vyhlásil 30. červenec za Den Dream Theater ve státě Utah.
V roce 2008 vyrazili Dream Theater na turné Progressive Nation 2008 společně se skupinami Opeth, Between the Buried and Me a 3. Za nápadem stál Mike Portnoy, který k tomu řekl: „Už mnoho let jsem chtěl sestavit takovéto turné. Vzhledem ke všem těm festivalům a balíčkovým turné, která projíždějí Amerikou, jsem se s naším manažerem a agentem už více než 10 let bavil o tom, že bychom udělali něco, co by se zaměřilo na progresivnější, muzikantsky orientovanou stránku hard rocku a metalu. Rozhodl jsem se, že je na čase přestat mluvit, sešněrovat se a konečně začít chodit.“
Dream Theater se věnovali i tvorbě coververzí jiných interpretů, které hráli živě i nahrávali ve studiu. Na albu A Change of Seasons najdete živé verze skladeb Eltona Johna, Deep Purple, Led Zeppelin, Pink Floyd, Kansas, Queen, Journey, Dixie Dregs a Genesis. Přes label YtseJam Records skupina vydala kompletní živá alba coverů Master of Puppets od Metallicy, The Number of the Beast od Iron Maiden, The Dark Side of the Moon od Pink Floyd a Made in Japan od Deep Purple.
Speciální edice Black Clouds & Silver Linings obsahuje bonusový disk s coververzemi Rainbow, Queen, Dixie Dregs, Zebra, King Crimson a Iron Maiden. Mezi další významné interprety, od kterých Dream Theater nahráli coververze, patří Black Sabbath, Ozzy Osbourne, Pantera, Rush, The Who a Yes.
Přestože bylo uskupení nuceno změnit svůj název, vytvořilo si vlastní logo (známé jako symbol Majesty) a slovní značku, které se objevují na většině jejich propagačních materiálů a na obalu všech studiových počinů. Symbol Majesty je odvozen od znaku Marie, královny skotské, který pro použití na přebalu When Dream and Day Unite přepracoval Charlie Dominici.
V září 2010 jeden z fanoušků Dream Theater zjistil, že všechna písmena "DOMINICI" dokonale zapadají do symbolu Majesty. Když to Charlie zjistil, zasmál se a zmínil, že jim trvalo jen 25 let, než přišli na 'Dominiciho kód'. To bylo dříve také odhaleno, jak je uvedeno v sekci komentářů na DTFAQ a v DTNorway Podcast Episode 2 z roku 2008, s Charliem Dominicim.
