RUSH byla kanadská rocková kapela, kterou v roce 1968 v Torontu založili Alex Lifeson (kytary, skladatel), John Rutsey (bicí, perkuse, textař) a Jeff Jones, kterého vzápětí nahradil Geddy Lee (baskytara, zpěv, klávesy, skladatel). Po svém vzniku prošla skupina několika sestavami, než dospěla k té klasické - power tria, kterou v červenci 1974 doplnil Neil Peart, jenž Rutseyho nahradil čtyři měsíce po vydání debutového alba. Takto RUSH zůstala zachována po zbytek své kariéry.

RUSH jsou známi svým muzikantstvím, složitými kompozicemi a eklektickými textovými motivy, které čerpají především ze science fiction, fantasy a filozofie. Jejich styl se v průběhu let měnil, od bluesově inspirovaného hard rocku na začátku, později přešel k progresivnímu rocku, poté nastalo období v osmdesátých letech 20. století, které se vyznačovalo silným využitím syntezátorů, a od konce osmdesátých let se vrátil ke kytarovému hard rocku. Členové RUSH jsou uznáváni jako jedni z nejzkušenějších hráčů na své nástroje a každý z nich získal řadu ocenění v anketách čtenářů časopisů. Kapela se v USA dostala na 88. místo s prodejem 25 milionů desek a průmyslové zdroje odhadují jejich celkový celosvětový prodej alb na více než 40 milionů v roce 2005. Získali 14 platinových a 3 multiplatinových desek v USA a 17 platinových alb v Kanadě. Byli sedmkrát nominováni na cenu Grammy, získali několik cen Juno Awards a v roce 2009 získali cenu za mezinárodní úspěchy na SOCAN Awards. v roce 1994 byli uvedeni do Kanadské hudební síně slávy a v roce 2013 do Rock and Rollové síně slávy

Rush vznikli v srpnu 1968 ve čtvrti Willowdale v Torontu, v kanadské provincii Ontario. U zrodu stáli kytarista Alex Lifeson, baskytarista a frontman Jeff Jones a bubeník John Rutsey. Lifeson a Rutsey byli přátelé od mládí a už dříve hráli spolu v krátce existujícím uskupení The Projection, které dříve vystupovalo pod názvem The Lost Cause. Po jeho zániku se dvojice rozhodla zůstat pohromadě a přibrali Jonese do nově vznikající sestavy. Jejich první koncert se odehrál v září v Coff-Inn – mládežnickém centru v suterénu anglikánského kostela sv. Theodora z Canterbury v nedalekém North Yorku. Za vystoupení tehdy inkasovali 25 kalifornských dolarů. Jméno ještě neměli. Rutseyho bratr Bill navrhl jednoduchý a úderný název – Rush – a parta ho bez váhání přijala.

Další stylovou změnou prošlo hudební uskupení s nahráváním desky Signals v roce 1982. Zatímco Leeho syntezátory byly už od konce 70. let hlavními nástroji, klávesy se v písních jako "Countdown" a úvodní "Subdivisions" přesunuly z pozadí do výraznějších melodických předělů. V obou skladbách dominuje syntezátorová linka s minimalistickými kytarovými akordy a sóly. Novinkou byly i nástrojové doplňky, například v "Losing It", kde na elektrických houslích hrál spolupracovník Ben Mink.

Studiová nahrávka Signals znamenala kromě instrumentálních novinek i razantní stylový posun. Deska obsahovala největší hit Rush "New World Man", zatímco experimentálnější skladby jako "Digital Man", "The Weapon" a "Chemistry" přinesly rozšíření o prvky ska, reggae a funku. Druhý singl "Subdivisions" dosáhl 36. místa v Kanadě a 5. pozice v americkém žebříčku Album Rock Tracks. Oba singly se probojovaly do Top 50 ve Velké Británii. Signals se stalo druhým LP této formace na prvním místě v Kanadě, třetím v řadě na třetí příčce ve Velké Británii a v USA dosáhlo na 10. pozici, přičemž mírný úspěch zaznamenalo také v Nizozemsku, Švédsku a Norsku, kde se dostalo do Top 30. Ačkoli se členové rozhodli pro tento směr, začaly se projevovat tvůrčí neshody mezi partou a dlouholetým producentem Terrym Brownem. Hudební uskupení nebylo spokojeno s Brownovým studiovým zpracováním, zatímco producentovi se nelíbilo častější užívání syntezátorů. Nakonec se cesty Rush a Browna v roce 1983 rozešly a experimentování s elektronikou a různými styly pokračovalo na dalším studiovém počinu.

Styl a produkce desky Signals byly na albu Grace Under Pressure (1984) rozšířeny a posunuty do nových výšin. Peart pojmenoval desku podle slov Ernesta Hemingwaye, která vystihovala, čím si hudební formace musela projít po rozhodnutí opustit Terryho Browna. K produkci Grace Under Pressure byl přizván producent Steve Lillywhite, známý úspěchy s Simple Minds a U2. Ten však na poslední chvíli vycouval, což Leeho, Lifesona a Pearta velmi rozzlobilo. Lee řekl: „Steve Lillywhite opravdu nedrží slovo... poté, co souhlasil s tím, že udělá naši desku, dostal nabídku od Simple Minds, rozmyslel si to a vykašlal se na nás... takže nás to dostalo do hrozné situace.“ Nakonec Rush najali Petera Hendersona, aby se místo něj podílel na produkci alba.

Hudebně sice Leeho používání sekvencerů a syntezátorů zůstalo základním kamenem souboru, ale jeho zaměření na nové technologie doplnila Peartova adaptace Simmonsových elektronických bicích a perkusí. Lifesonův podíl na albu byl posílen v reakci na minimalistickou roli na Signals. Přesto zůstalo mnoho jeho charakteristických kytarových textur nedotčeno, například otevřené reggae akordy a funkové či novovlnné rytmy. Grace Under Pressure se dostalo do Top 5 v Kanadě a Velké Británii a do Top 10 v USA. V některých zemích, jako Švédsko, se stalo dosud nejlépe prodávaným albem (č. 18), zatímco v Německu (č. 43) a Finsku (č. 14) zaznamenalo první úspěch v hitparádách. Ačkoli "Distant Early Warning" nezaznamenalo úspěch v rádiích Top 40, v americkém žebříčku Album Rock Tracks dosáhlo na 5. místo.

S novým producentem Peterem Collinsem vydali Power Windows (1985) a Hold Your Fire (1987). Hudba na těchto dvou nahrávkách klade větší důraz na Leeovu mnohovrstevnatou práci se syntezátory. Přestože fanoušci a kritici vnímali Lifesonovu sníženou kytarovou aktivitu, její přítomnost byla stále patrná. Stejně jako mnozí kytaristé v polovině a na konci osmdesátých let experimentoval s procesory, které redukovaly jeho nástroj na ozvěnové akordové výbuchy a tenké stopy. Power Windows se v Kanadě dostalo na druhou příčku, zatímco ve Velké Británii a USA obsadilo devátou, respektive desátou pozici. Hlavní skladba "Big Money" se dostala do Top 50 v Kanadě, Velké Británii i USA a na 4. místo v americkém Mainstream Rock Chart. Hold Your Fire představuje rozšíření kytarového stylu z Power Windows a podle kritika Eduarda Rivadavii z Allmusic vyvrcholení této éry Rush. Deska získala zlatou certifikaci pouze v USA, zatímco předchozích pět počinů skupiny bylo platinových, přesto dosáhla 13. místa v Billboard 200 a Top 10 v Kanadě, Velké Británii a Finsku. Dvě skladby z ní, "Force Ten" a "Time Stand Still", obsadily 3. místo v americkém Mainstream Rock Tracks.

Po turné vydala formace u společností Anthem a Mercury také třetí živé album a videoklip A Show of Hands (1989), který zachytil aspekty Rush v 80. letech. Deska byla přijata s velkým nadšením fanoušků, avšak kritik časopisu Rolling Stone Michael Azerrad jí udělil 1,5 hvězdičky a označil ji za „hudební svalovinu“, zatímco fanoušci si trio často představují jako „svatou trojici“. Přesto A Show of Hands dosáhlo v USA zlaté a v Kanadě platinové certifikace. V této době se hudební formace rozhodla změnit mezinárodní nahrávací společnost z Mercury na Atlantic. Po odchodu Rush v roce 1989 vydalo Mercury dvojnásobně platinovou dvoudílnou kompilaci katalogu Rush Chronicles (1990).

Rush se od svého stylu z 80. let začal odklánět s deskami Presto a Roll the Bones. Na těchto dvou studiovkách, které produkoval nahrávací inženýr a hudebník Rupert Hine, se parta zbavila velké části svého klávesami nasyceného zvuku. Počínaje Presto (1989) se formace rozhodla pro aranžmá výrazně více zaměřená na kytary než předchozí dvě studiovky. Ačkoli syntezátory zůstaly, tento nástroj už nebyl ústředním prvkem skladeb Rush. Deska Roll the Bones (1991) v tomto trendu pokračovala a rozšířila použití standardního přístupu tří nástrojů s ještě menším důrazem na syntezátory než její předchůdkyně. Zatímco hudebně se tyto nahrávky nijak výrazně neodchylují od obecného poprockového zvuku, Rush do nich začlenili další styly, například funk a hip hop v "Roll the Bones" a jazz v instrumentální skladbě "Where's My Thing?". Skladba "Show Don't Tell" z Presto se stala hitem č. 1 v americkém Mainstream Rock Tracks Chart, zatímco v Kanadě se deska dostala do Top 10, v USA (č. 16) a Velké Británii (č. 27) byla méně úspěšná. Z Roll the Bones byly hity "Dreamline" (č. 1) a "Ghost of a Chance" (č. 2) v amerických mainstreamových rockových rádiích, což znamenalo obnovení prodeje studiových počinů Rush v USA (č. 3 a platina), Velké Británii (č. 10) a některých dalších částech severní Evropy.

Přechod od syntezátorů ke kytarovější a organičtější instrumentaci pokračoval na deskách Counterparts a Test for Echo (1996), obě vznikly ve spolupráci s Peterem Collinsem. Do té doby šlo o dvě z nejvíce kytarových studiovek formace Rush. Druhá zmíněná nahrávka obsahuje také prvky jazzového a swingového stylu Peartova bubnování, které se naučil od bubenického trenéra Freddieho Grubera v mezidobí mezi Counterparts a Test for Echo. Skladba "Stick It Out" z Counterparts se dostala na vrchol amerického Mainstream Rock Tracks Chart, přičemž deska se umístila na 2. místě v USA a na 6. místě v Kanadě. Test for Echo se v obou zemích dostala do Top 5, přičemž titulní skladba opět obsadila vrchol amerického Mainstream Rock Tracks Chart. V říjnu 1996 se band vydal na severoamerické turné, poprvé bez předskokana, nazvané "An Evening with Rush". Turné bylo rozděleno do dvou částí, které trvaly od října do prosince 1996 a od května do července 1997.

Po skončení turné v roce 1997 nastala pětiletá přestávka formace, především kvůli osobním tragédiím v životě Pearta. V srpnu 1997 zemřela při autonehodě jeho dcera Selena a v červnu 1998 následovala smrt jeho manželky Jacqueline na rakovinu. Peart si vzal pauzu na truchlení a přemýšlení, během níž hodně cestoval po Severní Americe na svém motocyklu BMW a ujel 88 000 km. V určitém okamžiku své cesty se rozhodl do kapely vrátit. Jeho kniha Ghost Rider: Cesty na cestě za uzdravením je kronikou této cesty. V ní píše o tom, jak na pohřbu Seleny řekl svým spoluhráčům: „Považujte mě za důchodce.“ 10. listopadu 1998 vyšlo třídiskové živé LP Different Stages, věnované památce Seleny a Jacqueline. Tuto nahrávku smíchal producent Paul Northfield a inženýrsky připravil Terry Brown, obsahuje záznamy vystoupení z turné Counterparts, Test For Echo a A Farewell to Kings a představuje čtvrté živé album sestavy. Po období smutku a zotavování a při návštěvě dlouholetého fotografa Rush Andrewa MacNaughtana v Los Angeles se Peart seznámil se svou budoucí ženou, fotografkou Carrie Nuttallovou. Vzali se 9. září 2000.

V lednu 2001 se Lee, Lifeson a Peart sešli, aby zjistili, zda by mohli Rush znovu dát dohromady. S pomocí producenta Paula Northfielda toto hudební uskupení vytvořilo sedmdesát čtyři minut hudby pro nové studiové dílo Vapor Trails, které bylo napsáno a nahráno v Torontu. Deska znamenala první studiovku Rush bez kláves ani syntezátorů od doby debutu Caress of Steel. Podle formace byl proces tvorby extrémně náročný a jeho dokončení trvalo přibližně 14 měsíců, což je nejdelší doba, jakou kdy strávili psaním a nahráváním studiové nahrávky. Vapor Trails vyšlo 14. května 2002; jako předzvěst návratu sloužil singl a hlavní skladba "One Little Victory", navržená tak, aby posluchače zaujala rychlým tempem kytar a bicích. Deska byla podpořena prvním turné po šesti letech, včetně historicky prvních koncertů v Brazílii a Mexico City, kde hráli před jedněmi z největších publik v jejich kariéře. Největší návštěvnost dosáhla kapacita 60 000 diváků v Sao Paulu. Vapor Trails se umístilo na 3. místě v Kanadě a na 6. místě v USA, zatímco ve Velké Británii se prodávalo neuspokojivě, dosáhlo 38. příčky.

V říjnu 2003 vyšlo živé LP a DVD Rush in Rio, které dokumentuje poslední vystoupení tohoto bandu na turné k Vapor Trails 23. listopadu 2002 na stadionu Maracana v brazilském Riu de Janeiru. Na oslavu 30. výročí skupiny vyšlo v červnu 2004 EP Feedback, nahrané na předměstí Toronta a obsahující osm coververzí od legend jako Cream, The Who a The Yardbirds – tedy kapel, které členové Rush uvádějí jako své inspirace z počátků. Pro podporu tohoto počinu a oslavu třicátých narozenin vyrazili na turné 30th Anniversary Tour, během kterého odehráli koncerty v USA, Kanadě, Velké Británii, Německu, Itálii, Švédsku, České republice a Nizozemsku. Koncert 24. září 2004 ve Festhalle ve Frankfurtu nad Mohanem byl natočen na DVD R30: 30th Anniversary World Tour, které vyšlo 22. listopadu 2005.

Během propagačních rozhovorů k DVD R30 členové formace prozradili, že začátkem roku 2006 plánují začít psát nový materiál. V lednu 2006 začali Lifeson a Lee v Torontu s komponováním skladeb, zatímco Peart tvořil texty, přičemž pobýval v jižní Kalifornii. V září 2007 se rozhodli najmout amerického producenta Nicka Raskulinecze, který se podílel na produkci nahrávky. V listopadu 2006 vstoupilo uskupení do Allaire Studios v Shokanu, stát New York, kde nahráli většinu materiálu. Nahrávání trvalo pět týdnů a skončilo v prosinci téhož roku. Dne 14. února 2007 bylo oficiálně oznámeno, že nová studiovka ponese název Snakes & Arrows. První singl "Far Cry" vyšel do severoamerických rádií 12. března 2007 a dosáhl druhé pozice v žebříčcích Mediabase Mainstream i Radio and Records Charts.

Na webových stránkách Rush, které byly 12. března 2007 přepracovány právě kvůli novému počinu, bylo rovněž oznámeno, že v létě vyráží na turné. Deska Snakes & Arrows vyšla 1. května 2007 v Severní Americe, kde debutovala na 3. místě žebříčku Billboard 200 s přibližně 93 000 prodanými kusy v prvním týdnu. Stejnou příčku obsadila i v Kanadě, zatímco ve Velké Británii dosáhla 13. pozice. Celosvětově se prodalo zhruba 611 000 kopií. U příležitosti začátku hurikánové sezóny v Atlantiku byla 1. června 2007 vydána skladba "Spindrift" jako oficiální druhý rádiový singl, zatímco "The Larger Bowl (A Pantoum)" se dočkala singlového statusu 25. června téhož roku. "The Larger Bowl" se dostala do první dvacítky žebříčků Billboard Mainstream Rock a Mediabase Mainstream, zatímco "Spindrift" se v žádném komerčním žebříčku neobjevil. Mezikontinentální turné na podporu počinu začalo 13. června 2007 v Atlantě (Georgia) a skončilo 29. října 2007 v Helsinkách v Hartwall Aréně.

Část turné Snakes & Arrows v roce 2008 odstartovala 11. dubna v San Juanu v Portoriku v José Miguel Agrelot Coliseum a skončila 24. července v Noblesville v Indianě ve Verizon Wireless Music Center. Dne 15. dubna 2008 vydala formace dvojalbum Snakes & Arrows Live, které dokumentuje první část turné, nahranou v Ahoy Aréně v Rotterdamu 16. a 17. října 2007. DVD a Blu-ray záznam stejných koncertů vyšel 24. listopadu 2008. Jak se Rush blížili ke konci tohoto turné, oznámili své první televizní vystoupení v USA po více než 30 letech. Dne 16. července 2008 se objevili v pořadu The Colbert Report, kde s nimi Stephen Colbert udělal rozhovor a zahráli "Tom Sawyer".

16. února 2009 Lifeson poznamenal, že sestava možná začne na podzim 2009 pracovat na novém počinu, který opět produkuje americký producent Nick Raskulinecz. V listopadu 2009 Lee, Lifeson a Peart získali na výročních cenách SOCAN v Torontu ocenění za mezinárodní úspěchy. Dne 19. března 2010 zveřejnila televize CBC videorozhovor s Leem a Lifesonem, v němž hovořili o uvedení Rush do kanadské Síně slávy písničkářů 28. března 2010 v George Weston Recital Hall v Toronto Centre for the Arts. Skupina byla oceněna za skladby "Limelight", "Closer to the Heart", "The Spirit of Radio", "Tom Sawyer" a "Subdivisions". Kromě diskuse o uvedení se Lee a Lifeson dotkli i budoucího materiálu, přičemž Lee řekl: „Ještě před měsícem a půl jsme neměli žádné písně. A teď jsme psali a teď máme asi šest písní, které prostě milujeme...“ 26. března 2010 v rozhovoru pro The Globe and Mail Lifeson naznačil možnost dvou doprovodných turné. Brzy poté Peart potvrdil, že se Nick Raskulinecz vrátil jako koproducent.

V dubnu 2010 vstoupili Rush s Raskulineczem do Blackbird Studios v Nashvillu v Tennessee, aby nahráli "Caravan" a "BU2B", dvě nové písně, které se měly objevit na studiovém albu Clockwork Angels. Skladby "Caravan" a "BU2B" byly společně vydány 1. června 2010 a zpřístupněny k online stahování. První část turné Time Machine Tour začala 29. června v Albuquerque v Novém Mexiku a skončila 17. října v Santiagu v Chile na Národním stadionu. Zaznělo na něm celé album Moving Pictures, stejně jako skladby "Caravan" a "BU2B". Bylo naznačeno, že se Rush po skončení Time Machine Tour vrátí do studia a v roce 2011 plánují vydat Clockwork Angels. 19. listopadu 2010 však oznámili, že Time Machine Tour prodlouží. Druhá část začala 30. března 2011 ve Fort Lauderdale na Floridě a skončila 2. července 2011 v George ve státě Washington. 8. listopadu 2011 vydali Time Machine 2011, koncertní DVD, Blu-ray a dvojité CD dokumentující koncert z 15. dubna 2011 v Quicken Loans Areně v Clevelandu v Ohiu. Po skončení druhé části turné Rush vstoupili do studií Revolution Recording v Torontu, aby dokončili nahrávání Clockwork Angels. 19. dubna 2012 vyšel druhý singl "Headlong Flight". Peart a spisovatel Kevin J. Anderson spolupracovali na novelizaci Clockwork Angels, která vyšla v září 2012.

Studiový počin Clockwork Angels vyšel 12. června 2012 ve Spojených státech a Kanadě, dosáhl 1. místa v Kanadě, 2. v USA, 21. ve Velké Británii a dostal se do Top 10 na většině tradičních severoevropských trhů, kde uskupení působí. Podpůrné turné Clockwork Angels Tour začalo 7. září 2012, vystoupení 25. listopadu 2012 ve Phoenixu a 28. listopadu 2012 v Dallasu bylo nahráno na živé CD/DVD/Blu-ray, které vyšlo 19. listopadu 2013. Během evropské části turné, které absolvovali 8. června 2013 na Sweden Rock Festivalu, šlo o první festivalové vystoupení po 30 letech. 31. srpna 2011 Rush změnili americkou distribuci z Atlantic Records na metalové vydavatelství Warner Brothers, Roadrunner Records, které se postaralo o distribuci Time Machine 2011. V roce 2011 vyšla i alba Run Machine: Live in Cleveland a Clockwork Angels. Anthem/Universal Music bude nadále vydávat jejich hudbu v Kanadě. Dne 18. dubna 2013 byla skupina uvedena do Rock and Rollové síně slávy.

18. listopadu 2013 Lifeson uvedl, že se sestava zavázala dát si po skončení světového turné na podporu alba Clockwork Angels roční pauzu. „Zavázali jsme se, že si dáme zhruba rok pauzu,“ řekl Lifeson. „Všichni jsme se dohodli, že když jsme na začátku srpna dokončili toto turné, vezmeme si volno a nebudeme mluvit o věcech kapely ani si nic plánovat. Zavázali jsme se, že si dáme rok pauzu, takže nám to určitě vydrží až do konce příštího léta. To je minimum. Nezastavili jsme se ani jsme neskončili. Teď jen odpočíváme. V klidu si užíváme současného zaměstnání.“

V září 2014 byl ohlášen box set Rush R40, který měl připomenout čtyřicáté výročí vydání debutové desky Rush. Obsahoval pět dříve vydaných živých videoklipů a různé dosud nezveřejněné záběry z celé kariéry uskupení. 22. ledna 2015 oznámili turné Rush R40 Tour, které oslavilo čtyřicáté výročí Peartova členství ve skupině. Turné začalo 8. května v Tulse v Oklahomě a skončilo 1. srpna v Los Angeles.

29. dubna 2015 Lifeson v rozhovoru uvedl, že R40 může být posledním velkým turné Rush kvůli jeho psoriatické artritidě a Peartově chronickému zánětu šlach. Poznamenal, že to nemusí nutně znamenat konec formace a naznačil možnost menších turné a omezených vystoupení. Uvedl také, že by rád pracoval na soundtracích s Leem. 7. prosince 2015 Peart v rozhovoru oznámil, že odchází do důchodu. Následující den Lee trval na tom, že Peartovy výroky byly vytrženy z kontextu a naznačil, že si prostě dává pauzu. Lifeson v roce 2016 potvrdil, že turné R40 bylo posledním velkým turné kapely. V listopadu 2016 byl ohlášen poslední dokumentární film Time Stand Still.

Dne 16. ledna 2018 řekl Lifeson deníku The Globe and Mail, že je nepravděpodobné, že by Rush odehráli další koncerty nebo nahráli nový materiál. Řekl: „Nemáme žádné plány na další turné nebo nahrávání. V podstatě jsme skončili. Po 41 letech jsme měli pocit, že už toho bylo dost.“

7. ledna 2020 Peart zemřel ve věku 67 let po tři a půl roku trvajícím boji s glioblastomem, typem rakoviny mozku. O rok později Lee potvrdil časopisu Rolling Stone, že Rush skončili, a vyjádřil nemožnost pokračování kapely bez Pearta: „To je konec, že? To je konec. Stále jsem velmi hrdý na to, co jsme udělali. Nevím, co budu v hudbě dělat dál. A jsem si jistý, že Al taky ne, ať už společně, odděleně nebo jakkoli jinak. Ale hudba Rush je vždycky naší součástí. A nikdy bych neváhal zahrát některou z těch písní ve správném kontextu. Ale zároveň musíš vzdát úctu tomu, co jsme my tři s Neilem společně udělali.“

V rozhovoru pro Make Weird Music z ledna 2021 Lifeson prozradil, že s Leem jednají o společné práci na nové hudbě: „Oba toužíme se dát znovu dohromady a tak trochu se vrátit k tomu, co děláme od svých čtrnácti let a co nás baví. A funguje nám to spolu opravdu, opravdu dobře. Takže uvidíme, co se s tím stane.“ Lifeson v rozhovoru s Eddiem Trunkem z června 2021 zopakoval status Rush a možnost pokračování spolupráce s Leem: „Není možné, aby Rush ještě někdy existoval, protože Neil tu není, aby byl jeho součástí. Ale to neznamená, že nemůžeme dělat jiné věci a že nemůžeme dělat věci, které jsou prospěšné pro naše komunity, a tak dále. Mám spoustu plánů na takové věci, které nemusí nutně zahrnovat Geddyho. Pořád se mě na to někdo ptá – uděláme tohle, nebo uděláme tamto? Kdo ví? Jediné, co vím, je, že se máme pořád rádi a jsme pořád velmi, velmi dobří přátelé a vždycky budeme...“

Geddy Lee – Vysoký hlasový projev Geddyho Leeho byl vždy charakteristickým znakem Rush – a někdy i terčem kritiky, zejména v počátcích kariéry uskupení, kdy Leeho vokály byly vysoké a silně připomínaly jiné zpěváky, například Roberta Planta z Led Zeppelin. V recenzi v The New York Times se objevil názor, že Leeův hlas „připomíná munchkinovo kázání“. Přestože se jeho hlas zjemnil, bývá často popisován jako kvílivý. Na druhou stranu jeho instrumentální schopnosti jsou kritizovány jen zřídka. Jako baskytaristy, kteří měli největší vliv na jeho styl hry, uvedl Jeffa Berlina, Jacka Casadyho, Johna Entwistla, Jacka Bruce a Chrise Squirea. Leeho styl, technika a schopnosti hry na baskytaru ovlivnily rockové a heavymetalové hudebníky a inspirovaly hráče jako Steve Harris, John Myung, Les Claypool a Cliff Burton. Lee je schopen během živého koncertu ovládat různé nástroje současně, což je nejvíce patrné, když hraje na baskytaru a klávesy, zpívá a spouští nožní pedály jako v písni "Tom Sawyer".

Alex Lifeson – Jako kytarista je známý především pro své charakteristické riffování, elektronické efekty a zpracování, neortodoxní akordové struktury a bohatý arzenál vybavení, které v průběhu let používal. V době dospívání byl ovlivněn Jimi Hendrixem, Petem Townshendem, Jeffem Beckem, Ericem Claptonem a Jimmym Pagem, v sedmdesátých letech Lifeson do zvuku Rush začlenil doteky španělské a klasické hudby, což odráželo jeho zájem o progresivní rockové kytaristy, jako byli Steve Hackett a Steve Howe. Aby se přizpůsobil Leeho rozšiřujícímu se používání syntezátorů v 80. letech, inspiroval se Lifeson u kytaristů jako Allan Holdsworth, Andy Summers z The Police a The Edge z U2, kteří mu poskytli vzory pro přehodnocení role kytary v hudbě Rush. Lifesonova kytara se vrátila do popředí v 90. letech, a to zejména na albu Vapor Trails (2002). Během živých vystoupení byl zodpovědný za namlouvání různých kytarových efektů, používání basových pedálových syntezátorů a doprovodných vokálů.

Neil Peart – Peart byl hudebními fanoušky, kritiky a kolegy hudebníky zvolen nejlepším rockovým bubeníkem podle časopisu Drummerworld. Byl také považován za jednoho z nejlepších praktiků koncertního bubenického sóla. Zpočátku se Peart inspiroval Keithem Moonem, poté vstřebal vliv dalších rockových bubeníků 60. a 70. let, jako byli Ginger Baker, Carmine Appice a John Bonham. Začlenění neobvyklých nástrojů (pro rockové bubeníky té doby), jako byla zvonkohra a trubkové zvony, spolu s několika standardními prvky soupravy pomohlo vytvořit velmi pestrou sestavu. Peartova bicí souprava, kterou neustále upravoval, nabízela obrovské množství bicích nástrojů pro zvukovou rozmanitost. Po dvě desetiletí Peart zdokonaloval svou techniku; každé nové album Rush představovalo rozšířený slovník bicích nástrojů. V devadesátých letech s pomocí bubenického trenéra Freddieho Grubera znovu objevil svůj styl. Peart byl také hlavním textařem uskupení a v průběhu let na sebe strhl velkou pozornost svým eklektickým stylem. V prvních letech existence party byly Peartovy texty zaměřeny převážně na fantasy/science fiction, ačkoli po roce 1980 se více zaměřoval na sociální, emocionální a humanitární témata. V roce 2007 se umístil na druhém místě v žebříčku časopisu Blender '40 nejhorších textařů v rocku', Allmusic naopak Pearta označil za jednoho z nejvyspělejších rockových textařů.

Koncertní činnost – Členové Rush sdíleli silnou pracovní morálku a při živých vystoupeních se snažili o přesné ztvárnění skladeb ze svých alb. Aby tohoto cíle dosáhli, zařadili Rush od konce 80. let do svého koncertního vybavení objemný stojan s digitálními samplery, které v reálném čase obnovovaly zvuky netradičních nástrojů, doprovodů, vokálních harmonií a dalších zvukových „událostí“, aby odpovídaly zvukům studiových verzí písní. Při živých vystoupeních si členové uskupení rozdělili povinnosti ve většině skladeb. Každý měl k dispozici jeden nebo více MIDI kontrolérů, které byly pro každou skladbu nabité různými zvuky, a pomocí dostupných končetin spouštěl zvuky a současně hrál na svůj primární nástroj (nástroje). Právě díky této technologii byla formace schopna prezentovat své aranže v živém prostředí s úrovní komplexnosti a věrnosti, kterou fanoušci očekávali, a bez nutnosti uchýlit se k použití doprovodných skladeb nebo zaměstnávat dalšího člena. Koordinované používání pedálových kláves a dalších elektronických spouštěčů k „přehrávání“ nasamplovaných nástrojů a zvukových událostí bylo nenápadně patrné při jejich živých vystoupeních, zejména na koncertním DVD R30: 30th Anniversary World Tour z roku 2005.

Základním prvkem koncertů Rush bylo sólo na bicí Neila Pearta. Jeho bubenická sóla obsahovala základní rámec postupů propojených úseky improvizace, díky čemuž bylo každé vystoupení jedinečné. S každým dalším turné se sóla zdokonalovala a některé sestavy byly vypuštěny ve prospěch novějších, složitějších. Od poloviny osmdesátých let Peart používal MIDI trigger pady ke spouštění zvuků nasamplovaných z různých akustických bicích nástrojů, které by jinak zabíraly příliš velkou plochu pódia, jako jsou marimba, harfa, templářské bloky, triangly, zvonkohra, orchestrální zvony, trubkové zvony a vibraslap, jakož i další, esoteričtější bicí nástroje.

Jedním z výrazných prvků koncertů byly rekvizity na pódiu, v jednu chvíli nazývané 'diverze'. Mezi tyto rekvizity patřily pračky, historické popcornovače nebo animace a nafukovací králíci vylézající z obřích klobouků za kapelou. Od poloviny 90. let rekvizity často zabíraly Leeovu stranu pódia (levé pódium) jako způsob, jak vyvážit stohy zesilovačů na Lifesonově straně (pravé pódium), když se Lee rozhodl místo zesilovačů použít komorní uspořádání své strany pódia.