-

Rok 1969

+

Události

Nové skupiny

Inspirativní alba

Československá scéna

Události podrobněji

Výročí osobností

Události


Vznikla společnost Mesa/Boogie

Mesa/Boogie (také známá jako Mesa Engineering) je americká společnost z Petalumy v Kalifornii, která vyrábí zesilovače a další příslušenství pro kytary a baskytary. Založil ji Randall Smith jako malou opravnu, která upravovala zesilovače Fender, zejména zmenšené zesilovače Fender Princeton. Smithovy úpravy dávaly malým zesilovačům mnohem větší vstupní zisk, díky čemuž byly mnohem hlasitější a také vytvářely zkreslený kytarový tón s vysokým ziskem. Mezi jeho významné zákazníky patřili Carlos Santana a Keith Richards z Rolling Stones. Pozornost těchto špičkových hráčů pomohla upevnit pozici firmy Mesa/Boogie na trhu a ta je často označována za prvního výrobce butikových zesilovačů.

V 90. letech 20. století byla představena vlajková loď značky - zesilovače Rectifier, díky jejichž úspěchu se značka stala základem moderního rockového tónu. v roce 2021 společnost Mesa/Boogie koupila firma Gibson.




Nové skupiny


Podrobnější popis

Aguaturbia

(CHL - psychedelický rock)


Podrobnější popis

Ancient Grease

(GBR - psychedelický rock)


Podrobnější popis

Apollo

(FIN - hard rock, heavy metal, jazz rock, pop rock, psychedelický rock)


Podrobnější popis

April Wine

(CAN - hard rock)


Podrobnější popis

Argent

(GBR - psychedelický rock, hard rock, progresivní rock)


Podrobnější popis

Atomic Rooster

(GBR - progresivní rock, hard rock)


Podrobnější popis

Attila

(USA - psychedelický rock, hard rock, heavy metal, progresivní rock)


Podrobnější popis

Bang

(USA - hard rock, heavy metal, okultní rock, doom metal)


Podrobnější popis

Blackfoot

(USA - hard rock, blues rock)


Podrobnější popis

Blues Creation

(JAP - hard rock, blues rock)


Podrobnější popis

Bolder Damn

(USA - psychedelický rock)


Podrobnější popis

Bram Stoker

(GBR - heavy rock, progresivní rock)


Podrobnější popis

Bulbous Creation

(USA - psychedelický rock, heavy rock)


Podrobnější popis

Bull Angus

(USA - hard rock)


Podrobnější popis

Cactus

(USA - hard rock, blues rock, heavy metal)


Podrobnější popis

Crushed Butler

(GBR - hard rock, protopunk)


Podrobnější popis

Dust

(USA - blues rock, hard rock, heavy metal)


Podrobnější popis

Elias Hulk

(GBR - psychedelický rock, heavy rock)


Podrobnější popis

Elonkorjuu

(FIN - hard rock, jazz rock, progresivní rock)


Podrobnější popis

Epitaph

(NSR - progresivní rock, hard rock)


Podrobnější popis

Gift

(NSR - hard rock, heavy metal)


Podrobnější popis

Goldenrod

(USA - hard rock, psychedelický rock)


Podrobnější popis

Gomorrha

(NSR - progresivní rock, protometal, krautrock)


Podrobnější popis

Grand Funk Railroad

(USA - hard rock)


Podrobnější popis

Granicus

(USA - hard rock, heavy metal)


Podrobnější popis

Hairy Chapter

(NSR - hard rock)


Podrobnější popis

Hawkwind

(GBR - hard rock, progresivní rock, psychedelický rock, space rock)


Podrobnější popis

Haystacks Balboa

(USA - psychedelický rock, heavy rock)


Podrobnější popis

High Tide

(GBR - progresivní rock, psychedelický rock, heavy metal)


Podrobnější popis

The Human Beast

(GBR - psychedelický rock, hard rock)


Podrobnější popis

Humble Pie

(GBR - hard rock, blues rock)


Podrobnější popis

Chico Magnetic Band

(FRA - 1969 - acid rock, protometal)


Podrobnější popis

Indian Summer

(GBR - progresivní rock)


Podrobnější popis

Iron Claw

(GBR - hard rock, progresivní rock, psychedelický rock)


Podrobnější popis

Jeronimo

(NSR - hard rock)


Podrobnější popis

Josefus

(USA - psychedelický rock, hard rock)


Judas Priest

(GBR - heavy metal)


Podrobnější popis

Leaf Hound

(GBR - hard rock, psychedelický rock)


Podrobnější popis

Mahogany Rush

(CAN - hard rock, psychedelický rock, blues rock, heavy metal)


Podrobnější popis

May Blitz

(GBR - hard rock, psychedelický rock, progresivní rock)


Podrobnější popis

Modulo 1000

(BRA - progresivní rock, hard rock)


Podrobnější popis

Mott the Hoople

(GBR - glam rock, hard rock)


Podrobnější popis

Mountain

(USA - hard rock, psychedelický rock)


Podrobnější popis

Nektar

(NSR - progresivní rock, space rock)


Podrobnější popis

Neon Rose

(SWE - hard rock)


Podrobnější popis

November

(SWE - hard rock, psychedelický rock)


Podrobnější popis

Pax

(PER - hard rock)


Podrobnější popis

Phafner

(USA - hard rock)


Podrobnější popis

Pink Fairies

(GBR - psychedelický rock, protopunk)


Podrobnější popis

Second Life

(NSR - blues rock, progresivní rock)


Thin Lizzy

(IRL - hard rock, blues rock, heavy metal)


Podrobnější popis

Tin House

(USA - hard rock, blues rock)


Podrobnější popis

Titanic

(NOR - hard rock)


Podrobnější popis

Trapeze

(GBR - hard rock, blues rock, progresivní rock)


Podrobnější popis

Truth and Janey

(USA - hard rock, psychedelický rock)


Podrobnější popis

Tucky Buzzard

(GBR - hard rock, blues rock)


Uriah Heep

(GBR - hard rock, progresivní rock, heavy metal)


Podrobnější popis

Valhalla

(USA - psychedelický rock)


Wishbone Ash

(GBR - hard rock, progresivní rock)


ZZ Top

(USA - hard rock, jižanský rock, blues rock)


Inspirativní alba

13th Floor Elevators – Bull of the Woods

Aguaturbia – Aguaturbia (CHL psychedelický rock)

Alice Cooper – Prettis For You (25.června, USA shock rock/glam/hard rock)

The Amboy Dukes – Migration

Ambrose Slade (Slade) – Begginings (GBR rock)

Andromeda – Andromeda (GBR hard rock/progrock)

Aphrodite’s Child – It's Five O'Clock (GRC progrock/psychedelický metal)

Beatles – Yellow Submarine (GBR rock/pop)

Blind Faith – Blind Faith (GBR blues rock)

Blue Cheer – New!Improved! (USA psychedelický heavy rock)

Blue Cheer – Blue Cheer (USA psychedelický heavy rock)

Blues Creations – The Blues Creation (JAP hard rock/blues rock)

Brainbox – Brainbox (NDL progrock/bluesrock)

Bubble Puppy – A Gathering of Promises (USA psychedelický rock)

Caravan – Caravan (GBR progrock)

Coven – Witchcraft Destroys Minds and Reap Souls (USA psychedelický rock/progrock)

Cream – Goodbye (GBR psychedelický rock/blues rock/hard rock)

Cromagnon – Orgasm (USA acid folkrock)

Crow – Crow Music (USA psychedelický rock/blues rock/hard rock)

Deep Purple – Deep Purple (21.června)

The Deviants – The Deviants 3 (GBR psychedelický rock/protopunk)

Edgar Broughton Band – Wasa Wasa (GBR psychedelický rock/hard rock)

Floating Bridge – Floating Bridge (USA psychedelický rock)

Free – Tons Of Sobs (GBR blues rock/hard rock)

Free – Free (GBR blues rock/hard rock)

Freedom’s Children – Battle Hymn of the Broken-Hearted Horde (ZAF psychedelický rock/progrock)

Frost – Frost Music (USA psychedelický rock)

Frost – Rock and Roll Music (USA psychedelický rock)

Genesis – From Genesis to Revelation (GBR progrock/artrock)

Golden Earring – On the Double (NDL rock)

Golden Earring – Eight Miles High (NDL hard rock/progresivní rock)

Goldenrod – Goldenrod (USA acid rock/hard rock)

Grand Funk Railroad – On Time (USA hard rock)

Grand Funk Railroad – Grand Funk (USA hard rock)

The Groundhogs – Blues Obituary

The Guess Who – Canned Wheat

The Gun – Gunsight (GBR hard rock/psychedelický rock)

High Tide – Sea Shanties (GBR progrog/hard/heavy)

The Human Instinct - Burning Up Years (NLZ blues rock/psychedelický rock)

Humble Pie – As Save As Yesterday Is (GBR hard rock/blues rock)

Humble Pie – Town and Country (GBR hard rock/blues rock)

Iron Butterfly – Ball (17.ledna)

Jacula – In Cauda Semper Stat Venenum (ITA progrock)

James Gang – Yer' Album (USA blues rock/hard rock)

Jeff Beck Group – Beck-Ola (GBR hard rock/blues rock)

Jethro Tull – Stand up (GBR hard rock, blues rock, progrock, folk rock)

Josefus – Get Off My Case

Killing Floor – Killing Floor (GBR blues rock/garážový rock)

King Crimson – In the Court of the Crimson King (10.října)

Led Zeppelin – Led Zeppelin I (12.ledna)

Led Zeppelin – Led Zeppelin II (22.října)

Les Variations – Nador (FRA Rock and roll, blues rock)

Love Sculpture – Forms and Feelings (GBR - blues rock, psychedelický rock, hard rock)

MC5 – Kick Out the Jams

Mott the Hoople – Mott the Hoople (GBR hard rock)

Leslie West (Mountain) – Mountain

Omega – 10000 Lépés (HUN progresivní rock/hardrock)

Pesky Gee! (Black Widow) – Exclamation Mark (GBR psychedelický okultní rock)

Pink Floyd – More

Rhinoceros - Satin Chickens (USA rock)

The Rolling Stones – Let It Bleed (GBR rock/blues)

Sam Gopal – Escalator (GBR psychedelický rock)

Spooky Tooth – Spooky Two (GBR psychedelický rock/progrock)

Spooky Tooth – Ceremony (GBR psychedelický rock/progrock)

Status Quo – Spare Parts

Steamhammer – Steamhammer (GBR hard rock/blues rock)

Steamhammer – MK II (GBR hard rock/blues rock)

Steppenwolf – At Your Birthday Party

Steppenwolf - Monster

Stooges – The Stooges (USA garážový rock/protopunk)

Taste – Taste (IRL blues rock)

Taste of Blues – Schizofrenia (SWE progrock)

Ten Years After – Stonedhenge (GBR blues rock)

Ten Years After – Sssh (GBR blues rock)

Tyranosaurus Rex – Unicorn (GBR psychedelic folk)

Uriel (Arzachel) – Arzachel (GBR psychedelický rock)

Valhallaa> – Valhalla (USA psychedelický rock)

Vanilla Fudge – Near the Beginning (USA psychedelický rock)

Vanilla Fudge - Rock & Roll (USA psychedelický rock)

The Who – Tommy

Writing On The Wall – The Power of the Picts (GBR okultní rock)

Yes - Yes (25.července)

Yesterday’s Children – Yesterday’s Children




Československá scéna

Koncert Beach Boys

V červnu v Praze v Lucerně vystoupila americká skupina Beach Boys. Další koncerty byly v Brně a v Bratislavě. Na brněnském stadionu Za lužánkami jim předskakovala budoucí brněnská rocková legenda Progress Organization.


Události podrobněji

AGUATURBIA

V Chile vzniká skupina Aguaturbia, rockové uskupení složené z Carlose Coralese, který hraje na kytaru, a jeho manželky Denise, která se stará o zpěv. Formace byla průkopníkem těžkého psychedelického rocku v Chile a dobyla si i mezinárodní uznání. Kromě psychedelických zvuků, wah-wah kytarových efektů a těžkých blues rockových akordových vzorů Aguaturbia do své hudby včlenila také prvky latinskoamerické lidové hudby. V chilském tisku vyvolala polemiku v době, kdy psychedelickým rockem bořila převládající sociální normy.

Skupinu založili v polovině roku 1969 manželé Carlos Corales a Denise, bubeník Willy Cavada a basák Ricardo Briones. Bylo to první rockové uskupení v Chile, v jehož čele stála žena, a to v době, kdy tento hudební trend měl silně transgresivní složku. Corales angažoval Cavadu, který byl bubeníkem Los Red Juniors, a poté se k sestavě připojil Briones. Nakonec byla povolána Denise, která jako sólistka zpívala pop a gogo, protože cílem bylo mít zpěvačku s nadhledem, která by brzy vystihla ducha psychedelie. Hlavními vlivy skupiny v jejích začátcích byli Cream a Jimi Hendrix, zatímco Denisin styl zpěvu byl inspirován Janis Joplinovou, Arethou Franklinovou a Billie Holidayovou.

Aguaturbia byla od svého vzniku charakterizována jako psychedelická rocková skupina a patřila k průkopníkům tohoto hudebního stylu v Latinské Americe. V roce 1970 vydala své první album Aguaturbia, které bylo nahráno za pouhé tři dny, skládalo se z několika verzí a bylo celé nazpíváno v angličtině. Nejkontroverznější skladbou této prvotiny je "Erótica", která je totální improvizací doprovázenou sténáním vyvolaným masturbací. Na obalu alba byli čtyři hudebníci zobrazeni nazí, sedící v kruhu s neutrálním výrazem ve tváři, což byl nápad inspirovaný deskou Two Virgins, kterou John Lennon a Yoko Ono vydali krátce předtím v Anglii. V Chile si fotografie vysloužila očekávanou nálepku jako nemorální a špinavá, a dokonce byla 13. března 1970 zveřejněna na titulní straně konzervativních novin La Segunda. To se nakonec ukázalo jako vynikající marketingová strategie, která na kapelu obrátila pozornost.

Album, vydané pod značkou RCA, se dobře prodávalo a jen o několik měsíců později vyšel jeho následovník Aguaturbia II (nebo Aguaturbia, Volume 2), který vyvolal opět rozruch, možná ještě vážnější než ten předchozí, tentokrát kvůli fotografii zobrazující ukřižovanou Denise (obraz inspirovaný dílem Salvadora Dalího "Cristo de San Juan de la Cruz"). Kontroverze se mísila s politicko-společenskými otřesy éry Unidad Popular (v překladu „Lidová jednota“ označuje období v Chile mezi lety 1970 – 1973, kdy byl prezidentem Salvador Allende, představitel socialistické koalice Unidad Popular. Během této doby se Allende snažil o mírový přechod k socialismu – znárodňoval průmysl - zejména těžbu mědi, banky a podniky, prováděl pozemkovou reformu a podporoval sociální programy. Jeho vláda čelila silné opozici pravicových stran, velké části armády i zahraničnímu tlaku, zejména ze strany USA)...

Členové uskupení se omluvili a podali vysvětlení katolické církvi. Tato nahrávka se měla jmenovat "Crucificada", ale název byl zcenzurován, proto se rozhodli pokračovat v číslování předchozí desky.

V listopadu 1970 se soubor rozhodl opustit zemi a zkusit štěstí ve Spojených státech. V New Yorku zůstali tři roky, vystupovali pod jménem Sun a věnovali se latinskoamerickým rytmům, jako je bossa nova. Do Chile se vrátili v roce 1973, ale situace v zemi se v těch letech radikálně změnila. Objevili se na XV. festivalu ve Viňa del Mar a rozloučili se posledním hromadným vystoupením v březnu 1974 v Teatro Andes a Teatro Caupolicán v Santiagu. Následně se Corales a Denise pustili do nových projektů jako Panal (1976) a La Mezcla (1984), zatímco Willy Cavada se rozhodl emigrovat do Německa.

V roce 1993 vyšlo kompilační album Aguaturbie s názvem Psychedelic Drugstore, původně vydané anglickými sběrateli a později znovu vydané britským labelem Relics. O něco později prodali práva na svůj katalog a ve Spojených státech i Anglii vyšly vinyly jejich prvních dvou alb. Po Cavadově návratu do země se kapela dala dohromady, aby v roce 2002 odehrála malý koncert v sále Sociedad Chilena del Derecho de Autor, a přestože se každý z členů Aguaturbie vydal svou cestou, jejich sporadická setkání přilákala nemalý počet fanoušků. Mezi tato vystoupení patřily mimo jiné festivaly Cumbres del Rock, Rockódromo, Festival Maquinaria, Woodstaco a Festival Rock Merkén. V roce 2010 nahráli LP, které obsahuje jejich nejlepší hity v akustické verzi.

Bubeník Willy Cavada zemřel 1. října 2013 ve věku 65 let na infarkt. Koncem roku 2016 oznámilo duo, v němž nyní působili pouze Denise a Corales, že pracuje na nové desce, první po téměř 50 letech. LP obsahující osm dosud nevydaných písní ve španělštině, což se v jejich předchozí tvorbě objevovalo jen zřídka, vyšlo v červnu 2017 pod názvem Fe, amor y libertad. Kromě toho byla na začátku roku 2017 vydána kniha s názvem "Aguaturbia: retratos de una vida de luz", která obsahuje 124 stran plných fotografií kapely, včetně některých ze studiového nahrávání alba, jehož premiéra byla naplánována na 1. července 2017 v Teatro Nescafé de las Artes.

Sestavy:

Období Členové Poznámky
1969 – 1970 Carlos Corales – kytara
Denise – zpěv
Willy Cavada – bicí
Ricardo Briones – baskytara 		Zakládající sestava, první dvě desky
1970 – 1973 (USA) Carlos Corales – kytara
Denise – zpěv
Willy Cavada – bicí
Ricardo Briones – baskytara 		Fungovali pod názvem Sun, vlivy latinskoamerické hudby
2000 – současnost Carlos Corales – kytara
Denise – zpěv 		Občasná reunion vystoupení, od 2016 duo

Podrobnosti: Aguaturbia - Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Aguaturbia (1969)

Aguaturbia Vol. 2 (1970)

Psychedelic Drugstore (kompilace, 1993)

Aguaturbia acoustic version (2010)

Fe, amor y libertad (2017)




ANCIENT GREASE

Historie formace Ancient Grease sahá až do konce 60. let, kdy čtveřice velšských muzikantů Gareth 'Morty' Mortimer (zpěv), Jack Bass (baskytara), Dick 'Ferndale' Owen (bicí) a Graham Williams (kytara) působila v místní cover-sestavě Strawberry Dust. Tito mladíci tehdy čerpali zejména z repertoáru hard rocku a rhythm & blues. Po sérii koncertů, kde dělali předskokany jinému velšskému uskupení Eyes Of Blue, si jejich hráčské schopnosti všiml bubeník Eyes Of Blue John 'Pugwash' Weathers. Byl natolik ohromen instrumentální vyspělostí Strawberry Dust, že přesvědčil šéfa Mercury Records Lou Reiznera, aby jim nabídl smlouvu. Reizner souhlasil a navrhl nové jméno – Ancient Grease.

Do studia s nimi Weathers přivedl i další dva kolegy z Eyes Of Blue – Phila Ryana (klávesy) a Garyho Pickforda-Hopkinse (zpěv, kytara). Společně tak vznikl projekt, který v červenci 1970 vydal u labelu Mercury svůj jediný studiový počin Women and Children First. Ačkoli všechny skladby napsali členové Eyes Of Blue, výsledná nahrávka zněla progresivněji a syrověji než tvorba samotných autorů. Kombinace dravých kytar, varhanních ploch a expresivního zpěvu Mortyho Mortimera dodala albu originální kouzlo. Často se připomíná, že jde o raritní LP britské scény, které je bez slabých míst a přibližuje atmosféru přechodu od psychedelie k hard rocku a prog rocku.

Deska tehdy neměla velkou propagaci a postupně zapadla, což vedlo k rychlému rozpadu Ancient Grease. Přesto se dnes řadí mezi kultovní klenoty pro sběratele a fanoušky raného heavy progresivního zvuku. Mortimer a Williams následně založili Racing Cars, jejichž skladba "They Shoot Horses Don't They?" se později stala velkým hitem ve Velké Británii. Jack Bass pokračoval v projektu Boogiemen, zatímco Owen se připojil k The Rattle. Paralelně vznikl i jednorázový projekt Big Sleep, který roku 1971 vydal ceněnou nahrávku Blue Bell Wood. Na té se podíleli Weathers, Ryan a Pickford-Hopkins. Ten se záhy přidal k Wild Turkey vedené bývalým basákem Jethro Tull Glenem Cornickem a v dalších letech spolupracoval se známými jmény britské scény, například s Cozy Powellem či Rickem Wakemanem.

Weathers sám od roku 1972 usedl za bicí Gentle Giant, kde působil až do rozpadu skupiny v roce 1980 a nahrál s nimi osm studiových desek. Phil Ryan zase pokračoval v různých art rockových projektech a spolupracoval i s Manfredem Mannem. Tím se potvrzuje, že i když Ancient Grease zůstali jen krátkou epizodou, jejich hudebníci měli výrazný dopad na celou britskou rockovou scénu 70. let.

Jediná studiovka Ancient Grease Women and Children First se dnes považuje za sběratelský klenot a ukázku raného britského heavy prog rocku, jehož syrovost a energie ani po desetiletích neztratily nic ze své síly. V reedici se objevila v 90. letech a dodnes si drží status kultovního titulu.

Sestava:

Podrobnosti: Ancient Grease - Metal Music Archives

Diskografie (studiová alba):

Women and Children First (1970)




APOLLO

Apollo, jedna z prvních finských progresivních skupin, byla odrazovým můstkem pro světoznámého fusion bubeníka Edwarda Vesalu. Hudební publicista Dag Erik Asbjornsen je v knize Scented Garden of the Mind popsal trefně slovy, že znějí „jako by v jejich čele stál zpívající los“. Tento bonmot se vztahuje hlavně na tu část jejich tvorby, kde dominoval hutný acidrockový a post-creamovský nádech s těžkými riffy, zatímco druhá polovina debutu se více přibližovala ranému prog rocku s orchestracemi a melancholickými aranžemi.

Formace Apollo vznikla v roce 1969, kdy se k sobě připojili tři bývalí členové mimořádně populární beatové kapely Topmost – Harri Saksala (zpěv, flétna), Eero Lupari (kytara) a Heimo Holopainen (baskytara). Čtveřici doplnil bubeník Edward Vesala, který později dosáhl světového věhlasu v oblasti jazzové a avantgardní hudby. Topmost patřili na konci 60. let mezi největší hvězdy finské populární scény, proto byli Apollo vnímáni jako jakási 'superskupina'. Vliv tehdy čerstvě debutujících Led Zeppelin byl patrný spíše v image a koncepci, než přímo v samotném zvuku kapely.

Jediné album Apollo vyšlo v roce 1970 u labelu Love Records. Deska se vyznačuje kontrastem mezi syrovými hardrockovými a bluesovými kusy a ambicióznějšími skladbami s orchestrálními aranžemi, které reflektovaly postupný nástup progresivního rocku ve Finsku. Texty byly částečně ve finštině a částečně v angličtině, což odráželo snahu prorazit jak na domácím, tak i na zahraničním trhu. Přestože album nebylo komerčně příliš úspěšné, stalo se časem ceněným sběratelským klenotem, který dokumentuje zrod finské prog scény.

Tracklist alba:

Po rozpadu Apollo se jednotliví členové vydali různými směry. Harri Saksala se stal respektovaným sólovým zpěvákem a moderátorem, Eero Lupari pokračoval v rockových projektech a Heimo Holopainen působil jako studiový hudebník. Edward Vesala se později prosadil jako avantgardní jazzový bubeník a skladatel, spolupracoval například s Tomaszem Stańkem, Juhou Kangasem či Juhani Aaltonenem a jeho tvorba získala mezinárodní uznání.

Album Apollo dnes patří k základním dokumentům raného finského prog rocku. V 90. letech vyšlo v reedici u labelu Love Records a později také na CD u Warner Music Finland. Deska bývá dodnes ceněna nejen kvůli své raritnosti, ale také pro unikátní spojení syrového acid rocku s prvními náznaky art rocku a progresivity.

Sestava:

Podrobnosti: Apollo - Metal Music Archives

Diskografie (studiová alba):

Apollo (1970)




APRIL WINE

April Wine je kanadské rockové uskupení založené v roce 1969 v Halifaxu v Novém Skotsku. V sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století zaznamenala tato parta mezinárodní úspěch a od roku 1971 vydala více než 20 studiových nahrávek.

Ačkoli April Wine oficiálně vznikli na konci roku 1969 ve Waverley v Novém Skotsku, jejich kořeny sahají až do St. John's v Newfoundlandu a Labradoru z let 1967/68, kde bratři David a Ritchie Henmanovi vyrůstali a společně hráli hudbu, než se přestěhovali do Nového Skotska.

Původní název této formace byl Prism, jejížmi členy byli David Henman (kytara), Ritchie Henman (bicí), jejich bratranec Jim Henman (baskytara) a Myles Goodwyn (zpěv, kytara). Když zjistili, že Halifax nenabízí příliš příležitostí k hraní a nahrávání, poslali demokazetu do Aquarius Records v Montrealu. Manažeři Terry Flood a Donald K. Tarlton jim poslali odmítavý dopis, který však soubor mylně považoval za pozvání. Dne 1. dubna 1970 se April Wine vydali do Montrealu, přivezli nástroje a 100 dolarů v hotovosti a přesvědčili Flooda a Tarltona, aby s nimi podepsali smlouvu. Po příjezdu se usadili v chatě a zamluvili si vystoupení v místním komediálním klubu Café Andre. Následujících pět měsíců strávili na turné po východní Kanadě spolu s hudebním tělesem Mashmakhan.

V září 1971 soubor nahrál a vydal svou debutovou desku April Wine, která obsahovala singl "Fast Train". Ten se v Kanadě dostal do první čtyřicítky hitparád a etabloval Milese Goodwyna jako hlavního autora písní. LP se sice neprodávalo dobře, ale úspěch singlu přiměl vydavatelství požádat o druhý studiový počin. Na podzim 1971 partu opustil Jim Henman, kterého nahradil Jim Clench. Během roku 1971 April Wine koncertovali převážně na univerzitních kampusech, s výjimkou 30. července, kdy na montrealském Place Des Nations předskakovali legendám The Guess Who. V roce 1972 pokračovali v podobném duchu, začali hrát ve větších sálech a otevírali koncerty dalším velkým jménům, jako byli Ike & Tina Turner, Jethro Tull, Badfinger a Stevie Wonder.

Pod vedením producenta Ralpha Murphyho vznikla v roce 1972 druhá studiovka April Wine s názvem On Record. Prvním singlem byla coververze skladby "You Could Have Been a Lady" od Hot Chocolate. Nahrávka slavila komerční úspěch, jeden týden se vyhoupla na druhé místo kanadské hitparády RPM a pronikla také do žebříčku Billboard Hot 100 v USA, kde se udržela 11 týdnů a dosáhla 32. příčky. Druhý singl, cover "Bad Side of the Moon" od Eltona Johna a Bernieho Taupina, byl rovněž populární, zejména v kanadských rádiích, a stal se menším hitem i v USA. Obě skladby se postupně staly stálicemi kanadských rockových éterů. Deska získala zlatý certifikát a formace se spolu s Murphym vrátila do studia.

Mezitím, během příprav třetí LP desky, David a Ritchie Henmanovi opustili April Wine. Goodwyn a Clench uspořádali konkurz a novými členy se stali bubeník Jerry Mercer (dříve působící v souboru Mashmakhan) a kytarista Gary Moffet. Společně dokončili nahrávku Electric Jewels, na které se objevily skladby jako "Weeping Widow", "Just Like That" a "Lady Run, Lady Hide", které zůstaly v setlistech formace po mnoho let. Na podporu tohoto LP vyrazili April Wine na Electric Adventure Tour, během něhož vystoupili téměř ve všech kanadských arénách a sálech s kapacitou nad 2 500 míst. Turné doprovázela masivní světelná a pyrotechnická show. Akce slavila úspěch; Gene Cornish a Dino Danelli z The Rascals navštívili koncert v Massey Hall v roce 1974 a byli natolik ohromeni, že nabídli skupině natočení živé nahrávky. Záznam vznikl během jediného dne, spíše uspěchaně, protože parta chtěla, aby deska vyšla do konce turné. Ačkoliv Goodwyn nebyl se zvukem úplně spokojen, LP April Wine Live získalo zlatý status.

Pátá studiová nahrávka Stand Back (1975) získala v Kanadě dvojnásobnou platinu díky úspěchu singlů "Tonight Is A Wonderful Time To Fall In Love" a "I Wouldn't Want To Lose Your Love". April Wine poté vyrazili na šňůru s Heart a následně s Thundermug. Po turné odešel Jim Clench, který se přidal k Bachman-Turner Overdrive, a jeho místo zaujal Steve Lang. Další LP The Whole World's Goin' Crazy (1976) bylo první, které získalo platinový status pouze na základě předprodeje. Deska obsahovala populární titulní skladbu a hit "Like A Lover, Like A Song". Šestý studiový počin Forever for Now se rovněž stal platinovým a přinesl do té doby největší hit souboru – "You Won't Dance With Me".

Ve dnech 4. a 5. března 1977 si April Wine objednali charitativní koncert v torontském klubu El Mocambo. Součástí akce byla formace s názvem The Cockroaches, která se později proslavila jako The Rolling Stones. Tento pseudonym byl jen těžko utajený a na koncert dorazily obrovské davy. Vystoupení April Wine bylo zaznamenáno a vydáno jako živák Live at the El Mocambo. Hudebníci následně dostali příležitost na turné po USA, kde předskakovali The Rolling Stones, Styx a Rush.

V roce 1977 byl do sestavy přibrán Brian Greenway, pozdější člen The Dudes (nová Henmanova formace), jako třetí kytarista a spoluzpěvák. Jeho příchod přinesl April Wine silný tříkytarový atak, který definoval jejich hardrockový zvuk. To navíc umožnilo Goodwynovi přejít na klávesy při baladách. Uskupení zároveň podepsalo smlouvu s Capitol Records, kromě již existujícího vydavatelství Aquarius.

V roce 1978 začal kanadský úspěch přerůstat v mezinárodní. Sedmá deska souboru a první u Capitolu, First Glance, se setkala s okamžitým ohlasem. Skladby "Let Yourself Go" a "Get Ready For Love" si rychle získaly oblibu v kanadských rádiích. Třetí singl, chraplavý "Roller", přinesl kapele masový ohlas v celé Severní Americe, kde se udržel v žebříčku Billboard Hot 100 po dobu jedenácti týdnů. Studiovka se držela v Billboardu dlouhé týdny a stala se první zlatou deskou April Wine mimo Kanadu. Neustálé koncertování pomohlo partě k většímu úspěchu, jelikož Američané přijali hard rock této "nové" kanadské stálice. V roce 1978 absolvovali šňůru s Rush, Triumph, Starcastle a Teaze. V červenci pak hráli na velkém koncertě spolu s Rolling Stones, Journey a Atlanta Rhythm Section.

V návaznosti na popularitu First Glance vydali April Wine v roce 1979 další LP, Harder ... Faster. Hity "Say Hello" a "I Like to Rock" bodovaly na obou stranách hranice a nahrávka se ukázala jako další multiplatinový triumf formace. V žebříčku nejlepších desek Billboardu vydržela celých 40 týdnů. Rok 1979 strávila parta na turné s Styx, Rush, Toto, Boston, Squeeze a Blue Öyster Cult, přičemž nashromáždila dostatek hitů, aby Aquarius mohl vydat kompilaci Greatest Hits. V roce 1980 pak BBC pro mezinárodní trh uvedla živák In Concert a v roce 1981 přidalo vydavatelství Aquarius kolekci The Best of April Wine Rock Ballads.

LP The Nature of the Beast vyšlo v lednu 1981 a díky popularitě hitů "Just Between You and Me" a coververzi "Sign of the Gypsy Queen" od Lorence Huda zaznamenalo v Kanadě multiplatinový úspěch. Šlo také o první album April Wine, které dosáhlo platinového statusu na mezinárodní úrovni. Skupina vyrazila na rozsáhlou šňůru na podporu alba a zahrála před dosud největším publikem ve své historii. Kromě vlastních koncertů absolvovala turné s Diamond Head, Harlequin, Krokus a Franke and the Knockouts, odehrála pět show s Loverboy a zavítala i do Německa, kde sdílela pódium s Neilem Youngem, Jethro Tull, MSG (Michael Schenker Group) a King Crimson. Poté si muzikanti dopřáli osmnáctiměsíční pauzu.

V červenci 1982 přišlo desáté studiové LP April Wine s názvem Power Play. Obsahovalo singly "Enough is Enough", "If You See Kay" a "Anything You Want, You Got It". Posledně jmenovaný se stal úvodním číslem souboru na doprovodném turné, zatímco videoklip k "Enough is Enough" se dostal do časté rotace na MTV. Navzdory slušným prodejům se deska nesetkala se stejným uznáním kritiky jako předchozí studiovky. Přesto byla v říjnu oceněna zlatem a následně platinou. Šňůra Power Play v roce 1982 byla vůbec nejrozsáhlejší v kariéře bandu – trvala tři měsíce a probíhala společně s Saga, Eddie Money a Uriah Heep. Newyorské koncerty se soubory Saga a Money byly zaznamenány a vydány jako živé album Live From Central Park.

Sestava začala připravovat další studiový počin Animal Grace, avšak mezi členy panovalo napětí a Myles Goodwyn se přestěhoval z Kanady na Bahamy. Singl "This Could be the Right One" sice rychle pronikl do hitparád, ale udržel se v nich jen krátce. V roce 1984 vyrazila skupina na ohlášené 'Farewell Tour', měsíční turné po Kanadě, které slavilo takový úspěch, že z něj vzešlo další živé LP One for the Road. April Wine však stále dlužili Capitol Records jednu další nahrávku. Greenway se proto připojil k Goodwynovi v Nassau, kde spolu s montrealskými session hudebníky Danielem Barbem (klávesy), Jeanem Pellerinem (baskytara) a Martym Simonem (bicí) nahráli album Walking Through Fire, původně zamýšlené jako poslední počin formace. Vyšlo v září 1985 pod jménem April Wine.

V roce 1988 se Goodwyn vrátil zpět do Kanady. Přestože byl zájem o reunion April Wine a mezi bývalými členy se o něm živě diskutovalo, jiné závazky zabránily uskutečnění až do roku 1992. Tehdy se opět objevili na pódiu, a to bezplatným koncertem v Portage la Prairie v Manitobě. Znovuobnovené uskupení tvořili Goodwyn, Greenway, navrátivší se bubeník Jerry Mercer a baskytarista Jim Clench, který s nimi nehrál od roku 1975. Trojici doplnil třetí kytarista Steve Segal. Formace absolvovala turné po Kanadě i USA. V roce 1993, nyní pod hlavičkou Flood Ross Entertainment, vydali první "pravé" album April Wine po deseti letech – Attitude, které bylo v Kanadě brzy po vydání oceněno zlatem. Segal zůstal ještě u jedné studiovky, Frigate z roku 1994. V následujících pěti letech vyjížděli muzikanti pravidelně na turné, kde sdíleli pódia například s Def Leppard, Foreigner, Meat Loaf, Loverboy, Peter Frampton, Blue Öyster Cult a Nazareth.

V roce 2001 vydala parta další studiovku s názvem Back to the Mansion a v roce 2003 živák Greatest Hits Live 2003. Mezitím různá vydavatelství uvedla na trh několik kompilačních alb. V letech 2001 až 2004 se na jejich živých vystoupeních podílel Carl Dixon (dříve působil ve formacích Coney Hatch a The Guess Who), který hrál na kytaru, klávesy a poskytoval doprovodné vokály.

V roce 2006 vstoupili April Wine do 37. roku své existence. Dne 31. října téhož roku vydalo vydavatelství Aquarius Records kompilaci oblíbených skladeb April Wine Rocks! včetně bonusové živé skladby, a 28. listopadu 2006 vyšlo nové studiové LP Roughly Speaking. Koncem téhož roku kapelu podruhé opustil Jim Clench, jehož místo zaujal baskytarista Breen LeBoeuf. O rok později oznámil odchod do důchodu bubeník Jerry Mercer; jeho plánovaný poslední koncert v Calgary, kterým mělo zaznít na nový rok 2009, byl zrušen kvůli špatnému počasí. Mercera nahradil bubeník Blair Mackay.

April Wine byl uveden do kanadské hudební síně slávy na předávání cen Juno Awards v roce 2010 v St John's v Newfoundlandu a Labradoru.

Dne 3. listopadu 2010 zemřel v Montrealu Jim Clench ve věku 61 let na rakovinu plic. LeBoeuf opustil April Wine v červenci následujícího roku a nahradil ho Richard Lanthier z tribute skupiny Close to the Edge. Mackay odešel v březnu 2012 a jeho nástupcem se stal Roy 'Nip' Nichol, pozdější člen souboru SamHill. Steve Lang zemřel 4. února 2017 ve věku 67 let na Parkinsonovu chorobu.

Vydavatelství nadále pokračují ve vydávání jejich hudby; BGO Records uvedlo v roce 2020 remasterovanou nahrávku The Nature Of The Beast / Power Play. Kapela pokračuje v každoročním koncertování po Kanadě a hraje také na festivalech v Evropě a USA, přičemž sestavu nyní tvoří Goodwyn, Greenway, Lanthier a bubeník Roy "Nip" Nichol. Svůj poslední koncert zatím odehráli v Ottawě v září 2021.

Současná sestava April Wine (po roce 2021): Myles Goodwyn (zpěv, kytara, klávesy), Brian Greenway (kytara, zpěv), Richard Lanthier (baskytara, doprovodný zpěv), Roy "Nip" Nichol (bicí).


Významné předchozí sestavy April Wine:

1970 – 1971: Myles Goodwyn (zpěv, kytara), David Henman (kytara), Ritchie Henman (bicí), Jim Henman (baskytara)

1971 – 1973: Myles Goodwyn (zpěv, kytara), David Henman (kytara), Ritchie Henman (bicí), Jim Clench (baskytara)

1973 – 1975: Myles Goodwyn (zpěv, kytara), Gary Moffet (kytara), Jerry Mercer (bicí), Jim Clench (baskytara)

1975 – 1980: Myles Goodwyn (zpěv, kytara, klávesy), Brian Greenway (kytara, zpěv), Steve Lang (baskytara), Jerry Mercer (bicí)

1981 – 1984: Myles Goodwyn (zpěv, kytara, klávesy), Brian Greenway (kytara, zpěv), Steve Lang (baskytara), Jerry Mercer (bicí)

1985 – 1992: Myles Goodwyn (zpěv, kytara), Brian Greenway (kytara, zpěv), Daniel Barbe (klávesy), Jean Pellerin (baskytara), Marty Simon (bicí)

1992 – 1994: Myles Goodwyn (zpěv, kytara), Brian Greenway (kytara, zpěv), Jim Clench (baskytara), Jerry Mercer (bicí), Steve Segal (kytara)

1995 – 2006: Myles Goodwyn (zpěv, kytara), Brian Greenway (kytara, zpěv), Jim Clench (baskytara), Jerry Mercer (bicí)

2006 – 2011: Myles Goodwyn (zpěv, kytara), Brian Greenway (kytara, zpěv), Breen LeBoeuf (baskytara), Blair Mackay (bicí)


Podrobnosti: April Wine - wikipedia


Diskografie (studiová alba):

April Wine (1971)

On Record (1972)

Electric Jewels (1973)

Stand Back (1975)

The Whole World's Goin' Crazy (1976)

Forever for Now (1977)

First Glance (1978)

Harder ... Faster (1979)

The Nature of the Beast (1981)

Power Play (1982)

Animal Grace (1984)

Walking Through Fire (1986)

Attitude (1993)

Frigate (1994)

Back to the Mansion (2001)

Roughly Speaking (2006)




ARGENT

Argent byla anglická rocková formace, kterou v roce 1969 založil klávesista Rod Argent, bývalý člen The Zombies. Na svém kontě mají tři singly, které se dostaly do britské Top 40: "Hold Your Head Up" (5. místo, 12 týdnů v hitparádě), "Tragedy" (34. místo) a "God Gave Rock and Roll to You" (18. místo). Dvě jejich alba se umístila v britské hitparádě: All Together Now (1972, 13. místo) a In Deep (1973, 49. místo).

Původní sestavu tvořili Rod Argent (klávesy), baskytarista Jim Rodford (Argentův bratranec, dříve ve Mike Cotton Sound), bubeník Bob Henrit a kytarista Russ Ballard. Hlavní zpěv sdíleli Ballard, Rodford a Argent.

Když Ballard v roce 1974 odešel, nahradili ho kytarista a zpěvák John Verity a kytarista John Grimaldi. V této sestavě vznikla dvě studiová alba a videoklip, který nebyl nikdy vydán (klip je k vidění na webu Johna Verityho). Kapela ukončila turné koncem roku 1976 z ne zcela vysvětlených důvodů, pravděpodobně ovlivněných zhoršujícím se zdravotním stavem některého člena. Rodford, Henrit a Verity krátce pokračovali pod názvem Phoenix, než se jejich cesty rozešly – Rodford a Henrit později vstoupili do The Kinks. Rod Argent se mezitím věnoval spolupráci s Andrewem Lloydem Webberem, produkci sólových alb a provozoval obchod s klávesami v londýnském West Endu.

Původní sestava se znovu sešla 25. července 2010 na festivalu High Voltage ve Victoria Parku v Londýně a v prosinci 2010 uskutečnila krátké turné o pěti termínech (Frome, Southampton, Wolverhampton, Leamington Spa, Londýn). Argent se dále sešli na pěti koncertech mezi lednem a únorem 2012 a naposledy vystoupili 2. června 2013 ve Waterside Theatre v Aylesbury na benefičním koncertě jako support The Zombies, s účastí členů Marillion – Steve Hogarth a Steve Rothery.

Jim Rodford zemřel po pádu 20. ledna 2018 ve věku 76 let.


Významné sestavy Argent:

1969 – 1974: Rod Argent (klávesy, zpěv), Russ Ballard (kytara, zpěv), Jim Rodford (baskytara, zpěv), Bob Henrit (bicí)

1974 – 1975: Rod Argent (klávesy, zpěv), John Verity (kytara, zpěv), John Grimaldi (kytara), Jim Rodford (baskytara, zpěv), Bob Henrit (bicí)


Podrobnosti: Argent - wikipedia


Diskografie (studiová alba):

Argent (1970)

Ring of Hands (1971)

All Together Now (1972)

In Deep (1973)

Nexus (1974)

Circus (1975)

Counterpoints (1975)




ATOMIC ROOSTER

Atomic Rooster je britská rocková formace, kterou v roce 1969 založili členové The Crazy World of Arthur Brown, varhaník Vincent Crane a bubeník Carl Palmer. Crane byl po celou dobu existence jediným stálým členem a autorem většiny materiálu. Historie sestavy se dělí na dvě období: počátek a polovinu 70. let a začátek 80. let. Uskupení prošlo radikálními stylovými změnami, ale nejvíce se proslavilo tvrdým progresivním rockovým zvukem hitů "Tomorrow Night" (UK No. 11) a "Devil's Answer" (UK No. 4) z roku 1971. V roce 2016 se Atomic Rooster se svolením vdovy po Craneovi reformovali, přičemž v nové sestavě působili dva členové z různých inkarnací kapely ze 70. let.

V létě 1969 se The Crazy World of Arthur Brown uprostřed druhého amerického turné rozpadla. Klávesista Vincent Crane a bubeník Carl Palmer se rozhodli vrátit do Anglie. Jejich cesta proběhla v pátek 13. června 1969, což byl podle čínského kalendáře rok kohouta. Po návratu přijali název Atomic Rooster a přibrali baskytaristu a zpěváka Nicka Grahama. První koncerty absolvovali po Londýně, přičemž na hlavním vystoupení v londýnském Lyceu 29. srpna 1969 jim předskakovali Deep Purple. Následně podepsali smlouvu s B & C Records a v prosinci 1969 začali nahrávat debut Atomic Rooster, který vyšel v únoru 1970 spolu se singlem "Friday the 13th".

V březnu Crane dospěl k názoru, že sestava potřebuje kytaristu, a angažoval Johna Canna z acid/progressive rockové formace Andromeda. Baskytarista a zpěvák Graham odešel a Cann převzal vokální povinnosti; basové linky nahradily Craneovy Hammondovy varhany. Atomic Rooster koncertovali až do června 1970, kdy Carl Palmer odešel k Emerson, Lake & Palmer. Na jeho místo dočasně nastoupil Ric Parnell, v srpnu ho nahradil Paul Hammond z Farm. Poté sestava nahrála druhý studiový počin Death Walks Behind You, který vyšel v září 1970. Debut i druhé LP neměly původně velký komerční úspěch, ale v únoru 1971 se singl "Tomorrow Night" dostal na 11. místo UK Singles Chart a deska na 12. místo UK Albums Chart. Uskupení vystoupilo v Top of the Pops a vyrazilo na turné.

V červnu 1971 singl "Devil's Answer" dosáhl 4. místa britské hitparády. Během nahrávání In Hearing of Atomic Rooster Crane hledal výraznějšího zpěváka a oslovil Peta Frenche z Leaf Hound. Cann byl zbaven vokálních povinností a jeho kytarové party byly téměř odstraněny, takže opustil formaci společně s Hammondem a založili Bullet (později Hard Stuff). French nazpíval většinu skladeb na albu, kromě "Black Snake", kterou si střihl Crane.

Novou sestavu tvořili French (zpěv), Steve Bolton (kytara), Ric Parnell (bicí) a Crane (klávesy). Vyrazili na turné po Itálii, USA a Kanadě. V září 1971 vystoupili na benefičním koncertu The Oval před 65 000 diváky, kde podpořili The Faces a The Who. French následně odešel do americké skupiny Cactus a objevil se na jejich albu Ot 'n' Sweaty (1972).

V únoru 1972 Crane angažoval zpěváka Chrise Farlowea z Colosseum. Následovalo turné a nahrávka Made in England se singlem "Stand by Me" u Dawn Records. Styl se posunul více k soulu, zatímco progresivní a hard rockové prvky ustoupily. Singl neuspěl a deska si obtížně hledala publikum, přesto proběhlo další turné.

Koncem roku 1972 odešel Steve Bolton a nahradil ho John Goodsall (Johnny Mandala). V roce 1973 vyšla Nice 'n' Greasy a singl "Save Me", funkově laděný cover "Friday the 13th". Po dvou letech bez hitu Dawn Records od bandu upustilo a Atomic Rooster se začali rozpadat. Farlowe, Mandala a Parnell odešli. Singl "Tell Your Story, Sing Your Song" vydalo v březnu 1974 uskupení Vincent Crane's Atomic Rooster u Decca. Všechny následující koncerty odehrál Crane s členy Sam Apple Pie. Poslední koncert proběhl v únoru 1975, benefiční pro RSPCA, poté Crane formaci rozpustil.

V letech 1976 – 1977 Vincent Crane složil hudbu k řadě anglických divadelních her a muzikálů, včetně dvou rozhlasových pořadů Petera Greena. Znovu se spojil s Arthurem Brownem, aby hrál na albu Chisholm In My Bosom, a v roce 1979 vydali desku Faster Than the Speed of Light.

Cann, Hammond a John Gustafson vydali v letech 1972 – 1973 dvě alba pod názvem Hard Stuff. Formace skončila poté, co Cann a Hammond utrpěli zranění při autonehodě. V roce 1974 Cann zaskakoval na postu kytaristy v Thin Lizzy během turné v Německu, ale následně odešel do Anglie, aby se věnoval skládání hudby pro reklamy a znělky. V roce 1979, kdy si změnil jméno na John Du Cann, zaznamenal menší hit s interpretací písně "Don't Be a Dummy", použitou v reklamě na džíny Lee Cooper.

V roce 1977 hrál Paul Hammond na bicí ve tříčlenné formaci T.H.E., kde ho doplnili Pete Newnham (Cockney Rebel/Window) na kytaru a zpěv a Mike Marchant (Third Ear Band) na basu a zpěv. Ve stejném roce vydal Newnham singl "Rudi" u B&C Records, který se stal sběratelským kouskem.

V roce 1980 se Crane spojil s Du Cannem a po několika diskuzích obnovili Atomic Rooster. Přibrali bubeníka Prestona Heymana a u EMI Records nahráli Atomic Rooster (1980) a singl. Po vydání LP následovalo turné, ale Heyman v říjnu odešel. Po krátkém záskoku Gingera Bakera se k bicím vrátil Paul Hammond. Formace pokračovala v koncertování a v letech 1981 – 1982 vydala dva singly. Du Cann však nemohl vystoupit na festivalu v Readingu, takže Crane a Hammond angažovali Micka Hawkswortha (ex-Andromeda) jako náhradníka. Na naléhání Polydor Records přišel na post baskytaristy McCoy. Pro Polydor vydali další dva singly, "Play It Again" a "End of the Day", které zaznamenaly určitý ohlas v heavy metalovém žebříčku, ale jinak se neprosadily. Krátce nato Polydor opustili.

Po odchodu Du Canna se Crane pustil do nové podoby Atomic Rooster. Paul Hammond zůstal a podílel se na nahrávání další desky Headline News koncem roku 1982. Na albu se objevilo několik hostujících kytaristů, včetně Davida Gilmoura (Pink Floyd), Bernieho Tormého (Gillan) a Johna Mizarolliho. Crane přidal vokály spolu se svou ženou. Na turné po Německu a Itálii hrál na kytaru Bernie Tormé, Mizarolli se připojil na několik koncertů ve Velké Británii. LP Headline News vyšlo v červnu 1983 a přineslo odlišný zvuk oproti předchozím nahrávkám s výrazným využitím elektroniky a syntezátorů. Celou desku napsal Vincent Crane, což vedlo k tomu, že ji někteří vnímali spíše jako jeho sólový počin.

Koncem roku 1983 Crane Atomic Rooster opět rozpustil. V roce 1984 se připojil k projektu Katmandu s Peterem Greenem, Rayem Dorsetem a Jeffem Whittakerem a nahrál album A Case for the Blues. V roce 1985 se stal členem Dexy's Midnight Runners, hrál na klavír na Don't Stand Me Down a dvou singlech, z nichž jeden se stal znělkou seriálu *Brush Strokes*. Po rozpadu formace v roce 1987 plánoval Crane obnovu Atomic Rooster s Du Cannem; německé turné se připravovalo na rok 1989, ale 14. února Crane zemřel na předávkování léky proti bolesti.

Po jeho smrti Du Cann uzavřel smlouvu s Angel Air Records a dohlížel na vydávání a reedice materiálu Atomic Rooster, včetně živých nahrávek, kompilací a rozšířených verzí alb. Paul Hammond zemřel v roce 1992, Du Cann v roce 2011.


Významné sestavy Atomic Rooster:


1969 – 1970: Vincent Crane (klávesy), Carl Palmer (bicí), Nick Graham (baskytara, zpěv)

1970 – 1971: Vincent Crane (klávesy), John Du Cann (kytara, zpěv), Paul Hammond (bicí)

1971: Vincent Crane (klávesy), Pete French (zpěv), Steve Bolton (kytara), Ric Parnell (bicí)

1972 – 1973: Vincent Crane (klávesy), Chris Farlowe (zpěv), John Goodsall/Johnny Mandala (kytara), Paul Hammond (bicí)

1974 – 1975: Vincent Crane (klávesy) + členové Sam Apple Pie (koncertní podpora)

1980 – 1983: Vincent Crane (klávesy, vokály), John Du Cann (kytara, zpěv), Paul Hammond (bicí), Preston Heyman (bicí) + hostující kytaristé: David Gilmour, Bernie Tormé, John Mizarolli


Diskografie (studiová alba):

Atomic Roooster (1970)

Death Walks Behind You (1970)

In Hearing of Atomic Rooster (1971)

Made in England (1972)

Nice 'n' Greasy (1973)

Atomic Rooster (1980)

Headline News (1983)




ATTILA

Attila byla americká rocková kapela, jejímž členem byl mladý Billy Joel. Kapelu tvořili pouze Joel a bubeník Jon Small.

Joel původně působil ve skupině The Hassles. Spolu s Smallem se od ní v roce 1969 odtrhli a založili Attilu. Uskupení mělo netradiční nástrojové obsazení – tvořily ho pouze varhany a bicí, přičemž Joel ovládal basové linky pomocí kláves, podobně jako Ray Manzarek z The Doors. Spolupráce skončila v roce 1970 poté, co Joel utekl se Smallovou manželkou Elizabeth, kterou si později vzal. Přesto se jejich profesní cesty zcela nerozešly – Small později produkoval Joelův videoklip i koncertní film Live at Shea Stadium.

Jediné album Attila vyšlo 27. července 1970. Joel na něj vzpomínal s jistou dávkou sebekritiky: „Koncem šedesátých let jsem hrál ve dvoučlenné skupině. Byli jsme heavy metal, chystali jsme se zničit svět pomocí zesilovačů, měli jsme názvy skladeb jako "Godzilla", "March of the Huns" nebo "Brain Invasion". Spousta lidí si myslí, že jsem právě vylezl z piáno baru... ale chvíli jsem dělal hodně heavy metalu. Odehráli jsme asi tucet koncertů a nikdo nevydržel v místnosti, když jsme hráli. Bylo to moc nahlas. Doslova jsme vyháněli lidi z klubů. Bylo to skvělé, ale nemohli jsme tam zůstat.“

Hudební kritik Stephen Thomas Erlewine z AllMusic o desce napsal: „»Attila« je nepochybně nejhorší album v historii rock'n'rollu – sakra, v historii hudebních nahrávek jako takových. V rocku se objevilo mnoho špatných nápadů, ale žádný se nevyrovná kolosální hlouposti »Attily«.“

V roce 2005 byla skladba "Amplifier Fire, Part 1 (Godzilla)" zařazena na Joelův box set My Lives. Přesto, že byla kapela krátkodobá, její nahrávka zůstává pozoruhodným experimentem v historii rockové hudby.


Podrobnosti: Attila - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Attila (1970)




BANG

Tuto americkou skupinu z Philadelphie tvořili bubeník Tony Diorio, baskytarista a zpěvák Frank Ferrara a kytarista Frank Gilcken. Mezi lety 1969 až 1971 vystupovali pod názvem The Magic Band. U vydavatelství Capitol Records vydali tři alba a zaznamenali menší úspěch se singlovou písní "Questions", která se dostala na 90. místo v žebříčku Billboard Hot 100. Jejich tvorbu silně ovlivnila skupina Black Sabbath a bývají považováni za předchůdce doom metalu. Po roce 1996 se dvakrát reformovali a vydali další čtyři desky.


Původní sestava (1969 – 1971):


Poprvé se kapela reformovala mezi lety 1996 – 2004 a natočila během tohoto období dvě alba - RTZ-Return to Zero (1999) a The Maze (2004). Reformovanou sestavu tvořili:


V roce 2011 vyšlo na CD a LP koncepční album Death of a Country, původně nahrané už v roce 1971. Album se vyznačuje komplexními aranžemi, tvrdými riffy a temnou doomovou atmosférou, která jasně ukazuje vliv Black Sabbath. Textově se soustředí na sociální a politické problémy USA počátku 70. let a jednotlivé skladby tvoří propojený příběh o úpadku americké společnosti a frustraci jednotlivce. Hudebně kombinuje prvky hard rocku, psychedelie a raného heavy metalu, přičemž Tony Diorio a Frank Gilcken experimentují se zvukovými texturami, dynamikou bicích a basovými linkami hranými na klávesy. Album bylo vydavatelstvím odloženo, ale nakonec vyšlo a fanouškům umožnilo slyšet původní vizi kapely.

Dne 6. ledna 2014 Bang oznámili svůj další reunion. Původní bubeník a textař Tony Diorio nadále přispíval texty, zatímco bicí při živých vystoupeních převzal Matt Calvarese. Dne 15. srpna 2017 vydali autobiografii The BANG Story: From the Basement to the Bright Lights, kterou Diorio napsal společně s Lawrencem Knorrem. Knihu vydalo nakladatelství Sunbury Press. V roce 2023 vydali album Another Me.


Reunion 2014 – současnost:


Podrobnosti: Bang - Metal Archives


Diskografie (studiová alba):

Bang (1972)

Mother / Bow to the King (1972)

Music (1973)

RTZ - Return to Zero (1999)

The Maze (2004)

Death of a Country (2011, nahráno 1971)

Another Me (2023)




BLACKFOOT

Blackfoot je americká jižanská rocková kapela z Jacksonville na Floridě, která (pod jiným názvem) vznikla v roce 1969. Ačkoli hrají především jižanský rock, jsou známí také jako hardrocková formace. Klasickou sestavu tvořili kytarista a zpěvák Rickey Medlocke, kytarista Charlie Hargrett, baskytarista Greg T. Walker a bubeník Jackson Spires. V sedmdesátých a na počátku osmdesátých let vydali několik úspěšných alb, včetně Strikes (1979), Tomcattin' (1980) a Marauder (1981).

Na jaře 1969 se Rickey Medlocke a Greg T. Walker setkali v Jacksonville s newyorským rodákem Charliem Hargrettem a společně založili skupinu Fresh Garbage. Medlocke hrál na bicí a zpíval, Walker hrál na baskytaru a Hargrett na kytaru. Klávesy ovládal Ron Sciabarasi. Kapela často vystupovala v klubu The Comic Book Club na Forsyth Street. Na podzim téhož roku se Fresh Garbage rozpadli po odchodu Sciabarasiho, který byl odveden do armády a poslán do Vietnamu. Medlocke, Walker a Hargrett se přeskupili a založili skupinu Hammer. Medlocke se přesunul na pozici zpěváka a kytaristy, novými členy se stali bubeník Jackson Spires, klávesista DeWitt Gibbs a kytarista Jerry Zambito. Gibbs a Zambito dříve hráli v Tangerine. Brzy se přesunuli do Gainesville na Floridě, kde se stali domácí kapelou známého baru Dub's na okraji města.

Začátkem roku 1970 se skupina přestěhovala do New Yorku. Brzy si změnili jméno na Blackfoot, aby odráželo indiánský původ svých členů. Jackson Spires měl otce Čejena a Francouze a matku Čerokíjku, otec Rickeyho Medlockeho byl příslušník Lakotských Siouxů a kmene Blackfoot, zatímco z matčiny strany měl předky z kmenů Creek a Cherokee, stejně jako skotské a irské kořeny. Greg 'Two Wolf' Walker měl předky z kmene Východních Creeků. Charlie Hargrett byl jediným bělochem v klasické sestavě.

Přesun do New Yorku nepřinesl kýžený úspěch, a tak Gibbs odešel. Medlocke začal hrát na rytmickou kytaru a na jaře 1971 se on a Walker rozhodli přijmout nabídku připojit se ke Lynyrd Skynyrd. Blackfoot se tak na nějaký čas rozpadli. Charlie Hargrett mezitím krátce hrál ve skupině No Name. Během roku 1972 došlo k pokusu o obnovu Blackfoot, ale Medlocke znovu odešel a Walker se krátce připojil k Cross Country. Hargrett mezitím zůstal v Hackettstownu v New Jersey.

V srpnu 1972 Hargretta navštívil starý přítel a bedňák Blackfoot John Vassiliou s baskytaristou Leonardem Stadlerem z kapely Blackberry Hill. Hargrett se rozhodl přestěhovat na jih a přizval Medlockeho, který mezitím opustil Lynyrd Skynyrd. Blackfoot byli opět na světě, tentokrát se Stadlerem na baskytaru a Spiresem na bicí. Druhým kytaristou se stal Danny Johnson (později známý z kapel Derringer a Steppenwolf), který však brzy odešel, když Medlocke převzal hlavní vokály i kytaru.

V létě 1973 Stadler odešel kvůli nemoci a byl nahrazen Gregem T. Walkerem. V roce 1974 se kapela přestěhovala na severovýchod (New Jersey) a Medlocke utrpěl dočasnou ztrátu hlasu, takže krátce přišel zpěvák Patrick Jude. Brzy poté se Medlocke vrátil a Jude byl propuštěn. Medlocke a Walker nahráli materiál s producenty Jimmym Johnsonem a Davidem Hoodem v Muscle Shoals v Alabamě. Album No Reservations vyšlo v roce 1975 u Island Records, druhý počin Flying High vydala Epic Records v roce 1976. Produkce se ujali Johnson a Hood.

Koncem roku 1975 se kapela usadila v Gainesville. V roce 1977 navázali kontakt s manažerem Black Oak Arkansas Butchem Stonem, který je najal jako doprovodnou formaci pro Ruby Starrovou. Po ukončení spolupráce v roce 1978 je manažeři Atco Records zajistili smlouvu. Album Blackfoot Strikes, produkované Al Nallim, se stalo jejich komerčně nejúspěšnějším počinem. Prvním velkým hitem byla skladba "Train, Train", napsaná Rickeyho dědečkem 'Shorty' Medlocke. Během roku 1979 skupina často koncertovala a předskakovala The Who. Další alba: Tomcattin' (1980), Marauder (1981), Siogo (1983) a Vertical Smiles (1984).

Na počátku 80. let byl jižanský rock považován za pasé, a tak skupina oslovila varhaníka Kena Hensleyho (ex-Uriah Heep) pro album Siogo. Slabý prodej přiměl kapelu k modernizaci stylu. Charlie Hargrett odešel během ledna 1984 a na albu Vertical Smiles již nehrál. Ken Hensley koncem roku 1984 odešel a byl nahrazen Bobbym Barthem (ex-Axe). V prosinci 1985 se formace rozhodla skončit a v únoru 1986 byla rozpuštěna. Medlocke pokračoval s novou sestavou (Doug 'Bingo' Bare, Jerry 'Wizzard' Seay a Harold Seay) a v roce 1987 vydali Rick Medlocke and Blackfoot. V dalších letech došlo k několika změnám členů, včetně Gunner Rossa, Marka Mendozy a Rikki Mayra.

V roce 1990 vyšlo Medicine Man u Loop Records. Medlocke obnovil tým v roce 1992 a v roce 1994 vydali After the Reign a kolekci Rattlesnake Rock N' Roll: The Best of Blackfoot. Koncertní záznam Live On The King Biscuit Flower Hour z roku 1983 vyšel v roce 1998.

V roce 2004 došlo k druhému vzkříšení s původními členy Spiresem, Walkerem a Hargrettem. Medlocke nebyl k dispozici, a tak hlavní zpěv převzal Bobby Barth (ex-Axe). Po náhlé smrti Spirese (2005) nastoupil rakouský bubeník Christoph Ullmann. Následovala turné, příchod Jaye Johnsona a dalších náhradníků. V roce 2010 byla sestava opět přeskupena s Mikem Estesem a Kurtem Pietrem. Randy Peak nahradil Hargretta v roce 2011 a v roce 2012 Medlocke reformoval Blackfoot s novou sestavou, zatímco Walker, Hargrett, Estes a Pietro vystupovali jako Fired Guns.

V roce 2015 se Walker, Hargrett, Barth a Ullmann vrátili jako Warrior's Pride. Medlocke pokračuje v Lynyrd Skynyrd. Dne 5. srpna 2016 vydala Blackfoot album Southern Native. Nová sestava debutovala 11. června 2021 na koncertě Gottrocks v Greenville, SC, s 82 minutovým setem včetně dvou nových písní ("In The Night" a "Payin' For It").

Klíčové sestavy:

Klasická sestava (70. léta – začátek 80. let):

Období 1982 – 1984:

Období 1984 – 1986:

Období 1987 – 1992:

Období 1990 – 1994:

Období 2004 – 2012 (druhé vzkříšení):

Období 2012 – současnost:


Podrobnosti: Blackfoot - Wikipedia


Diskografie (studiová alba):

No Reservations (1975)

Flying High (1976)

Strikes (1979)

Tomcattin' (1980)

Marauder (1981)

Siogo (1983)

Vertical Smiles (1984)

Rick Medlocke and Blackfoot (1987)

Medicine Man (1990)

After the Reign (1994)

Southern Native (2016)




BLUES CREATION

Blues Creation byla japonská rocková skupina založená v Tokiu v roce 1969. V čele s kytaristou a zpěvákem Kazuo Takedou vystupovali v letech 1969 - 1972 pod názvem Blues Creation a po tříleté přestávce se v roce 1975 vrátili pod jednodušším názvem Creation.

Blues Creation založili v roce 1969 kytaristé Kazuo Takeda a Koh Eiryu a zpěvák Fumio Nunoya po rozpadu jejich The Bickies. V říjnu 1969 vydali své debutové album amerických bluesových coververzí, na kterém zazněly písně Sonnyho Boye Williamsona, Memphise Slima, Chestera Burnetta, E. Claptona, Blind Willie Johnsona, Willie Dixna a Otise Rushe.

Po několika změnách v sestavě vyšel v srpnu 1971 jejich první počin s původním materiálem Demon & Eleven Children. V tomtéž roce vydali také desku Carmen Maki & Blues Creation, na které vévodila zpěvačka Carmen Maki. Na konci téhož roku vydali i své poslední LP Blues Creation Live. Každé vydání kromě prvního obsahuje skladby napsané Takedou a mají jinou sestavu.

V roce 1973 Takeda založil tříčlennou formaci nazvanou jednoduše Creation, která absolvovala turné po Japonsku s americkou hardrockovou partou Mountain. Mountain se brzy po japonském turné rozpadli a částečně kvůli ztrátě sluchu z tak hlasitého hraní se baskytarista Felix Pappalardi zaměřil na produkci jiných hudebních uskupení.

V roce 1975 vyšlo jejich album Creation, které produkoval Yuya Uchida, a na jehož obalu byla fotografie tuctu nahých močících chlapců. Pappalardi se rozhodl pomoci Creation s prací na dalším materiálu a pozval je na dva měsíce zkoušek do svého domu v Nantucketu ve státě Massachusetts. Během této doby se projekt proměnil v hudební spolupráci, přičemž písně psali převážně Pappalardi, jeho žena a Takeda. Nahrávka byla pořízena v newyorských Bearsville Studios a vyšla v dubnu 1976 pod názvem Creation with Felix Pappalardi. V roce 1977 Creation vydali poslední nahrávku Pure Electric Soul, na jejímž obalu jsou opět vyobrazeni nazí chlapci v přední části autobusu a které se v roce 2007 umístilo na 62. místě v žebříčku nejlepších japonských rockových nahrávek podle časopisu Rolling Stone Japan.


Sestavy kapely:

Blues Creation (1969 – 1972)

Demon & Eleven Children (1971)

Carmen Maki & Blues Creation (1971)

Creation (1975 – 1977)


Podrobnosti: Blues Creation - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Blues Creation (1969)

Blues Creation and Carmen Maki (1971)

Demon and Eleven Children (1971)

Creation (1975)

Creation with Felix Pappalardi (1976)

Pure Electric Soul (1977)




BOLDER DAMN

Bolder Damn byla formace založená ve Fort Lauderdale na Floridě v létě 1969. Hráli těžkou rockovou hudbu ve stylu Black Sabbath a Alice Cooper, měli velkolepou živou show a předskakovali mnoha kapelám zvučných jmen té doby. V několika časopisech se o nich objevily zmínky, jeden z autorů v roce 1971 napsal: „Bolder Damn způsobili, že Black Sabbath znějí jako kostelní kapela z nedělní školy...“. Skupina mohla a měla být obrovská, ale frontman John Anderson a baskytarista Ron Reflett byli povoláni do americké armády a nevyhnutelně skončili ve Vietnamu, z čehož se sestava už nikdy nevzpamatovala a zanechala jen jednu desku, která byla nahrána za pouhé čtyři hodiny.

Album s názvem Mourning dodnes ukazuje, jak by se měla nahrávka dělat, žádné předělávky, jen šlapání do pedálů a silácké heavy groovy. Skladba "Dead Meat", která zabírá většinu hracího času počinu, byla doom-metalová o 20 let dříve, než se tento název vůbec zpopularizoval. Na druhém konci stoner-doomového spektra stojí skladby jako "Got That Feeling", která je prostě čistým groovovým heavy boogie s neuvěřitelně temnou atmosférou. Síla desky spočívá v jejím vlivu, všichni od fanoušků Electric Wizard přes Kyuss až po Monster Magnet toto album milují a stejně tak ovlivnilo a inspirovalo nejednoho hudebníka.


Sestava:

Původní sestava byla známá svou soudržností a vášní pro hudbu. Po odchodu Mark Gasparda v roce 1971 pokračovali Anderson, Eaton, Refett a Eaton ve vytváření svého jediného alba.

Konec činnosti:

V roce 1972 byli Anderson a Refett povoláni do armády během války ve Vietnamu, což vedlo k rozpadu kapely. Jejich jediné album však zůstalo významným příkladem raného hard rocku a proto-doomu.

Diskografie (studiová alba):

Mourning (1971)

Toto album bylo nahráno za pouhé čtyři hodiny v Hyperbolic Studios na Floridě. Bylo vydáno v limitovaném nákladu přibližně 200 kopií a distribuováno mezi přátele, rodinu a místní fanoušky. Skladba "Dead Meat" na straně B trvá 16 minut a je považována za jeden z prvních příkladů doom metalu.




BRAM STOKER

Bram Stoker byla skupina založená v létě 1969 v anglickém městě Bournemouth na jižním pobřeží hráčem na 'hammondky' Tony Bronsdonem, kytaristou Petem Ballamem, bubeníkem Robem Hainsem a baskytaristou Jonem Bavinem. Spřízněné duše Tony, Pete a Rob v té době působili v různých kapelách, ale spolupracovali na projektu s Jetem Harrisem (bývalým baskytaristou The Shadows). Když projekt skončil, přibrali k sobě kamaráda baskytaristu Jona Bavina. Chemie byla nyní ta správná a Bram Stoker se stal jejich příležitostí k objevování a tvorbě vlastní hudby.

Po intenzivních zkouškách v místnosti nad hospodou v Poole se sestava vydala na cesty. Léto 1969 bylo začátkem nabitého programu. Živá vystoupení Bram Stoker měla dobrý ohlas a přitahovala nadšené publikum. Z rozsáhlého okruhu klubů, vysokých škol a univerzit po celé Velké Británii si uskupení vytvořilo věrné příznivce. Přestože byla ovlivněna gotickou image, zvolili si vlastní hudební směr, skládali vlastní materiál a experimentovali s novými hudebními styly. Nevyhnutelně tak získali nálepku 'progresivního klasického rocku', ale podařilo se jim vytvořit si vlastní identitu. Bram Stoker se soustředili na pódiové vystupování a syrový, silný zvuk. Každý člen přijímal neotřelé nápady a podporoval originalitu.

Klasické vzdělání Tonyho Bronsdona je umocněno jeho impozantní technikou, zvuk Hammondových varhan je majestátní, kousavý a strašidelný. Jeho strhující schopnost začlenit svou klasickou interpretaci do hudebních kompozic – s hybnou rytmikou bubeníka Roba Hainese – definovala zvuk kapely. Výlevy Peta Ballama na pódiu byly spontánní a nepředvídatelné, jeho legendární 'Doppler' (rotující reprobedna) se musel vidět – a slyšet – abyste mu uvěřili. Rob Haines přistupoval ke své roli v rytmické sekci individuálně a vytvořil si vlastní rotující činel, který je (stejně jako Peteův 'Doppler') pro Bram Stoker jedinečný (patrné v písni "Poltergeist"). Jon Bavin obohatil skladby o melodické motivy, éterické vokály a obratné basové linky.

Na jednom z prvních koncertů vystoupili jako support The Who v Bournemouth Pavilion. Frontman Roger Daltrey v nich viděl potenciál a pozval je do svého domu v Berkshire, kde pořídil jejich demo nahrávky. Po nahrání šesti skladeb se s The Who vydali na rozsáhlé turné po USA. Derek Lawrence, hudební producent Deep Purple, projevil zájem a další skladby byly nahrány v londýnských De Lane Lea Studios s inženýrem Martinem Birchem. O několik měsíců později se Bram Stoker upsali nezávislému vydavatelství, které vlastnil manažer The Rolling Stones Tony Calder.

Kromě Velké Británie si kapela získala příznivce také v Holandsku a na jaře 1971 absolvovala úspěšné turné po této zemi. Po změně obsazení v roce 1972, kdy se k Tonyho a Robovi připojili Sheila Darcyová (autorka loga kapely z roku 1969) a Harvey Coles, se soubor vydal na druhé zahraniční turné do Itálie a Řecka. V témže roce vyšlo album Heavy Rock Spectacular.

V roce 2009 se Bram Stoker znovu zformovali a složili nový materiál. Původní členy Tonyho Bronsdona (klávesy/zpěv) a Roba Hainese (bicí) opět doplnili Sheila Darcyová (baskytara/zpěv) a Harvey Coles (kytara/zpěv). Sheila během let 1972–2009 působila v profesionálních kapelách po Evropě, Asii a Severní Americe a v posledních letech se přestěhovala na Floridu. Harvey Coles mezi lety 1972–2009 absolvoval turné po Asii, Evropě a USA, než se přestěhoval do Texasu a později do Chicaga. Jeho návrat do Anglie v roce 2009 umožnil znovu formovat kapelu.


Sestava:


Podrobnosti: Bram Stoker - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Heavy Rock Spectacular (1972)

Rock Paranoia (2007)




BULBOUS CREATION

Bulbous Creation byla americká kapela z oblasti Kansasu a Missouri, která hrála velmi tvrdý blues rock s ďábelskými texty zaměřenými na témata satanismu, války ve Vietnamu a heroinu. Jejich jediné album You Won't Remember Dying, nahrané v letech 1969 – 1970 v Cavern Sound Studios v Independence, Missouri, nebylo tehdy vydáno a vyšlo až posmrtně. Formace pocházela z oblasti Kansasu a Missouri.

Bulbous Creation

V roce 1969, poté, co basista Jim 'Bugs' Wine odešel z armády, se rozhodl založit skupinu. Přes novinový inzerát sehnal kytaristu Alana Lewise a bubeníka Chucka Horstmanna. Chyběl jim ale zkušený textař – až do chvíle, kdy Wine na ulici narazil na svého kamaráda z dětství Paula Parkinsona, který se k nim záhy připojil. Na koncertech s nimi občas hostoval klávesista Lynne Wenner. Sestava však čelila zásadnímu problému – hráli téměř výhradně vlastní tvorbu. Ačkoliv se to z dnešního pohledu nemusí zdát jako překážka, v tehdejším Kansas City to znamenalo velké potíže se sháněním koncertů. Svou roli mohl sehrát i fakt, že jejich hudba rozhodně nebyla o "sluníčkářské" hippie lásce – právě naopak. Mezi hlavními náměty jejich textů dominoval satanismus, drogy a válka ve Vietnamu. Díky tomu se brzy stali lokálním undergroundovým fenoménem.

V roce 1971 si našetřili dost peněz na jednodenní session ve studiu, během níž nahráli osm písní. Než však stačili dát dohromady finance na jejich vydání, výsostně individualistický Parkinson se odpojil a zahájil sólovou dráhu. Krátce nato odešel i Horstmann. Zbylí dva členové našli náhradu a založili Creation, která se ale příliš neprosadila – o jejím dalším působení totiž nejsou téměř žádné informace.

Sestava:

Jim 'Bugs' Wine — basa, zakladatel

Alan Lewis — kytara

Chuck Horstmann — bicí

Paul Parkinson — textař, doprovodné vokály

Hosté:

Lynne Wenner — klávesy (host na koncertech a ve studiu)

Pokračování: Po roce 1971 pokračovali Wine a Lewis pod názvem Creation, avšak bez většího úspěchu. Podrobnosti o složení nové kapely nejsou známy.

Místo a datum nahrávání: Cavern Sound Studios, Independence (Missouri) — 1969–1970, studiová session v roce 1971.

Podrobnosti: Bulbous Creation - Metal Music Archives

Diskografie (studiová alba):

You Won't Remember Dying (1994, natočeno 1969 – 1970, reedice 2010)




BULL ANGUS

Bull Angus (název inspirovaný býčími farmami poblíž stodoly, kterou si pronajímali na zkoušení) byli psychedelicko-bluesové uskupení s výraznými progresivními sklony, známé především fanouškům vinylových desek z přelomu 60. a 70. let.

Skupinu založili koncem 60. let v Poughkeepsie ve státě New York kytaristé Larry LaFalce a Dino Paolillo. K této dvojici se brzy připojili Geno Charles (bicí), Frankie Previte (zpěv), Ron Piccolo (klávesy) a Lenny Venditti (baskytara). LaFalce a Venditti dříve působili v newyorském The Pyramid, Previte byl členem The Oxford Watchband a Piccolo hrál ve The Revells.

Pod producentským dohledem Vinnyho Testy vydali v roce 1971 u Mercury Records eponymní debut, ale slabý marketing a nízké prodeje způsobily, že o rok později vydali už jen jedno LP, Free For All, než se rozpadli. (I když Previte se nesmazatelně zapsal do historie popu jako autor písně "The Time of My Life" pro soundtrack k filmu Hříšný tanec!).

Je zvláštní, že Bull Angus tehdy nezanechali větší dojem. Jejich post-psychedelický heavy blues plynule přecházel mezi jamujícím jižanským rockem a rodícím se progresivním rockem. Materiál býval často přirovnáván k těžkotonážníkům jako Uriah Heep, Atomic Rooster, Led Zeppelin, Deep Purple či americkým Grand Funk Railroad. Díky hráčské obratnosti a širokému rejstříku dokázali občas opustit hard rock a zabrousit i do raného folku ve stylu King Crimson. Přesto si nikdy nevydobyli kultovní postavení a dodnes zůstali nedocenění. Skupina si však získala respekt u sběratelů a dnes patří k vyhledávaným vinylovým raritám.


Členové (klasické sestavy):

1969 – 1972:


Dodatečné poznámky o členech:


Podrobnosti: Bull Angus - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Bull Angus (1971)

Free For All (1972)




CACTUS

Cactus je americké hardrockové uskupení, které vzniklo v roce 1969. V současnosti jej tvoří zpěvák Jimmy Kunes, kytarista Paul Warren, bubeník Carmine Appice, baskytarista Jimmy Caputo a Randy Pratt na foukací harmoniku.

Skupinu Cactus původně založili na konci roku 1969 bývalí členové Vanilla Fudge – baskytarista Tim Bogert a bubeník Carmine Appice, po přerušení plánů na spojení s kytaristou Jeffem Beckem. Počátkem roku 1970 přivedli bluesového kytaristu Jima McCartyho a zpěváka Rustyho Daye. Tato sestava vydala tři alba u Atco Records: Cactus (1970), One Way... or Another (1971) a Restrictions (1971), než koncem roku 1971 došlo k odchodům McCartyho a Daye. Na čtvrtém původním albu 'Ot 'n' Sweaty (1972) se k původní rytmické sekci Bogert a Appice připojili Werner Fritzschings (kytara), Duane Hitchings (klávesy) a Peter French (vokály).

Po rozpadu v roce 1972 se Bogert a Appice spojili s Jeffem Beckem v Beck, Bogert & Appice. Rusty Day se později pokusil obnovit The Band Detroit. Duane Hitchings založil The New Cactus Band s jedním albem Son of Cactus (1973). V roce 1976 Rusty Day založil novou verzi Cactus, která působila do roku 1979, než byl Day v roce 1982 zavražděn.

Skupina se vrátila v roce 2006 s Appicem, Bogertem a McCarty, přičemž se připojili Jimmy Kunes a Randy Pratt. McCarty opustil v roce 2008, Werner Fritzschings a Elliot Dean Rubinson nahradili Bogerta a McCartyho. V roce 2011 se McCarty vrátil a Pete Bremy nahradil Rubinsona. V roce 2012 hráli Jim McCarty, Carmine Appice, Jimmy Kunes, Pete Bremy a Randy Pratt. Nové album Black Dawn vyšlo v roce 2016, po odchodu McCartyho se připojili Paul Warren a Jimmy Caputo. Dne 13. ledna 2021 zemřel Tim Bogert.

Členové (klasické a významné sestavy):


Podrobnosti: Cactus - wikipedia


Diskografie (studiová alba):

Cactus (1970)

One Way... or Another (1971)

Restrictions (1971)

'Ot 'N' Sweaty (1972)

Cactus V (2006)

Black Dawn (2016)

Tightrope (2021)

Temple Of The Blues: Influences And Friends (2024)




CRUSHED BUTLER

Crushed Butler byla britská protopunková/hardrocková kapela, která existovala v letech 1969 až 1971. Podle autorů knihy Prettyr Vacant: A History of UK Punk byla v mnoha ohledech první britskou proto-punkovou skupinou. Členové této formace později založili The Hammersmith Gorillas aka The Gorillas a The Darryl Read Group a věnovali se také sólové kariéře.

Crushed Butler vznikli v roce 1969 ve složení Jesse Hector (kytara, zpěv, autor písní), Alan Butler (basová kytara) a Darryl Read (bicí, doprovodné vokály, autor písní). Darryl Read vybral název Crushed Butler z dalších asi třiceti názvů kapel, které si poznamenal, včetně (v té době nepoužívané) přezdívky The Clash, kterou považoval za příliš otřepanou!

Crushed Butler se pyšnili výrazným, silně idiosynkratickým, futuristickým vizuálním stylem. Oblékali se do ručně střižených, krvavě rudých triček s proříznutým výstřihem a modrých nebo černých kalhot Levi's s cvočkovými pásky zavěšenými nízko na bocích. Jesse Hector měl nahoře krátce střižené vlasy s mohutnými skopičinami. Hector si upravoval vlasy dozadu na skinheada, nahoře na modro, s rockabilly kotletami a s rozdělením uprostřed. Alan Butler měl účes sestříhaný na střed a velké kotlety. Darryl Read měl lví kštici tmavých vlasů, chodil v černé kožené vintage bundě na motorku, modrobílém tričku a kubánských podpatcích. Celkově jejich image připomínala bovverské kluky a vypadali jako The Clash několik let předtím, než The Clash vznikli, a Hectorův hlas zněl jako John Lydon ze Sex Pistols, jen v roce 1969. Celkově plně zformovaná a moderní image Crushed Butler předcházela britské punkrockové vizuální estetice z roku 1976 o sedm let dříve.

Zpočátku hráli coververze písní jiných kapel, jako "Move It" od Cliffa Richarda, "Son of A Baker" od Small Faces a "Keep On Chooglin'" od Creedence Clearwater Revival, než začali psát a rozvíjet svůj vlastní rychlý, těžký, hlasitý, vysoce agresivní a zároveň inovativní původní materiál. Energická a vzrušující živá vystoupení svým chuligánským rockem smetla z pódia nejednu špičkovou formaci zvučného jména. Včetně Slade, kteří po vystoupení Crushed Butler odmítli pokračovat.

Skupina se zúčastnila konkurzu a nahrávala pro několik nahrávacích společností, včetně demo nahrávky financované z vlastních zdrojů, ale žádná z těchto deseti písní jim však nezajistila nahrávací smlouvu. V roce 1970 jim bylo při nahrávání v EMI Demo Studios na Manchester Square v Londýně povoleno nahrát pouze vlastní originální píseň "Factory Grime", kterou si vybral producent Roger Ferris. Roger viděl jejich potenciál, ale nepodařilo se mu přesvědčit šéfy EMI, aby s nimi podepsali smlouvu. O sedm let později podepsali smlouvu se Sex Pistols.

Na podzim roku 1970 se kapela přejmenovala na Tiger a změnila se i sestava, do které přibyl Arthur Anderson. V říjnu 1970 nahráli Tiger ve studiu De Lane Lea pět písní, které zůstávají nezvěstné a nevydané k roku 2021. Stále se jim však nedařilo získat nahrávací smlouvu a koncem jara 1971 se rozpadli, když Read nastoupil jako skladatel u Track Records.


Sestava:


Podrobnosti: Crushed Butler - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Uncrushed (2005, nahrávky z let 1969 a 1970)




DUST

Dust byla americká hardrocková/heavy metalová kapela založená v roce 1969 v New Yorku. Zakladateli byli Richie Wise (kytara, zpěv) a dva teenageři, Kenny Aaronson (baskytara) a Marc Bell (bicí, později známý jako Marky Ramone). Producent a manažer tria, Kenny Kerner, byl rovněž autorem textů a spolupracoval na tvorbě materiálu. Skupina se rychle stala zajímavou pro fanoušky raného heavy metalu díky svému těžkému, bluesově inspirovanému zvuku.

Debutové eponymní album Dust vyšlo v roce 1971 u Kama Sutra Records, následované druhým počinem Hard Attack v roce 1972. Ačkoli Wise začal připravovat materiál pro třetí album, nedostatek propagace a jeho zájem o produkci vedly k rozpadu kapely. Přesto se Dust stali historicky významnými pro sběratele raného amerického heavy metalu a jejich alba byla později vydána znovu – 16. dubna 2013 na CD jako kombinace Hard Attack / Dust (Legacy Recordings) a 20. dubna 2013 na vinyl při Record Store Day.

Po rozpadu Dust se Richie Wise a Kenny Kerner pustili do produkce, mimo jiné s KISS, kde produkovali první dvě desky této formace. Marc Bell hrál po Dust ve skupině Estus (eponymní album 1973), později se připojil k Richard Hell & the Voidoids na albu Blank Generation a v roce 1978 se stal bubeníkem Ramones pod jménem Marky Ramone. V roce 2001 byl uveden s Ramones do Rock and Rollové síně slávy a v roce 2011 obdržel cenu Grammy za celoživotní dílo.


Sestava:


Podrobnosti: Dust - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Dust (1971)

Hard Attack (1972)




ELIAS HULK

V roce 1968 byli dva kamarádi ze školy, devatenáctiletý kytarista Peter Grenville 'Gren' Fraser z Parkstone a sedmnáctiletý baskytarista James Haines z Westbourne, unaveni popovým směrem, kterým se ubírala jejich kapela Free Love, a dali dohromady tvrdou R&B formaci The Parkers s Davidem Porterem na druhou kytaru a Mikem na bicí. Náhoda tomu chtěla, že byli pozváni jako hlavní hvězdy na Graville Pop Festival, který se konal kousek za kanálem La Harve ve Francii, a to jen proto, že byli z Anglie.

Po návratu do Bournemouthu měli Gren a James ambice stát se profesionály a podali si inzerát ve výloze hudebního obchodu Dona Strikea, kde hledali podobně smýšlejícího bubeníka a zpěváka. Prvním úspěšným uchazečem byl bývalý bubeník formace Push Bernie James z Redhillu, který měl vlastní hudební ambice. Navrhl Petea Thorpa, vysokého, urostlého zpěváka ve věku kolem dvaceti let z Pokesdownu, který získal bohaté zkušenosti během působení v formaci The Harvey Wells Soul Band. V roce 1968 se soul stal passé a každá formace, která si chtěla prodloužit životnost, si buď oblékla rozevláté kalhoty, paisley košili, nechala si narůst vlasy a zapojila fuzz box, nebo se dostala na vedlejší kolej, což byl osud, který potkal Petovu formaci.

Ve zkušebně se čtveřice pustila do sestavování setlistu, ale brzy se ukázalo, že potřebují sólového kytaristu, který by rozšířil jejich zvuk, a Bill Napier, starší třicátník s mladou rodinou, na krátkou dobu zaplnil mezeru. Jeho neochota se angažovat však otevřela cestu Neilu Tatumovi, který po odpovědi na inzerát v Melody Makeru opustil svůj domov v New Mills u Stockportu a vydal se na jih. Nový kvintet se pustil do práce, vytvářel riffy a nekonečně jamoval, postupně si vytvořil základ, na který mohl Pete přidávat texty a stavět plně zformované písně. Postupem času se tvrdá práce vyplatila a jejich repertoár coververzí ustoupil novému a originálnímu tělesu těžkých, svalnatých rockových písní. Při diskusi o názvu kapely se všech pět členů shodlo na tom, že The Hulk dokonale vystihuje sílu a agresivitu jejich hudby, 'Elias' byl přidán později, protože se obávali žaloby ze strany Marvel Comics, domova fiktivního superhrdiny 'Neuvěřitelného Hulka'.

Formace debutovala 12. října 1969 v nedělním Beat Clubu v Pavilion Ballroom, kde předskakovala Black Velvet. Následovaly koncerty podél jižního pobřeží na místa jako Steering Wheel Club's v Dorchesteru a Weymouthu, kde předskakovali Hawkwind a High Tide. Ve snaze dostat se na celostátní scénu podepsala formace smlouvu s agenturou Laidham Entertainments v londýnském Romfordu. Zanedlouho se vydali do vzdálenějších míst, např. do průmyslových center Birminghamu a Coventry, kde předskakovali anarchickým undergroundovým marnotratníkům Pink Fairies, na sever do Stockportu a na jih do Canterbury, domov Caravan, kterým fandili na univerzitě, a na západ do Weston-Super-Mare, na venkov ve Walesu a do Granary v Bristolu, kde hráli druhé housle Warm Dust.

Bývalý kytarista Mindbender a budoucí kytarista 10cc Eric Stewart pozval formaci do svého komplexu Strawberry Studios ve Stockportu, kde nahráli několik skladeb na demo disk, který pak prodávali po Londýně v naději, že získají nahrávací smlouvu. Zpočátku o ně projevil zájem manažer Wishbone Ash a budoucí šéf The Police Miles Copeland, ale nakonec je odmítl. Poté měli štěstí na Mikiho Dallona, popového zpěváka z šedesátých let a zakladatele nově vznikajícího labelu Young Blood. Ten hledal nové talenty a podepsal s nimi smlouvu, aby se připojili k Dandovi Shaftovi, Julian's Treatment, Macovi a Katie Kissoonovým a Pythonu Lee Jacksonovi na jeho stále se rozšiřujícím seznamu umělců. Dallon zavedl formaci do studia, kde působil jako producent a dohlížel na to, aby Hulk připravili osmipísňový koncertní set, který během několika posledních měsíců zdokonalili na cestách. Nahrávání probíhalo ve dvou dnech, první den se nahrávaly doprovodné skladby a případné předělávky, druhý den se nahrávaly vokály. Album Unchained vyšlo v listopadu 1970 a dočkalo se jen několika příznivých recenzí a naprosté absence propagace či reklamy. Přesto se ho v Německu prodalo přes pět tisíc kusů, možná i díky změně obalu s fotografiemi formace, zalitými modrým nádechem. Kapela nikdy nezjistila, kolik kopií se prodalo po celém světě, protože mizerné honoráře po dvou letech vyschly.

Deska Unchained je poměrně typická nahrávka pro toto období, spíše bluesový hard rock než heavy metal se spoustou dunivých bicích, rozmlženou basou umístěnou vysoko v mixu, kvílejícími kytarami a tvrdým, chraplavým zpěvem. V některých kruzích bylo přirovnáváno k Deep Purple a Led Zeppelin, ale blíže by mělo k málo známým Leaf Hound nebo Dark, formacím podobného ražení, které jsou dnes, stejně jako Elias Hulk, vysoce sběratelsky ceněné. Unchained mělo být první příčkou na žebříčku k pokračující kariéře, ale ukázalo se, že je to sice jejich debut, ale zároveň i labutí píseň. Bez finanční podpory a úspěšného alba, které by mohli propagovat, koncerty vyschly a koncem roku 1970 rozčarovaní James a Bernie ukončili činnost.


Sestava:


Hudební vlivy a kontext:

Elias Hulk byli výrazně ovlivněni britskou bluesovou a hardrockovou scénou konce 60. let. Jejich styl kombinoval syrový hard rock s prvky blues, psychedelie a R&B, což je přibližovalo k formacím jako Leaf Hound, Dark nebo méně známé britské heavy rockové kapely tehdejší doby. Některé riffy a struktury písní ukazovaly na vlivy Deep Purple a Led Zeppelin, přičemž energická a agresivní pódiová prezentace předznamenávala pozdější hard rockové a proto-metalové projevy.

Kapela byla součástí jižní britské undergroundové scény, často předskakovala významnějším kapelám jako Hawkwind, High Tide, Pink Fairies či Caravan, a díky tomu se jejich energický sound dostával k širšímu okruhu posluchačů. Elias Hulk se tak stali inspirací pro mladší kapely, které hledaly syrovější a tvrdší zvuk než mainstreamové psychedelické a popové skupiny.

Podobné kapely a sběratelsky cenění souputníci:


Podrobnosti: Elias Hulk - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Unchained (1970)




ELONKORJUU

Skupina Elonkorjuu byla založena na podzim roku 1969 v západofinském městě Pori. O rok později získala druhé místo v soutěži Finnish Rock Championship 1970 a podepsala smlouvu s EMI. Elonkorjuu vydali svůj debut Harvest Time v roce 1972. Originální výlisek je dnes považován za nejdražší finské vinylové album s cenou až 1 500 eur. V roce 2002 bylo znovu vydáno jako CD. Během 70. let se často objevovali na významných finských hudebních festivalech, jako jsou Ruisrock a Pori Jazz.

V roce 1978 skupina vydala své druhé album Flying High, Running Fast pod názvem Harvest, což je anglický překlad slova Elonkorjuu. LP vyšlo u RCA Records a cílem Elonkorjuu bylo prorazit na mezinárodní scéně, ale místo toho se kapela nakonec rozpadla. Kytarista Jukka Syrenius se přestěhoval do Norska a vydal několik alb se svou novou formací Jukka Syrenius Band, v níž působili také někteří zahraniční hudebníci, například americký bubeník Clifford Jarvis, jihoafrický baskytarista Johnny Dyani a norský klávesista Haakon Graf.

Elonkorjuu se znovu zformovali v roce 2003 a v následujícím roce vydali svůj třetí studiový počin Scumbag. V prosinci 2009 odehráli koncert ke 40. výročí založení v divadle Pori, který byl později vydán jako dvojité živé album. V roce 2012 vydala společnost EMI boxovaný set 4 CD obsahující téměř všechny skladby, které kdy skupina nahrála, včetně raritního koncertního materiálu ze 70. let.

Dnes jsou kytarista Jukka Syrenius a baskytarista Veli-Pekka Pessi jedinými původními členy. Současnou sestavu tvoří bubeník maďarského původu Zoltán Kárpáti, klávesista Jussi Reunamäki a saxofonista Jari Perkiömäki, který získal doktorát z jazzové hudby na Sibeliově akademii.


Sestava Elonkorjuu:


Hudební styl a vlivy:

Elonkorjuu kombinovali progresivní rock s prvky psychedelie a jazzu, často s výraznými kytarovými sóly a instrumentálními pasážemi. Jejich debut Harvest Time patří k nejvýznamnějším finským progresivním rockovým albům raných 70. let. Druhé album Flying High, Running Fast směřovalo více k hard rocku s mezinárodní ambicí, zatímco Scumbag z 21. století ukazuje jejich pokračující kreativitu a adaptaci na moderní produkci.

Kapela byla pravidelnou součástí finské festivalové scény, včetně Ruisrocku a Pori Jazz, a díky živým vystoupením získala respekt místních i mezinárodních posluchačů. Historicky je Elonkorjuu považována za jednu z nejvýznamnějších finských progresivních rockových formací, jejíž nahrávky jsou sběratelsky ceněné.


Podrobnosti: Elonkorjuu - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Harvest Time (1972)

Flyin' High, Runnin' Fast (1978)

Scumbag (2004)

Live at Pori 40th Anniversary (2010)

Elonkorjuu 4 CD Box Set (2012)




EPITAPH

Epitaph je německá rocková skupina založená v roce 1969 v Dortmundu. Zpočátku hráli post-psych progresivní rock s jazzovými akcenty a bohatými harmoniemi dvou kytar. Od roku 1973 se jejich styl postupně přesunul k přímočařejšímu hard rocku, později blízkému heavy metalu. Po vydání šesti studiových alb se skupina v roce 1982 rozpadla. V roce 2000 se Epitaph znovu spojili a následovala nová studia, včetně dvou studiových alb v 21. století.

Kapelu původně (jako Fagin's Epitaph) založili koncem roku 1969 zpěvák a kytarista Cliff Jackson z Yorkshiru, skotský bubeník James McGillivray a německý baskytarista Bernd Kolbe. Po několika vystoupeních jako předkapela Black Sabbath, Rory Gallagher, Yes a Argent podepsali smlouvu s Polydorem, zkrátili název na Epitaph a přestěhovali se do Hannoveru. Do debutu angažovali druhého kytaristu Klause Walze a nahrávání probíhalo ve Wessex Studios v Londýně a dokončeno bylo ve Windrose Studios v Hamburku, s vydáním na podzim 1971. Následovala koncertní činnost po Německu, včetně vystoupení v televizním pořadu Beat Club (1972), a nahrání druhého alba Stop, Look and Listen v Audio Tonstudio v Berlíně.

V roce 1972 McGillivray odešel a nahradil ho Achim Wielert, čímž se kapela více přiklonila k silnějšímu rockovému zvuku. Singly "Autumn '71" a "We Love You Alice" z roku 1973 však zaznamenaly nízké prodeje a Polydor se od kapely distancoval. Skupina následně podepsala smlouvu s americkým nezávislým vydavatelstvím Billingsgate, kde vyšlo třetí album Outside the Law. S Norbertem Lehmannem na bicí připravili americké turné, ale krach vydavatelství způsobil ztrátu financí, a tak se Epitaph v lednu 1975 rozpadli.

V roce 1976 se skupina znovu objevila v Německu ve složení Cliff Jackson, Bernd Kolbe, Klaus Walz a Jim McGillivray, natočila koncert pro Rockpalast a krátce poté McGillivray opustil kapelu, nahradil ho Fritz Randow (ex-Eloy). V roce 1977 odešli Walz a Kolbe, přišli Heinz Glass (kytara), Harvey Janssen (baskytara) a Michael Karch (klávesy). Nová sestava absolvovala 36denní evropské turné s maďarskou progresivní skupinou Omega.

Čtvrté album Return to Reality vyšlo u Brain Records v dubnu 1979, následovalo See You in Alaska ve stejném stylu. V roce 1981 vyšlo album Live, nahrané v rámci turné See You in Alaska. Později se vrátili Waltz a Kolbe a Norbert Lehmann nahradil Fritz Randowa, s touto sestavou vzniklo album Danger Man. Skupina se rozpadla v roce 1983, krátce se sešla v roce 1986 pro podporu Grobschnitt, což vedlo ke vzniku projektu Kingdom, později přejmenovaného na Domain.

V roce 1999 se kapela znovu setkala na koncertě Heinze Glasse v Kaiserslauternu, což vyústilo v reunion v lednu 2000 v Lindenbrauerei v Unně. Reunionová sestava Cliff Jackson, Heinz Glass, Bernd Kolbe a Achim Wielert vydala DVD Live at the Brewery a CD Resurrection. V roce 2007 vyšlo Remember the Daze, v roce 2009 Dancing with Ghosts a následovala další alba, včetně Fire from the Soul (2016), Long Ago Tomorrow (2019) a Don't Let the Gray Hair Fool You (2024).

Současná sestava: Cliff Jackson (zpěv, kytara), Heinz Glass (kytara), Bernd Kolbe (baskytara), Achim Wielert (bicí).


Podrobnosti: Epitaph - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Epitaph (1971)

Stop, Look and Listen (1972)

Outside the Law (1974)

Return to Reality (1979)

See You in Alaska (1980)

Danger Man (1982)

Remember the Daze (2007)

Dancing with Ghosts (2009)

Fire from the Soul (2016)

Long Ago Tomorrow (2019)

Don't Let the Gray Hair Fool You (2024)




GIFT

Skupina vznikla v roce 1969 z augsburské školní kapely Phallus Dei. Dozvěděl se o nich mnichovský producent Otto Hartmann a podepsal s nimi smlouvu. První album Gift bylo nahráno v roce 1971 v Union Studios v Mnichově a vydáno společností Teldec. O dva roky později následovalo druhé, Blue Apple, které bylo nahráno ve vlastních studiích nahrávací společnosti v Hamburku.

Kapela se stala známou díky televizním vystoupením a nespočtu koncertů po celém Německu, včetně německého rockového superkoncertu v roce 1973 ve frankfurtské Festhalle před 6000 diváky, který sponzorovala společnost Bravo a na kterém vystoupili všichni představitelé tehdejší krautrockové scény. Gift se rozpadli v roce 1974.

Styl a hudební charakteristika: Gift byli známí svým těžkým progresivním rockem s prvky psychedelie a blues. Hudba byla ovlivněna krautrockovou scénou a kapelami jako Amon Düül II. První album obsahuje silné kytarové riffy a energické bicí, zatímco Blue Apple přineslo více klávesových experimentů a změnu v sestavě.


Sestava:


Významná vystoupení: Gift se proslavili svými koncerty po Německu, včetně účasti na německém rockovém superkoncertu v roce 1973 ve frankfurtské Festhalle, kde vystoupili před 6000 diváky. Tento koncert sponzorovala společnost Bravo a účastnily se na něm i další krautrockové kapely.

Obnovení činnosti: Po rozpadu v roce 1974 se členové kapely věnovali různým hudebním projektům. V roce 2013 se Gift pokusili o comeback, když se zúčastnili německé televizní show Millionärswahl, ale brzy byli "eliminováni". V současnosti je kapela neaktivní.


Podrobnosti: Gift - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Gift (1972)

Blue Apple (1974)

Got to Find a Way (1974) – singl

Gift / Blue Apple (1994) – kompilace obou alb na CD




GOLDENROD

Pololegendární acid heavy psychedelici ze západního pobřeží Goldenrod se vytasili s volně plynoucími, převážně experimentálními instrumentálními hard jamy s intenzivní, uši drásající kytarovou pyrotechnikou a mystickými a spirituálními texty. Bezpochyby ovlivnění Yellow Sunshine.

Skupina vznikla v roce 1969 v Los Angeles a byla tvořena třemi vysoce ceněnými studiovými hudebníky: Benem Benayem (kytara), Jerrym Scheffem (baskytara) a Toxeyem Frenchem (bicí/perkuse). Všichni tři byli součástí širšího okruhu hudebníků známého jako "Our Productions", který zahrnoval také Curta Boettchera, Lee Malloryho a Mikeyho Deasyho. Tito hudebníci se podíleli na nahrávkách pro umělce jako The Association, Darius a Tommy Roe.

Jejich vlastní album z roku 1969, Goldenrod, bylo nahráno v Hollywoodu a vydáno na malém labelu Chartmaker Records (CSG 1101). Obsahuje čtyři dlouhé, instrumentální skladby:

Tyto songy jsou charakterizovány volnou strukturou, psychedelickými a hard rockovými prvky, s důrazem na improvizaci a mystické texty. Například skladba "Karmic Dream Sequence" byla původně napsána Curtem Boettcherem a Leem Mallorym a později ji nahrála skupina The Millennium. Album bylo původně vydáno pouze v omezeném nákladu a stalo se sběratelským kouskem. Reedice z roku 2008 obsahuje všechny čtyři skladby z původní desky a navíc dosud nevydané monofonní nahrávky.

Po rozpadu Goldenrod se členové kapely vydali na různé hudební dráhy. Jerry Scheff se stal známým studiovým basistou a spolupracoval s umělci jako Elvis Presley a The Millennium. Ben Benay hrál v 70. letech v blues-rockové skupině Funzone. Toxey French se také věnoval studiové práci a spolupracoval s různými umělci.

Goldenrod je dnes považována za jednu z perel amerického psychedelického hard rocku konce 60. let, která ovlivnila mnoho dalších hudebníků a stále má své místo v historii rockové hudby.


Podrobnosti: Goldenrod - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Goldenrod (1969)

Goldenrod (reedice, 2008, všechny čtyři původní skladby + dosud nevydané monofonní nahrávky)




GOMORRHA

Gomorrha byla německá proto-metalová / progresivní rocková formace z Kolína nad Rýnem v Severním Porýní-Vestfálsku, která působila v letech 1969 – 1973. Vznikla na konci 60. let a na německé progresivní rockové scéně se zformovala díky pomoci producenta a zvukového inženýra Connyho Planka.

Kapela vydala tři studiová alba a postupně se vyvíjela od psychedelického rocku k tvrdšímu heavy psych/proto-metalovému zvuku.


Sestavy podle alb:

Gomorrha se stala známou díky televizním vystoupením a nespočtu koncertů po celém Německu, včetně německého rockového superkoncertu v roce 1973 ve frankfurtské Festhalle před 6000 diváky, který sponzorovala společnost Bravo a na kterém vystoupili všichni představitelé tehdejší krautrockové scény. Po vydání dvou památných dokumentů německého nezávislého rocku se v roce 1973 náhle rozpadli.


Podrobnosti: Gomorrha - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Gomorrha (1970) – debut s psychedelickými a progresivními prvky, heavy psychrockové kytarové riffy a experimentální varhanní linky, vokály sdíleli členové kapely.

Trauma (1971) – heavy psych/space rock s hutnými varhanami a anglickými texty, vokální fronta Peter Otten, kombinace tvrdých riffů a experimentálních instrumentálních pasáží.

I Turned To See Whose Voice It Was (1972) – vrcholná nahrávka kapely, kombinace krautrockové psych/spacey atmosféry, pastorálních flétnových linek a těžkých kytarových riffů; koncept inspirován Apokalypsou a knihou Zjevení.




GRAND FUNK RAILROAD

Grand Funk Railroad založili v roce 1969 jako trio Mark Farner (kytara, klávesy, harmonika, zpěv) a Don Brewer (bicí, zpěv) z kapely Terry Knight and the Pack a Mel Schacher (baskytara) z Question Mark & the Mysterians. Knight se brzy stal manažerem kapely a také ji pojmenoval jako slovní hříčku po Grand Trunk Western Railroad, známé železniční trati v Michiganu. Poprvé se jim dostalo uznání na Mezinárodním popovém festivalu v Atlantě v roce 1969 a podepsali smlouvu s Capitol Records. Po bouřlivém a dobře přijatém setu v první den festivalu byli Grand Funk v následujícím roce znovu požádáni, aby na festivalu zahráli. Po vzoru hardrockových power trií, jako byli Cream, si kapela díky marketingovému umu Terryho Knighta vytvořila vlastní populární styl.

V srpnu 1969 skupina vydala své první LP s názvem On Time, kterého se prodalo přes milion kopií a v roce 1970 získalo zlatou desku. V únoru 1970 získalo zlatý status druhé album Grand Funk (známé jako "The Red Album"). Navzdory kritickým ohlasům a řídkému vysílání bylo prvních šest alb skupiny (pět studiových a jedno živé) poměrně úspěšných.

Na jaře 1970 Knight zahájil intenzivní reklamní kampaň na propagaci desky Closer to Home, která získalo multiplatinový certifikát, přestože nebyla kritikou přijata. Skupina utratila 100 000 dolarů za propagační billboard na newyorském Times Square.

V roce 1971 Grand Funk vyrovnali rekord Beatles v návštěvnosti Shea Stadium, ale vyprodali halu za pouhých 72 hodin, zatímco koncert Beatles se vyprodával několik týdnů. Později v roce 1970 vyšel také dvojdisk The Live Album, který získal další zlatou desku. V roce 1971 vyšly desky Survival a E Pluribus Funk. E Pluribus Funk oslavoval koncert na Shea Stadium reliéfním vyobrazením stadionu na zadní straně obalu.

Koncem roku 1971 byla skupina znepokojena Knightovým manažerským stylem a finanční 'nespolehlivostí'. Tato rostoucí nespokojenost vedla Grand Funk Railroad k tomu, že počátkem roku 1972 Knighta propustili. Knight podal žalobu pro porušení smlouvy, což vyústilo ve vleklou právní bitvu. V jednu chvíli Knight před koncertem v Madison Square Garden zabavil kapele vybavení. V epizodě pořadu Behind the Music Grand Funk Railroad na stanici VH1 Knight prohlásil, že původní smlouva by vypršela asi za tři měsíce a že rozumným rozhodnutím pro kapelu by bylo prostě počkat, až uplyne čas. Členové však v té chvíli cítili, že nemají jinou možnost než pokračovat a bojovat o práva na svou kariéru a jméno. Právní bitva s Knightem trvala dva roky a skončila mimosoudním vyrovnáním. Knight z něj vyšel jako jasný vítěz s autorskými právy a vydavatelskými honoráři ke každé nahrávce Grand Funk, která vznikla od března 1969 do března 1972, nemluvě o velké výplatě v hotovosti a akciích. Farner, Brewer a Schacher naštěstí získali práva na název Grand Funk Railroad.

V roce 1972 se k nim na plný úvazek přidal Craig Frost (klávesy). Původně se kapela snažila získat Petera Framptona, pozdějšího člena Humble Pie, ten však nebyl k dispozici kvůli podpisu smlouvy na sólovou desku s A&M Records. Příchod Frosta však znamenal stylový posun od původních rock and rollových kořenů Grand Funk, založených na garážových kapelách, ke stylu více orientovanému na rhythm and blues/pop rock. V nové sestavě vydali Grand Funk v září 1972 šesté album Phoenix.

Pro zdokonalení zvuku pak skupina získala jako producenta hudebního veterána Todda Rundgrena. Vznikla tak její dvě nejúspěšnější alba a dva hitové singly číslo jedna: Donem Brewerem napsaná skladba "We're an American Band" (z alba We're an American Band, vydaného v červenci 1973) a "The Loco-Motion" (z alba Shinin' On z roku 1974). "We're an American Band" se stala prvním hitem skupiny na prvním místě v den Farnerových 25. narozenin, následovaná Brewerovým hitem číslo 19 "Walk Like a Man". "The Loco-Motion" se v roce 1974 stala druhým singlem Grand Funk, po němž následoval Brewerův hit číslo 11 "Shinin' On". Skupina pokračovala v turné po USA, Evropě a Japonsku.

V roce 1974 Grand Funk angažovali Jimmyho Iennera jako producenta a vrátili se k používání svého plného názvu: Grand Funk Railroad. Z alba All the Girls in the World Beware!!! (prosinec 1974) vzešly poslední dva hity skupiny v Top 10, "Some Kind of Wonderful" a "Bad Time" na přelomu let 1974 a 1975. Ačkoli byli v polovině 70. let velmi úspěšní, v kapele narůstalo napětí kvůli osobním problémům, vyhoření a sporům o hudební směřování. Navzdory těmto problémům se Grand Funk vydali vpřed. Potřebovali ještě dvě desky, aby naplnili nahrávací smlouvu s Capitolem, a tak se Grand Funk vydali na velké turné a rozhodli se nahrát dvojalbum Caught in the Act (srpen 1975). Dvojalbum mělo splnit smlouvu s Capitolem, protože však obsahovalo již dříve vydaný materiál, Capitol si vyžádal další desku. Přestože mezi členy kapely stále existovaly tlaky, dohodli se, že budou pokračovat a dokončí pro Capitol ještě jedno LP, aby se vyhnuli podobným právním problémům, jaké zažili v roce 1972 s Terrym Knightem. Skupina nahrála album Born to Die (leden 1976), ale jeho nižší prodejnost a nedostatek hitových singlů je zklamaly. Začalo se mluvit o rozpadu.

Grand Funk však našli nový život díky zájmu Franka Zappy o produkci skupiny. Podepsali smlouvu s MCA Records a výsledkem bylo album Good Singin', Good Playin' (srpen 1976). Sice přineslo jedny z nejlepších kritických ohlasů vůbec, ale úspěch nepřineslo a poté se zcela rozčarovaní Grand Funk Railroad rozhodli koncem roku 1976 definitivně ukončit činnost. Po rozpadu zahájil Farner sólovou kariéru a podepsal smlouvu s Atlantic Records, jejímž výsledkem byla dvě alba. Brewer, Schacher a Frost zůstali v sestavě, založili skupinu Flint a v roce 1978 vydali jednu desku u Columbia Records.

Poté, co je v roce 1980 oslovil jejich bývalý manažer Andy Caviliere se Grand Funk Railroad v únoru 1981 znovu sešli bez Frosta (který hrál s Bobem Segerem) a s Dennisem Bellingerem, který nahradil Schachera na baskytaru. Schacher se omluvil s tím, že se u něj objevil strach z létání, ale později se svěřil, že už s Cavilierem nechtěl spolupracovat. Nová sestava vydala dvě LP Grand Funk Lives (červenec 1981) a What's Funk? (leden 1983). Ani jedno z těchto alb nedosáhlo většího ohlasu u kritiky ani prodejnosti, ale singl "Queen Bee" byl zařazen do filmu Heavy Metal a na soundtracku k němu. V letech 1981 a 1982 kapela absolvovala turné, na kterém se k nim připojil Rick Baker, který hrál na klávesy. Ale nevalný prodej desky Grand Funk Lives a smrt manažera Caviliereho v roce 1982 způsobily, že se skupina počátkem roku 1983, krátce po vydání alba What's Funk?, podruhé rozpadla.

Po několika zkouškách na konci roku 1995 se tři původní členové Grand Funk Railroad (Mark Farner – kytara, zpěv, klávesy, harmonika; Don Brewer – bicí, zpěv; Mel Schacher – baskytara) ke kterým se na turné připojil klávesista/kytarista a doprovodný zpěvák Howard Eddy Jr.) v roce 1996 opět spojili a během tří let odehráli koncerty pro 500 000 lidí. V roce 1997 skupina odehrála tři vyprodané benefiční koncerty v Bosně. Na těchto koncertech vystoupil celý symfonický orchestr, který dirigoval Paul Shaffer (z *Late Show with David Letterman*). Grand Funk Railroad vydali živé dvoudiskové benefiční CD s názvem Bosna, nahrané v Auburn Hills ve státě Michigan. Koncem roku 1998 Farner skupinu opustil a vrátil se ke své sólové kariéře. Po dvouleté přestávce Brewer a Schacher angažovali zpěváka Maxe Carla, novou sestavu doplnili bývalý kytarista skupiny Kiss Bruce Kulick a klávesista Tim Cashion.

V roce 2005 byla skupina Grand Funk Railroad uvedena do Michiganské síně slávy rock and rollových legend. V roce 2018 zaskočil za Schachera baskytarista Stanley Sheldon (ex-Peter Frampton) poté, co Schacherova manželka Dena zemřela na rakovinu. Grand Funk Railroad pokračují v koncertování a 17. ledna 2019 zahájili turné 'The American Band Tour 2019, Celebrating 50 Years of Funk'.


Sestava (vybrané období):

Mark Farner – kytara, klávesy, harmonika, zpěv (1969 – 1998)

Don Brewer – bicí, zpěv (1969 – 1998)

Mel Schacher – baskytara (1969 – 1998)

Craig Frost – klávesy, doprovodný zpěv (1972 – 1976)

Howard Eddy Jr. – klávesy, kytara, doprovodný zpěv (1996 – současnost)

Max Carl – zpěv (2000 – současnost)

Bruce Kulick – kytara (2000 – současnost)

Tim Cashion – klávesy (2000 – současnost)

Dennis Bellinger – baskytara (1981 – současnost)

Rick Baker – klávesy (1981 – 1982)

Stanley Sheldon – baskytara (2018 – náhradník)


Podrobnosti: Grand Funk Railroad - wikipedie


Diskografie (studiová alba):

On Time (1969)

Grand Funk (1969)

Closer to Home (1970)

Survival (1971)

E Pluribus Funk (1971)

Phoenix (1972)

We're an American Band (1973)

Shinin' On (1974)

All the Girls in the World Beware!!! (1974)

Born to Die (1976)

Good Singin', Good Playin' (1976)

Grand Funk Lives (1981)

What's Funk? (1983)




GRANICUS

Granicus byla americká hardrocková skupina, která vznikla v roce 1969 v Clevelandu. Po vystupování v clevelandských klubech a následném hraní před šéfy vydavatelství 15. března 1973 podepsali smlouvu s RCA Records a ještě téhož roku vydali svůj eponymní debut. Granicus později předskakovali interpretům jako Bob Seger, Cactus a Spirit, aby propagovali tuto první desku, která byla od té doby v některých klasických rockových kruzích kritiky oceňována. Brzy poté se však skupina rozpadla, protože se necítila podporována svým vydavatelstvím a byla opuštěna svým manažerem. Většina členů se později dala znovu dohromady, asi po více než 25 letech, poté, co zjistila, že se jejich první deska pirátsky prodává v Evropě. V roce 2009 vydali na nezávislém labelu album Thieves, Liars and Traitors, ze sbírky nevydaného materiálu nahraného v roce 1974. Třetí deska, Better Days, byla vydána rovněž nezávisle. Skupina byla známá svou směsí těžkého blues rocku, progresivního rocku, psychedelického rocku a heavy metalu.

Kapelu původně tvořili kytarista Al Pinell a bubeník Joe Battaglia, kteří zkoušeli v jeho domě, než se přestěhovali do skladiště v Clevelandu, kde vznikla jejich první deska. Jejich hudba byla silně ovlivněna populárními kapelami té doby, včetně psychedelického rocku konce 60. let, jako byli Cream, The Jimi Hendrix Experience a Blue Cheer, stejně jako hardrockovými velikány počátku 70. let, Deep Purple a Led Zeppelin. Měli dvě kytary, baskytaru a bicí a byli vedeni charakteristickým vokálem. Hlavní zpěvák Woody Leffel měl vysoko položený hlas velmi podobný Robertu Plantovi, Ianu Gillanovi a Geddymu Lee.


Sestava:

Původní sestava (1969 - 1973):

Sestava pro Thieves, Liars and Traitors (2010):

Sestava pro Better Days (2016):


Podrobnosti: Granicus - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Granicus (1973)

Thieves, Liars and Traitors (2010)

Better Days (2016)




HAIRY CHAPTER

Hairy Chapter vznikli z bonnské skupiny The Concentric Movement, založené v roce 1966, z níž se v roce 1969 oddělili Harry Titlbach (kytara), Rudolf Oldenburg (baskytara) a Rudi Haubold (bicí), aby společně s Harrym Unte (zpěv) založili novou kapelu. Pod pseudonymem Chaparall Electric Sound Inc vydali v roce 1969 u nezávislého vydavatelství Maritim Records LP Electric Sound for Dancing.

Od roku 1970 vystupovali pod svým skutečným názvem Hairy Chapter, který si ponechali až do svého rozpadu v roce 1971. První album pod vlastním jménem jim vyšlo v roce 1970 u společnosti Opp a jmenovalo se Eyes. Obsahovalo stejný materiál jako Electric Sounds for Dancing, ale tyto skladby měly jiné názvy. Hudebně byla kapela Hairy Chapter silně ovlivněna britskými hardrockovými a bluesrockovými kapelami té doby.

Deska Can't Get Through byla nahrána mezi listopadem 1970 a lednem 1971 v Dierks Studios v Kolíně nad Rýnem s producentem Dieterem Dierksem. Dierks vnesl do mnohem přímočařejšího blues rocku Hairy Chapter silné prvky psychedelického rocku a vytvořil tak album, které kombinovalo blues rock se silnými náznaky krautrocku. Deska vyšla u Bacillus Records, sub-labelu major labelu Bellaphon Records, který měl být konkurencí pro "skutečné" nezávislé labely. Can't Get Through bylo první a jediné album Hairy Chapter, které vyšlo u major labelu. Po vydání desky nahradil Rudiho Haubolda u bicích Werner Faus.

Sestava:

Harry Titlbach – kytara

Rudolf Oldenburg – baskytara

Rudi Haubold – bicí (později nahrazen Wernerem Fausem)

Harry Unte – zpěv


Podrobnosti: Hairy Chapter - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Eyes (1970)

Can't Get Through (1971)




HAWKWIND

V londýnském psychedelickém uskupení Famous Cure působili Dave Brock a Mick Slattery. Při setkání s baskytaristou Johnem Harrisonem se ukázal jejich společný zájem o elektronickou hudbu, což vedlo trojici k tomu, že se společně pustili do nového hudebního projektu. Sedmnáctiletý bubeník Terry Ollis odpověděl na inzerát v hudebním týdeníku, zatímco Nik Turner a Michael 'Dik Mik' Davies, Brockovi staří známí, nabídli pomoc s dopravou a vybavením, ale brzy byli vtaženi do sestavy. Společně vpadli na místní večer talentů v All Saints Hall v Notting Hillu a byli tak neorganizovaní, že neměli ani název (na poslední chvíli se rozhodli pro Group X), ani žádné písně a zahráli prodloužený dvacetiminutový jam na "Eight Miles High" od Byrds. V publiku byl DJ BBC Radia 1 John Peel, který byl natolik ohromen, že řekl organizátorovi akce Douglasi Smithovi, aby je sledoval. Smith je zaregistroval a na základě smlouvy, kterou připravoval pro Cochise, jim zajistil kontrakt s Liberty Records. Po krátkém období, kdy vystupovali jako Group X a Hawkwind Zoo, se nakonec rozhodli pro název Hawkwind. V Abbey Road nahráli demosnímky "Hurry on Sundown" a několika dalších skladeb, načež Slattery odešel a nahradil ho Huw Lloyd-Langton, který se s Brockem znal z dob, kdy pracoval v hudebním obchodě.

K produkci debutové desky z roku 1970 byl přizván kytarista Pretty Things Dick Taylor. Ačkoli nahrávka neměla komerční úspěch, přivedla soubor do povědomí britské undergroundové scény, která je začala vnímat na bezplatných koncertech, benefičních vystoupeních a festivalech. Při volném hraní před festivalem v Bathu se setkali s další partou z Ladbroke Grove, Pink Fairies, jež sdílela podobné hudební i životní postoje. Mezi oběma uskupeními vzniklo přátelství, které vedlo k tomu, že se často objevovaly společně pod přezdívkou 'Pinkwind'. Jejich užívání drog však vedlo k odchodu Harrisona, kterého nakrátko nahradil Thomas Crimble. Lloyd-Langton brzy opustil sestavu rovněž.

Další studiový počin In Search of Space z roku 1971 přinesl větší komerční úspěch a dosáhl na 18. příčku britské albové hitparády. Tato nahrávka přinesla propracovanější image a filozofii formace díky grafikovi Barneymu Bubblesovi a spisovateli undergroundového tisku Robertu Calvertovi. Do tvorby začal přispívat i autor science fiction Michael Moorcock a tanečnice Stacia. 'Dik Mik' soubor opustil a nahradil ho zvukař Del Dettmar, ale pro tuto nahrávku se rozhodl vrátit, čímž vznikla neobvyklá sestava se dvěma hráči na elektroniku. Baskytarista Dave Anderson, který působil v německém souboru Amon Düül II, se rovněž připojil, ale ještě před vydáním desky odešel kvůli sporům s některými dalšími členy. Anderson a Lloyd-Langton poté založili krátce existující projekt Amon Din. Mezitím odešel Ollis, nespokojený s komerčním směrem, kterým se band ubíral.

Připojení baskytaristy Iana 'Lemmyho' Kilmistera a bubeníka Simona Kinga znamenalo výrazný posun v dynamice uskupení. Jedním z prvních koncertů v této sestavě byla benefice pro Greasy Truckers v The Roundhouse 13. února 1972. Z tohoto vystoupení vzniklo živé album Greasy Truckers Party, přičemž po opětovném nahrání vokálů byl vydán i singl "Silver Machine", který se dostal na třetí místo britské hitparády. Tento úspěch zajistil dostatek prostředků na následné turné k deskám Doremi Fasol Latido a Space Ritual. Na turné vystoupily tanečnice Stacia a Miss Renee, které obvykle vystupovaly buď nahoře bez, nebo pouze pomalované, spolu s mimem Tonym Carrerou a světelnou show skupiny Liquid Len. Celá šňůra byla zaznamenána a později vydána jako koncertní nahrávka Space Ritual. Na vrcholu své popularity, v roce 1973, soubor vydal singl "Urban Guerrilla", jenž však vyšel ve stejném období jako bombová kampaň IRA v Londýně. BBC jej proto odmítla hrát a management se neochotně rozhodl jej stáhnout, přestože už stihl vystoupat na 39. místo britské hitparády.

'Dik Mik' odešel v průběhu roku 1973 a i Calvert ukončil spolupráci, aby se mohl soustředit na sólové projekty. Dettmar také naznačil odchod, a tak byl na pozici klávesisty a houslisty přijat Simon House, který se podílel na severoamerickém turné a nahrávání desky Hall of the Mountain Grill z roku 1974. Po evropském turné Dettmar skutečně odešel a emigroval do Kanady, zatímco Alan Powell, původně náhradník za nemocného Kinga, zůstal, čímž vznikla neobvyklá sestava se dvěma bubeníky. Na začátku roku 1975 vyšlo album Warrior on the Edge of Time, inspirované postavou Eternal Champion z děl Michaela Moorcocka, který na deskách spolupracoval. Během květnového turné po Severní Americe byl však Lemmy při přejezdu hranic z USA do Kanady přistižen s amfetaminy. Pohraniční stráž si látku spletla s kokainem a Lemmy byl uvězněn, což vedlo ke zrušení několika koncertů. Vzhledem k jeho nevyzpytatelnému chování se formace rozhodla ho propustit a na jeho místo nastoupil dlouholetý přítel souboru a bývalý kytarista Pink Fairies Paul Rudolph. Lemmy následně spojil síly s dalším členem Pink Fairies, Larrym Wallisem, a založil Motörhead, pojmenovanou podle poslední písně, kterou napsal pro Hawkwind.

V srpnu 1975 se Calvert vrátil jako hostující zpěvák na festivalu v Readingu a krátce poté se rozhodl stát plnohodnotným členem. Uskupení přešlo pod vydavatelství Charisma Records Tonyho Strattona-Smithe a na jeho doporučení změnilo management – Douglase Smithe nahradil Tony Howard. Éru odstartovalo album Astounding Sounds, Amazing Music. Krátce před nahráváním singlu "Back on the Streets" byl Turner propuštěn kvůli nevyzpytatelným výkonům naživo a Powell byl považován za nadbytečného. Po turné k propagaci singlu a během nahrávání další desky byl propuštěn i Rudolph, který chtěl formaci nasměrovat jiným hudebním směrem, než jaký preferovali Calvert s Brockem.

V roce 1977 přišel do sestavy Adrian "Ade" Shaw, baskytarista Magic Muscle, kteří dříve Hawkwind doprovázeli na turné Space Ritual. Formace si udržela jistý komerční úspěch, ale Calvertova duševní choroba způsobovala potíže. V manické fázi opustil uskupení při turné ve Francii, zatímco během severoamerického turné v roce 1978 upadl do deprese, což Brocka přimělo formaci rozpustit. Mezitím, v lednu 1978, nahráli desku PXR5, jejíž vydání se opozdilo až na rok 1979.

23. prosince 1977 Brock a Calvert odehráli jednorázový koncert v Barnstaple s devonskou skupinou Ark pod názvem Sonic Assassins. Z této spolupráce vzešli noví členové – baskytarista Harvey Bainbridge a bubeník Martin Griffin. Jako klávesista byl přijat Steve Swindells a sestava začala fungovat pod názvem Hawklords (pravděpodobně z právních důvodů po rozchodu s managementem). Album 25 Years On bylo nahráno na farmě v Devonu pomocí mobilního studia. Následně došlo k dalším personálním změnám.

Koncem roku 1979 se Hawkwind reformovali. K Brockovi, Bainbridgeovi a Kingovi se připojili Huw Lloyd-Langton (který hrál na prvním albu) a Tim Blake. Nová sestava debutovala 9. září na festivalu Futurama v Leedsu a vydala se na britské turné, přestože neměla nahrávací smlouvu ani nový materiál k propagaci. Záznam z některých vystoupení vedl k uzavření kontraktu s Bronze Records, jehož výsledkem bylo album Live Seventy Nine, po němž následovala studiovka Levitation. Během nahrávání odešel King a za bicí usedl Ginger Baker, který s nimi zůstal i na turné. V jeho průběhu Blake odešel a byl nahrazen Keithem Halem. V roce 1981 se Baker a Hale poroučeli, když jejich návrh na propuštění Bainbridgea nebyl vyslyšen. Brock s Bainbridgem se rozhodli ovládat syntezátory a sekvencery sami a k nim se vrátil bubeník Griffin. Pro RCA/Active nahráli tři desky, na nichž opět spolupracoval Moorcock.

Na začátku 80. let Brock začal preferovat bicí automaty, protože mu vadilo, že bubeníci nejsou schopni držet dokonalé tempo, což vedlo k častým změnám v sestavě. Na turné Choose Your Masques v roce 1982 se jako host objevil Turner, který byl následně pozván zpět natrvalo. Sestavu rozšířil také Phil "Dead Fred" Reeves, jenž hrál na klávesy a housle. Na jediné nahrávce z let 1983–1984, The Earth Ritual Preview, se však neobjevili ani Turner, ani Reeves, zato na ní hostoval Lemmy. Do sestavy přibyl Alan Davey, mladý fanoušek, který Brockovi poslal kazetu se svými nahrávkami. Brock se rozhodl přesunout Bainbridgea z baskytary na klávesy, aby Davey mohl nahradit Reevese. Vzniklé napětí mezi Turnerem a Brockem nakonec vedlo k Turnerovu odchodu na začátku roku 1985. Clive Deamer byl považován za příliš profesionálního a nakonec byl nahrazen Dannym Thompsonem Jr., přítelem Daveyho, jenž zůstal téměř do konce dekády. Spojení Hawkwind s Moorcockem vyvrcholilo ambiciózním projektem The Chronicle of the Black Sword, inspirovaným sérií knih o Elricovi. Moorcock se podílel na textech a na některých koncertech přednesl mluvené pasáže. Turné bylo zaznamenáno na albu Live Chronicles a videu The Chronicle of the Black Sword.

V roce 1988 formace nahrála album The Xenon Codex s Guyem Bidmeadem, ale nebylo mezi členy vše v pořádku a brzy poté Lloyd-Langton i Thompson odešli. Bubeník Richard Chadwick, který se k bandu připojil v létě 1988, měl původně hrát jen dočasně, nakonec však nahradil stálého bubeníka Micka Kirtona a stal se členem na dlouhou dobu. Aby zaplnili mezeru na postu hlavního zvukaře, osiřelém po odchodu Lloyda-Langtona, byl v roce 1989 do sestavy znovu zařazen houslista House. Připojila se také Bridget Wishartová, Chadwickova spolupracovnice z festivalového okruhu, která se stala jedinou zpívající frontmankou kapely; v dřívějších dobách formaci vedla Stacia, ale pouze jako tanečnice. Tato sestava vydala dvě desky, Space Bandits z roku 1990 a Palace Springs z roku 1991.

V roce 1990 se Hawkwind opět vydali na turné po Severní Americe, druhý díl série amerických návštěv, realizovaných ve snaze obnovit jméno formace v Americe. Původní plán počítal se třemi po sobě jdoucími americkými turné v letech 1989–1991, přičemž první turné mělo být ztrátové, druhé vyrovnané a třetí ziskové, aby se nakonec obnovila popularita bandu za Atlantikem. Pokrok však byl zbrzděn, protože bývalý člen Nik Turner v té době jezdil po Spojených státech se svou vlastní skupinou, jejíž koncerty byly často prezentovány jako vystoupení Hawkwind.

V roce 1991 Bainbridge, House a Wishart odešli a formace pokračovala jako tříčlenná, spoléhající na syntezátory a sekvencery, aby vytvořila zvukovou stěnu. Album Electric Tepee z roku 1992 kombinovalo hardrockové a lehce ambientní skladby, zatímco It is the Business of the Future to be Dangerous téměř postrádá rockové prvky. Deska White Zone vyšla pod pseudonymem Psychedelic Warriors, aby se zcela distancovala od rockových Hawkwind. V roce 1996, nespokojen s hudebním směřováním formace, odešel baskytarista Davey, který založil vlastní hardrockovou bandu Bedouin s nádechem Blízkého východu a tribut Motörhead pod názvem Ace of Spades.

V roce 2005 vyšlo nové album Take Me to Your Leader. Nahrávalo se v základní sestavě Brock/Davey/Chadwick a podíleli se na něm nový klávesista Jason Stuart, Arthur Brown, bulvární spisovatel a televizní osobnost Matthew Wright, zpěvačka nové vlny 70. let Lene Lovich, Simon House a Jez Huggett. V prosinci 2006 došlo k oficiálnímu odchodu Alana Daveyho, nahradil ho pan Dibs, dlouholetý člen road crew. Kapela vystoupila na každoročním festivalu Hawkfest, byla headlinerem amerického festivalu Nearfest a odehrála koncerty v PA a NY. Na konci roku 2007 se k formaci opět připojil Tim Blake, který zastával hlavní roli a hrál na klávesy a theremin. Band odehrála pět vánočních koncertů, přičemž londýnský koncert vyšel jako audio CD a video DVD pod názvem Knights of Space.

Dne 8. září 2008 zemřel v důsledku krvácení do mozku klávesista Jason Stuart. V říjnu 2008 se k Hawkwind na jejich zimním turné připojil Niall Hone (bývalý člen Tribe of Cro), který hrál na kytaru, spolu s navrátivším se hráčem na synth/theremin Timem Blakem. V tomto období Hone také příležitostně hrál na baskytaru po boku pana Dibse a využíval laptopy pro živou elektronickou improvizaci. V roce 2009 začal na některých koncertech hostovat jako houslista Jon Sevink z The Levellers.

Dne 21. června 2010 vydala formace u Eastworld Records studiovku Blood of the Earth. V dubnu 2012 následovala další deska Onwar, opět u Eastworld. Na turné v roce 2012 se ke skupině znovu připojil klávesista Dead Fred, který zůstal trvale. V listopadu 2012 vydali Brock, Chadwick a Hone – uváděni jako Hawkwind Light Orchestra – u Esoteric Recordings album Stellar Variations. Po festivalu Hawkeaster 2015 Hawkwind poprvé navštívili Japonsko, kde odehráli dva vyprodané koncerty v Tokiu.

15. dubna 2016 vyšlo koncepční album The Machine Stops, inspirované povídkou E. M. Forstera. Na nahrávce se k Brockovi a Chadwickovi připojili Hone, Dibs a Wheaton, kteří se dělili o baskytaru, zatímco Hone a Dead Fred přispěli každý jednou sólovou skladbou. Album se umístilo na 29. místě britského albového žebříčku.

Trojice Brock, Chadwick a Wheaton nahrála LP Into the Woods, které vyšlo 5. května 2017, a na němž se dále podíleli Dibs, Magnus Martin a Big Bill Barry. Martin a saxofonista Michał Sosna (z polské formace HipiersoniK) se připojili ke kapele na propagačním turné po Velké Británii, na festivalu Hellfest ve francouzském Clissonu a na Bluedot Festivalu v Jodrell Bank Observatory v hrabství Cheshire.

V říjnu 2019 skupina vydala desku All Aboard the Skylark, avizovanou jako návrat ke space rockovým kořenům. Jednalo se o první album ve složení Brock, Chadwick, Hone a Martin. Album bylo propagováno listopadovým turné po Británii, které vyvrcholilo závěrečným koncertem v londýnské Royal Albert Hall. Skupinu doplnil klávesista Blake a jako hosté vystoupili Phil Campbell a Eric Clapton. Brock začal pracovat na novém materiálu ve svém domácím studiu za přispění Chadwicka a Martina, když se rozšířila "pandemie COVID-19", omezující další činnost kapely. Album Carnivorous (anagram z anglického coronavirus) vyšlo v říjnu 2020 pod jménem Hawkwind Light Orchestra. Když se kapela koncem roku 2021 vrátila k živým vystoupením, v sestavě byli Brock, Chadwick, Martin a noví členové Thighpaulsandra na klávesy a Doug MacKinnon na basu, kteří nahradili Blakea, respektive Honea. V září 2021 vyšlo nové album Somnia.

Hlavní sestavy Hawkwind podle let

Roky Členové (role/nástroj)
1969 – 1970 Dave Brock (kytara), Mick Slattery (kytara), John Harrison (baskytara), Terry Ollis (bicí), Nik Turner (saxofon), Michael 'Dik Mik' Davies (elektronika)
1970 – 1971 Dave Brock (kytara), Huw Lloyd-Langton (kytara), Nik Turner (saxofon/flétna), 'Dik Mik' Davies (elektronika), Terry Ollis (bicí), John Harrison (baskytara)
1971 – 1972 Dave Brock (kytara), Huw Lloyd-Langton (kytara), Nik Turner (saxofon/flétna), 'Dik Mik' Davies (elektronika), Terry Ollis (bicí), Thomas Crimble (baskytara), Stacia (tanec), Robert Calvert (zpěv/texty)
1972 – 1975 Dave Brock (kytara), Nik Turner (saxofon/flétna), Lemmy Kilmister (baskytara), Simon King (bicí), 'Dik Mik' Davies (elektronika), Stacia (tanec), Del Dettmar (elektronika), Robert Calvert (zpěv), Simon House (housle), Alan Powell (bicí)
1976 – 1979 Dave Brock (kytara), Robert Calvert (zpěv), Lemmy Kilmister (baskytara), Paul Rudolph (kytara), Adrian Shaw (baskytara), Harvey Bainbridge (syntezátory), Martin Griffin (bicí), Steve Swindells (klávesy)
1979 – 1985 Dave Brock (kytara/syntezátory), Harvey Bainbridge (syntezátory/klávesy), Simon King (bicí), Huw Lloyd-Langton (kytara), Tim Blake (klávesy/theremin), Ginger Baker (bicí), Keith Hale (klávesy), Clive Deamer (bicí), Danny Thompson Jr. (bicí)
1988 – 1992 Dave Brock (kytara), Alan Davey (baskytara), Richard Chadwick (bicí), Simon House (housle), Bridget Wishart (zpěv), Dead Fred (klávesy/housle)
1992 – 2005 Dave Brock (kytara), Alan Davey (baskytara), Richard Chadwick (bicí), Tim Blake (klávesy/theremin), Dead Fred (klávesy/housle)
2005 – 2008 Dave Brock (kytara), Alan Davey (baskytara), Richard Chadwick (bicí), Jason Stuart (klávesy), Tim Blake (klávesy/theremin)
2008 – 2015 Dave Brock (kytara), Richard Chadwick (bicí), Niall Hone (kytara/baskytara/laptopy), Tim Blake (klávesy/theremin), Dibs (baskytara), Dead Fred (klávesy/housle)
2016 – 2021 Dave Brock (kytara), Richard Chadwick (bicí), Magnus Martin (kytara), Niall Hone (baskytara), Dibs (baskytara), Dead Fred (klávesy), Wheaton (baskytara), Thighpaulsandra (klávesy), Doug MacKinnon (baskytara)
2021 – současnost (2025) Dave Brock (kytara), Richard Chadwick (bicí), Magnus Martin (kytara), Thighpaulsandra (klávesy), Doug MacKinnon (baskytara)

Podrobnosti: Hawkwind – wikipedia


Diskografie (studiová alba):

Hawkwind (1970)

In Search of Space (1971)

Doremi Fasol Latido (1972)

Hall of the Mountain Grill (1974)

Warrior on the Edge of Time (1975)

Astounding Sounds, Amazing Music (1976)

Quark, Strangeness and Charm (1977)

25 Years On (1978)

PXR5 (1979)

Levitation (1980)

Sonic Attack (1981)

Church of Hawkwind (1982)

Choose Your Masques (1982)

The Chronicle of the Black Sword (1985)

The Xenon Codex (1988)

Space Bandits (1990)

Electric Tepee (1992)

It Is the Business of the Future to Be Dangerous (1993)

White Zone (1995)

Alien 4 (1995)

Distant Horizons (1997)

In Your Area (1998)

Spacebrock (2000)

Take Me to Your Leader (2005)

Take Me to Your Future (2006)

Blood of the Earth (2010)

Onward (2012)

Stellar Variations (2012)

The Machine Stops (2016)

Into the Woods (2017)

Road to Utopia (2018)

All Aboard the Skylark (2019)

Carnivorous (2020)

Somnia (2021)

The Future Never Waits (2023)

Stories from Time and Space (2024)




HAYSTACKS BALBOA

Haystacks Balboa byla americká formace, která hrála těžký progresivní rock plný hutných varhan a kytar s poměrně drsným zpěvem. Nahráli pouze jedno vlastní album (někdy známé jako Detoxified) v roce 1970. Několik skladeb na jejich desce napsal Larry West, bývalý člen legendárních The Vagrants a mladší bratr kytarového kolosu Leslieho 'Mountain' Westa. LP produkoval Shadow Morton alias Shadow Mann. Mayo a Polott spolu stále hrají v hudebním uskupení Blue Lagoon.

Členové kapely byli:


Jejich hardrockové skladby jsou typické pro tu dobu, s drtivými těžkými fuzzy kytarami, progresivními momenty a satanistickými texty. Dlouhé kompozice staví na souhře hammondových varhan a kytar, často s delšími instrumentálními úseky, což dává nahrávce epický, psychedelický rozměr.

„Odkud se vzal název formace? V šedesátých letech žil čtyřicetikilový zápasník jménem Haystacks Calhoun. Mark Mayo se potloukal s jednou skvělou místní partou, která se jmenovala The Vagrants, kytaristou byl Leslie West (Mountain). Jeden z přátel Vagrants, Bobby Pace, vymyslel frázi "Haystacks Balboa", pravděpodobně v narážce na Mayovu tehdejší "velikost". On a Leslie byli 'dvojníci' a lidé je vždycky srovnávali... podobný vzhled i styl hry na kytaru a často byli spolu. Takže když jsme v té drogami prosycené době hledali název, vyskočil na nás "Haystacks Balboa". Takhle si to pamatuju." (rozhovor s Markem Polottem, baskytaristou)


Podrobnosti: Haystacks Balboa - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Haystacks Balboa (1970)




HIGH TIDE

High Tide byla anglická rocková kapela, kterou v roce 1969 založili Tony Hill (kytara a zpěv), Simon House (housle a klávesy), Peter Pavli (baskytara) a Roger Hadden (bicí). Kapela byla známá svým hutným progresivním rockem s výraznými varhanami a kytarami a sofistikovanými instrumentálními pasážemi.

High Tide poprvé nahrávali jako doprovodná formace na albu Dennyho Gerrarda Sinister Morning. Gerrard jim oplatil spolupráci produkcí jejich debutové desky Sea Shanties, která vyšla v říjnu 1969. Přestože kritika v Melody Makeru byla rozhořčená, undergroundové recenze byly pozitivní a prodeje stačily k tomu, aby Liberty schválilo druhé album. Následující rok vyšlo druhé studiové dílo High Tide. V roce 1970 se plánovalo třetí LP, ale Roger Hadden, který již před vstupem do kapely trpěl psychickou labilitou a depresemi, se psychicky zhroutil a byl hospitalizován, takže kapela nemohla pokračovat a rozpadla se. Hudební publicista Wilson Neate poznamenal: "High Tide měli svalnatost nekompromisní proto-metalové kapely, ale odvážili se i do progresivních oblastí s měnícími se časovými signaturami a tempy, měkkou a tvrdou dynamikou, vícedílnými aranžemi a dokonce i některými zdobnými falešnými barokními intermezzy."

Koncem 70. let Tony Hill a Simon House nahráli jako duo LP Interesting Times. Střídali se v hraní na baskytaru a místo Haddena používali bicí automat. Syntezátory částečně nahrazovaly Houseovy housle. Deska byla původně vydána jako zásilková kazeta a v letech 1989 a 1990 vyšla na vinylu a CD. Možnosti dalších nahrávek z tohoto poloreunionu zanikly, když se House v roce 1990 vrátil k Hawkwind. Podnětem bubeníka Drachena Theakera Hill do konce následujícího roku vypustil pod hlavičkou High Tide pět alb: dvě retrospektivní a tři s novou sestavou.

První retrospektivní album, Precious Cargo, obsahuje sessions nahrané v roce 1970 původní kapelou, pravděpodobně jako zkušební sezení pro nedokončené třetí LP. Druhé retrospektivní album, The Flood, je sbírkou demosnímků různého původu: čtyři původní z roku 1970, šest z let 1971 – 1976 Tony Hillem a Peterem Pavlim s dalšími hudebníky, a sólové demo Petera Pavliho z roku 1979.

Novou sestavu, která nahrála zbývající alba High Tide, tvořili:

Tony Hillkytary, baskytara, zpěv
Dave Tomlinhousle, baskytara
Drachen Theakerbicí
Peter Pavlihostující baskytara
Simon Househostující housle a klávesy

LP této nové sestavy zahrnují A Fierce Nature, Ancient Gates a The Reason of Success, která se vyhnula sevřeným a komplexním kompozicím původních High Tide a skládala se převážně z dlouhých improvizovaných vystoupení s minimálním kompozičním základem. Tony Hill napsal všechny skladby na A Fierce Nature a hrál na všechno kromě bicích.


Podrobnosti: High Tide - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Sea Shanties (1969)

High Tide (1970)

Interesting Times (1986)

Precious Cargo (1989)

A Fierce Nature (1990)

Ancient Gates (1990)

The Reason of Success (1991)




THE HUMAN BEAST

Hudba tohoto mladého tria z Edinburghu byla v roce 1969 popsána jako electro-flagellation („elektro sebemrskačství“), což výstižně vystihuje jejich kruté kytarové linky s východním nádechem, dunivou baskytaru a zběsilé bicí. Jejich jediné album, Volume One, natočené během jednoho dvanáctihodinového koncertu v Londýně v prosinci téhož roku, patří k nejosobitějším a nejznepokojivějším rockovým počinům, jaké kdy vznikly. Vydáno bylo na britské značce Decca (SKL-5053) v létě 1970 a nahráno v londýnském studiu Sound Techniques v Chelsea. Tento profesionální produkční dohled kontrastoval s divokou a syrovou energií nahrávky.

Šlo o krátce existující heavy psychedelické uskupení, jehož studiová nahrávka je dnes poměrně vzácná a mezi sběrateli ceněná. Kapela původně vystupovala pod názvem Skin. Skladby jako "Mystic Man", "Brush With The Midnight Butterfly" a "Reality Presented As An Alternative" jsou typickými ukázkami heavy psychedelického stylu, ale dvě výjimečné kompozice se nesou v klasičtějším psychedelickém duchu: "Appearance Is Everything Style Is A Way Of Living" připomíná bostonskou formaci Beacon Street Union a zaujme jemnou kytarovou prací ovlivněnou východními motivy, zatímco převážně akustická "Maybe Someday" vyniká hypnotickou melodií a výrazným orientálním nádechem.

Tracklist původního LP:

Název skladbyDélka
Mystic Man6:47
Appearance Is Everything, Style Is A Way Of Living4:31
Brush With The Midnight Butterfly5:19
Maybe Someday6:19
Reality Presented As An Alternative4:57
Naked Breakfast3:06
Circle Of The Night3:09

Toto LP se dnes řadí mezi kultovní položky hard-psychedelické scény a je velmi ceněné u sběratelů. Ukázka syrové psychedelie, protkaná východními motivy a heavy rockovou energií, z něj dělá unikát své doby.

Reedice:

Recenzenti zdůrazňují, že digipacková reedice není jen zvukově výjimečná, ale i vizuálně stylová — titulní obrázek a sonic detail doplňuje obsáhlý booklet, díky kterému se příběh skupiny konečně dostává do popředí zájmu metalových i psychedelických nadšenců.


Sestava:

ČlenNástroj / Funkce
Gillies Buchankytara, zpěv
Edward Jonesbaskytara, zpěv
David McNivenklarinet
John Romseybicí

Podrobnosti: The Human Beast - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Volume One (1970)




HUMBLE PIE

Humble Pie je anglická hardrocková skupina, kterou založil Steve Marriott v roce 1969 v Moretonu v Essexu. Jsou známí jako jedna z prvních superskupin konce šedesátých let a na počátku sedmdesátých let zaznamenali úspěch na obou stranách Atlantiku s písněmi jako "Black Coffee", "30 Days in the Hole", "I Don't Need No Doctor" a "Natural Born Bugie". Původní sestavu tvořili zpěvák a kytarista Steve Marriott ze Small Faces, zpěvák a kytarista Peter Frampton z Herd, bývalý baskytarista Spooky Tooth Greg Ridley a sedmnáctiletý bubeník Jerry Shirley z Apostolic Intervention.

Marriott se s Framptonem spřátelil v posledních měsících roku 1968 a oba se sblížili kvůli svému nechtěnému statusu "lamače dívčích srdcí" ve Velké Británii a společné touze, aby byli jako hudebníci bráni vážněji. Frampton byl profesně na dně, protože nedávno opustil Herd. Marriott jako mentor svého nového mladšího přítele souhlasil, že Framptonovi pomůže najít nový hudební směr. Marriott původně chtěl, aby se Frampton připojil ke Small Faces jako druhý kytarista a rozšířil tak jejich hudební obzory, místo aby s ním založil zcela nové uskupení, ale tento návrh narazil na odpor jeho spoluhráčů Ronnieho Lanea a Iana McLagana. Frampton hostoval během několika říjnových koncertů, které sice byly publikem dobře přijaty, ale zřejmě nijak nepřesvědčily Marriottovy neochotné spoluhráče, aby Framptona k sobě pustili natrvalo. Marriott proto brzy pomohl Framptonovi založit vlastní band.

V prosinci 1968 na přání svého dlouholetého nahrávacího inženýra a producenta Glyna Johnse posloužili Small Faces jako doprovodná skupina francouzskému zpěvákovi Johnnymu Hallydayovi během nahrávání jeho posledního alba Riviere...Ouvre Ton lit a Marriott přizval Framptona k účasti. Týdenní sezení bylo možná dalším z Marriottových pokusů o rozšíření sestavy Small Faces, ale napětí se údajně vyhrotilo a bylo zaseto semínko pro rozpad skupiny v novém roce. Hallydayovy nahrávky se tak staly posledními studiovými nahrávkami Small Faces. Během sezení nahráli Small Faces a Frampton zárodečné verze písní "Bang!" a "What You Will" z debutové desky Humble Pie a na celém albu je možné slyšet, jak tato pětice hudebníků hraje společně (a také v různých kombinacích s Hallydayovou stálou partou), přičemž obzvláště výrazná je Framptonova kytarová práce. Jejich společné vystoupení nabízí lákavý pohled na to, jak by mohla znít rozšířená sestava Small Faces. K tomu však nedošlo. Z dodnes nejasných důvodů byli Lane a McLagan nyní více než kdy jindy proti tomu, aby se Frampton připojil k bandu. V důsledku toho se Marriottova snaha sestavit pro Framptona uskupení od základu zintenzivnila a na konkurz byli úspěšně pozváni Greg Ridley a Jerry Shirley. Stále frustrovanější Marriott následně na Silvestra během živého vystoupení Small Faces s Alexisem Kornerem v Alexandra Palace odešel z pódia a v zákulisí svým spoluhráčům oznámil, že končí. Poté oslovil Framptona, aby se k němu připojil ve formaci, kterou mu pomohl založit.

Poté, co Small Faces splnili své závazky, včetně lednového evropského turné, bylo v březnu 1969 oficiálně oznámeno jejich rozpuštění a Marriott s Framptonem představili své plány na založení nového bandu (ačkoli soubor již byl zformován a zkoušel společně od ledna). Britský hudební tisk je okamžitě označil za superskupinu, kapela si však zvolila název Humble Pie, aby taková očekávání bagatelizovala, a podepsala smlouvu s nahrávací společností Immediate Records Andrewa Looga Oldhama. Jejich debutová studiovka As Safe as Yesterday Is vyšla v srpnu 1969 spolu se singlem "Natural Born Bugie"/"Wrist Job", který dosáhl 4. místa v britské singlové hitparádě; nahrávka se umístila na 16. místě v britské albové hitparádě. As Safe as Yesterday Is bylo jedním z prvních alb, které bylo v roce 1970 v recenzi časopisu Rolling Stone označeno termínem "heavy metal".

Jejich druhá deska Town and Country byla narychlo vydána ve Velké Británii v listopadu 1969, zatímco Immediate Records bylo na pokraji finančního krachu a band byl na svém prvním turné po USA. Tento studiový počin se vyznačoval více akustickým zvukem a písněmi, které napsali všichni čtyři členové. Koncerty Humble Pie v této době zahrnovaly akustický set, jehož ústředním bodem byla radikální předělávka písně Grahama Gouldmana "For Your Love", po níž následoval elektrický set. Nedávno objevené magnetofonové archivy ukazují, že soubor během prvních devíti měsíců své existence nahrál asi 30 písní, z nichž mnohé zůstaly po desetiletí nevydány, včetně interpretace skladby Henryho Glovera "Drown in My Own Tears".

V roce 1970, po definitivním krachu vydavatelství Immediate, podepsali Humble Pie smlouvu s A&M Records a Dee Anthony se stal jejich manažerem. Anthony se zaměřil na americký trh a navrhl, aby skupina zavrhla akustický set a zavedla dravější zvuk s Marriottem jako frontmanem. První studiový počin formace pro A&M, Humble Pie, vyšel ještě téhož roku a střídal progresivní rock s hard rockem. K desce byl vydán singl "Big Black Dog", který se sice v hitparádách neumístil, nicméně sestava začala být známá díky populárním živým vystoupením v USA.

V tomto období si Peter Frampton pořídil svou proslulou kytaru "Phenix", černý Les Paul Custom z roku 1954, který se stal jeho signature nástrojem a oblíbenou kytarou na dalších deset let. Začátkem prosince 1970 odehráli Humble Pie sérii koncertů v klubu Fillmore West v San Franciscu a během prvního vystoupení Framptona trápily problémy se zvukem jeho tehdejší poloakustické kytary Gibson 335, která byla při vyšších hlasitostech náchylná k nežádoucí zpětné vazbě. Po koncertě ho oslovil fanoušek a hudebník Mark Mariana, který mu půjčil upravený Gibson Les Paul z roku 1954. Frampton si nástroj natolik oblíbil, že na konci druhého večera nabídl, že ho odkoupí, ale Mariana peníze odmítl. Frampton na kytaru hrál téměř výhradně dalších deset let. Objevila se na obálce alba Frampton Comes Alive a v roce 1980 byla považována za zničenou, když se ve Venezuele během jihoamerického turné zřítilo letadlo s jeho pódiovým vybavením. Posádka při nehodě zahynula, ale kytara ve skutečnosti přežila s drobným poškozením. Nakonec se v roce 2011 vrátila do Framptonových rukou.

Dne 9. července 1971 Humble Pie předskakovali Grand Funk Railroad na jejich historickém koncertě na Shea Stadium, který překonal dosavadní rekord The Beatles v nejrychleji prodaném stadionovém vystoupení. V témže roce vydala formace svou dosud nejúspěšnější desku Rock On a také živé album nahrané v newyorském Fillmore East s názvem Performance Rockin' the Fillmore. Tato koncertní nahrávka se vyšplhala na 21. místo amerického žebříčku Billboard 200 a získala zlatý certifikát RIAA. Skladba "I Don't Need No Doctor" se stala standardem amerických FM rádií, dosáhla 73. příčky v Billboard Hot 100 a posunula album výše v hitparádě. Krátce po vydání této desky Frampton opustil sestavu a vydal se na sólovou dráhu.

Framptona nahradil Clem Clempson a Humble Pie se posunuli k tvrdšímu zvuku, který zdůrazňoval Marriottovy bluesové a soulové kořeny. První studiový počin s Clempsonem, Smokin', vyšel v březnu 1972 spolu se singly "Hot 'n' Nasty" a "30 Days in the Hole". Jednalo se o nejúspěšnější desku formace, která se vyšplhala na 6. místo americké hitparády, čemuž pomohl i nabitý koncertní program. Po úspěchu Smokin' vydalo vydavatelství A&M první dvě alba jako jedno dvojalbum s názvem Lost and Found. Tento marketingový tah se ukázal jako úspěšný a deska obsadila 37. místo v žebříčku Billboard 200.

Marriott hledal autentičtější R&B zvuk a najal tři doprovodné vokalistky, The Blackberries. Trojici tvořily Venetta Fields, Clydie King a Sherlie Matthews, kterou později nahradila Billie Barnum. Dříve vystupovaly s Ikem a Tinou Turnerovými jako The Ikettes a s Rayem Charlesem jako The Raelettes. Tato nová sestava doplněná o saxofonistu Sidneyho George se podílela na dvojalbu Eat It, které vyšlo v dubnu 1973 a obsahovalo Marriottovy autorské skladby (některé akustické), R&B čísla a koncertní nahrávky z Glasgow. Album dosáhlo na 13. místo amerického žebříčku. Sedmá deska Thunderbox vyšla v únoru 1974, následovaná o rok později albem Street Rats. Street Rats vznikalo ve stejné době, kdy Marriott produkoval své sólové album a společnou desku s Gregem Ridleym. Po vydání tohoto studiového počinu a turné "Goodbye Pie Tour" se v roce 1975 kapela rozpadla kvůli hudebním neshodám. Marriott pokračoval v práci na svém prvním sólovém albu a přestěhoval se zpět do Velké Británie.

Koncem roku 1979 Marriott a Shirley obnovili Humble Pie a přizvali Bobbyho Tenche, bývalého zpěváka a kytaristu z Jeff Beck Group, spolu s baskytaristou Anthonym "Sooty" Jonesem z New Yorku. Nahrávacím společnostem představili skladbu "Fool for a Pretty Face", kterou Marriott a Shirley právě napsali. Získali kontrakt s dceřinou společností Atlantic Records, Atco, a ve Velké Británii jejich materiál vydávala Jet Records, kterou vlastnil bývalý manažer Small Faces Don Arden. Výsledkem bylo album On to Victory (duben 1980), přičemž singl "Fool for a Pretty Face" dosáhl 52. příčky v americkém Billboard Hot 100. Deska se umístila na 60. místě žebříčku Billboard 200. Humble Pie následně absolvovali americké turné v rámci 'Rock 'N' Roll Marathon Bill' po boku Teda Nugenta a Aerosmith a v červnu 1981 vydali studiovku Go for the Throat.

V dubnu 1981, na začátku propagačního turné, si Marriott rozdrtil ruku ve dveřích hotelového pokoje, což zpozdilo plánovaná vystoupení uskupení. Později se u něj objevil dvanácterníkový vřed, který si koncem července 1981 vynutil zrušení všech zbývajících koncertů. Brzy poté se sestava rozpadla kvůli ztrátě smlouvy s Atlantic a ukončení finanční podpory ze strany Leber-Krebs. Aby toho nebylo málo, byl skupině ukraden i nákladní vůz s vybavením.

V roce 1982 se Marriott vrátil na turné s Jimem Levertonem (baskytara, doprovodné vokály), bývalým klávesistou Steppenwolf Goldym McJohnem a bubeníkem Fallonem Williamsem III. Toto uskupení se původně mělo jmenovat The Official Receivers, The Three Trojans (po odchodu McJohna) nebo The Pie, ale nakonec bylo pořadateli představeno jako Humble Pie. McJohn byl po problémech s drogami propuštěn a zbývající trio absolvovalo v říjnu 1982 turné po Austrálii pod hlavičkou Small Faces, aby nalákalo návštěvníky. V lednu 1983 se Leverton dostal do problémů na americkém imigračním úřadě a byl deportován zpět do Anglie.

Marriott se usadil v Atlantě ve státě Georgia, odkud pocházela jeho druhá manželka Pamela Stephensová, a pokračoval v turné po klubech jako Humble Pie. Atlantský hudebník Keith Christopher převzal baskytaru a přidal se i mladý kytarista z Tennessee Tommy Johnson. Po krachu smlouvy s Capricorn Records, které přestalo fungovat, se tato sestava vydala do studia Pyramid Eye Studios v Chattanooze ve státě Tennessee, kde nahrála tři písně určené pro nikdy nerealizované album. Po Johnsonově odchodu a jeho nahrazení Philem Dixem měly následovat demosnímky s producentem Eddym Offordem v jeho studiu v Atlantě, kde měl být novým kytaristou Rick Richards z Georgia Satellites. Ještě před začátkem nahrávání však Marriott Ricka a Keitha z kapely vyhodil, protože se na jedno ze sezení dostavili pozdě. Dne 4. září 1983 Humble Pie vystoupili na Electric Cowboy Festivalu v Columbii ve státě Tennessee a poté následovalo ještě několik amerických klubových koncertů, které se staly Marriottovými posledními oficiálními vystoupeními pod tímto jménem. Poté uskupení rozpustil a koncem roku 1983 se vrátil do Anglie.

V roce 1988 získal Jerry Shirley práva na název Humble Pie a sestavil novou formaci s jinými hudebníky. Tento projekt nesl názvy New Humble Pie nebo Humble Pie featuring Jerry Shirley, přičemž Shirley byl jediným původním členem. Skupina začala koncertovat a sídlila v Clevelandu ve státě Ohio, kde Shirley pracoval jako rozhlasový moderátor stanice WNCX. V srpnu 1989 se objevili na oslavách 20. výročí festivalu Woodstock. V roce 1990 nahradil Beavana na baskytaru Scott Allen a o něco později téhož roku se místo Stockera připojil clevelandský kytarista Alan Greene. Baskytarista Sam Nemon hrál v této sestavě od roku 1992 do roku 1996, kdy ho vystřídal Brad Johnson. V srpnu 1999 se Shirley vážně zranil při autonehodě a později se vrátil do Anglie.

Po návratu do Velké Británie Shirley v roce 2001 obnovil Humble Pie s původním baskytaristou Gregem Ridleym, zpěvákem a kytaristou Bobbym Tenchem a rytmickým kytaristou Davem Colwellem z Bad Company. Společně nahráli třinácté studiové album Back on Track (2002), které vyšlo u Sanctuary Records. Následovalo krátké turné po Velké Británii a Německu. Koncem roku 2002 však Ridley onemocněl a kapela se rozpadla.

Shirley vystoupil na koncertě Steve Marriott Tribute Concert, který se konal 20. dubna 2001 v londýnské Astorii u příležitosti desátého výročí Marriottovy tragické smrti (Marriott zahynul při požáru domu 20. dubna 1991). Na pódiu se sešli bývalí členové Humble Pie – Peter Frampton, Clem Clempson, Greg Ridley a Jerry Shirley. Kytarista Bobby Tench se objevil jako předskokan s domácí kapelou v čele se Zakem Starkeyem (bicí), Rabbitem Bundrickem (klávesy) a Rickem Willem (baskytara). Záznam koncertu vyšel v roce 2005 jako DVD The Steve Marriott Astoria Memorial Concert 2001 a o rok později jako album One More for the Ol' Tosser.

V květnu 2003 se Ridley zotavil natolik, že odehrál dva koncerty, z nichž jeden se konal v Bukurešti pod hlavičkou Greg Ridley's Humble Pie. Doprovázeli ho Rees (baskytara), Chris George (kytara), Stefan John (kytara) a Karl Randall (bicí). 19. listopadu 2003 bohužel ve věku 62 let zemřel ve španělském Alicante na zápal plic a následné komplikace.

V roce 2018 Jerry Shirley stále vlastnil práva ke jménu Humble Pie a inicioval novou sestavu bez turné. Vedoucími se stali Dave "Bucket" Colwell (kytara, zpěv), který hrál na Back on Track (2002), a Jimmy Kunes (zpěv), bývalý frontman Savoy Brown a Cactus. Dále přibyli James "Roto" Rotondi (kytara), David C. Gross (baskytara; v roce 2019 nahrazen Ivanem Bodleyem) a Bobby Marks (bicí). Uspěl plán turné po USA s 15 koncerty, které začalo 31. srpna 2018 v Riverheadu (New York). Kapela hrála své klasické skladby i covery "Can't Get Enough (of Your Love)"" (Bad Company) a "All Right Now" (Free).


Sestavy podle období

ObdobíČlenové (nástroje / role)
1969 – 1971 (superskupina) Steve Marriott (kytara, zpěv, klávesy), Peter Frampton (kytara, zpěv), Greg Ridley (baskytara, zpěv), Jerry Shirley (bicí)
1971 – 1975 (po odchodu Framptona) Steve Marriott, Clem Clempson (kytara), Greg Ridley, Jerry Shirley, doprovodné vokalistky The Blackberries
1979 – 1983 (reunion) Steve Marriott, Jerry Shirley, Bobby Tench (kytara, zpěv), Anthony "Sooty" Jones (baskytara)
2001 (tribute koncert) Peter Frampton, Clem Clempson, Greg Ridley, Jerry Shirley; host: Bobby Tench
2018 (nová formace) Dave "Bucket" Colwell (kytara, zpěv), Jerry Shirley, Jimmy Kunes (zpěv), James "Roto" Rotondi (kytara), David C. Gross / Ivan Bodley (baskytara), Bobby Marks (bicí)

Podrobnosti: Humble Pie – Wikipedia


Diskografie

Studia (vybraná alba):


Živá alba:


Kompletní studio diskografie s žebříčky:

AlbumRokUKUSDalší
As Safe as Yesterday Is196932–Nizozemsko: 6
Town and Country1969–––
Humble Pie1970–––
Rock On1971–118Kanada: 87
Smokin'1972206Kanada: 13, Austrálie: 9, Německo: 26
Eat It19733413Kanada: 10, Austrálie: 41
Thunderbox1974–52Kanada: 58
Street Rats1975–100Kanada: 98
On to Victory1980–60Kanada: 89
Go for the Throat1981–154–
Back on Track2002–––



CHICO MAGNETIC BAND

Skupina Chico Magnetic Band vznikla v roce 1969 ve francouzském Lyonu původně pod názvem Chico and the Slow Death (přejmenovala se o rok později). Jejich debut s eponymním názvem vyšel v roce 1971 u malé dceřiné společnosti francouzského labelu Disques Vogue s názvem Box Office.

Album bylo nahráno ve dvou různých pařížských studiích: v Europa Sonor (kde Magma nahrála své první album a Aphrodite’s Child své klasické dvojalbum 666) a Wagram Studios. Soudě podle výsledků posledních dvou nahrávek měla Europa Sonor ve svých prostorách unikátně znějící místnosti, které se s nejširším zvukovým spektrem přenesly i na Chico Magnetic Band. Producent Jean-Pierre Rawson zachytil hřmot skupiny naživo ve studiu čistě a zároveň znějící s nezadržitelnou zuřivostí. Je to psychedelické a velmi heavy.

Hudba Chico Magnetic Band kombinuje psychedelický rock s progresivními a heavy prvky, často se v ní objevují komplexní rytmické struktury, orientální motivy a neobvyklé harmonické linky. Jejich sound je někdy přirovnáván k experimentům Magma a ranému období Aphrodite’s Child, přičemž album obsahuje jak energické kytarové útoky, tak hypnotické, dlouhé instrumentální pasáže.

Kapela vystupovala zejména ve Francii, ve specializovaných klubech a na festivalech zaměřených na psychedelický a progresivní rock. Koncerty byly známy svou intenzitou a improvizačními pasážemi, které ukazovaly vysokou technickou zdatnost členů. Přestože Chico Magnetic Band existovala jen krátce, stala se kultovní skupinou mezi sběrateli a fanoušky experimentálního rocku.

Člen Nástroj / Funkce
Mahmoud Ayari (Chico) zpěv
Bernard Lloret kytara
Alain Mazet basa
Patrick Garel bicí

Podrobnosti: Chico Magnetic Band - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Chico Magnetic Band (1971)




INDIAN SUMMER

Indian Summer byla britská progresivní rocková kapela, která vznikla v Coventry v roce 1969. Tvořili ji Bob Jackson (klávesy, zpěv), Colin Williams (kytara, zpěv), Paul Hooper (bicí) a Malcolm Harker (baskytara, vibrafon, zpěv). Její počátky sahají do letních měsíců roku 1969, kdy se Bob Jackson a Paul Hooper rozhodli založit vlastní hudební uskupení. Postupně se k nim připojili další členové, včetně Harkera a Williamsa, a tak vznikla kapela, která se stala známou svou unikátní kombinací psychedelického rocku a progresivních prvků.

Kapela se etablovala na hudební scéně Midlands a získala si pozornost díky svému energickému vystupování a originálnímu zvuku. Jejich jediný studiový počin, Indian Summer, byl vydán v březnu 1971 na značce Neon Records, která byla podřízená RCA. Album produkoval Rodger Bain, známý svou prací s Black Sabbath. Nahrávání probíhalo ve slavných londýnských studiích Trident Studios. Indian Summer se vyznačuje silným zvukem varhan, komplexními skladbami a texty, které reflektují tehdejší společenské a osobní témata.

Po vydání desky kapela pokračovala v koncertování, ale v roce 1972 se rozhodla ukončit svou činnost. Členové se následně vydali různými směry: Bob Jackson hrál s Badfinger a The Fortunes, Paul Hooper se připojil k The Fortunes, Colin Williams se stáhl z hudební scény a Malcolm Harker se věnoval rodinnému podnikání v USA.

Album Indian Summer se stalo vyhledávaným kouskem mezi sběrateli a fanoušky progresivního rocku. V roce 2016 byla vydána limitovaná edice na vinylu, která obsahovala nejen původní studiové nahrávky, ale také dosud nevydané skladby a živé záznamy, což ještě více zvýšilo jeho hodnotu mezi fanoušky tohoto žánru.


Diskografie:




IRON CLAW

Iron Claw byla skotská rocková skupina, která vznikla v roce 1969 ve městě Dumfries a působila až do svého rozpadu v roce 1974. V březnu 2007 byla zmíněna v článku v časopise Classic Rock s názvem "The Lost Pioneers of Heavy Metal".

Skupinu založil v létě 1969 baskytarista Alex Wilson, který přizval kytaristu Jimmyho Ronnieho a bubeníka Iana McDougalla. V listopadu téhož roku se připojil zpěvák Mike Waller. Wilson se rozhodl založit kapelu po shlédnutí koncertu Led Zeppelin v červnu 1969. Klíčovým momentem byla i účast Wilsona a McDougalla na vystoupení Black Sabbath v Dumfries v listopadu 1969 – Wilson si tehdy koncert nahrál, čímž vznikla historicky první živá nahrávka "Sabbathů". Tento zážitek je inspiroval nejen k nahrávání vlastní tvorby, ale i k formování zvuku podle raných Black Sabbath. Skupina začínala hraním cover verzí bluesrockových umělců jako Free, Johnny Winter, Ten Years After nebo Taste, brzy však přešla k vlastní tvorbě. Název Iron Claw si Wilson vybral v březnu 1970 podle textu skladby "21st Century Schizoid Man" od King Crimson.

V roce 1971 musel Wilson najít náhradu za Mikea Wallera, který odešel, aby se mohl věnovat studiu kytarové hry. Do sestavy proto přibral zpěváka Wullieho Davidsona (který ovládal i foukací harmoniku a flétnu) a kytaristu Donalda MacLachlana. Tím se zvuk Iron Claw posunul ke strukturovanějším kytarovým aranžím s dvojhlasými harmoniemi. V říjnu 1971 však byl MacLachlan požádán, aby skupinu opustil – hlavním důvodem byla nespokojenost Jimmyho Ronnieho s ním, coby druhým kytaristou. Po dokončení nahrávacích sessions opustil v květnu 1972 kapelu také bubeník Ian McDougall, kterého nahradil Neil Cockayne. Iron Claw se nakonec definitivně rozpadli v dubnu 1974. V roce 1993 odehráli jednorázový reunionový koncert pro charitativní účely.

Koncem 90. let se objevilo německé bootlegové CD s některými ranými nahrávkami. V roce 2009 pak bylo šestnáct skladeb z počátku 70. let remasterováno z původních master pásků Alexe Wilsona a oficiálně vydáno na CD u Rockadrome Records.

Úspěch této kompilace vedl k tomu, že se v roce 2010 Iron Claw reformovali a začali pracovat na novém albu, které kromě zcela nového materiálu obsahovalo i dosud nevydané skladby ze 70. let. Ke kapele se připojil zpěvák Gordon Brown, zatímco zbytek sestavy tvořili Alex Wilson (baskytara), Jimmy Ronnie (kytara) a Ian McDougall (bicí). Výsledné LP A Different Game vyšlo v říjnu 2011 u vydavatelství Ripple Music (se smlouvou na období 2011 – 2016). Krátce po vydání, v listopadu 2011, Brown kapelu opustil a jeho místo zaujal Gary Hair. Nakonec se v březnu 2013 cesty členů Iron Claw znovu rozešly.


Sestavy:

1969 – 1971: Mike Waller (zpěv), Alex Wilson (baskytara), Jimmy Ronnie (kytara), Ian McDougall (bicí)

1971: Wullie Davidson (zpěv, foukací harmonika, flétna), Donald MacLachlan (kytara), Alex Wilson, Jimmy Ronnie, Ian McDougall

1972 – 1974: Wullie Davidson, Alex Wilson, Jimmy Ronnie, Neil Cockayne (bicí)

2010: Gordon Brown (zpěv), Alex Wilson, Jimmy Ronnie, Ian McDougall

2011 – 2013: Gary Hair (zpěv), Alex Wilson, Jimmy Ronnie, Ian McDougall


Podrobnosti: Iron Claw - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Iron Claw (2009) – remaster raných nahrávek z 70. let

A Different Game (2011) – nové album s dosud nevydaným materiálem




JERONIMO

Jeronimo byla německá hard rocková skupina, která vznikla v roce 1969 ve Frankfurtu nad Mohanem. Jejich první dva singly, "Heya" a "Na Na Hey Hey", vydané v letech 1969–1970, se staly hity v několika evropských zemích.

V roce 1970 Jeronimo absolvovali úspěšné turné po Německu se skupinou Steppenwolf. V témže roce vystoupili na legendárním festivalu Progressive Pop v Kolíně nad Rýnem a následně se podíleli na evropských open-air festivalech, kde soupeřili o přední příčky se skupinami jako Deep Purple a Golden Earring. Ve dnech 9. a 11. června 1970 reprezentovali Německo v soutěži Barbarela de Conjuntos 70 na Mallorce, ale byli diskvalifikováni za překročení časového limitu.

Prvním studiovým albem byl růžový split LP s Creedence Clearwater Revival nazvané Spirit Orgaszmus, který měl úspěch po celé Evropě. Všech šest skladeb Jeronimo z tohoto alba se dostalo na debutovou dlouhohrající desku Cosmic Blues (1970, Bellaphone), jejíž hudba byla popsána jako 'Cream potkali The Kinks'. V roce 1971 proběhlo jejich největší pódiové vystoupení v Lausanne pro UNICEF, přenášené televizí po celém světě, a skupina se objevila v řadě evropských televizních pořadů, včetně Hits a Gogo, Beatclub a Bananas v Německu.

V roce 1971 kapelu opustil původní kytarista a nahradil jej jiný člen, s nímž vydali druhé album Jeronimo (1971). Třetí LP, Time Ride (1972, Bacillus Records), se ukázalo být jejich posledním. V letech 1999 – 2000 byly hity "Heya" a "Na Na Hey Hey" znovu vydány na různých hitových kompilacích. V roce 2000 získal jeden z původních členů práva na všechny skladby Jeronimo, což umožnilo vydání kolekce čtyř CD na jaře 2002 (Jeronimo, Cosmic Blues, Time Ride a The Best Of Jeronimo), digitálně remasterovaných z původních nahrávek s bonusovými skladbami. Původní sestava se v roce 2001 znovu sešla pro několik živých vystoupení, ale nový materiál již nebyl vydán.

Sestavy:

1969 – 1971: Rainer Marz (kytara, zpěv), Gunnar Schäfer (baskytara, zpěv), Ringo Funk (bicí, zpěv)

1971 – 1972: Michael Koch (kytara, zpěv), Gunnar Schäfer, Ringo Funk


Podrobnosti: Jeronimo - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Spirit Orgaszmus (1970, split LP s Creedence Clearwater Revival)

Cosmic Blues (1970)

Jeronimo (1971)

Time Ride (1972)

The Best Of Jeronimo (2003, CD)

Timevision (2007, DVD)




JOSEFUS

Josefus byla americká rocková skupina z Houstonu v Texasu, která je považována za jeden z prvních vzorů pro tupý zvuk texaského hard rocku a heavy metalu a byla také zmíněna v článku v časopise Classic Rock s názvem 'Ztracení pionýři heavy metalu'. Členové kapely Dave Mitchell a Ray Turner spolu původně hráli ve skupině na střední škole s názvem Rip West. Spolu s Dougem Tullem nahráli demo s názvem "I Love You". Když se ke skupině připojil zpěvák Pete Bailey, přejmenovali kapelu na Josefus. V roce 1969 je opustil Phillip White, druhý kytarista.

V prosinci 1969 nahráli ve Phoenixu v Arizoně album s producentem Jimem Musilem a krátce vystupovali pod názvem Come. Další LP, Dead Man, nahráli v březnu 1970. Poslední koncert kapela odehrála v texaském Houstonu na autosalonu, i když se později koncem 70. let znovu dala dohromady. V roce 1978 se znovu sešli s bubeníkem Jerrym Ontiberezem a nahráli čtyři singly, které vyšly na značce Hookah: "Slave Of Fear", "Let Me Move You", "Hard Luck" a "Wheels". Doug Tull byl později nalezen oběšený ve vězeňské cele v Austinu v Texasu. Spojili tedy síly s bubeníkem Leesem Harringtonem-Squyresem a nahráli desku Son Of Deadman u Paradise Lost Records. V této sestavě odehráli několik koncertů, z nichž jeden byl zaznamenán a vydán - Halloween 2004.

V roce 2011 prodělal baskytarista Ray Turner mrtvici, která mu znemožnila hrát. Po dvou desetiletích se do kapely vrátil Mark Weathers, aby Turnera nahradil. Josefus během roku 2011 dvakrát vystoupili a plánují pokračovat v regionálních koncertech, když bude Harrington-Squyres k dispozici.


Sestavy:

1969 – 1970:

1978 – 1979:

1990 – 2011:

2011 – současnost:


Podrobnosti: Josefus - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Josefus (1970)

Dead Man (1970)

Son Of Deadman (1990)

Get Off Of My Case (1993)




LEAF HOUND

Leaf Hound je anglická hardrocková kapela založená v roce 1969. Je často uváděna jako průkopník heavy metalu, hard rocku, psychedelického rocku a stoner rocku.

Skupina vznikla v roce 1969 pod původním názvem Black Cat Bones. V prvních inkarnacích Black Cat Bones působili kytarista Paul Kossoff a bubeník Simon Kirke, kteří později přešli do skupiny Free. Black Cat Bones vydali album u Decca Records s názvem Barbed Wire Sandwich. Krátce po jeho vydání vyměnili zpěváka a přidali do sestavy Petera Frenche. Kytarista Rod Price brzy poté odešel do Foghat a French se přidal k Micku Hallsovi, který hrál na kytaru. Následně se Black Cat Bones přejmenovali na Leaf Hound. V té době kapelu tvořili: French - zpěv, Halls na kytaru, bratři Brooksové, Derek a Stuart, na kytaru a baskytaru, a Keith George-Young na bicí.

Album Growers of Mushroom bylo nahráno ve Spot Studios v londýnské čtvrti Mayfair koncem roku 1970. Krátce poté bratři Brooksové odešli a na baskytaru je nahradil Ron Thomas. Kapela absolvovala turné po Evropě ve čtyřčlenné sestavě a vydala singl "Drowned My Life in Fear" a album Leaf Hound v Německu u společnosti Telefunken. Krátce poté vyšlo LP Growers of Mushroom (obsahující všechny skladby z původního alba), ale to už French odešel k Atomic Rooster, aby se připojil k nahrávání jejich desky In Hearing Of. Album Growers of Mushroom se v následujících letech stalo sběratelským artiklem a bylo v časopise Q zvoleno nejlepším sběratelským rockovým albem.

V roce 2004 dal Peter French dohromady novou inkarnaci kapely s Lukem Raynerem na kytaru. V roce 2006 vydali na Rise Above Records limitovaný 7" disk s živou verzí skladby "Freelance Fiend" nahranou v londýnském Soho v září 2005. V roce 2007 vydali Leaf Hound na značce 'Rare Recording' desku Unleashed. Vydali také živé album nahrané během koncertu v Tokiu v roce 2012 pod názvem Leaf Hound Live in Japan, limitované na 500 kusů (vinyl, CD, DVD a plakát).


Sestavy:

1970 – 1971:

2004 – současnost:


Podrobnosti: Leaf Hound - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Leaf Hound (1970)

Growers of Mushroom (1971)

Unleashed (2007)

Once Bitten (2025)




MAHOGANY RUSH

Mahogany Rush byla kanadská rocková skupina vedená kytaristou Frankem Marinem. Vznikla v roce 1969 v Montrealu v Quebecu a vrcholu popularity dosáhla v 70. letech 20. století, kdy hrála na velkých akcích jako California Jam II. Kapela je pravděpodobně nejznámější díky Marinově vzletné sólové kytaře, která se silně podobá hře Jimiho Hendrixe.

Dlouhodobými členy byli baskytarista Paul Harwood, bubeník Jimmy Ayoub a Frankův bratr Vince na kytaru, ale jediným stálým členem byl Frank Marino. Od konce 70. let skupina nahrávala a koncertovala pod názvem Frank Marino & Mahogany Rush.

Ve snaze získat pozornost tisku vytvořila původní nahrávací společnost smyšlený příběh, že Frank Marino před založením kapely strávil nějaký čas v psychiatrické léčebně poté, co užil LSD a ve vizi ho navštívil Jimi Hendrix. Postupem času ale kapela přešla k větší a finančně podporovanější nahrávací společnosti a dosáhla svého největšího úspěchu v rádiích s písní "Strange Dreams". Singl "A New Rock & Roll" se umístil na 70. místě kanadské hitparády.

Když v roce 1993 Marino skončil s hudbou, živil rodinu stavbou počítačů. Poté, co se vrátil k nahrávání a koncertování, převzala počítačový byznys jeho žena Denise. Frank Marino je strýcem kytaristy a skladatele Dannyho Marina z melodické deathmetalové skupiny The Agonist.


Podrobnosti: Mahogany Rush - Wikipedia


Diskografie (studiová alba):




MAY BLITZ

May Blitz byla kanadsko-britská hardrocková power trio, která působila na počátku 70. let 20. století. Skupina byla známá svým syrovým zvukem, který kombinoval prvky psychedelického rocku, hard rocku a progresivního rocku, a byla jedním z prvních podpisů proslulé labelu Vertigo Records, vedle Black Sabbath a Uriah Heep.

May Blitz

Skupina vznikla v roce 1969 v Anglii. Původní sestava zahrnovala baskytaristu Terryho Poolea a bubeníka Keitha Bakera, kteří byli členy blues-rockového tria Bakerloo. Po odchodu kytaristy Clema Clempsona do Colosseum se k nim připojil kanadský kytarista a zpěvák Jamie Black. Po nahrání debutového alba však Poole a Baker skupinu opustili a připojili se k Vinegar Joe a Uriah Heep. Black následně přizval kanadského baskytaristu Reida Hudsona a bubeníka Tonyho Newmana, který dříve hrál s Jeffem Beckem, The Hollies a Sounds Incorporated.

Po hraní v britských hospodách a klubech podepsali smlouvu s Vertigo Records a v roce 1970 vydali své debutové album May Blitz, které bylo produkováno samotnou kapelou. Album obsahuje skladby jako "Smoking the Day Away" a "Fire Queen" a je považováno za klasiku raného hard rocku a psychedelického rocku.

V roce 1971 následovalo The 2nd of May, které produkoval John Anthony. LP obsahuje prvky folk rocku a space rocku a ukazuje širší hudební rozmanitost kapely. Nicméně, ani toto album nezískalo komerční úspěch a skupina se na konci roku 1971 rozpadla. Black a Hudson se vrátili do Kanady, zatímco Newman se připojil k Three Man Army, kterou vedli bratři Gurvitzové.

V roce 2012 bylo vydáno živé album Essen 1970, které zachycuje koncert kapely v Německu a nabízí pohled na jejich energické vystoupení v raných letech jejich kariéry.


Podrobnosti: May Blitz - Wikipedia


Diskografie (studiová alba):




MODULO 1000

Brazilské hnutí 'Tropicalia' z konce 60. let, v němž se elektrické nástroje a současný pop spojily s místní hudbou, je považováno za jednu z nejživějších a nejzajímavějších hudebních scén na světě. Modulo 1000 ho na albu Nao Fale Com Paredes (1972) posunuli ještě dál. Reedice Nao Fale Com Paredes od RPM International ukazuje, že "Tropicalia" byla součástí příběhu – Brazílie byla domovem ještě podivnější hudby.

Ačkoli byli hodně ovlivněni Led Zeppelin a Steppenwolf, Modulo 1000 zněli jedinečně. Byli syroví a exotičtí, stavěli těžké kytary proti písním ovlivněným psychedelií a přestože se pohybovali na pomezí progrocku a hard rocku, zněli stále brazilsky. Speciální, kapelou schválené vydání jejich jediného alba od RPM International je doplněno o všechny skladby, které Modulo 1000 nahráli na singly a raritní kompilační alba.


Členové:

Po rozpadu Modulo 1000 se Luiz Paulo Simas a Candido Faria spojili s dalšími hudebníky a vytvořili funk-prog kapelu Vímana, která zahrnovala i mladé talenty jako Lulu Santos a Ritchie.


Diskografie:


Podrobnosti:


Album Nao Fale Com Paredes bylo vydáno u vydavatelství Top Tape a produkoval ho populární DJ Ademir Lemos. Deska byla vydaná v limitovaném nákladu a její distribuce byla minimální, což vedlo k tomu, že zůstala dlouho neznámá i v brazilském undergroundu. Ačkoli Modulo 1000 nezískali širokou popularitu během své aktivní kariéry, jejich hudba ovlivnila další generace brazilských hudebníků a dnes jsou považováni za pionýry brazilské experimentální psychedelické scény.


Diskografie (studiová alba a singly):




MOTT THE HOOPLE

Mott the Hoople byla britská rocková kapela, která vznikla v roce 1966 v Herefordu, Anglie. Původně působila pod názvem Doc Thomas Group, ale po podpisu smlouvy s Island Records v roce 1969 si změnila název na Mott the Hoople. Skupina byla známá svým syrovým zvukem, který kombinoval prvky hard rocku, glam rocku a psychedelie. Jejich hudba byla ovlivněna kapelami jako The Rolling Stones, David Bowie a Bob Dylan.

Jejich prvním významným hitem byla píseň "All the Young Dudes", kterou pro ně napsal a produkoval David Bowie. Tento singl se stal jejich největším hitem a pomohl jim získat širší publikum. Album All the Young Dudes (1972) obsahovalo tento hit a přispělo k jejich komerčnímu úspěchu. Následovalo LP Mott (1973), které se dostalo do Top 10 britské hitparády a obsahovalo hity jako "All the Way from Memphis" a "Honaloochie Boogie".

V roce 1974 skupina vydala album The Hoople, které se dostalo na 4. místo britské hitparády a obsahovalo skladbu "Roll Away the Stone", která se stala jejich posledním velkým hitem. Po odchodu zpěváka Iana Huntera v roce 1974 skupina pokračovala pod názvem Mott, ale bez většího komerčního úspěchu. V roce 1977 se přejmenovali na British Lions a vydali dvě alba, než se v roce 1980 rozpadli.

Kapela se po svém rozpadu několikrát sešla. V roce 1990 se bývalí členové znovu setkali ve studiu, což vyústilo ve vydání alba Shotgun Eyes (1998) spojeného s reedicí alba The Italian Job (Doc Thomas Group). V roce 2009 se původní členové vrátili na pódium při dvou koncertech v londýnském Hammersmith Apollo. V roce 2013 následovalo turné po Velké Británii. V roce 2018 se kapela znovu sešla na evropských festivalech a v roce 2019 podnikla turné po Spojených státech. Termíny některých koncertů byly zrušeny kvůli zdravotním problémům Iana Huntera. Skupina přišla o dva zakládající členy: Dale Griffin zemřel 17. ledna 2016 ve věku 67 let a Overend Watts zemřel 22. ledna 2017 ve věku 69 let.

Skupina byla známá svými energickými koncerty a vlivem na vývoj glam rocku a hard rocku v 70. letech. Jejich hudba a styl ovlivnily mnoho dalších kapel a stále mají silnou fanouškovskou základnu po celém světě.


Podrobnosti: Mott the Hoople - Wikipedia


Diskografie (studiová alba):

Živá alba:

Výběrová alba:




MOUNTAIN

Mountain byla americká hardrocková skupina, která vznikla v roce 1969 na Long Islandu v New Yorku. Původně ji tvořili zpěvák a kytarista Leslie West, baskytarista a zpěvák Felix Pappalardi, klávesista Steve Knight a bubeník N. D. Smart (brzy nahrazen Corkym Laingem). Skupina se rozpadla v roce 1972, ale od roku 1973 se často scházela. Nejznámější je jejich píseň "Mississippi Queen" s kovovými zvonky, stejně jako silně samplovaná "Long Red" a jejich vystoupení na festivalu Woodstock v roce 1969. Mountain jsou jednou z kapel, kterým se běžně připisuje vliv na vývoj heavy metalové hudby v 70. letech 20. století. Jejich hudební styl se skládal především z hard rocku, blues rocku a heavy metalu.

Na začátku roku 1969 Leslie West, bývalý člen R&B skupiny The Vagrants z Long Islandu, sestavil spolu s Normanem Landsbergem (klávesy, baskytara) a Kenem Janickem (bicí) skupinu Leslie West Mountain a začal koncertovat a nahrávat demosnímky. Přesně v té době projevil zájem o produkci Westovy tvorby bývalý spolupracovník a producent kapely Cream Felix Pappalardi, který předtím produkoval The Vagrants. West, nespokojený s nedostatkem úspěchu, zjistil, že Cream jsou pro něj velkou inspirací. Začal pociťovat rozčarování z R&B a bluesové scény šedesátých let a představoval si projekt, který by převzal syrovější a tvrdší styl, který začal preferovat, přičemž jeho kytarový styl byl inspirován poslechem Erica Claptona z Cream.

Pappalardi odmítl demosnímky tria West – Landsberg – Janick, ale přijal návrh, aby hrál na baskytaru na Westově sólovém albu Mountain. Na albu se podíleli také Landsberg a bývalý bubeník Remains N. D. Smart. Na albu vynikl Westův syrový vokál a melodický, bluesový kytarový styl a Pappalardiho basové linky byly výrazné. Podle Westa, když se Pappalardi zeptal, co bude dál, navrhl, aby se dvojice vydala na cesty. Klávesista Steve Knight přišel poté, co Landsberg odešel a založil s Janickem další skupinu Hammer.

Pojmenovali se Mountain, podle Westova sólového alba z roku 1969. Hráli koncerty na západním pobřeží, než se dostali ke svému třetímu koncertu na festivalu Woodstock 1969 v Bethelu ve státě New York. Byli nadšeně přijati festivalovým publikem, ale kapela se neobjevila ve filmu z této akce, ani nebylo jejich vystoupení zařazeno na 1. díl živého alba festivalu. Jejich vystoupení s písněmi "Blood of the Sun" a "Theme for an Imaginary Western" (píseň, kterou napsal bývalý baskytarista Cream Jack Bruce) se však objevily na druhém svazku vystoupení z Woodstocku nazvaném "Woodstock II". Brzy po Woodstocku nahradil Smarta Kanaďan Laurence "Corky" Laing, který byl bubeníkem na klasickém albu Climbing!, jež vyšlo v březnu 1970 a na jehož začátku zazněla píseň "Mississippi Queen", která se dostala na 21. místo v Billboard Hot 100 a objevila se v kultovním filmu Vanishing Point z roku 1971, zatímco album se dostalo na 17. místo v Billboard Top 200.

Mountain zahájili hektické turné, uprostřed kterého nahráli album Nantucket Sleighride, vydané v lednu 1971, které se dostalo na 16. místo, ale nepřineslo žádný hitový singl. Po těchto LP se kapele nadále dostávalo jisté míry uznání kritiky, ale nikdy již nedosáhla velkého komerčního úspěchu. Po albu Nantucket Sleighride vydali desku Flowers of Evil (listopad 1971), která se skládala z jedné strany studiového materiálu a jedné strany živého materiálu, vybraného z koncertu v newyorském Fillmore East.

Mountain se rozpadli v únoru 1972 po turné po Velké Británii. West uvádí jako hlavní faktory kombinaci zneužívání drog a Pappalardiho únavu z cest a narůstajícího poškození sluchu. Pappalardi se vrátil ke studiové práci, zatímco West a Laing založili s bývalým baskytaristou Cream Jackem Brucem kapelu West, Bruce and Laing. Jejich prvním americkým vystoupením byl koncert v Carnegie Hall. Nové trio během následujících dvou let natočilo dvě studiová alba a jeden živák. Poté, co Bruce v roce 1973 z tria náhle vystoupil, pokračovali West a Laing krátce jako Leslie West's Wild West Show.

V srpnu 1973 West a Pappalardi obnovili Mountain s Allanem Schwartzbergem na bicí a Bobem Mannem (ex-Dreams) na klávesy a kytaru. Nová sestava absolvovala turné po Japonsku a vydala z něj dvojalbum Twin Peaks (únor 1974). Studiový počin Avalanche (červenec 1974), na němž se Laing vrátil k bicím a David Perry se stal novým druhým kytaristou, bude posledním albem Mountain s Pappalardim, skupina se znovu rozpadla po odehrání posledního koncertu ve Felt Forum v New Yorku 31. prosince 1974.

Dne 17. dubna 1983 Gail Collins Pappalardiová, Pappalardiho manželka a partnerka při psaní písní, střelila Pappalardiho do krku ve svém bytě v New Yorku a on zemřel (!).

Poté, co se West a Laing téměř deset let věnovali jiným hudebním aktivitám, dali v roce 1981 znovu dohromady Mountain a přibrali Millera Andersona na baskytaru. Poté, co měl Anderson problémy s cestovními vízy, ho v roce 1984 nahradil Mark Clarke a formace nahrála album Go for Your Life (březen 1985). Mountain se odmlčeli až do roku 1992, kdy se West a Laing znovu spojili a přibrali Richieho Scarleta, aby doplnil sestavu, která měla živé vystoupení v The Dennis Miller Show. V roce 1993 Scarleta nahradil Randy Coven a v roce 1994 vznikla sestava Mountain, kterou tvořili West, Laing, Noel Redding a příležitostný host Elvin Bishop. V roce 1995 se vrátila sestava z let 1984–1985 ve složení West, Laing a Mark Clarke a v roce 1996 nahrála album Man's World. V roce 1998 nastal opět klid, který trval až do roku 2001, kdy se do sestavy vrátil Scarlet a formace absolvovala turné, poté nahrála album Mystic Fire (2002).

V roce 2003 West a Laing sepsali knihu vzpomínek Nantucket Sleighride and Other Mountain On-the-Road Stories. Jejich nejnovější album je Masters of War z roku 2007, na němž je dvanáct coververzí Boba Dylana a hostující Ozzy Osbourne. V říjnu a listopadu 2008 se vydali na turné po Severní Americe, kde předskakovali Joe Satrianimu, na baskytaru hrál Rev Jones (ex-MSG).


Hlavní sestavy:


Diskografie (studiová alba):

Podrobnosti:

Mountain - wikipedia




NEKTAR

Nektar je anglické progresivní rockové uskupení, které v roce 1969 v západoněmeckém Hamburku založili kytarista a zpěvák Roye Albrighton, klávesista Allan 'Taff' Freeman, baskytarista Derek 'Mo' Moore a bubeník Ron Howden. Mick Brockett a Keith Walters měli na starosti světla a speciální efekty. Ačkoli koncept neúčinkujících členů nebyl bezprecedentní (např. textař Keith Reid v Procol Harum), bylo neobvyklé, že třetina sestavy se nepodílela na hraní ani psaní hudby. Po celou dobu rané existence formace bylo na obalech alb připisováno autorství písní všem šesti členům, ale podle záznamů BMI hudbu psali pouze čtyři vystupující členové. Brockett však psal texty společně s Moorem a podílel se na vymýšlení nebo původních názvech alb.

Debut Journey to the Centre of the Eye (1971) se skládal z jediné písně trvající přes 40 minut, přičemž posledních 100 sekund první strany se pro zachování kontinuity opakovalo na začátku strany druhé. Jednalo se o koncepční album, sledující osudy astronauta, kterému mimozemšťané poskytnou ohromující vědomosti, se zvukovými texturami připomínajícími psychedelický rock. Následující LP A Tab in the Ocean (1972) čerpalo z konvenčnějších rockových a bluesových vlivů. V době vydání třetího silně improvizovaného dvojalba ...Sounds Like This (1973), Walters odešel, přestože skupina ještě nějakou dobu používala jeho výtvarné návrhy na svých koncertech a při tvorbě alb. Formace si vytvořila kultovní základnu, založenou převážně na ústním podání.

Americké vydání Remember the Future (1973) vystřelilo Nektar na krátkou dobu mezi masově populární skupiny. Koncepční album se vracelo k tématu mimozemšťanů poskytujících člověku osvícení, ale jeho hlavním hrdinou byl slepý chlapec. LP mělo mnohem melodičtější zvuk než předchozí alba a v USA se dostalo do první dvacítky albových žebříčků. Následující Down to Earth (1974) bylo dalším koncepčním albem (tentokrát s cirkusovou tematikou); také se dobře prodávalo, proniklo do první čtyřicítky albových žebříčků a obsahovalo jedinou píseň "Astral Man", která se umístila v singlové hitparádě Billboardu. Další LP, Recycled (1975), bylo stylově blízké skupinám jako Gentle Giant a pokračovalo v úzkém spojení kapely s progresivním rockem.

Albrighton opustil skupinu v prosinci 1976, těsně před studiovými nahrávkami pro první desku Nektar vydanou u velké značky, Magic Is a Child (1977). Ke zbývajícím členům se v té době připojil kytarista/zpěvák Dave Nelson. Album bylo eklektičtější, i když s kratšími písněmi a poměrně přímočarou rytmikou. Textově pokrývalo širokou škálu témat od severské mytologie a magie až po přízemnější témata jako železnice a řidiči kamionů. V roce 1978 se skupina rozpadla, nicméně v roce 1979 Albrighton a Freeman formaci reformovali s baskytaristou Carminem Rojasem a bubeníkem Davem Praterem a vydali nové album Man in the Moon (1980), než se skupina v roce 1982 opět rozpadli.

V roce 2000 se Nektar obnovili v sestavě Albrighton, Freeman a bubeník Ray Hardwick a v roce 2001 vydali desku The Prodigal Son. Následující rok kapela vystoupila na NEARfestu v plné klasické sestavě včetně Moora na basu, Howdena na bicí a Larryho Fasta hostujícího na syntezátory. V roce 2003 Moore z formace odešel a nahradil ho Randy Dembo. Nektar natočili ještě jedno album, Evolution (2004), než Freemana nahradil Tom Hughes. Dembo a Hughes odešli v srpnu 2006 s odvoláním na problémy v komunikaci, finanční problémy, osobnostní problémy a problémy s důvěrou v management. Demba nakrátko nahradil navrátivší se Carmine Rojas, než se kapela ustálila na sestavě, kterou tvořili Albrighton, Howden, kytarista Steve Adams, baskytarista Desha Dunnahoe a klávesista Steve Mattern. Tato sestava však nikdy nevystoupila naživo na pódiu.

Později v roce 2006 našli nový management v osobě Roye Claye, který nahradil zaměstnance The Eclectic Records, a na částečný úvazek vystupovali na festivalech s progresivní rockovou tematikou po celém světě a příležitostně se objevovali v některých svých starých působištích v oblasti New Jersey/New York. Clay byl počátkem roku 2007 po sporu o finanční záležitosti z manažerských povinností propuštěn a kapela podala oficiální stížnost, která odhalila další podvodné jednání. Clay byl nakonec odsouzen za podvod, lhaní a padělání a 'vyfasoval' 2 roky a 11 měsíců vězení.

V polovině roku 2007 podnikl Albrighton sólové turné. Promotér se sídlem v Evropě (především v Německu) naplánoval turné celé formace po Evropě, které však museli odložit, protože bylo zapotřebí dalších finančních prostředků na dokončení nového alba Book of Days, které vyšlo až v následujícím roce, kdy už Adams, Dunnahoe a Mattern ze skupiny odešli. Na desce se oproti předchozím více objevovala kytarová tvorba Roye Albrightona.

Koncem roku 2007 se skupina vydala na turné, na kterém představila celé album Remember the Future, přičemž v sestavě nyní hráli Klaus Henatsch na klávesy a Peter Pichl na baskytaru. V této sestavě absolvovali v roce 2008 rozsáhlé turné po Evropě. Výsledkem těchto koncertů bylo vysoce ceněné živé dvojalbum Fortyfied, které vyšlo v roce 2009 pod Royeovým vlastním labelem Treacle Music. V roce 2009 skupina také poprvé znovu koncertovala v USA, kde vystoupila jako headliner festivalu Rites of Spring a týdenního turné po východním pobřeží.

V polovině roku 2011 se ke skupině na Space Rock Invasion Tour Cleopatra Records v USA připojil na baskytaru Lux Vibratus. V době, kdy kapela přišla nahrávat desku coververzí A Spoonful of Time (2012), se o basové povinnosti dělili session hudebník Jürgen Engler, baskytarista Billy Sheehan a bývalý člen Yes Billy Sherwood, který zároveň působil jako producent. Ve složení Albrighton-Howden-Henatsch-Sherwood nahráli a vydali album Time Machine (2013). Po nahrávání byl uspořádán speciální koncert v Coach House v South Orange County v Kalifornii. V lednu 2014 se ke kapele připojil baskytarista Tom Fry, který s ní absolvoval evropské turné. Na tomto turné se poprvé jako bubeník objevil Che Albrighton, Royeův syn, protože Howden měl jiné angažmá. Che předtím pracoval jako tour manažer Nektar na několika turné.

Dne 26. července 2016 Albrighton po blíže nespecifikované nemoci zemřel ve věku 67 let. Po jeho smrti se Henatsch, Howden a Fry rozhodli pokračovat v produkci nového LP u vydavatelství On Stage Records, se kterým spolupracovali od roku 2015. Jako první vyšlo dvojalbum Live in Bremen (2017), které dokumentuje poslední turné s Albrightonem. Po konkurzu v roce 2017 se Henatsch, Howden a Fry dohodli na pokračování Nektaru s Alexandrem Hoffmeisterem jako novým frontmanem.

Na začátku roku 2018 Howden kapelu opustil, aby založil vlastní skupinu, která se rovněž jmenovala Nektar a sídlila v USA. Požádal Moora, aby se k němu připojil, s čímž souhlasil, a následně se k němu přidali bývalí členové Dembo, Mick Brockett (světla, projekce a atmosféra) a Ryche Chlanda (kytara a zpěv) a nově klávesista Kendall Scott, Chlandův přítel. V Německu usazený Nektar působí pod novým názvem New Nektar, aby si vytvořil určitou odlišnost a odstup od starých úspěchů. V roce 2018 nahráli New Nektar koncepční album Megalomania (2018), na kterém se podílel Che Albrighton hrající na bicí, a v prosinci 2018 absolvovali Megalomania Release Tour. Albrighton byl pro účast zaneprázdněn, a tak ho nahradil Norbert "Panza" Lehmann. Americká verze sestavila sadu dosud nenahraných skladeb z doby Chlandova působení v kapele, které vyšly na albu The Other Side (2020) jako Nektar.


Chronologické sestavy Nektar

Roky Členové Nástroje / role
1969 – 1973 Roye Albrighton, Allan 'Taff' Freeman, Derek 'Mo' Moore, Ron Howden, Mick Brockett, Keith Walters Kytara, zpěv; klávesy; baskytara; bicí; světla a efekty; světla a efekty
1973 – 1976 Roye Albrighton, Allan 'Taff' Freeman, Derek 'Mo' Moore, Ron Howden, Mick Brockett Kytara, zpěv; klávesy; baskytara; bicí; světla a efekty
1976 – 1977 Allan 'Taff' Freeman, Derek 'Mo' Moore, Ron Howden, Dave Nelson, Mick Brockett Klávesy; baskytara; bicí; kytara, zpěv; světla a efekty
1979 – 1982 Roye Albrighton, Allan 'Taff' Freeman, Carmin Rojas, Dave Prater, Mick Brockett Kytara, zpěv; klávesy; baskytara; bicí; světla a efekty
2000 – 2003 Roye Albrighton, Allan 'Taff' Freeman, Ray Hardwick, Derek 'Mo' Moore, Ron Howden, Larry Fast Kytara, zpěv; klávesy; bicí; baskytara; bicí; syntezátory
2003 – 2006 Roye Albrighton, Tom Hughes, Che Albrighton, Steve Adams, Desha Dunnahoe, Steve Mattern Kytara, zpěv; klávesy; bicí; kytara; baskytara; klávesy
2007 – 2011 Roye Albrighton, Ron Howden, Klaus Henatsch, Peter Pichl Kytara, zpěv; bicí; klávesy; baskytara
2011 – 2013 Roye Albrighton, Ron Howden, Klaus Henatsch, Billy Sherwood, Jürgen Engler / Billy Sheehan Kytara, zpěv; bicí; klávesy; baskytara / producent; baskytara
2013 – 2014 Roye Albrighton, Che Albrighton, Klaus Henatsch, Tom Fry Kytara, zpěv; bicí; klávesy; baskytara
2016 – 2017 Che Albrighton, Klaus Henatsch, Ron Howden, Tom Fry Bicí; klávesy; bicí; baskytara
2017 – 2018 Alexander Hoffmeister, Klaus Henatsch, Ron Howden, Tom Fry Kytara, zpěv; klávesy; bicí; baskytara
2018 – současnost New Nektar: Ryche Chlanda, Derek 'Mo' Moore, Che Albrighton, Mick Brockett, Kendall Scott, Norbert "Panza" Lehmann Kytara, zpěv; baskytara; bicí; světla a projekce; klávesy; bicí

Podrobnosti: Nektar - wikipedia


Diskografie (studiová alba):

Journey to the Centre of the Eye (1971)

A Tab in the Ocean (1972)

...Sounds Like This (1973)

Remember the Future (1973)

Down to Earth (1974)

Recycled (1975)

Magic Is a Child (1977)

Man in the Moon (1980)

The Prodigal Son (2001)

Evolution (2004)

Book of Days (2008)

A Spoonful of Time (2012)

Time Machine (2013)

Megalomania (jako New Nektar) (2018)

The Other Side (2020)

Mission to Mars (2024)




NEON ROSE

Neon Rose byla švédská hardrocková formace, která působila v letech 1969 – 1975. V letech 1974 – 1975 vydali tři studiová alba, ale mimo svou rodnou zemi se výrazněji neprosadili.

Skupinu původně založili v roce 1969 Roger Holegard, Piero Mengarelli a Benno Mengarelli pod názvem Spider. V roce 1973 se k formaci připojil bubeník Stanley Larsson, a kapela změnila název na Neon Rose. V roce 1974 podepsali smlouvu s vydavatelstvím Vertigo Records a ještě téhož roku vydali debutové album A Dream of Glory and Pride. Na počátku roku 1975 následovalo druhé album Two, po jehož nahrání Larsson skupinu opustil a nahradil ho Thomas Wiklund (dříve působící v uskupení Uppat Väggarna). Poslední studiová nahrávka formace, Reload, vyšla také v roce 1975. Po tomto období se Neon Rose rozpadli, Holegard se připojil k Wasa Express.

Piero Mengarelli se v roce 1977 pokusil kapelu reformovat s novými členy, ale tato inkarnace po nahrání několika demosnímků zanikla. V roce 1981 se skupina opět sešla s bratry Mengarelliovými a několika novými hudebníky. Pro vydavatelství Rosa Honung Records nahráli jeden singl, který však nikdy nevyšel.

V roce 2015 se Piero Mengarelli pokusil kapelu oživit pod názvem Neon Rose Chapter III, tato verze však ukončila činnost v roce 2017.


Sestavy:


Diskografie (studiová alba):

A Dream of Glory and Pride (1974)

Two (1975)

Reload (1975)


Reedice a raritní materiály:

Podrobnosti: Neon Rose - wikipedia




NOVEMBER

November byla švédská rocková formace, kterou v roce 1969 ve Stockholmu založili Christer Stalbrandt, Richard Rolf a Björn Inge. Někdy je označována za první švédskou hardrockovou/heavy metalovou kapelu.

Byli známí tím, že hráli 'co nejrychleji' a s mnoha kytarovými sóly, ale jejich styl nemá se speed metalem mnoho společného. Jejich hudba byla naopak částečně inspirována americkým acid rockem, ale také heavy a bluesovým základem, připomínajícím některé rané hity Uriah Heep, Cream a Led Zeppelin.

November začali v roce 1968 v Tegelhögen, mládežnickém klubu ve Vällingby (předměstí Stockholmu). V tomto klubu hráli Christer Stalbrandt a Björn Inge společně se dvěma kamarády jako The Imps. Po několika měsících Stalbrandt skupinu opustil a založil novou formaci Train. Björn Inge se připojil krátce poté. Součástí Train byl také Snowy White, který hrál na kytaru. Na začátku podzimu 1969 se Snowy rozhodl vrátit do své rodné Anglie, a jako nový kytarista se k nim připojil Richard Rolf.

Dne 1. listopadu 1969 předskakovali v göteborském Que-Clubu formaci Fleetwood Mac Petera Greena, a proto se rozhodli, že si budou říkat November. Byli jednou z prvních švédských rockových skupin se švédskými texty. Většinu z nich napsal Stalbrandt pod vlivem květinového hnutí 60. let. Navzdory švédským textům byli v Anglii poměrně populární. Při turné v Anglii byly texty často překládány do angličtiny, publikum však trvalo na tom, aby formace vystupovala ve švédštině.

November nahráli tři desky, které se všechny umístily na vysokých příčkách švédských hitparád. Po posledním koncertu v klubu Domino na Silvestra 1972 se formace rozpadla a až do roku 2007 vystoupili pouze jednou, a to 30. listopadu 1993 na večírku k vydání CD November-Live, a později se připojili k Nature.

Dne 27. ledna 2007 vystoupili na oslavě 20. výročí založení uskupení Mellotronen. Odehráli i další koncerty. Ve Švédsku jsou November považováni za jednu z nejlegendárnějších formací v užším okruhu lidí od 40 let, a to nejen v jejich domovském Velkém Stockholmu.

Na počátku 70. let byla většina švédských rockových formací v médiích řazena k tzv. progresivnímu rocku. Byla to doba s demonstracemi proti americkému angažmá ve Vietnamu a divokými stávkami. Téměř desítka komunistických stran se zúčastnila parlamentních voleb v letech 1968, 1970 a 1973. Všechny se snažily být 'více nebo lépe komunistické' než všechny ostatní (pouze stará VPK však získala dostatek hlasů pro parlamentní křesla).

V této době s velmi hlasitou skupinou rudých agitátorů, kteří denně prostřednictvím rozhlasu a televize oslovovali zejména švédskou mládež, se víceméně prohlašovalo, že veškerá progresivní hudba je politická a rudá (stojí na straně dělnické třídy), zatímco ABBA a formace taneční hudby se brzy staly 'komerční výjimkou'. Ve skutečnosti však November zdaleka nebyli politická formace a o zařazení do progresivní kategorie si vůbec neřekli. Hudba November je naopak příbuzná s těžkým instrumentálním rockem a kapelami jako Cream, raní Uriah Heep a Mountain. November, stejně jako několik dalších formací a sólových umělců, byli do 'progg-kategorie' zařazeni médii, a to zcela bezdůvodně.


Sestavy (včetně reformací):



Podrobnosti: November - wikipedia


Diskografie (studiová alba):


Raritní materiály a reedice:




PAX

PAX je hardrocková a acidrocková skupina, která vznikla koncem roku 1969 v Limě. Tato formace, kterou od počátku vedl kytarista Pico Ego-Aguirre, je jedním z průkopníků hard rocku v Latinské Americe. V roce 1971, ve stejné době, kdy vznikly první produkce Black Sabbath a Deep Purple, vydala LP, které je dnes považováno za klenot peruánského a latinskoamerického rocku. Po nástupu vojenské diktatury Juana Velasca Alvarada v Peru se skupina rozpadla a následně se v 80. letech přeskupila. Po další přestávce se vrátila a v roce 2008 vystoupila s Deep Purple na peruánském národním stadionu.

Na konci roku 1969 se Pico Ego Aguirre rozhodl založit kapelu, která by odpovídala tehdejším vrcholným uskupením, jako byly The Jimi Hendrix Experience, Deep Purple a Cream, a kterou pojmenoval PAX, což v latině znamená 'mír'. S ním jako sólovým kytaristou skupinu zpočátku tvořili Manuel Montenegro (zpěv), Jorge Pomar (baskytara), Carlos Torres (baskytara) a Richard Macedo (bicí), který ale brzy odjel do Anglie s formací The Mad's. V této sestavě nebyly pořízeny žádné nahrávky.

Pak Pico zavolal Marku Aguilarovi (Slick Aguilar), americkému baskytaristovi, který cestoval po Peru, Miguel Flores se přidal na bicí a Jaime Orué se chopil mikrofonu. Vznikla sestava, se kterou formace začala nahrávat LP. V roce 1972 absolvovali mnoho koncertů se skupinami jako El Álamo, Tarkus, La Nueva Cosecha, Telegraph Avenue a dalšími, se kterými hráli v centru Limy, Magdaleně a Miraflores.

V polovině téhož roku kapela natočila LP s názvem May God and Your Will Land You and Your Soul Miles Away from Evil. Bubeník Miguel Flores při živých vystoupeních vystupoval v pončách a pytlích typických pro peruánskou vysočinu Cusco, doplněných svršky pokrytými flitry ve stylu andského glamour. Formace byla velmi populární a hrála v různých částech Peru, například v Cajamarce, Trujillu, Cuscu, Arequipě, Punu, Huancayu a v takzvaných Limských kuželích. Podle některých dobových svědectví prý měli malý oltář na slavném Trocadero del Callao. Ačkoli v té době byli žádáni v Argentině a Španělsku, kvůli dezorganizaci a nedostatečnému profesionálnímu vedení formace nemohli opustit zemi.

V roce 1973 se baskytarista Mark Aguilar zamiloval do jisté Američanky, kapelu opustil a přesídlil do USA. Nahradil ho Rafel Ego-Aguirre. Brzy poté odcestoval Jaime Orué do Německa a jeho místo na postu zpěváka zaujal Gerardo Manuel. Po nástupu diktatury a národního chaosu se Pico Ego Aguirre rozhodl skupinu rozpustit a 'zazimovat' ji.

V roce 1977 se formace představila pod názvem Pax Demonium, hrající jazz rock a progresivní hard rock ve stylu Mahavishnu Orchestra nebo Kansas. Jedna z nejpamátnějších prezentací se uskutečnila na koncertě jazz rocku a progresivního rocku v Colegio Champagnat, nicméně vystoupení byly stále méně časté, protože tehdejší diktatura to nedovolovala. Zpočátku byla skupina čistě instrumentální, ale pak se to změnilo, když se k ní přidali zpěvák Rubén Vásquez. Nahrávky, pořízené v Picových studiích zůstaly nepublikovány. Brzy poté začíná diskotékový boom a média věnují tomuto novému hudebnímu žánru větší pozornost.

Na konci roku 1983 se formace vrátila, tentokrát Pico povolal zpěváka Tita Vinatea, Juniora Caipa na baskytaru, Juana Carlose Caipa na klávesy a Nicoláse Mantaniho na bicí. Brzy poté kapelu opustili Tito Vinatea a Junior Caipo a na postu zpěváka a baskytaristy se k nim připojil Jorge Mora. V této sestavě začala skupina hrát písně ve španělštině.

V roce 1984 už byla kapela kvartetem a rozhodla se natočit novou desku, tentokrát pro vydavatelství Fono Video a jako nahrávací studio využila rádio Sono. Formace nahrála písně "Exterminio", kterou složili Pico a Jorge Mora (Coco Silva), a píseň "Radar de amor", která byla coververzí formace Golden Earring, kterou kapela nahrála již v 70. letech, tentokrát však ve španělštině. Před vydáním desky 45 R.P.M. s těmito dvěma písněmi vydala kapela samostatně skladbu "Exterminio" doprovázenou videoklipem natočeným studenty z Limské univerzity, se kterou se opět vrátila do rádií; poté vydavatelství Fono Video vydalo singl s oběma písněmi.

V roce 1986 vydavatelství zkrachovalo a master pásky byly znovu použity a přehrány, čímž se ztratily všechny skladby kromě dvou již nahraných. Poté práva přešla na společnost Iempsu, která singl znovu vydala, a ještě téhož roku se "Radar de amor" hrál v místních rádiích a formace získala velmi dobré recenze. Později, když se začalo mluvit o nahrávání v Argentině, opustil skupinu klávesista Juan Carlos Caipo a založil vlastní kapelu.

V roce 1987 skupina znovu přerušila činnost.

V únoru 2008 vystoupila v Limě britská formace Deep Purple. K zahájení koncertu byli pozváni i PAX, kteří za sebou měli pouhé čtyři měsíce obnovené činnosti. Tentokrát sestavu tvořili Pico Ego Aguirre (sólová kytara), Jorge Mora (zpěv a baskytara) a Nicolás Mantani (bicí). Jako doprovodný hudebník je doprovázel původní klávesista formace Los Shain's Lynn Stricklin. Navzdory dobrým výsledkům tohoto večera nebyl Velasco nakonec do formace zařazen, protože zvuk PAX byl vždy zvukem power tria.

Kapela je celosvětově populární, o čemž svědčí i fakt, že jejich debut byl v roce 2006 remasterováno německým vydavatelstvím Walhalla WH3, nebo nespočet komentářů k videím PAX na YouTube. Recenze se objevují i na stránkách tak vzdálených, jako je Uzbekistán, a jejich nahrávky znovu vydává mnoho dalších vydavatelství po celém světě. Formace je uznávána i evropskými fanoušky Black Sabbath pro svou spřízněnost s touto skupinou. Jediným původním členem je Pico Ego Aguirre, mnohými považovaný za prvního kytaristu peruánského rocku. Kapela vystupuje v různých částech Limy, je stále aktivní a těší se z rockové tvorby, kterou dělala na začátku 70. let a která předběhla svou dobu.


Sestavy:


Podrobnosti:

Pax - Metal Music Archives

Pax - wikipedia


Diskografie (studiová alba):

May God and Your Will Land You and Your Soul Miles Away from Evil (1972)




PHAFNER

Phafner vznikli v roce 1969 v Marshalltownu, Iowa, a okamžitě upoutali pozornost místního publika tvrdým, psychedelickým hard rockem ovlivněným drogami. Tvořili ji dvě bratrská dua: Dale Shultz (kytara, zpěv), James Shultz (baskytara), Steve Smith (sólová kytara) a Greg Smith (zpěv), doplněný bubeníkem Stevenem Gustafsonem.

V roce 1971 se skupina rozhodla nahrát album s vlastním originálním materiálem. V místním sklepním studiu vzniklo šest skladeb, které vyšly na LP Overdrive (1972). Původní náklad 50 kopií na značce Dragon se stal legendou mezi sběrateli a dnes se cena originálních výlisků pohybuje nad 3000 dolary. Album bylo v roce 2003 znovu vydáno italským vydavatelstvím Akarma na vinylu, a také poprvé k dispozici na CD u Buckskin Music, v digipackovém obalu s dračí tematikou. Deska trvá něco málo přes 25 minut a obsahuje šest skladeb: "Plea From The Soul", "Uncle Jerry", "Whiskey Took My Woman", "Rock And Roll Man", "Red Thumb" a "Overdrive".

Hudebně se Overdrive pohybuje na pomezí psychedelického a bluesově laděného hard rocku s výrazným fuzz zvukem, připomínajícím raný Johnny Winter a kapelu Josefus. V roce 1973 skupina začala pracovat na druhém albu Meathook, ale kvůli vnitřním problémům se rozpadla. Některé z těchto nahrávek, například "Breakdown" a "Cat Black Claw", byly později vydány na retrospektivním LP Animus Ochlus.

Phafner je dnes považována za jednu z nejzajímavějších kapel amerického undergroundového hard rocku 70. let.


Sestava:



Podrobnosti:

Phafner - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Overdrive (1972)

Animus Ochlus (reedice a raritní materiály, datum neuvedeno)




PINK FAIRIES

Pink Fairies jsou britská proto-punková rocková skupina, působící na londýnské undergroundové a psychedelické scéně počátku 70. let. Propagovali svobodnou hudbu, anarchii a užívání drog a často vystupovali na improvizovaných koncertech a festivalech (Phun City, Glastonbury, Wight, Bath, Windsor, Trentishoe).

Skupinu založili bývalí členové The Deviants – Paul Rudolph (kytara, zpěv), Duncan Sanderson (baskytara) a Russell Hunter (bicí) – poté, co propustili Micka Farrena. Předtím spolupracovali na albu Think Pink Twinka (bývalý bubeník Pretty Things).

Zatímco Twink, Farren a Steve Peregrin Took (bývalý bubeník Tyrannosaurus Rex) používali název "Pink Fairies" pro různé aktivity, Twink a později Farren odešli a Took přejmenoval svou formaci na Shagrat.

V únoru 1970 Twink přibral bývalé členy Deviants do nové sestavy Pink Fairies. Obě kapely se v létě 1970 objevily jako samostatné na festivalu Phun City. Debutový singl "The Snake" nahráli pro Polydor Records, který jim následně podepsal smlouvu na album.

Debut Never Never Land vyšel v roce 1971 (obsahuje "Uncle Harry's Last Freakout", "Do It"). V červenci 1971 Twink odešel do Maroka, kapela pokračovala tříčlenná, příležitostně doplněná bývalým členem The Move Trevorem Burtonem. Druhé album What a Bunch of Sweeties vyšlo v roce 1972 a obsahovalo Burtonovu účast. Po jeho odchodu se formace rozpadla a byla přebudována.

Mick Wayne se stal náhradníkem Rudolpha, ale byl brzy nahrazen Larrym Wallisem (druhý kytarista) a nová trojice (Wallis, Sanderson, Hunter) nahrála Kings of Oblivion (1973). Po vypovězení smlouvy Polydorem klesl zájem publika, Wallis odešel do první inkarnace Motörhead, Sanderson do The Lightning Raiders a Hunter opustil hudební byznys.

V červenci 1975 uspořádal Ted Carroll (Chiswick Records) reunionový koncert v Roundhouse (vyšel v roce 1982 jako Live at the Roundhouse 1975). Wallis, Sanderson a Hunter se znovu pokusili o vzkříšení Pink Fairies, přibrali Martina Stonea (Chilli Willi & Red Hot Peppers), absolvovali turné, vydali singl "Between the Lines" a opět se rozpadli. Rudolph a Wallis pak vydali EP Screwed Up jako The Deviants.

V roce 1987 Jake Riviera (Demon Records) nabídl reformované skupině nahrávací smlouvu. Druhým kytaristou byl Colquhoun. Album Kill 'Em and Eat 'Em a turné proběhly v roce 1987 – 1988, archivní živé album Chinese Cowboys: Live 1987 vyšlo 2005 v Japonsku.

V polovině 90. let Twink a Rudolph nahráli Pleasure Island (1996) a No Picture (1997) na Twinkově labelu. V roce 2000 Polydor vydal remasterovaný katalog a kompilační alba Master Series a Up the Pinks: An Introduction to Pink Fairies.

V roce 2007 se měla sejít sestava Wallis, Sanderson a Hunter, aby hrála koncert a natáčela pro BBC Freakzone, ale nestalo se tak. V roce 2007 vyšla biografie Keep it Together! Cosmic Boogie with the Deviants and Pink Fairies od Riche Deakina.

V roce 2009 se Rudolph, Sanderson a Hunter sešli, aby nahráli novou verzi "Do It" pro CD Portobello Shuffle: A Testimonial To Boss Goodman And Tribute To The Deviants & Pink Fairies.

V roce 2011 se Farren a Colquhoun vrátili do Velké Británie a vystupovali s Hunterem, Sandersonem, Timem Rundallem (kytara) a Jaki Windmillem (perkuse). Později pokračovali jako The Deviants až do Farrenovy smrti v roce 2013.

V roce 2014 se Pink Fairies reformovali ve složení Hunter, Sanderson, Colquhoun, Windmill a druhý bubeník Butler. Koncerty probíhaly v letech 2014 – 2015. Nové album Naked Radio vyšlo 12. února 2017.

Rudolph, Lucas Fox (první bubeník Motörhead) a Alan Dave (baskytara, Hawkwind) nahráli v roce 2017 album Resident Reptiles. LP vyšlo v roce 2018, druhé album Screwed Up vyšlo v roce 2023.

Úmrtí členů: Butler (leden 2018), Goodman (22.3.2018), Wallis (19.9.2019), Sanderson (20.11.2019), Rundall (leden 2022), Hunter (19.12.2023, 77 let).


Sestavy:

1970: Twink (bicí), Paul Rudolph (kytara, zpěv), Duncan Sanderson (baskytara), Russell Hunter (bicí)

1971 – 1972: tříčlenná kapela + Trevor Burton (kytara)

1973: Wallis (kytara, zpěv), Sanderson (baskytara), Hunter (bicí)

1987 – 1988: Colquhoun (kytara), Wallis (kytara, zpěv), Sanderson (baskytara), Hunter (bicí), Stone (kytara)

1996 – 1997: Twink, Rudolph

2014 – 2015: Hunter, Sanderson, Colquhoun, Windmill, Butler

2017 – 2018: Rudolph, Lucas Fox, Alan Dave

2023: Stejná sestava vydala Screwed Up


Podrobnosti:

Pink Fairies - wikipedia


Diskografie (studiová alba):

Never Never Land (1971)

What a Bunch of Sweeties (1972)

Kings of Oblivion (1973)

Kill 'Em and Eat 'Em (1987)

Pleasure Island (1996)

No Picture (1997)

Naked Radio (2017)

Resident Reptiles (2018)

Screwed Up (2023)




SECOND LIFE

Second Life je německé těžké bluesově-progresivní power trio, které vzniklo v roce 1969 ve Frankfurtu nad Mohanem.

V roce 1971 nahráli své stejnojmenné debutové album ve studiu Windrose v Hamburku. Album vyšlo u vydavatelství Metronome a obsahuje pět skladeb, z nichž nejvýraznější je dvacetiminutová suita "Second Life", která začíná jako folková akustická píseň a postupně přechází do těžké kytarové sekce připomínající Jimiho Hendrixe nebo Ten Years After, aby vyústila v dlouhé bicí sólo. Druhá strana desky obsahuje čtyři jemné hardrockové písně.

LP Second Life je dnes velmi vzácné a jeho cena přesahuje 150 USD. V roce 1972 se skupina přejmenovala na Tiger B. Smith a nahrála dvě další desky pro vydavatelství Vertigo a Bacillus.


Sestava:


Další informace:

Skupina Second Life byla ovlivněna Jimi Hendrixem a skupinou Cream. Jejich hudba byla charakterizována jako těžký blues/psych-progresivní rock, což je patrné i na jejich debutovém albu z roku 1971. Amazon


Podrobnosti:

Second Life - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Second Life (1971)





TIN HOUSE

Skupinu Tin House založili v roce 1969 Floyd Radford - kytara, Mike Logan - bicí a Jeff Cole - zpěv a baskytara. Byla to jedna z prvních progresivních rockových formací, která podepsala smlouvu s velkým vydavatelstvím ze střední Floridy. Jejich debutová deska Tin House vyšla u Epic Records v roce 1970. Toto LP produkované Rickem Derringerem získalo mezinárodní uznání.

Tin House vznikli, když se šestnáctiletý Floyd Radford, sedmnáctiletý Mike Logan a šestnáctiletý Jeff Cole oddělili od šestičlenné sestavy Marshmellow Steamshovel a vytvořili jednu z nejoblíbenějších floridských tříčlenných part. Všechno se odehrálo na 'Winter's End Pop Festival' poblíž Orlanda. Hráli druzí v pořadí a strhli přes 100 000 lidí. Po koncertě byli povoláni zpět na pódium na tři přídavky a další večer předskakovali Johnnymu Winterovi. V křídle stál Steve Paul (manažer Johnnyho), který dal Mikeu Loganovi své telefonní číslo a nabídl pomoc při cestě do New Yorku.

Festival katapultoval Tin House z garážového uskupení mezi nejlepší na jihu téměř přes noc. Předskakovali téměř každé velké bandě, která přijela do Orlanda, a tak v roce 1970 zamířili do Bee Jay Studios v Orlandu. Floyd a Jeff byli stále studenti, Mike právě maturoval. Jejich přítel Bruce Behrens pomohl s financováním demokazet a vybavení, které pak skončily u Clivea Davise a Larryho Coena v Epic Records. Steve Paul zajistil smlouvu s CBS Epic Records.

Larry se zeptal: „Hrál Johnny na popovém festivalu Winters End na Floridě?“ - Steve: „Ano, proč?“ Larry odpověděl: „Byla tam mladá kapela Tin House, která zahajovala koncert a sklidila víc ovací vestoje než všechny skupiny dohromady, slyšel jsi je?“ Steve: „Ano, to je moje nová skupina.“ Larry: „Mám tady jejich demokazetu a je skvělá!“

Steve Paul okamžitě kontaktoval Mikea a navrhl, aby zajistil nahrávací smlouvu. Kapela se přestěhovala do domu u řeky Hudson, nedaleko Johnnyho Wintera. Edgar Winter chtěl, aby Floyd hrál v jeho kapele, takže Tin House museli jet na jeho turné místo kalifornského turné s Mountain. Nakonec zůstali na severovýchodě a dokončili koncerty s Edgarem. Bubeník Mike Logan brzy po turné kapelu opustil a vrátil se na Floridu v roce 1971.

V dubnu 2006 Mike zavolal Floydovi: „Floyde, musíme dát kapelu zase dohromady.“ Po šesti měsících zkoušení se Tin House vrátili na pódiové desky v Orlandu 16. září 2006 na 'The Orlando Reunion Concert', kde se sešlo nejméně 1 500 fanoušků. V roce 2009 vydali desku Winds of Past.


Sestava:

Floyd Radford - kytara, Jeff Cole - zpěv a baskytara, Mike Logan - bicí


Podrobnosti: Tin House - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Tin House (1971)

Winds of Past (2009)




TITANIC

Skupina Titanic vznikla v Norsku v roce 1969 v sestavě Kenny Aas (varhany a basová kytara), Kjell Asperud (bicí a zpěv), John Lorck (bicí), Janne Loseth (kytara a zpěv), Roy Robinson (zpěvák) a po určitou dobu také John Williamson. Janne Loseth byl hlavním autorem písní a Roy Robinson hlavním textařem (texty dodával převážně v angličtině). Než se skupina v roce 1979 rozpadla, vydala několik úspěšných alb a singlů.

V říjnu 1971 se Titanic s instrumentální písní "Sultana" dostali na páté místo britské singlové hitparády, a to ve stylu tehdy populární skupiny Santana. Skladba se objevila také na jejich druhém LP Sea Wolf z roku 1972. Vzhledem k další absenci v hitparádě jsou však Titanic známí jako jednohitová skupina.

Koncem sedmdesátých let se Janne Loseth vydal na sólovou dráhu a vydal nejprve několik singlů, včetně "Take Me Down" a "I Wished I Was a Poet", v nichž se projevil jeho silný operní vokál, a poté se stal zpěvákem francouzské elektronické skupiny Space. Koncem osmdesátých let, po odchodu ze Space, Janne Loseth znovu angažoval Roye Robinsona a duo vydalo jedno album, Lower the Atlantic (1991). Toto shledání však trvalo jen krátce.

V roce 2006 Janne Loseth reformoval Titanic se třemi dalšími členy Mickem Walkerem, Philem Wiltonem a Didier Blumem. Později se rozhodl přijmout zpět na palubu Roye Robinsona a tento kvintet ještě téhož roku vydal nový singl s názvem "I'm the Law", který je k dispozici na DVD. Jejich poslední reunionové album Ashes and Diamonds vyšlo v Evropě 20. února 2009. Koncem roku 2009 prodělal Roy Robinson mozkovou mrtvici, kvůli které opustil kapelu a čekal na své případné uzdravení. Hlavní vokály převzal Janne Loseth. Robinsona a Walkera nahradili dva noví členové: Chris Kleiner a Jean-Pierre Sjoberg.

Původní zpěvák Roy Robinson zemřel 8. června 2015. Zakladatel skupiny Janne Loseth (nar. 1947) zemřel 4. září 2019.


Podrobnosti: Titanic - Metal Music Archives


Sestava:


Diskografie (studiová alba):




TRAPEZE

Skupina Trapeze vznikla v březnu 1969 a její původní sestavu tvořili bývalí členové The Montanas John Jones (trubka, zpěv) a Terry Rowley (klávesy, kytara, flétna) spolu s bývalými členy Finders Keepers Glennem Hughesem (baskytara, zpěv, klavír), Melem Galleyem (kytara, zpěv) a Davem Hollandem (bicí). Jedno z jejich prvních vystoupení bylo natočeno pro pořad BBC2 Colour Me Pop, 5. července 1969 v klubu Lafayette ve Wolverhamptonu, kde skupina zahrála píseň "Send Me No More Letters". Místní promotér Tony Perry popsal vystoupení jako jeden z nejvydařenějších večerů v podniku a chválil kapelu jako fantastickou. Později v roce 1969 Trapeze podepsali smlouvu jako první akt na Threshold Records, nahrávací společnosti založené The Moody Blues, distribuované ve Spojených státech London Records a jinde Decca Records. Kapela údajně odmítla nabídku Apple Records, protože u Threshold viděla větší tvůrčí svobodu.

Ve spolupráci s Johnem Lodgem ze The Moody Blues jako producentem nahráli skupina v londýnských studiích Morgan Studios a Decca Studios své debutové album Trapeze. Přestože byl Jones oficiálním zpěvákem, Hughes nazpíval všechny vokály – management jej považoval za lepšího. Singl "Send Me No More Letters" podpořený skladbou "Another Day" vyšel před koncem roku. LP bylo kritikou přijato kladně – Billboard označil desku za album se silnou rockovou osobností, novinář Nigel Williamson ji chválil jako klasický příklad anglického progresivního rocku kombinujícího pastorální rozmar, psychedelii a popové harmonie. Kapela byla propagována v mnoha britských pořadech mezi lednem a červencem.

V srpnu 1970 Jones a Rowley opustili Trapeze a vrátili se do The Montanas. Hughes, Galley a Holland pokračovali jako power trio s hardrockovým a funk rockovým stylem. Druhé album Medusa vyšlo ve Velké Británii 13. listopadu 1970 a v USA v březnu 1971. Produkoval John Lodge a kritici jej často označují za nejlepší desku kapely a jedno z nejvíce nedoceněných hardrockových alb dekády.

Kapela absolvovala rozsáhlé turné, včetně předskakování The Moody Blues a hlavních koncertů v USA a Velké Británii. Třetí studiovka You Are the Music.... We're Just the Band (1. prosince 1972) napsaná především Hughesem, s pomocí Galleyových bratrů a produkcí Neila Slavena, obsahovala hosty jako Rod Argent (klavír) a B. J. Cole (steel kytara). Deska byla melodicky měkčí než Medusa a umístila se na 9. místě Billboard Bubbling Under.

V dubnu 1973 členové Deep Purple Ritchie Blackmore, Jon Lord a Ian Paice přišli na koncert Trapeze v Whisky a Go Go a chtěli, aby Hughes nahradil Rogera Glovera. Hughes původně odmítl s tím, že Deep Purple je „pro mě příliš jednoduchý rock“, ale později souhlasil s připojením jako baskytarista a zpěvák. Paul Rodgers nakonec nabídku odmítl a do kapely přišel David Coverdale.

Po krátké přestávce se v roce 1974 vrátili s Melem Galleyem jako hlavním zpěvákem a doplnili Roba Kendricka (kytara) a Petea Wrighta (baskytara). V červenci 1974 podepsali smlouvu s Warner Bros. Records. Threshold vydala v říjnu kompilaci The Final Swing se skladbami z prvních tří alb a dvěma novými písněmi "Good Love" a "Dats It". LP se umístilo na 184. místě Billboard 200, později 172.

Čtvrté studiové album Hot Wire vyšlo v prosinci 1974 a začátkem roku 1975 bylo na 146. místě Billboard 200. Hostující klávesista Terry Rowley hrál na syntezátory, varhany, elektrické piano a doprovodné vokály, zůstal v koncertní sestavě i na turné a objevil se na albu Live at the Boat Club 1975.

V roce 1975 vyšlo druhé stejnojmenné LP Trapeze, na kterém Hughes zpíval ve dvou skladbách. Billboard chválil kapelu jako příklad „hutného, vřícího, soulově laděného hard rocku“, zatímco Dave Thompson z AllMusic kritizoval „nudnou malou desku, které chybí funková infuze Glenna Hughese“. V listopadu Galley a Holland odešli na turné s Justinem Haywardem a Johnem Lodgem (album Blue Jays).

V roce 1976 Hughes dočasně spojil klasické trio Trapeze pro The Appreciation Tour, ale opustil jej kvůli problémům s drogami. Reunion v roce 2007 znovu přinesl nahrávání skladeb "L.A. Cut Off" a "Space High" pro jeho sólové album Play Me Out (1977).

Po odchodu Hughese se kapela vrátila v roce 1978 s Peterem Goalbym (zpěv) a Pete Wrightem (baskytara). Podepsali smlouvu s Aura Records a vydali poslední album Hold On (1979), původně vyšlo v Německu jako Running (1978). Kritici jej hodnotili jako zjevný regenerovaný entuziasmus kapely. V srpnu 1979 Holland odešel do Judas Priest, nahradil ho Steve Bray.

V roce 1981 vyšlo první živé LP Live in Texas. Goalby odešel do Uriah Heep, přidali se Mervyn Spence a Richard Bailey. V roce 1982 Kex Gorin nahradil Braye. Kapela skončila na konci roku 1982, Galley odešel do Whitesnake a materiál byl upraven pro projekt Phenomena.

Hughes, Galley a Holland obnovili Trapeze v roce 1991 s klávesistou Geoffem Downesem. 20. března 1992 předskakovali Fish. V květnu 1992 nahráli Welcome to the Real World. Další živé album Live at the Borderline vyšlo 1998. V únoru 1994 vystoupili v Irving Plaza (tribute koncert Ray Gillen). Připojil se kytarista Craig Erickson. Album Live at the Boat Club 1975 vyšlo 2006. Galley zemřel 1. července 2008, Holland 16. ledna 2018, Hughes zůstává jediným žijícím členem tria.


Sestava (hlavní období):

Původní sestava: John Jones (trubka, zpěv), Terry Rowley (klávesy, kytara, flétna), Glenn Hughes (baskytara, zpěv, klavír), Mel Galley (kytara, zpěv), Dave Holland (bicí)

Power trio: Glenn Hughes, Mel Galley, Dave Holland

1974 reunion: Mel Galley (zpěv, kytara), Rob Kendrick (kytara), Pete Wright (baskytara), Dave Holland (bicí)

Poslední studiová sestava: Peter Goalby (zpěv), Mel Galley (kytara, zpěv), Pete Wright (baskytara), Dave Holland (bicí)

1991 reunion: Glenn Hughes, Mel Galley, Dave Holland, Geoff Downes (klávesy)


Podrobnosti: Trapeze - wikipedia


Diskografie (studiová alba):

Trapeze (1970)

Medusa (1970)

You Are the Music...We're Just the Band (1972)

Hot Wire (1974)

Trapeze (1975)

Running (1978)

Hold On (1979)




TRUTH AND JANEY

Truth and Janey byla americká rocková skupina z Iowy, jejíž název je odvozen od alba Truth Jeffa Becka a příjmení člena Billyho Janeyho. Kapela byla silně ovlivněna power trii, jako jsou Cream a The Jimi Hendrix Experience. Absolvovala turné s Leslie Westem a vystoupila na hudebním festivalu s Blue Öyster Cult. V roce 2005 byli uvedeni do Rock'n'rollové síně slávy v Iowě.

Vznikla v roce 1969 v Davenportu, Iowa. Původní sestavu tvořili BillyLee Janey (kytara, zpěv), Steve Bock (baskytara, zpěv) a John Fillingsworth (bicí). Přibližně po roce byl Fillingsworth nahrazen Denisem Buncem (bicí). Kapela byla známá svým heavy-bluesovým zvukem s prvky psychedelie a hard rocku.

V roce 1972 vydali svůj debut Midnight Horseman, který obsahoval i coververzi písně "Under My Thumb" od The Rolling Stones. Následující rok vydali na vlastním labelu Driving Wheel singly "Straight Eight Pontiac" a "Around and Around". Do roku 1976 nahráli druhé studiové album No Rest for the Wicked, které se při původním vydání prodalo pouhých 1 000 kusů a později se stalo kultovní klasikou mezi sběrateli vinylů.

V druhé polovině 70. let se kapela několikrát rozpadla. Steve Bock se připojil ke skupině Nowhere Fast, BillyLee Janey vydal několik sólových alb a Denis Bunce z hudební branže odešel úplně. Přesto zůstala Truth and Janey významnou součástí americké rockové scény 70. let, zejména pro své energické koncertní vystoupení a těžký blues-rockový zvuk.


Sestavy:

Původní sestava (1969 - 1970): BillyLee Janey (kytara, zpěv), Steve Bock (baskytara, zpěv), John Fillingsworth (bicí)

Hlavní období (1970 - 1976): BillyLee Janey (kytara, zpěv), Steve Bock (baskytara, zpěv), Denis Bunce (bicí)

Krátká reunion období a pozdější vystoupení: BillyLee Janey (kytara, zpěv), Steve Bock (baskytara, zpěv), Denis Bunce (bicí) – občas doplněno o lokální muzikanty pro koncerty.


Koncertní aktivity a festivaly:

Skupina byla známá svými energickými koncerty po celém americkém Středozápadu, především v Iowě, Illinois a Wisconsin. Vystupovali pravidelně v klubech a univerzitních sálech, kde kombinovali psychedelické jamy s heavy blues rockem.

Truth and Janey také absolvovali turné s Leslie Westem a dalšími regionálními rockovými uskupeními 70. let. Na festivalech se objevili vedle kapel jako Blue Öyster Cult, Uriah Heep a Boston. Tyto vystoupení posílila jejich reputaci jako živé koncertní kapely a jejich koncertní jamy se staly vyhledávanými mezi fanoušky hard rocku.

V 90. letech se kapela několikrát sešla pro reunionová vystoupení a krátké koncertní turné, často v klubech na Středozápadě USA. Tyto akce byly zaměřené především na loajální fanoušky a sběratele, a staly se historickým připomenutím jejich vlivu na americkou blues-rockovou scénu.


Podrobnosti: Truth and Janey - Metal Music Archives


Diskografie (studiová alba):

Midnight Horseman (1972)

No Rest For The Wicked (1975)

Just A Little Bit Of Magic (1979)


Live a pozdější vydání:

Truth and Janey Live (vydání po roce 1980, sběratelské nahrávky)




TUCKY BUZZARD

Tucky Buzzard byla britská hardrocková kapela, kterou v roce 1969 založili tři bývalí členové skupiny The End. Původní sestava zahrnovala Jimmyho Hendersona (zpěv), Terryho Taylora (kytara), Davida Browna (baskytara), Paula Francise (bicí) a Nicka Grahama (klávesy). Během nahrávání debutového alba v polovině roku 1971 Francis odešel a nahradil ho Chris Johnson, který dokončil bicí party a byl uveden na obalu desky.

Kapela byla silně ovlivněna hard rockem a blues rockem té doby a často bývá přirovnávána k formacím jako Free nebo Humble Pie. Jejich zvuk charakterizovaly energické kytarové riffy, silný rytmus a výrazný zpěv.

Tucky Buzzard byli známí svými živými vystoupeními a pravidelně hráli v britských klubech a na festivalech. V roce 1971 absolvovali své první turné po Spojených státech, kde vystupovali v klubech jako Whisky a Go Go v Los Angeles. Během tohoto turné se setkali s Bill Wymanem z The Rolling Stones, který se stal jejich producentem a pomohl jim získat větší pozornost v hudebním průmyslu.

V roce 1973 kapela vydala album Allright on the Night a následně se vydala na turné po Evropě a Spojených státech. V roce 1974 vystoupili na turné po USA s kapelami jako Deep Purple, Savoy Brown a Steely Dan. Mezi jejich koncerty patří např.:



Terry Taylor spolupracoval s Billem Wymanem na řadě hudebních skladeb a poté, co opustil The Rolling Stones, hrál s ním v kapelách Willy and The Poor Boys a Bill Wyman's Rhythm Kings.

V roce 2006 se Tucky Buzzard objevili v článku 'Top 6 Classic Rock Bands You Never Knew You Didn't Know (6 nejlepších klasických rockových kapel, o kterých jste nevěděli, že je neznáte)', který napsal Dave White.


Podrobnosti: Tucky Buzzard - Wikipedia


Diskografie (studiová alba):

Coming on Again (1971)

Tucky Buzzard (1971)

Warm Slash (1971)

Allright on the Night (1973)

Buzzard (1973)




VALHALLA

Valhalla byla newyorská kapela z Long Islandu ve složení Mark Mangold (klávesy, zpěv), Rick Ambrose (baskytara, zpěv), Bob Huling (perkuse, zpěv), Don Krantz (kytara) a Eddie Livingston (bicí), která hrála kombinaci těžkého psychedelického blues s mohutnými symfonickými aranžemi. Kapela byla ovlivněna skupinami jako Deep Purple, Procol Harum, Cream, ELP a dalšími symph-psych uskupeními.

Skupina vydala v roce 1969 své eponymní a jediné album Valhalla, divoce eklektickou nahrávku, která mísí heavy rock, prog a psychedelii s převažujícími varhanami a silným vokálem. Album obsahuje skladby jako "Psychedelic Minds Going Nowhere", "Overseas Symphony", "Hard Times" nebo "Rooftop Man". Celková délka desky je 46:22 minut. Hudba se pohybuje od folk-popu šedesátých let až po jazz, přičemž orchestrace dodává albu pompézní, téměř filmový ráz.

Valhalla bohužel nestihla dozrát a zanedlouho se rozpadla. Láska Marka Mangolda k varhanám a symfonickým klávesovým nástrojům pokračovala v jeho pozdějších projektech, včetně skupiny American Tears z poloviny 70. let.

United Artists podepsalo smlouvu s několika dalšími dobrými uskupeními, ale větší propagaci jim nevěnovalo. Valhalla je tak jednou z těch zapomenutých kapel, jejichž album si zaslouží být znovuobjeveno.


Sestava:


Podrobnosti: Valhalla - Metal Music Archives


Diskografie (studiové album):

Valhalla (1969)


Skladby na albu Valhalla (1969):




Výročí osobností

leden 1969

14.1.1969 - narodil se český bubeník RADEK 'HURVAJS' HURČÍK, člen skupiny Kabát

16.1.1969 - narodil se norský zpěvák DEAD (vlastním jménem PER YNGVE 'PELLE' OHLIN, 16.1.1969 - 8.4.1991), člen skupiny Mayhem

25.1.1969 - narodil se anglický zpěvák DAVE INGRAM, člen skupin Bolt Thrower, Benediction a dalších

26.1.1969 - narodil se americký basák BRUCE FALKINBURG (26.1.1969 - 12.7.2022), člen skupin The Obsessed a The Hidden Hand


únor 1969

9.2.1969 - narodil se americký zpěvák MARK OSEGUEDA, člen skupiny Death Angel

22.2.1969 - narodil se švédský klávesista JOAKIM SVALBERG, člen skupiny Opeth

25.2.1969 - narodil se švédský baskytarista PONTUS EGBERG, člen King Diamond a mnoha dalších skupin


březen 1969

7.3.1969 - narodil se americký klávesista NOAH LANDIS, člen skupiny Neurosis

20.3.1969 - narodil se americký baskytarista KELLY CONLON, člen skupin Death, Pessimist a dalších

25.3.1969 - narodil se anglický baskytarista, zpěvák a skladatel JEFF WALKER, člen skupiny Carcass


duben 1969

30.4.1969 - narodil se brazilský baskytarista PAULO JR., člen skupiny Sepultura


květen 1969

13.5.1969 - narodil se americký kytarista BUCKETHEAD (vlastním jménem BRIAN CARROLL), člen skupiny Guns N' Roses a mnoha dalších

25.5.1969 - narodil se kanadský kytarista GLEN DROVER, člen skupin King Diamond a Megadeth


červen 1969

10.6.1969 - narodil se moravský kytarista a zpěvák LADISLAV 'SATTY' KOHOUTEK, zakládající člen skupiny Apostasy

11.6.1969 - narodil se americký bubeník FRANK BEARD, člen skupiny ZZ Top

15.6.1969 - narodil se německý bubeník KONRÁD 'BOBBY' SCHOTTKOWSKI, člen skupiny Sodom

27.6.1969 - narodil se americký kytarista CRAIG LOCICERO, člen skupiny Forbidden


červenec 1969

28.7.1969 - narodil se švédský kytarista a skladatel MICHAEL AMOTT, člen skupin Carcass, Carnage, Spiritual Beggars, Candlemass, Black Earth a Arch Enemy


srpen 1969

4.8.1969 - narodil se brazilský kytarista, zpěvák a akladatel MAX CAVALERA, člen skupin Sepultura, Soulfly a Cavalera Conspiracy

14.8.1969 - narodil se americký kytarista a skladatel TREY SPRUANCE, člen skupin Faith No More a Mr. Bungle


září 1969

11.9.1969 - narodil se americký baskytarista GIDGET GEIN (vlastním jménem BRADLEY MARK STEWART, 11.9.1969 - 8.10.2008), člen skupiny Marilyn Manson

17.9.1969 - narodil se anglický zpěvák KEITH FLINT (17.9.1969 - 4.3.2019), člen skupiny The Prodigy

25.9.1969 - narodil se americký kytarista a skladatel BUMBLEFOOT (vlastním jménem RON THAL), člen skupiny Guns N' Roses a mnoha dalších


říjen 1969

16.10.1969 - narodil se americký kytarista JAY REYNOLDS, člen skupin Metal Church, Malice a Megadeth


listopad 1969

12.11.1969 - narodil se americký basák JIMMY TAVIS (12.11.1969 - 12.8.2009), člen kapely Odin

24.11.1969 - narodil se americký baskytarista ROB 'BLASKO' NICHOLSON, člen skupin Ozzy Osbourne a Cryptic Slaughter

30.11.1969 - narodil se americký kytarista MIKE STONE, člen skupin Queensryche a Speed-X


prosinec 1969

3.12.1969 - narodil se anglický kytarista a skladatel BILL STEER, zakládající člen skupiny Carcass

16.12.1969 - narodil se americký bubeník DAVE CHEDRICK, člen skupin Manowar, Hirax a dalších

19.12.1969 - narodil se anglický kytarista AARON AEDY, člen skupiny Paradise Lost

30.12.1969 - narodil se anglický baskytarista STEPHEN EDMONDSON, člen skupiny Paradise Lost

31.12.1969 - narodil se americký zpěvák KENNY WINTER, člen skupin Exciter a Fischel's Beast