| Původ: | Londýn, Anglie |
| Aktivní roky: | 1970 - současnost |
| Styl: | hard rock, progrock, pop rock |
| Vydavatelé: | EMI, Parlophone, Elektra, Capitol, Hollywood, Island, Virgin EMI |
| Web: | oficiální stránky |
| Podrobnosti: | Queen - wikipedie |
QUEEN je britská rocková formace, založená roku 1970 v Londýně. Kapela se během své dlouhé kariéry proslavila nejen díky charismatickému frontmanovi Freddiemu Mercurymu, ale i sérii ikonických desek, mezi nimiž nechybí legendární A Night at the Opera, News of the World, The Game, A Kind of Magic či Innuendo. Jejich tvorba zahrnuje nesmrtelné hity jako "Bohemian Rhapsody", "We Will Rock You", "Under Pressure"nebo "Another One Bites the Dust", které se staly pevnou součástí hudební historie.
Původní sestavu tvořili Freddie Mercury (zpěv, klavír), Brian May (kytara, zpěv), John Deacon (baskytara, klávesy) a Roger Taylor (bicí, zpěv). Jejich prvotní tvorbu ovlivnil hlavně progresivní rock a hard rock. Postupně se pak posouvali směrem ke konvenčnější a komerčnější poloze, kde se v jejich tvorbě objevily žánry jako klasický rock, arena rock, pop rock, funk či R&B.
Jejich kariéra odstartovala sérií vystoupení v londýnských klubech a barech v roce 1973 a na podzim téhož roku vydáním dva roky připravovaného debutu. Během celé své dráhy se jejich nahrávky vyšplhaly osmnáctkrát na první příčky hitparád po celém světě. Za své působení získali nespočet ocenění – od uznání za energické živé provedení skladeb, přes rekordní prodeje desek, až po vyznamenání za celkový přínos hudbě. Vrcholem jejich koncertní historie se stalo 20 minutové vystoupení na Live Aid v roce 1985, později označené za nejlepší koncertní blok v dějinách rocku. V roce 2001 byli uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame a o rok později získali hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.
Kapela se nerozpadla ani po smrti Freddieho Mercuryho v roce 1991 či po odchodu Johna Deacona v roce 1997. V letech 2005 – 2009 vystupovali s Paulem Rodgersem pod názvem QUEEN + PAUL RODGERS a v roce 2008 se po 11 letech dokonce vrátili do studia, kde vznikla nová studiovka The Cosmos Rocks. Od roku 2011 koncertují s Adamem Lambertem jako QUEEN + ADAM LAMBERT.
Formace se stala světově slavnou nejen díky originální tvorbě – například spojením klasické balady, hard rocku a operních pasáží ve skladbě "Bohemian Rhapsody" – ale i díky jedinečnému hlasovému rozsahu Freddieho Mercuryho, který přesahoval tři oktávy. Neméně zásadní roli v charakteristickém zvuku hrála i kytara 'Red Special' Briana Maye, ručně vyrobená jeho otcem z více než 200 let starého kusu dubu.
Na počest QUEEN byl v roce 2018 natočen film Bohemian Rhapsody, jenž zaznamenal celosvětový úspěch. Na jeho realizaci se podíleli i dva stále aktivní členové – Brian May a Roger Taylor.
V roce 1968 se tehdejší student astrofyziky Brian May rozhodl sestavit vlastní kapelu. Podal si inzerát, na který zareagoval bubeník Roger Taylor a zpěvák i baskytarista Tim Staffell. Trojice začala vystupovat pod názvem Smile. Už o rok později podepsali smlouvu s Mercury Records, ale výsledkem byl pouze jeden singl, který naprosto propadl. V roce 1970 odešel Tim Staffell zkusit štěstí s formací Humpy Bong a zbytek kapely uvažoval o ukončení činnosti. V té době se jim ozval jejich oddaný fanoušek Farrokh Bulsara, známý později jako Freddie Mercury, který měl za sebou působení v méně známých bandách Wreckage a Sour Milk Sea. Mercury měl jasnou představu o budoucnosti: „Musíte dělat mnohem originálnější písničky a mnohem jasněji definovat způsob vašeho hudebního vyjadřování. Kdybych byl vaším zpěvákem, věděl bych, jak na to!“ May a Taylor jeho vizi přijali.
Následovalo období zkoušení, skládání a pilování repertoáru, který zatím zazníval živě jen na menších večírcích jejich přátel. Skupina postupně vyzkoušela hned několik basistů (například Barryho Mitchella nebo Mika Grose), než v roce 1971 volba padla na Johna Deacona. Tím se sestava ustálila a Mercury zároveň přišel s novým názvem Queen, který zdůvodnil slovy: „Je to jenom jméno, ale je královské a zní nádherně. Je to silné slovo, naprosto univerzální a bezprostřední.“. První koncert pod tímto názvem absolvovali v sobotu večer 27.června 1970 na radnici v cornwallském městě Truro ještě s baskytaristou Mikem Grosem a jak Mike později vzpomínal, první píseň, kterou odehráli byla "Stone Cold Crazy".
Průlom přišel v roce 1972, kdy se čtveřice začala prosazovat v londýnských klubech a barech. O rok později si jich všimli pracovníci Trident Audio Productions a nabídli jim smlouvu, zahrnující vydavatelské, producentské i manažerské zastoupení. Díky tomu vznikl debut Queen, který však komerčně příliš nezabodoval, mimo jiné kvůli slabé zvukové kvalitě.
Album, které vyšlo 13. července 1973 kombinuje prvky hard rocku a progresivního rocku s folkovými vlivy. Texty písní se zabývají různými tématy, včetně folklóru ("My Fairy King") a náboženství ("Jesus"). Zpěvák Freddie Mercury napsal pět z deseti skladeb, kytarista Brian May napsal čtyři skladby (včetně "Doing All Right", kterou napsal společně s Timem Staffellem, když byl členem kapely Smile) a bubeník Roger Taylor napsal a nazpíval skladbu "Modern Times Rock and Roll". Poslední skladbou desky je krátká instrumentální verze "Seven Seas of Rhye", jejíž plná verze se později objevila na jejich druhém LP, Queen II.
Album bylo později znovu vydáno jako remixovaná, remasterovaná a rozšířená boxová sada s názvem Queen I Collector's Edition dne 25. října 2024.
Měsíc po vydání debutu se Queen opět vydali do Trident Studios, aby přenesli na pás další dávku své tvořivosti, na jeho vydáni si ale museli počkat až do března roku následujícího. Mezitím je ještě v listopadu čekala významná koncertní příležiost - devatenáctikoncertní turné jako předkapela skupiny Mott the Hoople, kteří tak nažhavené muzikanty v podstatě uvedli do velkého světa rock'n'rollu.
Obě kapely toho přitom neměly zase tolik společného. Protřelí veteráni vedle mladých a po úspěchu hladových nováčků, kteří se snažili publikum zaujmout za každou cenu a nehleděli moc kolem sebe. Brzy se ukázalo, že Queen nejsou úplně běžnou předkapelou, požadovali více času na pódiu a občas se choavali docela arogantně. Prostě měli své představy a šli si tvrdě za svým. Na jednu stranu byli Mott the Hoople vděčni za šanci, na druhou stranu se ale především Fredymu hrát jako předskokani moc nelíbilo. Později to popsal slovy: „Být předkapelou se stalo jednou z nejtraumatičtějších zkušeností mého života“. Kapely přesto zůstaly po zbytek své kariéry v přátelském vztahu a Ian Hunter později zahrál skladbu "All the Young Dudes" na koncertě věnovaném památce Freddieho Mercuryho.
Mott the Hopple ukončili evropskou část turné v londýnském Hammersmith Odeon 13. a 14. prosince. Queen ale nehodlali zpomalit a hned následující den odstartovali v Leicestru vlastní prosincovou mini šňůru a aby toho nebylo málo, odletěli koncem ledna do Austrálie na své úplně první vystoupení mimo Evropu. Australské publikum ale tenkrát ještě neprojevilo, slušně řečeno, pro jejich hudbu to pravé pochopení a tak návrat do vlasti probíhal tentokrát bez oslavných fanfár.
Zatím vlažný přístup ke kapele se poněkud změnil 8. března 1974, kdy bylo společností EMI Records ve Velké Británii a Elektra Records v USA konečně vydáno druhé album Queen II. Bylo nahráno v Trident Studios a Langham 1 Studios v Londýně v srpnu 1973 s koproducenty Royem Thomasem Bakerem a Robinem Geoffrey Cablem a technicky ho zajistil Mike Stone. Je významné tím, že je první deskou, která obsahuje mnoho prvků charakteristického zvuku formace, jako jsou vícevrstvé overduby, vokální harmonie a odvaha využít rozmanitých hudebních stylů. Celek pak vytváří onen bombastický velkolepý sound, který je jejich hlavním poznávacím znamením. Často bývá také popisována jako „pravděpodobně nejtvrdší album Queen“, kombinující heavy rockový zvuk s prvky art rocku a progresivního rocku, Rock'n'rollová síň slávy ji dokonce označila za „pilíř grandiózního, útočného hard rocku“.
Druhé LP, které formaci nasměrovalo na její cestu a zároveň znamenalo konec první fáze její kariéry, nebylo jen sbírkou jednotlivých skladeb. Celým dílem se táhla hlubší estetická linie, což se projevilo v rozdělení stran na černou a bílou, opakujícím se motivem královen a taky v 'pohádkovosti', jak tomu říkal Taylor. „Měl to být téměř životní styl“, vysvětluje. „Ta představa se nám líbila. Většinu těch řekněme složitějších skladeb jsme dali na černou stranu a ty jednodušší na stranu bílou. Dalo by se mluvit o konceptu, jakkoliv jen velmi mlhavém. Nalakovali jsme si nehty na jedné ruce na bílo a na druhé na černo. Normálně nás bavilo sledovat údiv v očích leteckého personálu, když si všimli chlapa s nalakovanými nehty. Navíc jsme nosili neskutečné, jeden by řekl, až zženštilé oblečení. A rukáv jsme měli z jedné strany černý a zespoda bílý a tak dál. To jsme tenkrát nosili na pódiu, jenom černou a bílou. Byl to pěkný kontrast a skvěle to fungovalo s osvětlením. Džiny jsme si na pódium nikdy nebrali.“
Fotografie Micka Rocka na obalu (snímek inspirovaný fotografií Mercuryho hrdinky Marlen Dietrichové) byla kapelou během její kariéry často znovu použita, například v hudebních videoklipech k písním "Bohemian Rhapsody" (1975) a "One Vision" (1985).
I toto album bylo po svém vydání přijato kritiky nejednoznačně, což Queen zpočátku velmi mrzelo, a dodnes také zůstává jednou z jejich méně známých nahrávek. Přesto si od svého vydání udrželo kultovní status a sklidilo chválu od kritiků, fanoušků i kolegů hudebníků. Axl Rose (Guns N' Roses), Billy Corgan (Smashing Pumpkins) a Steve Vai uvedli LP jako jeden ze zdrojů své inspirace a mělo na ně takový vliv, že se promítlo i do jejich tvorby - Corgan o něm mluvil jako o „albu, které změnilo můj život“, Rose prohlásil, že mu „otevřelo mysl“ a Steve Vai řekl, že když jej slyšel, byl to pro něj „rozhodující okamžik“
Přineslo také první skutečný hit "Seven Seas of Rhye", který se umístil v anglické Top 10. Tato skladba se původně objevila v instrumentální podobě na debutu, Mercury ji však přepracoval a výsledkem byl první singl, který jim přinesl masový ohlas a umožnil podniknout další britské turné, tentokrát už v pozici headlinera, které vyvrcholilo v proslulém londýnském Rainbow Theatre.
Zatímco v Británii hvězda Queen pomalu stoupala, v Americe byli neznámou mladou kapelou a museli začít skoro od nuly. Naštěstí zde byli opět Mott the Hoople, kteří nadějnou skupinu pro nádcházejících šest týdnů znovu vzali pod svá křídla a společně vyrazili na další turné po Spojených státech, pro Queen první v této zemi (svůj první koncert v USA odehráli 16. dubna 1974 v Denveru v Coloradu). Navzdory jménu formace a Fredyho extravagancím na pódiu je americké publikum přijalo vcelku vstřícně.
Na vrcholu turné v Bostonu bylo u Briana Maye zjištěno onemocnění hepatitidou, pravděpodobně v důsledku použití kontaminované jehly při očkování, které podstoupili před nešťasnou lednovou cestou do Austrálie. Zklamaná a rozrušená skupina byla nucena odstoupit z turné a vrátit se domů, kde byl May hospitalizován. Plán na dobyti Ameriky byl pro tentokrát odložen. „Cítil jsem se pod psa, protože jsem kluky zbrzdil v hodně důležitou chvíli", řekl o nešťastné nemoci May, „ale nedalo se nic dělat“.
Po šesti týdnech byl Brian konečně z nemocnice propuštěn a odebral se za kapelou do studia. Stále ale bylo něco špatně. Následovalo nové vyšetření, které objevilo žaludeční vřed a přinutilo nešťastného kytaristu na pár týdnů opět ulehnout. Když se konečně objevil ve studiu, bylo už natáčení nové desky v plném proudu.
Nahrávání třetí studiovky Sheer Heart Attack, která jednoznačně předčila oba předchozí počiny a definitivně potvrdila potenciál kapely, probíhalo od července do října 1974 pod vedením Roye Thomase Bakera. Největší úspěch zaznamanala skladba "Killer Queen", ukázkový příklad dokonale sehrané čtveřice. Singl se vyšplhal na druhou příčku hitparády a díky němu se parta poprvé objevila i v televizním pořadu BBC Top of the Pops. Úspěch následně podpořila i Brianova písnička "Now I'm Here", která se umístila na jedenáctém místě. A nelze zapomenout na rozvášněnou vypalovačku "Stone Cold Crazy", která v budoucnu ovlinila například těžkotonážní Metallicu. Celý studiový počin tak potvrdil, že Queen dokážou tvořit sofistikovanou a přitom chytlavou rockovou hudbu.
V době vydání označil NME (New Musical Express) desku za „pastvu pro uši. Žádné slabé skladby a čtyři písně, které budou hrát pořád dokola: "Killer Queen", "Flick of the Wrist", "Now I'm Here" a "In the Lap of the Gods... Revisited".“ Neznamenalo to ovšem, že ostatní skladby tvořily pouhou vatu. Díky perfekcionismu celé formacey nebyly na albu žádná hluchá místa.
Winnipeg Free Press ocenil „vícekanálovou kytaru Briana Maye, ohromující vokály Freddieho Mercuryho a dynamickou produkci Roye Thomase Bakera“ a označil desku za „bezohledný, plnohodnotný útok na smysly“ a Circus označil album za „snad nejtvrdší a nejrockovější útok na těchto březích, jaký jsme za poslední dobu zažili“.
Rolling Stone udělil LP pozitivní hodnocení 3 hvězdičky a napsal: „I když je těžké ho milovat, je těžké ho neobdivovat: tato kapela je koneckonců zručná a odvážná.“ John Mendelsohn však nebyl ohromen a napsal: „Prohledal jsem obě strany tohoto nejnovějšího alba, abych našel něco, cokoliv, co by se alespoň vzdáleně podobalo tak úžasným skladbám jako "Keep Yourself Alive" nebo "Father to Son", ale nakonec jsem skončil s prázdnýma ušima a s pláčem.“
Na konci roku 1974 bylo elpíčko časopisem Disc zařazeno na třetí místo v žebříčku nejlepších alb roku a na 24. místo v žebříčku časopisu NME. V návaznosti na tento úspěch se Queen v únoru následujícího roku vydali na další americké turné, na němž je už coby headlinery provázely mezi jinými i skupiny Kansas a Styx. I když byla kapela kvůli problémům s Fredyho hlasem nucena přerušit nebo odložit několik koncertů, proběhlo celé turné v relativním klidu. V Japonsku, kam se přesunuli v dubnu, už si příliš klidu neužili a reakce fanoušků si nijak nezadala s dekádu starou beatlemanií".
Je měsic před Vánoci roku 1975 a karierá Queen se ocitá těsně před svým historickým mezníkem. 28.listopadu vychází přelomové album A Night at the Opera, které se okamžitě zařadilo mezi klasiky a potvrdilo, že rock má svou královnu. Tahounem nahrávky byla Mercuryho velkolepá "Bohemian Rhapsody", považovaná za jednu z vůbec nejoriginálnějších písní rockové historie. Dosáhla první příčky hitparád a udržela se na ní neuvěřitelných devět týdnů. Mercury za ni obdržel i prestižní cenu Ivora Novella. Úspěch ale nestál jen na jednom singlu – své místo si našly i skladby "You're My Best Friend" Johna Deacona a balada "Love of My Life", které se staly koncertními stálicemi. Queen tentokrát použili komplexní produkci, která hojně využívala vícekanálové nahrávání, a skladby zahrnovaly širokou škálu stylů, jako jsou balady, music hall, námořnické písně, dixieland, hard rock i vlivy progresivního rocku. Kromě svého obvyklého vybavení použili také celou řadu různých nástrojů, jako je kontrabas, harfa, ukulele a další.
Právě s touto deskou navíc debutovalo dnes legendární logo Queen, navržené a namalované Freddiem. Znak kombinuje znamení zvěrokruhu jednotlivých členů (rak – Brian May, panna – Freddie Mercury, dva lvi – Roger Taylor a John Deacon), která chrání fénix rozpínající se nad písmenem Q.
Album A Night At The Opera, pojmenované podle stejnojmenného filmu bratří Marxů, bylo nahráno v různých studiích během čtyř měsíců a vyšlo 28. listopadu u EMI Records ve Velké Británii a Elektra Records ve Spojených státech. Produkovali jej Roy Thomas Baker a Queen a v době svého vydání bylo údajně nejdražší deskou, jaká kdy byla natočeno. Kvůli problémům s managementem nedostali členové Queen téměř žádné peníze, které vydělali za své předchozí alba. Následně tedy ukončili smlouvu se studiem Trident Studios a pro nahrávání LP jej nepoužili (jedinou výjimkou byla skladba "God Save the Queen", která byla nahrána v předchozím roce).
Formace kladla velký důraz i na vizuální stránku – obaly alb, singlů a videoklipy. Občas to však vedlo k problémům, zejména v USA, kde zasahovala cenzura. Nelibost vyvolalo například obnažené ženské pozadí na obalu singlu "Fat Bottomed Girls" nebo provokativní fotografie k "Body Language". Podobně kontroverze vzbudil i klip k písni "Bicycle Race", který v některých zemích narazil na odpor.
5. dubna 1976 se Queen po čtyřměsíčním vyčerpávajícím turné k jejich velmi úspěšnému albu A Night at the Opera vrátili do Londýna a rozhodli se udělat si dvouměsíční pauzu. Pouze příležitostně se věnovali obchodním aktivitám (například natáčení propagačního videa k songu "You're My Best Friend" na konci dubna). V červnu začali plánovat nahrávání desky a navštěvovali nahrávací studia v okolí Londýna, aby se rozhodli, kde album natočí. 15. června Roger Taylor a John Deacon navštívili také Sweet Silence Studios v Dánsku, které bylo dokončeno teprve dva měsíce předtím.
Po návratu Taylora a Deacona z Dánska začaly 17. června zkoušky v Ridge Farm Studio, kde kapela zkoušela už na své předchozí album. Nezačaly ale nejlépe, kvůli problémům s vybavením byli muzikanti nuceni během prvního týdne najmout Petea Cornishe, aby pomohl s údržbou. S Cornishem již dříve spolupracovali, protože jeho společnost pomáhala opravovat a konstruovat nové vybavení pro kapelu v lednu 1972.
Zhruba v polovině července se formace sešla ve studiu The Manor v Oxfoedshire, aby zahájila práce na novém počinu, který měl být podle plánu dokončen do konce léta. Chyběl tentokrát Roy Thomas Baker, který pomáhal produkovat její poslední čtyři studiovky, čímž vypršela jeho smlouva, kterou podepsal s nimi v roce 1972. Kapela se nyní rozhodla nahrát album sama, s pomocí techniků Mikea Stonea a Garyho Langana. Do konce července bylo dokončeno 6 písní: "Good Old-Fashioned Lover Boy", "The Millionaire Waltz", "You Take My Breath Away", "White Man" (tehdy s názvem "Simple Man"), "Drowse" a kratší verze "Somebody to Love". Nahrávání ale vzdor všem předpokladům probíhalo mnohem pomaleji než za Bakerových časů a napjatý Mercury začal brzy propadat nekontrolovatelným záchvatům vzteku.
Aby si trochu odpočali od tvořivého procesu, zařídili si Queen na září dva velké open air koncerty na hradě v Cardiffu a v londýnském Hyde Parku. Ještě předtím však proběhly dvě zahřívací vystoupení v edinburském divadle Playhouse. Kapela mezitím přesunula produkci do Sarm East Studios a mezi koncerty tam sporadicky pracovala (v přibližně devíti sezeních) mezi 5. a 16. zářím na overdubech. Většina skladeb, které byly původně nahrány v červenci, byla během této doby dokončena a zbytek skladeb nahraných v srpnu, které nebyly hrány naživo, byl odložen, dokud nebyla práce na desce řádně obnovena.
V polovině října se zaměřili na hlavní singl, jehož vydání bylo naplánováno za tři týdny. Tlak na dokončení nahrávání byl ale čím dál tím větší, protože se blížil termín odevzdání. Po dni volna na konci měsíce se práce okamžitě obnovily a 19. listopadu bylo album konečně masterováno, čímž bylo oficiálně dokončeno. 26. listopadu bylo přehráno fanouškům a hudebnímu tisku ve studiu Advision Studios. Nahrávání trvalo celkem přibližně 16 týdnů, což byla nejdelší doba, kterou formace dosud nahráváním strávila.
LP A Day at the Races (název si opět vypujčil titul jednoho z filmů bratrů Marxových), které vyšlo 10.prosince 1976, přineslo další smršť povedených skladeb. Nechybí mezi nimi energická "Tie Your Mother Down", hravý "Good Old-Fashioned Loverboy" nebo gospelově laděný singl "Somebody to Love", jež dosáhl druhého místa britské hitparády a vešel se i do americké Top 10. Samotné album zažívalo podobné úspěchy. Jako druhá deska kapely se dostalo do čela žebříčku v Británii a v USA se propracovalo do první pětky. A coby první LP Queen vedlo hitparádu také v Japonsku, kde se kapela dostala svou oblibou na úroveň Beatles.
Přestože se určitě nejednalo o kopii předešlého úspěšného počinu (i takové hlasy se objevily), nové dílko si od svého předchúdce určitě něco vypůjčilo. Co se týká obalu, ten zůstal založen na podobných proprietách, včetně loga a typografie, jaké byly použity na předešlém A Night in the Opera. O několik let později Brian May připustil: „Častěčně jsem si přál, aby byly »A NIght at the Opera» a »A Day at the Races« vydány najednou. Materiál pro obě desky jsme napsali téměř ve stejnou dobu, proto je považuji za taková dvojčata.“
Album přesto zcela nezopakovalo úspěch svého předchúdce a sklidilo smíšené recenze od současných kritiků, čemuž mohla být na vině i nastupující vlna punku s prvními singly Sex Pistols. Například Circus dal albu smíšené recenze a napsal: „S »A Day at the Races« Queen zcela opustili art-rock. Teď jsou hloupí. A úžasně nestydatí.“. Jeden z nejtvrdších hlasů dokonce poznamenal: „Queen našli magický vzorec pro úspěch. Toto nové album je vlastně stejné jako to předchozí, jen trochu v jiném obalu.“ Retrospektivní recenze však byly pozitivní a album více ocenily.
Následující rok 1977 přinesl jejich už šestou studiovou nahrávku News of the World. Byl to také rok, kdy punkrockové kapely, zejména Sex Pistols, vyvolaly masivní odpor proti progresivním rockovým umělcům, jako byli právě Queen, na což kapela reagovala zjednodušením svého symfonického rockového zvuku a přechodem k spontánnějšímu hard rocku. Album se následně dostalo na 4. místo britské albové hitparády a na 3. místo americké hitparády Top Albums, přičemž dosáhlo vysokých certifikací po celém světě. Ve Spojených státech se ho prodalo přes 4 miliony kopií. Hlavní singl z něj "We Are the Champions" se dostal na 2. místo britské singlové hitparády a na 4. místo Billboard Hot 100.
Reakce kritiků na News of the World byly zpočátku smíšené, mnoho recenzentů komentovalo změnu hudebního stylu formace. Od té doby je však nahrávka považována za jedno z nejlepších alb Queen a skladby "We Are the Champions" a "We Will Rock You", které otevírají celý opus, se staly rockovými stadiónovými hymnami, jejichž mohutná sborová linie okamžitě strhávala publikum.
Obal tvoří obraz amerického sci-fi umělce Franka Kellyho Frease. Taylor měl číslo časopisu Astounding Science Fiction (říjen 1953), jehož obálka zobrazovala obrovského inteligentního robota držícího mrtvé tělo muže. Pod obrázkem byl nápis: „Prosím... opravíš to, tati?“, který ilustroval povídku The Gulf Between od Toma Godwina. Obraz inspiroval skupinu k tomu, aby kontaktovala Frease, který souhlasil, že obraz upraví pro obal alba tak, že nahradí jediného mrtvého muže čtyřmi 'mrtvými' členy kapely. Freas později řekl, že byl fanouškem klasické hudby a Queen neznal. Jejich tvorbu si tak poslechl až po vytvoření obalu, protože si myslel, že by je mohl nenávidět a to by zničilo jeho nápady. Nakonec se mu ale jejich hudba zalíbila.
V té době se také Roger Taylor rozhodl rozjet paralelní sólovou kariéru, aniž by přerušil činnost v Queen. Jeho prvním singlem byla skladba "I Wanna Testify" z roku 1977, která byla nahrána během sessions skupiny pro News of the World. A-strana, ačkoli se jednalo o cover stejnojmenné písně skupiny Parliaments, se od originálu zcela lišila. B-strana obsahovala skladbu "Turn on the TV", kterou Taylor napsal sám.
Turné k nové desce začalo 11.listopadu 1977 v Portlandu v americkém státě Maine. 8600 míst v Cumberland County Civic Centre bylo zcela vyprodáno a natěšené publikum mohlo sledovat dosud nejpozoruhodnější pódivou show, na niž bylo použito více než 60 tun vybavení. Náklady na vybudování scény byly vyčísleny na více než 53 tisíc (tehdejších) liber, což byla v té době nesmírná částka. To mimochodem znamenalo, že turné vydělávalo prakticky jen v obrovských amerických arénách. Jakmile se v dubnu přesunulo do Británie a kontinentální Evropy do menších prostor, Queen finančně spíše tratili.
Velkoleopá produkce ale nebyla jedinou výraznou změnou. Další se týkala vlasů členů kapely. Až na Briana, který si ponechal svou hřívu, začali nyní všichni ostatní pod vlivem módní punkové vlny nosit krátké sestřihy. Jako první se začátkem roku nechal ostříhat Deacon. Mercury a Taylor se mu ze zpočátku smáli, ale brzy jej následovali. Nová móda se pomalu promítala i do oblečení, opět s vyjímkou Briana, který se stále držel svých kalhot do zvonu. Freddie, který musel být vždy o krok napřed, pak každý večer vycházel na pódium předvádět se v různobarevných Nižinského baletních kostýmech, i když tenkrát ještě často vylepšených koženou bundou.
Původní plán počítal s tím, že část turné k News of the World se počátkem roku 1978 přesune do Japonska, kde byli Queen už několik let nesmírně populární. Nakonec z toho ale sešlo, ať už byl důvod jakýkoliv. Díky tomu získala kapela na počátku roku několik měsíců k odpočinku, než přišlo v dubnu na řadu šestitýdenní evropské turné, které zakončilo pět květnových vystoupení v Británii; první dvě v Bingley Hall ve tadfordu, další tři v londýnském Epire Pool (později známém jako Wembley Arena).
Přípravné zkoušky na desku Jazz začaly v prvním týdnu července 1978. O měsíc dříve, v červnu, formace obdržela vysoký daňový výměr a následně se rozhodla nahrávat mimo Spojené království. Museli se rozhodnout rychle, protože Brian May byl kvůli těmto daňovým problémům nucen Spojené království opustit už 2. července. Stalo se tak krátce po narození jeho prvního dítěte, Jimmyho. May se přestěhoval do Kanady a zbytek členů odletěl do Nice ve Francii, aby zahájil zkoušky na album. May se k nim brzy připojil.
Během příprav se kapela se zúčastnila nedalekého jazzového festivalu v Montreux, který pravděpodobně inspiroval název LP. Tam se setkali s Davidem Bowiem, který mezi koncerty pracoval na své desce Lodger z roku 1979 a přesvědčil je, aby nahrávali v Mountain Studios v Montreux. Produkce byla přesunuta do Montreux den po tomto jazzovém festivalu. 19. července, v den Mayových 31. narozenin, se Queen zúčastnili 18. etapy Tour de France 1978, která inspirovala Freddieho Mercuryho k napsání singlu "Bicycle Race". Po třech pracovních týdnech si formace vzala několik dní volna a v polovině srpna se opět vrátila do Francie, tentokrát do studiu Super Bear Studios v obci Berre-les-Alpes. Album Jazz bylo oficiálně dokončeno 14. října.
Svou novou desku představili Queen ve večerních hodinách dne 31. října 1978 v New Orleans velkolepým divokým večírkem, seznam jehož hostí čítal na osmdesát reportérů z celého světa a padesát dva 'hlavounů' z nahrávací společnosti EMI.
Producentem nahrávky byl Roy Thomas Baker a obal navrhl Roger Taylor, který předtím viděl podobný motiv namalovaný na Berlínské zdi. Přestože nedosáhlo takového ohlasu jako předchozí desky, dostalo se album na druhé místo britské albové hitparády a na šesté místo americké hitparády Billboard, a obsahovalo řadu výrazných skladeb – od provokativní "Fat Bottomed Girls" přes nezastavitelnou "Don’t Stop Me Now" až po cyklistickou "Bicycle Race". Nabídlo i experimentální polohu, například v orientálně laděné písni "Mustapha", vystavěné prakticky jen ze tří slov: 'Mustapha', 'Ibrahim' a 'Allah'.
Různorodé hudební styly nové nahrávky byly střídavě chváleny i kritizovány. V recenzi pro časopis Rolling Stone z roku 1979 Dave Marsh zkritizoval album jako „další nudnou slátaninu“ skupiny Queen, která podle něj projevovala „elitářské postoje“ v některých svých hudebních rozhodnutích a textech. Marsh uvedl, že skladba "Fat Bottomed Girls" zachází se ženami „ne jako se sexuálními objekty, ale jako s objekty, tečka (tak, jak kapela vnímá lidi obecně)“, a na závěr Queen označil za „první skutečně fašistickou rockovou kapelu“. Mitchell Cohen z časopisu Creem napsal další negativní recenzi, v níž LP Jazz označil za „absurdně nudné“ a plné „hloupých nápadů a napodobování“. Kritik Village Voice Robert Christgau řekl, že album není úplně špatné, dokonce shledal skladbu "Bicycle Race" vtipnou, i když podle něj Queen zněli jako skupina 10cc „s paprskem nebo pumpou v zadku“. Los Angeles Times dospěli k závěru, že „i když povrch zůstává stejně mainstreamový a přístupný jako vždy, Queen vykazují zralost, která naznačuje, že jsou možné ještě větší pokroky“.
Retrospektivní hodnocení vyznívala poněkud lépe. Stephen Thomas Erlewine z AllMusic popsal Jazz jako „jedno z jejich nejelegantnějších alb“ a uvedl, že díky své rozmanitosti a přehnanosti je „zábavnější než kterákoliv z jejich ostatních desek“. Alexis Petridis napsal v deníku The Guardian: „»Jazz« byl hysterický v každém smyslu slova, ale hudební tisk tento vtip zcela nepochopil, zejména v USA“.
V roce 2006 toto dílo Jim DeRogatis z Chicago Sun-Times zařadil do svého seznamu 'The Great Albums' (Skvělá alba), popsal jej jako „žánrově pestrou přehlídku různých hudebních stylů“ a dospěl k závěru, že „to, co mě nakonec přivádí zpět k tomuto albu, je však ta nejednoznačná sexuální energie, která prostupuje všemi 13 skladbami; skutečnost, že každá z nich má více chytlavých melodií než některé kapely na celé desce, a lákavá zvuková hutnost celého alba.“ Chicago Tribune bylo méně příznivé a udělilo mu 1 a půl hvězdičky.
Když Loudersound seřadil všechna díla Queen od nejlepšího po nejhorší, Jazz se umístilo na čtvrtém místě, protože podle nich představovalo „některé z nejuspokojivějších momentů v kariéře Queen“.
V podobném žebříčku nejlepších alb formace umístil Ultimate Classic Rock Jazz na třetí místo. „Kdykoli se diskutuje o neuvěřitelné sérii klasických počinů Queen z konce 70. let,“ napsali, „album »Jazz« z roku 1978 je často tím, kterému se dostává nejméně pozornosti, ale za jeho neobvykle nevýrazným obalem se skrývá jedno z nejlepších děl kapely. Nezáleží na spolehlivém dvojitém hitu v podobě singlů "Fat Bottomed Girls" a "Bicycle Race", »Jazz« je překvapivě hluboké album s podceňovanými skvosty Queen, od Mercuryho východně laděné "Mustapha" přes Deaconovu headbangingovou "If You Can't Beat Them, Join Them" až po Taylorovu nakažlivou disco melodii "Fun It".“
Rolling Stone následně zařadil Jazz do svého seznamu 10 klasických alb, která Rolling Stone původně kritizoval, což naznačuje, že desku nyní považuje za 'klasiku'. Vtipně si rýpnul do Marshovy původní negativní recenze slovy: „Někdy se zdá, že recenzent má o kapele opravdu velmi nízké mínění, což je zřejmě případ Davea Marsha a Queen.“
Na konci sedmdesátých let se na deskách Queen o hlavní vokály dělil Freddie Mercury s Brianem Mayem a Rogerem Taylorem, kteří pravidelně přispívali jednou či dvěma skladbami. John Deacon nikdy sólový zpěv nepřevzal. Od počátku 80. let se však prostor Maye a Taylora začal omezovat spíše na B-strany singlů.
V dubnu 1979 vyrazila parta na rozsáhlé turné do Japonska. Materiál z evropské části koncertů pak vyšel na jejich prvním živém albu Live Killers. Deska se dostala až na třetí místo hitparád, ale kvůli slabší zvukové kvalitě se stala terčem kritiky. Roger Taylor dokonce později prohlásil, že tuto nahrávku nepovažuje za plnohodnotnou součást oficiální diskografie Queen.
Do osmdesátých let vstoupili Queen osmou studiovkou The Game. Byla vydána 30. června 1980 společností EMI Records ve Velké Británii a společností Elektra Records v USA. Liší se zvukem od svého předchůdce a byla prvním albem Queen, na kterém byl použit syntezátor (Oberheim OB-X).
Fotografie na obalu CD vydaného společností EMI se liší od fotografie původně použité na LP a kazetě, i když hollywoodské CD stále obsahuje původní fotografii. Na původní fotografii má Roger Taylor založené ruce a Brian May nemá ruku položenou na odhaleném boku. Tato alternativní fotografie byla také použita na obalu desky v box setu Crown Jewels vydaném v roce 1998 a na DTS DVD-Audio edici, vydané v roce 2003.
The Game se stalo kritickým i komerčním úspěchem a jediným počinem Queen, který se dostal na první místo v USA. Stalo se také jejich nejprodávanějším studiovým albem v USA s dosavadním prodejem čtyř milionů kopií, čímž se vyrovnalo prodeji desky News of the World. Mezi významné skladby na albu patří "Another One Bites the Dust" z pera Johna Deacona. Tento diskotékově znějící kousek s výraznou basovou linkou se stal jedním z největších singlů Queen. Ještě větší úspěch však sklidila "Crazy Little Thing Called Love" – v Elvisovském duchu laděný hit, v němž Freddie poprvé představil svou hru na elektrickou kytaru. Obě se v USA vyšplhaly na první místo.
Americké turné čítalo celkem čtyřicet šest vystoupení a vyvrcholilo třemi koncerty v Madison Square Garden, jejichž úspěch Fredy oslavil bouchnutím šampaňského přímo na pódiu.
Krátce nato se parta pustila do zcela jiné výzvy – filmové hudby. V roce 1980 složili soundtrack k celovečernímu snímku Flash Gordon. V době, kdy spojení rockové hudby s filmem nebylo ještě běžné, šlo o odvážný krok. Přestože si nahrávka našla příznivce mezi fanoušky filmu, jako samostatná deska Flash Gordon komerčně příliš nezazářila, hlavně proto, že obsahovala převážně instrumentální skladby.
Rok 1981 přinesl kompilaci Greatest Hits, která se později stala nejprodávanější 'bestovkou' v historii rocku. Obsahovala deset jejich hitů, jež se dostaly do první desítky britské hitparády, v čele s "Bohemian Rhapsody".
Hot Space, desáté studiové album skupiny, bylo vydáno 4. května 1982 společností EMI Records ve Velké Británii a společností Elektra Records ve Spojených státech. Znamenalo výrazný posun od její dřívější tvorby, protože obsahovalo mnoho prvků disco, funku, R&B, dance, popu a new wave. V kombinaci s pokračující veřejnou negativní reakcí na disco hudbu to vedlo k menší oblibě desky u fanoušků, kteří preferovali tradiční rockový styl. Rozhodnutí Queen nahrát tanečně orientované album vyplynulo z obrovského úspěchu jejich hitu "Another One Bites the Dust" z roku 1980 v USA.
Podle mnohých šlo o klopýtnutí, které pokazilo jejich dosavadní spanilou jízdu a nesourodý produkt rozhádaných hudebníků. Taylor celou desku nazval absolutní sračkou a podobně smýšlelo i nečekaně velké množství fanoušku všude po světě. V Americe se album horko těžko vyšplhalo na dvacátou druhou příčku a zdejší turné se velkým zájmem také zrovna nevyznačovalo. Koncert v inglwoodské hale Forum byl shodou okolností tím posledním, který Queen v této sestavě v Americe uskutečnili.
Před rokem 1979 skupina Queen nikdy nepoužívala na svých nahrávkách syntezátory. Počínaje albem The Game začala používat syntezátory Oberheim OB-X a na albu Hot Space šla ještě dál a poprvé představila bicí automat. Během rozhovoru v roce 1984 Roger Taylor potvrdil, že to byl opravdu John Deacon, kdo směroval kapelu více k disco zvuku.
Píseň "Under Pressure", vytvořená společně s Davidem Bowiem, byla vydána už na podzim roku 1981 a stala se jejich druhým hitem, který se dostal na první místo v britské hitparádě. Ačkoli byla tato skladba zařazena na album Hot Space, jednalo se o samostatný projekt, který byl nahrán před jeho vydáním, ještě před kontroverzí ohledně nového zvuku Queen, ovlivněného diskem. Druhý singl, "Body Language", vstoupil na trh zhruba čtrnáct dní před samotným albem a umístil se na 11. místě amerických hitparád.
Po vydání Hot Space a následném turné si členové, kteří se už podle Maye v podstatě nesnášeli, dopřáli pauzu a věnovali se sólovým projektům. Brian May produkoval desku skupiny Heavy Pettin, vystoupil s Def Leppard a se svým přítelem Eddiem van Halenem si více méně pro radost vydali mini-album Star Fleet Project.
John Deacon vystoupil na singlu "Picking Up Sounds" formace Man Friday & Jive Junior, superkapely, ve které hráli také Scott Gorham z Thin Lizzy, Simon Kirke a Mick Ralphs z Bad Company a Martin Chambers z The Pretenders. Hrál také s The Immortals, kteří vydali skladbu "No Turning Back" jako součást soundtracku k filmu Biggles: Adventures in Time a na singlu "How Can I Go On", který nazpíval Mercury s operní divou Montserrat Caballe. Spolupracoval také s Eltonem Johnem a Errolem Brownem z Hot Chocolate.
Freddie Mercury kromě výše zmíněného singlu ještě v Mnichově natočil svou sólovou desku Mr. Bad Guy, ta ale vyšla až v roce 1985. Pokoušel se i o spolupráci s Michaelem Jacksonem, tohle spojení ale nakonec žádné plody nepřineslo.
Roger Taylor se pustil do práce na svém druhém sólovém LP Strange Frontier, které vyšlo v červnu 1984. Jako hosté se na něm kupodivu objevili také tři jeho kolegové z kapely a obsahuje také coververze skladeb "Racing in the Street" od Bruce Springsteena a "Masters of War" od Boba Dylana.
Pauza Queen velmi prospěla – když se znovu sešli, vytvořili jedno z nejúspěšnějších děl své kariéry - The Works (1984).
Novinka byla vydána 20. února 1984 v USA a 27. února 1984 ve Velké Británii společností EMI Records a je to jejich první studiový počin, vydaný společností Capitol Records ve Spojených státech. Po albu Hot Space s výrazným podílem syntezátorů se na něm opět objevil rockový zvuk Briana Maye a Rogera Taylora, přičemž stále obsahovalo prvky retro futuristické elektronické hudby z počátku 80. let (na přání Freddieho Mercuryho) a newyorské funkové scény (téma, které zajímalo Johna Deacona). LP bylo nahráno v Record Plant Studios v Los Angeles v Kalifornii a Musicland Studios v Mnichově v Německu v období od srpna 1983 do ledna 1984.
The Works přineslo směs výrazných písní – od futuristické hymny "Radio Ga Ga" přes energickou "Hammer to Fall" až po hity "It’s a Hard Life" a "I Want to Break Free". Nechyběla ani balada "Is This the World We Created…?". Deska zaznamenala masivní úspěch a vrátila Queen zpět na vrchol.
Byl to evidentní úspěch s jedinou "skvrnou". Po negativní reakci na videoklip k písni "I Want to Break Free" (ve kterém jsou členové kapely parodicky 'vyhastrošení' jako rodinka z britské telenovely Coronation Street v čele s Mercurym v černé kožené minisukni, podprsence a s vysavačem v ruce) ve Spojených státech se Queen rozhodli nekoncertovat v Severní Americe a ztratili první místo v amerických prodejích. Americká střední třída tuto nadsázku nepochopila a skupinu v tomto složení už nikdy nevzala ma milost.
„Vím, že ve většině USA to vyvolalo vlnu zděšení,“ řekl May spisovateli Micku Wallovi.
Queen se tedy rozhodli, že když o ně Amerika nemá zájem, obejdou se nějaký čas bez ní. A osud nakonec rozhodl, že už si v Americe v tomto složení nikdy nezahráli. Co se nepovedlo v Americe, vynahradili si Queen mimo ni, protože prodeje po celém světě byly mnohem lepší, zejména v Evropě. Přestože se The Works nedostalo na první místo, strávilo 94 týdnů v britské albové hitparádě, což je nejdelší doba pro studiové album Queen. Prodalo se ho více než šest milionů kopií po celém světě.
Téhož roku se však skupina dostala ještě hlouběji do "centra kontroverze". V říjnu 1984 vystoupili před desetitisíci diváky v jihoafrickém Sun City, a to navzdory tehdy platným kulturním bojkotům vůči apartheidu. Rozhodnutí vyvolalo mohutnou vlnu kritiky. Brian May v rozhovoru pro časopis *Smash Hits* hájil skupinu slovy: „Jsme samozřejmě naprosto proti apartheidu a všemu co s tím souvisí, ale cítím, že naším vystoupením se nám podařilo postavit mezi tamními etniky první mosty. Potkali jsme hudebníky různé barvy kůže a všichni nás přivítali s otevřenou náručí. Kritika přišla jen od těch, co v Jihoafrické republice nežijí.“
V lednu 1985 se v brazilském Riu de Janeiru na stadionu Barra da Tijuca s kapacitou 250 000 diváků konal festival Rock in Rio. Mezi účinkujícími byli AC/DC, Iron Maiden, Yes, Rod Stewart, Whitesnake či Ozzy Osbourne, ale největší hvězdou byli opět Queen. Pro tento koncert upravili program z turné 'The Works'. Intro "Machines" plynule přešlo do "Tear It Up" a "Tie Your Mother Down". Dále zahráli nejlepší skladby repertoáru: "Seven Seas of Rhye", "Now I'm Here", "Under Pressure", "Another One Bites the Dust" a samozřejmě "Bohemian Rhapsody". Baladu "Love of My Life" doprovodil přídavek "I Want to Break Free", během něhož Mercury přišel na pódium v černé paruce a s falešným poprsím, stejně jako ve videoklipu. Reakce publika byla bouřlivá – pro mnoho lidí v Jižní Americe bylo předvedení této písně výrazem touhy po svobodě, takže převlek Freddieho působil provokativně. Ten později přiznal: „Myslel jsem, že mě ukamenují.“ Napětí však rychle opadlo, když při "We Will Rock You" mával po pódiu dvoustrannou vlajkou – z jedné strany britskou, z druhé brazilskou. Koncert zakončili nesmrtelnými "We Are the Champions" a "God Save the Queen".
Druhým obrovským milníkem v kariéře Queen se stal 13. červenec 1985 – megakoncert Live Aid na pomoc obětem hladomoru v Etiopii, označovaný za největší vystoupení všech dob. Na stadionu Wembley předvedla svou tvorbu řada tehdy největších hvězd rocku – Queen, Paul McCartney, Elton John, David Bowie, Led Zeppelin, U2, The Who, Mick Jagger, Status Quo, Black Sabbath, Sting a další. Přes 72 000 diváků sledovalo akci, kterou uspořádali britští hudebníci Bob Geldof a Midge Ure, přímo na stadionu, televizní přenos pak sledovaly téměř dvě miliardy lidí.
Vystoupení Queen začalo písní "Bohemian Rhapsody", jednou z nejambicióznějších skladeb, jaké kdy byly napsány, a pokračovalo sérií klasických hitů, jako je "Radio Ga Ga", při které Freddie přiměl publikum zpívat a tleskat v dokonalém souznění. Každé jeho gesto bylo promyšlené a silné, ale zároveň působilo přirozeně a spontánně. Vyvrcholením vystoupení byly skladby "We Will Rock You" a "We Are the Champions", při nichž se dav na stadionu Wembley zdál být jedním hlasem, zpíval spolu s Freddiem a proměnil tento okamžik v něco věčného. Freddie Mercury, s jeho nezaměnitelným polostojícím mikrofonem, oblečený v bílém tílku a úzkých džínách, ovládl pódium svou neuvěřitelnou energickou přítomností. Pouhých 20 minut stačilo, aby se Queen stali hvězdami večera, a následující den se titulní stránky novin po celém světě hemžily heslem: „Queen is King“.
Mimořádná energie kapely v kombinaci s obrovským charismatem Freddieho zajistila, že toto vystoupení zůstane v paměti nejen jako koncert, ale jako skutečně monumentální událost – symbol síly hudby sjednotit a inspirovat miliony lidí. Rocková legenda byla toho dne definitivně upevněna a zanesla nezapomenutelnou kapitolu do historie hudby jako takové.
Nejlépe shrnul náladu Live Aid 1985 a přínos Mercuryho a spol. právě Geldof: „Queen byli absolutně nejlepší kapelou celého dne,“ vzpomínal. „Hráli nejlíp, měli nejlepší zvuk, využili svůj čas na maximum. Naprosto přesně pochopili formát - že je to vlastně takový globální ´Jukebox´. Prostě tam naběhli a sázeli jeden hit za druhým. Pro Freddiho to bylo to nejlepší pódium - v podstatě celý svět. Mohl se div neroztrhat. A když zpíval "We Are the Champions", co mohlo být lepšího.“
V roce 1986 vydali Queen další studiovou desku A Kind of Magic, ke které se uskutečnilo Magic Tour. Většina skladeb, například dojímavá balada "Who Wants to Live Forever", byla původně zkomponována pro film Highlander. Album okamžitě zamířilo na vrchol hitparád a jeho singly se úspěšně prodávaly po celém světě. Singl "One Vision", hold iniciátorovi koncertu Live Aid Bobu Geldofovi, se umístil na sedmém místě, zatímco titulní skladba "A Kind of Magic" během jedenáctitýdenního putování žebříčkem dosáhla třetí pozice.
Evropské Magic Tour přilákalo více než milion diváků. Začalo 7. června 1986 ve Stockholmu a skončilo 9. srpna v Knebworth Parku – byl to jejich největší koncert v Británii a zároveň poslední vystoupení Queen v původním složení. Skupina se navíc zapsala do historie, když 27. července odehrála vystoupení za železnou oponou na Nepstadionu v Budapešti. I když média referovala o budapeštském koncertě jako o prvním významném vystoupení západní rockové skupiny za železnou oponou, nebylo to tak úplně pravda. Již o dva roky dříve navštívili východní Evropu Iron Maiden, ale ani 'železná panna' se svou velikostí nemohla rovnat mostrózní akci, kterou předvedli Queen.
Není bez zajímavosti, že management Queen usiloval i o možnost vystoupit v Československu nebo dokonce přímo v Sovětském Svazu již o několik let dříve, nesetkal se ale ani v jednom případě s úspěchem. V rozhovoru pro australskou televizi to Freddie Mercury okomentoval slovy: „ Asi si mysleli, že bychom jim zkazili mladé nebo co...“ Tentokrát to však vyšlo a kapela se mohla po druhém vídeňském koncertě vypravit do Budapešti netradičním dopravním prostředkem - soukromou jachtou sovětského vůdce Michaila Gorbačova.
V prosinci 1986 vyšlo živé album Live Magic, které zachytilo výběr největších hitů nahraných během turné Magic Tour.
V roce 1987 zasáhla Queen nejtěžší rána, i když už nějakou dobu tušená – jejich frontman Freddie Mercury si nechal udělat test na virus HIV, který vyšel pozitivně. Kapela okamžitě začala intenzivně pracovat, protože všichni tušili, že času je málo. A aby toho nebylo málo, natáčení provázely také manželské problémy Briana Maye. Výsledkem byla nahrávka The Miracle z roku 1989.
Třinácté studiové album Queen vyšlo 22. května 1989 u Parlophone Records ve Velké Británii a u Capitol Records v USA. Jedná se o třetí a poslední studiovou desku, vydanou u Capitol Records a první studiové album u Parlophone Records. Nahrávání začalo v lednu 1988 a trvalo celý rok. LP se původně mělo jmenovat The Invisible Men, ale podle Rogera Taylora tři týdny před vydáním změnili název na The Miracle.
Bylo také posledním albem Queen s fotografií všech čtyř členů na obalu, který vytvořil designér Richard Gray pomocí tehdy nejmodernější technologie pro úpravu obrázků, aby spojil fotografie známých tváří všech čtyř členů do jednoho metamorfovaného gestaltového obrazu. Tento vizuální prvek je v souladu s jejich rozhodnutím upustit od individuálních kreditů a jednoduše prezentovat svou hudbu jako produkt skupiny.
Dostalo se na první místo v Británii, Rakousku, Německu, Nizozemsku a Švýcarsku a na 24. místo v žebříčku Billboard Top Pop Albums v USA. AllMusic označili The Miracle za nejlepší počin Queen z 80. let, spolu s albem The Game
K písním vznikly klasické videoklipy a po vydání desky ještě nevypukly žádné veřejné spekulace o Mercuryho zdravotním stavu. Na počátku roku 1990 však dohady v tisku prudce vzrostly, ačkoli Queen opakovaně popírali zprávy o zpěvákově nemoci. Freddie se však v únoru objevil na předávání cen BRIT Awards vyčerpaný a vybledlý, což spekulace jen podpořilo. Queen přesto, možná i právě proto, získali ocenění za výjimečný přínos hudbě.
V roce 1990 začal Mercury s Queen natáčet své poslední album, Innuendo. Nemoc se začala čím dál více projevovat i na jeho vzhledu, proto bylo pár videoklipů k písním z něj natočeno černobíle. Texty některých skladeb, například "These Are the Days of Our Lives", reflektovaly Freddieho život, nemoc a blížící se konec. Během nahrávání bylo jasné, že Mercury trpí AIDS, a proto Roger Taylor a Brian May začali psát další písně, které měl zpěvák dokončit, aby mohly být vydány i po jeho smrti. Tento plán se podařilo realizovat – Mercury stihl nazpívat většinu materiálu pro LP Made in Heaven, kromě poslední skladby "Mother Love", kterou dokončil Brian May. Zbylí členové Queen mezi lety 1992 – 1995 doplnili hudbu a deska byla vydána v roce 1995.
Posledním singlem, vydaným za Mercuryho života byla v říjnu 1991 skladba s výmluvným názvem "The Show Must Go On", která se v mnoha zemích držela v hitparádách vysoko – například v Německu celých 26 týdnů. Zdravotní stav Freddieho neumožnil natočit k písni aktuální videoklip, proto se využil sestřih největších okamžiků Queen z 80. let, který propagoval i chystanou kompilaci Greatest Hits II. Ta vyšla roce 1991 a obsahovala řadu hitů, které se dostaly do britské Top Ten. Mezi největší patří "A Kind of Magic", "Radio Ga Ga", "I Want to Break Free" či právě "The Show Must Go On". Album spatřilo světlo světa pouhý měsíc před Mercuryho smrtí.
23. listopadu 1991 kolem 20:00 Freddie Mercury poprvé veřejně oznámil, že trpí nemocí AIDS. Do té doby o jeho chorobě věděli jen nejbližší přátelé a členové kapely. Následující den, 24. listopadu kolem 19:00, zemřel ve svém domě v londýnském Kensingtonu. Pracoval až do posledních okamžiků svého života. Na jeho počest vyšel singl "Bohemian Rhapsody" znovu, dostal se na první příčku hitparády a výtěžek z prodeje byl věnován nadaci Freddie Mercury Phoenix Trust, bojující proti AIDS.
20. dubna 1992 se na londýnském stadionu Wembley uskutečnil velký vzpomínkový koncert The Freddie Mercury Tribute Concert. Na pódiu vystoupili mimo jiné David Bowie, Axl Rose, Elton John, Robert Plant a George Michael. Z koncertu rovněž vznikl záznam Live at Wembley Stadium, později vydaný na živém albu Live at Wembley ’86.
Rok 1995 byl ve znamení vydání poslední studiové desky Queen, Made in Heaven. Album obsahovalo písně, které Freddie nahrál před svou smrtí a dosud nebyly vydány. Deska se stala komerčně úspěšnou a přinesla hity jako "Heaven for Everyone" a "Too Much Love Will Kill You". Velmi emotivní je také závěrečná skladba "Mother Love" – Mercury stihl nazpívat pouze první část, zbylou část dokončil Brian May.
Ve stejném roce byla slavnostně odhalena Mercuryho socha na pobřeží Ženevského jezera ve švýcarském Montreaux, jeho oblíbeném místě v posledních dnech. Podle některých zdrojů je zde rozprášen jeho popel.
V roce 1997 vyšel poslední nový singl Queen bez Freddieho Mercuryho – "No-One but You (Only the Good Die Young)" na desce Queen Rocks. Pro baskytaristu Johna Deacona to znamenalo konec působení v Queen; stáhl se z veřejného života a neúčastnil se pozdějšího obnovení skupiny se zpěvákem Paulem Rodgersem.
Vyšla také další kompilace Greatest Hits III, která navázala na předchozí dva výběry. Obsahuje skladby, které Queen nahráli ve spolupráci s jinými hvězdami: například "The Show Must Go On" s Eltonem Johnem, "Under Pressure" s Davidem Bowiem, "Barcelona" – Freddie Mercury s Montserrat Caballé, nebo "Somebody to Love" s Georgem Michaelem. Jde o jediné album, které kombinuje jak tvorbu Queen, tak sólové projekty členů kapely.
Pro milovníky živých nahrávek vydali Queen v roce 2004 dvoudiskové album Queen on Fire – Live at the Bowl. Písně pocházejí z roku 1982, kdy kapela vystupovala na open air koncertu v britském Milton Keynes Bowl.
Na konci roku 2004 May a Taylor oznámili, že se znovu spojí a v roce 2005 se vrátí na turné s Paulem Rodgersem (zakladatelem a bývalým zpěvákem skupin Free a Bad Company). Na webových stránkách Briana Maye bylo také uvedeno, že Queen budou vystupovat s Rodgersem jako Queen + Paul Rodgers, čímž Rodgers nenahradí Mercuryho. V listopadu 2004 byli Queen uvedeni mezi členy britské hudební síně slávy a slavnostní předávání cen bylo první událostí, na které se Rodgers připojil k Mayovi a Taylorovi jako zpěvák.
V letech 2005 a 2006 se Queen + Paul Rodgers vydali na světové turné, které bylo prvním turné formace od jejich posledního turné s Freddiem Mercurym v roce 1986. Taylor řekl: „Nikdy jsme si nemysleli, že budeme znovu koncertovat, Paul se k nám připojil náhodou a zdálo se, že mezi námi funguje chemie. Paul je prostě skvělý zpěvák. Nesnaží se být jako Freddie.“ První část turné se konala v Evropě, druhá v Japonsku a třetí v USA v roce 2006. Dne 25. května 2006 obdrželi Queen v Mandalay Bay Events Center v Las Vegas první cenu VH1 Rock Honors. Foo Fighters zahráli na zahájení ceremonie skladbu "Tie Your Mother Down", poté se k nim na pódiu připojili May, Taylor a Rodgers, kteří zahráli výběr hitů Queen. Queen + Paul Rodgers vystoupili také na koncertě Nelson Mandela 90th Birthday Tribute, který se konal 27. června 2008 v londýnském Hyde Parku, aby připomněli Mandelovi devadesáté narozeniny a znovu upozornili na pandemii HIV/AIDS.
První deska Queen + Paul Rodgers s názvem The Cosmos Rocks vyšla v Evropě 12. září 2008 a v USA 28. října 2008. Kapela opět absolvovala turné po Evropě, které zahájila na Náměstí svobody v Charkově před 350 000 ukrajinskými fanoušky; koncert byl vydán na DVD. Turné se poté přesunulo do Ruska, kde kapela odehrála dva vyprodané koncerty v Moskevské aréně. Po dokončení první evropské části, během které kapela odehrála 15 vyprodaných koncertů v devíti zemích, se lístky na britskou část vyprodaly během 90 minut od zahájení prodeje. Turné zahrnovalo tři koncerty v Londýně, z nichž první se konal 13. října v O2 Aréně. Poslední část se konala v Jižní Americe a zahrnovala vyprodaný koncert na stadionu José Amalfitani v Buenos Aires.
Queen se s Paulem Rodgersem rozešli 12. května 2009. Rodgers k tomu prohlásil: „Moje dohoda s Queen byla podobná mé dohodě s Jimmym Pagem v The Firm v tom, že nikdy neměla být trvalá.“ Přesto Rodgers nevyloučil možnost další spolupráce.
Když Paul Rodgers v roce 2009 s Queen ukončil spolupráci, její dva zbývající členové si dali přestávku, hudbou se ale bavili dál. 20. května 2009 May a Taylor živě zazpívali píseň "We Are the Champions" ve finále soutěže American Idol, kde vítěz Kris Allen a druhý Adam Lambert vytvořili vokální duet a 15. listopadu oba vystoupili s písní "Bohemian Rhapsody" živě v britské televizní show The X Factor po boku finalistů.
20. srpna 2010 oznámil manažer skupiny Jim Beach, že skupina podepsala po téměř 40 letech spolupráce s EMI novou smlouvu s Universal Music a 22. září May potvrdil, že nová smlouva byla uzavřena s Island Records, dceřinou společností Universal Music Group. Hollywood Records zůstalo jejich vydavatelstvím v USA a Kanadě. Poprvé od konce 80. let tak má katalog Queen stejného distributora po celém světě, protože Universal distribuuje jak pro vydavatelství Island, tak Hollywood (na konci 80. let byli Queen v USA u vydavatelství Capitol Records, které patřilo EMI). 14. března 2011, v den 40. výročí vzniku kapely, bylo prvních pět alb Queen znovu vydáno ve Velké Británii a některých dalších zemích jako remasterované deluxe edice; americké verze byly vydány 17. května. Dalších pět desek bylo vydáno celosvětově 27. června a 27. září v USA a Kanadě.
Dva roky po rozchodu s Paulem Rodersem se kolos dal opět do pohybu. V roce 2011 přijali May a Taylor do formace zpěváka Adama Lamberta, čímž vznikla nová podoba skupiny pod názvem Queen + Adam Lambert. Hned se také konalo první turné.
První zpráva o Lambertově účasti v Queen jako headlinera na festivalu Sonisphere v UK (v červenci 2012) se objevila v únoru 2012. Tento koncert měl být významný, protože Knebworth Park byl místem, kde se naposledy objevili Queen s Freddiem v srpnu 1986. Brian May tehdy poznamenal, že očekává, že Lambert bude 'skvělým interpretem' Mercuryho písní. Festival Sonisphere byl ale později zrušen kvůli problémům s logistikou a dalšími okolnostmi. O několik dní později Roger Taylor oznámil, že Queen a Lambert vystoupí v Moskvě a přidají také dva koncerty v Londýně a jeden v Kyjevě, kde hlavní hvězdou bude Elton John. Na konci dubna byl přidán pátý koncert ve Wroclawi, jako vrchol tamějšího rockového festivalu.
Finální verze spolupráce Queen a Adama Lamberta začala dvouhodinovou podívanou pod záštitou UEFA v Kyjevě 30. června 2012, v předvečer vyvrcholení fotbalového šampionátu EURO 2012. Stovky tisíc fanoušků na hlavním náměstí ocenily Lambertův umělecký talent, hlasovou výjimečnost a schopnost interpretace, která respektovala pojetí starých i nových písní. Koncert na Olympijském stadionu v Moskvě se konal 3. července, 7. července následoval koncert v Polsku a tři londýnské koncerty v HMV Hammersmith Apollo měly velký ohlas a množství recenzí.
12. srpna vystoupila kapela na závěrečném ceremoniálu Letních olympijských her 2012 v Londýně. Představení otevřel videozáznam vokální improvizace Freddieho Mercuryho, známou pod názvem "Ay-Oh" z koncertu Live at Wembley 1986, který byl promítán na stadionu na velkoplošných obrazovkách. Brian May předvedl kytarové sólo ze skladby "Brighton Rock" a na závěr se ke dvojici May a Taylor připojila britská zpěvačka Jessie J., společně zahráli píseň "We Will Rock You".
Prvním tour s Lambertem bylo Evropské tour 2012. Následovalo 'Queen + Adam Lambert Tour 2014 – 2015', během něhož formace navštívila Severní a Jižní Ameriku, Asii, Evropu a Austrálii včetně Nového Zélandu. V letech 2017 – 2018 se uskutečnilo druhé světové tour, které mělo rovněž obrovský ohlas. V roce 2018 získala skupina prestižní cenu Grammy za celoživotní přínos hudbě. V roce 2019 vystoupili také na předávání Oscarů, kde zahájili ceremoniál skladbami "We Will Rock You" a "We Are the Champions" při příležitosti propagace filmu Bohemian Rhapsody, který získal čtyři nominace na Oscara, včetně ceny pro nejlepšího herce pro Ramiho Maleka.
V roce 2019 a 2020 vyhlásili Queen + Adam Lambert další světové tour s názvem 'The Rhapsody Tour', původně zaměřené pouze na Severní Ameriku, později rozšířené i na Evropu. To probíhalo v šesti etapách mezi lety 2019 – 2024 a zahrnovalo Asii, Evropu, Severní Ameriku a Oceánii. Skupina odehrála celkem 109 koncertů a dosáhla výnosu přes 133 milionů dolarů. V roce 2023 zahájili obnovenou verzi ´Rhapsody Tour´ v Severní Americe, které začala 4. října v Baltimore a pokračovalo v dalších městech včetně New Yorku, Bostonu, Chicaga a Dallasu. Poslední koncerty se konaly v listopadu 2023.
Během tour kapela představila aktualizovanou produkci s novými vizuálními efekty a scénografií. Setlist zahrnoval klasické hity, stejně jako méně známé skladby oblíbené fanoušky. Adam Lambert se osvědčil jako charismatický frontman, který s respektem k odkazu Freddieho Mercuryho přinášel vlastní interpretace a energii.
V roce 2005 bylo v průzkumu hudebního průmyslu vystoupení Queen na Live Aid v roce 1985 označeno za nejlepší živé vystoupení v historii. V roce 2007 byla také Queen posluchači BBC Radio 2 zvolena coby nejlepší britská kapela v historii. Po udělení Polar Music Prize v roce 2025 byla skupina Queen popsána jako „kapela, která je synonymem samotné podstaty popkultury, jež ovlivnila hudbu napříč desetiletími, generacemi a žánry a je milována po celém světě“.
Podle Guinnessovy knihy rekordů zaujímala alba Queen od roku 2005 celkem 1 322 týdnů (dvacet šest let) v britské albové hitparádě, což je více než jakákoliv jiná skupina. Také v roce 2005 se Queen s vydáním svého živého LP s Paulem Rodgersem posunuli na třetí místo v seznamu interpretů s nejdelší celkovou dobou strávenou v britských hitparádách. V roce 2022 bylo jejich Greatest Hits nejprodávanějším albem v historii britské hitparády a také jediným, jehož se v Británii prodalo více než sedm milionů kopií. K srpnu 2024 strávilo více než 600 týdnů v americké hitparádě Billboard 200. Jejich bestovka Greatest Hits II je desátým nejprodávanějším albem ve Velké Británii s prodejem 3 746 404 kopií. Na základě prodeje desek, umístění v žebříčku Billboard, počtu zhlédnutí online a popularity na Spotify zařadil americký Business Insider v roce 2018 Queen na třetí místo v žebříčku nejoblíbenějších rockových kapel všech dob, hned za Beatles a Led Zeppelin.
Formace vydala celkem 18 desek, které se umístily na prvním místě, 18 singlů, které se umístily na prvním místě, a 10 DVD, která se umístila na prvním místě po celém světě, což z nich dělá jedny z nejprodávanějších hudebních umělců na světě. Odhady prodeje jejich desek se pohybují od 250 do 300 milionů po celém světě. Kapela, která byla v roce 2001 uvedena do Rock and Roll Hall of Fame, je jedinou skupinou, ve které každý její člen složil více než jeden singl, který se dostal na první místa hitparád, a všichni čtyři byli v roce 2003 uvedeni do Songwriters Hall of Fame. V roce 2009 byly songy "We Will Rock You" a "We Are the Champions" uvedeny do Grammy Hall of Fame a druhá z nich byla v roce 2005 v globální hudební anketě Sony Ericsson zvolena nejoblíbenější skladbou světa. Skupina získala v roce 1987 cenu Ivor Novello Awards za výjimečný přínos britské hudbě a v roce 2005 za výjimečnou sbírku písní od Britské akademie skladatelů, autorů a textařů. V uznání vokálních harmonií Mercuryho, Maye a Taylora byli Queen v roce 2006 uvedeni do Vocal Group Hall of Fame. V roce 2018 jim byla udělena cena Grammy Lifetime Achievement Award. V žebříčku Global Recording Artist of the Year (Globální nahrávací umělec roku) jmenovala IFPI Queen šestým nejprodávanějším umělcem na světě v roce 2018 a pátým nejprodávanějším umělcem v roce 2019, v obou případech nejoblíbenějším umělcem své doby.
V lednu 2020 se Queen stali první kapelou, která se připojila k Alžbětě II. na britské minci, a to na pamětní minci v hodnotě 5 liber, vydané Královskou mincovnou, na které jsou vyobrazeny nástroje všech čtyř členů kapely. V červenci 2020 se Queen stali třetí skupinou (po Beatles a Pink Floyd), která se objevila na sérii britských poštovních známek vydaných Royal Mail.
V roce 2002 byla skladba "Bohemian Rhapsody" v anketě Guinness World Records British Hit Singles Book zvolena „nejoblíbenějším hitem všech dob ve Velké Británii“. V roce 2004 byla uvedena do Grammy Hall of Fame. Mnoho odborníků považuje videoklip k písni za průkopnický a připisuje mu popularizaci tohoto média. Historik rocku Paul Fowles uvedl, že skladba je „široce uznávána jako první globální hit, u kterého bylo doprovodné video ústředním prvkem marketingové strategie“. Byla oslavována jako průkopník MTV generace. V prosinci 2018 se "Bohemian Rhapsody" stala nejstreamovanější písní 20. století a nejstreamovanější klasickou rockovou písní všech dob. Skladba a originální videoklip byly staženy více než 1,6 miliardy krát. V březnu 2021 získala v USA diamantovou certifikaci za kombinované digitální prodeje a streamy v počtu 10 milionů jednotek. [
Queen je připisován významný přínos žánrům jako hard rock a heavy metal. Na počátku 70. let pomohli podnítit vývoj metalového žánru tím, že se zbavili většiny bluesových vlivů. Jejich skladba "Stone Cold Crazy" z roku 1974 je považována za předchůdce speed metalu. Metallica tuto skladbu později přepracovala, získala za ni Grammy Award a hrála ji naživo i v roce 2000.
Švédský kytarista Yngwie Malmsteen, průkopník neoklasického metalu, poslouchal Queen jako dítě a o Brianovi Mayovi řekl, že je „velmi vynalézavý, pokud jde o tóny a všechny ty konfigurace snímačů. Brian se také nesnaží držet jen pentatoniky; všechno míchá dohromady, což je způsob, který se mi také líbí.“
Mezi kapely, které byly ovlivněny Queen, patří například Judas Priest, Iron Maiden, Dream Theater, Trivium, Megadeth, Anthrax, Slipknot, Rob Zombie, AC/DC, Rolling Stones, Guns N' Roses, Rage Against the Machine a mnoho dalších. Rob Halford z Judas Priest uvedl, že Freddie Mercury pro něj byl velkou inspirací díky své vokální síle a přesvědčivosti. Brian May ovlivnil mnoho kytaristů svým unikátním stylem hry na kytaru, zejména díky své vlastní kytaře Red Special. Queen tedy zůstávají jedním z nejvlivnějších hudebních uskupení, jejichž odkaz je stále živý v tvorbě mnoha rockových a metalových umělců. Četné superhvězdy již desítky let tvrdí, že Queen patří do síně slávy nejlepších kapel všech dob. Nejvíce však zaujme rozmanitost umělců, které ovlivnili. Důvod, proč Queen dokázali oslovit tak neuvěřitelně široké spektrum hudebníků, je zřejmý – jsou jednimi z nejvšestrannějších, jaké rocková scéna kdy měla.
Tato čtveřice tvořila klasickou éru Queen až do Mercuryho smrti v roce 1991 a Deaconova odchodu v roce 1997.
Tato sestava vydala album The Cosmos Rocks (2008) a absolvovala světová turné.
Baskytarista John Deacon zde již aktivně nepůsobí a není součástí této formace. Queen + Adam Lambert realizují turné po celém světě a vystupují jako živá kapela s kompletním repertoárem klasických hitů Queen
Queen (1973)
Queen II (1974)
Sheer Heart Attack (1974)
A Night At The Opera (1975)
A Day at the Races (1976)
News of the World (1977)
Jazz (1978)
The Game (1980)
Flash Gordon (soundtrack, 1980)
Hot Space (1982)
The Works (1984)
A Kind of Magic (1986)
The Miracle (1989)
Innuendo (1991)
Made in Heaven (1995)
The Cosmos Rocks (2008, Queen + Paul Rodgers).
Queen - kompletní příběh z edice Classic Rock
wikipedie