Nové skupiny
AC/DC
(AUS - hard rock, heavy metal)
Bad Company
(GBR - hard rock, blues rock)
Bachman-Turner Overdrive
(CAN - hard rock, blues rock)
CWT
(GBR - heavy rock, blues rock)
The Dictators
(USA - hard rock, protopunk)
Edda Müvek
(HUN - hard rock, heavy metal, progresivní rock, AOR)
Heart
(USA - pop rock, hard rock, glam metal)
Cheap Trick
(USA - hard rock, glam metal)
JPT Scare Band
(USA - hard rock, heavy metal)
Kansas
(USA - progresivní rock, hard rock, art rock)
Kiss
(USA - glam metal, heavy metal, shock rock, hard rock)
Mass
(NSR - heavy metal)
v letech 1973-1975 vystupovali pod názvem Black Mass
Montrose
(USA - hard rock, heavy metal)
Nutz
(GBR - hard rock)
Quiet Riot
(USA - heavy metal)
Ritual
(GBR - NWOBHM)
Vardis
(GBR - NWOBHM, hard rock)
Witchfynde
(GBR - NWOBHM, black metal)
Inspirativní alba
Aerosmith – Aerosmith (5.ledna USA hard/heavy)
Ainigma – Diluvium (DEU hard rock/progrock)
Alice Cooper – Billion Dollar Babies (25.února, USA hard/heavy)
Alice Cooper – Muscle of Love (20.listopadu, USA hard/heavy)
The Amboy Dukes – Call of the Wild (USA psychedelický rock/hard rock)
April Wine – Elecric Jewels (CAN hard rock)
Argent – In Deep (GBR hard rock/progresivní rock)
Atomic Rooster – Nice 'n' Greasy (GBR progresivní rock/hard rock)
Aunt Mary – Janus (NOR progresivní rock)
Bachdenkel – Lemmings (GBR psychedelický rock/progrock)
Bachman-Turner Overdrive – Bachman-Turner Overdrive (CAN hard rock/blues rock)
Bachman-Turner Overdrive – Bachman-Turner Overdrive II (CAN hard rock/blues rock)
Bang – Music (USA hard/heavy)
Bedlam – Bedlam (GBR hard rock)
Birth Control – Rebirth (DEU hard rock/progrock/krautrock)
Black Sabbath - Sabbath Bloody Sabbath (1.prosince)
Bloodrock – Whirlwind Tongues
Blue Öyster Cult – Tyrany and Mutation (11.února)
Budgie - Never Turn Your Back on a Friend
Buffalo – Volcanic Rock
Captain Beyond – Sufficiently Breathless (USA psychedelický rock/progresivní rock)
Caravan – For Girls Who Grow Plump in the Night (GBR progrock)
CWT – The Hundredweight (GBR heavy rock)
Deep Purple – Who Do We Think We Are (12.ledna)
Edgar Broughton Band – Oora (GBR psychedelický rock/hard rock)
Flower Travellin‘ Band (FTB) – Make Up (JAP - psychedelický rock/progrock/hard/heavy)
Free – Heartbreaker (GBR blues rock/hard rock)
Genesis – Selling England by the Pound (GBR progrock)
Geordie – Hope You Like It (GBR hard rock/blues rock)
Golden Earring – Moontan (NDL hard rock/prodresivní rock)
Grand Funk Railroad – We're an American Band (USA hard rock)
Granicus – Granicus (USA hard/heavy)
Hard Stuff – Bolex Dementia (GBR hard rock)
Heavy Cruiser – Lucky Dog (USA heavy rock)
Humble Pie - Eat It (GBR hard rock/blues rock)
James Gang – Bang (USA hard rock)
Jethro Tull – A Passion Play (GBR progrock)
King Crimson – Larks' Tongues in Aspic (23.března)
Led Zeppelin – Houses of the Holy (28.března)
Les Variations – Take It or Leave It (FRA blues rock/hard rock)
Lucifer's Friend – I'm Just a Rock 'n' Roll Singer (DEU hard rock/progresivní rock)
Message – From Books and Dreams
Montrose – Montrose (USA hard/heavy)
Mott the Hoople – Mott (GBR hard rock)
Nazareth – Razamanas (GBR hard/heavy)
Nazareth – Loud 'n' Proud (GBR hard/heavy)
Nektar – ...Sounds Like This (DEU progrock)
Nektar – Remember the Future (DEU progrock)
New York Dolls – New York Dolls (USA hard/glam/protopunk)
Omega – Omega 5 (HUN progresivní rock/hardrock)
Pink Fairies – Kings of Oblivion (GBR psychedelický rock/protopunk)
Queen – Queen
Spooky Tooth – You Broke My Heart So I Busted Your Jaw (GBR hard rock rock/progrock)
Spooky Tooth – Witness (GBR hard rock rock/progrock)
Stooges – Raw Power (protopunk)
Stray – Mudanzas (GBR progrock/hard rock)
Strider – Exposed (GBR hard rock)
Styx – Styx II (USA hard rock/progresivní rock)
Styx – The Serpent Is Rising (USA hard rock/progresivní rock)
Thin Lizzy – Vagabonds of the Western World (21.září)
Titanic – Eagle Rock (NOR hard rock)
T.Rex – Tanx (GBR glam rock)
Tucky Buzzard – Allright on the Night (GBR hard rock/blues rock)
Tucky Buzzard – Buzzard (GBR hard rock/blues rock)
Uriah Heep – Sweet Freedom (3.září)
The Who – Quadrophenia (GBR hard rock)
Wishbone Ash – Wishbone Four (11.května)
XIT – Silent Warrior
Yes - Tales from Topographic Oceans (7.prosince)
ZZ Top – Tres Hombres (26.července)
Události podrobněji
BAD COMPANY
Bad Company byla anglická rocková superskupina, kterou v roce 1973 v Londýně založili zpěvák Paul Rodgers a bubeník Simon Kirke (oba hráli ve Free), kytarista Mick Ralphs (Mott the Hoople) a baskytarista Boz Burrell (King Crimson). Kirke byl jediným členem, který zůstal v sestavě po celou dobu existence; on a Ralphs se objevili na všech studiových nahrávkách. Manažer Peter Grant, který vedl Led Zeppelin, řídil až do roku 1982 také Bad Company, kdy se klasické složení rozpadlo.
Tato parta se po celé sedmdesátky těšila výraznému úspěchu. Jejich první tři studiovky se dostaly do první pětky albových žebříčků jak ve Velké Británii, tak v USA, a mnohé z jejich singlů zůstávají stálicemi klasických rockových rádií. V USA prodali 20 milionů desek a celosvětově přes 40 milionů. Ačkoli se Bad Company poprvé rozpadli už v roce 1982, několikrát se znovu dali dohromady, aby nahrávali a koncertovali – naposledy v roce 2019. V roce 2023 Kirke oznámil, že kvůli zdravotním potížím Rodgerse už "skupina" nebude pokračovat.
Formace po svém vzniku podepsala smlouvu s vydavatelstvím Swan Song Records/Atlantic Records pro Severní Ameriku a s Island Records pro zbytek světa – tedy s labely, se kterými už její členové spolupracovali v předchozích uskupeních. Na rozdíl od "fám", že Paul Rodgers pojmenoval band podle filmu Jeffa Bridgese Bad Company, zpěvák v rozhovoru pro Spinner.com prozradil, že název pochází z viktoriánské knihy o mravech, kde byl obrázek nevinného dítěte hledícího na temnou postavu opřenou o lampu. Pod tím byl nápis: „Pozor na špatnou společnost“.
Debutová deska Bad Company z roku 1974 byla nahrána v Headley Grange v Hampshire v mobilním studiu Ronnieho Lanea. Umístila se na prvním místě v americkém žebříčku Billboard 200 a na třetím místě v britském albovém žebříčku, kde strávila 25 týdnů. V USA získala pětinásobnou platinu a stala se 46. nejprodávanější nahrávkou 70. let. Singly "Can't Get Enough" a "Movin' On" se umístily na 5., respektive 19. příčce žebříčku Billboard Hot 100.
Rok poté přišel na řadu druhý studiový počin Straight Shooter, který dosáhl 3. příčky jak v USA, tak ve Velké Británii, a rovněž obdržel platinové ocenění. Z této nahrávky pocházejí dva výrazné singly – svižná "Good Lovin’ Gone Bad", která skončila na 36. místě, a balada "Feel Like Makin’ Love", jež dosáhla na 10. pozici.
Třetí LP Run with the Pack, které vyšlo v roce 1976, obsadilo 4. místo v britském a 5. místo v americkém žebříčku. Bad Company plánovali na podporu této desky turné po Spojeném království spolu s Back Street Crawler, novým projektem bývalého člena Free Paula Kossoffa. Turné mělo začít 25. dubna 1976, ale bylo zrušeno kvůli Kossoffově smrti 19. března téhož roku.
Studiovka Burnin' Sky, vydaná v roce 1977, měla nejhorší komerční výkon z prvních pěti desek – skončila na 15. místě v USA a na 17. příčce ve Velké Británii. Následující Desolation Angels z roku 1979 si vedla lépe, obsadila 3. místo v USA a 10. pozici ve Velké Británii. Zároveň přinesla do zvuku formace nové prvky, jako syntezátory a smyčce. Ke konci sedmdesátek však uskupení začalo být rozptylováno hraním na stadionech a manažer Peter Grant postupně ztrácel o dění zájem, zejména po smrti bubeníka Led Zeppelin Johna Bonhama 25. září 1980. Podle Simona Kirka byl právě Peter „lepidlem“, které všechny drželo pohromadě – a po jeho odchodu se všechno začalo rozpadat.
Deska Rough Diamonds z srpna 1982 byla šestou a zároveň poslední studiovou nahrávkou původní sestavy, a zároveň komerčně nejslabší ze všech, na kterých se podílel Paul Rodgers. Po jejím vydání se skupina rozpadla. Mick Ralphs později uvedl: „Paul si chtěl dát pauzu a popravdě řečeno, všichni jsme potřebovali přestat. Bad Company se stali větší než my všichni a pokračování by někoho nebo něco zničilo. Z obchodního hlediska to byla špatná věc, ale Paulův instinkt byl naprosto správný“.
V roce 1985 se Mick Ralphs a Simon Kirke, kteří předchozí rok spolupracovali na Ralphsově sólovém albu Take This, rozhodli znovu spojit síly pro nový projekt. Vydavatelství Atlantic Records však trvalo na obnovení jména Bad Company. Paul Rodgers už v té době působil v nové superskupině The Firm, a tak si Ralphs s Kirkeem vybrali za nového zpěváka Briana Howea, bývalého vokalistu Teda Nugenta. K nim se přidali baskytarista Steve Price a klávesista Greg Dechert (ex-Uriah Heep). Howeův hlas posunul zvuk bandu směrem k poprocku, což bylo přesně to, co Atlantic hledal – chtěl tím uskupení vrátit zpět do arény po "nevalné" návštěvnosti předchozích koncertů a slabém prodeji »Rough Diamonds«.
Na produkci studiovky Fame and Fortune, tedy prvního alba nové sestavy z roku 1986, si parta najala producenta Foreigner Keitha Olsena. Do hry se na chvíli vrátil i původní basák Boz Burrell – na desce byl uveden, ale reálně na ní nehrál. Těsně před doprovodným turné znovu odešel a nahradil ho Steve Price. Nové LP odráželo tehdejší hudební trendy poloviny osmdesátek a na rozdíl od předchozích nahrávek bylo plné kláves, avšak očekávaný úspěch se "jaksi" nedostavil. V roce 1987 byl proto Greg Dechert ze sestavy vyškrtnut – parta se rozhodla, že klávesám už nebude dávat tolik prostoru. V tom roce pak vyjeli na turné jako předskokani Deep Purple.
Pro další počin Howeovy éry, Dangerous Age z roku 1988, nahradili Olsena producentem Terrym Thomasem, který minimalizoval použití kláves a vrátil partu zpět ke kytarovému zvuku. Tato deska dopadla lépe než předchozí, stala se zlatou a pronikla do Top 60. Vznikly i videoklipy a AOR hity jako "No Smoke Without a Fire", "One Night" nebo "Shake It Up". Na turné se sestavou posílil Larry Oakes (klávesy, kytara), známý také z působení u Foreigner. Po skončení šňůry Oakes i Price odešli.
Následující studiová nahrávka, Holy Water (1990), sklidila obrovský úspěch jak u fanoušků, tak u kritiků, získala platinové ocenění a prodalo se jí přes milion kusů. Byla to první nahrávka kapely pod dceřinou společností Atlantic – Atco. Singly "If You Needed Somebody", "Holy Water" a "Walk Through Fire" ovládly AOR éter a MTV. Felix Krish nahrál basové party, zatímco Paul Cullen byl najat pro živé hraní. Ralphs kvůli osobním záležitostem většinu turné vynechal – nahradil ho bývalý kytarista Crawler Geoff Whitehorn, a producent Thomas rovněž zaskakoval na rytmickou kytaru a klávesy. Ralphs se k sestavě vrátil později během šňůry. V té době se k nim přidal i Dave 'Bucket' Colwell z ASAP jako druhý kytarista. Následující koncertní šňůra, na které je doprovázeli Damn Yankees, patřila mezi pět nejvýdělečnějších turné roku 1991.
Poslední deska z Howeovy éry, Here Comes Trouble z roku 1992, přinesla hity "How About That" a "This Could Be the One" a opět získala zlaté ocenění. Před turné se ke skupině připojil bývalý baskytarista Foreigner, Roxy Music a Small Faces Rick Wills a Colwell se stal plnohodnotným členem sestavy. Uskupení pak vyrazilo na koncertní šňůru spolu s několika dalšími partami, včetně Lynyrd Skynyrd, a natočili živák What You Hear Is What You Get: The Best of Bad Company, kde zazněly klasiky z éry Rodgerse i Howea.
Brian Howe odešel v roce 1994. Ke svému rozhodnutí se vyjádřil: „Odchod z Bad Company nebyl těžkým rozhodnutím. Došlo to do bodu, kdy už nikdo nepřispíval k tvorbě písní a upřímně řečeno, kapela začínala být naživo velmi nedbalá. Jednoduše mě spolu s Terrym Thomasem přestalo bavit dělat všechnu práci a pak za to od Micka a Simona dostávat jen nelibost.“
Ve stejném roce oslovili Mick Ralphs a Simon Kirke bývalého frontmana Distance Roberta Harta, aby se stal třetím vokalistou Bad Company po Paulu Rodgersovi a Brianu Howeovi. V červenci 1994 podepsali členové tehdejší sestavy – Ralphs, Kirke, Hart, Dave Colwell a Rick Wills – smlouvu s Alliance Artists a Legend Management. Dokument zajišťoval Hartovi práva vystupovat, psát a nahrávat jako plnohodnotný člen. V roce 1995 vyšla vlastním nákladem deska Company of Strangers, obsahující pět skladeb, které Hart a Ralphs napsali sami nebo společně. Většina materiálu vznikla v Nashvillu a hostovali na ní i country hvězdy jako Vince Gill. Následovalo promo turné s Bon Jovi po USA.
O rok později vydali další počin Stories Told & Untold, na němž Hart představil sedm nových skladeb a sedm akustických verzí klasických hitů, včetně "Can't Get Enough" a "Ready For Love". Na turné v roce 1996 se Bad Company představili ve složení Kirke, Hart, Rick Wills a Dave 'Bucket' Colwell. Ralphs kvůli zdravotnímu stavu opět chyběl.
V listopadu 1998 se Rodgers a Kirke dohodli na vydání rozsáhlé kompilačky s biografií a fotkami. Rodgers rozhodl, že kolekce by měla obsahovat čtyři nové písně, a tak se znovu sešli všichni čtyři původní členové ve studiu. Reunion byl sice krátký, ale vznikl při něm hit "Hey Hey", který se dostal do Top 20 AOR hitparád. Další skladba, "Hammer of Love", skončila na 23. místě. Obě písně vyšly na kompilačním albu The 'Original' Bad Co. Anthology, které bylo uvedeno v hitparádě na 189. místě.
S Davidem Lee Rothem jako předskokanem se opětovně spojená čtveřice vydala na jaře a v létě 1999 na 32denní reunionové turné po USA. Začalo 15. května 1999 v Ruth Eckerd Hall v Clearwateru na Floridě a skončilo 8. srpna v Greek Theater v Los Angeles. Přestože koncerty měly dobrý ohlas, Ralphs oznámil, že končí s živým vystupováním, a Burrell skupinu také opustil. Tím reunion skončil – koncert v Greek Theater se stal jejich posledním společným vystoupením. V roce 2014 na DVD k 40. výročí Bad Company Kirke uvedl, že on a Rodgers nechtěli pokračovat, protože byli střízliví – "na rozdíl od těch dvou druhých".
Paul Rodgers se ke Kirkovi znovu připojil v roce 2001 na turné po USA, kde s nimi vystoupili také Styx a Billy Squier jako speciální hosté. Colwell a Rick Wills zastoupili Ralpha a Burrella. Šňůra se vydařila a následně se přesunula do Velké Británie. V lednu 2002 absolvovali několik koncertů na západním pobřeží USA, kde vzniklo nové živé album a DVD Merchants of Cool. Po této sérii koncertů se Bad Company znovu odmlčeli – Rodgers se opět věnoval své sólové kariéře.
V roce 2006 vyšlo v limitované edici z 24 karátového zlata debutové album Bad Company. Po více než roce hledání původních master pásek byly tyto analogové záznamy remasterovány vlastním analogově-digitálním převodníkem pro co nejlepší kvalitu zvuku. Ve stejném roce však skupinu zasáhla první ztráta – Boz Burrell zemřel na infarkt 21. září 2006 ve věku 60 let ve svém domě ve Španělsku.
Dne 2. července 2008 bylo oznámeno, že zbylí členové původní sestavy odehrají 8. srpna 2008 jednorázový koncert v Seminole Hard Rock Hotel & Casino v Hollywoodu na Floridě. K přeživší trojici se připojili Howard Leese (kytara, dříve Heart) a basák Lynn Sorenson. Záznam vystoupení vyšel 9. února 2010 na Blu-ray, DVD a CD a obsahoval 17 hitů. Skladbu "Gone, Gone, Gone" věnoval Rodgers původnímu baskytaristovi Bozu Burrellovi. V létě 2009 uskupení znovu koncertovalo – odehráli deset vystoupení napříč Spojenými státy. V dubnu 2010 zamířili do Británie, a poté vyrazili na turné po Severní Americe a Japonsku, které trvalo od července do října. Mick Ralphs musel japonské termíny kvůli operaci kyčle vynechat, a tak se sólové kytary ujal Howard Leese.
V březnu 2012 bylo oznámeno, že Bad Company vystoupí na sérii evropských festivalů, počínaje 9. červnem na Sweden Rock Festivalu v Sölvesborgu. Mělo jít o první vystoupení mimo Spojené království na evropském kontinentu po 37 letech. Nakonec však německé termíny padly, ale švédský festival se konal. V červnu 2012 převzal baskytaru Todd Ronning z Rodgersovy sólové sestavy a hrál po boku Leese, jenž se formací působil už čtvrtým rokem.
V březnu 2013 oznámili Bad Company a Lynyrd Skynyrd společné turné ke 40. výročí vzniku obou part. O rok později si tuto spolupráci zopakovali – nostalgie zkrátka prodává.
V červnu 2016 kapela ohlásila britské halové turné se speciálními hosty Richiem Samborou a Orianthi, které vyvrcholilo 29. října v londýnské O2 areně. Ralphs se tehdy dočasně připojil zpět. V roce 2017 vyjeli znovu na cesty ve složení Rodgers, Kirke, Todd Ronning a Howard Leese. Opět se spojili s Lynyrd Skynyrd na jejich turné The Last of the Street Survivors Farewell Tour, které začalo 4. května 2018 v Coral Sky Amphitheater v Palm Beach na Floridě a táhlo se celým létem.
V rozhovoru z 30. listopadu 2023 Simon Kirke potvrdil, že dny Bad Company jsou v podstatě sečteny – důvodem jsou mimo jiné zdravotní komplikace Paula Rodgerse. Brian Howe, zpěvák druhé éry, zemřel 6. května 2020 ve věku 66 let.
V roce 2025 byli Bad Company poprvé nominováni na uvedení do Rock and Rollové síně slávy.
Podrobnosti: Bad Company - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Bad Company (1974)
Straight Shooter (1975)
Run with the Pack (1976)
Burnin' Sky (1977)
Desolations Angels (1979)
Rough Diamonds (1982)
Fame and Fortune (1986)
Dangerous Age (1988)
Holy Water (1990)
Here Comes Trouble (1992)
Company of Strangers (1995)
Stories Told & Untold (1996)
BACHMAN-TURNER OVERDRIVE
Bachman-Turner Overdrive, často jen zkráceně BTO, je kanadské rockové uskupení z Winnipegu v Manitobě, které v roce 1973 založili tři bratři Bachmanovi spolu s Fredem Turnerem. Jejich katalog ze sedmdesátých let zahrnuje sedm studiových nahrávek, jež se dostaly do Top 40 (pět z nich v USA), a jedenáct singlů, které se umístily v kanadské Top 40 (šest i v USA). V Kanadě si připsali šest platinových a jedno zlaté LP, zatímco v USA pět zlatých a jedno platinové. Celosvětově prodali přibližně 30 milionů desek a jejich písně dodnes rotují na stanicích s klasickým rockem.
Původní sestavu tvořili Randy Bachman (sólová kytara, zpěv), Fred Turner (baskytara, vokály), Tim Bachman (kytara, zpěv) a Robbie Bachman (bicí, perkuse, doprovodné vokály). V této sestavě vydali během roku 1973 dvě desky. Největšího úspěchu dosáhli ve druhé sestavě, kde Tima nahradil Blair Thornton. Tato čtveřice vydala mezi lety 1974–1977 čtyři studiovky, z nichž dvě se dostaly mezi pět nejprodávanějších alb v americké hitparádě, a také jim vynesla jediný americký hit č. 1 – "You Ain't Seen Nothing Yet". Následující období už přineslo jen mírné komerční výsledky.
Po ukončení činnosti v roce 2005 se Randy Bachman a Fred Turner v roce 2009 opět spojili v rámci projektu Bachman & Turner. Vydali společný počin a v roce 2010 vystoupili během poločasové show na Grey Cupu v Edmontonu. Po Turnerově odchodu do důchodu v březnu 2018 koncertní činnost ustala. V červnu 2023 Randy Bachman na nové oficiální stránce oznámil návrat BTO na pódia. Novou sestavu vede on sám, občas se připojuje i Turner. Současnou koncertní sestavu doplňuje jeho syn Tal Bachman a hudebníci z doprovodné kapely projektu Bachman & Turner.
BTO si získali uznání za to, že během dominance soft rocku a nástupu glamových a progresivních part udržovali při životě poctivý kytarový rock and roll. John Einarson, autor biografie Randy Bachman: Still Takin' Care of Business, poznamenal: „Jestliže The Guess Who udělali z kanadské hudby hudbu severoamerickou, Bachman-Turner Overdrive ji udělali mezinárodní a získali zlaté a platinové desky nejen v USA a Kanadě, ale mimo jiné i ve Švédsku, Austrálii, na Novém Zélandu a v Jižní Africe.“ Spisovatel Stephen King přiznal, že svůj pseudonym Richard Bachman odvodil právě od Bachman-Turner Overdrive, neboť při rozhodování o jménu právě poslouchal "You Ain't Seen Nothing Yet".
Kořeny formace sahají do roku 1970, kdy Randy Bachman opustil na vrcholu slávy The Guess Who, údajně kvůli zdravotním problémům a konfliktům uvnitř kapely. Vzpomínal, že byl tehdy považován za blázna, s nímž nikdo nechce spolupracovat – výjimkou byl Chad Allan, původní zpěvák Guess Who, který odešel už o čtyři roky dříve. Oba se dohodli na nové spolupráci, jejímž výsledkem bylo uskupení Brave Belt, založené roku 1971 ve Winnipegu. Připojil se Randyho bratr Robbie Bachman (bicí) a další bratr Gary se stal manažerem. Debutová deska Brave Belt s country-rockovým nádechem zaznamenala slabší prodeje – pouze singl "Crazy Arms, Crazy Eyes" pronikl na 35. místo kanadské RPM Top 40. Přesto vydavatelství chtělo, aby Brave Belt vyrazili na šňůru, a Randy – na radu Neila Younga – angažoval basáka a zpěváka Freda Turnera.
Turner se záhy stal plnohodnotným členem a podílel se na nahrávání LP Brave Belt II (1972), které už mělo tvrdší a riffovější sound. Chad Allan přispěl vokály jen ve dvou skladbách a krátce poté odešel. Na turné pak sestavu rozšířil další z bratrů Bachmanových, Tim, protože trio považovali za příliš limitující. Ani druhé LP ale žádnou hitparádovou díru neudělalo, a rozjeté koncertní turné bylo v roce 1972 zrušeno. Randy byl přesvědčen, že je vydavatel Reprise Records propustí, a tak o to požádal sám. Vybral všechny peníze ze svého účtu, aby mohl financovat další nahrávání.
Ke smlouvě s Mercury Records nakonec došlo šťastnou náhodou. V dubnu 1973 se Charlie Fach z Mercury vrátil z cesty do Francie a začal ve své kanceláři vyhazovat hromadu demokazet – až na jednu, která spadla na zem. Všiml si na ní jména Bachman, vzpomněl si na jejich rozhovor a kazetu si přehrál. Mercury tehdy právě přišlo o Uriah Heep a Roda Stewarta a hledalo nové rockové jméno. Fach zavolal Bachmanovi – a kontrakt byl na světě.
Fach přesvědčil kapelu, že potřebuje nový název. Cestou z koncertu v Torontu narazili v restauraci Colonial Steak House ve Windsoru na časopis pro kamioňáky s názvem *Overdrive*. Turner si na ubrousek načrtl nápis 'Bachman-Turner Overdrive' a zkratku 'B.T.O.' – a zbytek souboru souhlasil, že 'Overdrive' perfektně vystihuje jejich energický styl.
BTO vydali svůj stejnojmenný debut v květnu 1973. Přestože postrádal výrazný hit, držel se v hitparádách dlouhé týdny – hlavně díky neúnavnému koncertování, které bylo podmínkou vydání ze strany Mercury. Druhá deska Bachman-Turner Overdrive II vyšla v prosinci 1973 a stala se obřím úspěchem: v roce 1974 dosáhla 4. místa v americkém žebříčku a 6. v kanadském. Zrodily se z ní i dva klasické hity – "Let It Ride" a "Takin' Care of Business".
Tim Bachman opustil formaci na počátku roku 1974, krátce po vydání druhé studiovky. Randy Bachman, který měl velmi silné náboženské přesvědčení, stanovil přísná pravidla: žádné drogy, alkohol ani předmanželský sex na turné. Tim údajně všechna tato pravidla porušil, ale dostal šanci změnit životní styl – což dočasně udělal. Jiná svědectví ovšem tvrdí, že odešel kvůli zájmu o studium nahrávací techniky a koncertní propagace. Rovněž mu vadilo, že během několikaměsíčního turné viděl svého malého syna pouze tři dny.
BTO pokračovali v intenzivním koncertování a Tima nahradil Blair Thornton ze skupiny Crosstown Bus, která měla za sebou jedno LP u MCA Records. V září 1974 vyšla deska Not Fragile – první v nové sestavě. Stala se jejich největším komerčním úspěchem, vyšplhala na 1. místo jak v Kanadě, tak v USA. Obsahovala hit "You Ain't Seen Nothing Yet" a rádiovou stálici "Roll on Down the Highway". Dodnes je to nejprodávanější nekompilační deska BTO, s více než osmi miliony prodaných kopií.
V roce 1975 skupina absolvovala velmi úspěšné turné po Evropě a Severní Americe, kde podporovala Thin Lizzy – dalšího favorita Mercury Records. Pod tlakem manažerů, kteří chtěli zúročit úspěch Not Fragile, BTO v květnu narychlo nahráli další LP Four Wheel Drive, z nějž pochází hit "Hey You". Ačkoliv se v USA vyšplhal pouze na 21. místo, v Kanadě dobyl žebříček RPM. Deska samotná se dostala do Top 5 v obou zemích.
Po letním kanadském turné v roce 1975 začala příprava materiálu pro další album Head On, které vyšlo v prosinci. V roce 1976 z něj vzešel singl "Take It Like a Man", jenž pronikl do Top 40 a na kterém hostoval Little Richard na klavír. Šlo o poslední studiový počin BTO, který se umístil v americké Top 40. V červenci 1976 vyšla i první kompilace Best of B.T.O. (So Far). Ačkoliv skončila 'jen' na 19. místě žebříčku, stala se nejprodávanějším albem Bachman-Turner Overdrive a v USA dosáhla dvojnásobné platiny.
Freeways, šestá studiová nahrávka, vyšla v únoru 1977 a znamenala konec nejslavnější sestavy. Randy Bachman čelil kritice za jednotvárnost dvou předchozích LP, a proto se rozhodl pro zvukový posun – včetně přidání dechů a smyčců. Zbytek kapely ale zjevně nesdílel jeho vizi. Deska sice v Kanadě dosáhla 34. místa, v USA pouze 70. a nepřinesla žádný hitový singl.
V květnu 1977 Randy Bachman kapelu opustil, tři měsíce po vydání Freeways. Původně ji chtěl jen na čas pozastavit kvůli sólovému projektu, ale soubor se fakticky rozpadl. Robbie Bachman vzpomínal, že chtěli svolat poradu o návratu ke kořenům rock’n’rollu – ale Randy je zaskočil oznámením, že odchází. A to přesto, že měli stále smlouvu s Mercury na dvě další desky během 18 měsíců. Jeho místo zaujal Jim Clench z April Wine. Fred Turner přešel z baskytary na rytmickou kytaru a Thornton se stal hlavním kytaristou. Zpěv si Turner a Clench rozdělili. Ačkoliv za bicími zůstal Robbie, kvůli dohodě s Randym nemohli používat jméno Bachman – proto pokračovali pod značkou BTO. Práva na název i ikonické logo převodovky odkoupili od Randyho.
V únoru 1978 vydali přestavění BTO neúspěšné LP Street Action, které se do Top 100 v USA ani nepodívalo. V březnu 1979 následovalo Rock n' Roll Nights – první album s přispěním externích autorů. Ani to nepřesvědčilo, prodalo se asi 350 000 kusů. Vyšel z něj mírně úspěšný singl "Heartaches". Alespoň turné k Street Action mělo úspěch – čítalo 80 koncertů. K albu Rock n' Roll Nights však odehráli pouze jeden koncert, 7. dubna 1979 ve Victoria Memorial Areně, a začátkem roku 1980 se oficiálně rozpadli.
BTO se vrátili na scénu v roce 1983. Sestavu pro první studiovku po pěti letech tvořili Randy a Tim Bachmanovi, Fred Turner, bývalý bubeník Guess Who Garry Peterson a klávesák Billy Chapman – dříve bubenický technik kapely. Robbie Bachman se odmítl připojit kvůli sporům ohledně práv. Nové album s prostým názvem Bachman-Turner Overdrive vyšlo v září 1984 na labelu Compleat (opět pod vedením Charlieho Facha). Singl "For the Weekend" doprovázel videoklip, a skladba se dostala na 83. místo amerického žebříčku. V červenci 1986 následovalo živé album Live! Live! Live!. Téhož roku dělali Van Halen předkapelu na turné 5150 se Sammym Hagarem. Po jeho skončení Randy opustil kapelu a Tim pokračoval ještě krátce pod značkou BTO, aby splatil dluhy – prý s neochotným svolením ostatních.
V roce 1988 se znovu spojila klasická sestava z let 1974 – 1977: Randy, Fred, Blair a Robbie. Vyrazili na koncertní šňůru a nahráli několik písní (na veřejnost pronikla jen předělávka "Wooly Bully"). Koncem roku 1991 však Randy opět odešel. Důvody se různí. Podle něj se kapela dohodla na přestávce, ale když se objevil lukrativní kontrakt, ostatní chtěli pokračovat a on to odmítl kvůli sólovým závazkům. Verze ostatních (hlavně Robbieho a Blaira) ale zní tak, že odešel sám.
Po Randyho druhém odchodu ho v roce 1991 nahradil Randy Murray. Tato stabilní verze BTO – s Murrayem, Robbiem Bachmanem, Fredem Turnerem a Blairem Thorntonem – koncertovala až do prosince 2004. Jedinou studiovou nahrávkou této éry zůstává album Trial by Fire: Greatest and Latest z roku 1996 – a šlo o poslední studiové LP kapely vůbec.
V roce 2003 byla Bachman-Turner Overdrive vybrána pro uvedení do Kanadské hudební síně slávy. Podmínkou ale bylo, že musí vystoupit ve složení z éry Not Fragile, tedy s účastí Randyho Bachmana. Vzhledem k tomu současná verze BTO pozvání odmítla, a síň své rozhodnutí stáhla. K uvedení původní čtveřice Randy Bachman, Fred Turner, Blair Thornton a Robbie Bachman došlo až v roce 2014.
Po rozpadu formace v roce 2005 došlo k několika reedicím jejich desek. První bylo v témže roce znovuvydané Freeways, následované Bachman-Turner Overdrive II (2006) a Four Wheel Drive (2008). Obě alba Brave Belt I a Brave Belt II vyšla společně na jednom CD dne 17. března 2009.
Na základě rostoucího zájmu o návrat oznámili Randy Bachman a Fred Turner v prosinci 2009 na nově spuštěném webu bachmanandturner.com své znovuspojení. Jak Randy vysvětlil, vše začalo žádostí, aby Fred nazpíval jeho skladbu "Rock 'n Roll Is the Only Way Out". Po poslechu jeho vokálu se Randy rozhodl přizvat Turnera k dalším nahrávkám a nabídl mu plnohodnotnou spolupráci místo sólové dráhy. Projekt Bachman & Turner ale vyústil ve spor o ochranné známky – Rob Bachman a Blair Thornton podali žalobu kvůli názvu a právům na značku.
Společné album dua vyšlo 7. září 2010 v Severní Americe a 20. září 2010 v Evropě. V rámci turné vystoupili mimo jiné i v legendárním Roseland Ballroom v New Yorku, kde byl pořízen záznam pro koncertní dvojalbum Live at the Roseland Ballroom, NYC. To vyšlo v roce 2012 také na DVD a Blu-ray. Dne 10. března 2018 Randy Bachman oznámil, že Fred Turner končí s koncertováním.
V červnu 2023 oznámil Randy oživení Bachman-Turner Overdrive při příležitosti 50. výročí založení. Nová sestava vznikla ze záložních členů projektu Bachman & Turner, kteří Randyho doprovázeli i sólově: Mick Dalla-Vee (zpěv, baskytara), Marc LaFrance (zpěv, bicí, perkuse) a Brent Howard Knudsen (zpěv, kytara). Doplnil je Randyho syn Tal Bachman (zpěv, kytara, klavír), jenž měl za sebou úspěšnou sólovou kariéru. Nová sestava absolvovala turné na podzim 2023 a pokračovala v koncertování i v prvních měsících roku 2024. Bruce Allen, Blair Thornton a Fred Turner novému projektu dali své požehnání – Turner se měl objevit na plánovaném albu a případně i jako host na vybraných koncertech.
Jim Clench zemřel 3. listopadu 2010 ve věku 61 let v montrealské nemocnici po boji s pokročilým stádiem rakoviny plic. Robbie Bachman odešel 12. ledna 2023 ve věku 69 let. Jen o čtyři měsíce později, 28. dubna 2023, zemřel ve věku 71 let po boji s rakovinou i Tim Bachman.
Podrobnosti: CWT - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Bachman–Turner Overdrive (1973)
Bachman–Turner Overdrive II (1973)
Not Fragile (1974)
Four Wheel Drive (1975)
Head On (1975)
Freeways (1977)
Street Action (1978)
Rock n' Roll Nights (1979)
Bachman–Turner Overdrive (1984)
Trial by Fire: Greatest & Lates (1996)
CWT
CWT bylo anglické heavy rockové trio, které v roce 1973 vydalo u Kuckuck Records svou jedinou desku The Hundredweight. CWT patřili k nejtvrdším uskupením vydávaným na značce Kuckuck (pod touto hlavičkou působily i formace Out of Focus, Armageddon (D) nebo Muphy Blend, ale label si získal renomé především studiovými počiny Ihre Kinder).
CWT mají na této studiovce hostujícího hudebníka jménem Cy Payne, který vytvořil dechové aranže. Díky němu má parta velmi specifický zvuk. Vedle výtečné kytarové a pěvecké práce Grahama Jonese dodává dechová sekce jejich heavy rocku skutečný groove. To dělá z The Hundredweight neotřelou nahrávku, která obsahuje jak rychlejší pasáže, tak jemnější momenty. Ale skladby jako "Steam Roller" jsou naprosto drtivé, plné syrových riffů a nekompromisního vokálu. CWT lze přirovnat k uskupením jako Sir Lord Baltimore nebo Cactus.
Sestava skupiny byla následující:
- Colin White (bicí)
- Graham Jones (kytara, klávesy, zpěv)
- Peter Kirk (basa)
- Cy Paine (aranžmá dechových nástrojů)
Podrobnosti: CWT - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
The Hundredweight (1973)
THE DICTATORS
The Dictators je americká rocková parta, která vznikla v roce 1973 v New Yorku a je známá svým ostrým a provokativním přístupem k muzice. Jejími zakládajícími členy byli Andy 'Adny' Shernoff (baskytara, klávesy, zpěv), Ross 'The Boss' Friedman (sólová kytara, zpěv) a Scott 'Top Ten' Kempner (rytmická kytara, zpěv). V jednu chvíli v sestavě působili i 'Handsome' Dick Manitoba (zpěv) a Mark 'The Animal' Mendoza (baskytara, zpěv). Navzdory změnám v sestavě zůstali Shernoff, Friedman a Kempner jejími pilíři.
S deskami jako The Dictators Go Girl Crazy!, Manifest Destiny a Bloodbrothers si 'Diktátoři' v 70. letech zpočátku nevybojovali komerční úspěch mimo punkrockovou scénu a čelili i jistým kontroverzím. Později si však získali respekt a jako jedni z pionýrů punk rocku se stali kultovní formací. Kritik John Dougan je označil za jednu z nejlepších a nejvlivnějších proto-punkových kapel všech dob.
Kapelu založili 'Adny' Shernoff (student státní univerzity v New Paltzu) a Ross 'The Boss' Friedman (dříve Total Crudd). Po příchodu Scotta 'Top Ten' Kempnera si trio pronajalo dům v Kerhonksonu ve státě New York, kde zkoušeli s různými bubeníky. V roce 1975 nahráli pro Epic Records debut »Go Girl Crazy!«, který produkovali Sandy Pearlman a Murray Krugman (známí díky Blue Öyster Cult). Pearlman navrhl Friedmanovi pseudonym 'Funichello', ten se ale ujal jen symbolicky. Ačkoli se album tehdy neprodávalo dobře, dnes je považováno za jeden ze startovních bodů amerického punku.
Na konci roku 1975 se skupina kvůli nízkému prodeji na čas rozpadla. Na jaře 1976 se však vrátila – Shernoffa nahradil Mark 'The Animal' Mendoza, za bicí usedl Ritchie Teeter. Shernoff se záhy vrátil jako klávesista. Tato sestava získala kontrakt s Asylum Records (díky publicity kolem rvačky Manitoby s Jayne County) a v roce 1977 vydala LP Manifest Destiny. Hudbu opět produkovali Pearlman a Krugman, písně složil Shernoff s důrazem na přístupnější sound.
Začátkem roku 1978 Mendoza odešel (následně zamířil do Twisted Sister) a Shernoff se vrátil na baskytaru. V této sestavě Manitoba, Shernoff, Friedman, Kempner a Teeter natočili album Bloodbrothers. Skladba "Baby, Let's Twist" se stala menším hitem na východním pobřeží, ale chybějící mainstreamový úspěch vedl k opětovnému rozpadu skupiny následující rok.
Po rozpadu se Manitoba živil jako taxikář, Shernoff se stal producentem a skladatelem, Friedman hrál s francouzskou bandou Shakin' Street a v roce 1982 spoluzaložil Manowar (odešel po »Kings of Metal« v roce 1988). Produkoval také první demo Anthrax.
Až koncem roku 1986 založili Shernoff a Manitoba s kytaristou Danielem Reyem formaci Wild Kingdom. Natočili "New York New York" pro film Mondo New York (1988). V roce 1990 vydala MCA Records debut ...And You?, který Shernoff napsal i produkoval. Kapela byla přejmenována na Manitoba's Wild Kingdom, aby se vyhnula právním problémům s TV show. Rey mezitím odešel a jeho místo zaujal Friedman, přičemž za bicí usedl J. P. Patterson. Album získalo výborné recenze, Rolling Stone ho nazval prvním skvělým punkrockovým albem 90. let. Obal však vyvolal kontroverzi – šlo o přepracovaný nacistický náborový plakát.
V devadesátkách se členové věnovali různým projektům. Shernoff spolupracoval s The Fleshtones a The Ramones, pracoval jako producent a sommelier, a v roce 1999 otevřel bar Manitoba's v East Village. Kempner si získal respekt s The Del-Lords a vydal sólovku Tenement Angels (1992), poté se přidal k The Brandos. Friedman pokračoval s Manowar a Brain Surgeons, čímž si vybudoval jméno v metalové scéně.
Skupina se koncem 90. let opět sešla – s Pattersonem na bicí – a nahrála nové album D.F.F.D., které vyšlo v roce 2001 a sklidilo nadšené recenze. Shernoff stál opět za produkcí i skladbami.
Dictators dál koncertovali pro loajální fanoušky a v roce 2005 vydali živák Viva Dictators. O dva roky později u Norton Records sestavili kolekci rarit, demosnímků a nevydaných skladeb z celé kariéry pod názvem Every Day Is Saturday. Titul vychází z textu písně "Weekend" z jejich debutu. V roce 2009 činnost kapely znovu utichla.
28. května 2020 oznámil Andy Shernoff návrat Dictators v nové sestavě: Shernoff (basa, zpěv), Ross The Boss a Kempner (kytary) a Albert Bouchard z Blue Öyster Cult (bicí). O rok později Kempner kapelu kvůli zdravotním problémům opustil, jeho nástupcem se stal Keith Roth. Kempner zemřel 29. listopadu 2023 ve věku 69 let na komplikace spojené s demencí v pečovatelském domě v Connecticutu.
v září 2024 vydali The Dictators své šesté album The Dictators.
Podrobnosti: The Dictators - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Go Girl Crazy! (1975)
Manifest Destiny (1977)
Bloodbrothers (1978)
...And You? (1990, jako Manitoba's Wild Kingdom)
D.F.F.D. (2001)
The Dictators (2024)
EDDA MŰVEK
Edda Művek je maďarské rockové uskupení, které vzniklo v roce 1973 původně pod názvem Griff. Krátce nato se přejmenovalo na Edda a nakonec na Edda Művek. Název odkazuje na prózu Edda ze severské mytologie, zatímco slovo 'Művek' (práce) symbolicky reflektuje počátky kapely v průmyslovém městě Miskolc, známém jako 'Ocelové město'. Podle frontmana Attily Patakyho 'Művek' zároveň vyjadřuje pracovní nasazení a plodný přístup kapely k tvorbě, natáčení i koncertování. Jejich chytlavé melodie a emotivní power balady se původně soustředily na život mládeže, lásku, úzkost či odcizení. Později se texty posunuly k tématům jako sexualita, spiritualita, kulturní dědictví, národní identita a výzvy maďarské společnosti v proměnlivé politicko-ekonomické realitě. Edda Művek ročně odehraje více než sto koncertů v Maďarsku a mezi maďarskými komunitami v sousedních zemích. Jejich energická a invenční hra vyniká především na pódiu.
Kapelu založil v roce 1973 v Miskolci Jozsef Halász, tehdejší student místní univerzity. Inspirován místním rockovým festivalem dal dohromady vlastní band a přizval do něj přátele. Pravidelným hraním v univerzitním klubu si skupina budovala renomé. Pro přízeň publika zařazovali i mezinárodní hity.
Vzhledem ke studijním povinnostem členové často odcházeli, což způsobovalo časté personální změny – trend, který přetrval i v 80. a 90. letech. Zpěváka Zoltána Zsigu vystřídal Attila Fodor, jehož pak nahradil současný lídr Attila Pataky. Právě Patakyho rozhodnutí věnovat se muzice naplno znamenalo zlom v profesionalizaci skupiny. Halász se přestěhoval do Zalaegerszegu a název 'Edda' přenechal Patakymu. Halászovu bubenickou pozici dočasně zaujal József Szepcsik, který však roku 1977 tragicky zemřel. Pataky poté požádal Halásze o návrat, ale ten byl záhy diagnostikován s rakovinou v pokročilém stádiu a roku 1980 zemřel. V roce 1977 Pataky s cílem učinit z Edda Művek zásadní rockové jméno povolal zkušené hudebníky z okolí Miskolce včetně sólového kytaristy a spoluautora Istvána Slamovitse. Společně se rozhodli dobýt maďarskou scénu – úkol o to těžší, že nepocházeli z Budapešti.
V roce 1979 proběhlo debutové vystoupení v Budapešti, které přilákalo jen 178 diváků, přesto popularita brzy vystřelila. Téhož roku vznikl první singl "Minden Sarkon Álltam Már"/"Álom" a v roce následujícím debut »Edda Művek 1«, který se později stal diamantovým albem (více než 500 000 prodaných kopií). Úspěch podpořil i film Ballagás, k němuž kapela složila soundtrack.
Skupina dále koncertovala a tvořila, ale napětí rostlo. Alfonz Bárta emigroval do Švýcarska a už se nevrátil. Došlo k dalším výměnám, hlavně na postech baskytaristy a bubeníka. V roce 1983 rozkol mezi Patakym a Slamovitsem vyústil v rozpad. 17. prosince 1983 odehráli rozlučkový koncert v Miskolci – nahrávka se později stala jejich čtvrtým albem.
V roce 1985 Pataky spolu s Fortunou a najatými hudebníky z Budapešti kapelu obnovili. Comebackový koncert, fanoušky netrpělivě očekávaný, byl opět zaznamenán a vydán jako páté LP – se zcela novým živě hraným materiálem. Po dalších personálních změnách se v roce 1988 vytvořila stabilní sestava. Edda Művek hrála intenzivně, včetně netradičních míst – například v ocelárně nebo v nápravném zařízení.
Roku 1991 nahradili Istvána Alapiho a Gábora Pethőa hudebníci Péter Kun a László Kicska, kteří na čas odešli do Kanady. Kun však v roce 1993 tragicky zemřel při motocyklové nehodě. Skupina uspořádala pamětní koncerty a na Patakyho žádost se ke kapele vrátil István Alapi.
V roce 1997 nastala další změna: Tibora Donászyho vystřídal bubeník Zoltán Hetényi. O rok později vyšlo jejich první album v angličtině s názvem Fire and Rain. Dnes vydávají nový studiový materiál přibližně každé tři až čtyři roky a zároveň pravidelně koncertují. Často připomínají milníky své kariéry, jako byl průlom s debutovou deskou, která je katapultovala na vrchol. Bývalí členové klasické sestavy z let 1980–1984 občas hostují na koncertech, což dokládá, že Pataky mezitím urovnal vztahy s minulými spoluhráči. Roku 2022 nahradil Zoltána Hetényiho bubeník Ákos Benkó.
Podrobnosti: Edda Művek - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Edda Művek 1. (1980)
Edda Művek 2. (1981)
Edda Művek 3. (1983)
Edda Művek 6. (1986)
Változó idők (7.) (1988)
Szaga van! (8.) (1989)
Pataky-Slamovits (9.) (1989)
Győzni fogunk (10.) (1990)
Szélvihar (12.) (1991)
Edda Művek 13. (1992)
Elveszett illúziók (15.) (1993)
Sziklaszív (17.) (1994)
Edda 20. (1997)
Nekem nem kell más (24.) (1999)
Örökség (26.) (2003)
Isten az úton (27.) (2005)
Átok és áldás (30.) (2009)
Inog a világ (31.) (2012)
A sólyom népe (32.) (2015)
Dalok a testnek, dalok a léleknek (33. a 34.) (2018, dvojalbum)
A hírvivő (35.) (2021)
HEART
Heart je americká rocková skupina založená v roce 1973 v Seattlu ve státě Washington. Vyvinula se z předchozích projektů zakládajících členů Rogera Fishera (kytara) a Steva Fossena (basová kytara), mezi něž patřily The Army (1967–1969), Hocus Pocus (1969–1970) a White Heart (1970–1973). Původní členové Fisher, Fossen a Ann Wilsonová (hlavní zpěv a flétna) spolu s Nancy Wilsonovou (rytmická kytara, zpěv), Michaelem Derosierem (bicí) a Howardem Leesem (kytara, klávesy a doprovodné vokály) tvořili nejúspěšnější sestavu od poloviny do konce 70. let, která byla v roce 2013 uvedena do Rock and Rollové síně slávy.
Hudební uskupení se proslavilo hudbou ovlivněnou hardrockem, heavy metalem i lidovou muzikou. Začátkem 80. let prošlo zásadní obměnou sestavy; v roce 1982 odešli Fisher, Fossen a Derosier a nahradili je Mark Andes (baskytara) a Denny Carmassi (bicí). Ačkoli v prvních letech s novou sestavou popularita partičky poklesla, v polovině 80. let se vrátila na scénu podpořena velkými rádiovými hity. Heart se rozpadli v roce 1998, od té doby několikrát obnovili činnost, přičemž jedinými stálými členy byly sestry Wilsonovy.
Heart jsou obecně považováni za hardrockové uskupení, ale pohybují se napříč žánry od folku přes pop až po hard rock a občas i heavy metal. Díky tomu se jejich singly umístily v žebříčcích Billboard Hot 100, Mainstream Rock Tracks, Hard Rock Tracks a Adult Contemporary. Prodali celosvětově přes 35 milionů desek, měli 20 singlů v první čtyřicítce, sedm alb v první desítce a získali čtyři nominace na cenu Grammy. V žebříčcích Billboardu měli singly a studiové počiny v první desítce v letech sedmdesátých, osmdesátých, devadesátých i v novém tisíciletí. Čtyřicetileté období desek v první desítce je pro formaci s frontwomen rekordní. Heart se v roce 2008 umístili v žebříčku VH1 "100 Greatest Artists of Hard Rock" a Ann a Nancy Wilsonovy se umístily na 40. místě (v roce 1999) v žebříčku VH1 "100 Greatest Women in Rock and Roll". Ann Wilsonová byla navíc v roce 2006 zařazena do žebříčku Hit Paraderu "Greatest Heavy Metal Vocalists of All Time". V roce 2009 byla sestrám Wilsonovým udělena cena zakladatelů ASCAP jako uznání za jejich skladatelskou kariéru.
V roce 2011 si Heart vysloužili první nominaci na uvedení do Rock and Rollové síně slávy pro ročník 2012. Poté, co byli odmítnuti, byla formace nominována znovu následující rok, kdy byla 11. prosince 2012 slavnostně uvedena. Sestry Wilsonovy působily na seattleské hudební scéně celá desetiletí a ovlivnily mnoho hudebníků z regionu, včetně kapel z éry grunge. Mezi umělce, kteří využívali jejich studio Bad Animals, patří Neil Young, R.E.M., Pearl Jam, Soundgarden a Alice in Chains.
Kořeny sestavy se táhnou až do roku 1965, kdy baskytarista Steve Fossen spolu s Rogerem Fisherem (kytara), Donem Wilhelmem (kytara, klávesy a zpěv) a Rayem Schaeferem (bicí) založil partu The Army, která hrála několik let v oblasti Bothell ve státě Washington, severovýchodně od Seattlu. V roce 1969 prošlo uskupení změnami v sestavě a přijalo nový název Hocus Pocus, který později změnilo na White Heart. V roce 1973 z těchto předchůdců nakonec vznikla formace s jednoduchým názvem Heart.
Nová sestava odehrála řadu koncertů v okolí svého nového domova ve Vancouveru a nahrála demokazetu s pomocí producenta Mikea Flickera (produkoval nakonec prvních pět studiových počinů) a session kytaristy a hráče na klávesy Howarda Leese, který se po dalších změnách stal jejím stálým členem, stejně jako bubeník Mike Derosier. Ve studiu Can-Base ve Vancouveru, později známém jako Mushroom Studios, vzniklo debutové album Dreamboat Annie. Někteří z kanadských investorů, kteří podpořili studio, podpořili také společnost Mushroom Records, kterou řídila Shelly Siegelová.
Shelly album převzala a během prvních měsíců od vydání v září 1975 se ho v Kanadě prodalo 30 000 kopií. Prodeji pomohlo, že parta v říjnu otevírala koncert Roda Stewarta v Montreal Forum, což jim bylo nabídnuto den před koncertem, když předtím plánovaný předskokan koncert zrušil, a rádiový úspěch písně "Magic Man" vedl organizátory koncertu k tomu, aby místo nabídli Heart. Uskupení kvůli vystoupení přiletělo ze západního pobřeží Kanady přes noc do Montrealu. Siegelová poté vydala desku v USA. Pomohly jí k tomu dva hitové singly z roku 1976 "Crazy on You" a "Magic Man", které dosáhly na 35. a 9. místo v žebříčku Billboard Hot 100. Studiová nahrávka se vyšplhala na sedmé místo v žebříčku Billboard 200 a nakonec se jí prodalo přes milion kopií.
V roce 1977 vydavatelství Mushroom Records uveřejnilo celostránkovou reklamu, na níž byly sestry Wilsonovy zobrazeny s odhalenými rameny (jako na obalu desky Dreamboat Annie), se sugestivním nápisem 'Bylo to pro nás poprvé!'. V článku časopisu Rolling Stone z července 1977 sestry uvedly tuto reklamu jako hlavní důvod svého rozhodnutí opustit vydavatelství Mushroom Records a podepsat smlouvu s Portrait Records, dceřinou společností CBS, což vedlo k vleklému soudnímu sporu se Shelly Siegelovou. Mushroom poté vydali částečně dokončený druhý studiový počin Magazine na začátku roku 1977, těsně předtím, než Portrait vydal Little Queen. Každá ze společností se přitom snažila zabránit té druhé ve vydávání jakékoliv hudby Heart. Soud v Seattlu poté donutil Mushroom Records stáhnout album, aby Heart mohli remixovat skladby a přidat nové vokály, a deska byla znovu vydána v roce 1978. V USA se vyšplhala na 17. místo a singl "Heartless" se dostal na 24. Album nakonec dosáhlo platinového statusu.
Little Queen s hitem "Barracuda" se stalo druhou milionovou deskou formace. Text skladby napsala rozzuřená Ann Wilsonová ve svém hotelovém pokoji poté, co jeden z reportérů naznačil, že jsou sestry lesby. Koncem roku 1978 se další dvojnásobně platinové LP Dog & Butterfly umístilo na 17. místě žebříčku Billboard 200 a přineslo hity "Dog & Butterfly" a "Straight On". V roce 1979 skončil vztah mezi Nancy a Rogerem a klasická sestava se rozpadla, když byl Roger Fisher ostatními členy vyloučen z uskupení.
V roce 1980 Heart vydali desku Bebe le Strange, která se dostala na páté místo v žebříčku Top 10 a přinesla hit "Even It Up". Poté se parta vydala na turné po 77 městech, aby LP propagovala. Koncem roku pak zaznamenala svůj v té době nejlépe hodnocený singl, verzi balady "Tell It Like It Is", která se umístila na osmém místě. V listopadu 1980 vyšlo dvojalbum Greatest Hits/Live, které se dostalo na dvanácté místo americké hitparády a nakonec dosáhlo statusu dvojnásobné platiny. Dvoudiskový set obsahoval studiové verze většiny dosavadních singlů plus několik nových studiových skladeb a šest živých skladeb, mezi nimiž byly verze písní "Unchained Melody" a "Rock and Roll" od Led Zeppelin a "I'm Down" od Beatles.
Další deska Private Audition (1982) přinesla menší hit "This Man Is Mine" (číslo 33) a byla prvním počinem, které neprodukoval Mike Flicker. Původně se sestava obrátila na Jimmyho Iovina, jednoho z předních producentů té doby, který ale naznačil, že materiál postrádá potenciální hity, a nakonec si debut produkovaly sestry Wilsonovy samy. Skladba "Perfect Stranger" předznamenala power balady, které pak dominovaly zvuku souboru v první polovině 80. let. Na konci nahrávání byli Derosier a Fossen ze sestavy propuštěni a pro studiový počin Passionworks (1983) je nahradili Denny Carmassi na bicí a Mark Andes na baskytaru. Na naléhání nahrávací společnosti se formace také obrátila na zavedeného producenta Keitha Olsena. Jak Private Audition, tak Passionworks měly sice poměrně nízké prodeje a nedosáhly zlatého statusu, ale navzdory tomu singl "How Can I Refuse" úspěšný byl a dosáhl prvního místa v Billboard Mainstream Rock Chart.
Parta poté přešla ke Capitol Records a její první studiová nahrávka pro tuto značku se jmenovala jednoduše Heart (1985). Přechod ke Capitolu souvisel s glam metalovou proměnou, která zahrnovala minimalizaci akustických a folkových zvuků charakteristických pro jejich ranou tvorbu. LP se dostalo na první místo, prodalo se ho pět milionů kopií a mělo čtyři hity v top 10. Další počin Bad Animals (1987) pokračoval v odklonu od folkových a akustických sklonů uskupení směrem k lesklejšímu arénově rockovému zvuku. Hlavní singl, power balada "Alone", se stal nejúspěšnější skladbou sestavy a často je považován za její nejlepší popovou píseň. V USA a Kanadě se deska dostala do první trojky hitparád a v těchto zemích získala 3x, resp. 4x platinovou desku. Stalo se také prvním počinem Heart v top 10 v UK Albums Chart.
Úspěch britských singlů "Alone", "Who Will You Run To", "There's the Girl" a alba Bad Animals vyvolal ve Velké Británii opětovný zájem o stejnojmenné LP z roku 1985, což vedlo i k reedici a úspěchu několika starších singlů. Tento úspěch ve Spojeném království pokračoval i s dalšími deskami a pomohl souboru stát se hlavní koncertní atrakcí ve Spojeném království. V roce 1990 se deska Brigade stala šestou multiplatinovou nahrávkou a přidala další tři hity v první pětadvacítce Billboard Hot 100.
Na podzim roku 1991 vydali Heart své první kompletní živé album. Rock the House Live! obsahovalo převážně skladby z desky Brigade namísto známějších hitů ve snaze zachytit tvrdší rockovou stránku formace. Singl z alba, verze písně Johna Farnhama "You're the Voice", se dočkal mírného ohlasu na rockových stanicích a dostal se na 20. místo v žebříčku Mainstream Rock. Sestry Wilsonovy poté daly s Frankem Coxem a s dlouholetou spolupracovnicí souboru Sue Ennis dohromady neformální akustickou partu Lovemongers.
Heart se vrátili v roce 1993 s deskou Desire Walks On, na které baskytaristu Andese nahradil Fernando Saunders. Deska se umístila na 48. místě žebříčku Billboard 200 a nakonec získala zlatou desku. Hlavní skladba "Black on Black II" se stala AOR hitem a dosáhla čtvrtého místa v žebříčku Billboard Mainstream Rock, zatímco singl "Will You Be There (In the Morning)" byl mírným popovým hitem a dosáhl 39. místa v žebříčku Billboard Hot 100. Byl to první případ, kdy se singlům uskupení dařilo lépe v jiných zemích než v USA. V roce 1994 vyšel interaktivní CD-ROM Heart: 20 Years of Rock & Roll s pěti hodinami zvukového záznamu.
Další počin The Road Home (1995) nabídnul akustické verze nejznámějších skladeb souboru a produkoval ho John Paul Jones ze sestavy Led Zeppelin. Poté se Nancy Wilsonová rozhodla přerušit hudební činnost a soustředit se na založení rodiny. V následujících letech se parta udržovala v povědomí tím, že se stala předmětem epizody pořadu Behind the Music na stanici VH1 a vydala box set Greatest Hits zahrnující její ranou tvorbu. Později v roce 2000 následoval druhý díl zaměřený na pozdější část jejich kariéry.
Mezitím vydali Lovemongers v roce 1992 živé EP coververzí s názvem Battle of Evermore, v roce 1997 album Whirlygig a o rok později kolekci převážně vlastních vánočních písní s názvem Here is Christmas. V roce 2001 bylo album Here Is Christmas znovu vydáno pod názvem Heart jako Heart Presents a Lovemongers' Christmas.
V roce 2002 se Ann a Nancy vrátily na turné se zcela novou sestavou, která zahrnovala Scotta Olsona, Bena Smithe, baskytaristu Alice in Chains Mikea Ineze a klávesistu Toma Kellocka. V následujícím roce nahradili Olsona a Kellocka na americkém turné Gilby Clarke (ex-Guns N' Roses) a Darian Sahanaja. V roce 2004, kdy Clarkea nahradil Craig Bartok, vydali Heart Jupiters Darling, první studiový počin od roku 1993, který přinesl řadu písní s původním hardrockovým zvukem souboru.
V roce 2005 se sestry Wilsonovy objevily na předávání hudebních cen CMT jako speciální host country zpěvačky Gretchen Wilsonové (není příbuzná) a společně s ní zahrály klasiku Heart "Crazy on You". S Gretchen Wilsonovou vystoupily také v pořadu Decades Rock Live!, který 10. března 2006 odvysílala stanice VH1. Ve speciálním pořadu vystoupili také Alice in Chains, Phil Anselmo, Dave Navarro, Rufus Wainwright a Carrie Underwoodová. 25. ledna 2019 byl koncert vydán na LP, CD, DVD a Blu-ray s názvem Live in Atlantic City. Později v roce odešel basák Inez, aby se připojil k reformovaným Alice in Chains.
Heart byli oceněni na druhém ročníku VH1 Rock Honors (24. května 2007) a vystoupili také společně s Ozzym Osbournem, Genesis a ZZ Top. V polovině roku 2008 zase podnikli americké turné s formacemi Journey a Cheap Trick a vystoupili v rámci benefiční akce na podporu hudebního vzdělávání na veřejných školách.
V roce 2010 vyšla nová studiová nahrávka Red Velvet Car, která se stylově vrátila k melodickému hardrockovému a folkovému zvuku raných alb. Umístila se na 10. místě žebříčku Billboard 200 a stala se tak prvním počinem formace v top 10 po 20 letech. V květnu 2010 vystoupili na koncertě Synergia Northwest v Tacomě ve státě Washington bývalí mužští členové partičky, včetně Rogera Fishera a Steva Fossena. V listopadu toho roku pak uskupení oznámilo, že po 30 letech uskuteční své první turné napříč Kanadou.
V roce 2011 se Heart vydali na letní turné, na kterém vystupovali společně s Def Leppard. Dne 18. září 2012 vydaly sestry Wilsonovy svou autobiografii Kicking and Dreaming: A Story of Heart, Soul, and Rock and Roll, kterou napsaly společně s Charlesem R. Crossem (Heavier Than Heaven: A Biography of Kurt Cobain). O týden později získaly Ann a Nancy hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy za svůj přínos hudbě.
Na podzim 2012 vydala sestava své čtrnácté studiové LP Fanatic, které se stalo dvanáctou deskou formace v Top 25 a bylo podpořeno turné po USA a Kanadě. Ke konci roku pak Ann a Nancy vystoupily na Kennedy Center Honors vysílaném televizí CBS v rámci pocty partě Led Zeppelin. Spolu s orchestrem, dvěma sbory a Jasonem Bonhamem (synem zesnulého bubeníka Johna Bonhama) předvedly svou verzi "Stairway to Heaven", která si vysloužila ovace publika ve stoje a slzy radosti Roberta Planta. Video mělo během prvních pěti dnů po vystoupení na YouTube více než čtyři miliony zhlédnutí a přimělo Kennedyho centrum k vydání limitované edice singlu z tohoto vystoupení na iTunes. Přestože byl singl k dispozici pouze dva týdny, okamžitě se dostal na první místo v žebříčku iTunes Rock Songs.
Na slavnostním uvedení do Rock and Rollové síně slávy 18. dubna 2013 se původní členové formace Heart (sestry Wilsonovy, Howard Leese, Michael Derosier, Steve Fossen a Roger Fisher) poprvé po 34 letech sešli, aby zahráli píseň "Crazy on You". Kapelu do síně slávy uvedl Chris Cornell, který emotivně hovořil o tom, jakými hrdinkami a vzory byly Ann a Nancy Wilsonovy pro něj a další hudebníky v Seattlu. V roce 2014 uskupení vydalo další živou nahrávku Fanatic Live from Caesar's Colosseum, která se umístila na 13. místě žebříčku Billboard's Top Hard Rock Albums Chart.
V roce 2016 vyšlo LP Beautiful Broken, jehož prvním singlem se stala titulní hardrocková skladba, ve které si s Ann Wilsonovou zazpíval James Hetfield z Metallicy. Bezprostředně po vydání nového počinu se formace vydala na Rock Hall Three for All, turné po USA, které mělo 30 koncertů a na kterém ji doprovázely Joan Jett a Cheap Trick.
Ráno 27. srpna 2016 byl Annin manžel Dean Wetter zatčen a následně se přiznal k napadení 16 letých dvojčat Nancy poté, co chlapci nechali otevřené dveře jeho obytného vozu. Incident se odehrál během vystoupení Heart v amfiteátru White River Amphitheater v Auburnu ve státě Washington předchozího večera. Přestože soubor odehrál zbývající termíny turné 2016, které již byly rezervovány, sestry Wilsonovy spolu po zbytek turné hovořily pouze prostřednictvím třetích osob. Vztah dvojice byl kvůli incidentu napjatý; v článku v časopise Rolling Stone z dubna 2017 se uvádí, že spolu od konce turné v roce 2016 nemluvily a kontaktovaly se pouze sporadicky prostřednictvím textových zpráv. Po skončení turné v říjnu 2016 se sestry rozhodly pro turné s vlastními kapelami, které byly jejich vedlejšími projekty. V dubnu 2017 ale obě uvedly, že se kapela trvale nerozpadla, přičemž Ann řekla, že mají pouze pauzu.
V únoru 2019 Heart oznámili, že jejich pauza skončila a v létě vyrazí na turné Love Alive. V březnu 2019 obě sestry poprvé od přerušení činnosti uskupení společně vystoupily na pódiu na benefičním koncertě Love Rock NYC, i když novou sestavu tvořila Annina koncertní kapela. V roce 2022 Nancy Wilsonová oznámila vlastní verzi souboru nazvanou Nancy Wilson's Heart, se kterou absolvovala turné. V posledních prosincových dnech roku 2023 hráli Heart poprvé po čtyřech letech společně, a to na dvou koncertech v Kalifornii, po nichž následoval silvestrovský koncert v Seattlu, a jako doprovod jim hrála skupina Ann Wilsonové Tripsitter.
29. ledna 2024 oznámili Heart své turné Royal Flush World Tour 2024, na kterém měli odehrát několik koncertů s formacemi Cheap Trick, Def Leppard, Journey a Squeeze. Letní koncerty ve Velké Británii a Evropě v roce 2024 byly zrušeny, protože Ann Wilsonová se koncem května musela podrobit lékařskému zákroku.
Podrobnosti: Heart - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Dreamboat Annie (1975)
Magazine (1977)
Little Queen (1977)
Dog and Butterfly (1978)
Bébé le Strange (1980)
Private Audition (1982)
Passionworks (1983)
Heart (1985)
Bad Animals (1987)
Brigade (1990)
Desire Walks On (1993)
Heart Presents a Lovemongers' Christmas (2001)
Jupiters Darling (2004)
Red Velvet Car (2010)
Fanatic (2012)
Beautiful Broken (2016)
CHEAP TRICK
Cheap Trick je americká rocková formace, kterou v roce 1973 v Rockfordu ve státě Illinois založili kytarista Rick Nielsen, baskytarista Tom Petersson, zpěvák Robin Zander a bubeník Bun E. Carlos. Jejich tvorba spojila prvky kytarového popu 60. let, hard rocku 70. let a nově vznikajícího punk rocku a pomohla vytvořit vzor pro pozdější power popové umělce. V roce 1977 vydali debutové album a ještě téhož roku zaznamenali úspěch v Japonsku, kde vydali druhou desku. Ve Spojených státech dosáhla skupina mainstreamové popularity v roce 1979 s trojnásobně platinovým živým albem At Budokan a Top 10 singlem "I Want You to Want Me". Následující studiovka Dream Police (1979), jejich komerčně nejúspěšnější album, se dostala na 6. místo žebříčku Billboard 200. Poté, co se v 80. letech potýkali s poklesem popularity a změnami v sestavě, zažili ke konci dekády velké oživení, když se s power baladou "The Flame" dostali na vrchol americké hitparády.
Parta pokračuje ve vydávání nové hudby i v 21. století a neustále koncertuje – od svého vzniku odehrála více než 5000 koncertů. Prodala více než 20 milionů alb a vytvořila si kultovní status, na její vliv se odvolává celá řada rockových interpretů z mainstreamu i undergroundu. V roce 2016 byla sestava uvedena do Rock and Rollové síně slávy. Současné jádro tvoří Robin Zander, Rick Nielsen a Tom Petersson.
Cesta Cheap Trick byla započata vlastně už v roce 1967, kdy Rick Nielsen založil s Tomem Petersonem (později známým jako Tom Petersson), který hrál v jiné formaci jménem Bo Weevils, uskupení Fuse. Ta natočila jediné album, které se ale komerčně příliš neprosadilo. Po evropském turné v roce 1973 se Nielsen a Petersson vrátili do Rockfordu a spojili se s bubeníkem Bun E. Carlosem, se kterým spolupracovali už dříve. Podle časopisu Rolling Stone přijala kapela 15. srpna 1973 jméno Cheap Trick. Název byl inspirován koncertem formace Slade, poté co Petersson poznamenal, že Slade ve svém vystoupení použili 'všechny laciné triky'.
Původním zpěvákem byl Randy 'Xeno' Hogan, z uskupení však odešel krátce po jeho vzniku a nahradil ho Robin Zander, s nímž skupina v roce 1975 nahrála demo a hrála ve skladištích, bowlingových hernách a na různých místech v oblasti středozápadu USA. Počátkem roku 1976 podepsali Cheap Trick smlouvu s vydavatelstvím Epic Records a o rok později vydali svou prvotinu Cheap Trick, která si sice získala přízeň kritiků, ale komerčně příliš neuspěla. Druhá deska In Color vyšla ještě téhož roku, ale ani singly "I Want You to Want Me" a "Southern Girls" se do hitparád nedostaly. Úspěch měl přijít později – v roce 2012 se In Color umístilo na 443. místě žebříčku 500 nejlepších alb všech dob časopisu Rolling Stone.
Když Cheap Trick v dubnu 1978 poprvé vyjeli na turné do Japonska, byli přijati s nadšením připomínajícím Beatlemánii. Během turné nahráli dva koncerty v Nippon Budokan. Deset skladeb z obou koncertů bylo sestaveno a vydáno exkluzivně pro Japonsko jako živá nahrávka Cheap Trick at Budokan. Třetí studiový počin s názvem Heaven Tonight vyšel v květnu 1978 a úvodní skladba "Surrender" se stala jejich prvním singlem, který se umístil v americké hitparádě (na 62. místě). Později se stala jednou z ikonických skladeb formace.
Poptávka po Cheap Trick at Budokan vzrostla natolik, že Epic Records nakonec album vydalo i v USA. Kapelu to vystřelilo mezi mezinárodní hvězdy a nahrávka se ve Spojených státech stala trojnásobně platinovou. Prvním singlem byla živá verze skladby "I Want You to Want Me", která původně vyšla na In Color. Dosáhla 7. místa v žebříčku Billboard Hot 100 a stala se nejprodávanějším singlem skupiny.
Třetí řadová deska Dream Police vyšla v roce 1979. Na ní se kapela vydala experimentálnějším směrem, když do svého stylu zakomponovala smyčce a ve skladbách jako "Gonna Raise Hell" zabrousila i do heavy metalu. V roce 1980 už Cheap Trick vystupovali jako headlineři v arénách. Dne 26. srpna 1980 však Petersson formaci opustil, aby se svou ženou Dagmar natočil sólové album. Jeho stálým náhradníkem se stal Jon Brant. Další nahrávka All Shook Up (1980), kterou produkoval bývalý producent Beatles George Martin, se dostala na 24. místo hitparády a získala zlatý certifikát.
V červenci 1981 zažalovala společnost CBS Inc. skupinu a jejího manažera Kena Adamanyho o 10 milionů dolarů, protože se prý pokoušeli donutit CBS k novému vyjednání smlouvy a od října 1980 odmítali pro vydavatelství nahrát jakýkoli nový materiál. Žaloba byla urovnána počátkem roku 1982 a mohly začít práce na dalším LP One on One, z něhož vzešly dva menší hity: power balada "If You Want My Love" (umístila se na 45. místě) a "She's Tight" (65. místo).
V roce 1983 vyšla deska Next Position Please, jejíž singly se do hitparád nedostaly. Ve stejném roce Cheap Trick nazpívali také dvě skladby pro soundtrack animovaného filmu pro dospělé Rock & Rule, který se stal kultovní klasikou. V roce 1985 následovalo album Standing on the Edge, které bylo označeno za 'nejlepší kolekci bubblegum bazooka rocku za poslední roky' a jehož první singl "Tonight It's You" se umístil na 8. místě žebříčku Billboard's Top Rock Tracks. V roce 1986 kapela nahrála píseň "Mighty Wings", která zazněla jako závěrečná znělka filmu Top Gun, a na podzim vydala album The Doctor. Jediný singl z alba, "It's Only Love", se v hitparádě neumístil, ale videoklip se zapsal do historie jako první hudební klip, v němž byly použity titulky pro osoby se sluchovým postižením. Deska se stala poslední nahrávkou s Jonem Brantem jako baskytaristou.
Petersson se ke skupině vrátil v roce 1987 a podílel se na nahrávání alba Lap of Luxury z roku 1988, které produkoval Richie Zito. Vzhledem ke komerčnímu úpadku formace však vydavatelství Epic Records trvalo na tom, aby Cheap Trick na desce spolupracovali s profesionálními autory písní. Prvním singlem se stala balada "The Flame", která se stala jejich vůbec prvním hitem na 1. místě. Druhý singl, coververze písně "Don't Be Cruel" od Elvise Presleyho, se vyšplhal na 4. příčku. Deska se stala platinovou a byla vnímána jako comebackové album skupiny. Následující studiovka Busted z roku 1990 nabídla větší tvůrčí svobodu a profesionální skladatelé se podíleli jen na několika skladbách. Prodeje ale byly slabší, a tak formace opustila Epic a podepsala smlouvu s Warner Bros. Records, u kterých v roce 1994 vydala nahrávku Woke Up with a Monster. Prodejnost ale opět zklamala – album dosáhlo pouze na 123. místo.
V roce 1997 podepsali Cheap Trick smlouvu s nezávislým vydavatelstvím Red Ant Records a vydali desku Cheap Trick. Snahou bylo představit se nové generaci, čemuž napovídalo nejen vlastní název, ale i obal inspirovaný debutem z roku 1977. Album bylo kritikou přijato pozitivně a označeno za návrat do formy. Jedenáct týdnů po vydání však mateřská společnost Red Ant – Alliance Entertainment Corporation – vyhlásila bankrot, a kapela se opět ocitla bez labelu.
Cheap Trick se vzpamatovali o rok později. Vyrazili na turné k podpoře alba Cheap Trick at Budokan: The Complete Concert a reedici svých prvních tří desek. Jeden z koncertů tohoto turné byl zaznamenán a vyšel jako živé album Music for Hangovers, na kterém hostovali členové Smashing Pumpkins ve dvou skladbách.
Po roce 2001, který strávili psaním písní a šestitýdenní předprodukcí, nastoupili Cheap Trick v březnu 2002 do studia Bearsville ve Woodstocku ve státě New York a v květnu 2003 nahráli své první studiové album po šesti letech, Special One. V roce 2006 následovala další deska Rockford u labelu Cheap Trick Unlimited/Big3 Records. Dne 19. června 2007 přijal senát státu Illinois senátní usnesení č. 255, kterým byl 1. duben každého roku ve státě Illinois vyhlášen Dnem Cheap Trick. V srpnu téhož roku uctila parta 40. výročí vydání alba Sgt. Pepper's Lonely Hearts Club Band tím, že jej celé přehrála s Hollywood Bowl Orchestra pod vedením Edwina Outwatera a s hostujícími zpěvačkami Joan Osborne a Aimee Mann. Dne 24. dubna 2008 vystoupili v japonské aréně Budokan v tokijské Čijodě u příležitosti 30. výročí alba Cheap Trick at Budokan.
Bun E. Carlos formaci oficiálně opustil v roce 2010. Na bubenickou stoličku usedl syn Ricka Nielsena, Daxx, který již v roce 2001 zaskakoval během Carlosovy rekonvalescence po operaci zad. V roce 2013 Carlos zažaloval své bývalé kolegy s tvrzením, že mu nedovolili účastnit se aktivit spojených se skupinou, včetně nahrávání. Zbývající tři členové Cheap Trick podali protižalobu, kterou chtěli právně stvrdit Carlosovo vyloučení. Jejich žaloba však byla koncem roku 2013 zamítnuta. Spor byl nakonec urovnán, ale kapela se rozhodla pokračovat jako trio.
1. dubna 2016 parta vydala své první album po pěti letech, Bang, Zoom, Crazy... Hello. Jako pilotní singl zvolili "No Direction Home", který byl zároveň první nahrávkou u velkého vydavatelství po 22 letech. Bicí nahrál Daxx Nielsen. O týden později byli Cheap Trick uvedeni do Rock and Rollové síně slávy. V červnu 2017 vyšlo album We're All Alright! a v říjnu vánoční nahrávka Christmas Christmas.
29. ledna 2021 vydali Cheap Trick singl "Light Up the Fire" jako ochutnávku z desky In Another World, která vyšla 9. dubna 2021. Kapela současně oznámila účast na australské koncertní sérii Under the Southern Stars po boku uskupení Bush a Stone Temple Pilots, když nahradili původní headlinery Live. V dubnu však byla série odložena na rok 2022. Když byl Petersson kvůli operaci srdce nucen z turné odstoupit, zaskočil za něj Zanderův syn, Robin Zander Jr.
Podrobnosti: Cheap Trick - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Cheap Trick (1977)
In Color (1977)
Heaven Tonight (1978)
Dream Police (1979)
All Shook Up (1980)
One on One (1982)
Next Position Please (1983)
Standing on the Edge (1985)
The Doctor (1986)
Lap of Luxury (1988)
Busted (1990)
Woke Up with a Monster (1994)
Cheap Trick (1997)
Special One (2003)
Rockford (2006)
The Latest (2009)
Bang, Zoom, Crazy... Hello (2016)
We're All Alright! (2009)
Christmas Christmast (2009)
In Another World (2009)
JPT SCARE BAND
JPT Scare Band je americká rocková formace, jejíž název je odvozen od iniciál členů Terryho Swopea, Paula Grigsbyho a Jeffa Littrella. Kapela je známá svým "strašidelným" acid rockovým a raně heavy metalovým zvukem. Ačkoli svou první desku vydali až počátkem 90. let, již v polovině 70. let pořizovali řadu nahrávek na kotoučový magnetofon ve sklepním studiu.
Skladby z alba Sleeping Sickness (2000) se dostaly častého vysílání na newyorských FM stanicích WFMU a WNYU, čímž výrazně přispěly k vytažení kapely z temnoty zapomnění. V březnovém čísle časopisu Classic Rock z roku 2007 byla skupina představena v článku s názvem 'The Lost Pioneers of Heavy Metal'. Streamovací služba Rhapsody pak v roce 2010 zařadila jejich nahrávku Past is Prologue mezi nejlepší proto-metalová alba všech dob.
Tři původní členové jsou stále aktivní. Na vlastním labelu Kung Bomar Records vydali dvě desky, přičemž třetí – Rumdum Daddy – spatřila světlo světa o Halloweenu roku 2009. V lednu 2010 uzavřela parta smlouvu s nezávislým labelem Ripple Music. Prvním titulem, který na této značce vydali, bylo album Acid Blues Is The White Man's Burden, které vyšlo v červnu 2010.
Podrobnosti: JPT Scare Band - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Acid Acetate Excursion (1994)
Rape Of Titan's Sirens (1998)
Sleeping Sickness (2000)
Past is Prologue (2001)
Jamm Vapour (2007)
Rumdum Daddy (2009)
Acid Blues Is The White Man's Burden (2010)
KANSAS
Kansas je americká rocková skupina, která vznikla v roce 1973 v Topece v Kansasu. Popularitu si získala v 70. letech 20. století. Parta má na kontě devět zlatých desek, tři multiplatinové nahrávky (»Leftoverture« 5×, »Point of Know Return« 4× a »The Best of Kansas« 4×), další platinové studiové album »Monolith« a milionkrát prodaný singl "Dust in the Wind". Kansas se v 70. a 80. letech objevovala více než 200 týdnů v amerických žebříčcích Billboard a hrála ve vyprodaných arénách a na stadionech po celé Severní Americe, Evropě i Japonsku. "Carry On Wayward Son" byla v roce 1995 druhou nejhranější skladbou na amerických klasických rockových rádiích a v roce 1997 dokonce č. 1. Jejich hudba míchá hard rock, southern rock a progresivní prvky, inspirované skupinami Yes a Genesis. Za důležitý vliv označil Livgren kapelu Touch ze 60. let.
V roce 1969 působili Don Montre a Kerry Livgren (kytary, klávesy, syntezátory) v partě Reasons Why v rodné Topece. Po jejím rozpadu založili Saratoga s Lynnem Meredithem a Danem Wrightem a začali hrát Livgrenův původní materiál. Na baskytaru hrál Scott Kessler a na bicí Zeke Lowe. V roce 1970 se přejmenovali na Kansas a spojili síly s členy konkurenční progresivní skupiny White Clover. Dave Hope (baskytara) a Phil Ehart (bicí, perkuse) se připojili k Livgrenovi, Meredithovi, Gregu Allenovi, Montreovi, Wrightovi a saxofonistovi Larrymu Bakerovi. Tahle raná sestava, známá jako Kansas I, fungovala do začátku roku 1971, kdy Ehart a Hope odešli a obnovili White Clover. Eharta vystřídal Zeke Lowe, Hopea Rod Mikinski a Bakerovo místo zaujal John Bolton. Tato verze kapely bývá označována jako Kansas II a později se znovu zformovala jako Proto-Kaw.
V roce 1972 se Ehart vrátil z Anglie a spolu s Hopem obnovili White Clover. Novými členy se stali Robby Steinhardt (zpěv, housle), Steve Walsh (zpěv, klávesy) a Rich Williams (kytary). Počátkem roku 1973 se k nim přidal Livgren z Kansas II. Po zhlédnutí koncertu v březnu 1973 v Ellinwoodu získali smlouvu s labelem Dona Kirshnera a rozhodli se vrátit ke jménu Kansas.
Debutová deska Kansas vyšla v březnu 1974, téměř rok po nahrání v New Yorku. Skupina zde definovala svůj osobitý styl – směs amerického boogie rocku a komplexních symfonických aranží. Housle Robbyho Steinhardta dodávaly zvuku osobitý charakter, bližší heartland rocku než jazzovým nebo klasickým vlivům. Díky Kirshnerově podpoře a rozsáhlému turné k prvnímu albu i následníkům – »Song for America« (únor 1975) a »Masque« (říjen 1975) – si kapela vybudovala kultovní status. Song for America produkoval Wally Gold s bývalým spoluhráčem z White Clover, Jeffem Glixmanem, jenž se pak stal hlavním producentem všech desek od Masque až po živák Two for the Show (říjen 1978) a vrátil se ke spolupráci v roce 1995 na albu Freaks of Nature. Obě desky – Masque i Leftoverture – byly nahrány ve studiu Studio in the Country v Louisianě.
V říjnu 1976 vyšla čtvrtá studiovka Leftoverture, z níž vzešel hit "Carry On Wayward Son". O rok později následovalo album Point of Know Return, které nabídlo další dva hity: titulní skladbu a baladu "Dust in the Wind". Leftoverture proniklo na 5. místo Billboardu, zatímco Point of Know Return šplhalo až na čtvrtou příčku. Obě nahrávky překonaly čtyřmilionovou hranici prodaných kopií v USA. Leftoverture obdrželo v roce 2001 pětinásobnou platinovou certifikaci od RIAA.
V této éře se Kansas stali headlinery největších hal, včetně Madison Square Garden v New Yorku. Koncertní úspěchy dokumentovalo dvojalbum Two for the Show (1978), sestavené ze záznamů vystoupení z let 1977–78. Kapela byla vyhlášená svou schopností přesně přenést studiový materiál na pódium. V březnu 1978 vyrazili na své první evropské turné a v témže roce byli jmenováni UNICEF vyslanci dobré vůle.
Následující deska Monolith (květen 1979), kterou si kapela produkovala sama, nabídla singl "People of the South Wind" – narážku na původ názvu státu Kansas i kapely. I když album nemělo tak silný dopad jako předchozí dvě, získalo platinovou desku. Livgrenova platinová certifikace za tento počin je dnes vystavena v Kansaském historickém muzeu. V létě a na podzim 1979 se kapela vydala na americké turné a v lednu 1980 odjela poprvé koncertovat do Japonska.
Na počátku 80. let se členové Kansas začali rozcházet. Během turné k desce Monolith se Livgren stal znovuzrozeným křesťanem (ke křesťanství brzy konvertoval i Hope), což se silně odrazilo v jeho textech na následujících třech nahrávkách, počínaje Audio-Visions (září 1980). Tato studiovka byla poslední s původní sestavou (až do krátkého reunionu v letech 1999–2000) a rovněž poslední, která získala zlatý certifikát RIAA. Kvůli nesouladu v tematickém směřování odešel v říjnu 1981 Walsh a založil novou partu Streets. Na začátku roku 1982 ho nahradil zpěvák, klávesista a kytarista John Elefante – který, jak Livgren a Hope v té době netušili, byl také křesťan.
První deska s Elefantem, Vinyl Confessions, vyšla v červnu 1982 a přinesla první Top 20 hit po letech: "Play the Game Tonight", který se vyšplhal na 4. místo nového žebříčku Billboard Mainstream Rock. Díky křesťansky orientovaným textům kapela oslovila novou posluchačskou základnu a našla si místo i v rozhlasovém formátu Contemporary Christian Music. Na albu hostoval i Roger Taylor z Queen, který nahrával ve vedlejším studiu. Přesto se prodeje nedostaly na hranici zlaté desky.
V červenci 1983 následovala nahrávka Drastic Measures. Livgren zde přispěl jen třemi skladbami – většinu materiálu napsali John a Dino Elefante. Vzhledem k odchodu houslisty Steinhardta ještě před natáčením vznikl mainstreamovější poprockový materiál. Na turné ke desce v roce 1983 se k Kansas na pódiu připojili Michael Gleason a Terry Brock, aby zastoupili Steinhardtův harmonický zpěv.
V době, kdy kapelu vedl Elefante, se Livgren čím dál více cítil nespokojený s tím, že Kansas vystupují jako reprezentant jeho náboženského světonázoru. Po silvestrovském koncertě v roce 1983 Livgren a Hope odešli a založili vlastní uskupení AD s Warrenem Hamem a Michaelem Gleasonem. Bicí převzal Dennis Holt.
Elefante, Ehart a Williams se pokusili v činnosti pokračovat jako Kansas a nahráli ještě jeden track – "Perfect Lover", který se objevil na výběrovce The Best of Kansas (srpen 1984). Této kompilace se prodalo jen v USA přes čtyři miliony kusů. Píseň byla později z remasterovaného vydání odstraněna. Po vydání se skupina rozpadla a "Perfect Lover" se stala poslední nahrávkou Kansas s Elefantem.
V červenci 1985 se parta znovu dala dohromady: Ehart, Williams a Walsh (který po rozpadu Streets krátce hrál na klávesy s Cheap Trick). Livgren, Hope a Steinhardt už ale přítomni nebyli. Novými členy se stali baskytarista Streets Billy Greer a kytarista Steve Morse (dříve Dixie Dregs). Znovuzrozené uskupení vydalo 28. října 1986 desku Power, jejíž prodeje dosáhly zhruba 400 000 kopií.
Do kapely se přidal Greg Robert z Baton Rouge, který obstaral klávesy a doprovodné vokály pro další nahrávku In the Spirit of Things. Šlo o koncepční album, které si u fanoušků získalo oblibu, stejně jako následné turné. Přesto se kromě videoklipu "Stand Beside Me" na MTV skladby nedočkaly širšího mediálního ohlasu. Morse opustil skupinu po turné v Německu v dubnu 1989.
V listopadu 1990 zorganizoval německý promotér opětovné setkání všech původních členů Kansas (mimo Steinhardta) na evropské šňůře. K nim se připojili Greer a Greg Robert. Po turné Hope znovu odešel. V březnu 1991 se ke skupině přidal houslista David Ragsdale, což umožnilo návrat staršího repertoáru v autentických aranžích. Během letního turné 1991 Livgren opustil kapelu a dočasně ho nahradil opět Steve Morse. Po skončení šňůry Morse formaci definitivně opustil a zaměřil se na vlastní projekty – později se stal členem Deep Purple. Výsledná sestava Ehart, Greer, Ragsdale, Robert, Walsh a Williams vydržela až do roku 1997. Během tohoto období vzniklo jedno živé album a studiová deska Freaks of Nature (květen 1995). Dne 28. července 1995 byli Kansas uvedeni na Rockový chodník slávy v Hollywoodu.
Na začátku roku 1997 opustili Kansas Greg Robert a David Ragsdale, přičemž se vrátil Robby Steinhardt. V květnu následujícího roku kapela vydala album Always Never the Same, na kterém se podílel Larry Baird a Londýnský symfonický orchestr. Deska nabídla nové aranže starších skladeb, několik novinek a coververzi "Eleanor Rigby".
Na dalším studiovém albu Somewhere to Elsewhere, vydaném v červenci 2000, se podíleli všichni původní členové Kansas spolu s Greerem a všechny skladby napsal Kerry Livgren. Na přelomu tisíciletí Livgren příležitostně vystupoval s kapelou – 9. března 2002 například odehrál celý koncert u jezera Tahoe jako záskok za Riche Williamse. V říjnu téhož roku vyšlo živé album a DVD Device – Voice – Drum, zaznamenané 15. června 2002 v Atlantě, kde tehdy sídlila kapela.
V únoru 2009 Kansas vystoupili v rodné Topece se symfonickým orchestrem vedeným Larrym Bairdem. Hostujícími hudebníky byli Steve Morse a Kerry Livgren. Výsledek vyšel v říjnu na CD, DVD a Blu-ray pod názvem There's Know Place Like Home a týden po vydání se DVD dostalo na 5. místo v Billboard Music Video Chart. V červenci 2010 absolvovali Kansas turné s legendami Styx a Foreigner. V září téhož roku zahájili univerzitní turné, na kterém vystupovali s orchestry jednotlivých amerických vysokých škol, aby podpořili jejich hudební programy – úspěch vedl k pokračování turné následující rok.
1. března 2013 Kansas ohlásili oslavy 40. výročí. Steinhardt ale krátce před slavnostním koncertem prodělal infarkt a nemohl se zúčastnit. Přesto se 17. srpna 2013 v Pittsburghu koncert uskutečnil – na stejném místě, kde kapela kdysi prorazila: v Benedum Center (dříve Stanley Theater). Mezi hosty byli Kerry Livgren a Dave Hope, o symfonický doprovod se postaral Three Rivers Orchestra pod vedením Larryho Bairda. Přestávku vyplnilo losování cen a ukázky z chystaného dokumentu Miracles Out of Nowhere.
2. července 2014 bylo na Facebooku oznámeno, že Steve Walsh odchází do důchodu. Novým zpěvákem a klávesistou se stal chicagský rodák Ronnie Platt (dříve Shooting Star). O pár dní později kapela oznámila, že hlavní klávesové party na pódiu bude s Plattem sdílet jejich dlouholetý osvětlovač David Manion – první stálý klávesista od roku 1997.
V březnu 2015 vyšel dokument Miracles Out of Nowhere, který mapuje vznik Kansas a jejich vzestup s deskami Leftoverture a Point of Know Return. Původně vyšel v limitované edici s bonusovým DVD. Dokument doplnilo stejnojmenné CD.
1. září 2015 bylo oznámeno, že kapela podepsala smlouvu s německým vydavatelstvím Inside Out Music, specializovaným na progresivní rock. V září 2016 pak vyšlo patnácté studiové album The Prelude Implicit. Spoluautor a spoluproducent Zak Rizvi byl poté přijat jako plnohodnotný člen, čímž Kansas získali prvního druhého kytaristu od odchodu Steva Morseho. Poté následovalo výroční turné k desce Leftoverture, zahájené opět v pittsburghském Benedum Center. V listopadu 2017 vyšel dvoudiskový komplet Leftoverture Live & Beyond s 19 skladbami z různých koncertů. V roce 2018 oslavili 40 let od Point of Know Return celkovým přehráním této desky na turné. Po jeho podzimní části odešel klávesista Manion a byl nahrazen Tomem Brislinem (dříve Yes, Meat Loaf, Debbie Harry, Renaissance, Camel, Dennis DeYoung aj.).
20. března 2020 kapela oznámila nové studiové album The Absence of Presence, které kvůli výrobním problémům vyšlo až 17. července 2020. Původně plánované evropské turné k desce bylo kvůli "pandemii COVID-19" odloženo na rok 2022. V dubnu 2021 Zak Rizvi skupinu opustil, aby se mohl věnovat novým projektům. V létě pak fanoušky zasáhla zpráva o smrti Robbyho Steinhardta, který zemřel 17. července 2021 ve věku 71 let na zánět slinivky.
Následující roky byly poznamenány častými změnami v sestavě. V květnu 2023, těsně před začátkem výročního turné ke 40 letům, oznámil odchod David Ragsdale, jehož nahradil Joe Deninzon (Stratospheerius). V listopadu 2023 zastoupil Billyho Greera baskytarista a zpěvák Kyle Henderson (The Producers). V lednu 2024 zaskakoval na Floridě za Riche Williamse bývalý člen Zak Rizvi, zatímco se Williams zotavoval z nemoci. 23. února 2024 Kansas oznámili, že Phil Ehart musel po infarktu opustit pódium – bicí opět převzal Eric Holmquist. 18. dubna se ke kapele znovu připojil Zak Rizvi. Billyho Greera na následném turné nahradil Dan McGowan (The Tea Club), který se stal stálým členem po Greerově odchodu do důchodu po koncertu 1. září 2024 ve Windsoru (Kanada), čímž uzavřel své devětatřicetileté působení v Kansas.
Podrobnosti: Kansas - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Kansas (1974)
Song for America (1975)
Masque (1975)
Leftoverture (1976)
Point of Know Return (1977)
Monolith (1979)
Audio-Visions (1980)
Vinyl Confessions (1982)
Drastic Measures (1983)
Power (1986)
In the Spirit of Things (1988)
Freaks of Nature (1995)
Always Never the Same (1998)
Somewhere to Elsewhere (2000)
The Prelude Implicit (2016)
The Absence of Presence (2020)
MASS
Mass byla bavorská heavymetalová parta z Regensburgu, která vznikla v roce 1973 pod názvem Black Mass a rozpadla se v roce 1987. Skupina se ale koncem roku 2016 opět dala dohromady, přičemž klasickou sestavu rozšířily klávesy.
V roce 1973 dal baskytarista Günther Viktor Radny dohromady muzikanty Josefa Hartla (zpěv), Waltera Specka (kytara) a Charlese Freye (bicí) v Lappersdorfu u Regensburgu. Tato čtveřice, ovlivněná Black Sabbath, zvolila název Black Mass. Po sebevraždě Waltera Specka ho nahradil kytarista Gerd Schneider ze Saarbrückenu, ale kvůli problémům s drogami byl brzy nahrazen Angličanem Mickem Thackerayem. Na postu bubeníka vystřídal Charlese Freye Johannes Eder. Jakmile se situace stabilizovala, skupina si zkrátila název na Mass.
V dubnu 1975 skupina nahrála v mnichovském Studiu 70 album Back to the Music, které produkoval Dave Siddle – známý ze spolupráce s Jimi Hendrixem, Deep Purple i německými krautrockery. Projekt málem ztroskotal kvůli alkoholovým výpadům Thackeraye a drogovým excesům zpěváka Hartla. Nahrávky se ztratily. Novým kytaristou se stal Detlef 'Dave' Schreiber (ex-Walpurgis) a trojice pokračovala bez klasického zpěváka. Radny a Schreiber si rozdělili vokály. Alba Back to the Music a Rock'n'Roll Power at 25th Hour vznikla s malým časovým odstupem.
Debut obsahoval devět vlastních skladeb a cover "Painter Man" od The Creation. Prodej 5 000 kusů byl slušný úspěch a vystoupení v okolí Regensburgu měla pozitivní ohlasy. I když mimo Německo hráli jen zřídka, zazářili například v roce 1977 ve švýcarském Churu – jako hlavní hvězda večera, kde předskakovala tehdy ještě málo známá formace Krokus. Druhé album již rozšířil zpěvák 'Jack E.' Burnside – zřejmě jediný černošský frontman heavymetalového uskupení v Německu té doby.
Rok 1979 přinesl zlom. LP Slaughter House vyšlo u hamburské Teldec (sublabel Strand) a v řecké albové hitparádě skončilo na čtvrtém místě. Plánované řecké turné ale zkrachovalo kvůli nedodané záloze. V letech 1980–1983 vydali Mass další tři studiovky, které se sice prodávaly solidně, ale do první metalové ligy se nedostali. Ačkoliv měli dost práce, stále spíš přežívali. Pozitivní tiskové ohlasy byly spíše výjimkou a často převažoval 'pohrdavý' tón. Podle Radnyho byly příčinou neúspěchu příliš mladý věk a naivita vůči hudebnímu byznysu – i drogám.
Album War Law z roku 1984 – opět pod produkcí Krokus Martina Pearsona – mělo všechny parametry úspěchu: promyšlenou image, žánrovou orientaci na speed metal, silný obal a nezávislé vydavatelství. Přesto se nedostavil zásadní průlom. Poslední větší turné podnikli Mass v květnu 1985 s německými Beast jako předkapelou švýcarské metalové avantgardy Celtic Frost. Následné album Kick Your Ass, vydané u malého labelu GVR (distribuce Roadrunner Records), bylo labutí písní formace. Burnside a Schreiber kvůli zdravotním problémům odešli a nahradili je zpěvák Ritchie Newton a kytaristé Heinz Götz a Bernie Hohenester. Následovala pouze lokální vystoupení. Poslední známkou existence kapely byl sampler Iron Tyrants – European Blitz (World Metal Records, září 1987) s písní "Pay It by Kick Your Ass". Tím se kapitola Mass uzavřela.
Radny se ještě jednou pokusil o restart: s Donem A. Bianchim (zpěv), Dieterem Sallerem (kytara), Gothem Krumbachem (klávesy) a bubeníkem Michaelem Hartingerem (Tyrus) založili formaci Monsters. Jediné LP z roku 1990 ale nemělo dlouhého trvání. Po rozpadu se Radny začal věnovat obchodu se starožitnostmi a působil v coverbandu, s nímž hrával už na začátku kariéry.
V roce 2017 vzkřísil Radny kapelu Mass znovu – tentokrát se zpěvákem Matthiasem Pfallerem, kytaristou Hannesem Heidem, bubeníkem Andym Gmeinwieserem a klávesistou Clemensem Matejkou. V dubnu 2019 vyšla u Pride & Joy Music novinka Still Chained, která si vysloužila příznivé ohlasy v hudebním tisku po celém světě.
Podrobnosti: Mass - Metal Archives
Diskografie (studiová alba):
Back to the Music (1977)
Rock’n’Roll Power at 25th Hour (1978)
Slaughter House (1979)
Angel Power (1980)
Swiss Connection (1981)
Metal Fighter (1983)
War Law (1984)
Kick Your Ass (1986)
Still Chained (2019)
MONTROSE
Montrose byla americká hardrocková formace založená v roce 1973 a pojmenovaná po svém kytaristovi a zakladateli Ronniem Montroseovi. V původní sestavě působil zpěvák Sammy Hagar, který později prorazil jako sólista i jako frontman skupiny Van Halen. Partu doplňovali baskytarista Bill Church a bubeník Denny Carmassi. Než se Montrose na začátku roku 1977 rozpadli, zaznamenali jen mírný komerční úspěch. Jejich debut z roku 1973 však získal status mezinárodního hitu až zpětně – s více než milionem prodaných kusů a platinovým oceněním v roce 1986.
Ještě před založením Montrose byl Ronnie Montrose úspěšným studiovým kytaristou. Hrál například na Tupelo Honey Vana Morrisona (s Billem Churchem), spolupracoval s Beaverm & Krausem i Herbiem Hancockem a působil v kapele Edgara Wintera – jeho kytaru slyšíme na megahitu "Frankenstein" z alba They Only Come Out at Night.
Zakládající sestava Montrose – Ronnie Montrose (kytara), Sammy Hagar (zpěv), Bill Church (basa) a Denny Carmassi (bicí) – vznikla počátkem roku 1973 po odchodu Ronnieho Montrose z Edgar Winter Group. Hagar a Carmassi byli ostřílení hráči ze sanfranciských coverbandů, zatímco Church s Montrosem se znali ze spolupráce s Vanem Morrisonem a producentem Tedem Templemanem. Právě díky Templemanovi se Montrose dostali ke smlouvě s Warner Bros.
Kvarteto, zpočátku vystupující pod jménem 'Ronnie Montrose and Friends', si odbylo veřejný debut 21. dubna 1973 v rámci 45minutového rozhlasového vysílání na stanici KSAN FM. V pořadu Toma Donahuea zaznělo deset skladeb nahraných ve studiu Record Plant v Sausalitu – téměř celé debutové album (až na "Space Station No. 5") plus dosud nevydané věci jako "Roll Me Nice", "You're Out of Time" a "Roll Over Beethoven". Nahrávka kolovala roky jako bootleg, oficiálně vyšla až v roce 2017 na deluxe verzi debutu.
Debutová deska Montrose, produkovaná Tedem Templemanem, vyšla koncem roku 1973 u Warner Bros. Ačkoli se zpočátku v žebříčcích příliš neprosadila (v Billboardu skončila na 133. místě), s odstupem let se z ní stal hardrockový klenot – prodalo se přes milion kusů. Album bývá označováno za 'americkou odpověď na Led Zeppelin' a ovlivnilo například heavymetalové Iron Maiden, kteří hráli některé skladby z této nahrávky.
Jako první odešel z kapely baskytarista Bill Church, jehož na druhé desce Paper Money (1974) nahradil Alan Fitzgerald. Ronnie Montrose se mezitím snažil vymanit z škatulky 'hardrockový řev' – kapela se posunula směrem k melodičtějšímu, kompozičně i zvukově pestřejšímu stylu. Ačkoli fanoušci i kritici přijali novinku vlažně, Paper Money se zpočátku prodávalo dvakrát lépe než debut a v Billboardu dosáhlo 65. příčky.
Napětí mezi Ronniem Montrosem a Sammym Hagarem vyvrcholilo během evropského turné 1974–75, po kterém Hagar v únoru 1975 skupinu opustil. Nahradil ho Bob James z Los Angeles. Kapela rozšířila sestavu o klávesistu Jima Alcivara. Z původní rytmiky zůstali bubeník Carmassi a baskytarista Fitzgerald. Nová pětice debutovala 5. dubna 1975 v legendárním Winterland Ballroom v San Franciscu. V této sestavě vyšla alba Warner Bros. Presents Montrose! (1975) a Jump On It (1976), které produkoval Jack Douglas – známý díky spolupráci s Aerosmith. Na Jump On It hrál na basu Randy Jo Hobbs, ale během následujícího turné skupina vystupovala ve čtyřech, přičemž basové party odehrával klávesista Jim Alcivar.
Pod vedením impresária a koncertního promotéra Billa Grahama dosáhli Montrose mezi lety 1975–1977 vrcholu své komerční slávy. Absolvovali vyčerpávající šňůru po Spojených státech a Kanadě a hráli především na velkých stadionech či v arénách po boku zvučných jmen jako The Rolling Stones, KISS, Yes, Rush, The Eagles, Journey a Aerosmith. Zároveň zvládali i roli headlinerů ve středně velkých halách. Po svém téměř smrtelném předávkování amfetaminem ještě v éře Edgar Winter Group kladl Ronnie Montrose v tomto období důraz na vystupování kapely bez drog a alkoholu.
Po odchodu zpěváka Boba Jamese po silvestrovském koncertu ve Winterlandu 31. prosince 1976 se kapela rozpadla. Ronnie Montrose se znovu vynořil až v lednu 1978 se sólovým instrumentálním počinem Open Fire. V roce 1979 pak založil novou formaci Gamma, ve které se sešli Jim Alcivar a Alan Fitzgerald z Montrose, bubeník Skip Gillette a skotský zpěvák Davey Pattison. Jejich debut Gamma 1 vyšel v roce 1979. Na pokračování Gamma 2 (1980) Gillettea nahradil bývalý bicman Montrose Denny Carmassi a Fitzgeralda vystřídal baskytarista Glenn Letsch – zakladatel kapely Night Ranger.
V roce 1987 dal Ronnie Montrose dohromady novou sestavu Montrose – se zpěvákem Johnnym Edwardsem a bubeníkem Jamesem Kottakem (oba z Buster Brown) a s Glennem Letschem na baskytaru. Tato sestava vydala jediné album Mean (1987). Kottak se později proslavil v německých bandách Kingdom Come a Scorpions. Původní čtveřice Montrose – Ronnie Montrose, Sammy Hagar, Bill Church a Denny Carmassi – se znovu sešla na Hagarově albu »Marching to Mars« (1997) ve skladbě "Leaving the Warmth of the Womb" a zahrála si společně během přídavků na několika Hagarových koncertech v letech 2003 a 2005.
Od roku 2001 až do své smrti vystupoval Ronnie Montrose nepravidelně s novou podobou Montrose, jejímž frontmanem byl Keith St John (za podpory Sammyho Hagara). Na bicí se střídali hardrockoví veteráni jako Chuck Wright, Ricky Phillips, Dave Ellefson, Mick Mahan, Sean McNabb, Pat Torpey, Mick Brown (Dokken), Eric Singer, Jimmy DeGrasso nebo Bobby Blotzer (Ratt). Mezi roky 2007 a 2009 Ronnie úspěšně bojoval s rakovinou prostaty, a poté začal být opět hudebně aktivní – koncertoval a dával rozhovory. Za zmínku stojí vystoupení na West Festu (40. výročí Woodstocku) v Golden Gate Parku před 70 000 lidmi. V roce 2009 tam Montrose hráli ve složení St John, Mick Brown a Sean McNabb. Po dlouhém boji s klinickou depresí si Ronnie Montrose 3. března 2012 vzal život. Na jeho počest se 27. dubna 2012 konal památeční koncert, kde se ke členům původní sestavy – Hagarovi, Churchovi a Carmassimu – připojil Joe Satriani jako sólový kytarista.
Podrobnosti: Montrose - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Montrose (1973)
Paper Money (1974)
Warner Bros. Presents Montrose! (1975)
Jump on It (1976)
Mean (1987)
NUTZ
Nutz bylo hardrockové uskupení z anglického Liverpoolu, které vzniklo v roce 1973 a které si dnes možná bohužel více lidí pamatuje pro jejich drzé obaly než pro hudbu samotnou. Přesto si získali věrné fanoušky po celé Velké Británii. K vrcholu jejich kariéry patřilo předskakování UFO v roce 1976 a Black Sabbath v březnu 1977. V roce 1980 se uskupení obnovilo jako NWOBHM formace Rage.
Vznik sestavy inicioval kytarista Mick Devonport přitáhnutím bubeníka Johna Myletta a baskytaristy Keitha Mulholanda. Hlavního zpěváka Davea Lloyda objevili díky televizní reklamě, ve které propůjčil svůj vokál znělce na tyčinku Cadbury's Crunchy. Tato náhoda přesvědčila trio, aby si ho přizvalo jako frontmana Nutz. Lloyd měl navíc následující den vystoupit v legendárním Cavern Clubu, takže nabídku přijal.
Sestava se usadila v Cavernu, kde přes den nahrávala a večer hrála živě. Debutové vydání pod hlavičkou A&M Records z roku 1974 však nesplnilo očekávání. Muchl více pozornosti přitáhla deska Nutz Too z roku 1975, která nabídla tvrdší produkci a zahrnovala interpretaci skladby "Changes Coming" od Pete Pizera. Hostem byl John 'Rabbit' Bundrick, který se objevil v baladě "The Love That You Lost". Zajímavé je, že i přesto, že se uskupení vydalo na turné po Severní Americe, žádné z alb tam nebylo k dostání, čímž ztratilo doma důležitý impuls. Naštěstí jejich kariéru oživilo cenné turné s Black Sabbath v roce 1976 ve Velké Británii a vystoupení na festivalu v Readingu.
V polovině roku 1977 se soubor rozrostl o klávesistu Kennyho Newtona, s nímž nahráli třetí počin Hard Nutz. Zanedlouho se vrátili na turné a na dalších koncertech ve Velké Británii vystupovali společně s kapelou Budgie. V roce 1978 vydali živou nahrávku Nutz Live Cutz, čímž ukončili smlouvu s A&M. Nahrávací společnost však poté uplatnila smluvní podmínky a znemožnila formaci nahrávat další dva roky. V této době se členové přestěhovali do Jersey.
Producent Geoff Appleby muzikanty zlákal zpět do Londýna a uspořádal pro ně předváděcí koncert v klubu Croydon Greyhound. Načasování bylo perfektní – punková vlna již opadla a hnutí NWoBHM získávalo na síle. Na této akci legendární DJ Neal Kay zorganizoval sezení, během kterého uskupení nahrálo novou skladbu "Bootliggers". Ta byla zařazena na dnes již kultovní kompilaci NWoBHM Metal For Muthas, vydanou v únoru 1980 pod hlavičkou EMI Records. Brzy pak muzikanti podepsali smlouvu u francouzského labelu Carrere Records, který je znovu uvedl na trh pod názvem Rage.
Podrobnosti: Nutz - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Nutz (1974)
Nutz too... (1975)
Hard Nutz (1977)
RITUAL
Záhadné hudební uskupení z Londýna, jež vzniklo v září 1973 a v roce 1983, v době vrcholícího NWoBHM, vydalo desku financovanou vlastními silami. Prvotina se jmenuje Widow, avšak název formace na etiketě chyběl, což vedlo k domněnkám, že název kapely je také Widow. Důvodem byla absence názvu na úplně prvním výlisku u Legend Records. Podle oficiálních webových stránek bylo prodáno 5000 kusů a v roce 1989 všechny zbývající kopie shořely při požáru. Ví se o přibližně 12 kopiích, které byly rozeslány jako promo, a určitě patří mezi nejvzácnější a nejdražší kousky historie NWoBHM.
Obal i názvy skladeb tohoto raritního debutu obsahují satanské motivy a členové partičky používali satanské pseudonymy, například 'ReBeth' (kytara/zpěv), 'Rex Duval' (bicí) a 'Les Hains' (basa). 'Gypsy Rebethe' strávil část kariéry mimo formaci jako úspěšný flamencový kytarista.
Další studiový počin vydala sestava v roce 1993, nesl název Valley of the Kings. O dva roky později ukončila svou činnost.
Skladba "Come to the Ritual" se objevila na kompilaci Britannia Infernus - A History Of British Occult And Black Metal (Godreah Records, 2002).
Podrobnosti: Ritual - Metal Archives
Diskografie (studiová alba):
Widow (1983)
Valley of the Kings (1993)
VARDIS
Vardis je anglická tříčlenná hardrocková, boogie rocková a heavy metalová formace z Wakefieldu v hrabství West Yorkshire, která se proslavila v letech 1978 až 1986 a v roce 2014 se znovu zformovala. Tvořili ji frontman a kytarista Steve Zodiac (vlastním jménem Stephen John Hepworth), basák Alan Selway a bubeník Gary Pearson. Selwaye později vystřídal Terry Horbury (dříve působil ve skupině Dirty Tricks).
Uskupení původně vzniklo pod názvem Quo Vardis jako pocta Status Quo. Později název zkrátili na Vardis. První nahrávky pořídili již v roce 1973 ve studiu Holyground Studios v Cass Yard ve Wakefieldu. Vůbec první skladba na vinylu nesla jméno "Jiving All Night Long" a strana B nesla titul "Stay with Me", obě z pera Zodiaca. Následoval druhý singl obsahující dvě coververze: "Roll Over Beethoven" (Chuck Berry) a "Don't Waste My Time" (Status Quo). Vardis si rychle získali pověst díky svým energickým živým vystoupením, unikátnímu přístupu, který kombinoval prvky glam rocku a heavy metalu sedmdesátých let, a pronikavému zvuku Fender Telecasteru frontmana Steva Zodiaca. Zodiac byl známý tím, že na koncertech hrál bosý a s odhalenou hrudí; jeho vzhled doplňovaly dlouhé, přirozeně ledově blond vlasy.
Pro první LP z roku 1979, 100MPH, zvolili neortodoxní postup a sestavili jej výhradně z živých nahrávek. Tento tah se ukázal jako dobrý nápad, díky němuž si hned na startu kariéry získali značné množství fanoušků. V srpnu 1981 byli pozváni zahrát na festival Heavy Metal Holocaust po boku Motörhead, Ozzy Osbourne a Triumph. Odhaduje se, že akci navštívilo kolem 30 000 příznivců heavy metalu, přičemž výkon PA údajně dosáhl přes 100 000 wattů.
První studiový počin, vydaný v dubnu 1981 a pojmenovaný The World's Insane, obsahoval coververzi skladby "Silver Machine" od Hawkwind. Na této skladbě se hrálo na dudy v podání Judda Landera, což z něj činí jedno z mála heavymetalových alb té doby, kde zazněly dudy. Na desce rovněž hostoval Andy Bown ze Status Quo, který přispěl klávesami. V roce 1982 vydali další eponymní studiovku a Steve Zodiac byl čtenáři časopisu Sounds zvolen mezi 15 nejlepších rockových kytaristů. Třetí deska Vigilante vyšla v roce 1986, poté se sestava Vardis rozpadla kvůli vleklým právním sporům s bývalým managementem.
V březnu 2014 se Vardis znovu dali dohromady v sestavě Zodiac/Horbury/Person a až do Horburyho odchodu na konci roku vystupovali na festivalech ve Velké Británii a Německu. První duben přinesl vydání remasterované edice Vigilante (1986) na CD a digitálně prostřednictvím vydavatelství Hoplite Records. V lednu 2015 byl představen nový bubeník Joe Clancy, protože formace plánovala napsat a nahrát nový materiál. Tato sestava vydala 18. července EP 200 MPH, první nový počin Vardis po 29 letech, který sklidil příznivé ohlasy kritiků.
V listopadu 2015 podepsali s německým labelem SPV/Steamhammer celosvětovou smlouvu, přičemž nová deska, Red Eye, byla plánována na rok 2016. 15. prosince téhož roku náhle zemřel baskytarista Terry Horbury po krátkém boji s rakovinou. Na jeho místo nastoupil Martin Connolly, aby dodržel koncertní závazky na podporu Red Eye v následujícím roce. V září 2019 byl jako nový stálý basák představen Roly Bailey. Koncem roku 2021 vyšlo živé album 100 M.P.H. @ 100 Club.
Podrobnosti: Vardis - Metal Archives
Diskografie (studiová alba):
The World's Insane (1981)
Quo Vardis (1982)
Vigilante (1986)
Red Eye (2016)
WITCHFYNDE
Kořeny britského hudebního uskupení Witchfynde sahají až do roku 1973, kdy se Montalo (kytara) a Gra Scoresby (bicí) poprvé dali dohromady. Oba tehdy působili v jiných formacích, ale začali podnikat kroky k založení vlastního bandu. Rok vzniku se proto uvádí různě, pohybujíc se mezi lety 1973 a 1976. Byli mezi prvními, kteří používali "satanské" texty, čímž možná ovlivnili sestavu Venom a přispěli k rozvoji black metalového stylu, i když hudebně s ním nemají mnoho společného.
V polovině sedmdesátých let doplnili sestavu Steve Bridges (zpěv) a Andro Coulton (baskytara) a ke konci dekády Witchfynde konečně debutovali jako živá formace. Hned na první koncert si zajistili pozici předskokana Thin Lizzy, což jim zajistilo fanouškovskou základnu a umožnilo zahájit rozsáhlé koncertování, které přineslo tolik potřebné finance pro nahrávání ve studiu.
Debutové studiové dílo Give 'Em Hell, původně plánované jako EP, vyšlo na začátku roku 1980 u nově vzniklého vydavatelství Rondelet Records, které založili místní podnikatelé s vírou v sestavu. Hned po vydání následovalo předskakování Def Leppard a později předskakovali všem nejvýznamnějším bandům pevně etablovaného hnutí New Wave of British Heavy Metal. Později v roce 1980 vyrazili sami na koncertní šňůru jako headlineři a na sklonku roku vyšlo i jejich druhé LP Stagefright.
Vypadalo to, že formace strmě stoupá vzhůru a nic jí nebrání dosáhnout špičky hnutí, ale pak se vše začalo hroutit. V době nahrávání Stagefright odešel baskytarista Coulton, kterého nahradil Pete Surgey. Nahrávací společnost poté zrušila finanční podporu a zpěvák Bridges se jako přímý důsledek této tíživé situace rozhodl band opustit. Jejich tehdejší manažer Ben Silks však poskytl kvalitní právní pomoc a udržoval partu v dobré náladě v těchto těžkých chvílích.
Nakonec se k nim připojil Luther Belz jako zpěvák a začali nahrávat skladby pro další počin. V roce 1983, kdy měly právní problémy formálně vyřešeny, podepsali smlouvu s Expulsion Records a vydali třetí dlouhohrající desku Cloak and Dagger. Bohužel vydavatelství brzy zkrachovalo, takže propagace nové produkce byla takřka nulová. Basák Surgey krátce nato odešel a vystřídal ho Edd Wolfe.
Nová sestava se dostala do nahrávacího studia Phila Chiltona, skalního příznivce, který jim poskytl své studio i pro předchozí počin. Po téměř roce ve studiu měli Witchfynde dostatek materiálu pro další album. V této fázi podepsali smlouvu s belgickým vydavatelstvím Mausoleum Records, u kterého v roce 1984 vyšlo LP Lords of Sin.
Události se ale opět začaly komplikovat. Wolfe odešel hned po vydání alba a na basu ho nahradil Al Shor. Následovalo negativní přijetí tohoto posledního počinu hudebním tiskem a krátce poté Mausoleum Records zkrachovalo, stejně jako jejich předchozí label. Bez vydavatelství, se dvěma deskami vydanými během dvou let, které prakticky neměly žádnou propagaci, a bez pozitivní energie kolem, se členové rozhodli prozkoumat jiné cesty.
Následujících více než deset let měla parta pauzu. Rostoucí zájem o NWOBHM v druhé polovině devadesátých let a kompilace Best Of Witchfynde z roku 1996 vedly k tomu, že se Montalo, Scoresby a Belz v roce 1999 dali znovu dohromady a prodiskutovali obnovení staré sestavy. Brzy se přidal i bývalý baskytarista Surgey. Belz se ale rozhodl jít jinou cestou a za mikrofonem ho vystřídal Harry Harrison.
Tato sestava brzy zamířila do studia. Sedmnáct let po předchozím počinu byl připraven nový materiál a v roce 2001 vydavatelství Edgy Records uvedlo na trh album The Witching Hour. Na podporu alba absolvovali Witchfynde turné v Německu, Nizozemsku, Švédsku a dokonce i ve Spojených státech; zájem byl natolik silný, že mohli pokračovat v činnosti. Starší nahrávky byly v průběhu následujících let zpřístupněny na různých labelech v CD formátu a v roce 2007 vznikla nová kolekce Best Of.
V roce 2008 vyšlo nové studiové dílo Play It to Death, ale krátce poté byl Harrison ze zdravotních důvodů nucen band opustit, což vedlo k návratu Luthera Belze. V červenci 2014 se přidal druhý kytarista Tracey Abbott z kapely Overdrive. Witchfynde odehráli jeden z prvních koncertů na festivalu Metalcova ve španělské Barceloně 28. listopadu 2015 a koncertovali až do roku 2020, kdy se kvůli špatnému zdravotnímu stavu konalo poslední vystoupení zbývajících původních členů, Montala a Gra Scoresbyho. Koncert se odehrál ve slavném newcastleském rockovém baru Trillions a brzy po něm odešel do důchodu i Luther Belz.
Po odchodu Witchfynde z živé scény se dlouholetý kytarista Tracey Abbott dohodl se zakladateli, že bude pokračovat v koncertním turné jako Abbottoir (hříčka s jeho jménem) spolu s baskytaristou Ianem Hamiltonem. Jako The Witchfynde-X hrají set obsahující skladby ze šesti studiových počinů původní formace.
Podrobnosti: Witchfynde - Metal Archives
Diskografie (studiová alba):
Give 'Em Hell (1980)
Stagefright (1980)
Cloak & Dagger (1983)
Lords of Sin (1984)
The Witching Hour (2001)
Play It to Death (2008)
Výročí osobností
leden 1973
17.1.1973 - narodil se slovenský bubeník PETER SCHLOSSER, člen skupiny Tublatanka
únor 1973
22.2.1973 - narodil se švýcarskoněmecký bubeník DANIEL LÖBLE, člen skupiny Helloween
březen 1973
6.3.1973 - narodil se švédský kytarista a skladatel PETER LINDGREN, člen skupiny Opeth
duben 1973
11.4.1973 - narodil se finský kytarista, skladatel a zpěvák TOMI KOIVUSAARI, zakládající člen skupiny Amorphis
27.4.1973 - narodil se švédský baskytarista SHARLEE D'ANGELO (vlastním jménem Charles Petter Andreason), člen skupin Mercyful Fate, Arch Enemy a dalších
29.4.1973 - narodil se švédský zpěvák JOHAN HEGG, člen skupiny Amon Amarth
květen 1973
13.5.1973 - narodil se americký bubeník WILL CARROLL, člen skupiny Death Angel
červen 1973
3.6.1973 - narodil se finský bubeník TOMMI LILLMAN (3.6.1973 - 13.2.2012), člen Sinergy, Lordi, Vanguard a mnoha dalších kapel
červenec 1973
6.7.1973 - narodil se moravský kytarista MARTIN 'DALMATIN' DUFKA, člen skupiny Nemesis
28.7.1973 - narodil se švédský bubeník NIKO KAUKINEN, člen skupin Amon Amarth, Dark Funeral a jiných
srpen 1973
9.8.1973 - narodil se český bubeník LUKÁŠ DOKSANSKÝ, člen skupiny Arakain
20.8.1973 - narodil se nizozemský bubeník IVAR DE GRAAF, člen skupin Kingfisher Sky a Within Temptation
25.8.1973 - narodil se švédský kytarista a skladatel OLAVI MIKKONEN, zakládající člen skupiny Amon Amarth
září 1973
8.9.1973 - narodil se americký baskytarista a zpěvák TROY SANDERS, člen skupin Mastodon a Thin Lizzy
říjen 1973
18.10.1973 - narodil se americký bubeník DAVID KEITH, člen skupin Blackmore's Night a Rainbow
prosinec 1973
31.12.1973 - narodil se finský bubeník KAI HAHTO, člen skupin Nightwish, Wintersun a dalších
31.12.1973 - narodil se americký kytarista OLI HERBERT (31.12.1973 - 16.10.2018), člen skupiny All That Remains
