| Původ: | Hamburk, Německo |
| Aktivní roky: | 1984 - současnost |
| Styl: | Heavy metal, speed metal, power metal |
| Vydavatelé: | Noise, RCA, EMI, Castle, Sony Music, Nuclear Blast, Steamhammer/SPV |
| Web: | helloween.org |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Helloween |
HELLOWEEN je německá powermetalová skupina založená v roce 1984 v Hamburku členy skupin IRON FIST, GENTRY, SECOND HELL a POWERFOOL. Její první sestavu tvořili zpěvák a kytarista Kai Hansen, baskytarista Markus Grosskopf, kytarista Michael Weikath a bubeník Ingo Schwichtenberg. V době, kdy Hansen v roce 1989 z HELLOWEEN odešel a založil GAMMARAY, se kapela vyvinula v pětičlennou a Michael Kiske převzal roli zpěváka. Schwichtenberg i Kiske se s HELLOWEEN rozešli v roce 1993; Schwichtenberg zemřel o dva roky později - spáchal sebevraždu. Od té doby do roku 2016 došlo k četným změnám v sestavě, takže jedinými zbývajícími původními členy zůstali Grosskopf a Weikath. Jako septet tvoří jejich současnou sestavu čtyři pětiny sestavy z dob alba Keeper of the Seven Keys a tři další členové, zpěvák Andi Deris (který v roce 1994 nahradil Kiskeho), kytarista Sascha Gerstner a bubeník Daniel Löble.
Od svého vzniku vydali HELLOWEEN 16 studiových, tři živá alba, tři EP a 30 singlů, byli oceněni 14 zlatými a šesti platinovými deskami a prodali více než deset milionů nahrávek po celém světě. Bývají označováni za 'otce power metalu', stejně jako za jedny z takzvané 'velké čtyřky' rané německé scény tohoto žánru, spolu s kapelami GRAVE DIGGER, RAGE a RUNNING WILD a za jedny z power metalové 'velké čtyřky' vůbec, spolu s BLIND GUARDIAN, SABATON a DRAGONFORCE.
Kořeny skupiny sahají až do roku 1978, kdy se v německém Hamburku ve formaci Gentry sešli dva kytaristé – Kai Hansen a Piet Sielck. Po několika personálních změnách doplnili sestavu bubeník Ingo Schwichtenberg a baskytarista Markus Grosskopf (dříve Traumschiss a Blast Furnace). V této době se měnil i název souboru – nejprve na Second Hell a později na Ironfist. V této podobě vzniklo demo se třemi skladbami: "Cold Heart", "Prisoner" a "Ain't No Fantasy", jejichž autorem byl Piet Sielck.
Právě tehdy dostal Kai Hansen nabídku od Michaela Weikatha (rovněž bývalého člena Blast Furnace), aby se přidal k jeho skupině Powerfool. Kai nejprve odmítl, ale v roce 1982, po odchodu Pieta Sielcka, který s sebou odnesl i přístup ke zkušebně, nakonec na Weikathovu nabídku kývl. Jakmile se opět naskytla možnost zkoušet, vzal Kai Michaela s sebou a kapela přijala nový název – Helloween. Psal se tehdy rok 1984. Piet Sielck se později prosadil jako zvukový technik u formací jako Blind Guardian, Gamma Ray, Grave Digger a dalších.
Na začátku roku 1984 podepsali Helloween smlouvu s vydavatelstvím Noise Records a nahráli dvě písně pro kompilační desku Death Metal, která vyšla v dubnu téhož roku. Kromě nich se na albu objevily i další skupiny jako Hellhammer, Running Wild a Dark Avenger. Jednalo se o skladby "Oernst of Life" od Weikatha a Hansenovu "Metal Invaders", jejíž rychlejší verze se později objevila na debutovém albu formace.
Rok 1985 přinesl pro Helloween řadu zásadních událostí. Vydali své první studiové EP s pěti skladbami a v témže roce spatřilo světlo světa i jejich první dlouhohrající LP Walls of Jericho. I přes syrový zvuk zazněla na desce jasná vize, jak má znít poctivý speed metal – styl, který kapela pomohla definovat – a nahrávka právem vyvolala pozornost.
Během následujícího turné se ale ukázalo, že Hansen má potíže zvládat zpěv a hru na kytaru současně. Dočasně vypomohl Ralf Scheepers ze spřátelené formace Tyran Pace, avšak v kapele se už začala rodit myšlenka na samostatného vokalistu.
Hansen v roce 1999 v rozhovoru uvedl: „Chtěli jsme se věnovat mnohem složitějším věcem na kytaru a techničtějším. Takže to pro mě bylo čím dál těžší, aniž bych měl velké zkušenosti s vokály. Nikdy jsem neměl lekce nebo tak něco a na kytaru jsem ještě nebyl tak zvyklý, takže to bylo čím dál těžší. Na druhou stranu jsme si říkali, že by bylo super mít opravdového frontmana, opravdového zpěváka. Slyšeli jsme Queensryche, jejich první album, a říkali jsme si, týjo, to by bylo super mít takového zpěváka, který by dokázal být velmi stabilní ve vysokých vzletných tónech a měl takový výraz.“
V roce 1986 vychází skupině ještě EP Judas a na samém konci roku, v listopadu, se k nim přidává osmnáctiletý zpěvák Michael Kiske z místní hamburské skupiny Ill Prophecy. Kiske o ně zpočátku neměl zájem, protože znal pouze poněkud thrashovější Walls of Jericho a myslel si, že se jeho hlas k této hudbě nehodí. Po Weikathově naléhání se ale zúčastnil jedné z jejich zkoušek, kde si poslechl několik skladeb, které složili přímo pro jeho hlas (později se objevily na dalších deskách), a změnil názor.
S novým frontmanem v zádech Helloween oslovili nahrávací společnosti Noise International a RCA a navrhli jim vydání dvojLP, které by představilo jejich čerstvou sestavu. Tento návrh byl však zamítnut.
Místo dvojalba tak bylo uskupení nuceno natočit klasickou studiovku, i když její název Keeper of the Seven Keys: Part I naznačoval pokračování. Nosič vyšel u Noise Records 23. května 1987, několik měsíců poté, co kapela strávila zimu 1986 a 1987 intenzivní prací ve studiu Horus Sound v Hannoveru. Obsahoval převážně písně z pera Hansena, a protože se Michael Weikath zotavoval z nervového zhroucení, nahrál Hansen i všechny rytmické kytary. Weikath zvládl pouze několik sól a přispěl jedinou kompozicí – baladou "A Tale That Wasn't Right". Později uvedl, že byl vděčný, že v sestavě vůbec zůstal.
Deska získala skvělé recenze a nadšený ohlas fanoušků. Pozitivní přijetí zavedlo Helloween mimo jiné také do USA, kde koncertovali společně s Grim Reaper a Armored Saint. Jejich americký distributor RCA je přiměl natočit videoklip k epické skladbě "Halloween", který byl ale zkrácen na čtyři minuty kvůli vysílacímu času MTV. Po společném evropském turné s Overkill se však začaly rýsovat první vnitřní spory.
Hansen, vyčerpaný z intenzivního koncertování, požádal soubor, aby si dal krátkou pauzu od živých vystoupení. Jelikož ale rozjetý vlak jménem Helloween právě nabíral na rychlosti, čas na přestávku nebyl podle ostatních vhodný. Rozepře se týkaly nejen budoucího hudebního směřování, ale i rozsahu turné a dalších, často banálních, témat. Právě tehdy začal Hansen vážně uvažovat o odchodu.
V srpnu 1988 vyšlo další LP Keeper of the Seven Keys: Part II. Tentokrát deska obsahovala více skladeb, jejichž autorem byl Weikath. Záměrem bylo, aby se na prvním díle objevily Hansenovy kompozice, blízké stylu debutu, zatímco druhá část měla přinést Weikathovy nápady, které byly melodičtější a přístupnější.
Nový titul těžil z úspěchu předchozího alba a plynule navazoval na jeho kvality. Slavil úspěchy po celé Evropě, Asii i v Americe. Získal zlatou desku v Německu, ve Finsku se vyšplhal na druhé místo a ve Švédsku na sedmé. V USA se umístil na 108. příčce a ve Velké Británii pronikl do Top 30, kde obsadil 24. pozici.
Z nahrávky byly vydány dva singly – "Dr. Stein" a "I Want Out". První jmenovaná skladba zaujala dlouhým bluesově laděným sólem a klávesovým intermezzem. V britské hitparádě se singl vyšplhal na 57. místo. "I Want Out" se stala nejznámější písní Helloween a její coververzi později nahrály i další metalové formace jako Gamma Ray (Hansenův nový projekt), Unisonic, HammerFall, LORD nebo Sonata Arctica. Videoklip k této skladbě, režírovaný Stormem Thorgersonem, se dostal do rotace MTV.
V této skladbě se kytarista Hansen otevřeně vyjadřoval ke své frustraci z tehdejšího života v Helloween. „Bylo to prohlášení, to jo," uvedl Hansen. "Nešlo jen o to, že jsem chtěl odejít z kapely, byla to obecná věc týkající se všeho, co se dělo. Špatný management, jiní lidé nám říkali, kde máme být a co máme dělat, nekonečné interní diskuse... Chtěl jsem prostě jenom hrát rock.“
Server Loudwire zařadil Keeper of the Seven Keys: Part II na první místo žebříčku '25 nejlepších powermetalových alb všech dob'. Podobně i Metal Hammer titul zařadil mezi '10 zásadních powermetalových alb', a v roce 2019 ho opět Loudwire umístil na samotný vrchol stejného žebříčku.
Navzdory obrovskému úspěchu se vztahy uvnitř sestavy dále zhoršovaly. Více času trávili spory než tvořením nového materiálu. Hansen svolal další schůzku, kde znovu apeloval na potřebu pauzy, ale ani tentokrát neuspěl. Kapela mezitím vystoupila 20. srpna 1988 na festivalu Monsters of Rock v Donington Parku před 100 000 diváky, po boku Iron Maiden, Davida Lee Rotha, Kiss, Megadeth a Guns N' Roses. Helloween také předskakovali Iron Maiden během jejich turné »Seventh Tour of a Seventh Tour«.
Přibližně ve stejné době došlo k napětí mezi skupinou a vydavatelstvím Noise, které vyústilo v ostrý spor. Uskupení bylo nespokojené s výší honorářů, a to s ohledem na vysoký prodej alb, merche a náročné turné.
Na podzim 1988 se Helloween vydali na další evropské turné, tentokrát již jako hlavní hvězdy. Pod názvem 'Pumpkins Fly Free Tour' vznikl jejich první koncertní záznam, vydaný o rok později jako Live in the U.K.. Tento materiál vyšel rovněž jako Keepers Live v Japonsku a I Want Out Live ve Spojených státech.
Na podporu svého pořadu Headbangers Ball uspořádala MTV v roce 1989 také turné Headbangers Ball Tour a pozvala Helloween, aby se k němu připojili. Ještě před začátkem série koncertů však Kai Hansen v prosinci 1988 oznámil svým spoluhráčům, že formaci opouští. Jeho poslední vystoupení proběhlo 8. listopadu 1988 v birminghamském klubu The Hummingbird.
Helloween následně oslovili Rolanda Grapowa, kterého Michael Weikath zaregistroval už dříve v jednom hamburském klubu, kde vystupoval se svou skupinou Rampage. Weikath si jeho jméno zapamatoval pro případ, že by se Hansen rozhodl odejít. Grapow tehdy pracoval jako automechanik a v roce 2017 přiznal, že kdyby od Weikatha nezazněla nabídka připojit se k Helloween, zůstal by u své profese a vzdal se hudebního snu.
„Weikath mi zavolal v srpnu 88 a zeptal se, jestli pořád hraju na kytaru. Prý mě viděl s Rampage. Nabídl mi, abych se připojil k Helloween, jakmile skončí evropská část turné, protože Kai chtěl odejít... Tak jsem se pustil do učení jejich písní a v prosinci jsem s nimi zkoušel pět skladeb. O pár týdnů později už jsem stál na pódiu v Americe a následovalo Japonsko.“
Turné Headbangers Ball Tour odstartovalo v dubnu 1989. Helloween se tehdy spojili s thrashmetalovou skupinou Exodus ze sanfranciské oblasti a společně předskakovali hlavním hvězdám večera Anthrax. Umístění na druhém místě večerního line-upu, bezprostředně před nástupem Anthrax, přispělo k masivnímu zájmu amerických fanoušků a otevřelo kapele cestu ke globálnímu úspěchu. Kiske tehdy poznamenal: „Rozumím tomu, proč pro nás mělo smysl zapojit se do MTV, ale nemyslím si, že jsme se k tomu projektu vůbec hodili. Každý večer hrajeme to nejtvrdší, co máme, ale nejsme thrash.“
Na vrcholu popularity se Helloween rozhodli podepsat smlouvu s velkým vydavatelstvím EMI, což jim doporučila manažerská agentura Sanctuary, která zastupovala také Iron Maiden. Předchozí label Noise Records na kapelu podal žalobu pro porušení smlouvy, což vedlo k naprostému zastavení její činnosti. Od června 1989 do dubna 1992 tak neodehráli jediný koncert. Veškeré dosavadní momentum vyprchalo. K opětovnému nastartování došlo až na jaře 1992, kdy kapela odehrála několik evropských a později i japonských koncertů.
První studiový počin s novým kytaristou Grapowem, Pink Bubbles Go Ape, vyšel u EMI na jaře 1991 v Evropě a Japonsku. Ve zbytku světa, včetně Německa, bylo vydání odloženo až na duben 1992 kvůli probíhajícímu právnímu sporu mezi současným a bývalým vydavatelem. Mezitím se hudební scéna dramaticky proměnila. Nepomohlo ani to, že se Helloween výrazně odklonili od svých speedmetalových kořenů a přiklonili se k tvrdšímu rocku. Výsledkem byl komerční neúspěch a sílící vnitřní napětí.
Desku doprovázely dva singly – "Kids of the Century" a "Number One". První zmíněná skladba se dostala na 56. místo britské hitparády. Mezi další písně patřila "Heavy Metal Hamsters", kterou podle Weikatha kapela nikdy neplánovala zařadit na řadové album – měla být pouze na B-straně.
Atmosféru při nahrávání zhoršily spory mezi producentem Chrisem Tsangaridesem, členy skupiny, managementem i vydavatelstvím. Weikath o tom řekl: „Už od začátku bylo jasné, že je něco špatně. Všechno řídili Michael a Ingo a Chrisovi se moje písně vůbec nelíbily. Nechápal jejich chytrost.“ Weikath tehdy prosazoval návrat producenta Tommyho Hansena. Skupina zároveň utratila za nahrávání téměř 400 000 liber. „Celá ta situace byla mizerná,“ vzpomínal Kiske v roce 2017. „Utratili jsme majlant ve studiu v Dánsku, ale nebyla tam žádná inspirace.“
Obal navrhl Storm Thorgerson a dívka na fotografii je jeho neteř. Thorgerson zároveň režíroval videoklip k písni "Kids of the Century".
Následující deska Chameleon vyšla v létě 1993. Šlo o silně experimentální projekt, který fanoušky nepřesvědčil a znovu selhal komerčně. Stylový odklon od předchozího zvuku odradil mnohé příznivce. Navíc se prohlubovaly problémy bubeníka Inga Schwichtenberga, který trpěl psychickými obtížemi. „Na turné jsme si začali všímat, že s ním není něco v pořádku. Pod tlakem se choval podivně… dělal zvláštní věci. Žili jsme s ním a viděli jsme jeho proměny,“ vzpomínal Weikath.
Grosskopf v roce 1996 doplnil: „Letos jsme se s ním viděli. Působilo to, jako by měl v hlavě dvě osoby – dobrou a zlou. Říkal mi, že to zlé na něj neustále mluvilo. Byl v hluboké depresi. Rozhodli jsme se zajistit mu odbornou pomoc, protože už jsme mu sami nemohli pomoct.“
Schwichtenberg musel skupinu opustit, dokud se nezotaví z problémů s drogami a nezačne se léčit se schizofrenií. Po dlouhém telefonátu s Weikathem, během něhož mu Michael vysvětlil důvody tohoto bolestného kroku, byl nahrazen session bubeníkem Ritchiem Abdel-Nabim, který dokončil Chameleon Tour. Část evropských vystoupení však byla zrušena. Helloween hráli v poloprázdných sálech a rozhodnutí postavit setlist převážně na písních z Chameleon a Pink Bubbles situaci nepomohlo.
V roce 1994 se Weikath ohlédl za Kiskem i turné: „Během toho turné jsme odehráli jen sedm koncertů, zbytek byl zrušen. Kiske tvrdil, že má nemocné hlasivky, ale všichni jsme si mysleli, že šlo o paniku. Hlas mizí, když člověk cítí strach. Na pódiu byl statický, a když jsem ho požádal, aby se víc hýbal, řekl, že mu ubírám autoritu. Přestal být spontánní, stál na místě, aby se mu líp zpívalo. A to ukázalo, že skladby z Chameleon se na koncerty prostě nehodí. Možná to album mohlo být zajímavé, ale naživo nefungovalo. Bylo to jako rýže – lepkavá, ale bez chuti!“
Vztahy uvnitř souboru se dále zhoršovaly a padlo rozhodnutí Kiskeho propustit. Poslední koncert odehrál 22. prosince 1993 v Rockfabrik Ludwigsburg při benefiční akci. Na stejné pódium s Helloween se postavil znovu až o 24 let později. Po rozchodu se skupinou se s Weikathem ani Grosskopfem nestýkal a věnoval se sólové dráze. V roce 2008 vydal akustické album Past in Different Ways, na němž znovu nahrál některé ze svých písní z období Helloween.
Grosskopf později k jeho odchodu řekl: „Lidé si mysleli, že jsme se zbláznili, když jsme vyhodili zpěváka jako Kiske, ale když slyšíte, co dělá teď, možná pochopíte, proč jsme to museli udělat. Tlačil by nás směrem, který jsme nechtěli.“
Rok 1993 tak zakončili Helloween bez zpěváka, bez bubeníka a bez smlouvy – EMI s nimi ukončila spolupráci kvůli slabým prodejům desek Pink Bubbles Go Ape a Chameleon. Weikath k tomu poznamenal: „EMI řekli, že jsme pro ně prodali málo. Náklady na předprodukci byly vysoké a prodeje je nepokryly. Fanoušci byli zklamaní. Nejdřív z Pink Bubbles, teď z Chameleon. I když jsme prodali 400 000 kopií, smlouva skončila a my šli jinam.“
Helloween se v roce 1994 vrátili na scénu s bývalým frontmanem Pink Cream 69 Andim Derisem jako novým zpěvákem a s bubeníkem Ulim Kuschem, bývalým členem Gamma Ray Kaie Hansena. Deris i nový bubeník Uli Kusch se jako studioví muzikanti zúčastnili už práce na desce Master Of The Rings, která vyšla 8. července 1994, stálými členy sestavy se však oficiálně stali až 1. září téhož roku.
Weikath nabídl Derisovi možnost připojit se k formaci už v roce 1991. Ten tehdy odmítl, přestože ho nabídka zaujala, jelikož už tehdy řešil vznikající napětí ve své původní kapele. V následujících letech byl však Kiske z Helloween propuštěn a situace uvnitř Pink Cream 69 se dále zhoršila. Tváří v tvář nevyhnutelnému rozpadu skupiny Deris nakonec přijal Weikathovu nabídku během noční schůzky s členy kapely. V nové sestavě a s čerstvou nahrávací smlouvou se společností Castle Communications vydali Helloween své comebackové LP Master of the Rings.
Deska nabídla čtyři singly: "Where The Rain Grows", "Mr. Ego (Take Me Down)", "Perfect Gentleman" a "Sole Survivor", přičemž k prvním třem byly natočeny videoklipy. Skladba "Mr. Ego" byla věnována bývalému zpěvákovi Michaelu Kiskemu a v Evropě vyšla jako EP.
Po dvou velmi kontroverzních studiových nahrávkách a jednom živém albu se Helloween rozloučili s EMI a podepsali smlouvu s komornějším vydavatelstvím Raw Power. Nová krev v podobě Derise a Kusche přinesla oživení a znovunalezenou energii. V Japonsku se nové LP prodalo ve více než 120 000 kopiích.
Baskytarista Markus Grosskopf k nahrávání poznamenal: „Bylo to velmi rychlé, protože tam bylo pár písní, které udělal Weiki, Roland měl také pár věcí, a pak v kombinaci s věcmi, které do kapely přinesl Andi... víte, bylo to velmi funkční a úžasné, protože to šlo všechno tak rychle. Měli jsme asi tři měsíce na zkoušení a pak jsme měli zamluvené studio a... Bylo to velmi rychlé sezení a to se mi docela líbilo. Taky došlo ke změně bubeníka, protože jsme přibrali Uliho Kusche, ale i tak jsme to všechno zvládli tak za tři měsíce.“
Podle Rolanda Grapowa v poznámkách k albu napsala text skladby "Take Me Home" jeho manželka Silvia (na obalu uveden pouze Grapow).
Dne 8. března 1995 spáchal bývalý bubeník Ingo Schwichtenberg sebevraždu skokem pod vlak v rodném Hamburku. Po svém odchodu z Helloween trpěl zhoršující se schizofrenií. Následující studiový počin The Time of the Oath z roku 1996 byl věnován jeho památce.
Sedmá deska Helloween je koncepčním albem vycházejícím z proroctví Nostradama. Podle Andiho Derise se LP inspiruje jeho vizemi pro období let 1994–2000. Vykladači proroctví věří, že Nostradamus předpověděl třetí světovou válku, po níž by mohlo následovat tisíciletí míru, pokud se lidstvo vydá správnou cestou. Deska měla reflektovat právě tuto volbu.
Strážce, který se objevuje na přebalu, může symbolizovat Boha, ale i lidskou hloupost — v podobě sedmého vojáka ve skladbě "Before the War". Místo klasické vesmírné scény jako na obalu Keeper of the Seven Keys Part 1 je plocha pod Strážcovou kápí vyplněna hvězdami a řadou zlatých prstenů, čímž odkazuje na výtvarné pojetí Master Of The Rings.
Píseň "The Time of the Oath" odkazuje na páté dějství druhé části Fausta od Johanna Wolfganga von Goetha. Andi Deris zde ztvárňuje Mefistofela, který získává zpět Faustovu duši, zatímco hamburský sbor orchestru 'Johann Sebastian Bach' pod vedením Axela Bergstedta zpívá "Dies irae" z tradičního rekviem, které zde reprezentuje anděly zachraňující Faustovu duši.
Nahrávka přinesla tři singly: "Power", "The Time of the Oath" a "Forever And One (Neverland)". Pro německé vydání skladby "Forever And One" vyšla zvláštní verze s názvem "Forever And One Live".
Po dalším světovém turné vyšlo koncertní dvojalbum High Live a rok 1997 se nesl také ve znamení sólových projektů Andiho Derise (Come In From The Rain) a Rolanda Grapowa (The Four Seasons Of Life).
V roce 1998 přišlo Helloween s Better Than Raw, jedním z nejtvrdších alb od dob debutu. Nahrávání proběhlo v Chateau du Pape a Crazy Cat Studios v Hamburku a ve studiu Mi Sueno na Tenerife. Produkce i mix byly v rukou Tommyho Hansena, mastering provedl Ian Cooper v londýnském studiu Metropolis. Z této nahrávky vyšly singly "I Can" a "Hey Lord!".
Následné turné zahrnovalo zastávky v Evropě, Japonsku a Brazílii, ale 20. prosince 1998 se kapela představila také v New Yorku, kde odehrála koncert v klubu Coney Island High na Manhattanu — první americké vystoupení po téměř deseti letech.
Po albu Better Than Raw oslavili Helloween 15. výročí svého vzniku vydáním nahrávky Metal Jukebox, která vyšla v listopadu 1999 a obsahovala coververze skladeb od Scorpions, Jethro Tull, Faith No More, Beatles, ABBA, Deep Purple a dalších.
V roce 2000 vyšel studiový počin The Dark Ride, který byl experimentálnější a temnější než předchozí desky. Vyznačoval se podladěnými kytarami a Derisovým drsnějším stylem zpěvu. Produkce se ujali Roy Z a Charlie Bauerfeind. Nahrávka nabídla dva singly: "If I Could Fly" a "Mr. Torture".
V jednom z pozdějších rozhovorů se k desce vyjádřil baskytarista Markus Grosskopf, který řekl: „The Dark Ride bylo tak nějak zkonstruované, všichni nám říkali, zkus tohle, pojďme udělat tohle, víte, je to dobré album, ale je to velmi obtížný způsob, jak dělat desky, když vám pořád někdo leze na nervy.“
Ihned po turné se Helloween rozešli s kytaristou Rolandem Grapowem a bubeníkem Ulim Kuschem. Jedna z verzí událostí uvádí, že Weikath, Deris a Grosskopf měli pocit, že dvojice věnuje více pozornosti svému novému vedlejšímu projektu Masterplan (Grapowův podíl na albech Helloween tehdy klesl na sotva jednu skladbu na desku). Vzhledem k tomu, že členové věřili, že Kusch a Grapow nejsou skupině plně oddáni, byli oba propuštěni.
Později v roce 2012 se k tomuto období vrátil Grapow v rozhovoru s šéfredaktorem finského magazínu 'Metal Shock' Mohsenem Fayyazim: „V Helloween jsem se cítil velmi bezpečně. V polovině turné jsem Michaelovi a Markusovi něco řekl, sdělil jsem jim svůj názor. Chtěl jsem pro kapelu to nejlepší a myslím, že mě špatně pochopili, jako bych chtěl být lídrem. Říkal jsem pravdu, jsem takový... V Helloween to bylo skvělé období... ale jsem rád, že jsem skupinu opustil po The Dark Ride, protože to je jedno z mých nejoblíbenějších alb, úplně mi změnilo život.“
Odejitou dvojici nahradili kytarista Sascha Gerstner (ex-Freedom Call, Neumond) a bubeník Mark Cross (ex-Metalium, Kingdom Come, At Vance, Firewind), kteří se v roce 2003 pustili do nahrávání dalšího LP s názvem Rabbit Don't Come Easy. S Gerstnerem se uskupení seznámilo na doporučení producenta Charlieho Bauerfeinda.
Problém nastal, když Cross nemohl nahrávku dokončit kvůli mononukleóze a stihl pouze dvě skladby; zbytek bicích partů doplnil Mikkey Dee z Motörhead. Krátce poté měl bubenickou roli převzít Stefan Schwarzmann, bývalý člen skupin Running Wild a Accept. Japonská edice alba obsahuje coververzi skladby "Fast as a Shark" od Accept, na níž se Schwarzmann podílel.
Ohledně názvu desky baskytarista Markus Grosskopf v roce 2003 vysvětlil: „Vychází to z toho anglického přísloví, vytáhnout králíka z klobouku. Vytáhnout tohoto králíka [album] z klobouku [v narážce na nedávné změny v sestavě] tentokrát nebylo tak snadné. To nás přivedlo na nápad nazvat album prostě Rabbit Don't Come Easy. Nesmí se to brát moc vážně. Dělali jsme si z toho prohlášení legraci, a pak jsem navrhl, abychom to album tak skutečně nazvali.“
Podle Grosskopfa chtěla nahrávací společnost, aby skupina po kontroverzním The Dark Ride ukázala, že je zpátky. Typickou stránku Helloween ukazuje například píseň "Just a Little Sign", která přesně naznačuje, jakým směrem se nahrávka ubírá.
Navzdory poměrně vlažnému přijetí absolvovali Helloween úspěšné světové turné, během něhož do setlistu zařadili klasiky jako "Starlight", "Murderer" a "Keeper of the Seven Keys". Navíc poprvé od roku 1989 odehráli turné po Spojených státech, kde téměř všude hráli před vyprodanými sály. Celkem navštívili asi tři desítky zemí, včetně České republiky, kde se představili teprve podruhé (pět let po prvním vystoupení v ČR).
Rok 2004 byl pro uskupení zároveň mezníkem – slavilo 20 let na hudební scéně. Na jaře si členové dopřáli zasloužený odpočinek, aby načerpali síly na letní festivalové turné, které zakončili na slavném Wacken Open Air. Zde se k nim připojil i Kai Hansen, s nímž si společně zahráli "Future World" a "How Many Tears".
V roce 2005 došlo po šňůře ke změně sestavy. Ukázalo se, že Helloween a Stefan Schwarzmann nesdílejí stejnou hudební vizi. Jak kapela uvedla, měl potíže s hraním rychlých bicích partů, a tak ho nahradil Daniel Löble, bývalý člen německé metalové formace Rawhead Rexx. Následně se kapela rozloučila i s vydavatelstvím Nuclear Blast a uzavřela novou smlouvu s německým labelem SPV.
Veškeré obavy, že střídání členů kapely ovlivní kvalitu jejich nové desky, byly zažehnány, protože nové studiové album Keeper of the Seven Keys – The Legacy vyšlo 28. října 2005 v Německu a 8. listopadu v USA s výborným komerčním i kritickým ohlasem. DvojCD s téměř osmdesáti minutami hrací doby produkoval Charlie Bauerfeind (Blind Guardian, Halford, Rage) a v singlové skladbě "Light the Universe" hostuje zpěvačka Blackmore's Night Candice Night. Úvodní píseň "King for 1000 Years" je se svou bezmála čtrnáctiminutovou stopáží nejdelší skladbou, kterou Helloween dosud vydali. Předcházela jí singlová ochutnávka "Mrs. God" a doprovodný videoklip.
Na otázku, co je inspirovalo k natočení třetího pokračování Keeper ságy, baskytarista Markus Grosskopf odpověděl: „Vlastně tam byl někdo z japonské nahrávací společnosti, kdo se Weikiho zeptal, jak je s novou sestavou spokojený. Řekl něco jako, že tato sestava je opravdu silná, že by s ní šlo udělat i album Keeper. To jen na vysvětlenou, jak je ta sestava silná. A nahrávací společnost se začala ptát, proč to neuděláme. Tak jsme si řekli: 'Tak proč to s touhle sestavou nezkusit?' Ale pak jsme se rozhodli, že to uděláme úplně jinak a nebudeme kopírovat. Vlastně šlo o to, abychom nekopírovali ty staré věci, ty staré dobré věci, ale udělali něco nového. A ten název si to zaslouží, i když si někteří lidé myslí, že ne.“
V úvodu skladby "Occasion Avenue" jsou použity samply z písní "Halloween", "Eagle Fly Free" a "Keeper of the Seven Keys" s vokály Michaela Kiskeho. Jeden ze samplů pochází z dosud nevydané živé verze "Keys", v níž Kiske zpívá první část refrénu, následován sborem publika.
Koncem roku 2006 Helloween natočili koncerty v brazilském Sao Paulu, bulharské Sofii a japonském Tokiu pro své živé album Keeper of the Seven Keys – The Legacy World Tour 2005/2006. DVD obsahovalo kromě záznamů vystoupení také rozhovory a záběry ze zákulisí. Šlo o druhý živý titul s Andim Derisem jako zpěvákem a celkově třetí v diskografii skupiny. V několika zemích dosáhl úspěchu v hitparádách.
Následovníkem se stala deska Gambling with the Devil, vydaná 23. října 2007. Získala řadu pozitivních recenzí a mezi fanoušky je často považována za jeden z vrcholů Derisovy éry. Přestože se jedná o jedno z nejtvrdších děl Helloween, výraznou roli zde hrají klávesové aranže. Singl "As Long as I Fall" byl vydán začátkem září výhradně digitálně (mimo Japonsko, kde vyšel i na CD). K dispozici byl i videoklip na oficiálních stránkách formace.
Na světovém turné 'Hellish Rock', které odstartovalo v listopadu 2007, spojili Helloween síly s tehdejší kapelou Kaie Hansena Gamma Ray. Helloween zde vystupovali jako hlavní hvězda, zatímco Gamma Ray byli uváděni jako 'velmi speciální hosté'. V mnoha zemích je doprovodili také němečtí Axxis. Turné vedlo přes Evropu, Asii, Jižní Ameriku i Spojené státy. Jeho vrcholem bylo společné vystoupení Kaie Hansena s bývalými kolegy Weikathem a Grosskopfem při přídavcích "I Want Out" a "Future World".
Dne 26. prosince 2009 vyšla v Japonsku nahrávka Unarmed – Best of 25th Anniversary, evropská verze následovala 1. února 2010. Jedná se o kompilaci deseti nejznámějších skladeb přearanžovaných do zcela odlišných stylů, nahraných aktuální sestavou. Vrcholem je sedmnáctiminutová "Keepers Medley" v podání sedmdesátičlenného pražského orchestru, která propojuje motivy z "Halloween", "The Keeper of the Seven Keys" a "The King for a 1000 Years". Součástí limitované edice byl digipak s třicetiminutovým dokumentem o vzniku alba.
Dne 14. května 2010 oznámila skupina na svých stránkách, že pracuje na novém studiovém počinu, který má být jejím nejtvrdším a nejrychlejším za poslední roky. Třináctá studiová deska 7 Sinners vyšla 31. října v Evropě a 3. listopadu v USA. Před jejím fyzickým vydáním byla zpřístupněna ke streamování prostřednictvím Myspace. Poprvé od desky The Dark Ride (2000) se každá skladba stala výhradní autorskou výpovědí jednoho člena – hudbu i text složil vždy jeden z nich. V prvním týdnu se v USA prodalo 1900 kopií.
Název odkazuje na sedm smrtelných hříchů. Jak uvedl Andi Deris: „Po akustickém albu jsme rozhodně potřebovali něco, co lidem bez jakýchkoli pochybností ukáže, že se jedná o metalové album.“
Podobně to viděl i Markus Grosskopf: „Po Unarmed jsme byli připraveni na pořádné věci. Ani jsme se nemuseli domlouvat, každý měl chuť udělat něco opravdu těžkého. A to je to, co z toho vzešlo. Říkám tomu moje přirozeně zrozené album. První dvě skladby, které jsme měli, byly "Are You Metal?" a "Where the Sinners Go" – ten směr se nám líbil, tak jsme ho nechali být, jen jsme mu dali heavy zvuk a kolem něj vystavěli zbytek.“
Na podporu desky kapela vyrazila na turné, během nějž ji doprovázeli Stratovarius a Pink Cream 69. Dne 5. dubna 2011 oznámil oficiální web skupiny, že album získalo v České republice zlatou desku.
V červnu 2012 Helloween znovu vstoupili do studia Mi Sueno na Tenerife, aby zde začali pracovat na čtrnácté řadové nahrávce. Výsledkem se stalo album Straight Out of Hell, které vyšlo 18. ledna 2013, opět pod producentským dohledem Charlieho Bauerfeinda.
Kytarista Michael Weikath k albu uvedl: „»Straight Out of Hell« je pokračováním předchozích dvou alb. Nové skladby navazují na směr »7 Sinners«, jen jsou méně doomové a o poznání pozitivnější. Tyhle písně nakopnou zadek i tomu nejlínějšímu posluchači.“ Po třech měsících se k nahrávce opět vyjádřil: „Je to velmi přístupná a zábavná deska. Nepoleze vám na nervy, ale taky vás nevyděsí.“
Andi Deris potvrdil, že Straight Out of Hell bylo záměrně vytvořeno jako 'veselé' album. Podle Derise to byla částečně reakce na temnější materiál Helloween v předchozích deseti letech a částečně zájem skupiny vydat pozitivní nahrávku ve světle nesplnění katastrofických předpovědí 'fenoménu 2012'.
Tématem prvních dvou písní je válka a mír. Úvodní skladba "Nabataea" odkazuje na starověké Nabatejské království, které existovalo na území dnešního Jordánska. Andi Deris vysvětlil, že Nabatea byla pravděpodobně jediným státem, který nikdy nepřivodil válku jiným zemím. K sestříhané verzi byl natočen videoklip. Naproti tomu přijetí konfliktu moderním světem tematizuje druhá píseň "World of War", která podle Derise zkoumá, jak současné lidstvo bere válku jako nevyhnutelnou a málo se stará o oběti.
Vírou se zabývá skladba "Far From the Stars", v níž baskytarista Markus Grosskopf vysvětluje, že síla víry – ať už náboženské, nebo osobní – je pro přežití zásadní. Odlišný přístup volí závěrečná kompozice "Church Breaks Down", která poukazuje na činy církve v průběhu staletí, například na její odmítání přizpůsobit se vědeckému vývoji, jako je evoluční teorie.
Několik skladeb se věnuje pošetilosti a podivným postojům lidstva. "Burning Sun" je odlehčenější a představuje hlavního hrdinu, který podle Weikatha sní o tom, že řídí vesmírnou loď do Slunce. Verze s varhanami Hammond (v podání session klávesisty Matthiase Ulmera) byla věnována zesnulému varhaníkovi Deep Purple Jonu Lordovi a je zařazena jako bonus na limitované a japonské edici této desky. Naopak klavírní balada "Waiting for the Thunder" líčí nenapravitelného člověka, který po spáchání špatného činu jen čeká na trest, místo aby se snažil o nápravu. Deris přiznal, že ví, že je někdy takovým člověkem.
Skladbu "Wanna Be God" věnovali Helloween zesnulému Freddiemu Mercurymu ze skupiny Queen, kvůli její příbuznosti s jejich stadiónovým rockovým hitem "We Will Rock You". Ještě 12. prosince 2012 šéfredaktor finského Metal Shocku Mohsen Fayyazi přirovnal bicí této písně k tradičnímu brazilskému rytmu a napsal: „Zdá se, že si chtěli obout boty Queen, protože mi tato skladba zní jako "We Will Rock You.“"
Titulní věc si pohrává s heavy metalovými klišé, zatímco "Years" se upíná k životu a smrti a "Make Fire Catch the Fly" pojednává o strachu z odmítnutí, který může způsobit, že člověk nikdy nevyzná lásku jinému.
Po vydání následovalo opět společné turné s Gamma Ray – 'Hellish Rock tour II.', které zaznamenalo velký úspěch u fanoušků. V září Helloween vystoupili na festivalu Rock in Rio 2013 s bývalým členem Kaiem Hansenem jako speciálním hostem.
V říjnu 2014 bylo oznámeno zahájení prací na nové nahrávce, která měla vyjít v květnu 2015. Produkce se opět ujal Charlie Bauerfeind ve studiu Mi Sueno na Tenerife, přičemž šlo o návrat k labelu Nuclear Blast, kde již vyšly desky The Dark Ride a Rabbit Don't Come Easy.
26. února 2015 oznámili Helloween název a obal nové desky My God-Given Right, který vytvořil Martin Häusler. Dne 17. dubna 2015 byla jako první singl zveřejněna skladba "Battle's Won", která měla premiéru na britském Team Rock Radiu v pořadu časopisu Metal Hammer. O několik dní později následovala druhá ukázka "Lost In America", zveřejněná na stránkách Nuclear Blast USA.
Studiový počin je vnímán jako návrat ke kořenům, přičemž si ponechává některé moderní prvky. Při jeho ohlášení Weikath prohlásil, že půjde prostě o starý dobrý klasický heavy metal, jaký má být, a dodal, že deska je přístupnější veřejnosti – nikoli komerční, ale přátelštější. Že jde o typický Helloween 80. let, ale zároveň moderní. Weikath a zpěvák Andi Deris souhlasili s tím, že se najdou 'haterové', kteří budou album kritizovat, ale chtěli si zachovat liberální přístup k heavy metalu, dělat si, co chtějí, a ne se řídit směry, které by jim vnucovali všeználci.
Skupina složila 33 nebo 34 skladeb a nechala producenta Bauerfeinda a jeho tým vybrat finální tracklist. Deris to vysvětlil slovy: „Řekli jsme jim, ať nám nedávají na výběr, protože když napíšete písničku, je to vaše dítě, milujete ji k smrti. Když někdo z kapely přijde a řekne vám, že se mu to nelíbí, máte problém uvnitř kapely a nikdo tak není v pohodě. To bolí. Takže tahle rozhodnutí by vlastně měli dělat jiní lidé, kterým se líbí, co děláme. Je to mnohem lepší, než aby se kapely ubíjely, jako jsme to dělali my v dřívějších dobách.“
Obal zobrazuje 'dýňovou armádu' kolem Sochy svobody, která připomíná scény z filmu The Day After Tomorrow a je pohřbená ve sněhu. Jeho autorem je opět Martin Häusler a je dostupný také jako 3D lentikulární tisk, viditelný bez 3D brýlí. Deris poznamenal, že se tentokrát vyhýbali větším barevným variacím. Podle Häuslera se snažili vybudovat svět nápadů – zachovat 'klasické prvky Helloween', jako jsou dýně, ale zároveň vytvořit nový vzhled.
Prvotní inspirací pro Häuslera byl název alba My God-Given Right a názvy některých skladeb jako "Swing Of A Fallen World", "Lost In America" nebo "Battle's Won". Při pátrání také narazil na filmový trhák Day After Tomorrow a vznikla myšlenka ponechat svět jen 'dýním'. Deris později vysvětlil, že obal odráží Häuslerovu interpretaci názvu nahrávky, protože název chápal jako odkaz na vzpouru nebo něco podobného. Skutečnou inspirací pro titul (který je zároveň názvem písně) však byla slova jeho otce.
„»My God-Given Right« (Moje Bohem dané právo) bylo vlastně rčení od mého otce, který mi ho říkal, když jsem končil školu a nevěděl, co si počít se svým životem. Máš nad hlavou velký otazník, co máš dělat? Určitě jsem měl ten sen dělat hudbu, jako ho má spousta dětí, ale měl jsem velké štěstí, že jsem měl otce, který mě naprosto podržel. Říkal: Jsi můj jediný syn – když tě vidím šťastného, děláš mi radost a je tvým božím právem dělat se svým životem, co chceš, nebo to alespoň zkusit. A ať uděláš cokoli, stojím za tebou. A můj vlastní syn mi loni kladl víceméně stejnou otázku, takže se to vrátilo do dob s mým otcem. Řekl jsem synovi, co mi řekl jeho dědeček, a napadlo mě, že je to krásný název pro písničku.“
V červnu 2015 vyšlo také najevo, že členové skupiny pracují na knize, která později vyšla pod názvem Hellbook. Grosskopf uvedl, že se jedná o jakousi historickou publikaci se spoustou obrázků.
V listopadu 2016 byla oznámena nečekaná zpráva, že bývalí členové Kai Hansen a Michael Kiske se znovu připojují ke kapele na světovém turné s názvem 'Pumpkins United World Tour', které začalo 19. října 2017 v mexickém Monterrey a skončilo následující rok. To, co začalo společnou štací s Gamma Ray a občasným hostováním Kaie při hraní závěrečných hitovek, vyústilo nakonec i v souhlas Kiskeho na tento nápad kývnout.
„Kai mi jednou říkal 'Michaeli, jestli už nikdy nic nevytvoříme pod jménem Helloween, tak jsme idioti' a já jenom řekl 'Víš co, nebráním se tomu'“, upřesnil Michael Kiske v roce 2017, jak ho Kai přesvědčil opět spojit síly s Helloween. Do té doby v každém rozhovoru zásadně odmítal, že by ještě někdy v budoucnu mohl spojit své síly s bývalou kapelou. Nejsilnějším důvodem byla zlá krev, která panovala mezi Kiskem, Markusem a hlavně Weikim od jeho odchodu v roce 1993. Změnou v tomto postoji se stal rok 2013, kdy na sebe Kiske a Weiki náhodou narazili na Sweden Rock Festivalu. Jak Kiske vzpomíná: „První věcí, kterou mi řekl, bylo 'Co jsem ti udělal, že mi nemůžeš odpustit?' a já si vlastně uvědomil, že jsem mu odpustil už pár let zpátky, aniž bych si to přiznal. A tak to celé začalo.“
Nakonec ho v roce 2014 přesvědčil právě Hansen, který byl od roku 2011 jeho spoluhráčem v kapele Unisonic. Další populární bývalé členy Rolanda Grapowa a Uliho Kusche Grosskopf o opětovné připojení nepožádal, přičemž prohlásil, že by to bylo už příliš mnoho lidí.
Tato nová sestava vydala 13. října 2017 jako volně stažitelnou původní píseň "Pumpkins United", na níž se Deris, Hansen a Kiske podílejí na zpěvu. 19. října pak odstartovalo světové turné Pumpkins United. Na prvním koncertě Deris i Kiske předvedli písně ze svých alb a zazpívali společné duety, zatímco Hansen se ujal hlavních vokálů při medley z desky Walls of Jericho. Součástí show byla také pocta zesnulému původnímu bubeníkovi Ingu Schwichtenbergovi.
Krátce před začátkem šňůry však Kiskeho začaly trápit zdravotní problémy spojené s hlasem, a to do té míry, že po prvních dvou koncertech v Mexiku nebyla jeho účast na dalších vystoupeních jistá. Na koncert v kostarickém San José 23. října mu lékaři povolili vystoupit, ačkoli nemoc si vyžádala úpravu setlistu a větší vokální podporu ze strany Derise, Hansena a Gerstnera. Po obviněních fanoušků, že Kiske při náročnějších pasážích některých skladeb používá playback, Kai Hansen potvrdil, že Kiske skutečně částečně využil nahrané vokály, ale pouze pro úvodní vystoupení v Monterrey. Důvodem byla nejistota, zda Kiske vůbec bude schopen kvůli nemoci zpívat.
Kiske v roce 2021 uvedl: „Bylo to nejtěžší turné, které jsem kdy absolvoval, protože jsem někde v Jižní Americe chytil šílený virus a nemohl jsem se ho zbavit. Třeba po čtyřech týdnech, tak v polovině turné, jsem byl schopen jen s obrovskými sklenicemi červeného vína a prášky proti bolesti jít na pódium, protože můj imunitní systém šílel.“
V souvislosti s nahranými vokály Kiske v rozhovoru z roku 2021 vysvětlil: „Nikdy předtím jsem nic takového neudělal a už to nikdy neudělám... Když děláte playback, musíte dělat to samé, co na nahrávce, a já jsem třeba držel mikrofon směrem k publiku a můj hlas šel přes P.A. a tak... Neměl jsem na výběr. Druhou možností bylo zrušit koncert a kapela ho zrušit nechtěla.“
Ve dnech 28. a 29. října 2017 skupina nahrávala své koncerty v brazilském Sao Paulu pro budoucí živé album a DVD.
O případném studiovém počinu v sestavě Pumpkins United Deris prohlásil v březnu 2018: „Určitě o tom hodně a hodně mluvíme. Letos v létě, pokud bude chemie pokračovat takhle, je možné všechno. Po nahrání té konkrétní písně 'Pumpkins United' jsme si uvědomili, že je snadné pracovat společně. Ano, nebyl to vůbec žádný problém, jako bychom spolu pracovali už desítky let. Takže do budoucna bych to viděl na chystané album. Pokud chemie zůstane taková, jaká je teď, rozhodně bych řekl, že na 99 procent ano, jdeme do toho.“
Dne 21. srpna 2018 uskupení oznámilo, že na žádost vydavatelství Nuclear Blast sestava Pumpkins United po roce 2018 skončí a že na začátku roku 2019 vyjde živé CD a DVD k Pumpkins United World Tour, po nichž bude následovat nový studiový počin, který bude nahrán později téhož roku a jehož vydání je plánováno na rok 2020. Na desce se budou autorsky podílet Weikath, Hansen a Deris jako "písničkářské trio"; půjde o první řadové album, na němž se od dob Keeper of the Seven Keys zapojí i Hansen.
4. října 2019 Helloween vystoupili na festivalu Rock in Rio a ve stejný den vydali živé DVD/Blu-ray United Alive a koncertní desku United Alive in Madrid, obě pořízené během Pumpkins United World Tour. První obsahuje záznamy vystoupení kapely v madridském WiZink Centre (2017), na Wacken Open Air (2018) a v Sao Paulu (2017), zatímco druhé představuje celé madridské vystoupení doplněné bonusovými skladbami z koncertů v Praze, Sao Paulu, Wackenu a Santiagu.
Dne 26. listopadu 2019 skupina zveřejnila video, ve kterém oznámila zahájení nahrávání nového alba v Hamburku a plán návratu na turné koncem roku 2020. 1. června 2020 však Helloween potvrdili, že kvůli "pandemii COVID-19" odkládají podzimní evropské turné na jaro 2021. Zároveň oznámili, že vydání nového alba se posouvá na začátek následujícího roku, čímž vznikla nejdelší pauza mezi dvěma studiovými deskami v historii kapely – šest let mezi My God-Given Right a novinkou. 25. března 2021 kapela v Japonsku vydala novou knihu, encyklopedii Seven Keys United Memorial: Complete Collection of Helloween.
Šestnácté studiové album nazvané prostě Helloween vyšlo 18. června 2021. Většina materiálu byla nahrána ještě před "pandemií"; Kiske se vrátil z nahrávání na Tenerife v dubnu 2020, krátce před zastavením letů v Evropě. Weikatha mezitím zastihla přísná karanténa, kvůli které musel dokonce přenocovat ve studiu. Bicí byly nahrány s původní soupravou Inga Schwichtenberga a skupina použila stejné efektové jednotky jako při tvorbě desek Master of the Rings, The Time of the Oath a Better Than Raw.
Obal byl ručně namalován Eliranem Kantorem a vybrán navzdory konkurenci digitálních návrhů. Markus Staiger (zakladatel Nuclear Blast) byl zpočátku proti, ale nakonec převládl názor hudebníků.
Deska se umístila v první desítce řady mezinárodních žebříčků a sklidila převážně velmi pozitivní recenze. Jason Roche z Blabbermouth.net vyzdvihl chemii mezi Derisem a Kiskem a pochválil, jak se Hansenovy kytarové party prolínají s hrou ostatních členů. Jonathan Smith pro Sonicperspectives.com označil album za jeden z nejlepších výtvorů v historii souboru a udělil mu 9/10. Carl Neumann z Heavy Mag shrnul desku jako směsici všech předchozích nahrávek Helloween: power metal, hard rock, speed metal i klasický rock'n'roll, vše smíchané do 12 skladeb o celkové délce 65 minut. Podle něj je vše, co ke Helloween patří, obsaženo právě zde – název je tedy výstižný.
Sebastian Kessler z německého Metal Hammeru pochválil, že album nenabízí pouhé kopie dřívějších mistrovských děl, ale zároveň nezapírá vývoj zvuku a stylu v posledních dekádách. Vyzdvihl spojení prvků z Walls of Jericho, Keeper of the Seven Keys i Better Than Raw.
Helloween byl časopisem Loudwire zvolen osmým nejlepším rockovým/metalovým albem roku 2021. Skladba "Skyfall" byla zároveň zařazena jako třináctá nejlepší metalová píseň téhož roku.
Následující světové turné v letech 2022 a 2023 zahrnovalo 60 koncertů ve 30 zemích, včetně vystoupení na festivalech Monsters of Rock v Jižní Americe, headlinování Wacken Open Air a vyprodaného koncertu v tokijské hale Budokan. Záznam z tohoto koncertu byl vydán 13. prosince 2024 jako živé album a DVD/Blu-ray s názvem Live at Budokan.
V roce 2024 oznámila formace práce na novém studiovém počinu s plánovaným vydáním v roce 2025. Zároveň připravuje oslavy 40. výročí své existence, které zahrnují evropské turné s názvem '40th Anniversary European Tour', jež odstartuje 17. října 2025 v Lucemburku a zahrne i koncert v pražské O2 areně 24. října 2025. Toto období představuje pro Helloween nejen oslavu minulosti, ale i odvážný krok do budoucnosti, kdy pokračuje ve své cestě s obnovenou energií a kreativitou.
Kromě toho vyšla kompilace March of Time, která obsahuje 42 vybraných skladeb z celé kariéry Helloween, dostupná jako 5LP box set nebo 3CD.
Dne 29. srpna 2025 plánuje Helloween vydat své sedmnácté studiové album s názvem Giants & Monsters, které bude prvním albem pod novým vydavatelstvím Reigning Phoenix Music. Nová kolekce skladeb má navázat na úspěch předešlého LP a přinést svěží materiál, který skupina představí během výroční šňůry.
