Události
Vychází album In-A-Gadda-Da-Vida
14. června vyšla druhá studiová deska In-A-Gadda-Da-Vida americké rockové skupiny Iron Butterfly. Umístila se na čtvrtém místě žebříčku Billboard a během prvního roku od vydání se jí prodalo více než osm milionů kopií, čímž překonala všechny dosavadní nahrávky v historii hudby, a celosvětově se jí prodalo přes 30 milionů kopií. V USA bylo nejprodávanějším albem roku 1969 a po řadu let bylo nejprodávanější položkou v katalogu Atlantic Records. V roce 1968 bylo ve Spojených státech oficiálně certifikováno jako zlaté, 26. ledna 1993 pak získalo 4× platinu.
Vznikla společnost Orange
Orange Music Electronic Company je anglická společnost vyrábějící zesilovače, která se vyznačuje charakteristickým zvukem svých výrobků a jasně oranžovým potahem hlav a reproduktorových skříní. Založil ji v roce 1968 Cliff Cooper, který se rozhodl vyrábět vlastní zesilovače, když prodejci odmítli dodávat zboží do jeho obchodu s hudebními nástroji Orange Store ve West Endu kvůli Cooperovu mládí a kontrakulturní image. Rané zesilovače této značky si osvojil Peter Green ze skupiny Fleetwood Mac a byly použity na albu Superstition Stevieho Wondera, které přineslo značce Orange celosvětové uznání. Velkosériová výroba zesilovačů Orange však byla ukončena v roce 1978, poté Cooper strávil 80. léta stavbou a prodejem zesilovačů v omezeném počtu kusů. Na počátku 90. let získal Cooper znovu kontrolu nad značkou a v roce 1998 měl úspěch s modelem AD30, který si oblíbil Jimmy Page. V roce 2003 Orange vydal řadu Rockerverb, která se stala oblíbeným zesilovačem mezi heavy metalovými kytaristy.
Nové skupiny
Aaron Space
(CAN - psychedelický rock)
After Shave
(CHE - hard rock, heavy metal)
Andromeda
(GBR - psychedelický rock, progresivní rock, hard rock)
Vznikla na základech skupiny The Attack, která byla založena v roce 1966
Bachdenkel
(GBR - psychedelický rock, progresivní rock)
Birth Control
(NSR - hard rock, progresivní rock, krautrock)
Black Sabbath
(GBR - heavy metal, doom metal)
Blind Faith
(GBR - blues rock)
Brainbox
(NDL - progresivní rock, blues rock)
Caravan
(GBR - progresivní rock, psychedelický rock)
Cool Feet
(LUX - hard rock, heavy metal)
Cromagnon
(USA - psychedelický rock, psychedelický folk, avantgarda)
Dark
(GBR - psychedelický rock)
Deep Purple
(GBR - hard rock, progresivní rock, heavy metal)
Dies Irae
(NSR - psychedelický rock, heavy blues rock, protometal)
Dragonwyck
(USA - psychedelický rock, progresivní rock)
Edgar Broughton Band
(GBR - psychedelický rock, blues rock, hard rock)
Floating Bridge
(USA - psychedelický rock, blues rock)
Free
(GBR - blues rock, hard rock)
Fresh Blueberry Pancake
(USA - heavy blues rock, protometal)
Frost
(USA - psychedelický rock)
Horse
(GBR - psychedelický rock, heavy blues rock)
International Harvester
(SWE - progresivní rock, psychedelický rock)
Jacula
(ITA - progresivní rock, okultní rock)
Killing Floor
(GBR - blues rock, garážový rock)
King Crimson
(GBR - progresivní rock, art rock, avantgardní metal)
Led Zeppelin
(GBR - hard rock, blues rock, heavy metal)
Nazareth
(GBR - hard rock, heavy metal)
Progress Organization
(ČSSR, Brno - bigbít, progresivní rock)
Room
(GBR - psychedelic rock, protometal)
Rush
(CAN - progresivní rock, hard rock, heavy metal, progresivní metal)
Sir Lord Baltimore
(USA - heavy metal, stoner rock)
Steamhammer
(GBR - hard rock, blues rock, psychedelický rock)
Sweet
(GBR - glam rock, hard rock)
UFO
(GBR - hard rock, progresivní rock, heavy metal)
Uriel (Arzachel)
(GBR - psychedelický rock, blues rock)
své jediné album vydali v roce 1969 pod názvem Arzachel
Warpig
(CAN - hard rock, progresivní rock, heavy metal)
Writing On The Wall
(GBR - okultní rock, psychedelický rock)
Yearning Lorry
(ČSSR, Jablonec nad Nisou, Liberecký kraj - bigbít)
Yes
(GBR - progresivní rock, art rock)
Inspirativní alba
The Amboy Dukes – Journey To The Center of Mind
Aphrodite’s Child – End Of the World (GRC progrock/psychedelický metal)
Beatles – 'The White Album' (GBR rock/pop)
Blue Cheer – Vincebus Eruptum (USA psychedelický heavy rock)
Blue Cheer – Outsideinside (USA psychedelický heavy rock)
Captain Beefheart and his Magic Band - Strictly Personal
Caravan – Caravan
The Crazy World of Arthur Brown – The Crazy World Of Arthur Brown (GBR psychedelický rock)
Cream – Wheels of Fire (GBR psychedelický rock/blues rock/hard rock)
Deep Purple – Shades of Deep Purple (17.července)
Deep Purple- The Book of Taliesyn
The Deviants – Ptooff! (GBR psychedelický rock/protopunk)
The Deviants – Disposable (GBR psychedelický rock/protopunk)
Dragonfly – Dragonfly
Dragonwyck – EP demo
Golden Earring – Miracle Mirror (NLD psychedelický rock)
Grateful Dead – Anthem of The Sun
The Groundhogs – Scratching the Surface
Group 1850 – Scratching the Surface
Grupa 220 – Naši Dani (YUG progrock)
The Guess Who – Wheatfield Soul
The Gun – Gun (GBR hard rock/psychedelický rock)
International Harvester - Sov Gott Rose-Marie (SWE progrock)
Iron Butterfly – Heavy (22.ledna)
Iron Butterfly - In-A-Gadda-Da-Vida (14.června)
Jeff Beck Group – Truth (GBR hard rock/blues rock)
Jefferson Airplane – Crown of Creation
Jethro Tull – This Was (GBR hard rock, blues rock, progrock, folk rock)
The Jimi Hendrix Experience – Electric Ladyland (16.října)
The Lollipop Shoppe – Just Colour (USA garážový rock)
Love Sculpture – Blues Helping (GBR - blues rock, psychedelický rock, hard rock)
The Matadors - The Matadors
Olympic - Želva
Omega - Trombitás Frédi és a rettenetes emberek (HUN rock)
Pink Floyd - A Saucerful of Secrets
Pretty Things – F.S.Sorrow
Rebels - Šípková Růženka (CZE rock/bigbít)
Rhinoceros - Rhinoceros (USA rock)
The Rolling Stones – Beggars Banquet (GBR rock/blues)
Spooky Tooth – It’s All About (GBR psychedelický rock/progrock)
Status Quo – Picturesque Matchstickable Messages from the Status Quo
Steppenwolf – Steppenwolf (29.ledna)
Steppenwolf – Steppenwolf the second
Tyranosaurus Rex – My People Were Fair and Had Sky in Their Hair... (GBR psychedelic folk)
Tyranosaurus Rex – Prophets, Seers & Sages: The Angels of the Ages (GBR psychedelic folk)
Vanilla Fudge – Renaissance (USA psychedelický rock)
Vanilla Fudge – The Beat Goes On (USA psychedelický rock)
Zajímavé Singly
Velvet Haze – "Last day on Earth"
Československá scéna
Vzniká skupina PROGRESS ORGANIZATION
Progres 2 je brněnské rockové uskupení, které působí od roku 1968 dodnes, s pauzami v letech 1971 až 1977 a 1990 až 1992. Zpočátku vystupovalo pod názvem The Progress Organization (1968 – 1971). V roce 1977 vydalo jednu desku pod hlavičkou Barnodaj. Od téhož roku funguje už jako Progres 2, s výjimkou období 1987 až 1990, kdy používalo označení Progres - Pokrok.
Lídrem byl do roku 1990 bubeník Zdeněk Kluka, který jako jediný hudebník prošel všemi etapami a podílel se na všech studiových nahrávkách. Od obnovení činnosti v roce 1992 stojí v čele formace kytarista Pavel Váně.
Vzniká skupina YEARNING LORRY
V roce 1968 byla v Jablonci nad Nisou založena kapela s názvem Roztoužený náklaďák. Anglicky je to Yearning Lorry.
Pražský OLYMPIC vydává album Želva
Pražský Olympic vydává své první LP Želva, které bývá označováno za historicky první album českého bigbbeatu. Mělo obrovský význam pro vývoj československé rockové hudby.
Skupina THE MATADORS vydává své jediné eponymní album
Na jaře začíná nejslavnější období kapely The Matadors, které kluci korunují nahráním své první desky. Po Olympické Želvě a sampleru Beat-line to bylo teptve třetí československé beatové album.
Kapela REBELS vydává album Šípková Růženka
Speciální projekt skupiny Rebels patří mezi nejpamátnější československé rockové počiny konce šedesátých let. Mladá kapela proslula znamenitými sólovými vokály pánů Plívy a Korna, skvělými mužskými vícehlasy, pečlivě vybraným repertoárem především kalifornského westcoastového stylu a ve studiu překvapením v podobě monotematické albové strany A.
Svatopluk Čech, Jiří Korn a Josef Plíva představovali kompletní pěveckou a zčásti také instrumentální sílu pražské party. Předsunuté singly naznačily, že převzatý repertoár je nahrazován domácím, hudebně z pera kapely a Václava Zahradníka, textově pak dodaný jejich vrstevníkem a producentem Michaelem Prostějovským. Původní kytarová aranžmá dostala orchestrální podobu, Zahradníkovu bigbandu vypomohli skvělí muzikanti jako R. Rokl nebo J. Hynčica, na tu dobu odvážné elektronické spojováky dodal P. Kotík. Moderně pohádková témata pak doplnilo šest velmi důvěryhodně nazpívaných písniček z repertoáru Mamas & Papas.
V Praze proběhl 2. československý beatový festival
2. československý beatový festival proběhl 22. – 23. prosince 1968 v pražské Lucerně. Navázal tak na 1. československý beatový festival, který se uskutečnil v prosinci předchozího roku. Mezi vystupujícími nechyběli Viktor Sodoma & Apollobeat, Primitives Group, Blue Effect, Framus Five, Flamengo, George & Beatovens, Olympic, Synkopy 61, Flamingo, Prúdy a The New Soulmen.
Na akci se představily také tři zahraniční formace: britští The Nice, nizozemští Cuby + Blizzards a švédští Mecki Mark Men.
Vítězem festivalu se stal Petr Novák se skladbou "Klaunova zpověď", kterou prezentovali George & Beatovens. Původně ocenění odmítl, nakonec ho však na pódiu přijal. Titul "Objev roku" připadl souboru Blue Effect. Oficiální pořadí vystoupení jednotlivých interpretů bohužel není k dispozici.
Události podrobněji
VELVET HAZE vydávají sigl "Last day on Earth"
Velvet Haze byla krátce existující psychedelicko-garážová formace z Marylandu, která působila koncem 60. let. Byla známá tím, že hrála na drsných místech, a to se promítlo i do jejího syrového, scuzzy zvuku – tedy špinavého, silně zkresleného soundu s typickým fuzz efektem, jenž je pevně spjatý s psychedelickým a garážovým rockem.
Hlavním klenotem jejich raritního singlu z roku 1969 je šílená psychedelie "Last Day on Earth", v originále od Mullinse a Martyho 'Butche' Martineze. Fuzzový riff vrtající do lebky, zkreslený vokál, ostré kytarové sólo a parádní bicí Toma Futche (vznik skladby se skutečně odehrál v jeho garáži) dodávají nahrávce destruktivní energii. Na druhé straně singlu je bluesová skladba "Bad Women", podepsaná Bullockem a Martinezem.
Na nahrávce se podíleli: Marty 'Butch' Martinez – zpěv, Jim Jost – zpěv, Mike Mullins – sólová kytara, Roger Bullock – kytara, Art Meushaw – baskytara a Tom Futch – bicí. Mullins, tvůrce ikonického kytarového riffu, hrál na Gibson ES-335 přes Fender Super Reverb a standardní Maestro 'Fuzz-Tone'. Originální vinyl je dnes považován za mimořádně vzácnou sběratelskou raritu garážově-psychedelické éry. Skladba "Last Day on Earth" se později objevila také na několika kompilačních albech věnovaných psychedelické a garážové hudbě (například na řadě Psychedelic Disaster Whirl), díky čemuž je dostupná i těm, kteří originální singl nikdy nedrželi v ruce.
AARON SPACE
Aaron Space vznikla v Sudbury v Ontariu, kde ji koncem 60. let minulého století založili kytarista Jake Thomas (původem z North Bay, bývalý člen Bucstone Hardware), Dave Moulaison z Yarmouthu, Gene Falbo (původem z Digigriano Cosenza Calabria v Itálii) na baskytaru a místní bubeník Bob DiSalle. Zpočátku hráli jako coverová parta, postupně však začali psát vlastní materiál a zařazovat ho do svých playlistů. V roce 1970 se přesunuli do Toronta, aby využili výhod velkého města. Brzy poté si jejich vystoupení všiml zástupce Warner Brothers John Pozer a podepsal s nimi smlouvu.
Na podzim roku 1971 vydali svůj první singl "Keep On Movin’", na němž se podílela zpěvem i Lisa Garberová. Přestože se setkal se smíšenými ohlasy, díky silné podpoře torontských rádií se skladba dostala až na 83. místo kanadské hitparády, kde se udržela tři týdny.
Začátkem roku 1972 následovalo eponymní debutové album Aaron Space, natočené ve studiu Eastern Sound v Torontu a produkované Johnem Stewartem. Deska byla podpořena singlem "Marsha"/"She Smiles". Navzdory silné reklamní kampani komerčně neuspěla, přesto však kritici později chválili její syrový hardrockový zvuk s fuzzovými kytarami a bluesovými kořeny. Písně jako "Silly Ceilings", "North Country Rock n Roll" a "Man In A Yellow Car", napsané Moulaisonem a DiSalllem, byly ukázkovými příklady tehdejší acid rockové estetiky.
Po sérii krátkých turné po střední Kanadě vznikaly plány na druhé album, dokonce bylo napsáno několik písní a skupina trávila čas ve studiích. Smlouva s Warnerem však vypršela a formace se rozpadla. Členové se věnovali individuálním projektům: Gene Falbo se stal členem kanadského pop rockového uskupení Jackson Hawke, Dave Moulaison pokračoval v regionálních projektech, Jake Thomas hrál s menšími kapelami v Ontariu a Bob DiSalle působil jako studiový bubeník. Album Aaron Space je dnes vyhledávanou raritou kanadské acid/hard rockové scény 70. let.
Sestava:
- Jake Thomas – kytara (ex-Bucstone Hardware)
- Dave Moulaison – zpěv, kytara
- Gene Falbo – baskytara
- Bob DiSalle – bicí
- Jim Jost – doprovodné vokály (některá živá vystoupení)
- Lisa Garber – hostující zpěv ("Keep On Movin’")
Podrobnosti: Aaron Space - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Aaron Space (1972)
AFTER SHAVE
Skupinu založili v květnu 1968 v Bienne (Švýcarsko) Pierre-Alain Kessi (´Pakman´) – kytara a zpěv, a André (´Dédé´) Pascal – bicí, posíleni o Bruna Zuesta – zpěv (budoucího otce baskytaristy 'QL') a 'Noldiho' – baskytara. Jedním z prvních koncertů bylo na jaře 1969 vystoupení v popové soutěži pořádané curyšským časopisem. Byli diskvalifikováni s komentářem: „...skupina by mohla být dobrá, kdyby kytarista nepoužíval tolik zkreslení...“ Nicméně pokračovali v hraní blues z repertoáru Cream, The Jimi Hendrix Experience, John Mayall & the Bluesbreakers, Led Zeppelin a Deep Purple. Byl natočen první singl "Look for a woman", který však nebyl uveden na trh, protože kapele došly peníze.
Po různých změnách v sestavě se v roce 1970 po odstoupení zpěváka a baskytaristy stali triem, přičemž 'Noldiho' nahradil Jean-Claude Fontana (´Cacou´). V této nové sestavě získali v listopadu 1970 první cenu v Golf Drouot v Paříži. V prosinci 1970 se Dédé rozhodl odejít a nahradil ho zesnulý Rodolphe (Jötu) Baumgartner.
V letech 1971 – 1974 se kapela proslavila a vytvořila si vlastní legendu a repertoár. Koncertovali ve Švýcarsku, Francii a Německu a vydali své první LP Skin Deep. Album je oceňováno v Hard rock anthology 1968 – 1980 Denise Meyera a Encyclopédie du hard rock des seventies Denise Protata.
Také vydali dva singly. Přijali anglického zpěváka Barryho Jamese Browna a ´Cacoua´ nahradil baskytarista Silvano 'Gugus' Paroni. Pierre-Alain Kessi a bubeník ´Jötu´ měli čest doprovázet šampiona Jacka Dupreeho na jeho posledním švýcarském turné.
V roce 1974 nahráli ve studiu v Antibes desku Strange Feeling, na které hrál druhý kytarista Peter 'Misteli' Mischler. Kvůli nezaplaceným účtům producentů byly kazety zabaveny a objevily se až na začátku 90. let v italském pirátském vydání, s jinými jmény a názvy skladeb. Originální mix stále vlastní Pierre-Alain Kessi.
Na začátku roku 1975 nahráli demo se dvěma tituly: "So you´r gone away" a "Ain't ready for you yet", které upoutalo pozornost EMI. Kapela se přejmenovala na Slick, smlouva však nebyla podepsána.
Sestava:
- Pierre-Alain Kessi (´Pakman´) – kytara, zpěv
- André (´Dédé´) Pascal – bicí
- Bruno Zuest – zpěv
- 'Noldi' – baskytara
- Jean-Claude Fontana (´Cacou´) – baskytara
- Barry James Brown – zpěv
- Silvano 'Gugus' Paroni – baskytara
- Peter 'Misteli' Mischler – druhá kytara
- Rodolphe (´Jötu´) Baumgartner – bicí
Podrobnosti: After Shave - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Skin Deep (1972)
Strange Feeling (1989, nahráno 1974)
ANDROMEDA
Skupinu Andromeda založil kytarista John Cann (později John Du Cann) v roce 1967 ještě jako člen The Attack, původně jako nahrávací projekt. Vydavatelská společnost SAGA ho požádala, aby s několika dalšími členy vytvořil jednorázovou kapelu pro album, která se jmenovala Five Day Week Straw People. Cann hrál na zpěv a kytaru, Mick Hawksworth na baskytaru a Jack Collins na bicí. Po nahrávání se rozhodli založit vlastní formaci Andromeda. Po rozpadu The Attack přinesl Cann do nové kapely některé své poslední skladby a tři členové začali zkoušet těžší hudbu. Kapela často vystupovala s The Yardbirds a Cann navázal přátelství s Jimmym Pagem. V říjnu 1968 byla pozvána do pořadu Johna Peela 'Top Gear' a měla se upsat Peelově labelu Dandelion, ale nahrávací smlouva se neuskutečnila kvůli změně bubeníka.
Andromeda pokračovala v koncertování s Yardbirds a po vzniku Led Zeppelin také s The New Yardbirds. Kapela se stávala progresivnější, hrála méně bluesově a koncertovala i s rodícími se Black Sabbath, často s lepším umístěním na plakátech než oni.
Po podpisu smlouvy s RCA nahrála jediný singl "Go Your Way" b/w "Keep Out 'Cos I'm Dying". Obě písně byly tvrdé a těžké, ale vydavatelství preferovalo popové singly. V roce 1969 vyšlo debutové album Andromeda, jehož propagace byla slabá. Kapela nahrála také několik demosnímků určených pro druhé album, ale slabá podpora od společnosti hudebníky odradila. Cann v roce 1970 přešel do Atomic Rooster, a Andromeda se rozpadla.
V roce 1990 vyšel druhý demosnímek, v letech 1994 a 1995 kolekce živých nahrávek a v roce 1999 vydalo nakladatelství Angel Air Andromeda - Definitive Collection 2 CD Set, obsahující celé debutové album, singl a B-stranu, demosnímky a živá vystoupení z let 1967–1970. Andromeda tak vyplňuje mezeru mezi britskou freakbeatovou scénou 60. let a nastupující progresivní/proto-metalovou hudbou 1969 – 1970.
Sestava:
- John Cann (později John Du Cann) – kytara, zpěv
- Mick Hawksworth – baskytara
- Jack Collins – bicí
- Ian McLane – bicí (později nahrazen Jackem Collinsem)
- Další členové z původní sestavy The Attack
Podrobnosti: Andromeda - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Andromeda (1969)
Andromeda – Definitive Collection 2 CD Set (1999, všechny původní nahrávky, singl, B-stranu, demosnímky a živá vystoupení 1967 – 1970)
BACHDENKEL
V anglickém Birminghamu vzniká z původního comba U No Who rocková skupina Bachdenkel. Sestavu tvořili Colin Swinburne (sólová kytara, zpěv), Peter Kimberley (basovka, zpěv), Brian Smith (bicí, zpěv) a Karel Beer (12strunná kytara).
Jejich jméno bylo vytvořeno počítačem – inovativním využitím nové technologie – a koncem 60. let patřili mezi klíčové kapely scény v Birminghamu, zasloužily se o rozvoj psychedelické kultury a elektrické rockové hudby. Měli úzké vazby na Birmingham Arts Lab, místo pro experimentální umělce všech typů, a často vystupovali s plnou psychedelickou světelnou show. Po reklamní kampani, která zahrnovala marketingové logo velkého obchodního domu a focení s klavírem v místní fontáně, opustili Anglii a usadili se v Paříži.
Po událostech v květnu 1968 byla Francie připravena na nové nápady a nové anglické rockové kapely byly tehdy v módě. Bachdenkel zde vydal dvě alba: Lemmings (natočeno 1970, vydáno 1973) a Stalingrad (1977). Kapela několikrát hrála s Led Zeppelin a Black Sabbath. Časopis Rolling Stone ji označil za „... největší britskou neznámou skupinou.“
Sestava:
- Colin Swinburne – sólová kytara, zpěv
- Peter Kimberley – baskytara, zpěv
- Brian Smith – bicí, zpěv
- Karel Beer – 12strunná kytara
Podrobnosti: Bachdenkel - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Lemmings (1973, natočeno 1970)
Stalingrad (1977)
BIRTH CONTROL
V polovině roku v Berlíně vzniká sloučením dvou kapel The Earls a The Gents německá skupina Birth Control, hrající progresivní hardrock a provokující obaly svých alb. S přestávkami hraje dodnes.
Zakládajícími členy byli Bernd Koschmidder (baskytara), Reinhold Sobotta (klávesy), Rolf Gurra (saxofon, zpěv), Fritz Groeger (zpěv), Klaus Orso (kytara), Reiner Borchert (kytara) a Hugo Egon Balder (perkuse). Zpočátku působili jako coverband, hlavně tituly od Julie Driscoll. Po personálních změnách se skupina vydala na vlastní tvorbu a během roku 1969 odešla do Bejrútu, kde hrála v nočních klubech. Kapela nahrávala první vlastní skladby a účinkovala na Super Concert '70 v Berlíně, spolu s The Jimi Hendrix Experience, Ten Years After a Procol Harum.
Debutové album Birth Control vyšlo v roce 1970 v nezvyklém kulatém obalu. Ve stejném roce vydali také Operation s kontroverzním obalem, který vyvolal stávku distribuční firmy. Publicita přinesla pozvání ke koncertům v Anglii a Cannes.
Kapela se prosazovala energickým rockem, což bylo do té doby typické hlavně pro britské formace. Po druhém LP Operation (1971) a personálních změnách přešla k CBS a vydala Hoodoo Man (1972), průlomové album s desetiminutovou skladbou "Gamma Ray". Kvartet se postupně rozrostl na kvintet u desky Rebirth (1974) s novými členy Dirkem Steffensem a Peterem Föllerem. Nový klávesista Zeus B. Helder doplnil jejich zvuk.
Na podzim 1974 absolvovali turné po Německu a získali reputaci nejlepší německé live kapely (Musik Express). Živé album Plastic People z roku 1974 zachycuje kvartet Frenzel, Föller, Noske a Held. Kapela pokračovala s experimenty, ale v 80. letech personální změny a úmrtí Frenzela vedly k úpadku. Byla obnovena v roce 1993, znovu rozpuštěna 2014 a opět aktivní od roku 2016.
Sestava (příklady klíčových období):
- Bernd Koschmidder – baskytara
- Reinhold Sobotta – klávesy
- Rolf Gurra – saxofon, zpěv
- Fritz Groeger – zpěv
- Reiner Borchert – kytara
- Klaus Orso – kytara
- Hugo Egon Balder – perkuse
- Bernd Noske – bicí, zpěv
- Wolfgang Neuser – klávesy
- Bruno Frenzel – kytara
- Peter Föller – baskytara
- Dirk Steffens – druhá kytara
- Zeus B. Helder – klávesy
Podrobnosti: Birth Control - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Birth Control (1970)
Operation (1971)
Hoodoo Man (1972)
Rebirth (1974)
Plastic People (1975)
Backdoor Possibilities (1976)
Increase (1977)
Titanic (1978)
Count on Dracula (1980)
Deal Done at Night (1981)
Bäng (1982)
Two Worlds (1995)
Jungle Life (1996)
Getting There (1999)
Alsatian (2003)
Here and Now (2016)
Open Up (2022)
BLIND FAITH
V Anglii vzniká bluesová a hardrocková superskupina Blind Faith, kterou tvořili Eric Clapton (The Yardbirds, Cream), Ginger Baker (Graham Bond Organisation, Cream), Steve Winwood (Spencer Davis Group, Traffic) a Ric Grech (Family). Rockový kritik Bruce Eder skupinu nazval „současně vyvrcholením vývoje rockové hudby na konci 60. let a největší katastrofou, která symbolizovala všechny nedostatky hudebního podnikání té doby.“ Kapela vzbudila obrovské vzrušení, přesto se po krátkém americkém turné rozpadla kvůli napětí mezi členy a nedostatku vlastního repertoáru.
Počátky Blind Faith souvisí s rozpadem Cream v polovině roku 1968. Skupina měla komerční i kritický úspěch, prodala miliony nosičů a získala mezinárodní popularitu, ale vnitřní spory mezi Claptonem, Bakerem a Grechem vedly k rozpadu. Kapela oficiálně skončila v listopadu 1968 po dvou koncertech v Royal Albert Hall.
Steve Winwood chtěl s Claptonem experimentovat a začal jamovat v jeho suterénu v Surrey. Po přesvědčení Claptona se do projektu zapojil Ginger Baker, a následně byl do skupiny přijat Ric Grech. Kapela byla oficiálně oznámena 8. února 1969 a přijala název Blind Faith.
V červenci 1969 vyšlo jediné eponymní album Blind Faith, které se rychle stalo komerčně úspěšné v Británii i USA. Obal navrhl fotograf Bob Seidemann a vyvolal kontroverze – na originálním obalu byla polonahá 11letá dívka držící stříbrnou kosmickou loď. Americká verze obsahovala fotografii kapely.
Kapela debutovala na volném koncertu v londýnském Hyde Parku 7. června 1969 před 100 000 fanoušky. Setlist obsahoval všechny skladby z alba a coververze "Under My Thumb" (The Rolling Stones), "Means to the End" (Traffic) a "Sleeping in the Ground" (Sam Myers).
Turné po Skandinávii, USA a Velké Británii ukázalo nedostatek vlastního materiálu kapely, což přispělo k rozhodnutí Claptona a Winwooda Blind Faith rozpustit. Grech byl informován okamžitě, Baker později po návratu z dovolené. Album bylo v roce 2000 remasterováno a vydáno jako dvoudílné luxusní vydání se studiovými outtakes a alternativními verzemi skladeb.
Význam desky Blind Faith spočívá nejen v jejím komerčním úspěchu, ale především v propojení blues, hard rocku a experimentální psychedelie do podoby, která ovlivnila vznik progresivního rocku a power tria v 70. letech. Záznam ukázal, že superskupiny mohou přinášet inovativní kombinace hudebních stylů, přestože osobní spory a tlak nahrávacích společností mohou vést k rychlému rozpadu. Album se stalo inspirací pro budoucí kapely spojující bluesové kořeny s experimentálním rockovým přístupem.
Vliv na pozdější hudbu:
Blind Faith byla jednou z prvních superskupin, která spojila blues, hard rock a experimentální psychedelii do kompaktní, progresivní formy. Jejich jediný eponymní počin ukázal, že kombinace virtuosního hraní jednotlivců s bluesovým základem může vést k novým, inovativním zvukům. Tento přístup inspiroval řadu britských a amerických power trií 70. let a otevřel cestu pro vznik progresivních formací, kde se kladla důraz na instrumentální dovednosti a experimentální struktury skladeb.
Album Blind Faith ovlivnilo nejen hard rockovou a progresivní scénu, ale také vznik raných heavy metalových kapel, které přejímaly kombinaci silného riffu, bluesového cítění a technické preciznosti. Kapela ukázala, že krátké období existence může mít dlouhodobý dopad, a stala se referencí pro pozdější superskupiny jako Emerson, Lake & Palmer nebo Asia, které spojovaly zkušené hudebníky z jiných úspěšných formací.
Díky turné po USA a Velké Británii a kontroverznímu, výraznému vizuálnímu stylu obalu také Blind Faith přispěla k rozvoji koncertní show a marketingu rockové hudby, což bylo inspirací pro mnoho progresivních a hardrockových kapel, které následovaly. Přestože existovala jen krátce, jejich kombinace virtuozity, experimentu a komerčního potenciálu je dodnes považována za milník konce 60. let.
Sestava:
- Eric Clapton – kytara, zpěv
- Ginger Baker – bicí
- Steve Winwood – klávesy, zpěv
- Ric Grech – baskytara, housle, zpěv
Podrobnosti: Blind Faith - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Blind Faith (1969)
BRAINBOX
V Holandsku vzniká rocková skupina Brainbox, kterou založil v Amsterdamu kytarista Jan Akkerman, bubeník Pierre van der Linden a zpěvák Kazimir Lux (Kaz). Skupina se rychle profilovala progresivním bluesovým zvukem, který kombinoval silné kytarové riffy, experimentální psychedelii a virtuózní rytmiku. Debutový singl "Down Man" přinesl do nizozemské scény nový zvuk a stal se okamžitým hitem. Následovaly další úspěšné singly, mezi nimi "Between Alpha and Omega", "Doomsday Train", "Reason to Believe" a "Smile".
Sestava prvního období (1968 – 1969) byla: Jan Akkerman – sólová kytara, Kazimir Lux – zpěv, Pierre van der Linden – bicí, Cyril Havermans – baskytara. Akkerman, známý svým technickým mistrovstvím a schopností kombinovat blues, jazz a psychedelii, položil základy zvuku kapely. Van der Linden přinesl precizní a inovativní bubenické vzorce, které se staly charakteristickým prvkem nizozemského progresivního rocku. Kazimir Lux dodal výrazný hlas a silnou scénickou přítomnost, zatímco Havermans na basu držel hudební strukturu a melodickou linku.
Po odchodu Akkermana do Focus se k Van der Lindenovi a Havermansovi přidali kytaristé Herman Meyer a Rudie de Queljoe a bubeník Frans Smit. Meyer byl později nahrazen Johnem Schuursmou. V roce 1971 po odchodu Kazimira Luxe se popularita skupiny začala vytrácet a v roce 1972 se Brainbox rozpadli.
Lux skupinu znovu sestavil v roce 2004 (bez Akkermana), a Brainbox nadále vystupovali v Nizozemsku. V letech 2010 – 2011 nahráli novou studiovou desku The 3rd Flood. Kapela se stala vzorem pro nizozemskou rockovou scénu, zejména svou kombinací blues, psychedelie a progresivního rocku. Akkermanův odchod do Focus ovlivnil vznik jedné z nejznámějších evropských progresivních skupin a Van der Linden později proslul virtuózním stylem v rámci Focus, což zvyšovalo prestiž Brainbox jako "líhně" pro kapely budoucích hvězd nizozemského rocku.
Brainbox byli mezi prvními, kdo využívali komplexní studiové postupy a efekty, jako jsou fuzz, wah-wah a delay. Jejich hudba inspirovala nejen Focus, ale i další nizozemské progresivní a hardrockové formace, včetně Golden Earring, a položila základy experimentální psychedelické scény v Nizozemsku. Kapela byla ceněna pro precizní instrumentální výkony, inovativní aranžmá a schopnost kombinovat komerční melodie s progresivními prvky.
Sestavy:
1968 – 1969: Jan Akkerman – sólová kytara, Kazimir Lux – zpěv, Pierre van der Linden – bicí, Cyril Havermans – baskytara
1969 – 1971: Herman Meyer – kytara, Rudie de Queljoe – kytara, Frans Smit – bicí, Kazimir Lux – zpěv, Cyril Havermans – baskytara
1971 – 1972: John Schuursma – kytara, Rudie de Queljoe – kytara, Frans Smit – bicí, Cyril Havermans – baskytara
2004 – současnost: Kazimir Lux – zpěv, John Schuursma – kytara, Rudolf Meyer – kytara, Pierre van der Linden – bicí, Cyril Havermans – baskytara
Podrobnosti: Brainbox - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Brainbox (1969)
Parts (1972)
The 3rd Flood (2011)
CARAVAN
V Británii vznikají Caravan, patřící do canterburské scény. Skupinu založili Pye Hastings (kytara, zpěv), Richard Sinclair (baskytara, zpěv), Dave Sinclair (klávesy) a Richard Coughlan (bicí). Jedinými stabilními členy zůstali Hastings a Coughlan, který s nimi vystupoval i přes svou nemoc až do roku 2013, kdy zemřel. Caravan vydali celkem třináct studiových alb, z nichž posledním je Paradise Filter (2013).
Debut Caravan (1968) byl hybridem populární hudby, jazzu a psychedelie, což ovlivnilo nejen zvuk kapely, ale i celou canterburskou scénu. Obsahoval jejich první významný psychedelický jam "Where But For Caravan I I", napsaný Brianem Hopperem. Druhá deska If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You (1970) znamenala zásadní krok vpřed, kdy skupina definitivně našla svůj styl. Materiál byl originální směsí humoru a progresivních prvků inspirovaných klasikou, jazzem i tradiční anglickou hudbou. Síla alba spočívala v klávesách Davida Sinclaira, který předváděl bleskově rychlá varhanní sóla a skládal dlouhé, pečlivě propracované kompozice. Výraznou roli měli i dva talentovaní zpěváci, Pye Hastings a Richard Sinclair. K charakteristickému zvuku přispěl také Jimmy Hastings, starší bratr Pye Hastingse, který obohatil nahrávky saxofonem a flétnou, přestože nebyl oficiálním členem skupiny.
Caravan si brzy získali popularitu v univerzitních kruzích a byli pozváni do nejoblíbenějšího britského hudebního pořadu Top of the Pops. Po televizním vystoupení zájem o skupinu prudce vzrostl po celé zemi. Další deska In the Land of Grey and Pink (1971) se stala jejich nejslavnějším a patrně nejúspěšnějším počinem. Nabízela svůdnou směs hard rocku, folku, klasiky a jazzu s citem pro melodii, jemný humor a prvky tolkienovské fantazie. Bývá rozdělována na dvě části – první obsahuje skladby Richarda Sinclaira (s výjimkou jedné popovější písně Pye Hastingse), zatímco druhou tvoří 23 minutová suita Davida Sinclaira "Nine Feet Underground", jedna z nejodvážnějších dlouhých kompozic raného progresivního rocku.
V roce 1971 David Sinclair odešel do kapely Matching Mole. Na jeho místo nastoupil klavírista Steve Miller z jazzových Delivery. Pod vlivem Pye Hastingse se hudební směřování skupiny posunulo ke snadněji vnímatelnému a komerčnějšímu materiálu. Další album Waterloo Lily (1972) bylo jasným krokem směrem k syntéze jazzu s populární hudbou. První část tvořila titulní skladba Richarda Sinclaira "Waterloo Lily" a dlouhý jam "Nothing at All", na němž se podíleli jazzový saxofonista Lol Coxhill a Steveův bratr, kytarista Phil Miller. Druhá část obsahovala krátké popové skladby Pye Hastingse a rozsáhlou, vícedílnou kompozici "The Love in Your Eye" s doprovodem smyčců a krásným flétnovým sólem Jimmyho Hastingse. Po vydání alba Richard Sinclair a Steve Miller opustili kapelu a připojili se k Philu Millerovi v nové skupině Hatfield and the North. Do Caravan přišel houslista Jeff Richardson, který později začal hrát i na flétnu a kytaru, a novým baskytaristou se stal John Perry. Jelikož kapela nenašla vhodného klávesistu, pozvala zpět Davida Sinclaira, který se po nahrání nové desky a absolvování turné rozhodl ve skupině zůstat.
Album For Girls Who Grow Plump in the Night (1973) se ukázalo jako důstojné pokračování tvorby, přestože už neznělo zcela jako klasický Caravan. Canterbury sound ustoupil jednoduššímu symfonickému přístupu. Pye Hastings byl autorem téměř celého materiálu, s výjimkou některých částí závěrečné suity "A-Hunting We Shall Go". V říjnu 1973 vystoupil Caravan v londýnském Drury Lane Theatre s klasickým symfonickým orchestrem. Záznam z tohoto koncertu vyšel následující rok na albu Caravan and the New Symphonia (1974), které bylo zajímavým, i když ne zcela dokonalým pokusem o spojení rockové a orchestrální hudby.
Krátce poté je opustil John Perry a jeho místo zaujal Mike Wedgwood, který předtím působil v Curved Air. V roce 1975 vyrazil Caravan na 50 koncertní turné po Spojených státech a Kanadě, které se setkalo s pozitivními recenzemi. Skupina zároveň vydala nové album Cunning Stunts (1975), které jako jediné z jejich diskografie proniklo do amerických a britských hitparád. Znamenalo však odklon od původního britského stylu k uhlazenější americké produkci a aranžmá. Navzdory komerčnímu úspěchu se ukázalo být spíše vrcholem než novým začátkem. Následovala série méně výrazných desek a časté změny v sestavě, které vyvrcholily až sloučením původních členů v roce 1982. V roce 1975 odešel David Sinclair a nahradil ho Jan Schelhaas, schopný klávesista, který však nebyl tak plodným skladatelem jako Sinclair.
Další počin Blind Dog at St. Dunstans (1976) byl ještě více orientován na pop, avšak soudržnější, neboť téměř veškerý materiál napsal sám Hastings. Nejvýraznějšími skladbami byly "A Very Smelly, Grubby Little Oik" a lyrická "All the Way", ve které Jimmy Hastings exceloval na flétnu, klarinet a alt saxofon. Na přelomu let 1976 a 1977 vyrazil Caravan na turné po Británii a Evropě. Během francouzské části turné vystupovali po boku veteránů canterburské scény, skupiny Soft Machine a Kevina Ayerse.
Album Better by Far (1977) se skládalo převážně z popových melodií, s několika ambicióznějšími skladbami. Celkově však zanechalo posluchače zmatené, zda se stále jedná o tu stejnou kapelu z počátku 70. let. Caravan však pokračovali v koncertování po Británii a Evropě. V roce 1978 byla skupina nucena kvůli manažerským dluhům přerušit činnost na dva roky. Během této doby se Pye Hastings věnoval sólovým projektům, Richard Coughlan hrál v různých kapelách v Canterbury, Geoffrey Richardson působil v Penguin Cafe Orchestra a Jan Schelhaas s Davidem Sinclairem se připojili ke koncertní sestavě Camel. Schelhaas nakonec v Camel zůstal až do roku 1981.
V říjnu 1979 byl Caravan obnoven v původní sestavě (s výjimkou Davida Sinclaira) a v následujícím roce vydali desku The Album (1980). Ta pokračovala v popovějším stylu předchozího alba, tentokrát však na skladbách pracovala většina členů společně. Obsahovala i několik písní z nerealizovaného sólového projektu Davida Sinclaira ze 70. let, mezi nimi i smyslnou skladbu "Piano Player". Na dalším albu byli místo Richardsona a Messekara opět Richard Sinclair, čímž se znovu sešlo klasické složení Caravan. Společně nahráli Back to Front (1982), které nabídlo několik povedených skladeb jako "Back to Herne Bay Front", "All Aboard" a "Proper Job", ale také několik slabších momentů.
Po vydání tohoto alba kapela na několik let zmizela ze scény. Až v roce 1990 byli Caravan požádáni, aby se v původní sestavě (s Jimmym Hastingsem) znovu sešli pro televizní show. Následovalo dvouleté turné, převážně po Anglii a Itálii. Po jeho skončení opět přestali fungovat, ale v prosinci 1994 se Pye a Jimmy Hastings, David Sinclair, Geoffrey Richardson a Richard Coughlan společně s baskytaristou Jimmym Levertonem pustili do nahrávání alba The Battle of Hastings (1995). Výsledkem byla příjemná sbírka popově laděných písní s typickým zvukem Caravan, zahrnujícím varhany, housle, flétnu, saxofon a nezaměnitelné vokály Pye Hastingse.
O dva roky později nahráli Pye Hastings a Geoffrey Richardson pod hlavičkou Caravan desku All Over You (1996), která obsahovala modernizované akustické verze klasických skladeb z let 1968–1973. David Sinclair a Richard Coughlan se podíleli pouze na dvou písních, zbytek byl nahrán pomocí sekvencerů a automatických bicích. V letech 1996–1997 kapela opět koncertovala po Evropě. V roce 1999 Pye Hastings vydal další album přepracovaných skladeb All Over You Too. O tři roky později kapela vyrazila na turné a vystoupila na několika festivalech.
V roce 2003 vydali Caravan novou studiovou desku The Unauthorised Breakfast Item. Obsahovala převážně nové skladby Pye Hastingse a jednu píseň Davida Sinclaira, "Nowhere to Hide", pocházející z dřívějších nahrávek. Šlo o první studiové album skupiny od roku 1995 a bylo dobře přijato kritikou. Následovalo intenzivní turné po Evropě, USA a Japonsku. V roce 2010 Pye Hastings oznámil obnovení činnosti kapely v souvislosti s nahráváním speciálního studiového koncertu pro britský televizní kanál ITV, který byl odvysílán v rámci seriálu Legends. V lednu 2013 vyrazili Caravan na turné po Velké Británii k 40. výročí vydání alba For Girls Who Grow Plump in the Night.
V prosinci 2013 zemřel dlouholetý bubeník kapely Richard Coughlan. Na jeho místo nastoupil Mark Walker, který se podílel na nahrávání nové studiové desky Paradise Filter, vydané na konci roku 2013. Sestava v posledních letech zahrnovala:
- Pye Hastings – kytara, zpěv (1968–současnost)
- Geoffrey Richardson – kytara, housle, flétna, saxofon (1972–současnost)
- Mark Walker – bicí (2013–současnost)
- Jim Leverton – baskytara, zpěv (1994–současnost)
- David Sinclair – klávesy (1968–1971, 1972–1973, 1975–1980, 1990–současnost)
Historické sestavy obsahovaly i významné členy:
- Richard Sinclair – baskytara, zpěv (1968–1972, 1980–1982)
- Dave Sinclair – klávesy (1968–1971, 1972–1973, 1975–1976)
- John Perry – baskytara (1972–1973)
- Mike Wedgwood – baskytara, zpěv (1973–1976)
- Jan Schelhaas – klávesy (1975–1980)
- Jeff Richardson – housle, flétna, kytara (1972–1973)
Caravan patří k nejvlivnějším představitelům canterburské scény. Jejich kombinace psychedelie, jazzu a folku inspirovala nejen britské prog-rockové kapely 70. let, ale ovlivnila i pozdější generace progresivních hudebníků po celém světě. Typickým rysem byla schopnost kombinovat komplexní instrumentální pasáže s jemným humorem a melodickými vokály.
Podrobnosti: Caravan - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Caravan (1969)
If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You (1970)
In the Land of Grey and Pink (1971)
Waterloo Lily (1972)
For Girls Who Grow Plump in the Night (1973)
Cunning Stunts (1975)
Blind Dog at St. Dunstans (1976)
Better by Far (1977)
The Album (1980)
Back to Front (1982)
Cool Water (1994)
The Battle of Hastings (1995)
All Over You (1996)
All Over You Too (1999)
The Unauthorized Breakfast Item (2003)
Paradise Filter (2013)
It’s None of Your Business (2021)
COOL FEET
Cool Feet je lucemburská rocková skupina založená v roce 1968. Zpočátku zpívali anglicky, ale od roku 1980 píší texty pouze v lucemburštině.
Zakladateli kapely byli Rich Ruppel (bicí), Mike Nash (baskytara/zpěv) a Romain Goergen (kytara, zpěv). Zpočátku hráli hard rock s přesahem do ranného heavy metalu s anglickými texty. Kapela se v roce 1971 na několik měsíců rozpadla, když se Rich Ruppel přestěhoval do Německa; po jeho návratu v následujícím roce se kapela dala dohromady s dechovou sekcí, která však dlouho nevydržela, a Cool Feet se vrátili ke svému původnímu rockovému zvuku. První singl "Mister Woman" vyšel v roce 1974 a první LP Burning Desire v roce 1976.
S příchodem nového frontmana Romana Bernarda v roce 1980 se zvuk kapely drasticky změnil směrem k blues rocku a pop rocku. V té době vyšel také první singl s lucemburským textem. Později se kapele připojil kytarista Guy Heintz, a v roce 1992 vydala kapela EP Bistro, které dosáhlo platinového statusu a singl "Drenkt e Patt op mech" se udržel tři měsíce na prvním místě národní hitparády. Následovalo období intenzivní tvorby s četnými vystoupeními a dalšími alby.
Po roce 2001 byla vystoupení méně častá. V roce 2003 vyšlo studiové album Luxemburgänsia, poté se až do roku 2019, kdy se objevilo album Wann der Däiwel en Af gëtt!, další návštěva studia nekonala.
Klíčová sestava kapely:
- Rich Ruppel – bicí (1968 – 1994)
- Mike Nash – baskytara, zpěv (1968 – 1977)
- Romain Goergen – kytara, zpěv (1968 – 1980)
- Rom Bernard – kytara, zpěv (1980 – 1990)
- Guy Heintz – kytara (1976 – 1980, 1992 – současnost)
- Chouch Schintgen – baskytara, zpěv (1972 – současnost)
- Bernard Wrincq – kytara, zpěv (1990 – 1994)
- Märten Versall – bicí (1994 – současnost)
- Pol Urbany – kytara (současnost)
Hudební styl a vliv:
Cool Feet se vyznačují kombinací blues rocku, hard rocku a později i pop rockových prvků. Kapela byla jedním z průkopníků moderní lucemburské rockové scény, a to nejen díky svému originálnímu zvuku, ale také tím, že jako jedna z mála kapel psala texty v lucemburštině, čímž posílila národní identitu hudby. Jejich rané hardrockové období s anglickými texty ovlivnilo místní kapely, které se snažily napodobit energický zvuk a kytarové riffy. Přechod k pop rocku a blues v 80. letech otevřel cestu dalším lucemburským formacím k experimentům s melodickými strukturami a aranžmá. Kapela byla známá svými živými vystoupeními, často doplněnými o dechovou sekci, housle či flétnu, což rozšířilo zvukovou paletu rockové hudby v zemi. Styl kapely byl charakteristický kombinací technické virtuozity (zejména Ruppelovy a Goergenovy práce) a přístupného melodického zpěvu, díky čemuž oslovovala široké publikum.
Diskografie (studiová alba):
Burning Desire (1976)
Bistro (1992, EP)
Party (1993)
Le?t'z Rock (1994)
Cooltour (1995)
Nëmmen wéinst Dir! (2001)
Luxemburgänsia (2003)
Wann der Däiwel en Af gëtt! (2019)
d'Party geet virun (2021)
Podrobnosti: Cool Feet - Metal Archives
CROMAGNON
Cromagnon byla americká experimentální hudební skupina, která působila na konci 60. let. Pod vedením multiinstrumentalistů, zpěváků a skladatelů Austina Grasmereho a Briana Elliotta vydala v roce 1969 jediné album Orgasm, které bylo později znovu vydáno pod názvem Cave Rock.
Často se uvádí, že předznamenali vznik noise rocku, no wave, industriální hudby a industrial rocku. Ačkoli kapela nebyla komerčně úspěšná ani významná, server Pitchfork Media zařadil jejich skladbu "Caledonia" na 163. místo v seznamu '200 nejlepších písní 60. let'. Tuto píseň později převzala japonská experimentální skupina Ghost.
Jejich album kombinovalo psychedelii, folk rock a noise s primitivní instrumentací, včetně klacků a kamenů.
Členové a nástroje:
| Jméno | Nástroje / Role | Období |
|---|---|---|
| Austin Grasmere | kytara, zpěv, multiinstrumentalista | 1967 – 1970 |
| Brian Elliot | kytara, zpěv, multiinstrumentalista | 1967 – 1970 |
| Mike Seeger | perkuse, bicí | 1967 – 1970 |
| David Walls | kytara, zpěv | 1967 – 1970 |
| Pat Gallagher | basová kytara | 1967 – 1970 |
Podrobnosti: Cromagnon - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Orgasm (1969)
DARK
Dark, kteří vytvořili hudební kostru mající stejně tak mnoho společného s britským folkem jako s jamovými kapelami ze západního pobřeží, byli podobní mnoha dalším psychedelickým skupinám z přelomu 60. a 70. let. To, co je odlišovalo, byla jedna věc: solidní porozumění fuzzy kytaře. Dark fuzzbox nepoužívali jen k předvádění se, ale zakomponovali ho do struktury svých skladeb a položili ho na náladové, těžké kompozice, které se blížily rozlehlosti.
Vše začalo v roce 1968, kdy kytarista Steve Giles dal dohromady dalšího kytaristu Martina Weavera, bubeníka Cliva Thorneycrofta a baskytaristu Ronalda Johnsona a ve škole v Northamptonu založili Dark. Sestava se zaměřovala na psychedelický rock s prvky folku a jamového stylu, přičemž výrazně využívala fuzzové efekty a improvizované sekvence. Kapela pravidelně vystupovala na lokálních pódiích a postupně si vybudovala reputaci mezi sběrateli a fanoušky undergroundové scény.
V roce 1972 vydali své jediné album Round the Edges, které vyšlo jen v omezeném nákladu asi šedesáti kopií a stalo se sběratelským artiklem. Album bylo kritiky později oceňováno jako unikátní spojení psychedelie, folku a experimentálního rocku, a často je označováno za inspiraci pro pozdější noise rock, no wave a experimentální scény.
Krátce po vydání Round the Edges se kapela rozpadla a její členové se rozprchli do dalších projektů. Na počátku 90. let došlo k pokusu o obnovení činnosti, který přinesl několik lokálních koncertů a nové album Anonymous Days (1996).
Sestava:
- Steve Giles – kytara, zpěv
- Martin Weaver – kytara
- Clive Thorneycroft – bicí
- Ronald Johnson – baskytara
Vliv kapely:
- Předznamenali vznik noise rocku a no wave scény.
- Experimentální přístup k fuzz kytarám a improvizaci inspiroval pozdější psychedelické a alternativní kapely.
- Album Round the Edges se stalo kultovní sběratelskou raritou a symbolem undergroundového psychedelického rocku 70. let.
Podrobnosti: Dark - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Round the Edges (1972)
Anonymous Days (1996)
DIES IRAE
Dies Irae z německého Saarbrückenu působili od roku 1968 a hráli po klubech v jižním Německu, Švýcarsku a Francii ve složení Rainer Wahlman (zpěv/harmonika), Harald Thoma (kytara/zpěv), Joachim Shiff (baskytara) a Andreas Cornelius (bicí). Tuto temnou progresivní psychedelicko-bluesovou skupinu začátkem roku 1971 objevilo dnes již zaniklé hamburské vydavatelství PILZ. Ve stejném roce kapela vydala jediné LP First, jeden singl a objevila se na sampleru PILZ Heavy Christmas, než se v roce 1972 kvůli hudebním neshodám rozpadla. Z jejích členů později vznikly dvě odnože, Lucy Gang a Green Wave.
Název Dies Irae, což v doslovném překladu znamená 'Den hněvu', pochází z latinského hymnu odkazujícího na soudný den. V průběhu let jej používalo několik metalových kapel, ale původní němečtí Dies Irae bývají díky albu First často přirovnáváni k raným Black Sabbath. Jejich hudba kombinovala těžký bluesový zvuk kytary s texty odkazujícími na okultismus, přičemž vokály byly mnohem tripovější a surrealističtější. Deska obsahovala také rozsáhlé psychedelické elektronické koláže a freeform jamy.
Ačkoliv skupina vydala jen jediné album, v létě 1971 vzbudila pobouření, když většina německých rozhlasových stanic odmítla hrát jakoukoli skladbu kvůli kontroverzním textům s náboženskými motivy inspirovanými LSD. Přesto se v německé televizi objevil experimentální videoklip natočený na 8 mm film, což přispělo k tomu, že si Dies Irae udrželi svůj kultovní status v undergroundu. Na počátku 90. let se kapela pokusila o znovuzrození a několik jejích živých skladeb se objevilo na albu Saarrock Live, nahraném v místním klubu Le Garage v Saarbrückenu. Přestože se v roce 1993 opět rozpadli, tentokrát definitivně, jejich deska First zůstává mezi fanoušky těžkého progresivního rocku stále žádanou.
Sestava:
- Rainer Wahlman – zpěv, harmonika
- Harald Thoma – kytara, zpěv
- Joachim Shiff – baskytara
- Andreas Cornelius – bicí
Vliv a význam:
- Inspirovali pozdější experimentální a progresivní heavy rockové kapely v Německu.
- Původní album First kombinuje psychedelii, blues, okultní témata a freeform jamy, což z něj činí kultovní raritu.
- Některé prvky jejich tvorby předznamenaly vznik hard/progressive a doom rocku.
Podrobnosti: Dies Irae - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
First (1971)
DRAGONWYCK
Dragonwyck byla americká progresivně rocková skupina z Clevelandu, původně založená v roce 1968 pod názvem Sunrise. V roce 1969 změnila název na Dragonwyck a hudebně se posunula směrem k progresivnímu rocku. Jejich první album vyšlo v roce 1970 v nákladu pouhých 85 kusů jako demo LP. Hudba kombinovala prvky britské a americké psychedelie s raným heavy metalovým zvukem, charakterizovaným temnou a mystickou náladou, dominancí kytar, hammondek, moogů a mellotronů.
Na počátku 70. let Dragonwyck intenzivně koncertovali a podařilo se jim vydat desku s vyšším nákladem. Sestava se v průběhu let měnila, ale klíčovými členy na všech nahrávkách zůstali kytarista Tom Brehm a zpěvák Bill Pettijohn. Kapela se stala vyhledávanou mezi fanoušky obskurních psychrockových kapel a jejich původní nahrávky byly později remasterovány.
Lídr Tom Brehm v roce 2006 reformoval Dragonwyck s mladší sestavou, vydal nové album se starými skladbami a uskutečnil krátké evropské turné, než kapela opět upadla v zapomnění.
Sestava:
Tom Brehm – kytara, zpěv
Bill Pettijohn – zpěv
další členové (v průběhu let): baskytara, bicí, klávesy podle nahrávek a koncertů
Podrobnosti: Dragonwyck - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Dragonwyck (oficiálně 1990, natočeno 1970)
Chapter 2 (2006, natočeno 1972 - 1973)
EDGAR BROUGHTON BAND
V anglickém Warwicku vznikla skupina Edgar Broughton Band, která zpočátku hrála psychedelický rock. Později zasahovala do mnoha dalších rockových žánrů, včetně těžkého blues a hardrocku.
Kapela začala svou kariéru jako bluesová formace pod názvem The Edgar Broughton Blues Band, působící v okolí rodného Warwicku. Postupně se však přiklonila k nastupujícímu psychedelickému hnutí a vypustila Blues nejen ze svého názvu, ale i z hudby. V roce 1968 se Edgar Broughton Band přestěhovali do Notting Hill Gate v Londýně, kde hledali nahrávací smlouvu a širší publikum. Uspěli u společnosti Blackhill Enterprises v prosinci 1968. Jejich první singl "Evil" / "Death of an Electric Citizen" vyšel v červnu 1969.
Po prvním singlu následovalo debutové album Wasa Wasa. Deska si zachovala těžký bluesový zvuk, podtržený výrazným vokálním stylem Edgara Broughtona, který připomínal kapitána Beefhearta nebo Howlin' Wolfa. Kapela se pokusila zachytit svůj živý zvuk záznamem koncertu v Abbey Road 9. prosince 1969. Tehdy byla vydána pouze jedna skladba: "Out Demons Out", adaptace písně skupiny The Fugs "Exorcising the Demons Out of the Pentagon", která se stala hymnou kapely. Zbytek nahrávky byl považován za ztracený, dokud nebyl znovu objeven a vydán v remixované podobě v roce 2004 jako Keep Them Freaks a Rollin': Live at Abbey Road 1969.
Kapela byla známá kontroverzními koncerty, které často pořádala zdarma na neobvyklých místech, například na dětských hřištích. Jejich vystoupení občas provázely občanské nepokoje. Nejznámějšími incidenty byly koncert v Redcaru, kde došlo k potyčkám v publiku, jež vyústily v násilný policejní zásah, a vystoupení v Keele, kde diváci postříkali dějiště barvou, kterou jim kapela poskytla. Ačkoli členové skupiny popřeli, že by úmyslně podněcovali tyto incidenty, několik měst jim zakázalo vystupovat.
V roce 1971 se kapela rozhodla, že hraní ve třech je omezuje, a požádala Victora Unitta, který mezitím působil v Pretty Things, aby se k nim připojil. S novou sestavou vydali v květnu své eponymní třetí album, které si vedlo dobře především v Evropě, obzvláště v Německu. S rostoucím úspěchem se Edgar Broughton Band přestěhovali do Devonu, kde začali pracovat na další studiovce In Side Out. V roce 1972 nahráli své páté album Oora; krátce po jeho vydání Unitt kapelu opustil.
V roce 1975 podepsali smlouvu s vydavatelstvím NEMS. Ve stejném roce se k nim připojil kytarista John Thomas a kapela natočila šestý počin Broughtons Bandages, který přinesl měkčí zvuk než jejich předchozí nahrávky. Krátce po jeho vydání John Thomas odešel a nahradil ho Terry Cottam. V roce 1976, poté co nahráli živé album Live Hits Harder (které bylo vydáno až v roce 1979), se Edgar Broughton Band rozpadli.
Edgar a Steve Broughton se však spolu s Grantem přeskupili do skupiny The Broughtons a v roce 1979 vydali album Parlez-Vous English?, ve kterém hráli na kytaru Tom Nordon a Pete Tolson (ex-Pretty Things) a na klávesy Richard de Bastion. To bylo první dobrodružství kapely v plnějším, orchestrálnějším stylu heavy rocku. Pete Tolson se po vydání alba neudržel a na následující dva roky evropského turné ho nahradil John Thomas. Tom Nordon se znovu objevuje spolu s klávesisty Duncanem Bridgemanem a Dennisem Haynes na albu Superchip, vydaném v roce 1982. Poté se skupina opět rozpadla; nenahrála žádný další studiový materiál, ale v průběhu 80. a 90. let minulého století jen zřídka koncertovala. V rámci miniturné v roce 1989 vystoupila v londýnském The Oval.
Kapela se znovu řádně reformovala v roce 2006, kdy se k ní připojil Edgarův syn Luke, který hrál na klávesy a kytaru, poté, co obnovené vydání jejich zpětného katalogu podnítilo nový zájem o jejich tvorbu. V roce 2007 absolvovali miniturné po Anglii a Německu a poté evropské turné, včetně vystoupení na německém festivalu Burg Herzberg. V roce 2010 se Edgar Broughton Band opět rozpadl a Edgar Broughton se rozhodl nadále vystupovat jako sólový umělec. Steve Broughton zemřel 29. května 2022.
Sestava:
Edgar Broughton – zpěv, kytara
Steve Broughton – bicí, perkuse, zpěv
Arthur Grant – baskytara, zpěv
Victor Unitt – kytara, zpěv (1971 – 1972)
John Thomas – kytara (1975)
Terry Cottam – kytara (po Johnu Thomasovi)
Luke Broughton – klávesy, kytara (od 2006)
Podrobnosti: Edgar Broughton Band - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Wasa Wasa (1969)
Sing Brother Sing (1970)
Edgar Broughton Band (1971)
In Side Out (1972)
Oora (1973)
Bandages (1976)
Parlez-Vous English? (1979, jako The Broughtons)
Superchip: The Final Silicon Solution? (1982, jako The Broughtons)
FLOATING BRIDGE
Kytarista Rich Dangel byl členem skupiny The Wailers, méně známé kapely The Rooks a pozdější inkarnace The Time Machine. Po rozpadu The Time Machine v roce 1967 se Dangel a baskytarista Joe Johnson rozhodli založit vlastní kapelu. Přibrali kytaristu Joea Johansena a bubeníka Michaela Marinelliho, čímž vznikla skupina The Unknown Factor. Toto kvarteto fungovalo jako najatá doprovodná kapela a spolupracovalo s místními interprety, jako byli Patti Allen a Ron Holden. V roce 1968 se k nim přidal bývalý zpěvák skupiny Punch Pat Gossan, čímž se sestava ustálila. Rychle získali smlouvu a stali se domácím uskupením v seattleském Eagle Auditorium. Vzbudili značnou pozornost jako jeden z účinkujících na Sky River Rock Festivalu 1968, jednom z nejvýznamnějších psychedelických festivalů severozápadu USA. Díky této publicitě podepsali smlouvu s losangeleským vydavatelstvím Vault Records.
Hudebně se The Unknown Factor pohybovali na pomezí psychedelického rocku, blues rocku a raného heavy metalu. Jejich styl kombinoval psychedelické kytarové efekty, složité jamy, experimentální přístupy k rytmu a improvizované vokální pasáže. Kapela se nebála zapojit dynamické instrumentální sekvence, které připomínaly pozdější jamové kapely typu Grateful Dead nebo Iron Butterfly.
Jako Floating Bridge skupina debutovala v roce 1968 singlem "Brought Up Wrong". Přestože komerčně nebyl příliš úspěšný, vzbudil pozornost kritiky a lokální scény a Vault Records tak financoval nahrávání jejich prvního alba. V roce 1969 vyšla deska Floating Bridge, kterou kapela nahrála pod vedením producenta Jackieho Millse. Album obsahovalo originální skladby i coververze, přičemž všechny kompozice měly energický, těžký zvuk s vlivy Jimiho Hendrixe, psychedelických efektů a experimentálního blues. Nejsilnější skladby zahrnovaly "Brought Up Wrong", "Watch Your Step" a "Three Minute & Ten Second Blues".
Kapela byla známá svými živými vystoupeními, která často obsahovala dlouhé instrumentální improvizace. Místní publikum oceňovalo jejich schopnost spojit psychedelické a bluesové prvky s technicky náročnou hrou, což z nich činilo jednu z nejvíce respektovaných undergroundových kapel v oblasti Seattlu.
Sestava:
Rich Dangel – kytara, doprovodné vokály
Joe Johnson – baskytara, doprovodné vokály
Joe Johansen – kytara
Michael Marinelli – bicí
Pat Gossan – zpěv
Podrobnosti: Floating Bridge - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Floating Bridge (1969)
FREE
V Londýně vzniká Free, jedna z nejslavnějších bluesových a hardrockových kapel. Proslavila se senzačními živými vystoupeními a neúnavným koncertováním. Jejich první studiová alba se sice neprodávala příliš dobře, a to až do vydání Fire and Water, které obsahovalo obrovský hit „All Right Now“. Tento úspěch jim zajistil status jedné z největších rockových skupin přelomu 60. a 70. let. Díky této písni byli pozváni na legendární Isle of Wight Festival 1970, kde hráli před 600 000 lidmi. Časopis Rolling Stone je označil za zakladatele britského hardrocku.
Jedním z nejvýraznějších rysů Free v době jejich vzniku byl nízký věk členů kapely. Sedmnáctiletý kytarista Paul Kossoff, který působil v bluesové kapele Black Cat Bones spolu s osmnáctiletým bubeníkem Simonem Kirkem jednou navštívili londýnský klub Fickle Pickle, kde vystupovala kapela Brown Sugar s osmnáctiletým zpěvákem Paulem Rodgersem. Kossoffa Rodgersův výkon natolik uchvátil, že se ho okamžitě zeptal, zda by si s ním mohl zajamovat na pódiu. Alexis Korner jim následně doporučil patnáctiletého baskytaristu Andyho Frasera, který už měl zkušenosti s hraním v Bluesbreakers Johna Mayalla. Nově vzniklá kapela odehrála svůj první koncert 19. dubna 1968 v hospodě Nag's Head na křižovatce York Road, Plough Road a Lavender Road v Battersea v Londýně. V listopadu téhož roku, na doporučení Alexise Kornera (který jim navrhl název Free), kvarteto podepsalo smlouvu s Island Records a vydalo debutové album Tons of Sobs. Deska obsahovala studiové verze skladeb, které tvořily základ jejich koncertního repertoáru v raných fázích kariéry.
Přestože Free získávali na koncertech stále větší úspěch, nahrávání ve studiu pro ně bylo obtížné. „Když jsme přišli do studia nahrát album, byli jsme opravdu nezkušení,“ vzpomíná Kirke. „Nevěděli jsme, co dělat. Producent Guy Stevens byl velmi talentovaný, ale neustále nás tlačil do nahrávání. Cítil, že se tomu bráníme, a tak nás do studia téměř vtáhl násilím. Řekl nám, abychom dvakrát odehráli celý náš 45 minutový koncertní set stejně jako v klubech – tak jsme vytvořili album. Název vymyslel Stevens a bylo nahráno za jediný týden. Když na to dnes myslím, připadá mi to neuvěřitelné. Dnes trvá týden jen nastavit správný zvuk bicích!“
Na rozdíl od předchozích desek bylo Fire and Water, vydané v červnu 1970, obrovským úspěchem, především díky singlu "All Right Now". Ten dosáhl prvního místa britského rockového žebříčku, druhého místa v britské singlové hitparádě a čtvrtého místa v americkém Billboard Hot 100. Album se vyšplhalo na druhou příčku ve Velké Británii a na sedmnácté místo v USA, čímž se stalo nejúspěšnější nahrávkou Free. "All Right Now" vedl žebříčky ve více než 20 zemích a v roce 1990 ASCAP (Americká společnost skladatelů, autorů a vydavatelů) oznámila, že do konce roku 1989 byla píseň v amerických rádiích odehrána více než milionkrát. V roce 2000 British Phonographic Industry ocenila Paula Rodgerse za to, že skladba v britském rozhlase zazněla přes dva miliony krát.
Čtvrté album Highway, vydané v září 1970, bylo nahráno v rekordním čase, ale komerčně propadlo – ve Velké Británii dosáhlo 41. místa, v USA skončilo až na 190. příčce.
V dubnu 1971 se skupina rozpadla kvůli neshodám mezi Paulem Rodgersem a Andym Fraserem, drogovým problémům Paula Kossoffa a také kvůli klesajícím prodejům nahrávek. V září téhož roku vyšlo živé album Free Live!, které se ve Velké Británii dostalo na čtvrté místo. Na začátku roku 1972 se hudebníci rozhodli dát své spory stranou a znovu se spojili, částečně ve snaze pomoci Kossoffovi v boji se závislostí. V červnu vydali desku Free at Last, problémy však přetrvávaly – tentokrát se hlavním kamenem úrazu stala Kossoffova drogová závislost.
Na léto 1972 bylo naplánováno americké turné, jehož začátek komplikoval Kossoffův zdravotní stav. V předvečer koncertu v Japonsku v červenci 1972 kapelu opustil Fraser. Na jeho místo nastoupil baskytarista Tetsu Yamauchi a k sestavě se přidal klávesista John 'Rabbit' Bundrick. Yamauchi v té době spolupracoval s Kossoffem a Kirkem na albu Kossoff, Kirke, Tetsu & Rabbit. Kvůli Kossoffovým problémům často na kytaru během koncertů hrál Rodgers. Do října 1972 se Kossoffův stav zlepšil natolik, že se mohl podílet na nahrávání posledníh desky Heartbreaker, která vyšla v lednu 1973. V Británii se dostala na deváté místo, singl "Wishing Well" obsadil sedmou příčku. Když se však Kossoffovy zdravotní problémy opět zhoršily, do kapely byl povolán kytarista Wendell Richardson z Osibisy, ale brzy nato, v červenci 1973, se Free definitivně rozpadli.
Po rozpadu kapely v roce 1973 odmítl Rodgers nabídku stát se novým zpěvákem Deep Purple a místo toho založil spolu s Kirkem, baskytaristou Bozem Burrellem (King Crimson) a kytaristou Mickem Ralphsem (1969.htm#kot84">Mott the Hoople) kapelu Bad Company. Fraser se spojil s kytaristou Chrisem Speddingem, který předtím hrál s Jackem Brucem, a založil skupinu Sharks. Kossoff dal dohromady Back Street Crawler. Ke konci roku 1975, když se Kossoffův zdravotní stav dočasně zlepšil, se k němu Rodgers a Kirke připojili na dva večery na pódiu. Turné Bad Company, které mělo začít 25. dubna 1976, však Kossoff kvůli svým problémům nedožil – 19. března 1976 zemřel během letu z Los Angeles do New Yorku na plicní embolii ve věku pouhých 25 let.
Po odchodu z Bad Company v roce 1982 se Rodgers vrátil k hraní blues a během 80. a 90. let rozjel sólovou kariéru, přičemž působil také v kapelách The Firm a The Law. V letech 2004 – 2009 spolupracoval s Brianem Mayem a Rogerem Taylorem z Queen pod hlavičkou Queen + Paul Rodgers, s nimiž v roce 2008 vydal studiové album The Cosmos Rocks. Během koncertů s Queen hrával i skladby Free a Bad Company. Rodgers a Kirke se dodnes čas od času účastní turné Bad Company. Andy Fraser zemřel 16. března 2015.
Sestava:
Paul Rodgers – zpěv
Paul Kossoff – kytara
Andy Fraser – baskytara, doprovodné vokály
Simon Kirke – bicí
John 'Rabbit' Bundrick – klávesy (1972–1973)
Tetsu Yamauchi – baskytara (1972–1973)
Wendell Richardson – kytara (1973)
Podrobnosti: Free - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Tons of Sobs (1969)
Free (1969)
Fire and Water (1970)
Highway (1970)
Free at Last (1972)
Heartbreaker (1973)
FRESH BLUEBERRY PANCAKE
Fresh Blueberry Pancake byla americká rocková skupina z Pittsburghu v Pensylvánii, která působila mezi lety 1968 a 1974. Jejími členy byli Tony Impavido (zpěv a baskytara), John Behrens (kytara) a Geoff Reidell (bicí). Skupina se etablovala jako silné post-hendrixovské power trio, odlišující se zvukovou intenzitou a energickými vystoupeními.
Zpočátku hráli covery skladeb od The Jimi Hendrix Experience, Cream, Steppenwolf, Iron Butterfly a dalších, ale postupně začali psát vlastní materiál. Jejich hudba se pohybovala od těžkého acid rocku přes bluesové nálady až po jazzové a folkové vlivy, přičemž texty často obsahovaly náboženské motivy, aniž by byly kazatelské.
V roce 1970, kdy byli členové kapely ve věku přibližně 16 – 17 let, nahráli demo album Heavy. Většina skladeb byla nahrána na jeden záběr, bez multitrackingu, overdubingu (s výjimkou harmoniky v jedné skladbě) a postprodukce – šlo v podstatě o živý záznam studiového vystoupení. Každá ze skladeb se stylově lišila – od heavy přes jazz až po těžko zařaditelné experimenty. Všechny skladby byly chráněny autorskými právy v Library of Congress z 18. srpna 1971, autory hudby i textů byli všichni tři členové kapely.
Sestava:
Tony Impavido – zpěv, baskytara
John Behrens – kytara
Geoff Reidell – bicí
Podrobnosti: Fresh Blueberry Pancake - Metal Music Archive
Diskografie (studiová alba):
Heavy (1970)
FROST
The Frost byla americká psychedelická rocková skupina z Alpeny v Michiganu, působící na konci 60. let 20. století. Vedl ji zpěvák a kytarista Dick Wagner, který v 70. letech spolupracoval s Ursa Major, Lou Reedem, Alice Cooper a Peterem Gabrielem.
Sestavu doplňovali:
Gordy Garris – baskytara
Bob Rigg – bicí
Don Hartman – kytara
Kapela vznikla ze zbytků The Bossmen. Dick Wagner byl právě odmítnut uskupením Blood, Sweat & Tears, a tak se plně soustředil na The Frost. První velké vystoupení se uskutečnilo v Meadowbrook Theatre před desetitisícovým davem. Na stejném pódiu vystupovali také MC5 a Stooges, ale The Frost mezi nimi dokázali zaujmout. Díky rostoucí popularitě se o skupinu začaly zajímat nahrávací společnosti, které usilovaly o uzavření smlouvy. Nakonec kapela nahrála tři alba pro Vanguard Records: Frost Music, Rock and Roll Music a Through the Eyes of Love.
The Frost patřili mezi nejlepší kapely tehdejší detroitské scény, nicméně jejich vzestup brzdily nestandardní obaly alb a slabá distribuce i propagace ze strany Vanguard Records. Kvůli tomu se jim nepodařilo prorazit na celonárodní úrovni jako jiným skupinám z oblasti, například Bobu Segerovi z Ann Arbor, Tedu Nugentovi z Detroitu či Grand Funk Railroad z Flintu. V průběhu let proběhlo několik reunionových koncertů, zejména v době, kdy Wagner ještě aktivně vystupoval v Michiganu. V roce 2008 byli uvedeni do Michiganské síně slávy rock and rollových legend.
Podrobnosti: Frost - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Frost Music (1969)
Rock and Roll Music (1969)
Through the Eyes of Love (1970)
HORSE
Horse byla britská kapela, která existovala v letech 1968 až 1971 a poté se transformovala ve skupinu Saturnalia. Zakladateli byli Rod Roach (kytara) a Adrian Hawkins (zpěv). Sestava byla kompletní, když se k nim přidali Steve Holley na bicí a Colin Standring, předchozí člen Kit and the Saracens & Jimmy Brown Sound, na baskytaru. V té době Standring studoval na Surreyské univerzitě.
Jejich jediné album bylo nahráno v Olympic Studio Two v Barnes v Londýně během Vánoc 1969 s Georgem Chkiantzem. Před natáčením odešel Steve Holley a nahradil ho Rick Parnell. S. Holley později hrál s Kiki Dee, Eltonem Johnem, Paulem McCartneym a Joe Cockerem. LP Horse vyšlo na jaře 1970 u RCA. V této sestavě kapela absolvovala turné po Evropě a byla velmi populární zejména v Německu. V červenci a srpnu 1970 odešel R. Parnell hrát do Atomic Rooster, ale do skupiny se později vrátil. Konec kapely nastal na jaře 1971, kdy se R. Parnell a C. Standring rozhodli odejít.
Sestava: Rod Roach (kytara), Adrian Hawkins (zpěv), Steve Holley (bicí, později Rick Parnell), Colin Standring (baskytara)
Rick Parnell později působil ve skupinách Atomic Rooster (1971–1973), Saturday, Ibis, Nova, legendárních Spinal Tap a Brown Ring. C. Standring odešel v roce 1971 z univerzity v Surrey, aby cestoval po Evropě jako profesionální hudebník. V letech 1977–1981 žil v Mnichově a nakonec se usadil ve švýcarském Curychu. V roce 1984 začal pracovat jako účetní, ale stále hrál na baskytaru v Big Band Sound.
Podrobnosti: Horse - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Horse (1970)
INTERNATIONAL HARVESTER
Ve Švédsku vzniká progresivní formace, jejíž kořeny sahají k experimentální kapele Pärson Sound (1967 – 1968), která nikdy nevydala oficiální nahrávky. Sbírka jejich skladeb z této doby vyšla až jako dvojité CD Pärson Sound (1967 - 1968) v roce 2001 a jako 3 LP luxusní krabicová sada v roce 2010.
International Harvester (1968 – 1969)
V srpnu 1968 se skupina přejmenovala na International Harvester a později téhož roku vydala debutové album Sov gott Rose-Marie. Sestava byla následující:
Bo Anders Persson – kytara, zpěv
Thomas Mera Gartz – bicí, perkuse
Torbjörn Abelli – baskytara, zpěv
Arne Ericsson – kytara, perkuse
Harvester (1969)
V roce 1969 byla kapela přejmenována na Harvester, pod tímto názvem vyšlo album Hemat. Sestava zůstala stejná jako u International Harvester:
Bo Anders Persson – kytara, zpěv
Thomas Mera Gartz – bicí, perkuse
Torbjörn Abelli – baskytara, zpěv
Arne Ericsson – kytara, perkuse
Träd, Gräs & Stenar (od 1969)
V létě 1969 kapela přijala nové jméno Träd, Gräs & Stenar, přičemž sestava se ustálila v této klasické formaci:
Bo Anders Persson – kytara, zpěv
Thomas Mera Gartz – bicí, perkuse
Torbjörn Abelli – baskytara, zpěv
Arne Ericsson – kytara, perkuse
Pod tímto názvem kapela vydala několik alb, poslední s názvem Träden vyšlo v roce 2018. Jejich hudba kombinovala psychedelický rock, experimentální postupy a improvizované jamy.
Podrobnosti: International Harvester - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba)
Sov gott Rose-Marie (1968, jako International Harvester)
Hemåt (1970, jako Harvester)
Träd, Gräs & Stenar (1970, jako Träd, Gräs & Stenar)
Skörd (1972)
Hemlösa (1973)
Rock för Kropp & Själ (1977)
Att var det samma (1978)
Mina drömmars stad (1990)
Träden (2018)
JACULA
V roce 1968 založil v Miláně skladatel Antonio Bartoccetti skupinu Jacula, která měla za cíl zhudebnit řadu teologicko-filozofických a esoterických postřehů. Kapela kombinovala progresivní rock s gotickými, psychedelickými a okultními prvky, přičemž používala tradiční i elektronické nástroje a Bartoccettiho výrazný vokál.
Sestava Jacula
Antonio Bartoccetti – kytara, zpěv, klávesy
Fiamma Dello Spirito – zpěv, flétna, mellotron
Charles Tiring – varhany, klávesy
Dino Feretti – bicí (jen některé nahrávky)
Jacula vydala alba In Cauda Semper Stat Venenum (1969), Tardo Pede in Magiam Versus (1972) a Pre Viam (2011). Projekt původně skončil v roce 1972, poté se přetvořil v Antonius Rex, který od roku 1977 pokračoval v nahrávání dalších alb až do roku 2017. Jacula se objevila znovu pouze pro album z roku 2011.
Sestava Antonius Rex (1977 – 2017)
Antonio Bartoccetti – kytara, zpěv, klávesy
Fiamma Dello Spirito – zpěv, flétna, mellotron
Massimo Morante – kytara (některé nahrávky)
Pier Franco Rossi – baskytara (některé nahrávky)
Gianfranco Perini – bicí (některé nahrávky)
Další spolupracovníci: Jacopo Bartoccetti, Maurizio Bonetto, Roberto Stanzani
Podle zdrojů kapely bylo album In Cauda Semper Stat Venenum původně nahráno a vydáno vlastním nákladem (na labelu Gnome v roce 1969) v počtu 300 kopií pro distribuci přátelům a okultní komunitě. V roce 2001 vydavatelství Black Widow Records uvolnilo album na veřejný trh, avšak Antonio Bartoccetti tvrdí, že reedice byla silně upravená digitálně. Podobný osud mělo i album Tardo Pede in Magiam Versus, které rovněž získalo veřejné vydání až desítky let po původním nahrání.
Diskografie (studiová alba – Jacula)
In Cauda Semper Stat Venenum (1969)
Tardo Pede in Magiam Versus (1972)
Pre Viam (2011)
Diskografie (studiová alba – Antonius Rex)
Zora (1977)
Ralefun (1978)
Anima (1981)
Praeternatural (1983)
Magic Ritual (1985)
Switch On Dark (1988)
Neque Semper Arcum Tendit Rex (1992)
Praeternatural II (2000)
XVII (2017)
Podrobnosti: Jacula - Metal Music Archives
KILLING FLOOR
V roce 1968 vznikla britská bluesrocková formace Killing Floor. Předtím, než se na začátku roku 1972 rozpadli, vydali dvě studiové nahrávky a čtyři singly. Po obnovení činnosti v roce 2002 vznikla nová etapa, během níž vydali další dvě desky. Název souboru pochází z písně od Howlin' Wolf z roku 1964.
Zakladatelé Mick Clarke (kytara) a Bill Thorndycraft (zpěv a harmonika) původně hráli v bluesové sestavě známé jako The Loop. Na inzerát získali Lou Martina (klávesy), Stuarta McDonalda (basová kytara) a Bazze Smitha (bicí). Po prvním koncertu se do jejich hudebního projektu vložil bývalý DJ a agent Wonderful Radio London, John Edward. Edward je dovedl k podpisu smlouvy se Spark Records a v roce 1969 bylo za méně než dva týdny v Pye Recording Studios natočeno jejich debutové LP Killing Floor. Edward byl uveden jako producent, ačkoli v této oblasti neměl žádné předchozí zkušenosti. Většina skladeb byla přepracováním tradičního bluesového materiálu, přičemž jedinou čistou cover verzí byla Willie Dixonova "You Need Love". AllMusic popsal jejich sound jako méně pokornou a celkově těžší aktualizaci stylu The Yardbirds. Ve Spojených státech vyšlo album na labelu Sire Records.
Počáteční sestava (1968 - 1969):
Mick Clarke – kytara
Bill Thorndycraft – zpěv, harmonika
Lou Martin – klávesy
Stuart McDonald – basová kytara
Bazz Smith – bicí
Hudební uskupení bylo opět vděčné Edwardovi, který zajistil jejich vystoupení v Kalifornském sále v Dunstable, kde předskakovali Ten Years After, Jethro Tull, Chicken Shack a The Herd. Hráli také v londýnském klubu Marquee s Yes a The Nice. V roce 1969 se jejich fanouškovská základna rozrostla během dvou britských celonárodních turné s americkým bluesmanem Freddie Kingem. Po vydání debutové desky a několika vystoupeních v BBC Radio 1 Lou Martin kapelu opustil a soubor pokračoval ve čtyřech.
Sestava 1970 - 1971:
Mick Clarke – kytara
Bill Thorndycraft – zpěv, harmonika
Ray Owen – zpěv (ex-Juicy Lucy)
Mick Hawksworth – basová kytara (ex-Andromeda, později Fuzzy Duck)
Rod de'Ath – bicí
V březnu 1970 hráli na Velikonočním festivalu v Hamburku a v roce 1970 vydali druhé studiové LP Out of Uranus u Penny Farthing Records.
V polovině roku 1972 se formace rozhodla ukončit činnost. Thorndycraft odešel z hudebního průmyslu, zatímco Smith pokračoval v dalších souborech. McDonald se připojil k bývalému zpěvákovi Free Paulu Rodgersovi v krátce trvajícím projektu Peace, než se vrátil do Walesu a hrál v místních kapelách. Lou Martin se mezitím stal členem Rory Gallagher Band, kde se k němu přidal i Rod de'Ath. Mick Clarke krátce založil pubrockovou sestavu Salt, než začal sólovou dráhu s Mick Clarke Band, vydal devatenáct studiových nahrávek a pokračuje v kariéře dodnes. Obě alba Killing Floor byla následně znovu vydána prostřednictvím Repertoire Records a See for Miles Records.
V roce 2002 se původní sestava z roku 1968 znovu spojila a po téměř 35 leté pauze vydala u Appaloosa Records desku Zero Tolerance (2004). Kapela se účastnila koncertních turné po celé Evropě a v květnu 2012 vyšlo jejich čtvrté studiové LP Rock 'n' Roll Gone Mad. Vystoupili i na švédském rockovém festivalu v červnu 2012 spolu s Motörhead a Blue Öyster Cult.
Lou Martin zemřel v Bournemouth v Dorsetu 17. srpna 2012 ve věku 63 let.
Podrobnosti: Killing Floor - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Killing Floor (1969)
Out of Uranus (1970)
Zero Tolerance (2004)
Rock 'n' Roll Gone Mad (2012)
NAZARETH
Skupina byla založena ve skotském městě Dunfermline ze zbytků polo-profesionální místní kapely The Shadettes (původně Mark V a The Red Hawks) zpěvákem Danem McCaffertym, kytaristou Mannym Charltonem, basákem Petem Agnewem a bubeníkem Darrellem Sweetem. Jméno získali podle skladby "The Weight" od The Band (I pulled into Nazareth/Was feelin' half past dead…). V roce 1970 se skupina přesunula do Londýna, kde roku 1971 vydala své první, stejnojmenné album.
Počáteční sestava (1970 - 1972):
Dan McCafferty – zpěv
Manny Charlton – kytara
Pete Agnew – baskytara
Darrell Sweet – bicí
Po získání pozornosti díky desce Exercises z roku 1972 vydali Nazareth na začátku roku 1973 druhé LP Razamanaz. Skladby jako "Broken Down Angel" a "Bad Bad Boy" se umístily v britském Top 10. Následovalo LP Loud 'N' Proud na konci roku 1973 s hitem "This Flight Tonight", cover od Joni Mitchell. V roce 1974 vyšlo album Rampant, které bylo rovněž úspěšné, a singl "My White Bicycle" se umístil v UK Top 20 na začátku roku 1975.
Album Hair of the Dog (1975) obsahovalo americký hit "Love Hurts" původně od The Everly Brothers a Roye Orbisona, jedinou skladbu Nazareth v americké Top Ten. Titulní píseň "Hair of the Dog" si oblíbily rocková rádia 70. let a objevila se na desce The Spaghetti Incident Guns N' Roses. Podle tradice Axl Rose začal používat svůj vysoký zpěv inspirovaný zpěvem Dana McCafferty.
V únoru 2008 vydalo hamburské vydavatelství Edel Entertainment album The Newz při příležitosti 40. výročí založení. Turné začalo 25. ledna ve Švédsku a skončilo 4. listopadu 2008 v Norsku. Další studiovka Big Dogz vyšla 15. dubna 2011.
V roce 2013 ze skupiny odešel původní zpěvák Dan McCafferty kvůli zdravotním potížím. V únoru 2014 jej nahradil Linton Osborne, který však v lednu 2015 odešel. Novým zpěvákem se 13. února 2015 stal Carl Sentance (ex-Persian Risk, Geezer Butler Band, Krokus).
V říjnu 2018 vyšlo u Frontiers Records album Tattooed on My Brain. Na jeho podporu Nazareth vyjeli spolu s německou skupinou Formosa na turné 'The 50th Anniversary Tour' (2018–2019).
Úmrtí původních členů: Manny Charlton zemřel 5. července 2022 ve věku 80 let, Dan McCafferty 8. listopadu 2022 ve věku 76 let. Posledním žijícím původním členem zůstává Pete Agnew.
Podrobnosti: Nazareth - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Nazareth (1971)
Exercises (1972)
Razamanaz (1973)
Loud 'n' Proud (1973)
Rampant (1974)
Hair of the Dog (1975)
Close Enough for Rock 'n' Roll (1976)
Play 'n' the Game (1976)
Expect No Mercy (1977)
No Mean City (1979)
Malice in Wonderland (1980)
The Fool Circle (1981)
XS (1982)
Sound Elixir (1983)
The Catch (1984)
Cinema (1986)
Snakes 'n' Ladders (1989)
No Jive (1991)
Move Me (1994)
Boogaloo (1998)
The Newz (2008)
Big Dogz (2011)
Rock 'n' Roll Telephone (2014)
Tattooed on My Brain (2018)
Surviving the Law (2022)
ROOM
Room byla britská progresivní rocková skupina z Blandford Forum v Dorsetu, která vznikla v roce 1968. Po získání druhého místa v talentové soutěži Melody Maker v roce 1969 podepsali kontrakt se společností Decca a v roce 1970 vydali své jediné studiové album Pre-Flight na labelu Deram. Kapela byla známá svým kombinovaným zvukem progresivního rocku, bluesu, jazzu a symfonických prvků, což bylo neobvyklé pro tehdejší britskou scénu. Jejich hudba byla ovlivněna umělci jako Julie Driscoll, John Mayall, Mick Abrahams a Fairport Convention.
Obal alba Pre-Flight zobrazuje starožitný trojplošník a bylo nahráno ve studiích Decca ve West Hampsteadu během jednoho nebo dvou dnů. Skladby byly aranžovány Steve Edgem v 'Tin Pan Alley' a zahrnovaly smyčce a dechy, které dodaly hudbě bohatý a plný zvuk. Toto LP bylo většinou ignorováno, ale později se stalo ceněným kouskem mezi sběrateli a fanoušky progresivního rocku.
Skupina Room se skládala z následujících členů:
- Jane Kevern – zpěv, tamburína
- Steve Edge – kytara
- Chris Williams – sólová kytara
- Roy Putt – baskytara
- Bob Jenkins – bicí, conga, perkuse
Na desce Pre-Flight se podíleli také hostující hudebníci:
- Richard Hartley – aranžmá
- Moe Miller – flugelhorn
- John McLevy – trubka
- Nigel Carter – trubka
- Ray Hudson – trubka
- Peter Hodge – trombón
- Brian Smith – housle
- Denis East – housle
- Eric Eden – housle
- Raymond Moseley – housle
- Max Burwood – viola
- Tom Lister – viola
- Dennis Nesbitt – violoncello
- Norman Jones – violoncello
- Michael J. Hart – kontrabas
Album Pre-Flight obsahuje následující skladby:
- Pre-Flight (8:56)
- Where Did I Go Wrong (5:27)
- No Warmth In My Life (4:34)
- Big John Blues (2:33)
- Andromeda (5:07)
- War (4:33)
- Cemetery Junction (8:32)
Deska byla původně vydána na LP Deram SML 1073 v roce 1970 a později bylo znovu vydáno na CD Esoteric Recordings ECLEC2043 v roce 2008. V roce 2006 vyšla také na LP u italského labelu Akarma AK 375. Album bylo znovu vydáno v roce 1990 na CD v Japonsku pod značkou Deram BRC-29201.
Skupina Room se po vydání tohoto alba rozpadla a její členové pokračovali v různých hudebních projektech. Přestože jejich hudba nebyla v době vydání komerčně úspěšná, dnes je považována za skrytý klenot britské progresivní rockové scény.
Podrobnosti: Room - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Pre-Flight (1970)
SIR LORD BALTIMORE
Sir Lord Baltimore byla americká heavymetalová skupina z Brooklynu v New Yorku ve Spojených státech, kterou v roce 1968 založili zpěvák a bubeník John Garner, kytarista Louis Dambra a baskytarista Gary Justin. Někteří uvádějí recenzi jejich debutové desky Kingdom Come v časopise Creem z roku 1971 jako první doložené použití termínu "heavy metal" pro označení hudebního stylu. Sir Lord Baltimore měli bubnujícího zpěváka, což bylo v rockové a metalové hudbě tradičně vzácností. Skupina byla nazývána 'kmotry stoner rocku'.
Garner (tvůrce kapely), Dambra a Justin se poprvé setkali na střední škole a začali spolu zkoušet v roce 1968. V době vzniku hrál Dambra (jako Louis Caine) také ve skupině Koala, která v roce 1969 vydala eponymní album. Justin uvedl jako vliv na výběr své rané kariéry Jacka Bruce ze skupiny Cream. Po relativně krátké době se nová sestava zúčastnila konkurzu u Mikea Appela, který tehdy pracoval jako hledač talentů (později nastartoval a řídil kariéru Bruce Springsteena). Appel souhlasil, že jim bude dělat mentora, a údajně jim dal jméno Sir Lord Baltimore, převzaté od postavy z filmu Butch Cassidy a Sundance Kid. Na debutovém albu skupiny Appel působil jako spoluproducent a podílel se také na aranžích a textech.
Deska Kingdom Come byla nahrána ve Vantone Studios, inženýrem byl Nick Masse a Jim Cretecos působil jako Appelův koproducent. Další skladby, mixáž a overdubbing byly provedeny v Electric Lady Studios s legendárním inženýrem Eddiem Kramerem, známým spíše pro svou práci s Jimim Hendrixem. Podle Appela měli kapelu během těchto sezení možnost slyšet Pink Floyd a byli údajně ohromeni. Album, vydané u Mercury Records v roce 1970, se vyznačovalo velmi rychlým hardrockem s vysokou mírou zkreslení kytary a v některých případech i baskytary a rozsáhlým multitrackingem, který zvuk kytary ještě více umocňoval. Ačkoli se tento styl stal v pozdějších letech populárním, výrazně se lišil od většiny tehdejší soudobé rockové hudby.
Ve dnech 19. a 20. února 1971 odehráli Sir Lord Baltimore několik po sobě jdoucích večerů v newyorském klubu Fillmore East jako předskokani na koncertě, na kterém vystoupily skupiny J. Geils Band a Black Sabbath v rámci turné Paranoid. Fotografie kapely, použitá v programech Fillmore East, byla později použita jako obal jejich reunionového alba Sir Lord Baltimore III Raw z roku 2006. V květnu 1971 napsal Mike Saunders (později proslulý jako Angry Samoans) příznivou recenzi na Kingdom Come pro časopis Creem. Za zmínku stojí Saundersovo tvrzení, že „...Sir Lord Baltimore zřejmě ovládá většinu nejlepších heavy metalových triků.“ – jedno z prvních tištěných použití termínu 'heavy metal' pro označení hudebního žánru.
Album Sir Lord Baltimore, vydané v roce 1971 rovněž u Mercury, znamenalo změnu směru, kdy frenetické tempo debutu ustoupilo pomalejším tempům, více připomínajícím hudbu jejich hardrockových kolegů. Sir Lord Baltimore se na tomto počinu rozšířili na kvartet, ke kterému se jako druhý kytarista připojil bratr Louise Dambra, Joey Dambra. Deska obsahuje údajnou živou nahrávku "Where Are We Going", která byla ve skutečnosti nahrána ve studiu Mercury. Publikum bylo dabováno, protože producent považoval za dobrý nápad zařadit 'živou' skladbu.
Kariéra sestavy začala po vydání druhého alba upadat a Mercury je krátce nato opustilo. Kapela ze svého počátečního pádu veřejně obviňovala drogy, dále nízký prodej desek a neplacení autorských honorářů. V polovině sedmdesátých let však začali pracovat na nevydaném třetím studiovém počinu, původně plánovaném na rok 1976, a hudba napsaná pro tento projekt byla nakonec použita na Sir Lord Baltimore III Raw.
V roce 1994 byla první dvě alba znovu vydána na jediném CD Kingdom Come/Sir Lord Baltimore společností PolyGram, nicméně seznam skladeb na kombinovaném CD se od původních nahrávek lišil. V roce 2007 vyšlo Kingdom Come opět samostatně na digitálním nosiči, tentokrát u Anthology Recordings.
Přibližně 30 let po rozpadu se Garner a Dambra znovu sešli, aby nahráli a sami vydali nové album Sir Lord Baltimore III Raw. Garner ho produkoval, vyšlo u JG Records v červenci 2006 a bylo k dostání pouze prostřednictvím zásilkového obchodu. Většinu basové kytary hrál Tony Franklin, kytarista Anthony Guido a baskytarista Sam Powell byli uvedeni jako hostující hudebníci. Texty byly upraveny tak, aby prezentovaly otevřenější křesťanský pohled. V roce 2007 Garner a švédský kytarista Janne Stark (dříve působící ve skupinách Overdrive a Locomotive Breath) nahráli novou verzi písně "Woman Tamer" z druhého alba. V březnu 2008 bylo oznámeno, že Garner a Stark s vybraným baskytaristou vystoupí na Sweden Rock Festivalu, ale nedostatek peněz a další okolnosti jim v tom zabránily.
Dambra je aktivním pastorem, který slouží rodinám bez domova v Los Angeles v Kalifornii.
Zpěvák a bubeník John Garner (narozen jako John Guarneri 2. února 1952 v Brooklynu v New Yorku) zemřel 5. prosince 2015 ve věku 63 let na selhání jater a fakticky ukončil činnost Sir Lord Baltimore. Kytarista Louis Dambra zemřel 29. července 2019.
Sestavy:
| Období | Členové |
|---|---|
| 1968 – 1971 | John Garner (zpěv, bicí), Louis Dambra (kytara), Gary Justin (baskytara) |
| 1971 –1972 | John Garner (zpěv, bicí), Louis Dambra (kytara), Joey Dambra (kytara), Gary Justin (baskytara) |
| 2006 (reunion) | John Garner (zpěv, bicí), Louis Dambra (kytara), Tony Franklin (baskytara), Anthony Guido (kytara), Sam Powell (baskytara jako hostující) |
Podrobnosti:
Sir Lord Baltimore - Metal Archives
Diskografie (studiová alba):
Kingdom Come (1970)
Sir Lord Baltimore (1971)
Sir Lord Baltimore III Raw (2006)
STEAMHAMMER
Steamhammer byla anglická rocková formace z Worthingu v Anglii, kterou v roce 1968 založili zpěvák Kieran White, kytaristé Martin Quittenton a Martin Pugh, baskytarista Steve Davy a bubeník Michael Rushton.
První sestava Steamhammer působila jako doprovodná kapela Freddieho Kinga na jeho dvou turné po Anglii v letech 1968–1969. Stejně jako řada jejich kolegů experimentovali s instrumentálními pasážemi, introspektivními texty a ultrazvukovými kytarovými efekty spolu s vlivy folku, jazzu a klasiky. Po hraní v anglických hospodách na konci 60. let debutovala v roce 1968 u Columbia Records stejnojmenná deska Steamhammer (aka Reflection), obsahující singl "Junior's Wailing", coververze "You'll Never Know" od B. B. Kinga a "Twenty Four Hours" od Eddieho Boyda, a také původní písně Whitea, Quittentona a Pugha. Na nahrávce se podíleli také session hudebníci Harold McNair (flétna) a Pete Sears (klavír). Ačkoli album nebylo komerčně úspěšné, zvuk souboru se stal populární na koncertech, zejména v západním Německu.
V létě 1969 skupinu opustili Quittenton a Rushton a místo nich nastoupili Steve Jolliffe (saxofon, flétna) a Mick Bradley (bicí). V této sestavě vznikla deska MK II (1969) složená výhradně z původních písní s výraznějšími jazzovými a progresivně-rockovými vlivy. Jolliffe odešel v roce 1970. Zbývající trojice nahrála album Mountains (1970), obsahující coververzi "Riding on the L & N" od Lionela Hamptona a sedm originálních skladeb.
V roce 1971 opustil Davy formaci a nahradil ho Louis Cennamo (původně z Renaissance). Po evropském turné v létě 1971 White odešel a Pugh, Bradley a Cennamo začali nahrávat nové album. Spolu s hostujícím zpěvákem Garthem Watt-Royem (z Fuzzy Duck) vznikla deska Speech (1972), obsahující tři dlouhé, převážně instrumentální skladby s těžším progresivně-rockovým duchem.
Bradley zemřel 8. února 1972 ve věku 25 let na leukémii. Vzpomínkový koncert se konal 14. března v londýnském Marquee Clubu s účastí Atomic Rooster, Beggars Opera, If a Gringo. Steamhammer pokračoval s novým bubeníkem Johnem Lingwoodem a zpěvákem Ianem Ellisem (ex-Clouds). Nová sestava debutovala 3. května na Imperial College, následovalo evropské a britské turné. V červnu 1973 Ellis odešel, připojil se americký zpěvák a kytarista Bruce Michael Paine, který byl v červnu 1973 nahrazen návratem Martina Quittentona. Tato formace se přejmenovala na Axis a odehrála první koncert 15. června v Marquee Clubu, ale koncem roku 1973 se rozpadla.
V roce 1974 vyhledal Keith Relf Cennama a Pugha v Kalifornii, aby založili Armageddon. Relf přivedl Bobbyho Caldwella na bicí a představili kapelu producentovi A&M Records Jerrymu Mossovi. V roce 1975 vyšlo jediné album Armageddon. Kapela nikdy neabsolvovala turné. Relf se vrátil do Anglie a zbytek členů plánoval novou formaci s bývalými členy Renaissance, ale Relf v květnu 1976 zemřel po zásahu elektrickým proudem od kytary.
Pugh a Caldwell se na začátku 80. let pokusili Armageddon znovu sestavit, se zpěvákem Jeffem Fenholtem vyprodukovali několik skladeb pro druhou LP pro Capitol Records, projekt však zůstal v demo fázi. Caldwell se vrátil ke Captain Beyond, Cennamo k Renaissance (tehdy jako Illusion), Pugh se stáhl z hudebního byznysu, ale později působil v 7th Order (2002–2003).
White nahrál sólové album Open Door (1975), později emigroval do USA, kde pracoval jako řidič kamionu až do své smrti v roce 1995. Quittenton hrál na kytaru a podílel se na albech Roda Stewarta. Jolliffe se v roce 1978 připojil k Tangerine Dream a hrál na Cyclone. V roce 2020 Pugh spolu s Petem Searsem, Longem Lingwoodem a Philem Colombattem oznámili nové album Steamhammer, plánované na rok 2022.
Sestavy:
| Rok | Členové |
|---|---|
| 1968 – 1969 | Kieran White (zpěv), Martin Quittenton (kytara), Martin Pugh (kytara), Steve Davy (baskytara), Michael Rushton (bicí) |
| 1969 – 1970 | Kieran White (zpěv), Martin Pugh (kytara), Steve Davy (baskytara), Steve Jolliffe (saxofon, flétna), Mick Bradley (bicí) |
| 1970 – 1971 | Kieran White (zpěv), Martin Pugh (kytara), Steve Davy (baskytara), Mick Bradley (bicí) |
| 1971 – 1972 | Martin Pugh (kytara), Mick Bradley (bicí), Louis Cennamo (baskytara), Garth Watt-Roy (hostující zpěv) |
| 1972 – 1973 | Martin Pugh (kytara), Louis Cennamo (baskytara), John Lingwood (bicí), Ian Ellis (zpěv), Bruce Michael Paine (zpěv, kytara) |
Podrobnosti: Steamhammer - Metal Music Archives
Diskografie (studiová alba):
Steamhammer (1969)
MK II (1969)
Mountains (1970)
Speech (1972)
SWEET
Sweet je britská glamrocková hudební formace. Společně s kapelami Slade, T. Rex, Queen a zpěvákem Garym Glitterem patřila mezi nejpopulárnější interprety britské scény v 70. letech 20. století. Vznikla v roce 1968 pod názvem Sweetshop. Založili ji zpěvák Brian Connolly, bubeník Mick Tucker, baskytarista Steve Priest a kytarista Frank Torpey. Ještě před rokem 1970 přišel kytarista Andy Scott, zkrátil se název uskupení na Sweet a odstartovala nejslavnější dekáda působení kapely.
K úspěchu přispěla dvojice skladatelů Nicky Chinn a Mike Chapman, s nimiž spolupracovali mezi lety 1971 a 1974 díky smlouvě s RCA Records. Z jejich pera pochází první větší hit bubblegum popového období "Funny Funny" (1971) a také úspěšné glamrockové singly "Block Buster!" (1973), "Hell Raiser" (1973), "The Ballroom Blitz" (1973) a "Teenage Rampage" (1974), které dobyly čelo britských hitparád.
Od roku 1974 se formace začala více soustředit na hardrockový styl. Do tohoto období zapadají singly "Turn It Down" (1974) a "Fox on the Run" (1975). Díky druhému jmenovanému se Sweet prosadili na americké scéně a úspěch dosáhl svého vrcholu. Po roce 1975 se soustředili především na hardrocková alba, která se však již neprodávala tak dobře jako předchozí glamrockové desky a singly. Posledním singlem, který se dostal do desítky britské hitparády, se stal "Love Is Like Oxygen" (1978). Mezi lety 1971 a 1978 zaznamenala formace třináct písní v britské Top 20. V roce 1979 odešel Connolly, aby se věnoval sólové kariéře. Zbývající trio hrálo až do roku 1981, kdy oznámilo rozpad kapely. Roku 1982, již po rozpadu, vyšlo poslední společné studiové album Identity Crisis. Již od roku 1985 vznikaly jednotlivé sestavy, zejména Connolly, Scott a Priest, pod názvem Sweet.
Roku 1997 Connolly zemřel, o pět let později i Tucker. Zbývající členové nejslavnější sestavy stále vystupují se svými vlastními formacemi Sweet. Andy Scott's Sweet působí hlavně ve Spojeném království, Steve Priest's Sweet převážně ve Spojených státech.
Počátky kariéry (1966 – 1969) – Historie sahá až do roku 1966, kdy se v soulových Wainwright's Gentlemen setkali bubeník Mick Tucker a zpěvák Brian Connolly. Tucker hrál s touto formací od konce roku 1965, Connolly přišel v polovině roku 1966 jako náhrada za Iana Gillana, který kapelu předtím opustil a založil nejprve Episode Six a posléze Deep Purple. Roku 1967 se k Wainwright's Gentlemen připojil kytarista Frank Torpey, Tuckerův kamarád ze školy, avšak po měsíci byl vyhozen. Po dohodě s Connollym se Tucker znovu spojil s Torpeyem a začali shánět baskytaristu. Oslovili Stevea Priesta, jenž hrál ve skupině Army.
První zkoušky čtveřice probíhaly v lednu a únoru 1968 v domě Torpeye. Connolly k tomu uvedl: „Steve a Mick zpívali dvojhlasy a znělo to fantasticky, nemohl jsem uvěřit, jak skvěle nám to spolu zní.“
Nové uskupení si vybralo název Sweetshop. Podle Andye Scotta byl název inspirován umístěním zkušebny nad cukrárnou. Connolly uvedl, že šlo spíše o módní trend – kapely se „sladkými“ názvy, např. Strawberry Jam, Marmelade, Orange Bicycle či Tangerine Peel. Název byl proto zkrácen na Sweet.
Zpočátku hráli převážně coververze, vybírali písně, které mohli podat vlastním způsobem. Veřejně vystoupili 4. března 1968 v Hemel Hempstead, klub Pavilon. Manažerem se stal Paul Nicholas, přes kterého se spojili s producentem Philem Wainmanem. Formace získala kontrakt u Fontana Records a v červenci 1968 vydala první singl "Slow Motion". Kvůli existenci jiné skupiny Sweetshop museli název změnit na Sweet. Singl nezaznamenal výrazný ohlas. V červenci 1968 začala spolupráce s BBC Radio 1, kde natáčeli skladby ze singlu a novou píseň "Too Late Early in the Morning". Od listopadu 1968 do června 1969 odehrála formace několik koncertních sérií, hráli v klubech a na univerzitách. Torpey odešel, nahradil ho Mick Stewart, kterého Tuckerovi doporučil baskytarista Deep Purple Nick Simper. Novým manažerem se stal Roger Easterby ze spolupráce s Vanity Fare.
Bubblegum popový start (1970 – 1971) – S příchodem Stewarta a Easterbyho nastalo kritické období kariéry Sweet. Po odchodu předchozího manažera Nicolase se přerušily kontakty s producentem Wainmanem a Fontana Records. Easterby zajistil angažmá u Parlophone (EMI). Ve studiích Abbey Road vznikl singl "Lollipop Man", který předznamenal období, kdy se Sweet stali protagonisty britského bubblegum popu. Hitparády dobýval hit "Sugar, Sugar" skupiny The Archies. Další singl "All You'll Ever Get From Me" (Roger Cook, Roger Greenaway) se prodával lépe, ale do hitparád se nedostal. B-side byla "The Juicier", označená autorem Dave Thompsonem jako jedna z nejlepších do té doby vydaných písní Sweet. V polovině roku 1970, po neúspěšném singlu "Get on the Line", se formace vrátila ke spolupráci se skladateli Nicky Chinn a Mike Chapman.
V té době už ovšem z kapely odešel Mick Stewart, který byl nespokojen s nedostatkem práce i peněz. Uskupení New Dawn, jak si trojice Wainman, Chinn a Chapman začala říkat, nabídlo tříčlenné formaci Sweet, aby nazpívala jejich nový singl "Funny Funny". Podmínky spolupráce byly tvrdé, protože New Dawn vlastnilo práva ke všemu, co pod názvem Sweet vydali. Při nahrávání áčkových singlů obstarávala kapela pouze hlavní vokální linku, nahrávanou do instrumentální stopy připravené od levných pronajatých hudebníků. Pro Sweet to však byla poslední záchrana. Nahráli demo nového singlu a Wainman začal shánět kontrakt u vydavatele, neboť Parlophone již nemělo zájem spolupracovat. Po řadě odmítnutí získali smlouvu s RCA Records. Mezitím kapele stále chyběl kytarista, a tak v srpnu 1970 uspořádali konkurz, díky němuž se ke Sweet přidal Andy Scott. Od jeho příchodu se kapele začalo více dařit, zejména po vystoupení v televizním pořadu Lift Off v prosinci.
Singl "Funny Funny" vyšel 29. ledna 1971 a i přes vlažný start se dostal do žebříčku UK Singles Chart, kde vystoupal až na 13. místo. Stal se prvním úspěšným hitem Sweet. Ještě větší úspěch zaznamenal v Evropě, kde obsadil první místa v Beneluxu, Skandinávii a dokonce i v komunistické Jugoslávii. Popularitě kapely pomohlo pravidelné vystupování v pořadu Top of the Pops. V květnu 1971 vydala kapela singl "Co-Co", který se stal velkým letním hitem a dostal se na druhé místo UK Singles Chart. Začala také příprava debutového studiového alba Funny How Sweet Coco Can Be, vydaného v listopadu 1971, které obsahovalo dva úspěšné singly, několik starších kusů Chinn/Chapman a několik vlastních písní Sweet. Singl "Alexander Graham Bell" předcházel vydání, ale v žebříčku nedosáhl Top 30 a na desce se nakonec neobjevil.
Nástup glam rocku (1972) – Ačkoliv Sweet slavili úspěchy se svými bubblegum hity, tento styl se neshodoval s jejich hudebním vkusem a vizemi. Členové tíhli k tvrdší rockovější muzice a své počáteční písně později kritizovali. Důkazem byly rockové či hardrockové skladby z předchozích let, například "Done Me Wrong All Right", "Co-Co" či "Spotlight". Přesto skupina nahrála dva bubblegumové singly – "Poppa Joe" (leden 1972) a "Little Willy" (květen 1972). Květnový singl obsahoval tvrdší prvky, ale členům se stále nelíbil. Kapela kritizovala, že New Dawn prezentovali jejich úspěchy způsobem, který upřednostňoval trojici producentů před samotnými hudebníky, a že prostor pro nahrávku měli pouze na B-straně. Snažili se kompenzovat výrazným vzhledem při vystoupeních – make-up, třpytky, výstřední účesy a barevné kostýmy – a vulgérním či obscénním chováním. Oblíbené bylo i pozvání několika fanynek na pódium. Po koncertě 13. května 1971 v belgickém Liege však situace eskalovala, když policie zatkla Priesta a Connollyho. Strávili týden ve vězení a bylo proti nim vzneseno obvinění ze sexuálního obtěžování. Soud proběhl 19. května, líčení bylo odročeno a oba Brity propustili na kauci. Případ byl uzavřen až v roce 1974, kdy byli shledáni vinnými a odsouzeni na šest měsíců, k výkonu trestu však nenastoupili a nesměli vstoupit na území Belgie.
Průkopníky glam rocku, kombinujícího rock a výrazný jevištní vzhled, byly na začátku roku 1972 kapely T.Rex a Slade. Sweet se tímto stylem inspirovali. Prvním krokem, jak přimět trio New Dawn a producenta Wainmana k ukončení najímání jiných hudebníků, byla B-strana květnového singlu "Little Willy", skladba "Man From Mecca", která získala pozitivní recenzi v časopisu Rolling Stone. Když Wainman nechtěl ustoupit, Sweet pohrozili odchodem od New Dawn. Rozuzlení přineslo rozhodnutí Svazu hudebníků – kapely v pořadu Top of the Pops musely hrát hudbu, kterou samy nahrály. Sweet tak znovu nahráli předchozí singly a Mike Chapman byl překvapen jejich výkonem. Výsledkem byl první glamrockový singl "Wig-Wam Bam", vydaný v září 1972, který se dostal na 4. místo britské hitparády.
Na vrcholu (1973) – Nejvyšší příčku britské hitparády dobyl následující singl "Block Buster!", vydaný v lednu 1973. Debutoval po odvysílání v Top of the Pops na 16. místě, nejvyšším startovním umístění Sweet. Na čelo se dostal ve třetím týdnu a zůstal tam čtyři týdny, než ho vystřídala "Cum On Feel The Noize" od Slade.
V únoru začalo turné, během něhož navštívili Británii, Německo, Nový Zéland, Austrálii a Hongkong. Popularita dosáhla vrcholu, fanoušci byli kapelou doslova posedlí – před každým koncertem čekali na jejich příjezd do hotelu. Během vystoupení často strhli členy z pódia mezi sebe. Kapela však musela překonat i obtíže – 30. března měli vystoupit v Rainbow Theatre v Londýně. Koncertu předcházely zdravotní problémy Connollyho se žaludečními vředy, což způsobilo zrušení koncertu v Salisbury 29. března. Londýnské představení skončilo nezdarem kvůli zpoždění zvukového vybavení a problémům s nasvětlením scény, během koncertu muselo být několik přerušení kvůli technickým potížím s ozvučením a zesilovači.
Na úspěch singlu "Block Buster!" navázal další rockový singl "Hell Raiser" (březen 1973), který obsadil nejvýše druhou příčku britské hitparády. Stejný osud potkal zářijový singl "Ballroom Blitz", nahraný v červnu 1973. Během léta si členové kapely dopřáli dovolenou. Andy Scott psal většinu skladeb, které měly být na druhé desce Sweet, ale projekt alba byl posunut. Kapela se připravovala na útok na americkou scénu a náročnou podiovou show, kterou testovala při vystoupeních ve Velké Británii a Skandinávii. Plánované třítýdenní turné v USA bylo odloženo kvůli objevu nové glamrockové formace Kiss. Místo toho zakončili rok 1973 koncertní sérií v Německu a několika vystoupeními ve Spojeném království, vyvrcholením byl návrat do Rainbow Theatre, pečlivě připravené vystoupení, dokumentované BBC ve filmu All The Glitters.
Do propasti a zase zpět (1974) - Na začátku roku 1974 se kapela vydala do studia, aby natočila první nahrávky svého druhého alba. V lednu také vyšel nový singl "Teenage Rampage". Získal velmi pozitivní recenze, zejména od Record Mirror, navzdory jeho předpokladům však skončil opět nejvýše na druhém místě. Dobytí čela hitparády jim překazili jejich konkurenti ze stejné producentské skupiny okolo 'Chinnichap', Mud a jejích hit „Tiger Feet“.
Mezitím probíhalo nahrávání nového alba, pro které kapela vybrala jméno Sweet Fanny Adams. Skupina odmítala, aby nějaká ze skladeb na připravované desce byla předem vydána jako singl, proto ani „Teenage Rampage“ nebyla na album zařazena. V průběhu procesu však postihla kapelu naprostá katastrofa, když frontmana Connollyho jednoho večera přepadli v jeho tehdejším bydlišti ve Staines a poranili mu krk takovým způsobem, že nebyl schopný zpěvu. Album však kapela dokončila, část partů namísto Connollyho odzpívali Priest a Scott. Zbytek mohl nahrát Connolly díky účinné léčbě jeho ošetřujících lékařů a značnému množství bolest tlumících léků. Deska tak byla v dubnu 1974 vydána a dostalo se jí převážně pozitivních recenzí. Zotavování Connollyho poraněného hrdla však zbrzdila komplikace v podobě infekce, která vyřadila frontmana Sweet z aktivní činnosti na několik měsíců. A tak museli odložit své naplánované jarní turné na neurčito, dokonce museli odmítnout nabídku od Petea Townshenda, aby vystoupili s The Who na fotbalovém stadionu v Charltonu. To byla pro členy Sweet velká rána, neboť The Who považovali vždy za jeden ze svých největších vzorů. Tucker později přiznal, že zvažovali i možnost, že Connollyho vyhodí a s The Who vystoupí v nové sestavě. A ani novému albu se příliš nevedlo, obsadilo nejvýše 27. pozici na UK Albums Chart. Jedním z důvodů byl podle nich i fakt, že nemohli svou novou desku řádně propagovat na turné.
Vřít to začalo i v producentském triu. Chinn a Chapman chtěli mít větší vliv na produkci, a proto mezi nimi a Wainmanem narůstalo napětí. To nakonec vyústilo ve Wainmanův odchod od Chinnichap a Sweet. Éra glam rocku se pomalu blížila ke konci a na scéně se navíc objevila řada nových kapel; Wainman odešel k Bay City Rollers a Arrows slavili úspěchy se singly „Touch Too Much“, který původně "Chinnichap" zamýšleli pro Sweet, a svým vlastním "I Love Rock'n'Roll". Na konci května Connollyho stav konečně umožnil, aby se odebrali alespoň do studia a nahráli nový singl, který pro ně připravili Chinn a Chapman, píseň "The Six Teens". Nahrávání singlu provázely velké rozepře, obzvlášť mezi Tuckerem a Chapmanem. Výsledek však hodnotili pozitivně v recenzích všechny hudební časopisy, a to včetně NME, které se k tvorbě Sweet vyjadřovalo vždy velmi kriticky. Dokonce i členové kapely přiznávali, že šlo o nejlepší hit, jaký pro ně 'Chinnichap' kdy napsali. Singl se v britské hitparádě dostal na deváté místo.
V září roku 1974 zamířili do studia, kde nahráli nové studiové album Desolation Boulevard, které vyšlo z popudu vydavatele už v listopadu téhož roku a představilo písně jako „Solid Gold Brass“, již označili její autoři Connolly a Priest za jednu ze svých nejmilejších skladeb, "Fox on the Run", pozdější senzační hit a také "My Generation", píseň, na jejímž nahrávání se měl původně podílet Pete Townshend, nicméně nakonec nepřijel. Prvním singlem se ovšem stala rocková vypalovačka "Turn it Down", jež na pulty přistála s několikatýdenním předstihem. Ačkoliv se singlu na evropské pevnině celkem dařilo, například v Německu se vyšplhal na druhé místo, na domácí scéně byl spíše propadákem, obsadil maximálně 41. pozici. Jednou z příčin zřejmě bylo, že stanice BBC odmítla píseň hrát. Samotné album postihl podobný osud – navzdory dobrým prodejům v Evropě se do žebříčku alb v Británii vůbec nedostalo.
Úpadek - V březnu 1976 vyšlo první album Sweet, které si sami plně produkovali a napsali, Give Us A Wink. V té době se snažili navázat na svou rostoucí popularitu v Americe a uspořádali více než padesát koncertů. Americké turné nebylo finančně úspěšné, na mnoha místech bylo málo diváků, což vedlo ke zrušení asi půl tuctu posledních vystoupení. Po skončení turné se vydali do Skandinávie a Německa a také strávili týden ve studiu Ramport Studios v Battersea, kde nahrávali demo materiál pro novou desku, než od tohoto projektu upustili a odehráli osm koncertů v Japonsku. Na konci japonských koncertů byl Connollyho extrémně ochraptělý hlas zjevným důkazem náročnosti neustálého koncertování a přetrvávajících následků útoku z roku 1974. Od října 1976 do ledna 1977 Sweet psali a nahrávali v londýnských studiích Kingsway Recorders a Audio International nový materiál. Nové album Off the Record vyšlo v dubnu. Další singl, "Fever of Love", představoval skupinu směřující poněkud více europopovým hardrockovým směrem a opět se umístil v hitparádách v Německu, Rakousku a Švédsku, zatímco v Jihoafrické republice dosáhl 10. místa. Na tomto albu opět spolupracovali s inženýrem Louisem Austinem, který se později stal inženýrem debutu Def Leppard On Through The Night z roku 1980. Skupina zrušila americké turné s nastupujícími americkými rockery Aerosmith, neodehrála žádné koncerty na podporu desky a vlastně za celý rok 1977 neodehrála jediný koncert.
Sweet opustili RCA v roce 1977 a podepsali novou smlouvu s Polydorem, která však vstoupila v platnost až později v tomto roce. Přestup, který měl údajně hodnotu přibližně 750 000 liber, vyjednal Sweetův manažer David Walker z Handle Artists. Ve Spojených státech, Kanadě a Japonsku vydával Capitol alba kapely od roku 1974 a měl v tom pokračovat až do roku 1980. Na prvním albu Polydoru, Level Headed (leden 1978), Sweet experimentoval s kombinací rockových a klasických zvuků. Album, které bylo z velké části nahráno v roce 1977 na zámku Château d'Hérouville u Paříže ve Francii, představovalo nový hudební směr, který do značné míry opustil hardrock a přešel k melodičtějšímu popovému stylu, prokládanému baladami za doprovodu třicetičlenného orchestru. Balada "Lettres D'Amour" obsahovala duet Connollyho a Stevieho Langeho (který se v roce 1979 stal zpěvákem skupiny Night).
Po doplnění o session a koncertní hudebníky, klávesistu Garyho Moberleyho a kytaristu Nica Ramsdena, podnikli Sweet krátké evropské a skandinávské turné, po němž následoval jediný britský koncert v londýnském Hammersmith Odeonu 24. února 1978.
Od března do května 1978 absolvovali rozsáhlé turné po USA jako předkapela Boba Segera a Silver Bullet Bandu. V rámci turné se 3. května odehrálo katastrofální vystoupení v Birminghamu v Alabamě, během něhož publikum vidělo opilého a nesouvisle blábolícího Briana Connollyho, který se na začátku setu zhroutil na pódiu a zbytek skupiny musel hrát bez něj. Kapela se krátce vrátila do Británie a koncem května pokračovala v druhé části amerického turné, na kterém podporovala další skupiny, včetně Foghat a Alice Cooper. Při ukončení amerického turné na začátku července 1978 se Brianův alkoholismus a odcizení se skupině stávaly stále větším problémem.
Koncem října přijeli do studia The Town House v londýnském Shepherd's Bush, aby nahráli deskum Cut Above the Rest (duben 1979). Kvůli napětí mezi jednotlivými členy, které bylo způsobeno Connollyho zdravotním stavem a klesajícím statusem ve skupině, byl produkcí Connollyho vokálů pověřen jeho dlouholetý přítel a spoluzakládající člen Mick Tucker. Mělo se za to, že Tucker dokáže z Connollyho dostat lepší výkon než Scott. Byla nahrána řada skladeb. Tyto snahy však byly považovány za neuspokojivé a Brian 2. listopadu 1978 skupinu opustil. Dne 23. února 1979 manažer David Walker oficiálně oznámil odchod Briana Connollyho ze skupiny Sweet. Veřejně se uvádělo, že se věnuje sólové kariéře se zájmem o nahrávání country rocku.
Sweet pokračovali jako trio s Priestem, který převzal lví podíl na zpěvu, ačkoli Scott a Tucker byli v této roli také aktivní. Skupinu na pódiu nadále doplňoval hostující klávesista Gary Moberley. V roce 1979 se k jejich koncertní sestavě připojil kytarista Ray McRiner, který na jaře a v létě 1979 absolvoval malé turné s Journey na východě Spojených států a s Cheap Trick v Texasu na podporu alba Cut Above The Rest (které vyšlo v dubnu 1979). McRiner také přispěl písněmi "Too Much Talking" a singlem "Give The Lady Some Respect" na další desku Sweet, Waters Edge (srpen 1980), která byla nahrána v Kanadě. Tragédie postihla Micka Tuckera, když se 26. prosince 1979 v jejich domě utopila ve vaně jeho manželka Pauline. Kapela se na celý rok 1980 stáhla z koncertní činnosti. V letech 1980 – 1981 bylo nahráno ještě jedno studiové album Identity Crisis, které však vyšlo pouze v Západním Německu a Mexiku. Sweet podnikli krátké turné po Velké Británii a 20. března 1981 odehráli svůj poslední koncert na univerzitě v Glasgow.
Steve Priest se poté vrátil do Spojených států, kde žil od konce roku 1979. Když Polydor v říjnu 1982 vydal desku Identity Crisis, byli původní Sweet již téměř rok rozpadlí.
Sestavy Sweet:
| Období | Členové | Role |
|---|---|---|
| 1968 – 1979 | Brian Connolly, Andy Scott, Steve Priest, Mick Tucker | zpěv / kytara / baskytara / bicí |
| 1979 – 1981 | Andy Scott, Steve Priest, Mick Tucker | zpěv / kytara / baskytara / bicí (doplněno Gary Moberley – klávesy, Ray McRiner – kytara) |
| po roce 1985 | Andy Scott / Steve Priest (oddělené projekty) | vlastní sestavy se stejným názvem Sweet |
Podrobnosti: Sweet - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Funny How Sweet Co-Co Can Be (1971)
Sweet Fanny Adams (1974)
Desolation Boulevard (1974)
Strung Up (1975)
Give Us a Wink (1976)
Off the Record (1977)
Level Headed (1978)
Cut Above the Rest (1979)
Waters Edge (1980)
Identity Crisis (1982)
URIEL
Uriel byla anglická psychedelická blues-rocková kapela založená v roce 1968 ve složení Steve Hillage (kytara/zpěv), Dave Stewart (varhany), Clive Brooks (bicí) a Mont Campbell (baskytara/zpěv). Své jediné album vydali pod názvem Arzachel v červnu 1969.
Vznikli v době, kdy Hillage, Campbell a Stewart studovali na škole City of London, a zpočátku hráli covery Cream, Jimiho Hendrixe, Johna Mayalla & The Bluesbreakers a Nice. Poté, co Hillage v polovině roku 1968 odešel na univerzitu, začalo zbývající trio hrát původní materiál, který napsali Campbell a Stewart. Na nátlak svých manažerů se začátkem roku 1969 přejmenovali na Egg. Krátce poté, co Egg podepsali smlouvu s Deccou, dala malá společnost Zackariya Enterprises hudebníkům příležitost nahrát psychedelickou session pro rozvíjející se trh. Protože se nejednalo o materiál Egg (a kromě toho měli nyní smlouvu s Deccou), Uriel se znovu spojili, aby v červnu 1969 natočili své jediné album, jednorázový psychedelický projekt pod smyšleným názvem Arzachel (pojmenovaný podle kráteru na Měsíci, který sám nese jméno středověkého španělského astronoma). Hudebníci na desce rovněž používali pseudonymy, ačkoli jejich životopisy obsahují každý určitou míru pravdy.
Simon Sasparella (Steve Hillage) - sólová kytara a zpěv. Sim se narodil v roce 1948 v Seatolleru v Cumberlandu a na kytaru hraje už od 11 let. Jeho temnou severskou drsnost vyvažuje chladné vystupování. Tyto dvě vlastnosti se odrážejí v jeho hře - těžká, emotivní práce a měkké, jemné zvuky. Věří, že hudba je jedinou skutečně fyzickou formou umění - a celý život hledá nejvyšší hudební sílu, ve stejném měřítku jako skalnaté útesy Lake District, odkud pochází.
Njerogi Gategaka (Mont Campbell) - basová kytara a zpěv. Njerogi se narodil v Mzumi Springs, malém pohraničním městečku na severu keňské Rift Valley. Vyučil se bubeníkem Manjanga pro místní tance Kyuma, ale v roce 1962 přišel s rodinou do Anglie. Pět let žil v Brightonu, pak se přestěhoval do Londýna, kde se Simem, Basilem a Samem založili skupinu Arzachel. Je přesvědčen, že hudba vychází z velké části ze sexuálního pudu, který má v rytmu nedílnou roli, což se naučil v rámci bubenického výcviku.
Basil Dowling (Clive Brooks) - bicí. Basil se narodil v roce 1947 v Tottenhamu; jak se dalo očekávat, v mládí byl vášnivým příznivcem Tottenham Hampton F.C., ale když jeho husté vlasy dosáhly délky po ramena, rozhodl se, že už by nebylo rozumné chodit na fotbalové zápasy. Působil v sedmi skupinách a hrál všechny možné hudební styly od taneční kapely po skiffle. Basil je těžký, brutální bubeník; je o něm známo, že zlomí čtrnáct paliček během tolika taktů. Je přesvědčen, že nebýt Arzachelovy hudby, jeho násilí by se stále projevovalo lomcováním sedačkami a házením záchodových rolí.
Sam Lee-Uff (Dave Stewart) - varhany. Sam se narodil v Lewishamu v roce 1949 - na klavír uměl hrát už ve dvou letech a v sedmi začal chodit na hodiny varhan. Byl vyloučen ze státní školy a osm měsíců žil o chlebu a vodě a hrál na otlučený akordeon na nárožích ulic. Toto období označuje za své 'období visení'. Když začala rozkvétat psychedelická scéna, Sam se připojil k různým neúspěšným skupinám. Arzachel byl výsledkem setkání se Simem a Njerogim. Mezi Samovy oblíbené interprety patří Heinz; Mike Ratledge; Holst; P. J. Proby; Vincent Crane. Věří, že hudba je vyjádřením nitra člověka - toto vyjádření podle něj povede ke konečnému duchovnímu osvobození osobnosti.
Album Arzachel bylo nahráno a smícháno během jediné session v Londýně. Strana A obsahuje čtyři písně, zatímco strana B se skládá pouze ze dvou psychedelických skladeb, z nichž delší je sedmnáctiminutový jam s názvem "Metempsychosis". Deska vyšla na krátce existujícím labelu Evolution (kde vyšel i debut Raw Material) a rychle se stala sběratelským artiklem. Předpokládá se, že koncem sedmdesátých let kolovala pirátská verze a v posledních letech je hojně nelegálně šířena. Nakonec vyšla na CD u Demon Records v roce 1994.
Sběratelská hodnota: Originální vinylová vydání Arzachel z roku 1969 patří dnes k nejvzácnějším titulům britské psychedelie a na aukcích dosahují cen v řádech stovek liber. Díky limitovanému nákladu a jednorázové povaze projektu se album stalo kultovní záležitostí mezi sběrateli. Postupné reedice na CD i LP (např. Demon Records, Repertoire, Akarma) umožnily, aby se hudba dostala i k širšímu publiku a posílila pověst desky jako "ztraceného klenotu" britského undergroundu.
Reedice:
- 1969 – Evolution (UK, původní vydání LP)
- 1970s – neoficiální pirátské reedice (pravděpodobně Evropa)
- 1994 – Demon Records (CD reedice, UK)
- 2002 – Akarma Records (LP i CD reedice, Itálie)
- 2007 – Repertoire Records (CD reedice, Německo)
- 2014 – Wah Wah Records (limitovaná vinylová reedice, Španělsko)
Odkaz a vliv: Ačkoliv Uriel ani Arzachel nikdy nezískali masovou popularitu, jejich členové se stali klíčovými postavami britské progresivní scény. Z tria Campbell–Stewart–Brooks vznikli Egg, kteří patřili k průkopníkům art rocku s náročnými kompozicemi a vazbami na klasickou hudbu. Steve Hillage se brzy prosadil jako kytarista v legendárních Gong a později rozjel úspěšnou sólovou kariéru, čímž zásadně ovlivnil vývoj space rocku. Dave Stewart pokračoval ve formacích Hatfield and the North a National Health, které definovaly tzv. canterburskou scénu. Díky těmto aktivitám se z krátkodobého psychedelického experimentu stala kolébka hudebníků, kteří formovali progresivní rock 70. let a inspirovali další generace od alternativy až po moderní prog.
Sestavy:
| Období | Sestava |
|---|---|
| 1968 | Steve Hillage – kytara, zpěv; Mont Campbell – baskytara, zpěv; Dave Stewart – varhany; Clive Brooks – bicí |
Egg
| Období | Sestava |
|---|---|
| 1969 – 1972 | Mont Campbell – baskytara, zpěv; Dave Stewart – varhany; Clive Brooks – bicí |
Arzachel (studiový projekt)
| Rok | Sestava |
|---|---|
| 1969 | Simon Sasparella (Steve Hillage) – kytara, zpěv; Njerogi Gategaka (Mont Campbell) – baskytara, zpěv; Sam Lee-Uff (Dave Stewart) – varhany; Basil Dowling (Clive Brooks) – bicí |
Podrobnosti: Uriel - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Arzachel (1969)
WARPIG
Warpig je kanadská hard rocková a proto-metalová skupina, která vznikla v roce 1968 v Ontariu. V 70. letech 20. století si získali fanoušky v místních klubech a vystupovali na koncertech s kapelami Wishbone Ash, Savoy Brown, Manfred Mann, Quicksilver Messenger Service a Mahogany Rush. Jejich styl se vyznačoval těžkými kytarovými riffy, psychedelickými klávesami a energií, která je řadí mezi předchůdce heavy metalu a doom rocku.
Před založením Warpig hráli členové Rick Donmoyer (kytara/zpěv), Dana Snitch (klávesy), Terry Hook (bicí) a Terry Brett (baskytara) v několika dalších kanadských rockových skupinách, včetně Mass Destruction, Wot a The Kingbees. V roce 1970 podepsali smlouvu s nezávislým vydavatelstvím Fonthill Records a ve studiích Sound Canada nahráli své debutové album Warpig, které produkoval Ken Friesan.
V roce 1973 vydavatelství London Records znovu vydalo desku Warpig s novým obalem a dvěma skladbami znovu nahranými v Toronto Sound s Terrym Brownem, producentem kanadských rockových ikon Rush. Později, v červnu a červenci téhož roku, se přepracovaná verze singlu "Rock Star" dostala na 7 týdnů do hitparády RPM, kde dosáhla maxima na 52. místě.
V letech 1974–1975 odešli členové Terry Hook a Dana Snitch a skupina se nakonec rozpadla. Rick Donmoyer později koncertoval s kapelou Ash Mountain. Warpig se znovu sešli v roce 2004 poté, co kopie jejich debutového alba začaly být na eBay prodávány za vysoké ceny. Jejich stejnojmenná nahrávka byla oficiálně znovu vydána v roce 2006 u Relapse Records, ačkoli se nadále objevovalo mnoho jejích bootlegovaných verzí na CD a vinylech. Album bylo digitálně remasterováno Peterem Moorem (Cowboy Junkies) a doplněno o novou grafickou úpravu, kterou vytvořil výtvarník Orion Landau. CD verze Warpig vyšla u Relapse v říjnu 2006 a v roce 2010 následovala limitovaná reedice na vinylu.
Reedice a odlišnosti:
- 1970 – Fonthill Records (původní vydání LP, Kanada) – původní temně laděný obal s logem kapely, syrový mix a produkce.
- 1973 – London Records (reedice LP, Kanada/USA) – nový, barevnější fantasy obal; skladby "Melody with Balls" a "Rock Star" znovu nahrány ve studiích Toronto Sound (producent Terry Brown), zvuk uhlazenější, více přístupný.
- 90. léta – četné bootlegové CD a LP verze, často s nekvalitním zvukem a nesprávnými informacemi.
- 2006 – Relapse Records (CD a digitální reedice, remaster Peter Moore) – doplněno o novou grafiku od Oriona Landaua, booklet s historickými materiály.
- 2010 – Relapse Records (limitovaná vinylová reedice) – věrná reprodukce původního vydání z roku 1970, ale s moderním remasterem.
Sestava:
| Období | Členové | Nástroje |
|---|---|---|
| 1968 – 1975 | Rick Donmoyer | kytara, zpěv |
| Dana Snitch | klávesy | |
| Terry Brett | baskytara | |
| Terry Hook | bicí | |
| 2004 – současnost (obnovení) | Rick Donmoyer | kytara, zpěv |
| Dana Snitch | klávesy | |
| Terry Brett | baskytara | |
| Terry Hook | bicí |
Podrobnosti: Warpig - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Warpig (1970)
WRITING ON THE WALL
Writing on the Wall byla skotská progresivní a psychedelická rocková skupina z přelomu 60. a 70. let, která se stala populární na koncertech ve Spojeném království. Původně vznikla pod názvem Jury v Edinburghu a na začátku roku 1968 změnila jméno na Writing on the Wall. Jejich manažer Brian Waldman přestěhoval soubor do Londýna a nechal ho vystupovat ve svém klubu Middle Earth. Téhož roku natočili rozhlasovou relaci pro BBC diskžokeje Johna Peela a pořídili také živé demo album.
V roce 1969 nahráli pro Waldmanův label Middle Earth své jediné oficiální studiové LP The Power of the Picts, které se stalo sběratelskou raritou. Nahrávka spojovala těžké riffy, varhany a psychedelické prvky a bývá považována za předzvěst hard rocku a proto-metalu. V roce 1971 skupina natočila další session pro Johna Peela a v roce 1972 vzniklo ve Skotsku druhé album, které ale nikdy nevyšlo. Poté následovalo několik změn v sestavě a v roce 1973 se kapela pokusila nahrát novou desku ve Walesu, ale projekt ukončila, když jim v prosinci téhož roku ukradli celé vybavení.
Po rozpadu členové působili v dalších britských kapelách, např. Jimmy Hush se objevil v projektu Beggar's Opera. Původní LP The Power of the Picts vyšlo pouze v omezeném nákladu, což z něj učinilo cenný sběratelský kus. V 90. letech se objevily neoficiální bootlegy a v roce 1992 vydalo německé vydavatelství Repertoire Records oficiální reedici na CD. Později vyšla také rozšířená verze s bonusovým materiálem (živé nahrávky a nerealizované skladby).
Sestava:
| Období | Členové | Nástroje |
|---|---|---|
| 1968 – 1973 (hlavní sestava) | Linnie Paterson | zpěv |
| Willie Finlayson | kytara | |
| Bill Scott | baskytara | |
| Malcolm Scott | klávesy | |
| Jimmy Hush | bicí | |
| další členové | Alfie Souter | bicí (později) |
| Gordon Brown | kytara (náhradník) |
Reedice a další vydání:
- 1969 – Middle Earth: původní LP The Power of the Picts, UK vydání.
- 1992 – Repertoire Records: CD reedice, poprvé oficiálně na digitálním formátu.
- nultá léta – různé labely: bootlegy a neoficiální reedice (LP/CD).
- 2010 – Sunbeam Records: rozšířená reedice s bonusovými nahrávkami a archivními materiály.
Podrobnosti: Writing on the Wall - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
The Power of the Picts (1969)
PROGRESS ORGANIZATION
Progres 2 je brněnská rocková skupina hrající od roku 1968 dodnes s přestávkami v letech 1971 až 1977 a 1990 až 1992. Původně vystupovala pod názvem The Progress Organization (1968 – 1971), v roce 1977 nahrála jednu desku jako skupina Barnodaj. Od roku 1977 hraje již jako Progres 2 s výjimkou let 1987 až 1990, kdy používala název Progres - Pokrok. Lídrem kapely byl do roku 1990 bubeník Zdeněk Kluka, který jako jediný hudebník prošel všemi obdobími a podílel se na všech albech. Od roku 1992, kdy skupina obnovila činnost, je kapelníkem kytarista Pavel Váně.
Skupinu The Progress Organization spoluzaložili bubeník Zdeněk Kluka, působící dříve v jiné brněnské kapele Atlantis, a kytarista Pavel Váně, bývalý člen Synkop 61. Tito dva muzikanti nějaký čas hráli s různými hudebníky, nakonec se k nim přidal klávesista Jan Sochor, Váněho kamarád z dětství, a baskytarista řeckého původu Emanuel Sideridis, čímž definitivně na konci roku 1968 vznikla The Progress Organization.
První koncert odehráli 3. dubna 1969 v brněnském divadle Reduta, 1. května téhož roku otevírali klub Šelepka a na svém čtvrtém vystoupení 19. června 1969 hráli jako předkapela americkým Beach Boys na zimním stadionu Za Lužánkami.
The Progress Organization se stali brzo populárními, vyhráli např. beatový festival v Táboře, byli druzí na Jazzuniverziádě v Českých Budějovicích, hráli i v Bratislavě a Praze. Jejich vzory zahrnovaly kapely jako Cream, Vanilla Fudge, Beatles či začínající Pink Floyd. Při demonstraci 21. srpna 1969 byl zatčen a několik týdnů vězněn Pavel Váně, takže skupina musela odehrát některé koncerty bez něj.
V roce 1970 The Progress Organization nahráli u malého brněnského vydavatelství Discant svou první EP desku Klíč k poznání. Kvůli začínající normalizaci, která tomuto druhu hudby nepřála, skupina na podzim ukončila činnost. Díky producentu Hynku Žalčíkovi v lednu 1971 hudebníci ještě natočili své první LP Barnodaj a během roku absolvovali několik vystoupení. Barnodaj bylo oceněno časopisem Melodie jako Deska roku 1972. The Progress Organization za dobu svého trvání odehráli 44 koncertů.
Tři ze čtyř členů, Kluka, Sochor a Sideridis, pokračovali ve spolupráci a stali se členy Skupiny Aleše Sigmunda, doprovodné kapely Marthy a Teny Elefteriadu. Pavel Váně působil krátce v Collegiu Musicu a později v Atlantisu. Od roku 1972 hrál se Skupinou Aleše Sigmunda, v té době ale odešli Kluka i Sochor. Z původní sestavy tak zůstal pouze Emanuel Sideridis, který se brzy odstěhoval do Řecka.
Kluka se Sochorem založili v roce 1972 Skupinu Jana Sochora, která doprovázela písničkáře Boba Frídla. O dva roky později do ní přišel i Váně, a jako baskytarista zde působil Pavel Pelc, bývalý člen Speakers. Tato čtveřice začala v roce 1976 tvořit své druhé album s texty Pavla Kopty. Deska Mauglí byla nahrána na podzim 1977 a vyšla následujícího roku pod hlavičkou Barnodaj. V roce 1978 Kluka, Váně a Pelc ukončili spolupráci s Frídlem a plně se věnovali rocku.
Během nahrávání Mauglí přibrali Kluka a Pelc mladého klávesistu Karla Horkého (náhrada za Jana Sochora) a kytaristu Miloše Morávka, přejmenovali skupinu na Progres 2 a začali pracovat na audiovizuálním projektu sci-fi textů Oskara Mana – první československé rockové opeře Dialog s vesmírem. Premiéra proběhla 27. února 1978 v brněnském Divadle na Výstavišti a do roku 1980 absolvovali 350 repríz. Na podzim 1979 odešel Horký studovat na JAMU; klávesové party převzal Pavel Pelc. Horký se ale ještě podílel na studiové nahrávce z přelomu let 1979 – 1980.
Po Dialogu s vesmírem stály před kapelou spory ohledně dalšího konceptu. Zdeněk Kluka prosazoval monotematický program na téma Knih džunglí, Váně ale chtěl pokračovat vlastním směrem. Pavel Váně odešel a založil Bronz, krátce před jeho odchodem přišel klávesista a zpěvák Roman Dragoun.
Kapela začala pracovat na dalším audiovizuálním programu Třetí kniha džunglí, k němuž napsal texty Vladimír Čort. Premiéra proběhla 30. května 1981 a Progres 2 s tímto projektem koncertovali po celé republice, přičemž počet repríz dokonce překonal Dialog s vesmírem. V roce 1983 odešli Morávek a Dragoun a založili vlastní skupinu Futurum, novými členy se stali kytaristé Aleš Bajger a Peter Peteraj. V tomto složení vznikla rocková opera Mozek (texty Čort, podle povídky Maxwellovy rovnice od Anatolije Dněprova).
Rok 1985 přinesl změny – odešel Peteraj a přišel klávesista Milan Nytra. Kapela vytvořila koncertní program Progres 2 bez příběhu či konceptu, zahrnující jednotlivé písně, z nichž některé byly nahrány v roce 1987 pro album Změna! (1988).
Koncem roku 1987 začal poslední projekt skupiny, nově pod názvem Progres - Pokrok. Zůstali Kluka a Nytra, k nim se připojili kytarista Mirek Sova, baskytarista Dalibor Dunovský a zpěvačka Pavla Dvořáčková. Program Otrava krve parodoval budovatelské písně 50. let. Premiéra proběhla na jaře 1988, koncerty bedlivě sledovala StB. Do konce roku 1989 odehráli 165 repríz. Studiová verze vyšla až po sametové revoluci v roce 1990, kapela však mezitím ukončila činnost.
Obnova Progres 2 proběhla v roce 1992 při sérii koncertů Comeback. Staronovými členy byli Kluka, Váně a Pelc, doplnili je kytarista Ivan Manolov a klávesista Borek Nedorost. Nový materiál kapela vytvářela jen zřídka, koncertní činnost byla omezená. Postupně Manolova nahradil Miloš Morávek a Nedorosta Roman Dragoun, čímž vznikla superskupina spojující nejlepší alba Dialog s vesmírem a Třetí knihu džunglí.
V letech 1992 – 1993 vyšly reedice některých alb (Třetí kniha džunglí, Barnodaj, Mauglí) a nové album Dialog s vesmírem (live) obsahující kompletní živou nahrávku z roku 1978. Další vlna reedicí proběhla 1999 – 2001 (Dialog s vesmírem, Mozek/Změna, česká i anglická verze Třetí knihy džunglí). Nejnovější vydání alb proběhla 2006 – 2010 (Dialog s vesmírem /live/, Barnodaj, Mauglí, Třetí kniha džunglí, Otrava krve, Mozek, Dialog s vesmírem /studio & live/).
6. – 7. října 2008 proběhl dvojkoncert ke 40. výročí založení The Progress Organization v brněnském Semilasse, s účastí téměř všech hudebníků, kteří kapelou prošli (vyjma Horkého, Peteraje a Manolova). V dobových sestavách zahráli skladby ze všech alb kromě Změny!. Koncerty byly natočeny a vydány jako 2CD + DVD Progres Story 1968 – 2008.
Na Žatecké dočesné 2. září 2011 odehráli současnou sestavu část Dialogu s vesmírem s dechovou sekcí a původní projekcí. Na koncertě k 45. výročí 23. května 2013 hostovali Bajger, Sova, Nedorost, Sideridis a Manolov.
V roce 2016 byla skupina uvedena do Beatové síně slávy. V létě 2018 natočila nové studiové album Tulák po hvězdách (studio Davida Kollera, Mikulov), vydané v listopadu při 50. výročí založení kapely. V roce 2020 vznikl videoklip k písni "Planeta Hieronyma Bosche II". Reedice Třetí knihy džunglí 2021 doplnila bonusovou skladbu "Svět příliš se roztočil", píseň "Planeta Hieronyma Bosche II" byla uvedena do Beatové síně slávy.
V létě 2021 zemřel baskytarista Pavel Pelc, kterého již několik měsíců předtím na koncertech zaskakoval Jakub Michálek.
Sestavy (chronologicky):
| Období | Členové | Nástroje |
|---|---|---|
| 1981 – 1983 | Zdeněk Kluka | bicí |
| Miloš Morávek | kytara | |
| Roman Dragoun | klávesy/zpěv | |
| Peter Peteraj | kytara | |
| Mirek Sova | kytara | |
| Pavel Pelc | baskytara | |
| 1983 – 1985 | Zdeněk Kluka | bicí |
| Miloš Morávek | kytara | |
| Roman Dragoun | klávesy/zpěv | |
| Aleš Bajger | kytara | |
| Peter Peteraj | kytara | |
| Pavel Pelc | baskytara | |
| 1985 – 1987 | Zdeněk Kluka | bicí |
| Miloš Morávek | kytara | |
| Milan Nytra | klávesy | |
| Aleš Bajger | kytara | |
| Pavel Pelc | baskytara | |
| 1987 – 1990 | Zdeněk Kluka | bicí |
| Milan Nytra | klávesy | |
| Mirek Sova | kytara | |
| Dalibor Dunovský | baskytara | |
| Pavla Dvořáčková | zpěv | |
| od 1992 | Zdeněk Kluka | bicí |
| Pavel Váně | kytara | |
| Pavel Pelc / Jakub Michálek | baskytara | |
| Miloš Morávek | kytara | |
| Roman Dragoun | klávesy/zpěv |
Podrobnosti: Progres 2 - wikipedia
Diskografie (studiová alba):
Barnodaj (1971)
Mauglí (1978)
Dialog s vesmírem (1980)
Třetí kniha džunglí (1982, dvojalbum)
Mozek (1984)
Změna! (1988)
Otrava krve (1990)
Tulák po hvězdách (2018)
Reedice, live verze a kompilace
| Rok vydání | Název / Popis | Formát |
|---|---|---|
| 1992 – 1993 | Třetí kniha džunglí, Barnodaj, Mauglí – reedice původních alb | CD |
| 1992 – 1993 | Dialog s vesmírem (live) – kompletní živá verze rockové opery z roku 1978, nezkrácená a necenzurovaná | CD |
| 1999 – 2001 | Dialog s vesmírem – studiová verze, kompilace Mozek/Změna, česká a anglická verze Třetí knihy džunglí | CD |
| 2006 – 2010 | Reedice studiových a live alb: Dialog s vesmírem /live/, Barnodaj, Mauglí, Třetí kniha džunglí, Otrava krve, Mozek, Dialog s vesmírem /studio & live/ | CD |
| 2008 | Progres Story 1968 – 2008 – 2CD + DVD, koncertní záznam a dobové sestavy ze 40. výročí kapely | CD + DVD |
| 2018 | Tulák po hvězdách – nové studiové album, nahrané ve studiu Davida Kollera, Mikulov | CD / digitálně |
| 2021 | Třetí kniha džunglí – reedice s bonusovou skladbou "Svět příliš se roztočil" | CD / digitálně |
YEARNING LORRY
V roce 1968 byla v Jablonci nad Nisou založena skupina s názvem Roztoužený náklaďák (anglicky Yearning Lorry). Tenhle hippisácký název byl stejně nádherný jako třeba Strawberry Alarm Clock (česky: Jahodový budík – další československá kapela).
Hlavním strůjcem byl Tony Vacek, muzikant, který hrál na hoboj a flétnu, zpíval i skládal a byl šéfem kapely. Na varhany hrál Karel Papež. Dalšími hudebníky byli Sally Miller na bicí, kytarista Ladislav Špitzer a baskytarista Ladislav Sobotník. Zpočátku hráli skladby Beatles, The Hollies a The Bee Gees, postupně ale přebírali rytm & bluesový repertoár britských skupin, jako třeba Spencer Davis Group.
Kapele se poměrně rychle podařilo zprofesionalizovat a začala objíždět celé Čechy. Díky zpěvným schopnostem členů a plodné komponování Tonyho Vacka si skupina vytvořila charakteristický sound, kde se mísil bílý rhythm & blues s vokálním west coast stylem USA, jehož hlavními představiteli byli Mamas & Papas nebo Loving Spoonful. V českém prostředí byli inspirací především Rebels.
Na případné desky se tvorba Yearning Lorry bohužel nedostala, zůstaly jen vzpomínky pamětníků, název a hudební odkaz. Část členů se později transformovala do skupiny Perpetuum Mobile, která navázala na rytmicko-vokální styl svého předchůdce a rozvíjela psychedelicko-rockové a progresivní prvky.
Výročí osobností
leden 1968
17.1.1968 - narodil se americký baskytarista SCOTT CLENDENIN (17.1.1968 - 24.3.2015), člen skupin Control Denied a Death
24.1.1968 - narodil se německý zpěvák a skladatel MICHAEL KISKE, člen skupin Helloween, Unisonic a dalších
27.1.1968 - narodil se americký zpěvák, textař a producent MIKE PATTON, člen Faith No More a dalších skupin
29.1.1968 - narodil se měmecký bubeník OLAF ZISSEL, člen skupiny Tankard
únor 1968
13.2.1968 - narodil se německý kytarista MICHAEL 'ANO' PIRANIO, člen skupiny Destruction
19.2.1968 – narodil se americký baskytarista FRANK WATKINS (19.2.1968 – 18.10.2015), člen skupin Obituary a Gorgoroth
22.2.1968 - narodil se americký kytarista GLEN ALVELAIS, člen skupin Testament a Forbidden
23.2.1968 - narodil se americký muzikant CHRIS REIFERT, člen skupin Death, Autopsy a dalších
březen 1968
8.3.1968 - narodil se americký zpěvák ROBERT DUKES, člen skupiny Exodus
9.3.1968 - narodil se americký bubeník JOHNNY KELLY, člen skupin Type O Negative, Danzig a Quiet Riot
22.3.1968 - narodil se norský kytarista EURONYMOUS (vlastním jménem ØYSTEIN AARSETH, 22.3.1968 - 10.8.1993), člen skupiny Mayhem
duben 1968
6.4.1968 - narodil se švýcarský bubeník DIEGO RAPACCHIETTI, člen skupin Coroner, Paganini a mnoha dalších
13.4.1968 - narodil se americký kytarista JON HUDSON, člen skupinyFaith No More
červen 1968
8.6.1968 - narodil se švédský multiinstrumentalista PER WIBERG, člen skupiny Opeth a mnoha dalších
22.6.1968 - narodil se maďarský zpěvák ZSOLT MOLICS (22.6.1968 - 30.11.2021), člen skupin Moby Dick, Cool Head Klan nebo Classica
červenec 1968
2.7.1968 - narodil se americký bubeník TONY COSTANZA (2.7.1968 - 4.8.2020), člen skupiny Machine Head
25.7.1968 - narodil se švédský bubeník, kytarista, zpěvák a skladatel SNOWY SHAW (vlastním jménem Tommie Mike Christer Helgesson), člen skupin Mercyful Fate, King Diamond, Therion, Memento Mori a mnoha dalších
srpen 1968
11.8.1968 - narodil se americký basista RICHARD BATEMAN (11.8.1968 - 5.9.2018), mimo jiné člen skupiny Nasty Savage
18.8.1968 - narodil se americký bubeník BRIAN TICHY, člen skupin Ozzy Osbourne a Whitesnake
24.8.1968 - narodil se brazilský kytarista, skladatel a producent ANDREAS KISSER, člen skupiny Sepultura
září 1968
8.9.1968 - narodil se německý kytarista MARCUS SIEPEN, člen skupiny Blind Guardian
15.9.1968 - narodil se americký kytarista BOBBY KOELBLE, člen skupin Death, Leviathan Project a dalších
20.9.1968 - narodil se americký baskytarista BEN SHEPHERD, člen kapely Soundgarden
29.9.1968 - narodil se americký kytarista a skladatel ALEX SKOLNICK, člen skupiny Testament
říjen 1968
29.10.1968 - narodil se americký kytarista a skladatel ROB CAVESTANY, člen skupiny Death Angel
listopad 1968
25.11.1968 - narodil se brazilský kytarista JAIRO GUEDZ, člen skupiny Sepultura
29.11.1968 - narodil se americký baskytarista ROGER PATTERSON (29.11.1968 - 12.2.1991), člen skupiny Atheist
prosinec 1968
6.12.1968 - narodil se anglický baskytarista DAVE RIMMER, člen skupiny Uriah Heep
22.12.1968 - narodil se americký baskytarista DAVE EDWARDSON, člen skupiny Neurosis
