| Původ: | Cardiff, Wales |
| Aktivní roky: | 1967–1987, 1995–1996, 1999–2010 |
| Styl: | Heavy metal, hard rock |
| Vydavatelé: | MCA, A&M, RCA, NPL |
| Web: | www.budgie.uk.com |
| Podrobnosti: | Metal-archives - Budgie |
BUDGIE je welšská hard rocková a heavy metalová kapela pocházející z Cardiffu. Patřila od počátku k jedněm z prvních heavy metalových souborů a měla klíčový vliv na mnoho dalších kapel této scény, když svůj rychlý a těžký rock hrála již v roce 1971. Skladby BUDGIE charakterizují sabbatovské riffy protkané melodickými pasážemi a harmonickými zvraty a přitom všem temně metalový zvuk prosvětluje osobitý fistulový vokál zpívajícího baskytaristy Shelleyho. Hudebně se pohybovali někde na pomezí hutného rocku s prvky blues. Skupina řadili "mezi nejtěžší metal ve své době". Na vrcholu jejich popularity na počátku sedmdesátých let byli srovnáváni a soupeřili se skupinami jako BLACK SABBATH, STRAY a THE GROUNDHOGS.
Skupinu Budgie založil v Cardiffu na počátku roku 1967 baskytarista a zpěvák Burke Shelley. Původně si říkali Hills Contemporary Grass, ale po několika koncertech kapela vystřídala další názvy – nejprve Budgie Droppings a později Six Ton Budgie. V této fázi se k sestavě přidal kytarista Tony Bourge a skupina krátce fungovala jako kvarteto. Když však ke konci roku odešel zakládající kytarista Brian Goddard, zbytek kapely se rozhodl pokračovat jako trio ve složení Burke Shelley (zpěv, basa), Tony Bourge (kytara, zpěv) a Ray Phillips (bicí). Zároveň si zkrátili název na výstižné a úderné Budgie. Všichni tři členové pocházeli z Tiger Bay v Cardiffu.
Podle Shelleyho byl nápad na název Budgie (andulka) záměrnou hříčkou – líbila se mu představa, že hlučná, těžká rocková kapela ponese název podle něčeho jemného a křehkého. Raný zvuk vycházel z tvorby Cream, ale později se kapela hudebně přiblížila tvrdšímu stylu Black Sabbath a Led Zeppelin. Zpěvák Burke Shelley byl navíc výrazně ovlivněn vokálním projevem Roberta Planta, což je v jejich tvorbě často slyšet.
Na začátku 70. let nahráli Budgie promo EP pro Kapp Records s názvem Crash Course, které nejprve vyšlo v mono verzi a o rok později i jako 7palcový singl Crash Course in Brain Surgery. Na B-straně se objevila skladba s výmluvným názvem "Nude Disintegrating Parachutist Woman".
V počátcích své kariéry objížděli Budgie stejně jako mnoho jejich současníků zapadlé kluby, dokud si jich nevšiml producent Roger Bain, který byl tehdy už etablovaným jménem díky práci na prvních dvou albech Black Sabbath.
Na jaře 1971 nahráli Budgie v Rockfield Studios v jižním Walesu své debutové album. Produkce se ujal zmíněný ostřílený Rodger Bain. Deska dostala prostý název Budgie a hudebně se pohybovala v rámci těžkého, silně bluesem nasáklého hard rocku. Ačkoli kapela tehdy teprve vstupovala na scénu, z nahrávky bylo cítit ambice i potenciál. Už úvodní skladba "Guts" s agresivním riffem naznačovala směr, kterým se skupina bude ubírat. Druhou stranu vinylu otevírala neméně razantní vypalovačka "Rape of the Locks". V době vydání bylo album z velké části přehlíženo, dnes je však považováno za klasiku žánru a nastavilo laťku, s níž se museli Budgie potýkat i v následujících letech.
Na úspěšný základ debutu navázala kapela o rok později druhým albem Squawk, opět pod producentským dohledem Rodgera Baina. Nahrávání proběhlo v létě 1972 a album vyšlo v září téhož roku. Ve skladbě "Rocking Man" je cítit vliv Beatles, zatímco "Hot as a Docker's Armpit" odkazuje k syrovému zvuku Led Zeppelin. Přesto si Budgie na albu již jasně razili vlastní cestu a jedinečný sound. Prodeje ve Velké Británii dokonce vystačily na zlatou desku. Obálku alba poprvé vytvořil Roger Dean, tehdy ještě student výtvarné školy, který později proslul přebaly alb Yes nebo Uriah Heep. Na přebalu ztvárnil futuristický letoun Blackbird SR-71 s ptačí lebkou. Během turné k albu Squawk vystupovali Budgie i po boku tehdy progresivně naladěných Genesis.
Již v červnu 1973 následovalo třetí album Never Turn Your Back on a Friend, které se sice v době vydání neumístilo v hitparádách, ale časem si vydobylo kultovní status. Nabízelo vše – drtivé riffy ve skladbách "In the Grip of" nebo "Tyrefitter’s Hand", psychedelicky laděnou baladu "You Know I’ll Always Love You", cover klasiky "Baby Please Don’t Go", energický bubenický výbuch v "You’re the Biggest Thing Since Powdered Milk" a v neposlední řadě emocionálně nabitý epos "Parents". Nejikoničtějším momentem alba se však stala úvodní skladba "Breadfan" – energická, nekompromisní a nadčasová hymna, kterou v roce 1988 přetvořila na svůj cover Metallica pro kolekci Garage Days Re-Revisited.
Začátek roku 1973 trávili Budgie na turné k albu Squawk, ale už 9. června rozjížděli v manchesterském klubu All Saints koncertní šňůru k nové desce. V následujících měsících vystupovali ve Francii, Itálii, Nizozemsku, Německu, Švýcarsku, Španělsku (mj. v barcelonském Double Zero Clubu) a Rakousku. V Británii koncertovali po boku kapel jako Thin Lizzy nebo Mott the Hoople. Významnou událostí bylo i společné letní turné s Judas Priest, tehdy ještě před vydáním debutu, ale už s novým zpěvákem Robem Halfordem. Série koncertů trvala od 17. července do 18. srpna 1973 a znamenala pro obě skupiny důležité etapy na cestě k širšímu uznání.
V roce 1974 se Budgie zapsali zlatým písmem do historie hard rocku, když vydali své nesmrtelné album In for the Kill. Ještě před jeho natočením opustil skupinu bubeník Ray Philips (je uveden pouze u druhé skladby) a na jeho místo nastoupil Pete Boot. Ray se později pokusil obnovit slávu pomocí projektu Six-Ton Budgie. I s novým bubeníkem se však album umístilo na 29. příčce britského žebříčku a skladby jako titulní "In for the Kill", agresivní "Crash Course in Brain Surgery" (kterou si později zvolila i Metallica pro své „garážové“ album) nebo hutná "Hammer and Tongs", jejíž intro evokuje Led Zeppelin, se staly nedílnou součástí hardrockového kánonu. Na podporu alba se Budgie vydali na turné, opět po boku Judas Priest. První koncert proběhl 9. května v Town Hall v Birminghamu, kde se v sestavě Judas Priest poprvé představil nový kytarista Glenn Tipton. Společné turné vyvrcholilo 9. června 1974 velkolepým vystoupením v legendárním londýnském Marquee Clubu.
V roce 1975 došlo k další změně v sestavě – Petera Boota nahradil za bicími Steve Williams, který se stal nedílnou součástí kapely. Téhož roku pak Budgie vydali mnohými nedoceněné, přesto zásadní album Bandolier, které je mnohými považováno za jejich tvůrčí vrchol. Každá skladba na desce představuje klenot – úvodní "Breaking All the House Rules" předběhla dobu svou syrovostí a razancí, které později definovaly první vlnu NWOBHM. Jenže v Anglii tehdy získával navrch punk, a tak tento mimořádný vinyl zůstal na okraji pozornosti. Vrcholem nahrávky je bezpochyby píseň "I Can’t See My Feelings", která patří do zlatého fondu žánru. Závěrečná psychedelická dvoudílná suita "Napoleon Bona – Part One & Two" pak dokazuje, že Budgie nebyli jen rockoví 'řezníci', ale uměli nabídnout i hloubku a experiment. Album dosáhlo na 36. místo britské hitparády. Turné k albu odstartovalo 10. září 1975 v manchesterské Free Trade Hall a pokračovalo po celých britských ostrovech. Rok zakončili vystoupením na The Great British Music Festivalu v Londýně, kde si zahráli vedle Thin Lizzy, punkových Doctors of Madness a Status Quo. Dne 12. ledna 1976 pak odstartovalo turné po Beneluxu, během nějž poprvé zavítali i do tehdejší Jugoslávie.
Dne 23. dubna 1976 vyšlo album If I Were Brittania I’d Waive the Rules, které patří k těm slabším v diskografii kapely. Deska sice drží linii přímočarého hard rocku, ale postrádá nápadité riffy, chytlavé motivy a trpí klišovitostí. Výraznější stopu zde zanechala jen "Quacktor and Bureaucats", typická tvrdá pecka po vzoru starších skladeb. Skutečným klenotem desky zůstává až závěrečná "Black Velvet Stallion", majestátní epos připomínající atmosféru skladby "Parents". Přechod od labelu MCA k A&M přinesl posun k měkčímu a uhlazenějšímu zvuku – zřejmý pokus o komerční průnik na americký trh. Ačkoli původně plánovaná americká premiéra měla proběhnout už v únoru, odložila se na 11. listopadu 1976, kdy Budgie odehráli svůj první koncert v USA v Royal Oak Theatre v Detroitu. Následně absolvovali sérii koncertů se skupinami Sparks, Montrose a Captain Beyond. Do Spojených států se vrátili v létě 1977, mezitím si však ve Spojeném království upevnili reputaci, když vystoupili jako hlavní hvězda v prestižním Hammersmith Odeon.
V následujících letech se nad Budgie začala stahovat černá mračna – vlivem obrovského punkového boomu se pro klasický hard rock stávalo prostředí na Britských ostrovech stále méně přívětivé. V lednu 1978 sice kapela vydala poměrně solidní album Impeckable, kterému vévodí energická píseň "Melt the Ice Away", a jež je obecně považováno za krok vpřed oproti předchozí desce, nicméně výrazný west-coastový nádech opět naznačuje další pokus o prosazení na americkém trhu. Ironií osudu zůstává, že hudba z tohoto alba se objevila v kultovní americké komedii J-Men Forever (1979), spolu s písněmi od The Tubes, Head East a Billyho Prestona – ovšem v době, kdy už byla domácí pozice kapely oslabena. Přestože album začíná svižně, v dalších skladbách jako by se Budgie až příliš nechávali inspirovat americkým zvukem, k čemuž nepochybně přispělo i rozsáhlé turné po USA a Kanadě v roce 1977.
V následujícím měsíci se Budgie vrátili na britská pódia a odehráli sérii úspěšných koncertů v divadlech po celém Spojeném království, které předcházely jejich dosud nejrozsáhlejšímu letnímu turné po Spojených státech. Pro posílení živého projevu přibrala kapela druhého kytaristu – Myfa Isaaca, bývalého člena skupiny Quest. Po dalším americkém turné vyšla žádaná živá nahrávka Live at Atlantic Studios, nicméně nepříznivý vývoj, slabší prodeje a rostoucí tlak vedly k tomu, že po návratu do Británie kapelu v polovině roku 1978 opustil nejen Isaac, ale i zakládající člen Tony Bourge. Isaac se později objevil ve waleských skupinách jako Bando, Crys a Eden.
Na Bourgeho místo nastoupil Rob Kendrick z kapely Trapeze, avšak ani ten se v sestavě dlouho neohřál. Ačkoliv Budgie odehráli na podzim 1978 další sérii úspěšných koncertů po Velké Británii, Kendrick je po listopadových vystoupeních opustil. Poslední koncerty s ním proběhly v únoru 1979 v rámci amerického turné s kapelou Nazareth. V témže roce jej nahradil John Thomas, známý jako „Big“ John nebo zkráceně JT – zkušený kytarista z George Hatcher Band. Ten s Budgie debutoval 15. prosince 1979 v hale Stafford Bingley Hall. Skupina s jeho příchodem působila jako znovuzrozená – politá živou vodou a připravená na novou kapitolu své kariéry.
V nové sestavě kapela nahrává nechvalně hodnocené 12palcové EP s názvem If Swallowed Do Not Induce Vomiting, které vyšlo u Active Records v roce 1980. Všechny skladby na EP jsou obstojné, ale postrádají originalitu rané Bourgeho éry.
Bourge a Phillips se mezitím pokusili reformovat kapelu spolu s basistou a zpěvákem Petem Duttonem. Už dlouho předtím se však museli dohadovat s Burkem Shelleym o právo na název Budgie. Nakonec bylo trio Dutton / Bourge / Phillips nuceno přijmout nové jméno Freeze. Tento projekt však vydržel jen několik měsíců, než Dutton odešel k formaci Fireclown.
Koncem sedmdesátých let se hudební klima mění. Punk pomalu ztrácí dech a na britský trůn nastupují spolky spadající pod novou vlnu britského heavy metalu – NWOBHM. A mezi ně se nyní řadí i Budgie. Potvrzují to svým vystoupením na velkém hudebním festivalu v Readingu, konaném 22.–24. srpna 1980. Budgie si tam zahráli po boku kapel jako UFO, Whitesnake, Magnum, Gillan, Blizzard of Ozz (první sólová kapela Ozzyho Osbournea) nebo Pat Travers Band. Na festivalu se objevily i vycházející hvězdy jako Iron Maiden, Def Leppard či Krokus.
Nabiti novou energií po Readingu, nahrávají Budgie v sestavě Shelley, Thomas a Williams ještě na konci léta výtečné album Power Supply pro Kingsley Ward Active Records, sublabel společnosti RCA. Deska, vydaná 10. října 1980, odráží dobu a atmosféru NWOBHM. Jde o nejtvrdší nahrávku v historii skupiny. Tradiční fanoušky možná trochu zaskočila, ale nová metalová generace Budgie přivítala s otevřenou náručí. Už otvírák "Forearm Smash" naznačuje výrazný posun. A co teprve titulní "Power Supply" – chytlavý riff, šlapající bicí, dunící basa, ostrý řezavý zvuk. Následná "Secrets In My Head" pak potvrzuje nově nastolený 'kovový' kurz.
V roce 1981 se Budgie opět objevují na festivalu Reading Rock, kde hrají po boku kapel jako Girlschool, Saga, Gillan, Wishbone Ash, The Kinks nebo Samson, v jejichž řadách tehdy zpíval Bruce Dickinson. Tentokrát už Budgie vystupují jako jedna z hlavních hvězd. Po festivalu se kapela zavírá do studia, aby zde vytvořila další výborné album Nightflight. Zda výjimečné, to už je na debatě – každopádně jde o návrat ke klasickému zvuku. Úvodní "I Turned to Stone" potěší každého ortodoxního fanouška – polobaladické intro, chytlavá melodie, působivé sólo, výborný zvuk. Další skladba, "Reaper Of The Glory", zřejmě ovlivnila i slavné Judas Priest při tvorbě alba Turbo. A úvodní riff "Locked In" jako by vypadl přímo ze staré učebnice Budgie.
V roce 1982 se Tony Bourge připojil k původnímu bubeníkovi Budgie Ray Phillipsovi a basistovi Alannu Fishovi. Společně založili kapelu Tredegar s budoucími členy Cloven Hoof, zpěvákem Russ Northem a kytaristou Andym Woodem. Kapela vydala eponymní album v roce 1986, s hostujícím zpěvákem Carlem Sentancem z Persian Risk. Podle magazínu Classic Rock opustil Bourge Tredegar kvůli vlastní nábytkářské firmě, zatímco Phillips pokračoval v činnosti až do počátku 90. let, kdy se pokusil oživit projekt Six-Ton Budgie.
Rok 1982 byl i rokem výjimečných zážitků – Budgie se totiž vydali za železnou oponu, aby odehráli sérii nezapomenutelných koncertů v Polsku. Pro fanoušky z východního bloku šlo o životní zážitek. Například koncert v Bydhošti 3. srpna 1982 navštívily tisíce lidí. Celkově Budgie vyprodali 12 koncertů a jedno matiné. Turné bylo posíleno o klávesistu Lyndsaye Bridgwatera, člena Blizzard of Ozz. Koncerty v Toruni, Katowicích (čtyři během dvou dní pro více než 20 000 fanoušků), Krakově a Varšavě patří k největším úspěchům v historii skupiny. Turné ovšem poznamenal incident v Bialystoku, kde bylo nutné zrušit vystoupení kvůli výpadku proudu – což vyvolalo vzpouru mezi 20 000 diváky.
Po návratu do Británie Budgie vystoupili znovu v Readingu, následně odehráli venkovní koncerty v bývalé Jugoslávii a dostali nabídku doprovázet Ozzyho Osbournea na jeho prosincových arénových koncertech. Na Readingu '82 už vystupovali jako headlineři prvního dne, mezi mladými nadějemi se tehdy představily i Overkill a Twisted Sister. V říjnu téhož roku vydali Budgie další studiové album Deliver Us From Evil, poslední pro RCA. Jako host se na něm objevil klávesista Duncan Mackay (Cockney Rebels, 10CC, Camel). Bohužel, deska zklamala. Úvodní skladba "Bored With Russia" působí až příliš „policeovsky“, zbytek alba připomíná kombinaci kanadské Sagy a komerční Asie. Přes nablýskaný zvuk a jistou sladkost se album vyšplhalo pouze na 62. místo britského žebříčku.
V následujících letech skupina už jen přehrávala svůj zavedený repertoár. Na podzim 1983 je na turné doprovázeli Diamond Head, ale spolupráci brzy ukončili. Nové album zůstalo nevydané. Po britském turné na jaře 1984 Budgie pozastavili činnost. Následovalo jen pár koncertů začátkem roku 1985 a jedno vystoupení v srpnu 1986 v Loughborough s podporou Grim Reaper a Rankelson. Comebackové turné bylo zrušeno kvůli Shelleyho zranění. Pokusy o obnovení sestavy s bubeníkem Magnum a UFO Jimem Simpsonem selhaly. Nový bubeník debutoval 26. září 1987 v Clarendon Hotelu v Londýně, ale poté kapela vystupovala už jen sporadicky. John Thomas se objevil jako host na projektech Phenomena a Phenomena – Dream Runner od Phenomena. V roce 1988 se do kapely vrátil Jim Simpson, ale na začátku roku 1989 Burke Shelley vše ukončil. Založil projekt The Superclerkes, Thomas přešel do Bombshell a Simpson se připojil k newcastleské formaci Red Dogs.
Obnovený zájem o Budgie přišel, když Metallica zařadila cover jejich skandální "Crash Course In Brain Surgery" na EP "Garage Days Revisited" a koncerty otevírala další skladbou "Breadfan". Hold jim vzdala i americká kapela Soundgarden, která si vystřihla vlastní verzi písně "Homicidal Suicide". V roce 1993 se jméno Budgie připomnělo i díky bývalému bubeníkovi Rayi Phillipsovi, jenž na britském klubovém turné přehrával hity kapely pod hlavičkou Six Ton Budgie.
Skupina byla nečinná šest let, než ji v roce 1995 Burke Shelley na dva roky obnovil. V různých sestavách s rotujícími bubeníky odehrála několik jednorázových koncertů. Významný byl zejména ten z 21. května 1995 v sanantonském Freeman Coliseu, kde trio Shelley, Thomas a Rob Jones hrálo před tisíci fanoušků. Předskakovala jim kapela Fight s Robem Halfordem. V roce 1996 vystoupili také na texaském festivalu "La Semana Alegre", kam dorazilo téměř 25 000 diváků.
Bývalý bubeník Pete Boot v roce 1999 znovuvydal ultra raritní album své kapely Extreem u japonského labelu Birdman Records.
V letech 1997–1999 byli Budgie opět neaktivní. Návrat přišel až v roce 1999 se staronovým bubeníkem Stevem Williamsem. Sestava Shelley–Thomas–Williams se v roce 2000 představila na svém tradičním místě – sanantonském festivalu – společně s kapelami Dio a Legs Diamond. Po prodělaném aneurysmatu se John Thomas stihl uzdravit právě včas, aby mohl 29. září 2001 vystoupit na festivalu Legends of Welsh Rock vedle skupin Man, Sassafras, Kimla Taz a Racing Cars. Koncem roku 2002 Thomas kapelu opustil a nahradil jej dočasně Andy Hart. V srpnu 2002 se Budgie vrátili do sanantonského Sunken Garden Theater, kde hráli po boku Judas Priest a Reverend. V září a říjnu následovalo rozsáhlé turné po Británii. Téhož roku stoner-rocková kapela Federation X vydala jako singl svou verzi skladby "Nude Disintegrating Parachutist Woman".
Fanoušci tak mohli vidět hned tři různé verze kapely: Budgie, Six Ton Budgie a také JT'S Budgie, projekt Johna Thomase s Mattem Gillespiem, basistou Paulem Gaskinem a bubeníkem Martynem Shawem. Živé album Life in San Antonio vyšlo v roce 2002 v sestavě Shelley, Williams a Hart. Mezi lety 2002–2006 kapela koncertovala ve Velké Británii, New Yorku, New Jersey, Dallasu a několika evropských městech. Vystoupila mimo jiné na Sweden Rock Festivalu po boku Deep Purple, Manowar, Mercyful Fate, HammerFall či Motörhead. Zavítala i do postkomunistického Polska.
V únoru 2003 se k Shelleymu a Williamsovi připojil kytarista Simon Lees. V březnu 2004 hráli v San Antoniu s Michael Schenker Group a Moxy. Pozornost vzbudilo i oznámení, že starší alba vyjdou v reedici s bonusovými skladbami – včetně materiálu z nikdy nevydaného třetího RCA alba, který dostal název The Last Stage.
Na podzim 2004 se Budgie opět vydali na turné po Británii a při té příležitosti vydali předělávky svých prvních dvou alb. Lees v září téhož roku nahrál s kapelou sedm skladeb, které vyšly jako bonusy na čtyřech předělaných albech Budgie, Sqwawk, Never Turn Your Back on a Friend a In For The Kill pod značkou Noteworthy Productions. Přibyly i nové verze skladeb "Guts", "Nude Disintegrating Parachutist Woman", "Course In Brain Surgery" nebo odlišné mixy "Stranded", "Whiskey River" a "Rolling Home Again", z nichž poslední byla nahrána Shelleym a Bourgem v roce 2004.
V letech 2005 a 2006 spolu Lees a Shelley tvořili nový materiál v Shelleyeho studiu v Cardiffu. Výsledkem bylo poslední studiové album You're All Living in Cuckooland, které vyšlo 7. listopadu 2006 u Noteworthy Productions a doprovodilo ho 35zastávkové britské turné. Přesto zůstalo bez větší odezvy. Úvodní skladba "Justice" byla přitom solidní – s typickou basou, avšak utopená v příliš klávesách.
V roce 2006 Lees nahrál klasickou kytaru do písně "Black Velvet Stallion" pro remaster alba If I Were Britannia, I'd Break the Rules, ač nebyl na desce uveden. V roce 2007 odehráli Budgie koncerty ve Švédsku, Polsku a poté 115 vystoupení na čtyřech britských a devatenácti zahraničních turné. Lees kapelu opustil 4. července 2007, tři měsíce před plánovaným australským turné. Nahradil jej Craig Goldy, kytarista známý ze spolupráce s Ronnie Jamesem Diem, který v roce 2008 odehrál s kapelou pět koncertů v Austrálii a nadále vystupoval jako hostující kytarista. Budgie pokračovali v turné po Británii a několikrát se vrátili do milovaného Polska. Dne 5. května 2009 se poprvé – a zatím naposledy – představili českým fanouškům v pražské Retro Music Hall.
V listopadu 2010 musela skupina kvůli vážným zdravotním komplikacím Shelleye zrušit plánované koncerty v Polsku. Burke byl hospitalizován ve Wejherowě kvůli silné bolesti břicha, následně mu byla diagnostikována šesticentimetrová aortální výduť. Podstoupil náročnou operaci a následnou intenzivní péči. Po návratu do Británie byly všechny aktivity přerušeny a Budgie tím de facto ukončili činnost. Shelley už nadále vystupoval jen sporadicky a především jako host.
3. března 2016 zemřel ve věku 63 let bývalý kytarista John Thomas, který podlehl zápalu plic. V únoru 2018 následoval ve věku 67 let někdejší bubeník Pete Boot, jenž dlouhá léta bojoval s Parkinsonovou chorobou.
V dubnu 2018 vydal autobiografii zakládající člen a první bubeník Ray Phillips.
Po více než dekádě zdravotních problémů, zahrnujících aortální aneurysma a Sticklerův syndrom, zemřel Burke Shelley 10. ledna 2022 ve věku 71 let.
Budgie je známá především jako hardrocková a heavy metalová kapela, která do svého stylu začlenila prvky progresivního rocku i výrazný smysl pro humor. Od alba Bandolier z roku 1975 začali experimentovat také s prvky funku. Jejich hudba bývá popisována jako kříženec kapel Rush a Black Sabbath, přičemž zpěv Burkea Shelleyho byl přirovnáván ke Geddymu Leemu kvůli podobnému vysokému 'banshee' kvílení. (Zajímavostí je, že Shelley i Lee byli baskytaristy ve svých power-trio kapelách.) Ačkoli Budgie zůstali během své rané kariéry relativně neznámí, řada budoucích hvězd hard rocku a metalu je označovala za zásadní vliv a coverovala jejich písně — mimo jiné Iron Maiden, Metallica, Megadeth, Van Halen, Melvins, Queens of the Stone Age, Alice in Chains nebo Soundgarden.
Metallica vydala coververzi skladby "Breadfan" v září 1988 jako B stranu singlu "Harvester of Sorrow". Později ji zařadila na kompilaci Garage Inc. z roku 1998 a používala ji jako přídavek během turné k albu ...And Justice for All (1988–1989). Živá videoverze zazněla jako druhý přídavek na koncertním albu Live Shit: Binge & Purge, natočeném v Seattlu 29. a 30. srpna 1989. Skladbu hráli i v rámci turné Madly in Anger with the World Tour a World Magnetic Tour. Krátká ukázka "Breadfan" zazní i na začátku videoklipu k písni "Whiskey in the Jar". Skladbu "Crash Course in Brain Surgery" zařadili na své EP Garage Days Re-Revisited.
Budgie nikdy nehráli pro davy, ale pro ty, co poslouchají srdcem. Vždycky stáli trochu stranou hlavního proudu – zvláštní ptáci s těžkými riffy, hravým humorem a nezaměnitelným banshee kvílením Burkea Shelleyho. Byli jedním z těch tichých stavebních kamenů heavy metalu, bez kterých by se věž zvaná metal nikdy nepostavila tak vysoko. Možná nezaplnili arény jako jiní, ale zanechali otisk hlubší než řada těch slavnějších – v duších muzikantů, kteří na nich vyrostli, i v rukou fanoušků, kteří si jejich desky nikdy neodnesli zpět do regálu. Dnes už Shelley nezpívá, ale jeho hlas zní dál – v ozvěnách pódia, v praskotu vinylu, v každém úderu bicích, co nás nutí kývnout hlavou. Budgie nejsou mrtví. Jsou nesmrtelní.
