-

Rok 1970

+

Události

Nové skupiny

Inspirativní alba

Události podrobněji

Výročí osobností

Události


Vychází album Black Sabbath

V pátek 13.února vychází v Anglii LP Black Sabbath, přelomový debut legendy Black Sabbath. V roce 2017 se deska umístila na 5. místě v seznamu časopisu Rolling Stone '100 Greatest Metal Albums of All Time (100 největších metalových alb všech dob)''. V USA vyšlo 1.června.


Podrobnější popis

Zemřel Jimi Hendrix

18. září tragicky zemřel ve svých 27 letech americký kytarista, zpěvák a skladatel Jimi Hendrix, vůdčí osobnost skupiny The Jimi Hendrix Experience. Přestože jeho kariéra v hlavním proudu trvala pouhé čtyři roky, je všeobecně považován za jednoho z nejvlivnějších rockových kytaristů v historii populární hudby a za jednoho z nejslavnějších hudebníků 20. století. Rock and rollová síň slávy ho popisuje jako pravděpodobně největšího instrumentalistu v historii rockové hudby.


Vychází album Paranoid

18. září vychází v Anglii Paranoid, druhá studiová nahrávka legendy Black Sabbath. V roce 2017 se deska umístila na 1. místě v seznamu časopisu Rolling Stone "100 Greatest Metal Albums of All Time (100 největších metalových alb všech dob)". V USA vyšlo 7.1.1971.


Vznikla společnost Randall

Randall Amplifiers je výrobce polovodičových a lampových kytarových zesilovačů. Společnost založil Don Randall po svém odchodu z firmy Fender. V roce 1987 ji prodal a v polovině 90. let ji získala společnost U.S. Music Corporation, dceřinná společnost kanadské firemní skupiny Exertis.




Nové skupiny

Aerosmith

(USA - hard rock, blues rock, glam metal)


Podrobnější popis

Asoka

(SWE - hard rock, progresivní rock)


Podrobnější popis

Aunt Mary

(NOR - progresivní rock)


Podrobnější popis

Blackwater Park

(NSR - progresivní rock, hard rock)


Podrobnější popis

Euclid

(USA - psychedelický rock, heavy rock)


Podrobnější popis

Fanny Adams

(GBR - hard rock, blues rock)


Podrobnější popis

Lucifer’s Friend

(NSR - hard rock, progresivní rock, heavy metal)


Podrobnější popis

Murasaki

(JPN - hard rock, heavy metal)


Podrobnější popis

Necromandus

(GBR - progresivní rock, hard rock, heavy metal)


Podrobnější popis

Night Sun

(NSR - progresivní rock, hard rock, protometal)


Queen

(GBR - progresivní rock, hard rock, pop rock)


Soho Orange

(GBR - psychedelický rock, hard rock)


Podrobnější popis

Speed, Glue & Shinki

(JPN - 1970 - psychedelický rock, protometal)


Podrobnější popis

Stonehouse

(GBR - hard rock, blues rock)


Podrobnější popis

Suck

(ZAF - hard rock, progresivní rock, protometal)


Podrobnější popis

Sunday

(GBR - progresivní rock, hard rock)


Podrobnější popis

T2

(GBR - progresivní rock, hard rock)


Podrobnější popis

Toad

(CHE - hard rock, psychedelický rock)


Podrobnější popis

Warhorse

(GBR - hard rock, progresivní rock)



Inspirativní alba

Aguaturbia – Volumen 2 (CHL psychedelický rock)

Alice Cooper – Easy Action (27.března)

The Amboy Dukes – Marriage on the Rocks/Rock Bottom

Ancient Grease – Woman a Children First (GBR psychedelický rock)

Apollo – Apollo (FIN psychedelický/progresivní rock)

Argent – Argent (GBR hard rock/progresivní rock)

Atomic Rooster – Atomic Roooster (GBR progresivní rock/hard rock)

Atomic Rooster - Death Walks Behind You (GBR progresivní rock/hard rock)

Attila - Attila (USA hard rock/acid rock)

Aunt Mary - Aunt Mary (NOR progresivní rock)

Birth Control – Birth Control (DEU hard rock/progrock/krautrock)

Black Sabbath - Black Sabbath (13.února v UK, 1.června v USA)

Black Sabbath - Paranoid (18.září)

Black Widow – Sacrifice (GBR psychedelický rock)

Bloodrock – Bloodrock

Bloodrock - Bloodrock 2

Blue Cheer – The Original Human Being (USA psychedelický heavy rock)

Cactus – Cactus (USA hard rock/blues rock)

Caravan – If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You (GBR progrock)

Crow – Crow by Crow (USA psychedelický rock/blues rock/hard rock)

Deep Purple – Deep Purple In Rock (5.června)

Demian (Bubble Puppy) – Demian

Dragonwyck – Dragonwyck

Edgar Broughton Band – Sing Brother Sing (GBR psychedelický rock/hard rock)

Elias Hulk – Unchained (GBR heavy rock)

ELP – Emerson, Lake & Palmer

Euclid – Heavy Equipment (USA psychedelický rock, heavy rock)

Flower Travellin‘ Band (FTB) – Anywhere (JAP - psychedelický rock/progrock)

Free – Fire and Watter (GBR blues rock/hard rock)

Free – Highway (GBR blues rock/hard rock)

Freedom’s Children – Astra (ZAF psychedelický rock/progrock)

Fresh Blueberry Pancake - Heavy (USA heavy blues rock)

Frijid Pink - Frijid Pink (USA psychedelický rock/blues rock/hard rock)

Frijid Pink - Defrosted (USA psychedelický rock/blues rock/hard rock)

Frost - Through the Eyes of Love (USA psychedelický rock)

Fuse - Fuse (USA psychedelický rock/hard rock)

Genesis – Tresspas (GBR progrock/artrock)

Golden Earring – Golden Earring (NDL hard rock/prodresivní rock)

Gomorrha – Gomorrha (DEU progrock/krautrock)

Grand Funk Railroad – Closer to Home (USA hard rock)

The Guess Who – American Woman

Hairy Chapter - Eyes (DEU hard rock)

Hawkwind - Hawkwind (GBR hard rock/progrock/space rock)

Haystacks Balboa - Haystacks Balboa (USA psychedelický heavyrock)

High Tide – High Tide (GBR progrock/hard/heavy)

Horse - Horse (GBR heavy blues rock)

The Human Beast - Volume One (GBR psychedelický rock/hard rock)

The Human Instinct - Stoned Guitar (NLZ blues rock/psychedelický rock)

Humble Pie - Humble Pie (GBR hard rock/blues rock)

International Harvester – Hemåt (SWE progrock)

Iron Butterfly – Metamorphosis (13.srpna)

James Gang – James Gang Rides Again (USA blues rock/hard rock)

Jeronimo – Cosmic Blues (DEU hard rock)

Jethro Tull – Benefit (GBR hard rock, blues rock, progrock, folk rock)

Josefus – Dead Man (USA acid rock/hard rock)

Josefus – Josefus (USA acid rock/hard rock)

Killing Floor – Out Of Uranus (GBR blues rock/garážový rock)

King Crimson – In the Wake of Poseidon (15.května)

King Crimson – Lizard (10.prosince)

Led Zeppelin – Led Zeppelin III (5.října)

Lincoln Street Exit – Drive It!

Master’s Apprentices – Masterpiece

May Blitz – May Blitz (GBR hard rock/progrock)

MC5 – Back in the USA

Modulo 1000 – Não Fale Com Paredes (BRA hard rock/progrock)

Mott the Hoople – Mad Shadows (GBR hard rock)

Mountain – Climbing! (USA hard rock)

November – En ny tid är här... (SWE hard rock)

Omega – Éjszakai országút (HUN progresivní rock)

Pax – May God and Your Will...

Pretty Things – Parachute

Rhinoceros – Better Times Are Coming (USA rock)

Room – Pre-Flight (GBR psychedelický rock)

Sir Lord Baltimore – Kingdom Come (USA hard/heavy)

Skid Row – Skid (IRL blues rock/psychedelický rock)

Slade – Play It Load (GBR glam/hard rock)

Spooky Tooth – The Last Puff (GBR psychedelický rock/progrock)

Steamhammer – Mountains (GBR hard rock/blues rock)

Steppenwolf - Steppenwolf 7

Stooges – Fun House (USA garážový rock/protopunk)

Stray – Stray (GBR acid rock/progrock/hard rock)

T2 – It’ll All Work Out In Boomland (31.července, GBR progresivní rock/hardrock)

Taste – On the Board (IRL blues rock)

Ten Years After – Cricklewood Green (GBR blues rock)

Ten Years After – Watt (GBR blues rock)

Titanic – Titanic (NOR hard rock)

Trapeze – Trapeze (GBR hard rock/blues rock/progrock)

Trapeze – Medusa (GBR hard rock/blues rock/progrock)

Tyranosaurus Rex – A Beard of Stars (GBR psychedelic folk rock)

T.Rex – T. Rex (GBR folk rock/glam)

UFO – UFO 1 (4.října)

Uriah Heep – Very ‚eavy… Very ‚umble (13.června)

Warhorse – Warhorse (listopad, GBR hard rock/progresivní rock)

Warpig – Warpig (CAN hard/heavy)

The Who – Live at Leeds

Wishbone Ash – Wishbone Ash (4.prosince)

Yes - Time a Word (24.července)

Yesterday’s Children - Yesterday’s Children (USA psychedelický rock/hard rock)

Zoot – Just Zoot


Události podrobněji

Zemřel Jimi Hendrix

Týden před svou smrtí řešil Jimi Hendrix dva probíhající soudní procesy. Jeden se týkal otcovství a druhý, který měl následující týden projednávat britský nejvyšší soud, se zabýval sporem o nahrávací smlouvu. Trápilo ho také rozhodnutí opustit svého manažera Michaela Jefferyho, s nímž měl dlouhodobě napjatý vztah. Hendrix byl vyčerpaný a jeho zdravotní stav byl podlomený častým přepracováním, chronickým nedostatkem spánku a přetrvávajícím onemocněním, které bylo připisováno chřipce. Ke stresu přispíval i nedostatek důvěryhodných lidí kolem něj, nejistota ohledně další kariéry a zklamání z hudebního průmyslu, který jej stále více svazoval.

Dne 11. září 1970 poskytl Jimi svůj poslední rozhovor ve svém apartmá v londýnském hotelu Cumberland, kde hovořil s Keithem Althamem z časopisu Record Mirror. Během interview potvrdil zprávy, že odchází Billy Cox, baskytarista jeho tehdejší sestavy. Cox byl nejen dlouholetým Hendrixovým přítelem z armádních let, ale také jedním z mála muzikantů, kterým Jimi zcela důvěřoval. Jeho odchod kvůli psychickému vyčerpání a příznakům paranoie znamenal pro Hendrixe citelnou ránu, neboť právě s Coxem a bubeníkem Mitchem Mitchellem tvořil jádro projektu Band of Gypsys – přelomového spojení rocku, funku a psychedelie.

Když se Altham Hendrixe zeptal: „Cítíš nějaké nutkání dokázat, že jsi ´Král kytary´?“, Jimi odpověděl: „Ne, ani se tím nenechávám obtěžovat. Protože se říká spousta věcí o lidech, kteří, kdyby se tím nechali obtěžovat, by tu dnes vůbec nebyli... ´Král kytary´ teď? Páni, to je trochu těžký.“ Altham naznačil, že Hendrix vymyslel psychedelickou hudbu. Hendrix se tomu zasmál a reagoval: „Přístup šíleného vědce... Nemyslím si, že jsem svou hudbou vynalezl psychedelii, je to jen kladení spousty otázek.“ Tento přístup k hudbě ilustroval jeho věčnou touhu experimentovat, ať už šlo o studiové efekty, nové ladění kytary nebo prolínání hudebních žánrů.

Následující den zavolala Hendrixovi jeho blízká přítelkyně Devon Wilsonová, která žárlila na jeho vztah s Kirsten Neferovou. Neferová později vzpomínala: „Slyšela jsem, jak Jimi mluví s Devon... byla naštvaná... dostala záchvat... Jimi řekl: 'Devon, jdi mi z očí'.“ Napětí v jeho osobním životě bylo tehdy na vrcholu, protože kolem sebe shromažďoval mnoho různých lidí – přátel, fanoušků i těch, kteří chtěli využít jeho slávy.

Jimi měl 13. září vystoupit v Rotterdamu, ale koncert byl spolu s dalšími třemi zrušen kvůli Coxově zdravotní indispozici. Ten večer Kirsten navštívila Hendrixe v Cumberlandu. Když mu oznámila, že se musí vrátit do práce, přesvědčil ji, aby zavolala svému šéfovi, herci Georgi Lazenbymu, a požádala o volno. Lazenby se rozzlobil a vykřikl do telefonu: „Nejsi nic jiného než zasraná fanynka.“ Jimi, který to slyšel, reagoval podrážděně: „S tím chlapem už nikdy nechoď na rande.“ Kirsten mu vysvětlila, že s Lazenbym půl roku spolupracuje na filmovém projektu a nechce odejít. Hendrix ustoupil, ale incident přidal k jeho rostoucí frustraci. Kirsten u něj strávila noc a ráno odešla.

14. září odpoledne Jimi diskutoval o budoucích plánech s producentem Alanem Douglasem, který byl známý svým netradičním přístupem k produkci a po Hendrixově smrti se stal kontroverzní postavou kvůli zásahům do jeho nahrávek. V časných hodinách následujícího dne odjel Hendrix s Douglasem na letiště Heathrow, odkud plánoval návrat do New Yorku. V Londýně zůstala jeho důvěrnice Sharon Lawrenceová, která o setkání řekla: „Jimi mě našel, podrobně popsal své tlaky a diskutoval o 'takzvaných přátelích'. Byl nervózní a rozzlobený.“ Přiznal jí: „Nemůžu spát. Nemůžu se soustředit, abych napsal nějakou písničku.“ Večer za ním přijela jeho přítelkyně Monika Dannemannová a odvezla ho do svého pokoje v hotelu Samarkand.

Téhož dne přijal Hendrix pozvání svého přítele Erica Burdona, bývalého člena legendárního souboru Animals, aby se zúčastnil jam session v prestižním londýnském jazzovém klubu Ronnie Scott’s. Klub, založený v roce 1959, byl tehdy vyhlášeným místem, kde se scházeli špičkoví muzikanti všech žánrů. Burdon zde vystupoval se svou nově založenou skupinou War, která míchala prvky funku, jazzu a rocku. Hendrix do klubu dorazil, ale jeho stav mu nedovolil hrát. Burdon vzpomínal: „Jimi přišel dolů a byl úplně mimo. Příliš se kymácel, než aby mohl hrát, tak jsem mu řekl, aby přišel další večer.“ O den později už působil vyrovnaněji a jeho klidná, soustředěná hra v písních "Tobacco Road" a "Mother Earth" působila jako kontrast k jeho běžné bouřlivé pódiové energii. Publikum bylo nadšené – a ani netušilo, že sleduje poslední živé vystoupení největší kytarové ikony 20. století.

Poslední hodiny – Ačkoli detaily Hendrixovy smrti zůstávají nejasné a předmětem nekonečných debat, víme, že 17. září strávil většinu dne v Londýně s Monikou Dannemannovou. Dopoledne se probudil v jejím pokoji v hotelu Samarkand. Krátce po druhé hodině odpolední seděl na zahradě před hotelem, vychutnával si čaj a nechal se fotit s kytarou Fender Stratocaster, kterou láskyplně přezdíval "Black Beauty". Podle autora Tonyho Browna Jimi na snímcích nevypadal zdravě – jeho obličej byl lehce oteklý a úsměv působil spíš nuceně. Tyto fotografie se staly jedním z posledních vizuálních svědectví o jeho životě.

Podle svědectví Moniky Dannemannové odešli s Jimi Hendrixem kolem třetí hodiny odpolední z hotelu Samarkand do banky. Poté zamířili na proslulý Kensington Market, který byl tehdy jedním z epicenter londýnské módní a hudební scény – místem, kde se křížily cesty rockerů, návrhářů a fanoušků. Hendrix zde podepsal památníček mladému fanouškovi, koupil si stylovou koženou bundu a objednal si boty. Během odpoledne se také krátce setkal se svou bývalou přítelkyní Kathy Etchinghamovou, která odmítla jeho pozvání na večerní návštěvu hotelového pokoje. Později přiznala, že rozhodnutí nepřijít ji pronásledovalo po celý život.

Hendrix a Dannemannová se poté přesunuli na trh se starožitnostmi v Chelsea, kde Hendrix pořídil další módní kousky, čímž potvrdil svou pověst extravagantního stylového vizionáře. Zastavili se i pro papír na psaní, který Jimi ještě téhož večera použil k sepsání svého posledního textu. Cestou zpět do hotelu Cumberland potkali Devon Wilsonovou, která kytaristu pozvala na večírek. Krátké setkání však poznamenala Moničina žárlivost – věnovala Devon chladný pohled, což odráželo napětí mezi ženami v Hendrixově blízkosti. Jejich vztahy byly tehdy propletené stejně jako londýnská hudební scéna, kde se osobní a pracovní život často prolínaly. Později přijal Jimi pozvání Phillipa Harveyho na čaj a před návštěvou jeho bytu se ještě zastavili v Cumberlandu.

Během pobytu v hotelu Hendrix telefonoval několika klíčovým lidem. Volal svému právníkovi Henrymu Steingartenovi, aby hledal cestu, jak se vyvázat ze smlouvy s manažerem Mikem Jefferym, a zanechal vzkaz producentovi Eddiemu Kramerovi, který s ním pracoval na legendárních albech jako Electric Ladyland. Mitch Mitchell, bubeník jeho hudební formace, později uvedl, že Hendrix s ním mluvil po telefonu poté, co mu zavolal manažer turné Gerry Stickells. Dohodli se, že se Jimi připojí kolem půlnoci k jam session v klubu Speakeasy, kde měl hrát i Sly Stone – další z jeho hudebních idolů.

Pozdě odpoledne a večer – Po krátkém odpočinku v Cumberlandu se Hendrix a Dannemannová vydali do Harveyho bytu, kam dorazili kolem půl šesté. V jeho společnosti a za přítomnosti dvou dalších žen kouřili hašiš, popíjeli čaj a víno a debatovali o kariérních plánech. Monika, která se cítila odstrčená a žárlila na pozornost, kterou Jimi věnoval Harveyho přítelkyním, vyběhla z bytu. Hendrix ji následoval a jejich prudká hádka zneklidnila i hostitele. Harvey je musel napomenout, aby se ztišili, obávaje se zásahu policie – v té době se v Londýně přísně stíhalo užívání drog, a podobné incidenty mohly skončit zatčením.

Phillip Harvey o incidentu dlouhá léta mlčel. Až po smrti svého otce, aristokrata Arthura Vere Harveyho, v roce 1994 zveřejnil čestné prohlášení, ve kterém vyjádřil obavy o Hendrixovu bezpečnost a naznačil, že Dannemannová mohla být nebezpečná. Podle něj tehdy Monika slovně napadala Hendrixe tím nejurážlivějším způsobem.

Po půlhodinovém napětí se Hendrix omluvil a s Dannemannovou kolem 22:40 byt opustili. Krátce po 23. hodině byli zpět v jejím bytě, kde spolu povečeřeli a vypili láhev vína. Jimi se vykoupal a poté napsal svou poslední báseň Příběh života, což byla intimní výpověď o jeho pocitech a touze po klidu uprostřed chaosu.

Brzy ráno – Krátce před druhou hodinou ranní 18. září Monika odvezla Hendrixe na večírek pořádaný Petem Kameronem. Hendrix zde s přáteli sdílel frustraci z obchodních problémů a pozice, do které ho dostala „hudební mašinérie“. Přestože si dopřál jídlo a jednu tabletu amfetaminu, byl podle svědků spíše zamyšlený než veselý.

Krátce po půl druhé ráno Dannemannová volala z interkomu a dožadovala se kontaktu s Jimim. Podle svědectví hostů se její chování setkalo s odmítavou reakcí. Angie Burdonová, tehdejší manželka Erica Burdona z Animals, popsala Moniku jako hysterickou a neústupnou. Ostatní hosté dokonce vykřikovali z okna, aby odešla. Hendrix nakonec vyšel ven a uklidnil ji, poté se rozhodl večírek kolem třetí hodiny ráno opustit. Tato dramatická scéna ilustruje napjaté vztahy v jeho osobním životě, které byly v ostrém kontrastu s jeho charismatem na pódiu.

Po návratu do bytu Monika tvrdila, že Hendrix snědl sendviče s tuňákem a kolem čtvrté hodiny ranní ji požádal o prášky na spaní. Odmítla mu je dát, protože věřila, že usne sám. Sama si ale později jednu tabletu vzala. Tvrdila, že když se probudila po desáté hodině dopoledne, Jimi ležel vedle ní a normálně dýchal. Odešla koupit cigarety a po návratu kolem jedenácté hodiny ho našla v bezvědomí. Okamžitě zavolala záchranku, která přijela v 11:27.

Sanitku obsluhovali zdravotníci Reg Jones a John Saua. Byt našli v ponuré atmosféře – dveře byly dokořán, uvnitř byla tma a byl cítit plyn. Hendrix ležel v posteli, obklopen zvratky, které mu ucpaly dýchací cesty. Dannemannová nebyla přítomna. Jones vypověděl: „Museli jsme zavolat policii, měli jsme jen Hendrixe a prázdný byt, tak John vyběhl nahoru, zavolal vysílačkou a přinesl odsávačku. Bylo to strašné. Byl celý od zvratků. Byly toho tuny po celém polštáři – černé a hnědé to bylo. Měl úplně ucpané dýchací cesty až dolů... Nahmatali jsme mu puls... ukázalo se světlo v jeho očích. Ale vůbec nereagoval.“ Policie dorazila krátce po sanitce a okamžitě rozhodla o převozu do nemocnice St. Mary Abbots.

Hendrix dorazil do nemocnice v 11:45. Lékaři Martin Seifert a John Bannister popsali, že byl již dlouho mrtvý, tělo bylo chladné a modré. Pokusy o resuscitaci trvaly zhruba půl hodiny, ale bez úspěchu. Hendrix byl oficiálně prohlášen za mrtvého v pátek 18. září 1970 ve 12:45. Bannister později uvedl: „Při příjmu byl zjevně mrtvý. Neměl puls, netlouklo mu srdce a pokus o resuscitaci byl pouhou formalitou.“

Reakce médií - Během dopoledne 18. září dorazil Eric Burdon do Samarkandu o něco dříve než posádka sanitky a zjistil, že Hendrix je již mrtvý. Burdon se okamžitě začal obávat, že policie najde v bytě drogy, a když sbíral usvědčující důkazy, našel báseň "Příběh života", kterou Hendrix napsal o několik hodin dříve. Burdon, který uvedl, že s Hendrixem dříve diskutoval o sebevraždě a smrti, předpokládal, že báseň je dopis na rozloučenou. Na základě této domněnky se vyjádřil pro tisk ohledně svého přesvědčení, že Hendrix spáchal sebevraždu, které později odvolal: „Učinil jsem nepravdivé prohlášení... Jednoduše jsem nepochopil, jaká je situace. Špatně jsem si ten vzkaz přečetl ... Myslel jsem si, že je to rozloučení.“ Dannemannová uvedla, že jí Hendrix řekl: „Chci, aby sis tuhle báseň navždy uchovala a nechci, abys zapomněla na nic z toho, co je tam napsáno. Je to příběh o tobě a o mně.“

Krátce poté, co Bannister prohlásil Hendrixe za mrtvého, mluvčí nemocnice sdělil tisku: „Nevíme, kde, jak a proč zemřel, ale zemřel na předávkování.“ Ještě téhož večera otiskly mnohé noviny v Londýně a New Yorku senzační titulky, které využívaly popis smrti z předávkování.

Hendrixův manažer pro styk s veřejností Les Perrin poskytl krátce po oznámení nemocnice rozhovor nizozemskému rádiu: „Vím jen to, že tělo pana Hendrixe bylo dnes v 11:45 převezeno do nemocnice St. Mary Abbots v londýnském Kensingtonu a při příjezdu bylo konstatováno jeho úmrtí. Jimi Hendrix, považovaný miliony lidí za jednoho z nejtalentovanějších a nejoriginálnějších interpretů moderní rockové hudby, je mrtev.“ Téhož dne večer ho deník The New York Times popsal jako geniálního černošského hudebníka, kytaristu, zpěváka a skladatele s brilantní dramatickou silou, který promlouval v tak velkých gestech, jaká si jen dokázal představit a vytvořit.

Dne 19. září Dannemannová hovořila s novinářem německého bulvárního deníku Bild. Během rozhovoru, který byl zveřejněn 24. září, prohlásila: „Milovala jsem ho a Jimi miloval mě. Už jsme byli zasnoubeni ... Já bych pak navrhoval obaly na jeho desky ... Nemohl spát. Tak jsem mu dala prášky.“ 20. září reportér listu The Daily Telegraph udělal rozhovor s jejím bratrem Klausem-Peterem Dannemannem, který uvedl: „Hendrix si vzal devět tablet na spaní. Uvedla, že jí Jimi řekl, že se chce den a půl vyspat, než odjede do Ameriky. Řekla mi, že neměl v úmyslu se zabít.“

Post mortem - Pro určení příčiny smrti nařídil koroner Gavin Thurston Hendrixovo tělo pitvat, což 21. září provedl soudní patolog profesor Robert Donald Teare. Teare uvedl, že Hendrix byl dobře živený a svalnatý, a identifikoval čtvrtcentimetrovou jizvu na Hendrixově levém zápěstí. Uvedl, že nebyla zjištěna žádná stigmata [nitrožilní] drogové závislosti. Jakmile se tyto stopy v kůži jednou objeví, nikdy nezmizí. V tomto případě tam však žádné stopy nebyly.

Ačkoli Teare poznamenal, že pravá strana Hendrixova srdce byla široce rozšířená, nenašel žádné známky onemocnění srdečních chlopní. Objevil částečně zhroucenou levou plíci a 400 ml tekutiny v Hendrixově hrudníku. Obě plíce byly překrvené a v menších průduškách byly nalezeny zvratky. Podle Teareho Hendrixův žaludek obsahoval částečně natrávené jídlo, v němž bylo možné rozeznat rýži. Teare dospěl k závěru, že Hendrixovy ledviny jsou zdravé a játra jsou překrvená. Jeho močový měchýř byl z poloviny naplněn čirou močí. Uvedl, že obsah alkoholu v Hendrixově krvi byl 100 mg na 100 ml, což je dost na to, aby neprošel dechovou zkouškou, ekvivalent asi čtyř půllitrů piva. Teare uvedl, že analýza Hendrixovy krve odhalila směs barbiturátů odpovídající barbiturátům Vesparax a odhadl, že koncentrace drog odpovídá požití 1,8 g barbiturátů, 20 mg amfetaminu a 20 mg konopí. Teare uvedl jako příčinu smrti vdechnutí zvratků v důsledku intoxikace barbituráty. Čas Hendrixovy smrti se nepokusil určit.

Thurston zahájil 23. září vyšetřování a 28. září dospěl k závěru, že Hendrix vdechl vlastní zvratky a zemřel na udušení při intoxikaci barbituráty. S odvoláním na nedostatečné důkazy zaznamenal otevřený verdikt: „Příčinou smrti bylo jednoznačně vdechnutí zvratků v důsledku intoxikace barbituráty, ale neexistují žádné důkazy o úmyslu spáchat sebevraždu ... Pokud nelze odpovědět na otázku úmyslu, je na místě konstatovat příčinu smrti a ponechat ji jako otevřenou otázku.“ Dannemannová později uvedla, že Hendrix užil devět tablet Vesparaxu na spaní. Devět tablet silného sedativa, které se mělo užívat v polovičních dávkách, představovalo osmnáctinásobek doporučeného množství.

Poté, co Desmond Henley Hendrixovo tělo nabalzamoval, bylo 29. září letecky přepraveno do Seattlu ve státě Washington. 1. října byl po bohoslužbě v baptistickém kostele Dunlap pohřben na hřbitově Greenwood Cemetery v Rentonu ve státě Washington, kde se nachází hrob jeho matky. Hendrixova rodina a přátelé cestovali ve 24 limuzínách. Pohřbu se zúčastnilo více než dvě stě lidí, včetně několika významných hudebníků, jako byli původní členové skupiny Jimi Hendrix Experience Mitch Mitchell a Noel Redding, dále Miles Davis, John Hammond a Johnny Winter.


Nesrovnalosti a vyšetřování Scotland Yardu - Tony Brown, autor knihy Jimi Hendrix: The Final Days (1997) byl s Dannemannovou v pravidelném kontaktu od roku 1980 až do její smrti v roce 1996. Několikrát ji navštívil a mnohokrát s ní hovořil po telefonu. Brzy poté, co ji kontaktoval, dospěl Brown k závěru, že její výpověď o událostech Hendrixových posledních dnů se mění od jednoho rozhovoru k druhému. Ve dnech následujících po Hendrixově smrti podala dvě výrazně odlišné výpovědi o ránu 18. září.

Přibližně ve čtyři hodiny odpoledne 18. září sdělila Dannemannová policejnímu seržantovi Johnu Shawovi: „Šli jsme spát kolem sedmé hodiny ranní. Když jsem se v jedenáct hodin probudila, měl obličej celý od zvratků a hlučně dýchal. Poslala jsem pro sanitku a odvezli ho do nemocnice. Také jsem si všimla, že mi chybí deset tablet na spaní.“ Ve výpovědi, kterou poskytla P. Weyellovi z úřadu koronera 24. září, uvedla: „Udělala jsem sendvič a povídali jsme si asi do sedmi hodin ráno, pak řekl, že chce jít spát. Vzal si nějaké tablety a šli jsme spát. Probudila jsem se asi v 11:00 a viděla jsem, že Jimiho obličej je pokrytý zvratky. Snažila jsem se ho vzbudit, ale nešlo to. Zavolala jsem záchranku a ta ho odvezla do nemocnice v Kensingtonu ... Než jsem s ním odjela do nemocnice, zkontrolovala jsem své zásoby tablet na spaní Vesparax a zjistila jsem, že devět z nich chybí...“

V původní výpovědi Dannemannová uvedla, že se 18. září probudila v 11:00. Při vyšetřování uvedla, že se probudila v 10:20. V průběhu vyšetřování se však probudila až v 10:00 (v roce 1971 napsala rukopis, v němž uvedla, že se probudila v 10:00). V roce 1975 během rozhovoru se spisovatelem Caesarem Glebbeekem Dannemannová uvedla, že se probudila v 9:00. Podle Burdona mu Dannemannová zavolala, když oknem pronikalo první světlo úsvitu. Stickells uvedl, že mu volali ohledně problému s Hendrixem mezi osmou a devátou hodinou ranní. Mitchell řekl, že na Hendrixe čekal v klubu Speakeasy, dokud ve čtyři hodiny ráno nezavřeli, a pár hodin po jeho hodině a půl dlouhé cestě domů mu zavolal Stickells, který mu sdělil, že Hendrix zemřel. Ve svých výpovědích na policii a u koronera se Dannemannová nikdy nezmínila o telefonátu s Burdonem.

Přestože Dannemannová tvrdila, že Hendrix byl při umístění do sanitky přibližně v 11:30 naživu a že s ním jela na cestě do nemocnice, posádka sanitky později popřela, že by tam byla. Výpovědi záchranářů, kteří reagovali na volání, potvrzují, že když přijeli v 11:27, našli Hendrixe v bytě samotného, plně oblečeného a zřejmě již mrtvého. Jones to později komentoval: „Hendrix byl v bytě sám: Když jsme přijeli do bytu, dveře byly dokořán, nikde nikdo, jen tělo na posteli.“ Saua uvedl: „Když jsme přijeli do bytu, dveře byly otevřené dokořán, nikde nikdo, jen tělo na posteli. Byl jsem tam jen já, oběť a řidič Reg. Nikdo jiný.“ Burdon uvedl: „Všichni jsme byli v autě. Dannemannová neodjela v sanitce, byla se mnou.“

Podle Jonese Hendrixova střeva a močový měchýř uvolnily část svého obsahu ještě před příjezdem posádky sanitky do Samarkandu. Saua uvedl, že zvratky byly při jejich příjezdu suché, takže použití odsávačky bylo neúčinné. Saua to komentoval: „Když jsme přijeli na místo, byl Hendrix v bezvědomí“. Podle policisty Smithe: „Když jsme Hendrixe přenášeli, plyny z něj ucházely, to se stává, když někdo zemře. Byli tam saniťáci, ale Jimi byl mrtvý. Opravdu pro něj nemohli nic udělat.“

Smith také zpochybňuje tvrzení Dannemannové, že byla s Hendrixem v bytě i v sanitce: „Ne, vzpomínám si zcela jasně, jak se za posádkou zavřely dveře a Jimi ... nikdo tam nebyl. Kdyby byla v bytě, nikdy by nám nevolali, abychom přijeli ... Ale protože tam nikdo nebyl, byl mrtvý a okolnosti byly trochu zvláštní, podezřelé, zavolali nás vysílačkou... dovnitř. Až později jsem zjistil, že to byl Jimi Hendrix.“

V roce 1992, poté, co provedla rozsáhlou revizi událostí z 18. září 1970, vydala londýnská záchranná služba oficiální prohlášení: „V době příjezdu nebyl v bytě kromě zemřelého nikdo jiný, ani je nikdo jiný nedoprovázel v sanitce do nemocnice St Mary Abbotts.“

V roce 1992 Kathy Etchinghamová zařídila soukromé vyšetřování Hendrixovy smrti, jeho výsledky poskytla britským úřadům a požádala je o obnovení koronerova vyšetřování. Po několikaměsíčním vyšetřování Scotland Yardu, během něhož byli vyslechnuti všichni zainteresovaní účastníci událostí, byli úředníci přesvědčeni, že žádosti bude vyhověno. Vyšetřování se nakonec v roce 1993 ukázalo jako bezvýsledné, když generální prokurátor Sir Nicholas Lyell rozhodl, že pokračování ve vyšetřování by neprospělo veřejnosti, mimo jiné kvůli příliš dlouhé době, která uplynula od Hendrixovy smrti.

Hendrix, legenda kytary a zakladatel formace Jimi Hendrix Experience, zanechal odkaz, který dodnes inspiruje hudebníky po celém světě. Jeho poslední dny ukazují složitost života rockových ikon a tragédii, která často provázela jejich genialitu. Intenzivní účinky léků, zejména silného sedativa Vesparax, a nesrovnalosti v očitých svědectvích stále vyvolávají otázky a diskuse mezi fanoušky a historiky.




ASOKA

Asoka z Malmö vznikla v roce 1970 ze zbytků vynikající skupiny Taste of Blues. Skupina se vydala hardrockovým směrem s hlasitými kytarovými riffy, výraznými hammondovými varhanami a dychtivými bicími, což ji odlišovalo od svých předchůdců. Zpěvák Patrik Erixson přispěl charakteristickým vokálním projevem a texty ve švédštině často přinášely lehce hravý nebo ironický tón. Některé skladby obsahovaly latinsko-funkové prvky připomínající raného Santanu a experimentální formace Kvartetten Som Sprängde, což dokládá jejich otevřenost různým hudebním vlivům.

Claes Ericsson a Robban Larsson později pokračovali v hudební kariéře s jazzrockovou skupinou Lotus, což podtrhuje jazzové a progresivní kořeny Asoka. Přestože kapela vydala původně jen jedno album, její zvuk ovlivnil pozdější švédské hardrockové a progresivní uskupení.

V roce 1971 vydali své debutové album Asoka, které se rychle stalo vyhledávanou nahrávkou mezi sběrateli švédského heavy rocku. Album bylo charakteristické kombinací psychedelických prvků, dynamických instrumentálních pasáží a výrazných kytarových riffů, doplněných hammondovými varhanami. Díky krátkému, intenzivnímu nahrávání během tří dnů se podařilo zachytit spontánní energii kapely. V roce 1992 bylo album znovu vydáno nahrávací společností Mellotronen, což vedlo k obnovenému zájmu o skupinu.

V roce 2007 se Asoka vrátila s LP 36 Years Later, které obsahovalo deset skladeb a přineslo modernější zvukové prvky, přičemž si zachovalo progresivní a art rockovou atmosféru. Album dokládá schopnost kapely propojit klasický hardrockový základ s novými aranžemi a experimentálními prvky.

Další nahrávkou byla deska Asoka Spelar Allan z roku 2009, obsahující sedm skladeb, které zdůrazňují introspektivní a melancholický charakter textů, a zároveň poskytují prostor pro improvizační pasáže a melodické experimenty. Album ukazuje, že kapela si udržela svoji tvůrčí integritu i po dlouhé odmlce.

Členové původní sestavy:

Podrobnosti: Asoka - Metal Music Archives

Diskografie (studiová alba):

Asoka (1971) – debutové album, nahrané během tří dnů, kombinující heavy rock, psychedelii a progresivní prvky. Znovu vydáno v roce 1992 společností Mellotronen.

36 Years Later (2007) – deset skladeb s modernějším zvukem, propojující progresivní rock a art rock, ukazující pokračující tvůrčí energii kapely.

Asoka Spelar Allan (2009) – sedm introspektivních a melancholických skladeb, s prostorami pro improvizaci a experimentální pasáže.



AUNT MARY

Aunt Mary je jednou z prvních norských progresivních kapel a mnohými je považována za jednu z nejlepších. Jejich hudba kombinuje těžké hardrockové riffy s pozdějšími vlivy symfonického rocku a progresivního experimentování. Kapela je charakteristická výraznými kytarovými liniemi, propracovanými klávesovými aranžmá a sofistikovanými harmoniemi, které jí dodávají nadčasový zvuk.

V roce 1970 podepsali smlouvu s dánskou nahrávací společností Polydor Records, což jim umožnilo vydání debutového studiového počinu Aunt Mary. Album bylo pozitivně přijato kritiky a položilo základy pro jejich rozpoznatelný styl, kombinující melodický hardrock a progresivní struktury.

Následně kapela vydala nahrávky Loaded (1972) a Janus (1973), přičemž postupně inklinovala k symfonickému progresivnímu rocku, s delšími instrumentálními pasážemi a bohatšími aranžemi. I přes jejich krátkou původní aktivitu do roku 1973 zůstala jejich tvorba inspirativní pro norskou i skandinávskou progresivní scénu. Od roku 1978 se několikrát sešli na příležitostných koncertech a v roce 2019 absolvovali turné po USA, čímž potvrdili svůj trvalý vliv.

Bývalý zpěvák skupiny Jan Groth zemřel 27. srpna 2014 ve věku 68 let na rakovinu, čímž ukončil jednu kapitolu historie kapely, která ovlivnila několik generací norských rockových hudebníků.

Sestava:

Podrobnosti: Aunt Mary - Metal Music Archives

Diskografie (studiová alba):



BLACKWATER PARK

Blackwater Park byla progresivní rocková kapela z Berlína, která vznikla kolem roku 1970. Skupina byla složena z německých hudebníků a britského zpěváka Richarda Routledge. Jejich hudba byla směsicí hard rocku, bluesu, psychedelie a progresivního rocku, s výraznými kytarovými riffy, Hammondovými varhanami, melodickými vokály a psychedelickými efekty. Jejich zvuk byl ovlivněn kapelami jako Cream, Jimi Hendrix, Blue Cheer a Yes.

V roce 1971 podepsali smlouvu s nahrávací společností BASF a v prosinci téhož roku nahráli své jediné LP Dirt Box ve studiu Windrose v Hamburku. Album bylo vydáno v roce 1972 a obsahovalo sedm skladeb, z nichž jedna byla coververze písně "For No One" od Beatles. Bylo znovu vydáno v roce 1990 a stalo se vyhledávaným sběratelským kouskem.

Po vydání desky kapela pokračovala v koncertování, ale postupně se odkláněla od své původní zvukové identity směrem k komerčnějšímu hard rocku. V polovině 70. let se rozpadla. Přesto jejich jediné album zůstalo ceněno jako skrytý klenot progresivního rocku.

Skupina se jmenuje podle gotického sídla z románu Wilkieho Collinse The Woman in White (Žena v bílém). Mikael Akerfeldt ze švédské kapely Opeth pojmenoval jedno ze svých alb právě podle této formace, což svědčí o jejich vlivu na pozdější generace hudebníků.

Sestava:

Produkce a technika:

Podrobnosti:

Diskografie (studiová alba):



EUCLID

Bratři Jay (bicí) a Gary Leavittovi z amerického Maine se spolu s kytaristou a producentem Bobbym Hernem poprvé představili už v roce 1966 jako Cobras s garážovou klasikou, singlem "I Wanna Be Your Lover"/"Instant Heartache", to se ale pouze připravovali na náročnější roli.

To pravé ořechové přišlo až v roce 1970, kdy se oba bratři spolu s kytaristou a zpěvákem Ralphem Mazzottou (ex-Lazy Smoke), kytaristou Haroldem Perinem Jr. a basákem Marisem Neibergers transformovali do tvrdého psychedelického spolku Euclid, podepsali smlouvu s dceřinou společností Boba Thieleho 'Flying Dutchman Amsterdam' a byli jedním z mála rockových titulů vydaných u tohoto labelu.

Bob Herne na producentské židli (tuto roli si později zopakoval i u LP Philosophy Of The World od The Shaggs) pak vytvořil hudební "bad trip" okořeněný efektem zpětného pásku, temně znějícím vokálem a řádně ohulenými kytarami – jejich první a jediné LP Heavy Equipment. Album obsahuje i coververzi písně "Gimme Some Lovin'" od The Spencer Davis Group.

Členové skupiny:

Podrobnosti: Euclid - Metal Music Archives

Diskografie (studiová alba):

Heavy Equipment (1970)



FANNY ADAMS

Fanny Adams byla krátce existující hardrocková superskupina, kterou v polovině roku 1970 založili v Londýně bývalí Australané a Novozélanďané. Kvarteto tvořili Johnny Dick na bicí (ex-Max Merritt and the Meteors, Billy Thorpe and the Aztecs, Doug Parkinson in Focus), Vince Melouney na kytaru (ex-Billy Thorpe and the Aztecs, Vince Maloney Sect, Bee Gees), zpěvák a kytarista Doug Parkinson (ex-Questions, In Focus) a Teddy Toi na baskytaru (ex-Max Merritt and the Meteors, Billy Thorpe and the Aztecs, Little Sammy and the In People). V prosinci se přestěhovali do Austrálie, kde se po několika měsících rozpadli. V červnu 1971 vyšlo jejich jediné eponymní album, které australský muzikolog Ian McFarlane popsal jako dobrodružný, těžký, progresivní blues-rock. Melouneyho skřípavé, mnohovrstevnaté kytarové riffy ve stylu Jimmyho Page držely nahrávku pohromadě.

Kytarista Vince Melouney opustil v roce 1968 po necelých čtyřech letech Bee Gees, získal u MCA Records smlouvu na sólovou desku a chtěl sestavit kapelu inspirovanou hudbou Led Zeppelin. Nejprve oslovil svého bývalého spoluhráče z Billy Thorpe and the Aztecs, novozélanďana Teddyho Toie, který tehdy pracoval v londýnském studiu. Poté požádal Dicka a Parkinsona, aby se přestěhovali z Melbourne; oba byli členy skupiny Doug Parkinson in Focus, která v roce 1969 vyhrála 'Hoadley's Battle of the Sounds'. V této sestavě nahráli debut.

V prosinci 1970 se přesunuli do Austrálie. V lednu vystoupili na popových festivalech Wallacia a Myponga a v červnu téhož roku vydali u MCA Records album Fanny Adams. Produkoval ho sám Melouney a všechny skladby napsali členové společně. McFarlane desku charakterizoval jako těžký, progresivní blues-rock s několika rozvláčnými, příliš dlouhými skladbami (například desetiminutovou "In a Room"), ale díky Melouneyho drsným, vrstevnatým kytarovým riffům ve stylu Jimmyho Page působila jako soudržný celek.

Kapela se rozpadla ještě před vydáním alba kvůli 'vnitřním neshodám, neuváženému chlubení se blížícím úspěchem a vysokým očekáváním publika'. Přispěl k tomu také požár na diskotéce Caesar's Palace v Sydney, který skupinu připravil o vybavení. McFarlane později podotkl: „Příběh Fanny Adams byl jedna z největších katastrof australské rockové hudby. To, co teoreticky znělo jako geniální nápad, se ukázalo jako nešťastná a krátká záležitost pro všechny zúčastněné.“

Parkinson po svém odchodu obnovil In Focus. Melouney během sedmdesátých let působil v řadě skupin, například Cleves, Rockwell T James and the Rhythm Aces a John Paul Young's Allstars. Dick a Toi spolupracovali s Lobbym Loydem a všichni tři byli členy reformovaných Wild Cherries.

V březnu 2023 vydal Gil Mathews z Aztec Music remasterovanou jedenáctiskladbovou verzi Fanny Adams na CD, doplněnou o čtyři bonusové skladby. V té době byl Vince Melouney jediným žijícím členem kapely.

Členové kapely:

Podrobnosti: Fanny Adams - Metal Music Archives

Diskografie (studiová alba):

Fanny Adams (1971)



LUCIFER’S FRIEND

Lucifer's Friend byla německá rocková skupina, kterou v roce 1970 v Hamburku založili kytarista Peter Hesslein, zpěvák John Lawton, baskytarista Dieter Horns, klávesista Peter Hecht a bubeník Joachim Reitenbach. Byla raným vyznavačem heavy metalu a progresivního rocku, i když do své hudby začlenila také prvky jazzu a fusion, zejména na čtvrtém albu Banquet z roku 1974. Kromě heavy metalu je uváděna jako jeden z průkopníků doom metalu – díky těžkému zvuku a temně laděným textům debutu z roku 1971 pomohla definovat oba žánry. V roce 1981 se vrátila ke svým kořenům (i když s větším vlivem speed metalu) s deskou Mean Machine. Tim Baker, zpěvák doom metalové kapely Cirith Ungol v rozhovoru pro Metal Forces uvedl, že Lucifer's Friend ovlivnili zvuk jeho skupiny, a prohlásil: „Opravdu jsme chtěli být jako oni.“

Příběh Lucifer’s Friend začíná v roce 1969, kdy se skupina Stonewall zpěváka Johna Lawtona rozpadla během turné v Západním Německu. Zatímco zbytek kapely se vrátil domů do Británie, Lawton se rozhodl zůstat a seznámil se s Peterem Hessleinem, Dieterem Hornsem, Peterem Hechtem a Joachimem Reitenbachem – členy formace The German Bonds. Společně nahráli v roce 1970 album pod názvem Asterix, ale brzy se přejmenovali na Lucifer's Friend.

V Evropě vycházela jejich raná alba na značce Vertigo Records, zatímco ve Spojených státech je vydávaly menší nezávislé nahrávací společnosti (Billingsgate, Janus, Passport), často s ročním či delším zpožděním oproti Evropě. Navzdory kultovnímu statusu se tak desky skupiny těžko sháněly a komerční úspěch se jí vyhýbal. V roce 1977 konečně podepsala smlouvu s Elektra Records a vydala tři alba s komerčnějším popovým zvukem, ale v té době už zájem o kapelu opadl – tato nahrávky byly ještě méně úspěšné než ty předchozí.

Skupina byla známá častými změnami hudebního stylu a vlivů na jednotlivých albech. Debut z roku 1971 se vyznačoval temnými texty a syrovým kytarovým i varhanním stylem a zněl podobně jako Deep Purple, Uriah Heep, Led Zeppelin a Black Sabbath. Druhá deska Where the Groupies Killed the Blues (1972) se vydala experimentálním směrem progresivního a psychedelického rocku. Na třetím albu I'm Just a Rock & Roll Singer (1973) kapela přešla k přímočařejšímu rockovému zvuku, a Banquet (1974) představilo jazz-fusion prvky a rozsáhlé aranže. Prvních pět alb – včetně eponymního Asterix – dnes patří k nejvyhledávanějším titulům kapely.

LP Mind Exploding (1976) spojilo jazzové prvky z Banquet s garážovým rockem z I'm Just a Rock & Roll Singer. V roce 1976 odešel zpěvák John Lawton k Uriah Heep a nahradil ho Ian Cussick. S ním skupina vydala singl "Old Man Roller" / "Writing on the Wall" (1977). Ještě v témže roce ho vystřídal Mike Starrs, který nahrál dvě alba s komerčnějším zvukem – Good Time Warrior (1978) a Sneak Me In (1980). Lawton se vrátil na desku Mean Machine (1981).

Skupina se rozpadla v roce 1982, ale v roce 1994 se John Lawton a Peter Hesslein spojili jako Lucifer's Friend II a vydali Sumo Grip s novou sestavou Curt Cress, Andreas Dicke, Jogi Wichmann a Udo Dahmen.

V roce 2015 se původní sestava opět sešla na několika koncertech, včetně Sweden Rock Festivalu. Následně vydali kompilační album Awakening s novými skladbami. Poté skupina vydala Too Late to Hate (2016) a Black Moon (2019). V prosinci 2020 zemřel baskytarista Dieter Horns a v červnu 2021 John Lawton, čímž kapela fakticky ukončila činnost.

Členové kapely (klasická sestava):

Podrobnosti: Lucifer's Friend - Metal Archives

Diskografie (studiová alba):

Lucifer's Friend (1971)

Where the Groupies Killed the Blues (1972)

I'm Just a Rock 'n' Roll Singer (1973)

Banquet (1974)

Mind Exploding (1976)

Good Time Warrior (1978)

Sneak Me In (1980)

Mean Machine (1981)

Sumo Grip (1994, jako Lucifer's Friend II)

Too Late To Hate (2016)

Black Moon (2019)



MURASAKI

Murasaki je japonská hardrocková/heavy metalová skupina z Okinawy, která vznikla v roce 1970. Název kapely v překladu znamená "Purple", což je pocta britské kapele Deep Purple, která měla na Murasaki největší vliv. Formace byla založena klávesistou Georgem Murasakim a dvojčaty Toshio a Masao Shiromovými.

V roce 1975 debutovali na "8/8 Rock Day Music Festival" v Ósace, kde přitáhli pozornost přibližně 6 000 fanoušků. Debutové album Murasaki vyšlo v dubnu 1976 a prodalo se ho přes 50 000 kopií, což bylo v Japonsku v té době výjimečné. Druhá deska Impact následovala v roce 1977. Obě nahrávky kombinují hard rock s raným heavy metalem a dosáhly v Japonsku rekordních prodejů.

Skupina se rozpadla v roce 1978 po národním turné, ale od té doby příležitostně pořádala reunionové koncerty v letech 1983, 1992, 1994, 1997, 1998 a 2000. V roce 2007 se Murasaki reformovali a přizpůsobili svůj zvuk těžšímu, metalovějšímu stylu. V roce 2010 vydali album Purplessence, první od LP Impact. Následovaly studiovky Quasar (2016) a Timeless (2023).

V roce 1983 se konal reunionový koncert "Murasaki, Why Now? Peaceful Love Rock Concert", který přilákal 5 000 diváků. V roce 2005 byl vydán záznam z reunionového koncertu Live at Peaceful Love Rock Festival a v roce 2000 kompilace Murasaki Anthology shrnující největší hity kapely.

Sestavy:

1970 – 1978 (klasická sestava):

2007 – současnost (reformovaná sestava):

Podrobnosti: Murasaki - Metal Archives

Diskografie (studiová alba):

Murasaki (1976)

Impact (1977)

Purplessence (2010)

Quasar (2016)

Timeless (2023)

Výběry a reedice:

Murasaki Anthology (2000) – kompilace největších hitů

Live at Peaceful Love Rock Festival (2005) – záznam z reunionového koncertu



NECROMANDUS

Necromandus je anglická rocková kapela pocházející z Egremontu v hrabství Cumberland. V roce 1972 si ji všiml Tony Iommi z Black Sabbath, který se následně stal jejím manažerem. Skupina nahrála v roce 1973 album Orexis of Death, ale krátce nato se rozpadla a deska nebyla oficiálně vydána až do roku 1999.

Kořeny Necromandus sahají do roku 1968, kdy se rozpadly dvě skupiny ze západní Cumbrie, Jug a Heaven. Někteří z jejich členů – Barry 'Baz' Dunnery (sólová kytara), Dennis McCarten (baskytara), Frank Hall (bicí) a zpěvák Bill Branch – založili novou těžce progresivní blues-rockovou formaci, kterou nejprve pojmenovali Hot Spring Water, poté se krátce přejmenovali na Taurus. Po výzvě v rozhlasovém pořadu, kde žádali posluchače o návrhy na nový název, se kapela nakonec ustálila na Necromandus.

V roce 1972, po rozsáhlém koncertování a neúspěšném pokusu o vydání desky, zaujali členové skupiny kytaristu Black Sabbath Tonyho Iommiho, který se rozhodl je podporovat. Počátkem roku 1973 nahráli pod jeho vedením v londýnském studiu Morgan album Orexis of Death, přičemž Iommi přidal několik kytarových partů do titulní skladby. Skupina podepsala smlouvu s vydavatelstvím Vertigo a začala předskakovat Black Sabbath i skupině Badger Tonyho Kaye.

Krátce poté ale Barry Dunnery kapelu opustil, což vedlo k odložení vydání alba u Vertiga. Navzdory tomu si Necromandus získali respekt a podporu hudební scény. Ozzy Osbourne dokonce zvažoval, že by kytaristu, baskytaristu a bubeníka Necromandus přizval do svého projektu Blizzard of Ozz. Dennis McCarten, Barry Dunnery a Frank Hall se v roce 1977 skutečně krátce stali součástí této formace, avšak projekt se v té době neuskutečnil.

Po rozpadu Necromandus založili Dunnery a Hall coververzní kapelu Nerves, z níž Dunnery v roce 1976 odešel do Violinski. Oba později spolupracovali i v britské heavy metalové skupině Hammerhead, i když Dunneryho působení v ní bylo jen krátké.

Jediným žijícím členem původní sestavy Necromandus je Frank Hall. Dennis McCarten zemřel v prosinci 2004 na onemocnění ledvin ve věku 54 let, Barry Dunnery (starší bratr Francise Dunneryho) podlehl rakovině 29. května 2008 ve věku 56 let a Bill Branch zemřel v červnu 1995 ve věku 45 let. V roce 2016 byla skupina reformována s novou sestavou, aby dokončila album založené na nahrávkách z roku 1975. Výsledek byl vydán v roce 2017.

Kapela byla považována za "druhý Black Sabbath" a byla známá svým těžkým, progresivním rockem s prvky jazzu a blues.

Původní sestava (1970 – 1973):

Současná sestava (od 2016):

Podrobnosti: Necromandus - Wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Orexis of Death (1999, nahráno 1973)

Necromandus (2017)



NIGHT SUN

Night Sun byla německá hardrocková a heavy metalová skupina z Mannheimu. Díky náhlým změnám rytmu, kytarovému riffování s varhanami a některým studiovým efektům se kapela vzdálila běžným boogie a rock'n'rollovým postupům. Jejich zvuk se skládal z mnoha prvků, z nichž všechny budou zajímat fanoušky thrashe, stoneru, doomu, power a prog metalu a jejich kořenů ze sedmdesátých let.

Zárodek Night Sun se začal probouzet koncem 60. let v jazzové skupině Take Five, která byla populární v německé oblasti Rýn-Neckar. Právě z ní vznikla počátkem 70. let původně osmičlenná kapela Night Sun Mournin’. V této sestavě byl jediný člen, který se později účastnil nahrávání LP, multiinstrumentalista Knut Rössler. Uvnitř tak velkého ansámblu se záhy projevily různé představy o žánrovém směřování.

Night Sun Mournin’ se rozdělili v červenci 1970. Část muzikantů založila Kin Ping Meh, druhá polovina si ponechala (zkrácený) název Night Sun a po doplnění o nové spoluhráče začala fungovat jako sextet. Po několika obměnách se koncem roku sestava ustálila:

Stylově se v této době zaměřili na masivní dechařský sound typu Chicago / Blood, Sweat & Tears. Předskakovali mimo jiné Guru Guru a Uriah Heep. Na jaře roku 1971 opouští kapelu Edmund Seiboth a Ernst Vöster, přichází baskytarista a zpěvák Bruno Schaab. Začíná se formovat silné rockové jádro a styl se posunuje směrem k hardrocku se silnými vlivy jazzrocku.

Transformace v úderné rockové kvarteto je dokončena v srpnu 1971, kdy odchází poslední "čistokrevní" dechaři Joachim Romeis a Freddie Münster. Novou zvukovou předlohou se stali Deep Purple, potažmo Emerson, Lake & Palmer. V květnu 1972 skupina získala smlouvu s vydavatelstvím Polydor (sublabel Zebra). Sestavu na LP Mournin' tvořili:

Kirchgassnerovy skladby a způsob hry na kytaru připomínaly Ritchieho Blackmora z Deep Purple a Schaabův zpěv zněl jako křik Roberta Planta z Led Zeppelin. Skupina hrála ranou formu metalu a hard rocku, pro kterou byla charakteristická těžká progresivní instrumentace ve složení sólová kytara, varhany, basa a bicí.

Album produkoval Konrad Plank (mezi jehož producentské zásluhy patří raná tvorba Kraftwerk a Ash Ra Tempel) v hamburském studiu Windrose. Hudba skupiny byla natolik progresivní, že měla jen mírný místní úspěch a po odchodu kytaristy Waltera Kirchgassnera (stihl to ještě v roce 1972) se skupina o rok později rozpadla.

Po zániku kapely se Bruno Schaab nakrátko připojil ke skupině Guru Guru, kde byl jeho přínos pozoruhodný ve skladbě "The Story Of Life". Walter Kirchgassner později přešel ke hře na klasickou hudbu (violoncello) v různých symfonických orchestrech a smyčcových kvartetech.

Podrobnosti: Night Sun - Metal Archives

Diskografie (studiová alba):

Mournin' (1972)



SPEED, GLUE & SHINKI

Speed, Glue & Shinki bylo japonské psychedelic rockové power trio, které v roce 1970 v Tokiu založili kytarista Shinki Chen a hudební producent Ikuzo Orita. Původně hráli ve složení Chen, Masayoshi Kabe (baskytara) a Joey Smith (bicí a zpěv) a vydali jedno studiové album. Masayoshi Kabe odešel během nahrávání druhého studiového alba na konci roku 1971 a Joey Smith přibral dalšího filipínského hudebníka Mikea Hanopola. Před rozpadem na konci roku 1972 vydali druhé studiové album. Přestože se Speed, Glue & Shinki během své činnosti nedočkali velkého uznání, od té doby si získali kultovní postavení po celém světě jako skrytý klenot psychedelického rocku 70. let.

Když Ikuzo Orita vydal sólovou desku Shinkiho Chena, který byl považován za japonskou obdobu Jimiho Hendrixe, byla mezi muzikanty, kteří se na albu podíleli, také skupina Shinki Chen & His Friends. Orita, který převzal japonskou divizi Atlantic Records, pomohl Shinkimu založit trio Speed, Glue & Shinki s Kabeem na baskytaru a filipínským zpěvákem a bubeníkem Joeym Smithem, kterého Chen objevil, když vystupoval se skupinou Zero History v nákupním centru v Jokohamě. Název kapely byl odvozen od Smithova užívání amfetaminů a Kabeho zájmu o šňupání lepidla Pro-Bond v 60. letech.

Debutové album Eve vydala kapela v roce 1971, ale krátce poté se rozpadli kvůli smíšeným recenzím, nízkému prodeji a tomu, že Chen a Kabe nebyli schopni tolerovat Smithův osobní život. Po rozpadu vydal Smith nezávisle na nich velké dvojLP s názvem Speed, Glue & Shinki, které bylo převážně dílem jeho samotného a nového baskytaristy/spolupěvce Mikea Hanopola ze Smithovy skupiny Zero History. Smith také nasamploval Chenovy kytarové nahrávky z předchozí studiové práce. Album obsahovalo dvě nevydané písně s názvy "Sniffin & Snortin" a "Run And Hide", které byly nahrány pro album Eve, ale byly vyřazeny, protože se nehodily do celkového zvuku.

Kvůli tomu, že mu Smith kradl nahrávky, se Chen přestal věnovat nahrávání hudby a rozhodl se věnovat výhradně živé hudbě, v čemž pokračuje dodnes. Kabe pokračoval ve své vlastní úspěšné hudební kariéře, především s Charem a Johnnym Yoshinagou v superskupině Pink Cloud, zatímco Smith znovuobjevil svou pódiovou osobnost jako 'Pepe Smith' a spolu s Hanopolem se vrátil na Filipíny, kde se znovu spojil se svým bývalým spoluhráčem a kytaristou Wallym Gonzalezem a všichni tři se stali fenoménem se svou superskupinou Juan de la Cruz Band.

25. prosince 2019 byla obě alba skupiny oficiálně znovu vydána na vinylu společností Atlantic, což byla první oficiální vinylová reedice alb po 48 letech v Japonsku. Dne 6. října 2021 vydala společnost Super Fuji Discs živé album z roku 1971 s názvem Maahngamyauh. Joey Smith zemřel v lednu 2019 ve věku 71 let, Masayoshi Kabe zemřel v září 2020 ve věku 70 let.

Sestavy členů:

Styl a vlivy:

Debut Eve je typický svým psychedelickým a experimentálním zvukem, inspirovaným Jimi Hendrixem, Cream a britskou psychedelií konce 60. let. Shinki Chen používal zkreslené kytarové efekty a dlouhé sóla, Joey Smith kombinoval energický zpěv s hrubým rockovým bubnováním a Masayoshi Kabe dodával groovy baskytarové linky s prvky japonského psychedelického minimalismu.

Druhé album Speed, Glue & Shinki přineslo více heavy rockových prvků a bylo ovlivněno blues a garage rockem. Mike Hanopol nahradil Kabeho a přinesl agresivnější baskytarový styl a doprovodný zpěv, čímž posílil surovou, energickou dynamiku tria. Chenova kytara i nadále dominovala zvuku kapely, zatímco Smith udržoval experimentální psychedelické prvky v rytmické i vokální části.

Podrobnosti: Speed, Glue & Shinki - wikipedia

Diskografie (studiová alba):

Eve (1971)

Speed, Glue & Shinki (1972)

Eve / Speed, Glue & Shinki (2019, reedice vinyl)

Maahngamyauh (2021, živé album nahrané 1971)



STONEHOUSE

Kapela byla krátkověkým a nešťastným dítětem Petera Spearinga, úžasného kytaristy a skladatele. Před založením Stonehouse absolvoval v letech 1966 – 1967 turné po Německu, nahrál několik singlů pro Deutsche Vogue a objevil se i v brémské televizi. Po návratu do Velké Británie vydal několik singlů u společností Decca a Columbia, čímž získal zkušenosti s profesionálním nahráváním a studiovou produkcí.

Stonehouse vznikli v roce 1970, kdy se Peter Spearing spojil s Jamesem 'Jimmy' Smithem, zpěvákem s mohutným vysokým hlasem, který v některých momentech přechází až do hysterie, bubeníkem Ianem 'Snowy' Snowem a basákem Terrym Parkerem. Tato sestava představovala klasické britské progresivně hardrockové trio s melodickými vokály, výraznou kytarou a pevnou rytmikou.

Kapela brzy dostala nabídku od RCA a během pouhých tří dnů v roce 1971 nahrála v londýnských Advision Studios dnes vzácné album Stonehouse Creek, pojmenované podle malé lokality v Plymouthu, známé v dobách královny Viktorie také jako Deadlake. Deska kombinuje progresivní rockové aranže, psychedelické kytarové linky a experimentální klávesové doprovody, přičemž James Smithův dramatický vokál a Spearingova expresivní kytara dodávají nahrávce charakteristickou intenzitu.

Skupina se bohužel po vydání desky rozpadla a James Smith a Ian Snow se připojili k Asgard. Peter Spearing pokračoval v menších projektech a studiových pracích, ale nikdy již neobnovil původní kapelu. Stonehouse Creek se díky své vzácnosti stalo předmětem zájmu sběratelů a fanoušků britského progresivního rocku 70. let.

Sestava členů:

Styl a vlivy:

Hudba Stonehouse je kombinací britského progresivního rocku a psychedelického hard rocku, inspirovaná kapelami jako Deep Purple, King Crimson a Uriah Heep. Kytarové sóla, experimentální klávesy a dramatické vokály vytvářejí temnou, atmosférickou náladu, která odlišuje album Stonehouse Creek od běžných rockových nahrávek té doby.

Podrobnosti: Stonehouse - Metal Music Archives

Diskografie (studiová alba):

Stonehouse Creek (1971)



SUCK

Suck byla rocková formace, která patřila k první vlně jihoafrického hard rocku nazvané 'The Big Heavies' (termín vznikl na kompilačním LP z roku 1972). Působila pouhých osm měsíců v letech 1970 až 1971, během nichž nahrála své jediné LP Time to Suck (v roce 2009 vyšlo v Americe). Suck byli také jednou z prvních formací, které začaly hrát věci od Black Sabbath. V březnu 2007 se o nich psalo v článku časopisu Classic Rock s názvem 'The Lost Pioneers of Heavy Metal', kde byli označeni jako 'acidpunk metal'.

Uskupení vzniklo v Johannesburgu na začátku roku 1970. Louis 'Moose' Forer (baskytara), Steve 'Gil' Gilroy (kytara), Mick Abrams (kytara), Saverio 'Savvy' Grande (bicí) a Andrew Ionnides (zpěv, flétna, kytara) tvořili původní sestavu. V průběhu krátké existence se složení stabilizovalo na čtveřici: Louis 'Moose' Forer (baskytara, doprovodný zpěv), Steve 'Gil' Gilroy (kytara, doprovodný zpěv), Saverio 'Savvy' Grande (bicí, doprovodný zpěv) a Andrew Ionnides (zpěv, kytara, flétna), kteří nahráli LP Time to Suck.

Muzikanti se dali dohromady s Clivem Calderem, jedním z nejúspěšnějších a nejuznávanějších mužů hudebního byznysu, který je vzal pod svá křídla a plány na nahrání alba se daly do pohybu. Formace byla pohromadě sotva tři týdny, když začala desku nahrávat. Nicméně i za tu krátkou dobu stihli vyvolat úžasnou kontroverzi svým hard rockem a podivnými pódiovými výstřelky, které zahrnovaly ničení vybavení a simulované mrzačení. Jejich první koncert na johannesburské Rand Easter Show v Milner Parku vzbudil bouři a jihoafrický tisk se o nich vyjadřoval na každém kroku, protože takové chování rockového uskupení bylo v konzervativní Jihoafrické republice neslýchané!

Dosáhli tak sice svého cíle stát se nejkontroverznějším počinem v zemi, ale zároveň tak přispěli k brzkému zániku formace. Těžký život na cestách, neschopný a chamtivý management, nedostatek míst a vysílacích časů, nedostatek finančních prostředků, zákazy, vládní a policejní omezení, která měla v té době v Jihoafrické republice negativní dopad na rockovou hudbu obecně, způsobily, že členové kapely byli velmi rozčarováni a na konci roku 1970 se rozešli.

Chtěli psát vlastní materiál, ale nikdy k tomu neměli moc příležitostí. Jedinou jejich vlastní skladbou na narychlo sestaveném albu je "The Whip". Deska, nahraná ve studiích EMI v Johannesburgu během asi šesti hodin, byla v podstatě albem coververzí velkých formací a umělců té doby jako Grand Funk Railroad, King Crimson, Colosseum, Deep Purple nebo Black Sabbath.

Sestava:

Podrobnosti: Suck - Metal Music Archives

Diskografie (studiová alba):

Time to Suck (1971)

"Aimless Lady" / "The Whip" (singl, 1971)

Rock Today With the Big Heavies! (1972 – Suck přispěli skladbou "War Pigs")



SUNDAY

Skupina Sunday ze skotského Glasgow byla kvartetem ve složení Jimmy Forest (piano, varhany, zpěv), John Barclay (kytara, zpěv), Davy Patterson (zpěv, baskytara) a Pete Gavin (bicí). Někdy byla uváděna pouze jako trio bez bubeníka Pete Gavina. V roce 1972 vydala v Německu svůj jediný eponymní počin. Kromě něj bylo o této obskurní kapele z počátku 70. let známo jen málo.

Stylově byla někde mezi Santanou a Deep Purple, funky rock s tunami Hammondových varhan a kytar podpořených dobrými vokály. Píseň "Sad Man Reaching Utopia" byla skvělý epos, který střídal světlo a temnotu, ale výborný byl i zbytek jejich desky. V roce 2011 vyšlo album znovu na CD (mastering byl proveden z vinylové kopie, protože původní master pásky se s největší pravděpodobností ztratily).


Sestava:

Jimmy Forest – piano, varhany, zpěv
Jimmy byl hlavní tvůrčí silou kapely, jeho klávesové party dominovaly aranžím a dodávaly skladbám bohatou harmoničnost. Stylově čerpal z jazzu, funky a blues, čímž dodával kapele charakteristický progresivní nádech. Jeho výrazné sólové linky ve skladbách jako "Sad Man Reaching Utopia" tvořily melodický a dynamický základ nahrávky.

John Barclay – kytara, zpěv
Barclay přinášel do kapely tvrdší rockové riffy a sóla, jeho hra byla ovlivněna ranými Deep Purple a blues-rockem. V kapele kombinoval rytmickou podporu s melodickými linkami, které doplňovaly Forestovy klávesy a dodávaly skladbám energii a intenzitu.

Davy Patterson – zpěv, baskytara
Patterson zajišťoval basovou linku a zároveň vokální harmonie. Jeho hlas se pohyboval od jemných, melodických partů po energické, expresivní zpěvy, které dodávaly kapelnímu zvuku dynamiku. Basová hra kombinovala tradiční rockové linie s prvky funky, což bylo patrné v písních jako "Sad Man Reaching Utopia" nebo "Waiting for the Sun".

Pete Gavin – bicí
Gavin byl rytmickým základem kapely, ovlivněným jazzrockem a blues. V některých živých sestavách se kapela představovala pouze jako trio bez něj, což měnilo rytmickou strukturu a zvýrazňovalo klávesové a kytarové linky. Jeho přesné a dynamické bubnování formovalo charakter desky a podporovalo sofistikované aranže.

V původní sestavě vytvořili zvuk, který kombinoval funky rock s bohatými varhannými party a melodickými kytarovými riffy. Jejich jediná deska Sunday (1972) byla stylisticky mezi ranou tvorbou Santany a Deep Purple, s výraznými eposy a melodickými experimenty střídajícími světlo a temnotu.

Po rozpadu kapely členové pokračovali v různých hudebních projektech: Forest a Barclay se věnovali studiové práci a lokálním projektům, Patterson působil v dalších skotských rockových a progresivních kapelách, a Gavin se stal žádaným session bubeníkem.

Podrobnosti: Sunday - Prog Archives

Diskografie (studiová alba):

Sunday (1972, reedice 2011)



T2

T2 vznikli v Londýně z dřívější kapely Neon Pearl, kterou vedl bubeník Peter Dunton a kde působil i basák Bernard Jinks. Když se tato skupina v roce 1969 rozpadla, Dunton nastoupil do Gun po boku Adriana Gurvitze, zatímco Jinks se stal členem Bulldog Breed. Jejich kořeny tak sahají k pozdní psychedelické éře a ranému progresivnímu rocku.

Nové uskupení vzniklo, když se Dunton spojil s baskytaristou Jinksem a kytaristou Keithem Crossem, který byl kdysi členem Bulldog Breed. Trio hrálo psychedelický a proto-prog rock, navazující na tvorbu jejich předchozích kapel. T2 založil a řídil John Morphew, někdejší manažer Bulldog Breed, který financoval jejich vznik a zajistil smlouvu s Deccou za tehdy obrovskou částku 10 000 liber jako zálohu na honorář. Kapela byla charakteristická rychlými rytmy, energickými kytarovými riffy a propracovanými instrumentálními pasážemi, které z ní činily jednu z nejprogresivnějších britských formací raných 70. let.

Debutové album It'll All Work Out in Boomland (1970) bylo nahráno během velmi krátké doby, ale přesto zachytilo jejich dynamický a komplexní zvuk. Po vydání odehráli T2 řadu úspěšných koncertů, včetně festivalu Isle of Wight 1970, kde byl Cross přirovnáván k novému Ericu Claptonovi. Objevili se také v pořadu BBC 2 a poté se vrátili do studia, aby začali pracovat na dalším počinu. Během nahrávání se ale kvůli vnitřním konfliktům rozpadli.

V roce 1992 vyšla deska It'll All Work Out in Boomland znovu na CD, což vyvolalo krátký reunion T2, bohužel už bez Keitha Crosse, který byl původní hvězdou souboru. Kapela, kterou tehdy tvořili Dunton, Jinks a nový člen Moore, vydala v devadesátých letech další nahrávky Second Bite (1992), Waiting For The Band (1993) a On The Frontline (1994). V době vydání posledně jmenovaného opustil Jinks sestavu a Moore se přesunul na baskytaru, aby se přizpůsobil novému kytaristovi Rayi Leeovi. V roce 1997 vyšla kolekce demosnímků (původně pod názvem Fantasy a později pouze jako T2 nebo 1970), které původní sestava napsala po vydání alba It'll All Work Out in Boomland. V roce 2012 u Acme Records vyšlo třetí album demosnímků s názvem 1971 - 1972, které obsahuje materiál napsaný a nahraný Duntonem a dalšími střídajícími se hudebníky po odchodu Crosse a Jinkse.

Sestava:

Peter Dunton – bicí, zpěv
Zakladatel a hlavní kreativní síla kapely, jeho energické bubnování a charakteristický hlas definovaly sound T2. Byl známý svým precizním rytmickým cítěním a schopností kombinovat psychedelické a progresivní prvky v instrumentálních pasážích.

Bernard Jinks – baskytara
Jinks dodával pevný rytmický základ a melodické linky, které podporovaly komplexní aranžmá. Jeho hra byla inspirována psychedelickým rockem a raným progresivním zvukem, což bylo patrné zejména na debutovém albu.

Keith Cross – kytara
Kytarista a sólista, jehož hra byla srovnávána s Ericem Claptonem. Jeho energická sóla a melodické riffy se staly charakteristickým prvkem. Po jeho odchodu nahradil Crosse novější kytarista Ray Lee, který přinesl do kapely jinou dynamiku.

Moore – baskytara / kytara
Připojil se během reunionu 90. let a přizpůsobil svou hru novému složení, přičemž pokrýval role baskytaristy a kytaristy dle potřeby. Podílel se na pozdějších demoverzích a albech z 90. let.

Ray Lee – kytara
Nový kytarista v sestavě po odchodu Crosse, přinesl modernější a odlišnou kytarovou dynamiku a zvuk, který doplňoval starší nahrávky i nové demo materiály.

Bubeník a zpěvák Peter Dunton zemřel 20. ledna 2022 na rakovinu mozku.

Podrobnosti: T2 - Metal Music Archives

Diskografie (studiová alba):

It'll All Work Out in Boomland (1970)

Second Bite (1992)

Waiting For The Band (1993)

On The Front Line (1994)

Fantasy (1997, dema z roku 1970)

1971 - 1972 (2012, dema z let 1971 - 1972)



TOAD

Toad byla švýcarská hardrocková skupina, kterou v roce 1970 v Basileji založil kytarista a zpěvák Vic Vergeat. Prošla mnoha změnami v obsazení, ale nejdéle trvající a nejstabilnější sestavu tvořila trojice Vergeat a bývalí členové Brainticket Werner Fröhlich (baskytara, zpěv) a Cosimo Lampis (bicí). Mezi jejich nejznámější skladby patřily coververze "Purple Haze" od Jimiho Hendrixe a "I Saw Her Standing There" od Beatles, spolu s originály "Usin' My Life" a "Stay!".

Na jejich prvních dvou albech se podílel později slavný producent Martin Birch, známý spoluprací s Iron Maiden, Deep Purple nebo Black Sabbath. Ačkoli kapela nezaznamenala komerční úspěch mimo Švýcarsko, získala si oblibu na koncertech díky své energii, muzikantství a pódiovým výstřelkům, zejména Vergeatovu hraní na kytaru zuby. Jejich koncerty byly často přirovnávány k vystoupením Jimiho Hendrixe. Nikdy sice nedosáhli velkého úspěchu v zahraničí, ale ovlivnili švýcarskou heavymetalovou scénu 80. let a inspirovali skupiny Krokus a Celtic Frost. Na počátku roku 2000 se dočkali obnoveného zájmu evropské hardrockové scény, jejich alba byla znovu vydána a remasterována pro novou generaci posluchačů.

Koncem roku 1970 Toad napsali a nahráli materiál pro své stejnojmenné album, které vyšlo v roce 1971 spolu se singlem "Stay!", jenž si vedl poměrně dobře a výrazně se prosadil ve švýcarské hitparádě, což se tehdy žádné jiné hardrockové skupině nepodařilo. Na desce zpíval Benjamin 'Beni' Jaeger, který však kapelu krátce po jejím dokončení opustil. V době vydání alba v roce 1971 natočila švýcarská televize jejich vystoupení na jazzovém festivalu v Montreux, ale záznam se později ztratil.

V roce 1972 vydali Toad desku Tomorrow Blue, která se nesla spíše v bluesovém duchu a byla bez hlavního zpěváka (zpěv převzali Vergeat a Fröhlich). Na housle zde hostoval Helmut Lipsky. Ještě téhož roku nahráli živé album Open Fire: Live in Basel 1972, které obsahovalo coververze Hendrixovy skladby "Red House" a "Who Knows" od Band of Gypsys.

V roce 1975 vyšla třetí studiovka Dreams, která obsahovala výhradně původní skladby, směs hard rocku, progresivního rocku a blues rocku. Na singlu se objevila také coververze Hendrixovy "Purple Haze" (s B-stranou "Making You Feel Right"). Tyto dvě písně byly později zařazeny jako bonusové skladby na reedici alba.

Pozdější historie Toad ze sedmdesátých a osmdesátých let zůstala z velké části nezdokumentovaná. Většinu této doby strávili účinkováním na několika kompilacích, vydáváním živých nahrávek a koncertováním, přičemž neustále měnili sestavu a postupně upadali do zapomnění. V roce 1993 vydali studiovou desku Stop This Crime a o dva roky později se rozpadli. Následovalo ještě album Hate To Hate, které obsahovalo stejné skladby jako Stop This Crime, ale s jiným obalem a názvem.

Vergeat se poté vydal na sólovou dráhu a v průběhu let vydal řadu alb. Založil také vlastní kapelu Vic Vergeat Band, se kterou koncertoval. Zemřel 1. listopadu 2023 z neznámé příčiny. Ostatní bývalí členové přešli do jiných skupin nebo odešli do hudebního důchodu.

Sestavy a hosté:

Podrobnosti: Toad - Metal Music Archives

Diskografie (studiová alba):

Toad (1971)

Tomorrow Blue (1972)

Dreams (1975)

Stop This Crime (1993)

Hate to Hate (1993)

B.U.F.O. - Blues United Fighting Orginisation (2003)



WARHORSE

Warhorse byla britská rocková skupina, kterou v roce 1970 založil bývalý baskytarista Deep Purple Nick Simper. Jejich hudba kombinovala progresivní rock s raným heavy metalem a byla ovlivněná zvukem Deep Purple.

Po odchodu ze skupiny Deep Purple v roce 1969 se Simper připojil k doprovodné skupině herečky a modelky Marsha Huntové. Když Huntová otěhotněla, skupina přestala koncertovat a Simper s kytaristou Gedem Peckem ji reorganizovali na Warhorse. Novým zpěvákem se stal Ashley Holt a na klávesy hrál Rick Wakeman. Po nahrání prvního dema v dubnu 1970 Wakeman skupinu opustil a nahradil ho Frank Wilson.

Warhorse podepsali smlouvu s vydavatelstvím Vertigo a v listopadu 1970 vydali své první eponymní album. Kapela začala koncertovat, ale příliš se neprosadila a deska se nedostala do hitparád. V roce 1971 Peck po hádkách o hudební směřování odešel a přešel ke hře na klasickou kytaru. Nahradil ho Pete Parks.

V červnu 1972 vyšlo druhé album Red Sea, krátce poté však Warhorse opustili společnost Vertigo. Přibližně ve stejné době Poole odešel do skupiny Gong. Jeho místo zaujal Barney James a kapela ještě nějakou dobu pokračovala. Ashleyho Holta a Barneyho Jamese později angažoval Rick Wakeman do své skupiny The English Rock Ensemble, se kterou natočil alba Journey to the Centre of the Earth a The Myths and Legends of the King Arthur and the Knights of the Round Table. Poslední koncert Warhorse odehráli v roce 1974 v Polhill College v Bedfordu.

Členové Warhorse (Holt, Parks, Simper, Wilson a Poole) se později několikrát sešli a zahráli si spolu, mimo jiné v letech 1985 a 2005, naposledy pak na oslavě 60. narozenin bubeníka Poolea.

Poole zemřel 21. května 2015.

Sestava:

Podrobnosti: Warhorse - Metal Music Archives

Diskografie (studiová alba):




Výročí osobností

leden 1970

11.1.1970 - narodil se americký bubeník JASON BITTNER, člen skupin Shadows Fall a Overkill

11.1.1970 - narodil se anglický bubeník LEE MORRIS, člen skupin Marshall Law a Paradise Lost


únor 1970

3.2.1970 - narodil se americký kytarista RICHIE KOTZEN, člen skupin Poison a Mr. Big

13.2.1970 - narodil se kanadský baskytarista a zpěvák ERIC FORREST, člen skupiny Voivod


březen 1970

6.3.1970 - narodil se americký kytarista CHRIS BRODERICK, člen skupin Jag Panzer a Megadeth

6.3.1970 - narodil se americký bubeník MATT THOMPSON, člen King Diamond a mnoha dalších skupin

11.3.1970 - narodil se německý bubeník THOMEN STAUCH, člen skupiny Blind Guardian


duben 1970

12.4.1970 - narodil se americký basák SEAN MALONE (12.4.1970 - 7.12.2020), člen skupiny Cynic

23.4.1970 - narodil se anglický bubeník KEN OWEN, člen skupiny Carcass


červen 1970

16.6.1970 - narodil se český kytarista, zpěvák a skladatel DAN 'ŠAKAL' ŠVARC (16.6.1970 - 19.12.2024), člen skupin Törr, Fata Morgana a Giwmür

20.6.1970 - narodil se anglický kytarista a skladatel GREGOR JOHN MACKINTOSH, člen skupinyParadise Lost


červenec 1970

4.7.1970 - narodil se německý basový kytarista CHRISTIAN 'SPEESY' GIESLER, člen skupiny Kreator

15.7.1970 - narodil se americký basák CHI CHENG (15.7.1970 - 13.4.2013), člen skupiny Deftones

31.7.1970 - narodil se americký kytarista JOHN 5 (vlastním jménem JOHN WILLIAM LOWERY), člen skupin Mötley Crüe, Marilyn Manson, David Lee Roth a dalších


září 1970

4.9.1970 - narodil se brazilský bubeník a skladatel IGOR CAVALERA, člen skupin Sepultura a Cavalera Conspiracy

18.9.1970 - zemřel JIMI HENDRIX (27.11.1942 - 18.9.1970), americký kytarista, zpěvák a skladatel


říjen 1970

16.10.1970 - narodil se německý bubeník MARC 'SPEEDY' REIGN, člen skupiny Destruction

20.10.1970 - narodil se polský basák ADAM 'HARRIS' JASIŃSKI, člen skupin Kat a Hamer

27.10.1970 - narodil se švédský bubeník ADRIAN ERLANDSSON, člen skupin At the Gates, The Haunted, Paradise Lost a mnoha dalších

29.10.1970 - narodil se polský bubeník KRZYSZTOF 'DOC' RACZKOWSKI (29.10.1970 - 18.8.2005), člen death metalové skupiny Vader a mnoha dalších


prosinec 1970

13.12.1970 - narodil se americký kytarista JOEL HOEKSTRA, člen skupiny Whitesnake